Spinkej sladce_18.indd 3
29.09.21 14:54
Část první
Spinkej sladce_18.indd 5
29.09.21 14:54
Na hr̆bitovĕ je vz̆dycky chladno
Spinkej sladce_18.indd 7
29.09.21 14:54
Závrať. Taková závrať. Snažil se klidně sedět. Jako to dělával. Hluboký nádech. Zavřel oči a čekal. Až to nakonec přešlo. Až se svět přestal otáčet a on mohl natáhnout ruku ke květině, která se mu tak líbila. Ve švédštině se jí říká láskovník. Vysoká rostlina, která se každé pozdní léto vracela a usmívala se na něj v celé své kráse a hrdosti. Ewert Grens na okamžik zapomněl na bolest v kyčli, otrhal suché lístky a vodou z konve navlhčil pupeny, jež se promění v něžné kvítky. Pomalu pohladil bílý kříž – víc se k ní přiblížit nemohl. Konečky prstů sledoval prohlubeň tvořící její jméno na obyčejném cínovém štítku. Chybíš mi. Dlouho na toto místo nedokázal přijít. Východní část Severního hřbitova. Obvykle zaparkoval u otevřené brány a procházel se po křivolakých cestičkách, kde jeho kroky stíraly stopy po rovných tazích hrábí. Obklopen rozptylovými loučkami a náhrobními kameny, které jako by se zvedaly ze země a zíraly na něho. Ale když se přiblížil, pokaždé to vzdal. Přemohla ho tíže na hrudi a nohy ho odmítly poslouchat, vrátil se do auta, do města, do policejní budovy, do své pracovny – k pohovce potažené manšestrem, jejíž ošoupané polštáře představovaly jediné bezpečné místo. Jednoho rána to ale najednou pochopil. Že to, čeho se obává, už se stalo. A že když člověk k takovému 9
Spinkej sladce_18.indd 9
29.09.21 14:54
pochopení dospěje, musí jít dál, aby ho strach už znovu nedohnal a nesrazil. Chybíš mi, i když čím dál míň. Ewert Grens zavěsil prázdnou konev na hák v koutě na nářadí a chystal se uložit na správné místo hrábě, když ho závrať přepadla znovu. Tělem mu projela mohutná vlna, kdyby se nezachytil dřevěného plotu, upadl by – neovladatelná síla ho přemáhala čím dál častěji, a kdyby byla Anni naživu, poslala by ho do nemocnice. On sám se snažil bílým plášťům spíš vyhýbat. Udělal to samé, co předtím. Zůstal stát bez hnutí a čekal, až se ona vlna, divoká a zneklidňující, přežene. A když to nestačilo, posadil se na lavičku, která během let začala být jeho, a pozoroval kousek trávníku, který nějaký úředník označil jako část 19B, číslo 603. Trvalo mu několik let, než překonal ty dva kilometry z domova na rušné Sveině ulici k upraveným a rozlehlým plochám podél ulice Solna Kyrkväg, než se odvážil spatřit, že tady Anni leží spolu s tolika dalšími, v jednom z třiceti tisíc hrobů – kousek jeden od druhého, aby se nerušili, ale dost blízko na to, aby nikdy nebyli sami. Nechal si srpnový vítr pohrávat na tváři, na níž od té doby přibyly vrásky, a čechrat vlasy, které jako by při každé návštěvě byly řidší. A ucítil to. Klid. I ve svém nitru. Dostatečný na to, aby na chvíli zahnal závrať. Právě tehdy, právě v tom okamžiku se země pod ním otřásla. Celý svět se otřásl. Grens se rychle rozhlédl. Nebyl to svět. Byla to lavička. Kolikrát už tady seděl, a pokaždé sám. Teď vedle něho usedla nějaká žena, jenom o půl metru dál. Na jeho lavičku. Docela blízko, úplně beze slova, jako by ho ani nevnímala. Opatrně na ni pohlédl. Odhadoval, že je podobně stará jako on, tmavé, krátké vlasy, oči, které neuhnou, ať už před výhrůžkou, nebo ze studu. Trochu připomínala Marianu Hermanssonovou. Jednu z mála osob, kterým kdy důvěřoval, sám se 10
Spinkej sladce_18.indd 10
29.09.21 14:54
postaral, aby ji zaměstnali, protlačil ji mezi spoustou kvalifikovanějších. Spoustu let byla jednou z jeho nejbližších kolegů, tím také nejbližších přátel. Jednoho dne mu s koncem vyšetřování oznámila, že požádala o přeložení, protože už to s ním dál nevydrží. Neměl jí to za zlé, ani on nemohl sám sebe často vystát. Od té doby se neviděli, možná to byl důvod, proč měl občas pocit, že ji zahlédl v někom jiném. Trvalo to několik minut. A potom cizí žena promluvila. „Chodíte sem za někým?“ Oči stále upřené přímo před sebe. „Protože… to je to, co tady děláme, že?“ Neodpověděl. „Nebo, omlouvám se, asi chcete mít klid? Já jen, že jsem na své lavičce seděla zatím pokaždé sama.“ Teď odpověděl. „Na vaší lavičce?“ Usmála se. „Není moje. Tedy ne v tomhle smyslu. Jen že tu bývám… no, sama. V téhle části hřbitova člověk zřídkakdy někoho potká.“ Seděli dál mlčky. Ona se dívala přímo před sebe, on se díval přímo před sebe. Rozhostil se dokonalý klid. „Moje žena.“ Grens kývl směrem k bílému kříži o pár metrů dál. „Jmenovala se Anni. A když nad tím přemýšlím…“ „Ano?“ „Vlastně se podobáte spíš jí.“ „Prosím?“ „Chci jen říct… Sedávám tu kvůli ní. Za ní sem chodím.“ Žena vedle něho přikývla, ne aby vyjádřila lítost, to na místě, kam všichni chodí navštěvovat smrt, nedávalo smysl. Ale aby dala najevo, že mu rozumí a že je to tak v pořádku. „Jak dlouho? Tedy, jak dlouho už uplynulo od smrti vaší ženy?“ 11
Spinkej sladce_18.indd 11
29.09.21 14:54
„Jak se to vezme.“ „Aha?“ „Ona… Pracovní úraz. Před pětatřiceti lety. Auto jí přejelo hlavu. Já seděl za volantem. Byla to moje chyba. Přestala komunikovat, v podstatě nefungovala. Ale pro mě ano. Podle mnoha lidí zemřela už tehdy. A potom, když zemřela z čistě vědeckého hlediska – to bylo přesně před deseti roky.“ „A pro vás?“ „O několik let později. Teď už vím, že je mrtvá. Že neexistuje. Pro ostatní. Ale pro mě ano – naším způsobem.“ Všechna ta rána a odpoledne a večery tady, u Anni. A nikdy se k němu nikdo u jejího hrobu nepřiblížil. Měl za to, že je na něm znát nezájem, nikoho nikdy ani nenapadlo narušit jeho chvilku na lavičce. Ale teď mu to nepřišlo nepříjemné nebo nesprávné. Bylo to jenom neobvyklé. „A… vy?“ „Prosím?“ „Kdo chybí vám? Za kým sem chodíte?“ Nikdy nebyl v udržování konverzace moc zdatný. A když se o to pokoušel na hřbitově, připadal si ještě neohrabaněji než jindy. Ale nezdálo se, že by jí to vadilo, spíš si toho ani nevšimla. „Leží… támhle. Vedle té velké břízy. Vidíte? Také s bílým křížem. Jako vaše žena.“ Ukázala kamsi rukou. „Asi to nevidíte, je to několik řad odtud. Ale tohle je nejlepší místo. Chodívám nejdřív k hrobu a pak se tady posadím – i odtud to cítím.“ Ewert Grens nic neříkal, bylo zřejmé, že žena hodlá ještě něco dodat. „Ale na to jste se neptal. Chtěl jste vědět, za kým sem chodím.“ „Ano, ale nemusíte mi to…“ „Odpověď je taková, že přesně nevím.“ 12
Spinkej sladce_18.indd 12
29.09.21 14:54
„Co prosím?“ „Nikdo nebyl pohřben.“ Pohlédla na něho. „Rakev je prázdná.“
13
Spinkej sladce_18.indd 13
29.09.21 14:54
Ruka. Je měkká a tvrdá zároveň. A ti, kdo mě drží, říkají, že jestli nechci, jestli tu chci raději zůstat sama, pak nemusím. Nemusím jít s nimi.
14
Spinkej sladce_18.indd 14
29.09.21 14:54
Ewertu Grensovi byla zima. Jako by mu tělem projel závan ledového větru a vzápětí se usadil kdesi v břiše. „Jak…“ To už přece ví – na hřbitově je vždycky chladno. „… to myslíte?“ „Prostě tak. Rakev je prázdná. Možná právě proto sem chodím tak často.“ Grens se k ženě na lavičce poprvé otočil, čekal, že bude pokračovat, a pohlédl do těch očí, které nikdy neuhýbají. Opravdu měla takový pohled: člověk, který nežádá o prominutí, ale zároveň mu nechybí empatie. „Protože do ní nikoho neuložili.“ Neznal ji, nikdy předtím se s ní nesetkal. Přesto porozuměl její vážnosti. Nestřílela si z něho, nebyla šílená, neměla žádný úmysl. Jenom říkala, jak to je. „Pojďte se mnou.“ Svět se znovu otřásl, když vstala a viklavá lavička se pokoušela najít klid. Vykročila po uhrabané cestičce a zastavila se u hrobu o pět řad dál. Bílý kříž na něm byl stejný, jaký on sám nechal umístit u Anni. Býval tu tak často – jak jej mohl přehlédnout? Cizí žena zůstala stát a čekala, dokud se k ní nepřipojil, aby mu vyprávěla příběh, který neměl nikdy být vyprávěn, protože se neměl nikdy stát skutečností. „Přišla jsem o ni.“ Teď si ho všiml. Uprostřed kříže. Kovový štítek s pouhými třemi slovy. 15
Spinkej sladce_18.indd 15
29.09.21 14:54
MOJE MALÁ HOLČIČKA „Byly jí čtyři roky. Skoro přesně.“ Kriminální komisař přistoupil blíž, jako by se chtěl podívat, jestli tam nestojí ještě něco. Ne. Jako by ta slova tvořila dvě křestní jména a příjmení. Moje Malá Holčička. O šest písmen víc než ve jménu Ewert Grens. „Ve špinavém parkovacím domě na Södermalmu. Tam zmizela. V nových šatičkách a s dlouhými vlásky spletenými do krásného copu.“ Na hrobě bylo víc květin než na tom, o který pečoval on. Jiné druhy, barevnější. Krásné, měkké lůžko v modré, červené a žluté barvě. S překvapením si uvědomil, že poznává hledíkovku, osteospermum a petunii. Ne že by se tolik zajímal o rostliny, to vůbec ne, ale byly to právě ty, které se během let naučil na Anniin hrob nepořizovat, protože vyžadují časté zalévání. Žena vedle něho sem očividně chodívá často. „Policie po ní samozřejmě pátrala. Zpočátku intenzivně, několikrát mě vyslýchali. Ale z týdnů se staly měsíce a oni hledali čím dál méně. Po roce nevěděli o nic víc než první den. Nikdo o ní nemluvil, nikdo se na ni neptal. Jako by nikdy neexistovala, jako by byla nikdo. Tak jsem z jejího hrobu odstranila jméno. Chybí jenom mně, jenom mně se stýská. Moje malá holčička. To musí stačit.“ „Říkala jste… v parkovacím domě?“ „Ano.“ „Moje žena, čekali jsme dítě, když… taky se to stalo v…“ Nenechala ho domluvit. „Nechala jsem otevřené dveře a šla jenom kousek k parkovacímu automatu.“ Nepřítomně hleděla na kříž, ponořená do své noční můry. „Takže jsem to druhé auto vůbec neviděla. Pak už bylo pozdě.“ Grens čekal. Zatímco ona sbírala sílu. 16
Spinkej sladce_18.indd 16
29.09.21 14:54
„Podle bezpečnostní kamery trvalo sedm vteřin, než se realita navždycky změnila. Moje dcerka seděla v sedačce na místě spolujezdce. Řidič druhého auta zastavil těsně vedle mého, otevřel své dveře, vystoupil, vzal ji do náruče, znovu nasedl a odjel.“ Cizí žena, s níž bylo tak snadné si povídat i jí naslouchat, pak udělala to, co on sám dělával u Anniina hrobu. Dřepla si, odstranila z náhrobku spadané listí a několik stébel trávy. A možná ze stejného důvodu – ne proto, aby si ostatní říkali, jak je to pěkné, šlo spíš o vlastní pocit, že člověk něco dělá, i když už je pozdě. „Byl to hodně divný pohřeb.“ Přejížděla rukama po záplavě květin, které ji dělily od té, pro kterou truchlí. „Byla jsem tu já. A jeden policista, kurátor a kněz – lidé, s nimiž se nikdy nesetkala, kteří pro ni neznamenali nic za života a nemohli tak pro ni nic znamenat ani po smrti. Ta maličká, maličká díra, kterou hrobník vykopal! Ta malá, maličká, bílá rakev s rudou růží, v níž nikdo neležel, takže byla lehká jako pírko! Zvonily za ni zvony a varhaník, který měl zkušenost s pohřby dětí, zahrál ukolébavku. Z večerníčku. Byl to krásný den, sluníčko opatrně hřálo, a za doprovodu vzdálené hudby kostelních varhan to bylo svým způsobem naprosto absurdní sledovat, jak rakev určená člověku, který sotva stačil začít žít, klesá dolů, aby se už nikdy nahoru nevrátila.“ Odmlčela se. Ale pak začala zpívat s tváří skloněnou ke květinám. „Teď už sladce spi. Hezkou dobrou noc.“ „Co prosím?“ „Tak jsme to zpívali. Poslední verš té písně. Bylo to jako… bylo to jiné, než když jsem ji zpívala dcerce doma.“ Otočila se. „Asi proto, že spánek v její vlastní posteli měl konec. Probuzení. Ne jako tenhle – věčný spánek smrti.“ 17
Spinkej sladce_18.indd 17
29.09.21 14:54
Pohlédla na něho, ukázala na kousek trávníku, na kterém stáli. „Její rakev je tady, pod našima nohama. Není to zvláštní představa?“ Ano, byla to zvláštní představa. Stejně tak to tolikrát napadlo i jeho samotného. Že jeho milovaná Anni leží o několik řad dál a nemůže je vidět ani slyšet. Přál si, aby mohl vrátit ty dny, kdy smutek všechno rozvrátil – měl se zúčastnit pohřbu své ženy. „Teď když jsem odstranila její jméno, myslívám na ni jako na Alvu. Alva je krásné jméno, připomíná mi elfky, víly, které také existují, jenom když se člověk rozhodne na ně věřit.“ Natáhla ruku, štíhlou, skoro až vyhublou, ale nečekaně silnou. Jako by ho chytila a vtáhla do sebe. „Skoro tři roky uplynuly od chvíle, kdy mi zmizela. A skoro půl roku od té doby, co jsem ji nechala prohlásit za mrtvou. Chodím sem jednou týdně, aby nemusela být sama. Myslím totiž, že je sama, přestože tu leží tolik dalších. Většinou ve čtvrtek, jako dnes, to bývá nejsnazší na chvíli zmizet z práce. Už půjdu – třeba se tu zase někdy potkáme, až půjdeme ve stejnou chvíli navštívit své hroby. A kdyby ne, bylo by milé, kdybyste se tu občas zastavil, když už jste poblíž. Ne na dlouho, nesmí to být povinnost, ale tak, aby třeba ucítila, že tu někdo je.“ Sledoval, jak její záda mizí v místě, kde cestička zatáčí za upravené keře a větší náhrobky z dávných časů – a uvědomil si, že ani nezná její jméno. Bezejmenná, přesně jako její holčička. I on by měl jít, čeká ho den v pracovně komisaře kriminálního oddělení stockholmské policie, na stole nejméně tucet otevřených případů. Ale ještě nebyl s Anni hotov. Usedl zpátky na lavičku, tentokrát sám, aniž by se celý svět otřásl. Stávalo se, že tady seděl a myslel právě na dítě. Na to, že se to Anni nikdy nedozvěděla – že v sobě nosila zdravou holčičku, po které tolik toužili. Měla srdce, plíce a oči, které už dokázala otevírat a zavírat. A která přestala existovat, když ona sama svým způsobem přestala existovat. Nebo to bylo tak, že jí o tom ni18
Spinkej sladce_18.indd 18
29.09.21 14:54
kdy nepověděl? Ale ano. Pokoušel se. Snažil se jí to říct. Zvlášť zpočátku v pečovatelském domě, když ji ani nemohl dost pevně obejmout. Ale vypadalo to, že mu úplně nerozuměla. Moje Malá Holčička. Taková donebevolající nespravedlnost. Občas, když všechny jeho pracovní hodiny okupovali drsní kriminálníci, kteří pobíhají kolem a střílejí jeden na druhého, ho přepadl pocit, že na ně upřímně kašle. Samozřejmě pokračoval ve své práci, vyšetřoval tak dobře, jak dovedl, protože jedině tak uměl fungovat, ve světě Ewerta Grense, kde se musí několikrát otočit každý kámen, se nikdy nic nevyšetřovalo polovičatě, jedině tak mohl vydržet sám se sebou – ale neměl už sílu cítit s těmi oběťmi zločinů, které se rozhodly samy. Zato dítě, kterému někdo ublíží nebo které dokonce zemře, žádnou volbu nemělo. Dítě bylo okradeno o tolik dalších dnů života. Jeho ztráta je proto mnohem citelnější. Úplně zapomněl na čas. Jenom seděl na sluníčku, které všude jinde hřeje, jenom tady ne, nechal štiplavý vítr, aby na něho na rozlehlém hřbitově dotíral. Uplynula skoro hodina, než vstal a odlomil několik větviček z Anniina záhonku. Chtěl je položit na hranu druhého kříže a při tom se zeptat toho malého děvčátka, které tam není. Kdo jsi? Proč jsi zmizela? A kde jsi teď?
19
Spinkej sladce_18.indd 19
29.09.21 14:54
Asi to nechci. Zůstat tu úplně sama. A máma s tátou odešli. Je příjemné držet se dál té ruky, která je měkká i tvrdá zároveň. Ruka, která ví, kam máme jít. Kam šli máma s tátou. Kde na mě čekají.
20
Spinkej sladce_18.indd 20
29.09.21 14:54
Když došlo k Anniině nehodě, holčička, která v ní rostla, zemřela a ona sama vyhasínala v jiné uzavřené místnosti, uzamčená ve svém vlastním světě v pečovatelském domě, jejího muže poslali k policejnímu psychologovi. Aby pochopil, že to on sám ji přejel. Že jejich společný život už neexistuje. Že to, čeho se obával, už se stalo. I po pětatřiceti letech si vybavuje setkání s terapeutem, který se snažil přiblížit člověku, jenž přišel o všechno. Jak mladý policejní asistent Ewert Grens naprosto selhal v prvním úkolu, který dostal jako pacient – najít si v duchu bezpečné místo, kam bude moct utéct, pokud bude terapie příliš náročná a pocity příliš těžké. Už tehdy se ukázalo, že se celý jeho život ocitl v troskách. Nedokázal žádné bezpečné místo najít. Ani v myšlenkách! Nebylo doma, kde se postel stala jen černou dírou, do níž hrozí pád, nebylo u přátel ani kolegů, nebylo ve velké policejní budově, kterou měl tolik rád. Žádné místo mu nedodávalo klid. Až když si koupil pohovku, na níž teď ve své pracovně leží. Hnědou, potaženou manšestrem. Ničím zvláštní ani drahou, ale byla pohodlná a mohl na ní natáhnout celé své dlouhé tělo. Teď už je až příliš měkká a manšestrové proužky ošoupané. Sedřené třiceti lety ležení, někdy v pracovní době, ale hodně často také v noci, místo aby se šel vyspat domů. Ale dnes odpoledne žádné klidné spočinutí nenacházel, ať to zkoušel jakkoli dlouho, nechal místnost naplnit hudbou z kazetového přehrávače, hlasy a refrény z šedesátých let, které poslouchal stále dokola, takže je dobře znal. Nohy, ruce, celé tělo strhávala závrať a nervozita, vytrhávaly ho z krátkých zmatených snů. 21
Spinkej sladce_18.indd 21
29.09.21 14:54
Posadil se na okraj pohovky. Znovu si lehl. Natáhl ruku, zachytil hrnek s černou kávou a vyprázdnil jej. Díval se do stropu a sledoval očima změť prasklin, obvykle ho to uklidňovalo. Zkusil listovat v dokumentech k jednotlivým vyšetřováním, které ležely ve vysokých hromadách na psacím stole a shlukovaly lidi vystavené násilí od jiných. Bylo to marné. Popisy míst činů byly stále stejně nejasné, jakkoli blízko se k nim skláněl. A věděl proč. Podobnosti. Setrvával u neznámé dívenky, která – právě tak jako jeho a Anniina dcerka – odešla ve špinavém parkovacím domě a zůstala po ní jen vzpomínka na opuštěném hřbitově. A kterou sám sobě slíbil, že příště navštíví, aby se necítila tak osamělá. Přestože nevěděl, jak vypadala, jaký měla hlas nebo jestli se na ostatní očima smála. Existoval jenom jeden způsob, jak se s ní setkat. Archiv. Tam, v některé z hnědých beden, existuje jediná stopa potvrzující, že vůbec kdy existovala. Vyšel chvatně na chodbu, minul pracovny kolegů, kteří se zabývají probíhajícími případy, což by měl i on sám, a sjel výtahem do podzemí policejní budovy. V archivu nebyla okna ani funkční ventilace, ale on pokaždé s potěšením otevřel kódový zámek a těžké železné dveře. Tady dole existovala svébytná společnost, panoval tu jiný řád, někdy snad dokonce jistá spravedlnost, když některý z uzavřených případů obsahoval důkazy vedoucí k obžalobě a rozsudku. Procházel uličkami archivu, postupoval hlouběji, až k archivačnímu počítači stockholmské policie, který na něho čekal přikrčený v rohu, přihlásil se a začal hledat. Ta bezejmenná dívka tam někde musí být, mezi tisíci a desítkami tisíc dalších živých i mrtvých. 22
Spinkej sladce_18.indd 22
29.09.21 14:54
Vybavil si, jak ta neznámá žena vypadala, když spolu stáli na hřbitově a ona zašeptala byl to zvláštní pohřeb. Napsal do vyhledávacího pole „ZMIZELÁ“ a „DÍVKA“, stiskl enter a čekal. Devět set sedm výsledků. Snažil se vybavit si, co ještě říkala, a po chvíli vyhledávání doplnil o „SÖDERMALM“. Sto padesát dva výsledků. Nejzřetelněji si vybavil, jak se zachvěla smutkem a zlobou, když hovořila o ošklivém a pustém betonu. „PARKOVACÍ DŮM.“ Zbylo dvacet dva výsledků. A potom, jak ji popsala? Oblečená v šatech? A dívčiny vlásky v krásném copu? „ŠATY.“ Pět výsledků. „COP.“ Jediný výsledek. Rychle vstal a vykročil tentokrát opačným směrem podél vysokých kovových regálů se sedmi policemi nad sebou – řady stejných lepenkových beden, tlusté svazky s deskami setříděnými podle systému barev, do něhož se mu nikdy nepodařilo proniknout, složky dokumentů sešité provázky, široké hřbety šanonů, přeplněné plastové obálky a mezi všemi těmi typy obalů zbývající materiály příliš neforemné na to, aby se daly zabalit. Případ za případem a nakonec tam, na místě, které by se dalo nazvat srdcem celého archivu, tam ležela. Ulička 17, sekce F, police 6. Vystoupil na kulatou stoličku a dosáhl přesně na jednu z archivačních krabic. Bylo snadné ji sundat, přestože měl levou nohu ztuhlou a rovnováha už také nebyla jako zamlada. Posadil se ke stolku, rozevřel klopy krabice jako papírová křídla. Uvnitř toho moc nebylo. Hlášení popisující průběh události. Protokol od technického týmu, kterému se nepodařilo zajistit DNA ani žádná vlákna po pachateli. Bezobsažné výslechy lidí, kteří se z různých důvodů nacházeli na místě. 23
Spinkej sladce_18.indd 23
29.09.21 14:54
Žena u hrobu měla pravdu. Žádná odpověď, přestože policie odvedla svou práci. Ani jedna stopa. Někdo unesl malé dítě, aniž by kdokoli cokoli zaslechl nebo zahlédl.
24
Spinkej sladce_18.indd 24
29.09.21 14:54