Anders Roslund
Minulosti neuteÄ?eĹĄ
Minulosti neuteces.indd 3
29.09.20 9:20
Přeložila Karolína Kloučková
JAMÅHONLEVA Copyright © Anders Roslund 2019 Published by agreement with Salomonsson Agency Translation © Karolína Kloučková 2020
ISBN 978-80-242-6905-4
Minulosti neuteces.indd 4
29.09.20 9:20
Je mi pět let. Vím to. Pět let, několik dnů a několik nocí. Jako by to bylo docela nedávno, co jsem seděla v kuchyni u stolu mezi mámou a tátou, naproti Eliotovi a Julii, a sfoukla jsem všech pět svíček naráz. Byly zapíchnuté uprostřed dortu, červené a možná trochu i modré, ale to až úplně dole, když se člověk pořádně zadíval. Několik dnů a několik nocí. Odkašlu si, jak to dělávám, a tvářím se vesele, jako často, když zpívám. Mám tu písničku moc ráda. Hodně štěstí, zdraví. Když zpívám nahlas, odráží se můj hlas od stropu a od stěn a vrací se mi zpátky do náruče, můžu ho chytit a obejmout. Hodně štěstí, zdraví. Hodně štěstí, zdraví. Když zpívám, neslyším televizi. Program pro děti. Dívala jsem se na něj skoro celý den. Stejně jako včera. Jako předevčírem. Dřív jsem nesměla. Ale teď můžu. Vstanu, je těžké zůstat sedět na podlaze, když se nohy chtějí pohybovat, a to chtějí často. Vyběhnu z obývacího pokoje, který je velký a kde musím být opatrná, stojí v něm skoro nová pohovka a skleněný stůl, na který nesmím sahat, protože pak na něm zůstanou stopy po mých prstech. Doběhnu až do Eliotova pokoje. Sedí tam na své kancelářské židli, má rozsvícenou lampičku a předstírá, že čte. Poznám, že má knihu před sebou jen otevřenou. Ale číst umí, to vím, vždyť chodí do druhé třídy. Eliot je na mě posledních pár dní hodnější. Asi je to tím, že už je mi pět. Už mi nejsou čtyři, jsem velká. 7
Minulosti neuteces.indd 7
29.09.20 9:20
A ani mě neodstrkuje od autodráhy, kterou ukládá tak vysoko na skříň, abych na ni nedosáhla. A dokonce mě nechal dvakrát za sebou vyhrát s modrým autíčkem, které má na střeše zlatý proužek. To nikdy dříve neudělal. Vždycky skáču jen po jedné noze. Střídavě. Když dopadnu na obě, musím se vrátit a skákat znovu. Sama jsem si to tak vymyslela. Julia má v pokoji domeček pro panenky. Starý. Nesmím na něj sahat. Kdybych to udělala, hned poběží do mého pokojíčku a poničí můj domeček pro panenky. Ale moje starší sestra teď spí na břiše, s odvráceným obličejem. Julia nic nevidí, nevidí ani to, že se několik maličkatých kousků nábytku přesunulo z horního patra do přízemí. Teď už skákat nemůžu. Všimla by si mě. Musím se ven vyplížit. Kdyby se Julia probudila, kdyby viděla mě a domeček pro panenky, křičela by, možná by mě i bouchla. Máma sedí na židli v kuchyni a usmívá se. Ne tak, že by to bylo slyšet, jen má šťastný výraz, když vidí svou poskakující pětiletou dcerku. Je už dlouho spokojená, je to pěkné. Když se máma směje, vůbec nevadí, když se někdo napije žlutého pomerančového džusu přímo z krabice a trochu mu steče po bradě až na podlahu nebo když se při pečení trochu cukru nebo mouky vysype na stůl. Chytím se okraje stolu a vzepřu se, abych se mohla posadit mámě na klín. Vždycky se s ní tak dobře povídá, můžu jí položit ucho na břicho a na prsa a poslouchat hlas, který se ozývá tam uvnitř ještě dřív, než pronikne ven. Když sklouznu z mámina klína, skáču střídavě po jedné noze do předsíně k trochu rozvrzané proutěné židli, k tátovi. Často tam sedává, pročítá hromadu novin a asi má mezi botami, kabáty a deštníky větší klid. Naslouchám. Jo, je to tak, větší klid. Židle je veliká, spíš jako křeslo. Můžu se posadit vedle něho, myslím, že chce, abych tak seděla, protože může dál hýbat rukama a listovat v novinách. Jejich stránky jsou veliké a šustí. 8
Minulosti neuteces.indd 8
29.09.20 9:20
Eliot a táta. Mám je snad ještě radši než dřív. Můžu toho napovídat, kolik chci, a oni naslouchají. Jen díky tomu, že už je mi pět. A několik dnů a několik nocí k tomu. Zase zpívám. Hodně štěstí, zdraví. Hodně štěstí, zdraví. Zpívám nahlas. Neslyším, že někdo u dveří zvoní. Ani že se zvonek ozývá znovu. Ale pak přestanu zpívat a zaslechnu ho. Seskočím z tátova křesla a utíkám co nejrychleji. Když si stoupnu na špičky a vyskočím do výšky, tak dosáhnou až k páčce, kterou je třeba otočit, aby se dveře otevřely. To mě naučila máma. Že se dveře musí zamykat. Kovový knoflík musí být vždycky natočený tak, aby vypadal jako úsměv a ne jako nos. Teď se pokouším otočit jím nazpátek.
9
Minulosti neuteces.indd 9
29.09.20 9:20
Krásné dveře. Silné, tmavé dřevo z přelomu století. Hodí se k důstojnému vyzvánění zvonku, které se opatrně rozléhá točitým schodištěm vedoucím do hloubky i k bílému stropu noblesně se vznášejícímu kdesi vysoko a ke květovaným tapetám, které jako by s každým dalším poschodím o něco skutečněji vyrůstaly přímo ze zdí. Ewert Grens stojí přede dveřmi bytu v domě uprostřed Stockholmu a potřetí tiskne tlačítko zvonku. „Někdo tam je. Poslouchám to celé dny. Slyším to skrz podlahu v obýváku, v předsíni a dokonce i na záchodě. Neumíte si představit, kolik zvuků proniká přímo ke mně nahoru a vůbec přitom neztrácí na síle.“ Rozčilený slabý hlas se pomalu přibližuje k jeho zádům. Grens se neohlédne. Neodpoví, stiskne tlačítko zvonku počtvrté. „Někdo si tam zpívá – některé z dětí, jsem si tím jistý, mají tři. A také tam běží televize. Zní to tak. Už několik dní ji nikdo nevypnul. Neběží jen ve dne – ale i v noci. To já jsem to ohlásil, myslím na policii. Bydlím v bytě nad nimi.“ Teď se kriminální komisař ohlédne. Muž kolem čtyřicítky, ruce založené na prsou, takový typ, jaké nemá rád, i když nedokáže říct proč. Prostě to tak cítí. Takový, co se nakloní ke dveřím, přiloží ucho k tmavému dřevu a naslouchá. „Hodně štěstí, zdraví.“ „Cože?“ „To zpívá to dítě. Hodně štěstí, hodně štěstí, zdraví. Tohle ho slyším zpívat.“ 10
Minulosti neuteces.indd 10
29.09.20 9:20
Soused, očividně ten, který hlásil divné zvuky. A ozval se znovu, když se k podivným zvukům přidal divný zápach. „Musím vás teď poprosit, abyste se vrátil do svého bytu.“ „Ale vždyť já jsem to…“ „Ano – to jste dobře udělal. Ale teď chci, abyste se vrátil k sobě nahoru. A já se postarám o tohle.“ Grens chvíli počká, a teprve když je úplně sám, naposledy stiskne zvonek, tentokrát jej podrží déle. Když nikdo neotevírá, sehne se, aby nahlédl do otvoru na poštu, ale nestačí to. Někdo se na druhé straně pokouší otevřít dveře. Někdo, komu se to nedaří, ale zkouší to znovu a ozývá se dupání na parketách. „Tady policie.“ Dupot, jako by uvnitř někdo skákal. „Policie. Otevřete dveře.“ Zámek s námahou povolí, Dveře se pootevřou. Ewert Grens u sebe nosí zbraň nerad. Teď však vytáhne z ramenního pouzdra pistoli a ustoupí kousek dozadu. Má dlouhé vlasy. Světlé. O dětech toho Grens moc neví, ale věk té dívky odhaduje na čtyři, možná pět let. „Ahoj.“ Má na sobě červené šaty. S velkými skvrnami na hrudníku a břiše. Usmívá se, i obličej má upatlaný, nejspíš od jídla. „Ahoj. Máš doma maminku nebo tatínka?“ Dívka přikývne. „Výborně. Můžeš je zavolat?“ „Ne.“ „Ne?“ „Nemůžou chodit.“ Zvláštní. Zvláštní, že ten zápach, pronikavý, štiplavý zápach, který tak dobře zná a který byl slabě cítit už v krásné chodbě a vyvalil se na něho, jakmile to dítě se špinavým obličejem otevřelo dveře, že ten zápach pronikl k jeho vědomí teprve ve chvíli, kdy vstou11
Minulosti neuteces.indd 11
29.09.20 9:20
pil do předsíně a zastavil se před mužem sedícím na židli mezi botníkem a policí na klobouky. „Tady je. To je můj táta.“ Větší z otvorů na čele je ten vpravo. Kulka muže zasáhla přímo zpředu, zblízka, nejspíš poloplášťová střela vypálená z revolveru, napůl olovo a napůl titan. „Říkala jsem to.“ Druhý otvor je o něco menší, zásah šikmo pod levým spánkem. „Že nemůžou chodit.“ Ewert Grens nestačí nic říct, jen přihlíží, jak dívka vyskočí otci na klín a upraví jeho ztuhlé, nepoddajné ruce tak, aby nepřekážely, posadí se vedle něho, do mezery mezi jeho pravým stehnem a područkou. „Pojď sem.“ „Chci mluvit s tatínkem.“ „Pojď ke mně.“ Grens nikdy předtím nezvedal do náruče tak velké dítě. Holčička byla těžší, než čekal. Opatrně ji sevřel a zvedl. „Je tu ještě někdo?“ „Někdo?“ „Ještě někdo jiný než ty a tatínek?“ „Jsou tu všichni.“ Matka sedí na židli v kuchyni. Vypadá, jako by se usmívala se zavřenýma očima, obličej má nehybný, rty ztuhlé. Dva otvory po kulkách, stejně jako u otce – v čele a ve spánku. Na stole a na podlaze i na jejím oblečení je cukr a mouka, podlaha v kuchyni je lepkavá a snaží se zadržet podrážky, které po ní přecházejí. Grens si hned všiml dortu. Leží nedotčený na velkém stole v kuchyni, s pěti sfouknutými svíčkami na zeleném marcipánu. „To je můj dort.“ „Vypadá dobře.“ „Sfoukla jsem svíčky sama. “ 12
Minulosti neuteces.indd 12
29.09.20 9:20
Sourozenci jsou přesně tam, kde dívka řekla, už dlouho. Ve svých pokojích. Sestra leží na posteli, průstřel má v týlu, bratr sedí na židli u psacího stolu s hlavou prostřelenou přímo shora. Ten zatracený zvuk. Televize, hlasitá, dětský program. Grens ji vypne. V tichu je obývací pokoj prázdnější. Je tu až příliš prostoru pro ten nejodpornější zápach, jaký zná. Usedne na černou koženou pohovku, dlouhou a lesklou, dívku posadí na křeslo. Dlouho se na ni dívá. Zdá se, že nemá strach, tiše si pobrukuje. „Krásně zpíváš.“ „Hodně štěstí, zdraví.“ „Moc hezká písnička. Měla jsi narozeniny?“ „Jo.“ „Je ti pět? Jako je svíček na dortu?“ „Pět a několik dní.“ „Několik dní?“ „A několik nocí.“ Ewert Grens se rozhlédne, snaží se dýchat pomalu a pravidelně. Několik dnů a několik nocí. Tak dlouho žije děvčátko v tom zápachu.
13
Minulosti neuteces.indd 13
29.09.20 9:20
Nikdy neměl rád léto. Dotěrné léto, s kterým se rok co rok pouštěl do křížku, a nakonec mu přestal vracet údery. Prostě to tak bylo. Vedro. Ztichlé město. Lidé procházejí kolem v kraťasech a příliš nahlas se smějí. Kriminální komisař Ewert Grens ležel na pohovce, jejíž manšestrový potah už dávno ztratil proužky, hlavu opřenou o trochu moc vysokou područku a záda utopená v příliš měkkém polštáři. Ze starých reproduktorů vtěsnaných v knihovně mezi přeplněné šanony a tlusté desky s dokumenty k případům se linula příjemná hudba, Siw Malmkvistová a písničky z šedesátých let, které zpívala jen pro něho. Obě okna dokořán, dopoledne sotva začalo a teplota už se vyšplhala na sedmadvacet stupňů venku a sedmadvacet stupňů uvnitř. Údery přestal vracet, když pochopil, že není sám. Těch, na které červen, červenec a srpen působily, bylo víc. Nebojovali proti roční době, ale proti lidem. To zatracené vedro jimi prostupovalo, nenechalo je na pokoji, posouvalo jejich hranice. Nedělo se to jen ve vězeňských chodbách. Když dusno dotíralo ze všech stran a svým tlakem smršťovalo skutečnost, výtržností přibývalo i vně neproniknutelných stěn. A když se srdce rozběhlo na plné obrátky, přicházely údery, lidé si jednoduše víc ubližovali, zabíjeli. Celý život vyšetřoval vraždy a k naprosté většině z nich došlo během nocí, kdy se úplně nesetmí. Už dávno si nevzal volno v době, kdy na zemi neleží sníh. Čísi ruka neodbytně zaklepala na dveře. Ať si klidně klepe. 19
Minulosti neuteces.indd 19
29.09.20 9:20
Krk měl ztuhlý, noha ho bolela jako obvykle. V zaprášených chodbách kriminálního oddělení byl nejstarší, byl skoro nejstarší na celé státní kriminálce. Nezbývalo mu už ani půl roku k té černé díře, která ho děsí víc než postel doma, k tomu druhu díry, do jaké člověk bezmocně spadne a která nemá dno. K tomu jedinému okamžiku, na který nesmí myslet, k tomu jedinému, na který myslí. To zatracené klepání. Nevzdává se. Přes čtyřicet let. Panebože. Když do této budovy vstoupil, byl o tolik mladší, a už tehdy přesně věděl, že sem patří. Byl tak mladý, že si neuvědomoval, že to jednoho dne skončí. Ne proto, že by si to přál, ale protože společnost, k níž se rozhodl nepatřit, to rozhodla za něj. „Ewerte?“ Klepání přestalo stačit. Teď se ještě z klíčové dírky ozvalo volání. „Vím, že tam jsi, Ewerte. Jdu dovnitř. I kdyby se ti to nelíbilo.“ Když se dveře otevřely, ještě pořád ležel na ošoupané, manšestrem potažené pohovce. Krátce na něho pohlédla, zavřela za sebou, cílevědomými kroky došla ke kazetovému přehrávači a vypnula ho. Siw se odmlčela. Písničky z doby, kdy všechno bylo o tolik jednodušší. Mariana Hermanssonová. Asi jediná osoba v budově, která mu nikdy neustoupila, která si dovolila ho provokovat a která neměla nejmenší tušení o tom, že se její šéf hrdě pousměje pokaždé, když to udělá. „Vloupání, Ewerte.“ Měla kancelář až na konci chodby. Kdysi byla jen praktikantkou na pár letních měsíců a on ji na oddělení prosadil navzdory byrokracii a dlouhé řadě kvalifikovanějších uchazečů. Naučil se mít ji rád jako dceru, kterou nikdy neměl. Když s ním mluvila, občas mu pevně sevřela paži a vyžadovala odpovědi i k záležitostem, o kterých nechtěl ani slyšet. Dívala se na něho, dobírala si ho, znejišťovala ho na jediném místě, kde se cítil bezpečně. 20
Minulosti neuteces.indd 20
29.09.20 9:20
„Chci, aby ses na to podíval. Hned.“ Posadil se na okraj pohovky, protáhl se a ukázal na psací stůl s hromadami dokumentů. „Vloupáními se nezabývám. Protože v tomhle městě umírá až moc lidí. A jak víš, zabírají veškerý můj čas.“ Hermanssonová se nikdy nevzdávala. A on to věděl. „Dalaská 74.“ „Ano?“ „Třetí patro.“ „A dál?“ „Byt číslo tisíc tři sta jedna.“ Držela v ruce obálku, podala mu ji a on na ni jen mlčky pohlédl. „Máš v kanceláři taky takové vedro, Hermanssonová? Klimatizace snad vůbec nefunguje.“ Posadila se vedle něho. Pohovka byla tak prosezená, že oba klesli skoro až na zem. „Vloupání, Ewerte. Ale vůbec nic se z bytu neztratilo. Tak jsem to odložila. Protože ani já nemám… čas.“ Kývla k hromádce dokumentů. Věděl, jak vypadá její vlastní psací stůl. Ještě víc papírů. A další spousta na podlaze. „A pak jsem udělala to, co vždycky – ještě chvíli jsem se na to dívala a potom jsem ten případ odložila na hromadu ke všem ostatním. Nakonec jsem otevřela složku ROR a prošla jsem hlášení z adres v blízkém okolí za poslední roky.“ Ewert Grens se ještě jednou protáhl, tentokrát bez zívnutí, a i když si to ani neuvědomil, díky tomu, jak k němu vtrhla, vypnula hudbu a vyžadovala jeho pozornost, se začal usmívat. ROR. Racionální ohlašovací rutina. Sám ji to tak naučil. „Jo?“ „Jak to bývá. Spousta krádeží. Víc násilí, než by člověk za těmi drahými fasádami čekal. Velké množství drog. A několik usmrcení z nedbalosti.“ 21
Minulosti neuteces.indd 21
29.09.20 9:20
Naklonila se dopředu, obálku stále v ruce, přitiskla mu ji na hruď, až si ji nakonec vzal. „Ale žádné z těch hlášení se mi nepodařilo dát do souvislosti s tím vloupáním. Nenašla jsem nic, co by vysvětlovalo, proč se někdo uprostřed dne vloupal do bytu v centru města, prošel se po něm – a rozhodl se odtamtud odejít, aniž by cokoli odnesl.“ „Co kdybych zase otevřel dveře na chodbu, Hermanssonová? Co myslíš? Jestli má ještě někdo jiný otevřená okna a dveře, udělá se průvan a vyvětrá tu. Sedmadvacet stupňů. A má být ještě o pět víc!“ „Už jsem se chystala odhlásit se ze systému a znovu tu záležitost odložit, přidat ji k šestapadesáti tisícům otevřených vyšetřování v kraji. A za pár měsíců doporučit Wilsonovi, aby ji uzavřel.“ Vytrhla Grensovi z ruky obálku, kterou se ovíval jako vějířem, aby si ochladil zvlhlé čelo a skráně. Vytáhla z ní dokument, rozložila ho na otlučeném konferenčním stolku a netrpělivými prsty přejela pod prvními třemi řádky. „Ale pak jsem si všimla tohohle. Poznámky až úplně na konci výpisu z databáze. Červená vlaječka, která upozorňuje na nějaký starší případ, který existuje jen v tištěné podobě a dá se najít jedině v archivu v podzemí. Sedmnáct let staré vyšetřování na stejné adrese, na stejném patře a podle čísla dokonce i ve stej ném bytě. Vyšetřování přesně takové, jakým se věnuješ – protože jde o lidi, kteří v tomhle městě umírají.“ Teď naslouchal. Ale ještě stále nerozuměl, o čem Mariana hovoří. „Ta poznámka. Červený praporek.“ Pr̆i jakémkoli hlás̆ení z Dalaské 74 bez ohledu na povahu zloc̆inu okamz̆itĕ kontaktovat kriminálního inspektora Ewerta Grense.
22
Minulosti neuteces.indd 22
29.09.20 9:20
„Tos napsal ty, Ewerte. Podepsal jsi to.“ Dokument ležel na stole a její prsty nepřestávaly ukazovat na řádky, které měl vidět. A nakonec to udělal – podíval se. „Před sedmnácti lety?“ „Ano.“ „A šlo o vraždu?“ „Ano. Nebo spíš… o čtyři vraždy. Matka, otec, dcera a syn.“
23
Minulosti neuteces.indd 23
29.09.20 9:20
Zvláštní. Jak funguje paměť. Jak se něco, co ještě před chvílí jako by vůbec neexistovalo, najednou vrátí – s nečekanou silou, odstrkuje všechno ostatní a dožaduje se místa. Veškerého místa. Protože teď si vzpomněl. Ewert Grens se vyklonil z otevřeného okna. Pod sebou viděl dvůr kronoberské policejní centrály, kolegy posedávající v horku na lavičkách a nastavující slunci nosy a tváře a další kolegy ležící ve stínu několika málo stromů a popíjející kávu z hnědých kelímků. Ten zatracený neklid. Možná to bylo horkem, které mu pronikalo do těla a měnilo se v nervozitu. Nebo možná kapičkami potu, které mu v čúrcích bloudily po unavených zádech. Možná to bylo kvůli té dívence poskakující okolo s obličejem upatlaným od jídla a nohama rozviřujícíma ten nejpříšernější zápach, jaký zná, na nejpříšernějším místě činu, jaké kdy viděl – byt plný jejích mrtvých nejbližších.
24
Minulosti neuteces.indd 24
29.09.20 9:20
Ewert Grens se rád pomalu procházel po hlavním městě, vždycky to dělával, už v době, kdy Anni chodívala s ním a pevně svírala jeho ruku. Ranní provoz ryčel a hučel okolo a on se vydal do strmého svahu v Kronoberském parku, z mostu Svatého Erika sledoval svůj odraz ve vodě a z mumraje na Ódinově náměstí přešel do ticha Dalaské ulice. Čtyřiašedesát a půl roku. Ještě šest měsíců. Pak někdo převezme jeho kancelář na chodbě kriminálního oddělení, zabydlí se v ní a bude otevírat jeho dveře, když někdo zaklepe. Právě tak jako on kdysi převzal místnost po někom jiném, na koho se on ani jeho kolegové nepamatují. Na chvíli tu jsi. A pak zase nejsi. Říkalo se, že penzijní podmínky jsou u policie nejlepší ze všech, a někteří z jeho kolegů měli v plánu naposledy se vykolébat kovovými dveřmi na Horskou ulici už v jednašedesáti a nikdy se nevrátit. Být připraven o všechno. Stát se ničím. On, který se nikdy nebál, protože se jednoho dne jednoduše rozhodl, že strach, který ho ovládá, je škaredý a zbytečný, a on mu to dál nedovolí, protože uplynula už dost velká část života, po kterou se hrbil před něčím, co už se stalo – přesto se v poslední době dobře nevyspal ani na ošoupané pohovce, která ho dřív vždycky objala a nechala spočinout ve své náruči. Teď se totiž bál. Protože tohle bylo to jediné. Nic jiného si nepřál, nic jiného neuměl, mimo policejní budovu žádné lidi neznal – nic jiného ho nikdy nezajímalo, po ničem jiném netoužil. 25
Minulosti neuteces.indd 25
29.09.20 9:20
Několik minut po chodníku ve Vasově čtvrti a podél temných a těžkopádných domů, jejichž velká okna ho sledovala. Až stanul před vchodem domu číslo 74. Nepůsobil cize, přestože tu byl naposledy před tolika lety. Točité, trochu hrbolaté schody, nad hlavou zdobený strop, stejné květované tapety. A ve třetím poschodí tytéž masivní dveře. Jen okolo zámku čerstvé stopy po vloupání – uvolněné třísky ještě nestačily ztmavnout. Zastavil se přede dveřmi, zavřel oči a opatrně oddechoval. Snažil se zachytit drobné údery v hrudi, blízko srdce, nepříjemný, nepravidelný rytmus připomínající dupot pětileté dívky. „Ano?“ Žena, plavovlasá, vysoká skoro jako on, mezi čtyřiceti a padesáti lety. „Jsem Ewert Grens, komisař kriminální policie. Jde o to vloupání.“ Hleděla mu upřeně do očí – její pohled byl ostražitý, téměř nepřátelský. „Už jsem o tom s policií mluvila.“ „To ano. Ale já…“ „Mluvila jsem s nějakou ženou, trochu mladší, aspoň to tak znělo. Na všechno jsem jí odpověděla. Nerozumím tomu – už jsem vloupání zažila, ne tady, ale na chatě. A policie se o to tehdy vůbec nezajímala, i když mi dům úplně vybílili a já několikrát volala a doprošovala se. A teď – chcete se mnou mluvit hned dvakrát, i když se vůbec nic neztratilo?“ „Mluvila jste s kriminální inspektorkou Marianou Hermans sonovou. Ale já bych se na to taky rád podíval.“ Ostražité oči. „V tom případě bych ráda viděla váš průkaz.“ Černé kožené pouzdro ve vnitřní kapse saka. Identifikační průkaz, kovový štítek. A pro jistotu podal ženě i vizitku s hod26
Minulosti neuteces.indd 26
29.09.20 9:20
ností, telefonním číslem a e-mailovou adresou, kterou si sám sotva pamatoval. „Stojí tu kriminální komisař.“ „Ano.“ „Tak tomu už vůbec nerozumím. Kriminální komisař? Kvůli vloupání, které…“ Pokrčila rameny, poodstoupila a opálenou paží pokynula do bytu. „… ani nebylo vloupáním, spíš jen drobným poškozením a moje věci byly sice rozházené, ale kompletní?“ Znovu ty vzpomínky. Dožadující se svého místa, vytlačující všechno ostatní. Starožitnou komodu a velké zrcadlo ve zlatém rámu, které byly v předsíni, na okamžik nahradila židle a muž usazený na ní s novinami a dvěma průstřely v hlavě. Obývací pokoj s dřevěným jídelním stolem se proměnil v televizi s běžícím dětským programem a kuchyně, nyní prázdná a zářivě čistá, byla najednou upatlaná a malé děvčátko se usadilo na klíně své mrtvé matky. Ewert Grens pohlédl na ženu, která ho váhavě pustila dovnitř, snažil se soustředit na její ústa, když odpovídala na jeho otázky týkající se času a místa – a její rty se proměňovaly v červené svíčky na dortu, který zůstal v podstatě nedotčený na stole. Žena říkala to, co už věděl, co Hermanssonová zapsala a co mu řekla. K vloupání došlo ve všední den dopoledne mezi 8.30 a 11.00. Na dveřích bytu zůstaly patrné stopy po tvrdém kovovém nástroji a pachatel vyházel obsah skříní a zásuvek. Schránka s cennými šperky, peněženka s nemalou částkou v hotovosti, nové počítače i hodnotné obrazy visící na stěnách bytu zůstaly nedotčené – otisky prstů dokonce nenarušily ani tenoučkou vrstvu prachu na jejich rámech. Pachatel nic neporušil. Kromě malého kousku podlahy. Pokynula opálenou paží do jednoho z pokojů. Tam, kde kdysi býval dětský pokoj. 27
Minulosti neuteces.indd 27
29.09.20 9:20
„Používáme tuhle místnost jako pokoj pro hosty. Když jsme se sem nastěhovali, bylo jasné, že tady bydlelo nějaké dítě. Přišli jsme sem, protože… je to šestnáct a půl roku a taky jsme to tak plánovali, měl to být dětský pokoj. Ale…“ Grens v ženiných očích zahlédl stesk po dítěti, které se nikdy nenarodilo. Znal ten pocit, občas se mu taky zastesklo. Některé věci dopadnou prostě jinak. „Takže tohle je jediné místo, komisaři, kde… tamhle za židlí, vidíte? Vytrhli kousek podlahy.“ Vybavil si postel, která tehdy stála přesně na tom místě, u stěny s oknem. Ležela na ní dívka s odvrácenou tváří. Teď tu stála pohovka s modrobílými proužky a on dostal chuť si na ni lehnout a pokračovat v odpočinku, který byl před chvílí nucen přerušit na své pohovce v kanceláři. „No, podívejte se sám.“ Žena odsunula rozkládací pohovku a malý stolek a nadzvedla roh koberce. Ewert Grens si hned klekl. Když dopadl koleny na ošoupanou dřevěnou podlahu, noha ho zabolela. Když se položil na břicho a rozplácl se těžkým tělem na podlaze hostinského pokoje, aby lépe viděl, bolelo to ještě víc. Vylomené prkno, na třech místech trčely z prasklin ostré třísky. Přeměřil odkryté místo prsty, odhadoval čtyřikrát čtyři centimetry. Prázdný úkryt. Něco tam leželo. Sedmnáct let. A teď je to pryč.
28
Minulosti neuteces.indd 28
29.09.20 9:20
To zatracené vedro. Ewert Grens otevřel krásné dveře vedoucí z krásné chodby na ulici a snažil se v napěchovaném vzduchu najít dost místa pro své mohutné tělo. Ve vzduchu napěchovaném horkem dotírajícím na kůži. Teplota se ze sedmadvaceti stupňů vyšplhala na osmadvacet a pošilhávala po devětadvacítce. Svlékl si sako, rozepnul košili a drobnými kroky se v nehybném vzduchu vydal Dalaskou ulicí. Tenkrát šel stejnou cestou, s dítětem v náruči. Grens vzpomínal, polkl a měl pocit, jako by se mu v krku vzpříčila hranatá skrýš, čtyřikrát čtyři centimetry velká, již neobjevil on ani kriminální technici, kteří prohledávali místo činu, a kterou se teď snažil poslat dál do žaludku. Skrýš, prázdný úkryt, z něhož zmizelo to, co tak dlouho leželo uvnitř. Tehdy, na sklonku podzimu, bylo chladněji. Měl na sobě jiné šedé sako a ona mu už po několika krocích opřela hlavu o rameno, zavřela oči a nechala čekání na odpověď od tváří, které ji neviděly, proměnit v tiché spočinutí na látce saka neznámého komisaře. Jeden z mladých policejních asistentů, které na místo činu přivolali, v hlídkovém voze následoval muže s dívkou v náruči a napadajícího na jednu nohu, kdesi na úrovni Vasova parku k němu dojel blíž, stáhl okýnko a požádal ho, aby se zastavil, otevřel zadní dveře a nasedl. Grens jenom něco zamumlal, ani se neotočil a šel dál. Ódinovou, Svatého Erika, Flemingovou. Pětiletá hlavička na jeho rameni, která jako by ještě ztěžkla, zavřené oči – důvěra, pomyslel 29
Minulosti neuteces.indd 29
29.09.20 9:20
si Grens, taková důvěra, jakou sám nikdy k nikomu neměl. Takový je to nejspíš pocit. Mířil dnes stejně jako tehdy na kronoberskou policejní centrálu, vešel vchodem z Kungholmské ulice a vrátná v prosklené budce jako obvykle jen kývla na komisaře, který často zůstával v budově i poté, co ostatní pozhasínali světla a vypnuli počítače. Přespával ve své kanceláři pod tenkou dekou na pohovce potažené manšestrem, aby nemusel do svého pronajatého bytu na Sveině ulici, který znamenal samotu. Hrnek černé kávy z automatu vklíněného uprostřed chodby mezi novou kopírku a stařičký fax. Potom sedm kroků do jeho kanceláře. Pustil hudbu, jak byl zvyklý, vlastnoručně namixované písničky na kazetách, Siw Malmkvistová už zase zpívala jen pro něho, Tunna Skivor, 1960, v originále Everybody’s Somebody’s Fool. Posadil se na židli u psacího stolu, posouval nohy, překládal jednu přes druhou, poposedával, ale pohodlnou polohu nemohl nalézt, lehl si na pohovku a bez ustání se převracel. Možná to bylo tím horkem, že nemohl najít klid. Možná seděl a ležel na té prázdné schránce, čtyři centimetry široké a čtyři centimetry dlouhé. Rychle vstal a vyšel z místnosti. Všudypřítomný prach byl v chodbě patrnější než kdy jindy. Stiskem tlačítka vymámil z automatu další kelímek kávy, opět černé, pokračoval k výtahu a minul přitom kancelář té, jež vyžaduje odpovědi a má ho skrz naskrz přečteného. „Ewerte?“ Nezastavil se. „Nemám čas.“ Mariana rychle došla ke dveřím a zavolala na něho, zatímco mačkal horní červené tlačítko na panelu. „Já taky ne.“ Přišla blíž. „Ale chci vědět, o co jde.“ „Dozvíš se to. Později. Oba se to dozvíte, ty i Sven.“ 30
Minulosti neuteces.indd 30
29.09.20 9:20