I. Holka z Vyšehradu Na bájný Vyšehrad jsem koukala z okna společného záchodu, který jsme sdíleli ještě se dvěma sousedkami, ale tento fakt na romantický pohled neměl žádný vliv. Vyrůstala jsem sice v Podvyšehradí ve Svobodově ulici, ale stejně jsme vždycky říkali, že bydlíme na Vyšehradě. Náš oprýskaný secesní dům sousedil s Vyšehradským nádražím, nedaleko byla hlavní tepna – Vyšehradská ulice, zkrátka Vyšehrad se vyskytoval všude kolem nás. V šedesátých letech, do nichž spadá moje nejranější dětství, vypadalo všecko dost omšele, fasády nebyly příliš udržované, mnohé domy stály léta pod lešením, ale to malému dítěti příliš nevadí. Autentické kulisy ve mně naopak vyvolávaly vztah ke všemu starému, historickému, všemu, kde se dají nalézt otisky předků. Ráda jsem se procházela po Albertově, který začínal jen pár kroků od našeho domu ve Svobodově ulici číslo 4, protože připomínal kulisy černobílých filmů. Jakmile se zešeřilo, přicházel lampář a rozsvěcel staré plynové lampy, do toho mžikala modrá světýlka laboratoří, umístěných v přízemí vědeckých ústavů… Milovala jsem ale i periferní nádech Jamrtálu neboli Nuselského údolí, plného začouzených hospod, malých krámků a řemeslnických dílen ve dvorech činžáků. Jeho hranici tvořila Folimanka, park za mého dětství značně zanedbaný, s bujnými křovisky, kde se dalo tak dobře hrát na schovávanou a prohánět se s veselými cikánskými dětmi, mezi nimiž jsem měla kamarády. Děs ve mně probouzel rodící se Nuselský most, jehož obrovské nohy se jednoho dne začaly vynořovat odkudsi z hlubin země a narůstat do astronomické výše a změnily ten pohodový kout v území hororu. Kolik jen mrtvol tady skončilo na asfaltu u benzinové pumpy, dokud se na most neumístilo vysoké zábradlí! Kdosi mi vyprávěl, že naproti benzince prodávala v Zelenině paní Panenková, a ta nebožtíky, spadlé shůry, alespoň zakrývala krabicemi od banánů, aby se na ně nemusela dívat, než si pro ně přijela pohřební služba. 7
retropribehy.indd 7
18.5.2020 12:42:13
Retro příběhy Nejkrásnější byly ovšem vycházky na památný Vyšehrad. V té době byl divoký, obrostlý keři a plevelem v místech, která dnes nahradila úhledná zákoutí a cestičky. Vyšehradská pevnost rozvíjela dětskou fantazii na každém kroku, protože v sobě skrývala příběhy s tajemstvím. A všechno začínalo u Táborské brány a její kočičky, ale o tom už se dočtete dále. A nemůžu opominout základní školu v Botičské ulici, kam jsem chodila osm let a nic mi tu nechybělo. Byla jsem vzorná žákyně, která potřebovala být chválená a nosit domů jedničky. Milovala jsem proto přísnou paní učitelku Pacovskou, kterou některé děti naopak nesnášely. Vnesla do mého života řád a sloužila mi jako vzor. Založila jsem si doma třídní knihu, kam jsem psala všem spolužákům poznámky a nechtěla jsem být ničím jiným než učitelkou. Později mě to přešlo asi díky tomu, že jsem poznala i docela jiné typy kantorek, které mi už tak neimponovaly. Ale člověk nakonec vzpomíná jen na osobnosti, které ho posouvaly na cestě životem dopředu, a ty ostatní se snaží z mysli vytěsnit. V životě se potkáte s mnoha lidmi, ale jen někteří jsou pro vás významní. Jen je potřeba umět správně odhadnout, komu naslouchat a komu nikoli. Tak jako se mi to po letech podařilo v nuselském hotelu Union, který jsem znala jako omšelou špeluňku s odřenými červenými sametovými sedadly, kam mě tatínek vodil na rajskou s knedlíkem za sedm korun. Právě tady jsem měla potkat Arnošta Lustiga. Slavný spisovatel z Washingtonu, který dobyl Ameriku, aby se pokorně vrátil do rodného kraje a usínal v docela obyčejném pokoji v Oldřichově ulici, tu poskytoval rozhovory a restaurant už vůbec nebyl omšelý, ale nablýskaný odlesky Arnoštovy zasloužené slávy.
ŠKOLA NA HRÁDKU, FOTBALISTÉ A STROM SVOBODY Ačkoli nejsem zrovna sportovní typ, vždycky jsem se nějakou shodou náhod dostala do škol sportovně zaměřených. Sudičky si zjevně říkaly, že mě musí alespoň trochu fyzicky potrápit, abych nezlenivěla. Základní devítiletá škola v Botičské ulici byla poznamenaná fotbalem. Než jsem do ní ale v září 1968, těsně po srpnové okupaci naší země vojsky Varšavské smlouvy, nastoupila, prodělala už bohatý vývoj. Byla založená v roce 1885 a říkalo se jí původně Na Hrádku. Její honosná budova vyrostla na pozemcích bývalé zahrady děkanství vyšehradské kapituly. Moje někdejší učitelka výtvarné výchovy a matematiky – z obojího jsem měla trochu strach, neb jsem nebyla ani zručná kreslířka, ani zběhlá matematička – před lety dala dohromady střípky z její historie, které pak 8
retropribehy.indd 8
18.5.2020 12:42:13
Holka z Vyšehradu doplnila mimořádná Vltavanka Jana Osbornová. Díky nim vám mohu prozradit, že například pětačtyřicetiminutová vyučovací hodina byla zavedená ve školním roce 1915–16, tedy za první světové války. V té době se chudým žáčkům skládali lidé na nákup kabátků a bot. Ke konci války děti často absentovaly, protože je rodiče posílali do nekonečných front na chleba. Nedlouho před vyhlášením republiky počátkem října 1918 byla škola zavřená pro šíření španělské chřipky, na kterou tehdy umřelo mnoho lidí. Ani první svobodný rok nebyl bezstarostný. Žáci dostávali zdarma polévku, polední stravování bylo zřejmě kvůli nedostatku peněz i potravin zrušeno. Zato učitelky se mohly radovat. Zákon z července 1919 rušil jejich povinný celibát, takže se konečně mohly vdávat a zakládat rodiny. O prázdninách 1926 bylo do školní budovy zavedeno elektrické osvětlení – to byl velký pokrok, neboť mnohé venkovské školy se elektřiny dočkaly až v padesátých letech. V roce 1930 získaly všechny třídy dvousedadlové dřevěné lavice a škola dokonce pořídila velké akvárium s rybičkami. Rok nato se učitelský sbor s rodiči a žáky složil na zakoupení třílampového rozhlasového aparátu Pikoleta a pravidelně byl navštěvován biograf Pod Slovany (stál na konci Vyšehradské ulice, chodila do něj jako dítě budoucí herečka Helena Růžičková a vyhořel do základů při náletu 14. února 1945). Po vzniku protektorátu nastaly chmurné časy. Podle výnosu z července 1940 museli školu opustit židovští žáci a brzy poté bylo zavedeno povinné vyučování německého jazyka, který se narychlo biflovali učitelé, aby ho mohli vtloukat do hlavy nebohým dětem. Ve třídách musel viset kromě prezidentova portrétu i obraz vůdce – Hitlera. Ze školní knihovny zmizely spisy T. G. Masaryka a ruských autorů. Přesto se za války objevuje ve školní kronice jedna vtipná poznámka: „Pan V. J. Liška z Vyšehradu daroval škole krásnou vycpanou lišku.“ Po náletu v únoru 1945 odvezli mnozí rodiče děti na venkov a ke známým, někteří přišli o střechu nad hlavou, jiní o své blízké. Ředitel chlapecké části školy Cyril Mach, který byl po celou válku zapojený do odboje, se v květnových dnech 1945 účastnil bojů o Československý rozhlas a tam také 6. května zahynul. První poválečné roky byly ve znamení uhelné a sněhové kalamity; kvůli nedostatku paliva měly děti uhelné prázdniny více než měsíc, což jim jistě nevadilo. Zdeněk Nejedlý učinil reformy, a tak byla od podzimu 9
retropribehy.indd 9
18.5.2020 12:42:13
Retro příběhy 1948 zřízena škola národní (dříve obecná, první stupeň) a škola střední (dříve měšťanská) pro mládež do 15 let, následovala gymnázia a reálná gymnázia, což se posléze opět změnilo. Na podzim 1949 začal nábor do Pionýrské organizace. Zástupci pionýrů se nově účastnili i závěrečné klasifikační porady. Ve školním roce 1950–51 se objevily žákovské knížky, další rok vznikla školní družina, aby matky mohly pilně pracovat pro blaho socialismu… V prosinci 1952 byla ve všech třídách vyvěšená názorná mapa dědy Mráze, který měl vytlačit z povědomí našeho Ježíška. Přes všechny snahy se mu to naštěstí nepovedlo. V roce 1955 se začaly stavět svépomocí dva přízemní pavilony – podobné vyrostly u mnoha škol v republice. Nad vchodem měly, myslím, kohoutka, který ale nekokrhal. V roce 1963 se stal ředitelem Botičské Josef Karban, jehož nepřehlédnutelná mohutná figura mě pak provázela po celou dobu školní docházky. Právě on se zasadil o to, aby se žáci mohli věnovat fotbalu za odborného vedení profesionálních trenérů. V roce 1973 pak byla otevřena první fotbalová třída. Po ředitelově smrti se v červnu 1983 konal I. Mezinárodní fotbalový memoriál Josefa Karbana. Krásné vzpomínky na školu zanechala Jana Osbornová, rodilá Podskalačka a členka Vltavanu, která mě na konci svého života zasvětila do mnoha tajů dávno zašlého Podskalí. Začala do Botičské chodit po válce. „Koncem května 1945 jsme poprvé zpívali hymnu, kreslili na tabuli lipové ratolesti, trikolory a československou vlajku, začali chodit do Sokola a Skautu a nosili národní kroje na všechna veřejná shromáždění. V roce 1948 bylo zrušeno dělení na školu dívčí a chlapeckou – dodnes je připomínají dva vstupy do budovy – a vznikly koedukované třídy. Objevily se také nové praktické vyučovací předměty, pro které měla naše škola naštěstí prostory i vybavení: řemeslnickou dílnu, místnost pro dívčí ruční práce se šicími stroji, učebnu pro vaření a stolování. Kromě velkého dvora s ovocnými stromy, směřujícího na jih do Svobodovy ulice, existoval také oplocený pozemek pro zahradnické práce podél ulice Vinařického. Na jejím rohu s Botičskou jsme v té době vysadili strom svobody, lípu malolistou. Dnes je bohatě rozvětvená do všech stran, již vyšší než škola a v době květu vysílá omamnou vůni do celé ulice. Každá třída byla vytápěna mohutnými násypnými železnými kamny, která se obsluhovala z chodeb. Ve třídě bylo porcelánové umyvadlo 10
retropribehy.indd 10
18.5.2020 12:42:13
Holka z Vyšehradu s jediným kohoutkem se studenou vodou. Sloužilo pro máchání mycí houby a hadrů na čištění velkých nástěnných posuvných černých tabulí, na které se psalo křídou. Vodou jsme samozřejmě hasili i svoji žízeň, případně ji stříkali po spolužácích. Dřevěné dvousedadlové bytelné lavice tvořily v každé třídě tři řady, vlevo od nich byla veliká okna. Lavice měly posuvné psací desky, které překrývaly v horní části umístěný černý žlábek, v němž byl ponořen otevřený skleněný kalamář s modrým inkoustem. Třídy měly průměrně 42 žáků. Jak oni všichni, hlavně však učitelé a školníci, mohli tyto poměry vůbec ve zdraví přežívat? Asi proto, že největší lumpové byli občas pozváni do některého z kabinetů a tam, mezi čtyřma očima, patřičně pokáráni. Do školy se postupně vkrádal nový život. Byla založena školní pionýrská skupina, měla i vlastní klubovnu, v každé třídě byl jeden oddíl. V létě se začalo jezdit na školní, později pionýrské tábory. Součástí výuky byla pochodová branná cvičení s mapou a kompasem a výcvikové zimní lyžařské kurzy. Škola udržovala spojení se všemi organizacemi v Podskalí, které tehdy patřily pod tzv. Národní frontu. Do programu jejich schůzí dodávala kulturní vložky (ten termín zní opravdu hrozně, ale běžně se používal) – recitaci, četbu, tance, pěvecké a hudební produkce školního pěveckého sboru i jednotlivců. A za hlavní mimoškolní činnost se považoval sběr odpadových surovin, třídy v něm i soutěžily,“ vzpomínala Jana Osbornová. Sama jsem chodila do Botičské v letech 1968–76. Měla jsem velkou výhodu, že jsem bydlela jen pár kroků od školy, takže z našich domovních dveří bylo vidět přímo do oken třídy a vybíhat jsem do ní mohla těsně před zvoněním. Genius loci těchto historických míst mezi Vyšehradem a Podskalím se do mě vryl tak silně, že se k němu často v myšlenkách vracím. Kamarády jsem měla mezi Podskaláky i Nuseláky. Všichni jsme se znali a byli jsme si tak nějak rovní. V těchto lokalitách bydlely docela obyčejné rodiny, jen málokdo vyčníval. A stejně spravedlivě se k nám všem choval také pan ředitel Karban, který řešil naše přestupky se sportovním duchem. Stačilo, když vyšel ze dveří ředitelny a zahřměl na chodbě svým sytým hlasem, a i ten největší syčák stál v pozoru. Tomu se říká přirozená autorita! Říkalo se, že děti v Botičské mají nejlepší kázeň v Praze, a možná na tom něco bylo. Já osobně zažila jako nejhorší trest, když mě ředitel vytahal za ucho. 11
retropribehy.indd 11
18.5.2020 12:42:13
Retro příběhy Teprve po letech jsem zjistila, že žáky Botičské byli i dva mí kamarádi herci – o pět let mladší Jan Potměšil a o jedenáct let mladší Filip Sychra. Až do čtvrté třídy chodil Honza Potměšil do školy Za Zelenou liškou, ale pak ho zlákal nábor žáků do fotbalové třídy do Botičské. „Šel jsem dělat testy, byla ve mně malá dušička, ale byl jsem přijat. Nijak mi nevadilo, že budu dojíždět. To pro mě naopak byla výzva! Jezdil jsem autobusem s kamarádem Mirkem Vošahlíkem, kterého taky přijali. Vystupovali jsme dole v Nuslích ve Slavojově ulici a kolem Folimanky šli pěšky, někdy jsme to dojeli tramvají. Do školy jsem se vysloveně těšil – byla tam báječná parta. Kromě kluků fotbalistů s námi chodila i děvčata, která bydlela většinou v okolí. Po škole nás čekal trénink, což pro mě bylo další dobrodružství a zároveň radost, protože mezi námi kluky vznikalo velké soukmenovství. Po obědě jsme šli nahoru na Vyšehrad, kde bylo hřiště Slavoje Vyšehrad, a tam jsme trénovali a připravovali se na zápas nejen v týdnu, ale často i o sobotách a nedělích. Dohlížel na nás pan Miroslav Starý, který nás měl ve škole na tělocvik a navíc byl vynikající trenér. Chodil se dívat i na naše zápasy. K tomu jsem si občas přidal nějaké natáčení. Do těch let spadá vznik bakalářské povídky Lokomotiva, v níž jsem se setkal s panem Menšíkem, ale také filmy Jakub a Tajemství ocelového města. Nechci se chlubit, ale měl jsem samé jedničky. A to byla do velké míry zásluha laskavých, férových, a přitom náročných učitelek a učitelů. Velký vliv na mě mělo i okolí školy. Jsou tam skutečně magická místa. Na jednom z nich, na náplavce u Železničního mostu, jsme s několika kamarády založili někdy v šesté třídě bratrstvo. Připadali jsme si jako v Rychlých šípech.“ Už maminka Filipa Sychry, známá muzikálová zpěvačka Milena Zahrynowská, chodila do Botičské. „Maminka vyrůstala v Podskalí v Plavecké ulici číslo 8 a ve stejném domě jsem potom žil i já. Jelikož se narodila v roce 1941, předpokládám, že do školy chodila někdy v letech 1947 až 1956 a pak pokračovala na pražské konzervatoři. Bylo legrační, když jsem se ve třídě setkal se spolužákem Pošustou, jehož tatínek chodil do třídy s mojí mámou. První a druhou třídu jsme měli ještě ve školičkách, kde je dnes školní jídelna. Byla tam kamna, v nichž se topilo uhlím. Hned za školičkami bylo štěrkové hřiště, ale mně sport tehdy moc neříkal. Já ale do Botičské chodil už mnohem dřív, neboť z boční strany, z ulice Na Děkance, se vcházelo do jeslí a do školky a obě tato 12
retropribehy.indd 12
18.5.2020 12:42:13
Jan Potměšil ve filmu Tajemství ocelového města
Filip Sychra chodil do Botičské už do jeslí
Základní škola v Botičské ulici má dodnes dva vchody
Autorka (sedící čtvrtá zleva) se svou třídou
retropribehy.indd 13
Fotbalista Jan Potměšil první zleva
18.5.2020 12:42:15
Retro příběhy zařízení jsem navštěvoval a dokonce s některými kamarády ze školky jsem se pak potkal i ve škole. Rád vzpomínám například na dílny, kde jsme vyráběli dřevěné krabičky, to mě bavilo. Postupně se také zlepšovala moje kondice, takže si vzpomínám, jak moc jsem byl nadšený, když jsem v osmé třídě konečně přeskočil švédskou bednu. Líbily se mi také hodiny kreslení s paní učitelkou Víškovou, od níž mám dodnes schovaný krásný obrázek školy, který namalovala k jejímu stému výročí. Malování jsem se věnoval i ve volném čase a ještě jsem navštěvoval radiotechnický kroužek v tehdejším Domě pionýrů a mládeže v Grébovce. Jeden čas jsme se ve třídě pokoušeli vydávat časopisy. Ten první se jmenoval Smršť, druhý Botičské zvěsti, ale od každého vyšlo jen pár čísel. Kreslil jsem do nich komiksy. Jednou jsme odjeli do školy v přírodě a to nás inspirovalo k nacvičení divadelní hry o hradní paní. Zahráli jsme ji pak před ostatními spolužáky v tělocvičně a byl to vlastně můj první opus v životě.“
CHUDOBINEC A PAN JELÍNEK O mnoho let dříve, v roce 1918, nastoupil do školy v Botičské Jaroslav Jelínek. Zachovaly se po něm zápisky, které mi půjčil jeho syn. Jsou vzácné i tím, že popisují věrohodně život v této lokalitě před sto lety: „Páteří oblasti, o které chci vyprávět, byla Vyšehradská třída a její dominantou klášter benediktinů a kostel Na Slovanech, založený Karlem IV. Klášter tehdy vedl opat monsignor Vykoukal a jeho sestra byla vrchní kuchařkou v Městském chudobinci u sv. Bartoloměje. Klášter se nacházel ve třech budovách v č. p. 427 – v severní a střední je dnes ministerstvo spravedlnosti a v jižní gymnázium. Tady jsem se v roce 1913 narodil jako čtvrté dítě. Chudobinec vznikl za císaře Josefa II., a sice přízemní část střední budovy. Na ni byla koncem 19. století nastavěna dvě patra a po obou stranách po stejné budově, takže vznikl rozsáhlý komplex, v němž dožívalo na náklady města Prahy čtyři sta dědečků a babiček. K areálu patřila rozlehlá zahrada, sahající zhruba do poloviny plochy k ulici Na Slupi. Ve druhé polovině měl pan Dvorský zelinářské zahradnictví a já jsem mu tam později lezl na kedlubny. V zahradě chudobince se nacházela kamenná socha sv. Bartoloměje z 18. století – později byla přemístěna do blízkosti vstupní haly ministerstva. Když 14
retropribehy.indd 14
18.5.2020 12:42:15
Holka z Vyšehradu vypukla první světová válka, byli obyvatelé chudobince vystěhováni, a kdo neměl žádného příbuzného, byl umístěn ve vyprázdněné škole v Petrské ulici. My jsme u Bartoloměje zůstali ve služebním bytě a otec, který tu byl správcem, docházel do služby ke svatému Petru. V celém objektu chudobince byl zřízen vojenský lazaret, takže jsem prožil nejranější dětství mezi lidským utrpením. Na konci druhého poschodí jižního domu byl operační sál a v protější umývárně stála cihlová pec, do níž se ze sálu nosily v gáze zafačované amputované končetiny a tam se pálily. Já jsem jako malé děcko chodil po pokojích mezi nešťastníky, oni mě měli moc rádi a mazlili se se mnou – snad jsem jim trochu připomínal domov. Také sestry ošetřovatelky mě měly rády. Od jara do podzimu sedávali invalidé s obnaženými pahýly na zahradě na sluníčku, aby se jim rány lépe hojily. U severního domu jsou dodnes ve druhém poschodí velká oblouková okna – tam byla tehdy lazaretní kaple s varhanami a v ní každou neděli dopoledne sloužil polní kurát mši svatou, v jejímž závěru se zpívala rakouská hymna. Na konci války byl strašný hlad, chleba byl vzácný, a když tak jen mizerný kukuřičný, právě tak brambory. Maminka vařila tuřín. Vojáci, marodi a invalidé dostali ke štědrovečerní večeři v roce 1917 slanečka. Někteří ho nejedli, a když jsme my tři bratři 6. ledna 1918 chodili po světnicích a koledovali jako Tři králové a na dveře psali K+M+B 1918 – já byl ten černý vzadu – tak nám zbylé slanečky dali za odměnu. Matka je pak máčela, aby z nich vyluhovala sůl a uvařila z nich něco jako guláš. Můj bratr Bohumil, aby trochu pomohl, choval králíky. Když přišel ze školy, vzal pytel a srp a vyrazil pro krmení. V protějším starém domě č. 35, dnes tam stojí jiný, měl dva spolužáky, Stránského a Konvalinku, a ti chovali na dvoře v kůlnách bílé rohaté a vousaté kozy. Vzali je na provazy a pochodovali s nimi Vyšehradskou třídou na šance. Tam bylo trávy dost, kozy se napásly a bratr nasekal krmení pro králíky a pak zase pochodovali domů – jako na vesnici. Po skončení války se dědečkové a babičky vrátili do chudobince, otec nastoupil do funkce vrátného a já jsem začal navštěvovat školu v Botičské ulici a také vnímat tu úžasnou atmosféru maloměsta. Nedělní dopoledne, kdy přední rodiny kráčely důstojně do Emauz na desátou na velkou mši svatou, bylo kouzelné. Ředitel záložny, obchodníci Vaňha, Seidl, Razim, Švejda – místní honorace – se uctivě zdravili 15
retropribehy.indd 15
18.5.2020 12:42:15
Retro příběhy a rozmlouvali. Varhany tam zněly tak sugestivně, až běhal mráz po zádech. V kněžišti seděli řádoví bratři v černých kutnách s kapucemi – jeden z nich, páter Vojáček, mě křtil u sv. Trojice. Vyšehradští sokolové neměli svou tělocvičnu, a tak chodili cvičit do dívčí části školy v Botičské. Ve sklepě byla šatna a úřadovna, do tělocvičny se stoupalo po železných točitých schodech. Od budovy školy často vycházely sokolské šiky, nesly prapor a už se pochodovalo třeba na letní cvičiště na vyšehradských hradbách. Dalším zpestřením byl Vltavan, členové posádek parníků, voraři, šífaři a ty jejich krásné kroje – bílé kalhoty, bíločervené pruhované košile, modré šerpy u pasu a černé lakované klobouky. Spolkovou místnost měl Vltavan v kavárně U Vošahlíků, jinak V Drdolu, jak se říkalo podle kavárnice, která nosila velký secesní drdol. Bylo to v domě U Města Benešova č. 27, přímo pod našimi okny. Byl zbořen někdy ve 30. letech. V kavárně měli uložený prapor, ten se za zvuků hymny vynášel na ulici, členové seřazení v pozoru vzdali čest a už se vyrazilo za zvuků břeskné kutálky za zábavou zpravidla do některé ze zahradních restaurací. Klenotem místního společenského života byla Jednota baráčníků Vitoraz, která měla spolkovou místnost v restauraci U Němečků (č. 29), kde byl také v zadním traktu taneční sál a zahradní restaurace s kuželníkem. Muži z Vitorazu měli košile bílé, vyšívané národními motivy, na hlavách čepice Poděbradky, v jaké je zpodobňován Jiří z Poděbrad, král český, a ženy byly jako Mařenky z Prodané nevěsty. V čele průvodu kráčel rychtář – tehdy restauratér Bašus – vedle něj dráb v uniformě a ponocný s trubkou a lucernou, jinak otec mého spolužáka pan Kolbe. Zajímaví byli také cyklisté, členové sportovního klubu Vyšehrad 1907 – hřiště měli na hradbách u druhé brány nad Podolím. V zimě tam bylo kluziště a já na něm v roce 1929 poprvé viděl hrát kanadský hokej, a sice LTC-Vyšehrad. Cyklistů bylo asi třicet a jezdili společně na výlety v uniformách. Muži měli modré kalhoty rajtky, ženy modré skládané sukně, všichni modrobílé pruhované košile a na hlavách modré placaté čepice a červené vázanky jim vlály ve větru.“ Tolik zápisky pana Jelínka, staré sto let. Jsou krásné, viďte?
16
retropribehy.indd 16
18.5.2020 12:42:15
Černobílá silueta Josefa Jelínka
Správce Jelínek nosil slušivou uniformu
Pan Jelínek s rodinou, vlevo jeho syn Jaroslav
Městský chudobinec na rohu ulic Na Slupi a Vyšehradské
retropribehy.indd 17
18.5.2020 12:42:16
Retro příběhy RAJČATA, LEKNÍNY A TAJEMNÉ ÚSTAVY V dobách mého dětství byl Albertov magickým místem, které příliš Pražanů neznalo s výjimkou mediků a jejich profesorů a o desetiletí dříve ještě řeholních sester alžbětinek. Ty však byly v padesátých letech vyhnány ze svého kláštera. Do té doby obdělávaly rozlehlé zahrady, které se rozkládaly až k Albertovu, a na nich pěstovaly ovoce a zeleninu pro potřeby své i pacientů nemocnice sv. Alžběty. Albertov byl zvláštní krajinou, uzavřenou ze severu vrchem Apolináře, z východu Karlovem, z jihu starými městskými hradbami a ze západu klášterním komplexem alžbětinek. Hned naproti přes ulici byl druhý klášter – servítů, přeměněný již v 19. století na nemocnici, později Revmatologický ústav, jenž tu sídlí dodnes. O pár kroků dál se pak rozkládal statek Goldšmidka, kde chovali hospodářská zvířata včetně koní. Čtvrť s několika vysokými školami, menzou, kolejemi, vinicí, parky, Botanickou zahradou, třemi kostely a středověkými hradbami Nového Města pražského protíná ulice Albertov, která dostala jméno podle lékaře Eduarda Alberta, jenž vyučoval na zdejší pražské lékařské univerzitě. Ulici, kterou tvoří alej lip, třešní a akátů, obklopují domy různých vědeckých institucí. Uzavírají ji pak monumentální Velké albertovské schody a po obou stranách další schodiště, směřující na Karlov. Tato lokalita se měla už kdysi stát uceleným univerzitním kampusem, který však nikdy nebyl dokončen. V nejbližší budoucnosti ho mají doplnit moderní budovy výzkumných pracovišť Biocentra a Globcentra, a nahradí tak prvorepublikovou kolej s menzou. Genius loci tak odsud definitivně zmizí. Až do konce 19. století se na Albertově rozkládaly především zahrady a vinice, kterým se na jihozápadně orientovaných stráních dobře dařilo. Pak ale došlo k rozdělení Karlo-Ferdinandovy univerzity na část českou a německou, což vyvolalo nároky na nové prostory. Díky blízkosti areálu nemocnic si univerzita zvolila právě dosud zelený Albertov, aby si na něm postavila potřebné budovy. Blíže k apolinářskému svahu postupně vyrostly ústavy německé univerzity a na druhé straně, blíž k městským hradbám, budovy české univerzity. Prostory mezi nimi byly uzavřeny vysokými železnými ploty na kamenných podezdívkách, které jsou na několika místech zachované dodnes. V plotech byly zamykatelné brány a vrátka pro pěší. Areály tak vytvářely akademické území, kam 18
retropribehy.indd 18
18.5.2020 12:42:16
Holka z Vyšehradu například za Rakouska-Uherska neměla přístup ani policie. Ze všech vědeckých budov každého kolemjdoucího nejvíc fascinuje elegantní Hlavův patologicko-anatomický ústav se světle modrou fasádou, postavený do půlkruhu, jímž byl při své návštěvě Prahy uchvácen i slavný švýcarský architekt Le Corbusier. Paradoxně k monumentálním chrámům moudrosti vyrostla pro studenty v roce 1921 skromná dřevostavba s kamennou podezdívkou. Takzvaný Studentský domov neboli kolej měl poskytnout především zahraničním vysokoškolákům zázemí pro studium. Jeho zřizovatelem byly mládežnické organizace YWCA a YMCA, které na něj sehnaly finance ve Spojených státech. Po svém otevření kolej nabízela studovny, čítárny s českým i zahraničním tiskem, přednáškové sály, klubovny, menzu, kavárnu, prádelnu, lázně i lékařské ambulance. Nechyběla ani kulečníková místnost a od roku 1924 tu našel útočiště také první český pingpongový klub. Kolej byla míněná jako provizorní stavba, ale slouží, byť ve značně neudržovaném stavu, dosud. Na konci albertovské aleje narazíte na další unikát – Brožkovu genetickou zahradu, patřící přírodovědecké fakultě. Založil ji v roce 1946 profesor Karel Hrubý, který ji pojmenoval po průkopníkovi české genetiky Arturu Brožkovi, a jako zahradník tu téměř celý život pracoval Bohumil Lehečka se svou ženou. Bydleli v domku uprostřed areálu, chovali slepice, husy, kachny i králíky a obě jejich děti tu mohly dovádět jako na venkově. Zahradník Lehečka vynikl především ve šlechtění rajčat (pěstitelé znají jeho albertovské žluté). „Když se zahrada zakládala, byly tu ještě zákopy po Němcích, kteří zde mívali za války cvičení. Pamětníci vzpomínali, že za první republiky tady bylo volné prostranství s ovocnými stromy, kde se v zimě sáňkovalo a v létě se sem chodili opalovat,“ vzpomíná Miroslav Lehečka, který se narodil v roce 1948 a s rodiči se do domku na Albertov přistěhoval jako čtyřletý. Z pohledu dítěte byl Albertov uzavřený svět sám pro sebe, tichý, prakticky bez jakéhokoli provozu, obklopený strmými stráněmi. Ta, na níž vyrůstal, je seshora střežena karlovským kostelem Nanebevzetí Panny Marie a svatého Karla Velikého. „V její horní části se nachází park Ztracenka, který je nyní krásně zvelebený. V dolní části byla za války betonová protipožární nádrž, ale naštěstí se nemusela použít. Zato o kus dál, ve Viničné ulici, bombardování v únoru 1945 těžce poškodilo budovy skladu kulis 19
retropribehy.indd 19
18.5.2020 12:42:16
Elegantní Hlavův patologicko-anatomický ústav
Neznámý muž v roce 1929 před albertovskými schody
Studentské koleje za první republiky
Skromná dřevostavba Studentského domova v dnešní podobě
retropribehy.indd 20
18.5.2020 12:42:17