mazlíček Příběhy s dobrým koncem
Mazlicci iniciala.indd 3
12.07.19 14:29
Herečka Kateřina Kaira Hrachovcová je nejen herečkou a moderátorkou, ale především milovnicí zvířat. Odjakživa. Její život je propojen se psy. Původně měla pro tuto knihu poskytnout rozhovor jako ambasadorka projektu primamazlicek.cz. Jenže autorka po dlouhém povídání s Kairou uznala, že je zbytečné přerušovat tok myšlenek zbytečnými otázkami, a tak vznikla krásná úvaha na téma: Jak důležití jsou psi v životě lidském, co dávají oni nám a my jim… Stručně, jasně, od srdce a v bodech… Psy, kočky, obecně zvířata miluju odjakživa. Svého Punťu s sebou vodím, jak jen to jde, a myslím, že v mém případě jsou na to všichni lidé zvyklí. Na to, že dorazí Hrachovcová – a pes. Psi jako takoví výborně umí prolomit ledy počátečního ostychu a i tam, kde lidé avizují, že nejsou pejskaři, setkávám se velmi často s tím, že je Punťa něčím dostane a získá si jejich náklonnost. Jsem přesvědčená o tom, že každý pes má v životě lidí nějakou úlohu. A je nezbytné jim umožnit ji splnit. Navíc Punťa není pes, on je bytost s duší. S ohledem na to bychom měli přistupovat ke každému tvoru. Nejen k psovi. Lidé mají svou misi, zvířata také. Představuju si to tak, že lidé mají souzeno, aby se jejich osud s nějakým psem protnul. Obohatí je, klidně může jít zase dál, ale předá jim něco ze své duše. A to je to, co považuju za nezbytné. V nemocnicích pomáhají asistenční psi s rekonvalescencí malých pacientů, v centrech zaměřených na osoby s Alzheimerovou chorobou a dalších zařízeních pro nemocné jsou k dispozici pejsci při tzv. canisterapii, která má na pacienty přímo zázračné účinky. Proč? Protože lidská a psí duše se umí dohodnout – beze slov. Pohledem. 5
Mazlicci iniciala.indd 5
12.07.19 14:29
Jak jsem se dostala ke svému pejskovi? Já tvrdím, že náhodou, ale náhody se nedějí. Vše se děje, jak má, a já měla ve svém životním osudu napsané setkání se svým Punťou. Před lety jsem organizovala několik akcí pro psí útulek v Tróji. A v té době, kdy jsem je pořádala, kamarádka Bela mi radostně oznámila, že její fenka Vločka má štěňata. Seděly jsme nad košíkem plným psích miminek a ona vyjmenovávala, komu které štěňátko bude patřit, kdo si jej zamluvil. A já si jen povzdechla: „Tak to je škoda, že už není žádný volný.“ Na což ona povídá: „Počkej, tadyhle ten je nezadaný.“ A bylo. Obrovská náhoda, ale potkali jsme se a od té doby jsme spolu. Od té doby jsme prakticky pořád spolu – člověk, se kterým jsem žila, byl sice veterinář, ale domů zvířata nechtěl, a tak jsem se snažila pobyt psa v domácnosti eliminovat a naučila jsem se s Punťou chodit úplně všude. Někomu může ve světle výše uvedeného připadat zvláštní, že jsem se pro psa rozhodla, ale já už nemohla zrušit slib, který jsem mu dala. Přislíbila jsem se mu a věděla, že nemůžu z jeho života jen tak zmizet. Jednoho dne jsem ho přivezla domů a vše podřídila tomu, abych mohla svého kamaráda mít všude s sebou. Takže Punťa se ocital v prostředích a situacích, do nichž se nedostane normální člověk. Přistupovala jsem k tomu velmi uctivě, ne direktivně, ale vždy jsem požádala, jestli si s sebou můžu vzít pejska… A ono to i boří bariéry. Vážně. A může pes se svým pánem do práce? Jistě. I já jsem dost často vnímala obavy, aby byl pes při natáčení zticha… Zvládne to vůbec? Nakonec to vypadalo tak, že Punťa měl na place svou židličku, kterou mu štáb přichystal, aby na mě viděl, vše pozoroval, nikdy nevešel do záběru. On mi vlastně říkal: „Jen mi to ukaž, já se to naučím a všechno splním, jen abych tu mohl být s vámi…“ Zkrátka přijal můj životní styl… Kdykoliv bych šla do útulku, budu se dívat na vlčáky, vlkodavy, dogu, ale pro praktický život bych si stejně nakonec vybrala voříška, s trochou nadsázky řečeno, do kapsy, do tašky. Přitahuje mě to k nim. Jsou mi předurčení. Co mi život se psem dává? Bezpodmínečnou lásku. Cítím vděk za to, že tu Punťa je, že si se mnou chce hrát, že mi naslouchá. Že pozná, jakou náladu mám, a podle toho se snaží na mě zapůsobit. Rozveselit mě, když jsem smutná, zklidnit, když jsem v letu. Zvíře mě dělá šťastnou za každého 6
Mazlicci iniciala.indd 6
12.07.19 14:29
počasí, nutí mě hýbat se, vnímat roční období. Pro psa neexistuje špatné počasí… A já už to vnímám stejně. O to víc mi nejde na rozum, když někdo psy týrá, nebo se k nim chová špatně. Přitom vím, že se ke mně dostane jen část toho, co se ve skutečnosti ve světě děje, já tvrdím, že ke každému se dostanou jen ty informace, které se k němu dostat mají… Ale i tak: V minulosti jsem intenzivně několik let pracovala jako sestra na veterinární klinice, a také tam se ke mně dostávaly jen ty informace, jaké měly. Viděla jsem pejsky, kteří přišli v nějakém stavu na ošetření, věděla jsem, že s jinými není zacházeno dobře. Naštěstí jsem takové případy sledovala většinou od tristního začátku do dobrého konce. Po letech zkušeností si myslím, že jen lidské svině a ubožáci ubližují těm tvorům, kteří jim přicházejí do života a jsou připraveni se odevzdat s absolutní láskou a pokorou. Chování zlých lidí je jen krutostí a malostí, ubohostí a nedospělostí. Člověk, který může ublížit psovi, který se na něj dívá jako na Boha, musí být nemocný. I když ani to by nikdy nemělo být omluvou pro konání některých lidí. To zvíře je přece bezmocné a programově nastavené odevzdat se s absolutní láskou. A co se stane? Jeho člověk mu nedá jíst, pít, bije ho… Psi jsou jako andělé, kteří mají pomáhat, a člověk se jim odvděčí týráním? Zvíře je tvor přijímající totálně všechno. Děti a zvířata přece přicházejí na svět jako čisté duše. A tak bychom se k nim měli všichni chovat. Ne je týrat, zavírat do množíren… Jistě, psi jsou během let poznamenáni životem, ale pořád převládá ta čistota, kterou si na svět přinesli. I proto se k tomu, kdo jim sebevíc ubližuje, vždy vrací. Mají v instinktech, že by jej mohli napravit i za cenu vlastní smrti. Proto nabízejí šance pořád dokola a doufají, že svou láskou napraví i toho největšího psího skeptika. Občas je mi pak (při vědomí výše uvedeného) líto, že se lidé bojí vzít si staršího psa z útulku. Prý třeba proto, že nevědí, co má za sebou. Čeho se obávají, z čeho mají strach? Obecně se bojí toho, co neznají, a to neplatí jen o psech. Navíc každý si dneska raději koupí novou věc, nové zvíře. To je stejné jako s adopcí. Když chce člověk adoptovat dítě a poskytnout mu domov, musí být odhodlaný podstoupit martyrium plné papírů a překážek. A vědět a věřit, že na konci toho všeho je někdo, kdo stojí o lásku. Nevzdat to. 7
Mazlicci iniciala.indd 7
12.07.19 14:29
A stejné je to s pejsky, kteří jsou připraveni k adopci. Ať jsou malí, velcí, střapatí, hluční… Touží po lásce a člověk musí být odhodlaný jim ji dát. Lidé se bojí toho, o čem nevědí, jak to budou řešit, a moc přemýšlejí… Ke své vlastní i psí škodě. V hlavě si tak konstruují scénáře – co bude, až ten nevychovaný pes bude v domě štěkat. A co se stane, když se ožene po našem děcku. A co teprve když nebude mít hygienické návyky! To starého psa už přece nenaučím. Lepší je pořídit si miminkovsky vymydlené štěně. Ale tak to opravdu není. Štěně je možná hezčí a na instagramu získají jeho fotografie více lajků, ale i pes otřískaný životem má co nabídnout. Oddanost a lásku, která se v něm hromadí, když to u předchozí rodiny či pána nevyšlo. Umýt si a vyvonět vlastního pejska zvládne přece každý. Takže až se rozhodnete, že psa ano, ale nebudete mít jasno kterého, doporučovala bych vyrazit do útulku. Tam totiž může čekat někdo, s kým se potkáte očima, a… získáte lásku do konce života. A nešvary a vše, o čem jsem přemýšlela před chvílí? Pes je proti milujícímu pánu uplatňovat nikdy nebude. Psi v útulku čekají na to, že jim lidé dají něco ze sebe a že lidé ukážou, že nejsou jen zlí. A tito pejsci očekávají, že zažijí něco jiného než dosud. Často slýchám, že lidé si psa nepořizují proto, že se bojí dlouhodobého závazku. Uvažují asi takto: Co se s mým psem stane, až zestárnu a budu nemohoucí? Vše se dá vyřešit, třeba v užší nebo širší rodině. Navíc zvíře se pak může posunout dál. S dalším úkolem. Třeba zpříjemní stáří nějakému dědečkovi, a až pak děda už nebude schopný fungovat sám, pes se vlastně dostane dál. Ani toho přece není třeba se bát. I já uvažuju tak, že se může stát, že nebudu schopna se o svoje zvířata postarat a budu se s nimi muset rozloučit. Ale budu vědět, že mi naplnili život takovou láskou, že jim budu do smrti vděčná. A se svými zvyky, které mají ode mne, by čistě teoreticky mohli obohatit ještě další lidi. Tak to je. Zatoulaní nebo týraní psi nepotřebují jídlo, ale na prvním místě lásku. Je to stejné jako u lidí. Člověk nepřežije bez vody, doteků a teprve na třetím místě bez jídla. A myslím, že právě psi jsou nám tak podobní, že to u nich je stejné. Lásku potřebujeme všichni. Jako lék, podporu, vyjádření toho, že nám na sobě záleží. Proto nemám ráda, když vidím bezdomovce, kteří mají vedle sebe zvířátko, ale nepohladí ho, jak je den dlouhý. Nedávají mu lásku, kterou pes potřebuje. To bezdomovec ani narkoman přece nemohou. Mají 8
Mazlicci iniciala.indd 8
12.07.19 14:29
starosti sami se sebou, natož aby saturovali psa láskou. Takže z toho mi běhá mráz po zádech. Můžu si stokrát říkat, že ten pes je průvodce, anděl pro toho člověka, ale je mi líto, jaký osud má předurčen. Všichni říkají, že se psi právě s bezdomovci a narkomany mají úžasně. Necítím to tak vždy. Na druhou stranu je fakt, že dnes si lidé pořizují psa jako mazlíčka, ale pak ho mají celý den zavřeného v bytě a pes je o samotě… Takový pes pak možná trpí víc než ten mezi bezdomovci… Je to hrozně těžká otázka a ještě těžší je najít v sobě odpověď. Všechno je o člověku, i s alkoholikem může být pes šťastný, pokud ho jeho psí duše má doprovodit životem. Na chvíli. Psi vhodnější do rodiny s dětmi a do rodiny bez nich – to je mýtus. Mezi psem a člověkem musí fungovat chemie. Voříšci jsou skvělí. Vše je o dohodě mezi psíma a lidskýma očima. Mezi duší psa a člověka. Proto i nabušený fitness nadšenec může být šťastný s čivavou, a ne se staffordem. Je to opravdu jen o duševním rozpoložení. Jich obou. Pes je tvor přijímající od člověka absolutně všechno. Na to myslete, až si ho budete pořizovat. To mějte na paměti, až budete mít pocit, že pes vašeho souseda nevypadá dobře. Věnujte čas a energii tomu, co má smysl. Buď te obezřetní, pracujte s pocity. Projekt primamazlicek.cz je tu proto, aby pomohl. Psům i lidem, kteří třeba zrovna hledají kamaráda pro život. Jsem ráda, že takové projekty vznikají, že mohu být jeho tváří. Pokud by mou zásluhou byť i jeden pes dostal šanci najít svoji správnou smečku, bude moje úloha v tomto projektu smysluplná. Děkujeme! Kateřina Kaira Hrachovcová a www.primamazlicek.cz
9
Mazlicci iniciala.indd 9
12.07.19 14:29
Rusty von igelitka V
olají na mě Rusty. Jsou mi skoro dva roky a vás lidi chápu stále míň. Moje panička si přitom myslí, že mě má přečteného stále víc… To jsou paradoxy! Takže bych vám měl asi pro začátek vysvětlit: My psi vážně nesnášíme, když se nám snažíte při debatě o čemkoliv dívat do očí. Znervózňuje nás to. Taky je dost nefér, když deka v pelíšku konečně začne vonět, a vy ji vezmete a vyperete. Pokud možno s aviváží. No fuj. Pelíšek má vonět tím, kdo jej obývá, a ne chemií. Takových detailů je asi milion a každý pes vám nějaký řekne. Okamžitě a bez obalu. To byste ovšem museli naslouchat. A ne si číst pořád dokola nějaké ty časopisy, které jsou plné nesmyslů. A jsou takové neslané a nemastné, což vím, protože jsem jich minimálně deset roztrhal. Vůbec nerozumím vašim smečkám. My psi máme jednu. A tím to končí. Vy? Jednu, se kterou bydlíte, pak se vaše smečka prolíná s další, se kterou třeba vyrážíte na hory, jednu smečku má páníček a každou neděli s ní běhá po hřišti za florbalovým míčkem. V té době si panička přizve smečku kamarádek. Jednu, nebo druhou. Má totiž dvě. Ta první voní krásně, vyzařuje optimismus a je taková celá energická. Když její členky zmizí, je moje panička usměvavá, plná pozitivní energie. A to vede k jedinému. Neobejde se mnou jen jeden blok, ale dáme si svižnou procházku přes lesopark. A tak jakmile ucítím ve dveřích specifickou květinovou vůni, je mi jasné, že večer bude fajn. Když se na procházce potkám s Atynou od sousedů pohrajeme si, prolítneme křoví, očicháme zprávy od ostatních psů… Na pohodu. Je fajn, je milá, Tragédie je, když dorazí smečka jiná. Má tři členy a je taková – smutná. Pak se sedí na gauči, kam já nesmím, probírají se nesmysly, kterým nerozumím. A žehrá se 11
Mazlicci iniciala.indd 11
12.07.19 14:29
na psí život. Jako by ty dámy věděly, o čem mluví. Tedy moje panička jo, protože ta se se mnou chodí venčit i ve sněhu a dešti a ví o mně úplně všechno… Ale ty ostatní? Pche… Přirovnal bych to k tomu, že bych si (jako já) do boudy pozval toho hnusného vlčáka, co na mě pravidelně pořvává při venčení, že tady je to jeho a že mě stejně jednou sežere – vlastně mě nenávidí stejně jako všechny ostatní psy. Nesnáším ho, nemluvím s ním, a až zesílím, sežeru ho já. Nebo ještě jinak, budu se mu raději vyhýbat. Protože mi kazí náladu. A přepisuje na kandelábrech moje vzkazy. Proč vy se se smečkami, které vám dělají to samé, stýkáte, fakt nechápu. Jak tam tak všechny ty negativně naladěné návštěvnice sedí, většinou si mě nevšímají. A stěžují si. Na všechno. Přitom nemají důvod. Bráno mojí psí optikou rozhodně ne. Zima jim není, pelíšek někde také mají, moje panička jim připraví misku jídla… A je na ně hodná – ona to ta moje totiž ani jinak neumí. Poskakuje kolem nich a mně nezbývá než čekat, s jakou náladou se rozloučí. A jak atmosféra houstne, začnu většinou i já vzpomínat na svůj život, který za mnoho nestál, dokud jsem nepotkal svou paničku a její stálou smečku. Deprese je nakažlivá. A přenosná… Narodil jsem se na statku. Jelikož jsem byl jen slepé štěně, pamatuju si jen to, že tam vonělo seno a maminka. Taky se přes moje tělo plazili sourozenci. Napočítal jsem jich asi devět, ale jako štěně jsem se mohl docela snadno přepočítat. Bylo mi hezky, našel jsem struk, ochutnal obrovskou dobrotu… Jenže najednou jsem byl v igelitové tašce, sourozenci se na mě tlačili z levé i z pravé strany, jeden mi tuším i na hlavě seděl. Pořád jsme padali ze strany na stranu – a byla nám zima. Obrovská. Ta taška se pohupovala, pak jsme někam jeli autem, ale to už si pamatuju, že jsme všichni byli hrůzou bez sebe, protože máma u toho nebyla. A ani jídlo. Naštěstí cesta netrvala dlouho. Po nějaké době auto zastavilo, taška se chvilku pohoupala ve vzduchu a pak najednou ležela u křoví. To všechno vím, ne proto, že bych to viděl, ale proto, že si pamatuju pachy z té doby a porovnávám si je s tím, co vidím dnes; to musí být jasné i tomu největšímu vořechovi. V tašce pod keřem nám byla zima, snažili jsme se navzájem zahřát, ale jako několikahodinová štěňata jsme to fakt neuměli. A jeden z brášků se odkulil stranou, což mu bylo osudné. Nachladil se a později – ještě v lese – pošel. Byl celý studený, nepištěl, nesnažil se hýbat… Fakt jsme se snažili ho zahřát… To je mi moc líto. 12
Mazlicci iniciala.indd 12
12.07.19 14:29
Mazlicci iniciala.indd 13
12.07.19 14:29
A najednou… čumák v igelitce. Obrovský. Mysleli jsme, že je to máma, ale tenhle pes voněl jinak. Ne maminkovsky, ale jako cizí pes. A zase jsme se pohupovali, nějaký pán u toho sprostě nadával a já si říkal, že jestli takhle mluví každý, tak to potěš pes. Navíc dost křičel, takže nás bolela ouška. A ten strach, co se s námi stane… A hlavně kde je to jídlo. Najednou střih: Je nám teplo od bříšek i na tlapky, dostáváme první dobrotu z lahve a ta rozkoš, dokonce se najde někdo, kdo nám pravidelně masíruje bříško a hezky na nás mluví. Nekřičí, špitá a mazlí se. Po týdnu a pár dnech už vidím, že je to nějaká slečna, kdo se nám neustále věnuje. Jo, tu bych býval chtěl jako paničku. Ale nevyšlo to. Starala se nejen o mě a o bráchy, ale taky o další zvířátka, navíc se někomu svěřovala, že kdyby domů přinesla další kousek, asi by se musela vystěhovat. Tak nic, ono to nakonec dopadlo, jak mělo. Jak jsme rostli, byla nám přepravka s vyhřívanou podlahou těsná, tudíž jsme byli přesunuti do malého kotce. I tam jsme dostávali krmení, učili se jíst z misek, ale měli jsme strach, že se zase ocitneme v nějaké igelitce, která nás odnese někam pryč od jídla, tepla a zábavy. Toho se vlastně bojím dodneška. Takhle v klidu a pohodě jsme si žili asi dva měsíce. Tedy když vynechám nepříjemné očkování, kontroly uší a očí a další procedury, o kterých slušně vychovaný pes ani nemluví. A najednou začal čas loučení. Vždycky zmizel jeden ze sourozenců a s ním kus deky, kterou jsme v pelíšku dosud měli. Když jsme v něm byli tři, vybrala si jedna paní mě. Taková milá, hodná, starší… A to byl asi kámen úrazu. Bydlel jsem u ní přesně týden. Když jsem totiž okousal sekretář, označkoval pohovku, vysypal odpadkový koš a ukousal třásně od koberce, vrátila mě. Jenže vlastně nebylo kam, protože sourozenci tam už nebyli. Na druhou stranu milá slečna ošetřovatelka měla čas jen na mě – a že jsme si to užili. Byl jsem vylítaný, myslím, že by mě časem vycvičila i v záchranářského nebo asistenčního psa… A pak se to stalo. Pomalu jsem se smiřoval s tím, že ve stanici zůstanu, když přišla ONA. Voněla po skořici a žvýkačce, mluvila, jako by zpívala, a hlavně – hledala mě. Pejska, štěně. Roztomilouška klidně bez papírů… Odnesla si mě, i když se smála tomu, že jediné, co o mém původu ví, je to, že jsem z igelitky; to mě dost nakrklo, ale miloval jsem ji hned od první chvíle. Vousatého člena její smečky jsem si tedy zamilovával postupně, protože mi dost vadilo, že kvůli němu nemůžu do postele, ale s tím jsem se smířil. Mám díky nim fajn 14
Mazlicci iniciala.indd 14
12.07.19 14:29
domov, nemám hlad ani žízeň, utápím se v moři lásky a vím, že kdyby mé smečce chtěl někdo ublížit, bez váhání ho roztrhám na cucky. My psi z igelitu, útulku a jiní nalezenci jsme totiž věrní až za hrob. V noci míváme hrozné sny o tom, co jsme zažili, proto škubeme tlapkou, ze spaní poštěkáváme a potřebujeme se několikrát za noc přesvědčit, že náš páníček (a fakt může být jen jeden) se nikam nevypařil. Takovou ztrátu by totiž naše zraněné psí srdce neuneslo. Proč to ale všechno povídám? Já vážně vím, co to je psí život, a tak se navzájem nepřesvědčujte, že ho prožíváte vy. A kdybyste takový pocit měli, skočte za mojí paničkou. Ta miluje každého se šrámem na duši. A protože to vím, ty její divné kamarádky nevyhodím. Ony budou šťastnější, že se mohly vypovídat, a já si holt dnešní dlouhou procházku odpustím. Jen tedy na tu pohovku byste mě pustit mohly… Na zemi je to tvrdé.
Mazlicci iniciala.indd 15
12.07.19 14:30
Psí prokletí – věrnost, služba a nevychované lidské štěně J
ak jsem se ocitla v útulku, se ptáte. Já, taková hodná fenečka, pět let členka smečky, která mě milovala. Povím vám svůj příběh. Třeba se z něj poučí i jiní lidé. A pomůžu tak zachránit další psí kolegy před stejným osudem. Do své smečky jsem se dostala před šesti lety. A od začátku jsem věděla, že jsem na správném místě. Jako štěně jsem si sice moc vybírat nemohla, když se ale moje panička sklonila nad košíkem s námi štěňaty, zamilovala jsem se do ní na první pohled. A tak jsem na ni hodila psí oči, což my bulmastifové máme tak nějak vrozené – a bylo. Z její strany to také nic jiného než osudová láska být nemohlo. Sice si původně přišla pro pejska, nakonec ale odešla se mnou. Prý jsem byla nehorázně drahá, tvrdila jednou kamarádce do takového toho přístroje, co nosí lidé prakticky přilepený u ucha, ale stála jsem prý za každou kačku, kterou za mne vydala. Aby taky ne. Hlídala jsem jí pečlivě postel, vždy když se na celé dopoledne někam ztratila, a jakmile jsem zaslechla její kroky v domě, utíkala jsem se ostražitě posadit na koberec v chodbě, abych předvedla, jaký jsem obranář. Zkrátka a dobře, měla jsem skvělý život. Do doby, než přišel jiný dvounožec, který mi začal dveře do ložnice zavírat, pak mě vykázal i z kuchyně a najednou jsem měla k životu jen obývák a chodbu. A uznejte, že to je při mé velikosti trochu málo. Panička se také začala chovat jinak. Místo večerních procházek kolem obory 16
Mazlicci iniciala.indd 16
12.07.19 14:30
někam mizela, vracela se rozesmátá a voněla dvounožcem. A místo procházky šla spát. Vůbec si nevšimla, že stojím s vodítkem v chodbě. Bylo jí to jedno… Myslela jsem si, že ji dvounožec přestane bavit a vše se vrátí do normálu – tedy jako že jí dám druhou šanci. Ale nebylo to tak, naopak přituhlo, protože dvounožec se k nám nastěhoval. Do naší boudy, do našeho pelíšku, do kterého jsem už vůbec nemohla. Byl totiž vynalézavější než já a nainstaloval v bytě kamery a na televizi pak paničce ukazoval, kde spím, když oni nejsou doma. Sice si dveře otevřít umím, ale je pod mou psí úroveň vnucovat se někam, kde mě nechtějí. A pelech – docela dobrý. Další nevýhoda nového psího života bylo to, že pán pracoval z domova. Pořád seděl u takové směšné krabičky a něco do ní ťukal. Vůbec si mě nevšímal, ale já musela hlídat. My psi to tak prostě máme v povaze. Pro paničku se stal členem naší smečky, a tak jsem za něj převzala odpovědnost. I když mě dost štval, kdyby se ho někdo na ulici dotkl nebo na něj zle zaštěkal, ubránila bych ho. Šlo by přece o mou psí čest…
17
Mazlicci iniciala.indd 17
12.07.19 14:30
Pak přišel den, kdy mi na obojek uvázali obrovskou růžovou mašli a já se s ní chtěla schovat do sklepa. Ale vytáhli mě ven a zesměšnili před celou ulicí. Smál se mi i jorkšír od Nováků, výsměšně se pochechtávala čivava Stejskalových, která mě jindy obchází uctivým obloukem. Prostě ostuda jako kost z buvola. Ale moje panička to tak vůbec nevnímala. Byla celá dojatá. Asi jako já, když mi dá někdo navíc odměnu nebo kolečko uherského salámu. Pak vím, že mě má opravdu rád. No nic, po tom děsném dni plném růžových mašlí, sladkých vůní a takového divného křepčení do noci, jako by ti lidé něco hledali a nevěděli, jestli přitom mají stát na levé, nebo na pravé noze, se vše vrátilo do původních kolejí, až na to, že moje panička najednou voněla jinak. Jako… Jako by v sobě nosila štěně. A to my psi poznáme na první nádech. Protože třeba fenku, která takhle voní, nikdy nikdo nenapadne, i kdyby se chovala děsně a vyjedla jednomu misku. To se nedělá. Moje panička voněla stejně, a i když pořád zvracela, byla hrozně šťastná, usmívala se na svět kolem sebe, a co bylo nejlepší, dovolila mi zase spát v posteli. Prý že ji musím hlídat. A přistěhovalec? Neremcal, jen se tak připitoměle usmíval jako já před uzenářstvím. Prostě pohoda. Pak přišlo štěně, tedy člověčí štěně. To najednou byla fůra práce. Když spala panička, hlídala jsem já, když štěně udělalo bobek, vyla jsem, aby si toho někdo všiml, během krmení jsem do pokoje nikoho nepouštěla, protože je jasné, že když psí mámy potřebují v prvních dnech po porodu klid, budou ho potřebovat i mámy člověčí. Proto jsem zahnala všechny návštěvy daleko od naší boudy. I když občas některá proklouzla, jsem na sebe velmi pyšná. Ochraňovala jsem svou smečku přesně tak, jak mi velely instinkty, a moje smečka mě za to pořádně chválila. Když se lidské štěně poprvé rozběhlo, bylo to směšné. Chodilo tak nějak pomalinku a hlavně, to dlouho trvalo. Štěňata psí se snaží chodit hned po narození a do týdne jim to jde, ale ta vaše, lidská? Trvalo to rok. Přesně od sněhu do sněhu… To jeden nepochopí, co na tom tak vymýšlí… Ale zase jsem měla hodně práce. Hlídat, aby lidské štěně do něčeho nevrazilo, sloužit jako polštář, to jednoho pořádně unaví. V té době k nám začaly chodit jiné paničky s jinými štěňaty. Dá rozum, že musím hlídat naše štěně, aby mu neublížilo cizí. Když jsem se ale po nějakém ohnala, protože jsem cítila ve vzduchu nebezpečí, dostala jsem vynadáno a poslali mě 18
Mazlicci iniciala.indd 18
12.07.19 14:30
do kotce. Ano, slyšíte dobře. Z postele mě přestěhovali do kotce. Do chodby. Tak ponižující. Já, hlídač – a v kotci, na dvě západky. Co kdyby někdo chtěl moji smečku napadnout? Jak bych ji ubránila? Můj život se změnil. V kotci jsem polehávala a vzpomínala na dlouhé procházky, které jsme si s paničkou tak užívaly. I na to, jaký byl život bez štěněte. Pak se to stalo. K paničce dorazila kamarádka se štěnětem starým asi jako to naše. Obě štěňata si hrála v obývacím pokoji na koberci, já kontrolovala situaci z chodby a panička zmizela s tou druhou v kuchyni. A já jsem najednou začala vnímat nebezpečí. Velké. Proto jsem si lehla za pohovku, abych byla našemu štěněti nablízku. A taky že jo. Moje instinkty mě nezklamaly. Druhé štěně sáhlo po tom našem a chytilo ho za srst na hlavě. Asi to bolelo, protože pořádně zavylo bolestí. Tak jsem jen zpoza toho gauče zplna hrdla zamručela. Jen aby si štěně zlobivé uvědomilo, že jsem tady. Došlo mu to a začalo ječet. Obě paničky přiběhly, začaly svoje štěňata konejšit a mě vyhnaly se slovy: „Ošklivý pes, když tu strašíš děti, musíš do chodby.“ Taková nespravedlnost, chápete to? Já a ošklivá? Nikdy. Hrdě jsem tedy odešla, protože křivdu špatně snáším. Po chvíli jsem nakoukla znovu do pokoje a to cizí štěně se blížilo k našemu s nějakými klacíky v ruce… A já věděla, že je zle. Musela jsem ty klacíky sebrat dřív, než mému štěněti ublíží. Skočila jsem mezi ně, a protože mám jako každá fena mateřské instinkty, zahrozila jsem zuby a ohnala se po klaccích… A bylo zle. Najednou mě moje panička začala zavírat do kotce, byla ošklivá, do toho ta druhá brečela, volala něco, co se jmenuje záchranka… A najednou jsem jela cizím autem, které páchlo strachem jiných čtyřnožců. Vůbec nikdo mi nedal šanci nic vysvětlit. Ukázat čumákem, že cizí štěně chtělo ublížit tomu našemu… Dostala jsem se na místo, kde byli i další psi. Každý mi přes síť klece vyprávěl svůj příběh. Dva dvounožci stáli nade mnou a mluvili o tom, že jsem agresivní a že by mě měli uspat. Mě? Když jsem jen dělala, co mi velí instinkty? Nakonec se za mnou zastavila moje panička a pošeptala mi, že s ní už nemůžu bydlet, že štěně je teď na prvním místě. Že její dvojnožec nechce, abych se vrátila, ona že ale ví, že bych nikdy nikomu neublížila. Zhroutil se mi svět. Kam se asi tak vrátím, když do svého pelechu ani vlastní postele nesmím? 19
Mazlicci iniciala.indd 19
12.07.19 14:30
Přestala jsem žrát. Chtělo se mi odejít do psího nebe. Skončit to. Ale jsem velký pes, takže po třech dnech mě hlad i žízeň přemohly a já se poprvé od návštěvy své paničky napila. Od jedné slečny, co mi chodila dávat krmení, a co se mnou chodila na procházku, jsem zjistila, že to není zas tak zlé. Že by si mě chtěla vzít jedna smečka domů, že se ale ještě musí zařídit nějaké testy. Tak mě sledovali, hlídali a ve dne v noci kontrolovali a po nějaké době jsem se seznámila se svými novými lidmi. Bylo jich hodně. Tři štěňata, ale už taková odrostlá, páníček a panička. Zkusili se mnou vyrazit na procházku, po návratu mě ale zavřeli zase do kotce. Takhle to šlo nějakou dobu a nakonec si mě odvedli. Do své boudy, kde jsem dostala vlastní pelech a plnou misku a kde jsem hlavně cítila, že mě ti lidé mají rádi. Postupně jsem si na ně zvykla, ale už nikdy se nebudu chovat jako opravdový bulmastif. V krvi mi koluje krev hlídače, já ale vím, že to nesmím dát najevo. Nesmím nikoho chránit. Moje smečka ze mě chce mít mazlíka, společníka a kamaráda a já nikdy nemůžu ukázat ani zub, aby se mě nelekli a neposlali do té divné nemocnice pro zlobivé psy, ve které si mě našli. Je mi moc líto, že moje první panička nepochopila, že jsem pes, a že moje instinkty jsou správné. Že jsem hájila svou smečku, stejně jako by to udělal každý správný hlídač. Lidi ze mě chtějí mít mazlíka, tak budou. Sice vážím šedesát kilogramů, ale když na to přijde, umím se tvářit stejně jako nějaká nedorostlá čivava. Jen ale nechápu, proč si takové plemeno, jaké je to moje, tedy hlídací, dvojnožci pořizují, když jim jsou moje služby na obtíž. No co… mám se o vás ještě hodně co učit. A to jsem si myslela, že vás mám dokonale přečtené.
20
Mazlicci iniciala.indd 20
12.07.19 14:30
Komisař v kriminále V
ykládejte mi ještě chvilku o tom, jak je důležité být čisté rasy. Vědět, jaké máš rodiče. To přece není v životě psa důležité. To hlavní je, jaké srdce dostaneš a jaká smečka se stane tvou novou rodinou. I když budeš mít srdce sebevětší a dostaneš se ke smečce, ve které chybí láska, je ti vše, co jsi od svých psích rodičů dostal do vínku, úplně k ničemu. Špatné prostředí bez lásky totiž dokáže zničit srdce i duši toho nejvěrnějšího psa. Mně se to stalo, takže vím, o čem mluvím. Jako štěně jsem se měl krásně. Dostal jsem od psí mámy moře lásky, od její paničky taky. Když jsem se loučil a odcházel k rodině, bylo mi smutno. Na druhou stranu byla v ní štěňata lidská, takže jsem se vůbec nebál toho, že bych se mohl mít špatně. Ani mě to nenapadlo. A když jsem dostal jméno Komisař, bylo jasné, že se mnou počítají. Přece by někoho, koho nemají rádi a nechtějí, nepojmenovali tak honosně, no ne…? Jako štěně s takovým jménem jsem sice budil posměch, ale věděl jsem, že až vyrostu, vrátím vše i s úroky. Jenže to nějak nevyšlo. Vyrostl jsem poměrně rychle a zesílil tak, že se mnou už lidská štěňata na procházky sama chodit nemohla. Prý proto, že je ve mně něco z vlčáka, něco z pouliční směsi a něco z retrívra, možná… Pak jsem dostal pelech v chodbě a kotec na zahradě, že prý jsem vyrostl víc, než se čekalo a že takhle velký pes do domu nepatří. Ani mi to nevadilo. Dokud mi jednotliví členové smečky nosili vodu a žrádlo a vodili mě na dlouhé procházky, pobyt venku mi nevadil. Jsem přece drsný Komisař. Po někom ze svých předků jsem zdědil hustou srst, takže ani zima mi nebyla. Ale bylo mi líto, že už nemůžu být se svou smečkou, to mi tedy vadilo. Ale rozhodl jsem se, že Komisař nefňuká a že začnu hlídat, abych všechny přesvědčil, 21
Mazlicci iniciala.indd 21
12.07.19 14:30
že jsem fakt dobrej. Nejsem totiž kočka, abych se uměl jen povalovat na gauči a omývat si kožíšek do dokonalého lesku. Věděl jsem, že mám nový úkol, proto jsem střežil zahradu. Ze svého místa jsem přesně věděl, kdo jde kolem domu, a na nezvané kolemjdoucí jsem štěkal. Co kdyby je napadlo přeskočit plot? Musí o mně vědět… Jenže pán mě pořád okřikoval, abych byl ticho, abych neštěkal, abych nevyl, abych se vlastně ani nehýbal… A když jsem jeho zákaz porušil, ohnal se po mně. Nejdřív rukou, pak vodítkem, nakonec klackem, tyčí, čímkoliv, co mu přišlo pod ruku. Jenže co můj zvířecí instinkt? Mám mlčet, když jde okolo mého domova nebezpečí? Mám být zticha, když nenechavci kradou jablka ze stromu, jehož větve sahají přes plot až na zem? Hlásit se to přece musí… A nemůžu být zticha jen proto, že se bojím rány. To bych ani pes nebyl, kdybych mlčel. Jenže pánovi se to fakt nelíbilo a moje chování nechápal. Takže byl pořád přísnější. A děti ani panička už za mnou nechodily. Že prý není čas. Ale já bych čas měl. Jen kdyby mě pustili z toho kotce. Proběhl bych se, pozdravil je na zahradě… A třeba našel i něco k jídlu. Smečka nějak zapomněla na to, že je třeba mě nejen vychovávat a umlčovat, ale také krmit, dávat vodu… A tak jsem zůstal bez obojího. A jak jsem byl unavený, už jsem ani neštěkal. A pán si myslel, že to je díky jeho výchovným metodám. Ale nebylo. Byl jsem tak vyčerpaný, že jsem už ani štěkat nemohl. Přihlásit se o nějaké jídlo už vůbec ne. Jednou se stalo, že moje smečka na zahradě zapálila oheň a k němu přinesla maso a klobásy a zeleninu, tu tedy nemusím, ale měl jsem takový hlad, že bych snědl i tu. Seděli kolem ohně a jedno ze štěňat se rozhodlo, že mi kousek masa dá. Jenže tak malý… Sebral jsem poslední síly, a když lidské štěně otevřelo kotec, vyskočil jsem ven, v letu sebral z talířů do tlamy, co se dalo, a zapadl za dřevník. Bezva akce to byla, musím se pochválit. Ale pochopení pro to nikdo neměl. A taky mě to dost vyčerpalo. Úlovek jsem rychle rozžvýkal a sledoval, jak jsou všichni naštvaní. Nechápal jsem proč. Potřeboval jsem se najíst a byla příležitost. Takhle to psi dělají. Lovecké instinkty se tomu říká. Mí lidé mě ale nepochopili a rozhodli se mě potrestat. Pán na mě nastoupil s tyčí a zmydlil mi záda tak, že jsem si nemohl sednout ani lehnout. Bolestí bych vyl jako vlk, ale neměl jsem sílu ani na to. Odplazil jsem se do kotce a věřil, že mě ta bolest přejde. Nepřešla, naopak, když jsem se probral z divokého bolestivého snu, nemohl jsem se vůbec hýbat. Ležel jsem tři dny a připadal jsem si jako velbloud na poušti. Hlad jsem neměl, jen 22
Mazlicci iniciala.indd 22
12.07.19 14:30
jazyk jsem měl opuchlý, jako bych prošel celou Saharou bez kapky vody. A pořád si mě nikdo nevšímal. Nakonec mě zachránila sousedka. Chodila se svým ratlíkem Májou okolo našeho plotu, a když jsem byl ještě pes volně venkovní, běhal jsem s ní podél plotu a zdravil se s nimi. Teď jsem tak na půl zmláceného ucha slyšel, jak mě volá jménem. Mája se sice snažila jí vysvětlit, že nepřijdu, protože ví, že jsem nemocný, ale vy lidi jste občas příšerní. Jakmile neštěkáme po vašem – tedy ideálně vůbec–, okřikujete nás a vůbec ničemu nerozumíte. Poslouchejte někdy, a dozvíte se víc, než tušíte. Nakonec vyšla moje panička a vysvětlila, že jsem jen unavený; naštěstí starší lidé jsou poměrně zvídaví, až zvědaví, takže se jen tak odbýt nenechala. Mája se prosmýkla pootevřenými vrátky a běžela za mnou, její panička za ní vlála na vodítku a já… Já vycítil příležitost, vzepřel se na packách a zavyl… Aby mě třeba nepřehlédly. A pak už to šlo docela rychle. Najednou jsem byl zabalený v dece a křehká Májina panička, která běžně vypadala tak, že neunese tašku s pěti rohlíky, mě odnášela k sobě domů a Mája ňafala 23
Mazlicci iniciala.indd 23
12.07.19 14:30
mojí paničce po nohách… Ta uskakovala a vztekala se, proč ta šelma není na vodítku a nemá náhubek, což nařizuje nějaký zákon. A já si konečně oddechl, protože jsem věděl, že na psí nebe je dost času. Z Májina domova jsem se dostal do psí nemocnice, kde jsem si pár dní pobyl – měl jsem polámaná žebra, něco se zuby, byl jsem dehydrovaný, vyhladovělý… Dostával jsem kapačkami výživu rovnou do žíly, zkrátka jsem si připadal jako hlavní pacient v seriálu Modrý kód, který tak rády sledovaly ošetřovatelky. A pro ukrácení dlouhé chvíle ho pouštěly i nám. Po týdnu jsem se… neměl kam vrátit. Moje původní smečka mě nechtěla, navíc mě měla zakázaného od pana veterináře, který prohlásil, že se postará, abych se k těm lidem už nikdy nevrátil. K Máje a její paničce jsem se nevešel, navíc pohybu potřebuju víc než nějaká ratlice, a to myslím dobře, ne jako výtku, ale tak to prostě je. My psi venkovní, míchaní vořeši, to máme zkrátka nastavené jinak než vyšlechtěná plemena. A stal se zázrak. Ještě v psí nemocnici se na mě díval takový mladý kluk s divnými ocásky kolem hlavy, prý s dredy. Podle mě vypadal trochu jako naháč po koupeli, ale co, když jemu se to líbilo, že… Voněl něčím, co jsem v životě necítil, a byl hrozně v pohodě. Říkal mi, že jsem frajer a že přesně takového kámoše potřebuje. Pokud se mi líbí, tak by roli mého pána bral, jen co se dohodne pan veterinář s těmi zmetky, co se o mě neuměli postarat. Jak to jednání probíhalo, nevím, přece jen psí schůzování má nějaká pravidla, která vy lidé neznáte ani nedodržujete, ale výsledkem bylo, že když jsem se uzdravil, můj nový kamarád si mě odvedl do svého domova. Dostal jsem nové misky na vodu i žrádlo…, mohl jsem si najít místo, kde se mi nejlíp leží, a hlavně nebyl jsem sám. On ten můj nový člověk měl doma nějakou práci, takže nikdy nikam neodcházel, jen si občas sedal k velké stříbrné krabici, co měl na stole, a tloukl do ní packami. Ale to naštěstí nedělá moc často – po hodince takové divné zábavy vždy řekne: „Teď máme na pivo, jdeme si to užít.“ A že si to užíváme. Chodím s ním na to jeho pivo na volno, vodítko jsem snad nikdy neviděl, život po boku mého nového člověka je opravdu fajn. Žádný stres, pohoda. Občas přemýšlím o tom, proč se mé původní smečce nedařilo žít stejně. A asi to vím. Asi totiž neměli doma tu stříbrnou krabici, co z ní padají peníze. Pořád někam chodili a doma se hádali… A tak mám sdělení pro všechny psy, kteří 24
Mazlicci iniciala.indd 24
12.07.19 14:30
právě čtou můj příběh: Mrkněte se po tom divném přístroji, protože pokud ho ve svém smečkovém pelíšku najdete, je jasné, že vám bude fajn. A lidem? Asi je potřeba vědět, že pořídit si nás znamená obrovskou zodpovědnost. Za péči a lásku se vám odměníme věrností a láskou, o které se píše v románech. Potřebujeme ale tři P: pohyb, pomazlení, potravu. Příběhů o tom, jak se lidem nechtělo svého psa venčit, jak je obtěžoval a nakonec skončil v útulku, jsem si vyslechl za život hodně. Na procházkách, v nemocnici… Lidé se podle mě vždy pro něco nadchnou, a když je to přestane bavit, vymýšlí, jak se nechtěné hračky zbavit. Jenže my psi nejsme hračka. Na to myslete, až se rozněžníte, že si pořídíte štěňátko. Abychom nebyli utrápení všichni. Děkuju jménem všech vořechů i jménem čistokrevné šlechty. I ta se totiž může ocitnout v pořádných problémech.
Mazlicci iniciala.indd 25
12.07.19 14:30
Velkovýrobna psů A
hoj, jmenuju se Tobík a jsem staffordshirský teriér. Mám tu smůlu, že moje plemeno je dnes stejně oblíbené, jako prý před lety byli dalmatinové nebo taky pudlíci. Se všemi jsem si v nemocnici pro psy pěkně popovídal, ale asi bych měl vyprávět svůj příběh – pěkně od začátku. Podle vašeho kalendáře mi jsou tři roky, takže už jsem dost velký na to, abych některým věcem rozuměl a o jiných se bavit nechtěl… Jistě, všichni si o staffordech myslí, že jsou hrůzostrašní a mají malý mozek, takže jsou hloupí, na to hlavní se ale zapomíná. Máme obrovské srdce. I já takové mám a jsem vděčný za to, že jsem se dostal k paničce, která jako jediná ví, jak moc. Taky jsem mohl skončit – špatně. Ale zase odbíhám. Narodil jsem se ve špinavé kleci. Máma byla unavená, starší staffice, která se o nás sice starala, ale moc energie neměla. Ven nechodila, pokud potřebovala, musela se „vyvenčit“ v koutku klece. Přitom se ale snažila ochránit nás před nečistotami, takže jsme moc prostoru k životu neměli. No a uhlídejte šest štěňat… Vůbec netuším, jak to zvládla. Tátu neznám. Mohl to být jeden z těch psů v okolních klecích, ale taky někdo úplně jiný. Jednou za dvě až tři tmy přicházely dvě paničky, které dávaly do jednotlivých kotců vodu a granule, je ale fakt, že žádného psa nikdy nevenčily. Když už jsem byl větší, tedy nikoliv slepé štěně, snažil jsem se spočítat, kolik mám spolubydlících. A došel jsem k číslu 32 psů v místnosti. Někteří byli velcí, jiní menší, někteří úplná psí mimina. Proto byl v té obrovské boudě pořád hluk. A všichni se báli – těch paniček, co nám nosily vodu. Já to na ně zkoušel po dobrém, ale jedna mě štípla do zátylku tak, že jsem to cítil skoro týden. A přitom jsem si chtěl 26
Mazlicci iniciala.indd 26
12.07.19 14:30
jen očichat ruku, která se ke mně blíží, to přece psi dělají. Tedy jak kteří, moje dvě sestřičky se bály tak, že se k těm paničkám ani nepřiblížily. Navíc jedna moje sestra měla něco s okem a takový pokřivený ocásek… Jako brácha jsem se o ně musel postarat, proto jsem jim vyprávěl, co vidím, jestli jde někdo na návštěvu a co se děje v okolních klecích. A přiznám se, že jsem dost lhal. Protože jsem nechtěl, aby mí méně stateční sourozenci věděli, že za mřížemi našeho domova je svět ještě ošklivější, víc páchnoucí a nelítostný a hlavně že se z něj pořád někdo ztrácí. Všiml jsem si totiž, že ty dvě „pečovatelky“ vždy jednou za čas přijdou, vyberou si jednoho ze spolubydlících, šoupnou ho do tašky a někam odnesou… Kam asi? Na odpověď jsem tehdy nepřišel. To až později. Jako štěně jsem tedy život moc fajn neměl. Pořád jsem byl ve střehu, sledoval, co se děje kolem, hlídal sebe i mamku. Jenže ta nám umřela. Začala krvácet, a než na to lidé přišli, byla mrtvá. Na psí duši: opravdu jsme se snažili ji probudit, olizovali jí čenich, kvíleli po psím způsobu… A ostatní si toho všimli až po dalších čtyřech nocích. Celou tu dobu jsme se snažili maminku probudit, prosili jsme ji, aby přestala hrát tak hloupou hru. Nezabralo vůbec nic. Najednou mi došlo, že se celý psí život budu muset spoléhat na sebe, a taky se mi začalo špatně dýchat. Smutkem, starostmi, strachem. Nakonec jsem se nedokázal nadechnout vůbec. Jakmile „ošetřovatelky“ zjistily, že nemáme maminku, rozdělily nás. Ani jsem se s dalšími sourozenci nestihl rozloučit a skončil jsem v kleci nerudné, unavené pudlice, která měla osm štěňat tak v mém věku. Snažili jsme se být co nejvíc zticha, ale moc to nešlo. Naštěstí jsem tam pobyl jen dva dny – a ocitl se v cestovní tašce. Předtím mě jedny ze známých rukou umyly, dostal jsem nějaké léky a taky injekci, po které jsem hrozně vyváděl. Měl jsem pocit, že mi je kůže malá, v tašce mě to nebavilo, oči mi slzely… A majitelky těch rukou, co mě připravovaly do tašky, se jen smály tomu, že konečně vypadám jako živé štěně, a ne jako nějaká lemra před umřením. Vůbec jsem nechápal, o čem mluví, a bylo mi hrozně zle. Tak, že si to nikdo z lidí nedokáže představit. V cestovní tašce jsem cítil strach. Hrozný. Kam jedu? Co se mnou ty ruce udělají? Ocitl jsem se v místě, kde bylo moře světla a kde vonělo něco, čemu lidé říkájí káva a co moje panička miluje. Ruce měly pro mě připravenou tašku a pořád 27
Mazlicci iniciala.indd 27
12.07.19 14:30