titul Frances Liardet Musíme být statečné
Přeložil Pavel Musiol
Copyright © 2019 by Frances Liardet All Rights Reserved Copyright © 2020 for the Czech translation by Pavel Musiol Copyright © 2020 for Cover by Lucie Vávrová Copyright © 2020 for the Czech edition by Euromedia Group a. s.
ISBN 978-80-249-4245-2
Autorčina poznámka Na rozdíl od vesnice Upton v Hampshiru je Upton z knihy Musíme být statečné fiktivním místem, stejně jako městečko Waltham – a také osada Barrow End. Southampton je samozřejmě skutečný, stejně jako je skutečné a dobře zdokumentované utrpení lidí za druhé světové války. Třebaže světové události popsané v této knize se skutečně odehrály, lidé, které tato kniha popisuje, spolu s jejich radostmi i dramatickými osudy, jsou smyšlení.
1 Spala tvrdě na zadním sedadle autobusu. Schoulená do klubíčka, palec v puse. Mohlo jí být tak čtyři pět let. Otočila jsem se. Poslední cestující už prošli uličkou kolem mě a šourali se ke dveřím. „Čí je to dítě?“ zavolala jsem. Nikdo se neohlédl. Možná je to bombardování připravilo o sluch. Nebo to jednoduše nechtěli slyšet. „Prosím. Někdo tu nechal dítě!“ Ale už byli pryč, sešli ze schůdků a přidali se k řadě lidí namáhavě postupujících k obecnímu domu. Měla štěstí, že jsem všechny autobusy kontrolovala. Jinak by ta holčička mohla být za chvíli na cestě zpátky do Southamptonu. Všichni věděli, že město ještě stále hoří. Viděli jsme kouř z Vatrového kopce. Navzdory mému volání se ani nepohnula. Ležela jako bez ducha, s pavučinkou slepených, světle hnědých vlasů rozprostřenou přes čelo. Světle namodralé šaty s nadýchanými rukávy, typická barva předsádek prvních knížek mého dětství. Žádný kabátek ani svetr, přestože už bylo prvního prosince. Jen bílá, ušmudlaná přikrývka omotaná kolem nohou, taková, do jaké matky balí nemluvňata, pletená vzorem medové plástve s malinkými dírkami. Zatřásla jsem jí oblými ramínky. „Vzbuď se, maličká. Vzbuď se.“ Palec jí vypadl z úst, ale oči neotevřela. Pohladila jsem ji po vlasech. Pleť měla teplou a lehce navlhlou. Jazyk jí kmital po patře. Ať s palcem či bez něj, dál cucala. Co když začne plakat, až ji vzbudím? S uplakanými dětmi jsem žádné velké zkušenosti neměla. Možná bych ji měla jednoduše odnést do obecního domu a vůbec ji nebudit. Odepnula jsem si svou novou brož, stříbrnou přezku s perlou, a dala si ji do kapsy. Nechtěla jsem to dítě škrábnout do tváře.
14
Frances Liardet
Přejela jsem jí rukama po teplých bocích až do ještě teplejších podpaždí a přitáhla si ji k sobě. Byla překvapivě pevná, jako by byla z hustější hmoty než okolní svět. Jednu ruku jsem jí ovinula kolem krku, druhou vsunula pod zadek a zvedla ji. Hlava se jí zvrátila, kam až to šlo, pak zase zpátky, a klepla mě do klíční kosti. Pak se jí tělo rozechvělo sérií záškubů, jako by jí procházel elektrický proud. Možná se při náletu udeřila do hlavy. Měla bych ji vzít k doktorovi. Špinavá přikrývka mi spadla k nohám, odkopla jsem ji a opatrným houpavým krokem se vydala uličkou. Uvědomila jsem si, že s dítětem v náručí se tak prostě chodí. Autobus čpěl silným pachem dezinfekce, ale dívenka voněla teplou, slanou vůní čerstvě upečeného chleba. Z obecního domu vyšla Deirdre Harperová, v zarudlých rukou dva přetékající kbelíky. „Deirdre, nechybí někomu holka?“ Otřela si ruce do zástěry a vylovila z kapsy jedinou zmačkanou cigaretu. „Teď jste mě dostala, paní Parrová. Teď už mě nic nepřekvapí. Oni už si nejsou schopni zapamatovat ani to, kolik mají děcek.“ „Tak to určitě není. Všichni jsou v šoku...“ Deirdre si zapálila a s pohrdavým úsměvem vyfoukla obláček kouře. „Spíš jsou podělaní strachy. Je to jen strach, však víte. Jen se na ně podívejte, hrnou se do autobusů, místo aby zůstali sedět na zadku v krytech.“ Nenamáhala jsem se vysvětlovat, že ne každý v Southamptonu má kryt. Deirdre ztratila syna hned začátkem války, v moři u pobřeží Norska, takže už jí bylo úplně jedno, co říká, a nikdo se s ní nehádal. „Alespoň dostanou čaj,“ podotkla jsem. „Ano, z těch zásob, co jsme si šetřily na Vánoce.“ Mrzutě se na dítě zadívala. „Váš pan manžel tu matku najde. Na tohle je vycvičený, že? Ubytovací důstojník a tak.“ „Ano. Měla bych jít dovnitř, Deirdre.“ Teprve teď si povzdechla a oči se jí náhle zalily slzami. „Kristepane, ubohý Southampton. Je odsud patnáct mil a od mraků se včera v noci odrážela taková záře, že jsem si cestou domů ani nemusela svítit na cestu.“
Musíme být statečné
15
* * * S dítětem v náručí jsem se prodrala do obecního domu davem ztrhaných, zmatených, hlučných lidí. Opatrně jsem se vyhýbala převráceným židlím a výrostkům, kteří se klouzali v kalužích rozlitého čaje. „Čí je ta malá holka?“ volala jsem. „Viděl někdo její matku?“ Nikdo neodpověděl. Cpala jsem se dál kolem kňučícího teriéra, chumlu spících dětí poskládaných kolem košíků a kabátů, kolem tlupy ošuntělých staříků, kteří si posílali dokola placatici. „Nehledá někdo tohle dítě?“ zavolala jsem znovu, tentokrát hlasitěji. „Kde to jsme, panenko?“ zeptal se mě jeden ze staříků. „V Uptonu,“ odpověděla jsem. „Ve vesnici Upton. Znáte tuhle holčičku?“ Zavrtěl hlavou. Z kabátu se mu linul podivný zápach připomínající spáleninu. Odstoupila jsem, ale ten puch mi zůstával v nosních dírkách. Zvedla jsem oči k vysokým oknům sálu a viděla, že světla valem ubývá. Do zatemnění nezbývalo mnoho času. V půli cesty sálem jsem potkala paní Daventryovou a slečnu Leggovou. Obě – pilíře naší malé komunity – postávaly u stolu a bezradně se snažily rozvázat uzel na pytli s dekami. Přehodila jsem si své břemeno do jedné ruky – k mému úžasu se holčička ani nezachvěla – a druhou jsem popadla jeden konec uzlu a rozvázala jej. „Ellen má tak silné prsty,“ obrátila se paní Daventryová ke slečně Leggové. „Je taková šikovná,“ odvětila slečna Leggová paní Daventryové. „Prostě jenom vím, jak za to zatáhnout,“ pokrčila jsem rameny. Mlčky na mě hleděly. „Neviděly jste nějakou ženu–“ ale dál jsem se nedostala, protože plechovou střechou zalomcoval vítr. Jeden malý kluk v koutě zaječel a přikrčil se jako slepice, když nad ní zakrouží jestřáb. Ostatní děti se k němu přidaly a všichni začali neartikulovaně kvílet a vydávat vyděšené zvuky. „Musím najít manžela,“ řekla jsem oběma dámám a vydala se na druhý konec sálu. Slyšela jsem Selwynův hlas, měl čistý tenor, který dobře pronikal i takovým povykem. Můj manžel byl výborný zpěvák, veselý zpěvák. Šla jsem za jeho hlasem, dokud se dav přede mnou konečně nerozestoupil a já ho nespatřila, jak se naklání nad mužem a ženou středního věku, kteří shrbeně seděli na židlích. „Nejste zranění?“ ptal se jich.
16
Frances Liardet
„Selwyne!“ Nemohla jsem popadnout dech, jako bych dlouho běžela. „Ellen, drahoušku.“ S úsměvem se narovnal. „Kam neseš tu mladou dámu?“ Natáhla jsem krk, abych se nedotýkala jejího horkého obličeje. „Spala na zadním sedadle autobusu, úplně sama. Nemůžu najít její matku.“ Vytřeštil oči. „Někdo ji zapomněl v autobusu?“ „Ano.“ Rozhlédla jsem se po místnosti. „Selwyne, co budeme se všemi těmi lidmi dělat? Jestli autobus přiveze ještě jednu várku, dojde nám čaj, a pak nastane peklo. A co zatemnění?“ „Žádné peklo nenastane,“ zasmál se. „Brzy přijde hlídka a zatemní okna závěsy. A pro muže máme deky. Ženy a děti odvezeme do vesnice. Plukovník Daventry přijede s vozem.“ Poškrábal se na hlavě a rozcuchal si své jemné vlasy pískové barvy. „Spát budou na podlaze, ale nic lepšího nemáme. V celém Uptonu jsem nenašel jedinou volnou postel.“ „Cítila jsem nějaký hrozný zápach,“ řekla jsem. „Jako spáleninu. Nevím, co to bylo.“ K mému vlastnímu překvapení mě v očích začaly pálit slzy. „Ale no tak, zlatíčko.“ Selwyn mi stiskl ruku. „Hlavu vzhůru. Zkus to u té paní támhle na tom lehátku. Je úplně zhroucená.“ Ukázal tužkou. „Slyšel jsem, jak říká Daphne, Daphne.“ Nechápavě jsem na něj hleděla. „To by mohlo být to dítě,“ vysvětloval trpělivě. „Daphne.“ Žena ležela naprosto ztuhle, jen oči jí těkaly sem a tam jako metronom. „Daphne,“ pronesla. Klekla jsem si k ní a posadila si dítě do klína, aby mu žena lépe viděla do tváře. „Madam, je tohle Daphne? Je to vaše dcera?“ Kmitala očima a zdálo se, že dívku zaregistrovala, ale jen letmo. „Daphne.“ „To není Daphne,“ ozval se za mnou nějaký hlas. „Daphne je její siamská kočka. Tohle je paní Irene Cartledgeová, a když vystupovala z autobusu, byla naprosto v pořádku. Čekáme, až přijde váš doktor a podívá se na ni.“
Musíme být statečné
17
Otočila jsem se. Seděla na podlaze jako já, veliká bílá kolena přitisknutá k sobě, jedno oko přivřené pod nateklou fialovou modřinou. „Jsem paní Berrowová, Phyl Berrowová.“ „Já se jmenuji Ellen Parrová. Potřebujete na to bolavé oko obklad, paní Berrowová? Určitě bych něco našla.“ „Není třeba, drahá. Možná je to jen šokem, ale vůbec to nebolí. Parrová,“ zopakovala mé jméno. „Váš otec má setsakramentskou fůru práce, aby nás všechny někam uložil.“ Podařilo se mi vyloudit úsměv. „Pan Parr je můj manžel.“ Vzpomněla jsem si na svou perlovou brož a trochu se nadmula pýchou. „Dnes máme první výročí svatby.“ „Propána. Tomu tedy říkám oslava.“ Prohlédla si mě od hlavy k patě. „Ale že má ten chlap štěstí.“ „Popravdě, paní Berrowová, mám za to, že ta, která má ohromné štěstí, jsem já.“ V očích se jí přátelsky zajiskřilo. „Máte pravdu, drahá.“ Přišourala se blíž. „Tak se na toho drobečka koukneme.“ Znovu jsem děvčeti smetla z tváře loknu jemných vlasů. Holčička byla zrůžovělá a ve spánku se tvářila trochu opovržlivě, obočí měla povytažené a koutky úst svěšené. Na tvářičce měla o odstín tmavší otlačeninu od ostrého švu autobusového sedadla. „Vzbuďte ji, drahoušku.“ „Ta se nevzbudí. A před chvílí se celá třásla. Mám strach, jestli nemá poškozený mozek.“ „Chraň Bůh.“ Paní Berrowová se usmála a ukázala pět zdravých zubů v řadě černých. „Všichni jsou stejní. V tomhle věku by zaspali i konec světa. Podejte mi ji.“ Postavila dítě na nožky, foukla mu do tváře a pustila ho. Moje ruce vystřelily, ale paní Berrowová byla rychlejší a pevně dítě chytila, znovu na ně foukla a znovu ho pustila. Fouknutí holčičce rozvlnilo řasy – křečovitě semkla víčka. Pak se zapotácela, narovnala se a ostře se nadechla. „Tady, princezno.“ Paní Berrowová popadla dítě za baculaté ručičky. „No tak, otevři ta kukadla.“ Děvče ji poslechlo a bez varování vytřeštilo vylekané oči. Měly světle oříškovou barvu, skoro stejnou jako její vlasy. „Jak se jmenuješ, maličká?“
18
Frances Liardet
„Daphne,“ řekla žena na lehátku. „Sklapni, Irene.“ Paní Berrowová upřela na dívenku zdravé oko. „Tak mě nech hádat. Že by ses jmenovala Mavis Davisová?“ Holčička pomalu zamrkala. Ještě nebyla úplně probuzená. „Nebo Sally O’Malleyová?“ Zavrtěla hlavou. „Nebo Nancy Fancyová? Pomoz mi, kotě. Už mi docházejí jména,“ naléhala paní Berrowová a holčička promluvila. „Já nejsem Nancy Fancyová! Já jsem Pamela. Kde je máma?“ Hlas měla jasný a pisklavý jako čerstvě oloupaný proutek. Mluvila moc pěkně. „Pamela.“ Paní Berrowová ji poplácala po tváři. „To je ale hezké jméno.“ „Kde je máma?“ Pamela se prudce otočila. „Mami? Kde je máma?“ Hlas se jí roztřásl. Odtáhla se od paní Berrowové. „Nevidím mámu.“ Uběhlo deset vteřin. Krátká chvilka, ale stačila na to, aby se jí roztřásla brada a po tvářích se skoulely veliké slzy. „Pamelo.“ Vzala jsem ji za ruku. „Myslíme si, že maminka vystoupila a omylem tě nechala v autobusu, takže ji potřebujeme najít. Jak vypadá?“ „Je krásná.“ Poškrábala se na tváři. „Ale v mém autobuse nebyla, jela v tom před ním.“ „Mamka nastoupila do jiného autobusu?“ Paní Berrowová začala vstávat. „Jak se jí to k čertu mohlo podařit?“ „To ty paní!“ Pamela se postavila na špičky, aby lépe viděla přes dav lidí kolem. Marná snaha, pro někoho její výšky. „Řekly, že si mám nastoupit s nimi, že mámu najdu potom.“ Zalapala jsem po dechu. „Jaké paní?“ „Ty paní,“ řekla netrpělivě, jako by to byla ta nejsamozřejmější věc na světě. „Viděly mě. Přijel autobus.“ Zamračila se. „Řekly, že když si nastoupím, najdeme mámu.“ Její plíce začaly nabírat vzduch k pláči a mávala rukama nahoru a dolů, až se bouchala do boků. Znovu jsem ji k sobě přivinula a zvedla ji. Plakala a házela se mi v náručí, zatímco jsem ji nesla ke kraji místnosti, kde jsem ji posadila na jeden vypnutý radiátor. „Jak se jmenuješ dál, Pamelo?“ „Jane,“ vypravila ze sebe mezi vzlyky.
Musíme být statečné
19
„Ne, tvoje příjmení.“ Ale to už plakala příliš usilovně. Narovnala jsem se. „Zná někdo tohle děvče?“ zavolala jsem. „Jmenuje se Pamela. Pamela Jane.“ Několik lidí se otočilo a zavrtělo hlavami, a já viděla, že ženy začínají shledávat své děti a sunout se ke dveřím – kde si je přebírali a odváděli lidé z vesnice. V moři lidí nastal odliv. „Pamela Jane! Nejel někdo s tímhle děvčetem?“ Konečně. Ze změti lidí se vynořila jedna žena, oblečená zcela nepatřičně do elegantního kožichu a vínového baretu a začala se k nám prodírat. „Já byla s tou maličkou,“ řekla, když se probojovala až k nám. „Pomohla jsem jí nastoupit do autobusu.“ „Vy jste mě neslyšela, když jsem před tím volala?“ otázala jsem se bez obalu, v naprostém šoku. Jestli to považovala za hrubost, nedala to na sobě nijak znát. „Možná jsem byla na záchodě, milá paní.“ Ukázala na jinou, rozložitější dámu. „Tamta paní říkala, že matka téhle mladé slečny nasedla do autobusu před námi. Tak jsme ji vzaly do toho dalšího, s námi.“ Rozložitá dáma se k nám už blížila a zapínala si svetr na masivním hrudníku. „Nemám pravdu?“ otázala se jí ta paní v baretu. „Viděla jste její matku v předchozím autobusu?“ „Tak to ta maličká říkala,“ zasípala ta žena skřípavým hlasem. „Omluvte mě, dostal se mi do krku kouř.“ Pamela zalapala po dechu. „Vy jste říkala, že máma je v tom druhém autobusu. Ale ona nebyla!“ „Ne, to jsi říkala ty, cukroušku,“ zakrákorala žena, oči plné znepokojení. „Ne!“ vykřikla Pamela. „Já si jen myslela, že tam je!“ „Takže já jsem řekla, že mámu doženeme, drahoušku, a vzala tě do autobusu.“ Rozložitá dáma si přitiskla dlaně na tváře. „Teď, když o tom tak přemýšlím, jak by mohla jakákoliv žena nastoupit do nějakého zpropadeného autobusu bez své malé dcerky? Ale ta malá si postavila hlavu!“ „Já jsem si nepostavila hlavu!“ Pamela se dala do cholerického pláče. „Viděla jsem její hlavu, ale nevěděla jsem, jestli je to její hlava. To jste řekla vy!“ Elegantní dáma zvedla ruku k baretu. „A my jsme odjely autobusem a nechaly ji tam.“ Obrátila se ke mně. „Moc mě to mrzí. Padaly na nás bomby, milá paní. Jinou omluvu pro to nemám.“
20
Frances Liardet
Teď už plakaly obě. Uslyšela jsem Selwynův hlas. „Dámy – dámy, prosím pojďte, skupina čeká.“ „Běžte obě,“ vybídla jsem je. „Najdu vás, pokud budu muset.“ V tom okamžiku se Pamela vyzvracela na podlahu. Výška radiátoru, na kterém stála, značně zvýšila okruh dopadu a všichni jsme uskočili. Pamela se chytila za hlavu. „Bolí mě čelo, uhodila jsem se do sloupku zastávky.“ Usedavě kvílela. Postavila jsem ji na zem. „Kde je ten doktor?“ zavolala jsem. „Doktore Belle? Potřebujeme vás tady!“ Obě ženy, jak jsem si všimla, už poslechly Selwyna a mířily ke dveřím. To už k nám řídnoucím davem spěchal doktor. Svrchník s kožešinovým límcem mu dodával nepatřičně noblesní vzhled. Ani Selwyn ani já jsme neztráceli čas sháněním nějakého teplého oblečení, když jsme spěchali do obecního domu. „Doktore, mohl byste se prosím podívat na tu holčičku? Já musím sehnat kbelík.“ Když jsem se vrátila z kuchyně, Pamela ležela na podlaze a doktor jí svítil do jednoho i druhého oka úzkým paprskem světla. „Lehký otřes mozku,“ prohlásil, když jsem začala uklízet ten nepořádek. „Těsně pod linií vlasů má bouli. Možná bude hodně ospalá, ale já bych si nedělal starosti.“ Šla jsem ven vylít kbelík. Selwyn vyprovázel skupinu lidí mířících k domům ve vesnici. „My se postaráme o sedm duší,“ oznámil mi. „Už jsem umyl hrnky.“ Nemohla jsem se ubránit úsměvu, když jsem v jeho posledním prohlášení vycítila nevyslovené očekávání pochvaly. „Dobrá práce.“ Vylila jsem kbelík do strouhy. „Ale je jich osm, ne sedm. Ta malá holka. Její matka v tom autobusu nebyla.“ „Jak to, proboha?“ „Povím ti to později.“ V koutě se choulila poslední skupinka lidí se zachmuřenými obličeji a čekala, až si je odvedeme. S výjimkou dvou vysokých uplakaných dívek, asi sedmnáctiletých, šlo vesměs o poněkud starší ženy. Paní Berrowová, jak jsem si všimla, byla mezi nimi. Její zraněné oko nyní nabralo přímo zlověstnou barvu a hlava jí padala únavou. Zvedla jsem Pamelu, Selwyn si svlékl bundu a zabalil ji.
Musíme být statečné
21
„Mám ji vzít?“ otázal se. „Ne. Teď už mi nepřipadá tak těžká. Nevím proč.“ Vyšla jsem se Selwynem z obecního domu a naši lidé se seřadili za námi. Pamela se mi hlavou opírala o rameno. Bylo slyšet tiché mlaskání, jak si dumlala palec. Pak si ho vytáhla. „Ty paní říkaly, že najdou mámu. Říkaly to. Takže myslím, že ji najdou.“ Strčila si prst zpátky do pusy a zavřela oči.
2 Nesla jsem Pamelu ulicí. Slunce už zapadalo za holé živé ploty a vzduch byl ostřejší. Naši lidé se za námi pohybovali jako jednolitá neohrabaná masa. „Do toho autobusu nasedla omylem,“ vysvětlovala jsem Selwynovi. „Dvě ženy ji vzaly dovnitř, protože si myslely, že její matka je v předchozím autobusu. Ale teď to vypadá, že její matka nenastoupila do vůbec žádného autobusu. Musí být pořád v Southamptonu. Šílená strachem.“ „Kde byly ty ženy?“ „V obecním domě, samozřejmě.“ „Ne, myslím kde v Southamptonu?“ „Neptala jsem se.“ Ohlédl se po lidech za námi. „Tady nejsou, že ne?“ „Ne. Odešly s tou poslední velkou skupinou.“ Ale ani tím jsem si nebyla úplně jistá. „Bylo to ode mě hloupé.“ Pohladil mě po ruce. „Na tom nezáleží. Dnes už s tím nic nenaděláme.“ Na cestě se ozvalo tiché klapání, skřípání a chrastění. To se blížil plukovník Daventry s vozem plným schoulených postav: samé ženy a pár malých dětí. Plukovník kráčel vedle hlavy svého koně Beestona, klidného hnědáka s bílými spěnkami, a za vozem se ubírala hrstka zamlklých mužů. „Pane a paní Parrovi, jsme na cestě na Statek.“ Tak říkal svému domu uprostřed Uptonu. „Pár vás můžeme vzít až k vaší odbočce.“ „Jen jeď, Ellen,“ vybídl mě Selwyn. Vyškrábala jsem se nahoru a on mi podal Pamelu. Paní Berrowová a ostatní dámy vylezly za mnou. Cestující si poposedli, aby nám udělali místo. Všichni až na jednu ženu, která seděla bez hnutí, zavinutá do dlouhé šály a s tváří napůl pokrytou prachem suti, zatímco dítě v jejím náručí kopalo do mrazivého vzduchu bosýma nohama. Už jsme se chystali, že se poje-
Musíme být statečné
23
de dál, když jeden starší muž na samém konci vozu smekl tvídovou čepici, aby, jak se ukázalo, k nám promluvil. „Můj otec tu pracoval, v tom velkém domě. Na Upton Hall. Pro otce Sira Michaela Brocka,“ oznámil nám. „Namontoval jsem zámky na přední i zadní dveře a taky na vozovnu a ostatní vedlejší stavení. To bylo ještě před Velkou válkou.“ Z očí mu kanuly slzy, v nichž se odrážely poslední paprsky zapadajícího slunce, ale jeho hlas zůstával pevný. „Měli jsme v těch stájích napilno, já a ostatní kluci z farmy. Nakládali jsme seno. Pořád jsme měli co dělat.“ Pak si znovu nasadil čepici, otřel si oči a připravil se na další cestu. Plukovník mlaskl na Beestona, ten se opřel do postroje a vůz se rozjel. Zhoupli jsme se na lavicích. Žena umazaná prachem ze suti sevřela špinavou rukou nožku svého dítěte. Plukovník Daventry nás vysadil u naší odbočky. Vykročili jsme cestou po vyvýšeném náspu, oddělujícím dvě pole u našeho mlýna. Už se smrákalo a lidé mlýn neviděli, tak zaváhali, protože si nebyli jistí, jestli nemíříme po dlouhé pěšině někam do polí. Pobídla jsem je a brzy měli mlýn na dohled. Elizabeth otevřela dveře. „Ó, paní Parrová. To jsou věci. Podívejte se na toho drobečka.“ Pak si pohledem starostlivé hospodyně změřila ten dav za námi. „Vytáhla jsem všechny deky a polštáře. Doufám, že budou stačit.“ „Dobrá práce, Elizabeth.“ Vešla jsem dovnitř a posadila Pamelu na židli v předsíni. „Manžel je hned za námi.“ Pamela sklouzla k dřevěnému opěradlu, oči stále pevně zavřené. „Tahle maličká se ztratila své matce,“ pošeptala jsem Elizabeth. „Uložíme ji nahoru k nám.“ Ostatní ženy vešly za mrazivého průvanu hned za námi a oddechly si úlevou. Když dorazily do obývacího pokoje, obě mladá děvčata si okamžitě lehla, přímo na podlahu, odmítla i nabízený čaj. Jedna si zula svou jedinou botu, zakryla si obličej dlaněmi a nehýbala se. Teď, když se ocitly v uzavřeném prostoru, znovu jsem z jejich oblečení ucítila ten pach spáleniny. Stále jsem ho nedokázala určit přesněji. Možná to bylo něco, co obvykle nehoří. Přinesly jsme s Elizabeth čaj, nakrájely silné plátky chleba a připravily suché tousty. Ženy, které byly ještě vzhůru, je lačně zhltaly.
24
Frances Liardet
„Máme i trochu vypečeného tuku, ale není ho dost pro všechny,“ zašeptala mi Elizabeth. „Nechte ho pro tu holčičku. My máme chleba, to je hlavní.“ Když jsme se posilnily čajem a chlebem, pomohly jsme našim hostům zařídit se v obývacím pokoji podle libosti. Mladé ženy ospale přijaly deku. Pak jsem se šla podívat nahoru za chlapci. Měli jsme tři evakuované uprchlíky ze Southamptonu: dva mladší bratry a jejich staršího bratrance. Bydleli s námi už rok a čtvrt, od začátku války. Zpočátku byli velmi poslušní, jak byli celí rozrušení tím zářijovým náletem, který zničil továrnu na spitfiry pár set yardů od jejich domovů. „Ten včera v noci byl veliký, že jo, paní Parrová,“ řekl Donald, nejmladší z nich. Všichni ten nálet sice zaspali, ale drby ze hřiště už vykonaly své, a Donald měl baculatou tvářičku celou pobledlou. Už asi podvanácté jsem si v duchu přála, aby jim jejich otec nebyl slíbil, že po každém náletu zavolá. Otevřela jsem náruč a on se ke mně přišoural a posadil se těsně vedle mě – bylo mu už sedm, a na to, aby mi seděl na klíně, byl už moc velký. „Ano, Donalde.“ Objala jsem ho kolem ramen. „Všichni jsou určitě v pořádku, ale telefonní linky ještě nefungují. Táta se sem možná nedovolá až do zítřka nebo pozítří. Dnes večer to bude tak trochu dobrodružství.“ Obrátila jsem se k nim. „Máme návštěvu. Tři lidi uložím sem, do vaší ložnice, a vy se můžete uložit na podestě schodiště, jako to dělají skauti. Jak se vám to líbí? A svačinu budete muset jíst v kuchyni hodně potichu – vcházet budete dveřmi z předsíně. Ať se děje co se děje, do obývacího pokoje nechoďte.“ „Proč?“ chtěl vědět Hawley, jeho bratranec. „Jsou to špioni?“ „Ne,“ usmála jsem se. „Jen potřebují klid.“ Pod mým vedením si kluci zřídili tábořiště ze starých prostěradel a nepoužívaných sametových závěsů. „Fuj, to smrdí,“ krčil nos Donald a hodil závěs na zem. „Možná že budou trochu zatuchlé,“ přikývla jsem. „Byly dlouho v truhle–“ „Koukej to dát zpátky na tu matraci, Donalde, ty moulo,“ řekl starší bratr.
Musíme být statečné
25
„Zavři klapačku, Jacku.“ Mezi oběma kluky nastalo strkání, kopání a bouchání. Bylo to komické, protože se to celé odehrávalo bez jediného hlesu. Hawley si založil ruce na prsou. „Hej, hoši. Chcete spát v kurníku?“ Okamžitě se zklidnili. Věnovala jsem Hawleymu vděčný pohled. „Potřebují pevnou ruku, paní Parrová,“ prohlásil. Sešli dolů na večeři; krátce se zastavili u Pamely, která stále trůnila v pokojném spánku na židli v předsíni. Byla to stará židle s nízkým sedátkem a vysokým opěradlem, která měla především sloužit k modlitbě vkleče. Pamela, bledá a se zasmušile zapadlýma očima, jako by vystoupila ze středověkého obrazu. Položila jsem si prst na ústa a chlapci tiše prošli kolem mě do kuchyně. Zašla jsem do obývacího pokoje a nabídla třem těm dámám, aby strávily noc v postelích uvolněných chlapci. „Paní Berrowová, ve vašem případě na tom trvám. Dám vám na to oko vlhký obklad.“ Paní Berrowová mě poslušně následovala, spolu s ostatními dvěma ženami, po schodech nahoru do chlapecké ložnice. Přinesla jsem obklad, řekla jim, kde se nachází koupelna a nechala jsem je spát. Žádná už ani nepromluvila. Měly hlad, to jsem věděla, ale jejich únava byla toho druhu, který je silnější než hlad. Svalily se na postele a ležely jako mrtvé. Namazala jsem krajíc chleba vypečeným tukem a donesla jej Pamele. „Pamelo?“ Otevřela oči a s mrkáním si mě prohlížela. Vzala si krajíc, a upustila jej na podlahu. Poklekla jsem před ní, zvedla jej a odlomila zaprášený kousek. Žvýkala beze spěchu, čelist jí pracovala kruhovým pohybem jako malému teleti. „Promiňte,“ řekla s plnou pusou. „My jsme v nějaké vesnici?“ „Ano. Ve vesnici jménem Upton.“ „Takže tohle je vesnický chleba?“ Usmála jsem se. „Pekla jsem ho já, a já jsem vesničanka. Takže bych řekla, že se tak dá nazvat. Je trochu okoralý, maličká, to je všechno. Můj čerstvý chleba je mnohem měkčí.“
26
Frances Liardet
Žvýkala dál s očima upřenýma na mě a netvářila se ani trochu přesvědčeně. Otevřely se přední dveře a vešel Selwyn. Svlékl si kabát a usmál se na mě. „Vypadáš jako nějaká prosebnice a ona jako tvá princezna. To bude asi tím vysokým opěradlem. Co je k jídlu?“ „Chleba a klobása. Asi tak tři unce čaje. Spousta ovsa.“ Pamela nás oba přejížděla pohledem. Teď přestala žvýkat. „Oves jedí koně.“ „Ano, to je pravda.“ Selwyn se k ní sklonil. „Je ti dost teplo?“ Přikývla. Roztržitě ji poplácal po hlavě, jako by byla hodný pes. „Teď, když o tom tak uvažuji, ani nemám moc chuť k jídlu. Vyspím se na té malé posteli v šatně. Ulož ji k sobě do naší postele.“ Knoflíky na zádech Pameliných špinavých šatiček byly hodně drobné. Jeden z nich byl navíc zlomený, zajel mi pod nehet a bodl mě jako ostrý střep. Stáhla jsem jí z ramínek nabírané rukávy. Paže měla studené jako porcelán. „Maminka ti nedala kabát, Pamelo?“ „V hotelu bylo takové teplo, že řekla ‘Sundejme si kabáty a svetry.’ Tak jsme to udělaly.“ „V jakém hotelu?“ Otočila hlavu a podívala se na mě. „V tom hotelu, uvnitř kterého jsme byly,“ řekla trpělivým hlasem. „Kalhotky si chci nechat na sobě.“ Šla na záchod. Našla jsem starý nátělník a oblékla jí ho. Sahal jí skoro až ke kotníkům. Ramínka měl vytahaná, a tak měla odkrytý celý hrudník. Uvázala jsem na nich uzel, abych jí zmenšila výstřih. „To je ale legrační noční košile.“ „Že ano.“ Náš podhlavník byl na ni moc vysoký, tak jsem jí donesla plochou podušku z mé šicí stoličky. V šatně zavrzala postel: Selwyn se ukládal ke spánku. Vešla jsem za ním a našla jej sedět oblečeného do pyžama. Potřeboval pořádnou stravu, aby si udržel váhu, a nyní mi už začínal připomínat mého bratra Edwarda. Oba si v těžkých časech vypracovali útlou postavu, pevnou a pružnou jako lodní ráhno. Selwyn byl od přírody drobnější než Edward, měl světlejší vlasy i oči. Byl to bystřejší a prozíravější muž než můj bratr.
Musíme být statečné
27
„Tvrdí, že bydlela v hotelu,“ řekla jsem. „Neví, ve kterém.“ Pomalu přikývl. „Ráno se nad tím zamyslíme.“ Pohlédl na mě. „Kde máš tu perlovou brož?“ S úlekem jsem si vzpomněla na autobus, a na to, jak jsem se poprvé dotkla Pamelina těla. „Neměj obavy, dala jsem si ji do kapsy, abych ji neztratila.“ Selwyn sám mi ji dnešního rána zručně připnul a pak mě políbil na rty. Měla jsem pocit, že od té doby uplynul aspoň týden. Přistoupila jsem k posteli a sedla si k němu. Můj pohled padl na malý plochý předmět, zabalený do hnědého papíru. „Nerozbalil sis dárek.“ Vykřikl a natáhl se pro něj. „To bych se měl stydět. Navíc je to první dárek k výročí.“ Rozvázal uzel na šňůrce a vybalil výtisk knihy Edwarda Thomase, South Country. „Ellen, miláčku, to je od tebe tak milé.“ „Našla jsem ji v knihkupectví Bradwell. Teď už máš sbírku kompletní.“ Krátce se zasmál a knihu odložil. „Jedno ti, Ellen, slibuji. Ne všechna naše výročí budou jako tohle.“ Položila jsem mu ruku na záda a zabořila mu tvář do ramene. Také mě objal, takže jsme tam seděli jeden druhému v náručí. „Pokud mi příští rok nevěnuješ aspoň jeden autobus uprchlíků,“ řekla jsem se zavřenýma očima, „budu si stěžovat.“ Vytáhla jsem brož z kapsy. Dala jsem si ji do truhličky na šperky a kabát pověsila do skříně. Když jsem zavírala dveře, letmo jsem v zrcadle zahlédla odraz dítěte, bledou tvář a velké, vážné, světle hnědé oči. Svlékla jsem se a natáhla si noční košili, zatímco jsem na sobě stále cítila pohled těch očí. Přesunula se doprostřed postele. Když jsem si přilehla, škráblo mě jedno malé, hrubé chodidlo do lýtka. „Posuň se, Pamelo.“ „Ale já se zrovna přetáčela na svou stranu.“ „Aha. Neuvědomila jsem si, že máš nějakou svou stranu.“ „Tohle je moje strana. Ta druhá patří mámě.“ A co táta? Tuhle otázku jsem nepoložila. Ta bude muset počkat na ráno.
28
Frances Liardet
Uložily jsme se podle jejího přání. Zabrala si své místečko s naprostou samozřejmostí a natáhla se na záda, s rovně nataženýma nohama. Vzpomněla jsem si, jak jsem trávila ty nejstudenější zimy v jedné posteli s matkou. S matkou, a zpočátku také s bratrem Edwardem. V té době byli oba větší než já. Vedle tak malého človíčka jsem ještě nikdy neležela. „Jmenuji se Ellen.“ „Já vím.“ Stále ležela bez hnutí, jen očima ke mně zabíhala. „Ale neříkala jste, jestli vám tak můžu říkat.“ Usmála jsem se. „Můžeš.“ Kolik jí vlastně bylo? Nos měla ještě jako bambulku, dokonale řezaný, tváře oblé. Na příjmení jsem se jí znovu zeptat nemohla, teď ještě ne. „Zítra najdeme mámu?“ „Jsem si jistá, že ano.“ Vzbudila mě ječivá siréna kvílivých nářků, tak ostrá a náhlá, jako by si ji nacvičili. Vyklouzla jsem z postele a sešla na podestu schodiště. Chlapci spali – dva z nich se skutáleli z matrací a leželi s nohama zamotanýma do závěsů, takže třetí zůstal odkrytý. Opatrně jsem je překročila a vešla do obývacího pokoje. Ženy odtáhly zatemňovací závěs na jedné straně okna. Všechny se tlačily kolem škvíry, kterou si vytvořily, křičely a tiskly se jedna ke druhé, jako by se nacházely v záchranném člunu na rozbouřeném moři. „Jak můžou dělat něco takového? Jak jen můžou? Ti ďáblové.“ „Ti zatracení, krvelační hajzlové.“ „To je barbarské. Nelidské.“ Nechaly svítit lampu. Světlo pronikalo čirým sklem. „Zatáhněte ten závěs,“ řekla jsem ocelovým hlasem. Jedna z nich se na mě s pláčem obrátila. „Měla byste to vidět, milá paní, než to uděláme.“ Vrhla jsem se ke stolu a zhasla lampu. „Porušily jste zatemnění. A také jste možná zničily upevnění.“ Prodrala jsem se kolem nich a začala uvazovat tkanice zpět na háčky v okenním rámu. Znovu bylo slyšet burácení, na spodní straně mraků se mihla matná skvrna a vzápětí ji prošpikovaly záblesky bílých světel, týchž, jaké jsem viděla včera v noci nad Vatrovým kopcem. Snažila jsem se odvrátit tvář, ale s každým zábleskem mi bylo hůř.
Musíme být statečné
29
„To jsou světlice,“ řekla jedna z dívek za mými zády. „Dělají světlo jako za bílého dne. Takže vidíte i dveře pumovnic, chápete, přímo vidíte, jak se otvírají.“ Druhá dívka se dala do hlasitého nářku a několik dalších se k ní přidalo. „Prosím, nevzbuďte ostatní evakuované.“ Zatímco jsem pracovala, třásly se mi prsty i hlas. „Nechci, aby se na tenhle nálet museli dívat. Mají ve městě rodiny.“ Když byl závěs upevněn, zašátrala jsem po lampě, znovu jsem ji rozsvítila a spatřila ve dveřích paní Berrowovou. „Paní Parrová má pravdu,“ řekla. „A tohle světlo by bylo v zatemněné krajině vidět dvacet mil daleko. Chcete, aby to, co jim zbylo, hodili na nás?“ Založila si silné ruce na prsou. „A teď račte zmlknout, a ty hrubosti si taky laskavě nechte.“ Pokárané ženy se za tichého mrmlání začaly znovu ukládat. Paní Berrowová a já jsme vyšly z místnosti. Když jsme došly ke schodům, paní Berrowová znovu promluvila. „Nějaké zprávy o mámě té maličké?“ Ve tváři se jí v matném světle z pokoje zračil jen obyčejný zájem. „Ne,“ odpověděla jsem. „Ještě ne.“ Ve tři hodiny mě vzbudil silný úder do zad a dlouhé, táhlé zakvílení. „Mami. Mamííí.“ Posadila se, oči pootevřené, paže natažené. Neprobudila se. Přitáhla jsem si ji, ona mě pevně objala kolem krku a horkou tvář přitiskla na mou. Dýchala velmi mělce. Pak jsem ji uložila na její malý polštář. ⋆ Vstala jsem v šest. Selwynova postel byla prázdná. Už odešel ke stavidlu. Naši mlýnští pomocníci měli dorazit v sedm. V předsíni jsem potkala Elizabeth, s napjatou tváří nesla k záchodu kbelík vody. „Já vím, že mají za sebou bombardování, ale někdo musí naplnit nádrž, než zase bude možné spláchnout, paní Parrová, ať už tahá za řetízek kdokoliv.“
30
Frances Liardet
Ženy v obývacím pokoji se už převalovaly. Zaklepala jsem na dveře, a když mě pustily dovnitř, zastihla jsem je, jak ve světle lampičky vylézají zpod dek a navlékají se do svetrů. „Jsme vám tak vděčné, madam,“ řekla jedna z nich. „Ale vrátíme se domů hned, jakmile to půjde.“ Jako by je vyhnala prasklá trubka nebo příliš kurážná krysí rodinka. „Pokud na tom trváte...“ „Samozřejmě, že trváme. Přece nás nemůžete živit, milá paní.“ Ještěže si to uvědomovaly. Přinesla jsem dvě plné konvice, v každé byla nasypaná jedna lžíce čaje. To jim prostě muselo vystačit. Vzaly šálky do dlaní a za posvátného ticha si postupně nalily. Rozvázala jsem zatemňovací závěsy a roztáhla je. Jedna z mladých dívek řekla: „Za tu minulou noc se omlouváme, paní Parrová.“ Měla čerstvě nanesenou rtěnku, jakoby navzdory krvavému šrámu táhnoucímu se jí přes vysoké, bledé čelo. „To je v pořádku. Byly jste vyděšené a měly jste k tomu dobrý důvod.“ Nastalo ticho, které nakonec přerušila paní Berrowová. Ta seděla v největším křesle. „Vůbec jsme nepřemýšlely,“ prohlásila. „Prostě jsme si kryly hlavu, a jakmile jsme natrefily na první autobus, jen se po nás zaprášilo, a ani jsme se neohlédly. Jednoduše jsme ztratily nervy, milá paní, to je celé.“ Lačně upíjela ze svého šálku. „Tohle je čirý nektar. Kde máte tu svou holčičku?“ „Nahoře... Co se stalo s vaší přítelkyní, s tou paní, co dokázala říct jen Daphne?“ „Aha, s tou. Někdo jí silně kýchl těsně u hlavy a v tu ránu ji to pustilo. Nic podobného jsem ještě neviděla. Když to děvče přivedete dolů, mohly bychom si promluvit. Teď, když jsme zase při smyslech, nebo skoro.“ „Předpokládám, že ještě spí, paní Berrowová.“ Zaváhala jsem. Na schodech bylo slyšet dupání. „To budou ti vaši hoši,“ zasmála se dobrosrdečně paní Berrowová. „Na ni tohle moc nevypadá, že ne?“ Malé děti dokáží zaspat i konec světa. Tak mi to sama řekla. Skoro jsem jí to připomněla. „Přivedu Pamelu.“
Musíme být statečné
31
* * * „Tak jsme šly do toho hotelu, protože máma říkala, že musíme sehnat nějaké svíčky na můj dort. A pak jsme tam spaly. Páni, vy máte oko jako bouřkový mrak, že jo?“ Pamela, zabalená do deky, jen v kalhotkách a nátělníku po kolena, stála před paní Berrowovou, která, snad kvůli způsobu, jakým seděla, vypadala trochu jako inkvizitor. „Nějaké svíčky,“ zopakovala jsem po ní. „Na tvůj dort.“ „Protože mi bude šest.“ Věnovala mi znuděný pohled. Byla jsem mnohem méně důležitá než paní Berrowová. „Můj dort bude růžový.“ „Mohl to být hotel Koruna?“ optal se kdosi. „Autobusy stojí přímo před ním.“ „Tam byl naprostý chaos,“ přikývla paní Berrowová při té vzpomínce. „Já tam totiž bydlím, víte, přímo naproti Koruně. Takže když jste s mamkou vyšly ven, co se stalo pak?“ Z kuchyně za dveřmi se ozvalo náhlé zavytí, směs rozhořčení a jásotu, doprovázené řinčením příborů a Elizabethiným tichým povzdechem. Pamela nakoukla do kuchyně pootevřenými dveřmi. „Vy máte ale zlobivé kluky,“ oznámila mi. Paní Berrowová si povzdechla. „Takže když jste s mámou vyšly ven–“ „Máma šla za mnou.“ Pamela se posadila na podlahu. „Ale byla tak pomalá. Mluvila s tím pánem od svíček na dort. Takže já vyšla ven jako první.“ Zkřížila nohy a chytila se za palec chodidla. „Takhle se to dělá, když se chcete postarat o prsty u nohou, hlavně když je máte studené. A pak jsem se uhodila do hlavy o sloupek autobusové zastávky, a pak jsem hledala mámu. Ale to jediné, co jsem z ní viděla, byl vršek hlavy v okně autobusu. A pak se mě ta holohlavá paní ptala, jestli je to moje máma, a já řekla, že je, ale ten autobus už odjížděl. Pak přišla ta druhá paní, ta tlustá, a vzaly mě do svého autobusu. A ta tlustá paní mě přikryla tou dekou se spoustou malých dírek, protože jsem křičela.“ „Ta holohlavá paní?“ „Ano, ta s tím divným kloboukem. Určitě by si ho nevzala, kdyby nebyla holohlavá.“ Svraštila tvář a vydala táhlý plačtivý výkřik bez jediné slzy.
32
Frances Liardet
Klekla jsem si k ní a objala ji. Opřela se o mě a začala si usilovně cucat palec. „Byly tam dvě ženy,“ zašeptala jsem paní Berrowové. „Společně nějak přišly na myšlenku, že Pamelina matka už sedí v jednom z těch autobusů. Vůbec se nepozastavily nad tím, jak mohla nastoupit bez Pamely. Prostě vzaly Pamelu s sebou do příštího autobusu. Byla jsem hloupá, měla jsem se jich zeptat, před kterým hotelem to bylo.“ Paní Berrowová mě poplácala po ruce. „Včera nikdo nepředvedl moc chytrosti, milá paní.“ Pamela přestala štkát stejně náhle, jako začala. Odtrhla se ode mě a znovu se chytila za chodidla. „Všechny prsty na nohách se vám krásně vejdou do dlaně, podívejte.“ Neúmyslně se skulila na záda a zhoupla se jako vajíčko. Všichni jsme se trochu zasmáli. „Ty kalhotky chtějí vyměnit,“ prohodila paní Berrowová jemným hlasem. „Tolik prachu a špíny, překvapuje mě, že si vůbec pamatuješ, jakou mají barvu. Pojď sem, drahoušku.“ Pamela ji okamžitě poslechla a paní Berrowová jí je stáhla. Zamračila se. „Tady něco šustí.“ Natáhla jsem ruku. „Dám je vyprat.“ „Počkejte chvíli.“ Zašmátrala starými prsty podél švu kolem pasu. „Tady někdo něco zašil, podívejte.“ „Ano, tam je to nějaké šustivé,“ přikývla Pamela. „Máma říkala, že je to tím, že jsou nové. Můžu v nich dělat stojky.“ Stále jsem čekala s nataženou rukou. „Vezmu je nahoru. V ložnici mám nůžky na šití.“ Pa... P... Plymouth. Drobná, v rychlosti tužkou naškrábaná písmena na kusu pečicího papíru, z větší části úplně rozmazaná. Papírek jsem složila a zamyšleně se zahleděla z okna. Dole zazvonil telefon. Slyšela jsem, jak ho Selwyn zvedl. Pak jsem si vzpomněla na šaty. Nikde jsem je neviděla. Podívala jsem se pod postel, shrnula jsem potah i deku a našla je, zmuchlané do jedné koule. Pod límečkem za krkem byla bavlněná nášivka. Rozpárala jsem šev a vytáhla malou cedulku. Inkoust se vpil do látky, ale slova byla stále čitelná. Pamela Pickeringová, Newtonova ulice 34, Plymouth.
Musíme být statečné
33
Selwyn už zavěsil. Stoupal do schodů. „Ellen?“ „V ložnici, drahý.“ Dveře se otevřely. „To byl plukovník Daventry. Přijel další autobus.“ Selwyn zamířil do šatny. „Kde mám šálu? Je tam protivná mlha, lezavá.“ „Miláčku, podívej, co jsem našla.“ Vyšel ven se šálou v ruce. „Co?“ Natáhla jsem ruku. Uchopil ji a přitom mi papírek i bavlněnou nášivku zmuchlal v prstech. Ruce měl hubené, studené a suché. Kdyby byl podsaditější, kdyby byl muž, který má ruce byť jen občas vlhké, nikdy bych si ho nemohla vzít. Stáhl ruku a já nechala nášivku vyklouznout z dlaně. Narovnal ji a pozorně si ji prohlížel. „Dobrý Bože. Teď už se máme čeho chytit.“ Položil ji na postel. „Poslyš, jdu do obecního domu. Je možné, že její matka přijela do Uptonu. Možná zjistila, že Pamela odjela autobusem.“ Několika rychlými pohyby si zavázal šálu. „Jen si to představ. Vyběhneš z hotelu, zoufale hledáš své dítě a někdo řekne: ‘Jednu malou holčičku jsem viděla, madam. Dvě paní ji vzaly s sebou do autobusu do Uptonu.’ Dobrý Bože.“ „Myslím, že si to neumíme představit.“ Obrátila jsem se k němu. „Ty ženy dole si myslí, že mohla odjet ze zastávky před hotelem Koruna.“ „Potřebuješ najít ty dvě ženy, které ji vzaly do toho autobusu. Co kdybys zašla za lady Brockovou? Ta si k sobě vzala hotový dav. Neříkala jsi, že byly v té poslední skupině? Jsem si skoro jistý, že jsou na Upton Hall u lady Brockové.“ Šel po schodech přede mnou a přitom rychle mluvil. „Zkusíme zavolat na policii. I když plukovník říkal, že se teď do Southamptonu nedá dovolat za nic na světě.“ „Můžeme zkusit Waltham.“ To bylo nejbližší město a nacházela se tam velká telefonní ústředna. „Vezmu Pamelu s sebou k lady Brockové. Elizabeth má příliš mnoho práce.“ „Když chceš.“ Věnoval mi opatrný, široký úsměv. „To bylo od tebe chytré, jak jsi našla ty malé stopy,“ řekl a šel dál přede mnou ze schodů. Pamela seděla na záchodě a Elizabeth na ni dávala pozor.
34
Frances Liardet
„A po kostele nám dali sušenku,“ vyprávěla Pamela, „s polevou, a já do té své kousla, takže jsem viděla tu sušenku a tu polevu, jako by to byla vrstva sněhu. Sněhu,“ zopakovala s vykulenýma očima. Elizabeth se ke mně otočila „Říkají, že odcházejí domů,“ trhla hlavou k obývacímu pokoji. „A ani z kohoutků nic neteče.“ „Ale tu sušenku jsme dostaly jen jednu,“ pokračovala Pamela. „Kousek jsem si schovala do kapsy, ale rozdrobila se. Můžete mi utřít zadek? Mám ještě krátké ruce, říká máma.“ Ze dveří obývacího pokoje zaznělo plesknutí následované dívčím výkřikem bolesti a vzteku. „To máš za to, žes mi pustila oko na punčoše. Ty malá krávo,“ řekl starší, zastřený hlas. „Měla bych si tě přehnout přes koleno, bez ohledu na to, jak jsi velká.“ „Káči pitomé,“ povzdechla si Elizabeth. „Vůbec mi nebudou chybět, až se zdekují.“ „Ellen, můžete mi utřít zadek?“ „Vy běžte vyprovodit naše hosty, paní Parrová,“ řekla Elizabeth pevným hlasem. „Já mám neteře a na zadky jsem zvyklá.“ Udělala jsem krok a z pokoje vyšla dlouhá řada žen, ty starší pečlivě učesané a se zapnutými knoflíčky, ty mladší s vlasy pokorně ulíznutými. Když procházely kolem mě, jedna po druhé mi poděkovaly. Phyllis Berrowová odcházela jako poslední. Nakoukla mi přes rameno na Pamelu, která právě vycházela ze záchodu. „Víte něco nového, drahá?“ „Měla jste pravdu. Ve švu byl kus pečicího papíru. Nešlo to přečíst, ale na štítku v límečku jejích šatiček bylo napsáno Pickeringová. Z Newtonovy ulice v Plymouthu.“ Zamručela. „Plymouth, no to mě podrž.“ Věnovala mi pátravý pohled. „S tím druhým štítkem jste měla štěstí.“ Přikývla jsem. „Paní Pickeringová neponechala nic náhodě.“ „A vy byste byla méně opatrná, s takovou sladkou princezničkou, jako je tahle?“ „Já bych ji držela a nepustila.“ Usmála se. „Občas prostě musíte. Byť jen na minutu. A neměla byste za to trpět. Dávejte na sebe pozor, milá paní.“ „Hodně štěstí, paní Berrowová. Prosím, přijďte zase někdy.“ Což bylo absurdní, jako bychom k sobě chodily na odpolední čaj. „Ano,“ řekla Pamela. „Prosím, přijďte zase někdy.“
3 Naši chlapci si Pamelu dobře prohlédli a ona se mě při tom pevně držela za ruku. Dva bratři, Jack a Donald, si ji prohlíželi zvlášť nedůvěřivě, každý zpoza dlouhé ofiny. Hawley byl starší a jako takový trochu diskrétnější. „Proč je ještě tady?“ otázal se mě Donald. „Čekám na mámu,“ odpověděla mu Pamela. Hawley, ostrý jako hřebík, se mi díval do očí a neuhýbal pohledem. „Hawley, odveď své bratrance, prosím, do školy.“ Vyprala jsem Pamele kalhotky i šatičky a pověsila obojí nad kamna. Nespouštěla ze mě oči, zatímco jsem se přehrabovala v truhle na půdě. Vytáhla jsem šatovou zástěru, kterou mi věnovala moje stará kamarádka Lucy Horneová, když jsme čekaly na evakuované uprchlíky, než jsem se dozvěděla, že nám přidělili chlapce. Zástěra byla nádherná, šila ji stará paní Horneová, Lucyina babička. Snadno jsem si v ní dokázala představit Lucy, malé, bledé, tmavooké dítě. Ráda bych s Pamelou zašla do domku Horneových, abych jim ukázala, komu svým dobrodiním prospěli, nebylo ale příliš pravděpodobné, že by k tomu došlo. Z důvodů, na které jsem ještě nepřišla, se mnou Lucy už rok nepromluvila ani slovo. Povzdechla jsem si. S Lucy jsem nic udělat nemohla, a zvláště pak ne dnes. Začala jsem Pamele zástěru navlékat přes hlavu. „To je česaná bavlna, Pamelo. Udrží ti teplo u těla.“ Pamela zavřela oči, a když je znovu otevřela, byla z ní malá pastýřka oděná až po kotníky. Dala jsem jí dlouhé ponožky a svoje nejmenší spodní prádlo. „To jsou ale obrovské kalhotky!“
36
Frances Liardet
Protáhla jsem gumu otvorem v pasovce a zavázala ji na uzel u Pamelina pasu, nebo spíše u dokonale kruhové prostřední části jejího tělíčka. „Můžeš je nosit jako pumpky.“ Celá se rozzářila. „Máma se zasměje.“ „To ano. Ale dneska ji možná ještě neuvidíme. Pan Parr šel zjistit, kde je. Ale možná budeme muset ještě den nebo dva počkat.“ Úsměv pohasl. „Ty paní v autobuse to říkaly jinak.“ Zalesklo se jí v očích. „Nevím, proč pořád nejde.“ Klekla jsem si k ní a uchopila do dlaní její ruce. „Ty paní z autobusu,“ řekla jsem, „byly moc hodné paní. Myslely si, že posadit tě do autobusu je skvělý nápad, protože tady jsou děti v bezpečí. Naprostém bezpečí. I máma je v bezpečí.“ Zatřásly se mi řasy, nemohla jsem si pomoci. Tiše vykřikla a přešlápla z nohy na nohu, ale neodtáhla se ode mě. Pohladila jsem ji palci na měkkých hřbetech dlaní. Pameliny klouby tvořily jen maličké hrbolky. „Byly hodně zlobivé,“ popotáhla. „Neměly říkat: ‘Najdeme mámu,’ protože ji nenašly. Máma křičela na pána se svíčkami celou noc, víš.“ Křičela na muže se svíčkami. „Vy jste v tom hotelu bydlely jen jednu noc, maličká?“ „Tak se to v hotelech dělá,“ vysvětlila mi. „Zůstaneš tam celou noc. Dají ti měkké polštáře. Ty polštáře jsme si vzaly s sebou do sklepa, když začal nálet. Ve sklepě to bylo pohodlné, ale mámě se tam nelíbilo.“ Měla tak jasný hlas. „Nevíš, jak se ten hotel jmenoval?“ „Ne. Ale máma vám to možná řekne, až přijede.“ Opřela jsem se o paty. „Napadlo mě, že zajdeme navštívit ty paní z autobusu. Bydlí teď v jednom zajímavém domě, kterému se říká Upton Hall. Mají tam ohromné zeleninové záhony.“ Pamela se netvářila moc nadšeně. „A taky brnění. Jako nosili rytíři.“ To už bylo lepší. Neměla žádný kabátek, tak jsem vzala čistý pytel na mouku a rozpárala švy tak, aby vznikly otvory pro hlavu a ruce. Účel splnil
Musíme být statečné
37
dokonale. Zvedla jsem ji na nosič kola a ona se soustředěně chytila sedátka. „Sedí se ti dobře, Pamelo?“ „To kolo mě tlačí do zadku.“ Znovu jsem ji zvedla a trochu zahanbeně si nosič prohlédla. Na té černé konstrukci se sedět nedalo. Zašla jsem pro svou starou ovčí kůži, která ležela, už trochu zažloutlá, v ložnici na podlaze vedle mého toaletního stolku. Srolovala jsem ji a pevně převázala, takže vznikl perfektní polštářek. Když jsem zabrala do pedálů a kolo se rozjelo, Pamela radostně vypískla. „Au, au! Sedíte mi na prstech.“ „Chytni se mě kolem pasu, jak jsem ti říkala. Obejmi mě pažemi.“ Mlha, na kterou si Selwyn stěžoval, se rozptýlila a nebe prosvitlo nejistou modří, na níž se ve velké výšce nehybně vznášely pruhy perlově šedých mraků. Zaslechla jsem tiché řinčení. „Dej nohy od kol, Pamelo Pickeringová.“ „Jak víte, jak se jmenuju?“ „Máma ti to napsala do šatů.“ „No teda.“ Zasmála se, tiše a bez dechu, jako dospělá. Přejely jsme hlavní silnici. Cesta se vinula dál, ale byla už hrbolatější. Pamela byla lehčí než čtvrt pytle zrní, zato sebou víc házela. Živé ploty byly čím dál vyšší, nikdo je už dlouho nestříhal a brzy měly dosáhnout takové výšky, na jakou jsem si pamatovala, když jsem kolem nich chodila jako dítě s jednou nohou mokrou, tou levou. „Když jsem byla malá, měla jsem díru v botě, víš.“ „Máma ti ji nespravila?“ „Ona to neuměla.“ Dorazily jsme k Absalomu. Řada domků utopených podél mokré cesty. Matka a já jsme bydlely v čísle jedna. Byla to už jen ruina a neměla by mít moc mě zranit, ale já do těchto míst stejně nikdy nechodila, pokud jsem opravdu nemusela. Dnes to bylo nutné, protože jsem vezla dítě, a tohle byla nejkratší cesta k Upton Hall. „Vidíš ty zdi? Říká se tomu Absalom. Kdysi to byly domky. Já bydlela v tom prvním.“ „Vždyť nemá střechu!“ „Tenkrát ji měl. Ty ostatní už ne. Už v té době to byly ruiny.“ „Můžeme si v těch ruinách hrát?“ zeptala se Pamela.
38
Frances Liardet
„Dnes ne.“ Na kraji příjezdové cesty k Upton Hall jsem sesedla. Byla samá díra a šlo na ní o život. S Pamelou na nosiči by se mi mezi nimi kličkovalo opravdu špatně. Když jsme šly pod stromy, pískala jsem, aby se nám zvedla nálada, a nakonec jsme došly ke starému kravínu, kterým se rozléhaly údery kovu o kámen. „Ahoj, prcku,“ řekla známá opálená tvář asi čtyřicetiletého muže, jež na nás vykoukla z díry po čerstvě vyražené cihle. Byl to William Kennet, který se lady Brockové staral o zahradu. Když se zrovna neotáčel kolem domu, aby vypěstoval něco k jídlu, měl plno práce při plnění povinností člena Domácí gardy. Zrovna teď vysekával do zdi starého kravína střílny. V dnešní době se dělo tolik divných věcí, že kdo neviděl, neuvěří. „Dobrý jitro, Ellen,“ pozdravil. „Koho to tu máte?“ „Dobrý, pane Kennete. Tedy, četaři Kennete, abych vás neurazila. Tohle je jedno mladé děvče ze Southamptonu.“ Mluvila jsem vážným hlasem, a on pomalu přikývl. „Pozdrav hezky, Pamelo!“ řekla jsem co nejveseleji. Pamela ze svého sedátka zamávala, ale neřekla nic. Tváře měla zakaboněné. Měla jsem hlad, takže jsem věděla, že ho musí mít taky. „Co to děláte?“ zeptala se Williama. „Dělám do téhle staré zdi pár nových děr,“ odpověděl jí. „Aby byl v kravíně hezky čerstvý vzduch.“ „To musí být hrozně těžké, s tak špatnou rukou.“ „Pamelo, to bylo nezdvořilé.“ William se usmál a ruku k ní natáhl. „Podívej, majzlík v ní udržím dobře. Kladivem můžu bušit ostošest.“ Ukázal jí, jak to dělá. Jeho palec a prst působily vedle jejích obrovským dojmem, jak byly mozolnaté a zrůzněné těžkou prací. Za ukazováčkem měl krátký pahýl prostředníčku a pak už nic. Co mu zbývalo z dlaně a hřbetu ruky bylo pokryté zjizvenou tkání, teď už propletenou stříbrnými žilkami. Celé to měl na svědomí jeden granát z Velké války v bitvě o messinský hřeben. Před jeho dopadem býval měditepec, vysoce ceněný řemeslník, ale jako takového jsem ho nikdy nepoznala. Pro mě to byl zahradník, co bydlel v hrnčírně, která mi, jako staršímu děvčeti, sloužila jako bezpečné útočiště a jejíž kamínka na uhlí byla jediným teplem v mém životě.
Musíme být statečné
39
Ohromená Pamela ho napodobila a snažila se zformovat z ruky vlastní spár, ale její dokonalý ukazováček pořád klouzal po měkkém bříšku palce. „Máma je pořád v Southamptonu,“ svěřila se mu. „Ale dneska odpoledne si pro mě přijede. Víte, že jsme viděly dům bez střechy?“ „Opravdu?“ Povytáhl obočí. „Tak to asi nebyl k ničemu. Dům bez střechy. Upton Hall tedy střechu má, dokonce i věž. Počkej, až ji uvidíš.“ Podíval se na kolo. „Jsem rád, že jste našla nějaké využití pro tu starou ovčí kůži.“ „Není stará. Je krásná. Kdysi jsem na ní spala, když jsem byla maličká.“ „Já vím.“ Věnoval mi lišácký úsměv. „Taky jsem vám ji sám dal, když jste se narodila.“ „Williame, to bylo od vás milé!“ užasla jsem. „To jsem nevěděla! Jinak bych vám už dávno poděkovala!“ Pokrčil rameny, stále s úsměvem na tváři. „Byla studená zima a já měl jednu navíc. A váš táta s mámou mi poděkovali i za vás. Velmi zdvořile.“ „Pořád zapomínám, že jste kdysi pracoval pro mého otce.“ „Byla jste moc malá, abyste si to pamatovala. A já bych to snad ani nenazval prací. Spíš tu a tam něco.“ Pan Kennet si zbytkem ruky posunul klobouk. „Ale teď už nemůžu zahálet, mladá paní. Přijďte někdy na čaj, až budete mít čas.“ „Pokusím se,“ řekla jsem a v duchu jsem se ptala, kdy budu mít nějaký volný čas. Lady Brocková otevřela dveře v zacákaných botách a pláštěnce od bláta. „Dobré ráno, Ellen. Jak se vám líbí naše opevnění? Dávejte si pozor, William Kennet po vás brzy bude chtít heslo.“ Sešla ze schodů. „Viděla jsem vás, jak kličkujete mezi těmi výmoly. Víte, někdy jsem skoro až ráda, že už tu s námi není Michael. To oraniště by mu nevadilo,“ opsala široké gesto rukou, kterým obsáhla veliké záhony s výživnými brukvemi a černá kopaniště brambor, jež nahradily její trávníky a růžové zahrady, „ale ta příjezdová cesta, ta by ho hnětla. Stačilo, aby se na ní objevilo pár výmolů a už říkal, že to tu vypadá
40
Frances Liardet
jako u té zatracené St. Eloi.“ Obrátila se k Pamele. „Pokorně se omlouvám, mladá slečno, za svou obhroublou mluvu.“ Manžel lady Brockové, sir Michael, se vrátil z Velké války jako chodící, byť poněkud sípající hrdina, ale v průběhu následujících dvaceti let ho plyn postupně změnil v chrčící přízrak na invalidním vozíku, než ho nakonec v září 1939 připravil i o život, deset dní po vypuknutí současné války. Lady Brocková měla jako obvykle své široké, poněkud rybí rty zvýrazněné sytě rudou rtěnkou. Ta rtěnka, klobouk s peřím a kožich, jaký se jen tak nevidí, představovaly vše, co se u ní dalo nazvat parádou. V den, kdy sir Michael zemřel na vnitřní utonutí, si tyhle tři věci vzala aby jí sloužily jako kyrys, meč a štít. Pamela jí věnovala ostražitý pohled. Lady Brocková se zasmála. „Přišly jsme si promluvit s těmi dvěma ženami z autobusu,“ řekla jsem. „Aha. Vím, které myslíte. Obávám se, že už jsou všichni pryč. Odjeli hromadně s prvním rozbřeskem, jak se nemohli dočkat domova. Byli jako hejno lososů. Nebylo v mých silách je zastavit.“ Viděla, jak mi poklesla ramena. „Hlavu vzhůru, drahá. Ještě není vše ztraceno.“ Dřepla si k Pamele. „Tak ty jsi přijela na kole!“ Pamela přikývla. „Byla to tvoje první jízda?“ Pamela znovu přikývla. „Tak to si zasloužíš přinejmenším vajíčko,“ rozhodla lady Brocková, „pokud ne přímo trochu bramborové kaše.“ Dala se do vaření a ani si nesvlékla pláštěnku. Hodila kus studené bramborové kaše na prskající pánvičku spolu s jedním vajíčkem a neohrabaně do té směsi píchala koncem dlouhé kovové lžíce. „Nechci rušit paní Hicksovou. Jela navštívit sestru do Coshamu a zůstala celou noc trčet ve vlaku. Málem z toho měla smrt.“ Když obsloužila Pamelu, vzala kastrůlek se zbytkem připálené kaše od snídaně. „Tohle tedy holky připálily parádně. Pojďte se mnou, Ellen, nakrmíme Rošťáka.“ Vyšly jsme na dlážděné nádvoří. Lady Brocková vyškrábala kaši do plechové misky a z jedné prázdné stáje ladně vyskočila štíhlá kolie s jedním modrým okem. Na Upton Hall v současnosti sídlili Rošťák,
Musíme být statečné
41
paní Hicksová, William Kennet, šest děveček a lady Brocková. Stáda byla vybita, na polích se pěstovala pšenice a řepa. „Kdysi v těch stájích bydleli dva lovčí, a teď tam zůstal už jen ten pes,“ poznamenala poměrně veselým hlasem. „Já vám nevím. To jsme to dopracovali.“ Věděla, co se stalo Pamele. Pověděly jí to ty dvě ženy z autobusu. „Ano,“ řekla jsem. „Nicméně, Pamela neví, který hotel to byl. Mí hosté si myslí, že to mohla být Koruna. Její rodina pochází z Plymouthu, takže se ubytovali v hotelu.“ Lady Brocková udeřila lžící do kastrůlku, aby z něj vyklepala poslední zbytky kaše, a když vypadly, pes po nich lačně chňapl. „Byla to Koruna. Ty ženy mi to řekly.“ „Aha. No.“ Přejela jsem palcem nohy podél mezery mezi dvěma dlaždicemi. V těch ošoupaných hranách bylo cosi uklidňujícího. „Tak já zavolám do Koruny, a třeba i policii, když to bude nutné. A paní Pickeringová, která se nehodlala nějak vzrušovat kvůli chybějícímu dítěti, se k nám jistě hned přižene se slzami v očích.“ Lady Brocková si mě měřila pohledem zpoza lehce pozvednutého obočí. „To ode mě nebylo hezké.“ Cítila jsem, jak mi červenají tváře. „Mí hosté byli včera trochu hluční.“ „Já ty svoje ani neslyšela. Nastěhovala jsem je do přijímacího pokoje a dala si lžíci Michaleovy medicíny.“ Lady Brockové se zalesklo v očích. „Doktoru Bellovi ani slovo, ale trochu mi jí zbylo. Je naprosto fantastická. Jeden po ní celou noc nehne ani svalem. A pojďme už, nebo Pamela seškrábe z talíře i glazuru.“ S Pamelou jsme následovaly lady Brockovou do tanečního sálu. Lustry visely z tmavého stropu zahalené do plátna, alabastroví lvi byli uklizení v nějakém tajném sklepení, všechny koberce byly srolované a někam odstěhované. Místo toho se v místnosti nacházelo půl tuctu dřevěných koz ověšených maskovacími sítěmi pro dělostřelecké baterie. Mnoho z nás, obyvatel Uptonu, sem chodilo vplétat pruhy šedivé látky do osnovy z provazů napuštěných dehtem. Naše první výtvory nám vrátili jako „nedostatečně husté“, nebo také, jak se o nich vyjádřil William, když je viděl, „jako smečka psů stižená svrabem. Jerry je hned zmerčí a odpálí do nebes.“ Takže nyní jsme
42
Frances Liardet
na nich dřeli, dokud jsme neměli ruce do krve. Dnes byla místnost prázdná až na zpola dokončené, splihlé sítě. „To jsou teda děravé stany,“ poznamenala Pamela. „Ano. Potřebují spravit.“ Vyšly jsme do schodů. V temnotě chodby na druhém patře, nyní permanentní z důvodu zatemnění, se vedle dveří ložnice sira Michaela Brocka matně zalesklo staré brnění. Dříve stávalo v chodbě, osvětlené svícemi, takže jeho stín se vznášel v hlubinách naleštěných parket jako převrácený duch. Svíce ano, ale žádný muž se svícemi ne. Lady Brocková byla svému muži věrná. Co to je za ženu, která se chovala takovým způsobem, že křičela na muže celou noc, zatímco s ní bylo v místnosti její dítě? Že byla tak zaneprázdněná, že si ani nevšimla, že se malá dcerka ze zvědavosti vykradla ven? Parkety byly nyní celé vyschlé a zaprášené, brnění zašlé. „Paní Hicksová se chce vypravit sem nahoru a naleštit ho,“ prohodila lady Brocková. „Ale já o tom nechci ani slyšet. Obě musíme šetřit silami. Kdo ví, jak dlouho to ještě bude trvat?“ Pomohla jsem Pamele vylézt na stoličku. Zvedla hledí a zase ho spustila, zcela fascinována ocelovou mřížkou a černotou za ní, stejně jako tichým skřípáním pantů. „Bu-bu,“ řekla tichým hlasem. „Bubu-bu.“ „Vždycky jsem se kvůli vám cítila provinile, Ellen.“ Lady Brocková nebyla zvyklá mluvit tak potichu a její hlas zněl trochu chraplavě. „Cítila jsem, že neděláme dost.“ Skříp. Bu-bu. Vzpomněla jsem si na kamna v Absalomu, zčernalá uhlím, které v nich kdysi hořelo, ale které dávno vyletělo komínem a na nové nebylo, i když ze zdí čišel chlad. „Udělat něco pro mou matku bylo hodně těžké,“ podařilo se mi nakonec ze sebe vypravit. „Nedala si pomoci.“ Nechaly jsme lady Brockovou stát u dveří a sešly jsme ze schodů. „Možná by vám moji chlapci mohli ty parkety naleštit,“ řekla jsem, když jsem pomáhala Pamele nasednout na kolo. „Pořád se shánějí po nějaké práci.“ To jsem asi trochu přeháněla, ale celkem vzato to byli ochotní kluci a zahálce příliš neholdovali. Dívala se přes moji hlavu, pohled upřený kamsi do rozoraného bramborového políčka a do bahniště příjezdové cesty. „Budu tam