001-039_Vypravy:Sestava 1
6.5.2009
8:59
Stránka 4
Modráček s červenou hvězdou je seveřan.
PROČ A JAK PUTOVAT PŘÍRODOU? VYHLÍŽENÍ JARA
NÁZNAKY PŘEDJAŘÍ NEJMENŠÍ OTUŽILCI POSLOVÉ JARA PTAČÍ TULÁCI ČÁP NELETÍ PŘES MOŘE OZDOBY JARNÍCH TŮNĚK ŽABÍ TRAGEDIE
POZVÁNÍ NA SVATBY ŠVIHÁČTÍ MANŽELÉ TETŘEVÍ ZÁSNUBY BOJOVÉ TANCE TETŘÍVKŮ VZORNÁ RODINA JARNÍ HMYZ KRÁSNÍ VŽDY A VŠUDE
Helena Kholová, Jan Rys
PUTOVÁNÍ ČESKOU PŘÍRODOU Copyright © Helena Kholová, 2009, 2019 Photography © Jan Rys, 2009, 2019 ISBN 978-80-7617-710-9 Napsala Helena Kholová Fotografie Jan Rys Obálku navrhl Miloslav Disman Redigoval Lumír Mikulka Jazyková revize Viola Lyčková Odpovědná redaktorka Leona Macháčková Technická redaktorka Růžena Hedrichová Počet stran 208 Vydala Euromedia Group, a. s., v edici Esence Nádražní 30, 150 00 Praha 5 v roce 2019 jako svou 10 843. publikaci Grafická úprava Miro Hadinec Sazba TYPOSTUDIO, s. r. o., Praha Tisk Europrint, a. s., Praha Vydání druhé www.euromedia.cz Naše knihy na trh dodává Euromedia – knižní distribuce, Nádražní 30, 150 00 Praha 5 Zelená linka: 800 103 203 Tel.: 296 536 111 / Fax: 296 536 246 objednavky-vo@euromedia.cz Knihy lze zakoupit v internetových knihkupectvích www.knizniklub.cz a www.booktook.cz.
POUŤ K MALÝM VODÁM
MALÝ VELKÝ LOVEC VODNÍK Z ŘÍŠE ZVÍŘAT STRÁŽCI ČISTOTY VOD PESTRÉ KRASAVICE VE DVOU ŽIVLECH JAKO DOMA TRAMPOTY SE ŽELVAMI PŘEHLÍDKA BYSTROZRAKÝCH POTÁPĚČI BEZ PŘÍSTROJŮ ZIMNÍ SCHŮZKY NA LEDU HOSTÉ V NEZAMRZAJÍCÍCH VODÁCH
NÁVŠTĚVA U SOUSEDŮ MUDRCI MEZI PTÁKY PTAČÍ ULIČNÍCI ÚSPĚŠNÍ DOBYVATELÉ PŘÁTELÉ ZE STARÝCH ČASŮ POSTRACH ZAHRAD KDYŽ JE V KOMOŘE MYŠ JAKÝ OSUD ČEKÁ TCHOŘE?
POUŤ K PTAČÍM KOLÉBKÁM DOMOVY PTÁKŮ V NORÁCH KACHNÍ HNÍZDA NA STROMECH MISTR VE SKRÝVÁNÍ
6 8 10 12 14 16 18 20 22 24 26 28 30 32 34 36 38 40 42 44 46 48 50 52 54 56 58 60 62 64 66 68 70 72
001-039_Vypravy:Sestava 1
6.5.2009
PTÁK S RADAREM VĚRNÝ PŘÍTEL LESA RAJKA NAŠÍ PŘÍRODY MISTR KLAMNÝCH ZVUKŮ BYTOVÁ KRIZE V LESE SKRBLÍK K POHLEDÁNÍ NENÍ ŘEZNÍK JAKO ŘEZNÍK
AUDIENCE U KRÁLŮ VÝŠIN MAJESTÁT DRAVCE SYMBOL SÍLY A RYCHLOSTI LOVEC LESNÍCH HOLUBŮ SOKOLÍ BRATRÁNEK BRATRSTVO MYŠILOVŮ
MYSLIVECKOU STEZKOU JAK SE ZRODIL ČESKÝ BAŽANT ČAROKRUHY V LUKÁCH BYSTROZRAKÝ OSTROVID SLAVNOSTI JELENŮ VELKÉ ŠELMY V NAŠÍ KRAJINĚ PUTOVÁNÍ LOSÍ ZVĚŘE PŘÍBĚH JEDNÉ NORY ZAJEČÍ FINTY PERNÝ ŽIVOT DIVOČÁKŮ
VÝPRAVY DO MIKROSVĚTA MOTÝLÍ NÁVRATY KOUZLO BARVOMĚNEK POBOŽNÝ LAPKA ŽIVÉ ŠPERKY EVROPSKÉ „ČERNÉ VDOVY” MASKOVANÍ BANDITÉ VELKÉ OČI CHRÁNÍ ŽIVOT DRAVÝ ŠVIHÁK Z PÍSKOVNY MUZIKANTI Z MEZÍ A ÚHORŮ K ČEMU SLOUŽÍ KLADÉLKO LOVCI HOUSENEK
POTULKY NOCÍ
CHLUPATÍ VŠUDYBYLOVÉ NEBOJÁCNÉ TULAČKY PORTRÉTY SYNŮ NOCI UŽITEČNÍ NOSATÍ SKŘÍTCI
8:59
Stránka 5
74 76 78 80 82 84 86 88 90 92 94 96 98 100 102 104 106 108 110 112 114 116 118 120 122 124 126 128 130 132 134 136 138 140 142 144
DOSTAVENÍČKO S NEOBLÍBENÝMI
POSTRACH HLODAVCŮ SLIZCÍ PARÁDNÍCI JEŠTĚRKY BEZNOHÉ A KRÁTKONOHÉ CHLADNOKREVNÉ KRASAVICE PODIVNÝ OSUD ŠTÍRA SLIČNÍ VODNÍ LOVCI SYSLOVÉ NESYSLUJÍ ZAZOBANÝ VZTEKLOUN SOUMRAK ŠKŮDCŮ ZAHRAD
VE VODNÍCH ZRCADLECH
PTAČÍ ARISTOKRATI KLAN POTÁPEK ČAPÍCI S KRÁSNÝMI HLASY HEJKAL Z BAŽINY TAJEMSTVÍ ŘÍČNÍCH MEANDRŮ ŠLECHTICOVÉ CHLADNÝCH PROUDŮ PĚVCI Z RÁKOSÍ NÁVRAT DOMŮ PO LETECH
TAJEMNÉ LESNÍ KOUTY PTAČÍ POLICIE OPIČKY V KORUNÁCH STROMŮ KLENOTY HORSKÉ PŘÍRODY LESNÍ TAMTAMY ZÁHADNÁ DLOUHOZOBKA ŽÍZEŇ PO KRVI BROUČÍ RYTÍŘI
SCHŮZKY V ZASNĚŽENÝCH LESÍCH SVÉRÁZNÉ ZIMULKY KOČOVNÍCI PODZIMNÍ VPÁDY SEVEŘANŮ POUŤ ZA KOŘISTÍ POSEL ZIMNÍ NEPOHODY DRAVÍ DVOJNÍCI ZIMNÍ OÁZA
Přední strana potahu – kuna lesní Strana 1 – vlha pestrá Strana 2 – plch lesní Strana 4 – slavík modráček tundrový Zadní strana potahu – čečetka zimní
146 148 150 152 154 156 158 160 162 164 166 168 170 172 174 176 178 180 182 184 186 188 190 192 194 196 198 200 202 204 206
001-039_Vypravy:Sestava 1
6
24.4.2009
9:43
Stránka 6
J a n R y s / H e l e n a K h o l o v á P U T O VÁ N Í Č E S K O U P Ř Í R O D O U
P RO Č A J A K P U TOVAT P ŘÍ RODOU? nad každý z nás má v skrytu duše touhu po objevitelských dobrodružstvích. To zrnko neklidu, jehož klíček tvrdošíjně proráží krunýř všednosti, je dědictvím dávných generací a právě nepokoj, zvídavost a snaha sdělovat své zkušenosti a poznatky ostatním, se kdysi dávno zasloužily o to, že se lysý, vzpřímený primát stal člověkem. Jinak by nikdy nepřekonal práh doby kamenné. Vynalézavost při zdolávání překážek mu dopomohla k poznání celé planety, nesnášenlivost a útočnost umožnily dobytí a přetvoření úžasných rozloh světadílů podle potřeb lidstva. Jenomže to, co bylo v dávných dobách, kdy člověk musel bojovat o přežití, nezbytným předpokladem zachování druhu, se dnes stalo přítěží. Člověk, nyní dominantní, ba přemnožený, druh, už nemá nepřítele a nemusí o nic bojovat – leda snad s příslušníky vlastního druhu. Jeho užitečné vlastnosti se zvrhly v bezohlednost, lehkovážnost, chamtivost a sobectví. Dnešní člověk pozbyl schopnosti chovat se moudře. Přetváří krajinu bez rozvahy, cestuje bez cíle, zabíjí bez důvodu, ničí bez potřeby. Přebytek energie utrácí v plytkých hrách a zábavách, nebo spíš jen v přihlížení vzrušující podívané. Chybí mu dobrodružství. Při zběžném pohledu na náš svět se zdá, že na planetě Zemi už nejsou bílá místa, kde je možné něco objevit. Toho, kdo si zaplatí, vytáhne průvodce až na špičku Čomolungmy, letadlo ho dopraví na severní pól nebo ho v africké savaně šikari dovede přímo ke zvířeti, které si může za poplatek zastřelit. Vypadá to, že doba velkých dobrodružství minula, že nezbyl žádný prostor pro nové objevy. Ale nelitujte, že jste se nenarodili v době dobývání Mexika nebo hledání pramenů Nilu. I dnes můžete stále ještě uspokojovat svou touhu po poznávání, po objevech, po dobrodružství, a to i zde, ve vlastní zemi, v kraji, kde žijete. Představa, že není co zkoumat a poznávat, je zcela scestná. I náš krotký svět se stále mění, a to nám přímo před očima. Je jiný než před sto lety, je jiný, než jaký byl před rokem. Je zapotřebí stále mapovat a prohledávat i dobře známá místa, pátrat po ohrožených pokladech a zachraňovat je. A je třeba velkého úsilí k tomu, aby náš svět i nadále zůstal místem vhodným pro život, aby nezchudl a nezpustl. A věřte, mnohokrát i na boj, a pěkně tvrdý, dojde.
S
Naši předkové hrdě označovali svou vlast za zemský ráj na pohled. Pro lidi to možná platí dodnes, půvabu a proměnlivosti naší krajiny se jen málo okolních zemí vyrovná. Nejeden nádherný výhled sice hyzdí všudypřítomné artefakty moderní doby, avšak poutník s otevřenýma očima najde v každém našem kraji mnoho míst, která si přízvisko rajská zasluhují. Rozhodně to však neplatí pro rostliny a pro zvířata. Pro ně už větší část naší země dávno není rájem, kde život uplýval v poklidu a bezpečí. Změnil se v nepřehlednou změť zlomků a útržků, na kterou jej roztříštily silnice, trati, kanály, potrubí a dráty všeho druhu. Naše krajina je dnes neprůchodná i pro člověka, tím spíš pro mnoho menších živých tvorů, od těch nejdrobnějších až po velkou zvěř. Mnozí z nich končí po střetu s dopravními prostředky jako krvavý chuchvalec na silnici, pod koly a kosami zemědělských strojů nebo v pastech betonových kanálů a skruží. Svou snahu projít z jednoho střípku krajiny do druhého, snad za potravou, snad za vodou, snad při hledání druha, přečasto platí životem. Kdysi bývala česká krajina líbeznou divadelní scénou, kde se od jara do zimy odehrávaly idyly i dramata. Avšak už sto let nezpívají slavíci v pražských zahradách a někdejší komorní scény se změnily v nudná muzikálová jeviště, kde pár zbylých statistů nesměle odzpěvuje omšelé melodie. Na pohled je naše zem stále ještě zelená, ale stříhané a hnojené trávníky se skupinami konifer a exotů nebo lány řepky, na pohled lákavé, jsou ve skutečnosti pouští. A ta původním obyvatelům naší členité a pestré krajiny nedokáže nabídnout ani dost potravy, ani úkryt, natož pak útulné místo pro výchovu mláďat. Kdysi každá polní cesta vedla k voňavé mezi, na květnatou louku nebo k nebeskému rybníčku. Každá lesní pěšina dřív nebo později končila na prosluněné malinové mýtině kypící životem. Dnes taková místa těžko hledáme, snad jen chráněná území ještě skrývají podobné nedotčené koutky. Právě proto vás zveme na dobrodružné výpravy do naší krajiny. Jen na zpustlých místech, na smetištích a úhorech zastrčených kdesi na předměstí nebo v křoví mezi polnostmi, na náletem zarostlých ploškách, které se nikomu k ničemu nehodí a kolem nichž lidé proběh-
001-039_Vypravy:Sestava 1
6.5.2009
8:59
Stránka 7
7
Dosud líbezná česká krajina
nou nebo spíš projedou plnou rychlostí, najdete živé zázraky: trs kopřiv, kde se líhnou nejkrásnější motýli, houšť bodláků, lopuchu a jeřabin, nabízející pohoštění zimním ptačím poutníčkům či bahnitou louži, kde se snaží odchovávat své potomky poslední žabí mohykáni. Nabízíme vám účast na objevných výpravách neokázalých, leč napínavých. Avšak pozor, nemůžeme vám poskytnout mapu ani průvodce, který by vám popsal cestu krok za krokem. Vy sami musíte hledat a pátrat v časopisech a knihách o přírodě nebo ve vzpomínkách pamětníků, kam byste se mohli vydat za objevy zajímavých tvorů, jichž byla kdysi plná vesnická humna, nebo kteří žili pár kroků za hranicemi města. Přírodní skvosty kdysi běžné, jako obyčejný skokan hnědý, se staly vzácnostmi a vstavače „kukačky", jichž kdysi naše babičky trhaly celé náruče na zamokřených
lukách, mají dnes botanici přesně spočítány, a to nejen naleziště, ale každý jednotlivý trs. Každá výprava do přírody je stále i dnes objevná, avšak někdy také skličující. To, co jste viděli ještě loni, letos už třeba neexistuje. I mnohé rostliny a zvířata, které můžete obdivovat na stránkách této knihy, už nenajdete tam, kde je před léty (nebo včera) čočka fotoaparátu zachytila. Ale nelekejte se! Je stále co objevovat. Jen s výpravami za klenoty naší přírody nesmíme otálet: změny v našem okolí jsou převratné a nezvratné. A nemění se jen krajina a její obyvatelé. Mění se i roční rytmus, zdánlivě neměnný přírodní kalendář. Zkrátka – je třeba pátrat, objevovat a hlavně chránit všechno to, co se ještě v naší přírodě zachovalo. A to je nikdy nekončící, skvělé a vzrušující dobrodružství, přinášející uspokojení i užitek všem.
001-039_Vypravy:Sestava 1
8
6.5.2009
8:59
Stránka 8
VYHLÍŽENÍ JARA
NÁZNAKY PŘEDJAŘÍ ředjaří považujeme my lidé za dobu naděje a zvláštních půvabů. Zima krátkých, zachmuřených dnů se chýlí ke konci a nesčetné nepatrné známky už věští pro strádající živáčky příchod lepších dnů. Ti, kdo drsné období úspěšně přežili, se už připravují na blízké jaro. Pupeny na větvích stromů a keřů nabývají na objemu, lesku a mnohé se i zabarvují něžnými odstíny žluti, zeleni či nachu. Tam, kde sněhová pokrývka už roztává, se derou za světlem zelené výhonky i první poupata a rozmrzlá půda sytě voní. V korunách stromů ožívá ptačí svět, zkusmo se ozývá náznaky melodií a v sluncem prozářeném vzduchu už víří první hejna křehkých tipliček. Připadá nám, že v přírodě nadchází doba bezstarostných radovánek a laškování. Ale je tomu právě naopak. Předjaří je dobou usilovné práce, úporné snahy rychle odstranit následky zimy a co nejlépe se připravit na náročné jarní úkoly. Jedním z takových tvorů je srnec obecný, kterého můžete potkat třeba i na předměstí Prahy. Srnčí zvěř dosud žije v naší krajině ve velkém počtu, i když je mnohem slabší, než bývala. Ani srneček prodírající se zasněženými křovinami není žádný velikán, ale o to usilovněji se snaží sehnat si co nejlepší pastvu. Musí sebrat všechny síly a získat co nejvíc živin, aby dokázal
P
Srnec s rostoucími parůžky
vytvořit jaksepatří mužnou ozdobu, kolmé parůžky se třemi výsadami. Každoročně mu tato okrasa v listopadu nebo prosinci odpadá a na rovné plošce pučnice znovu vyrůstá působivý kostěný útvar. Dokud roste, je pokrytý sametovou kůží, které myslivci říkají mech nebo lýčí. Pod touto jemnou pokožkou i silnější škárou pulzují cévy, které vyživují rostoucí paroh. Až doroste a zkostnatí, sametové lýčí uschne a srnec je otluče o větvičky. Toto období vytloukání spadá do dubna a do začátku května – jak vidíte, 20 až 30 cm vysoké parůžky musí vyrůst za pár měsíců. A hotové musí být včas, aby srnec mohl obhájit své území i nevěstu – srnčí svatby se odehrávají už v červenci, ne na podzim jako u jelenů. Růst paroží je náročný úkol, ale není jediný. Srnec také musí shodit šedohnědou zimní srst a pořídit si zářivě červený letní šat, od něhož se tak pěkně odráží bílý obřitek, po myslivecku zrcátko. A samozřejmě musí také vydatně zlepšit svou kondici, aby své vyvolené stačil. K srnčím svatbám totiž neoddělitelně patří dlouhé, krkolomné honičky. Teprve po skončení říje si může srnec odpočinout a věnovat se příjemným stránkám života. Pokud mu to ovšem člověk nepřekazí. Srnec není čistě lesní zvíře, vyhovuje mu zemědělská krajina
001-039_Vypravy:Sestava 1
24.4.2009
9:44
Stránka 9
9
Výr velký
s remízky a mezemi. Tam kde nejsou, srnčí zvěř na sklizených lánech hladoví a zimu pak často nepřežije. Srnčí zvěř je krásná a zajímavá, má svá malá tajemství, ale neobestírá ji žádná síť bájí, záhad a strašidelna. To výr velký, největší sova na světě, má mnoho vlastností, které vyvolávají u pověrčivých mrazení v zádech. Také neprávem. Nádherný noční dravý pták jen žije trochu z dohledu a doslechu člověka. Ke štěstí potřebuje rozsáhlé horské a podhorské revíry s bezpečnými úkryty v nepřístupných skalách, odkud za nocí vyletuje na lov. Létá neslyšně a po většinu roku mlčky, takže jen málokomu se podaří proti noční obloze zahlédnout jeho majestátní siluetu. Pouze v předjaří máme možnost se přesvědčit, že tahle veliká sova, obývající většinu Evropy a Asie a zaletující i do Afriky, není tak vzácná, jak si myslíme. Výr velký má přípravu na jaro jednoduchou. Žije v trvalých párech, díky čemuž nemusí ztrácet čas hledáním nevěsty. I lovecký revír má stálý, stačí mu tedy jen najít vhodné hnízdiště. Bývá to rozsedlina skal,
jeskyňka, vykotlaný strom, ale mnohdy prostě obsadí staré hnízdo nějakého dravce, volavky či čápa černého. A potom už koncem února oznamují výří snoubenci celému okolí daleko slyšitelným houkavým zpěvem, že právě zakládají rodinu. Výři tok nijak neodbývají, houkají vytrvale a samička teprve koncem března nebo v dubnu snese do spartánského hnízda dvě až čtyři kulatá sněhobílá vejce. Pečlivá matka je zahřívá 35 dní, zatímco otec jí vytrvale přináší do hnízda své úlovky. Jakmile se vylíhnou mláďata, nastane pro oba rodiče perný čas, kdy musí nalovit dostatek potravy pro okaté potomstvo v prachovém šatě. Ani po šesti dalších týdnech, kdy mladí už vylétnou z hnízda, si moc neoddechnou. Krmit je musí dál. A také školit a vychovávat – výří mládež dospívá až ve dvou letech. Myslivci velké sovy pronásledovali jako škůdce drobné zvěře. Ukázalo se však, že výři jsou spíše prospěšní lovem hlodavců a krkavcovitých ptáků. Jen zálibu v ježčím mase jim můžeme vyčítat. Větší zvěř neloví, ale rádi si pochutnají na obětech dopravních nehod.
001-039_Vypravy:Sestava 1
10
24.4.2009
9:44
Stránka 10
VYHLÍŽENÍ JARA
N E J M EN Š Í OT U ŽI LC I e každý má to štěstí, že může naslouchat výřím serenádám v romantickém prostředí zasněžených roklí. Ale každý může za příjemného předjarního dne pátrat po menších, méně známých, ale o to zajímavějších miniaturních otužilcích. Když za teploty kolem nuly vyhledáte kousek neroztátého sněhu, pocukrovaný úlomky kůry, jehličí a stélkami mechů, zjistíte, že některá ta smítka jsou kupodivu čilá a nepokojná. Jedna se trhavě posunují, jiná nečekaně prudce odskakují, další dokonce vmžiku zmizí z dohledu. Oč jde? O žádný div, to jen předjaří prostě probudilo spousty drobných tvorů, kteří si teď hledají potravu, aby si vynahradili dlouhý zimní půst. Najdete tu poskakující chvostoskoky, pavoučky či brouky, ale hlavně se můžete seznámit s tvory, kteří už za pár dní zmizí a po zbytek roku je nepotkáte ani náhodou. Patrně nejpodivnější „zimní známostí” je obyvatelka sněhových polí, vyskytující se třeba v Krkonoších. Leze dost mátožně po sněhu a upoutá nejspíš mdlým růžovým zbarvením. Tato pavoučnice zimní není pavouk, ale moucha. České jméno naznačuje podobnost s pavouky, ale ve skutečnosti je to příbuzná mušek bahnomilek, vzácný pozůstatek doby ledové. Po sněhu se prochází po dlouhých pavoučích nohách při teplotě blízké nule, ale ani mráz -10 °C ji nevyvede z míry. Vystupuje až do výšky 3000 m nad mořem. Její larvy žijí v půdě a živí se tlejícím listím. Dospělá moucha je asi 8 mm dlouhá.
N
Pavoučnice sněžná
aleko častěji na sněhu zahlédnete lesklou „blešku”, sněžnici lesklou, která se krátkými poskoky čile pohybuje sem a tam. Nemusíte se odtahovat. Když se vám ten podivný hmyz podaří chytit a podíváte se na něj lupou, uvidíte, že se od blechy liší dlouze protáhlou, rypákovitou hlavou bez bodce. A nejen tím... Nemá ani mohutné skákavé nohy a nedovede překonávat rekordy ve skoku. Její krunýř na těle není tak tvrdý a lesklý jako u blechy a nedovede také sát krev lidem ani jiným tvorům, natož aby přenášela mor. Tento nevinný tvoreček měří pár milimetrů a občas objevíte jedince, který má zadeček zakončený šavlovitým, dozadu trčícím kladélkem, skoro stejně dlouhým jako zadeček sám. V takovém případě vězte, že máte tu čest se samičkou sněžnice, která nemá žádná křídla. Sameček téhož druhu má zadeček bez přívěsků, ale zato na jeho hrudi najdeme zakrslé, srpovitě ohnuté pahýlky křídel. Tyto podivné „sněžné blechy”, jsou příbuzné srpic, velkého hmyzu z malého řádu. I mnohonásobně větší srpice mají stejné, dolů skloněné hlavy. Létají ale pomocí dvou párů skvrnitých křídel a na konci zadečku mají „štíří klíšťky”, pro které se jich lidé bojí. Srpice ovšem létají v plném létě, kdežto maličké sněžnice se po celý rok skrývají pod kameny, v trsech mechu nebo v opadance, kde se také z vajíček líhnou jejich drobné housenkovité larvy. Přestože jsou tak maličké, jsou tyto sněžnice skuteční dravci a loví chvostoskoky a jiné bezobratlé. V nouzi také okusují rostliny.
D
Sněžnice lesklá (samička s kladélkem)
001-039_Vypravy:Sestava 1
24.4.2009
9:44
Stránka 11
11
Žábronožka sněžní (sameček)
ředjaří v horách je ještě ve znamení sněhových polí nebo plátů. V nížině však již sníh taje a na dosud promrzlé půdě vznikají louže a tůňky. A právě tady můžeme nečekaně objevit další málo známé a mizející poklady naší zvířeny. V prvních tůňkách roztátého sněhu se objevují podivní tvorečkové. Jsou skoro průhlední, protáhlí, šermují ve vodě spoustou lupínkovitých nožiček a plavou hřbetem dolů. Jsou to žábronožky sněžní. Nejprve se v chladné vodě objevují sotva viditelné larvy, tzv. nauplia, ale už za měsíc dorostou v samičky, které nosí jasně modrá vaječná pouzdra na zadečku. Tato žábronožka žije od února do května v periodických tůňkách a klade vajíčka, která padají ke dnu. Sotva teplota vody vystoupí nad 16 °C, žábronožky hynou a tůňka obvykle vysychá. Vajíčka čekají na další jaro, aby se vylíhla ve vodě obnovených tůněk z roztátého sněhu. Pokud se vám něco podobného podaří objevit během předjarní potulky třeba v Polabí, jste opravdu dětmi štěstěny. Kdysi tato žábronožka bývala hojná v nížinách středních Čech a jižní Moravy, dnes se však zjištěné lokality dají spočítat na prstech jedné ruky, protože změny vodního režimu, zavážení tůní a znečištění krajiny téměř celou populaci u nás zničily. Dnes byste ji s jistotou potkali až v západním Rusku. V našich krajích se vyskytuje ještě víc druhů žábronožek, některé žijí na jaře, jiné v létě a mají dokonce slanomilné příbuzné.
P
ozorovat život v bahnité louži nebo v zarostlé tůňce, to není právě nejnapínavější dobrodružství. Kdekdo by řekl, že tady se přece nemůže vyskytnout nic mimořádného! Většinou ne, ale existuje jedna výjimka – tvor, který vyrazí člověku dech. Zastavíte se u takové obyčejné louže – a najednou uvidíte trilobity! Nevěříte vlastním očím – a bohužel právem. To, co vypadá jako oživlý trilobit, který si si jen tak důstojně plave při bahnitém dně, je ve skutečnosti podivuhodný korýš z řádu lupe-
P
Žábronožka sněžní (samička s vajíčky)
nonohých, listonoh jarní. Přesto okouzlí každého, kdo se s ním setká. Jeho oválný štít s podélným kýlem a výkrojkem vzadu se nepodobá žádnému běžnému tvorovi. Vpředu sedí malá očka, kolem vlají dlouhé přívěsky a vzadu vyčnívá krátký ocásek se dvěma úžasnými štěty a malou ploutvičkou mezi nimi. Když se ve vodě obrátí na záda, uvidíte jedenáct párů stále kmitajících listovitých nožiček. Nežije ovšem v moři jako trilobiti a nemá kráčivé nožky ani složené oči. Listonoh jarní se vyskytuje vzácně a navíc přežívá jen krátce. Objevuje se o něco později než žábronožka sněžní, od března do května. Svou velikostí až 9 cm a zvláštním pohybem upoutá pozornost každého, kdo do takové tůňky nahlédne. Vyskytuje se v nížinách, v zátopových územích řek. Sotva se oteplí na 15 °C, dospělí listonozi umírají, ale jejich vajíčka přečkávají celá léta v suchém bahně a až studená voda z tajícího sněhu je probudí k životu. Listonoh jarní
001-039_Vypravy:Sestava 1
12
24.4.2009
9:44
Stránka 12
VYHLÍŽENÍ JARA
P O S LO V É J A R A iž v únoru a začátkem března se na březích řek a na polích s rozmoklými zbytky sněhu objevují půvabní hosté. Pomalu se rozletují po krajině, hledají si příhodné hnízdiště a pak zahajují svatební lety. Příkře stoupají trhavými údery křídel, klesají, obracejí se ze strany na stranu a ozývají se daleko slyšitelným, melodickým, trochu plačtivým voláním „kní, kníí”. Podle toho dostali lidové jméno kníha nebo kníhora, ale jsou to čejky obecné. Při pohledu zblízka je vidět, že to jsou opravdoví krasavci s bílou spodinou a lícemi, černou náprsenkou a tmavým, leskle zeleným hřbetem. Nezaměnitelná je dlouhá, vztyčená chocholka na hlavě a velké bystré oko ve světlém obličeji. Dvoření samečka, který se od své partnerky liší delší chocholkou a lesklejším peřím, patří obvykle jen jediné samičce. Zřídka se sameček v době hnízdění druží se dvěma až třemi samičkami. Čejky vždycky hnízdí na zemi, kladou vejce do hnízdní kotlinky, vyhrabané na málo zarostlých, sušších místech, v brázdě či u polní cesty. Hníz-
J
Čejka loví v brázdě plné vody
do je jen skromně vystláno suchými rostlinami, pouze na mokřinách je výstelka hnízda bohatší. Jako většina bahňáků klade i čejka vždycky čtyři vejce, chráněná skvrnitým zbarvením, takže splývají s okolím. V hnízdečku jsou vždy úhledně srovnána špičkami dovnitř – takový je mrav všech bahňáků. Čejky začínají sedět teprve potom, co samička snese poslední vejce. Zahřívají je oba rodiče, ale samička více. Obvykle trvá 24 dní, než se mláďata vylíhnou. Při chladném počasí je musí rodiče zahřívat ještě déle, nezřídka celý měsíc. Ale ta radost, když strakaté skořápky povolí a na svět se vyloupnou péřové chomáčky na dlouhých nožkách s roztomilými bílými límečky! Rodiče je ještě nějaký čas zahřívají, ale brzy už začnou čile pobíhat a za čtyři týdny se vznese do vzduchu další generace půvabných zvěstovatelů jara. Čejky se živí hlavně hmyzem, zejména v době vyvádění mláďat, a jsou proto velmi užitečné. Zákon je chrání zvláštní vyhláškou, ale přesto následkem změn v naší krajině těchto elegantních ptáků stále ubývá. A naše jaro je zase o jeden zvučný hlas a krásný pohled chudší.
001-039_Vypravy:Sestava 1
24.4.2009
9:44
Stránka 13
13 álokterý pták z české přírody byl v minulosti tak dobře známý a milovaný jako skřivan polní. Statný, středně velký pěvec se silnějším zobákem se třepetával na dosti dlouhých křídlech nad každým polem a neúnavně trylkoval. Patřil neoddělitelně k jarnímu a letnímu obrazu české krajiny. Na zemi ho ovšem zahlédl málokdo. Samec, samička i mláďata nosí nenápadně hnědou polní uniformu, a když se přitisknou k zemi v brázdě, snadno je přehlédne nejen člověk, ale i leckterý zvířecí lovec. Zato vytrvalý švitořivý zpěv, vyznačující se flétnovými tóny, znal na našem venkově každý. Skřivánek, jak byl láskyplně nazýván, býval velmi hojný, žil od nížin až do hor, vystupoval i na vrchol-
M
Skřivan polní se usadil na kameni.
nozí naši ptáci jsou půvabně zbarvení a mají nápadné chování, takže je každý na první pohled pozná. To však není případ lindušek. Jsou to nenápadní, skromně zbarvení pěvci s tmavě skvrnitým hřbetem, světlejší, tmavohnědě tečkovanou hrudí a bílým bříškem. U nás hnízdí čtyři a zaletují k nám dva druhy lindušek, které se od sebe těžko poznávají. Na zemi si je člověk snadno splete se skřivanem, jen mají o něco delší a štíhlejší ocásek. Na rozdíl od skřivana je linduška luční, na snímku zachycená hned po příletu, severský pták, který žije až na Islandu, na severu Skandinávie a zaletuje do Grónska. U nás ji potkáme nejspíš v horských oblastech nebo na tahu, protože přezimuje ve Středozemí, v důsledku čehož i severské lindušky přeletují naše území. Zpěv lindušky zdaleka není tak výrazný jako zpěv skřivana, skládá se z řady slabých hvizdů, zakončených flétnovým trylkem. Sameček zpívá v letu, ale netřepetá se jako skřivan. Vyletí do výšky, pak pomalu klouže šikmo dolů a zpívá. Lindušky hnízdí většinou na horách, ale můžeme je zastihnout i na mokrých loukách jižních Čech. I ony jsou posly jara, přilétají už v březnu a dubnu v malých hejnech. Potom se však rozptýlí po krajině a věnují se hnízdění. Linduška luční je nejméně pečlivá z celé rodiny, má neuspořádané, ze suché trávy spletené a vlákny, chlupy nebo chmýřím vystlané hnízdečko.
M
Linduška luční po jarním příletu
ky Jeseníků a Krkonoš. Jako tažný druh přezimoval na jihu Evropy a v Africe, ale časně zjara se vracel na ještě promrzlá pole. To lidová moudrost nepřehlédla a v březnu vracejícího se skřivana vtělila do přísloví. Skřivani hnízdí na zemi, na obdělávaných polích a právě proto jsou velmi zranitelní. O spoustu mláďat, která pracně vysedí, je připraví přirození nepřátelé, ale hlavně je postihuje hospodaření člověka. Trpí nedostatkem semen různých plevelů a živočichů, chybí jim meze a úhory, kde nacházeli úkryt i potravu. Proto je dnes v okolí Prahy zpěv skřivana slyšet vzácně a objevení hnízda v brázdě – to je přímo zázrak.
001-039_Vypravy:Sestava 1
14
24.4.2009
9:44
Stránka 14
VYHLÍŽENÍ JARA
P TAČ Í T U L Á C I do si moc nevšímá ptačích obyvatel naší krajiny, bývá často překvapen. Jeho ptačí známí najednou zmizí a místo nich se objeví houf cizinců, vyplení krmítko nebo stromořadí a zakrátko po nich zase není ani vidu ani slechu (doslova). A přece i oni mají u nás domovské právo. K naší zvířeně opeřenců, učeně avifauně, počítáme nejen druhy stálé, zůstávající po celý rok, ale také druhy tažné. Většina z nich u nás hnízdí a po zdárném odchování potomků se stěhuje na „dovolenou”, na zimovišti přečkávají období chladna, krátkých dnů a nouze. Existují však tažní ptáci, kteří mají „trvalý pobyt” daleko na severu, někdy až za polárním kruhem, a pro ty je takovou rekreační oblastí území ČR. Zimují zde. Někteří ptačí poutníci se zastaví jen na krátký odpočinek na dlouhé cestě ze severu na jih. To jsou druhy protahující. A pak jsou ještě takoví ptáci, kteří si dopřejí po namáhavých rodičovských povinnostech trochu cestování – to jsou druhy potulné. Potkáte-li v zimě hejno růžových mlynaříků, dělající veletoče na šípkovém keři, překvapili jste je uprostřed potulky. Je ale možné potkat venku ptáka, který do naší krotké krajiny určitě nepatří – je to obyčejně nešťastník zanesený nesprávným směrem třeba bouří od moře. Tomu říkáme zatoulanec.
K
edním z tažných ptáků je drozd kvíčala, severský druh, žijící od Grónska po střední Sibiř. Ta byla centrem jeho vývoje a odtud se kvíčaly šířily na západ. U nás žily již v 19. století a je-
J
Drozd kvíčala
jich počet stále stoupal. Později se rozšířily do Francie a Velké Británie a u nás hnízdily pravidelně v koloniích. Na přelomu 19. a 20. století bylo v Čechách asi 150 velkých kolonií kvíčal. V polovině 20. století nastal pokles a dnes se s nimi setkáme nejspíš za tahu. Malá část ptáků u nás přezimuje, většina odtahuje na Balkán, do Itálie, Francie nebo do Španělska. Častěji u nás zimují jen kvíčaly ze Skandinávie, Pobaltí a Ruska. Tito svérázní ptáci se shromažďují v alejích jeřábů. Kvíčaly jsou nebojácné. Hnízdo staví na stromech a dovedou je ubránit před všemi vetřelci. Je-li hnízdo ohroženo, dospělí ptáci nepřítele často bombardují trusem. Není divu. Hnízdo bývá pracná stavba vystlaná jemnou trávou. Staví sice samička a ona vejce zahřívá, ale otec svědomitě krmí ji i mladé ještě dva týdny po vylétnutí. A jelikož jich bývá až pět, je to pěkná dřina. Dříve byli tito ptáci považováni za pochoutku. Od roku 1975 jsou v ČR celoročně hájeni. Příbuzný kvíčal drozd zpěvný je stále hojný a oblíbený pěvec. Obývá většinu Evropy a byl zavlečen až na Nový Zéland. Pohybuje po zemi jako kos a létá v plochých vlnovkách. Jeho písnička se skládá z čistých flétnových tónů, prokládaných vrzáním, švitořením a trylky. Hnízdí po celém našem území a rád se usazuje i v městských zahradách a křovím zarostlých koutech. Na zimu odtahuje do západní Evropy, ale vrací se již v únoru. Hnízdí nízko při zemi, v keřích, na budovách i v dutých stromech. Hnízdní kotlinku vymazává hlínou s trouchem. Drozdi se živí hmyzem, měkkýši a žížalami, ale mlsají i ovoce. Drozd zpěvný
001-039_Vypravy:Sestava 1
24.4.2009
9:44
Stránka 15
15 acházíme-li ve svém okolí běžné zástupce rodiny drozdovitých, kosy či drozdy, neznamená to, že jde o skupinu všední. Patří do ní i vzácnosti. Jednou z nich je právě drozd cvrčala, vyslovený seveřan, obývající Island, Skandinávii a Sibiř až do povodí Leny a Kolymy. Půvabná cvrčala má olivově hnědou hlavu, žlutobílý proužek nad okem a boky, podpaží a křídelní krovky živě červené. Je menší než kos a táhne v hejnech, která létají rychle a ve vlnovkách. Cvrčaly dostaly zcela výstižné jméno, protože za letu se ozývají výrazným cvrčením a cikáním. Zpěv je švitořivý, flétnový, ale dosti tichý. Zřídka ho zaslechneme, protože cvrčaly u nás hnízdí jen velice vzácně a na tahu samozřejmě nezpívají. V posledních dvaceti letech bylo zaznamenáno několik hnízd v Krkonoších a Jizerských horách, na Novohradsku a ojediněle i na Táborsku.
N
čkoliv pěnkava jikavec je rozšířena od Dánska a Skandinávie až na Kamčatku, v ČR je poměrně vzácným hostem hlavně v zimě a jen zřídka se odhodlá u nás zahnízdit. Pak se usadí ve vysokých horách, v Krkonoších, Orlických a dokonce i v Krušných horách, kde bylo jediné hnízdo nalezeno v roce 1928. O hnízdění jikavců v Čechách máme jen málo přesných zpráv, ale často se s nimi setkáváme za tahu. Ptáci ze Skandinávie táhnou přes naše území na Pyrenejský poloostrov nebo do Středozemí, např. na Maltu, ale někdy přezimují i u nás. V mnohém se jikavec podobá naší pěnkavě, na první pohled se však liší modročernou hlavou a hřbetem a rezavými lemy pírek. Má luxusní hnízdečka z mechu, lišejníků a stébel, s bohatou výstelkou z peří a chlupů.
A
ěnkava obecná je jeden z mála ptáků, kteří se dokázali dokonale přizpůsobit člověku. Zastihneme ji od horní hranice lesa až po nížiny a nevyhýbá se ani městům. Dělá lidem společnost na nejrůznějších místech a opravdu není plachá. Ačkoliv původně byla tažná a přezimovala ve Středomoří, značný počet samečků dnes pravidelně přezimuje u nás a protahující ptáci se nezřídka zdrží dosti dlouhou dobu. Ostatně i samičky pěnkav se vracejí už v únoru a v březnu. Táhnoucí hejna se rychle rozpadají na jednotlivé páry a chystají se k založení rodiny. Hnízdí ovšem jednotlivě, každý z nich obsazuje vlastní okrsek, který sameček usilovně hájí hlasitým vyzpěvováním na vyvýšeninách. Místo pro hnízdo vybírá samička. Bývá většinou na stromech.
P
Drozd cvrčala
Pěnkava jikavec
Pěnkava obecná
001-039_Vypravy:Sestava 1
16
24.4.2009
9:45
Stránka 16
VYHLÍŽENÍ JARA
ČÁP NELETÍ PŘES MOŘE
Impozantní let čápa bílého
áp bílý patří k nejoblíbenějším ptákům našeho lidu. Vesničané ho na jaře radostně vítali jako nositele štěstí i děti. Upevňovali na střechy a komíny svých domů podložky pro čapí hnízdo, obvykle kola od vozu. Čáp působí majestátně, ať už se prochází po louce při lovu žab nebo na mohutných křídlech krouží nad krajinou. Jeho původním
Č
Čáp bílý na lovu
domovem byly lužní lesy a stromy na lukách kolem vod. Do nájmu se k člověku přestěhoval až mnohem později. Na rozdíl od svého černého příbuzného se vyhýbá vysokým polohám a lesům. Zřídka se usadí ve větší nadmořské výšce než 600 m n. m. Ještě v první polovině 20. století hnízdily v Čechách tisíce párů čápů bílých, dnes jejich stavy kolísají. Čápi se občas objeví v krajinách, kde nikdy nehnízdili, zatímco v místech, kde bývali hojní, jich ubylo. Zavinily to změny v krajině, ničení hnízdišť, vysoušení mokřadů, hlavních čapích lovišť a úbytek obojživelníků. Čápi pravidelně přilétají na hnízdiště koncem března nebo v dubnu, jak dosvědčuje přísloví, že „na svatého Řehoře čáp letí přes moře”. Datum 12. března odpovídá době tahu čápů, ale přes moře čáp neletí. Pravda, čápi zimují v Africe na jih od Sahary, někteří až u Kapského města, ale přes moře nelétají. Tak velký pták potřebuje za letu spoustu energie, a musí proto šetřit silami. Využívá stoupavých proudů nad rozpálenou zemí, termiky, a kroužením získává výšku. Nad mořem takové „ptačí výtahy” nejsou, a čápi se proto moři vyhýbají. Polovina našich čápů míří do Afriky přes Bospor, který snadno přeletí. Čápi ze západní poloviny Čech zase hravě překonávají Gibraltarskou úžinu.
001-039_Vypravy:Sestava 1
24.4.2009
9:45
Stránka 17
17
Čáp černý vyhledává mokřadní lesy.
áp černý je u nás vzácnější, ale ve světě mnohem rozšířenější než čáp bílý. Je to druh lesní, který obývá široké pásmo od střední Evropy až do Poamuří a do střední Číny. Vypadá jako negativ svého bílého bratránka. Tam, kde má náš běžný čáp peří bílé, je černý s výrazným zeleným a nachovým leskem. Ocas a křídelní krovky jsou bílé, jen nohy a zobák mají oba stejně červené. Zatímco čáp bílý je důvěrně znám venkovským lidem, čáp černý je plachý samotář, který se člověku vyhýbá. I když hnízdí roztroušeně po celém území ČR, jen málokdo měl to štěstí si ho zblízka prohlédnout. Dlouho byl v Čechách vzácným ptákem a ve 20. století ještě ubýval. Teprve ke konci toho věku se začal šířit ze Slovenska na západ. V lužních lesích jižní Moravy se několik desítek párů objevilo zhruba v polovině 20. století a poté se postupně začali šířit i do Čech. Také čáp černý je tažný. Na hnízdiště přilétá koncem března a odlétá v srpnu a začátkem září. Netáhne ovšem jako čáp bílý hromadně, ale jen v malých skupinkách, které putují různými směry. Nezřídka mladí černí čápi zamíří i na sever, dostali se až na ostrov Gotland nebo do Holandska. Zimoviště mají ve východní Africe. Právě záhadné pohyby černých čápů na tahu přiměly naše ornitology, aby vybavili několik čápů batůž-
Č
ky s vysílačkami a monitorovali tak jejich putování po světě. Čápi černí přilétají na hnízdiště obyčejně v párech, zdraví se pokyvováním hlavami ze strany na stranu a nahoru a dolů a v době toku dlouho krouží nad hnízdem. Na rozdíl od čápů bílých však neklapou hlasitě zobákem, ale ozývají se syčivými zvuky. Jen mláďata při obraně zobáky klepou, ale méně hlasitě a vytrvale než čápi bílí. Čáp černý si vybírá ke stavbě hnízda staré stromy ve vysokých porostech, nejčastěji listnatých. Obvykle je hostí buk nebo dub, vzácně jiné listnáče nebo jehličnany. Někdy hnízdí i na skalách. Rezidence čápa černého není tak nápadná jako domov jeho bílého bratránka. Je to nepořádná kupa větví a výhonků a život na něm se nedá snadno sledovat. Ovšem kdyby se vám podařilo do něj nakouknout, užasli byste. Černí elegáni mají mláďátka jako z vaty, jejich prachové peří je sněhobílé. Všichni čápi se živí skoro výhradně živočišnou potravou. Čápi černí často chytají ryby v menších potocích, loví žáby, plazy, myši, dokonce i plže, pijavky a různý hmyz. Čáp černý je svérázný pták, jehož pozorování vyžaduje značné úsilí a vytrvalost. Je to skutečná okrasa naší přírody. Někdo může mít výhrady k jeho jídelníčku, na němž jsou i pstruzi, ale protože je vzácný, nemůže působit vážné škody
001-039_Vypravy:Sestava 1
18
24.4.2009
9:45
Stránka 18
VYHLÍŽENÍ JARA
OZDOBY JARNÍCH TŮNĚK arní tůňky jsou docela zvláštní, dnes už vzácný svět. Také proto, že zjara hostí i docela obyčejné větší louže jedinečné hosty, které bychom tu po zbytek roku marně hledali. A je to společnost pestrá a zajímavá. Zlatým hřebem je čolek veliký, nejkrásnější z našich čolků, dosahující na středoevropského obojživelníka úctyhodných rozměrů. Sameček měří 14 cm a samička dokonce až 18 cm. V jarních měsících, kdy se stěhují do vody, je jejich zbarvení mnohem pestřejší než v letních a podzimních měsících, které tráví na suchu. V době tření, jež začíná počátkem dubna, vyhledávají hlavně rybníčky s hlubší vodou a jen výjimečně je objevíme i v malých tůňkách, které jsou doménou spíše čolka obecného. Samičky kladou 90–500 vajíček velkých 4–4,5 mm, které přilepují na listy vodních rostlin. Po dvou týdnech se z nich líhnou larvičky. V létě dospělí čolci opouštějí vodu a vydávají se na dlouhé putování po souši. Horké léto přečkávají zpravidla ve vlhkých lesících nebo na mokřadech, přezimují v děrách v zemi nebo vzácně na dně vod. Larvičky dospívají obvykle na podzim a mladí čolci rovněž vylézají na souš, ale pokud
J
Čolek velký
žijí v nepříznivých podmínkách, jejich vývoj se prodlužuje a tráví i zimu ve vodě jako velké larvy. U čolka velkého snadno rozlišíme samce a samici. Oba mají protáhlé, statné tělo a zboku zploštělý ocas. Svrchu jsou hnědě skvrnití. (resp. hnědí s černými skvrnami) a bříško mají oranžově žluté až ohnivě zbarvené. Na jaře však vyrůstá samečkům na hřbetě a na ocase vysoký lem. Onen hřeben je vysoký, zubatý a na kořeni ocasu jej dělí hluboký zářez na dvě části. Ploutvovitý lem je i na spodní straně ocasu. Po stranách ocasu má modrobílý, perleťově lesklý pruh. Když opustí vodu, hřbetní i ocasní lemy samců se ztratí a obě pohlaví jsou pak svrchu černohnědá nebo skoro černá, jenom s ohnivě zbarveným bříškem. Pokud je potkáme na suchu, připadají nám spíše jako ještěrky, protože mají suchou, jakoby zrnitou kůži. Čolek velký je rozšířen po celé Evropě a zasahuje i na Ural. Místy vystupuje vysoko do hor, ale v našich zemích obývá nížiny a pahorkatiny. Vyhýbá se tekoucím vodám, ale má rád vody hlubší a bohatě zarostlé. Protože malých rybníků a tůní stále ubývá a přibývá znečištění vod, je u nás čolek velký čím dál tím vzácnější.
001-039_Vypravy:Sestava 1
24.4.2009
9:45
Stránka 19
19 říve se náš nejběžnější čolek jmenoval tečkovaný, protože je opravdu zdoben kulatými černými tečkami. Čolek obecný je poměrně malý, měří asi 8 cm, a na rozdíl od jiných čolků je kupodivu sameček tohoto druhu o maličko větší než samice. Jako všichni čolci i on na jaře vyhledává vodní tůně či mnohdy jen velké louže, aby se rozmnožil. Jakmile se nastěhuje do vody, naroste samečkovi vysoký hřeben, který se však táhne bez přerušení od týlu hlavy až na špičku ocasu. Od čolka velkého se také liší tím, že nemá hladké prsty, ale na zadních končetinách má kožní lemy. Samci jsou svrchu olivově zelení, výrazně tečkovaní a na bocích mají modravý, stříbřitý nebo zlatolesklý pruh. Na spodní straně ocasu se jim táhne úzká oranžová páska. Samičky mají na hřbetě jenom nenápadný uzoučký kožní lem, na ocase trošku širší, ale nikdy ne tak velký jako samci. Když se v létě chystají vodu opustit, ztrácejí se nejenom lemy, ale i pestré barvy a výrazné skvrny. Na souši je pak čolek obecný už docela nenápadný, tmavý, spíše olivový a nelesklý. Tento druh je velmi proměnlivý a má mnoho poddruhů. Žije v celé Evropě a v Asii až po Jenisej. U nás býval kdysi hojný ve všech vodách, kromě prudkých, studených bystřin. Žil dokonce i v mírně tekoucích řekách. Z rosolovitých vajíček, která obvykle plavou ve vodě, se líhnou larvy podobné pulcům, ale štíhlejší. Od žabích pulců se liší tím, že jim nejdříve narůstají přední a teprve potom zadní nožky. Za tři měsíce se změní v malé čolky a opouštějí vodu. Dny tráví v úkrytech pod kameny, v mechu a pařezech, přezimují obvykle v zemi.
D
Čolek obecný
olek horský je o něco větší než čolek obecný a věren svému jménu vystupuje až do výše 1800 m, třebaže žije i v nížinách. Není tak pestrý jako čolek obecný, zejména samičky jsou nenápadné. Ocasní lem mívá mnohem nižší, také na spodní straně ocasu. V době tření je světle modrošedý, hnědě skvrnitý a břicho má zářivě oranžové. Potkáme-li ho na souši, je už docela obyčejně černohnědý a bříško má žluté. Obývá západní Evropu a u nás žije hlavně v Čechách, kdežto v karpatské oblasti ho nahrazuje drobnější čolek karpatský, vyznačující se tenkým vláknem na konci ocásku. Protože čolek horský žije ve vyšších polohách, tře se později, někdy až v červnu, a jeho larvy, které se vyvíjejí tři až čtyři měsíce, pak musí přezimovat ve vodě. Dlouho byli zoologové přesvědčeni, že na území bývalého Československa žijí jen čtyři druhy čolků. Teprve poměrně nedávno bylo zjištěno, že v západní části Čech se místy vyskytuje čolek hranatý (Triturus helveticus), dosti podobný čolku karpatskému. Také on má na konci ocásku protáhlou špičku a po stranách podélné pruhy. Nemá ale na hřbetě podélnou lištu a také nemá skvrnité břicho. Jako nový druh naší zvířeny zasluhuje zvláštní ochranu.
Č
Čolek horský
001-039_Vypravy:Sestava 1
20
5.8.2009
9:40
Stránka 20
VYHLÍŽENÍ JARA
ŽABÍ TRAGEDIE áření čolků probíhá nenápadně a uniká pozornosti většiny lidí. Jen přírodovědci brousí kolem tůní a hledají tajnůstkářské svatebčany. Jiní obojživelníci se svými zásnubami tajnosti nedělají. Například žáby jsou slyšet daleko široko. Obojživelníci jen málokdy sdílejí s lidmi stejné území. Ropucha zelená je však výjimkou. Tato hezká, pestře zbarvená ropucha s nádhernýma očima žije všude, dokonce i v pražských ulicích, jen když má někde poblíž rybníček, tůňku nebo aspoň louži, kde by se mohla množit. Tato skvrnitá ropucha žije po většinu roku skrytě, den přespává někde v noře nebo pod kořeny v sadu a teprve za tmy se vydává na lov hmyzu, měkkýšů a jiných bezobratlých, přičemž dovedně využívá i pouličního osvětlení – pod lampami sbírá popálený hmyz. Jenom na jaře se vydává na cesty a v půli dubna vyhledává nejrůznější vodní nádrže, od malých zahradních rybníčků až po koupaliště a velké nádrže. Na takových místech hromadně slaví zásnuby. V této době se ozývá melodickým, bezmála kanářím trylkem. Rybníčků je ovšem stále méně a ropuchy musí podnikat delší a delší výpravy za vodou a překonávat
P
Ropuchy zelené ve svatebním objetí
přitom kruté nástrahy komunikací, opěrných zdí nebo vybetonovaných kanálů. Nejednou se setkají i s přímo likvidačními akcemi lidí, kdy obvyklá trdliště žab někdo vytráví znečištěnou vodou, zaveze odpadky nebo dokonce rybníček právě v době tření žab vypustí. Potom obrovská množství rosolovitých vajíček (jediná samička jich může snést 3000, 5000, ale také až 12 000) vyschnou a námaha a riziko žabích rodičů, kteří často putují celé noci, jsou marné. Nouzové tůňky rovněž často vysychají, a tak celá budoucí generace ropuch zelených přichází nazmar. Je to veliká škoda, protože tyto žáby patří k nejužitečnějším pomocníkům zahradníků, zahrádkářů a zemědělců. Naštěstí jsou ropuchy dlouhověké, mohou se dožít 20 i více let, a tak můžeme doufat, že se dočkají lepších časů, kdy si lidé uvědomí hodnotu neporušené krajiny i cenu jejích obyvatel. Pak se snad přestanou ohánět nesmyslným tvrzením, že lidé mají přednost před žábami. Nejde totiž jen o žáby, jde o přírodní bohatství a budoucnost celé planety. Z toho pro lidi vyplývá, že by přírodu neměli ničit, ale jako celek chránit.
001-039_Vypravy:Sestava 1
6.5.2009
8:59
Stránka 21
21
Pár ropuch obecných
opucha obecná je největší z našich ropuch, dorůstá délky až 12 cm, ale v jižních krajích měří samičky až 23 cm. Samečkové jsou všude podstatně menší, což je výhodné, protože v době páření putuje samička často velmi daleko za vodou a samečka si nese na zádech jako batoh. Ropuchu chrání před nepřáteli kožní žlázy, zejména příušní, které vylučují dosti silný jed. Pokud na ropuchu zaútočí nepřítel a nedbá výhružného postoje, zpravidla se potáže se zlou, protože mu žabí výměšek obrátí žaludek naruby. Ropuší vajíčka se řadí do dlouhých rosolovitých šňůr, zpravidla dvou nebo tří vedle sebe. Asi za deset dní po snesení se z nich líhnou pět milimetrů dlouzí pulci a již počát-
R
kem června se kolem žabích nádrží objevují spousty drobných ropušek, které se vydávají hledat samostatné bydliště. Protože vodu opouštějí obvykle po dešti, říkali vesničtí lidé, že ropušky prší. Ropuchy často vystupovaly v pohádkách, kde se měnily v krásné princezny. Asi proto, že neforemná žába s bradavičnatou kůží na člověka nebojácně pohlíží překrásnýma zlatýma očima. Ve skutečnosti jsou ropuchy mnohem užitečnější než princezny – jako typičtí noční tuláci pochytají mnoho škůdců, kteří denním lovcům, ptákům, uniknou. Pulci žijí ve vodě sice jen dva nebo tři měsíce, ale za tu dobu vodu důkladně vyčistí od zahnívajících látek a řas.
001-039_Vypravy:Sestava 1
22
6.5.2009
8:59
Stránka 22
P O Z VÁ N Í N A S VAT B Y
ŠV IH ÁČ T Í M A N Ž E L É nohé druhy ptáků se člověka straní. Zřejmě jim nepřipadá důvěryhodný. Avšak roztomilá pěnice černohlavá nemá vůči lidem žádné předsudky. I když je to pták původně žijící v hustých lesích s bohatým podrostem, usazuje se rád i v dobře zarostlých zahradách. Pravda, na podzim jsou pěnice v zahradách nejhojnější, protože je sem lákají bobule rozmanitých keřů, zejména zimolezů, které rády sbírají. V zimě ji občas můžeme zahlédnout také, přestože je tažná a přezimuje v Africe. Někteří jedinci však přece jenom zůstávají a přicházejí na krmítka. Pěnice hnízdí v rozsochách větví keřů nevysoko nad zemí, někdy se usadí dokonce i v kopřivách. Hnízdo je tenkostěnná úhledná miska, zvenčí spletená z trávy a uvnitř vystlaná kořínky, chlupy a několika pírky. Hnízdečko buduje samička a snáší do něj obvykle tři až šest vajíček. Ve vyšších polohách hnízdí jednou, v nížinách dvakrát do roka. Na vajíčkách sedí střídavě oba rodiče a také mláďata krmí společně. Pěničky pečují o mláďata v hnízdě asi 14–16 dní a pak je ještě dlouho krmí mimo hnízdo. Dospívají koncem prvního roku života a přitom se objeví výrazný rozdíl mezi pohlavími. Samička je nenápadná, ale samečka hned poznáme podle úzké černé čepičky na hlavě, sahající až do týla. Samička má také čepičku, čímž se liší od jiných pěnic, ale jen hnědou, méně nápadnou.
M
Pár pěnic černohlavých
álokterý pěvec je u nás tak populární jako hýl, který vešel dokonce i do úsloví. Hýl obecný u nás hnízdí, často také v městských zahradách, i když je to původně spíše horský a lesní pták. Žije v párech nebo v rodinách, zdržuje se v hustém křoví a ozývá se typickým hvízdavým hlasem. Na jaře navštěvuje rozkvetlé stromy a někdy na ulicích i v zahradách sbírá kvetoucí pampelišky a jiné zvláštní pamlsky. V zimě vyhledává v zahradách tvrdá semena, která zručně louská, ale stejně obratně silným zobákem oštipuje pupeny a výhonky. Hnízdí na stromech a keřích v úhledných miskách z větviček, pečlivě vystlaných mechem a trávou. Hnízdí dvakrát do roka a mívá čtyři až pět vajíček. Sameček v době hnízdění vyzpěvuje na keřích a předvádí své překrásné zbarvení. Je to opravdový fešák se sametově černou hlavou, živě růžově červeným bříškem, elegantním šedým fráčkem a černými křídly a ocasem. Za letu je vidět nápadný, zářivě bílý kostřec. Samička je méně nápadná, šedobéžová, ale černou kresbu má stejnou jako samec. V ČR se hýl vyskytuje po celém území a v horách vystupuje až do 1300 m nad mořem. Zimuje tady, ale potuluje se. Za drsnějších zim zaletují do našich krajů hýli ze severních oblastí. Hnízdí totiž i daleko za polárním kruhem, ve Skandinávii. Proč až tam? V době hnízdění tam nachází mnohem víc hmyzu než u nás a krmí jím mladé.
M
Pár hýlů obecných
001-039_Vypravy:Sestava 1
24.4.2009
9:46
Stránka 23
23 Pár zrzohlávek rudozobých
achny obecně jsou právem považovány za ozdoby našich vod. Zejména kačeři jsou ve svatebním šatě velmi pěkně zbarveni. Ovšem zrzohlávka rudozobá není jen krásná, ale také vzácná. S potěšením můžeme konstatovat, že patří k těm nemnoha ptákům, kteří se u nás v poslední době objevili. Tato krásná kachnička je totiž domovem ve střední Asii
K
edle druhů, které zná každý, najdeme i ptáky, kteří v Evropě nejsou žádnou vzácností, ale u nás se vyskytují jen ojediněle. Příkladem takového zatoulance je poštolka rudonohá, sestřenka poštolky obecné. Hnízdí ve středním Podunají a žije v širokém pásu stepí, přes celou Asii až do Poamuří a povodí Žluté řeky. Tuto poštolku si nemůžeme splést, protože zejména sameček má typické zbarvení. Je svrchu skoro černý, zespodu břidlicově šedý a na červených nohách má krásně rezavé kalhotky. Samička je sice daleko fádnější, ale i tak elegantní. Tento půvabný pták našimi kraji většinou jen prolétá. V Čechách nehnízdí a na jižní Moravě bylo hnízdo nalezeno jen ojediněle. Hojnější je na jižním a východním Slovensku. Obývá stepi a druhotně i otevřenou krajinu se skupinami nebo alejemi starých stromů. Horám se vyhýbá. V Maďarsku ráda hnízdí v koloniích havranů, u nás nalezená hnízda byla také v blízkosti hnízd jiných ptáků, např. ostříže. Poštolka mívá nejvýše pět mláďat v hnízdě, na nichž samice sedí asi 23 dní. Samec přináší rodině potravu a samice ji rozděluje mláďatům, ale za měsíc už jsou mláďata schopná letu a dospívají po roce.
V
a teprve v minulém století se začala stěhovat do střední Evropy. Nad naším územím táhla jen zřídka, ale nyní pravidelně hnízdí v jižních Čechách a na jižní Moravě. Kdysi hnízdila také na Pardubicku a u České Lípy, ale tam se jí zřejmě znelíbilo. Na přelomu tisíciletí však už u nás hnízdilo tu a tam i 20 párů pohromadě. Zrzohlávka je kachna potápivá, ale nechová se tak, jako např. hoholi. Nejčastěji plave na hladině a kačírek vystavuje svou velkou načechranou rezavou hlavu, červený zobák a leskle černou hruď. Kachnička je svrchu hnědě rezavá, na spodu světlejší a líce má šedobílé. Zdržuje se ve společných hejnech s poláky, se kterými se kachnička snadno splete, protože má zobák tmavý. Samičky se ozývají chraptivým „karr“, zatímco samci hvízdají. Hnízdo bývá bohatě vystláno prachovým peřím a na zemi bývá dobře ukryto v trávě nebo v kopřivách. Malé zrzohlávky v prachovém peří jsou velmi roztomilé a drží se u maminky. Vzletné jsou již v osmi týdnech, ale pořád zůstávají v rodině. Zrzohlávky se živí rostlinami a vodními tvory, včetně pulců a rybího potěru. Sameček poštolky rudonohé
Samička poštolky rudonohé
001-039_Vypravy:Sestava 1
24
6.5.2009
8:59
Stránka 24
P O Z VÁ N Í N A S VAT B Y
T ET ŘEVÍ Z Á S N U B Y etřev hlušec je skutečným obrem mezi našimi hrabavými ptáky a jeho pozorování představuje největší a nejvzácnější dobrodružství, jaké mohou naše lesy nabídnout. Veliký pták, jak ho uctivě nazývají myslivci, je vskutku impozantní a v dobách, kdy Evropu pokrývala severská tajga, byl hojný skoro všude. Dnes je to druh vzácný, za nímž bychom se nejspíš museli vypravit na východ až do povodí Leny, k Bajkalu nebo aspoň na Slovensko. Je to pták jehličnatých lesů, v Evropě zasahuje až do Skandinávie a na poloostrov
T
Tetřev hlušec při ranním toku
Kola. Ostrůvkovitě se objevuje na Pyrenejském poloostrově, v Alpách, na Balkáně a nebýval raritou ani v horách střední Evropy. Bohužel u nás od 40. let 20. století stále ubývá a naši myslivci a ornitologové se marně snaží tento pokles zastavit. Dnes již existují jen nepatrná útočiště v pohraničních horách, na Křivoklátsku, Třeboňsku a na jihu Českomoravské vrchoviny. V roce 1964 bylo u nás napočítáno 400–500 těchto ptáků. Dnes je jich ještě méně, podle odhadů žije v ČR už jen 150-200 jedinců. Tetřev je stálý pták, zdržující se v určitém okrsku, i když mimo dobu hnízdění zaletuje za potravou dost daleko. Obě pohlaví žijí po celý rok od-
děleně a setkávají se jen na tokaništích, kde se odehrává úžasné divadlo tetřevích zásnub. V nížinách začíná tok už v březnu, v horách v dubnu a vrcholí v květnu. Na zvoleném místě se zpravidla objevuje několik silných kohoutů, mohutných černých ptáků s kovovým leskem na peří. Tito velikáni se obvykle usazují už navečer na vybraném stromě se silnými větvemi, odkud o sobě dávají vědět divnými zvuky, jimž myslivci říkají vrzání. Při prvních známkách svítání začnou kohouti „zpívat". Jejich hlasové projevy myslivci nazývají pukáním, klepáním nebo zvonkováním. Tetřeví árie se v ničem nepodobají běžnému ptačímu zpěvu. Kdo je nezná, těžko by tyto zvuky přisuzoval ptáku. Přesto myslivci mluví o zrychlených klepavých zvucích jako o trylku, který končí vylousknutím, což můžete snadno napodobit mlasknutím jazyka, i když se spíš podobá vytažení zátky z láhve. Další částí tetřeví árie je broušení, které opravdu připomíná přejíždění brousku po ostří kosy – trvá asi pět vteřin. Přitom pták natahuje krk dopředu a vzhůru, má zobák široce otevřený a ocasní pera (tzv. tatrč) rozevřená do širokého kolmého vějíře. Popis se zdá suchý, ale když v zimavém jarním lese vidíte proti růžovějící obloze obrovskou siluetu černého ptáka, je to hlubší zážitek než nejkrásnější slavičí serenáda. Tetřeví sloky se opakují 200–300×, takže koncert trvá opravdu dlouho, předlouho. Když se ro-
Tetřev na tokaništi