0041200

Ema Labudová TAPETÁŘ

EUROMEDIA GROUP

Copyright © Ema Labudová, 2019

ISBN 978-80-7617-776-5

Já, Olga Hepnarová, oběť vaší bestiality…

1. tyvolear

Odjel jsem tak brzo ráno, že slunce pořádně vyšlo až po cestě. Trval jsem hodně na tom, že mě nikdo nedoprovodí na nádraží, chci říct: jistěže, samozřejmě jsem trval na tom, že mě nikdo nedoprovodí na nádraží, protože jsem vůbec nešel na vlak. Na parkovišti mě čekal Zev, stál se slunečními brýlemi na nose ve tmě, opíral se zadkem o kapotu auta své matky a tvářil se jako kufřík plný zlatých cihel. Vypadal jako smrt; byl bílý jako stěna, a když si sundal ty brejle, měl fialové kruhy kolem obou očí. Musel kvůli mně vstát brzy. Začal jsem se cítit skvěle, sotva jsem nasedl. Auto hučelo, krajina šíleným tempem ubíhala okolo a od obzoru se zvedal oblak světla. Zev mi strčil silniční atlas, který měl položený na palubní desce, ať ho naviguju, že se cestou sem několikrát s atlasem na kolenou málem zabil. Po Whitby nebylo ani památky, sotva jsem Zeva uviděl. I vnitřek auta voněl jako Manchester; cítil jsem, jak mě všechna špína na chvíli úplně opouští, protože jsem tomu ujížděl [7]

pryč, nebo jsem měl aspoň tu iluzi. Vrstvou mraků se prodrala jenom šedomodrá. Viděl jsem, že Zev sotva řídí, jak je unavený. Zeptal jsem se, jestli nechce, abych mu podepřel víčka sirkami jako v tom filmu, co jsme ho oba viděli tuhle v kině, a on odsekl: „Kdyby ses tak raděj naučil řídit,“ ale úplně protivně to myslím nemyslel. Do Manchesteru jsem přišel poprvé v roce padesát čtyři. Neuměl jsem nic, respektive jsem nedochodil učení na pekaře, tak jsem šel na pracák a odtud k člověku, co má ještě doposud podnik na tapetování zdí a jmenuje se Martson, i když to vede vlastně Martsonová, a sice od chvíle, kdy Martson přiznal, že má jektavý, ochromující strach z cizích lidí a z telefonátů a že by radši zůstával doma, a u něj jsem od té doby makal. Musel jsem si jít nechat vzít krev ještě toho dne, vlastně nemusel, ale chtěl jsem to mít brzy za sebou, protože byl pomalu začátek března. Zev si lehnul do postele a já, chtělo se mi ho sice napodobit, no já nechal všechno ležet a šel k doktorovi. S nemocnicí na obzoru se mi každým krokem stahovala žebra. Se sestrou už jsem mluvil o oktávu výš. Přišel jsem sice pět minut před začátkem ordinační doby, ale v čekárně už seděli tři lidé. V osm to tam chrchlalo jak o život. Zatínal jsem stehna. Čekárna táhla dezinfekcí. Lidi na chodbě kouřili. Vzali mě jako prvního, aby stihli vzít všechnu krev a rychle ji poslat na rozbory, [8]

tak jsem vlezl k doktorovi do ordinace, stehna jsem zatínal a povoloval i ve stoje, a doktor povídal: „Jak se máme?“ „Skvěle, jak se máte vy?“ Stupidní, stupidní otázka, jako by mě to zajímalo. „Super, díky za optání, plynatost, říhání, nadýmání, bolest pořád nic?“ „Ne,“ říkám, a on na to: „Dobře.“ Sedl jsem na štokrle: „Snídal jste?“ „Jo,“ říkám, i když snědl jsem jenom koblihu, a to před skoro čtyřmi hodinami, ale co. „No to já jenom kvůli glukóze,“ povídá doktor. Byla nějaká jiná sestra než obvykle, nechala mě cvičit, i když mám žíly jako kráva, a pak mě píchla, já se cuknul a ona cukla se mnou. A tahala. Tahala a divila se, že ze mě nic neteče. Tahala, že jsem se bál, že mi tu žílu vycucne. Pohnula jehlou v žíle. Tahala, a „proč to teče tak málo?“ a „nevrťte se mi, pane Macrae,“ a tahala, tahala, krev kapala. Pak ampuli vyškubla. „Jenom slinivku, nebo celej obraz?“ ptala se doktora. „I obraz,“ zamumlal doktor, tak vzala další ampuli a znova. Pak to zalepila a mačkejte palcem, jenže doktor řekl, že „dnes si ještě zavolejte a za měsíc se zase uvidíme,“ tak já na to: děkuju, na shledanou, natáhl jsem si kabát a utíkal pryč. Pustil jsem přitom ruku a na předloktí se mi udělala boule. Bojím se jako čert kříže jednak doktorů vůbec, jednak nemocnic jako [9]

celku, jednak svého konkrétního praktického lékaře a jeho konkrétní ordinace, jednak odběrů jako takových a pak každého odběru, na který se dostavím. Chodím na krev jednou měsíčně, a to od chvíle, kdy jsem šel jednou do nemocnice, jestli by mi nedali něco na spaní, protože, no protože jsem nemohl spát, a oni mi posvítili do oka, pak mi vzali krev, jestli moje nespavost nemá organickou příčinu, a pak mi o pár dnů později volal Zev – byl jsem zrovna v práci, zavolala mi do domu, který jsme zrovna oblepovali tapetami, paní Martsonová, že mi urgentně vzkazuje můj spolubydlící – to byl Zev, který u nás v bytě zvedl telefon, když zavolali doktoři – že mám okamžitě jít domů, protože musím do nemocnice. O nespavosti krev nic neřekla, zato se ukázalo, že slinivka v mém těle vyrábí nadměrné množství amyláz, což bývá příznak akutní pankreatitidy. Lehl jsem si na jeden den a jednu noc na jednotku intenzivní péče; šest doktorů se divilo, že mě nic nebolí, akutní pankreatitida je zřejmě velmi bolestivá nemoc, a druhého dne mi řekli, že mi asi nic není, a poslali mě domů, a od té doby chodím jednou do měsíce na odběry krve, kdyby se moje akutní pankreatitida vrátila. Nevím, co to s tou slinivkou má znamenat, asi že moc chlastám, jenže já moc nechlastám, nepiju skoro vůbec, ačkoli abstinent nejsem, morfinista taky ne, zato kouřím jak fabrika. Ten den jsem ještě do práce nešel; velmi prozřetelně jsem si vzal na dva dny dovolenou, a Zev toho dne [ 10 ]

udělal rozhodnutí vynechat přednášku a vyplácat jednu absenci. Otevřel jsem – už zase doma – svůj malý kufr, do kterého se vejde jedno triko, jedna peněženka, jedna kniha o Duku Ellingtonovi, kterou jsem si nevím proč vzal, nepřečetl jsem ani řádku, jeden kartáček na zuby s pastou, jeden hřeben, jedna fotografie mých rodičů, když byli ještě bezdětní, a to všechno jsem z kufříku vyndal a uklidil. Oblekové kalhoty, které jsem měl na pohřbu a rychle jsem je ze sebe shodil, než jsem šel k tomu doktorovi, jsem vyžehlil a pověsil do skříně. Byl jsem pryč jeden den; skoro jsem nepoznal byt; chodil jsem jako bludnej Holanďan z kuchyně do koupelny a přes chodbu do pokoje, no bylo to u nás doma celé moc pěkné, ale byl jsem z pohřbu celej hotovej, tak jsem svoje dekorativní vlohy nemohl dost ocenit. Zapálil jsem si cigaretu. Zev vstal z postele a řekl, „tak udělám rybí prsty, ne, s kaší,“ a já na to řekl, „nemám na jídlo ani pomyšlení,“ a Zev řekl, „tak to asi sám pro sebe dělat nebudu,“ a namazal si chleba margarínem a marmeládou. Párkrát se mě zeptal, „tak co, jak to šlo,“ ale já jsem řekl, „no co, byl pohřeb. Nechce se mi o tom mluvit, no co.“ Ten film se sirkami jsme viděli oba, ale každý jsme šli na jiné promítání, a až pak jsme si o filmu mohli doma pěkně pokecat. Bylo to doma pěkné, že jsem to skoro nepoznal. Bílé závěsy. Nebe bylo v Manchesteru úplně modré; bílé závěsy tlumily světlo a dveře na balkón byly pootevřené, dělalo to trochu průvanu. [ 11 ]

Za dvě minuty šest slunce zapadlo, Zev na to byl připraven, on to sleduje, takže jsme už ve tři čtvrtě mrzli na balkóně a koukali, jak modrá padá a mraky růžovějí, a pak se zatáhlo a jen nad obzorem se táhla tlustá oranžová čára, to jsme ovšem neviděli, protože žijeme ve městě, a tam obzoru poněkud překáží okolní domy. Na venkově je to samozřejmě úplně jiná písnička. Šel jsem do koupelny, protože jsem měl nějakou těžkost na ramenou, podíval jsem se do zrcadla: seděl mi na každém rameni jeden výrek. To tu dlouho nebylo. Podíval jsem se na toho nalevo trochu výhrůžně, a on na mě nevraživě zahoukal… zadoufal jsem jenom, že mi neposerou záda, a šel jsem spát.

[ 12 ]

2. con que vivas

Druhého dne jsme už vstali brzo, protože bylo třeba jít do práce a do školy. Rozsvítil jsem světlo a zatáhl pevné, hustě tkané závěsy. Díval jsem se v kuchyni na Zeva, jak jí. Nejedl jsem od včera od rána, kdy jsem v kavárně Adama Gerschwitze snědl koblihu, ale hlad na mě nějak nepřicházel, jenom se mi chtělo trochu zvracet, i když jsem neměl co. Tak jsem stál, opíral se o kuchyňskou linku a srkal čaj s mlíkem. Měl jsem pořád v ohybu lokte bouli, jenom teď začala fialovět. Nejdřív vyšel Zev, já pět minut počkal a pak jsem zamknul, seběhl ze schodů a vyrazil k Martsonovu domu. Martsonovi si vedle domu postavili sklad, do kterého patřily role tapet a kýble lepidla, štětky, válečky na tyčích, vápno a penetrační nátěr. Byla ukrutná, štípavá zima. Zčervenaly mi po cestě tváře. Federico už naložil všechno do dodávky a teď čekal na sedadle řidiče a kouřil z okna. Řekl, „kde se flakuješ?“ Já se usmál, ale neřekl jsem nic. Mladý pár, nevím jak se jmenují – i když Martsonová nám to samozřejmě řekla, když jsme odjížděli; [ 13 ]

dala nám jméno, adresu a co do kterého pokoje chtěli – nějak přišel k domu, asi dědili, nebo si vzali hypotéku nebo tak něco. Všechno dobré je v něčem zlé: mladý pár vkus měl, ale předchozí majitelé toho domu ne. Federico už včera sám udělal místnost, ze které bude dětský pokoj, Federico je kus pracovitýho chlapa, a toho dne jsme se posunuli do ložnice. Vy­ tahali jsme všechen nábytek na chodbu. Sundavali jsme jednu po druhé ze zdí hlavy různých zvířat – žena vyprávěla s vykulenýma očima Federicovi, jak byl ten dům těchhle potvor úplně plný, když přišli, nejen na zdech, ale všude stály mrtvé vycpané obludky na podstavcích. Říkala, „přísahám, když jsme sem poprvé vkročili, měla jsem co dělat, abych se okamžitě neotočila a nešla pryč. Koukněte na ty tapety. Otřesný, ne? No a teď si to představte, Frederiku, představte si tu hrůzu, když tu byly ty strašidelný, potemnělý tapety spolu se spoustou vycpanejch mrtvol. Myslela jsem si, že v tom domě musí strašit. Házeli jsme vycpaný mrtvoly do pytlů na odpadky.“ Federico na to všechno kýval, říkal „jo jo“ a občas „no ježiš“, a sundaval při tom hlavy tu zajíce, tu lišky. Servali jsme pak hnusné hnědé tapety s pitomým rádoby snobským nakrouceným vzorem, a co zbylo, jsme rozpustili mýdlem a odrbali kartáčkem. Pak už byl pomalu čas na oběd a zdi stejně potřebovaly oschnout, tak jsme šli naproti přes ulici na pečené brambory, co je tam dělají v nějakém bistru a co prý hrozně včera chutnaly Federicovi. [ 14 ]

Když jsme se vrátili, ještě jsme obrousili šmirglpapírem poslední zbytečky, zasádrovali díry po hřebících, a když to zaschlo, přesmirkovali jsme to ještě. Pak jsme se prošli kolem s metrem kvůli výměře, Federico stříhal a já míchal lepidlo. Míchali jsme a stříhali do rytmu toho, co zrovna hráli v rádiu. Federico je mnohem vyšší než já, já jsem trochu zakrslej a on je trochu přerostlej, takže tapety bral a podle olovnice je lepil na stěny, a já je pak hned uhlazoval kartáčem. Ty nové tapety byly bledě miminkovsky modré se vzorem tenkých tmavých větví a na nich malé bílé květy, růžově lemované. Vypadalo to trochu orientálně. Žena byla úplně unesená. Slyšel jsem konečně, jak se jmenuje, když ji Federico oslovil paní Whitesová. Byl jsem z ní celý ošitý, ale přinesla nám sušenky a čaj. „Vidíte,“ pochvalovala si, „o kolik víc je teď v tom pokoji prostoru, někde jsem četla, že modrá barva na zdech uklidňuje, co myslíte?“ a Federico se na ni trochu nechápavě podíval, proč ji jako zajímá, co si myslí on o modré tapetě v její ložnici, tak honem dodala: „Když děláte tolik s barvami…“ „No, existuje celá věda o tomhle,“ chytil se hned Federico, „je třeba prokázáno, že modrá uklidňuje, oranžová uvozuje vztek, růžová je dusivá. Profesor Jones… myslim, že učil na Harvardu, udělal celkem rozsáhlou studii na toto téma, ve který tři tisíce subjektů žily půl roku v pokoji, ve kterým mělo všecko jenom jednu barvu.“ [ 15 ]

„A co tím jako sledovali?“ zeptala paní Whitesová, která se zdála úplně na jehlách. „No co, sledovali to, čeho jste si všimla. Pozorovali ty lidi, aby viděli, co by to s nima udělalo. Sykologicky. A věřte nevěřte, byl to závěr jako kráva. Lidi v růžový chodili pořád ven, je to dusilo. V oranžový měli vztek na každýho, kdo na ně mluvil. Zato v modrý, to bylo něco jinýho, přesně jak jste řekla, modrá uklidňuje. A co teprve zelená, to jste neviděla! Kdo žil v zeleným pokoji, začal vidět líp! Jejich zrak se zlepšil!“ „Vy si vymýšlíte pohádky,“ smála se Whitesová. „Snad byste si o mně nemyslila, že lžu? Jenže když zjistili tyhle velký věci, lidi na to: a důkaz? Tak ty subjekty přesunuli – a vyšlo to! Kdo se předtím štval v oranžový, byl v modrý jako beránek, a naopak.“ Řekl jsem Federicovi v dodávce na cestě zpátky: „Máme ještě jedno patro, jestli to takhle půjde dál, tak se za dva dny vykašle na manžela a uteče si s tebou vymalovat byt na karmínovo.“ Federico na to neřekl nic, jenom se usmíval, hrozně spokojený sám se sebou. Potom se zeptal, „jak se máš?“ „Supr,“ řekl jsem já; usmál se, „bude líp.“ Patro pod naším bytem stál další byt, ve kterém bydlela Bethany Dempseyová, se kterou se kamarádím snad celá ta tři léta, co žiju v Manchesteru. Posledně jsme se moc rádi neměli, nebo já ji ano, ale ona se na mě čuřila. Beth je zvíře, skoro jak ti moji [ 16 ]

výrové, co mi sedí na ramenou, taky jim vůbec nerozumím. Zaťukal jsem na ni. Za chvíli se otevřely dveře, na řetízek, a Beth řekla, „co chceš.“ „Přišel jsem na návštěvu,“ řekl jsem. „Na návštěvu je člověk v naší civilizaci obvykle pozván,“ řekla ona. Zavřela dveře, uvolnila řetízek a otevřela, a šla chodbou pryč ode mě. V bytě neuvěřitelnej bordel: koš přetékal, v dřezu ležely všechny talíře, které Beth měla, po podlaze se válely chuchvalce prachu. „Posluž si,“ řekla Beth a odšourala se ke svému stolku, no posluž, nebylo nějak čím. V plechovce ležely poslední zbytky nějakého čaje a lednice byla rozbitá, takže všechno jídlo, co potřebovalo být v chladu, leželo za oknem. Zbytek margarínu a téměř prázdná lahev od mléka, sáhl jsem po mléce, ale hned jsem ho zase pustil, protože mě prásklo do nosu, zkyslé. Udělal jsem čaj do dvou hrnků, sedl jsem ke stolku pro dva, co stál pod oknem, naproti Beth, ale hned jsem zase vyskočil; řekl jsem, „zavolám si od tebe, jo?“ Beth pokrčila rameny a mávla směrem ke stolku, na kterém stál telefon. Vytočil jsem číslo doktorovy ordinace; díkybohu to sestra ještě zvedla. „Stouply vám leukocyty,“ řekla, a pak dodala, „to je dobře,“ protože jsem úplnej idiot, a pak pokračovala: „Ale taky stouply amylázy, to už tak dobré není. Není to nějak drastická hodnota, do nemocnice nemusíte. Berte dál léky a za měsíc zase přijďte. A pokud možno nejezte moc smažené…“ Poděkoval jsem a zavěsil. [ 17 ]

Teoreticky se blížilo jaro, ale prakticky byla zasraná zima, a nebylo ani tak pozdě, ale dávno se setmělo. Nebe bylo fialové od smogu – světlé skoro jako za dne – nesvítila ani jedna hvězda. Ve Whitby stačilo poodejít kus od lampy a hned vylezly oba vozy, Cassiopeia, Regulus, Panna a všechny další, když zrovna nebylo zataženo. Vrátil jsem se ke stolu. Beth se zahleděla na můj límec. Řekl jsem, „tak pohřeb.“ „Tak pohřeb,“ řekla Beth. Vypadala děsně. Neměla nakreslené obočí, takže vypadala trochu mimozemsky, na nose se jí loupala kůže, vlasy měla tak odrostlé, že byla blond skoro v menšině; lak na nehtech oloupanej; „už to trvá moc dlouho,“ řekla. „Naposledy jsem nechtěla umřít někdy v listopadu.“ „Tak to to brzo přejde,“ řekl jsem, ale ona zavrtěla hlavou, „nepřejde to už nikdy.“ „Bylas v práci?“ zeptal jsem se. „Samozřejmě jsem byla v práci,“ odpověděla Beth, „kdybych nebyla v práci, tak jaksi neumřu na únavu, ale na hlad, což by nebyl takovej odvaz. Dej mi cigáro.“ Vytáhl jsem z kapsy balíček a sirky; zapálil jsem jí a pak sobě. Podívala se z okna, potom na mě a pak řekla, „tak pověz, co pohřeb, nebo mi tady praskneš a bude tu ještě větší bordel, než už beztak je.“ „Potkal jsem ho,“ řekl jsem. „A,“ Beth na to, a já, „v masně. Kupoval pečenou šunku. Byl jsem tam jenom já a on, a ta prodavačka, ta o tom určitě věděla, hrůza, ještě ke všemu jsme se [ 18 ]

potkali před obřadem, ještě horší.“ Odmlčel jsem se na chvíli, bylo mi trochu trapně, ale pak jsem přiznal: „O obřadě jsem na něj myslel, chápeš?“ A na to se Beth – nevěřil jsem svým očím – zasmála, trochu jako kachna, ha ha ha, udělala, „ty seš případ, fakt že jo…“

[ 19 ]

3. compartimos información: subjuntivo

Zev už byl doma. Seděl u stolu v kuchyni, četl římské právo a pokuřoval u toho, až bych ho vyfotil, kolik divadla s tím kouřením nadělal. Svítili jsme, tak jsem zatáhl závěsy; závěsy u nás doma jsou úplně skvělé a pevné, krémově bílé. Zev se zeptal, jestli jsem už jedl, řekl jsem, že jo, protože jsem neměl hlad. Zev na to, že to je dobře, protože on hlad měl a nečekal na mě. Byl jsem celý zdivnělý, strašný nezvyk, ticho a klid mi připadaly nepatřičné, jako bych byl ještě jednou nohou na pohřební hostině, kde to řvalo jedna báseň, všichni moji příbuzní a všichni přátelé mých rodičů mluvili jeden přes druhého, a teď mě z toho ticha brněly uši. Jako bych pořád seděl v Derschwitzově podniku a kouřil doutník. Měl jsem na ramenou výry a v mozku červa. „Do prdele,“ řekl jsem. „Copak,“ Zev na to, a pak jsme po sobě stříleli štěky: nebuď zvědavej – tak nedělej divadlo – jaký divadlo jsem teď udělal? – nadáváš přede mnou, abych se zeptal, co se děje – zas tak rafinovanej nejsem – tak proč nadáváš? – nemůžu si u sebe doma [ 20 ]

zanadávat? – dej mi pokoj, a Zev se vrátil ke svojí knize, a to mě zarmoutil, protože jsem čekal trochu delší představení. Lehl jsem si do postele a koukal do stropu a pak jsem vyšel na balkón, a uviděl jsem – s hrůzou – že naproti mají zatažené závěsy, ale vevnitř se svítí, a tak je vidět úplně všechno, co se vevnitř děje. Otočil jsem se a zkusmo nakoukl do svého vlastního bytu, jestli jsou ty naše závěsy opravdu tak neprůhledné, jak jsem se vždy domníval, a spadl mi obrovský kámen ze srdce, neviděl jsem nic. Chtěl jsem bejt uraženej, ale nevydržel jsem to dlouho, a zase jsem se přišoural dovnitř, vyndal jsem z kapsy saka, co mi viselo ve skříni, tyčinku Mars, kterou jsem koupil před pohřbem, a šel do kuchyně za Zevem. Sedl jsem si naproti němu a řekl jsem, „pohřeb byl hroznej.“ Zev mrknul směrem ke mně, zvedl jeden koutek, odložil knihu, sundal si brýle a zapálil si cigaretu, a řekl, „jak to?“ „Strašný,“ řekl jsem, „otřesný. Prostě hroznej pohřeb. Bylo to monstrózní. Viděl jsem je oba. Měli je vystavený vedle obřadní síně, aby se lidi mohli naposledy rozloučit – s vatou v krku… Pak Sylvia mluvila. Měl jsem mluvit já, že jo, prvorozenej syn, mluvila Sylvia… moc pěkná řeč… taková civilní. A potom začala hrát fanfára a vystřelily ohňostroje, od stropu padaly konfety – monstrózní, bestiální – bylo to hrozný.“ [ 21 ]

„Vymejšlíš si,“ řekl Zev. „A potom kar… Sylvia je vdaná a má ročního sy­ na,“ řekl jsem. Zev nahlas vyfoukl vzduch z plic. Opřel si hlavu do dlaní. „Jenom počkej,“ řekl jsem, „není to všechno. Matka,“ začal jsem, „matce, matce řekli, že má rakovinu kosti… před dvěma měsíci,“ a Zev si zakryl dlaněmi oči a řekl, „ty vole,“ a já pokračoval, „a otec, otec den po tom, co zemřela, vzal pistoli a střelil se do hlavy.“ „Ježišmarja,“ řekl Zev. „Ježišmarja,“ řekl jsem já, „já nevim, co budu dělat.“ „No, co bys dělal,“ řekl Zev. Byl jsem zticha a tíha toho, že nemám rodiče, na mě současně padala, jako když brzdí vlak a člověka to zamáčkne do sedadla, a současně jako bych to vůbec nijak nepociťoval. „Ale aspoň jsem viděl synovce,“ řekl jsem hloupě. „Jmenuje se Oliver. Ten její manžel se jmenuje Travis.“ „Tos ho neznal už předtím?“ Zeptal se Zev provokatérsky, a já řekl, „ne, neznám každýho z těch jedenácti tisíc lidí, co Whitby má,“ a Zev se ušklíbl, „tak dítě fajn, ne?“ „Je to asi to nejkrásnější miminko, co jsem kdy kde viděl – víš, jak mají Smithovi tu hnusnou přihlouplou hroudu masa, tak můj synovec Oliver je její pravej opak – vypadal úplně jako Sylvia. Je to brouček. Oliver. To byl světlej bod v absolutní temnotě. Děs běs. Pojď už spát.“ [ 22 ]

„Musím tohle dočíst,“ usmál se Zev. „Tak já,“ řekl jsem, „já jdu spát.“ A taky jsem šel. A dělal jsem, jako že jsem usnul hned, ale nebylo to tak.

[ 23 ]

4. seropram

Jednoho dne zrána zazvonil u nás doma telefon, já to zvedl a byla to Sylvia. Řekla mi, že matka s otcem zemřeli a že pohřeb bude pozítří, ať přijedu. Jel jsem ranním vlakem velmi brzy, asi v šest, musel jsem sice několikrát přestupovat, nejdřív na jiný vlak a pak na autobus, ale ve Whitby jsem stejně byl ani ne v jedenáct. Nádraží stálo na západním kraji města a moji rodiče bydleli v jednom z miliónu rodinných domů v severní čtvrti. Výpravčího jsem neznal, ale stejně jsem ho pozdravil. Trochu jsem obcházel kolem města ulicemi, co jenom dělily jedny domy od druhých, abych nemusel po hlavní, a vzduch byl jiný a cítil jsem v něm chlad ostrý jako napnutá struna. Kolem pitomého psa, který hystericky štěkal na všechno, co se mu mihlo okolo revíru, kolem domu chlapa, od kterého jsme kupovali vajíčka, než jsme měli vlastní. Všechny baráky vypadaly úplně stejně kromě toho, co byl jeho, ten byl obložený květinami. Byl obložený květinami a moji rodiče už nežili. Jak jsem procházel, bylo mi, jako by se mi z každého okna, co do silnice [ 24 ]

hledělo, zavrtávaly do zad nejmíň jedny oči. Potkal jsem jen sousedku na kole, jenže byla opilá a měla práci se na bicyklu udržet, pozdravila mě, sotva se na mě podívala, tak se zdálo, že snad nepoznala, kdo jsem. Dům rodičů byl stejný jako všechny ostatní. Vypadal velký a temný, ale snad to byl jenom můj dojem. Přešel jsem předzahrádku – stále ještě dokonale upravenou – a u dveří se na chvíli zastavil, strašlivě mi bušilo srdce, ruce se mi třásly, položil jsem na zem kufr, úplně malý, vzal jsem z kapsy kus drátu, ohnul jsem ho do tvaru klíče a strčil ho do zámku, a šmátral jsem jím, až jsem trefil kladku, a pak jsem jím otočil a zámek se otevřel. Vevnitř bylo ticho jako v hrobě. Ohlédl jsem se do ulice; neviděl jsem nikoho; zavřel jsem za sebou a ozvalo se ticho jako po prasknutí pojistek. Dveře do kuchyně, co byly vykrojené ve zdi napravo, do chodby pouštěly tři prameny slunečních paprsků, a v jejich světle bylo vidět, jak ve vzduchu poletují vlákna prachu. Byl jsem hrozně rád, že jsem sám. Udělal jsem krok, pohnul jsem se, a nebylo třeba dělat divadlo, protože nebylo pro koho, nikdo mě ne­ sledoval, aspoň tady ne. Podíval jsem se do kuchyně, pak dál do koupelny a do obýváku, všeho jsem se dotkl, abych viděl, že je to pravé; zastudil mě kov vany; fialový gauč v obývacím pokoji byl hebký sametem; viděl jsem všude krabice plné věcí. Vyšel jsem nahoru. Podíval jsem se do zrcadla v chodbě: bylo mi šestnáct roků, o stopu menší a s hladkými tvářemi [ 25 ]

a kratšími vlasy, na ramenou jenom takoví puštíci. Otevřel jsem dveře do Sylviina pokoje, ale byl úplně prázdný; nechápal jsem to; už jsem si nepamatoval, co kde je, nebyl jsem tu tři roky – otevřel jsem vedlejší dveře, ale tam byla ložnice rodičů. Skvěle ustlaná manželská postel. Knihovna, vedle knihovny, napravo od dveří cákanec zaschlé, vsáklé, hnědé krve. By to tu chtělo vytapetovat, napadlo mě, a sám jsem si řekl, ty jsi opravdu úplnej pitomec, Irvingu. Stoupl jsem si před postel, zády k ní a čelem ke dveřím, stříkanec jsem teď viděl nalevo. Přiložil jsem si dva prsty ke spánku. Ještě skříň na šaty – stále plná šatů, tady zatím nikdo nevyklízel. Ucítil jsem ze šatů matku a krev ze srdce se mi přelila do plic. Šel jsem pryč. Tak ze Sylviina pokoje je pokoj pro hosty, to asi odešla, odstěhovala se; snad si někoho našla? Na opačném konci chodby, naproti zrcadlu, otcova pracovna. Vlezl jsem i tam, když mě neměl kdo chytit a potrestat – bát už jsem se nevěděl čeho – a uviděl otcovu renesanci: knihy o novodobé medicíně, obrovské svazky znalostí o všech dynastiích, co snad Anglie kdy měla, úbor, ve kterém vesloval a mrvil si ještě víc nohu, dvě krabice plné jenom not pro piáno. Zotvíral jsem všechna šuplata. Strojek na měření tlaku, všechny staré vojenské průkazy, tři prdele léků, hypochondr jeden, poslední Národní zeměpisec, kruciprdel, tři fotoaparáty, dva staré a jeden fungl nový. U toho Zeměpisce mě zamrazilo. Vlezl jsem k sobě. Měl jsem v pokoji modré tapety [ 26 ]

a bílý nábytek, protože pokoj byl udělaný tak, jak se to líbilo mámě, než jsem se narodil. Nad postelí pořád visel plakát s Billie Holiday. Otevřel jsem skříň. Pořád tam byla ta pitomá šedá bunda, co jsem ji furt nosil, a žlutá šála taky. Měl jsem dojem, že jsem bundu jednou nechal u Scotta a pak už se pro ni nevrátil, ale zůstala doma. Zkusil jsem si ji. Za tři roky jsem povyrostl, rukávy mi byly krátké. Viděl jsem z okna to, co vždycky. Pamatoval jsem si polstrování židle. Když mi bylo sedmnáct, chodil jsem asi měsíc s jednou holkou, co byla v pekařském učení o rok starší než já. Vážně sem snad nikdo ani nepáchl… Košile a pár triček, na která se uvázala pekařská zástěra. Čepice na hlavu, aby v žemlích nebyly vlasy, dlouhé kalhoty, aby se spálila látka, a ne kůže, ale aby zase nebyla škoda je zapatlat těstem a pak z nich to těsto rejpat nožem. Sahalo na mě všechno jak pohrabáčem vykoupaným v peci. Otevřel jsem zásuvky. Sluneční brýle, lepicí páska, sto let staré karamelové bonbóny. Staré dopisy. Zachtělo se mi trochu je znova přečíst, strčil jsem je do kapsy. Deník. Většinou jsem si do něj stejně kreslil. V druhém šuplíku jenom skicáky. Vyházím to všechno. Podíval jsem se do poličky po knihách, jedna ver­ neovka vedle druhé, kniha pekařských receptů z ­mi­nulého století, jedna kniha chyběla, Spalovač a Mundstock ale na svém místě. Tak přece. Kuchařka byla maličká, strčil jsem ji do kapsy a zbytek nechal, jak byl. Školní brašna, zrcadlo a hřeben. Stolní lam[ 27 ]

pa, malý Philips, kelímek na tužky a tužky v něm. Kniha příběhů o králi Artušovi a rytířích Kulatého stolu. Desky, Billie Holiday, The Matadors, další Billie Holiday. Zev se mi jednou pokoušel pustit Eddieho Cochrana, ale bylo to otravný, ne Zev, ta hudba… Glenn Miller. Všechny ty jazzy jsem si pořídil i v Manchesteru, ale Matadory už dneska nesežene nikdo nijak nikdy, tak jsem je dal stranou. Vlastně chyběly dvě knihy, sakra práce, Studna osamění taky nikde. Tu už taky nikde neseženu, a jak bych si ji z fleku přečetl, a hned mě to napadlo, načepejřil jsem se, vrazil jsem do ložnice k rodičům, jestli tím otec nepodkládal vrzavou postel nebo tak něco, ale nenašel jsem nic – hnědá krev – tak jsem ještě vlezl k tátovi do pracovny. Podíval jsem se za všechny knihy, mezi ně, i dovnitř jsem pokukoval, jestli nejsou v něčem zašité, schopný by toho byl, v knihovně nic, každý lejstro, co měl na stole, jsem nadzvedl, až jsem ten stůl otevřel, nevím, proč jsem to neudělal dřív, tam jsem přece měl hledat jako první. Stejně jsem měl oči i vzadu a uši obrácené, užuž jsem slyšel hůl a ťap, krok sun krok, když jsem tu zásuvku otevřel, co já vím, co si mrtvola schovává ve stole za poklady; co by, bylo tam něco peněz, nějaké fotografie, desky, ve kterých byla všelijaká lejstra, až když jsem se na to pořádně podíval, uvědomil jsem si, že to jsou lékařské zprávy jak jeho, tak matčiny, oddělené listem růžového pijáku. Desky jsem ze stolu vyn­ dal a položil na stůl, ale pak jsem se zarazil. Opřel [ 28 ]