Michael Kocáb 1989–1991 Sametová revoluce Odsun sovětských vojsk
Vabank_145x227_001-592.indd 3
10.10.19 20:58
VABANK Copyright © Michael Kocáb, 2019 All rights reserved ISBN 978-80-7617-844-1
Vabank_145x227_001-592.indd 4
10.10.19 20:58
7
Věnováno mým rodičům, Darje a Alfrédu Kocábovým, za jejich lásku. Bez jejich způsobu vnímání československé reality po nástupu komunistů k moci by tato kniha nevznikla. Nebylo by o čem psát. Vím, zní to pateticky, ale… za všechno, co pro mě kdy znamenali.
Vabank_145x227_001-592.indd 7
10.10.19 20:58
Předmluva jednoho z lídrů Občanského fóra Nevím, proč Michael Kocáb tuhle knihu nenapsal dřív. Byla by bývala hrozně potřeba. Ale asi jenom chtěla svůj čas. Je to totiž asi nejhlubší, vpravdě dokumentaristický vhled do chao su rebelie roku 1989, jaký jsem dosud poznal. Bez oslavných portrétů a legend. Bez spoléhání se na pověstné magnetofonové nahrávky spousty jednání a schůzí, zatímco to nejdůležitější se dálo ve zmatku, stresu a za scénou, kde často na diskuse ani nebyl čas. Poctivé přiznání faktu, že nejdůležitější jednání jménem Občanského fóra se v klíčových chvílích vedla mimo jakýkoli záznam a v příliš malé skupině unavených, vystrašených a nepřipravených lidí. Vhled napínavý a překvapivý. Je to, myslím, první kniha o událostech listopadu 1989, která poctivě přiznává, že všechno mohlo dopadnout úplně jinak. Pro nás disidenty byli Michael Kocáb a Michal Horáček přece jenom „strukturáči“ – tedy lidé ze struktur, kteří našli způsob, jak proplouvat a nebýt přehozeni „na druhou stranu barikády“. Pro život v paranoidní izolaci byla jen obtížně pochopitelná představa, že vedle disentu mohou existovat stovky dalších způsobů, jak nekolaborovat s hloupým režimem, a přitom se nedostat do průšvihu – i když oni oba těch průšvihů a nepřízně režimu zažili dost a dost. Jenomže když trávíte život na útěku před každodenní pozorností StB, tak vám to o hodně zúží perspektivu a vnímání. Poznat ty dva bylo pro řadu z nás první okno do normálního, neparanoidního vidění světa. Nikdo z nás tehdy netušil, jak křehký je normalizační režim. Osobně jsem až do poslední chvíle nevěřil, že se vůbec dožiji jeho konce. A proto jsem nikdy o konci režimu ani nepřemýšlel. Pak přišla nesmyslná brutalita, s jakou policie na Národní třídě rozprášila studentský pochod sedmnáctého listopadu. Zakrvácený anglický novinář mi ten večer šokovaně líčil, co na Národní třídě viděl a zažil. Najednou bylo jasné, že odteď půjde o střet
8
Michael Kocáb
Vabank_145x227_001-592.indd 8
10.10.19 20:58
Vabank
9
kdo s koho. V té chvíli se v celé zemi nenašel nikdo jiný, než jeden rocker a jeden básník, kteří pochopili, že se musí najít způsob, jak okamžitě začít jednat. Historie jejich MOSTu mezi předsedou vlády Adamcem a Občanským fórem, je fascinující svojí drzostí, nadhledem a odvahou vskutku rytířskou. Zodpovědnost dvou jedinců za – řekněme si to otevřeně – zemi, za životy lidí, které nikdy nepotkali, naprostá odvaha „to zkusit“, i když šance na výhru jsou jedna k nekonečnu, tomu se dříve říkalo hrdinství. Ojedinělá kvalita. Stejně jako onen muzikantský a hráčský instinkt, který dovolí v jediné chvilce, kterou poznám a o níž s jistotou vím, že se už nikdy nemusí vrátit, vsadit všechno na jednu kartu. Přesně takový je i druhý fascinující příběh této knihy, příběh o odsunu sovětských okupačních vojsk z Československa. Historická příležitost, která by, kdyby zůstala nevyužita, znamenala určitě velmi rozdílný vývoj polistopadových změn.
Jan Urban a Václav Havel
Vabank_145x227_001-592.indd 9
10.10.19 20:58
Tahle kniha ukazuje, že schopnost dávat dohromady nepřizpůsobivé elementy všech protikladů Michaelu Kocábovi zůstala. V českém prostředí je to řídká kvalita. Bývalí nepřátelé i stejně bývalí přátelé nakonec souhlasili a poskytli autorovi pro tuto knihu svoje svědectví. Po třiceti letech – a jenom jemu. Ve světě a společnosti, které ani třicet let nestačilo na to, aby začala hledat společný příběh o minulosti a budoucnosti, je to k zamyšlení. Jan Urban
10
Michael Kocáb
Vabank_145x227_001-592.indd 10
10.10.19 20:58
Vabank
11
Předmluva jednoho z předsedů Verejnosti proti násiliu Řeknu to rovnou: jako přímý a exponovaný účastník událostí listopadu 1989 na Slovensku jsem za posledních třicet let podal své svědectví nespočetněkrát. Vypěstoval jsem si dokonce na toto téma jistou alergii. Co člověk, to jiné svědectví, jiná interpretace – podle role, kterou v událostech sehrál. Čím byla tato role okrajovější, tím více smyšlenek, dezinterpretací a fám o zásadních událostech, jejich popisů, příčin a důsledků. Co s tou mnohostí „pravd“? Z rezignace mě probral pokus o shromáždění série svědectví lidí mimo epicentrum celospolečenského dění. Například série videí, kde lidé různých profesí, věku, vzdělání, cest životem vyprávějí, jak se jim v uplynulých desetiletích žilo (například soubor videoesejí, které jsem s Martinem Hanzlíčkem pořídil začátkem roku 2019 a zveřejnil na webu www.tyzden.sk a svém účtu na YouTube). Sem patří také kniha Mojich tridsať rokov, kde šestnáct lidí různých věkových, profesních i mentálních nastavení vypráví o tom, jak se jim od revoluce po dnešek žilo. Knihu Michaela Kocába považuji v množství existujících děl tohoto typu za unikát. Osobní záznam událostí, při kterých nezpochybnitelně byl, a to v pozici klíčového aktéra, je fascinující obsahem i stylem. Obsahem proto, že jde o události málo známé až neznámé, a přitom podstatné pro pochopení tehdejšího dění. Stylem proto, že je dialogický a velice čtivý. Své vyprávění navíc doložil dobovými a autentickými dokumenty. Zdůrazňuji slova dokumenty a svědectví! Poprvé jsem, díky této knize, měl například možnost seznámit se důkladněji s iniciativou MOST, která významně předcházela událostem z listopadu 1989 a byla prvním mně známým pokusem o dialog „přes ploty“. Myslím dialog oddělující komunistickou
Vabank_145x227_001-592.indd 11
10.10.19 20:58
moc a protagonisty listopadové revoluce v Československu. Dialog ne slouhovský, ale dialog, který vedl k zborcení komunistického systému. Lidé jako Kocáb, Horáček, Křižan, ale také Krejčí a Adamec z „druhé strany plotu“ prokázali tehdy, když ještě nic nebylo jisté, kus politické odvahy, předvídavosti, ale také kreativity, která „starým strukturám“ z obou stran barikády musela připadat naivní, amatérská a bez šance. V pozadí diskusí vyjednávačů, kteří by se dali sečíst na prstech jedné ruky, byla obava z krveprolévání. Ano, na tohle mysleli všichni, byť možná s různou optikou a motivací. Cituji autora z rozhovoru s Václavem Havlem: „Jednou, krátce před smrtí, mi řekl: ,Všichni říkají, že jsme pravdoláskaři, a co jsou pak oni? Lžinenávistníci?ʻ“ Michaelovu knihu jsem četl rychle, téměř diagonálně, jak mám ve zvyku napoprvé číst, když mě četba „vcucne“. Hlavou mi obsesivně běhaly dvě myšlenky: že Michael píše pouze a jedině o tom, co osobně dělal, viděl, slyšel. Mnozí další, včetně mě, dělali, viděli, slyšeli mnohdy úplně jiné věci. Obraz „ducha doby“ se však rodí pouze a jedině skládáním dílů mozaiky. A že té doby po dnešek uplynulo třicet let. Mám-li stručně říct, co podstatné se změnilo u lidí mého naturelu v pohledu na svět, tak to bude nadhled. Dnes už víme, že lokální události mají téměř v celém našem civilizačním prostoru společné znaky. Jsou jimi potřeba globálního přístupu a přijetí globální odpovědnosti za náš svět, který je jeden pro všechny. Konfrontace s nacionalismem, touto rakovinou moderního věku, je klíčovou výzvou, před kterou stojíme. Nemoc nacionalismu má své mluvčí mezi elitami, ale také mezi bojůvkami radikálů hlásajících „krev a půdu“. Jejich různé odnože jsou stále zřetelněji viditelné všude tam, kde jsme po roce 1989 vítali liberální demokracii, evropskou integraci a její obran né souručenství. Ale také tam, kde v roce 1989 demokratické režimy měly tradici, usazené instituce a dosud nevídanou kvalitu života, včetně vysokého materiálního životního standardu. Toto je téma pro nastupující generace. Výzva fatální! Demarkační linií
12
Michael Kocáb
Vabank_145x227_001-592.indd 12
10.10.19 20:58
Vabank
13
je hrozba násilí. Tady není kde ustupovat. Byl-li rok 1989 bodem dějinného zlomu, stojíme dnes před dalším. Možnost, že by to byl opět zlom „něžný“, je nejistá. Ve tvářích odpůrců liberální demokracie, globální odpovědnosti, evropské integrace a NATO se zračí emoce na míle vzdálené pravdě a lásce. Představa, že jim strkáme květiny za klopy je směšná. Rozumějí jenom síle. Ta naše spočívá v tom jediném, co stojí i za oběti nejvyšší – v osobní svobodě, která nepadá jako mana z nebe. Fedor Gál
Ján Budaj, Milan Kňažko, Fedor Gál
Vabank_145x227_001-592.indd 13
10.10.19 20:58
Předmluva autora Vyprávění pojednává o mé aktivistické a politické anabázi v průběhu nejvýznamnějšího pozitivního politického zlomu od založení Československa. Pracuje s fakty, za které ručím, protože jsem byl přímým aktérem dění, ale musím občas přimíchat politický, společenský a v menší míře i historický kontext. Jako hlavní poslání knihy jsem si vytyčil sdělení faktu (ne názoru), že plamen sametové revoluce zažehli naši občané proti všem – proti vůli KSČ, bezpečnosti, armády i proti vůli Sovětského svazu. V tomto případě jsme poprvé od roku 1918 nebyli loutkami v rukou velmocí, tím méně tajných služeb. Palivem revoluce byly statisíce občanů v ulicích, motorem revoluce naši studenti a řízením revoluce disidenti. Občanské fórum, VPN a také MOST. Sametová revoluce začala 17. listopadu 1989 a skončila 30. června 1991 odchodem sovětské okupační armády. Od počátku do konce, i přes četné pokusy o ingerence z různých stran, jsme ji řídili sami. My, občané Československa. V první části této knihy popisuji události roku 1989. Za povšimnutí určitě stojí informace o mém jednání se zástupci komunistické nomenklatury, s vrcholnými představiteli Československé lidové armády a se sovětskou stranou, tedy ambasádou, poslanci Nejvyššího sovětu SSSR či přímo KGB, anebo s ministrem zahraničí SSSR. Druhá část se věnuje mému působení ve Federálním shromáždění od ledna 1990 do června 1991, jehož jádrem byla práce na ukončení okupace Československa sovětskou armádou. Subjektivní interpretace přímých aktérů jsou vždy problematické – co sametový lídr, to jiný výklad. Role jsme si tehdy osvojovali podle momentální potřeby a každý může mluvit jen o svém výseku aktivit. Uvedu tedy jen ty události, které jsem sám zažil, případně některé související, jejichž hodnověrnost je nezpochybnitelná. Nechť se na mne nezlobí řada skvělých osobností same-
14
Michael Kocáb
Vabank_145x227_001-592.indd 14
10.10.19 20:58
Vabank
15
tové revoluce, pokud jejich činy nepřipomenu. U čeho jsem nebyl, o tom nemohu hodnověrně vypovídat. Pokud se v omezené míře uchýlím k hypotézám, vždy je náležitě zdůrazním, ale jinak předložím jen holá, ověřitelná fakta. Některá vás možná i překvapí! Například jednotlivé kroky iniciativy MOST znal v této zemi kromě Michala Horáčka jen Oskar Krejčí a do určité míry i Václav Havel a předseda federální vlády Ladislav Adamec. Václav Havel a Ladislav Adamec už mezi námi nejsou, ale Horáček a Krejčí o tom podali zprávy ve svých knihách. Kdyby se MOST do revoluce nezamotal, stejně by pokračovala, to je jasné – ale s největší pravděpodobností by se nestal její ústřední postavou na straně komunistické nomenklatury Ladislav Adamec a vše by se odvíjelo jinak. MOST však důležitou roli sehrál! V průběhu psaní jsem dostal nápad. Protože od revoluce uběhlo třicet let, tak s odvoláním na Máchův verš „zašlého věku děj“ a pro větší výpovědní hodnotu musím dát prostor názorům tehdejších revolučních lídrů, ale i protistraně. To mi umožní přesněji rekonstruovat tehdejší události, které by jinak zůstaly zaváty nánosem fám a dezinterpretací, vydatně bujících v porevolučních letech, a přiblížit dramatičnost těch dní v konfrontaci kroků mých, kroků iniciativy MOST a později Občanského fóra a VPN s tehdejšími normalizačními komunisty. Bude to pracné a bude potřeba se prohrabat archivními materiály, stenografickými záznamy, přepisy magnetofonových nahrávek a televizními či rozhlasovými relacemi z té doby, ale možná narazím na něco, co mě po letech překvapí. Tak se zrodila metoda, kterou jsem původně neplánoval – metoda jakési koláže, která sestává (a) z rekonstrukcí veškerého dění, jehož jsem byl osobně účasten, (b) citací tehdejších rozhovorů a materiálů a (c) dialogu s aktéry protistrany dnes, po třiceti letech. Chtěl jsem se v maximální míře vyhnout pochybnostem o eventuálním dokreslování reality, a proto jsem se orientoval hlavně na rozhovory a vzpomínky – pokud nepocházejí přímo z magnetofonových nahrávek či stenozápisů –, které byly zpracovány v letech 1990 a 1991, tedy v době, kdy měli aktéři vývoj
Vabank_145x227_001-592.indd 15
10.10.19 20:58
revoluce v živé paměti a nemohli si dovolit dezinterpretace třeba jen proto, že byli obklopeni mnoha dalšími přímými svědky, kteří by jim to spočítali. Dochoval se i záznam ze dvou mimořádných zasedání ústředního výboru Komunistické strany Československa (ÚV KSČ), hromada materiálů Státní bezpečnosti a o Státní bezpečnosti (StB), kompletní je i archiv všech vystoupení ve Federálním shromáždění obsahující i zprávy o akci Zásah a existuje také část odtajněných materiálů z Kremlu. Dialogy po třiceti letech mají obecnější charakter, a pokud nepřicházejí s nějakou neznámou třeskutou informací, spíše dokreslují tehdejší názorové rozpoložení jednotlivých osobností. Protože probíhaly různé děje paralelně a také aby se to vše nepropletlo v nepřehlednou pomlázku na čtenáře, rozhodl jsem se pro netypickou úpravu textu – použiji kromě černé i dvě další barvy. Červenou jako barvu totality, a protože modrá je barva demokracie, tak ještě fialovou – protože červená přechází v modrou právě přes fialovou. Červeně podložené pasáže poslouží k autentickým dobovým prohlášením a dalším materiálům ze strany představitelů i řadových členů KSČ, jakož i pro informace týkající se přípravy ozbrojených akcí Zásah, Norbert a Vlna ze strany armády a Státní bezpečnosti. Fialové pasáže jsou vyhrazeny vzpomínkám aktérů protistrany. Ale jen těch, kdo s námi měli kus společné cesty, když jsme se vydali vstříc demokracii. Některé čerpám z uveřejněných materiálů, jiné byly napsány přímo pro tuto knihu.
Kniha je plná dialogů, jichž se zachovala kvanta zejména z magnetofonových nahrávek. Nezbylo než udělat výběr těch, které se přímo týkají mých zkušeností a akcí a o jejichž kontextu mohu hodnověrně referovat. Přitom však vznikla potřeba jejich úpravy do srozumitelného tvaru při přísném zachování kontextu.
16
Michael Kocáb
Vabank_145x227_001-592.indd 16
10.10.19 20:58
Vabank
17
Někdo si zjednával čas na přemýšlení hezitačními zvuky, jiný nadužíval slovo „prostě“ nebo „teda“, další svou mluvu ne ustále prokládali ukazovacími zájmeny „tento, tato, toto, takový“, komunisté si zase pomáhali úslovím „Řeknu to na rovinu…“, většina z nás, kromě Moraváků, používala v různé míře protivnou pražštinu, která se při hovoru snese, ale zapsaná vypadá hrozně. Navíc ve stresu, neklidu a někdy i ve velkém hluku byly věty, respektive myšlenky často skládané neobratně. Vzpomínám si, že někdy ve snaze rychle něco vysvětlit či přesvědčit ostatní jsem věty spíše vyrážel a vyhrkával, než přesně formuloval. Nebyl čas a chyběly mi formulační zkušenosti. Protože mi jde především o smysl dialogů odpovídající převratnému historickému pohybu, dovolil jsem si ty nejkřiklavější případy lehce upravit, aniž bych však porušil smysl sdělení, a veden stejnou intencí, jsem je také krátil. Mým základním mottem těch dnů bylo: „Komunismus u nás musí skončit, ale je třeba udělat vše pro to, aby netekla krev.“ S první částí motta jistě ne, ale s tou druhou částí se ztotožnilo i několik aktérů protistrany. Aktéry protistrany mám na mysli tehdejší komunisty na nejvyšších mocenských pozicích, kteří pochopili, že Alea iacta est (neboli Kostky jsou vrženy) a překročením osobního Rubikonu přispěli k nekrvavému průběhu revoluce. Nebudu a vlastně ani nemám právo zkoumat jejich motivace. Přidržím se biblického „Podle ovoce je poznáte“.
Podle ovoce je poznáte Skoro všechny aktéry sametové revoluce jsem poprvé potkal během neuvěřitelně krátké doby – šesti týdnů. Zejména komunistická nomenklatura pro mě však představovala naprosto neproniknutelná blata. Pokud se některý z bývalých normalizátorů rozhodl ve zlomových okamžicích pro správný krok, bylo třeba posoudit jeho taktický potenciál, ale čas na zkoumání osobních motivací takového jednání prostě nebyl. Stejně byly neodhalitelné!
Vabank_145x227_001-592.indd 17
10.10.19 20:58
Bylo by snadné si povzdechnout: „No jo, rychle se snažili překabátit,“ ale to já neudělám ani po třiceti letech. Každý člověk má právo se proměnit z Šavla v Pavla. Někteří komunisté z 50. let prozřeli a zařadili se mezi disidenty. Proč by tedy nemohli prozřít i komunisté z období normalizace – navíc když 70. a 80. léta nebyla zdaleka tak brutální a vražedná jako léta padesátá? K této úvaze však patří neoddělitelně jedna zásada: Odpouštět můžeš jen za sebe, nikoli za ostatní. Komunistické straně už asi odpustit nedokážu, to je můj osobní limit, ale jejím konkrétním členům, kteří se v rozhodující době dokázali vysmeknout ze stranických opratí a svým dílem přispět k nekrvavému politickému obratu, ano. Ale jen za sebe – toto nesmí být nikomu vnucováno.
Michael Kocáb, 1989
18
Michael Kocáb
Vabank_145x227_001-592.indd 18
10.10.19 20:58
Overtura 1968 – Vstoupil jsem do kalné a jedovaté řeky Před třiceti lety, na podzim 1989, jsem se poprvé v životě nadechl skutečné svobody. Moji rodiče se jí nadechli po smutně dlouhé době, která obsáhla větší část jejich života. A nadechli se jí také mé děti, dnes už dospělá generace, která tenkrát přicházela na svět a o tehdejších událostech se později dozvídala z učebnic jako o nejnovější historii. Touto první částí knihy polemizuji s často opakovaným tvrzením, že „moc tehdy ležela na ulici a stačilo se pro ni sehnout“. No dobrá, ale pak šlo o to, kdo tu moc zvedne. V roce 1948 to byl Gottwald, v roce 1968 Brežněv a v roce 1989…? Stateční čeští a slovenští občané poháněni čerstvou energií svých dětí – studentů! Nesmíme zapomenout, že v roce 1989 bylo v ČSSR 1,65 milionu komunistů, a když k tomu připočteme jejich rodinné příslušníky, tak to byla obrovská politická síla! Komunistická nomenklatura se však při závratném tempu vzmachu našeho obyvatelstva propadla do kataleptického stavu a jen konsternovaně přihlížela, jak se jí hroutí před očima vykonstruovaný ideologický paskvil, který ovládal od roku 1917 velkou část světa. Stačil však jediný povel a naše země by se změnila v tratoliště krve. Ten nepřišel – ale přijít mohl! Byla to hra vabank. Abych mohl vyprávět svůj příběh, musím popsat atmosféru doby, kdy Sovětský svaz zhatil naděje na lepší život v Československu. Tehdy mi bylo 14 let a pod vlivem svých rodičů, kteří se nikdy netajili odporem k socialistickému režimu, jsem se postupně odhodlával k veřejným projevům občanské neposlušnosti. Nejprve nesměle, ale v souvislosti s osudem Pražského výběru, který byl komunisty zakázán, už s větší dávkou odvahy. Svými omezenými silami a s obavami, které neskrývám, jsem nejprve
20
Michael Kocáb
Vabank_145x227_001-592.indd 20
10.10.19 20:58
Vabank
21
vnitřně a později i veřejně kritizoval komunistický totalitní režim, sající krev českého a slovenského národa, a někdy po roce 1987 jsem se už radikalizoval. A nebyl jsem sám, byly nás tisíce, statisíce. Naši občané postupně přestávali snášet útlak ze strany komunistické nomenklatury, která podléhala diktátu říše zla. Tou byl Sovětský svaz, který šířil do svých satelitů ideologický jed a rudý terorA.
Komunisté se chystají popravit nevinnou Miladu Horákovou
Neuvěřitelné! Ještě květen 1989
A Rudý teror byla kampaň poprav a věznění, kterou vyhlásil první porevoluční vůdce Ruské sovětské federativní socialistické republiky (RSFSR) Jakov Michajlovič Sverdlov a za oběť jí tehdy padly desetitisíce lidí. V průběhu Ruské občanské války, už pod taktovkou Lenina, Trockého, to byly statisíce mrtvých. V poměru počtu popravených z politických důvodů k počtu obyvatel jsme byli druhou zemí za Sovětským svazem v celém Východním bloku.
 Vabank_145x227_001-592.indd 21
10.10.19 20:58
K pochopení kontextu sovětského protektorátu je třeba se vrátit o padesát let zpět – do roku 1968. Sametová revoluce se totiž zrodila z brutálně potlačeného pražského jara. Jen alespoň krátké zdokumentování smrtícího víru, který tehdy dokázal rozpoutat Sovětský svaz, umožní porozumět nebezpečí, kterému jsme v roce 1989 unikli. Vím, že riziko sovětského vojenského vměšování do naší sametové revoluce je u nás zlehčováno, a proto ho musím doložit na vyšší úrovni, než pouhou, byť sebepřesvědčivější argumentací. Ale jak? Společenskou a politickou katastrofu, která nastala po 21. srpnu 1968, výmluvně dokládají stenografické zápisy z jednání našich nejvyšších státních představitelů těsně po 21. srpnu 1968 a také sovětské „přísně tajné“ dokumenty, které zachycují jednání generálního tajemníka ústředního výboru Komunistické strany Sovětského svazu (KSSS) Leonida Iljiče Brežněva, předsedy Rady ministrů SSSR Alexeje Nikolajeviče Kosygina, předsedy prezidia Nejvyššího sovětu SSSR Nikolaje Viktoroviče Podgorného, premiéra RSFSR Genadije Ivanoviče Voronova s prvním tajemníkem KSČ Alexandrem Dubčekem, předsedou vlády ČSSR Oldřichem Černíkem, prezidentem republiky Ludvíkem Svobodou a dalšími. Tyto dokumenty zachycují sovětský diktát po vojenské invazi v srpnu 1968. Slyším námitku: „Gorbačov ale dal v roce 1989 jednoznačný příkaz nezasahovat, tak o co jde?“ Gorbačov ano, ale důvody byly politicky pragmatické. Navíc jeho pozice byla tak vratká, že hrozila každým dnem se převrhnout. To se také nakonec stalo, z hlediska SSSR ale pozdě. V době, kdy všechny bývalé sovětské satelity byly už příliš odpoutané od říše zla. Kdyby však kremelští jestřábi v rozhodujících dnech dokázali získat převahu, a oni se o to snažili, bezpochyby by podnikli příslušné kroky ke zbrždění „divoké“ demokratizace, včetně zastavení procesu odsunu svých armádních frontů ze všech zemí bloku, a získali čas na konsolidaci situace. Pak by nejspíše Sověti postupovali podobně, jako postupoval v roce 1968 Leonid Brežněv. S jedinou výjimkou.
22
Michael Kocáb
Vabank_145x227_001-592.indd 22
10.10.19 20:58
Vabank
23
Například u nás nepotřebovali organizovat invazi. Nepotřebovali přecházet přes v té době již „ideologicky rozkolísaná“ území Polska a Maďarska. Svá vojska u nás měli a k dispozici jim byla i Československá lidová armáda a Sbor národní bezpečnosti. Můj profesor kompozice Ilja Hurník zdůrazňoval, že každá kompozice musí mít propracovanou ouverturu a finále. Sametová revoluce byla zdravým dítětem zdecimovaného pražského jara, a chceme-li jí porozumět, musíme pochopit důvody, pro které bylo pražské jaro sraženo na kolena. Nabízí se proto velká ouvertura: 21. srpen 1968.
21. srpen Počínaje nocí z 20. srpna 1968 sovětská vojenská bota doslova rozšlapala pokus o demokratizaci československé společnosti. Politické a společenské cíle tehdejšího reformního procesu v ČSSR byly velmi podobné těm z roku 1989. Začnu své ohlédnutí u nočního zasedání předsednictva ÚV KSČ (PÚV), když ve zmatku a zděšení formulovalo svůj postoj k invazi 500 000 vojáků, 6 300 tanků a 800 letadel pěti armád Varšavské smlouvy. Účastníci se dohadovali o textu prohlášení všemu lidu, které museli vydat. Biľak už šel dávno po cestě zrady – spolupráce s Moskvou –, což ale ostatní ještě netušili. ALEXANDER DUBČEK: Prohlašuji, že o této věci nikde a nikým nebylo nic řečeno. Věc je dělána mimo vědomí prezidenta republiky, předsedy NS, předsedy vlády i mého. […] OLDŘICH ČERNÍK: Ve tři čtvrtě na dvanáct mně bylo oznámeno, že ministr národní obrany dostal hlášení, že vojska překročila hranice v Cínovci, Vyšném Německém atd., že se k němu hlásí vojenský přidělenec SSSR. Za deset minut volal, že mu vojenský přidělenec sdělil, že vojska SSSR, NDR, PLR, MLR, BLR překročila hranice a vstoupila na území ČSSR. Jejich úkolem
Vabank_145x227_001-592.indd 23
10.10.19 20:58
je potlačit kontrarevoluci a zajistit pozice vedení strany a státu. Kromě toho hlásil ministr národní obrany, že nesmí opustit budovu MNO, že jsou tam sovětští poradci, příslušníci útvaru vojenského přidělence, a nemůže podat bližší informace. […] JOSEF SMRKOVSKÝ: Konstatovat ve zprávě fakta, která jsme se dověděli. Říci, že jakýkoli odpor je nesmyslný, aby čekali na stanovisko vlády a předsednictva ÚV KSČ. Konstatovat, že ani prezident, ani předseda vlády, ani předseda NS, ani první tajemník ÚV o těchto věcech nevěděli a žádný z těchto orgánů taktéž se k tomu nevyslovil a nebyly vysloveny žádné požadavky na přivolání vojsk. Ozbrojený odpor v jakémkoli smyslu je nesmysl. VASIL BIĽAK: Jestli to má cenu konstatovat, jestli se tomu nevyhnout. Co tím pomůžeme, když oznámíme, že o tom nikdo nic nevěděl. JOSEF SMRKOVSKÝ: Oznámit to našemu lidu. Oznámit jménem PB KSSS, že v noci obsadila vojska naši republiku. […] (Ke zprávě do tisku) VASIL BIĽAK: Upozorňuji na formulaci, kde se hovoří, že je to v rozporu se všemi právy – jsem proti. Když to tam dáme, vyvolá to náladu odporu. FRANTIŠEK KRIEGEL: Ano, dát to tam. Čin je v rozporu se všemi mezinárodními principy, je v rozporu s Chartou OSN. Nemůžeme národu neříci ani slovo protestu. Copak nemůžeme ani protestovat? ALEXANDER DUBČEK: Spor je tedy o to, zda předsednictvo považuje tento akt za odporující nejen všem zásadám vztahů mezi socialistickými státy, ale i za popření základních norem mezinárodního práva. Pravda to ale je. LUDVÍK SVOBODA: Nevyužívat žádných silných slov k tomu, abychom udrželi náš lid. Máme odpovědnost za to, aby netekla krev našeho lidu. […] VASIL BIĽAK: Lidé a komunisté budou muset s jednotkami spolupracovat, s jednotkami se stýkat, a to ne jako s nepřítelem. A předsednictvo ÚV vyzývá, že je to v rozporu s mezinárodním
24
Michael Kocáb
Vabank_145x227_001-592.indd 24
10.10.19 20:58
Vabank
25
právem a vztahy. Už napřed vyvoláváme nepřátelství a tato strana bude dále spolupracovat s KSSS, tato vláda s vládou SSSR. Zapsat do protokolu, aby se to nepublikovalo.1
Ráno 21. srpna, když vojska dorazila do Prahy, poslouchají vyděšení lidé doma z rádií a na ulicích z městských tlampačů prohlášení PÚV Všemu lidu Československé socialistické republiky. Včera, dne 20. 8. 1968, kolem 23. hodiny večer překročila vojska Sovětského svazu, Polské lidové republiky, Německé demokratické republiky, Maďarské lidové republiky a Bulharské lidové republiky státní hranice Československé socialistické republiky. Stalo se tak bez vědomí prezidenta republiky, předsedy Národního shromáždění, předsedy vlády i prvního tajemníka ÚV KSČ a těchto orgánů. […] Předsednictvo ÚV KSČ vyzývá všechny občany naší republiky, aby zachovali klid a nekladli postupujícím vojskům odpor, protože obrana našich státních hranic je nyní nemožná. Proto ani naše armáda, Bezpečnost a Lidové milice nedostaly rozkaz k obraně země. Předsednictvo ÚV KSČ považuje tento akt za odporující nejenom všem zásadám vztahů mezi socialistickými státy, ale za popření základních norem mezinárodního práva.2
Vabank_145x227_001-592.indd 25
10.10.19 20:58
Ihned po invazi následovalo zatčení Dubčeka, Smrkovského, Černíka, Kriegela a dalších vedoucích komunistů sovětskými vojáky, jejich odvlečení do SSSR a uvěznění někde „v lesích“ za Moskvou. V reakci na to zasedl 22. srpna v utajení před okupačními vojsky v továrně ČKD v pražských Vysočanech mimořádný sjezd KSČ. Vysočanský sjezd odsoudil okupaci a požadoval návrat unesených vedoucích představitelů státu. Sjezd zvolil nový ÚV KSČ z řad reformního komunistického křídla. Vůdcem Vysočanského sjezdu a prozatímním tajemníkem ÚV KSČ zastupujícím zatčeného Dubčeka se stal budoucí disident a chartista Věněk Šilhán. V průběhu sametové revoluce jsem se s tímto mírným a laskavým člověkem spřátelil, aniž bych si zprvu uvědomoval, vedle jakého hrdiny sedám. V noci 22. srpna požádal Sověty prezident Ludvík Svoboda, aby mohl v čele delegace přijet do Moskvy, setkat se se zatčenými představiteli Československa a odvézt je zpět do vlasti. Druhý den byl Dubček předveden před generálního tajemníka ústředního výboru KSSS Leonida Brežněva a jeho kamarilu (předsedu Rady ministrů SSSR Alexeje Nikolajeviče Kosygina, předsedu prezidia Nejvyššího sovětu SSSR Nikolaje Viktoroviče Podgorného, premiéra RSFSR Genadije Ivanoviče Voronova). Úvod stenogramu záznamu začíná přízračně:
o u z r. 9 6 8 kteří u odvědni
LEONID BREŽNĚV: Jak se cítí soudruh Černík? ALEXANDER DUBČEK: Špatně, jako všichni. NIKOLAJ VIKTOROVIČ PODGORNYJ: Je špatné zdraví, nebo nálada? ALEXANDER DUBČEK: Je těžko.3
Z odpovědi na Dubčekův dotaz, kdy přijede také Černík a Smrkovský, je patrný způsob nakládání Sovětů s nejvyššími představiteli ČSSR. LEONID BREŽNĚV: Asi za dvě hodiny. Všichni jsou naživu, všichni jsou zdrávi, nalézají se v zotavovně.
26
Michael Kocáb
Vabank_145x227_001-592.indd 26
10.10.19 20:58
Vabank
27
ALEXANDER DUBČEK: Jsem v takovém rozpoložení – vojáci, po celou dobu pod namířenou zbraní, po sedm hodin jsem nemohl opustit auto, z obou stran automaty, obrněné vozy. Myslíte, že to bylo lehké? LEONID BREŽNĚV: Měli jsme na zřeteli bezpečnost.4
Sověti měli na zřeteli bezpečnost celé naší země svým typickým způsobem. Zotavovny (gulagy), bezpečnost (okupace) a rozkopat úsměv. Dubček direktivám, vyhrožování a obavám z Vysočanského sjezdu jen opatrně vzdoroval. ALEXEJ NIKOLAJEVIČ KOSYGIN: Složení předsednictva, které bylo nyní zvoleno (na Vysočanském sjezdu). Celá ta společnost ihned přemění Československo v buržoazní republiku. Toto složení předsednictva ÚV (Goldstücker, Šik) je zaručená sestava buržoazního státu. Tento sjezd, samozřejmě, nesmí nikdo uznávat. Všechny tyto orgány jsou nezákonné… LEONID BREŽNĚV: Je žádoucí, aby se našlo takové řešení, aby nedošlo ke konfliktu. Budou ohromné ztráty, oběti – to zhorší situaci. Ke slovu přijdou vojska… […] ALEXEJ NIKOLAJEVIČ KOSYGIN: S tou silou, kterou disponujeme, můžeme společně zatočit i s čertem, a ne jen s nějakým Goldstückerem. […] LEONID BREŽNĚV: Nenajdeme-li řešení, začne občanská válka […] Nepotřebujeme nic zatajovat, když s vámi zahajujeme se riózní jednání. Jsou tam vojska, všechna centra do jednoho jsou obsazena. Máme zprávu o tom, že Procházka předložil Dzúrovi memorandum s požadavkem odchodu vojsk. Začne-li bojovat, nic z něj nezůstane. Dzúr ho rozkazem odvolal, ale pak ho opět jmenoval. Soudruh Svoboda prý žádal, aby ho neodvolával. Nyní velí okruhu. Procházka je teď pěkně naštvaný. ALEXEJ NIKOLAJEVIČ KOSYGIN: Začne-li bojovat, zůstane po něm jen hodnost.5
Vabank_145x227_001-592.indd 27
10.10.19 20:58
Jidášský polibek – Leonid Iljič Brežněv a Alexander Dubček, Praha, 21. 2. 1968
Téhož dne se sovětští diktátoři Brežněv, Kosygin, Podgornyj, Voronov, Kiriljenko, Poljanskij, Suslov, Šeljepin, Grečko, Gromyko, Katušev a Ponomarjov sešli s právě dorazivší, vyděšenou československou delegací – Svoboda, Biľak, Dzúr, Husák, Indra, Kučera, Piller, Koucký. Dříve zatčení představitelé přítomni nebyli. Brežněv započal kritiku Dubčeka a argumentoval „rozumným“ postojem Ludvíka Svobody. Gustáv Husák projevil dostatečnou dávku odvahy, která mu bohužel nezůstala. LEONID BREŽNĚV: […] Byla to chyba především Dubčeka, že nekladl odpor pravicovým silám […] Promyšlenou přípravou bylo i to, jak fantazírovali kolem Dubčeka. To byl větší kult než za Stalina. […] To, s čím přišel soudruh Svoboda, je v podstatě možno přijmout jako základ dohody. Jsou dvě alternativy: buď válka, či dohoda. […] GUSTÁV HUSÁK: […] Když k nám přišla vojska, nikdo z komunistů to nemohl pochopit. Přicházely delegace komunistů ze závodů, z řad Lidových milicí, inteligence, mládeže. Byli bychom to
28
Michael Kocáb
Vabank_145x227_001-592.indd 28
10.10.19 20:58