Issuu

Matthew Farrell COS TO UDĚLAL?

KALIBR

Přeložila Markéta Polochová

WHAT HAVE YOU DONE Copyright © 2018 by Matthew Farrell. All rights reserved. This edition is made possible under a license arrangement originating with Amazon Publishing, www.apub.com, in collaboration with Kristin Olson Literary Agency s.r.o. Translation © Markéta Polochová, 2020

ISBN 978-80-242-6648-0

Ze všeho nejdřív si Liam všiml matrací, vyskládaných na podlaze obývacího pokoje. Nábytek podél všech zdí byl odsunutý až ke stěně, takže matrace ležely trochu zvláštně uprostřed místnosti tam, kde by měla stát pohovka a konferenční stolek. Byly tu tři, pěkně jedna vedle druhé, žádné přikrývky ani prostěradla, jenom kytice papírových květin, co se jejich matka naučila vyrábět na jedné oslavě, kterou pro ni uspořádala její kamarádka Patty. Máma tenkrát zrovna čekala svůj druhý uzlíček štěstí. Na každé matraci jedna kytice. Zářivé barvy působily na tmavém pozadí nebezpečně a hrozivě. Na stěnách se rýsovaly stíny. V domě bylo ticho. Liamovi se sevřel žaludek. Něco tady nesedí. Než mohl začít zjišťovat, o co jde, uslyšel nějaký náraz a periferně zahlédl, jak jeho starší bratr Sean padá k zemi. Náhle Liama zezadu popadly čísi ruce a někdo ho zvedl a odnášel pryč, ale neviděl, kdo to je. Snažil se vyprostit ze sevření, chtěl křikem zburcovat Seana nebo matku, ale stisk byl pevný, takže skoro nemohl dýchat, natož volat o pomoc. Samostatně stojící vana byla stará, zrezivělá a až po okraj plná vody. Liam si všiml, jak je hladina klidná. Vtom ho někdo hodil na tvrdou zem, ruce mu zvrátil dozadu a svázal tak pevně, že Liam ztratil cit v prstech. „Půjdeme navštívit tvého otce,“ ozval se někdo zezadu. Byla to jeho matka a hlas měla plný života a odhodlání. Byla silná 7

MATTHEW FARRELL a energická a v žilách jí pulzoval adrenalin. A tenhle příval nové energie ho děsil ze všeho nejvíc. „Budeme jedna velká šťastná rodina. Všichni spolu. A tak to má být.“ A potom ho zvedla ze země a hodila ho do vany. Liam sebou škubal, kopal a snažil se dostat nahoru, chtěl se posadit, jenomže měl svázané ruce a povrch vany mu podkluzoval, takže byl rád, že udrží aspoň hlavu nad hladinou. Víc toho nesvedl. Pod studenou vodou neslyšel nic víc než svůj vlastní dech, který mu duněl v uších. Matka se nad něj sklonila. Odstřihávala si tlusté prameny vlasů tak blízko hlavy, že viděl krev i odchlíplou kůži. Prameny padaly na špinavý župan, a když se pohnula, odtud dál dolů na hladinu. Matka měla sinalou pleť, vpadlé oči a prázdný pohled. „Mám tě ráda, Liame,“ řekla. Na popraskaných rtech se jí při mluvení tvořily další praskliny. „Tebe i tvého bratra. Všichni se setkáme s otcem. Uvidíme se tam.“ A pak mu položila ruku na hlavu a zatlačila ho dolů. Liam zadržel dech, co nejvíc to šlo, ale jak tak ležel na dně vany, ochromil ho panický strach. Neměl se odtamtud jak dostat. Byl v pasti. Snažil se pohnout, otočit, kleknout si, cokoli, ale svázané ruce mu navíc zatěžovala váha vlastního těla. A matka ho dál tlačila dolů a její prsty se mu zabodávaly do očí a tváří. Ať dělal, co dělal, nemohl se ani hnout. Snažil se zadržovat dech, ale v plicích ho pálilo. Měl zavřené oči, a přesto viděl, jak ve tmě vybuchují celé ohňostroje světel. Vteřiny mu připadaly jako celé hodiny a netrvalo dlouho a jeho tělo se podvolilo. Proti své vůli otevřel ústa a pokusil se nadechnout. Do hrdla mu vnikla voda. Snažil se zakašlat, ale voda pronikala dál a plnila mu plíce. Začínal se dusit. Tělo se pokoušelo vyvrhnout to, co vdechl, ale tekutina neměla kam odcházet a dál se drala dovnitř. Topil se. Brzy tu umře. Hlavou mu neustále dokola běžel bláznivý slib jeho matky. Budeme jedna velká šťastná rodina. Všichni spolu. A tak to má být. _____ 8

COS TO UDĚLAL? Liam otevřel oči, zhluboka se nadechl a rozkašlal se. Okamžitě se probudil, vyskočil, dávil se a plácal rukama do vody kolem sebe. Převalil se přes okraj vany, nahý dopadl na podlahu v koupelně, supěl a dávivě kašlal. „Kristepane!“ vyrážel ze sebe mezi jednotlivými záchvaty kašle a pokusy popadnout dech a naplnit plíce znovu vzduchem. Uslyšel kroky na chodbě. Dovnitř vběhla jeho žena Vanessa a zarazila se ve dveřích. Nemohla pochopit to, co vidí. „Liame! Co je s tebou?“ Na okamžik se mu celá místnost a všechny barvy i tvary slily do jediného rozmazaného, pohyblivého chuchvalce. Posadil se a opřel se o stěnu hned vedle záchodové mísy. Hrudník se mu prudce vzdouval a zase klesal. Snažil se dýchat co nejvíc zhluboka. „Já… já… jak jsem se dostal do vany?“ Vanessa vběhla do koupelny. Vlasy měla stažené do ohonu a její kaštanově hnědé oči byly plné strachu. „Co se stalo?“ ptala se, když si k němu přiklekávala a pomáhala mu se narovnat a opřít o kluzký bok vany. „Proč jsi křičel? A co děláš ve vaně?“ Liam se trochu uklidnil. Podíval se na manželku, na vanu a znovu na manželku. Najednou mu došlo, jaká je mu zima, a roztřásl se. „Proč jsem… jak jsem se… co jsem dělal ve vaně?“ „Na to jsem se tě právě ptala.“ „Probudil jsem se a byl jsem ve vaně. Jak jsem se tam dostal?“ „Nemám tušení.“ Vanessa vstala, popadla ručník a podala mu ho. „Spala jsem a uslyšela křik. Hrozně jsi mě vyděsil. Myslela jsem si, že se ti něco stalo. Netuším, jak ses tam dostal. Když jsem tě viděla naposledy, zařezával jsi na gauči.“ Liam se omotal ručníkem a snažil se zbavit třasu. Opatrně se postavil, popošel k záchodové míse a posadil se na ni. Od toho dne, kdy se ho matka pokusila utopit, měl z vody panický strach. Nikdy by se dobrovolně nešel vykoupat. Už sedmadvacet let si nenapustil vanu. Vanessa si zkřížila ruce na hrudi. „Tak co se děje?“ zeptala se. „Nemám tušení.“ 9

MATTHEW FARRELL „Ty si vážně nevzpomínáš, jak ses tam dostal?“ „Fakt ne. Nevzpomínám si vůbec na nic.“ „Tak to musel být včera pěkně výživný večer.“ Liam se začal prohlížet. Byl mokrý a pořád se třásl zimou. Na hrudníku měl od ramene až pod prsa dlouhý šrám. Vypadal čerstvě. „Počkat. Říkala jsi, že jsem spal na gauči?“ „Zjevně celou noc. Probudila jsem se kolem čtvrté a všimla jsem si, že nejsi v posteli. A když jsem sešla dolů, abych se po tobě podívala, ležel jsi na gauči a chrápal jako starý ožrala. Táhlo to z tebe. Bylo by milé, kdybys aspoň zavolal a řekl mi, že se zdržíš. Víš, jak bývám nervózní, když nevím, kde jsi.“ „Promiň. Chtěl jsem ti zavolat. Asi jsem včera fakt přebral.“ Liam se začal otírat ručníkem. Vycítil ve Vanessině hlase známý tón. Byla naštvaná a on se nechtěl zase hádat. „V kolik jsi přišel?“ Liam se zarazil uprostřed pohybu. Zůstal stát bez hnutí, jen těkal očima. „Popravdě? Vůbec netuším,“ řekl si spíše pro sebe. „Ani na to si nevzpomínám.“ „Tak to jsem hned klidnější. Chybí ti staré dobré časy na vysoké, co?“ Vanessa vzala z regálu druhý ručník a začala vytírat kaluž vody na podlaze. „Jsi dospělý chlap, Liame. Na okna z chlastu už jsi trochu starý.“ Pak se na něj podívala a ukázala prstem. „Co to máš na hrudníku?“ Liam mlčel. „No jo, já vím. Nevzpomínáš si.“ Jakmile Vanessa doutírala podlahu, naklonila se nad vanu a vytáhla špunt. Liam sledoval, jak ze země vedle umyvadla zvedla jeho boxerky, zmuchlala je do kuličky a strčila si je do kapsy. Když byla rozčilená, pokaždé uklízela: nezáleželo na tom, jestli šlo o drobnou rozmíšku, po které začala utírat prach, nebo obrovskou hádku, po níž musela nutně přeorganizovat celou šatní skříň. Hněv a úklid u ní šly ruku v ruce a bylo to tak vždycky už od chvíle, kdy se poznali. „Kde máš věci?“ zeptala se. 10

COS TO UDĚLAL? Zvuk vody odtékající do odpadu Liama znovu přiměl několikrát se zhluboka nadechnout. Jako by se už zase topil. Měl pocit, že bude zvracet. „V obýváku?“ „Ne, tam nejsou.“ Rozhlédl se po koupelně, ale jeho oblečení tam nikde neleželo. „Zapomeň na to. Ani to nechci vědět.“ Vanessa hodila mokrý ručník do koše a upravila si pásek, který jí předtím o kousek povolil a šaty, jež držel, se rozhalily. „S kým jsi pil? Je mi jasné, že tvůj bratr při tom nemohl chybět.“ „Jo, Sean tam byl,“ zalhal Liam. Ze včerejšího večera si nevybavoval vůbec nic. Co se stalo? A jak probůh skončil ve vaně? „A kdo další?“ „Několik chlapů ze stanice. Stejně je neznáš.“ Vanessa došla ke dveřím. „Jsi forenzní specialista na Filadelfském policejním oddělení. Nemyslíš si, že by ses měl chovat trochu zodpovědněji?“ „Byl to jen jeden večer.“ „Máš okno, Liame. To se stává děckám na střední, když ukradnou doma rodičům flašku z baru a nevědí, kdy přestat.“ „Mrzí mě to.“ Vanessin výraz se ještě o poznání zatvrdil. Na okamžik se zastavila a pak se otočila a vyšla ven. „Obleč se. Udělám ti kafe. Přijdeš pozdě do práce.“ Liam sledoval, jak odchází. Dýchání se pomalu vracelo do normálu. Když zůstal v koupelně sám, snažil se vzpomenout si, co se včera večer stalo, jenomže si nevybavoval vůbec nic. Ani jeden detail, ani jedinou chvíli. Jak je to dlouho, co se naposledy takhle zřídil? Vana zavzdychala a žbluňkla a voda odtékala dál. „A ukliď si boty,“ houkla po něm Vanessa z chodby. „V noci jsi je nechal pohozené dole pod schody. Když jsem dneska ráno scházela dolů, div že jsem se o ně nepřerazila.“ „Udělám to.“ Liam se zvedl a přešel do ložnice. Jeho mobil ležel na nočním stolku. Popadl ho a přitiskl palec na čtečku otisků. Displej se 11

MATTHEW FARRELL okamžitě rozsvítil. Snad se mu s pomocí hovorů a zpráv podaří rekonstruovat, co se včera večer dělo. „Kafe je hotové!“ „Za minutku jsem dole!“ Od včerejší čtvrté odpoledne žádné nové zprávy. Poslední byla od jeho bratra. Psal mu, jestli nechce lístky na hokejový zápas. Teď když tu zprávu Liam viděl, vzpomínal si, že se ho na to bratr ptal, ale všechno ostatní od té chvíle měl v mlze. Prošel si protokol hovorů a našel zprávu v hlasové schránce, která mu dorazila včera v osm večer. Zobrazovala se šedě, což znamenalo, že už si ji poslechl, ale na žádný hovor ani vzkaz si nevzpomínal. Přehrál si ji ještě jednou. „Ahoj, to jsem já. Dostala jsem tvoji zprávu, ale nikde tě nevidím. Kde jsi? Zavolej mi.“ Liam ten hlas okamžitě poznal. Byla to Kerri. Volala kvůli esemesce, kterou jí poslal. Ještě jednou prohledal odeslané zprávy, ale nic nenašel. Podíval se i do koše. Taky nic. Vyšel na chodbu, rozhlédl se, vrátil se do ložnice a zavřel dveře. Až když měl jistotu, že je sám, vytočil její číslo a čekal. „Ahoj, dovolali jste se mi, a pokud víte, kdo jsem, nechte mi zprávu a já vám…“ Liam zavěsil a položil telefon zpátky na noční stolek. V tichu ložnice slyšel, jak venku za oknem zpívají ptáci. Známka nového dne. Nového začátku. A právě tak s Vanessou fungovali: přežili jeden den a potom další. A další. Jejich manželství byla neustálá dřina. Když se ho matka pokusila zabít, bylo mu šest. Stalo se to přesně jedenáct měsíců poté, co se Seanem přišli o otce. Na vině byly špatné brzdy v autě a osudná nehoda. Matka se se ztrátou nedokázala vyrovnat a většinu času po manželově smrti strávila v sebedestruktivní spirále. Byla to jedna z nejděsivějších věcí, jaké Liam ve svém raném dětství zažil. Žena, na které byl závislý a na kterou spoléhal, se utápěla v hlubokých depresích, oba syny odstřihla od svého života a místo odpovědí na otázky vždy jen něco nesrozumitelně zamručela, kývla nebo zavrtěla hlavou. Se Seanem strávili většinu 12

COS TO UDĚLAL? času snahou pochopit, co ty pohyby a zvuky znamenají a jak na ně mají reagovat. Někdy se jim to podařilo odhadnout dobře, častěji se ale naprosto pletli. A během těch jedenácti měsíců přestala jejich matka jíst i vařit a v ten poslední den se ráno ani nedokázala zvednout z postele, aby je vypravila do školy. Jejich otec pro ni znamenal všechno na světě a najednou tu nebyl. A během toho roku jako by s ním odešla i ona. Liam ani Sean neměli nejmenší tušení, co se na ně onoho odpoledne chystá, a přesto se mu ta vzpomínka i události toho dne nevratně vryly do paměti. Ptáci dál cvrlikali a Liam se oblékal. Bolela ho hlava. Ze všech sil se snažil vybavit si něco – cokoli – z včerejšího večera, ale nepřišel vůbec na nic. Napadlo ho, jestli se mu paměť ještě někdy vrátí. Musí, nebo ne? Možná že až dorazí do práce. Nemělo smysl vyšilovat. A navíc tam bude Sean. Zeptá se ho na podrobnosti z včerejšího večera a bude doufat, že moc nevyváděl. A kdyby tohle nevyšlo, bude se dál zkoušet dovolat Kerri. Někdo přece musí něco vědět. Ale to, jak se probudil ve vaně plné vody, ho vyděsilo. Jak se tam dostal? Jak mimo musel v noci být?

Tělo Alexandera Scullyho bylo zakryté bílým prostěradlem. Bylo to to nejlepší, co mohli policisté, kteří na místo dorazili jako první, udělat, než dokončí ohledání místa činu a koronerovi lidé ho naloží do pytle a odvezou k pitvě. Sean Dwyer stál nad obětí a zíral na ni, jako by tam žádné prostěradlo nebylo: jako by se ten mrtvý měl najednou posadit a prozradit mu, kdo mu to udělal. Jenomže tady nebylo žádné doznání zapotřebí – skutečné ani nadpřirozené. Sean věděl, kdo za tím stojí. Filadelfská policie řešila přibližně šestnáct tisíc násilných činů ročně, a z toho zhruba tři sta vražd. Jako detektiv na oddělení vražd Sean dobře věděl, že většina zločinů je zapomenutelná a nijak se nevymyká průměru: vyřizování účtů mezi gangy, domácí násilí, které se zvrhlo v zabití, nehody, po nichž viník ujede z místa činu. Když na věc přišlo, makali jste na ní, a jakmile jste případ uzavřeli, neštěkl po něm ani pes. S pouhými jednadvaceti okrsky, na které připadalo tři sta padesát vražd, jste si nemohli dovolit prošetřovat každou z nich stejně důkladně jako Perry Mason. Platívalo jednoduché pravidlo: většinou se ukázalo, že hlavní podezřelý měl daný zločin na svědomí, a případ byl vyřešen bez hřmotných fanfár. Místní mordy neměly hollywoodský pel. Byly to skutečné zločiny, a jak to platí o všem autentickém, i zde ono „reálno“ vnášelo do policejní práce poměrně vysoké procento rutiny. Jenomže tenhle případ byl jiný. 14

COS TO UDĚLAL? Sean se poškrábal na bradě a roztržitě zatahal za odznak, který mu visel na krku. Dvanáct let dělal poldu. Sedm let byl na vraždách. Myslel si, že už viděl všechno, ale tohle místo činu vyvedlo z míry i jeho. Brutalita, s níž je možné přivodit něčí smrt, ho fascinovala. Výjezdovka čekala venku v dodávce. Bylo hodně časně, ale co nevidět začne ranní špička. Těch několik kolemjdoucích, kteří se pokusili zjistit, co se stalo, odehnali policisté parkující venku před obchodem, ale bylo jich opravdu jenom pár. Město se teprve probouzelo k životu. Do doby, než se kolem místa činu začne pohybovat spousta lidí, jim ještě nějaký čas zbýval. Seanův parťák Don Carpenter právě prošel předními dveřmi. Byl to pohledný vysoký černoch, asi o patnáct let starší než Sean. Při chůzi působil ladně, skoro jako by se vznášel ve vzduchu, a vždycky se pohyboval elegantně a plynule. Ženy ho zbožňovaly, ale Don byl věrný manžel, což bylo pro většinu z nich samozřejmě ještě přitažlivější. Don byl Seanovým parťákem hned od začátku. Ještě jako zelenáče si ho vzal pod křídla a stal se jeho učitelem. Za ty roky, co spolu dělali, se mezi nimi vytvořilo přátelské pouto. „Promiň, že jdu pozdě,“ začal Don. Sean mávl rukou, jako že o nic nejde. „Jak se vede mámě?“ „Včera večer usnula u televize, a když se probudila, nevěděla, kde je, a zpanikařila. Sestry vůbec neposlouchala, tak zavolali mně.“ „Stává se to čím dál častěji.“ „Já vím. Jestli to takhle půjde dál, budu ji muset nechat pře stěhovat někam blíž. Nemůžu jezdit do Doylestownu pokaždé, když je zmatená. Začíná to být nezvladatelně často.“ Don ukázal na prostěradlo, kterým byl přikrytý Alexander Scully. „Našli jste něco?“ „Vlastně ani ne. Oběti bylo dvaasedmdesát. Tenhle obchod vlastnil v podstatě celý život. Poslali jsme auto pro jeho ženu. Dovezou ji na pitevnu, aby ho identifikovala.“ Don se sklonil a odhrnul prostěradlo, aby se mohl podívat. „Kristepane,“ zamumlal. „Nejspíš ho budeme muset identifikovat podle dentálních záznamů. Z obličeje mu toho moc nezůstalo.“ 15

MATTHEW FARRELL „Nevypadá to, že by se sem někdo vloupal. Poslíček mu ráno přivezl balík a okamžitě nás zavolal. Předpokládáme, že oběť útočníka znala. Obchod zavírá v osm večer. Čas úmrtí připadá přibližně na půlnoc.“ „Našlo forenzní nějaké otisky?“ „Víc, než stíhají zpracovávat. Na hlavních dveřích, na skleněném pultu, na policích i na dveřích vzadu, všude jich jsou mraky. Jsme v papírnictví a do Velikonoc zbývají dva týdny. Ten chlap měl napilno.“ Don ukázal na kameru, zavěšenou v rohu nad pultem. „Nějaký záznam?“ Sean zavrtěl hlavou. „Kamera je napojená na komp vzadu, jenže celý harddisk stolního počítače chybí. Podívali jsme se do pokladny. Žádná hotovost. I sejf je prázdný. Zůstaly ale účtenky za platby kreditními kartami a šeky.“ „Stolní počítač? Kdo probůh dneska tohle ještě používá?“ Sean procházel obchodem a Don nakoukl za pult. Až na samotnou vraždu to působilo, jako by tam k ničemu nedošlo. Přání k narozeninám ležela dál vyskládaná v krabičkách hned vedle skleněných sošek a hracích skříněk, před kterými byla vyrovnaná pouzdra. Ze stropu dolů visely papírové velikonoční ozdoby a jemně povlávaly v průvanu, který Don ale necítil. Nebyly tu vůbec žádné stopy po zápase. „Šeky si nevzali, protože se dají vystopovat. Na to je Cutter dost chytrý.“ „Myslíš si, že to má na svědomí on?“ „Ty ne?“ „Mohl to být kdokoli.“ Dovnitř vešel jeden z forenzních techniků a nesl si tašku s nářadím, a když procházel kolem, Sean mu do ní nahlédl. Muž tam měl lahvičky plné tekutiny, plastové sáčky s páskou nahoře a krabici latexových rukavic. Forenzní. Tahle část vyšetřování šla úplně mimo něj. Jeho bratr Liam dělal na forenzním. Však byl také nejchytřejší z celé rodiny. „Udělal to Cutter,“ řekl Sean, když technik odešel. „Celé roky terorizuje majitele takovýchle obchodů a teď zabije staříka jenom 16

COS TO UDĚLAL? dva bloky od radnice. Začíná si dovolovat, a čím je troufalejší, tím je nebezpečnější. Byl to on.“ „Možná máš pravdu,“ odtušil Don. „Odpovídá to profilu, ale ještě to tady projděme, ať máme jistotu. Honíš se za ním už dva roky a zatím nemáš nic pořádného. Najdeme svědka, a ten je najednou fuč. Máme někoho, kdo je ochotný vypovídat u soudu – a ejhle, na poslední chvíli si to rozmyslí. Jestli to udělal on, musíme najít něco, díky čemu ho dostaneme.“ Sean počkal, až Don vyjde zpoza pultu a společně se vydali do přední části obchodu. Všude kolem nich ležela přání k narozeninám i dalším příležitostem. Byla tu i plyšová zvířátka, keramické panenky a štěstíčka. Štěstí uprostřed tragédie. Sean měl plnou hlavu představ toho, co se asi odehrálo mezi Cutterem a Alexanderem Scullym. „Rozmlátil mu obličej na hadry.“ „Vypadá to tak.“ „Nejspíš si přišel pro výpalné. To by vysvětlovalo, proč ho majitel dobrovolně pustil dovnitř. Třeba u sebe neměl dost peněz. Možná to nebylo poprvé. Víš jak, kolik může v dnešní době vydělat majitel papírnictví? Jasně, budou Velikonoce, ale stejně bych se vsadil, že hotovosti tu moc nebylo. A na výmluvy není Cutter stavěný. Mlátil toho chlapa tak dlouho, že by ho nepoznala ani vlastní máma. Udělal z něho exemplární příklad pro další majitele obchodů v okolí. Byl to on. Musel být. Vůbec o tom nepochybuju.“ „V tom případě ho dostaneme,“ řekl Don. „Ale musíme to udělat přesně podle předpisů. Nemůžeme dopustit, aby unikl spravedlnosti kvůli nějaké školácké chybě.“ „To taky nedopustíme.“ Do obchodu vešli dva lidi z forenzního. Jeden z nich nesl pod paží složený vak na tělo. Zamávali jim a Sean s Donem pozdrav opětovali. Muži rozložili vak hned vedle těla pod prostěradlem. Děsivý obraz znetvořeného obličeje Alexandera Scullyho jako by se Seanovi vpálil přímo do mozku. To nebude jen tak obyčejná vražda. Po téhle zůstanou jizvy.

Raul Montenez vběhl do foyer hotelu Tiger. V jedné ruce držel kafe, ve druhé pytlík koblih. Skrz poškrábané a špinavé neprůstřelné sklo se podíval do kukaně pokladního a zjistil, že jeho šéf, pan Guzio, tam sedí na židli a podřimuje. Ten malý, obtloustlý chlapík vypadal, jako by takhle seděl už několik dní: košili měl špinavou a vytaženou z kalhot a horní tři knoflíčky rozepnuté, takže mu ven lezlo tmavé ochlupení na hrudi. Byl holohlavý až na licousy, které znatelně odrůstaly. Prsty měl tlusté jako klobásy. Přes mikrofon, který zůstal zapnutý, bylo slyšet, jak chrápe. Dokonce i když spal, bylo přímo cítit nenávist, která z něj vyzařovala. Lobby – po většinu dne hlavní Raulovo pracoviště – bylo plné lahví od piva, různých papírků, plastových kelímků a všemožných obalů od kondomů. Na podlaze z černého linolea se povalovaly vajgly a na už tak flekatém koberci přibyly další neidentifikovatelné skvrny. Raula čeká další dlouhá šichta. „Jdeš pozdě,“ štěkl po něm Guzio. Oči nechal zavřené a ruce zkřížené a položené na vypouklém břiše. „Dobré ráno, pane Guzio. Promiňte. Autobus měl zpoždění. Pustíte mě dovnitř, prosím?“ Guzio otevřel oči, zvedl hlavu a podíval se na vychrtlého přistěhovalce. „Autobus má zpoždění nějak často,“ zavrčel. „To ano. Hodně často.“ „Jestli o tuhle práci nestojíš, najde se spousta takových, jako seš ty, co ale budou chodit včas.“ 18

COS TO UDĚLAL? „Já za to ale nemůžu, pane. Autobus nedojel načas. A když má zpoždění autobus, mám ho i já.“ „Kterým autobusem jezdíš?“ „Třicet dvojkou.“ Guzio se s námahou zvedl ze židle. „Asi zavolám na dopravní podnik a poptám se, jestli měla třicet dvojka dneska ráno zpoždění. A pokud ano, vynadám jim, protože mi kvůli tomu lidi chodí pozdě do práce.“ „Klidně tam zavolejte. A kdyby se vám podařilo ten problém vyřešit, budu vám vděčný.“ „Ale jestli mi řeknou, že autobus jel načas, no, v tom případě si o tom spolu ještě promluvíme.“ Umaštěný muž sáhl pod pult, stiskl tlačítko a dveře se odemkly. „A teď mazej něco dělat.“ „Gracias.“ Raul proklouzl dovnitř, odložil kafe i koblihy a co nejrychleji se vrhl na práci. „Ještě pořád se neodhlásil ten z bé jedenáctky,“ houkl na něj Guzio přes rameno. „Pokud nesejde dolů dřív, než doděláš první patro, zajdi za ním a řekni mu, že je čas zvednout kotvy. Za chvíli by měl opustit pokoj a my nejsme žádný Marriott. Před čtvrtou musí být ve všech pokojích čisto. Musím se o podnik náležitě starat.“ Raul vytáhl ze servisní místnosti mop a kýbl a opřel je o zeď hned vedle dalšího náčiní, které bude ten den potřebovat. „Jistě, žádný problém. Pokud nesejde dolů, než dodělám první patro, zajdu za ním a řeknu mu, že se musí okamžitě vystěhovat.“ _____ Dvě hodiny zametání, utírání prachu, leštění a vytírání utekly jako voda a první patro bylo čisté a připravené na další várku noční klientely. Těm lidem, kteří sem chodili, bylo popravdě úplně ukradené, jestli se hotel blýská jako klícka, nebo jestli na pod laze leží kravská lejna. Jejich hosté k nim chodili kvůli jedné je diné věci a čisté foyer pro ně vůbec nic neznamenalo. Jenomže 19

MATTHEW FARRELL Raul měl za úkol tam uklidit, a tak to taky udělal. Každičký boží den. Vynesl zadním východem poslední pytel s odpadky a hodil ho do kontejneru. Když se vrátil, Guzio stál ve dveřích prosklené kukaně. „Náš chlapík z bé jedenáct se ještě neukázal,“ prohlásil. „Zajdi pro něj.“ „Ano, pane.“ „Podle knihy hostů se jmenuje Johnny Cash. Fakt vtipný. A na pokoji mají být dva. Ať se okamžitě pakují.“ Fiktivní jména byla v hodinových hotelech běžná, ale tohle Raulovi uniklo. „Vyřídím panu Cashovi, ať okamžitě opustí hotelový pokoj.“ „To udělej. A pospěš si. Jestli sis toho ještě nevšiml, trpělivost není zrovna moje silná stránka.“ Raul vystoupal po schodech a zamířil k pokoji B11. Na celém patře bylo úplné ticho. Jediným oknem na konci chodby dovnitř prosvítalo slunce a Raul viděl, jak se vzduchem vznášejí drobné částečky prachu. Jeho kroky tlumil koberec a on si zničehonic uvědomil, jak je osamělý. Když dorazil ke dveřím pokoje, počkal a zadíval se na čísla, která kdysi byla pevně přišroubovaná, ale teď visela nakřivo, takže to spíš než číslo pokoje připomínalo začátek nějaké webové adresy: B//. Ze starých kovových dveří se odlupoval béžový nátěr a zlatá kulová klika byla poškrábaná po těch letech, kdy se všemožní opilci neúspěšně snažili trefit klíčem do zámku. Raul zvedl ruku a chystal se zaklepat, ale pak se zarazil. Došlo mu, že vůbec netuší, kdo spí – nebo čeká – uvnitř. Tohle nebyl ten typ hotelu, ve kterém jste si mohli na dveře pověsit cedulku Nerušit. Jeden nikdy nevěděl, co se za mnoha zavřenými dveřmi zrovna odehrává, a vzhledem k tomu, jakou klientelu hotel Tiger přitahoval, bylo dost dobře možné, že někoho při něčem vyruší. Už představa, že tu ten host strávil celou noc, byla podivná. Jejich hotel byl z podstaty hodinový a většina hostů platila podle toho. 20

COS TO UDĚLAL? Každý, kdo zůstal přes noc, zaplatil trojnásobek a obvykle něco skrýval. Raul z toho byl čím dál tím nervóznější. „Pane Cashi, musíte opustit pokoj,“ zavolal a třikrát zabušil na dveře. Na koberec dopadly další úlomky barvy. Raul cítil, že začíná dýchat mělce a zrychleně. Žádná odpověď. Přitiskl ucho na dveře a zkoušel, jestli zevnitř neuslyší nějaký pohyb, ale taky nic. „Pokoj bé jedenáct se musí okamžitě odhlásit. Už je ráno. Musíte jít.“ Ani teď žádný pohyb ani zvuk. Raul nespouštěl oči ze dveří, ale odhodlal se, sundal od pasu obrovský svazek klíčů a začal se jimi probírat. Ruce se mu třásly, jak tak bral mezi prsty jeden klíč za druhým, až konečně narazil na univerzál. „Máte poslední šanci, pane Cashi. Jdu dovnitř. Musíte okamžitě opustit pokoj.“ Raul vsunul klíč do zámku a otočil jím. „Už jdu,“ zavolal. Vlastní hlas ho zradil a zlomil se. Raul vcházel dovnitř a cítil horkost ve tváři. Pokoj osvětlovaly tytéž sluneční paprsky, které pronikaly dovnitř i oknem na chodbě. Z místnosti bylo vidět část silnice a na ní rychle jedoucí auta, která vjížděla do zatáčky a mizela z dohledu. V popředí Raul spatřil, co ho v pokoji čeká. Ženské tělo bylo ochablé a viselo na kabelu provlečeném potrubím nahoře u stropu a na konci přivázaném k posteli. Žena se nepohupovala ani jinak nehýbala. Visela úplně bez hnutí. Byla tu krev. Spousta krve. Měla ji na nohách a na chodidlech a rozlévala se i dole po podlaze. Žena byla nahá a měla oholené vlasy. Hlava byla nakloněná mírně ke straně a oči, červené a propadlé, zíraly kamsi do prázdna. Z koutku úst jí vyklouzla špička jazyka. Dívala se jeho směrem, ale jakoby mimo a někam nad něj. Dřív musela být moc krásná. Teď byla zohavená. „Né!“ zaječel Raul, pozpátku vyklopýtal z pokoje a spadl na koberec na chodbě. Nohou přitom kopl do kovových dveří, takže se na něj snesly další kousíčky odloupnuté barvy. Do očí mu stouply 21

MATTHEW FARRELL slzy, ochromoval ho strach a pořád dokolečka se modlil. Do hotelu Tiger zavítal samotný ďábel a nechal tu po sobě tu nejodpornější stopu smrti. Navzdory nadcházející bezesné noci plné alkoholu a drog se mu na ten výjev nepodaří zapomenout. Bude si pamatovat každou maličkost, každý zvuk i pach.

Sean seděl spolu s ostatními ze zásahovky vzadu v neoznačené policejní dodávce a malým čtvercovým okýnkem se díval ven. Prohlížel si okolí a v hlavě si ještě jednou, naposledy procházel krok po kroku celý plán. Parkovali v boční uličce naproti dvoupatrovému domu. Podle toho, co z auta viděl, byl všude klid. Všechny domy v celém bloku byly zchátralé a polorozpadlé, což bylo pro severní stranu města typické. Střechy se propadaly, základy drolily, v oknech místo záclon visela prostěradla nebo pytle na odpadky a okenice byly poslepované z různých kusů dřeva. Rozhodně to nebyla čtvrť, kde by si měl bohatý král ulice postavit svoji rezidenci, ale kde jinde by se mohl lépe skrýt? Cutter Washington byl chytrý a věděl, že pod svícnem je největší tma. Znal pravidla a za tu dobu už uměl všechny policejní procedury i postupy, které museli dodržet. Byl to profík a ve městě znal každý kout i škvíru. Nastal čas ho dostat. Nestávalo se to často, ale tu a tam se i na filadelfskou kriminálku usmálo štěstí. Nějaká skupinka vysokoškoláků z Pensylvánské dorazila ten večer do centra a slavili až do zavíračky v jednom baru na Market Street. Když vyšli ven, rozešli se nazdařbůh ulicemi a čas od času si pořídili nějakou fotku, aby zaznamenali atmosféru města a udělali ze sebe blbce na snímcích, kterými by se mohli pochlubit na sociálních sítích. A na jedné z těch fotek – zachycovala nějakého mladého kluka, který visel hlavou dolů na ceduli, ukazující cestu k Independence Hall – se jim v pozadí náhodou podařilo vyfotit 23

MATTHEW FARRELL i Cuttera. Přesně v tu dobu, kdy byl zavražděn Alexander Scully, Cutter zrovna vycházel ze zadních dveří jeho obchodu. Těm studentům na tom nepřišlo nic divného, ale když pak druhý den ráno uviděli zprávy, okamžitě zavolali na policii. A jejich a Cutterův částečný otisk uvnitř obchodu byly přesně ty důkazy, jaké policie potřebovala, aby dostali povolení k domovní prohlídce. Don zavřel složku k případu a odložil ji stranou. „Tak jo, ještě jednou naposledy si to projdeme.“ Seržant, který seděl naproti Seanovi, přikývl. „Oukej.“ „Dojdeme na verandu, jednou zaklepeme a pak vtrhneme dovnitř. Mějte na paměti, že tohle je dům jeho přítelkyně a ta má dvě malé děti.“ „Jasný,“ řekl seržant. „Jste ve spojení s policistou u zadního vchodu?“ „Jo, všechno je domluvené. Už tam čeká. Jestli někdo vyběhne zadem, dostane ho.“ „Dobře.“ Sean se odlepil od okna. „Není to žádný zelenáč,“ prohlásil. „A tohle není poprvé, kdy někoho zabil, a taky to není poprvé, kdy proti němu zasahuje policie, takže buďte opatrní. Jakmile vyrazíme dveře, možná se vzdá bez boje, ale taky se může dát na útěk. Anebo se nás může pokusit zabít. Musíme se připravit na všechny eventuality.“ Ostatní souhlasně pokyvovali hlavou. Sean si ještě jednou prohlédl okolí. Nesnášel přepadovky. Spousta možností, že se něco zvrhne. „Tak jo, řekněte tomu vzadu, že jdeme dovnitř. Tak do toho.“ Tým otevřel boční dveře dodávky, všichni vyskákali ven a se zbraněmi přichystanými ke střelbě přeběhli přes ulici. I s tím policistou vzadu jich bylo sedm. Někde v dálce se rozštěkal pes. Dorozumívali se posuňky a tichými znameními. Rozdělili se po obou stranách chodníku a vyběhli po schodech ke dveřím. Muži se přitiskli ke zdi nedaleko ode dveří. Pod jasně modrými bundami filadelfského policejního sboru se skrývaly neprůstřelné 24

COS TO UDĚLAL? vesty. Sean na všechny ještě naposledy kývl a zabušil na dveře. „Policie! Otevřete!“ Napočítal do tří, otočil se a vykopl dveře, které zůstaly viset jenom na jednom pantu. Celý tým vtrhl dovnitř. „Policie!“ „Policie!“ „Vyjděte ven tak, ať vás vidíme! Vyjděte ven s rukama nad hlavou! Jsme ozbrojení! Cuttere Washingtone, okamžitě vyjděte ven!“ Muži se rozdělili podle obvyklého schématu, a zatímco seržant se třemi muži prohledávali všechny pokoje v přízemí, Sean s Donem si vzali na starost schody: jako první šel Sean, Don stoupal hned za ním a kryl mu záda. V domě panovalo nervy drásající ticho. Žádný pohyb, žádný zvuk. Žádné děti, které by volaly maminku. Nikdo se neptal, co jsou zač. Nikde se nepohnula ani myš a bylo slyšet jen kroky týmu, který o patro níž systematicky procházel z jedné místnosti do druhé. Sean s Donem vyšli nahoru do patra a náhle zaslechli dupot nohou. Sean pevně stiskl zbraň a rozběhl se úzkou chodbou k zavřeným dveřím na samém konci. „Policie! Pomalu vyjděte ven s rukama nad hlavou!“ Dveře ložnice se rozletěly a ven se vyřítila nějaká žena. Mávala rukama, ječela a běžela přímo k nim. Byla obézní, na sobě měla tepláky a tričko a rychle se přibližovala. Barevné natáčky, které měla ve vlasech, se jí při běhu pohupovaly ze strany na stranu. Detektivové nerozuměli tomu, co říká, ale Sean uviděl vzadu v ložnici za ní nějaký pohyb. Okamžitě zvedl zbraň. „Madam, k zemi!“ Žena ho neposlechla a dál utíkala směrem k nim. Když dorazila blíž, konečně pochopili, co to volá: křičela po nich všemožné nadávky a výhrůžky, jednu za druhou v rychlém sledu. Don stáhl Seana na stranu a vytáhl paralyzér, a když se dostala dost blízko, namířil jí na hrudník a stiskl spoušť. V jediném pomalém pohybu se ta žena zastavila, popadla dráty, které jí trčely z hrudi, a potom padla k zemi, zmítala sebou na podlaze, lapala po dechu a nakonec 25

MATTHEW FARRELL se stočila do klubíčka. Don odpojil dráty od paralyzéru a pokračoval dál. „Jdeme,“ řekl. „V ložnici.“ „Cuttere, ruce vzhůru!“ zařval Sean. Když se dostal až na konec chodby, vykopl dveře do ložnice. Oba uviděli, jak se závěsy vlní v průvanu, který tam proudil jediným oknem v místnosti. Jejich podezřelý byl pryč. „Míří dozadu! Vylezl oknem! Čekejte ho tam!“ chtěl Sean zaječet do vysílačky, aby varoval policistu čekajícího u zadního vchodu, ale než ji stačil vytrhnout z opasku, ozvaly se z postranní uličky za domem výstřely a on zůstal stát na místě jako přibitý. Don se rozběhl k oknu a popadl vysílačku. „Zraněný policista! Na North Broad Street tři sta padesát dva máme postřeleného policistu. Podezřelý je na útěku. Černoch, metr devadesát, bílý nátělník a džíny. Běží na východ směrem k North Twelfth Street.“ Pak se otočil k Seanovi. „Jdeme!“ Jeho parťák se kolem něho prořítil a začal sbíhat ze schodů a Sean vyskočil oknem ven na malou stříšku. Doběhl na kraj a po okapu sešplhal dolů. Když doskočil na zem, uviděl, že seržant už je venku a běží k postřelenému policistovi. Muž byl zraněný někde na hlavě nebo na krku. V ranním slunci působila krev nezvykle jasně a světle. „Zůstaňte u něj,“ zavolal na něho Sean, když probíhal kolem, a přečetl si cedulku se jménem mladého kolegy, ležícího na zemi. Samson. „Posily a záchranka už jsou na cestě.“ Muž mu nevěnoval pozornost. Místo toho vzal svého podřízeného do náruče a stlačil mu ránu. Ostatní mezitím dokončili prohlídku domu. Seržant tomu mladíkovi šeptem opakoval: „Musíte vydržet. Musíte vydržet. Musíte vydržet.“ Sean za sebou slyšel Dona, ale soustředil se výhradně na podezřelého, který utíkal před ním. Za tu chvíli nabral docela slušný náskok. „Stůj! Policie!“ Cutter se v běhu otočil a dvakrát vypálil. Když Sean uviděl záblesky výstřelů, kryl se, ale nezastavoval. Viděl, jak Cutter přeskakuje nízký plot. Při dopadu mu podklouzla noha. Byl už skoro 26

COS TO UDĚLAL? na konci uličky, a jestli se mu podaří dostat na ulici plnou lidí, mohl by se mezi nimi ztratit a nakonec jim zmizet bůhvíkde. Sean se zastavil, zvedl Berettu a pečlivě namířil na prchajícího muže. Jistým prstem zmáčkl spoušť a Cutter se okamžitě poroučel k zemi. „Zůstaň ležet,“ nařídil mu. Cutter sebou mlátil, hlasitě kňučel a dlaní si tiskl zadní stranu stehna. Sean se k němu opatrně blížil, ale nepřestával na něj mířit. Přelezl plot a seskočil na druhou stranu. Cutter se převalil. Svaly na pažích se mu napínaly k prasknutí. Obří hodinky se rozbily při pádu na zem a řetěz posetý diamanty, který měl na krku, při každém pohybu zazvonil. „Kde máš zbraň?“ zeptal se Sean. „V tvý prdeli!“ zaječel Cutter. Na okamžik se na detektiva podíval, ale pak se odvrátil. „Okamžitě mi dej zbraň, jinak tě dodělám přímo tady.“ Cutter zaskučel, vytáhl zpod sebe Glocka a poslal ho po cestě dál od sebe. „Zavolej záchranku, člověče, jsem zraněnej!“ Don je dohnal, přelezl plot a přistál vedle svého parťáka. „Dobrá trefa,“ podotkl. „Díky. Musel jsem ho dostat dřív, než doběhne na ulici. Nechtěl jsem ho ztratit.“ „Nic sem neproved,“ štěkl Cutter. „Sežeňte mi doktora. Potřebuju doktora. Jsem postřelenej. To tys mě střelil!“ „Jo, vypadá to, že jsem tě trefil do kolene,“ odvětil Sean. „To bude bolet.“ „Běž do prdele!“ Sean dál mířil zbraní na podezřelého a popošel k parťákovi. „Dej mu pouta, já ho prohledám,“ vyzval Dona. „Odvezeme ho do nemocnice. Budu na chodbě čekat tak dlouho, dokud nebude schopný převozu na vazební příjem. Nespustím toho parchanta ani na vteřinu z očí.“ Don přikývl. „Souhlas.“

Prostranství před hotelem Tiger ohraničovala žlutá policejní páska a na parkovišti před vchodem uvěznila vozy dvou policejních hlídek, které jako první reagovaly na dispečera. Navíc držela všechny nepovolané zvědavce dost daleko od místa činu. Naproti vchodu parkovala záchranka a dodávka z forenzního. Dva strážníci stáli vedle zábran na koncích ulice a v obou směrech ji uzavírali. V hotelu to dost specificky páchlo. Liam se zastavil, aby zjistil, co to je, ale to nejlepší, na co dokázal přijít, byla kombinace přemíry Lysolu a puch mokrého psa. Přitiskl si ruku na ústa a společně se zbytkem týmu vystoupal po schodech nahoru. Seržant McMullen, který to tu měl na povel, už na něho čekal. „Á, forenzní,“ přivítal ho. „Už jsme si říkali, kdy se konečně ukážete.“ „Co tu máme?“ „Nějakou holku na bé jedenáctce, pověšenou na kabelu, břicho rozřezané. Je to dost brutální. Nic takového jsem ještě neviděl. Někteří kolegové s tím dost bojují. Vyslýcháme majitele hotelu a snažíme se z něho dostat seznam hostů a zaměstnanců, kteří mohli něco vidět. Udělali jsme pár fotek a ohradili místo činu páskou. Se vším ostatním jsme v podstatě čekali na vás.“ „Dobře. Jdeme na to.“ McMullen zakroutil hlavou a sklopil oči. „Ať už to udělal kdokoli, bude to magor. Ten parchant jí totiž k nohám položil papírové květiny.“ 28

COS TO UDĚLAL? Liam se zarazil. „Papírové květiny?“ „Jo, víš jaké, takové ty kytičky, které vyrobíš třeba z papírových kapesníků nebo něčeho takového. A ten pošuk jich udělal celou kytici a položil ji té holce k nohám. Divný.“ „Kdo je tu z vražd?“ „Heckle a Keenan. Keenan je nahoře, Heckle vyslýchá majitele u něj v kanclu. Je to tamhle.“ Liam a jeho tým vystoupali do prvního patra. Cestou si nasadili rukavice a chystali se důkladně ohledat místo činu. Detektiv Keenan už je čekal nahoře a odvedl je do pokoje B11. Keenan byl zavalitý chlap, vysoký a tlustý. Světlé vlasy měl neupravené a na tváři mu z mládí zůstaly jizvičky po akné. Celý život hrál fotbal a v podzimní lize hrál za oddělení jako záložník. Tyčil se nad každým, kdo procházel kolem. „Tamhle to je,“ říkal. Dorazili do pokoje a Liam se zastavil, aby prozkoumal místo činu. Byla to hodně brutální smrt. Puch dezinfekce a zmoklého psa vystřídal odér smrti, který si za žádných okolností nešlo splést s ničím jiným. Pot, tělesné tekutiny, výkaly, krev – to všechno vyvolávalo v člověku silný odpor a on si na to kvůli své práci musel časem zvyknout. Na zemi pod obětí ležel pugét různobarevných papírových květin. Byly potřísněné krví. A podruhé za ten den si Liam vzpomněl na matku. „Tak fajn,“ řekl hlasitě. „Dostaneme odsud všechno, co půjde. Jane, chci fotky a otisky. Robe, sežeň vzorky krve. Teddy, ty sebereš vlákna ze všech látek, co tu najdeš: matrace, povlečení, deka, koberec… prostě všechno. Až budeme hotoví, odřízneme ji a zabalíme. A jakmile budeme na pitevně, chci pitvu a analýzu všech tkání. Jdeme na to.“ Tým se rozptýlil a všichni si začali vybalovat nástroje. Liam pracoval jako forenzní technik u filadelfské policie už šest let. Vedl tým a ve své divizi patřil mezi nejoddanější a nejpečlivější zaměstnance. Díky svým schopnostem vědce a myšlení detektiva dokázal odhalit nenápadné stopy v mnoha případech vražd, které řešila místní kriminálka. Využíval přitom metody, které byly 29

MATTHEW FARRELL i v jednadvacátém století považovány za supermoderní. Byl také členem protiteroristické jednotky a na částečný úvazek vyučoval na policejní akademii. Viděl už dost míst činu podobně brutálních, jako bylo tohle, a o většině z nich napsal nějakou odbornou studii. Vraždy ho svým způsobem fascinovaly. Díval se, jak se ostatní dali do práce, vytáhl z batohu fotoaparát a začal pořizovat snímky. Oběť byla nahá a celé tělo mělo tmavomodrý nádech. Hlava, na několika místech vyholená, jí bezvládně visela na stranu. Z rány na břiše v oblasti žaludku vedlo řečiště dávno zaschlé krve. Její stopy mířily po nohou až dolů na podlahu. Tohle bylo násilí v té nejzrůdnější podobě. Liam popošel blíž, namířil fotoaparát – a v tu chvíli to uviděl. Světlo proudící dovnitř z chodby ji ozářilo v tom správném úhlu a on ji okamžitě poznal. Zadržel dech a divže neuskočil dozadu. Zarazil se na poslední chvíli. „Jak že se jmenuje?“ zeptal se co nejklidnějším hlasem. Keenan otevřel notýsek. „Millerová. Kerri Millerová.“ Její jméno mu projelo tělem jako blesk. Kolena mu zeslábla a on dostal strach, že se neudrží na nohou. „V kabelce jsme našli průkaz totožnosti,“ pokračoval detektiv. „Kromě něj tam byly i peníze a kreditky. Ale mobil zmizel.“ Liam zacouval. Tolikrát jí přejížděl prsty po sametově hladké pokožce, tolikrát ji líbal, cítil její doteky a objetí, a přesto ji nepoznal. Rozhlédl se kolem sebe. Na první pohled žádné stopy zápasu. Telefon, digitální hodiny a lampa zůstaly stát na svém místě na nočním stolku a postel byla ustlaná, jako by v ní ani nikdo neležel. Závěsy byly roztažené. Jen dvě židle nestály u stolu: jedna byla v rohu na druhé straně pokoje, druhá otočená směrem k posteli. „Kde jsou její vlasy?“ zeptal se. Keenan pokrčil rameny. „Nikde ani stopy. Předpokládáme, že si je odnesl vrah.“ Kerri Millerová. Liam prošel kolem těla a vyšel ven na chodbu. „Potřebuju si zavolat. Hned jsem zpátky.“ „Je všechno v pořádku?“ 30

COS TO UDĚLAL? „Jo. Bude to chvilička.“ Až na několik policistů, roztroušených po chodbách a ve foyer, byl hotel úplně prázdný. Liam seběhl do přízemí, vyrazil ze dveří a vyřítil se na parkoviště před hotelem. Svět kolem něj se točil a houpal. Nasedl do forenzní dodávky. Srdce měl až v krku. Dech se mu zarazil v hrdle. Vydal ze sebe výkřik, který byl spíš zvířecí než lidský. Oči měl plné slz. Vytáhl mobil a zavolal bratrovi. Naproti přes ulici se zformoval hlouček čumilů. Stálo tam i několik televizních dodávek a reportéři čekali, jestli nezaslechnou něco, z čeho by se dalo odvodit, co se uvnitř hotelu Tiger seběhlo. V žilách mu pulzoval adrenalin a třesoucí se ruka přiložila telefon k uchu. Kerri byla mrtvá. Kerri Millerová. Jeho milenka.

Vypadalo to, jako by druhé poschodí nemocnice Temple University Hospital, kde se nacházela traumatologie, obsadil celý filadelfský policejní sbor. Strážníci, seržanti, dva nadporučíci a několik detektivů se shromáždilo na jedné straně u recepce. Čekali, jak to dopadne s mladým strážmistrem Samsonem, kterého na útěku postřelil Cutter Washington. Nálada byla ponurá. Lidé z úcty k pacientovi mluvili šeptem. Každý, kdo tu stál, dobře věděl, že by na sále místo Samsona mohl ležet on. Podobné riziko podstupovali každý den. Na druhé straně patra byl jenom Sean, Don a dva uniformovaní policisté, kteří měli za úkol hlídat Cuttera, až ho po operaci převezou na pokoj. Ani jeden z nich nemluvil. Místo toho měli pohled upřený na druhou stranu chodby, očima přejížděli z jednoho policisty na druhého, v hlavě se jim ve smyčce přehrávaly události toho rána a oni doufali, že to dobře dopadne. Z výtahu vystoupil nadporučík Phillips a došel k oběma detektivům. Byl hubený a v kabátu, který měl na sobě, jako by se ztrácel. Sáhl dlouhými prsty do kapsy a vytáhl tužku, se kterou si začal pohrávat. Když byl ve stresu, pokaždé něco žmoulal: balonek, gumu nebo nůž na dopisy. Tentokrát to byla tužka. Výraz měl pevný a odhodlaný. Stejně jako ostatní i jeho rozzuřilo, že mu postřelili kolegu, a chtěl znát odpovědi. „Co tu máme?“ zavrčel. Sean se zvedl ze sedačky. „Samsona operují. Je to tak padesát na padesát a dalších pár hodin nebudeme o nic moudřejší. Rodinu 32

COS TO UDĚLAL? už jsme informovali. Manželka sedí v samostatné čekárně. Je tam s ní jeho nadřízený. Zbytek rodiny už je na cestě.“ „A co Cutter?“ „S tím by měli být brzo hotoví. Snadná operace. V podstatě mu jenom vytáhnou kulku z nohy.“ „Měl jsi ho trefit mezi oči.“ „Kdybych měl ještě jednu příležitost, udělám to.“ Don se k parťákovi připojil: „Postupovali jsme přesně podle předpisů. Bude to tak lepší. Žádný zmatek, žádné chyby. Utíkal, postřelil našeho člověka a my ho dostali.“ „Viděli jste, když ho trefil?“ zeptal se Phillips. „Můžete to dosvědčit?“ Sean zavrtěl hlavou. „Ne, byli jsme nahoře v ložnici a uslyšeli jsme výstřel. Když jsem vyhlédl z okna, Samson už ležel na zemi a Cutter prchal z místa činu. Máme jeho zbraň. Pošleme ji na balistiku kvůli shodě.“ „Je ještě něco, co bych měl vědět?“ „Nic mě nenapadá. Bylo to docela jasné.“ Phillips se posadil na jednu z plastových židlí a tužku si položil do klína. „Zatracená práce,“ zamumlal si. „Ať to ten kluk sakra zvládne.“ Seanovi začal vibrovat telefon. Vytáhl ho z kapsy a podíval se, kdo volá. Liam. Ignoroval to. „Dostali jsme ho,“ řekl Don. „A jestli se z toho ten kluk dostane, budeme mít očitého svědka. A přesně jak říkal Sean: během čtyřiadvaceti hodin i balistickou shodu. Cutter to má spočítané. A tentokrát si nemusíme dělat hlavu s tím, že by nám zmizel svědek. Máme všechno, co potřebujeme.“ „Doufám, že máte pravdu,“ odtušil Phillips. „Ten parchant nám už tolikrát proklouzl mezi prsty. A dokonce i v případech, které byly jasné jako facka – přesně jako tenhle.“ Seanovi se znovu rozvibroval telefon. Zase Liam. A on to ani napodruhé nezvedl. „Souhlasím s Donem. Máme ho.“ „A co jeho přítelkyně?“ zeptal se Phillips. 33

MATTHEW FARRELL „Je na stanici v cele předběžného zadržení,“ odpověděl Don. „Pokus o napadení veřejného činitele a k tomu pokus o vraždu.“ „A co děcka?“ „Našli je v jejich pokoji. Schovávali se pod postelí. Kluk a holka. Matka té jeho přítelkyně si je vzala k sobě.“ Seanovi potřetí zavibroval telefon. Podíval se na displej. Liam. Něco se stalo. „Nevezmeš to?“ zeptal se Phillips. „To už je potřetí.“ „Volá brácha. To může počkat.“ Telefon přestal na chvíli vibrovat, ale okamžitě se rozezvučel znovu. Phillips si povzdechl. „Zjevně ne.“ „Pardon.“ Sean se otočil a poodešel dál chodbou směrem ke schodišti. Když byl z doslechu, hovor přijal. „Co se děje, Liame? Proč mi pořád voláš?“ „Potřebuju tě v hotelu Tiger. Jsem na místě činu. Vražda.“ Sean slyšel děs v bratrově hlase. „Co se stalo?“ „Musíš sem hned přijet.“ „Ale já nemůžu. S Donem vyšetřujeme jiný případ. Jsme v nemocnici Temple.“ „Ale já tě tu potřebuju.“ Znělo to, jako by Liam brečel. „Proč?“ zeptal se Sean. „Tak co se děje? Mluv se mnou.“ „Je to Kerri,“ odpověděl Liam ještě roztřesenějším hlasem. „Ona je ta oběť. Kerri je mrtvá, Seane.“ Sean se zastavil a přitiskl si telefon ještě víc k uchu. „Kerri? Víš to jistě?“ „Jo, to teda vím.“ Sean zatlačil do kovových dveří a vyšel na schodiště, aby byl sám. „Je to stoprocentně ona?“ „Jo, krucinál! Máme průkaz totožnosti. Viděl jsem ji. Je to ona. Kerri je mrtvá.“ Sean se opřel o zeď a prohrábl si vlasy. „Víš, co se stalo? Dokážeš něco vyvodit z místa činu?“ 34

COS TO UDĚLAL? „Visí tam jako nějaké zvíře: pověšená a vykuchaná.“ „Netušíš, s kým včera v noci byla?“ „Ne. Nemluvili jsme spolu dobré tři měsíce. Ukončila to a řekla mi, ať se pokusím zachránit manželství s Vanessou. Od té doby jsem s ní nemluvil.“ „Ani jednou?“ „Možná párkrát po telefonu, ale od chvíle, co jsme se rozešli, jsem ji neviděl. Nemám tušení, s kým se vídala nebo co dělala včera v noci.“ „Kristepane.“ Liam na druhém konci popotáhl a zhluboka se nadechl. „U nohou jí ležela kytice z papíru. Vypadají přesně jako ty, které vyráběla máma. A část hlavy má vyholenou – nahodile, sem tam pár pramenů. Přesně jako máma tehdy toho dne. Úplně mě to rozhodilo. Musíš sem přijet.“ „Kdo je tam z vražd?“ „Heckle a Keenan.“ „Dobře. Za chvíli jsem tam. Už jedu.“ Sean ukončil hovor a temenem hlavy se opřel o stěnu. „Jsi v pořádku?“ Vzhlédl. „Cože?“ V kovových dveřích stál Don. „Je všechno v pohodě?“ „Vlastně ne, ne úplně. Liama před chvílí zavolali k vraždě v hotelu Tiger. Je to Kerri. Je mrtvá.“ „Proboha.“ „Musím tam jet. Mohl bys mě na pár hodin krýt? Nebudu tam dlouho. Potkáme se později na stanici.“ „Jasně, určitě. Spolehni se. Jeď za ním.“ Sean seběhl dolů po schodech, vyřítil se z nemocnice a zamířil k autu. Venku se udělalo horko a dusno. Slunce, které ráno tak radostně zářilo, se teď schovávalo za temnými mraky, které se po obloze pohybovaly pomalu a majestátně jako obrovské ledovce. Blížila se bouřka.