Behani_na_doraz.indd 7
17.2.2020 15:22:11
Poznámka autora Tato kniha vznikla proto, že mě již dlouho fascinuje něco, co jsem nikdy neměl – rychlost. Všichni běžci, které jsem doposud poznal od 85leté babičky ze severní Kalifornie, která běhá maratony okolo sedmi hodin, až po Eliuda Kipchogeho, nadpozemského Keňana, který je zvládne v čase něco málo přes dvě hodiny, mají společnou jednu věc: touhu běhat stále rychleji. Snažil jsem se nalézt příběh, který by vyprávěl o tom, co nutí tolik z nás, ať už se řadíme mezi ty nejrychlejší, či nejpomalejší, k tomu, abychom všední den začínali, končili nebo jej „rozsekli“ tím, že vyrazíme do ulic měst nebo na lesní stezky zaběhnout pár kilometrů? Někdy když vyrážíme, ještě ani netušíme, jak daleko doběhneme. A není právě v tomhle krása běhání? A pak jsem narazil na obrázek běžeckého týmu z poloviny sedmdesátých let. Jeho členové měli rozcuchané vlasy a odhodlaný výraz v očích, na sobě legrační, i když vlastně parádní stejnokroj s logem žabáka a přesně ten typ štíhlých postav, jaký vytvarují jen tisíce hodin strávených během po silnici. Jejich trenéra, Boba Larsena, jsem znal coby kouče maratonského vítěze Meba Keflezighiho, ale neměl jsem vůbec tušení, že jeho dráha právě tady začíná. Ti chlápci si říkali Jamul Toads (vyslovuje se „chamul“), Žabáci z Jamulu. Vypadali trochu jako podivíni, což si ale tenkrát mysleli o běžcích na dlouhé vzdálenosti skoro všichni. Něco mi říkalo, že právě oni jsou ztělesněním oné
Behani_na_doraz.indd 9
17.2.2020 15:22:11
posedlosti a nepoddajnosti, z nichž pramení toto zvláštní úsilí, a že právě díky těmto běžcům a jejich trenérovi se mi podaří pochopit, proč běháme. Jejich příběh postupně spatřoval světlo světa a já jsem si uvědomil, že jeho dosah je daleko větší, než jsem očekával. Zápal těchto Žabáků, který na člověka z fotografie dýchne, je nadčasový. Ta myšlenka mě zaujala. Přežívá dodneška ve všech podobách této krásné aktivity. Matthew Futterman listopad, 2018
Behani_na_doraz.indd 10
17.2.2020 15:22:11
„Mozek, nikoli srdce nebo plíce, je tím nejdůležitějším orgánem.“ – Roger Bannister, mílař a neurolog
Behani_na_doraz.indd 11
17.2.2020 15:22:11
Obsah Poznámka autora Předehra
9 15
DĚJSTVÍ PRVNÍ 21 Rys 23 Proč lidé běhají? 37 East Hampton, New York, září 2015 63 První žolík: Ed Mendoza 69 Larchmont a Mamaroneck, New York, listopad 1979 a září 1985 85 Další úlovek trenéra Boba Larsena: Tom Lux 90 Schenectady, New York, 1991 106 Přírodní úkaz: Terry Cotton 109 Vojna a mír 118 Fayetteville, Arkansas, 1992 133 Zrození Žabáků 136 7. září 1996, Central Park, New York 157 Žabáci z Jamulu 161 Hamptonský maraton, 13,1 mil do cíle, září 2015 173 1976 176 DĚJSTVÍ DRUHÉ Dovedeme být znovu rychlí? New York City, listopad 2013 Vzhůru za něčím větším
Behani_na_doraz.indd 13
211 213 235 238
17.2.2020 15:22:11
Jaro 2016 Vzhůru do hor Cesta do Atén Harvey Cedars, New Jersey, srpen 2017 Upadnout a zvednout se New York, listopad 2016 Zpět na hranici možností Doprava na Hereford, doleva na Boylston A pak rovně
259 261 278 308 310 322 324 348 360
Poznámka ke zdrojům
367
Poděkování 369 O autorovi
Behani_na_doraz.indd 14
373
17.2.2020 15:22:11
Předehra
Atény, Řecko, 29. srpna 2004 Bob Larsen se pomátl. Už nějakou dobu si o tom štěbetali vrabci na střeše a ta zpráva se v běžeckých kruzích rychle šířila. Tři roky tahal běžce do horského městečka Mammoth Lakes (Mamutí jezera) v jižní části kalifornského pohoří Sierra Nevada a kázal o tom, jak prospěšné je běhat a spát v tak velké nadmořské výšce. Jedině tam se dá najít to, co je potřeba k tomu, aby se jim všichni ti Afričané z Keni a Etiopie a ostatní běžecké špičky, pro které Američané v tomto sportu už nepředstavovali konkurenci, přestali posmívat. Když se člověk podíval na výsledky posledních několika desetiletí, skutečně je jako konkurenty nemuseli brát vážně. Bob Larsen přesto věří s urputností jemu vlastní, že po těchto olympijských hrách jim nic jiného nezbyde. To proto má každý, kdo o běhání něco ví, pocit, že se Bob Larsen pominul. Dávno před kýmkoli jiným se snažil v sedmdesátých letech přijít na to, jak běhat dál a rychleji; pak v osmdesátých a devadesátých letech vychoval na Kalifornské univerzitě v Los Angeles (UCLA) celou řadu amerických běžeckých mistrů a olympioniků – nic z toho mu dozajista nelze upřít. Ale představa, že běžci z této části světa můžou přijít na recept, jak se vyrovnat lidem, kteří vyrostli na vrchovinách 15
Behani_na_doraz.indd 15
17.2.2020 15:22:11
M att hew Fu tte r ma n
východní Afriky a kteří jsou mistry prakticky od narození, byla přece jen malinko uhozená. Bob Larsen si to ale nemyslí… i když to možná trochu uhozené je a možná je Larsen sám trošku pošuk. Jeden příklad za všechny: několik dní trávil tím, že se v olympijské vesnici sháněl po nejstudenějším mrazáku, u mnoha z nich kontroloval požadované hodnoty a porovnával, jak se v nich člověk cítí, a pokoušel se najít takový, který by udržel chladicí vesty, jež měli jeho maratonci nosit až do posledního okamžiku před výstřelem startovací pistole, co nejchladnější. Jeden takový našel v kuchyni vesnice nedaleko jídelny. Pracovala tam jedna dáma od rány z New Yorku. Ta mu slíbila, že slovo překážka není v jejím slovníku. Chladicí vesty dala noc před závodem do mrazáku a druhý den je Bobovi vrátila. Když se Bob svěřil ostatním trenérům se svým pátráním po ideálním mrazáku, dočkal se jen protáčení panenek a pohledů odvrácených stranou. S tím byl ale Larsen v pohodě. Stejné to bylo i tenkrát v sedmdesátých letech, když vedl svou první skupinu běžeckých hipíků. Nikdo je nebral vážně, a přesto z nich udělal americkou běžeckou špičku. Když nikdo netuší, že se blížíš – to je ideální stav. Neděli v polovině olympiády, o týden dříve běžecký svět na okamžik ustrnul a znovu se zamyslel nad Larsenovou příčetností. Toho dne se totiž z naprostého dna ženského maratonu vynořila Američanka Deena Kastorová a s bronzovou medailí, první medailí pro Spojené státy na dlouhých vzdálenostech od roku 1984, vklouzla až na stupně vítězů. Kdo že to je ta Deena? Kastorová byla jednou z běžkyň, které Larsen a jeho parťák Joe Vigil začali před pár lety brát do hor u Mamutích jezer v pohoří Sierra Nevada. A tady v Řecku nosila chladicí vestu až těsně do startu a pak běžela přesně podle plánu, který jí Larsen a její trenéři pro tento šílený a horkem rozpálený olympijský maraton naordi novali. 16
Behani_na_doraz.indd 16
17.2.2020 15:22:11
BĚHÁNÍ NA DORAZ
Závodilo se na trati, jež dala tomuto sportu jméno – na trase z Maratonu do Atén, kterou musel Feidippidés uběhnout, aby doručil zprávu o řeckém vítězství nad Peršany. Po jejím doručení Feidippidés zkolaboval a zemřel. Aby ji ve výhni aténského léta nepotkal podobný osud, vymysleli trenéři Kastorové, že nechají ostatní soupeřky, aby se zkraje popraly o vedení, a to zejména ve stoupající části mezi 2. a 20. mílí. Vsázeli na to, že horko a náročnost profilu trati způsobí, že i ty nejlepší běžkyně začnou panikařit. A z paniky se rodí chyby. Necháme tedy ostatní, ať ty chyby udělají, a pak udeříme! Tak zněl plán, ona ho provedla a klaplo to. Pochybovači si i tak namlouvali, že pořád šlo jen o ženský závod. Ženskému kolbišti chybí intenzita a údernost mužských klání. Kastorová si sice vedla dobře, ale afričtí muži – to je úplně jiná sorta lidí: nadpozemská, nedosažitelná. Larsen ty pochybnosti vnímal, i to uchechtávání za jeho zády, když se svým 28letým oceňovaným chráněncem Mebem Keflezighim směřoval na start. Když vystoupil z autobusu, dopnul si Meb chladicí vestu. Už deset let dělal skoro všechno, co mu Larsen nakázal, a nehodlá s tím přestávat právě teď. Larsen mu sice dovolil zúčastnit se v Aténách zahajovacího ceremoniálu. Ale hned potom posadil Meba na první letadlo zpátky na Krétu do hotelu, kde si několik týdnů před začátkem olympiády zřídili tréninkovou základnu. Ve vesnici bude větší sranda, namítal Meb. Na Krétě se zase líp vyspíš, kontroval Bob. A bylo to. Už týdny před maratonským závodem, který se koná v poslední den her od šesti odpoledne, si Meb s Larsenem celou trať projeli. „Jak myslíš, že tady můžeš zaběhnout?“ ptal se ho Bob. „V tom horku? Tak 2:11, 2:12,“ odpověděl Meb. „Taky si myslím,“ pověděl mu Bob. „A to když se ti povede, budeš mít medaili.“ Papírově byl Meb stupni vítězů na hony vzdálený. Závodit má 101 běžců. Čas jeho maratonského osobního rekordu, 17
Behani_na_doraz.indd 17
17.2.2020 15:22:11
M att hew Fu tte r ma n
2:10:03, je v porovnání s ostatními 39. nejlepší. Favorit závodu a světový rekordman Keňan Paul Tergat má čas 2:04:55 Tím by Meba v jeho nejlepším čase předběhl o víc než celou míli. Nikdo ale netušil nic o tvrdé práci, kterou Bob a Meb odvedli, když se hnali až na samu hranici vyčerpání, a jež tvoří základ veškerého tréninku všech běžců, které Bob za posledních čtyřicet let trénoval, a skrze niž se nepozorovaně snažil odhalit tajemství běhu na dlouhé vzdálenosti. Na hranici vyčerpání – to je prostor, o němž ví, že se tam nacházejí pravdy, které se dají objevit jedině tehdy, když se člověk odváží na místa, která jej děsí víc než cokoli jiného; a pokud na nich dokáže vydržet. To, co ovlivňuje závody, není dokonalost tréninkové trati nebo nějaké logo na botách nebo přes prsa běžeckého tílka – to může být noha s křídly, fajfka Nike nebo klidně i žabák –, ale každodenní dřina na cestě na hranici možností. Pokud člověk půjde na tuto hranici beze strachu a v pravou chvíli ze sebe vydá to nejlepší, může závodit a závody vyhrávat. Žádný jiný recept neexistuje. V prostoru vyhrazeném pro rozcvičování Bob s Mebem o ničem z toho nemluví. Nemluví skoro vůbec. „Je to jen další lehčí závod,“ pomrkává na Meba Bob. Žádné poslední připomínky těsně před závodem nejsou potřeba. Meb ví vše, co potřebuje. Ví, že si má dát pozor na Itala Stefana Baldiniho, který je na závody v horku dobře připravený. Teplota je kolem 28 stupňů a čas startu se blíží. Nic víc není třeba říkat. Meb si konečně sundává vestu a jde na start, Larsen nasedá do dodávky pro trenéry a odjíždí na stanoviště na 10. míli. Tam bude čekat, aby během závodu, na který se deset let připravovali, Meba jedinkrát zahlédl. O necelou hodinu později, kdy stojí u trati, zahlédne Larsen v dálce přibíhat vedoucí skupinku běžců. Ženou se po historické trase v tempu rychlejším než pět minut na míli, což by většina lidí nevydržela ani na jedné míli, natož na 26. Pak spatří Meba, jak se za nimi šine. Není na něj úplně 18
Behani_na_doraz.indd 18
17.2.2020 15:22:11
BĚHÁNÍ NA DORAZ
nejhezčí pohled, ale nachází se přesně tam, kde jej Larsen chce mít – zastrčený těsně za vedoucí skupinou, odkud jeho útok nikdo nebude čekat. „Perfektní!“ Povzbuzuje Larsen svého svěřence. Meb v rychlosti zvedne palec a usměje se. Larsen udělá totéž a Meb mu zmizí z dohledu. Je to fakt perfektní, pomyslí si Larsen, je to ten druh dokonalosti, který je třeba hledat na samém pokraji příčetnosti, což je ovšem prostor, který zas tak bláznivý není. Tam Larsen ve svém nikdy nekončícím snažení, jemuž věnoval celý život, vždycky skončil – u té nedostižitelné dokonalosti. Čím víc se jí přiblížil, tím víc se mu stáhla z dosahu, vždycky. Nebo snad ne? Larsen pozoruje, jak se Meb a vedoucí skupinka vytrácí z dohledu, a přemýšlí, jestli ji nakonec přece jen nedostihl.
19
Behani_na_doraz.indd 19
17.2.2020 15:22:11
DĚJSTVÍ PRVNÍ
Behani_na_doraz.indd 21
17.2.2020 15:22:11
Rys
Střední Minnesota, 1951 Bob Larsen nepamatuje, že by někdy neběhal. Během prvních dvanácti let svého života, které strávil na farmě v krajině jezer v Minnesotě, běhal, protože mu nic jiného nezbývalo. Většinu času se Bob snažil přijít na to, jak se co nejrychleji dostat z bodu A (svého domova v lesích) do bodu B. Občas si osedlal koně, ale daleko častějším řešením byl pro něj běh. Běhal do školy. Běhal za svými kamarády k nim domů. Běhal, protože srub a farmu jeho rodiny spojovala s nejbližší cestou dvě míle dlouhá štreka po úzké cestičce. Ta cesta byla nezpevněná, stejně jako patnáctimílová cesta do nejbližšího města Detroit Lakes. Ta vedla do okolního světa – školy, ke kamarádům a nejbližším obchodům. Nikam to rozhodně neměl blízko. Ke kamarádům to bylo nejblíž tří míle. Jednotřídka, kde se topilo dřívím v kamnech, s jedním učitelem pro všech osm ročníků, je od srubu vzdálená dvě a půl míle. Krám se smíšeným zbožím je ještě dál. Když bylo Bobovi devět, učila jeho matka na škole ještě pár mil dál na venkově. Vozila Boba a jeho sestru LaDonnu v rodinném dvoudvéřovém autě. Po cestě nabrali pár indiánských dětí z rezervace White Earth, které dřív chodily do školy jen zřídka. Byly sice starší a větší než Bob s LaDonnou, ale chodily do stejného ročníku. 23
Behani_na_doraz.indd 23
17.2.2020 15:22:11
M att hew Fu tte r ma n
Všichni se nasoukali do auta a kodrcali se po nezpevněné cestě až ke školní budově. O přestávce běhaly děti po lese a hrály si na kovboje a indiány, šplhaly po stromech a schovávaly se ve větvích; naběhaly dlouhé vzdálenosti velikou rychlostí, a když školní zvonek odzvonil konec přestávky, pádily zase zpátky. Bob hrál skoro vždycky indiána. Naopak indiánské děti hrály většinou kovboje. Na pozemku u školy se vzájemně honily. A Boba nikdo nedokázal chytit. Rok nato se Bob a LaDonna vrátili do školy, kterou běžně navštěvovali. Odpoledne častokrát pospíchali domů a cestu si zkracovali přes les okolo břehu jezera a potůčků na okraji přilehlé zvířecí rezervace. V ní se nacházeli jeleni, lišky a želvy. Když jim vyhládlo, zastavili se a nasbírali si volně rostoucí bobule a špendlíky. Pozemek jejich farmy se rozkládal zhruba na 600 akrech půdy vhodné k farmaření, ovšem dražším pozemkům více na jih se nevyrovnal. Půda zde byla úrodná a její plocha rozlehlá a nezvrásněná. Na polovině stále rostly lesy, ale i tak tady bylo pořád dost místa na pěstování vojtěšky a každé léto kukuřice, pšenice a občas taky brambor a jiných plodin. Bobova matka měla velkou zahradu se zeleninou. Na podzim zeleninu konzervovala, aby ji její rodina mohla jíst po celou dlouhou zimu. Chovali taky dobytek – krávy na dojení i telata, býky i voly. Měli taky prasata, ovce, kuřata a našlo by se i pár krůt, z nichž jednu zabíjeli na Den díkůvzdání a další o pár týdnů později na Vánoce. Měli koně na ježdění i na tažení pluhu. Bob sám jednoho vlastnil. Zaplatil za něj z vlastní kapsy 90 dolarů, které si předtím vydělal prodejem selat na místním jarmarku. S výjimkou dojných krav se počet zvířat, jež chovali, odvíjel od předpokládaných cen masa na trhu v Detroit Lakes, kde si pronajímali místo v mrazáku, ve kterém skladují maso na prodej i pro osobní spotřebu. Na farmě mají pouze chladničku, do které musí během zimy ručními pilami nařezat led ze zamrzlého jezera. Tažní koně 24
Behani_na_doraz.indd 24
17.2.2020 15:22:11
BĚHÁNÍ NA DORAZ
dotáhnou ledové kvádry na břeh a pak až do stodoly. Tam led pokryjí pilinami, a ten tak vydrží až do léta. Když byl Bob malý, pomáhal dvakrát denně s ručním dojením krav. Teprve později si jeho rodina pořídila dojicí stroj. Husté a vydatné čerstvě nadojené mléko pak zasyrova pili. Stloukali z něj máslo a jeho dědeček z něj v létě ručním výrobníkem točil zmrzlinu. Rodinný srub se nachází asi třicet metrů od Buffalo Lake a je takřka celý obklopen lesy a navozuje tak silný pocit osamělosti rodiny uprostřed divočiny. Uprostřed pozemku se rozkládá rybník. A pokud člověk přeběhne na druhou stranu farmy, objeví se před ním břeh dalšího jezera, jezera Minnesota. Bob běhá dvakrát denně ze srubu do stodoly, aby sehnal krávy na dojení. Běhá na pole a občas taky do lesů na průzkum a na lesní plody. Každý den kydá hnůj a v zimě odhazuje sníh. Na ramenou a zádech se mu začínají rýsovat svaly. Ještě než dosáhl osmi let, už se učil řídit koňský povoz nebo sáně tažené koňmi. Není to lehký život, ale žádný jiný nezná; kaž dé dítě z farmy musí tímto nesmírně vyčerpávajícím způsobem dennodenně pracovat. Za to je však čeká odměna. Díky této práci budou silné. A díky té síle budou plné sebevědomí, a dojde-li na měření sil, budou věřit, že jsou oproti dětem, které na farmě nevyrůstaly, ve výhodě. Boba Larsena tento pocit fyzické převahy získaný tvrdou prací nikdy neopustí. Naučí se, jak ji využít ve svůj prospěch i jak ji předat běžcům, ze kterých vychová šampiony. Pocítí ji při běhu s býky během festivalu ve španělské Pamploně. Býkům rozumí, ví, co je práce a jak se spolehnout sám na sebe, a taky ví, jak využít sílu svých nohou a pohybovat se rychle. Zatím však netuší, jak důležité budou tyto postoje v jeho celoživotním hledání pravdy, ani že bude tak blízko jejímu odhalení jako ještě nikdo před ním. Zatím netuší, že jednou odhalí tajemství nadvlády běžců z východní Afriky v běhu na dlouhé vzdálenosti ještě předtím, než se to podaří samotným 25
Behani_na_doraz.indd 25
17.2.2020 15:22:11
M att hew Fu tte r ma n
Keňanům či Etiopanům. Netuší, že bude připravovat tréninkové plány v disciplíně, která se stane světovým fenoménem, a že své zkušenosti předá dvěma generacím předních běžců na dlouhé vzdálenosti, mezi nimiž budou jak spolužáci z univerzity, tak američtí mistři i olympijští medailisté. Že úspěch jednoho z nich se stane patrně jedním z nejdojemnějších v běžecké historii, ani že se to všechno během následujícího půlstoletí stane v relativním ústraní. Bob Larsen je zatím stále na odlehlé farmě uprostřed Min nesoty a ani netuší, že tahle idylka má náhle skončit. Život na farmě vezme neočekávaně za své jednoho jarního odpoledne roku 1951 kvůli bizarní nehodě. Bobův otec spadne ze seníku v druhém patře stodoly. Pro podobná rizika se práce na farmě řadí mezi nejnebezpečnější na světě. Otcova zranění sice nejsou smrtelná, poranění zad není natolik vážné, aby je nepřežil, ale s farmařením je konec. Vláčet balíky sena, dojit krávy, řídit povoz nebo dávat krmení prasatům by už zkrátka nezvládl. V létě se Bobovi rodiče vydají na jih a dál na západ. A na takovou cestu budou potřebovat peníze. Bob dá dohromady pár stovek dolarů, jež si vydělal prodejem selátek odkojených prasnicí, kterou mu jeho otec daroval. Rodiče přislíbí, že mu peníze vrátí, on jim je odevzdá a mohou tak vyrazit na cestu. Boba a jeho sestru nechají v péči jejich babičky v Minnesotě, dokud se jim nepodaří najít nový domov. Na chvíli zauvažují nad životem v poušti v Las Vegas. Tady je ale 40 stupňů ve stínu. Proto doputují až do San Diega, kde začnou nový život. Počasí je tady o něco teplejší než v Minnesotě, ale chladnější než v Las Vegas.
San Diego, podzim 1954 Pro chlapce ze severu Minnesoty jsou chvíle na střední škole občas těžké. Schází mu rodinná farma a jednotřídka, ten 26
Behani_na_doraz.indd 26
17.2.2020 15:22:11
BĚHÁNÍ NA DORAZ
prostý život daleko od ruchu velkoměsta. Stýská se mu po koních a krávách, dokonce i po smradlavých kuřatech a vší té práci kolem hospodářství. Občas se cítí osamělý. Za posledních pár let přišel na to, že lidé jsou tady na pobřeží jižní Kalifornie jiní, což by každého puberťáka lehce rozhodilo. Ovšem vedle toho jsou tu hodiny tělocviku, které byly vždycky dobrou příležitostí k běhání. Na druhém stupni základní školy to byly sprinty na 50, 100, nanejvýš 300 metrů. Učitel si na školním hřišti chlapce seřadil. Na betonové zemi byla křídou naznačena trať. Bob Larsen se bez sebemenších rozpaků umístil na čele před ostatními. Věděl sice, že ve chvílích, kdy nebyl úplně ve formě, mu mohli dát ostatní kluci zabrat, dohonit jej na rozdíl pár metrů, ale téměř vždycky proběhl cílem jako první. A to se mu líbilo. Běhání je jeho druhý domov, a to i na druhém stupni základní školy, kde se sotvakdo cítí jako doma. Právě teď jej čeká hodina tělocviku, první na nové střední škole Hoover High School, závratně velké instituci s 3000 žáky. Učitel Raleigh Holt si řadí chlapce k dalšímu z oněch závodů. Vypráví hochům, že nyní budou muset uběhnout delší trať než kdykoli předtím, protože už jsou na střední škole. Délka zkušebního běhu je 600 metrů, a k čemu je Raleigh Holt potřebuje otestovat, má Bob již brzy pochopit. Jak říká pan Holt, musí být rychlí, ale také silní, protože 600 metrů už je nějaká dálka. Larsen se drží jako obvykle vpředu. Nazrzlé vlasy má střižené ve stylu padesátých let. Oči má dokořán nedočkavostí a plné soustředění jako pokaždé, když se schyluje k běhu. Svaly v obličeji zůstávají bez hnutí. Avšak za tímto výrazem, schovaný před zraky okolí, cítí, jak se mu do tváře dere úsměv, neboť tuší, co se za okamžik stane. Po svém příjezdu do San Diega se Bob zapsal do tréninkového programu místní organizace YMCA. Ta se nacházela severovýchodně od centra města ve čtvrti North Park nedaleko jejich domu. Ostatně ve srovnání s farmou tady nebylo 27
Behani_na_doraz.indd 27
17.2.2020 15:22:11
M att hew Fu tte r ma n
nic tak daleko. Ve sprintu zde trénovali člunkový běh, tam a zpět a po celé tělocvičně za zvuku podrážek tenisek, které vrzaly s každým dalším zabrzděním a změnou směru. Dělali sed-lehy a kliky a přítahy a sklapovačky. Pro některé hochy to bylo vyčerpávající, ne tak pro Boba. On se nedal unavit tak lehce jako ostatní děti. A je si vědom, že ani ten šestisetmetrový běh, který učitel Holt líčí jako výšlap k mexické hranici, jej nezmůže. Bob poslouchá, jak ostatní kluci reptají. On ale myslí na farmu a to ustavičné běhání skrz lesy a přes jejich pozemek. Ty přece byly o tolik delší než nějakých 600 metrů, no ne? Jasně že jo. Bob ví, jak to celé dopadne. Ví, jaké to je pracovat až do úmoru. Ví, že po odražení od startovací čáry bude právě ta práce rozdílovým elementem mezi ním a ostatními dětmi. Ostatní se unaví, on ne. Když je hotov s proslovem, stojí pan Holt chvíli beze slova před Bobem. Až zapíská píšťalka, bude Bob uhánět mezi prvními a s větrem o závod. Nebude se ohlížet. Ani nebude muset, protože dobře ví, s kým má tu čest – s partou městských děcek, které nemají nárok se mu vyrovnat. O necelých 100 vteřin později ke konci závodu je nejbližší spolužák 30 metrů za ním. Po hodině se pan Holt courá směrem k Bobovi. Ví, že chlapec není místní. Taky ví, že z Boba udělá hvězdu školního běžeckého týmu v Hoover High School a jednoho z nejlepších běžců San Diega. Je rychlý a jediné, co potřebuje, je trocha tréninku. A zanedlouho Bob poprvé v životě trénovat začne. Stejně jako závody při hodinách tělocviku jsou i tréninky pohodička. Pokud člověk není zrovna sprinter, neskýtá člověku tato doba příliš možností. Jako každý, kdo se alespoň vzdáleně zajímá o běhání, má pan Holt povědomí o tréninkovém plánu slavného českého běžce Emila Zátopka, díky kterému zvítězil v závodech na 5000 a 10 000 metrů a v maratonském závodě na olympiádě v Helsinkách v roce 1952. 28
Behani_na_doraz.indd 28
17.2.2020 15:22:11
BĚHÁNÍ NA DORAZ
Během tréninku Zátopek jen zřídka uběhne vzdálenost delší než půl míle na jeden zátah. Tu a tam si dá i kilometr nebo 1200 metrů. Ale to jen výjimečně. Tyto dávky však zas a znovu opakuje. Při ranním tréninku i při odpoledním. Uběhne desetkrát 880 metrů nebo dvacetkrát 440 metrů pouze s krátkými pauzami, a to v tempu daleko rychlejším, než v jakém se závodí na dlouhých tratích. Jeho soupeře to naplňuje úžasem. Poslouchají, jak Zátopek vypráví o čtyřistačtyřicetmetrových bězích dvacetkrát za sebou v čase vždy pod 65 vteřin. Až jim z toho brní nohy. To přece není možné, pomyslí si. A mají pravdu, není to možné, v jejich očích ne. Holt si tato cvičení upravil pro potřeby žáků na Hoover High School, což v praxi znamenalo, že je o poznání zjednodušil. Od pondělí do středy je to skoro pořád stejné. Chlapci (vždy jde pouze o chlapce, protože holčičí běžecký tým zde neexistuje) běží třikrát 1320 metrů, což odpovídá třem okruhům po prašné závodní dráze, s 5 až 10 minutami pořádného odpočinku mezi jednotlivými fázemi. Následující den běží osmkrát 440 metrů. Po každé čtvrtmíli jdou jedno celé kolečko chůzí, což zabere asi pět minut. Ve čtvrtek je na pořadu dne „výklus“, ale říkají tomu lehčí výběh. V pátky se závodí. Běhat o víkendech pak mají výslovně zakázáno. Musí načerpat sílu na další týden. A stejně v létě, to se taky neběhá. V létě se rehabilituje; a stejně tak v zimě. Díky kolektivu velice rychlých chlapců na střední škole to vypadá, že tento přístup funguje. Bob se stává nepostradatelnou součástí týmu, který skoro nikdy neprohrává. Na druhou stranu však takřka každý vynikající běžec z týmu včetně Boba samotného bývá týdny mimo hru kvůli zranění. To jej přivede k pochopení, že v běhání je zdraví stejně tak nezbytné jako rychlost. Brzy mu dojde, že když se člověk nemůže postavit na startovací čáru, je mu veškerý talent na světě k ničemu. Teprve později si uvědomí, že zranění, jež on a chlapci z týmu prodělávali, byla velice pravděpodobně 29
Behani_na_doraz.indd 29
17.2.2020 15:22:11
M att hew Fu tte r ma n
způsobena nevyváženým tréninkovým režimem, který je všechny nutil trénovat pořád stejně pořád dokola – neustálé běhání v intervalech na prašné dráze v černých kožených tretrách. Tento velice cenný poznatek si pečlivě uschová v paměti a vrátí se k němu až v době, kdy naplno rozjede své pátrání po běžecké pravdě. Bob a chlapci z Hooveru se snaží na bolest nemyslet. Soustředí se jen na čísla. Na míli zdolají čas 4:30 všichni. Ti nejlepší z nich se dostanou až na 4:20, když mají dobrý den. Když vychází ze školy, je obecně známo, že patří mezi nejlepší běžce v jižní Kalifornii. Jako maturant je Bob nejlepším mílařem ve městě a nejžhavějším kandidátem na Státní univerzitu v San Diegu (San Diego State University), kde si bude muset odpovědět na tu nejdůležitější otázku, která na každého běžce čeká – co bude dál? Dalším nejbližším krokem byl rok jako na horské dráze, v němž se snažil uvyknout na život univerzitního běžce a ve kterém zápasil se zraněními. Na prvním tréninku měl Larsen a jeho kolegové naordinován tři míle dlouhý rozehřívací běh na trávě Aztéckého stadionu (Aztec Stadium). V dalších dnech pak tyto rozcvičky běhali na cestě okolo univerzity. To byla pro Boba zajímavá a nová zkušenost, neboť běžel na jeden zátah dál než kdykoli předtím. Od té doby, co trénoval v odlehčených běžeckých teniskách z tenké vrstvy kůže, které příliš netlumí nárazy, si užíval příjemný pocit trávy pod nohama. Ale pak se vše vrací do starých kolejí intervalových tréninků na běžecké dráze. Čtvrt, půl a tři čtvrtě míle téměř ve sprintu na prašném oválu tvrdém jako skála. Tři týdny před začátkem sezony to nevydržely jeho holeně. Na dva týdny je ze hry, pak se vrací zpět a pak znovu vypadává. A tak se to táhne celý rok až do jara, kdy je už pro Boba série zranění obzvlášť frustrující, protože poprvé v životě začínal mít pocit, že je opravdu rychlý. 30
Behani_na_doraz.indd 30
17.2.2020 15:22:11
BĚHÁNÍ NA DORAZ
San Diego, léto 1958 Bob Larsen zná jen jediný způsob, jak běhat – až nadoraz, až na hranici vyčerpání. Takto přistupuje ke každému tréninkovému cvičení, ke každým 200, 400 či 800 metrům. Jeho cíl je prostý: vyvinout takové úsilí, aby mu v cílové rovince už žádné síly nezbývaly. Jediné, co pak jeho tělu ještě zbývá, je zhroutit se. Existuje jednoduché vysvětlení pro to, proč tohle dělá. Zbožňuje Rogera Bannistera, Angličana, který jako první pokořil na míli čtyřminutovou metu. Mnohokrát si prohlížel Bannisterovu fotografii, na níž onoho pošmourného dne 6. května 1954 na dráze v Iffley Road v Oxfordu po proběhnutí cílem padne na zem. Po skončení závodu, ve kterém byl Bannisterův čas o šest desetin vteřiny pod čtyřmi minutami, malátně upadl a nebyl bez pomoci ostatních schopen vstát. A tak Bob běhá a na konci se zhroutí stejně jako tenkrát student medicíny Bannister v Oxfordu. Jeho kolegové z týmu se domnívají, že si tím zadělává na zranění, že si možná dokonce zahrává se smrtí. Taky jim to přijde celkem legrační. Nevěřícně kroutí hlavami, když sledují, jak jejich týmový kolega po každém intervalu padá na zem poté, co do toho dal všechno přesně tak, jako ten anglický chlapík, který běhal stylem, jejž si ještě nedávno nikdo nedokázal představit. Bob prostě věřil tomu, že aby byl tak skvělý jako Bannister, musí běhat právě takhle. Zjistit, kde se nachází práh možností, a pak jej překročit. Později, až jeho pátrání po běžecké pravdě pokročí, si uvědomí, že nabral správný směr. Ovšem prozatím je pořád na začátku cesty, jejíž kontury jsou mu stále ještě nejasné, cesty za poznáním toho, jak běhat opravdu rychle a opravdu daleko. Teprve v posledních pár měsících se Bob jako člen běžeckého týmu na Státní univerzitě v San Diegu, kde je v prváku, začíná cítit skutečně rychlý. Režim týmu Aztéků 31
Behani_na_doraz.indd 31
17.2.2020 15:22:11
M att hew Fu tte r ma n
je spartánský. Hlavní kouč je nejen zodpovědný za zdraví sportovců, ale taky rozděluje suspenzory a trenky před tréninkem a po něm je zase sbírá zpátky, aby je dal vyprat. Nemají k dispozici žádné studené koupele ani vířivky. Týmové sprchy jsou pouze venkovní. Bob to zbožňuje a jeho nejoblíbenější vzdáleností je míle stejně jako Bannistera. V téměř každém závodě se drží vpředu a finišuje v časech okolo 4:20. Krom toho zaběhne 200 metrů za 25 vteřin. Jako by měl křídla, ale kvůli občasným únavovým zraněním si připadá, jako by mu pár peříček shořelo. Na konci jarní části sezony trenér jemu a ostatním klukům z týmu připomíná, že už nejsou na střední škole, takže musí trochu běhat i přes léto. Musí si udělat čas, jít na dráhu, odmakat si svoje a zaběhnout pár intervalů. Odpočinek mezi jednotlivými intervaly zkracovat a vydat ze sebe všechno, překonat se, i když plíce škemrají o konec. Bob si však není jistý, že se mu tohle podaří vměstnat do svého rozvrhu. Bydlí nyní ve městě El Cajon celkem daleko od univerzity a našel si práci na místní pumpě Shell, o které ví jistě, že z něj vysaje veškerou energii. Po pouhých dvou dnech letních prázdnin je jasné, že měl pravdu. Na konci padesátých let se obsluha pumpy nezastavila. Je to doba, kdy se pracovník benzinky pokládá za poskoka automobilistů. Na Shellce má Bob na starosti daleko víc úkolů než pouhé tankování paliva. Umývá a voskuje vozy, vyměňuje jim olej, kontroluje tlak v pneumatikách, a když je potřeba, tak pneu matiky i přezouvá. Deset hodin denně je na nohou. A když dorazí domů, plácne sebou na gauč v obývacím pokoji svých rodičů. Jít běhat je ta poslední věc na světě, o které by chtěl slyšet. Po dvou dnech mu dojde, že jediný způsob, jak splnit tréninkové plány, je vyhnout se gauči obloukem. A tak se rozhodne namířit si to ihned, jakmile se vrátí z pumpy domů, do svého pokoje. Převlékne se do trenýrek a běžeckého tílka, vklouzne do bot a vyrazí ze dveří. 32
Behani_na_doraz.indd 32
17.2.2020 15:22:11
BĚHÁNÍ NA DORAZ
Před pár měsíci mu podiatr vymodeloval hrubou verzi prvního páru vložek do běžeckých bot z tenké kůže. Bobovi sdělil, že by měly zmírnit dopad nohy na povrch a ulevit mu od únavových zranění holení. Tvrdé plastové díly jsou silné jako staré lahve od koly. Když za letních podvečerů běží sám po okolních ulicích, cítí na klenbě vložky jako vycpávky. Často se vydává až ke tři míle vzdálené střední škole v El Cajonu v tempu, u kterého by si mohl povídat se spoluběžcem, kdyby se našel někdo ochotný s ním tyto vzdálenosti běhat. U střední školy narazí na pár dalších chlapců, kteří v létě trénují – občas jsou na dráze, občas bosky na trávníku u školy. Pak se Bob otočí a vyrazí po silnici zpátky domů. Někdy se mu stane, že těsně před domovem zjistí, že teprve teď se do těla a nohou dostavil dobrý pocit, a tak si s padající tmou a s chladivým vánkem v zádech přidá nejprve ještě jednu, pak dvě a pak tři až čtyři míle. Míle naskakují. Občas se mu běží lépe na šesté míli než na páté. Jednou si na pár mílích vyzkouší svou rychlost v tempu; ručička stopek se zastaví na 16 minutách asi na 3 mílích uprostřed tréninku; zbytek trasy pak doběhne v mírném tempu. Ulice mu přijdou osvobozující, o tolik jiné oproti neustálému kroužení po běžecké dráze. Občas ho cesta vede sama. A on se jí vést nechává, někdy rychleji, někdy pomaleji, ale vždycky dostatečně rychle a směrem, který mu nohy samy vytyčí. Večerní dávka kilometrů se stane návykovou a na tuto část dne se Larsen na čerpací stanici celé odpoledne těší. V porovnání s farmou v severní Minnesotě, kde Bob strávil první část dětství, je San Diego velkým městem. Ale pořád je to spíš menší přístavní městečko. Larsen běhá ulicemi nízkých budov a blok za blokem míjí skromné rančové rodinné domky. Na každém kroku potkává námořníky v bílém a důstojníky v uniformách na cestě k přátelům na večeři. V centru města se potloukali námořníci nízkých hodností, kteří se na pár dní vrátili do domovského přístavu a sháněli se po dámské společnosti nebo se snažili nějak zabít čas. 33
Behani_na_doraz.indd 33
17.2.2020 15:22:11
M att hew Fu tte r ma n
Na konci směny na pumpě je vždy k smrti unavený, ale po pár týdnech má taky ozkoušeno, že když se mu podaří vyhnout se pohovce a vyrazit do ulic, za pár minut únava opadne. Některé dny si dokonce pohrává s myšlenkou, že na to dupne pořádně. Jako zázrakem necítí v holeních žádnou bolest. Běhání je radost sama jako kdysi na farmě v Minnesotě. Někdy do toho šlape opravdu hodně a při sprintech až na samu hranici možností, kde se dostává až do jakési fáze přechodu, při které jako během rituálu otevírá vyčerpání dveře na druhou stranu a on netuší, co ho tam čeká. Bude to bolest? Nirvána? Nebo nějaká kombinace obojího? Nejbolestivější druh rozkoše nebo nejpříjemnější forma bolesti? Přemýšlí, jestli příjemná fyzická bolest může otevřít cestu k hlubšímu, plnějšímu poznání. Je to jako ten zvláštně příjemný pocit, kdy se špička připínáčku poprvé zarývá do masa konečku prstu. Jak dlouho to může vydržet? V srpnu se přihlásí k závodu na 8 mil v Balboa parku. Tato událost láká ty nejlepší běžce z okolí, univerzitní závodníky a pár nedávných absolventů, kteří pořád trénují a sní o tom, že by se snad předtím, než se rozhodnou, co dál se životem, mohli dostat do týmu pro nadcházející olympijské hry. Píše se rok 1958, rekreační běžci zatím ještě neexistují, „jogging“ svět ještě nezná, o rekreačním běhání ještě nikdo neslyšel. Za celé léto, které vyplňují míle za soumraku v přelidněných ulicích centrálního San Diega nebo na stezkách některého z prašných kaňonů, nepotkal Bob Larsen ani jednu spřízněnou duši, běžce, který by běhal tak jako on. Na startovní čáře osmimílového závodu v Balboa parku prostě změří síly s těmi nejlepšími běžci z okolí, a o to jde. Jedná se o čtvrtý ročník závodu, který v roce 1955 založil bývalý student univerzity v San Diegu Bill Gookin. Gookin zlomil na univerzitě několik rekordů a dařilo se mu i v celonárodních závodech na střední a dlouhé vzdálenosti. On a jeho kolegové z týmu se nechtěli vzdát závodního běhání, 34
Behani_na_doraz.indd 34
17.2.2020 15:22:11
BĚHÁNÍ NA DORAZ
a tak založili Běžecký klub San Diega (San Diego Track Club) a začali pořádat sportovní mítinky otevřené všem a taky tento osmimílový závod zvlněným terénem Balboa parku a přilehlých ulic a bulvárů, při němž se vystřídají různé typy povrchů. Většina nejbližších závodů se konala v Los Angeles, které bylo tenkrát vzdálené den jízdy tam i zpět. Bill Gookin a jeho parta byli jediní opravdoví dospělí běžci široko daleko. Gookin je na startovní čáře společně s Bobem Larsenem. A s nimi dalších asi 50 až 100 mužů. Ženy se závodů delších než 400 metrů neúčastní. Když zazní výstřel startovací pistole, vyřítí se Larsen kupředu. Ví, že tam vepředu je jeho místo. Už nějakou dobu je o tom přesvědčen. Při prvních mílích osmimílovky v Balboa parku pocítí v nohách to blažené léto se všemi těmi podvečerními běžeckými dobrodružstvími, kdy se míli za mílí snažil dosáhnout okamžiku, kdy mu nohy nebo plíce vypoví službu. Ale to se nikdy nestalo. Závod na tak dlouhou vzdálenost ještě nikdy neběžel, avšak po pěti mílích je pořád na špici. Sviští po trávě a po betonu v tempu 5:30 na míli a má pocit, že kdyby se mu zachtělo, doběhl by takhle až do San Francisca. Z vedoucí skupinky jeden po druhém odpadají běžci, až se rozpadá celá a zbývá z ní pouze Bob Larsen uhánějící po trati nejprve o 100 a pak o 200 metrů před zbytkem závodníků. V cílové rovince mává kamarádům, kteří na kraji trati závod sledují. Tělem se mu řinou endorfiny a naplňují jej euforickými pocity. Sice to zatím nemůže tušit, ale právě prožívá svůj nejlepší běžecký den v disciplíně na dlouhé vzdálenosti. Cílovou pásku protrhne v čase 44 minut rovných. Je mu devatenáct let. Nedovede si představit a ani nezná blaženější pocit. Ve skutečnosti toho nezná ještě spoustu. Především netuší, co za kouzlo se mu to dnes přihodilo a proč. Netuší, že tajemství úspěchu v Balboa parku se nachází v oněch dlouhých, náročných i méně náročných večerních výbězích, 35
Behani_na_doraz.indd 35
17.2.2020 15:22:11