0041157

Vlak pro deti_Kor2.qxp_Sestava 1 11.05.20 8:16 Strรกnka 3

VLAK PRO Dฤ TI Viola Ardone

Vlak pro deti_Kor2.qxp_Sestava 1 11.05.20 8:16 Stránka 4

IL TRENO DEI BAMBINI © 2019 Giulio Einaudi editore All rights reserved Translation © Alice Macková, 2020 ISBN 978-80-249-4175-2

Vlak pro deti_Kor2.qxp_Sestava 1 11.05.20 8:16 Stránka 5

PRVNÍ ČÁST 1946

Vlak pro deti_Kor2.qxp_Sestava 1 11.05.20 8:16 Stránka 7

(1)

Moje máma je vpředu a já hned za ní. Po uličkách Španělský čtvrti jde moje máma rychle: jeden její krok vydá za dva moje. Prohlížím si boty lidí. Celá bota – jeden bod pro mě, děravá bota – jeden mínus. Člověk bez bot – nula bodů. Nový boty – zvláštní cena. Já jsem vlastní boty nikdy neměl, nosím boty po jiných a vždycky mě z nich bolí nohy. Moje máma říká, že šmajdám. Nemůžu za to. Můžou za to ty boty po jiných. Jsou vytvarovaný podle nohou, který je nosily přede mnou. Mají jejich zvyky, chodily po jiných cestách, hrály jiný hry. A když se dostanou ke mně, co vědí o tom, jak chodím já a kam se chci dostat? Postupně si na sebe musíme zvyknout, ale mezitím mi vyroste noha, a je po všem. Moje máma je vpředu a já hned za ní. Nevím, kam jdeme, říká, že je to pro moje dobro. Ale něco za tím je, jako u těch vší. Je to pro tvoje dobro, a měl jsem hlavu dohola! Naštěstí pro jeho dobro ostříhali dohola i mýho kamaráda Tommasina. Spolužáci z naší ulice si z nás utahovali, říkali nám, že vypadáme jako dvě lebky ze hřbitova Fontanelle. Tommasino nejdřív nebyl můj kamarád. Jednou jsem ho viděl, jak krade jablko z pultu Capajancy, teda Bílý hlavy, zelináře, který má vozík na piazza Mercato, a tak jsem si pomyslel, že nemůžeme být kamarádi, protože moje máma Antonietta mi vysvětlila, že jsme chudý, to ano, ale zloději nejsme. Jinak se z nás stanou žebráci. Ale Tommasino si mě všimnul a ukradl jedno jablko i pro mě. Protože já jsem to jablko neukradl, ale dostal, snědl jsem ho: Bylo mi totiž 7

Vlak pro deti_Kor2.qxp_Sestava 1 11.05.20 8:16 Stránka 8

VIOLA ARDONE

vidět na očích, že mám hlad. A od tý doby jsme kamarádi. Kamarádi přes jablka. Moje máma jde středem ulice a na zem se ani nepodívá. Já šourám nohama a počítám body za boty, abych zahnal strach. Počítám na prstech do deseti a pak začínám od začátku. Až napočítám desetkrát deset, stane se něco hezkýho, tak se to hraje. Až doteďka se mi nic hezkýho nestalo, možná protože jsem ty body špatně spočítal. Mně se čísla hodně líbí. Písmena ale ne – samotný je rozeznám, ale když se smíchají do slov, už se v nich ztratím. Moje máma říká, že nesmím být jako ona, a proto mě poslala do školy. Šel jsem, ale nelíbilo se mi tam. Hlavně proto, že spolužáci křičeli a já se vrátil domů s bolavou hlavou, třída byla malá a smrděla po zpocených nohou. Pak jsem musel celou dobu sedět bez hnutí a zticha v lavici a kreslit čáry. Učitelka měla vystouplou bradu a mluvila, jako by měla v puse horkou bramboru, a tomu, kdo se jí smál, dala pohlavek. Já jsem jich za pět dnů schytal deset. Spočítal jsem si je na prstech jako body za boty, ale nic jsem nevyhrál. Tak jsem už do školy jít nechtěl. Moje máma nebyla ráda, ale řekla, že se musím naučit aspoň nějakou práci, a tak mě poslala pro hadry. Nejdřív jsem měl radost: Měl jsem celý den chodit venku a po domech nebo na smetišti sbírat starý hadry a přinýst je na trh člověku s přezdívkou Capa ’e Fierro, to je Paličák. Po pár dnech jsem byl tak unavený, že se mi stýskalo po pohlavcích učitelky s vystouplou bradou. Moje máma se zastaví před šedivým a červeným domem s velkými okny. „Tady to je,“ říká. Tahle škola se mi zdá hezčí než ta předtím. Uvnitř je ticho a žádný puch z nohou. Vyjdeme do druhýho patra a nechají nás čekat na chodbě na dřevěný lavici, dokud nějaký hlas nezavolá: „Další.“ Protože se nikdo nepohne, mámě dojde, že další jsme my, a tak jdeme dovnitř. Moje máma se jmenuje Antonietta Speranza, to znamená „naděje“. Slečna, která na nás čekala, si napíše její jméno na papír a řekne: „To je to poslední, co vám zůstalo.“ Napadne mě: Tak teď se máma otočí na podpatku a vrátíme se domů. Ale nestalo se. 8

Vlak pro deti_Kor2.qxp_Sestava 1 11.05.20 8:16 Stránka 9

VLAK PRO DĚTI

„Dáváte facky, paní učitelko?“ zeptám se a rukama si pro jistotu schovám hlavu. Slečna se směje a ukazovákem a palcem mě chytí za tváře, ale nestiskne je. „Udělejte si pohodlí,“ řekne a my si sedneme naproti ní. Tahle slečna není vůbec podobná tý druhý, nemá vystouplou bradu, ale krásně se směje a má bílý rovný zuby, nakrátko ostříhaný vlasy a nosí kalhoty, jako chlapi. Neřekneme ani slovo. Ona říká, že se jmenuje Maddalena Criscuolo a že si na ni možná moje máma pamatuje, protože bojovala za naši svobodu proti nacistům. Moje máma pokývá hlavou, ale je jasný, že o týhle Maddaleně Criscuolo nikdy předtím neslyšela ani slovo. Maddalena vypráví, že tenkrát zachránila most ve čtvrti Sanità, protože ho Němci chtěli dynamitem vyhodit do vzduchu, takže jí nakonec dali bronzovou medaili a uznání. Já si myslím, že by bylo lepší, kdyby jí dali nový boty, protože má jednu dobrou a druhou děravou (nula bodů). Říká, že je dobře, když jsme za ní přišli, že se hodně lidí stydí, že ona a ostatní soudružky musely chodit dům od domu a přesvědčovat mámy, že to je dobrý pro ně i pro jejich děti. Že jim hodně lidí zabouchlo dveře před nosem, a taky že jim nadávali. Já tomu věřím, protože i mně často nadávají, když chodím pro použitý hadry. Slečna říká, že hodně poctivých lidí jim důvěřovalo, že moje máma Antonietta je odvážná žena a že svýmu synovi dává dárek. Já jsem dárky nikdy nedostal, kromě starý krabice na šití, kam jsem si schoval všechny svoje poklady. Moje máma Antonietta čeká, až tahle Maddalena domluví, protože samotný jí mluvení nejde. Maddalena říká, že dětem je třeba dát šanci. Já bych byl spokojenější, kdyby mi dala chleba, cukr a ricottu. Jedl jsem ji jednou na jedný americký oslavě, kam jsem se vetřel s Tommasinem (starý boty – přišel jsem o bod). Moje máma je stále zticha, proto Maddalena pokračuje: Zorganizovali speciální vlaky, který odvezou děti na sever. „To jako doopravdy? Podívejte se na něj, vždyť by to byla pohroma!“ Maddalena říká, že vlakem pojede hodně dětí, ne jenom já. „Takže to není škola!“ pochopím konečně a usměju se. Moje máma Antonietta se 9

Vlak pro deti_Kor2.qxp_Sestava 1 11.05.20 8:16 Stránka 10

VIOLA ARDONE

neusmívá. „Kdybych si mohla vybrat, nebyla bych tady, on je to jediný, co mám. Dělejte, co musíte.“ Když odtamtud odcházíme, moje máma jde zase přede mnou, ale pomaleji. Procházíme kolem stánku s pizzou, kde se jí vždycky pověsím na šaty a nepřestanu brečet, dokud mi nepřistane pohlavek. Zastaví se. „Se škvarkama a s ricottou,“ řekne mladíkovi za pultem. „Jen jednu.“ Tentokrát jsem nic nechtěl a myslím, že jestli mi máma sama od sebe chce koupit pizzu před obědem, je za tím nějaká zrada. Mladík zabalí pizzu žlutou jako slunce a větší než můj obličej. Já ji vezmu oběma rukama, protože se bojím, aby nespadla. Je teplá a voňavá, fouknu na ni a vůně oleje mi pronikne do nosu a pusy. Moje máma se skloní a dlouze se na mě podívá. „Takže jsi to sám slyšel. Už jsi velký, bude ti osm. Víš, jak na tom jsme.“ Hřbetem ruky mi očistí mastnotu z obličeje. „Dej mi taky ochutnat,“ kousek si odlomí. Pak se narovná a vydáme se domů. Na nic se neptám a vykročím. Moje máma je vpředu a já hned za ní.

10

Vlak pro deti_Kor2.qxp_Sestava 1 11.05.20 8:16 Stránka 11

(2)

O Maddaleně se už nemluvilo. Napadlo mě, že na ni možná moje máma zapomněla nebo že změnila názor. Ale potom k nám domů pár dnů nato přijde jedna jeptiška a zaklepe, poslal ji otec Gennaro. Moje máma špehuje za oknem: „Co tady teďka chce to strašidlo?“ Jeptiška zaklepe podruhý a moje máma odloží šití a jde otevřít, ale jen trochu, takže jeptiška může do dveří vstrčit jenom obličej, celý pobledlý. Ptá se, jestli může dovnitř, moje máma kývne na souhlas, ale je vidět, že se jí vůbec nechce. Jeptiška říká, že moje máma je dobrá křesťanka, že Bůh vidí všechny a všechno a že děti nepatří matkám ani otcům, ale že jsou Boží. Ty komunistky ale chtějí, abychom jeli vlakem do Ruska, kde nám uřežou ruce a nohy a už se nevrátíme. Moje máma neodpovídá. Mlčení jí jde skvěle. Takže to jeptišku nakonec přestane bavit a odejde. A tak se zeptám: „A ty mě opravdu chceš poslat do Ruska?“ Znovu sáhne po šití a začne si povídat pro sebe: „Ale jaký Rusko, Rusko… Já neznám ani fašisty, ani komunisty. Neznám ani kněze a biskupy.“ Moje máma s ostatníma mluví málo, ale o to víc mluví sama se sebou. „Až doteď jsem poznala jenom hlad a dřinu… Chtěla bych tu jeptišku vidět, bez chlapa a s dítětem… Snadno se to mluví, když nemáš děti. Ale kde byla, když můj Luigino onemocněl?“ Luigi byl můj starší bratr, a kdyby jako dítě neměl hloupý nápad dostat astma, teď by mu bylo o tři roky víc než mně. Takže když jsem se narodil, už jsem byl jedináček. Moje máma se o něm skoro nikdy nezmiňuje, ale na komodě má fotku a u ní svíčku. Vyprávěla 11

Vlak pro deti_Kor2.qxp_Sestava 1 11.05.20 8:16 Stránka 12

VIOLA ARDONE

mi o tom Zandragliona, vlastně Křupanka, která bydlí v přízemí naproti nám a je to hodná ženská. Moje máma z toho byla tak špatná, že si všichni mysleli, že se už nevzpamatuje. Ale pak jsem se narodil já a ona byla šťastná. I když díky mně není tak šťastná, jako byla díky němu. Protože jinak by mě neposílala do Ruska. Vyjdu z bytu a zajdu ke Křupance, která ví vždycky všechno, a o tom, co neví, si nechá vyprávět. Říká, že není pravda, že mě odvezou do Ruska, že zná Maddalenu Criscuolo a ty ostatní: Chtějí nám pomoct, chtějí nám dát naději. Ale co budu dělat s nadějí? Já už ji mám v příjmení, protože se jmenuju Speranza jako moje máma Antonietta. Ale jménem jsem Amerigo. To jméno mi dal můj otec. Já jsem ho nikdy nepoznal, a pokaždý když se na něj zeptám, obrátí moje máma oči k nebi, jako když má pršet a ona nestihla sebrat pověšený prádlo. Říká, že to je opravdu skvělý muž. Odjel do Ameriky, aby tam hledal štěstí. „Vrátí se?“ zeptal jsem se. „Dřív nebo později,“ odpověděla. Nic mi po něm nezbylo, jen to jméno. Ale lepší něco než nic. Od tý doby, kdy jsem se dozvěděl o vlacích, se z naší ulice vytratil klid. Každý říká něco jinýho: Někdo ví, že nás prodají a pošlou do Ameriky na práci, někdo říká, že pojedeme do Ruska a strčí nás do pece, někdo slyšel, že odjedou neduživý děti a že ty zdravý si mámy nechají, někdo na to kašle a pořád dělá, jako by o nic nešlo, protože není dost vzdělaný. Já taky nejsem vzdělaný, i když mi v ulici říkají „Nobel“, protože toho hodně vím, přestože jsem nechtěl chodit do školy. Učí mě ulice: Procházím se, slyším příběhy, starám se o cizí záležitosti. Žádný učený z nebe nespadl. Moje máma Antonietta nechce, abych o ní vykládal ostatním. A já nikomu neříkám, že máme u nás pod postelí balíky s kafem, co patří Paličákovi. Ani o tom, že Paličák chodí k nám odpoledne domů a s mojí mámou se tam zavírá. Kdo ví, co vypráví svojí ženě? Třeba že chodí na kulečník. Mě posílá ven, říká, že mají s mámou něco na práci. A tak chodím ven a sbírám hadry. Zbytky, použitý šaty po amerických vojácích, špínu plnou blech. Když k nám ze začátku přicházel, nechtěl jsem chodit pryč: Nemohl jsem pomyslet 12

Vlak pro deti_Kor2.qxp_Sestava 1 11.05.20 8:16 Stránka 13

VLAK PRO DĚTI

na to, že by Paličák byl u nás doma pánem. Ale pak mi máma řekla, že si ho musím vážit, protože má důležitý přátele a protože nám dává jídlo. Řekla mi, že umí chodit v obchodování a že se od něj můžu jen přiučit, že mi může pomoct. Neodpověděl jsem, ale od toho dne jdu pryč pokaždý, když přijde. Hadry, který seženu, přinesu domů, moje máma je musí vyprat, vyhladit, zašít, takže nakonec je dáme Paličákovi, který má stánek na Tržním náměstí a umí je prodat míň chudým lidem, než jsme my. Mezitím se dívám na boty a na prstech počítám body, a až budu mít desetkrát deset, stane se něco hezkýho: Můj táta se bohatý vrátí z Ameriky a tentokrát nechám Paličáka venku já. Jednou mi ta hra opravdu vyšla. Před divadlem San Carlo jsem uviděl pána s tak novýma a lesklýma botama, že to dalo dohromady sto bodů. A opravdu, když jsem se vrátil domů, stál Paličák za dveřma. Moje máma viděla, jak se jeho žena prochází na via Rettifilo s novou kabelkou pod paží. Paličák řekl: „Musíš se učit čekat. Čekej a tvoje chvíle přijde.“ Moje máma odpověděla: „Dneska ale počkáš ty,“ a ten den ho dovnitř nepustila. Paličák zůstal venku, zapálil si cigaretu a s rukama v kapse vyrazil pryč. Já jsem přišel k němu, jenom abych viděl jeho kyselý obličej, a řekl jsem mu: „Dneska je volno, Paličáku? Nepracuje se?“ Sklonil se ke mně, potáhl z cigarety, a když vyfoukl kouř, vyšla mu z pusy spousta kroužků. „Ty uličníku,“ začal, „ženy a víno jsou stejný. Dobrý sluha, ale špatný pán. Když se necháš ovládnout, přijdeš o rozum a je z tebe otrok. A já jsem byl vždycky volný a volný zůstanu. Pojď, zajdeme do hostince, dám ti napít červenýho vína. Dneska z tebe Paličák udělá chlapa!“ „To je škoda, Paličáku, nemůžu vám vyhovět, mám práci.“ „A co ty máš za práci?“ „Musím jít pro hadry, jako vždycky. Sice je za ně pár drobných, ale koupíme si za ně jídlo. Omlouvám se.“ Nechal jsem ho o samotě a kroužky z kouře zatím mizely ve vzduchu. Hadry, který najdu, dávám do koše, co mám od svojí mámy. Protože ztěžkne, když ho naplním, začal jsem ho nosit na hlavě, 13

Vlak pro deti_Kor2.qxp_Sestava 1 11.05.20 8:16 Stránka 14

VIOLA ARDONE

jak jsem to viděl u ženských na trhu. Ale pak, jak jsem ho nosil každý den, mi vypadaly vlasy a na temeni se mi objevila malá pleš. A podle mýho mě máma nechala ostříhat dohola kvůli tomu, ne kvůli vším! Když chodím pro hadry, ptám se každýho na tu věc s vlakem, ale nikdo nic neví. Jeden říká to, druhý zase něco jinýho. Tommasino pořád opakuje, že on nebude muset odjet, protože mu doma nic nechybí a jeho matka, donna Armida, se nikdy nesnížila k tomu, aby se někoho doprošovala. Pachiochia, to znamená Naivka, která velí naší ulici, říká, že dokud jsme měli krále, určitý věci se neděly a mámy svoje děti neprodávaly. Říká, že lidem chybí sluš-nost! A pokaždý když to pronese, ukáže hnědý dásně, stiskne těch pár žlutých zubů, který má, a mezerama po zubech, který jí vypadaly, plive. Já si myslím, že se Naivka už narodila ošlivá, a proto nikdy manžela neměla. Ale o tom mluvit nemůžu, protože je to její bolavý místo. A taky nemůžu mluvit o tom, že nemá děti. Jednou měla stehlíka, ale ten jí uletěl. Ani o něm s Naivkou nemůžu mluvit. I Křupanka je svobodná. Nikdy jsme se nedozvěděli proč. Někdo říká, že si nedokázala vybrat z nabídek, který měla, a nakonec zůstala sama, protože ve skutečnosti je dost bohatá a nechce se o svoje peníze s nikým dělit. Někdo říká, že měla snoubence, ale že umřel. Jiný zase říká, že měla snoubence, ale pak vyšlo najevo, že už byl ženatý. A já říkám, že to jsou všechno jenom drby. Jenom jednou byly Naivka a Křupanka zajedno: Když až do naší ulice přišli Němci, aby si sehnali něco k jídlu, obě dvě jim do casatiella nacpaly holubí hovínka a řekly jim, že to jsou vepřové cicoli, naše typická specialita. Když to snědli, pochvalovali si „Gut, gut!“ a Naivka s Křupankou si lokty schovávaly obličej, aby nebylo vidět, jak se smějou. Němci se už u nás neukázali, ani aby nás potrestali. Moje máma Antonietta mě nikdy neprodala, až doteď. Ale pak, dva dny po události s jeptiškou, se vrátím domů s košem hadrů a vidím tam tu Maddalenu Criscuolo. „Tak a je to,“ pomyslím si, „přišli si koupit i mě!“ 14

Vlak pro deti_Kor2.qxp_Sestava 1 11.05.20 8:16 Stránka 15

VLAK PRO DĚTI

Zatímco s ní moje máma povídá, já chodím po místnosti jako pološílený, a jak se mě na něco zeptají, neodpovím jim nebo se schválně zakoktám. Chci vypadat jako postižený, to už si mě nebudou moct koupit. Protože kdo by byl tak padlý na hlavu, aby si koupil koktavý nebo postižený dítě? Maddalena říká, že i ona byla a pořád je chudá, že za hlad nikdo nemůže, že to je nespravedlivý. Že ženy musí držet při sobě, aby to změnily. Naivka ale vždycky říká, že kdyby všechny ženský nosily krátký vlasy a kalhoty jako ta Maddalena, svět by se obrátil naruby. Ale já povídám: „Ta zrovna může něco říkat, když sama má fousy!“ Maddalena fousy nemá. Má hezkou rudou pusu a bílý zuby. Ztiší hlas a vypráví mojí mámě, že zná její příběh a co si musela vytrpět a že k sobě musí být ženy solidární. Moje máma Antonietta dvě minuty kouká do zdi, kde nic není, a já pochopím, že myslí na mýho staršího bratra Luigiho. Před Maddalenou už k nám domů přišlo několik jiných paní, ale ty neměly krátký vlasy a kalhoty. Byly to opravdový dámy, s dobrým oblečením a blonďatýma vlasama. Když vstupovaly do ulice, Křupanka se zašklebila a řekla: „Jsou tu dámy z dobročinnýho spolku.“ My jsme ze začátku byli rádi, protože nám nosily balíčky s jídlem, ale postupně se přišlo na to, že v nich nebyly těstoviny, maso ani sýry. Byla v nich rýže. Vždycky rýže, jen rýže. Pokaždý když dorazily, obrátila moje máma Antonietta oči v sloup a pronesla: „Dneska budeme mít další rýžový hody – až se z tý rýže samou radostí zblázníme!“ Dámy z charity nejdřív nechápaly, ale pak když viděly, že jejich balíčky už nikdo nechce, tvrdily, že to je tuzemský výrobek a že dělají „rýžovou kampaň“. Čím víc klepaly na dveře, tím míň jim lidi otevírali. Naivka říkala, že nedokážeme být vděční, že si nic nezasloužíme a že už mezi lidma není sluš-nost. Křupanka ale říkala, že si z nás ty ženy a jejich rýže dělaly legraci, a pokaždý když jí někdo chtěl darovat něco nepotřebnýho, dodávala: „Je to tady, přišly dámy z dobročinnýho spolku!“ 15

Vlak pro deti_Kor2.qxp_Sestava 1 11.05.20 8:16 Stránka 16

VIOLA ARDONE

Maddalena slibuje, že ve vlaku bude zábava a že se k nám rodiny ze severní a střední Itálie budou chovat jako k vlastním dětem, dají nám najíst, budou se o nás starat, dají nám šaty a nový boty (dva body). Přestanu teda dělat koktavýho a říkám: „Mami, prodej mě tý paní!“ – Maddalena otevře velkou rudou pusu a začne se smát, moje máma mě hřbetem ruky uhodí. Držím si tvář, která mě pálí – nevím, jestli kvůli facce, nebo hanbou. Maddalena se přestane smát a položí ruku mojí mámě na rameno. Ta se otřese, jako kdyby sáhla na vařící hrnec. Mojí mámě se nelíbí, když na ni někdo sahá, ani kdyby ji chtěl pohladit. Pak Maddalena vážně pronese, že si mě nechce koupit. Že komunistická strana organizuje něco, co tady nikdy předtím nebylo, že to vejde do historie, že si to všichni budeme dlouho pamatovat. „Jako to s těma holubíma hovínkama?“ zeptám se. Moje máma Antonietta se na mě zle podívá a já si myslím, že dostanu další facku. Ale ona se ptá: „A co chceš dělat ty?“ Já odpovím, že jestli mi dají obě boty nový (bod navíc), klidně půjdu ke komunistům pěšky, ani nemusím vlakem. Maddalena se usměje a moje máma pokýve hlavou, což vlastně znamená: „Dobrá.“

16

Vlak pro deti_Kor2.qxp_Sestava 1 11.05.20 8:16 Stránka 17

(3)

Moje máma Antonietta se zastaví před palácem komunistů na via Medina, kde jsme už byli minule. Maddalena říkala, že se musíme zapsat do seznamu dětí, co pojedou vlakem. V prvním patře potkáme tři mladíky a dvě slečny. Jakmile nás ty slečny uvidí, zavedou nás do místnosti s psacím stolem a rudým praporem za ním. Usadí nás a ptají se nás na milión věcí. Jedna mluví a jedna píše na papír. Nakonec ta, co mluví, vezme z krabičky bonbón a dá mi ho. Ta, co píše, ale položí na stůl papír před moji mámu, která tomu nerozumí. Takže jí dá do ruky pero a řekne jí, že to musí podepsat. A moje máma nic. Já vybalím bonbón z papíru a vůně citrónu mě zalechtá v nose. Ne že bych bonbóny jedl každý den. Z místnosti vedle je slyšet křik tří mladíků. Slečny se na sebe beze slov podívají, protože je vidět, že jsou na to zvyklý a že s tím nemůžou vůbec nic udělat. Mezitím moje máma Antonietta sedí s perem v ruce, se svěšenou rukou a papírem před sebou. Já se zeptám, proč v tý druhý místnosti tak řvou. Ta, co předtím psala, je zticha. Ta druhá, která mluvila, řekne, že se nehádají, že diskutujou o tom, co je třeba udělat, aby se všichni měli dobře, a to že je politika. Tak se zeptám: „Promiňte, vy se tady neumíte dohodnout?“ Zatváří se, jako když kousneš do hořkýho oříšku, a pak řekne, že existujou různý názory, různý proudy… V tý chvíli jí ta, co psala, šťouchne loktem, jako že už mluvila moc, potom se otočí k mojí mámě a upozorní ji, že jestli neumí napsat svoje jméno, může udělat křížek, stejně jí to obě dosvědčí. Moje máma Antonietta zrudne, 17

Vlak pro deti_Kor2.qxp_Sestava 1 11.05.20 8:16 Stránka 18

VIOLA ARDONE

ani nezvedne oči od papíru a napíše x, trochu nakřivo. Já, jak jsem uslyšel o těch proudech, se začnu bát, protože jak vždycky říká Křupanka, proudy vzduchu přinášejí rýmu a říkali mi, že nemocný děti nikam nepojedou. To ale není spravedlivý: Právě nemocný děti by měly jet a nechat se léčit, nebo ne? Je jednoduchý být solidární se zdravýma, jak by správně řekla Naivka, která je i s fousama a hnědýma dásněma v jádru hodná ženská a občas i mně dá nějakou tu liru. Pak ty slečny něco napíšou do tlustý knihy a doprovodí nás ke dveřím. Když projdeme další místnosti, tři chlapi se pořád hádají o politice. Hubeňour s blonďatýma vlasama každou chvíli říká: „Otázka Jihu a národní integrace.“ Já se podívám na mámu, abych zjistil, jestli tomu rozumí, ale ona jde dál. Blonďatý mladík se pak otočí ke mně, když právě procházím okolo, a prohodí: „Mluv, řekni mu to i ty!“ Já bych mu chtěl odpovědět, že s tím nemám nic společnýho, že mě sem dovedla máma Antonietta pro moje dobro, jinak bych sem nepřišel. Moje máma mě chytne za paži a pošeptá mi: „Teď se chceš zamotat ještě do tohohle? Buď zticha a pojď ven!“ A tak jdeme pryč a přitom nás blonďák očima sleduje až ke dveřím.

18

Vlak pro deti_Kor2.qxp_Sestava 1 11.05.20 8:16 Stránka 19

(4)

Zničehonic se udělalo ošklivo. Moje máma Antonietta už mě pro hadry neposílá, i proto, že začalo pršet a je zima. Další smažený pizzy už mi nekoupila, ale jednou mi udělala těstoviny alla genovese, po kterých se můžu utlouct. Ani jeptiška už nepřišla a v naší ulici už každýho otravuje bavit se o tom vlaku. Protože bez hadrů jsme na tom s mámou špatně, založili jsme s Tommasinem spolek. On o tom nejdřív nechtěl slyšet. Trochu se mu to protivilo a trochu se bál, že se to dozví jeho máma a že i jeho pošle za trest do vlaku. Tak jsem mu řekl, že když si Paličák dokáže vydělat peníze za věci z odpadků, přece my nebudeme hlupáci. A tak jsme začali podnikat s potkanama. Já jsem je chytal a on je musel namalovat. Pak jsme si dali stánek na trh, kde mají dokonce papoušky a stehlíky. My jsme byli specialisti na křečky. Mě to napadlo, protože jsem znal jednoho americkýho důstojníka, který je choval a prodával bohatým paničkám, který až tak moc bohatý nebyly. Dělaly si z nich kožešinový límce: Ušetřily, ale vypadaly dobře. Potkani, který jsem chytal, se s useknutým ocasem a namalovaný barvou na boty nabílo a nahnědo úplně podobali křečkům toho americkýho důstojníka. Ze začátku šly obchody dobře. Já a Tommasino jsme měli hodně zákazníků a mohli jsme i zbohatnout, kdyby jednoho ošklivýho dne nezačalo pršet. „Amerí,“ řekl to ráno Tommasino, „jestli vyděláme peníze, už nebudeš muset ke komunistům!“ – „Co to s tím má společnýho?“ 19

Vlak pro deti_Kor2.qxp_Sestava 1 11.05.20 8:16 Stránka 20

VIOLA ARDONE

odpověděl jsem, „je to něco jako prázdniny.“ – „Jo, prázdniny pro chudáky. Víš, kam pojedu se svojí mámou příští léto? Pojedu do Ischie…“ Právě v tý chvíli se zatáhlo a začalo pršet jako nikdy předtím. „Tommasí, příště, až budeš chtít říct takovou hovadinu, nejdřív vytáhni deštník.“ Běželi jsme se schovat pod podloubí jednoho domu. Stánek s namalovanýma hrabošema ale zůstal na dešti. Ani jsme neměli čas ho vzít odtamtud pryč, takže se barva na boty začala rozpouštět a z křečků se znova stali potkani. Dámy okolo klecí začaly křičet: „To je hnus! Cholera!“ V tu chvíli jsme už nemohli utéct, protože přišli manželé těch paniček a chtěli nás zbít. Naštěstí se objevil Paličák, oba nás popadl za límec a přikázal nám: „Okamžitě vyhoďte ten smrad! My dva si to pak vyřídíme.“ Myslel jsem si, že mě zbije jako psa, ale on o těch potkanech už nic neřekl. Jednou ale, když pak přišel za mojí mámou, aby zase pracovali, si mě vzal před vchodem stranou, natáhl kouř z cigarety, a než ho vyfoukl, prohodil: „Nápad to byl dobrej, ale měli jste ten stánek dát pod střechu!“ Zasmál se a kroužky z kouře se vznášely do vzduchu. „Jestli se chceš pustit do obchodování, musíš chodit se mnou trh, já tě naučím…“ Pak mi položil ruku na tvář tak, že jsem nevěděl, jestli mě uhodil, nebo pohladil, a odešel. Už jsem skoro chtěl za Paličákem jít, ale jenom proto, abych se zlepšil v podnikání. Pár dnů potom si ho ale odvedli strážníci. Já si myslím, že kvůli tomu kafi. A tak všichni lidi z ulice přestali myslet na namalovaný křečky, protože se všichni bavili o Paličákovi, kterýho zavřeli. Tak zrovna teď bych chtěl vidět, jestli ještě všude vykládá, že je volný! Když se o tom moje máma dozvěděla, vyndala všechny věci zpod postele a několik dnů si pokaždý když slyšela hluk u dveří, schovávala tvář do dlaní a vypadala, že chce zmizet. Jak ale dny míjely, nikdo k nám nepřišel na kontrolu a lidi to už přestalo bavit. Lidi pořád hodně mluví a pak rychle zapomínají, kromě mojí mámy, která mluví málo, ale nikdy na nic nezapomene. 20

Vlak pro deti_Kor2.qxp_Sestava 1 11.05.20 8:16 Stránka 21

VLAK PRO DĚTI

A opravdu, jednou ráno, když už jsem na to ani já nemyslel, mě vzbudí, přestože slunce ještě nevyšlo a za okny je úplná tma, oblékne si hezký šaty a před zrcadlem se učeše. Připraví mi míň obnošený šaty a řekne: „Pojďme, nebo přijdeme pozdě.“ A já pochopím. Jdeme, ona vpředu a já za ní. Mezitím začne pršet. Poskakuju v loužích, moje máma mi dá pohlavek, ale nohy už mám mokrý a čeká nás ještě dlouhá cesta. Dívám se okolo, abych zkusil sbírat další body za boty, ale dneska ráno na to nemám náladu, i já bych si chtěl schovat obličej do dlaní a trochu zmizet. S námi jde spousta mám s dětma. Jsou tu i tátové, ale je vidět, že se jim nechtělo. Jeden z nich napsal na papír všechny pokyny pro syna: V kolik hodin vstává, v kolik chodí spát, co mu chutná k jídlu, co ne, kolikrát týdně chodí na velkou, aby mu v noci nechávali pod prostěradlem nepromokavý plátno, protože se počurává. Čte ten seznam, zatímco se syn před všema propadá hanbou, a nakonec ho složí na čtvrtiny a dá mu ho do kapsy všitý v košili. Pak si to rozmyslí, znova si papír vezme a napíše na něj poděkování rodině, která ho přijme. Píše v něm, že oni to bohudíky nepotřebujou, ale syn na tom trval a oni ho nechtěli zklamat. Ženy ale kráčejí beze studu a za ruku vláčejí po dvou, třech, čtyřech dětech. Já jsem jedináček, protože jsem svýho bratra Luigiho nestihnul poznat. Nestihnul jsem poznat ani svýho otce, narodil jsem se později než všichni. Tak je to ale lepší, aspoň se můj otec nemusí stydět, že mě musí posadit do vlaku. Přijdeme před strašně dlouhý dům. Moje máma Antonietta říká, že je to hotel pro chudý. „Ale jak to?“ ptám se. „Neměli mě odvézt na sever, abych se tam měl dobře? A místo toho jsme v hotelu pro chudý – to jsem si teda pomohl! Nebylo lepší zůstat v naší ulici?“ Máma říká, že jsem sem přišli, protože nás předtím, než nás pošlou na sever, musí prohlídnout, jestli jsme zdravý, jestli jsme nemocný, infekční… „A pak,“ říká, „nám musí dát i teplý oblečení, kabáty a boty, protože tam nahoře to není jako u nás. Tam je zima!“ 21

Vlak pro deti_Kor2.qxp_Sestava 1 11.05.20 8:16 Stránka 22

VIOLA ARDONE

„Úplně nový boty?“ opáčím. „Buď úplně nový, nebo použitý, ale nezničený,“ odpoví. „Dva body!“ vykřiknu, na chvíli zapomenu na odjezd a při chůzi poskakuju sem a tam. Před dlouhým domem je tlačenice. Všechny mámy a jejich děti, různýho věku: Úplně malinký, malý, prostřední a velký. Já jsem mezi prostředníma. Před vchodem stojí slečna, ale není to Maddalena. Není to ani žádná z těch dam s rýží. Řekne nám, že musíme do řady, že nás musí zkontrolovat a pak nám musí vyšít číslo, aby nás poznali, jinak až se vrátíme, může se stát, že v každý rodině skončí jiný dítě a už se nenajdeme. Já mám jen svoji mámu a nechci, aby mě vyměnili za někoho jinýho, a tak se chytím její tašky a říkám, že nový boty koneckonců nepotřebuju, a jestli je to kvůli mně, tak se můžeme vrátit domů. Ona mě ale neslyší nebo mě nechce slyšet. Ze smutku mě bolí břicho a myslím, že by možná bylo lepší, kdybych pořád dělal koktavýho, abych neodjel. Odvrátím tvář, protože nechci, aby viděla, jak brečím, ale nakonec je mi skoro do smíchu: Dvě řady za mnou je v tlačenici Tommasino. „Tommasí,“ vykřiknu, „čekáš na parník na Ischii?“ Podívá se na mě s bledým obličejem, umírá hrůzou. Nakonec i jeho matka musela prosit o milodary! Naivka mi říkala, že donna Armida byla kdysi bohatá, hodně bohatá. Bydlela v jednom velkém domě na via Rettifilo a měla služebnictvo. Šila šaty pro nejlepší dámy z města a měla známosti. Její manžel, don Gioacchino Saporito, si už málem koupil automobil. Podle Křupanky si donna Armida získala svoje postavení, protože, ve vší úctě, lezla do zadku fašistům. Pak, když byli fašisti poražený, se vrátila k prodeji látek jako kdysi. Manžela, ze kterýho se stalo velký zvíře, zadrželi a vyslýchali. Všichni čekali, že dostane nějaký trest: Že ho odsoudí nebo zavřou do vězení. Ale nakonec se mu nic nestalo. Křupanka povídala, že vyhlásili amnestii. To je jako když moje máma Antonietta zjistila, že jsem rozbil mísu na těstoviny, kterou měla po nebožce svojí matce Filumeně, pokoj její duši, a tehdy mi řekla: „Zmiz mi z očí, nebo tě zabiju!“ A já jsem utekl ke Křupance a dva dny jsem se neukázal. Fašistickýho manžela donny Armidy pustili, on se vrátil domů a ni22

Vlak pro deti_Kor2.qxp_Sestava 1 11.05.20 8:16 Stránka 23

VLAK PRO DĚTI

kdo mu už nic neřekl. Teď prodávají látky v jednom bytě v přízemí, v ulici vedle tý naší. Když dělala donna Armida švadlenu na via Rettifilo, měl Tommasino zbrusu nový boty (bod navíc). Když pak jeho máma prodávala látky jako dřív, měl pořád ty samý boty, ale opotřebovaný a děravý (jeden bod). Když moje máma uvidí Tommasina v řadě za náma, stiskne mi ruku, aby mi připomněla můj slib. I já ji stisknu, ale pak se otočím na svýho kamaráda a mrknu na něj. Párkrát se totiž stalo, že když jsem sbíral hadry, chodil Tommasino se mnou. Ale donně Armidě se to nelíbilo, protože říkala, že se její syn musí stýkat jen s lepšíma lidma, a ne s tím, kdo ho přivede ještě do větších nepříjemností. Když se to dozvěděla moje máma, musel jsem jí slíbit, že nechám Tommasina být, protože to je syn zbohatlých a znova zchudlých vidláků, navíc fašistů, jak jí říkala Křupanka. Dopadlo to tak, že jsem dal mámě slib a Tommasino ho dal tý svojí. Dál jsme se každý odpoledne vídali, ale potají. Pořád přicházejí a přijíždějí další děti: Některý pěšky, jiný autobusama, který jim nabídla tramvajová společnost, jak vypráví jedna paní vedle nás, další dokonce policejníma džípama. Takhle plný zdravících dětí s barevnýma pásama vypadají jako sváteční vozy na slavnosti v Piedigrottě. Ptám se mámy, jestli i já můžu nastoupit do džípu. Odpoví, abych se jí držel, že se nesmím ztratit. A jestli se mám ztratit, tak nejdřív musím počkat, až mi vyšijou na oblečení číslo. Lidí kolem je hodně. Jedna slečna nás řadí do zástupu, ale ten se pořád hýbe, jako úhoř v rukou prodavače ryb. Jedna blonďatá holčička, která doteď trápila svoji mámu, protože chtěla hned nastoupit do vlaku, si to rozmyslela a brečí, že už nikam jet nechce. Klučina o něco starší než já s hnědou čepicí, který přišel doprovodit svýho bratra, říká, že to není spravedlivý, když on musí zůstat tady, ale jeho bratr pojede za zábavou, a pláče taky. Lítají pohlavky a facky, ale nic se nemění, pláč pokračuje a mámy už nevědí, kterýho svatýho přivolat na pomoc. Nakonec přijde jedna slečna 23

Vlak pro deti_Kor2.qxp_Sestava 1 11.05.20 8:16 Stránka 24

VIOLA ARDONE

se seznamy, vymaže jméno blonďatý holčičky, zapíše jméno kluka s hnědou čepicí a všichni jsou spokojený. Kromě mámy blondýnky, která ji vede pryč a říká: „Doma si to vyřídíme.“ Najednou uslyším známý hlas: Před skupinkou žen, která tvoří procesí, kráčí Naivka. Máchá pažema ve vzduchu a z plných plic křičí. Na prsou má špendlíkama připnutý obrázek krále Umberta. Poprvý když jsem jeho fotku uviděl u ní v bytě, jsem se zeptal: „A kdo je tenhle pěknej mladík s knírkem? To je váš snoubenec?“ Naivka se mě chystala nakopnout, protože jsem urazil nebožtíka jejího snoubence, který umřel v první válce, pokoj jeho duši, kterýho nikdy ani v myšlenkách nepodvedla. Pak se třikrát pokřižovala, políbila si špičky prstů a poslala polibek k nebi. Naivka mi řekla, že ten mladík s knírkem byl poslední král, kterej ale dokraloval dřív, než začal, protože tamti si vzali do hlavy, že založí republiku, a tak podváděli s volebníma lístkama, aby vyhráli. Naivka říkala, že je mo-nar-chist-ka. A že komunisti všechno obrátili vzhůru nohama a teďka už se ničemu nerozumí. Podle ní musel i můj otec být rudej zločinec, a proto musel utýct, žádná Amerika! Mě napadlo, že to může být pravda, protože mám totiž zrzavý vlasy, zatímco moje máma Antonietta je má tmavý. Takže zrzek musel být můj otec. A od tý doby jsem se už nikdy nevztekal, když si ze mě někdo utahoval a říkal mi „zrzoune“. Naivka s portrétem na prsou vede procesí žen bez dětí, který začnou na ženy s dětma křičet: „Neprodávejte svoje děti!“ křičí. „Namluvily vám spoustu nesmyslů, ale pravda je, že je pošlou na práci na Sibiř, jestli předtím neumřou zimou.“ Nejmenší děti pláčou a nechtějí odjet a ty větší se vzpírají a jet chtějí. Vypadá to jako na slavnosti svatýho Gennara, ale zázrak se nekoná. Čím víc se Naivka tluče do prsou, tím víc fackuje toho kníratýho chlapa, který jí visí na krku. Kdyby tu byla Křupanka, už by se do ní pustila. Ale Křupanka se ještě neukázala. Naivka nepřestává: „Nenechte je odjet, už se vám nevrátí! Pevně si svoje děti držte, jako při náletu, když jste je dokázaly ochránit jen vy a Boží prozřetelnost.“ 24

Vlak pro deti_Kor2.qxp_Sestava 1 11.05.20 8:16 Stránka 25

VLAK PRO DĚTI

Já si z náletů pamatuju řev sirén a křik lidí. Moje máma mě brala do náruče a dávala se do běhu. Utíkali jsme do krytů a ona mě celou dobu tiskla k sobě. Při náletech jsem býval šťastný. Procesí žen bez dětí prochází skrz zástup mám, který pořád ještě stojí v řadě, a znova začne zmatek. Takže další slečny vyjdou z dlouhatánskýho domu, aby se snažily situaci uklidnit. „Nechoďte pryč. Neberte svým dětem tuhle možnost. Myslete na to, že přichází zima. Bude zima, přijdou oční infekce, byty budou vlhké…“ Přijdou ke každýmu dítěti a dají mu tabulku zabalenou ve staniolu. „I my jsme mámy. Vaše děti prožijí zimu v teple, budou jíst, vyléčí se. Rodiny z Bologni, Modeny a z Rimini už na ně čekají, aby je přijaly do svých domovů. Vrátí se vám hezčí, zdravější, spraví se. Budou jíst každý den. Snídani, oběd a večeři.“ Jedna slečna se přiblíží a dá staniol i mně, uvnitř najdu tmavě hnědou tabulku. „Jez, chlapečku, to je čokoláda,“ řekne. A já jsem předstíral: „Ano, ano, slyšel jsem o ní…“ „Donno Antonietto, i vy prodáte svýho syna?“ zeptala se právě v tu chvíli Naivka s rukou položenou na portrétu chlapa s knírem, který byl z těch ran celý odřený. „To jsem si o vás nemyslela! Vždyť to nepotřebujete… Možná proto, že odvedli Paličáka? Kdybyste mi to řekla, mohla jsem vám to kafe zaplatit já!“ Moje máma Antonietta se na mě zle podívá, aby zjistila, jestli jsem o kafi něco vyzvídal. „Donno Naivko,“ odpoví, „já jsem v životě nikdy na nikom nic neloudila, a když jsem o něco požádala, vždycky jsem to vrátila. A když jsem to nemohla vrátit, tak jsem o to nežádala. Můj manžel musel odjet za štěstím, a až se vrátí… Vy celý ten příběh dobře znáte. Vám nemusím vysvětlovat vůbec nic.“ „Ale za jakým štěstím, donno Antoniè, prosím vás… Už nemáte žádnou sluš-nost!“ Když Naivka vysloví „sluš-nost“, zavřu oči, abych neviděl její hnědý dásně a sliny, který prská z děr po chybějících zubech. Pak je ale znovu otevřu, protože moje máma Antonietta neodpovídá, a to je zlý znamení: Být zticha, když se jí někdo vysmívá, to neumí. 25

Vlak pro deti_Kor2.qxp_Sestava 1 11.05.20 8:16 Stránka 26

VIOLA ARDONE

Takže vyndám poslední kousek čokolády ze staniolu, papír zmuchlám a schovám si ho do kapsy, a tak si s ním pak budu moct hrát jako s dělovou koulí pro vojáčka, kterýho jsem předevčírem našel na via Rettifilo. Nakonec místo ní odpovím sám: „Donno Naivko, já otce někde mám. A vy máte nějaký dítě?“ Naivka si položí ruku na prsa, aby pohladila toho odřenýho chudáka s knírem. „Ne, že jo? Zůstal vám jenom obrázek krále Umberta?“ Hnědý dásně Naivky se třesou vzteky. „A to je škoda! Jinak bych mu tenhle poslední kousek čokolády, vidíte, dal.“ A strčím si ho celý do pusy.

26

Vlak pro deti_Kor2.qxp_Sestava 1 11.05.20 8:16 Stránka 27

(5)

„Ženy, ženy! Poslouchejte mě: Jsem Maddalena Criscuolo, pocházím z via Pallonetto a Santa Lucia a bojovala jsem ve Čtyřech neapolských dnech.“ Mámy ztichnou. Maddalena stojí na vozu zelináře a mluví do železnýho trychtýře, který zesiluje její hlas. „Když jsme měli zahnat Němce, my ženy jsme se do toho pustily po svém. Mámy, dcery, mladé i staré: Vyšly jsme do ulic a bojovaly jsme. Byly jste tam vy a byla jsem tam i já. Tohle je další boj, ale proti nebezpečnějšímu nepříteli: proti hladu a chudobě. A jestli vy budete bojovat, vaše děti zvítězí!“ Každá z žen se podívá na své dítě. „Vrátí se vám silnější a hezčí. A vám se uleví od té nekonečné dřiny, kterou vám život až doteď přinášel. Až je znovu obejmete, i vy budete silnější a hezčí. Na svoji čest vám je vrátím, jako že se jmenuji Maddalena Criscuolo.“ Ženy jsou zticha a děti taky. Maddalena seskočí z vozu zelináře, prochází mezi mámama s dětma, který se jich drží, a začne do trychtýře zpívat. Má pěkný hlas, skoro jako hlasy, který slýchám, když sedávám před konzervatoří a čekám, až vyjde Carolina s houslema. „I když jsme ženy, nebojíme se, pro lásku svých dětí, pro lásku svých dětí. I když jsme ženy, nebojíme se, pro lásku svých dětí, do sdružení dáme se…“* * Verše jsou převzaty z lidové písně La Lega.

27

Vlak pro deti_Kor2.qxp_Sestava 1 11.05.20 8:16 Stránka 28

VIOLA ARDONE

Slečny jdou za Maddalenou. Mámy jsou pořád zticha. Pak se některá z nich odváží a začne zpívat a postupně se k ní přidávají i další. A tak Naivka a ženy z jejího procesí odpoví monarchistickou hymnou: „Ať žije král! Ať žije král! Ať žije král! Trubky radostně znějí. Ať žije král! Ať žije král! Ať žije král! Zpěvy se nesou…“* Ale je jich málo a zpívají falešně, a tak je písnička mám silnější, až jsou slyšet jenom ony a jejich děti. Poprvý slyším zpívat svoji mámu Antoniettu. Naivka je zticha, má zavřenou pusu a dásně nejsou vidět. Pak jde před procesí a odvede je pryč. Když prochází kolem mě, řekne: „Hlad je silnější než strach…“ Potom ji dav odnese a já se konec věty nedozvím. Maddalena, pořád s trychtýřem v ruce, říká, že se musíme rozloučit s mámama a jít do dlouhatánskýho domu, protože nás musejí umýt a prohlídnout. Kdo bude hodný, dostane další čokoládu. Stisknu ruku svojí mámě Antoniettě, a když se k ní otočím, vidím, že její oči mají divnou barvu, stejnou jako uniformy Němců, který do naší ulice přišli pro jídlo. Roztáhnu ruce, jak jsem to jednou viděl u dirigenta, když jsme s Carolinou vklouzli do divadla, kde měl orchestr zkoušku, a přitisknu svůj obličej co nejsilněji k jejímu břichu. Překvapí ji to, protože na objímání nejsme moc zvyklí. Pak mi ale položí ruku do vlasů, pomaloučku s ní pohybuje, tam a zpátky. Je lehká a voní po mýdle rozpuštěném ve vodě. Trvá to chvíli. Jedna slečna přijde k nám a zeptá se mě, jakpak se jmenuju. Odpovím, že Amerigo Speranza, stejně jako moje máma. Připne mi špendlíkem na košili malý papírek, kde je napsaný moje jméno, příjmení a číslo. Stejný papírek dá mojí mámě, která si ho zastrčí za výstřih, kde uchovává ty nejdůležitější věci. Nějaký peníze, požehnaný obrázek svatýho Antonína, ochránce před ďáblem, vyšívaný kapesníček od svojí nebožky matky Filumeny, pokoj její duši, a teďka i moje číslo. Takže když teď odjedu, bude mít všechno u sebe. * Verše jsou převzaty z písně Marcia Reale. Text a hudba Giuseppe Gabetti.

28

Vlak pro deti_Kor2.qxp_Sestava 1 11.05.20 8:16 Stránka 29

VLAK PRO DĚTI

Když každý dítě a každá máma dostane číslo, Maddalena vezme železný trychtýř a mluví. Přitom otáčí hlavou ze strany na stranu, aby ji všichni slyšeli. „Ženy, ženy, neodcházejte, počkejte chvilku. Postavte se každá za své dítě, abychom vás vyfotografovali.“ Všechny mámy tahle novinka překvapí, začnou se hýbat a naruší řadu, kterou předtím jen horkotěžko vytvořily. Jedna si uhladí vlasy, druhá se štípe do tváří, aby vypadala zdravě, další se kouše do rtů, aby ukázala, že má rtěnku jako ženy na obrázcích ve výlohách ve via Rettifila. Moje máma Antonietta si olízne ruku a přejede mi s ní po hlavě, protože mi na plešce vyrůstá zakroucený chroští. Maddalena přijde s cedulí v ruce. „Co tam je napsáno, Amerí?“ ptá se moje máma. Dívám se na písmenka, některý rozeznám, jiný ne. Neumím je poskládat dohromady, pletu se, mně se líbí čísla. „To jsem tě posílala do školy, aby ses tam ohřál?“ Maddalena si naštěstí přiloží železný trychtýř k puse a přečte nám to sama. „Je tam napsáno, že jsme děti z jihu a že nás sever čeká, aby nám pomohl, a to je solidarita.“ Chtěl bych se zeptat, co to znamená „solidarita“, ale přijde mladík v saku a obnošených kalhotách a řekne nám, abychom se naaranžovali na focení. Moje máma Antonietta mi položí ruce na ramena. Otočím se, abych se na ni podíval, vypadá to, že se bude usmívat, ale na poslední chvíli si to rozmyslí, a když cvakne spoušť, má stejný výraz jako vždycky. Konečně vstoupíme do toho dlouhatánskýho domu. Všechny děti vypadají bez mám menší, i ty, který se venku chovaly jako výtržníci. Slečny nás nechají čekat v trojstupu na tmavý chodbě. Tak si jdu stoupnout k Tommasinovi, abych mu dodal odvahu, protože se mu nohy klepou víc, než když se ze zmoklých křečků stali potkani. S náma tam stojí ještě jedna holka. Jmenuje se Mariuccia, je hubená a má krátký vlasy. Je to dcera ševce na Pizzofalcone. Znám ji, protože mě k němu jednou moje máma Antonietta vzala, aby se ho zeptala, jestli by mě nemohl naučit řemeslu, když mám slabost pro boty. Švec se na nás ani nepodíval a prstem ukázal za pult, kde byly další čtyři děti různýho věku a v rukou měly boty, hřebíky a lepidla. Byly to děti, který si mu jeho nebožka manželka, 29

Vlak pro deti_Kor2.qxp_Sestava 1 11.05.20 8:16 Stránka 30

VIOLA ARDONE

pokoj její duši, dovolila nechat na krku, když odešla na onen svět. Mariuccia byla jediná holka, a když trochu povyrostla, to ona se starala o byt a bratry. Ale od tý doby si je všechny čtyři vzal otec do učení. Takže to znamenalo, že ne. Křupanka mi potom vyprávěla, že když mu Maddalena přišla povědět o vlaku, švec se rozhodl, že pošle Mariucciu, protože ostatní děti byli kluci a mohli mu posloužit při práci, ale ona ještě nebyla ani schopná ohřát makaróny, a právě v tu dobu nebyla k ničemu. Když si stoupneme do řady, je v obličeji celá bílá a oči má vytřeštěný hrůzou. „Nechci! Nechci!“ pláče. „Uřežou mi ruce a strčí mě do pece!“ Ostatní děti ale chtějí za každou cenu odjet. „Já mám infekci, já mám infekci,“ křičí, jako by to byla výhra v loterii. Takže i všichni ostatní, co je slyší, hulákají taky: „Infekci, máme infekci,“ protože se myslí, že je bez infekce nenechají do vlaku nastoupit. Já, Tommasino a Mariuccia si sedneme k sobě. Mariuccia občas nasaje vzduch. Ale zápach pečenýho a vařenýho masa není cítit a není vidět ani kouř. To znamená, že do pecí nás zatím nestrčí. Jen se tu tlačí slečny, který mluví s vysokým mladíkem a ten má v ruce seznam a občas si do něj něco tužkou napíše. Maddalena mu říká soudruh Maurizio. I on jí říká soudružko, jako by to byly dvě děti, co se druží ve škole. On chodí tam a zpět, všem naslouchá a všem něco odpovídá. Když přijde k nám, zastaví se a podívá se na nás. „A jak se jmenujete vy?“ Stydíme se odpovědět. „Hej, mluvím na vás, nemáte snad jazyk, vyřízli vám ho?“ „No, vlastně ještě ne,“ odpoví Tommasino, skoro mrtvý strachem. „Ale proč, mají nám ho vyříznout?“ zeptá se Mariuccia. Takže Naivka měla pravdu! Soudruh Maurizio se od plic zasměje a pak každýho z nás pohladí po vlasech. „Ukažte, vyplázněte ho!“ Všichni tři se na sebe podíváme a pak vyplázneme jazyk. „Kdyby bylo po mým, tak bych vám ho nechal zkrátit, máte ho na moje gusto moc dlouhý…“ 30

Vlak pro deti_Kor2.qxp_Sestava 1 11.05.20 8:16 Stránka 31

VLAK PRO DĚTI

Mariuccia svůj jazyk schová a před pusou si zkříží ruce do x. „Ale předpisy nám to zakazují…“ Soudruh Maurizio listuje seznamem, který má v ruce. „Fakt, vidíte? Tady je to napsané, umíte číst? Ne? Škoda, jinak byste se mohli sami přesvědčit. Výbor pro záchranu dětí, článek sto tři: Je zakázáno řezat dětem jazyky…“ A znova se směje. Pak otočí papír a ukáže nám, že není popsaný. „Soudruh Maurizio rád vtipkuje!“ řekne Tommasino, když si dodá odvahy. „Ano, přesně tak!“ potvrdí soudruh Maurizio. „A ještě rád dělám něco jiného… Pět minut se nehýbejte…“ Začne kreslit tužkou na bílý papír. Dívá se na nás, kreslí dál, pak se zastaví, znova si nás prohlíží a znova kreslí. Nakonec stránku vytrhne, otočí ji na nás a ukáže nám ji. Úžasem otevřeme pusu: Jsou tam naše obličeje, úplně stejný. Pak podá ten papír Tommasinovi, který si ho schová do kapsy. Z konce chodby přicházejí dvě slečny v zástěře a rukavicích, který nám řeknou, abychom si sundali šaty. Nám třem je do pláče. Tommasinovi proto, že se bojí, že si budou dělat legraci z těch starých děravých bot, který má na sobě, Mariuccie proto, že se bojí se svlíkat před všema těma lidma, a mně proto, že nevím, jestli nemám jednu ponožku dobrou a druhou zašívanou. Tak popojdu k jedný ze slečen a řeknu jí, že se nemůžu svlíknout, protože mi je zima, a mým dvěma kamarádům taky. Naštěstí přijde Maddalena. „Teďka si zahrajeme jednu hezkou hru, ano?“ řekne. „Hru, jsou jste nikdy nehráli, ale musíte si sundat šaty. Pak vám dáme nové šaty, hezčí a teplé.“ „I boty?“ zeptám se. „Nové boty pro všechny!“ odpoví a upraví si pramen vlasů za ušima. Pomalu se svlíkneme, pak nás Maddalena odvede do místnosti, kde jsou trubky a z nich stříká ze stropu voda. Je to něco jako déšť, ale teplý. Postavím se pod trubku a všechny kapky padají na mě. Mám zavřený oči, protože se bojím, že se utopím, ale Maddalena přijde s houbou a potře mě bílou a voňavou pěnou. Umyje 31

Vlak pro deti_Kor2.qxp_Sestava 1 11.05.20 8:16 Stránka 32

VIOLA ARDONE

mi vlasy, ruce, nohy. Mýdlo klouže po celým těle, jako by mě hladilo. Moje máma mě nehladí nikdy. Pak otevřu oči, Tommasino vedle na mě stříká vodu a Mariuccia dupe nohama v šedivý kaluži na zemi. Maddalena namydlí a opláchne i je a nakonec nás zabalí do bílýho a hrubýho prostěradla a posadí nás na dřevěný lavičky vedle dalších, už čistých dětí. Pak přijde jedna slečna komunistka s košíkem plným housek a každýmu dá jednu. Říká, že nám housky posílá doktor, který nás musí prohlídnout. Já jsem žádnýho doktora nikdy neviděl a ani vidět nechci, ale housku zatím sním, zavřu oči a vůně mýdla mi ostře pronikne do nosu.

32

Vlak pro deti_Kor2.qxp_Sestava 1 11.05.20 8:16 Stránka 33

(6)

Nástupiště na piazza Garibaldi jsou pokrytý sutinama a spousta vlaků je po náletech zničených. Vypadají jako vojáci, který jsem jednou viděl na přehlídce s vlajkama v rukou: Každýmu něco chybělo, jednomu ruka, druhýmu noha, dalšímu oko. Rozbitý vlaky mi připomínají válečný veterány – jsou zraněný, ale ne úplně mrtvý. Ale ty, kterým se nic nestalo, jsou strašně dlouhý. Je vidět, kde začínají, ale ne kde končí. Maddalena říkala, že se naše mámy s náma přijdou před odjezdem rozloučit, ale já si myslím, že až nás uvidí, ani nás nepoznají. Naštěstí máme na kabátech připnutý ty čísla, jinak by si nás už teď spletly s dětma ze severu, a až by vlak odjížděl, ani by nám na cestu neřekly: „Ať tě Panna Maria ochraňuje.“ Všechny kluky ostříhali, dostali kraťasy a teplý podkolenky, nátělník, košili a čepici. Mně vlasy zůstaly jako předtím, protože už tak jsem měl hlavu jako koleno. Holkám uvázaly copy s červenýma a zelenýma mašlema, oblíkli je do šatů nebo sukně a i jim dali na hlavu čepice. A pak boty. Každý dostal boty. Když přišla konečně řada na mě, moji velikost už neměli. Tak mi dali úplně nový hnědý boty, naleštěný, s tkaničkama, ale o číslo menší. „Dobrý, dobrý! Sedí mi,“ řekl jsem, protože jsem se bál, že mi je vezmou, a nechal jsem si je. Ve frontě před nástupištěm nás upozornili: „Nedělejte nepořádek, nekřičte, neotevírejte okna, neběhejte, neschovávejte se, nekraďte nic z vlaku, nevyměňujte si boty nebo kalhoty, nerozvazujte si copy.“ A protože jsme pak znova dostali hlad, dali nám po chlebu dva 33

Vlak pro deti_Kor2.qxp_Sestava 1 11.05.20 8:16 Stránka 34

VIOLA ARDONE

plátky sýra. Ale už žádnou čokoládu. Vlak ještě nebyl vidět a všichni byli zvědaví. Já, abych si dodal odvahy, jsem řekl, že i můj otec jel do Ameriky vlakem. A kdyby počkal, až se narodím, mohli jsme odjet spolu. Mariuccia odpověděla, že do Ameriky se nejezdí vlakem, ale lodí. Já jsem jí řekl: „Co ty víš o Americe, copak tam tvůj otec někdy jel?“ A ona opáčila: „Troubo, to vědí všichni, že Amerika je za mořem.“ Mariuccia je starší než já a tvrdí, že i byla ve škole šikovná, než její matku napadlo, že umře a že ji a její bratry nechá jejímu otci, co dělá ševce. Kdyby tu byla Křupanka, mohl bych se jí zeptat, jestli je Amerika opravdu na druhý straně moře. Ale není tu a není tu ani moje máma Antonietta, která ale určitý věci neví, protože na to ona není. Je tu blonďatý komunista, který se hádal se svýma kolegama v domě na via Medina. Pomáhá Maddaleně počítat děti a vypadá to, že když je u ní, tak už není smutný. Možná mu nakonec tu věc s lidma z Jihu, která ho trápila, pomohla vyřešit ona. Vlak vypadá z dálky stejně, jako ten, co jsem viděl v hračkářství na via Rettifilo. Jak se přibližuje, pořád se zvětšuje, až je úplně obrovský. Tommasino má strach a schová se za mě. Nevšimne si, že i já se bojím. Slečny nám zkontrolují čísla na kabátech a přečtou naše jména ze seznamu. „Amerigo Speranza,“ řekne jedna z nich, když na mě přijde řada. Vystoupím po třech železných schůdkách a ocitnu se ve vlaku. Je vlhký a smrdí zatuchlinou, jako byt Naivky. Zvenku vypadal strašně velký, ale uvnitř je nepohodlný a těsný. Jako hodně komůrek vedle sebe, který se otevírají železnou klikou. Teď, když jsem tady nahoře, si uvědomím, že se všechno odehrálo tak rychle, a že i kdybych chtěl, nemůžu se vrátit zpátky. Myslím na svoji mámu, která se už asi vrátila do našeho bytu, a ze smutku mě začne bolet břicho. Za mnou přijdou i Mariuccia a Tommasino. Z jejich výrazů je vidět, že i oni si myslí: „Kdo nám to proboha udělal.“ Slečny pořád vyvolávají a vlak se postupně plní. Vstáváme, sedáme si, běháme tam a zpět, někdo má hlad, jiný zase žízeň. Najednou k nám do kupé vejde soudruh Maurizio, ten, co nám chtěl vyříznout jazyky, ale nakonec nás namaloval, a řekne: „Ticho, ticho, sedněte si, cesta 34

Vlak pro deti_Kor2.qxp_Sestava 1 11.05.20 8:16 Stránka 35

VLAK PRO DĚTI

bude dlouhá.“ Ale my pořád blbneme dál, takže se Maurizio už nesměje, myslím, že došla trpělivost i jemu a teď nám všechno seberou – vlak, boty, kabáty. Nezasloužili jsme si je. Nezasloužíme si nic, v tom má Naivka pravdu. Sednu si na lavici, přitisknu tvář ke stěně vagónu a pálí mě oči, kvůli zatuchlině, kvůli dřevěný lavici, kvůli špinavýmu oknu, a protože myslím na mámu. Pak na mě Mariuccia a Tommasino zavolají: „Amerigo, Amerí! Poběž, pojď, podívej se z okna!“ Vstanu a jdu k oknu. Protlačím se mezi hlavama ostatních dětí, který natahují ven ruce, aby se dotkly svých mám. Tommasino trochu uhne, a tak se i mně podaří moji mámu spatřit. Vypadá mezi ostatníma menší. Už je daleko, i když se vlak ještě nepohnul. Vedle ní je taky Křupanka, která se se mnou přišla rozloučit, i když dneska ráno měla jít na třicátiny nějaký svojí příbuzný. Moje máma mi okýnkem podá jablko. Malý, červený, kulatý. Je to jablko Annurca. Schovám si ho do kapsy u kalhot. Myslím, že ho nesním, tak je hezký. Vypadá jako rudý srdce, který jsem viděl v kapli prince Raimonda di Sangro, kam jsem se jednou tajně vplížil s Tommasinem. Křupanka mi říkala, že tam jsou kostlivci s kostma, krví, srdcem a se vším. On tam nechtěl jít, bál se, že si nás mrtvý vezmou s sebou. Naivka ale vždycky říká, že máme mít strach ze živých, a ne z mrtvých. Tak jsme zapálili svíčku, a když jsme se dostali do tmavý kaple, objevili jsme se před nějakýma sochama, který vypadaly jako z masa a kostí, a ne jako z kamene. Byl tam mramorový Kristus, jak spí pod pokrývkou, vypadal, jako by se měl každou chvíli probudit, tak byla kamenná pokrývka lehká. Procházel jsem mezi sochama, srdce mi bušilo až v hlavě, až jsem je konečně uviděl. Dva kostlivci stáli, jako by před chvílí opustili tělo. Hlava mrtvýho holá a lesklá, bezzubý úsměv, kosti zapletený do rudých a černých žil. A uprostřed srdce, kulatý a červený jako to jablko, Annurca. Svíčka mi vypadla z ruky a my jsme se ocitli ve tmě. Chodili jsme sem a tam a volali o pomoc, ale nikdo neodpovídal. Nakonec, ani nevím jak, našel Tommasino východ. Měl pravdu: Ze živých jde strach, ale s mrtvýma není legrace. Když jsme se vrátili ven, venku 35

Vlak pro deti_Kor2.qxp_Sestava 1 11.05.20 8:16 Stránka 36

VIOLA ARDONE

se setmělo, ale noční tma nebyla nic proti tmě v kapli. Ještě se mi o těch kostlivcích prince ze San Severa někdy zdává. Dívám se na svoji mámu z okýnka. Je zachumlaná v šále, mlčí. V mlčení je mistr. Potom vlak strašně zařve, víc než učitelka s vystouplou bradou, když zjistila, že jsme do slabikáře schovali mrtvýho brouka. Pak začaly mámy venku mávat rukama dopředu a dozadu a já jsem myslel, že se s náma loučí. Ale ne. Všechny děti ve vlaku si svlíknou kabáty a hodí je mámám, i Mariuccia a Tommasino. Já říkám: „Co to proboha děláte? Tam na severu pak zmrznete.“ A Tommasino odpoví: „Takhle jsme se dohodli: Děti, co odjedou, nechají kabáty sourozencům, co zůstanou, protože na severu je sice zima, ale ani tady není teplo.“ „A my?“ zeptám se. „Nám je komunisti dají znova, stejně jsou bohatý a můžou si to dovolit,“ odpoví Mariuccia, když hází kabát svýmu otci ševci, který ho hned oblíkne jednomu z nejmenších bratrů, sirotků. Já nevím, co mám dělat. Mýmu staršímu bratrovi Luigimu by se hodil dřív, teď ne. Pak si pomyslím, že si ho moje máma i tak může přešít a udělat si z něj teplejší sako pro sebe. A tak si kabát svlíknu a hodím jí ho. Jablko si ale nechám. Moje máma Antonietta chytí kabát v letu a podívá se na mě. Zdá se mi, že se usmívá. Z vedlejších kupé se ozývá křik slečen. Pořád jsem u okna, abych slyšel, co se děje. Výpravčí chodí sem a tam a neví, kam se vrtnout dřív. Jestli má odjezd vlaku odložit, aby si vybral zpět kabáty, nebo jestli nás má nechat všechny vystoupit kvůli zmatku… Soudruh Maurizio si s ním jde promluvit, a nakonec se dohodnou, že k vlaku připojí další vytápěcí vůz, aby nám bylo tepleji. A tam mezi tím vším křikem slečen, pobíháním mám s kabáty pod pažím a smíchem nás dětí ve vlaku zvedne výpravčí plácačku a lokomotiva se konečně dá do pohybu. Nejdřív docela pomalu, pak trochu rychleji. Moje máma Antonietta zůstane v rohu nádraží, který se pořád vzdaluje, s rukama zkříženýma na mým kabátu. Jako kdyby mě k sobě tiskla při náletu. 36

Vlak pro deti_Kor2.qxp_Sestava 1 11.05.20 8:16 Stránka 37

(7)

„A teď, když jsme přišli o kabáty, jak nás poznají?“ zeptá se Mariuccia ustaraně. „Podle obličeje, ne?“ odpoví Tommasino. „Jo, ale co komunisti vědí o tom, kdo jsem já a kdo jsi ty? My jsme pro ně všichni stejný, jako americký černoši pro nás. Jsme chudáci, jaký je mezi náma rozdíl?“ „Podle mě to udělali naschvál,“ tvrdí jeden kluk se žlutýma vlasama a třema chybějícíma zubama. „To oni našim mámám řekli, aby si ty kabáty vzaly, takže až přijedeme do Ruska, už nás nebudou moct najít.“ „A navíc zmrznem,“ řekne další, mrňavý s černýma vlasama. Mariuccia se na mě podívá ubrečenýma očima, aby zjistila, jestli to je pravda. „A vy víte, že v Rusku jedí děti k snídani?“ zeptá se blonďák bez zubů Mariuccii, která se začala třást. „Takže tebe pošlou zpátky,“ řeknu já, „protože jsi kost a kůže… A pak, kdo vám řekl, že máme jet do Ruska? Já jsem slyšel o severu.“ Mariuccia vypadá klidnější, ale ten kluk s vlasama jako sláma pokračuje. „Mluvili o severní Itálii, aby přesvědčili mámy. Ale pravda je, že nás odvezou na Sibiř a strčí nás do domů z ledu, s postelema z ledu, se stolama z ledu, s pohovkou z ledu…“ Mariucciiny slzy padají na nový šaty. „Aha,“ dodám, „to znamená, že si dáme skvělou ledovou tříšť. Ty si dáš jakou, Mariú, citronovou nebo kávovou?“ 37

Vlak pro deti_Kor2.qxp_Sestava 1 11.05.20 8:16 Stránka 38

VIOLA ARDONE

Do kupé vstoupí soudruh Maurizio ještě s jedním hubeným dlouhánem s brýlema. Všechny děti si z něj utahujou: „Brejlovec, pidlovočko, slepý střevo.“ „Ticho, děti! Víte,“ vynadá nám Maurizio, „že za to, že jste nastoupili do tohoto vlaku, musíte poděkovat tomuhle pánovi?“ „Tomuhle? A kdo to je?“ zeptá se mrňavý černovlasý kluk. „Jmenuji se Gaetano Macchiaroli a v práci se zabývám knihami,“ řekne Slepý střevo krásným hlasem a úplně italsky. My jsme zticha, vypadá to, že nám opravdu vyřízli jazyk. „Spolu s ostatními soudruhy jsem zorganizoval tuhle krásnou akci přímo pro vás…“ „A proč, co z toho máte? Vždyť vůbec nejste náš otec nebo naše matka,“ ptá se tmavý mrňous, jediný, který se nestydí. „Když je to nutné, jsme všichni otcem nebo matkou toho, kdo to potřebuje. A proto vás vezeme k lidem, kteří se o vás budou starat a budou se k vám chovat úplně jako ke svým dětem.“ „Takže nám oholí hlavu jako koleno?“ zeptám se já potichu. Brejlovec mě neslyší a zvedne obě ruce, aby se s náma rozloučil. „Šťastnou cestu, děti, buďte hodné a hezky se bavte.“ Když hubený dlouhán odešel, nikdo ani nedýchá. Soudruh Maurizio se sedne mezi nás a otevře seznam, co má v ruce. „Vzhledem k tomu, že jste se rozhodli ,věnovat‘ svým mámám kabáty, kde byla napsaná jména a příjmení,“ a každýmu z nás se podívá do očí, „musíme vás teď znovu identifikovat. Tady mám seznamy všech dětí, vagón po vagónu.“ A ptá se nás na jméno, příjmení, otce a matku. Odpovídáme jeden po druhým a oni nám znovu dají kartičku s číslem, tentokrát na rukáv. Když dojde na blonďáka bez zubů, soudruh Maurizio se ho musí zeptat dvakrát třikrát, ale on nic. Dělá, že je hluchoněmý. Soudruh Maurizio ho zkouší oslovit různýma jménama, aby viděl, jestli se otočí: Pasquale, Giuseppe, Antonio, ale nic, takže nakonec ho to naštve a odejde do vedlejšího kupé. „A proč jsi dělal hluchoněmýho?“ zeptá se Tommasino. „Kvůli tobě tomu chudákovi došla trpělivost.“ Blonďák se zle usměje: „Musel bych být pitomec, kdybych řekl svoje jméno!“ A udělá gesto, jako když si pověsí deštník na předloktí. 38

Vlak pro deti_Kor2.qxp_Sestava 1 11.05.20 8:16 Stránka 39

VLAK PRO DĚTI

„Ale jak tě pak poznají?“ zeptá se Mariuccia. „Nebojíš se, že už tě tvojí mámě nevrátí?“ „Mojí mámě?“ opáčí blonďák. „Ta mě naučila, že my, co nás pašují, nesmíme svoje jména, jména našich příbuzných a to, kde bydlíme, nikomu říct, ani kdyby kolem padaly bomby. A hlavně ne dozorcům!“ Blonďák nasadí povýšený výraz. Všichni zůstaneme zticha, i on, ale podle mě se teď bojí, že až se vrátíme, nebudou vědět, komu ho vrátit. Za chvíli přijde slečna, kterou jsem ještě neviděl, i ona si sedne se seznamem v ruce a začne. Když přijde řada na mě, zeptá se mě, jak se jmenuju. „Amerigo Speranza.“ „Věk?“ „Bylo mi sedm.“ „Otec a matka?“ „Speranza Antonietta.“ „A tvůj otec, jak se jmenuje, co dělá?“ „Nevím,“ odpovím nesměle. „Nevíš, co dělá tvůj otec?“ ptá se. „Nevím, jestli mám otce, nebo nemám. Někdo říká, že jo, někdo že ne. Moje máma Antonietta tvrdí, že odjel, Naivka zase že utekl…“ „Takže napíšeme nezvěstný?“ „Můžeme to nechat prázdný, takže to dopíšeme, až se vrátí?“ požádám. Slečna neodpoví, zvedne pero a přejde k následujícímu řádku. „Další,“ řekne.

39

Vlak pro deti_Kor2.qxp_Sestava 1 11.05.20 8:16 Stránka 40

(8)

Cesta trvá dlouho. Křik, pláč a smích jako při odjezdu už neslyším. Slyším jenom hluk vlaku, který pořád stejně klepe, a cítím ten zatuchlý puch, jako v kapli s živýma kostlivcema. Podívám se ven z okýnka, myslím na svoje místo v mámině posteli, na kafe Paličáka schovaný pod matrací. Myslím na ulice, kde jsem celý dny chodil a sbíral hadry, za sluníčka a za deště. Myslím na Naivku, že se teď vrátila do svýho bytu s obrázkem kníratýho krále na nočním stolku. Myslím na Křupanku a zdá se mi, že cítím vůni její cibulový omelety. Myslím na uličky, kde jsem bydlel já, užší a kratší než tenhle vlak. Myslím na svýho otce, který odešel do Ameriky, myslím na svýho staršího bratra Luigiho, který zemřel na astma a nechal mě odjet samotnýho. Občas mi hlava padá na rameno, oči se zavírají a myšlenky mi splývají. Kolem mě skoro všichni spí. Znovu se zadívám ven. Vidím měsíc, který pluje nad polema, jako by hrál s vlakem na honěnou. Schoulím se do sedačky a obejmu si nohy rukama. Po tvářích se mi koulejí horký a štiplavý slzy, pronikají mi do pusy, jsou slaný a kazí mi vzpomínku na chuť čokolády. Tommasino naproti mně blaženě spí. Zrovna on, který se bojí i vlastního stínu! Zato já, který jsem v kanálech chytal potkany, doufám, že se vlak právě teď zastaví a nás všechny vrátí zpět. Chci jenom hlas svojí mámy, který volá: „Amerí, dělej, pojď domů!“ Právě když se chystám usnout, uslyším zvuk, ze kterýho mi naskočí husí kůže, jako když škrábou nehty po dně hrnce. Vlak se najednou zastaví a všichni spadneme dopředu, jeden na druhýho. 40

Vlak pro deti_Kor2.qxp_Sestava 1 11.05.20 8:16 Stránka 41

VLAK PRO DĚTI

Já skončím s obličejem na zemi, Mariuccia, která spala, začne brečet strachy, že si roztrhla nový šaty. „Kdo mu dal papíry?“ zeptá se blonďák. „Co to bylo? Už jsme tady?“ řekne Tommasino ještě v polospánku. „To není možný,“ dodá černovlasý mrňous, „moje máma mi říkala, že to bude trvat celou noc i celý zítřek.“ Světla zhasnou a my zůstaneme potmě. Zdálky k nám dolehne křik, možná někoho bijou. Potom následuje dlouhatánský ticho, dokud neuslyšíme hlas, který možná patří blonďákovi, možná někomu jinýmu, kdo využije tmu jen k tomu, aby nás k smrti vyděsil: „Uvidíte, že teďka nás vyhodí ven z vlaku a nechají nás tady ve tmě.“ „Podle mě se vlak rozbil,“ řeknu, abych dodal odvahu Mariuccie i sobě. Ale ve skutečnosti si myslím, že fašisti položili na koleje nálož, aby nás vyhodili do vzduchu, jak to říkala Naivka. Mariucciu to neuklidní a znova začne brečet. „Buď umřem zimou, nebo hlady,“ ozve se ze tmy další hlas. Rukama si přikryju uši, zavřu oči a čekám, až to bouchne, ale nic se neděje. Možná tu nálož zneškodnila Maddalena, má bronzovou medaili právě za tohle: Zachránila most Sanità. Ve tmě mi připadá, že za krkem cítím studený a špičatý prsty kostlivců prince ze San Severa. Tak otevřu oči a odkryju si uši. Dveře od kupé se prudce otevřou, nikdo ani nedutá a ani se nehne. „Kdo zatáhl za ruční brzdu?“ A v tom okamžiku se znovu rozsvítí. Maddalena se tváří strašně vážně a čelo se jí nervozitou rozdělilo na dvě půlky. „S vlakem se nežertuje,“ řekne a podívá se na blonďáka. Ten to pochopí a nasadí uražený výraz. Podle mě trochu proto, že ho mrzí, že neřekl svoje jméno, protože teď budou kvůli všemu naštvaný na něj. A to mu patří. „My jsme to nebyli!“ tvrdí Tommasino, a tak vytáhne z bryndy i bezzubýho pašeráka. „Všichni jsme spali,“ dodá Mariuccia, která přestala brečet, protože se jí šaty neroztrhaly. 41

Vlak pro deti_Kor2.qxp_Sestava 1 11.05.20 8:16 Stránka 42

VIOLA ARDONE

„Ať to byl kdokoliv,“ pokračuje Maddalena, „musíte mít ruce v klidu a na nic nesmíte sahat, jinak zítřek strávíte na policejním komisařství.“ „A čím se vlak zastavuje, tou červenou rukojetí?“ „To bych musela být blázen, kdybych vám to řekla!“ odpoví Maddalena. On to pochopí a je zticha. „Každopádně odteď budu tady a budu vás hlídat, tak zabráníme dalším neplánovaným zastávkám!“ Maddalena si sedne do rohu a za chvíli se zase usmívá. Nikdy se nezlobí dlouho. Možná za to dostala tu medaili.

42