HARRY
HARRISON NA ZÁPAD OD RÁJE
Přeložil Martin Janda
Copyright © 1984 by Harry Harrison All Rights Reserved Copyright ©2019 for the Czech translation by Martin Janda Copyright © 2019 for Cover by Žaneta Kortusova Copyright © 2019 for Illustrations by Bill Sanderson Copyright © 2019 for the Czech edition by Euromedia Group a. s.
ISBN: 978-80-242-6344-1
pro T. A. Shippeye a Jacka Cohena bez jejichž pomoci by tato kniha nebyla nikdy napsána speciální díky také pro Johna R. Pierce a Leona E. Stovera
„A tak Bůh zbudoval zahradu na východ od ráje a do ní vložil člověka, jehož stvořil.“ „A Kain odešel od Boha a pobýval v zemi Nod, na východ od ráje.“ Bible kniha GENESIS
Velcí plazi byli nejúspěšnější formou života, která kdy obývala tento svět. Po sto čtyřicet milionů let vládli Zemi, zaplňovali oblohu, hemžili se v mořích. Po celou tu dobu nebyli savci, předkové lidstva, ničím víc než drobnými, rejskům podobnými tvorečky, sloužícími za kořist větším, rychlejším a bystřejším ještěrům. A pak, před šedesáti pěti miliony let, náhle vše skončilo. Do Země narazil desetikilometrový meteorit a změny, které v atmosféře způsobil, byly katastrofální. Během kratičkého časového období zmizelo z povrchu zemského sedmdesát pět procent tehdy žijících živočišných druhů. Věk dinosaurů skončil a evoluce více než sto milionů let potlačovaných savců započala. Ale co kdyby meteorit nepřilétl? Jak by asi dnes vypadal náš svět?
OBSAH KNIHA PRVNÍ 15 KNIHA DRUHÁ 293 SVĚT NA ZÁPAD OD RÁJE 584
PROLOG: KERRICK Přečetl jsem stránky, které následují, a upřímně věřím, že jsou pravdivým svědectvím o historii světa. Ne, že bych uvěřil docela snadno. Dalo by se říci, že můj pohled na svět byl dříve dost omezený. Narodil jsem se v malém táboře, jejž tvořily tři rodiny. Během teplého období jsme zůstávali na břehu velkého jezera, bohatého rybami. První vzpomínky, které mám, jsou právě na to jezero, na strmé hory za tichými vodami, na vysoké štíty, které se začínají bělat prvním sněhovým popraškem zimy. Když sníh pokryl i naše stany a stejně tak i trávu kolem nich, nastával čas, aby se lovci odebrali do hor. Nemohl jsem se dočkat, až vyrostu a budu moci lovit po jejich boku jeleny a obří jeleny. Ten prostý svět prostých rozkoší je však již navždy tentam. Všechno se změnilo – a nikoli k lepšímu. Čas od času se v noci probouzím a přeji si, aby se to, co se stalo, nikdy nepřihodilo. Ale to jsou jen pošetilá přání, neboť svět už je dnes takový, jaký je, změněný ve všech směrech. To, co jsem považoval za celý svět, se ukázalo být pouze drobným a zasutým cípkem reality. Mé jezero a hory tvoří jen nepatrnou část velkého kontinentu, který se táhne mezi dvěma nedozírnými oceány. O západním oceánu jsem věděl, protože u něj rybařili naši lovci. Slyšel jsem i o murgu a naučil jsem se je nenávidět mnohem dřív, než jsem je poprvé spatřil. Jako je naše maso teplé, jejich je studené. Na hlavách máme
14
Harry Harrison
vlasy a dospělému lovci naroste i pyšný vous, zatímco zvěř, kterou lovíme, má teplé maso a huňatou srst, ale murgu nikoli. Murgu jsou studení a hladcí a šupinatí, mají drápy a zuby, kterými drásají a trhají, a jsou velcí a strašní – každý se jich bojí. A nenávidí je. Slyšel jsem, že žili v teplých vodách oceánu na jih odsud a v teplých zemích, které tam leží. Nedokázali snášet chlad a tak nás neznepokojovali. To se však změnilo – a změnilo se to tak strašlivě, že nic už nikdy nebude jako dřív. Jen se zármutkem se smiřuji s vědomím, že náš svět je jen nepatrnou součástí světa murgu. Žijeme na severu velké pevniny, která je na jihu spojena s jinou velkou pevninou. A celá tato jižní země, od oceánu k oceánu, se hemží jenom murgu. Ale jsou i horší věci. Za západním oceánem se nacházejí pevniny ještě větší – a na nich nejsou vůbec žádní lovci. Ani jediný. Jenom murgu, samí murgu. Náleží jim celý svět – až na ten náš kousek. Nyní vám povím o murgu to nejstrašnější. Nenávidí nás zrovna tak, jako my nenávidíme je. Moc by to nevadilo, kdyby byli jen velká, bezcitná a tupá zvířata. To bychom zůstali na chladném severu, vyhýbali se jim, a bylo by nám dobře. Jenže jsou i takoví murgu, kteří mohou být stejně bystří jako lovci a také stejně nelítostní jako oni. A jejich množství je takové, že je nelze spočítat; stačí jen říci, že zaplňují všechny země tohoto velikého glóbu. To, co bude nyní následovat, není příjemné vyprávění, ale tyto věci se staly a nelze je tedy zamlčet. Toto je příběh našeho světa a všech tvorů, kteří v něm žijí. Vypráví o tom, co se stalo, když se skupina lovců odvážila podél pobřeží dál na jih a o tom, co tam nalezli. A také o tom, co se stalo, když murgu-jichž-jeplný-svět objevili, že celý svět nenáleží jen jim samým, jak se doposud domnívali.
KNIHA PRVNÍ
Isizzô fa klabra massik, den sa rinyur meth alpi.
Plivni zimě do tváře, neboť na jaře stejně zhyne.
KAPITOLA 1
Když se první světlo blížícího se úsvitu začalo rozlévat po oceánu, byl již Amahast vzhůru. Nad hlavou mu svítily už jen ty nejjasnější hvězdy. Věděl, co jsou zač: tharmy mrtvých lovců, které každou noc šplhají na nebe. Ale v tuto chvíli už i ti poslední, ti nejlepší stopaři a nejstatečnější lovci, prchali před rodícím se sluncem. Zde daleko na jihu svítilo slunce divoké a nelítostné, tak žhavě odlišné od svého severního bratra, na nějž byli zvyklí, od toho, který pokaždé chabě svítal na bledém nebi a nad zasněžené hory a lesy. Tohle slunce bylo dost možná docela cizí. A přece bylo nyní, těsně před rozbřeskem, zde u vody chladno a příjemně. Dlouho však nebude. S denním světlem se vrátí i žár. Amahast se poškrábal na hmyzích štípancích a čekal na východ slunce. Obrys dřevěného člunu, v němž se připlavili, se pomalu vynořoval ze tmy. Vytáhli jej na písčitý břeh notný kus za vyschlé kusy dřev a nánosy mušlí prozrazujících, kam až dosáhne příliv. Kousek od něj už mohl rozeznat temné postavy spících členů svého sammadu, čtveřici, s níž se vydal na tuto cestu. Zároveň se, nikým
18
Harry Harrison
nezváno, vrátilo hořké vědomí, že jeden z nich, Diken, umírá. Zakrátko mu zbudou jen tři přátelé. Jeden z mužů vstává, pomalu a pracně, ztěžka se opíraje o oštěp. To by měl být starý Ogatyr; má ruce a nohy bolavé a ztuhlé, jak starci mívají po mnoha letech, strávených ve vlhku země a studených spárech zim. Amahast se rovněž vztyčil a ani on svůj oštěp neodkládal ani na okamžik. Oba se setkali cestou k vodním dírám. „Den bude horký, kurro,“ prohodil Ogatyr. „Zde jsou všechny dny horké, starče. To ví i dítě. Slunce ti vysaje bolest z kostí.“ Pomalu a ostražitě kráčeli k černé stěně lesa. Vysoká tráva šustila v ranním vánku a vysoko v korunách stromů se probouzeli ptáci. Nějaké lesní zvíře okousalo koruny nízkých palem a vyhrabalo jim pod kořeny díry, aby se dostalo k vodě. Lovci včera večer díry trochu prohloubili a ty nyní přetékaly čistou vodou. „Napij se dosyta,“ nařídil Amahast, obraceje se k lesu. Ogatyr za ním hekl, jak dopadl na zem, a dychtivě srkal životodárnou tekutinu. Bylo možné, že se z temnoty stromů vynoří ještě nějaké opožděné noční zvíře, a tak stál Amahast na stráži, oštěp v pohotovosti, zkoumavě nasávaje vlhký vzduch, plný pachu tlející vegetace a lehounké sladké vůně v noci rozkvétajících květin. Když se starší z dvojice napil, postavil se na hlídku, zatímco Amahast hasil žízeň. Nakonec ponořil obličej hluboko do chladivé vody a s kuckáním se zvedl, aby ještě několik hrstí tekutiny vyšplíchl na nahé tělo a spláchl tak něco z potu a špíny předešlého dne. „Až se dnes večer zastavíme, bude to náš poslední tábor. Zítra se musíme vrátit, odkud jsme přišli,“ ucedil Ogatyr přes rameno, zatímco oči stále upíral na křoviny a stromy, jež měl před sebou.
Na západ od ráje
19
„Tak jsi už pravil. Já však nevěřím, že by pár dní navíc znamenalo nějaký rozdíl.“ „Je čas se vrátit. Za každý západ slunce jsem si udělal na šňůrce uzel. Dny se krátí, to já vždycky poznám. Každý západ slunce přichází dřív, každým dnem slunce slábne a nedokáže vyšplhat tak vysoko jako den předtím. A i vítr se začíná měnit, dokonce i ty sis toho musel všimnout. Celé léto vál z jihovýchodu. Už nevane. Pamatuješ si, jak minulý rok bouře málem potopila člun a pokácela celý les stromů? V tento čas přicházejí bouře. Musíme zpět. Takové věci si pamatuji a zaznamenávám na své šňůrce.“ „Já vím, že zaznamenáváš, starče.“ Amahast si prsty projel mokré prameny vlasů, které nikdy nepoznaly nůžky. Sahaly mu až na lopatky, zatímco svítivě plavý vous zplihle odpočíval na prsou. „Ale je ti také známo, že náš člun není plný.“ „Máme mnoho sušeného masa...“ „Ne dost. Abychom přečkali zimu, potřebujeme víc. Lov nebyl valný. Proto jsme se také vydali na jih mnohem dál, než kam jsme se kdy dosud odvážili. Potřebujeme maso.“ „Jeden jediný den, pak se musíme vrátit. Ne víc. Stezka do hor je dlouhá a cesta namáhavá.“ Amahast neodpověděl. Uznával Ogatyra pro vše, co stařec znal: přesné postupy, jak vyrábět nástroje, jak hledat kouzelné byliny, rituály, kterých je zapotřebí pro úspěšný lov, a zaříkadla, která dokázala odehnat duchy mrtvých. Schraňoval v sobě vědomosti celého svého dlouhého života i životů předků, vše, co zažil i co mu kdo kdy vyprávěl; mohl o tom mluvit od východu slunce k západu a stále by nebyl u konce. Existovaly však nové věci, o nichž stařec nevěděl, a právě ty nejvíc trápily Amahasta, neboť si žádaly nové odpovědi.
20
Harry Harrison
To zimy za to mohly, ty kruté zimy, které ne a ne skončit. Už dvakrát se objevil náznak blížícího se jara, jak se dny prodlužovaly a slunce jasnělo – ale ani jednou jaro nepřišlo. Hluboké závěje sněhu neroztály a ledový příkrov bystřin se ani nepohnul. Nastal hlad. Jeleni a obří jeleni se přesunuli na jih, pryč ze svých obvyklých údolí a horských luk, která dnes zůstávala sevřena v mrazivých spárech zimy. Vedl lid svého sammadu za lovnou zvěří; neměli na vybranou, pokud nechtěli zemřít hlady, a tak sešli z hor do širokých plání, které ležely za nimi. A přece lov za moc nestál, neboť stáda tou strašnou zimou prořídla. Navíc jejich sammad nebyl jediný, který se octl v nesnázích. Lovily tu i jiné sammady, nejen ty, do nichž se ženili jejich lidé, ale i sammady, které dosud nikdy nepotkali. Byli mezi nimi muži, kteří hovořili řečí marbak podivně nebo vůbec ne, a hněvivě proti nim napřahovali oštěpy. A přece všechny sammady náležely k Tanu, a Tanu spolu nikdy nebojují. Nikdy předtím se to nestalo. Ale nyní ano, a po ostrých kamenných hrotech kopí stékala tanuská krev. To trápilo Amahasta neméně než nekonečná zima. Oštěp byl k lovu, nůž ke stahování zvěře, oheň k vaření. Tak tomu bylo odedávna. Tanu nezabíjeli Tanu. Než aby byl sám nucen spáchat takový zločin, raději odvedl svůj sammad z kopců a kráčel den za dnem vstříc vycházejícímu slunci a nezastavil se, dokud nedosáhl slaných vod velikého moře. Bylo mu jasné, že cesta na sever je uzavřena, neboť led tam doléhal až k mořským břehům a jen Paramutan, lidé kožených člunů, dokázali žít v takto zmrzlých krajích. Cesta na jih otevřena byla – jenže tam, v pralesích a džunglích, které nikdy nepoznaly sníh, žili murgu. A kde byli oni, tam byla i smrt. Zůstalo tedy jen moře plné vln. Jeho sammad odpradávna ovládal umění zhotovovat dřevěné čluny pro
Na západ od ráje
21
letní rybolov, ale jeho muži se dosud nikdy neodvážili pustit se z dohledu pevniny či tábora na pláži. Tohoto léta jim však nic jiného nezbývalo. Sušené olihně na celou zimu nevydrží a pokud bude lov stejně špatný jako předešlé zimy, pak se nikdo z nich nedožije jara. Nezbývalo tedy než se vydat na jih, a to také učinili. Lovili podél pobřeží a na ostrovech v jeho blízkosti, stále se strachem, kdy se objeví murgu. Již se vzbudili i ostatní. Slunce bylo nad obzorem a z hlubin džungle zaznívaly první skřeky zvířat. Nastal čas vydat se na moře. Amahast obřadně pokývl, když mu Kerrick přinesl kožený váček plný ekkotazu, a vyhrábl z něho hrst sypké směsi drcených žaludů a sušených lesních plodů. Napřáhl i druhou ruku a drsně pohladil hustý koberec vlasů na hlavě svého syna. Jeho prvorozený. Brzy se stane mužem a přijme mužské jméno. Ale zatím je stále ještě chlapec, byť čím dál silnější a vyšší. Jeho pleť, obvykle bledá, se na této cestě opálila do zlatova, protože stejně jako ostatní chodil oděn pouze do kusu jelenice, uvázané v pase. Na krku mu na koženém řemínku visel menší bratr nože z nebeského kovu, který nosil i Amahast. Nebyl sice tak ostrý jako kamenný nůž, ale pro svou vzácnost byl vysoce ceněným pokladem. Tyto dva nože, velký a malý, byly jediným nebeským kovem, který sammad vlastnil. Kerrick zvedl hlavu k otci a usmál se na něj. V osmi letech věku to byl jeho první lov s muži, nejdůležitější událost v jeho životě. „Napil ses dosyta?“ otázal se Amahast. Kerrick přisvědčil. Věděl, že další vodu dostane až po setmění. To byla jedna z nejdůležitějších věcí, které se každý lovec musel naučit. Dokud byl se ženami – a dětmi – mohl pít, kdykoli dostal žízeň, a pokud dostal hlad, uždiboval lesní plody nebo žvýkal čerstvé kořínky hned poté,
22
Harry Harrison
co je společně vyhrabali. Dnes však už ne. Dnes byl s lovci a dělal to, co dělali i oni; šel pořád dál a dál bez jídla a pití, od úsvitu až do západu slunce. Hrdě sevřel malý oštěp a pokusil se ovládnout zachvění, když za sebou v džungli zaslechl těžké zapraskání. „Odstrčte člun,“ nařídil Amahast. Muži se nenechali pobízet; zvuky murgu sílily a byly čím dál hrozivější. Nechali si jen nejnutnější čas, aby mohli naházet do člunu oštěpy, luky a toulce šípů, jelení kůže a váčky s ekkotazem. Odstrkali plavidlo na vodu a velký Hastila a Ogatyr jej podrželi, aby se do něj mohl vyšplhat chlapec, opatrně nesoucí velkou škebli s žhnoucími uhlíky z večerního ohně. Na pláži za nimi se Diken pokusil vstát a připojit se k ostatním, ale neměl na to dost sil. Pleť mu zbledla námahou a na tváři mu vyvstaly velké krůpěje potu. Amahast k němu došel a klekl si vedle něj, uchopil kus jelenice, který ležel opodál, a otřel jí tvář raněného. „Klidně lež. Odneseme tě do lodi.“ „Dnes už ne. Ne, pokud to nedokážu sám.“ Dikenův hlas byl chraplavý a muž se rozkašlal, jak se s námahou snažil promluvit. „Bude jednodušší, když zde počkám, než se vrátíte. Bude to jednodušší pro vás i pro mou ruku.“ Levá ruka vypadala zle. Chyběly na ní dva prsty; ukouslo či utrhlo mu je jakési velké zvíře z džungle, které se jedné noci vplížilo do tábora, jen zpola tušený obrys, který poranili oštěpy a zahnali nazpět do temnot. Zpočátku Dikenova rána nevypadala nijak vážně, lovci se musí vyrovnat i s horšími, a oni pro něj učinili vše, co učinit mohli. Omývali ránu v mořské vodě, až z ní tekla čistá krev, a pak mu na ni Ogatyr přiložil obklad z mechu benseel, který nasbíral v rašeliništích vysoko v horách. Jenže tentokrát to nestačilo. Rána zanedlouho zrudla, pak zčernala a nakonec se černá barva
Na západ od ráje
23
začala šířit po Dikenově paži; její zápach byl strašlivý. Již brzy lovec zemře. Amahast vzhlédl od oteklé paže k zelené stěně džungle za nimi. „Až přijde zvěř, můj tharm tu již nebude; nenechá se pozřít,“ zasípěl Diken, obraceje se za Amahastovým znepokojeným pohledem. Pravičku měl sevřenu v pěst; otevřel ji a zase zavřel, aby na okamžik odhalil úlomek kamene. Tento typ pazourkového ostří se obvykle užíval k porcování a stahování zvířat. Byl dost ostrý, aby dokázal přetnout lidskou tepnu. Amahast pomalu vstal a oprášil si písek z kolen. „Budu tě hledat na nebi,“ řekl bezbarvě tak tichým hlasem, že jej mohl slyšet jen umírající v písku. „Vždycky jsi byl mým bratrem,“ odpověděl Diken. Když Amahast odešel, odvrátil tvář a zavřel oči. Nechtěl vidět, jak ostatní odjíždějí a snad se s ním i loučí. Člun již na Amahasta čekal na vodě a jemně se pohupoval na lehce běžících vlnách. Bylo to dobré, odolné plavidlo, zhotovené z vydlabaného kmene velikého cedru. Na přídi seděl Kerrick a foukal do malého ohníčku, který právě rozdělával na kamenech. Jakmile přihodil několik kousků dřeva, plamínky zapraskaly a vzplály. Muži si už zapřeli vesla mezi opěrné kolíky a čekali na povel k odjezdu. Amahast se vytáhl na palubu a zanořil do vody kormidelní veslo. Viděl, jak se oči mužů přesunují od něj k postavě, jež zůstala na pláži, ale nikdo neřekl ani slovo. Tak to mělo být. Lovec nedává najevo bolest – nebo lítost. Každý muž má právo se rozhodnout, kdy uvolní svůj tharm, aby vystoupal na erman, noční oblohu, a byl tam uvítán Ermanpadarem, otcem a vládcem nebes. Tam se tharm zesnulého lovce připojí k ostatním tharmům, jež zde svítí. Každý lovec měl na to právo a nikdo jiný do toho neměl co mluvit nebo mu v tom dokonce bránit. „Jedeme,“ nařídil Amahast. „Na ostrov.“
24
Harry Harrison
* * * Nízký, travou pokrytý ostrov ležel nedaleko pobřeží a chránil pláž pevniny před ničivou silou oceánských vln. K jihu jeho terén stoupal nad slanou tříšť moře a začínaly na něm růst stromy. Tráva a přirozený kryt stromů slibovaly dobrý lov. Pokud ovšem i tady nežijí murgu. „Koukněte do vody!“ vykřikl Kerrick, ukazuje do moře. Pod nimi právě proplouvalo obrovské hejno hardaltů; chapadla jim vlála a na bezpočetných měkkých tělíčkách se leskly ochranné krunýře. Hastila sevřel oštěp až na samém konci a namířil hrot nad vodu. Byl to mohutný muž, dokonce vyšší než Amahast, a ve všem svém konání velice rychlý. Okamžik vyčkával – a pak oštěp bleskurychle pohroužil do moře, tak hluboko, až mu za ním zmizela i celá paže, a záhy jej prudce vytáhl. Zbraň zasáhla cíl a zabořila se do měkkého těla pod skořápkou. Hardalt byl vytažen z vody a ležel teď na dně člunu; chapadla se mu slabounce kroutila a z proraženého vaku mu prýštila černá barva. Všichni se radostně rozesmáli. Hastila má-oštěp-v-ruce nedostal své jméno nadarmo. Jeho oštěp nemine cíl. „Dobré jídlo,“ pochválil si Hastila, opřel nohu o skořápku a vytrhl oštěp z těla. Kerrick byl vzrušen. Jak snadné se to zdálo. Jediný rychlý úder – a před nimi ležel veliký hardalt, který je všechny nasytí na celý den. Uchopil svůj vlastní oštěp za konec přesně tak, jako před chvílí Hastila. Jeho zbraň měla jen polovinu délky lovcovy zbraně, ale v ostrosti hrotu si spolu nezadaly. Hardalti tu stále ještě byli, větší než dřív, a jeden z nich připlul pod hladinu právě před přídí. Kerrick udeřil, jak nejsilněji mohl. Cítil, že hrot zajíždí do masa. Uchopil tedy oštěp oběma rukama a zatáhl vzhůru. Dřevěné ratiště se mu v rukou zmítalo
Na západ od ráje
25
a škubalo, ale on se zachmuřeným výrazem držel a dál táhl, co mu síly stačily. Bičovaná voda vytvářela bublinatou pěnu a vedle člunu se z vody vynořila hlava, lesklá vlhkostí. Hrot oštěpu se vytrhl z masa zasaženého tvora a Kerrick upadl na záda právě ve chvíli, kdy se před ním rozevřely mohutné čelisti a zasvítily řady zubů. Skřípavý řev se ozval tak blízko, že ho jako oblak zahalil páchnoucí dech netvora. O člun zaskřípaly ostré drápy a rvaly z něj kusy dřeva. Vmžiku tu byl Hastila a jeho oštěp se zabořil mezi ty strašlivé čelisti, jednou, podruhé. Marag zaryčel ještě hlasitěji a hocha postříkal proud krve. Nato čelisti sklaply a Kerrick okamžik hleděl do kulatého, upřeně zírajícího oka, které měl přímo před sebou. Vzápětí bylo pryč a klesalo do hlubin v závoji krvavé pěny. „Jeďte na ostrov,“ nařídil lovcům Amahast. „Budou tu i další taková zvířata, a ještě větší. Láká je hardalt. Je chlapec zraněn?“ Ogatyr nabral do dlaně mořskou vodu a chrstl ji Kerrickovi do tváře; potom ji dočista otřel. „Je jen vyděšený,“ oznámil pak při pohledu na pobledlý obličej. „Měl štěstí,“ pokývl Amahast pochmurně. „Štěstí se však neopakuje. Už nikdy neudeří oštěpem do tmy.“ Nikdy! pomyslel si Kerrick, skoro to slovo vykřikl nahlas, když si prohlížel dřevo člunu, rozervané tvorovými spáry. Slyšel již o murgu, viděl jejich drápy na náhrdelnících lovců a dokonce si i sáhl na hladký a měňavý váček, zhotovený z kůže murgu. Příběhy, které se o nich vyprávěly, mu však nikdy nedokázaly skutečně nahnat strach – tvorové velcí jako hora, zuby jako oštěpy, oči jako uhlíky, drápy jako nože. Dnes se však naučil bát. Obrátil se k pobřeží, neboť si byl jist, že
26
Harry Harrison
má v očích slzy, a nechtěl, aby je spatřil někdo z mužů. Po celý zbytek nekonečně pomalé plavby k ostrovu se kousal do rtů. Člun se náhle stal tenkou skořápkou na moři plném příšer a Kerrick si zoufale přál, aby už byli opět na pevné zemi. Skoro zavýskl radostí, když špice zaskřípěla o písek, a zatímco ostatní vytahovali loď na břeh, smýval ze sebe zbytky maragovy krve. Amahast vyrazil mezi rty tichý, syčivý zvuk, znamení lovců, a všichni ztuhli v půli pohybu, tiší a nehybní. Jejich vůdce před nimi ležel v trávě a opatrně nakukoval přes nízký hřeben. Záhy jim pokynul, aby se přitiskli k zemi, a poté, aby se k němu připojili. Kerrick učinil stejně jako ostatní, aniž by se zvedl z trávy, a opatrně rozhrnul stébla před sebou, aby lépe viděl. Jeleni. Stádo těch malých tvorů se popásalo na dostřel. Jak byli vypasení z hojné a šťavnaté ostrovní trávy, pohybovali se jen líně a pomalu, a jen jejich dlouhé uši sebou hbitě mrskaly, odhánějíce dotěrné mouchy. Kerrick roztaženými nozdrami začichal a ucítil sladký pach zvěře. „Běžte tiše po pobřeží,“ nabádal je Amahast. „Vítr vane od nich k nám, neucítí nás tedy. Dostaneme se blíž.“ Sám běžel přikrčen v čele a ostatní jej následovali, Kerrick jako poslední měl co dělat, aby jim stačil. Stále sehnuti nad nízkým břehem založili šípy do tětiv, natáhli luky, vztyčili se a vystřelili všichni naráz. Salva šípů zasáhla cíl; dva kusy ležely mrtvé a třetí byl raněn. Malý jelínek se šípem v těle se odpotácel o kus dál. Amahast hbitě běžel za ním a zahnal jej k vodě. Zvíře, zaskočené v pasti, se obrátilo proti němu a výhrůžně nastavilo drobné parůžky. Amahast se zasmál a skočil na ně, popadl parůžky oběma rukama a škubl. Zvíře frklo a zakolísalo, načež se s žalostným zabečením
Na západ od ráje
27
složilo na zem. Amahast mu zvrátil hlavu, aby odhalil krk, a čekal, až k němu doběhne Kerrick. „Použij oštěpu, získáš svou první kořist. Do hrdla – ke straně, bodni hluboko a zakruť.“ Kerrick uposlechl a jelen zabekal v předsmrtné křeči. Vytryskla krev a zmáčela Kerrickovi paže. Krev, na kterou bude ještě dlouho pyšný. Vbodl oštěp do rány hlouběji a nepřestal, dokud se zvíře neotřáslo a nezemřelo. „Dobrá rána,“ prohlásil pyšně Amahast. Způsob, jakým to řekl, vzbudil v Kerrickovi naději, že o maragovi nepadne už ani slovo. Lovci se radostně smáli, když vyvrhovali ulovenou zvěř. Amahast ukázal rukou na jih, k vyššímu konci ostrova. „Vezmeme je ke stromům; pověsíme je, aby vytekla krev.“ „Budeme ještě lovit?“ zeptal se Hastila. Amahast potřásl hlavou. „Pokud se máme zítra vrátit, tak ne. Celý den a noc nám bude trvat, než rozřežeme a vyudíme, co jsme ulovili.“ „A než sníme zbytek,“ doplnil s hlasitým mlaskáním Ogatyr. „Najíme se do sytosti. Čím víc uložíme do žaludků, tím méně budeme muset nést na zádech!“ Ačkoli bylo pod stromy přece jen chladněji, brzy se kolem nich hemžily roje kousavých much. Oháněli se rukama, jak se dalo, a prosili Amahasta, aby rozdělal udicí oheň, jehož kouř by hmyz udržel v uctivé vzdálenosti. „Stáhněte mršiny,“ nařídil Amahast a kopl do kusu odumřelé větve; rozpadla se na kusy. „Příliš vlhké. Dříví tady pod stromy je příliš mokré, nebude hořet. Ogatyre, přines ze člunu oheň a udržuj ho suchou travou, dokud se nevrátíme. Půjdu s chlapcem na pláž nasbírat naplavené dříví.“
28
Harry Harrison
Odložil luk a šípy, ale ponechal si oštěp, potom se řídkým hájkem vydal k oceánské straně ostrova. Kerrick jej napodobil a pospíchal za ním. Pláž byla široká a pokrytá jemňoučkým pískem skoro tak bílým jako sníh. Kousek od břehu se vlny lámaly s hlubokým hřmotem a záplavou pěny, která se pokaždé rozstříkla po pláži. Na kraji pláže, kam až sahala voda, se válely kousky dřeva a rozlámaných korálů a hub, nekonečné množství různobarevných mušlí, nachových ulit a dlouhých zelených provazců mořských řas, jichž se křečovitě drželi drobní krabi. Pár kousků dřeva, které nalezli, bylo příliš malých, než aby stály za tu námahu; pokračovali tedy v cestě až k místu, odkud do moře vybíhal skalnatý mys. Jakmile zdolali mírný svah, zjistili pohledem, který se jim naskytl mezi řídkými stromy, že dál se moře zakusuje do pobřeží a vytváří chráněnou zátoku. Na protější straně zátoky se na písku slunilo několik temných těl, snad lachtanů. V tu chvíli si uvědomili, že pod stromem kousek od nich stojí někdo jiný a také hledí na zátoku pod nimi. Možná nějaký jiný lovec. Amahast už otevřel ústa, aby na něj zavolal, když vtom postava vystoupila ze stínu stromů do plného slunečního světla. Slova mu zamrzla v krku a každičký sval v těle se mu napjal jako struna. Nebyl to lovec, ani člověk, nic takového. Postava měla zhruba lidské obrysy, ale jinak se od člověka lišila ve všech směrech. Odporně lišila. Bytost byla zcela nahá a bez jediného chloupku, s barevným hřebenem, který jí přes vrcholek hlavy sbíhal po páteři dolů. Jasně ve svitu slunce zářil a ohavně kontrastoval s kůží, která byla šupinatá a duhově měňavá. Marag. Menší než obři džungle, ale přesto marag. Stejně jako ostatní jeho druhu i on stál při odpočinku
Na západ od ráje
29
zcela nehybně, jako by byl vytesán z kamene. Po chvíli otočil hlavu sérií krátkých, trhavých pohybů. Spatřili kulaté a bezvýrazné oko a masivní vysunutou čelist. Stáli stejně nehybně jako murgu a křečovitě svírali oštěpy. Dosud nebyli spatřeni; bytost ještě neotočila hlavu natolik, aby jejich tiché postavy rozeznala od okolních stromů. Amahast vyčkal, až se strnulý pohled tvora vrátí zpět k oceánu, a pak vyrazil. Neslyšně zkracoval vzdálenost, která jej od bytosti dělila, a zvedal oštěp. Dosáhl už okraje stromů, když zvíře před ním zaslechlo nebo vycítilo, jak se blíží. Prudce otočilo hlavu a zíralo mu přímo do tváře. Lovec vrazil kamennou hlavici oštěpu přesně do toho oka bez víčka a hluboko do mozku za ním. Zvíře se otřáslo křečí, která mu zkroutila celé tělo, a těžce dopadlo na zem, mrtvé ještě dřív, než se jí dotklo. To už ale Amahast vytrhl oštěp z rány, hbitě se otočil a přejel bdělým pohledem svah a pláž pod ním. Žádný podobný tvor však nablízku nebyl. Kerrick se připojil k otci. Stál tiše vedle něj a oba si prohlíželi mrtvé tělo. Byla to primitivní a nechutná parodie lidské postavy. Z jamky znetvořeného oka stále ještě prýštila krev, zatímco to druhé na ně prázdně zíralo černou úzkou štěrbinou zornice. Zvíře nemělo nos; jen otvory opatřené záklopkami v místech, kde by se měl nacházet. Mohutná spodní čelist poklesla v agonii náhlé smrti a odhalila tak bílé řady ostrých a špičatých zubů. „Co je to?“ ptal se Kerrick sevřeným hrdlem. „Nevím. Nějaký druh maraga. Nějaký malý, nikdy jsem podobného neviděl.“ „Chodil a stál, jako by byl člověk, Tanu. Je to murgu, otče, ale má ruce, jako jsou naše.“
30
Harry Harrison
„Ne jako naše. Počítej. Jeden, dva, tři prsty a palec. Ne, má jen dva prsty – a dva palce.“ Amahast si upřeně prohlížel tělo ležící před ním a šklebil se hnusem. Tvor měl krátké a křivé nohy, chodidla ploská, prsty na nohou ukončené drápy, vzadu krátký, pahýlovitý ocas. Nyní ležel zkroucen v posmrtné křeči, jednu paži pod tělem. Amahast do něj dloubl špičkou nohy a převrátil jej. Další záhada: v zaťaté ruce svíral cosi jako dlouhý, sukovitý černý klacek. „Otče – tam na pláži!“ vykřikl Kerrick. Vrhli se do stínu stromů a z úkrytu sledovali, jak se z moře přímo pod nimi vynořili tři tvorové. Všichni tři byli murgu. Dva se velmi podobali tomu, kterého právě zabili. Třetí byl větší, tlustý a s pomalými pohyby. Ležel na zádech napůl ve vodě a napůl na pláži, oči zavřené a údy bez hnutí. Jeho společníci do něj strkali a kutáleli jej výš na pláž. Větší bytost občas vypustila z dýchacích otvorů několik bublin a poté se pomalu a líně poškrábala na břiše drápy nohy. Jeden z menších murgu spráskl tlapy a vydal tak ostrý, klapavý zvuk. V Amahastově hrdle se zvedl hněv a zaplnil mu je natolik, že se nahlas rozkašlal. Nenávist jej zaslepila a aniž si uvědomil, co dělá, rozběhl se s napřaženým oštěpem dolů ze svahu. V okamžiku byl u oněch tvorů a bodl po nejbližším z nich. Tvor se však v poslední chvíli pohnul a kamenný hrot mu pouze roztrhl bok a obnažil bíle svítící žebro. Tlama zvířete se doširoka rozevřela a tvor hlasitě zasyčel, jak se pokoušel uniknout. Další Amahastova rána však nalezla cíl. Amahast vytrhl oštěp z rány a obrátil se k druhému protivníkovi – ale jen aby spatřil, jak s cákáním uniká do moře.
Na západ od ráje
31
Náhle ale rozhodil doširoka tlapy a padl, protože vzduchem prolétl malý oštěp a zasáhl jej do zad. „Dobrá rána,“ prohodil uznale Amahast. Než zbraň vytrhl z ležícího těla, přesvědčil se nejprve, zda je bytost opravdu mrtvá. Nato oštěp vrátil Kerrickovi. Zůstal už jen veliký marag. Měl zavřené oči a zřejmě nijak nevnímal, co se kolem něj děje. Amahastův oštěp mu vnikl hluboko do boku a zvíře vydalo téměř lidský sten. Bylo mocně obalené tukem a muž musel bodat znovu a znovu, než tvor zůstal tiše ležet na písku. Když Amahast skončil svou práci, opřel se ztěžka o oštěp, popadaje dech, a znechuceně si měřil mrtvé tvory. Ani teď z něj nenávist zcela nevyprchala. „Takové tvory je nutno zničit. Murgu nejsou jako my; podívej na jejich kůži, šupiny. Nikdo z nich nemá srst, bojí se zimy a jejich maso je jedovaté. Když je najdeme, musíme je zničit.“ Hněvivě ze sebe plival slova a Kerrick jenom němě přikyvoval, pociťuje v duchu tentýž bytostný a hluboký odpor. „Běž, seber ostatní,“ vyzval jej Amahast. „Rychle. Podívej, tam, na druhé straně zátoky jsou další. Musíme je pobít, všechny.“ Koutkem oka zachytil pohyb a napřáhl oštěp v domnění, že bytost ještě není mrtvá. Hýbala ocasem. Ne! Tlustý ocas se sám nepohnul, ale u jeho kořene se pod kůží cosi odporně kroutilo. Byl tam jakýsi vak. Amahast kůži hrotem oštěpu roztrhl a chvíli zápolil s vlnou nevolnosti při pohledu na bledá, téměř průsvitná stvoření, která se vysypala na písek. Svraštělé, slepé, droboučké kopie dospělých. Mláďata, to musí být mláďata. S hněvivým rykem je rozdupal. „Zničit, všechny zničit!“ Mumlal si ta slova stále znovu a znovu a Kerrick raději uprchl mezi stromy.
Enge hantèhei, agatè embokèka lirubushei kaksheisè, hèawahei; hèvai’ihei, kaksheintè, enpelei asahen enge.
Opustit lásku svého otce a vstoupit do náruče moře je první bolestí života – první radostí jsou však přátelé, jež tam potkáš.
KAPITOLA 2
Enteesenaté pronikali vlnami s rytmickými pohyby velkých, veslům podobných ploutví. Jeden z nich zvedl hlavu nad hladinu. Po temné kůži mu stékala voda. Zvedal hlavu na dlouhém krku výš a výš, otáčel jí a díval se za sebe. Až ve chvíli, kdy zahlédl velký temný útvar, pohybující se těsně pod hladinou za nimi, skryl zase hlavu pod vodu. Nedaleko plulo velké hejno olihní – i druhý enteesenat je již spatřil a vzrušeně mlaskal. Obří ocasy rozrazily vodu a štíhlá těla se hnala vlnami, obrovská a nezastavitelná, tlamy rozevřené dokořán. Přímo doprostřed hejna. Olihně vystříkly proudy vody z měkkých tělíček a rozprchly se všemi směry. Většina se jich stačila skrýt v oblacích černé barvy, kterou vypustily, ale mnohé byly sevřeny bezzubými čelistmi a bez rozkousání spolknuty. Řádění pokračovalo, dokud nebylo moře zase prázdné; olihně, které přežily, byly rozprášeny do všech stran. Velcí tvorové se nasytili a pomalu plavali zpět cestou, kterou sem přišli.
34
Harry Harrison
Před nimi se oceánem valil ještě větší temný útvar; voda se rozstřikovala před velkou hřbetní ploutví uruketo a přelévala se mu přes záda. Jakmile se obr přiblížil, enteesenaté se vrhli střemhlav dolů a provedli obrat, aby mohli sledovat jeho pomalý, rovnoměrný pohyb. Uruketo je musel vidět, neboť jedno z očí, uhlově černá zornice zarámovaná kostí, se pohybovalo spolu s nimi a sledovalo jejich kurz. Tupým mozkem tvora pomalu probleskovalo pochopení a jeho dlouhý zobák se počal rozevírat. Jeden po druhém pluli k doširoka rozevřeným dlouhým čelistem a vsunovali hlavy do otvoru velikosti rozměrné jeskyně. Jakmile se tam octli, vyvrhli právě ulovené olihně. Když měli žaludky prázdné, stáhli se a úhybnými manévry dlouhých ploutví se odsunuli stranou. Čelisti se za nimi zavřely stejně pomalu, jako se otevřely, a mohutný trup uruketo bez zastavení pokračoval v cestě. Ačkoli byla většina těla uruketo skryta pod hladinou, hřbetní ploutev trčela ven, tyčila se nad vlnami jako malý útes. Její zploštělý vrcholek byl vysušený a kožovitý, postříkaný bílými výkaly mořských ptáků a plný rýh od jejich ostrých zobanů. Jeden z ptáků se právě snášel k ploutvi, dlouhá bílá křídla roztažená a pařáty vystrčené dopředu. Náhle zakrákal a kvapně zase nabral výšku, překvapen dlouhou puklinou, která se ve vrcholku ploutve zničehonic rozevřela. Puklina se rozšířila, protáhla se po celé délce ploutve a obnažila v hloubi živé maso. Z útrob tvora se vydral oblak zatuchlého vzduchu. Otvor se rozšiřoval, stále víc a víc, až byl víc než dostatečně velký, aby se jím protáhla Yilanè, jež se vynořila. Byla to druhá důstojnice, která zde měla hlídku. Jakmile vystoupila na širokou kostěnou římsu, umístěnou v průlezu kousek pod vrcholem ploutve, vystrčila
Na západ od ráje
35
hlavu a ramena ven a zhluboka se nadechla čerstvého mořského vzduchu. Pečlivě se rozhlédla kolem dokola. Uspokojena zjištěním, že vše je, jak má být, slezla zase dolů kolem námořnice, která měla právě službu u kormidla a pokukovala po ní průhledným diskem, který ji odděloval od okolí. Důstojnice se podívala přes rameno na žhnoucí střelku kompasu a zjistila, že se odklánějí od stanovené trasy. Lodnice se natáhla přes kompas, uchopila mezi palce výběžek nervu a silně jej stiskla. Místností projelo zachvění, jak zpola inteligentní tvor pocítil signál a uposlechl. Důstojnice pokývla a sestupovala hlouběji do dlouhé vnitřní dutiny. Její zorničky reagovaly na panující příšeří a rychle se rozšířily. Matně světélkující skvrny. To bylo jediné osvětlení stěn, tvořených živou tkání, a dlouhé prostory, táhnoucí se téměř po celé délce páteře uruketo. Vzadu, skoro v úplné tmě, leželi vězni se spoutanými kotníky. Pouzdra se zásobami a měchýře s vodou je oddělovaly od posádky a cestujících. Důstojnice prošla až dopředu, aby podala hlášení velitelce. Erafnais̀ vzhlédla od svítící mapy, kterou právě studovala, a dala najevo souhlas. Spokojeně srolovala mapu a uložila ji do příslušného výklenku, načež vstala a začala sama šplhat do ploutve. Při chůzi za sebou trochu vlekla nohy, což byl následek zranění v dětství. Ještě dnes měla záda rozrytá a zvrásněná jizvami. S takovým znetvořením musela mít opravdu mimořádné schopnosti, aby dosáhla tak vysoké hodnosti. Když vystoupila na vrchol ploutve, i ona se zhluboka nadechla čerstvého vzduchu a rozhlédla se kolem. Pobřeží Maninlè za nimi pomalu mizelo z dohledu. Na obzoru se rýsovala stěží postřehnutelná zem, řetěz nízkých ostrovů, táhnoucí se na sever. Spokojeně se sklonila a promluvila, volíc nejobřadnější možnou formulaci. Při vydávání rozkazů byla přímější, téměř