1 GR AY E
To jméno napsané pomocí inkoustu na krémové obálce z pergamenového papíru známým nevzhledným rukopisem sestry Margaret je obviněním. Kostnatým prstem, který se k ní natahuje z minulosti, aby ji označil za podvodnici. Graye to jméno už nepoužívá a sestra Margaret to samozřejmě ví. Když ho tady teď vidí drze napsané černé na bílém, může to znamenat jen jednu ze dvou věcí. Buď byla jeptiška tak zaujatá obsahem obálky, že jí to vypadlo z paměti a spletla se, anebo to udělala schválně. Ani jedna možnost neuklidňuje Grayin nevyrovnaný pulz. Její pravidelné ranní činnosti to zcela narušilo. Jako obvykle si vyzvedla poštu, pak se zastavila na kávu v kavárně pod svým maličkým bytem, ještě předtím, než tento podnik oficiálně otevřel pro veřejnost. „Pane Robbie, vy jste světec,“ řekla majiteli, jenž byl zároveň i jejím bytným, když spatřila kelímek s kávou, kterou každý den připravoval speciálně pro ni. „Musím se postarat o svou oblíbenou nájemnici.“ Graye se usmála. To, že o ní tak hezky smýšlel, souviselo víc s tím, že nepořádala hlučné večírky než s jeho náklonností k ní, ale to ji netrápilo. 7
Ve_vlastnim_stinu.indd 7
02.10.2020 12:26
E l i z a Ma x w e l l
Když člověk nemá žádné přátele, neplyne z toho moc výhod, ale jednou z nich je, že bývá dobře zapsán u pronajímatelů bytů. Za tu kávu jí nikdy nic neúčtuje. Protože žije ze stipendia, nemůže si Graye moc věcí dovolit, ale pár dolarů mu do sklenice na spropitné stejně dala, tak jako to dělává každé ráno. Kelímek nyní stojí zapomenutý na venkovním stolku před ní a káva v chladném zimním vzduchu stydne. Klidné ráno je další věc, kterou si navzdory chladu může dovolit. Normálně se z něj raduje, ale dnes její samotu kazí to jméno, nezvaný host, který se tlačí do jejího soukromého prostoru. Graye se třesou ruce, když odtrhává přilepenou chlopeň obálky, a nevědomky zadržuje dech. Vytahuje tenký obsah. Ze složeného papíru vyklouzne výstřižek z novin a spadne jí do klína. Klapot bot na vysokých podpatcích po chodníku. Graye ten zvuk skoro neregistruje. Pohled jí to táhne k titulku toho novinového článku. Rychle ho přejíždí očima, zatímco klapot nabírá na rychlosti a stále se přibližuje. Graye nepotřebuje číst slova napsaná v dopisu, aby pochopila, proč jí to sestra Margaret poslala. Titulek říká všechno. Sedm slov. Nic víc, nic míň. Roky, které strávila vytvářením svého nového života, se náhle zdají být křehké a nepodstatné; její důkladné plány do budoucna nejsou ničím jiným než jen dětskou fantazií. Šátrá v kabelce u nohou, pak náhle vstane a málem překotí vratkou ozdobnou židli. Kroky zesílí, zrychlí, jejich zvuk se rozléhá opuštěným ránem a buší jí v hlavě. Graye potlačuje nutkání utéct. Už není Gracie Thackerová. Ta dívenka je pro ni stejně mrtvá jako rodina, kterou kdysi měla. Graye si přehodí tašku přes rameno, jednou rukou sevře dopis a druhou poslepu popadne kávu. „Gra-cie…“ vychází zpěvavá ozvěna z nejtemnější komůrky její paměti. „Vylez ven, ať jsi, kde chceš…“ Nepoběží jako kořist, která prchá před dravcem. Je Graye Templetonová a má plán. 8
Ve_vlastnim_stinu.indd 8
02.10.2020 12:26
VE V LA S T N Í M S T ÍNU
Otočí se, když kroky zesílí na maximum a srovnají s ní tempo. Srážka, která následuje, má v sobě nádech nevyhnutelnosti. Po nárazu na sebe ty dvě ženy zůstanou civět s otevřenou pusou. Rozdíl mezi nimi je větší než jen rozlitá káva, která stéká po té z nich, jež spěchala kolem. „Ach, bože, já se tolik omlouvám!“ podaří se Graye říct zpoza rukou, jimiž si zakrývá ústa. Papírový kelímek od kávy a plastové víčko spadly na chodník u jejích nohou. Druhá žena udiveně hledí na své ušpiněné oblečení. Oči se jí zalesknou, když je zvedne, aby se setkaly s Grayiným pohledem. Chvíli to vypadá, jako kdyby se měla rozplakat. Místo toho však žena oči zavře a pomalu nasaje nosem vzduch. Když potom oči zase otevře, Graye se připravuje na záplavu výčitek. „Já jen doufám, že nebylo bez kofeinu,“ pronese ta žena tiše, hlasem klidným a melodickým. „Byla by škoda obětovat tuhle blůzu za něco, co ani není pořádné kafe.“ Graye si klekne, aby zdvihla svou kabelku a ženin telefon. Vstává, setřásá z telefonu kapičky kávy a pak ho otírá o vlastní košili. „V kafe bez kofeinu nevěřím,“ odvětí Graye. Její zrak vyletí vzhůru, když se ta žena rozesměje. „No, díky bohu za to. Žena podle mého gusta.“ S úsměvem vezme z Grayiny natažené ruky telefon a pohlédne na displej. Graye mlčky stojí a vstřebává neznámý pocit, který plyne z toho, že se jí podařilo rozesmát jiného člověka. Zejména někoho, kdo je tak… plný života. Ano, pomyslí si Graye, když převrací ten obrat ve své mysli. Plný života je správná volba. Je skvěle oblečená a bezvadně učesaná a je protikladem Graye, která skoro cítí, jak ustupuje do pozadí a splývá s chodníkem a cihlovou zdí za sebou. Ta žena má dokonale upravené obočí a přenáší váhu z jedné nohy na druhou. „Musím běžet, jinak se nestihnu dojít domů převléct a včas se vrátit.“ Strčí si telefon do kabelky a místo něj vytáhne peněženku. Vyjme z ní desetidolarovku a nabízí ji Graye s dalším úsměvem. „Kupte 9
Ve_vlastnim_stinu.indd 9
02.10.2020 12:26
E l i z a Ma x w e l l
si aspoň náhradu. Nikdy bych si neodpustila, že jsem vás nechala bez kofeinu.“ „Ach, ne.“ Graye vrtí hlavou. „To já jsem do vás vrazila.“ „Což by se nestalo, kdybych dávala pozor, kam jdu.“ Žena natáhne ruku a uchopí tu Grayinu. Vtiskne jí do dlaně bankovku a jemně nad ní zavře Grayiny prsty. „Prosím,“ dodá, přitiskne obě ruce na její zavřenou dlaň a mrkne. Její lehký úsměv jí vytvoří v levé tváři dolíček. Ta nečekaná laskavost Graye natolik zaskočí, že jen překvapeně zamžiká. Žena si na rameni upraví popruh kabelky. „Bylo to krásné, má přítelkyně,“ pronese, „ale musím už běžet.“ Změní se v oblak lesklých blond vlasů a stihne udělat několik kroků ve směru, z nějž přišla, než Graye najde v sobě hlas. „Počkejte!“ zavolá. Žena se otočí, ale pořád se přitom vzdaluje. „Já bydlím právě tady, nad kavárnou.“ Graye ukáže na budovu, kde pan Robbie otáčí cedulku s nápisem ZAVŘENO, odemyká dveře a zvědavě ty dvě ženy pozoruje. Kroky zpomalí. „Nemám nic takhle hezkého.“ Graye kývne hlavou směrem k blůze a sukni, jež jsou nyní zničené. Ten oděv stál pravděpodobně víc, než Graye utratí za oblečení za celý rok. „Ale mohla bych mít něco použitelného.“ Žena se zastaví a nakloní hlavu. „Opravdu?“ V jejím hlase je stopa naděje. Jako kdyby právě byla pozvána na večírek s přespáním u kamarádky. Graye přikývne a uvědomí si, že se na tu velkorysou ženu, jejíž hlas zní tak potěšeně, usmívá. „Nevadilo by vám to?“ zeptá se žena. „To je to nejmenší, co pro vás mohu udělat.“ „Ach, zlatíčko, zachránila jste mi život.“ Spěchá zpátky ke Graye. „Mimochodem, jmenuju se Laura.“ „Já jsem Graye. Graye Templetonová.“ „Krásné jméno.“ Graye odvrátí oči, ale ve tvářích cítí teplo. 10
Ve_vlastnim_stinu.indd 10
02.10.2020 12:26
VE V LA S T N Í M S T ÍNU
„Gra-cie.“ Šepot vzpomínky, která není nikdy daleko. „Najdu tě, Gracie. Nemůžeš se schovávat navěky.“ „Děkuju,“ zamumlá. „To je rodinné jméno.“ Vede Lauru směrem ke schodům, po nichž se dostanou k jejímu bytu. Když ta lež opouští její rty, zní jí v hlavě utichající zbytek smíchu.
11
Ve_vlastnim_stinu.indd 11
02.10.2020 12:26
2 L AU R A
„Co myslíš?“ Laura se otočí kolem osy, aby předvedla svůj komplet. Je neformálnější, než jaký si zamýšlela dnes vzít. David s tím nebude souhlasit, ale na názoru manžela jí už záleží méně než dřív. Jí se to docela líbí. „Ta barva ti sluší mnohem líp než mně.“ Ta upřímná mladá žena, která jí nabídla pomoc, sedí s nohou přes nohu na dokonale ustlaném jednolůžku u jedné ze zdí toho malého bytu. Laura zkoumá levandulovou košili s knoflíčky na klopách límečku. Má hezkou barvu a vhodně doplňuje její přespříliš velký tyrkysový náhrdelník. Potěšená výsledkem si ohrne vypůjčené džíny nad kotníky a vsune nohy zpátky do svých lodiček tělové barvy na vysokých podpatcích. Oděv říká: sebevědomá a přístupná. „Graye, nevím, jak ti mám poděkovat. Doufám, že kvůli tomu nepřijdeš někam pozdě.“ „Ne,“ odvětí mladá žena. „Jsem asistentka přednášejícího na vysoké škole, ale čekají mě až později.“ „A ty tam ještě studuješ?“ zeptá se Laura, když si upravuje náušnici. Graye přikývne. „Dodělávám si magistra.“ „Takže jsi na východní pobřeží odněkud přesídlila?“ Laura jen odhaduje, ale myslí si, že v hlasu mladé ženy zaslechla nádech Středozápadu. 12
Ve_vlastnim_stinu.indd 12
02.10.2020 12:26
VE V LA S T N Í M S T ÍNU
Graye si zastrčí pramen vlasů za ucho. Znovu přikývne, ale víc neřekne. Laura na ni netlačí, ale hodně ji to zajímá. Byt totiž poskytuje jen málo nápověd o své obyvatelce. Je čistý, skromně zařízený a hezky uspořádaný, ale nikde nevidí žádné osobní prvky. Laura si pozorně prohlíží Graye a přitom si bere kabát a kabelku. Přemítá o tom, co asi schovávají skryté hlubiny téhle mladé ženy. Laura si toho povšimla už mnohokrát. Čím více člověk mluví, tím méně toho má co říct. V té souvislosti ji znovu přepadnou myšlenky na Davida, zastydí se za ně. Její manžel není povrchní, jen mu prostě došla slova. Minimálně ta smysluplná. Pro spisovatele je to svým způsobem smrt, domnívá se. Smrt zaživa. Taková, kdy David jen vynakládá hodně energie na to, aby se pokusil skrýt před světem. Musí to být vyčerpávající. Laura zalétne očima k červeným číslicím na hodinách, jež jsou umístěny dokonale rovnoběžně s rohem stolu. Zaúpí. „I když se mi strašně protiví vybrakovat ti šatník a hned zmizet, musím to udělat. Za hodinu a něco mám vést jeden workshop a nejsem vůbec připravená.“ „Samozřejmě.“ Graye se okamžitě zvedne z postele. „Nechci tě zdržovat.“ „Zdržovat mě?“ zasměje se Laura. „Prosím tě, prokázalas mi laskavost.“ Obtočí si kolem sebe svůj měkký hnědý plášť a je vděčná, že má kabát vhodnou barvu, aby se v ní ztratily stříkance od kávy, které předtím poničily i její blůzu. Ženy si vymění telefonní čísla a slíbí si, že se zase brzy sejdou. „Až budeme mít čas, můžeme posedět a popovídat si víc,“ navrhne Laura. „Strašně ráda bych slyšela tvůj příběh, Graye Templetonová.“ Když Laura spěchá směrem k přednáškové síni v areálu Cornellovy univerzity, vzpomene si na úsměv, který při těch slovech vykvetl na Grayiných rtech, a pomyslí na svou matku jižanského původu. „Každý má nějaký příběh,“ často říkávala Lisette. „Poslouchej s otevřeným srdcem a budeš díky tomu lepší člověk.“ 13
Ve_vlastnim_stinu.indd 13
02.10.2020 12:26
E l i z a Ma x w e l l
Laura si vzala tu radu k srdci a vystavěla svůj život a úspěšnou kariéru na příbězích jiných lidí. Všimla si, jak Graye chvatně schovávala něco, co vypadalo jako zmačkaný dopis, do zásuvky stolu, když spolu vstoupily do bytu. To roznítilo Lauřinu zvědavost, jež okamžitě zvedla hlavu a začala kolem sebe čenichat. Nebude samozřejmě vyzvídat. Každý má právo na tajemství. Ale to jí nezabrání v přemýšlení o tom, co by ta mladá žena mohla tak horečně skrývat před úplně cizím člověkem. Laura má pocit, že v Graye Templetonové je toho víc než jen klidné vody na povrchu.
14
Ve_vlastnim_stinu.indd 14
02.10.2020 12:26
3 V jiné době a na jiném místě, ve vzdálené zemi, žije malá popelka, která existuje ve stínu své chytré a skvělé starší sestry. Zatímco sestra září, ona je jen šedá myška. Sestra se točí, a popelka jen smutně sbírá peříčka a třpytky, které padají z její sestry, a skrývá je v malé dřevěné truhličce. V ní ukrývá svá tajemství. Popelka schovává truhličku s tajemstvími pod postelí. V klidných dnech, kdy jsou matka a sestra pryč, poté co odešly v záplavě barev a lesku, zbožně otevírá západku té skříňky. Tiché zaskřípání pantíků je něco, jako když jí přítel, spoluspiklenec, šeptá cosi hezkého do ucha. Dívka se dotýká pokladů, jedním prstem každý něžně hladí a říká si, jaké by to asi bylo žít ve světle. Jak příjemné to musí být. Jako paprsky odpoledního slunce, které sem dopadají oknem a pomalu se posunují po opotřebované přikrývce její postele. Touží obývat ten prostor. Žít v něm, dokud žije v ní, vyvěrá z jejích očí, z jejího úsměvu. Takhle by ji měla vidět matka. u
u
u
15
Ve_vlastnim_stinu.indd 15
02.10.2020 12:26
E l i z a Ma x w e l l
G R AY E
Graye rychle položí sluchátko telefonu v kanceláři zpátky do vidlice. Je to potřetí, co vytočila číslo, které zná nazpaměť. Je to potřetí, co zavěsila dřív, než doznělo první zazvonění. Po posledním předčasně ukončeném pokusu se jí třesou ruce. „Koukej se dát dohromady,“ nabádá se šeptem. Teď není správná doba, a ani místo, na to, abys to řešila. Je v bezpečí. Není třeba panikařit. Graye Templetonová je skutečná. Skutečná osoba s touhami a cíli. Malá Gracie je dávno jen duch. Pořád má čas. Musí se jen soustředit. „Ty známky musí být kompletně vloženy do systému ještě dnes, slečno Templetonová.“ Doktor West, vysokoškolský pedagog, o ni sotva zavadí pohledem, když kráčí kolem jejího stolu. „Samozřejmě, pane doktore.“ Vkládání známek za polovinu semestru dokončila už před dvěma dny, ale neobtěžuje se mu to připomínat. Tento týden si vzpomněl na její jméno, což je pokrok. „Jste připravená na tu přednášku v jednu hodinu?“ zeptá se ze své pracovny, když ze sebe setřásá kabát. „Ano, pane doktore.“ Jeho asistentkou je už tři týdny. Tohle je poprvé, kdy jí svěřil výukové povinnosti. Přednášky jsou částí práce, kterou nerad předává někomu z podřízených. Když nic jiného, zdá se, že si užívá zvuk svého hlasu. Doktor West zcela neodpovídá představě starého, prachem pokrytého profesora anglického jazyka. Ve svých pětačtyřiceti je moc mladý na to, aby byl starý, a trochu moc hezký na to, aby byl knihomolem, ale také drobet menší než klasicky vysoký, snědý a pohledný muž. Jeho oblíbené tvídové sáčko s koženými záplatami na loktech vypadá, že si ho vybral, ať už vědomě nebo nevědomě, aby mu dodávalo punc intelektuálství. Stárnoucí surfař přesazený 16
Ve_vlastnim_stinu.indd 16
02.10.2020 12:26
VE V LA S T N Í M S T ÍNU
do akademického prostředí, který se snaží oblékat náležitým způsobem. Graye si strčí ruce pod stehna, aby skryla jejich chvění. Přednáška je ta nejmenší z jejích starostí. „Vrátím se včas na hodinu v patnáct třicet. Zbytek odpoledne si můžete vzít volno, pokud nemáte žádné resty.“ Poplácá se po kapsách a pak se otočí, aby si vzal telefon. Graye nikdy nemá žádné „resty“. Zakládá si na tom. Profesor si toho musí teprve všimnout. Mobil mu v ruce zazvoní. Už jděte, prosím. „Můžete pustit mou ženu dovnitř, až přijde? Určitě zase přiběhne pozdě.“ Přikývne, když doktor West přijímá hovor a neobtěžuje se zavřít za sebou dveře pracovny. „Isaacu,“ pronese svým vycizelovaným sytým hlasem, který užívá za řečnickým pultíkem. Kdyby cello umělo vrnět, znělo by jako doktor West, když se snaží udělat dojem. S ní nikdy ten tón nepoužívá. Graye koutkem oka pozoruje, jak si sedá na kraj stolu. „Graye?“ ozve se povědomý hlas ze dveří vedlejší kanceláře. Graye rychle zvedne oči a doufá, že na ní nebude vidět otrávený výraz. „Lauro!“ Graye se za stolem překvapením narovná. „To musí být osud, Graye Templetonová. Nevěřím na náhody.“ Graye otevře ústa, aby odpověděla, ale přeruší ji zvuk luskajících prstů. Obě ženy se otočí směrem k doktoru Westovi. Drží telefon u ucha, jednou dlaní zakrývá jeho spodní polovinu a rty neslyšně vysloví slova Dvě minuty. Laura protočí oči a mávne rukou. On za sebou zavře dveře pracovny. „Ty pracuješ tady? Ty jsi Davidova asistentka? Svět je tak malý!“ Výraz na Lauřině tváři Graye vykolejí. Zdá se, že Laura má radost. Lidé se většinou dívají skrze ni. Už se s tím smířila. 17
Ve_vlastnim_stinu.indd 17
02.10.2020 12:26
E l i z a Ma x w e l l
Bývala možná doba, kdy doufala, že by to mohlo být jinak. Před svou první přednáškou sotva dokázala udržet v hlavě myšlenku. Sedmdesát osm párů očí a všechny upřené na ní. Se zpocenými dlaněmi a zrychleným tepem zaujala pozici v popředí přednáškové síně. Není to vzpomínka, k níž se Graye často vrací. Vždycky vyvolá na jejích lících rozpačité zardění a v žaludku cítí něco horkého a tvrdého. Ti studenti, kteří byli natolik zdvořilí, aby zdvihli zrak, na ni upřeně hleděli lhostejnýma očima, s bradou podepřenou rukama, a nevykazovali žádnou reakci. Zbytek se soustředil na své mobily a jedinou známkou toho, že jsou naživu, byla zuřivá práce jejich palců na malých displejích. To, že si jí nikdo nevšímal, pro ni nebylo nové. Ale to, že byla neviditelná i před sálem plným lidí a její pečlivě volená slova dopadala na hluché uši, způsobilo, že si jen uvědomila svou pošetilost, když očekávala něco jiného. Lauřina pozornost však nepolevuje. Třas v Grayiných rukou slábne. „Nastoupila jsem teprve před pár týdny.“ „David mi nikdy nic neřekne. Co se stalo Zoe?“ Zoe Kendricková byla asistentkou doktora Westa před Graye. „Nejsem si úplně jistá,“ odpoví. „Nějaká naléhavá situace v rodině.“ Měla takovou radost z té pracovní příležitosti, že se moc netrápila tím, co odvedlo Zoe Kendrickovou z Cornellu. Pohled plný obav v Lauřině obličeji však způsobil, že si přála, aby jí mohla sdělit víc informací. „Doufám, že je všechno v pořádku,“ zašeptá Laura. „Zoe je milá dívka.“ Dveře pracovny se otevřou a vejde doktor West. Graye se zájmem sleduje jeho drobné zaváhání a záškub rtů, když se nakloní a políbí svou ženu na tvář. „Tohle je nějaký nový styl.“ Mraky na Lauřině tváři se rozplynou a ona mu věnuje zářivý úsměv. „To je dlouhá historie. Povím ti to u oběda. A myslím, že je to docela šik,“ prohlásí a zamrká na Graye. 18
Ve_vlastnim_stinu.indd 18
02.10.2020 12:26
VE V LA S T N Í M S T ÍNU
Jedno z obočí doktora Westa se mírně pozdvihne, ale Laura se jen zasměje. „Ještě že tě Isaac zná,“ poznamená doktor West. „Kdokoli jiný by si myslel, že jdu na pracovní oběd s nějakou studentkou.“ Její smích náhle utichne. „Pracovní?“ Doktor West se podívá na hodiny na telefonu, načež ho zastrčí do kapsy, aniž by manželce věnoval pohled. „Davide, neřekl jsi mi, že máš schůzku se svým redaktorem.“ Pobavenost z Lauřina hlasu zmizí a Graye pocítí nutkání vypadat zaměstnaně. „Neříkal?“ „Ne, určitě jsi mi to neříkal.“ „Muselo mi to nějak vypadnout.“ Upraví si kravatu a vykročí směrem k otevřeným dveřím, které vedou na chodbu. „Měli bychom jít. Nechci ho nechat čekat.“ Laura má rty mírně pootevřené a s jednou rukou v bok na něj upřeně hledí. „Dvě minuty,“ pronese. Zvedne dva prsty a obrátí se k němu zády. Načež se otočí ke Graye. A oči se jí rozzáří. „Mám skvělý nápad. Co kdybys k nám dneska přišla na večeři? Udělám těstoviny, dáme si víno a mohli bychom se trošku lépe poznat.“ Grayin výraz ztuhne. Normálně by instinktivně hledala rychle nějakou výmluvu, ale Lauřina upřímnost na ni působí jako maják v husté mlze. „Ty zveš mou asistentku na večeři?“ otáže se doktor West ode dveří. Laura ho ignoruje. „Prosím, řekni, že přijdeš.“ „Ty si myslíš, že je to vhodné?“ zeptá se. „Nechci tě nějak nutit,“ pokračuje Laura, jako kdyby svého muže neslyšela. „Jestli máš už nějaké plány, pochopím to –“ „Lauro –“ „Moc ráda přijdu,“ vyhrkne Graye. Úsměv, který se rozprostře na Lauřině tváři, odpovídá popuzenosti na tváři doktora Westa. „Tak v sedm hodin,“ dodá Laura. „Adresu ti pošlu esemeskou.“ 19
Ve_vlastnim_stinu.indd 19
02.10.2020 12:26
E l i z a Ma x w e l l
Otočí se, přejde k manželovi a zavěsí se do něj. Teď je na něm, aby nechápavě civěl. „Tak pojď,“ vyzve ho. „Nechceš přece nechat Isaaca čekat, viď?“ Graye poslouchá, jak se jejich kroky vzdalují chodbou. Jen málo se změnilo, přesto se Grayina břitkost zmírnila. Víc se ovládá. Pokud se s ní někdo jako Laura chce setkat… opravdu setkat, pak ona musí být skutečná.
20
Ve_vlastnim_stinu.indd 20
02.10.2020 12:26
4 GR AY E
V domově Na Vrcholku je vždycky moc velká zima. Obyvatelé i ošetřovatelský personál zůstávají bez ohledu na roční období na vlečení do svetrů. Možná že nižší teplota drží zápach moči a nemocí v patřičných mezích, i když úplně eliminovat ho nedokáže. Graye má podezření, že to nedokáže nic. Zapíše se do knihy návštěv a recepční jí podá neonově zelenou samolepku, kterou si připevní na košili. Důkaz, že Graye není žádný hanebný zločinec, co přišel znásilnit staré dámy či jim ukrást dílky z jejich skládaček. Zaběhané postupy se tu vůbec nemění, ani jednou za šest let. Jediné, co se mění, jsou obličeje obyvatel, postupně nahrazované tak, jak si smrt žádá jednoho po druhém, čímž se uvolňuje místo pro relativně mladší generaci. Je v tom zvláštní útěcha. Graye oceňuje věci, jejichž účel je jasný. Domov pro seniory Na Vrcholku. Dům pro lidi, kteří se vlečou k vrcholku svých životů, s očima dychtivýma spatřit výhled z onoho vrcholku. Krátká pauza a pak udělají pár šouravých kroků vpřed, aby se zřítili z okraje dolů. A za nimi už čeká někdo další. 21
Ve_vlastnim_stinu.indd 21
02.10.2020 12:26
E l i z a Ma x w e l l
Každý má před sebou stejný konec. Přesto ale někteří lidé, ti mladší, odvracejí oči a naplňují své dny úkoly, schůzkami a naivními očekáváními, že u nich to bude jinak. Svým způsobem jsou staří obyvatelé domova Na Vrcholku stejně neviditelní jako Graye. Většina z nich je tím zjevně zaskočená. Jejich zmatenost z toho, že se ocitli v takovém stavu, aniž by si pamatovali, jak se sem dostali, je jednou z forem nemoci. Možná je tohle věc, která ji nutí se sem vracet. Každý si zasluhuje, aby byl vzat na vědomí. Lidé z domova vidí ji a ona vidí je. Paní Ellisová je ve společenské místnosti a hraje karty s dalšími šedovlasými obyvateli. „Ahoj, Graye,“ pozdraví ji několik z nich. „Rádi tě vidíme.“ Eileen Ellisová zdvihne oči od karet. „Musíme dohrát tuhle partičku, než nás začneš rozptylovat svým bezmyšlenkovitým drnčením.“ Hodí kartu doprostřed stolu a hráči okolo ní ji následují. „Ráda počkám, až dohrajete.“ Věk nijak nezmírnil sklon paní Ellisové ustavičně si stěžovat. „Proč Doris trvala na tom erotickém románu pro ženy, je nad mé chápání. Člověk by si myslel, že ve svém věku zaměstnává mozek lepšími věcmi.“ „Slyšela jsem o něm vyprávět,“ ozve se sípavý hlas od vedlejšího stolu. „A z toho plyne co?“ zavolá paní Ellisová přes rameno. „Tak špatné to zase není, nebo ano?“ zeptá se Graye. „Zas tak moc se to od těch vašich detektivek neliší.“ „Jen se tam jako bonus přimíchá hodně sexu,“ dodá Doris. Paní Ellisová protočí panenky. „Určitě to přiláká spousty posluchačů.“ Graye se rozhlédne po místnosti. Většina míst je obsazená a další obyvatelé, kupodivu směsice tvořená ve stejné míře ženami i muži, přicházejí dveřmi dovnitř. „Faulkner takovouhle účast neměl.“ „Pche, Faulkner,“ ohrne nos Doris. „S těmi jeho rozvleklými souvětími a příběhy, na které se člověk musí pořádně soustředit, aby se v nich úplně neztratil. Na to nikdo nemá čas.“ Graye se nedokáže ubránit úsměvu. Kdysi měla obzvláště puntičkářského profesora americké literatury, který byl Faulknerem 22
Ve_vlastnim_stinu.indd 22
02.10.2020 12:26
VE V LA S T N Í M S T ÍNU
posedlý. Přímo vidí, jak jeho obličej získává mrtvičně fialový nádech při tomto nehorázném odsudku díla tohoto literárního giganta. Graye se usadí na stoličce v rohu a vytáhne ze své tašky odrbaný výtisk Vévodkyně za soumraku, vypůjčený z knihovny. Dalších pětačtyřicet minut si Graye, anebo přesněji řečeno vnitřně mučený a navenek fyzicky obdařený vévoda z Cheshiru, udržuje pozornost fascinovaného publika sedmdesátníků. Když Graye dospěje ke konci kapitoly překypující sexuálním napětím mezi sužovaným vévodou a placenou společnicí jeho zdráhající se snoubenky, umístí mezi stránky záložku. Tento pohyb způsobí, že se z davu ozve nesouhlasné zamručení, ale Graye vzdoruje prosbám seniorů, aby pokračovala. „Ve stejnou dobu ve čtvrtek,“ oznámí. Publikum vstává a rozchází se, Graye si strká knížku do tašky a kráčí zpět k paní Ellisové. „Naprosté mrhání časem,“ brblá stará dáma, když jí Graye nabízí paži, aby jí pomohla vstát. „Jako kdybychom měli času nazbyt. Směšné.“ Graye povytáhne obočí, ale nepodotkne, že paní Ellisová fascinovaně lapala po dechu stejně jako ostatní, když Clarissa, ona kurážná společnice, strčila titulovaného vévodu do fontány ve Vauxhallských zahradách. „Třeba uspějete v losování o to, kdo bude vybírat příští knížku,“ utěšuje ji Graye. Paní Ellisová si odfrkne. „Ha. To sotva, když v tom klobouku je jméno každého Toma, Dicka a Doris.“ To je pravda. Tato sezení, konaná dvakrát týdně, se stala, ke zklamání paní Ellisové, v domově Na Vrcholku oblíbenou atrakcí. Ale stěžování si k Eileen Ellisové prostě patří, je to rys, co vede přímo k její podstatě. Graye se naučila prosívat její nářky a rozpoznávat ty, na nichž skutečně něco je. „Měla jste ještě další problémy se sestrou Jeffriesovou?“ zeptá se Graye, když doprovází paní Ellisovou zpátky do jejího pokoje. Ženina vrásčitá tvář se rozjasní. 23
Ve_vlastnim_stinu.indd 23
02.10.2020 12:26
E l i z a Ma x w e l l
„Ne,“ zašeptá a pak se nakloní blíž. „A já myslím, že se něco děje. Na noční se tenhle týden neukázala a ostatní sestry si o tom šuškaly. Hedda, ta, co vždycky do všeho strká nos, se jich ptala, jestli se sestra Jeffriesová vrátí, ale samozřejmě jí nic neřekly.“ Paní Ellisová zavrtí hlavou. „Hrozně nerada si dělám plané naděje, ale začínám si myslet, že odešla nadobro. Nebo ji vyrazili.“ „To by byla úleva.“ Graye už o tom nic neřekne. Paní Ellisová se snadno rozruší, a pokud by Graye její rozhořčení podněcovala, tak se to křehké staré stvoření bude užírat natolik, že z toho neusne. „Dneska večer jsem pozvaná na večeři,“ pochlubí se Graye ve snaze změnit téma. „Na večeři? To jako na rande?“ Paní Ellisová na ni zblízka vykulí oči. „Ne, na rande ne.“ „No proč ne? Mohla bys být atraktivní dívka, kdyby ses trochu snažila. Přísahám, že mi přijde, že se spíš snažíš, aby si tě nikdo nevšiml.“ Tuhle písničku Graye slyšela mnohokrát. Už se neobtěžuje znovu vysvětlovat, že když člověk stráví důležitou část života, jež formuje jeho osobnost, v péči jeptišek, není připraven na složitosti zkrášlování sebe sama. Náhle se jí před očima vynoří Laura. Klasická jednoduchost její krásy, něco, co je Graye cizí, jako by šlo o jiný jazyk. Na Lauře nic nejiskří, přesto celá září teplým a nenuceným světlem. „Někdy mě fascinuje, že ty a Natalie jste byly tak dobré kamarádky. Moje praneteř měla sklon k povrchnosti, víš?“ Natalie Ellisová byla Grayina spolubydlící v prvním roce studií na Cornellu. Živě si vzpomíná na onu lehkomyslnou bujarost, která vtrhla spolu s Natalií do pokoje a která tam zůstala i poté, co odešla. Moc často o ní nemluvily, o té dívce předurčené ke zkáze, jejíž smrt svedla Graye a paní Ellisovou dohromady. Paní Ellisová, která byla šestkrát vdaná, což Graye šokovalo, se po rozvodu se svým prvním manželem vrátila ke svému jménu za svobodna. („Méně komplikací, když pak člověk mění manžely.“) 24
Ve_vlastnim_stinu.indd 24
02.10.2020 12:26
VE V LA S T N Í M S T ÍNU
Nikdy neměla vlastní děti, rozhodnutí, kterého podle svých slov nikdy nelitovala, ale svou praneteř měla nesmírně ráda. Natalie přijela do severní části státu New York na naléhání své pratety. Eileen byla ochotna platit jí vzdělání, jen aby ji měla poblíž. Na pohřbu se paní Ellisová, zdrcená z té ztráty, Graye přiznala, že v Natalii vždycky viděla své mladší já. „Ta holka nikdy nebyla spokojená. Pořád hledala větší a větší vzrušení.“ Heroin se ukázal až moc velkým vzrušením. Graye poprvé navštívila paní Ellisovou v domově měsíc poté, co Natalii pochovali. Byla v zoufalé náladě. Nemohla se srovnat s tichem, které po odchodu Natalie zůstalo. „Myslím, že jsi v ní viděla něco ze své sestry,“ přemítá paní Ellisová. „Obě ztřeštěné, podle toho, cos mi říkala.“ Graye se usměje a dojme ji, že si paní Ellisová pamatuje příběhy, o něž se s ní za všechny ty roky podělila. Co na tom, že jejich detaily byly většinou smyšlené. Pro Eileen Ellisovou byly skutečné. A pro Graye více než skutečné. Když člověk spřádá příběhy, hranice mezi pravdou a lží bledne. A potom je možné malovat minulost jakýmikoli barvami, které si vyberete. Je to nejlepší a jediná forma terapie, jež pomáhá. „Alex a Natalie si byly hodně podobné,“ souhlasí Graye. Eileen Ellisové je osmdesát čtyři let. Graye ví, že nebude trvat dlouho a nastane den, kdy se bude chtít zapsat do knihy návštěv, a jedna ze sester si ji vezme stranou a naučenými a soucitnými frázemi jí sdělí tu smutnou zprávu. Jednu věc se Graye naučila: rodina ne vždycky dokonale zapadá do předem určeného rámce. Někdy rodina nebývá nic víc ani nic míň než to, čím si ji člověk udělá.
25
Ve_vlastnim_stinu.indd 25
02.10.2020 12:26
5 G R AY E
„Vy odsud odcházíte?“ Grayina ruka se zarazí, když zdvihá sklenku vína ke rtům. „Ne hned,“ odpoví Laura. „Minimálně ne David. Dokončí semestr, než se ke mně přidá.“ Graye se točí hlava. Není si jistá, jestli je to kvůli té neočekávané zprávě, nebo z hojného množství vína, které jí Westovi nalili. „Vy se stěhujete do Texasu?“ Graye se snaží představit si tenhle pár, s tak velkoměstským stylem života v tom jejich řadovém domku z červených cihel, kde v pozadí tiše hraje jazz, někde v Texasu. Laura se usměje, jako by tušila, co si Graye myslí. Všechno jí to ale přijde jako jedno velké dobrodružství. „Ne nutně do takového Texasu, jaký si možná představuješ,“ vysvětluje. „Existuje jeden maličký, skoro zapomenutý ostrov u pobřeží Mexického zálivu, zvaný Port Mary. Nikde v dohledu žádná suchomilná rostlina.“ Laura stojí a skloní se, aby znovu naplnila Graye sklenici vínem. „Jako dítě jsem tam pravidelně trávila léto u babičky. Tři kouzelné měsíce každý rok.“ Její hlas zjihne, úsměv je smutný a nostalgický. „Loni umřela.“ „To je mi líto,“ odvětí Graye tiše. Laura nakloní hlavu a zblízka se na ni zadívá. „Díky. Zní to, jako že to myslíš upřímně. Moc jsem ji milovala.“ 26
Ve_vlastnim_stinu.indd 26
02.10.2020 12:26
VE V LA S T N Í M S T ÍNU
Graye má na svou vlastní babičku jen úlomky vzpomínek. Chraplavý hlas, který ji lekal, pronikavý zápach tenkých, laciných cigaret. Hlučné hádky mezi ní a Grayinou matkou. Matka. Graye dokáže prožít celé měsíce, aniž by si na ni vzpomněla. Jenže pak jí najednou vzpomínka na matku nečekaně vlétne do zorného pole a pokaždé je to ve chvíli, kdy Graye není ve střehu. Za života to bylo s Grayinou matkou v nejlepším případě těžké. Po smrti však představuje ránu, co se nehojí. Graciina matka, opravuje se. Ne její matka. Graciina matka. Graciina babička. Obě jsou už teď pryč. Všichni jsou pryč. „Odkázala nám starý domek u pláže, původně to byl kočárový dům,“ pokračuje Laura. „Patří rodině věky, spolu s hlavním domem, který byl před téměř sedmdesáti lety přestavěn na hotel.“ „Chceš říct, že tobě odkázala ten domek u pláže,“ opraví ji David. Jak večer ubíhá, stále nápadněji se mu plete jazyk. Lauřin pohled krátce ulpí na manželovi. Její trpělivost s ním je obdivuhodná, ale Graye vidí, že slábne. Doktor West otevřel dveře s drinkem v ruce a od té doby v pití nezpomalil. „Hotel je soběstačný a dobře funguje i beze mě, ale ten domek je prázdný od té doby, co babička umřela. Jelikož se Davidova smlouva na univerzitě chýlí ke konci, není lepší chvíle. Vyrazím tam příští týden, abych všechno zařídila. A jakmile skončí semestr, bude už všechno připravené a David se nebude muset zabývat detaily.“ „Čím jsem si zasloužil tak praktickou ženu?“ Laura pomalu otočí hlavu a upřeně na něj hledí, jak tam sedí v křesle a zkoumá led ve sklenici. „To já opravdu nevím,“ opáčí studeně. Na rtech doktora Westa se objeví sarkastický úšklebek. „Ale o nás už to stačilo.“ Laura obrátí svou pozornost zpátky ke Graye. „Pověz mi ty něco o sobě. Máš už hotovou magisterskou práci?“ „Brzy budu.“ „Tvůrčí psaní, říkalas? A nějaké velké plány na potom?“ „Já… Ještě si nejsem úplně jistá.“ 27
Ve_vlastnim_stinu.indd 27
02.10.2020 12:26