E VA B E Š Ť Á K O VÁ
Ilustrovala Barbora Kyšková
Proč se malíř chytil za hlavu a jak to bylo dál
V nejvyšším poschodí starého domu bydlel malíř. V ateliéru s velkým oknem a skleněným stropem měl spoustu štětců, palety, tuby s barvami, stojany a plátna, rámy, kresby a obrazy. Nosil širokou pocákanou halenu a celé dny maloval zátiší s ovocem, portréty a květiny – zkrátka všechno, co si kdo přál a objednal. I když si nechával za obrázky dobře zaplatit, tak lakomý nebyl, aby si pro halíř dal vrtat koleno, jak se lidově říká, a proto nerad mluvil o svém příjmení. Jmenoval se totiž Jindřich Halíř! Na cedulce na dveřích měl napsáno jen Malíř, aby si všichni mysleli, že se tak jmenuje a považovali to za zajímavou náhodu. Malířovo pravé jméno znal jen pan domácí podle přihlášky a nájemní smlouvy, ale ten mlčel. Jednoho dne přišel malíře navštívit starší pán ze sousedství, který rád psal příběhy. Položil na stůl desky a řekl: „Dobrý den, pane Malíři. Napsal jsem nové pohádky, a kdybyste k nim chtěl namalovat obrázky, mohli bychom vydat společnou knížku. Hlavně je neztraťte. Vytiskl jsem je, ale potom jsem je v počítači omylem smazal a kopii nemám.“ Malíř byl tak zvědavý, že otevřel desky dřív, než za sebou starý pán stačil zavřít dveře. V té chvíli vznikl průvan, listy s pohádkami udělaly
7
8
frrr a vyletěly otevřeným oknem ven. Kdyby byly složené do špičky, děti by se smály, že někdo neměl co dělat a učil se vyrábět papírové vlaštovky. Zato malíři do smíchu nebylo. Chytil se za hlavu, jako by do ní dostal ránu palicí, a zoufale vykřikl: „U všech strakatejch štětců, to jsem tomu dal!“ Honem běžel dolů, div na schodech pana souseda neporazil, jenže než seběhl pět poschodí, na ulici už se válelo jen pár pošlapaných papírů. Malá holčička z vedlejšího domu si všimla, jak je malíř smutný, a jeden ušpiněný list mu podala. Bylo na něm napsané slovo OBSAH a pod ním názvy jednotlivých pohádek: Hasičská, Hodinářská, Hvězdářská, Kominická, Krejčovská, Kuchařská, Papírnická, Pekařská a Ševcovská. Ušpiněný papír byla poslední stránka budoucí knížky, víc z ní nezbylo. Z obsahu se dalo vyčíst jen to, že v ní mělo být devatero pohádek o devateru řemesel. Nešťastný malíř Halíř se chtěl sousedovi omluvit, ale ten byl tak rozhněvaný, že mu ani neotevřel a brzy se odstěhoval na druhý konec města, aby ho už nikdy nepotkal. Od té doby malíř špatně spal a celé noci přemýšlel, jak by svou vinu napravil a škodu nahradil. Nakonec se rozhodl, že podle názvů pohádek obrázky přece jen namaluje, a až vypátrá, kam se bývalý soused odstěhoval, donese mu je místo omluvy. Třeba mu potom autor ztracených pohádek jeho nedočkavost a smůlu s průvanem odpustí. První pohádka se jmenovala Hasičská. Malíř se odhodlaně postavil před plátno, namíchal si pěknou červenou barvu a začal malovat hořící dům. Najednou si ale uvědomil, že ještě nikdy neviděl ani požár, ani hasiče při zásahu! Zkusil druhou pohádku – Hodinářskou. Jenže co věděl o hodinách? Že mají ručičky a ciferník, to ano, ale co dál?
9
Malíř zkrátka brzy pochopil, že v ateliéru žádné ilustrace k pohádkám nevymyslí, když ty pohádky nemá a nezná a zatím maloval jen mísy s ovocem, kytičky a břichaté strejdy ve svátečním klobouku. Sbalil si batůžek s malířským náčiním, umazanou stránku s názvy pohádek strčil do kapsy, aby se od barev neumazala ještě víc, a vydal se do světa.
10
Toulal se od města k městu a od vesnice k vesnici, poznával přírodu a lidi, jejich práci i zábavu, a nepřestával se divit. Nejen človíčkové, ale i všecky věci, které maloval, mu o sobě vyprávěly, jako by byly živé! Tak se znenadání ocitl ve světě, jaký dosud neznal. A pohádky? Ty se psaly skoro samy, stačilo jen malovat, zapisovat, co kdo povídá, a sem tam si nějakou legrácku přimyslet. A malíř maloval a zapisoval tak pilně, že brzy sestavil z pohádek celou knížku, vyzdobil ji veselými obrázky a slavnostně ji odnesl bývalému sousedovi. Ten měl velkou radost a podal mu ruku na usmířenou. Pohádky se totiž hodně podobaly těm ztraceným, dokonce byly ještě zábavnější. Asi proto, že malíři se v pohádkovém světě, kde věci dovedou mluvit, moc líbilo a při práci měl od rána do večera dobrou náladu. A protože se ve světě pohádek setkal i s mnoha legračními jmény, přestal se stydět za to svoje a jako spoluautor se v knížce podepsal plným jménem. Když se může hadice jmenovat Alice, hůlka Julka, budík Edík, čepička Pepička, krejčovský metr Petr, kuchyňská plotna Etna, pastelka Estelka, pekař Smolař a Strojař a švec Zpeceslez, proč ne malíř Halíř?
11
Hasičská
Strach má velké oči. Jedna hasičská hadice, které říkali Alice, bydlela se svými kamarádkami v požární stanici. Hadicím se taky někdy říká požární, ale jim se víc líbí jméno hasičská. Nezakládají přece požáry, ale naopak je hasí! Správně by se jim mělo říkat protipožární, jenže to slovo je zase moc dlouhé a hasiči mají rádi ve všem rychlost. Jako třeba při poplachu – po tyči sjedou dolů jako blesk po hromosvodu! Když hasiči vyvezou hadici Alici ven, odmotají ji z navijáku a ještě suchou ji natáhnou a položí do trávy, vypadá jako dlouhatánský placatý žlutý had. Není to žádná krasavice a místo nosu má přišroubovanou kovovou proudnici natřenou na červeno, ale jí to stačí, hlavně že je užitečná. Jednou zase tak natažená jako dlouhá úzká placka ležela v trávě u rybníka a čekala, až začne hasičské cvičení. Zatímco hasiči pobíhali kolem červenobílého hasičského vozu a prohlíželi, jestli je v pořádku, kontrolovali čerpadlo, sekyrky i ostatní výzbroj a výstroj a připravovali starý dřevěný domek ke cvičnému zapálení, hadice neměla co na práci.
13
Všechny povely už znala a zažila i opravdové požáry, a tak se docela nudila. Pozorovala na zemi mravence, jak nosí drobečky své královně do podzemního mraveniště, a nad vodní hladinou vážky, jak si hrají na honěnou. Naštvalo ji, když si přes ni mravenci udělali cestičku a procházeli se jí po splasklém břiše. Děsně to šimralo, ale plácnout ani setřást je nemohla. Najednou zaslechla nějaký slabý šustot, a rázem bylo po nudě. A znovu a znovu, a to divné podezřelé šustění se blížilo! Hadice nastražila svoje neviditelné uši, zdvihla kovovou šroubovitou hlavu, zavětřila proudnicí a – pořádně se lekla. Přímo proti ní čouhala z trávy další hlava, jenže ta patřila opravdickému hadovi a ten had se k ní plazil! Byl šedozelený, měl šupinatou kůži a zřejmě si potrpěl na parádu, protože si na krk pověsil náhrdelník z malých půlměsíčků žlutých jako citron!
14