0041118

Kapitola jedna Holly Věděla jsem, že na ten telefonát jednou dojde. Už nějakou dobu jsem tušila, že je to jen otázka času. Přesto jsem zalapala po dechu, když bratr na druhém konci linky hlesl: „Už je to tady.“ Na cestě z kanceláře jsem v rychlosti napsala vzkaz pro Natea a přilípla mu ho na notebook, aby ho našel, až se vrátí z jednání. Těžko odhadnout, jak dlouho budu pryč, a popravdě to ani nechci vědět. Nestavila jsem se ani doma pro věci. Všechno si můžu koupit až tam. Hlavně musím dorazit dřív, než bude příliš pozdě. Motor prapodivně skuhrá, jak tlačím pedál plynu až k podlaze. Moje rachotinka není na takovou rychlost zvyklá. Dveře se klepou, volant mi vibruje pod rukama, jako by mě chtěl napomenout, že mám trochu ubrat. Ani mě nenapadne. Kličkuji mezi ostatními vozy a tiše těm nemožným hlemýžďům nadávám. Známá, dvouapůlhodinová cesta z Dublinu do Galway mi najednou připadá nekonečná. Každá další minuta, kdy nejsem se svou rodinou, mi trhá srdce na kusy. Když na mě z palubní desky zamrká oranžová kontrolka, jen protočím panenky. Samozřejmě vím, že auto už mělo být dávno v servisu. Nate se před měsícem nabídl, že mi to někde nechá proklepnout, ale to bylo ještě před tím, než se nám zhroutil svět. Než jsem od sebe svého snoubence odstrčila za něco, co ani nebyla jeho vina. Nějaký pitomý servis mi pak mohl být ukradený. Sevřu volant o něco pevněji a domlouvám svému autu, aby vydrželo až do Galway. Vydrž, babi. Počkej prosím na mě. Silniční provoz se nade mnou slituje a už po dvou hodinách jízdy slyším zpod pneumatik povědomé chroupání štěrku. Z toho zvuku mě až zamrazí. Jako dítě jsem tenhle zvuk zbožňovala. Byl totiž prvním signálem toho, že

Kdyz_jsi_odesel.indd 9

18.12.2019 10:50:30

10

Brooke H a r r isová

jsme se dostali na táhlou příjezdovou cestu k babiččinu domu, který byl součástí jejího statku v galwayském hrabství Athenry. Z našeho domku u Dublinu to byla vždycky náročná cesta. Po většinu jízdy jsme se s Benem vzadu pošťuchovali a pokoušeli tak máminu trpělivost. Vyhrožovala nám, ať toho koukáme nechat, jinak to otočíme zpátky domů a víkend u babi se konat nebude. Věděli jsme, že to nemyslí vážně, ale těšili jsme se tak moc, že jsme se opravdu přestali hádat. Babiččin dům překypoval příběhy, domácími jablečnými koláči a bonbóny. Když jsem byla malá, bylo to mé nejoblíbenější místo na světě, ale teď je to úplně jiné. Roky ubíhaly. Ben před měsícem oslavil třicátiny a mně bude devětadvacet. Život nabral spád, takže už sem nejezdíme tak často, jak bych si přála. Snažím se tu ukázat aspoň jednou do měsíce, ale je čím dál těžší vyšetřit si na to čas. Bena vždycky akorát dopálí, když do něj hučím, ať sem zajede, když já nemůžu. Těžko uvěřit, že jsme tenhle dům kdysi zbožňovali skoro stejně tak hluboce jako jeho majitelku. Čas nás všechny změnil; přesně jak mě babička vždycky varovala. „Čas si nemůžeš nastřádat do zásoby, Holly. Nakládej s ním uvážlivě,“ říkávala s prstem namířeným k hvězdné obloze, a mě kolikrát napadlo, jestli náhodou nemluví k něčemu nebo někomu tam nahoře. „Jednou vyrosteš,“ upozorňovala mě. „Budeš moc velká na to, abys mi seděla na koleni a poslouchala mé historky.“ „Nemůžu se dočkat, až vyrostu,“ odpověděla jsem vždy natěšeně. Jako sedmiletá jsem to myslela naprosto vážně. Připadalo mi, že musí být skvělé být dospělá. A někdy to opravdu skvělé je. Jen zrovna ne poslední dobou. Kéž by mě babička varovala, že dospělost může být i zatraceně těžká. Vzala bych si její varování k srdci. Vždycky jsem se jejími radami řídila. A stále řídím. Konečně minu poslední zatáčku, dojedu před dům a chystám se zaparkovat pod přerostlou jabloní. Musím se pousmát, když pomyslím, jakou má babička slabost pro tenhle starý strom s hrbolatým kmenem a mohutnými větvemi. Vybavuje se mi jedno letní odpoledne, kdy jsem sletěla z nejvyšší větve a zlomila si přitom ruku. Bylo mi devět, skoro deset. Bolestí jsem řvala tak, že jsem na pár hodin dočista ztratila hlas. Babička mi dala dvě libry a slíbila, že až se odpoledne vrátím z nemocnice, zajdeme do krámku ve vsi a budu si moct koupit nějakou sladkost. Už ani nevím, zda jsme to odpoledne skutečně nějaké cukrovinky pořídily, zato si vzpomínám na babiččino

Kdyz_jsi_odesel.indd 10

18.12.2019 10:50:30

Kdy ž jsi ode šel

11

objetí, díky kterému jsem se cítila jako nejstatečnější děvče v celém Irsku. Kéž bych teď byla také tak statečná. Dnes babiččinu venkovskou usedlost skoro nepoznávám. Popravdě však poslední dobou sotva poznávám samu sebe. Změny se dějí tak rychle, až mě to děsí. Vůni pečení v babiččině velkém domě vystřídal v posledních měsících zápach dezinfekce. Příběhy, které slýcháme, už mají do předříkaných pohádek z letitých knih daleko; jsou to rozvleklé definice plné medicínského žargonu, jež stojí černé na bílém v nemocniční kartě. Jakmile přibrzdím a začnu zajíždět pod zplihlé větve staré jabloně, objeví se ve dveřích domu můj bratr. Polknu, abych zahnala nepříjemnou pachuť, která mi po celou cestu ulpívala v hrdle, a vydechnu úlevou. Popadnu kabelku ze sedadla spolujezdce a jsem venku dřív, než auto stihlo pořádně zastavit. Ani se nepřezuju zpátky do lodiček, takže k domu letím v přezůvkách na řízení a zápolím přitom s vtíravým štěrkem. Nikdy nedokážu běžet dost rychle za svými vzpomínkami, třebaže zároveň běžím vstříc budoucnosti, která mě děsí. „Stihla jsem to?“ volám. Můj hlas se rozléhá obrovskou zahradou, jeho ozvěna se však vmžiku vrátí a jednu mi vlepí. Pak nastane ticho. Ani listí nezašustí, ani ptáci v hnízdech neštěbetají. Jako by veškerá příroda se zatajeným dechem čekala na bratrovu odpověď. Ben však neodpovídá. Ježíši. „Stihla jsem to?“ volám znovu; tentokrát hlasitěji, a jelikož už jsem skoro u dveří, pokouším se Benovi vyčíst odpověď z tváře. Ben přikývne a teprve tehdy si uvědomím, že po celou dobu tajím dech. Jakmile se ocitnu u vratkých schodů, zpomalím. Jednotlivé stupínky se pod nohama viklají a já už je po mnoho let krkolomně obcházím, jen abych to nebyla já, pod kým se rozpadnou. Dnes se ale vydávám přímo středem a ten studený kus betonu jako by se slitoval – ani se pode mnou nehne. Benovy oči jsou napuchlé a zarudlé. Patrně od pláče. Objala bych ho, ale bojím se, že bych se v tu ránu sesypala. Svírá mě na hrudi a náhle si uvědomím, jak divoce mi bije srdce. „Stihla jsi to,“ řekne Ben a trochu se uvolní, přičemž rty roztáhne do mírného úsměvu. „Stihla.“ Přitisknu si ruku na prsa a zakašlu. „Díky bohu.“ „Tak pojď. Babi je u sebe v ložnici.“ Ben pohodí hlavou k táhlému středovému schodišti za sebou. „Je u ní ošetřovatelka a taky máma.“

Kdyz_jsi_odesel.indd 11

18.12.2019 10:50:30

12

Brooke H a r r isová

Ukročí stranou, abych mohla vejít, ale já stojím jako přibitá. Chmýří za krkem se mi naježí a záda shrbím do pozice polekané kočky. Myslím, že se bojím vejít. Znovu si připadám jako malá holka. Potřebuji, aby mě někdo ujistil, že všechno bude dobré. Jenže já vím, jak tenhle příběh skončí. Mé dospělé já ví, že šťastně až navěky to tentokrát nebude. Třeba k tomu nedojde, když tam nepůjdu, říkám si. Zůstanu tady na verandě a babička bude v pořádku. Bude v pořádku. „Pojď už přece dovnitř, Holly. Vždyť mrzne,“ zavelí Ben. Vezme mě za loket a vtáhne do domu, načež za námi zabouchne těžké dveře. Kabelku odložím na odrbané proutěné křeslo těsně u dveří. Teprve pak si všimnu táty, který sedí na prvním stupínku schodiště s pohledem upřeným do hrnku s kávou. Položím mu ruku na rameno a jemně stisknu. Vzhlédne a usměje se, ale nepromluví ani nevstane. Chápu to. Pomalu vydechnu, pokývnu hlavou a protáhnu se kolem. „Jdeš taky, Bene?“ řeknu a na schodišti se pootočím. Ben zavrtí hlavou. „Jen běž. Chvilku s ní pobuď. Ptala se po tobě. Dorazím za chvilku.“ Ptala se po mně? V žaludku se mi rozhoupe pocit viny. Měla jsem sem zajet dřív. Nate ještě před naším rozchodem povýšil na vedoucího oddělení, takže v práci to bylo opravdu náročné, ale to mě neomlouvá. Na návštěvu své umírající babičky jsem si měla najít čas. Zbylé schody beru po dvou. Z lehce pootevřených dveří babiččiny ložnice se line hudba. Je to jen sotva slyšitelná melodie na pozadí, ale vládne tu takový klid, že doléhá až ke mně. Poznávám operní kusy, které jsme s Benem jako malí nenáviděli. Samé housle a cella. Carmen. Babiččina oblíbená. A mně poprvé dojde, jaká je to nádhera. Třesoucí se rukou sahám po klice a otevírám akorát tak, abych mohla vklouznout dovnitř. Závěsy jsou zatažené a zdrojem komíhavého světla je asi pět čajových svíček, které někdo nahodile rozestavěl na babiččin toaletní stolek u okna. Chvilku mžourám, ale rychle si na přítmí zvyknu. V keramické váze na nočním stolku jsou červené nebo možná růžové růže. Bolí mě oči, jak na ně takřka bez mrknutí oka hledím. Vím, že když jen trochu uhnu pohledem, uvidím babičku. Namísto toho hypnotizuji shrbená záda mojí mámy, která sedí u postele. Drží babičku za ruku, ale jakmile si mě všimne, pustí ji a obejme mě tak pevně, až to zabolí.

Kdyz_jsi_odesel.indd 12

18.12.2019 10:50:30

Kdy ž jsi ode šel

13

„Nemá žádné bolesti, zlatíčko,“ řekne, jako by mi četla myšlenky a přesně věděla, na co bych se zeptala, kdybych byla schopná promluvit. Přikývnu. Chtěla bych říct, jakou mám radost, že babička nijak netrpí, ale slovům se nechce ven. Pak mě máma pustí a vyzve mě, abych si sedla. Nevím, jak zareagovat. U postele je jen jedna židle, ta mámina. O krok couvnu a lopatkami narazím do zdi. Chladivá tapeta zklidní můj třes, párkrát se zhluboka nadechnu a dál tam ztuhle a rozpačitě trčím. „Nebuď tak vystrašená, Holly,“ zašeptá máma. „Takhle by tě jistě vidět nechtěla.“ Zamračím se. „Nejsem vystrašená.“ Lžu a máma to ví. Jsem strachy bez sebe a jsem si jistá, že máma se bojí úplně stejně. Z toalety vedle se ozve spláchnutí, které mě tak zaskočí, že sebou škubnu. „To je ošetřovatelka,“ vysvětluje rychle máma. „Je báječná, Holly. Bude se ti líbit. Už několik dní se tu o babičku stará.“ Maličko se pousměju. „Vypadáš unaveně, Hol. Jedla jsi něco?“ ptá se máma. Kývnu. Moje druhá lež během jediné minuty. Máma těžce polkne. Jak dlouho už tady takhle sedí, říkám si. Hodiny? Spíš dny. Musí být vyčerpaná. Vypadá staře. Skoro jako babička. „Víš co, mami?“ řeknu a snažím se nekolísat hlasem. „Popravdě mám docela hlad…“ Máma se narovná a promne si ruce. „Jistěže máš,“ řekne na to. „Skočím dolů a hned ti něco připravím. Myslím, že v lednici něco zbylo. A jestli ne, tak zaběhnu do krámu. Budu hned zpátky.“ „To bude moc fajn,“ usměju se. „Dík.“ Nemám vůbec hlad. Před nějakou chvílí jsem zkoušela schroupat jablko, ale bylo mi z toho nanic. Jenomže máma padá únavou a potřebuje na stráži u babiččina lůžka vystřídat. Zhltnout sendvič je to nejmenší, co mohu pro její rozptýlení udělat. „Zůstaneš u ní, viď?“ ujišťuje se, když už pomalu vychází ze dveří. „Jasně že jo. Ani se odtud nehnu.“

Kdyz_jsi_odesel.indd 13

18.12.2019 10:50:30

Kapitola dvě Holly „Klidně se posaďte.“ Rychle se otočím a dělám, jako by mě nijak nezaskočilo, že do místnosti právě vstoupila cizí žena středního věku. Ošetřovatelka, docvakne mi. Překvapí mě její civilní oděv, čekala bych spíš sesterskou uniformu. „Annie, jste vzhůru?“ ptá se babičky. Stojí v nohou postele a mluví zřetelně a pomalu. „Máte tu návštěvu.“ Ošetřovatelka se na mě upřeně dívá a mně až po chvíli dojde, že bych se měla představit. „Jsem Holly,“ špitnu. „Á, Holly!“ rozzáří se, jako by mé jméno znala. „Tak tě konečně poznávám. Já jsem Marcy.“ Nabídne mi ruku a potřeseme si. Tyhle zdvořilůstky mi u babiččina lože připadají trochu nepatřičné. Dnes je ale vzhůru nohama úplně všechno. „Annie mi toho o své jediné vnučce hodně vyprávěla. Musíte si být velice blízké,“ podotkne Marcy. Její velké kulaté oči doslova září, když o babičce mluví, jako by se z nich za těch posledních pár dní staly přítelkyně. Mám z toho radost. Marcy je menší, řekla bych tak sotva metr padesát, a má nadváhu. Taky má vřelý úsměv a konejšivý hlas. Myslím, že se mi zamlouvá. A babičce nejspíš jakbysmet. „Ano, to jsme.“ Polknu a konečně se donutím na babičku pohlédnout. „Vždycky jsme si byly blízké. Strašně mě rozmazlovala, když jsem byla malá.“ Babička je bledá, ale to se dalo čekat. Spíše mě překvapuje, jak je hubená. Jen kosti potažené kůží, jako by tam už nebyl prostor pro nic jiného. Přesto

Kdyz_jsi_odesel.indd 14

18.12.2019 10:50:30

Kdy ž jsi ode šel

15

se lehce usmívá a ruce jí pohodlně spočívají podél těla. Dokonale upravené nehty zdobí sladce růžový lak. Dáma na úrovni až do posledního dechu, pomyslím si a dmu se přitom pýchou. „S dovolením,“ řekne Marcy a protáhne se mezi mnou a prázdnou židlí k okraji postele. Pohladí babičku po stříbrných vlasech a z čela jí odhrne zbloudilé pramínky. Skloní se a pošeptá jí něco do ucha, na což babička zareaguje nepatrným úsměvem. Marcy se pomalu otočí a kývne. „Ví o tobě.“ Přihlížím a čekám, ale babička se ani nehne. Do očí se mi nahrnou slzy. Myslela jsem, že všechny slzy už jsem vyplakala v autě cestou sem. Zjevně ale ne. „Nechám vás dvě chvíli o samotě,“ oznámí Marcy. Vytřeštím oči a ztuhnu. „Jen žádný strach,“ řekne Marcy, zjevně si vědoma mých obav. „Všechny léky už dostala. Je jenom ospalá. Mluv s ní. Buď u ní. Využij tenhle čas, abys měla na co vzpomínat.“ „Dobrá.“ Opět nejistě polknu. „Budu dole v kuchyni, kdyby něco,“ říká Marcy, zatímco uklízí lahvičky prášků a dalších medikamentů. Pak odejde. Jsme tu s babičkou samy. Nějakou dobu mi trvá, než zamířím k prázdné židli u postele. Babiččino cédéčko s Carmen mezitím přehrálo další dvě skladby. Když se konečně posadím a vezmu babičku za ruku, její prsty obejmou mou dlaň, a třebaže si nemohu být stoprocentně jistá, mám pocit, jako by stiskla. Sklopím hlavu a snažím se ani nedutat. Slzy mi jako kapky letního deště krápou na kolena nových modrých kalhot. „Mám tě ráda, babi,“ zašeptám. „Strašně moc.“ Tentokrát babiččin stisk cítím docela jasně. Usměju se, zvučně popotáhnu nosem a trochu se seberu. Poslední, co babi potřebuje, je uřvaná hromádka neštěstí, co jí zmáčí postel slzami. Jakmile spustím, nemůžu přestat. Zprvu jen nesourodě žvaním, ale zakrátko se plně ponořím do vzpomínek a slova plynou sama od sebe. Mluvím o všech těch letech, kdy mě s Benem rozmazlovala. O tom, jak nám k matčině velké nelibosti dávala sladkosti před večeří. Vzpomínám na lenivá letní odpoledne, která jsme s ní trávili u jezera za domem. Postupně přejdu až k období dospívání, kdy jsme s Benem byli náladoví a mysleli

Kdyz_jsi_odesel.indd 15

18.12.2019 10:50:30

16

Brooke H a r r isová

si, že nikdy nebudeme takhle staří. Vztekali jsme se, když nás naši trhali od party a nutili na víkend do Galway. A pak už je na řadě přítomnost. Je těžké mluvit o tom, co je teď. „Můj partnerský život je v troskách, babi,“ svěřím se a ta slova po sobě zanechají hořkou pachuť v ústech. „Vím, že sis Natea oblíbila, ale on není tím, za koho ho máš. Není tím, za koho jsem ho měla já.“ Těžce vzdychnu a srdce mi přitom usedá smutkem a lítostí. „Nedávno se ukázal v pravém světle jako prvotřídní pako. No vážně! První zádrhel a on se s bráchy na týden zdekuje na pánskou jízdu na Ibizu. Věřila bys tomu? Ve čtyři ráno mi pak zhulákaný až na půdu volá a chce všechno napravit. Ale na to už je pozdě. Už se stalo. Není cesty zpátky. A já si vážně myslela, že jsem si vybrala dobře, babi,“ řeknu a potlačím slzy. „Fakt že jo. A nejhorší na tom je, že i když je všechno tak nanic, pořád mi chybí. Vážně moc mi chybí.“ Rukou si přejedu po tváři tak silně, že to až zabolí. „Třeba mi pravá láska není souzena.“ Babiččin stisk ještě zesílí, takže se k ní instinktivně nakloním. Uplyne pár vteřin, pak ale otevře ústa a jazykem si přejede po rozpraskaných rtech. Čekám. Chystá se něco říct. Břicho mám plné motýlků. Krev mi v žilách koluje tak zběsile, že v hlavě slyším vlastní tep. „Pravá láska…“ babička si odkašle a otevře oči. „Tu nenajdeš, Holly. To ona si najde tebe. A už nikdy tě neopustí. Nikdy.“ Chci jí říct, jak moc doufám, že je to pravda, ale nedostanu příležitost. Šíleně se rozkašle a nemůže popadnout dech. Těch pár slov ji zmohlo. „To nic, babi,“ zašeptám, skloním se k ní a jemně ji masíruji na hrudi. „To nic.“ Není to nic. Jsem úplně vykolejená. Chci jí pomoct do sedu, aby se mohla vykašlat a nadechnout, ale bojím se s ní hnout, abych jí snad neublížila. „Zkus zůstat v klidu, babi. Jen žádnou paniku,“ konejším ji a rychle se vymaním z jejího sevření, abych mohla vyletět ze dveří. Žádnou paniku? Protočím panenky – jsem takový pokrytec. Stojím na vrcholu schodů a dívám se přes zábradlí. V chodbě nikdo není. Z kuchyně jsou slyšet hlasy a cinkot hrnečků. Nemůžu zakřičet a babičku tím vyděsit, ale potřebuji sehnat ošetřovatelku. Seběhnu prvních pár schodů – nerada babičku opouštím, ale musím dojít pro pomoc. Nerozhodně zastavím v půli cesty a oddechnu si, když se ve dveřích kuchyně objeví Ben. Podívá se mým směrem a okamžitě pochopí. Zacouvá zpět do kuchyně a pár vteřin nato už mě Marcy tryskem míjí na schodech.

Kdyz_jsi_odesel.indd 16

18.12.2019 10:50:30

Kdy ž jsi ode šel

17

Po chvíli pro mě Ben přijde. Když ucítím jeho ruku na rameni, dojde mi, že pořád ještě stojím na schodech jako opařená. „Pojď, Holly. Šálek kávy ti udělá dobře. Máma ti připravila něco k snědku. Zrovna jsem se tě chystal zavolat.“ Udělám krok a uvědomím si, jak moc se mi třesou nohy. Ben mi nabídne rámě a já se o něj vděčně opřu. „Vážně je to pravda?“ mumlám. „Opravdu nás babi brzy opustí?“ „Jo, Hol. Už asi jo.“

Kdyz_jsi_odesel.indd 17

18.12.2019 10:50:30

Kapitola tři Holly Celá naše rodina sedí u kuchyňského stolu, kde v tichosti upíjíme kávu, na kterou vůbec nemáme chuť. Dívám se z okna, ale zahradu venku ani nevnímám; jsem až příliš ponořená do vzpomínek. Myslím na poslední návštěvu na statku ještě před babiččinou diagnózou. Bylo to, tuším, loni v létě. S Natem jsme na víkend vyrazili do Mayo k moři a cestou jsme se u babi zastavili. Jako obvykle nám přichystala čaj a domácí houstičky. Seděli jsme právě u tohoto stolu a babička nám vyprávěla o minulosti. Všechny její historky jsem slyšela už tisíckrát, ale teď mě mrzí, že jsem jim tehdy nevěnovala víc pozornosti – byla jsem jako na trní, abychom už zase vyjeli. Nate naopak bedlivě naslouchal a hodně se ptal. Tenkrát jsem si říkala, že je prostě jen zdvořilý, ale zpětně mám pocit, že ho skutečně zajímal její život v době před mobily a e-maily. Jemné zaťukání na dveře kuchyně mě vrátí do přítomnosti. Dveře zavrzají a objeví se v nich Marcy. „Marcy,“ řekne máma a vstane, načež Marcy pootevře trochu víc a vklouzne do kuchyně. „Kávu?“ zeptá se Ben a snaží se dostat ze své zastrčené pozice mezi stolem a kuchyňskou zdí. Marcy nepatrně zavrtí hlavou. „Ne, díky, Bene. Už jsem měla až dost.“ Ben dosedne zpátky na židli a znovu upře zrak na hrnek netknuté, teď už úplně vychladlé kávy. Máma s Marcy nehnutě stojí a dívají se na sebe, jako by komunikovaly beze slov. Kéž bych jim uměla číst myšlenky. Kéž by Marcy něco řekla. A byla bych klidnější, kdyby si máma sedla, protože vypadá, že se co nevidět skácí. Poposednu si na okraj židle, abych ji v případě potřeby mohla chytit.

Kdyz_jsi_odesel.indd 18

18.12.2019 10:50:30

Kdy ž jsi ode šel

19

Hádám, že Marcy a moje máma jsou přibližně stejně staré. Společný je jim i nenáročný styl a vlasy protkané stříbrnými pramínky –, máma jich má ale mnohem víc. Marcy je malá a kulatější, zatímco máma je štíhlá a vysoká, dokonce vyšší než většina mužů, co znám. Trvá to jen několik vteřin, než Marcy promluví, ale připadá mi to jako věčnost. „Annie už je klidnější,“ oznámí. „Morfium zabralo.“ „Kolik má ještě času?“ vypadne ze mě znenadání. Máma mi věnuje nesouhlasný pohled. A táta vysloví mé jméno takovým tónem, jako když jsem byla dítě a huboval mě za nějakou moji neomalenost. „Omlouvám se.“ Tvářím se kajícně, abych ušetřila city svých rodičů, ale i tak chci znát odpověď. „Nemusíš se omlouvat,“ řekne Marcy. „Divili byste se, jak často se mě na tohle lidé ptají. Kéž bych věděla, co na to říct, Holly, ale obávám se, že jednoznačná odpověď neexistuje. Každý to má jinak. Tvoje babička je velká bojovnice. Alespoň to vím určitě. Zařídí se po svém.“ „Moc času ale nemáme, že?“ nedám se. „Holly! Už dost,“ oboří se na mě otec. „Aspoň ne před mámou.“ „Nech ji, Georgi,“ utne ho máma. „Je dobře, že se ptá. Možná bychom to měli vědět. Mohli bychom tak alespoň začít s přípravami.“ Tentokrát nevraživě pohlédnu já na ni. Je mi jasné, že mluví o pohřbu. Bože! O něčem takovém bychom se tu vůbec neměli bavit. „O všechno se postarám, mami. Tím se nezatěžuj,“ vzhlédne k ní Ben. V jiné situaci bych si určitě do bráchy rýpla, že je šplhoun, co se našim vtírá do přízně. Tentokrát ale ne. Tentokrát jdou žerty stranou. Radši jsem zticha. Toužebně očekávané odpovědi se mi od Marcy nedostane. Odpovědi, že tohle celé je jeden velký omyl a babička má vlastně jen chřipku, ze které se za pár dní vykřesá. Nemám už, co k tomu dodat. „Omluvte mě,“ řeknu a zvedám se k odchodu. Židle pode mnou na mramorové podlaze hlasitě zaskřípá. Všichni sledují, jak se zvedám. Co je zas? Bez dalšího slova vyrazím k zadnímu vchodu, ani se neohlédnu. Venku bez přemýšlení zamířím ke starému kurníku na opačném konci zahrady. Drží se tam zvláštní pach. Babička slepice nechová už přes dvacet let, nicméně bych přísahala, že stále cítím závan krmiva a vůni jemných

Kdyz_jsi_odesel.indd 19

18.12.2019 10:50:30

20

Brooke H a r r isová

peříček čerstvě vylíhlých kuřat. Položím si ruku na prsa a zhluboka se nadechnu. Ledový vzduch mne doslova omráčí, takže se rozkašlu. Je sotva po šesté večer, ale připomíná to spíše hlubokou půlnoc. Bože, nenávidím leden. Tenhle kout zahrady je temný a příliš odlehlý na to, aby ke mně doléhalo světlo z kuchyně. Pamatuji si, jak jsme se tady s Benem schovávali ještě dlouho po večerce a tetelili se blahem, že nás tu v té tmě nikdo nenajde. Za poslední týdny jsem se ve hře na schovávanou poměrně zdokonalila. Před nástrahami dospělosti ale není možné se schovat. Z kapsy u kalhot vylovím telefon a rozkliknu baterku, abych se rozhlédla kolem sebe. Vyskočí na mě bezpočet zmeškaných hovorů a textovek od Natea, ale ty ignoruju. Zřejmě chce probrat můj úprk z kanceláře těsně před zítřejší prezentací pro zahraničního klienta. Práce je to jediné, o čem se poslední dobou bavíme. Zprvu jsem si myslela, že je to lepší než nemluvit vůbec, ale je čím dál těžší předstírat, že jsme jen kolegové. Stýská se mi po muži, kterého jsem považovala za svou spřízněnou duši. Vezmu prázdný kýbl a obrátím ho, abych si na něj mohla sednout. Rozhodně to není pohodlné posezení a taky je mi strašlivá zima, ale přesto se nedokážu zvednout. Ruce si založím na prsa, abych se aspoň trochu zahřála, a schoulím se do klubíčka. Po tvářích mi tečou slzy a za chvíli už vzlykám nahlas. Je docela fajn dát tomu všemu průchod. Zároveň je to ale hrozné a bolestivé a nevím, jak to všechno zvládnu. Ach, babi. „Tady jsi,“ ozve se hlas. Nadskočím a ihned se narovnám. „Tvá matka říkala, že tě možná najdu tady,“ vysvětluje Marcy. „Potřebovala jsem být chvilku sama.“ „Tomu naprosto rozumím. Jednoho to vyděsí; to je jasné. Jenomže mrzne a ty nemáš ani bundu,“ podotkne Marcy. „Annie by jistě nechtěla, abys tu zmrzla.“ „Možná by to tak bylo lepší,“ zabručím. „Odešly bychom spolu.“ „Ach, Holly, drahoušku. To ne.“ Dokonce i v té tmě vidím, jak Marcy kroutí hlavou. „Jsi mladá a máš celý život před sebou. Vím, že to moc bolí, ale tvoje babička by tě nerada slyšela takhle mluvit.“ „Je to nespravedlivé,“ odfrknu si a rukávem od mikiny si otřu slzy. „Já vím. Já vím,“ řekne Marcy. „Vím, že teď ti to tak připadá. Ale Annie také byla mladá, stejně jako teď ty. Žila svůj život. Báječný život, Holly.

Kdyz_jsi_odesel.indd 20

18.12.2019 10:50:31

Kdy ž jsi ode šel

21

Nadešel její čas a ona je připravená odejít. Nemůže ale odejít s klidem, když ví, že tady sedíš sama se svým smutkem.“ Zakaboním se. Jakkoliv milá Marcy je, její verze smrdí víc než celý kurník. „To tě poslala máma, abys mi tohle řekla?“ ptám se. Marcy zavrtí hlavou, ale já poznám, že lže. „Babi neví, že jsem tady, že ne?“ „Ne,“ připustí Marcy. Usměju se a sklopím hlavu, přičemž napětí trochu povolí. Mám Marcy radši, když je upřímná. „Ale Annie se o tebe skutečně bojí,“ dodá ještě Marcy. „Myslí si, že pokud jde o lásku, bojíš se jí otevřít své srdce, a to si pro tebe nepřeje.“ Na mysl mi ihned vytane Nate. Slyšela jsem, jak si lidi v kanceláři šuškají o tom, jak nesourodý pár my dva jsme. Nate je sebevědomý a otevřený. Já jsem tichá a emoce nedávám příliš najevo. Holky v účtárně se dokonce sázely, kdy se rozejdeme. Kdo tipoval leden, je v balíku. Naše rodina nám naopak fandila. Máma říkala, že Nate se ke mně hodí a že mě vytáhl z mé ulity – ať už tím myslela cokoliv. A babi zase prohlásila, že jí Nate někoho připomíná. Kéž bych se obtěžovala zjistit, o kom to vlastně mluvila. Zvednu oči k ženě přede mnou. Neznám ji, ale ona toho o mně zjevně ví dost. „Babi říkala, že se o mě bojí?“ zapištím. „Ani nemusela,“ řekne Marcy. „Spíš z toho, o čem nemluvila, jsem pochopila, jak moc jí na tobě záleží. A na tvém bratrovi.“ „Za těch několik dní jste toho nejspíš probraly dost.“ Usměju se. „Myslím, ty a babi.“ Z Marcyina hlasu je najednou cítit lehkost – veselost. „Annie je úžasná dáma. Je radost se o ni starat, jsem ráda, že jsem ji mohla poznat.“ Marcyina hořkosladká slova mě zabolí u srdce. Musí být těžké poznat někoho, akorát když se chystá říct sbohem. Babička je skutečně úžasná dáma. Na tom se všichni shodují. V Athenry prožila celý život a všichni ji tu dobře znají. Je oblíbená a snadno se s každým spřátelí. Já taková bohužel nejsem. Marcy je babiččina nejnovější kamarádka. Nepřekvapuje mě, že babička si i na smrtelné posteli dělá nové přátele. I nadále totiž lidi přitahuje svou okouzlující náturou a vřelostí. Jsem ráda, že ji ošetřuje právě Marcy, a těší

Kdyz_jsi_odesel.indd 21

18.12.2019 10:50:31

22

Brooke H a r r isová

mě, že jí v uplynulých dnech dělala společnost. Babička tak měla s kým sdílet své historky. Měla jsem to být já, a teď už tu jsem. Teď už se může dělit o příběhy se mnou. Vstanu. „Takže půjdeš zpátky dovnitř?“ zeptá se Marcy. „Ano. Jistě.“ Vůbec jsem neměla odcházet. „Než půjdeme, mám ještě jednu otázku,“ řekne Marcy a pohrává si přitom s nehty. „Dobrá,“ souhlasím, i když nechápu, proč to nemůže počkat, až budeme v teple. „Annie za mlada malovala?“ Zasměju se. „Bože, kdepak. Malování a kreslení nebylo nic pro ni. Byla spíš do knih, víš?“ Marcy dál mlčí, takže to rozvinu. „Babi je velká knihomolka. Náruživá čtenářka, skoro až posedlá.“ Odmlčím se a s povzdechem dodám: „Vlastně mě docela překvapuje, že nikdy nenapsala nic vlastního.“ „Hm.“ Marcy se doslova podrbe na hlavě a to klišé mě znovu téměř rozesměje. „To jen že… hm…“ „To jen že co?“ ptám se zvědavě. „Ale ne, nic. Na tom nesejde.“ „Prosím, řekni mi to,“ naléhám na ni. „Je tu něco, co bych měla vědět?“ „Ne, ne,“ a mává přitom rukou vpřed a vzad, jako by chtěla vymazat chybu vepsanou do vzduchu. „To jen že… Annie pořád láskyplně mluví o svých skicách. Blábolí o nich ze snu. A dělá jí to radost.“ „To je zvláštní,“ řeknu a kroutím přitom hlavou. „Nevím o tom, že by babi kreslila. Vůbec.“ „Napadlo mě, jestli třeba nemá nějaký starý náčrtník. Nebo obrazy, které namalovala a teď jsou někde zašantročené. Nemohly by být na půdě?“ napadne Marcy. Pokrčím rameny. „Netuším. Můžeme se tam mrknout. Ale k babi mi to nějak nesedí.“ „Nejspíš to bylo hodně dávno,“ usoudí Marcy. „Když jsi ještě nebyla na světě. Možná bych se měla zeptat tvé matky.“ „Ne,“ škubne to se mnou. „Nic zatím neříkej. Máma se s tím vším už tak dost těžko vyrovnává. Pokud si bude myslet, že jsou někde zapomenuté obrazy, které pro babičku hodně znamenají, rozhodí ji to ještě víc. Podívám se po nich. Máma aspoň bude mít o starost míň.“

Kdyz_jsi_odesel.indd 22

18.12.2019 10:50:31

Kdy ž jsi ode šel

23

„To zní jako dobrý plán, Holly. Doufám, že něco najdeš. Tvoje babička má v hlase tolik lásky, když o tom mluví. Nepochybně pro ni mají ohromnou cenu.“ „Dobrá,“ usměji se, vděčná, že mám něco na práci. „Pustím se hned do hledání.“ „To je od tebe hezké.“ Marcy mi položí ruku na rameno. Říkám si, zda ty obrazy jsou skutečně pro babičku… nebo spíš pro mě. Mám pocit, jako by mě Marcy měla přečtenou. Třeba ani žádné skici neexistují. Třeba má celý ten nápad posloužit jen jako příjemné rozptýlení. Úkol pro mě, abych zase nezačala vyšilovat. Uvědomím si, že mám Marcy čím dál radši.

Kdyz_jsi_odesel.indd 23

18.12.2019 10:50:31

Kapitola čtyři Holly Na půdě to páchne ještě hůř než v kurníku. Sotva Ben otevře poklop, praští mě do nosu zatuchlá vlhkost. Nahoru se příliš nehrnu. Cosi mi totiž říká, že jediní návštěvníci, kteří tam za posledních dvacet let zavítali, mají víc nohou než já. „Tak jdeš, Holly?“ Ben vykoukne čtvercovým otvorem, jenž se s odklopením víka utvořil ve stropě hostinského pokoje. „Žádní pavouci tu nejsou, prohledal jsem to.“ „Buď opatrný,“ varuji ho bezděčně. „Půjdeš nahoru, nebo ne? Byl to tvůj nápad,“ zabručí Ben. „Jo, hned,“ řeknu a třesoucí se rukou sáhnu po žebříku. Ben se někam vytratí, nepochybně začíná ztrácet trpělivost. Ani jsem mu neřekla, co vlastně hledáme. Sotva jsem se však o půdě zmínila, úplně se rozzářil. Nejspíš mu tohle rozptýlení také přijde vhod. Nebo je jen zvědavý. Je to, jako když jsme byli děti. Nastrojili jsme se a princeznička s Darth Vaderem pak celé hodiny šmejdili všude možně. Nevynechali jsme jediný kout. A to doslova. Zahrada byla po našem řádění vždycky vzhůru nohama. Byli jsme jako tornádo, jež se prohnalo domem. Z gauče jsme na zem házeli polštáře, které nám měly posloužit jako nášlapné kameny přes lávový proud. Ze skříní jsme vyhazovali složené cejchy, protože jsme hledali ukrytý poklad. Máma nás plísnila a trvala na tom, že si to po sobě uklidíme, ale babička se vždycky jen usmála, poslala nás umýt si ruce před večeří a hbitě dala celý dům zase do pucu. Zavrzání parket nad hlavou mě vrátí zase zpět do přítomnosti a k vratkému žebříku. Shora se ozývají Benovy kroky. V oku mi přistane několik smítek prachu, což okomentuji hrstkou nadávek.

Kdyz_jsi_odesel.indd 24

18.12.2019 10:50:31

Kdy ž jsi ode šel

25

Nohy se mi klepou, ale i tak stoupám po žebříku. „Už jdu,“ řeknu, aniž bych tušila, proč to mám vlastně potřebu oznamovat, jako by mě Ben neměl čekat. Ben neodpoví, nahoře nicméně problikne světlo a po několika neúspěšných pokusech už zůstane rozsvíceno. Za světla to tam nepůsobí tak děsivě. „Našel jsem vypínač,“ volá na mě Ben. „Neříkej. Ani jsem si nevšimla.“ Ben zamručí. To mě upřímně pobaví. Skutečně jako malí. Konečně vylezu až nahoru, zhluboka se nadechnu a rozhlédnu se. Je tam překvapivě čisto. Ze střešního převisu sem sice viditelně proniká izolace, ale jinak by to leckdo mohl považovat za další pokoj v domě. Nepoužívaný a studený – to bezpochyby. Zdaleka to však nepřipomíná příbytek strašlivé havěti, jak bych očekávala. „Koukej na tohle,“ řekne Ben a ukáže na úhledně vyskládané kartonové krabice rozličných velikostí a tvarů. „Babi křečkovala. Kdo by to byl řekl?“ „Křečkuje, Bene,“ opravím ho. „Babi křečkuje.“ „Myslel jsem, když byla mladší, Holly. Šmarjá,“ oboří se na mě Ben. „Nechtěl jsem tím říct, že už je… to…“ Ben vypadá, že má na krajíčku, a já se cítím hrozně. „Promiň. Nezlob se. Je to těžký. Nechtěla jsem být jedovatá.“ Ben se ke mně otočí zády a vezme jednu z největších krabic. Z výrazu jeho tváře je patrné, že krabice je těžší, než čekal. Zavrávorá a opatrně ji položí na zem mezi nás. Strhne zažloutlou, už takřka nepřilnavou lepicí pásku a ten zvuk, umocněný naším mlčením, zůstane nějakou chvíli viset ve vzduchu. Nevím jak Ben, ale já ani nedýchám. „Desky,“ oznámí Ben zvesela, zatímco prohrabává krabici. „Jsou jich tu mraky.“ „Opatrně,“ upozorním ho. „Jestli jsou to originál vinyly, tak můžou mít ohromnou cenu. Babi by šílela, kdyby se s nimi něco stalo.“ „Zajímalo by mě, jestli se dají ještě přehrát,“ usměje se Ben. Pokrčím rameny. „Nejspíš jo. Ale na čem? Na CD přehrávač jsou trochu moc velké…“ „Počkat. Počkat…“ řekne Ben a zabodne prst do vzduchu. Rychle přejde na druhou stranu půdy. Dřevěná podlaha se pod jeho vahou roztřese, jako by se měla každou chvíli rozpadnout. „Tadá!“ zvolá Ben a stáhne přehoz z neforemné haldy.

Kdyz_jsi_odesel.indd 25

18.12.2019 10:50:31

26

Brooke H a r r isová

„Gramofon!“ zvolám pro změnu já. Okamžitě zapomenu na obavy ohledně prastaré podlahy a běžím přístroj prozkoumat. „Páni, Bene, musíme ho vzít dolů za babi. Mohli bychom jí některé z těch desek přehrát. Určitě by jí to udělalo radost.“ Brácha se na mě sklesle podívá, takže raději stočím pohled jinam, odrazená smutkem v jeho očích. „Nejdřív zjistíme, jestli ještě funguje,“ řekne tiše. Skloní se, popadne kliku po straně a začne s ní točit. „Klika?“ užasnu. „Páni. To musí být ohromně stará věcička.“ „Jo. Tak asi sto let,“ vysvětlí Ben. „Je to opravdová starožitnost. Patřila nejspíš někomu z praprarodičů či tak.“ Ben je blázen do historie. Vystudoval archeologii a teď pracuje v muzeu v Corku. Babiččiny příhody z mládí si nechává vyprávět pořád dokola. Máma už z toho šílí – všechny je slyšela nejmíň tisíckrát; zná je nazpaměť. Někdy Bena podezřívám, že ho zčásti motivuje právě mámin výraz, který babiččiny nekonečné historky pokaždé doprovází. „Zkusíme tuhle,“ řekne Ben a opráší desku, která ležela v krabici úplně navrchu. „‚Mackie Messer‘.“ „Á, tu znám.“ K velké nelibosti svého bratra si začnu broukat. „Komentáře si nech,“ řeknu, když vidím jeho kyselý obličej. „Máma říká, že zpívám krásně.“ Ben si rozpustile odfrkne. „Jasně, a taky říká, že nás má oba stejně ráda. Očividně lže.“ „No jo, máš pravdu,“ souhlasně pokrčím rameny. „Mě má rozhodně radši.“ Ben na mě vyplázne jazyk, ale nedokáže zachovat vážnou tvář, takže se málem kousne do rtu, jak se musí smát. Vezmu desku Benovi z ruky, aby se mohl dostatečně vyřehtat, a vložím ji na točnu. Když jsem si dokázala poradit s bezdrátovými reproduktory od Natea vloni k Vánocům, určitě přijdu na kloub i starožitnému přehrávači. Přetáhnu přenosku na desku – jak to dělají v černobílých filmech – a jehlu umístím doprostřed. Nic. „Musí to být rozbité,“ řeknu zkroušeně. Ben se přese mě bez jediného slova natáhne a zapne spínač, který je vpravo dole. Půdou se ihned začne rozléhat hudba. „Funguje to líp, když to zapneš,“ poškádlí mě.

Kdyz_jsi_odesel.indd 26

18.12.2019 10:50:31

Kdy ž jsi ode šel

27

Obyčejně bych zrudla hanbou nebo mu to nějak vtipně vrátila, ale na to jsem až příliš zaujatá jazzovými tóny saxofonu. Roztáhnu ruce, kam až to jde, a začnu se vlnit ze strany na stranu, broukat si a tančit. Hudba mě na okamžik zcela pohltí, takže zapomenu na babiččinu nemoc i na obrovský stesk po Nateovi. Trvá to ale jen několik vteřin. Ukopnu si palec o roh krabice a bolestivý pád mě okamžitě vrátí do reality. Zhluboka se nadechnu a pokouším se vzpamatovat, zatímco zírám na krabici, kvůli níž mi palec pulzuje bolestí. Je jiná než ostatní. Není to karton. Je malá, skoro jako krabice od bot. Nic, co by člověk použil při balení, stěhování či úklidu. Ještě ji ani neotevřu a už vím, že přesně tohle hledám. Krabička vzpomínek. Je pudrově růžová ve tvaru pirátské truhly, přičemž z okrajů je patrné, že barva bývala mnohem sytější, nejspíš třešňová. To ovšem nic nemění na skutečnosti, že je to půvabná truhlička, ke které se teď celá rozjařená skláním a přejíždím prsty po víku. „V pohodě, Holly?“ řekne Ben a přispěchá k místu, kde se choulím do klubíčka. „Ublížila sis?“ Zavrtím hlavou a ukážu. „Podívej.“ Ben si ke mně přidřepne s neurčitým výrazem a s rukama složenýma na kolenou. Tuhle jeho tvář vidím poprvé. Možná takhle vypadá, když je šťastný a smutný zároveň. Zdalipak se teď tvářím stejně? „Bene. Podívej,“ řeknu znovu a hlas mi přitom podlomí emoce. „To vypadá na něco hodně osobního, Hol…“ „Já vím.“ „Nejspíš bychom to neměli otvírat.“ Ben si povzdychne. „Cože? Proč?“ „Protože…“ „Žádné protože. Přesně tohle hledáme,“ vysvětlím. Ben vstane a zacvičí rameny vpřed a vzad. „A co tedy přesně hledáme, Holly?“ „Vzpomínky.“ „Holly,“ zaúpí Ben. „Co máš zase za lubem? Chceš čmuchat?“ „Ne tak docela.“ Zvednu ruku a zatřepu s ní, jako bych tím mohla rozprášit Benovy obavy, zatímco druhou rukou se snažím krabici otevřít. „Tahle věc je jako nedobytná pevnost,“ řeknu. „Holly. Přestaň,“ řekne Ben velmi vážně. „Tohle jsou babiččiny osobní věci.“

Kdyz_jsi_odesel.indd 27

18.12.2019 10:50:31