0041104

D O KO N A L Á O B Ě Ť E M M A K AVA N AG H

Dokonala obet_368 str.indd 3

10.06.20 21:58

Přeložila Naďa Funioková

TO CATCH A KILLER Copyright © Emma Kavanagh, 2019 Translation © Naďa Funioková, 2020 ISBN 978-80-242-6642-8

Dokonala obet_368 str.indd 4

10.06.20 21:58

Prolog

Když pomyslím na ten den, když pomyslím na ni, nejsilněji se mi vybavují její ruce. Dlouhé, aristokratické prsty, nehty vytvarované do hladkého obloučku, opilované s péčí, která mě udivuje ještě i dnes. Dokonale nanesený lak v tlumeně růžovém odstínu, krev, která pronikla do rýh na prstech, morbidní a děsivá v sousedství té nenucené elegance. Vzpomínám si, jak její prsty svíraly ty mé, jak se mi ty dokonalé nehty zarývaly do dlaně, jako bych představovala poslední příčku žebříku řítícího se k zemi, jako by držet se mě znamenalo, že dokáže zachytit rychle unikající život. Možná to byla pravda. Možná jsem pro ni skutečně byla tím posledním stéblem. Myslím na ni hodně, víte. Na to, co jsem mohla udělat jinak. Uvědomila jsem si už tehdy, proti čemu stojím, pochopila jsem, jak by vše probíhalo za odlišných okolností? Byla tam taková spousta krve. Hrdlo jí protínala řezná rána připomínající zvrhlou imitaci úsměvu. V nepolevující kaskádě se z ní řinula krev. A to tu byl ještě zbytek těla, série bodných zranění, která jí prošpikovala trup a paže. Ten den začal jako kterýkoli jiný. I když na druhou stranu, copak snad takhle nezačínají všechny? Okamžik těsně předtím, než se svět změní, je prostě jen další běžný okamžik, teprve při zpětném pohledu nabývá mimořádný význam. Bylo chladno, ale byl to takový ten rozmarný chlad, jaký přináší duben, se slabounkým náznakem tepla 7

Dokonala obet_368 str.indd 7

10.06.20 21:58

E M M A K AVA N AG H

vykukujícím za obzorem. Slunce dosud stálo nízko, jako by uvažovalo, jestli se nemá spěšně stáhnout, protože zatím ještě není plně připraveno na nadcházející den. Tenhle pocit jsem znala dobře. V té době jsem nespala. Nebo přesněji spala, ale každou chvíli jsem se s úlekem probouzela, takže když přišel čas opravdu vstát, vždycky jsem měla pocit, jako bych nezamhouřila oka. Přidala jsem do kroku. Mé tenisky měkce pleskaly o asfalt. Poryv větru mi vmetl do obličeje cigaretový kouř, až mě zaštípalo v očích a stáhlo se mi hrdlo. Pohledem jsem vyhledala toho kuřáka, kluka nejspíš něco málo přes dvacet s hubenýma rukama čouhajícíma z rukávů tenkého trika, který se opíral o zeď mládežnického hostelu. Naše oči se setkaly a on mě přejel uznalým pohledem. Pokud mám říct pravdu, vlastně se mi docela líbil. S předstíraným sebevědomím jsem na něj mrkla a v duchu jsem byla vděčná, že netuší, co zůstává zrakům skryto. Tohle vlastně není důležité. I když možná je, protože se tím všechno vysvětluje. Rozvinutá nespavost a spěšně odhodlaný krok, poháněný nic netušícími pohledy. To byl ten důvod, proč jsem se ocitla na místě činu během devadesáti vteřin od chvíle, kdy přišlo hlášení. Proč jsem to byla já, a ne někdo jiný. Proč tady dneska sedíme. Do práce jsem vyrazila časně, jako by ta má nespavost bylo jen nadšení ze života a ze dne, který mám před sebou. Metro jsem se rozhodla vynechat, říkala jsem si, že mi ta procházka udělá navzdory chladnému vzduchu dobře, že mi dosud prázdné ulice vlijí krev do žil, abych měla po příchodu na policejní stanici dost energie strávit další den v kůži detektiva seržanta Alice Parrové. Tohle ranní Londýn dokáže, víte, má tu moc. Ticho před bouří. Jenže se ukázalo, že je to ticho až příliš hlasité. Pleskání mých podrážek o chodník, neutuchající brumlání dopravy, všechny ty zvuky se ke mně zvolna přikrádaly, až jsem se 8

Dokonala obet_368 str.indd 8

10.06.20 21:58

DOKONALÁ OBĚŤ

v nich utápěla. A tak jsem si zapnula vysílačku, abych vnímala její tíhu, abych jejím prostřednictvím naslouchala bzukotu života. Detektiv seržant Parrová se hlásí do služby. Přesně si vybavuju okamžik, kdy se ve vysílačce ozvalo to volání – bylo nahlášeno pobodání v parku Brunswick Square Gardens, jen kousek od Hunter Street. Chvilku mi trvalo, než jsem si převedla ta slova do reality a zorientovala se. Ulice Woburn Place. Dvě minuty odtamtud. Dala jsem se do běhu. Bunda mi neužitečně povlávala za zády, vítr mě bičoval do tváře. Vzpomínám si, jak jsem zahnula ostře doleva a – teď se červenám, když si na to vzpomenu – jak jsem pocítila nával adrenalinu, který ve mně probublával tak, až měla nějaká moje zasutá a hluboce neprofesionální část sto chutí se smát. Ale nerozesmála jsem se. Už tuhle práci dělám příliš dlouho. Když jsem zahnula na Brunswick Square, spatřila jsem před sebou nějakou starou ženu. Připadalo mi, že tančí. Jasně, nedávalo to moc smysl, ale můj první dojem z ní byla piruety vytáčející tmavá postava, jejíž silueta se rýsovala na pozadí plotu z tepaného kovu, který se táhl podél parku. Zlatý retrívr na vodítku byl přizván coby nedobrovolný taneční partner. Jakmile mě spatřila, nechala těch piruet a začala mávat. Nebylo to mávání ve stylu „Ahoj, jak se máte?“, ale spíš „Pomozte mi, topím se!“. „Vy jste od policie?“ Upustila vodítko a popadla mě za ruce. Pes mocně zafuněl a usadil se na zadní, evidentně vděčný, že to poskakování skončilo. „Ano. Kde…“ „V parku. Tady tudy. Ten zdravotník se ji snaží zachránit. Bože, tam vám je taková spousta krve…“ Vysvobodila jsem své ruce a rozběhla se podél řady stromů. „Zůstaňte tady,“ křikla jsem přes rameno. „Vrátím se.“ 9

Dokonala obet_368 str.indd 9

10.06.20 21:58

E M M A K AVA N AG H

Stiskla jsem tlačítko vysílačky. „Detektiv seržant Alice Parrová na místě činu v Brunswick Square Gardens. Záchranář na místě. Budu potřebovat uniformované policisty na vytvoření kordonu.“ Určitě se ozvala nějaká odpověď, ale vůbec si ji nepamatuju. Zato si vybavuju kořeny stromů, vybavuju si, jak jsem přes ně klopýtala a proplétala se mezi nimi, jak jsem se v duchu modlila, abych neupadla. Vybavuju si kaluže stínů, náhlý pocit, že tohle je soumrak, a ne úsvit. Vybavuju si, jak mi prudce stoupal srdeční tep, jak se má mysl soustředila na to, aby všechny tyhle nepodstatné blbosti vytěsnila. A pak, přímo ve stínu košatého stromu, úzká lodička na nízkém podpatku, jejíž světle modrá kůže byla potřísněna tmavou krví. A kousek za ní ta druhá. A pak noha v punčoše. Šířící se kaluž krve. Horečně pracující zdravotník. Myslela jsem, že je mrtvá. Nevím, jestli za to mohla ta spousta krve, nebo prostě fakt, že jsem stála vedle ní, a co si budeme povídat, když jsem se k obětem dostala, byla už většina z nich po smrti. Občas přemýšlím, co by se dělo, kdyby to byla pravda. Kdybych tam dorazila a našla Jane Doeovou mrtvou namísto Jane Doeové bojující o život, byl by pro mě ten případ nějak míň důležitý? Pracovala bych stejně zarputile, zašla stejně daleko? Byla bych dneska tady? Ráda bych řekla, že by v tom žádný rozdíl nebyl, ale mám nepříjemné podezření, že bych lhala. Zdravotník se ke mně obrátil a přejel mě rychlým hodnotícím pohledem, dost dlouhým na to, aby zachytil auru „policie“, která mi vyvěrala z pórů. „Pomozte mi,“ řekl úsečně. Tehdy jsem postřehla, že má žena proříznuté hrdlo. Že do jejího trupu a břicha někdo opakovaně bodal, zas a znovu. V duchu jsem zpracovávala její pohyby, jak sebou škubala, jak se kroutila, jak se jí oči, zdivočelé hrůzou, protáčely 10

Dokonala obet_368 str.indd 10

10.06.20 21:58

DOKONALÁ OBĚŤ

bělmy nahoru. Ty dokonalé prsty, zatínající se do zdravotníkových rukou, do kompresu, který se jí pokoušel přidržovat na ráně na hrdle. Bublinky rudé pěny v koutku úst, když se snažila popadnout dech. Proboha. Svezla jsem se na kolena vedle ženiny hlavy, uchopila její ruce a přitáhla si je k sobě, aby sebou přestala tolik házet, aby měl ten zdravotník šanci jí zachránit život. „To bude dobrý. Budete v pořádku.“ Její pohled přeskočil ke mně a nehty se mi ostře zaryly do dlaně, jako by mě už nikdy nechtěla pustit. A ještě něco mě škráblo do kůže. Diamantové prsteny. Byla vdaná. Její ústa se otevřela a vyrazil z nich závan vzduchu. „Já jsem Alice,“ řekla jsem absurdně klidným hlasem. „Jak se jmenujete vy?“ Nic než dech a bublinky a krev. „Nemůže mluvit,“ zamumlal zdravotník. „Ten parchant jí málem oddělil hlavu od těla. Kde je sakra ta sanitka?“ Vysvobodila jsem jednu ruku a přepnula vysílačku. „Oběť má proříznuté hrdlo. Potřebujeme tu okamžitě sanitku.“ „Rozumím. Bude tam do dvou minut.“ V tu chvíli sebou žena znovu křečovitě zazmítala, až si shodila kompres z hrdla. Vytryskla krev a teplá tekutina potřísnila moji bundu i pocuchané blond vlasy, které se jí rozprostřely pod hlavou. „Krucinál! Držte ji.“ Znovu jsem uchopila její ruce a v duchu si vynadala. „Hej, hej, no tak. Teď musíte spolupracovat. Všechno se dá do pořádku. Sanitka je na cestě a tady ten hodný pán…“ „Christian,“ zamumlal. „Musí klidně ležet. Potřebujeme zastavit to krvácení.“ „Jasně. Takže tohle je Christian a my dva se o vás postaráme. Teď jen potřebuju, abyste se pokud možno nehýbala, ano?“ Uklidnila se. Oči, které upírala do mých, měla rozšířené, jako by snad skrz ně dokázala telegraficky vysílat své myšlenky. Hleděla jsem na ni, do těch očí barvy mechu s oříškově 11

Dokonala obet_368 str.indd 11

10.06.20 21:58

E M M A K AVA N AG H

hnědými flíčky, které spirálovitě vybíhaly z temných jezírek zorniček. Něco mi zkroutilo vnitřnosti. „Budete v pořádku,“ zopakovala jsem. Už v tu chvíli jsem ale věděla, že ta slova vyznívají spíš jako modlitba. Za našimi zády jsem uslyšela nohy dusající po úhledně posekaném trávníku. Otočila jsem se a v duchu jsem se modlila, aby to byla posádka sanitky. Jenže namísto nich jsem uviděla našeho nejnovějšího detektiva konstábla, který v obleku vypadal spíš jako dítě. „Harry!“ To slovo jsem skoro vyplivla. „Jděte zformovat kordon.“ Čerstvě jmenovaný detektiv tam jen tak postával, možná chvíli, možná hodinu, a zíral na mě a na ni a na tu krev. „Hned, Harry!“ Vzápětí dusot druhého páru nohou, záblesk fialové, kštice tmavých vlasů. Detektiv konstábl Poppy Stoneová se zprudka zastavila a obhlédla scénu. Když se naše pohledy setkaly, objevila se jí ve tváři grimasa. Tohle je zlé. „Harry, postarej se, ať sem ty davy nelezou,“ vyštěkla Poppy, která v sobě nezapřela obyvatelku East Endu a byla na to patřičně hrdá. V tu chvíli mě napadlo, že ty „davy“ jsou dost nadnesený výraz pro starou Jamajčanku se psem. Jenže když jsem se otočila a podívala se za ně, rozeznala jsem přes otevřenou bránu parku, že se tam shromáždil zástup bezostyšných čumilů, bylo jich víc, než by člověk v tak časnou ranní hodinu vůbec považoval za možné. Poppy popošla blíž, přičemž opatrně volila cestu, aby neporušila důkazy na místě činu. Sklonila se k nám a zamumlala: „Sanitka už jede.“ Zdravotník, aniž by změnil pozici, vykroutil krk a zamžoural dozadu na silnici, jako by přislíbené posily byly něčím víc, než v co mohl doufat, a on tomu neuvěří, dokud je nespatří na vlastní oči. A pak: „Díky bohu.“ 12

Dokonala obet_368 str.indd 12

10.06.20 21:58

DOKONALÁ OBĚŤ

Ve výhledu se objevili dva pospíchající záchranáři. „Potřebujeme nosítka, lidi!“ vykřikl Christian. „Omlouvám se, Alice, ale mohla byste trochu uhnout, ať tu máme místo?“ „Jistě, já…“ Oběť – ne, mladá žena – mě sevřela pevněji, dokonale ošetřené nehty hrozily, že proříznou suchou kůži na mé dlani. Obrátila jsem se k ní, nejspíš abych řekla něco nejapného a nezpochybnitelně zbytečného, jenže její oči se v tu chvíli upřely do mých, ústa se pohnula, svaly se napjaly úsilím, až zpod kompresu na hrdle vybublala krev. „To ne,“ řekla jsem. „Bude to dobrý. Jen musíte klidně ležet.“ Jenže její ústa se dál pohybovala, její prsty se mi zarývaly do zápěstí a přitahovaly si mě blíž. Když jsem se ohlédla přes rameno, viděla jsem na pěšince poklusávající záchranáře, kteří nesli každý za jeden konec nosítka. Rychle jsem se k ní sklonila, až se naše tváře otřely o sebe. Tehdy jsem ucítila její parfém, promísený s kovovým pachem krve, podařilo se mi v něm rozeznat jasmín. Ta vůně mi ulpívala ve vzpomínkách ještě celé dny potom, a dokonce i teď, když ucítím jasmín, vzpomenu si na ni. Vydechla a mně se ten teplý závan otřel o zdravou tvář. Nerýsoval se v něm nějaký tvar, slovo pohřbené v dechu? Možná jsem si ale jen tak zoufale přála, aby promluvila, že jsem slyšela smysluplnost tam, kde byl pouhý vzduch. „Omlouvám se,“ řekla záchranářka, když i se svým parťákem dorazila až k nám, „ale fakt se musíme hned pustit do práce. Mohla byste nám uvolnit trochu místa?“ Takže jsem se pochopitelně začala zvedat. Protože jsem tam překážela a protože se snažili té ženě zachránit život a protože jsem nebyla šílená. Jenže její prsty mi stále pevně svíraly zápěstí a po tvářích klouzaly slzy mísící se s krví, která vytékala z rozšklebené rány na krku. Ještě naposledy jsem se k ní tedy sklonila, 13

Dokonala obet_368 str.indd 13

10.06.20 21:58

E M M A K AVA N AG H

až mě po tváři pohladil její dech. A v něm se mi podařilo rozeznat slovo. Občas se vyskytnou chvíle, segmenty života, s nimiž jako by svět stál a padal, které mění vše, co přijde potom, k nepoznání. A při zpětném pohledu, když vzpomínám, kde to celé začalo, byl přesně takový ten okamžik tehdy a tam, lehounký tlak na mé tváři, její dech, který mi zavadil o kůži. Než jsem se nad tím ale stihla zamyslet, kdosi mě odstrčil, ženiny ruce vyklouzly z mých, oči se zavřely a vytryskly z nich slzy, jako by konečně pochopila, co my ostatní už dávno věděli. Její čas téměř vypršel. Ustoupila jsem stranou a složila dlaně obrácené směrem vzhůru do sebe. Připadaly mi najednou podivně prázdné. „Jsi v pořádku?“ zeptala se tiše Poppy. „Vypadáš trochu bledá.“ Přejela pohledem celou mou postavu, krev, která se mi vsákla do bundy i do kalhot, ruce, na nichž zůstaly stopy nehtů Jane Doeové. „Počkat, beru to zpátky. Vypadáš, ženská, jako by tě krávě z prdele vytáhli.“ Jen jsem přikývla, protože jsem nedůvěřovala svému hlasu natolik, abych se pokusila promluvit. Obvykle je vídám, až když jsou mrtví. Když už je po všem. Sledovala jsem, jak ženu nakládají na nosítka. I smrt je laskavější než tohle. „Máš jméno?“ zeptala se Poppy. Zavrtěla jsem hlavou. „Ne,“ zamumlala jsem. „Zatím ne.“ Myšlenkami už jsem byla daleko vepředu – u prohlídky jejích osobních věcí, mezi nimiž se nepochybně skrývá kreditní karta nebo řidičák. „Ale brzy se ho dozvíme.“ Neměla jsem tehdy ani tušení, jak moc jsem vedle. Poppy pomalu pokývala hlavou. „Tak tedy Jane Doeová.“ Opřel se do mě větrný poryv a z toho krví zvlhlého ­oblečení mě zamrazilo po těle, až jsem se zachvěla. Přinutila jsem se odtrhnout zrak od těch zdravotníků a od ženy, která se mezi nimi téměř ztrácela. Zadívala jsem se znovu na její 14

Dokonala obet_368 str.indd 14

10.06.20 21:58

DOKONALÁ OBĚŤ

lodičky, ležící poblíž stromů a pocákané krví. To bylo místo útoku. Tam se svět Jane Doeové kompletně vymknul její kontrole, tam se na ni pachatel vrhl tak prudce, až se jí vyzuly boty, a srazil ji mezi stromy na trávník za nimi. Rozhlížela jsem se po tom plácku, po rudě zbarvené trávě v místech, kde žena ležela, a snažila se vzpomenout si, jak to tam vypadalo. V jaké pozici bylo její tělo? Spadla tam v průběhu útoku? Nebo se odplazila? Nepohnul s ní ten zdravotník, než ji začal ošetřovat? „Proč tady?“ obrátila jsem se tlumeným hlasem na Poppy. „Je to blízko silnice. Někdo mohl jít kolem. Není tu skoro žádné krytí.“ Poppy našpulila rty. „Třeba to bylo spontánní. Viděl ji tudy procházet a využil příležitost.“ Nadechla se, protože chtěla ještě něco říct, ale umlčel ji náhlý rozruch. Původně metodické, i když spěšné nakládání Jane Doeové na nosítka se proměnilo v horečnou aktivitu, masáž srdce, umělé dýchání, hlasy nabírající na naléhavosti. Popošla jsem blíž a zahlédla jsem ženiny ruce, které jí ochable ležely podél těla. „No tak,“ zamumlala jsem zbytečně. Ti dva noví, bezejmenní zdravotníci byli u ní, nad nosítky se pohybovalo víc rukou, než se zdálo vůbec možné. Pak vytryskla krev. Někdo vykřikl: „Drž to!“ Následující odmlka jako by se táhla celou věčnost. A pak kdosi z nich zvolal: „Fajn, máme ji, jdeme.“ Z hrdla mi vyrazil výdech, o kterém jsem ani nevěděla, že ho zadržuju, a cítila jsem, jak se mi rozechvěly ruce. To ale nemohla být pravda, nebo snad ano? Jsem přece profesionálka, tímhle si vydělávám na živobytí. Christian celý umazaný od stejné krve, která potřísnila i mě, se odtrhl od skupinky a dlouhými přískoky doběhl ke mně. „Vezou ji do nemocnice.“ Zachmuřeně se mi zadíval do očí. „Je to zlé.“ 15

Dokonala obet_368 str.indd 15

10.06.20 21:58

E M M A K AVA N AG H

„Někoho s nimi pošlu,“ řekla jsem. „Kvůli výpovědi.“ Odmlčel se, zalétl pohledem k jen taktak živému tělu Jane Doeové, k těm zbylým dvěma zdravotníkům, kteří se s neochvějnou rozhodností věnovali rutinní práci, a pak zase zpátky ke mně. Tentokrát měl ve tváři soucitný výraz. „Můžete to zkusit,“ pronesl měkce. „Člověk nakonec nikdy neví, že?“ Sledovala jsem ho, jak běží zpátky k ní. Jeho krví nasáklé oblečení se zalesklo ve slunečních paprscích a já si vybavila tu tíži ženina obličeje opírajícího se o můj, pohyb jejích rtů a jediné slovo, které z nich šepotavě uniklo. Wolf.

16

Dokonala obet_368 str.indd 16

10.06.20 21:58

1. kapitola

Dveře sanitky zely dokořán a čekaly. Ne na nás. Na Jane Doeo­vou. Pokud byste se dívali na ni a jen na ni, mysleli byste, že se svět zastavil, že kvůli ní zadržuje dech, dokud se Jane ze všech sil přidržuje posledních jiskřiček života. Žena – ať už to byl kdokoli – zavřela oči. Tohle vlastně naznačovalo jistou aktivitu, jako by to rozhodnutí učinila ze své vůle a nešlo spíš o reakci vyprázdněného organismu, který to začíná pomalu balit. Pozorovala jsem ji a pátrala po nějakém pohybu hrudníku nevyvolaném nadskakováním nosítek v rukou záchranářů, kteří se nad ní skláněli a tu a tam cosi krátce a rychle prohodili. Bylo to ono? Nezachytila jsem právě nádech, proud vzduchu propracovávající si cestu do jejích kolabujících plic? Možná šlo ale jen o iluzi, kdy si můj mozek přetvořil nehybnost v život. Vybavilo se mi to slovo, které zašeptala. Wolf. Vlk. Záchranáři zpomalili, zastavili se, svorně se zhluboka nadechli a pak zvedli nosítka i se ženou do čekající sanitky. Ticho protrhl jakýsi zvuk, nemístný smích, a já obrátila hlavu tím směrem. Probublávalo ve mně podráždění. Obyvatelé rozlehlé budovy mezinárodních kolejí ještě před chvílí spali. Ten rozruch je ale zřejmě probudil, protože se teď skoro ve všech oknech tísnily obličeje. Z jednoho okna ve třetím poschodí napůl visela, natočená zády, dívka s fialovými prameny ve vlasech, nad sebou držela mobil a nakláněla hlavu na stranu, aby to její selfíčko se smrtí vypadalo správně efektně. 19

Dokonala obet_368 str.indd 19

10.06.20 21:58

E M M A K AVA N AG H

Z hloubi hrdla se mi vydralo temné zachrčení. „Mám jet s ní?“ Nevšimla jsem si Harryho, který se vynořil po mém boku, a když se nečekaně ozval jeho hlas, srdce mi poskočilo leknutím. „Myslím v tý sanitce?“ Musela jsem se nutit, abych se vůbec pohnula. Rozhlédla jsem se po shromážděných studentech a obrátila jsem se k němu. „Dobře.“ Vzpomněla jsem si na to, co říkal Christian. „Pochybuju, že byste z ní v tuhle chvíli něco kloudného dostal,“ připustila jsem, „ale aspoň pro jistotu. Postarejte se, aby pro nás sbalili všechno její oblečení, jo?“ „Jasně, seržantko.“ Sledovala jsem ho, jak si to mašíruje k sanitce. Naskočil dovnitř ve chvíli, kdy se jedny dveře zavřely, a zmizel v tom shonu za nimi. Vzápětí zakvílela siréna, vozidlo vyrazilo, opatrně proklouzlo policejním kordonem a pak i davem za ním. V dálce jsem nejasně rozeznala střechu zpravodajského vozu, jehož satelitní talíř působil v tiché ulici cize. Kameraman si lokty razil cestu kordonem, černé oko kamery namířené na sanitku, a jakmile s ječící sirénou odjela, natočil se tak, že objektiv spočinul na otevřené bráně parku a na mně. Obrátila jsem se k tomu všemu zády a vykročila do tlumené zeleně, k místu, kde zakaboněná Poppy postávala vedle plánku parku. „To nám ten den pěkně začíná, co?“ potřásla hlavou. Pěta­ třicetiletá Poppy Stoneová, která ale vypadala spíš na sedmnáct, přistoupila blíž a zastavila se po mém boku. Postava pubertálního kluka, obličej elfa, tmavé vlasy vytvarované do pixie účesu – všechno jako by schválně směřovalo k tomu, aby působila drobnější a neškodnější, než ve skutečnosti byla. Znám Poppy už celou věčnost, nebo pokud ne věčnost, pak od doby, kdy jsem nastoupila k Metropolitní policii, což je v podstatě to samé. Její čtyřletý syn Charlie je můj kmotřenec. Vytváří se tím zvláštní, velice těsné pouto, díky němuž se civilní život volně přelévá do toho policejního. Dostane se 20

Dokonala obet_368 str.indd 20

10.06.20 21:58

DOKONALÁ OBĚŤ

vám varování, že vás služba u policie dokáže úplně pohltit, obzvlášť ze začátku, že vás vystavuje těm stránkám života, které zůstávají zbytku světa skryté. Pokud si nedáte pozor, můžete se v tom docela dobře utopit. S Poppy se teď už deset let navzájem držíme nad hladinou. „Pravda.“ Ohlédla jsem se za ni na zakrvácený trávník pod starým platanem, kde se hrdě vypínaly důkazní štítky. Krev Jane Doeové se mi vsákla do halenky a z té vlhkosti mě mrazilo po kůži. Potlačila jsem zachvění a vzhlédla ke koruně stromu, pod nímž se zhroutila k zemi. Jeho větve šelestily v mírném větříku, který se proháněl obdélníkovým parkem. Kéž by byla raději půlnoc. Dusila jsem se tím množstvím života, vtěsnaným do tak malého časového úseku. Obrátila jsem se na podpatku a vyrazila směrem k silnici. Ta h ­ olka s fia­lovými vlasy se teď vykláněla z okna a živě tlachala se svalovcem v sousedním pokoji. Potlačila jsem nutkavou ­touhu je pořádně seřvat. „Už jsme asi na Facebooku, co?“ zeptala jsem se tiše. Poppy se ušklíbla. „Vítej na světě, mimčo.“ „Do prdele.“ Zvedla jsem ruku, že si odhrnu vlasy, jenže když se prsty otřely o sebe, náhle jsem si uvědomila, že je mám stále lepkavé krví. Vydechla jsem. „Vždyť jsme… Tohle je přece centrum Londýna. Takže tu určitě budou…“ Pomalu jsem se šinula k silnici a přitom si prohlížela protější budovu. V obličeji mi mravenčilo z pocitu, že na mě všichni zírají. A pak jsem to konečně našla, úhlednou bílou hračku odsunutou na samotný okraj budovy. „Tamhle. Bezpečnostní kamera.“ Poppy zamžourala tím směrem. „Vypadá to, že zabírá bránu parku.“ Pak přelétla pohledem přes skupinku žvanivých přihlížejících na druhý konec budovy. „Další je v opačném rohu. Doufejme, že z nich dostaneme slušné záběry.“ Na moment jsem zmlkla a otočila jsem se kolem své osy. „No, jednu věc mu musím přiznat. Pitomější místo na 21

Dokonala obet_368 str.indd 21

10.06.20 21:58

E M M A K AVA N AG H

spáchání vraždy si fakticky vybrat nemohl. Všude kolem kamery, okna, a ještě za bílého dne. Na Paddington Station by měl nejspíš větší šanci. Tam by aspoň svědci pospíchali na vlak.“ Obrátila jsem se a zadívala se směrem, kudy odjela sanitka. „Proč? Proč by ses sakra pokoušela někoho zabít zrovna tady? A v tuhle denní dobu?“ Holka s fialovými vlasy se zase rozesmála. Hlavou mi blesklo, že bych ji mohla pro něco zatknout. Rušení veřejného pořádku. Nepřístojné chování na místě činu. „No,“ spustila Poppy, „sice riskuju, že budu vypadat necitelně…“ „Ty? Nech toho.“ Ušklíbla se. „Sice riskuju, že budu vypadat necitelně… ale i kdyby zemřela, nemělo by nám trvat dlouho tohle rozlousknout.“ Ohlédla jsem se po ní. „Ty jsi vážně vtělená laskavost, co?“ Otřásla se. „Vtělenou laskavost jsem kdysi zkoušela. A nelíbilo se mi to.“ Slunce už se mezitím vyškrábalo vysoko na oblohu, zjevně přijalo nevyhnutelné a plně se odevzdalo nadcházejícímu dni. Obrátila jsem obličej vstříc lehkému větříku, nechávala ho odírat zkrabacenou kůži mé jizvy. Zatoužila jsem po kávě. Sevřela jsem Poppyin loket v gestu němého rozloučení, otočila jsem se na podpatku a zamířila zpátky k platanu, kde cestička ustupovala rozbahněnému trávníku. Místo, kde došlo k pokusu o vraždu, zůstalo takové, jak jsem ho zanechala, jen nepřítomnost těla oběti svědčila o plynutí času. Místa činu jsou jako malby. Musíte si je prohlédnout, tím myslím opravdu pozorně prohlédnout, pokud chcete skutečně proniknout do mysli jejich tvůrce. Kaluž krve třpytící se v paprscích slunce. Osamělá bota, překocená na bok. Připadalo mi, že slyším ženino oddechování, prudké a vystrašené, že slyším drobné překvapené och, když nůž poprvé 22

Dokonala obet_368 str.indd 22

10.06.20 21:58

DOKONALÁ OBĚŤ

pronikl do těla, že vidím její doširoka rozevřené, mechově zelené oči. Věděla to? Jistěže pochopila, že to má nahnuté, určitě jí bylo jasné, že tenhle den se nebude vůbec vyvíjet podle jejích plánů. Uvědomila si ale, jak moc je to zlé? Cítila, jak nůž vstupuje do jejího těla, vynořuje se a znovu se vrací? Mimoděk jsem v duchu odříkala kratičkou, pokryteckou modlitbičku, aby to všechno proběhlo natolik rychle, že její mozek jednoduše nedokázal zpracovat ty krátce po sobě ­následující rány. Pomalu jsem postupovala po stopách krve k opuštěné botě. V duchu jsem tu ženu viděla, jak klopýtá pozpátku, jak se jí blond vlasy při pádu rozprostřou, jak se její ruce natahují před sebe, jako by snad nějaká magie stačila k odražení těch útoků, jak jedna úzká, světle modrá lodička sklouzává z punčochy na noze. Půda tam byla rozrytá, v rozměklé hlíně vyhloubené dvě dlouhé rýhy, táhnoucí se směrem od cestičky. Bojovala. Dělala, co mohla, aby útočníkovi unikla, podpírala se na rukou a loktech, neodvracela se od něj, chtěla, aby jí musel hledět do očí. Pokud mě zabiješ, budeš se na mě přitom muset dívat. Jeden metr. Dva. A pak finální úder. Byla jím ta řezná rána napříč krkem? Sehnula jsem se nad tou kaluží krve, ale držela jsem si odstup a dávala pozor, kam šlapu. Pokud si člověk pořádně prohlédl suchou hlínu kolem místa, kde ležela, rozeznal na ní krvavé cákance. Karmínovou spršku. „Jste v pořádku, Al?“ Lekla jsem se, když do mého zamyšlení pronikl hlas detektiva inspektora. „Proboha, šéfe!“ Když jsem se zvedala, zavrzalo mi v kolenou. „Vy jste měl být nindža.“ Muž s rukama založenýma v bok se zazubil. Detektiv inspektor Noah Solway se pořád usmíval. Snad nikdy ho člověk nezastihl ve chvíli, kdy by nevypadal šťastně. Jednou jsem se ho na to zeptala v rámci nezávazné společenské konverzace, 23

Dokonala obet_368 str.indd 23

10.06.20 21:58

E M M A K AVA N AG H

bylo to něco jako „tak mi přece povězte, v čem spočívá to tajemství štěstí“. A on ztichl, zvážněl a zjihl a řekl, že musíte najít někoho, koho budete milovat, s kým strávíte život a pořídíte si s ním kupu dětí – sám měl tři a čtvrté na cestě – a musíte dělat něco, co dá vašemu životu smysl. Asi nepřekvapí, že se Noahovi přezdívalo Dalajláma. „Kriminálka už je tady.“ Pokývl zpátky k bráně, odkud si to k nám šinula přízračná postava v bílém. „Už se podařilo oběť identifikovat?“ „Ne. Zatím ne. Harry s ní odjel do nemocnice, ale…“ Jako by se mi ta slova zadrhla v krku. Odkašlala jsem si. „Nevypadá to s ní bůhvíjak skvěle,“ dořekla jsem. „Myslíte, že jde o loupežné přepadení?“ Pokrčila jsem rameny. „Kabelku jsme nenašli. A taky jsme zatím nikde nezahlédli peněženku nebo telefon. Nejspíš s těma věcma pláchl ten, co ji napadl. Na ruce ale měla snubní a zásnubní prsten, které by fakt stály za hřích. Podle všeho smolně promeškaná příležitost.“ Rozhlédla jsem se po udusané trávě, po té krvi. „Něco mi řekla, šéfe. Nebo si to aspoň myslím. Než ji odnesli, zašeptala… Myslím, že to bylo ‚wolf‘.“ Zamračil se. „Wolf? Jako že jméno?“ Potřásla jsem hlavou. „Nevím. Možná. Nebo to znamenalo ‚vlk‘.“ Noah našpulil rty a zvedl k nim svou vysílačku. „Řeknu někomu, ať to prověří.“ Zaváhal a ohlédl se po shromážděném davu. „A co svědci? Viděl někdo to napadení?“ „Stará paní, která venčila psa. To ona to nahlásila.“ Zalétla jsem pohledem k tomu zástupu. „Vlastně bych ji měla najít a dostat z ní co nejrychleji výpověď, aby odsud mohla odejít.“ Inspektor zaváhal a přejel mě očima odshora dolů. „Hele… totiž… neměla byste se… ehm… napřed hodit trochu do pucu?“ 24

Dokonala obet_368 str.indd 24

10.06.20 21:58

DOKONALÁ OBĚŤ

Podívala jsem se na sebe, na to bláto na kalhotách a krev na halence a na rukou. „Proč? Takhle jsem už přišla. Říkám tomu městská elegance.“ Zazubila jsem se. „Tak já se teda půjdu převlíct, šéfe. Jen ještě napřed prohodím pár slov s tou svědkyní, jo?“ Noah pochybovačně přikývl. „Akorát… se radši držte proti větru.“ Ulice za parkem se mezitím proměnila. Sanitka zmizela, rušivá oběť byla odstraněna ze scény, celé to nabralo karnevalovou atmosféru smíchu a probublávající konverzace. Na kolejích někdo opékal slaninu, jejíž opojná vůně se vinula setrvávajícím pachem krve. Propátrávala jsem pohledem ten dav. Zůstal jsi tu? Potloukáš se někde kolem a obhlížíš následky své krvavé práce s nožem? Hubený mladík s tváří zbrázděnou svraštělými boláky akné. Zakaboněný muž středního věku a statné postavy, který nepřetržitě potřásal hlavou. Žena s rukou přitisknutou na ústa a očima rozšířenýma hrůzou, nebo možná jen předstíranou hrůzou. Těžko říct. Jsi to ty? Nebo ty? Nebo ty? Tři, čtyři, pět mobilních telefonů zvednutých nad hlavou, všechny namířené na mě. Ve tvářích jejich majitelů pevně usazené temné odhodlání, jako by šlo o ostřílené novináře a tohle byla aféra Watergate. Skutečné novináře jsem dokázala rozeznat podle výrazů jejich obličejů, popelavých zarputilostí. Napočítala jsem dva, ne, tři, jednoho kameramana a fotografa, který se pohyboval na kraji zástupu a snažil se najít co nejlepší úhel. Když jsem vykročila ke kordonu, z tlačenice vyrazila čísi ruka. Byla to drobná blondýnka, která v pěsti pevně svírala mikrofon. „Detektive! Kdo je ta oběť?“ Odstrčila jsem mikrofon a střelila po ní přes rameno: „Proces identifikace je stále v běhu.“ Proces je v běhu. Daleko hezčí způsob, jak sdělit: „Nemáme ani páru, sakra.“ 25

Dokonala obet_368 str.indd 25

10.06.20 21:58

E M M A K AVA N AG H

Jamajčanka se mezitím přesunula pod stříšku budovy, kde teď obcházela v malých, těsných kroužcích. Ke kraji chodníku, u obrubníku prudká otočka a zase nazpátek. Zlatý retrívr seděl zády přitisknutý ke zdi a pozoroval ji vodnatýma očima. Vždycky jednou za čas si povzdychl. „Promiňte, vy jste ta dáma, co volala 999, je to tak?“ Žena se zastavila uprostřed toho svého okruhu, pevněji sevřela vodítko, obrátila se a podmračeně se na mě zadívala. „Vy jste ta policistka, co tu byla jako první, že?“ Pak napochodovala ke mně a zastavila se tak, že se špičky jejích bot téměř dotýkaly těch mých. Cítila jsem z ní připálený karamel. Časně ranní sluneční paprsky jí vytvářely na kůži světlé skvrnky, které se zachvívaly, jak přešlapovala z levé nohy na pravou a zase naopak. „Povím vám, to byla hrůza. Děs! Když si představím, že člověk klidně vyjde z domu a pak nějaká zrůda… Je to zkrátka nesnesitelné pomyšlení.“ Ztěžka potřásla hlavou. Její pohled konečně spočinul na mé tváři a vzápětí to přišlo, nevyhnutelný úhybný manévr jejích očí, když zaregistrovaly hrbolatou svraštělou jizvu, která se mi proplétala po levé straně obličeje. Mé matné vlasy nebyly dost dlouhé, aby ji dokázaly skrýt. Otevřela ústa, z nichž se s nezadržitelností parního vlaku uhánějícího po kolejích vyřinulo: „Ach, kopretinko, co se vám to přihodilo? Božínku…“ Neexistovala žádná uspokojivá odpověď, to už jsem za tu dobu pochopila, nenapadala mě žádná adekvátní slova, jimiž bych vysvětlila své vzezření. Zlatý retrívr se s bezútěšným pohledem v očích sesunul na chodník, jeho mohutné břicho se otřelo o drsný chodník. Podíval se na mě, jako by říkal – ona je taková pořád, na to si zvyknete. „Nehoda,“ řekla jsem. „A jasný důkaz toho, že si člověk nemá hrát se sirkami.“ Krátce jsem se zasmála, ale v tom smíchu byla cítit bolest z jeho falše. Do prdele. Fakt už bych si měla vymyslet lepší vysvětlení. 26

Dokonala obet_368 str.indd 26

10.06.20 21:58

DOKONALÁ OBĚŤ

Natáhla ke mně štíhlou ruku a pevně mi sevřela paži. „Budu na vás pamatovat ve svých modlitbách, dobře?“ Její ruku jsem setřásla, jako by mě ten dotyk popálil na kůži. Byl to reflex. „Takže,“ prohlásila jsem překvapivě vyrovnaným hlasem. „Omlouvám se, paní…“ „Clarkeová. Edwina Clarkeová. Víte, kdo to je? Myslím ta pobodaná? Chudinka nebohá. I za ni se budu modlit.“ „Tedy… ne, zatím ne. Ještě na tom pracujeme. Takže, mohla byste mi říct, co jste viděla, paní Clarkeová?“ Pokrčila rameny a červený vlněný kabát se v lehkém větříku zavlnil. „Šla jsem vyvenčit Billyho. Už stárne, ale musíme se přece občas protáhnout, že, Bille? Nemá smysl jen tak sedět a čekat na smrt.“ Billy zavrtěl širokým zadkem ze strany na stranu a hlasitě si prdnul. Aspoň že měl v sobě dost slušnosti, aby dal najevo rozpaky. „Šla jsem do Brunswick Square Gardens. Vždycky tam chodíme. A uviděla jsem tam něco na zemi a pomyslela jsem si, no, nikdy nevíte, netušila jsem, co to je, ale pak se to pohnulo a… Povím vám, myslela jsem, že to tam se mnou na místě sekne. Ten chlap ležel na té dívce a mě napadlo, no,“ znovu mě s výmluvně rozšířenýma očima pohladila po ruce, „však si dovedete představit, co se mi asi honilo hlavou. A on pak najednou vyskočí, jako by dostal ránu elektrickým proudem, a zdrhne. A potom… potom jsem to uviděla. Tu spoustu krve. To nešťastné děvčátko.“ Srdce se mi rozbušilo rychleji. I když to, připouštím, mohlo být z pronikavého pachu Billym uvolněných plynů, který ke mně zavanul vítr. „Kudy? Když se dal na útěk, kudy běžel?“ Žena se na moment zarazila, s těžce podmračeným čelem se znovu otočila kolem své osy a pak ukázala k parku. „Tamtudy. Tam k té škole, co to tam… Farmaciatské.“ „Farmaceutické.“ 27

Dokonala obet_368 str.indd 27

10.06.20 21:58

E M M A K AVA N AG H

„To je ono. Viděla jsem ho, jak běží přímo tam. I když se mi teda dost rychle ztratil z očí.“ Na sever. Poznamenala jsem si to. „Jak vypadal?“ „No, samozřejmě jsem ho neviděla zblízka, to ne, ale byl to velký chlap.“ Doširoka roztáhla ruce kolem svého nevýrazného pasu. „Rozumíte, jako že měl pořádné panděro. A na hlavě takovou tu hloupou čapku, co nosí mladí kluci, takovou, víte, vlněnou…“ „Beanie?“ „Já nevím, kopretinko, ale když to říkáte, já se s váma hádat nebudu. A vlasy, ty měl dlouhé. Vyčuhovaly mu zpod čepice.“ Potřásla hlavou. „Měla jsem něco udělat. Měla jsem na něj poštvat Billyho.“ Billy k ní smutně vzhlédl s ne příliš přesvědčivým výrazem v očích. Jak jsem tak přejížděla pohledem ze psa na paní Clarkeovou, dalo mi dost práce, abych dostala tu fantasmagorickou představu z hlavy. „Jistě, ehm. A co ta oběť,“ zeptala jsem se, „mluvila jste s ní? Řekla vám něco?“ „Ne ne, kopretinko,“ prohlásila žena triumfálně a sevřela mi zavalitými prsty předloktí, „dodržovala jsem bezpečnou vzdálenost. Koukám na Kriminálku Las Vegas a ty další. O DNA a o kontaminaci důkazů vím úplně všechno. Ne, my jsme se s Billym, jen co jsme pochopili, co se tam děje, drželi pěkně zpátky. Abychom uchránili místo činu,“ dodala na vysvětlenou. „Zavolala jsem 999 a mluvila jsem s nějakou ženou – byla hrozně hrubá, pořád mi říkala, abych se uklidnila. Prý uklidnila! Jako by tři metry ode mě neležela mrtvola. Uklidněte se… Jistě, pak se ukázalo, že vůbec nebyla mrtvá…“ Zavrtěla hlavou. „Chudinka nešťastná.“ Zadívala se na mě tak smutně, že nebylo jasné, jestli tou zmíněnou chudinkou myslí oběť, nebo spíš mě. „Víte, nejhorší na tom je…“ Ztlumila hlas a zase ke mně přistoupila o krok blíž, zatímco Billy se s trpitelským 28

Dokonala obet_368 str.indd 28

10.06.20 21:58

DOKONALÁ OBĚŤ

zachrchláním odsunul z cesty, „… že má někde matku, která si klidně řeší běžné každodenní starosti a nemá ani tušení, že její dcera leží mrtvá v parku. Děsné. Prostě děsné.“ Podvědomě jsem se odtáhla, nevím jestli kvůli Billyho nesnesitelnému pachu, nebo kvůli té náhlé intimitě, kterou mi vnucovala. Přikývla jsem a doufala, že to působilo profesionálně. Protože to byla stará známá pravda, že smrt nikdy není prostě jen smrt. Má spousty prstů, úponků, které vyrůstají z oběti a ovíjejí nespočet dalších životů. A kde vlastně byly ty další životy? Manžel v práci? Děti v jeslích? Všichni se dál pohybovali v čerstvě roztříštěném světě chráněni blaženou nevědomostí. Během několika příštích minut nebo snad hodin za nimi někdo – dost dobře možná já – přijde a tu nevědomost rozbije napadrť. Poděkovala jsem, řekla, že se jí ještě ozveme, a obrátila jsem se k odchodu. Celou dobu jsem cítila její pohled, který nedokázala při nejlepší vůli odtrhnout od mé jizvy. Vyrušila ho. Edwina Clarkeová zřejmě, ať už vědomě, či ne, zachránila Jane Doeové život. Ačkoli ta spása nemusela mít dlouhého trvání. Sklopila jsem hlavu, když jsem procházela branou z tepaného železa, a myslela jsem přitom na tu rozšklebenou ránu, která ženě proťala hrdlo, na ty díry po noži, jednu vedle druhé, a pak ještě další, které jí pokrývaly celý trup, a něco mi došlo. Že ten muž, ať už to byl kdokoli, ji chtěl zabít, ale nepodařilo se mu to, do značné míry díky Edwině Clarkeové a nadýmavému Billymu. „Rád vidím, že jdu s módou.“ Slova jako by přicházela odkudsi z velké dálky. Překvapeně jsem se obrátila k Christianovi, tomu zdravotníkovi, jehož uniforma byla stále kluzká stejnou krví, která pokrývala i mě, a snažila jsem se skloubit pohyby jeho rtů s těmi vzdálenými zvuky. „Jo, jasně.“ Sjela jsem pohledem k pozůstatkům svého oblečení. „Jak vždycky říkám, člověk se nesmí bránit novým 29

Dokonala obet_368 str.indd 29

10.06.20 21:58

E M M A K AVA N AG H

trendům. A taky jste parádně vychytal vůni,“ dodala jsem, „kterou osobně považuju za tu pravou třešinku na dortu.“ Christian s Poppy stáli bok po boku, obrácení zády ke křiklavým barvám květinového záhonu. „Víte,“ pronesl tiše, „někdy si říkám, proč sakra vychovávám děcka tady v Londýně. Manželčina rodina pochází z Walesu. A mě občas napadne, jo, to by bylo přesně to pravé. Sbalit všecky krámy a odstěhovat se tam. Ve Walesu na něco takovýho nenarazíte.“ Přikývla jsem, i když v duchu jsem si pomyslela, že i ve Walesu se tu a tam vyskytne nějaký ten pokus o vraždu. „Kolik je vašim dětem?“ zeptala se Poppy s neobratností člověka, který nezávaznou společenskou konverzaci z duše nesnáší. Propisku držela v pohotovosti nad otevřeným notesem. „Jednomu čtyři a druhému zanedlouho dva.“ Nedíval se na nás, pohled upíral dozadu na policejní pásku ovíjející se kolem místa činu, na tu kaluž krve. Byl to pohledný muž, štíhlý, s ostře řezanými rysy a tmavými, nakratičko ostříhanými vlasy. „V takovéhle dny… Já nevím, to člověka vážně nutí k zamyšlení, nemyslíte? Říkáte si, jaký život jim vlastně chcete nabídnout?“ „Amen,“ zamumlala Poppy. „Takže, promiňte, ale říkal jste, že vám právě končila směna…“ „Cože?“ Christian obrátil pozornost zpátky k ní a lehce potřásl hlavou. „Ne, už jsem skončil. Základnu mám v Brentu. Sem chodím jenom trénovat, do centra bojových umění v Tavistock Place. Zaparkoval jsem…“ „Kde?“ zeptala jsem se. Rozhlédl se kolem, jako by se snažil zorientovat. „Jo, nahoře u Slepeckého ústavu, tuším. Zrovna jsem si dával věci do kufru, když jsem uslyšel to hlášení ve vysílačce. Došlo mi, že jsem jenom kousek odtud, tak jsem popadl lékárničku a rozběhl se sem. Dorazil jsem do parku…“ „Odkud?“ přerušila jsem ho. „Kudy jste sem přišel?“ 30

Dokonala obet_368 str.indd 30

10.06.20 21:58

DOKONALÁ OBĚŤ

Ukázal nalevo od nás, k farmaceutické fakultě. „Z horního konce. Přiběhnu sem a vidím na zemi ležet tu oběť.“ Potřásl hlavou. „Pořádný nadělení. Byla při vědomí, však jste to sama viděla, a bojovala o život. Po útočníkovi nebylo nikde ani stopy.“ „A cestou sem jste nikoho neviděl? Podle svědkyně ten muž zmizel severní branou.“ Zavrtěl hlavou. „Ne, bohužel.“ Povzdychl si a upřel na mě lítostivý pohled. „Musím vás ale varovat… Je na tom vážně špatně. Taková zranění…“ Jeho pohled se svezl k zemi. „Nedělal bych si velký naděje.“ Do těchhle věcí se nesmíte příliš angažovat. Nesmíte si je připustit k tělu, nechat se pohltit tou tragičností. Protože sama tahle práce je tragická, je bolestná, a pokud se jí poddáte, pokud ji začnete citově prožívat, pak se v tom utopíte. „Pohnul jste s ní nějak, když jste ji ošetřoval?“ zeptala jsem se hlasem tvrdým jako ocel. Christian zavrtěl hlavou. „Ležela na zádech. Ruce pořád zvedala ke krku, jak jste to viděla, když jste se tu objevila. Pochybuju, že by si pořádně uvědomovala, co se jí stalo. Zůstala v podstatě tak, jak jsem ji našel.“ Složil ruce na hrudi, na latexových rukavicích mu naskákaly faldy. „Upřímně, na tyhle hnusy je lepší moc nemyslet. To byste se pak ráno nedonutila vylézt z postele.“ Z duše jsem s ním souhlasila. Chvíli mě studoval pohledem. „Má štěstí, že jste sem dorazila tak brzo.“ Škubla jsem sebou. „Já… Vždyť jsem přece nic neudělala.“ „To ne,“ připustil měkce, „ale poskytla jste jí útěchu. A to je v takovýchhle chvílích velice důležité.“ Přikývla jsem, protože uspořádat v hlavě slova mi trvalo déle, než by mělo. „Podám hlášení inspektorovi a pak se poohlídnu po příjemně horké sprše,“ řekla jsem a s grimasou ve tváři jsem ukázala na svoje oblečení. 31

Dokonala obet_368 str.indd 31

10.06.20 21:58

E M M A K AVA N AG H

Zdravotník se ušklíbl. „Jo, taky bych řekl, že tenhle styl už se trochu přežil.“ Jenže to už jsem mu přestala věnovat pozornost a mé nohy se ponořily do trávy zvlhlé rosou. Na okraji mého zorného pole se mihotavě třpytily duhové barvy. Útočník utíkal na sever, přes Brunswick Square Gardens k zábradlí obrostlému živým plotem a bráně z tepaného železa. Běžel tak rychle, že zmizel dřív, než se tam dostal Christian. Pustila jsem se tedy na sever, cestou, kterou se podle mých předpokladů vydal. Opatrně jsem se vyhnula krvi i kriminalistickému technikovi v ochranném obleku Tyvek, který upíral soustředěný pohled na stébla trávy a to, co mezi nimi zůstalo po Jane Doeové. Kdybych byla já na místě pachatele, kdybych se pokusila za bílého dne někoho zavraždit a kdosi mě přitom vyrušil, snažila bych se držet ve stínu řady stromů a minimalizovat tak šanci, že mě někdo zahlédne, získat čas, abych si mohla všechno promyslet a naplánovat si, co podniknu dál. Pod podrážkami mých bot povrzával tvrdý asfalt, jehož okraje se ztrácely v měkké, deštěm nasáklé půdě. Pod převislými větvemi popínavých keřů se tvořily ostrůvky stínu a chladu. A pak se v rozryté hlíně objevil jakýsi nezřetelný tvar, který by člověk snadno přehlédl, pokud by ho vyloženě nehledal. Částečný otisk boty. „Šéfe!“ vykřikla jsem. Přidřepla jsem vedle té stopy. Na zemi se jasně rýsovala přední polovina boty a v ní nezřetelný otisk vzorku podrážky. Nacházela se v malém shluku keřů, skrytá pohledům z cestičky. Stáhla jsem se do sebe a soustředila se. A pak jsem něco zahlédla… Chvíli mi trvalo, než mi došlo, co jsem to viděla, a než se mi to podařilo znovu najít, ale bylo to tam, asi metr od té stopy, kousek trávníku, který vystupoval oproti zbytku. 32

Dokonala obet_368 str.indd 32

10.06.20 21:58

DOKONALÁ OBĚŤ

„Je to krev?“ Noah jen zlehka oddechoval, ačkoli sem musel přiběhnout. Přidřepl vedle mě a naklonil se do stínu. „Vypadá to tak.“ Nejasně jsem si uvědomovala pípání vysílačky a inspektorův hlas, klidný a velitelský, ale nevěnovala jsem tomu pozornost. Aspoň tedy ne víc, než bylo nutné. Ten chlap byl tady. Potom, co ji pobodal a byl přinucen utéct, protože ho vyrušili, se zastavil tady. Proč? Že by snad uklouzl, upadl, a aby si nenatloukl, vymrštil zakrvácenou ruku před sebe a zachytil se o zem? Napřímila jsem se a rozhlédla se po okolí. Tenisové kurty za drátěným plotem. Budova farmaceutické fakulty z červených cihel vykukující skrz protější bránu parku. A pak jsem tlumeně a jakoby z velké dálky uslyšela své jméno. Obrátila jsem se a pokusila se na to volání soustředit. Inspektor se mezitím zvedl a popošel o kus dál po cestičce, kde se teď nad něčím skláněl, dlouhé tělo zlomené v pase jako jedna z těch stařičkých hraček, pijících ptáčků. „Co tam máte, šéfe?“ „Odpadkový koš,“ zvolal krátce a vzhlédl, ne ke mně, ale k blížícímu se kriminalistickému technikovi. „Mohl bys mi ho, prosím tě, okouknout, Joe?“ Joe v bílém overalu stroze přikývl a rozprostřel na trávníku plastovou plachtu. Občas se vám během kariéry přihodí, že před sebou vidíte probíhat věci, které jako by se už staly někdy předtím. Možná za to mohou zkušenosti, desítka let policejní práce, která vytváří šablonu, podle níž se tyhle události napohled nevyhnutelně odvíjejí. Technik se nahnul do odpadkového koše, a jak jím pohnul, uvolnil závan nasládlého pachu zkaženého jídla. Zaváhal a chvíli cosi v té tmě uvnitř obhlížel. Dál už to pokračovalo přesně jako předtím v mé hlavě, prázdný šustivý obal, stránka z The Times. Kabelka Jane Doeové. 33

Dokonala obet_368 str.indd 33

10.06.20 21:58

E M M A K AVA N AG H

Z hrdla se mi vydral zadržovaný dech, adrenalin, který předtím vystoupal až bůhvíkam, s rozuzlením zase klesl. Záhada rozřešena. Konec hry. „Šéfe?“ Kriminalistův hlas zněl tiše, zpěvný skotský přízvuk v sobě skrýval varování. „Co?“ Technik se k nám otočil, rukama v rukavicích obrátil kabelku vzhůru nohama a rozevřel ji dokořán. „Je prázdná.“

34

Dokonala obet_368 str.indd 34

10.06.20 21:58

2. kapitola

„She loves you, jé, jé, jé…“ Na lavičce zastrčené v zadní části nástupiště trasy Piccadily Line seděla mladá žena, velice štíhlá a s vlasy spletenými do tisícovky drobných copánků a tiše, jakoby pro sebe, si prozpěvovala. Nenápadně jsem po ní pokukovala a v duchu jsem přemýšlela, jestli ví, že ji slyším, nebo jestli žije v přesvědčení, že její tichý hlas zanikne, že se ztratí v šumu dalších hlasů, v drnčivém rachotu přijíždějícího vlaku metra. Podívala se na mě, usmála se a začala vyzpěvovat hlasitěji. Už to byly tři hodiny. A naše oběť dosud neměla jméno. Povzdychla jsem si, popotáhla okraj náhradní halenky, kterou jsem schovávala ve skříňce v šatně, a zaměřila jsem se na záda lidí, kteří stáli přede mnou, obyčejných lidí, kteří prožívali svůj obyčejný den. Nepolevující veselé vyzpěvování té dívky mě ubíjelo, a tak jsem přesunula pozornost k ukazateli nad její hlavou. Příští souprava přijede za pět minut. Na nástupišti bylo dusno a nedýchatelno oproti otevřenému Brunswick Square, i když i tam začalo být nakonec k zalknutí vzhledem k té dlouhé frontě svědků, kteří se hlásili jeden za druhým. Viděla jsem, jak ta oběť přechází silnici u nákupáku Brunswick Centre. Viděl jsem ji procházet kolem brány do parku. Viděla jsem ji. Viděl jsem ji. Zdálo se, že ji viděl snad celý Londýn, a přesto nikdo netušil, co je ta žena zač. A co on? Kdo? Jak je to možné? Jak je možné, 35

Dokonala obet_368 str.indd 35

10.06.20 21:58