Issuu

PAVEL BRYCZ

Česnek útočí, se vším zatočí!

Emil a upíři: Česnek útočí, se vším zatočí! Text © Pavel Brycz c/o Dilia, 2020 Illustrations © Komára, 2020 ISBN 978-80-242-6524-7

Všem, kteří zlu čelí čelem. A česnekem. Pavel Brycz

1. kapitola

Škola vzhůru nohama a Ela a He la ukazují zoubky.

„Všechny zásoby česneku jsou v čudu!“ bědovala vedoucí školní jídelny Laďka Opatrná a obě brady se jí třásly. „Nezůstala ani palička.“ Paní ředitelka Moravcová naštvaně blýskala očima. „Toho bohdá nebylo, aby se na naší škole kradlo,“ skřípala zuby a popadala dech. „A ještě k tomu česnek! Kdo to jen mohl udělat? Proč nevyloupil

kabinety, počítačovou učebnu nebo ředitelnu? Proč neukradl sbírku drahých kamenů?! K čemu mu bude česnek?“ „Hi, hi, hi,“ uculovaly se komtesky Ela a Hela. Kapesníčky si cudně zakrývaly své obrovské upíří špičáky. Naše třídní slečna Šťastná vzdychla. „Víte, paní ředitelko, pachateli bude česnek k ničemu. Vysvětlím vám to.“ Přiblížila ústa k uchu paní ředitelky a špitala. Paní ředitelka Moravcová vyvalila oči ještě víc. „Šepity šept, špity špit.“ „Takže vy myslíte, paní kolegyně,“ čertila se paní ředitelka, „že to byl zlý úmysl? Sabotáž! Někdo chce mařit můj výnos o zdravé kuchyni?!“

Vedoucí školní jídelny Laďka Opatrná souhlasně přikyvovala. „Ano, udělal to nějaký kazisvět, paní ředitelko. Někomu vadí hovězí na česneku, česnekové ragú, česnekové špízy, pečený česnek nebo česneková bramborová kaše.“ „Hm, to všechno máme v naší škole na jídelníčku?“ žasla paní ředitelka. Nás dvacet šest česnektariánů ve třídě 4. A se mlsně oblízlo. „Ano, jistě, paní ředitelko, od pondělka,“ přikývla zachmuřeně vedoucí školní jídelny a vytáhla z kapsy zástěry list papíru. „Tady je všechno černé na bílém.“ „Česnekové hody,“ zírala paní ředitelka na týdenní jídelníček, „hm, tak než nakoupíte nové zásoby, použijte náhradní surovinu.“

„Ale to nejde, paní ředitelko,“ vykřikl jsem nahlas. „To nejde, jako že se Emil jmenuju a jsem česnektarián a bi…!“ Slečna Šťastná si dala prst před pusu a vyslala ke mně prosebný pohled. „Pssssssssssssssssst!“ … jec upírů už jsem spolkl. „Ehm, mohli bychom použít cibuli, kari, papriku a chilli,“ připustila zamyšleně vedoucí školní jídelny. „To by snad šlo.“ „Ale to bude ukrutně nebezpečné…,“ neudržel jsem jazyk za zuby.

Paní ředitelka se na mě nervózně podívala. „No, dobře, chilli vynechte. Pálivou kuchyni bychom u rodičů a spolku přátel školy neobhájili. Ale jakmile doplníte zásoby česneku, vařte podle plánu. Jestli dobře rozumím, pachatel je odpůrce nového zdravého jídelníčku. Každý, kdo odmítne jíst česnek v jídelně, bude tedy podezřelý. A my ho tak snadno dopadneme! Trest bude přísný.“ Mrknul jsem po očku na upírky Elu a Helu. Pořád se chechtaly jak divé. Kousaly své kapesníčky. Určitě je ukrutně bolela bránice. Vyhrály první kolo. Více než polovina školy se nestane česnektariány, a tudíž proti nim nemá žádnou ochranu. Nebezpečná situace! Jako by mezi bezbranné ovečky pustily hladové vlky. Tedy vlčice. Na důkaz, že mi čtou myšlenky, zvedly komtesky své kapesníčky. A zacvakaly na mě svými ostrými tesáky. Brrrrrrrrrrrrrr! Něco vám řeknu: Nikdy nepodceňujte upíra. Je to nebezpečný nepřítel. Zákeřný. Myslíte si, že jste ho připravili o moc a všechny

výhody. Oslabili ho. Ale nenechte se zmýlit. Vždy najde vaše slabé místečko. A tak se stalo, že hrabě Esterházy nechal všechny zásoby česneku ve spíži naší školní kuchyně zmizet. Jak to udělal? Rozhodl jsem se, že se při nejbližší příležitosti vydám do školní jídelny. Já na to přijdu. Vtom spolužák Mója vykřikl a ukázal otevřeným oknem ven. „Podívejte, hoří!“ Klárka, misska třídy, zděšeně vykřikla. Vtipálek Bořek zavětřil: „Čichám, čichám, že si náš česnek někdo pěkně osmahl. Nejspíš nový recept.“ A opravdu. Ucítili jsme, jak kouř z obrovských plamenů přináší ze zahrady silnou vůni česneku. Tak silnou, až se komtesky Ela a Hela přestaly smát a zapotácely se. „Paní ředitelko, můžeme jít na chodbu? Je nám nevolno,“ zaškemraly.

„Okna, zavřete okna!“ zavelela paní ředitelka. „A volejte hasiče!“ Tu hodinu se už nic nepřihodilo. Komtesky Ela a Hela mohly jít domů kvůli nevolnosti. Jely tramvají na hřbitov na Olšanech, aby se v rakvích vyspaly. Mezitím přijely k doutnající hranici, kde shořel česnek, hasičské vozy. Postříkaly popel vodou, aby se požár nerozšířil. A já se v nastalém zmatku vyplížil ze třídy. Šel jsem omrknout jídelnu. Tohle hrabě Esterházy rozhodně neudělal sám. Ano, vymyslel ďábelský plán, ale sám by se česneku nikdy nedotkl. Ani v rukavicích. Určitě si našel lidského spojence. Někdo nás zradil a já tomu přijdu na kloub. Smát se budu naposled já, ne hrabě Esterházy. Tak přísahám.

2. kapitola

Emil na stopě tajemného pomocníka hraběte Esterházyho.

Vplížil jsem se do kuchyně školní jídelny. Je obrovská. Blyští se v ní stříbrné sporáky. Na stříbrných deskách pracovních stolů leží velká prkýnka na krájení masa, zeleniny, brambor a cibule. Všude v regálech se válejí hrnce, na stěnách visí pánve a u stěn čekají myčky na nádobí. Na vykachlíčkované podlaze stojí kuchyňské roboty.

Je tu tak čisto, že by se dalo jíst ze země. Ale pochopitelně se nejí. To by hygienik nikdy nedovolil. Ovšem možná by nepovolil ani přítomnost dvou malých upírek ve škole. Všechno nádobí teď leží ladem. Nikde ani noha. Kuchařky zmizely. Normálně by tu vládl čilý ruch. Kuchařky by nám třem stům žáků a učitelům vařily dnešní oběd. Ale spiknutí upírského táty a dvou mých nových upírských spolužaček překazilo plány. Kuchařky teď jistě smutně sledují spálený česnek na zahradě a čekají na pokyny vedoucí školní jídelny Laďky Opatrné. Tento den se zapíše do historie školy jako černé pondělí česnektariánů. Horší než pátek třináctého. Někde tu kolem krouží potměšilý upír Esterházy. A jestli ne, určitě se vrátí!

Stejně jistě, jako že zítra přijdou do školy komtesky Ela a Hela osvěžené spánkem v hrobce na Olšanech a žíznící po krvi. Já a mí spolužáci si dávku česneku do krve doplníme doma z vlastních zdrojů. Potřeme si topinku česnekem. Ale co hazardéři, kteří doma nejedí česnek? A naše školní jídelna jim ho teď nenabídne! Ti by se měli škole vyhnout na sto honů. Paní ředitelka by měla až do chvíle, než školní jídelna zajistí jejich ochranu, vyhlásit česnekové prázdniny. Ale copak můžu paní ředitelce prozradit, že nové žákyně z Hrobu pijí krev a spí v rakvích? Stačí, že se musela smířit s výpovědí pana učitele Komára. Ten jí popravdě napsal, že se stal upírem, a nemůže tedy vykonávat práci pedagoga, protože by byl pro celou školu nebezpečný. Navíc chtěl, aby šly komtesky po tři sta letech, které zameškaly, do školy. Mají právo tu být. Fakt zapeklitá situace.

Uslyšel jsem podezřelý hluk. Vycházel zpoza bílých dveří, na kterých visel štítek: „Zásoby“. Ha, pomyslel jsem si. Pachatel se vrátil na místo činu. Zloděj a palič česneku tam něco kutí. Skočil jsem ke klice a prudce dveře rozrazil. „Ach!“ vykřikla poplašená paní kuchařka Sladká Kyselá. „Fuj, to jsem se lekla.“ Držela se za srdce a slyšel jsem, jak jí buší. „Buch, buch, buch.“ „Co tu hledáte?!“ uhodil jsem na ni. „Já?“ podivila se. „Pracuju. Dělám po té loupeži inventuru. Ale co tu děláš ty, Emile? Nemáš být náhodou na vyučování?“ „Hm,“ pokývl jsem zklamaně hlavou. Hodná paní Sladká Kyselá, sama česnektariánka jako já, to být nemohla. Ta by nás upírům nikdy nezradila. Dřepl jsem si na bobek. „Víte,“ spustil jsem. „Pátrám po zloději česneku. Látku doženu. Nevšimla jste si něčeho podezřelého, když jste prohlížela spíž?“

„Všimla,“ pokyvovala hlavou paní kuchařka. „Bral jen česnek. Všechno ostatní zůstalo. Vzal zásoby česneku na celé pololetí. Takovou hromadu, že by musel být silný jako býk.“ „Páni,“ vydechl jsem. „Esterházy má jako každý upír obrovskou sílu… Že by přece?!“ „Kdo to?“ zajímala se udivená paní Sladká Kyselá. „Ále nic,“ mávl jsem rukou. Mozek mi pracoval na plné obrátky. „Zajímavé je, že jsem našla ve spíži na podlaze tohle,“ kuchařka mi zamávala před očima malým předmětem. Zíral jsem na něj a nechápal, k čemu slouží. „Stopa,“ polkl jsem. „Ale co to je?“

„Černá sponka do vlasů,“ šikovné prsty paní kuchařky zacvakaly zavírací sponou. „ Žádné z kuchařek nepatří. Takové nosí děvčata, když si spínají dlouhé vlasy do culíku. Říká se jí francouzská sponka.“ „Vážně?“ zablekotal jsem. Nedávalo to smysl. Pachatel silný jako býk a přitom holka s dlouhými vlasy? Nemohly to být nakonec komtesky? Upírky samozřejmě zdědily obrovskou sílu po tatínkovi Esterházym. Ale ty přece mají stoprocentní alibi. Všichni jsme je ve třídě viděli. Navíc se česneku štítily stejně jako hrabě. Možná i víc. „Podívej, Emilku,“ kuchařka si sundala z hlavy svůj bílý šátek. Rozpustila si vlasy a scvakla je černou sponou.

„Hm, takhle to tedy vypadá,“ ucedil jsem. „A vy byste pytel s česnekem na pololetí pro 300 žáků a učitele uzvedla?!“ „Ani náhodou,“ zavrtěla hlavou kuchařka. „Z toho bych dostala kýlu. Těžké věci za nás nosí nový pan školník Řeřicha. Ještě ho nemůžeš znát. Nastoupil až na začátku školního roku.“ „Aha, takže školník je hlavní podezřelý,“ ujelo mi nechtěně. „Ha, ha, ha, ha, cha, cha, chá, ja, cha, cha, chá!“ smála se paní Sladká Kyselá na celé kolo. „Boženko, slyším, že jsi dneska výborně naladěná,“ hlásil školník pan Řeřicha, který právě vcházel do jídelny. Za ním cupitala vedoucí školní jídelny Opatrná a čtyři kuchařky. Školník vlekl obrovský pytel s cibulemi a utíral si pot z čela. Nad čelem měl pusto a prázdno. Plešatý jako upír Nosferatu. Ten tedy opravdu černou sponku neztratil. Už chápu, proč se paní Sladká Kyselá smála jako pominutá.

„Ha, ha, ha,“ zasmál jsem se taky. „Do práce, dámy, čas letí,“ zatleskala vedoucí školní jídelny. „Jídelníček neměníme, ale vaříme bez česneku. Tak ať to sviští!“ Vytratil jsem se. Šel jsem chodbou do třídy a sponku pevně svíral v dlani. Okruh podezřelých se zúžil. Holek s dlouhými vlasy je plná škola. Ale žádná nemá sílu býka.

Aspoň myslím. Pak připadá v úvahu nějaký muž. Z učitelů ale nikdo dlouhé vlasy nenosí. Ti mají spíš účesy jako školník. Musí to být tedy někdo z žáků, co nosí culíky. Siláci z vyšších tříd. Nějaký osmák, nebo deváťák. A těch zase tolik nebude. Myslím, že bych je napočítal na prstech jedné ruky. Spokojeně jsem zastrčil předmět doličný do kapsy džín. Během přestávky jsem se vmísil mezi spolužáky. Slečna učitelka Šťastná si mé nepřítomnosti ani nevšimla. Anebo nad ní zavřela oči. Řešila se totiž pořád ta záhada uloupeného česneku. A tak mě minulo dohánění látky. Mójovi, Klárce a vtipálkovi Bořkovi jsem stopu ukázal. „Jé, ta je šmrncovní, ukaž,“ vyrvala mi ji parádnice Klárka z ruky. „Budu ji nosit.“ A hned si s ní sepnula vlasy. „Nevadí ti, že patří zločinci?“ promluvil kupodivu bez vtipkování Bořek. Ale misska třídy vytáhla zrcátko a prohlížela se v něm.

„Ne, jediné, co mi vadí,“ ušklíbla se, „že když už má někdo sílu jako býk a vlasy jako indián, stojí na protější straně barikády. Jestli já nemám slabost spíš pro zloduchy, hi, hi, hi.“ Zatvářili jsme se kysele. Je to ale číslo, tahle Klárka. Během vyučování se nic dalšího nestalo. Při obědě v jídelně jsme bedlivě pozorovali strávníky. Nejvíc nás zajímali ti, kdo si nově přihlásili oběd, když se z něj předtím odhlásili. Odpůrci česneku. Bylo jich docela dost. V osmé a deváté třídě dokonce i nějací siláci. Ale ti byli ostříhaní mašinkou až na kůži. Nikde žádný superman s vlasy jako Ozzy. Cítil jsem knedlík v krku a veliké zklamání. Co když hrabě Esterházy našel komplice mimo školu? Zaplatil mu a poslal ho do školy. A kde se

vlastně hrabě ukrývá? Neměli bychom po něm i komteskách pátrat? Dřív než polovina školy skončí proměněná v upíry?! „Kamarádi, v noci musíme vyrazit na Olšany,“ zašeptal jsem. „Teple se oblečte a vezměte si baterky.“ „A k večeři snězte řádnou porci česneku,“ zvedl prst vtipálek Bořek, „ať jsme pro naše nepřátele řádně nechutný.“ „Paráda,“ zatleskala Klárka, miss třídy. „Vezmu si na noční výpravu svůj emo kostým upírky na maškarní. Budete čubrnět, pánové. A ta sponka k němu bude fakt boží!“

3. kapitola

Klárka slíbila upírský kostým, ale země se po ní slehla.

„Už nemůžeme na Kláru dál čekat,“ prskal jsem zlostně na své spolužáky. Moje náramkové hodinky, které jsem dostal za vysvědčení, ukazovaly přesně tři čtvrtě na dvanáct. Mója zamával velikou baterkou a chápavě přikyvoval. Vtipálek Bořek se uchechtl.

„To víš, než se kráska převlékne do večerní róby, trvá to věky. Zvlášť, když slíbila upírský kostým. Ta dorazí přesně o půlnoci.“ „Jsme tu strašně na ráně,“ ukázal jsem na nás tři před branou hřbitova. „Co si myslíte, že udělají policajti, až zmerčí v noci před hřbitovem tři děti? Lapnou nás a šmytec.“ „Hele,“ otevřel Mója mřížovou bránu Olšanského hřbitova jako nic. „Nemělo by být zamčeno? Co když už šla Klára dovnitř?!“

„Páni…!“ rozbušilo se mi srdce a chytil jsem se za krk. „Aby se jí tak něco nestalo. Honem, nečumte a poběžte!“ Rozeběhli jsme se po široké cestě mezi hroby. Tady už nesvítily pouliční lampy. Tma jako v pytli. Nad námi zářil jen srpek měsíce. Žaludek jsme cítili až v krku. V záři měsíce občas přeletěl tichý netopýr. Rozsvítili jsme baterky a šajnili na všechny strany mezi hroby. „Hele, Emile, já myslím, že si komtesky a hrabě vyhlídli ubytování v zapadlejším koutě, ne tady,“ zauvažoval Mója, „musíme to tu prošmejdit do poslední cestičky.“ „Rozdělíme se,“ navrhl vtipálek Bořek. „Až někdo najde nějakou stopu, zavolá ostatní.“ „A jaký si domluvíme signál?“ zeptal jsem se. „Udělá takhle...,“ Bořek zvrátil hlavu dozadu a začal výt jako vlk. „Húúúúúúúúúúúúúúúúúúú….“ Uculil jsem se. Dělá si Bořek srandu, nebo to myslí vážně?

„To by bylo nápadný,“ namítl Mója. „Lepší bude tohle.“ A Mója napodobil soví houkání. „Húúúúúúúúúúúúúúúúú, húúúúúúúúúúúúúú,“ houkal jako sýček. Hodně pomatený sýček. „A co třeba tohle?“ začal jsem napodobovat krákání havranů. „Krááááááá, krááááááá, krááááááááááá…!“ „Ne, nejlepší je vytí!“ dupnul si Bořek. „Havrani v noci spí. Húúúúúúúúúúúú!“ „Sýček,“ odporoval Mója. „Húúúúúúúúúú…..“ „Jedině havran, pánové, kráááá, kráááá,“ tvrdohlavě jsem krákoral. Vyráželi jsme skřeky jako pominutí. Dodávalo nám to odvahy. Půlnoc se blížila, už zbývalo jen pár vteřin. Klárka nikde. A tam někde číhají upíři. A tak jsme se předháněli jako strýček Jedlička nebo skučící orchestr.

„Pssssssssssst, slyšíte?!“ zarazil nás Mója. Zmlkli jsme. Ale co se nestalo? Jako bychom slyšeli naši ozvěnu. „Húúúúúúúú, húúúúúúúúú,“ blížilo se z levé strany ze tmy. „Húúúúúúúúúúú, krááááááááááá, kráááááááá,“ přilétalo z druhé strany. „Ty vago, koukejte!“ vydechl Mója a ukázal na stíny, které se motaly lesem křížů. Ty černé mátohy povykovaly zvuky, co nám ukradly. A blížily se nezadržitelně k nám. „Húúúúúúú, krááááááááá, húúúúúúúú,“ vyly a krákaly na sebe a plavnými skoky přeskakovaly hroby. „K zemi. Honem!“ syknul jsem na kamarády. Žuchli jsme na zem a zhasli baterky. Příšery se svolávaly k půlnočnímu dostaveníčku koncertem, který jsme začali. Kryli jsme se za studenými

náhrobky a opatrně šmírovali. Ale už jsme drželi jazyk za zuby. Nejsme sebevrazi. „Hrabě Esterházy,“ zašeptal Mója. Skutečně jsem poznal vysokou postavu hraběte v černé pláštěnce. Svítil si zapálenou loučí. Při každém zavytí vycenil zuby. Dokonce i na mě, zkušeného upírobijce, padl strach. Za patami hraběte bělostně svítily do tmy šatečky komtesek. I ony vyrážely legrační úpění. Chechtaly se jako pominuté. Určitě se skvěle bavily. Z druhé strany klopýtal mezi hroby k trojici upírů vlasatý kluk. Dedukce z francouzské sponky seděla. Dlouhé černé vlasy mu splývaly na ramena. Může chodit tak do devítky. Vysoký hromotluk. Pačesů jako metalový muzikant. Černé triko s pavoučí sítí. Přes tričko koženou bundu s cvoky, úzké černé kalhoty, na nohách kanady. V jednom kuse škrtal zápalkami, aby si posvítil. A u toho vyl jako vlk z hororu. „Húúúú!“ V záři sirky jsme uviděli i jeho tvář. Byla děsivá. Musel mít bíle napudrovaný obličej jako na