PAVEL BRYCZ
Kdo se bojí, nesmí do školy!
Emil a upíři: Kdo se bojí, nesmí do školy! Text © Pavel Brycz c/o Dilia, 2019 Illustrations © Komára, 2019 ISBN 978-80-7617-830-4
Všem, kteří zlu čelí čelem. A česnekem. Pavel Brycz
1. kapitola
Školní jídelna vaří ve velkém česnek a 4. A provolává slávu.
Máte odvahu číst tuhle knihu? Jasně. Přece nejste žádní strašpytlové! Už jsem vám vyprávěl o městečku Hrob a o hřbitovu. O sobě a o mém boji s upíry. O dědečkovi Leopoldovi a babičce Marii i jejich obrovitém bernardýnovi Milošovi. Ti mi dodali odvahu nikdy se nevzdat. Ani když mi šel po krku sám hrabě Esterházy. Věčně žíznivý piják krve se
9
silou medvěda grizzlyho. I ten mě ale škrtnul z jídelníčku. Dokonce jeho zákeřné dcerky, komtesky Ela a Hela, ostrouhaly a musely držet dietu, i když si na mě brousily strašlivé špičáky. Vypadají v princeznovských šatičkách jako neviňátka, ale zuby by jim záviděl i šavlozubý tygr. No, jen se na ně podívejte! Brrrrrrrrrrrrr! Vybafnout na vás, možná si ustříknete do kalhot. A teď si představte, že by k vám nastoupily do školy. Jen si to představte! Báli byste se? Schovávali hlavu pod polštář? Ráno před školou rodičům
říkali: „Mě ukrutně bolí bříško!“ Strkali teploměr do čaje, abyste předstírali teplotu? Stěžovali si na bolest hlavy? Udělali cokoliv, abyste zůstali doma v posteli? Anebo si pořádně potřeli česnekem topinku k snídani a vyrazili, protože jste upírobijci jako já a máte pro strach uděláno?! Ale budu vám vyprávět všechno od začátku. „Crrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrr!“ zazvonilo na hodinu literární výchovy. Za okny třídy proháněl vítr žluté a rezavé listy. Byl sychravý den těsně před svátkem Dušiček. Ale do 4. A právě vešlo sluníčko. Slečna učitelka Šťastná vplula do třídy a líbezně se usmála. Všech nás dvacet šest žáků 4. A povstalo a zazubili jsme se na ni jako z reklamy na fluorku. Vždycky jsme naši krásnou černovlasou třídní milovali. Ale od chvíle, kdy jsme ji vyrvali ze spárů hraběte Esterházyho a v poslední vteřině zabránili,
11
aby ji vysál jako malinovku, jsme se těšili z každé vteřiny s ní. „Dobré ráno, děti,“ pozdravila, „posaďte se.“ Posadili jsme se a viseli jí na rtech. „Mám pro vás báječnou zprávu,“ zajásala a zamávala listem papíru. „Paní ředitelka právě podepsala rozhodnutí o změně jídelníčku v naší školní jídelně.“ „Není možné…,“ zalapal po dechu Mója. „A netrvalo to ani dva měsíce od naší záchranné výpravy na hřbitov.“ Můj spolužák z lavice měl ještě živě před očima svůj marný zápas s hrabětem Esterházym proměněným ve smrtihlava. Protrhl mu obrovskou silou síťku na motýly a frnkl do černé oblohy nad hřbitovem. Vyzrát na upíra opojeného krví našeho učitele Komára se Mójovi nepovedlo. „Konečně žádné uho, sláva!“ zavtipkoval Bořek. „Odteď si na nás nesmlsne žádný upír, ani učitel, který by nám pil krev. Hip, hip, hurá! Pryč
12
s uhem – univerzální hnědou omáčkou. Ať žije česnek!“ „Ať žije česnek!“ vykřikla Klárka, miss třídy. Vyskočila z lavice a udělala několik půvabných tanečních pohybů jako mažoretka. „Česnek, česnek, česnek!!!“ skandovali bouřlivě ostatní spolužáci. Od onoho památného školního výletu na hřbitov do Hrobu byli přesvědčenými jedlíky česneku jako já. Všichni se stali přes noc česnektariány. Baštili česnečku i topinky jak diví. Podepsali jsme taky po návratu do školy petici, aby školní jídelna vařila to, co nám chutná.
Elixír mládí a lék na divoké upíry. Česnek, česnek a zase česnek! „Ano, mládeži,“ zčervenala ve tváři slečna Šťastná. „Hrdinná oběť pana učitele Komára zabrala.“ „Zabrala, zabrala!“ přikyvovali jsme všichni. „V dopise paní ředitelce vysvětlil, že jako upír nesmí dál na naší škole učit,“ vysvětlovala nám slečna Šťastná, „dokonce nemůže na půdu školy ani přijít. Vždyť by mohl být se svými čím dál většími zuby a žízní po krvi nebezpečný. A paní ředitelka Moravcová uznala, že česnek ve školní kuchyni je nutný.“ „To tedy je!“ vykřikl jsem. „Stejně nutný jako sůl. A ta je nad zlato!“
„No, zlato by taky nebylo k zahození,“ pípla Klárka, miss třídy. Ráda se parádila. Taky na ni byl parádní pohled. „Ehm,“ odkašlala si slečna Šťastná. „Kolega Komár se stal upírem, abych dál mohla žít jako člověk. Vidět se v zrcadle. Pít nebublinkovou vodu. Mít rudá ústa díky rtěnce, ne lidské krvi. Neděsit módní policii a zubaře. A nespat přes den v nepohodlné rakvi. Zatleskejme mu…“ Všichni jsme horlivě tleskali. Dokonce i vtipálek Bořek. I když ten vystrčil nad lavici nohy a plácal chodidly v pantoflích tak šikovně, že jsem se rozchechtal. A slečna učitelka připíchla na nástěnku obrázek pana učitele Komára. Nesehnala žádnou jeho fotografii před proměnou v upíra. Pan učitel nebyl fotogenický. Ani na občance si nebyl vůbec podobný. Vypadal spíš jako bubák. A tak se vyhýbal i školnímu focení. A teď už ho jako upíra, co se neodráží ve skle, žádný objektiv nezachytí. Zbývala jen kresba. A slečna učitelka kreslila nádherně. Trefila ho přesně.
15
Bledá tvář. Planoucí oči. Dva strašidelné upíří tesáky čouhající z pusy. Obrázek pana učitele na nástěnce pak v pravém dolním rohu přelepila červenou páskou. Rozumějte! Pan učitel Komár nebyl mrtvý. Černá páska se nehodila. Jako upír bude žít navždy. Pokud mu nějaký odvážný lovec upírů nepropíchne srdce kůlem. Ale červená páska barvy krve znamenala, že pro náš svět je ztracený. „Minutu ticha za pana učitele Komára!“ špitla slečna Šťastná. Minutu jsme mlčeli. Na naši třídu tedy výkon! Měli by ho zapsat do Guinnessovy knihy rekordů. I když vtipálek Bořek si do pusy musel vrazit ponožku. Sotva skončilo vyučování, vrhli jsme se s řevem do školní jídelny. Paní kuchařky v bílém nás čekaly s česnekovými hody. Česneková polévka se sýrem a v ní kostičky opraženého chleba. Bramboráky s česnekem. Mňamka. Zkuste doma sami. Dám vám recept. Vydyndal jsem ho od paní kuchařky Boženy Sladké Kyselé.
17
BRAMBORÁKY NA ČESNEKTARIÁNSKÝ ZPŮSOB U mě doma na tři porce stačí 240 gramů brambor, jeden a půl stroužku česneku, 60 gramů hladké mouky, jeden hlávkový salát a dvě petrželky. Taky je potřeba jedno vajíčko, přiměřeně rostlinného oleje na smažení, jeden a půl velké polévkové lžíce mléka, půlku malé lžičky majoránky a špetičku mletého pepře. Tak mezi dva prstíky. Brambory omyjete, oloupete a nastrouháte. Paličku česneku taky oloupete a nastrouháte. Pak česnek prolisujete skrz dírky lisu. Uvaříte mléko a horké nalijete k bramborám. Šoupnete tam hladkou mouku, rozkvedlané vajíčko, česnek a pořádně zamícháte. Osolíte podle chuti. Opepříte. Pozor! Přiměřeně. Nezapomeňte na majoránku. Taky tak akorát. A znovu zamíchejte.
Těsto nesmí být řídké. Pokud je, dejte víc mouky. Když ho máte naopak moc husté, přilejte kapku mléka. Na pánvi rozpalte olej a bramboráky smažte z obou stran dozlatova. Hotové zlaté bramboráky dají o sobě vědět báječnou vůní česneku. Podávejte je ozdobené nasekaným hlávkovým salátem a petrželkou. Až vám někdo zazvoní u dveří díky
19
linoucí se vůni, budete vědět, že to není v žádném případě upír. Upíři se vyhnou vašemu domu velikánským obloukem. Ten den si dvacet šest česnektariánů ze 4. A vychutnalo. Každý jsme spořádali dva plné talíře polévky a tři bramboráky. Ale víte, že mezi třemi sty žáky a učiteli školy se našla polovina, která odmítla jíst jídlo s česnekem? Blázni! Kdyby jen věděli! Brzy budou litovat a třást se strachy.