Issuu

Originální vydání TIME´S LEGACY

Přeložila Eva Křístková

Daphne a Tonymu s láskou

Zda jeho nohy kdysi dávno stoupaly v kopcích zelených? Zda Boží beránek byl viděn v pastvinách vlídných anglických? William Blake, Jerusalem

Tak jisté, jako že náš Pán přišel do Priddy! Místní úsloví

Buďte tedy obezřetní jako hadi… Matouš, 10. 16

Prolog

edový vítr čeřil mělké vody a přinášel s sebou první závan podzimu. Žena se zachvěla, přitáhla si plášť k tělu a chvíli pozorovala, jak se v poryvech prohání rozvlněnými plochami rákosu obklopujícími hrstku malých ostrůvků. V dálce, zalit slunečním svitem, vystupoval k chladnému nebi zelený kužel kopce, odnepaměti zvaného Tor. Z místa, kde stála, nebyly vidět jeho terasy, pradávné kameny, ale člověk dosud cítil sílu posvátna, která z něj vyzařovala. Tam kdesi venku teď bloudil její syn a hrozilo mu nebezpečí. Vzhlédla. Nízko nad zemí kroužilo hejno labutí. Svist a tlukot jejich křídel ohlušoval, když jí přelétaly nad hlavou. Bylo to znamení. Ale čeho? Věděla už, že ve vzduchu se vznáší nebezpečí. Znovu se zachvěla. Poselství přišlo příliš pozdě, než aby toho člověka zastavila. Její muž se nevrátil z Axiomu. Dcera se zmítala v horečkách v domě za jejími zády. Nevěděla, co dělat. Byla sama. Musela jednat, a to rychle. Ptáci dosedli ve větru na vodní hladinu, složili křídla, téměř okamžitě vypadli z formace a začali se pokojně krmit. Plochými zobáky něžně prosívali vodu mezi rákosím. Mysleli, že jsou v bezpečí, že se tady, na konci světa, mohou skrýt, ale na to už bylo pozdě. Byl tu. Někde tam mezi jezery, bahnisky a stékajícími se říčkami chodil bratr jejího muže a blížil se k jejímu domovu, odhodlán zničit vše, co milovala.

Vál vítr, odfukoval mu vlasy z tváře, trhal oblaka na cáry a houfoval je do chumáčů jako mořskou pěnu, pohrával si s větvemi stromů na svahu pod ním, třásl a cloumal listím. Muž se pomalu otočil. Viděl, jak se hluboko pod ním ženou po hladině stíny mraků, tu ji zbarvují do olověné šedi a tu se zase trhají a propouštějí sluneční světlo skládající se v blyštivých odlescích do zlatých a stříbřitých střípků.

†¢ „Pokud tu zůstanu, tak ho zabiju, jestli se mě příště pokusí jen dotknout!“ Reverendka Abi Rutherfordová prudce postavila šálek na malý konferenční stolek. Cambridgeský světící biskup David Paxman se předklonil a položil svůj hrnek vedle jejího gestem, které vyjadřovalo jisté pochopení a nevyřčený souhlas, očividně protiřečící znepokojeným vráskám, jež se mu utvořily mezi obočím. Když přišla, okamžitě s úlevou kvitovala, že nebudou sedět proti sobě u jeho psacího stolu. To by až příliš upomínalo na obraz ředitele a zlobivého žáčka. Biskup namísto toho pokynul k pohovce stojící poblíž proskleného francouzského okna, otevírajícího se na terasu. Cítila vůni růží pnoucích se po zdi kolem dveří tohoto půvabného kamenného domu z dob regentství, který sloužil jako sídlo relativně nového biskupství, zřízeného pro potřeby rozrůstající se obce věřících východní Anglie. Biskup vlastnoručně slil pro oba kávu do konvice a poté se usadil na místo proti ní, odkud ji mohl, jak si s lehkou ironií pomyslela, nerušeně pozorovat, aniž působil dotěrně. Ostatně, on si ji sem přece nezavolal. K téhle schůzce došlo na její vlastní popud a on potřeboval vědět, o co jde. „Všechno se to nějak strašlivě zvrtlo. Musím rezignovat.“ Pohled, který na něj vrhla, když k němu konečně pozvedla zrak, byl zprvu prosebný a poté vzpurný. Na okamžik se jí zdálo, že ji přeslechl. Vzal lžičku a zamyšleně míchal kávu. Trvalo několik vteřin, než odpověděl. „Vylíčíte mi celou tu historii?“ „Je to složité.“ „Celý život je složitý, Abi. V tom spočívá jeho tíha.“ Konečně k ní vzhlédl, a když se střetl s jejím pohledem, usmál se. Viděla, že má nekonečně unavené oči. Byly oříškově hnědé se zelenavými tečkami, nesmírně laskavé a nic jim neuniklo. „Jsem si jist, že jste si všechno velmi důkladně rozmyslela a že jste ke mně nepřišla bez vážného důvodu, Abi, ale přesto si myslím, že budete muset začít od začátku.“ ***

Byla to nepopiratelně přitažlivá žena, i když ji samotnou její vzhled příliš nezajímal. Ve svých dvaatřiceti letech byla štíhlá jako proutek, měla dlouhé, přirozeně vlnité tmavé vlasy a jasné šedé oči. S velkou sebedůvěrou a – jak jí kdosi řekl – obdařena nemalým osobním kouzlem přijela do farnosti svatého Huga za zdí, plna tichého očekávání, že se stane vikářkou na velkém a rušném severním předměstí Cambridge. V těchto dnech a v téhle době, kdy byl anglikánských kněží takový nedostatek, ji proto nemálo zklamalo, když zjistila, že namísto vlastní kongregace dostala pouze místo pomocné vikářky. Předtím sloužila dva roky ve venkovské farnosti u Huntingdonu, kde si odbyla učňovská léta a odkud ji zničehonic odvolali s tím, že má být přeložena jinam. Proč? Jistě, jako svobodnou ženu bez závazků ji přece mohli přeložit mnohem snadněji než ženatého kněze s rodinou, která již v daném místě zapustila kořeny, ale stejně se neubránila pocitu rozčarování. Vždyť je přece dospělá žena s určitou životní zkušeností – před svým vysvěcením se nějaký čas živila jako učitelka dějepisu a novinářka! Když jí ale řekli, že jejím novým působištěm bude veliká farnost, kde se uplatní přinejmenším dva duchovní na plný úvazek, že předešlý vikář onemocněl, a vznikla tudíž naléhavá potřeba jej nahradit, potlačila netrpělivoast. Upokojilo ji i zjištění, že zdejší farnost má vlastně dva kostely. První – kostel svatého Jana – byla velká viktoriánská stavba obklopená lehce omšelými ulicemi, zástavbou ze sedmdesátých let a parcelami, jež sousedily s úpravnými zákoutími rezidenční čtvrti a rozlehlými areály se studentskými byty a garsonkami. Druhý – kostel svatého Huga, podle něhož se celá farnost jmenovala – byla malá středověká svatyně na hranici města a volné krajiny, stojící v místě, kde – dalo-li se věřit územním plánům – měla brzy vyrůst nová zástavba, nicméně v této chvíli si toto místo dosud uchovávalo svůj venkovský ráz. Abi se do onoho kostelíka na první pohled zamilovala už v okamžiku, kdy se na něj přijela podívat, a ve skrytu duše o něm toužebně a možná i trochu provinile uvažovala jako – alespoň potenciálně – o svém vlastním. Větší z obou kostelů, chrám svatého Jana, obhospodařoval Kieran Scott, místní rektor, a svým způsobem tudíž její nadřízený. Už když se poprvé setkali, okamžitě si ho oblíbila. Byl to statný, pohledný muž těsně po čtyřicítce, velice šarmantní, se zrzavými vlasy střiženými tak, aby mu atraktivně spadaly do čela. Oči měl jasné a zvídavé a oblékal se konzervativně, aniž působil staromódně. Prakticky okamžitě se dovtípila, že je to skvělý administrátor, zjevně předurčený k postupu mezi špičky církevní hierarchie, a pro ženské osazenstvo své farnosti nepochybně muž nanejvýš přitažlivý. Musela si připustit, že jisté

kouzlo má i pro svou novou vikářku, která je shodou okolností momentálně nezadaná. *** V den příjezdu ji ve dveřích fary – třípodlažního, samostatně stojícího viktoriánského domu v sousedství kostela svatého Jana – vítala mladistvá žena s pěknými, nakrátko ostříhanými vlasy, jejíž štíhlou postavu ještě zdůrazňovaly upjaté džínsy a růžová halenka s květinovým vzorem. „Zdravím vás, Abi. Jsem Sandra. Sandra Langová. Kieran mě prosil, jestli bych tu nepočkala, až přijedete, a neuvedla vás dál.“ Vřele se na Abi usmála a pomohla jí vynést kufry do schodů. Abi podle jejích instrukcí zaparkovala auto ve slepé uličce za rohem, zavazadla nechala stát v hale a chystala se vykročit za Sandrou. Rozhlédla se. Hala byla rozlehlá, osvětlená oválným stropním oknem vysoko nad šachtou širokého, bohatě vyřezávaného schodiště. Uprostřed ležel na podlaze vybledlý květovaný koberec. „Páni, Kieran nám neřekl, že jeho nová vikářka bude taková kočka!“ prohodila Sandra přes rameno, když za Abi zavřela domovní dveře a odváděla ji do dokonale vysmýčené kuchyně. A nedala jí ani čas, aby jí Abi na její upřímně míněný kompliment odpověděla. „Váš byt je v podkroví, jak asi víte, ale Kieran mi kladl na srdce, abych vám napřed nabídla šálek čaje, než se vydáme nahoru. Hrozně ho mrzí, že tu nemůže být, aby vás osobně uvítal.“ Kuchyň rozhodně nevypadala jako staromládenecká. I když – jak má vlastně taková staromládenecká kuchyň vypadat? Abi odtáhla židli od stolu, usedla na ni, opřela se lokty o kraj stolní desky, a zatímco její hostitelka kladla na stůl talířek se sušenkami a nalévala jí čaj, přemýšlela, jak se jí zeptat, jakou roli hraje v Kieranově životě, případně v životě farnosti. Ta žena byla v téhle kuchyni očividně jako doma a zdálo se, že je také dokonale poučena, na co se má ptát. „Nemohli jsme se dočkat, až vás uvidíme a všechno se o vás dozvíme.“ Kdo ‚my‘? pomyslela si Abi. „Tohle je váš druhý vikariát, viďte?“ Abi přikývla, ale ještě než mohla něco dodat, Sandra rychle pokračovala. „Stěhovat se takhle z jedné farnosti do druhé uprostřed funkčního období musí být hrozné a je to taky dost nezvyklé. Starat se o životy lidí je obrovská odpovědnost, viďte? Proč nenosíte kolárek?“ Nelogičnost té otázky Abi trochu zaskočila. Byla oblečená v podstatě velmi podobně jako Sandra, tedy v džínsech, k nimž si vzala tmavě modrou košili s rozhalenkou, jejíž strohost zjemňoval nenápadný vzorek z šedobílých kvítků.

Svým způsobem byla v té chvíli ráda, že je vidět alespoň drobný zlatý křížek, který nosila na krku. Vlasy, které měly tendenci žít svým vlastním životem, měla dnes pevně svázané tmavě modrým šátkem. Zasmála se a pokrčila rameny. „Moc často ho nenosím. Zvlášť když jsem mimo službu a stěhuji se. To dávám přednost civilnímu oblečení. Nevadí vám to, že ne?“ Pohlédla Sandře pevně do očí. „Ach Bože, jistěže ne!“ Sandra měla tu vlastnost, že na první pohled působila poněkud sebejistě. „A Kieranovi to určitě taky nebude vadit. Je každým coulem pro neformálnost.“ Na chvíli se odmlčela a odkašlala si. „Jak dobře ho znáte?“ Abi pokrčila rameny. „Vlastně vůbec.“ Její přijímací pohovor proběhl velmi neobvykle. Teď měla pocit, že ji z tichého venkova vystřelili rovnou do první linie. „Párkrát jsme se určitě setkali,“ pokračovala opatrně. „Znám se samozřejmě s většinou členů diecézní rady, anebo aspoň mám takový dojem. Byla jste někdy na radě, ne?“ Pohlédla na ženu proti sobě. Měla dobrou paměť na tváře a věděla, že tuhle by si zapamatovala – její unylou bledost, velké a horoucí oči i vzdálený náznak čehosi jako úzkost či strach. Ale strach z čeho? Je Sandra pouze plachá, anebo je v tom i něco jiného? Možná nechuť vůči jiné ženě ve vlastním revíru? Rozhodně je to něco, co musí být schopna identiﬁkovat a něco s tím udělat. Sandra se usmála, jako by jí četla myšlenky. „Asi si říkáte, kdo vlastně jsem. Jsem něco jako farní sekretářka. Docházím sem několik dnů v týdnu a snažím se Kieranovi pomoct udržet se nad vodou. Zřejmě proto na diecézi dospěli k závěru, že je potřeba jmenovat sem neprodleně dalšího vikáře. Tohle je velká farnost.“ Stále se usmívala. „Pro vikáře ideální místo, kde začít kariéru.“ Abi přikývla. Biskup ji varoval, že to tu bude mít těžké. Upozornil ji, že farnost je rušná, a zároveň jako by nenápadně naznačoval, že by zde mohlo jít i o něco jiného. Pokud je tomu tak, nikdo jí nic konkrétního nesdělil. Odsunula tedy onu myšlenku stranou. „Kieran zřejmě není ženatý, že?“ ozvala se po chvilce. „Mám dojem, že kněžské manželky většinou končí tak, že vykonávají mnohé, co mají obvykle na starosti vikáři. Pochopitelně ne kněžské úkony, ale se všemi ostatními povinnostmi svým mužům pomáhají. Pokud vím, pracují často velmi tvrdě.“ Sandra přikývla. „Však se jim taky říká neplacené vikářky.“ Podivně cynicky se zasmála. „Nu, jestli si Kieran vezme svou nynější přítelkyni, myslím, že bude v téhle farnosti dost nešťastný.“ Abi čekala na nějaké další vysvětlení, ale žádného se nedočkala. Sandra na-

místo toho odstrčila šálek a vstala. „Dovolte, abych vám pomohla odnést věci do bytu. Bojím se, že se docela našplháte. Já už musím běžet. Nechám vás, ať se zabydlíte. Mám ještě nějakou schůzku a brzy se vrátí Kieran.“ *** O chvilku později už Sandra sbíhala ze schodů. Vyšla z fary, zalovila v kapse, vytáhla klíčky od vozu, před domem se ještě na okamžik zastavila, bezděky se otočila a vzhlédla k oknu v horním patře. Po Abi nebylo ani památky. Sandra smutně zavrtěla hlavou. Chudák ženská, pomyslela si. Rychle zjistí, že to tu nebude mít vůbec lehké. Nejenže ve farnosti působí tvrdé jádro žen, které jsou ostře proti takové církevní službě, kterou by měly zastávat právě ženy, ale bude muset úzce spolupracovat s Kieranem. Sandra se zhluboka nadechla a prudce vydechla. Nu, doufejme, že jí už někdo řekl, proč odtud předešlý vikář tak narychlo odešel. Ten nebožák si nedokázal poradit s Kieranovými – zaváhala a snažila se najít to pravé slovo – démony, to je přesné. Abi rozhodně vypadá kompetentně, i když tak trochu... Sandra obrátila směr úvah. Seběhla z posledního schodu, přešla po chodníku, sklonila se a zasunula klíčky do zámku dokonale čistého černého ﬁata punto, zaparkovaného u obrubníku. Výstřední. To je slovo, které ji vystihuje. Sandra nasedla do auta, a než zastrčila klíčky do zapalování, ještě chvíli seděla nepohnutě a dívala se přes přední sklo před sebe. Kieran si mohl udělat čas, aby se tu dnes odpoledne objevil. Místo toho se rozhodl jít na druhý konec farnosti na jakousi schůzi, které by se jinak snažil za každou cenu vyhnout. Zamyšleně stáhla obočí. Proč ji požádal, aby sem šla Abi uvítat, místo aby tu byl sám? Chtěl tím svou novou vikářku ubezpečit, že na faře je všechno takové, jaké to má být? Sandra nastartovala, odlepila se od obrubníku, prudce vjela do vozovky a zabočila na hlavní ulici. Během následujícího dne či dvou se sem bude muset ještě vrátit a projít s Abi veškerou administrativu. Teď je tu tedy konečně někdo jiný, kdo bude vypomáhat se správou farnosti a jemuž ona své povinnosti co nejrychleji přepustí. S pocitem úlevy, že už je pryč. Rychle pohlédla do zpětného zrcátka a hodila blinkr. Proč si asi Kieran vybral ke spolupráci někoho takového? Pokud věděla, byli tu ještě tři další kandidáti. A podle Billa Friara, jednoho z kostelníků, byli přinejmenším dva z nich vhodnější než tato žena. Především to byli všechno muži. Sandra zahnula do vedlejší ulice a pomalu jí projížděla. Hledala místo k zaparkování. Kieran přece musí vědět, že proti vikářce se ve farnosti zvedne vlna odporu. Jistě si ji nevybral proto, že by z ní podle jeho odhadu mohla být dobrá sekretářka!

Někoho takového, jako je Abi, tady vůbec nečekala. Kdyby byla starší, zdaleka ne tak hezká a měla spoustu zkušeností, byla by možná pro zdejší farníky přijatelnější, ale ona je mladá, moderní a – Sandra našpulila rty – působí dojmem ženy bez zbytečných zábran. Ta se nedá jen tak zastrašit. Sandra konečně zahlédla volné místo, dupla na brzdu a zvedla prostředník na řidiče za sebou, který uviděl totéž místo a začal na ni divoce troubit. Pak klidně zařadila zpátečku a s přesností na milimetr vzorně zaparkovala, takže rozestup mezi auty vpředu i vzadu činil pouhých pár centimetrů. „Stejně by ses tam nevešel,“ mumlala si, když na ni řidič při předjíždějí vykřikoval nějakou sprosťárnu, což naštěstí nebylo přes zavřené okénko slyšet. Doufala jen, že se ten vztekloun nevrátí, aby se jí pomstil, když žádné jiné místo k parkování nenajde. Vystoupila z vozu, zamkla a zamířila přes ulici k svému domu. Dala by nevímco za to, kdyby mohla vědět, co asi řekne Kieranova přítelkyně Sue, až novou vikářku poprvé uvidí. Zvlášť jestli Abi bude mít na sobě tytéž džínsy jako při jejich prvním setkání. *** Jakmile byla nahoře, a dveře bytu byly bezpečně zavřené, zůstala Abi chvíli stát a s pocitem nevýslovné radosti se rozhlížela kolem. Její království sestávalo z malé ložnice, svým zařízením sice trochu mužské, ale čisté, kde se dosud vznášela lehká vůně čisticího prostředku na koberce, z moderní koupelny, kuchyňky a příjemného obývacího pokoje s výhledem na střechy okolních domů a vzdálené věže a věžičky centra Cambridge. Stála tu příjemná dvoumístná pohovka (z IKEA, napadlo ji), malé lehké křesílko a psací stůl, který si ihned přetáhla k oknu, aby měla hezký výhled, až bude sedět u svého malého notebooku. Možná to nebyl zrovna dobrý nápad, mít ve svém okolí takový spolehlivý zdroj rozptýlení, ale už jen pomyšlení na to, jak tam bude sedět, ji opravdu těšilo. Byl tu jen jediný problém, který okamžitě vycítila: v celém bytě se vznášela jakási melancholie. Zarazila se a pomalu se rozhlédla. Ano, byl to takový zvláštní, všeobjímající smutek. Svou přítomností vyplňoval všechny místnosti. Povzdechla si. Být citlivý ke svému okolí není vždycky požehnání, ale aspoň věděla, co s tím. Chvíli se na problém soustředila a pak zavrtěla hlavou. Ne, není to duch. Spíš pozůstatek, stopa čehosi. Někdo tu strávil spoustu času a vyplnil prostor úvahami o svém neštěstí. Cítila zoufalství, samotu, rezignaci a možná i strach. V duchu odříkala kratičkou modlitbu za svého předchůdce, pokud to byl sku-

tečně muž, a rozhodla se ještě téhož večera provést očistný obřad, jímž by místu požehnala. V následujících týdnech a měsících pak zaplní byt květinami, hudbou a – jak doufala – smíchem. Kieran dorazil asi za půl hodiny se spoustou omluv, že tu nemohl být a uvítat ji sám. Byl formálně oblečený včetně kolárku a vypadal vyčerpaně. Když si potřásli rukama a on ještě jednou zopakoval, že ji tu vítá, odebral se za ní do obývacího pokoje a tam se zabořil do pohovky. „To je ta čtyřiadvacetihodinová služba,“ prohodil unaveně a usmál se. „Tak se o vás Sandra postarala?“ Abi přikývla. „Jste tedy připravena začít s prací hned zítra?“ Abi usedla proti němu. „Těším se už, jak se se všemi seznámím.“ „A všichni se zase těší, že uvidí vás.“ Jeho bezprostřední vřelost, která jí utkvěla v paměti už z jejich prvního setkání, ji okamžitě upokojila. „Když budete pár dnů chodit všude se mnou, zjistíte, kdo je kdo a co je co. Pak můžeme rozhodnout, kterou část povinností převezmete.“ Předklonil se, zapřel se lokty o kolena a chvíli jí hleděl do očí. „Hodím vás rovnou na hloubku, Abi.“ *** O půl hodiny později vešel Kieran do své pracovny v přízemí, vrhl se na židli u psacího stolu a povzdechl si. Na záznamníku vyčítavě blikala číslice šest. Zdráhavě se předklonil a stiskl přehrávací tlačítko. „Kierane? Kde jsi?“ Afektovaně trpělivý ženský hlas teatrálně povzdechl. „Proč mi nebereš telefony?“ Sue. Vždyť ví proč. Celý den je mimo domov. Proto. Následovaly dva telefonáty od farníků. Oba byli vystresovaní, oba potřebovali útěchu. Pak znovu volala Sue. Dva poslední telefonáty byly hluché. Zabořil hlavu do dlaní a prohrábl si prsty vlasy. Na okamžik byl v pokušení Sue ignorovat. Nechat to pro dnešek být. Přece ví, co dělá, pod jakým žije tlakem, kolik nekonečných hodin denně pracuje, že se s vypětím všech sil potýká se službou ve dvou farnostech najednou i s chaosem, který po sobě zanechal Luke. Když se však na věc podíval z té světlejší stránky, mohlo jej těšit, že se blíží den, kdy tohle všechno skončí. Zabloudil v myšlenkách k nové vikářce, která se teď zabydluje nahoře ve svém bytě, vybavil si úsměv, jímž jej na uvítanou obdařila, představil si kufry i tašky rozházené všude po pokoji a dosud nevybalené, sklenku vína, kterou mu nabídla, pohyb, jímž se zabořila do křesla

a v těsně padnoucích džínsech přehodila nohu přes nohu, opatrně si stáhla šátek, potřásla hlavou a po ramenou se jí rozsypaly divoké dlouhé vlasy. Zamračil se. Ta žena je v téhle profesi nováčkem a očividně pořád tak trochu volnomyšlenkářka. Tyhle dva aspekty vyléčí čas a tvrdá práce – nasměrují ji tak, aby byla platnou členkou týmu. V duchu se vrátil k pohovorům, které proběhly, než jí tohle místo nabídli. Dotazy na rodiče a partnery, děti, závazky. Je jedináček, rodiče dosud žijí a jsou aktivní, takže žádnou zvláštní péči nepotřebují. Jeden dlouhodobý vztah s mužem – vzpomněl si na její šibalský úsměv, když pochopila, kam přítomní míří svými diskrétními dotazy nenápadně zkoumajícími její sexuální orientaci – tak tedy žádná přítelkyně v závěsu, jak je ujistila, ač jediný pohled na ni by každému napověděl, že tajná lesbička rozhodně není. Jak se ukázalo, měla jen jeden dlouhý milostný vztah, který ale oba partneři po vzájemné dohodě ukončili, když mladík dostal nabídku pracovat v Austrálii, což nemohl a ani nechtěl odmítnout. Kdyby odešla s ním, musela by se vzdát všech svých snů a plánů. Očividně spolu vedli nekonečné debaty a nakonec zjistili, že jejich vztah není natolik hluboký a silný, aby je udržel pohromadě. Rozešli se sice smutně, ale přátelsky. Od té doby nikdo. Znovu se nad tím zamyslel a usoudil, že to je asi pravda, protože pokud mohl soudit, nikdo ji dnes odpoledne nedoprovázel, aby jí pomohl se stěhováním. Dej Bůh, aby byla stejně nekomplikovaná a výkonná, jak vypadá. Pomalu se natáhl k telefonu. Napřed farníci. Pak Sue.

†¢ Kostelík svatého Huga se krčil na samém okraji rozrůstající se předměstské čtvrti na konci dlouhé, opuštěné uličky, svým charakterem spíše venkovské. Následujícího rána Kieran zatlačil do vrzajících dveří, otevřel je, aby dovnitř proniklo co nejvíc denního světla, a uvedl Abi dovnitř. Vzápětí se jako obvykle přistihl, že prochází lodí mezi dřevěnými kostelními lavicemi po špičkách, jako by se bál, že ho někdo uslyší. Směšné. Jako by tu někdo takový byl! Zastavil se a naslouchal. Dálnice M11 vedla pouhých pár kilometrů odtud, a foukal-li vítr správným směrem, mohl člověk slyšet uklidňující dunění provozu, nicméně ve dnech, jako byl tento, kdy žádný vítr nevál, nebylo slyšet nic. Hluboké ticho v prastaré kamenné

Chronologie Pilát Pontský správcem Judeje: 26–36 Císaři:

Augustus 27 př. Kr.–14 n. l. Tiberius 14 –37 n. l.

Před Kristem Asi 4 Ježíšovo narození (je zvláštní si uvědomovat, že celý letopočet před Kristem/po Kristu je založen na nesprávně určeném datu Ježíšova narození, za což je odpovědný mnich Dionysius Exiguus neboli Denis Malý ze šestého století, jemuž je přičítána zásluha, že vynalezl systém Anno Domini) Vraždění neviňátek Po Kristu Asi 28 Kristus pokřtěn Janem Křtitelem Asi 30 Ukřižování Asi 63 Údajný návrat Josefa z Arimateje do Glastonbury spolu s kalichem a nádobami obsahujícími Kristovu krev a pot. Josef zřizuje první kostel postavený na darovaných dvanácti lánech země

390

Chronologie příběhu Před Kristem 22/21

narození Gaia a Flavia

narození Lydie

Po Kristu 2

sňatek Gaia a Lydie

Gaius a Lydia odcházejí do Damašku

Flavius přichází do Caesareje

narození Petronily

Gaius odváží svou rodinu do Británie

rodina se stěhuje do Glastonbury

narození Romana

25–26

Ježíš v Glastonbury

391

Z anglického originálu Time‘s Legacy, vydaného nakladatelstvím HarperCollins Publishers v Londýně roku 2010, přeložila Eva Křístková Obálku zhotovila Lucie Vávrová Redigovala Marie Bělíková Odpovědný redaktor Jakub Hladík Technická redaktorka Simona Ullspergerová Počet stran 392 Vydala Euromedia Group, a. s. v edici Brána, Nádražní 30, 150 00 Praha 5 v roce 2019 jako svou 10 731. publikaci Sazba Tomáš Grof Tisk FINIDR, s. r. o., Český Těšín Vydání druhé, v Euromedii první www.euromedia.cz Naše knihy na trh dodává Euromedia – knižní distribuce, Nádražní 30, 150 00 Praha 5 Zelená linka: 800 103 203 Tel.: 296 536 111 Fax: 296 536 246 objednavky-vo@euromedia.cz Knihy lze zakoupit v internetových knihkupectvích www.booktook.cz a www.knizniklub.cz