Issuu

Věnováno památce Václava Krolmuse, Františka Alexandra Hebera a Josefa Virgila Grohmanna

Motto:

BOHUSLAV REYNEK Podzimní motýli a můry v ostruží, jež, plaché, pozdní med jen v letu sajete, snů stezka klikatá se k vaší přidruží, snad spolu dojdeme do země zakleté...

ZIMNÍ ČAS

estliže již víme, že léto krajinu otevírá dokořán, pak ji zima zamyká na tři zámky. Prvním je chlad, druhým zámkem je temnota a třetím prázdnota. Ten třetí zámek je docela jednoduchý, krajinu opustili ptáci, lidé, slunce, zůstala jí jen studená krása. A tu poutníci rádi vyhledávají, protože vědí, jak je krásná. Zimní cesty nejsou jen na lyžích, poutníci rádi nacházejí zimní krásy na neprošlapaných cestách. To když se stane bílý zázrak a do krajiny napadne sníh. Zimu máme v sobě od dětství uloženou jako idylický čas zrcadlící se v typických Ladových kresbách. Ty máme vtisknuté v duši, v tom je jejich velikost. Zimu vnímáme jako kulisu betléma, třeba právě toho vystřihovaného od Lady. Taková představa vznikla jistě proto, že zimní období začíná vánočními svátky, jejichž idyličnost dodnes nevyprchala. Ale přežít zimní období bylo ještě v 19. století na mnoha místech v české kotlině, třeba na Šumavě, velice složité. Příroda byla nelítostná a venkovský člověk v horách o své přežití musel doslova bojovat. Není proto divu, že si zimu personifikoval jako bytost člověku nepřátelskou. Paní Zimu si venkovští lidé představovali jako zlou, nelítostnou a nerudnou stařenu a vyprávěli o ní poněkud kruté pověsti. V Čechách si lidé na mnoha místech vyprávěli o paní Zimě. Nebyla to vlídná stařena, bývala většinou spojována s řadou

ZIMNÍ ČAS / 15

Václav Vokolek zákazů. Na Chebsku nesměly ženy o Tomášské noci, tedy na samém konci zimy, 7. března, příst. Tradovalo se, že by přišla paní Zima a provinilce potrestala. Jedna nechtěně neposlechla a pan Krutský z Kašperka o ní zapsal následující příběh. Jedna děvečka na zákaz zapomněla, nebo na něj nedbala, a vydala se večer na přástky. Bylo jí divné, že je jizba prázdná, ale domnívala se, že ostatní přadleny přijdou. Byla zabraná do práce, ale o deváté hodině se stalo něco strašného. Otevřely se dveře a do seknice vstoupila paní Zima se svou družinou. Byla to malá ošklivá stařena, hodně pokroucená, se sukovitou holí v ruce. Doprovázela ji smečka strašidelných bytostí, přízraků a strašidel. Paní Zima se zastavila před hrůzou ztuhlou děvečkou a oslovila ji hrozným hlasem: „Tak ty předeš o Tomášské noci?“ Děvče se snažilo něco říci na svou obranu, ale z jejích úst se neozvalo jediné slovo. Paní Zima ji stejně neposlouchala. Dala své družině znamení a příšery se na nebožačku vrhly, a tak dlouho ji metlami bičovaly, až klesla bezvládně k zemi. Doufejme, že přežila, ale o tom nás pověst neinformuje. Zima souvisí s obdobím Kozoroha. I když se to v krajině v nejmenším nezdá, je to čas zlomu. Síla slunce, a tedy světla, se začne pomalu, nenápadně vracet. Právě tento návrat životních sil by poutník neměl propást a kde jinde než v krajině. Pro poutníka jsou měsíce zimního času dobou zajímavých cest se spoustou odlišných, zimních zážitků, které se výrazně liší od těch z ostatních ročních období. Krajina je totiž úplně jiná a to skutečné poutníky přitahuje. Působí klidně, je vyčkávající, spící, a možná i snící. Vše v krajině zdánlivě spí, ale vše nabírá sílu ke znovuzrození. Čeká se na slunce a to se po slunovratu do krajiny začíná vracet. Ve všech kulturách bylo slunce vnímáno jako nejvyšší kosmická mocnost, božská mocnost, jeho absenci si v posledních

16 / ZIMA

Cesty za horizont dnech před slunovratem uvědomujeme. Představa, že slunce se k nám zase vrátí, musela být oslňující. Proto tolik svátků, obřadů, obětí. Návrat slunce byl návratem života a zárukou budoucnosti. Již staří Řekové slavili zrození boha slunce Hélia, jehož zplodili Titáni Hyperión a Theia. Římané slavili mnoho svátků spojených se sluncem. Nám asi nejznámější svátky byly saturnálie, svátky zimního slunovratu, které začínaly 17. prosince a trvaly pět dní. Saturnálie byly svátkem, kdy se připomínal zlatý věk, ve kterém si všichni lidé pod vládou boha Saturna byli rovni. Během svátků se nedělal rozdíl mezi otroky a svobodnými. Otroci si oblékali tógu, nosili plstěný klobouk, který byl odznakem svobody, a stolovali společně se svými pány, kteří je obsluhovali. To vše se praktikovalo na českém venkově ještě v 19. století, což je zcela neuvěřitelná a nevysvětlitelná souvislost. Tehdejší venkované přece neměli o bohu Saturnovi nejmenší ponětí, ale slavili si své saturnálie stejně. Konec roku, tedy doba před slunovratem, byla v antice plná svátků. Devatenáctého prosince se v Římě odehrávaly slavnosti, kterým se říkalo opalie. Tak se jmenovaly slavnosti bohyně země a úrody Ops, do jejího chrámu na Kapitolu nesměl nikdo vejít, pouze nejvyšší kněz. Ops byla ve své době nazývána mater, matka. Toto pojmenování jistě navazovalo na pravěkou postavu všemi kulturami uctívané Matky Země. Jeden ze dnů předků byl slaven 23. 12. a nazýval se larentalie, podle bohyně podsvětí Larenty. V římské době byli mezi tehdejšími náboženstvími velice silní příznivci Mithrova kultu a ti oslavovali 25. prosince dies natalis Solis invicti, den zrození nepřemožitelného Slunce. Mithra byl starým perským božstvem, jehož kult měl zásadní vliv v antickém světě. Uctíván byl v celé

ZIMNÍ ČAS / 17

Václav Vokolek tehdejší římské říši, kult vrcholil ve 2. století po Kristu a soupeřil s pronikajícím křesťanstvím. Obě víry měly ve své době mnoho společného. K Mithrově liturgii patřil křest ponořením do vody, obětní jídlo s vínem a chlebem. Mithra také vstoupil na nebesa. Nás bude zajímat, že právě 25. prosince se Mithra zrodil ze skály, zabil prabýka, jehož krev se stala pramenem života. Zimní slunovrat byl symbolem zrození, naplněného mateřství, zrození života a času nejen v antice. V Egyptě se v ten den narodil sluneční bůh Hor, v Alexandrii se slavilo zrození Usira. V Babylonu věřili, že se v ten čas zrodilo souhvězdí Panny, znamení panenské Matky – Bohyně. Podle antického autora Plinia staršího se Keltové o zimním slunovratu scházeli pod starými duby k slavnostní oběti. Tu doprovázel typický rituál. Bíle odění kněží pod uctívané stromy přivedli dva býky, také bílé. Potom jeden z druidů vylezl na strom a zlatým srpem odřízl jmelí, které na něm rostlo. To uložil jako posvátnou rostlinu do bílého šátku a zvířata byla obětována. Tento obřad prokázán není, zdá se přece jen poněkud romantický, ale každopádně si dnes větvičku jmelí lidé zavěšují hned vedle vánočního stromku, nebo dokonce na něj. Věří, že jim přinese štěstí. Také Slované měli ve svém panteonu sluneční bohy. Svaroga, boha nebeského světla, přemožitele tmy a chaosu, Dažboga, boha slunce a Svarožice, boha ohně. A také v jejich „kalendáři oslav“ měly slunovraty významné místo. Bohužel neexistuje dnes mnoho pramenů, ze kterých by bylo možné průběh těchto oslav spolehlivě zrekonstruovat. Zdrojem informací jsou až středověké církevní zákazy a etnografický materiál sbíraný od 19. století. Možná vás ale překvapí, že určité typické prvky, které si s oslavami Vánoc i v dnešní době spojujeme, pocházejí

18 / ZIMA

Václav Vokolek právě z těchto pradávných, předkřesťanských obřadů a rituálů. Každopádně se domníval, že i ve slovanském světě byl zimní slunovrat oslavován. Třeba se svátek zrození slunce jmenoval karačon, jak utkvělo v maďarské názvu Vánoc, karácsonyi, jistě převzatém ze slovanského jazyka. To všechno nás může napadnout, procházíme-li se krajinou před slunovratem. Jsme v ní zcela sami. Současný člověk v čas adventu, který se změnil v horečné nakupování, do krajiny nechodí. Namísto soustředěného očekávání narození Spasitele propadá nákupní horečce a místo v krajině pobývá v zázračně nablýskaných a přeplněných obchodních domech. Ty ve všem předčí bývalé posvátné prostory a jsou důkazem desakralizace lidské existence, jak tento stav definoval Mircea Eliade. Ale třeba právě v těchto realizovaných vidinách ráje se rodí nový vztah posvátného a profánního, nová forma náboženského myšlení. V přírodě naopak vládne neuvěřitelný klid. Projít lesem o adventu znamená projít vzácnou oázou ticha. Poutník slyší jen své vlastní kroky a mezi listí zbavenými keři ho pozoruje několik laní. Protože adventní čas v posledních letech připomíná spíše konec zimy než její počátek, je v lese téměř teplo, příjemně. Máme tu zřetelný pocit, že les spí, a přesto cítíme, že se v lesním vlhku vše chystá na velkolepé jarní zmrtvýchvstání, které je jen zdánlivě daleko. Právě lesem se poutník před zimním slunovratem může vydat za přeludem. Každý, kdo jede z Prahy do Lysé nad Labem, nebo opačně, zahlédne u trati na necelou vteřinu podivné zjevení. Na kraji lesa je totiž možno spatřit kapli a u ní dva velké kamenné anděly. Kde se tu vzali? Unavení cestující si tuhle otázku nepokládají a většinou si andělů ani nevšimnou.

20 / ZIMA

Cesty za horizont A tak se poutník vydá z Lysé nad Labem, od kostela ho povede červená značka, kolem dostihového závodiště. Pak může pokračovat cestou podél trati a lesa, ale je lépe sledovat cestu z lesa. Mladý hustý les, většinou borový, je pozdní vzpomínkou na divoké lesy plné zvěře, které tu ještě v 18. století byly. Císař Rudolf II. je miloval a zajížděl sem z Brandýsa na velké hony. Však se les, ke kterému se blížíme, dodnes jmenuje Císařský. Po krátké procházce andělé stojí před námi. Nebo my před nimi? Naše otázky přeruší rychle projíždějící vlak. V míhajících se okénkách nerozeznáme jedinou tvář. A kdo z cestujících si povšimne, že andělé mají návštěvu? Tak takhle anděly míjíme nejen na železniční trati u Lysé… Kamenní andělé s kaplí sv. Václava jsou zbytkem krajiny hraběte Františka Antonína Šporka, který své panství obohatil o výstřední kulisy svého osobního divadla. Sídlil na zámku v Lysé, který koupil jeho otec, generál Jan Špork, a obklopil se, tak jako v Kuksu, množstvím podivuhodných staveb, které zasadil do okolní lesnaté krajiny. Také on tu pořádal velkolepé hony a architektonické kulisy byly pro společnost vítanou záminkou k slavnostem nejen loveckým. Divoká krajina s umělou tu byly ve vzácné rovnováze. Ve šporkovské krajině byly zbudovány velkolepé pomníky, třeba ten císaři, který sochařsky zpracoval žák jeho oblíbeného sochaře Brauna, Josef Jiří Jelínek. Dodnes překvapuje svou živostí a dynamičností architektury, kterou navrhl významný stavitel Kaňka. Objeví se uprostřed krajiny jako zjevení, které se dostalo sv. Hubertovi, samozřejmě socha jelena na jeho vrcholu doslova krajině vládne. Na Čihadlech dodnes stojí kdysi zcela bizarní areál Bon Repos, s fontánami, pohyblivou sochou, pyramidou a dalšími výstředními atrakcemi, které se ovšem

ZIMNÍ ČAS / 21

Václav Vokolek v nejmenším nedochovaly. Vše doplňovala takzvaná eremitáž sv. Václava. Obdiv k významným poustevníkům provázel Šporka po celý život, jak dokazuje nádherné Braunovo skalní sousoší v lese u Kuksu. Nadlidská postava poustevníka Garina vylézajícího po čtyřech ze skutečné skalní jeskyně vyjadřuje dokonale Šporkův rozporuplný vztah k tak expresivně pojaté kajícnosti. Velice rozmařile žijící Špork dává najevo či předstírá svou touhu po samotě poustevnického života. Jím propagované meditace o smrti byly součástí velkého přitakání životu. Tak jako jeho vzdělanost a statečné vydávání zakázaných knih bylo v kontrastu s obdivem k přírodnímu životu a samotě. Zajímavé bylo, že poustevna u Lysé se stala prvním zastavením, které tehdejší poutník do Lysé potkal. Byla totiž vybudována na staré cestě z Prahy a vítala kolemjdoucí či kolemjedoucí na hranicích šporkovského panství. Špork nechal celou eremitáž zasvětit sv. Václavovi, jistě vzhledem k blízkosti Staré Boleslavi, místa zavraždění národního patrona. Celá poustevna příliš neodpovídala představám poustevníka Garina ani nám známějšího sv. Prokopa. Byla spíše luxusním areálem, kde nad chudobou převažovala estetika a elegance spolu s praktičností. Za dodnes zachovalou drobnou výklenkovou kaplí s reliéfem zavraždění sv. Václava s anděly a nedochovanými příbytky poustevníků se rozprostírala roztomilá zahrada ve francouzském stylu, s fontánou uprostřed. Před kaplí sv. Václava byla další větší kaple a za ní opět zahrada, o kterou museli poustevníci pečovat. Hlavním celkem poustevny byla další velká kruhová zahrada, spíše park, s budovami, centrálním bazénem a další nezbytnou fontánou. A všude samé sochy, tak to měl pan hrabě Špork rád.

22 / ZIMA

Cesty za horizont Poustevníci tu byli jakousi nutnou ozdobou. Dekorací. „Poustevny zakládali na svých panstvích mnozí šlechtici,“ píše Pavel Preiss, „ale žádný z nich nemohl soupeřit se Šporkem, který eremitážemi svá dominia přímo vyšperkovával.“ Poustevníci byli v té době problematičtí lidé, kteří využívali tendencí dobové rekatolizace. Skládali se většinou z položebráckých příživníků, na jejichž způsob života a holdování alkoholu byly četné stížnosti. Proto jim Špork vytvořil přesný řád, do něhož bylo zahrnuto uklízení obydlí, kostelnická služba a hlavně zahradničení. Tedy spíše jacísi výstřední sloužící než hlubocí kajícníci. Ty měl hrabě Špork raději kamenné... Poustevníky zde již nenajdeme, ale my nepřišli za nimi, ale za anděly. Jsou nádherně neteční, s naznačenými vědoucími úsměvy. Mírně vykročení, jako kdyby se tu jen na chvíli zastavili. Žádné braunovské expresivní rozevlání, žádné dramatické pózy, jaké české baroko milovalo, žádné tolik žádané divadelní postoje. Tihle andělé nejsou z našeho světa, ale jen do něj přišli. Jejich autora neznáme, snad to byl některý z italských sochařů, kteří mohli pro Šporka pracovat. Ale jejich náznaky sladkých úsměvů jsou přece jen braunovské. Oba andělé nesou nádherně zdobené lucerny, původně do nich byly vloženy kovové lampy, které se na noc rozsvěcovaly. Takže andělé světlonoši. Právě proto se za nimi může poutník o zimním slunovratu vydat. Lampy v lucernách sice nesvítí, ale světlonoši jsou i dnes sugestivním poselstvím. Levý z andělů drží ve vítězném gestu nad lucernou v noci osvětlenou lebku ověnčenou květy; je andělem blažené smrti. Druhý anděl s lehce schýlenou hlavou má nad lucernou lebku ozdobenou trnovou korunou. Je to anděl žalostné smrti, smrti zatížené hříchem, jak se domnívá Pavel Preiss.

ZIMNÍ ČAS / 23

Cesty za horizont Symbolem poustevnictví bylo odvrácení od světa, přemýšlení o jeho marnosti. U Lysé se to naplnilo. Z krásných pousteven nezbylo skoro nic. Scénu opět ovládl les a pole. Přemýšlení o marnosti světa a o věčnosti není právě v módě. Ale jako důkaz o nezničitelnosti symbolů tu zůstali andělé. Můžeme je buď na vteřinu spatřit z jedoucího vlaku, nebo se za nimi vypravit. Tak jako do Betléma, protože od slunovratu do Vánoc je jen malý kousek času. Na Štědrý den se málokdo vydá do krajiny, tenhle svátek se odehrává doma. Dalo by se také říci, že představa biblické krajiny, Betléma, vniká do našich vánočních příbytků a naplňuje je prostorem, ve kterém pod hvězdami a zářící hvězdou létají andělé. To již vstupujeme do krajiny Vánoc. Dlouhá staletí lidé putovali do Betléma, tam, kde spící pastýře oslovili andělé. Nikoliv kamenní... Vánoční krajina žije v našich představách jako krajina zasněžená, umrzlá, s oblohou plnou hvězd, ale skutečná vánoční krajina posledních let je zcela jiná. Možná se tím alespoň trochu přiblížila betlémské krajině, která sníh nikdy nezažila. Ale o Vánocích se sny a představy se skutečností prolínají a právě tak to má být. Jít se na Štědrý den odpoledne podívat někam ven, do krajiny třeba plné bláta, poutník miluje. Nejlépe je v lese. Vždyť malý kousek lesa nás čeká v pokoji! Vánoce jsou druhým nejvýznamnějším svátkem křesťanského světa, byly a jsou oslavou zrození Ježíše Krista, který se v té době měl narodit, jak to spočítali teologové třetího století. Problém je ale v tom, že datum Kristova narození neznáme. Proto se datum svátků, dnes tak pevné, měnilo. V raných časech křesťanství byl den 25. prosince svátkem Jana Křtitele a den Kristova narození 6. ledna. V roce 354 přesunula církev datum Kristova narození právě na 25. prosince, jistě proto, aby se tak

ZIMNÍ ČAS / 25

Václav Vokolek překryly oslavy Mithrova kultu. Teprve od 7. století se Vánoce slaví tak jako dnes. S datem Kristova narození to nebylo jednoduché. Jisté je, že se určitě nenarodil na den, kdy jeho narození oslavujeme. Nemáme jediný pevný bod, za který bychom se zachytili a datum alespoň přibližně stanovili. A přece. Je tu ona hvězda na východě, o níž píše evangelista Matouš. Tak výrazný úkaz se na obloze neobjevuje často, takže mohl být zaznamenán. O to se pokusil astronom Johannes Kepler. Když v Praze roku 1603 pozoroval výrazné úhlové sblížení planet Jupitera a Saturnu, napadlo ho propočítat, kdy k podobné konjunkci došlo v období kolem počátku letopočtu. Zjistil, že se tak stalo v roce 7 před naším letopočtem. Ve 20. století byla nalezena babylonská hliněná tabulka, na níž Keplerovy propočty potvrdili babylonští astrologové. Z toho můžeme usoudit, stále ještě nedokazatelně, že se Kristus narodil někdy v září roku 7 před naším letopočtem. Raději nebudeme psát před Kristem... Co všechno se v české krajině dělo na Štědrý den? Mnoho starých zvyků je zapomenuto, ale ne ztraceno. Díky Václavu Krolmusovi si můžeme představit poněkud bizarní obraz. Na Štědrý večer se lidé vydávali k nejbližší studni, studánce na kraji vsi nebo k potoku, měli s sebou lžíci a hrnec. Pro celou magickou operaci platila přísná pravidla. Cestou se nesměli ohlížet, ani slovo nebylo možné promluvit. U vodního zdroje se pak nabraly přesně tři lžíce vody a opatrně nalily do hrnce. A rychle a beze slova zpátky! Doma se pak voda v hrnci pečlivě přeměřila. Pokud v hrnci nic nechybí, bude se všem v domě dařit dobře, ale pokud se i malá část vody ztratí, budou muset lidé vyplakat stejné množství slz. Štědrovečerní noc byla pro naše předky jakýmsi rozhraním dvou světů, minulosti a budoucnosti, jako kdyby se této noci

26 / ZIMA

Cesty za horizont slunce zastavilo v temnotách a sbíralo síly pro nový čas. V takové chvíli může nový rok, teprve se rodící, snímat roušku ze své tajemné neznámé tváře. Proto nepřekvapí, že štědrovečerní magické praktiky souvisejí ponejvíce s věštěním budoucnosti. Třeba právě to bylo podstatou zapomenutých slovanských svátků, protože s narozením Spasitele v Betlémě takové praktiky nemají nic společného. Do vánočních oslav se zapojila celá krajina i domácí zvířata. Tady lidová magie měla přesná pravidla. Hned na Štědrý den ráno dostaly krávy kaši, větvičku routy a tři ječné klasy. Tím se zajistil na celý rok dostatek mléka. Slepicím se házel za stejným účelem vařený hrách, zrní ode všeho obilí a to vše se nasypávalo do kruhu stočeného řetězu, to aby se drůbež nerozlétla. Velice krásné zvyky zaznamenal F. V. Vykoukal. Na Štědrý večer děti odpoledne vyběhnou do sadu, ovazují povřísly slámy stromy a zvou je ke štědrovečerní večeři. Také je vyslána mladá dívka, třeba děvečka, aby vhodila venku do studny kousek vánočky, půl jablka a půl ořechu se slovy: „Studničko, studničko, nesu ti štědrého večera, abys nám dobrou vodu dávala.“ Do vzduchu se také házela hrst mouky, to aby Meluzína měla z čeho vařit dětem kaši a nezalétala do domu. Po sváteční večeři se drobky a zbytky včetně kostí zakopávaly pod stromy a na zahradě. Vánoční oslavy končily odchodem na vánoční mši, takže noční krajina byla najednou plná lidí. „Celá dědina ožije jako v nejslunnější neděli jarní. Cestičky ve sněhu vyšlapané jsou plny zbožných věřících a na cestách od přifařených vsí kmitá se svítilna za svítilnou a za každou vykračuje zástup poutníků. Pojmou-li skrovné prostory chrámku všecky ty davy?“ To dnes zní jako zpráva z dávných časů, ale autor svou knihu o zvycích vydal roku 1900.

ZIMNÍ ČAS / 27