ladislav mrkvicka_001-184.qxp_Sestava 1 06.09.19 13:58 Stránka 3
LUCIE KOCOURKOVÁ
Ladislav MRKVIČKA
ladislav mrkvicka_001-184.qxp_Sestava 1 06.09.19 13:58 Stránka 4
LADISLAV MRKVIČKA Lucie Kocourková Copyright © Lucie Kocourková, 2019 Photos © Archiv Národního divadla, Archiv České televize, Divadlo Na Fidlovačce, Fotografický fond Institutu umění – Divadelního ústavu, Městské divadlo Mladá Boleslav, Městská divadla pražská, Národní filmový archiv, Slovenský filmový institut, Terryho ponožky, soukromý archiv Ladislava Mrkvičky, soukromý archiv Slávky Hozové, agentura Golden Archer Productions, agentura Harlekýn, Wikipedia.org Autoři fotografií: Milan Adámek (4 miniatury na předsádkách), Martin Beck (zadní strana obálky), Václav Beneš (s. 108), Friedlaender (s. 90; příloha s. 13), Alena Hrbková (s. 165), Josef Janoušek (s. 41; příloha s. 3), Alexandr Janovský (s. 163; příloha s. 16), Otto Kamenský (příloha s. 11), Petr Koubek (s. 164), Karel Kopecký (s. 74), František Krasl (s. 51 (2), 53, 54 (2), 55; příloha s. 3 (2), 4, 5 a 14 miniatur na předsádkách), Josef Kreuz (s. 11), Viktor Kronbauer (s. 159; příloha s. 16), Oldřich Pernica (s. 145, 148), Vojtěch Písařík (s. 6, 97), Anton Podstraský (s. 34, 38; příloha s. 2), Martin Poš (s. 146), Josef Sklenka (s. 93), Hana Smejkalová (s. 150, 152, 153, 155, 157; příloha s. 1), Vilém Sochůrek (s. 86), Vladimír Souček (s. 84), Jiří Stach (s. 26, 29; příloha s. 1 (2)), Jaromír Svoboda (s. 59, 60, 63, 65, 67, 69, 71, 105; příloha s. 6 (2), 7 (2), 8, 9 (2), 10 (2), 11 a 2 miniatury na předsádkách), Alena Šustrová (s. 160 a hlavní foto na obálce), Miroslav Tůma (s. 57, 58 a 5 miniatur na předsádkách), pavel vácha (s. 91, 100), Josef Vítek (s. 47) All rights reserved ISBN 978-80-7617-880-9
ladislav mrkvicka_001-184.qxp_Sestava 1 06.09.19 13:58 Stránka 5
Milí čtenáři, knížka, kterou jste právě otevřeli, vznikla vlastně náhodou a neplánovaně, přes mocný odpor toho, komu je věnovaná. Nesetkala jsem se zatím s umělcem, který by byl tak upřímně přesvědčen o bezvýznamnosti své vlastní osoby, jako je právě herec Ladislav Mrkvička. Já jsem naproti tomu přesvědčena, že se mýlí a že jeho osmdesátiletá životní cesta za zaznamenání stojí. Pro jistotu však zdůrazním hned zkraje – za vznik textu jsem zodpovědná jen já a umělec je v tom zcela nevinně. Asi před rokem a půl jsme natočili několik rozhovorů. Měl vzniknout poměrně krátký text pro lifestylový časopis, ale materiálu bylo tolik, že jsem se nedokázala vzdát ani jednoho tématu a myšlenky a začala si je zpracovávat znovu a systematicky. Vyrostlo mi pod rukama prvních pár kapitol a pak už prostě nešlo přestat… Kdo by se nechtěl dívat zas a znovu na své oblíbené filmy a seriály s hřejivým pocitem, že to není flákání, nýbrž analýza podkladů? Začíst se do starých rozhovorů nebo recenzí a tím se zavrtávat i do historie českého divadla je pro vědecky založeného publicistu rozkoš… Pokud čekáte pikantní historky ze soukromí, budete zklamáni. Tohle je knížka o umělci a jeho době. O nedoceněných filmech, o zapomenutých inscenacích, do kterých kdysi dali herci a režiséři všechny své síly, a třeba se kvůli zásahu vyšší moci nedočkali ani jedné reprízy. O tom, v jaké atmosféře vyrostli a tvořili. Ladislav Mrkvička měl „obdivuhod5
ladislav mrkvicka_001-184.qxp_Sestava 1 06.09.19 13:58 Stránka 6
L AD ISL AV MR K V IČ K A
nou“ schopnost dostávat se do malérů, za což vděčil své prudké povaze i neochotě podřizovat se autoritám. Patří ke generaci, která se narodila za protektorátu a plavně přešla do čtyřiceti let další totality. Naše generace tzv. mileniálů si to už stěží dovede představit, možná proto mlčíme tehdy, když se nad svobodou stmívá, náš život a možnosti se zdají být tak samozřejmé. Nejsou. Připomínat si minulost je důležité a nejlépe to jde, jak jinak, prostřednictvím životů lidí, kteří byli u toho. Nebojte se ale ani suchopárného dějepisu, k tomu má publikace také daleko. Herecký život je plný zvratů a příhod vážných i humorných a nudit se zaručeně nebudete! Zvu vás tedy na procházku jedním životem a mistrovi M děkuji, že mi ji nakonec dovolil uskutečnit.
Ladislav Mrkvička v jedné ze svých nejoblíbenějších rolí v Divadle Na zábradlí – jako Hanťa v Hlučné samotě. (Fotografický fond IDU, Vojtěch Písařík)
6
ladislav mrkvicka_001-184.qxp_Sestava 1 06.09.19 13:58 Stránka 7
Zmatené dětství válečné generace ZAČÍNÁME ZA VÁLKY Ten rok patřil k nejčernějším v historii naší republiky. Nový život se ale neptá na politickou situaci, na bezpečí a blahobyt, na vyhlídky své budoucnosti, na míru jistoty či nejistoty, do které se narodí. Vzklíčí a roste jako z vlastní vůle a na svět přichází s dychtivou čistotou, připravený vklouznout do náručí rodiny, objevovat svět a být milován. V roce 1939 se do okupovaného Československa narodilo mnoho talentů, jejichž jména v nadcházejících desetiletích zalidnila jeviště divadel, filmové pásy a televizní obrazovky. Nás bude zajímat čas zimní, přesně 2. únor, kdy se v Praze narodil do rodiny technického kontrolora Mrkvičky, pracujícího v podniku na výrobu leteckých strojů Avia, syn Ladislav. Rodina žila na Proseku, od roku 1922 přičleněném k území hlavního města Prahy. Prosek, to byla tehdy obec na okraji, příměstská čtvrť, skutečná periferie. Ale stačilo seběhnout z kopce do Vysočan a tam už bylo město. „Jedeme do Prahy,“ říkalo se cestám na nákup a možná se to tak ze setrvačnosti říká na Proseku dodnes. Čtvrť se pyšní nejstarším kostelem nejen na území hlavního města, ale v celé střední Evropě, románským kostelem sv. Václava. Jeho kořeny sahají podle kronik do 10. století, traduje se, že ho dal postavit kníže Boleslav jako pokání za vraždu sv. Václava (alespoň tak si pověst vybavuje Ladislav). O Prosečácích se říká, že jsou křtění oslí vodou, protože v dávných letech tu nebyla ani studna a vodu vozili z nedalekého rybníka osli v kožených měších. A pokřtěný je i on. Pokud chceme porozumět některé generaci, musíme se pokusit pochopit především to, v jaké atmosféře vyrůstala, dospívala a formovala 7
ladislav mrkvicka_001-184.qxp_Sestava 1 06.09.19 13:58 Stránka 8
L AD ISL AV MR K V IČ K A
se. A uvědomovat si i minulost starší, vliv rodičů, jejich světa a jeho krizí a starostí. Generace, která se narodila za okupace, se odmala učila nedůvěře a opatrnosti. Chvilička svobody mezi Květnem a Únorem byla až do roku 1989 jediným okamžikem svobody a demokracie, kterou prožili, a ne každý se sametové revoluce dožil. V časech, kdy se velké historické události dějí, je ale málokdo jako dějinné vnímá, ba dokonce pojmenovává. Život se žije každý den v řádu povinností a všechno prožívané je bráno jako norma – zejména dětmi. Každý z těch malých tvorů nasává jako mořská houba to, co se kolem něj děje, aby si až později v dospělosti vytříbil postoje a hodnoty a zpětně se zadíval na události, které mu dláždily cestu. Ve chvíli prožívání existuje jen pocit. Může to být pocit, že je „něco“ špatně, ale dětská mysl si toto pocitové cosi nepojmenuje. Proto se dobře vzpomíná na události, příhody, ale přetěžko se doptáte toho, co si o světě kolem sebe člověk jako dítě myslel. Protektorát Čechy a Morava byl vyhlášen 16. března 1939. Jak si z toho může něco pamatovat děťátko sotva dvouměsíční? Je to pravděpodobně
Přibližně v jednom roce. Na svět se zatím dívá s úsměvem…
8
ladislav mrkvicka_001-184.qxp_Sestava 1 06.09.19 13:58 Stránka 9
Z M AT ENÉ D ĚT S T V Í VÁ LEČ NÉ GENER AC E
jen fantazie přiživovaná vyprávěním, ale Ladislav si prý svou první vzpomínku z tohoto světa spojuje s obsazením Prahy, které proběhlo den před touto potupou. Se zvukem bubínků a píšťal a sněhovými vločkami, které padaly na peřinku a dětskou tvářičku, studené a nepříjemné. Dle psychologů není možné vzpomínat si na tak dávné události a hovoří se o „falešných vzpomínkách“. Ale kdo ví? První léta protektorátu uplývala poklidně, v duších dospělých s nepříjemným pocitem nesvobody, ale přesto tak, jako kdyby byl mír. Alespoň tak vnímá toto období Ladislav ve svých vzpomínkách. Jistě že se rodiče snažili dopřát nejmenším co nejklidnější dětství. Práce byla, i volný čas. Na Proseku mnoho lákadel nebylo, ale třeba místní sokolovna se dvakrát týdně měnila v malé kino včetně programu pro děti. Do rodiny Mrkvičkových za rok přišel na svět mladší syn Pavel, později dcera Jana (1949) a nakonec o patnáct let mladší Marcela (1954). V roce 1942 přituhlo na celém území. Atentát na Heydricha rozpoutal v zemi peklo a atmosféra nebezpečí se stala mnohem bezprostřednější, takovou, jakou už začaly vnímat i citlivé děti. Jak to bylo s onou opatrností? „Nikdy se o nikom neřeklo nahlas – pozor, to je kolaborant, ten donáší. To by nikdo neudělal. Ale vědělo se, před kým je lépe dát si pozor, co se říká. Tuhle atmosféru jsme nasáli už jako malé děti, i když s námi nikdo tak konkrétně nemluvil. U nás se poslouchal, jako v mnoha jiných domácnostech, Hlas Ameriky. Přísně zakázané vysílání, které chodilo poslouchat do našeho bytu několik naprosto důvěryhodných sousedů (udání ale hrozilo vždycky). Táta dokázal naladit stanici tak, aby mu v případě, že by přišla kontrola, nemohli nic dokázat, ale už si nepamatuji, co za fígl to bylo.“ Radiopřijímače, které zachytily zahraniční signál, bylo možné s velkou přesností lokalizovat a kontrola mohla přijít kdykoli. Následky by samozřejmě mohly být strašné. Často jezdily děti k prarodičům z tátovy strany do Skutče. Matčini rodiče zase pocházeli z Pošumaví, kde měli malé hospodářství, tam šel svět ještě starosvětštějším krokem než na pražské periferii. Častěji trávily děti čas ve Skutči. Nemohly úplně zahálet, to se v té době hlavně na venkově nenosilo, a tak byly zapojeny alespoň do nejjednodušší práce, pastvy koz. 9
ladislav mrkvicka_001-184.qxp_Sestava 1 06.09.19 13:58 Stránka 10
L AD ISL AV MR K V IČ K A
Na loukách venku pak byla příležitost ke hře a dovádění. Malý Láďa a Pavel byli v partě benjamínci, nejmenší, a ještě z Prahy, takže trošku v závěsu za místními. U města Skuteč se dodnes nachází letiště, které nyní provozuje Aeroklub ČR. Vzniklo ve druhé polovině 30. let jako vojenské letiště, původně zřízeno pro obranu, ale prakticky hned po uvedení do provozu zabráno německou armádou, opravovaly se zde i motory. Pro děti bylo samozřejmě takové místo magnetem. Když Němci začali ustupovat a letiště zůstalo opuštěné, zbylo na něm několik nákladních vojenských letadel, která nemohla odletět, protože se zabořila do bahnitého terénu. Po několikadenním vyčkávání se pochopitelně místní parta pastevců vydala na průzkum a nikým nerušeni si začali hrát sami na válku. Nemohli ovšem vědět, že nepřítel neodtáhl nadobro, a tak je uprostřed hry probudilo něco, co znělo jako krupobití. „Jenomže venku svítilo slunce. Až někoho ze starších kluků napadlo, že se Němci vrátili a střílí po nás. Utíkali jsme se schovat, já do velké pneumatiky od podvozku letadla, která byla silná, takže náboje by ji neprostřelily. Pak nám došlo, že nestříleli po nás, že děti jim byly úplně jedno, ale že se vrátili rozstřílet ta velká letadla, aby nepadla do rukou Rusům.“ To se to vzpomíná se smíchem, z bezpečí vzdálených let, ale tehdy mohlo jít o život. Ztráty na dětech nebyly, pouze na pasoucích se kozách. A dospělí si tak oddechli, že se těm malým uličníkům nic nestalo, že jim jen zakázali chodit k letišti dál. „To se samozřejmě nesetkalo s úspěchem, plížili jsme se tam dnes a denně a prožívali jsme chvilky odboje. To jsme měli rádi, vstupovat do míst, kam se nesmělo, plnit bojové úkoly, které jsme si vymysleli.“ Samozřejmě se i do dětských her vkrádaly motivy ze života válečných dní, nálad – nikdo třeba nechtěl hrát nepřítele, Němce. Každý kluk chtěl být buď partyzán, nebo voják, nejlépe ruský, ale i Američan, zatímco ten, který právě představoval nacistu a německého vojáka, se snažil co nejdřív „padnout“ a vyměnit si roli. Nebylo to ale naposledy, kdy se Ladislav ocitl v ohrožení. Ještě u dalšího strýce a tety, kteří bydleli na Českomoravské vysočině ve vesnici Františky, se nachomýtl ke konci války k odcházejícím německým vojá10
ladislav mrkvicka_001-184.qxp_Sestava 1 06.09.19 13:58 Stránka 11
Z M AT ENÉ D ĚT S T V Í VÁ LEČ NÉ GENER AC E
Dnešní podoba letiště ve Skutči. (Foto: Josef Kreuz, wikimedia.commons.org)
kům. Děti se přirozeně chodily dívat k silnici na kolony ustupující před Rusy, kteří táhli z Moravy na západ. Ti občas ještě Němce bombardovali, i když už to nebyli „kotláři“, kteří útočili na infrastrukturu, koleje, vlaky, lokomotivy (hloubkoví letci z řad Spojenců létali po dvou a nalétávali na cíl několikrát, aby varovali civilní obyvatelstvo a předešli ztrátám). Tento nálet se musel ale konat přímo na vojáky, Němci se rozprchli, s nimi i nebezpečně blízko přihlížející omladina. Malého Ladislava tehdy škrábla do hlavy střepina, rána se sice nejprve zahojila, ale později se mu na stejném místě utvořil zánět a zachránila ho až riskantní operace a půlroční pobyt v nemocnici. Ještě předtím si prožil trochu dobrodružství i v Praze při leteckých náletech v roce 1945. Obyvatelé, kteří uposlechli varování a hledali úkryt, se často schovávali jen ve sklepích a pro děti to byla dobrodružná akce. A Ladislav se na nálety dokonce těšil, chodil se totiž ukrýt bok po boku s kamarádkou Hankou, které směl sedět na dotek, a poprvé tak poznal kouzlo dívčí přitažlivosti. Navzdory útlému věku je vnímal silně a touha 11
ladislav mrkvicka_001-184.qxp_Sestava 1 06.09.19 13:58 Stránka 12
L AD ISL AV MR K V IČ K A
nechat se okouzlovat křehkostí mu zůstala po celý život. Jinak je trochu obtížné zařadit, ke kterým poplachům se přesně tahle vzpomínka vztahuje, byly totiž v roce 1944 i 1945, při náletech v únoru 1945 se už nikdo příliš neschovával, i jindy byly incidenty spíš ojedinělé. Ale koneckonců, teď nejde o letectvo, bombardování a přesná fakta, ale o motiv úkrytu a společně sdíleného napětí…
ZMATENÁ DOBA, ZMATENÍ LIDÉ Když nastal čas povinné školní docházky, byla to ještě doba, kdy každá městská čtvrť a spíš ještě každá enkláva takové čtvrti měla své vlastní území, alespoň z pohledu kluků, kteří tato neviditelná teritoria ovládali. Bylo to tak už za první republiky, přesně jak tyto dětské, ale s plnou vážností prožívané šarvátky popisoval Jaroslav Foglar. Na území Proseku a jeho okolí bylo možno nalézt zástupce čtyř znesvářených klanů – Staroprosečáky, Novoprosečáky, Střížkováky i Hornolibeňáky. (Máte-li koho, zeptejte se, jestli si z doby před válkou a po ní pamatuje další znesvářené čtvrti, uvidíte, že Praha byla velmi pestrým bojištěm s dvojím životem.) Kluk z jedné enklávy si málokdy mohl dovolit vkročit na cizí území bez doprovodu (nic netušícího) dospělého. Boje a příměří, výměny zajatců, všechno se odehrávalo tak jako v reálném světě dospělých. „V Kině Prosek jsme museli vstoupit na půdu příměří, protože to by se někteří do bijáku jinak vůbec nedostali. Byl na území Starého Proseka, takže mu vládli Staroprosečáci. Byla dohoda, že středa, sobota a neděle, kdy se promítalo, jsou mírové dny a že příměří všeobecně platí pro sokolovnu i přilehlá hřiště.“ Mimochodem, v této prosecké sokolovně se nade vší pochybnost ukrývali dva hlavní účastníci atentátu na Heydricha Jozef Gabčík a Jan Kubiš. Měli zde oblečení a několik granátů a traduje se, že tu i několikrát přespali, což je ale už trochu divoká fantazie. V té době nemohl Ladislav ještě vůbec tušit, že za pár let si jednoho z nich sám zahraje ve snímku, který se stane jedním z jeho nejslavnějších filmů. Málokdo ví, že pod Prosekem se nachází komplex podzemních jeskyní nazývaný Močálka. Prosek stojí na pískovcových skalách, část jeskyní je 12
ladislav mrkvicka_001-184.qxp_Sestava 1 06.09.19 13:58 Stránka 13
Z M AT ENÉ D ĚT S T V Í VÁ LEČ NÉ GENER AC E
přírodního původu, část vznikla těžbou písku. Prosecká omladina samozřejmě tento komplex dobře znala a dodnes jeho pomyslnou mapu uchovává v paměti, tam nabývala jejich dobrodružství ještě dalších rozměrů. O jejich výletech do podzemí by se nebylo nikdy vědělo, kdyby jeden z kluků nezůstal nešťastnou náhodou uvězněný, když se za ním sesul strop vchodu, podmáčeného dešti a erozí. Do uvolnění jeskyně se musela zapojit Veřejná bezpečnost. „Ten kluk byl vyhlášený raubíř. Jednou byl vyzván, aby místo lumpáren sbíral starý papír nebo sklo, a to přinesl do sběru kosti ze starého proseckého hřbitova. Tam jsme chodili často, byl to takový bobřík odvahy – každý se musel spustit do nějaké staré hrobky, aby dokázal, že má kuráž. A o jeskyně pod Prosekem spolu soupeřily party stejně jako o území v ulicích. Vody a bláta tam bylo jen po pás, jak jsme zjistili na vlastní kůži, a na klenbách byly nápisy s datací ještě ze 17. století po původních dělnících.“ Prosecké skály a podzemí jsou od konce 60. let chráněné jako přírodní památka. Ladislav byl v přiměřeném věku přijat do Pionýrské organizace Československého svazu mládeže, jeho bratra do něj ale nevzali. Příčinou byla vlastně nevinná dětská hra v domě bývalého Sokola v blízkosti školy, kde stávala tělocvična a kino. S partou dalších kluků si tam totiž zabydlili tajnou klubovnu ve skrytém nedostupném mezipatře. Nikdo netušil, že malý prostor pod půdou obývají místní kluci, kteří si tam nanosili například staré americké plakáty z války. To by už samo o sobě bylo dost zlé. Po válce navíc bylo všude plno neevidovaných zbraní, S bratrem Pavlem – nerozlučná dvojice. a tak se často dostaly i do rukou dětí. 13
ladislav mrkvicka_001-184.qxp_Sestava 1 06.09.19 13:58 Stránka 14
L AD ISL AV MR K V IČ K A
Jednoho koltu, který pro sebe původně získal jeho bratr, se zmocnil také malý Pavel. V tomto naturalisticky zbudovaném bunkru si pak hrál s dalšími kluky na odboj, až se na to přišlo a v tu chvíli mu hrozilo i vyloučení ze školy. V době po vítězství komunistů ve volbách a v období Února byli kluci ještě stále malí na to, aby měli myšlenky na politiku. Zase už tu ale prý byl zpátky ten všudypřítomný „pocit“. Že se něco změnilo. Dospělí doporučovali, aby se o některých věcech raději nemluvilo. Ale nikdo z těch malých, mladých nechápal proč. O co vlastně jde? Jen neklid narůstal, a později zmatenost. Z protichůdných informací, názorů převrácených ze dne na den, radikálních změn v tom, o čem a o kom se učí. A to provázelo celá školní léta. „A začaly procesy. V tom režimu chvíli někoho chválili a vzápětí ty lidi popravili a byl vychvalovaný zase někdo jiný. Třeba Slánský, najednou prásk ho, byl z něj zrádce a popravili ho. Říkal jsem si, že buď je naše země opravdu plná skrytých nepřátel, nebo se děje něco divného. Když v roce 1953 zemřeli Stalin a Gottwald, už jsme z toho někteří z té naší prosecké party měli legraci. Vzpomínám si, jak právě když zemřel Stalin, měli jsme volno ve škole a prezident Gottwald odjel na pohřeb, jeden můj kamarád říkal: ‚Ještě by mohl umřít Gottwald, abychom měli další tři dny volna.‘ A on týden nato Gottwald umřel a my jsme se smáli, že to snad přivolal.“ Ale zase taková legrace to nebyla, zvlášť pro dospívajícího. Mladý člověk touží po vzorech, které by mohl následovat, a tihle kluci dostávali místo jistoty jen jednu změnu za druhou. Mnoho z nich pochopitelně vnímalo Stalina jako hrdinu a rudoarmějce jako osvoboditele – aby také ne, když prožili dětství za protektorátu. A pak přicházeli o iluze ze dne na den a nebyl čas utvořit si ani názor, natož získat nový vzor, nového hrdinu náhradou. „Byli jsme dezorientovaní. A nejen my, skoro ještě děti, ale i dospělí, herci a umělci, kteří chodili ve svazáckých košilích po školách recitovat básně. Já už jsem tomu v té době nějak nevěřil, byl jsem skeptický. Vím, že jsem v té době, ani nevím proč, získal tak trochu pověst ,mluvčího 14
ladislav mrkvicka_001-184.qxp_Sestava 1 06.09.19 13:58 Stránka 15
Z M AT ENÉ D ĚT S T V Í VÁ LEČ NÉ GENER AC E
ročníku‘ na té jedenáctiletce. Možná se to vztahuje k jedné příhodě, ve které figuroval profesor, který vyučoval občanskou nauku. Měl to asi chudák těžké, protože nevěděl co dřív. My jsme v učebnicích škrtali redisperem jména a celé pasáže, knihy už byly napůl černé. Tehdy jsem se s ním dostal do sporu, vyčetl jsem mu, jak se v tom my studenti máme orientovat, když v tom mají oni binec ještě větší? Jeden den jste nám říkali, že Tito je náš největší a nejvěrnější spojenec, druhý den ho najdeme na karikatuře s krvavou sekerou s nápisem ‚Krvavý pes‘? To se stávalo opravdu přes noc.“ Třídní učitelka dala žákům na vědomí, že by se neměli stýkat s jistou spolužačkou, jejíž otec byl zatčen. „Do školy s námi chodila dcera majitele dvou cihelen. Byla to naše dobrá kamarádka, pořád se prala, znala různé chvaty, byla spíš jako kluk a říkalo se jí Drak. Tam to skončilo tak, že jejímu tátovi sebrali cihelnu, potom dům a ji vyhodili ze školy. Odstěhovali se někam na venkov.“ Podezření, že se děje něco, co se dít nemá, narůstalo. Takových zatčení přibývalo, najednou se sousedé i rodinní přátelé stávali nebezpečnými třídními nepřáteli. Do vězení zavřeli otce několika jeho spolužáků, kteří pracovali jako zkušební piloti v Avii. Za války mnoho z nich uteklo bojovat do Anglie, jako členové RAF se ale místo vděku dočkávali vězení. Ani bezproblémoví studenti neměli příliš volnosti, dnes si to asi stěží dovedeme představit, kolik příkazů a zákazů se muselo dodržovat. Aby si dívka mohla vzít rtěnku nebo nalíčit řasy, neexistovalo. Šperky byly nepřípustné, i ten nejtenčí řetízek učitelka směla zabavit. Dnes někteří rodiče nostalgicky vzdychají po větší přísnosti na školách, ale zdalipak by si něco takového chtěli zkusit sami? Za takového ideového zmatku se mohl mladý člověk v tomto věku snadné ovlivnitelnosti stát buď komunistou, nebo reakcionářem. Anebo odstoupit ještě o krok dál a stát se nestranným kritickým pozorovatelem, sledovat proměny a nechat souvislosti vyplouvat s léty. Takovou pozici zaujal Ladislav a uchoval si ji napořád. Neprožíval nadšeně uvolnění 60. let, takže se ho sice jako zrada dotkla invaze sovětského vojska, ale normalizace ho nepřekvapila – na přeměnu režimu zevnitř vůbec nikdy nevěřil, nemohl tedy být ničím zklamán. Nechodil k volbám, nepodepisoval 15
ladislav mrkvicka_001-184.qxp_Sestava 1 06.09.19 13:58 Stránka 16
L AD ISL AV MR K V IČ K A
Mladý muž – zřejmě už v čase studií na DAMU.
petice ani charty, zaujal postoj někoho, kdo ví, že mocenské nitky se táhnou tak daleko, že člověk ve velkých událostech je jenom figurka na šachovnici a do rozhodování o budoucnosti světa nemá šanci zasáhnout. Zatím však začal Ladislav tíhnout k divadlu a umění. Nejprve jako ochotník, později se odkudsi vzala legenda, že na škole vzplanul jednou z prvních mladických lásek ke spolužačce, která se dala na herectví, a tak se chtěl stát hercem také. Bude to patřit spíš k tomu druhu příběhů, které vznikají proto, že si je žádají novináři – za každým zájmem o umění přeci musí být něco velkého, že? Například nešťastná láska. A už tak dost platonicky zamilované čtenářky se pak ještě o to více rozplývají nad citlivou duší svého oblíbence. Ladislav se na DAMU dostal až napotřetí. Mezitím začal pracovat v Avii jako dělník, bylo by se mu líbilo u konstrukcí letadel, ale Avia 16
ladislav mrkvicka_001-184.qxp_Sestava 1 06.09.19 13:58 Stránka 17
Z M AT ENÉ D ĚT S T V Í VÁ LEČ NÉ GENER AC E
zrovna v té době přecházela na výrobu automobilů. Koketoval také s životem u zvířat, to když neudělal druhé přijímací zkoušky a stal se na čas ošetřovatelem v zoologické zahradě. Staral se o šelmy, nebál se jich, s dorůstajícími lvíčaty si chodil hrát. Dokonce získal nabídku od cirkusu Busch, jestli se nechce vyučit na domptéra, krotitele. Na tuhle nabídku vzpomínal v jednom starším rozhovoru pro Mladý svět: „Zoo kupovala od cirkusu dvě lvice, a když je přivezli, byl jsem zrovna ve lví kleci… Za pár dní jsem dostal pozvánku na představení a po něm mi drezér šelem nabídl práci na pět let: pomáhal bych mu a zároveň bych se vyučil.“1 Kariéru cirkusáka skutečně zvažoval, ale zrovna v té době dostal vyrozumění o přijetí na DAMU – na třetí pokus se to konečně povedlo. Hrůza rodičů, že by jejich syna měl sežrat lev v aréně, byla přece jen horší než představa, že bude komediantem z povolání, a tak ačkoli nebyli nakloněni ani životu s múzami, mohl si splnit sen stát se hercem. Ale samozřejmě po svém, protože nešťastné náhody a maléry do svého života vždy přímo magicky přitahoval. A stejně tak se vždycky objevilo nějaké nečekané řešení.
17
ladislav mrkvicka_001-184.qxp_Sestava 1 06.09.19 13:58 Stránka 18
Od vyhazovu k Atentátu Už od roku 1946 studentská představení uvádí při DAMU divadlo DISK, jež ovšem dříve nemělo sídlo přímo na DAMU, ale v prostorách, které dnes obývá divadlo Ta Fantastika. První roličku tu Ladislav zkouší v roce 1959 v aktovce Nevěsta Adolfa Hoffmeistera (večer složený ještě z aktovky bratří Čapků Lásky hra osudná režijně připravil Radovan Lukavský), pak v ruské inscenaci Každý podzimní večer (1960) a ve velké roli Tuláka vystupuje v roce 1961 ve hře bratří Čapků Ze života hmyzu (režie Zdeněk Pošíval), ve stejném roce ještě v Shakespearově Jak se vám líbí (pod režijním vedením Miloše Nedbala) jako Jacques – shodou okolností ve stejné roli vstoupil o třicet let později na jeviště Národního divadla. Pak je tu ještě ruská inscenace s názvem Angarská legenda (podle románu A. V. Kuzněcova Legenda o řece, sovětská budovatelská tematika byla samozřejmě všudypřítomná, ale Kuzněcov byl spisovatel, který kvůli kritice režimu emigroval na Západ a jeho tvorby si mladí umělci velmi vážili) či hra libanonského dramatika Georgese Schehadého Vascův příběh. Na těch pár černobílých fotografiích, které z té doby máme, vypadá Ladislav nebývale vyspěle, stačilo pár tahů v maskérně a místo chlapce se na vás najednou dívá zralý muž. Tvář, která bude příjemně stárnout, mohl kdekdo už tehdy soudit (a je to koneckonců pravda). Hlavním pedagogem herectví byl ve třídě Miloš Nedbal. S ním si Ladislav příliš do oka nepadl, nepatřil v ročníku k jeho oblíbencům, ale nebyl v tom sám. Mezi předměty už tehdy nechyběl jevištní pohyb, okrajově taneční průprava, ale také základy akrobacie a šerm. Pedagožkou taneční průpravy byla tehdy Eva Kröschlová, nestorka českého tanečního školství (na DAMU nastupovala v roce 1952) zemřela v roce 2019 ve věku nedožitých 93 let. A když Ladislav přišel do školy, učila dokonce ještě pod dohledem své matky, slavné tanečnice Jarmily Kröschlové! 18
ladislav mrkvicka_001-184.qxp_Sestava 1 06.09.19 13:58 Stránka 19
O D V Y H A ZOV U K AT EN TÁT U
Mladí adepti herectví neměli tušení, že se dotýkají samotné historie československého moderního tance. S Evou se pak setkal v Divadle Na zábradlí, kde hercům „zkulturňovala jevištní pohyb“, jak říkala, a pak samozřejmě jako pedagog s kolegyní na DAMU, kde připravovala se studenty každoroční Vánoční středočeské hry – naposledy ještě v roce 2016. Výkony studentů DAMU neZkouška líčení k inscenaci Angarská legenda unikly především ve 4. ročníku aneb jak se z chlapce vytváří zralý muž. pozornosti odborné veřejnosti, zvláště jejich tvorbu sledoval Sergej Machonin, literární i divadelní kritik , který jako mnozí jiní projevil nadšení z originálního nastudování Ze života hmyzu i výkonů: „Ladislav Mrkvička, který podal překvapivě zralý výkon v roli Tuláka, zasazuje do jeho horečnatého snu na přesně zvolených místech a se stupňovanou dramatičností okamžiky stále se zjasňujícího a neúprosného poznání pravdy o smyslu života.“ Současně ale budoucím hercům vyčítal špatnou výslovnost a sklon k manýře, to zase v inscenaci Jak se vám líbí, kde se obul i do profesora Nedbala, kterému vyčítal, že studenty nechává na pospas bez režijní koncepce a nejsou vychováváni k samostatnosti, nicméně „několik herců se této manýře vymyká: Mrkvička v roli Jacquesa, Rathová v Kačence, Sloup hrající výborně Prubíka a talentovaní posluchači třetího ročníku Nohýnek a Křiváček. Proč? Protože šli za objevem lidství v postavě a rozbili tu skleněnou zeď nemyslivé konvence.“2 Ostatně ve více článcích byl vyzdvižen jako mladý režisér tehdy ještě posluchač DAMU Pošíval nad režiséra profesora. A dovolte ještě jednu milou citaci z jiného pera: „L. Mrkvička v postavě Tuláka unese tuto náročnou koncepci, která opírá vyznění hry především o něj. (…) celek je vybudován bezpečně a přesně a opravdovost vzrůstajícího hněvu i od19
ladislav mrkvicka_001-184.qxp_Sestava 1 06.09.19 13:58 Stránka 20
L AD ISL AV MR K V IČ K A
vahy vidět, poznat a proměnit poznání v čin strhuje diváky na jeho stranu.“3 Jiný kritik viděl v Mrkvičkovi „nejsuverénnějšího příslušníka letošního čtvrtého ročníku DAMU“.4 Zkrátka chvála ze všech stran… V jedenašedesátém se mladým hercům podařilo vycestovat na mezinárodní festival studentských divadel v Itálii. Stalo se tak šťastnou náhodou – jednou zahlédli na stole svého profesora mezi poštou letáček s přihláškou. Instinkt jim pravil, že vedení na pozvánku reflektovat nebude, takže se jí zmocnili, shodou okolností Ladislav s Jiřím Krampolem, a DAMU na festival přihlásili na vlastní pěst. Jaké bylo překvapení pedagogů, když přišlo potvrzení o účasti! Ale na zájezd do italských měst se jelo. Hráli tam populární Ze života hmyzu a inscenace se nesmírně líbila. Byl to výlet do jiného světa, do veselé, prosluněné země plné nočního života, kterou mládežníci prožili v příjemném stavu permanentní čtrnáctidenní kocoviny z italských stolních vín. Poprvé jedli špagety a pizzu, poznali úskalí ústřic, ale také se museli hojně účastnit debat, protože v té době vítězila v preferencích Italů levice, takže místní komunisté byli zvědaví, jak pokračuje budování socialismu v Československu. Návrat do vlasti byl zpestřen i politicky, neboť jedna z účastnic zájezdu, nesmírně jazykově nadaná sekretářka a tlumočnice, se rozhodla v Itálii zůstat. Po návratu pak bylo studentům doporučeno, aby na znamení protestu vstoupili do KSČ. „Trochu jsem o tom i zauvažoval, to přiznávám. Ale vymluvil jsem se, že ještě nejsem dostatečně zralý a že bych nebyl schopen vzít na sebe takovou odpovědnost a být plnohodnotným členem strany,“ směje se dnes herec, který si při povídání o svém životě přeje především jedno – aby z něj nikdo nedělal hrdinu.
PRVNÍ FILMY První role přicházejí ve studentských filmech, které vznikaly ve spolupráci FAMU a DAMU: studenti herectví a filmu se vzájemně považovali za spolužáky a hodně spolu pracovali (např. filmová povídka Hlídač dynamitu režiséra Zdenka Sirového, odehrávající se v době konce druhé světové války, či absolventský film Věry Chytilové Strop). Ladislav už ale 20
ladislav mrkvicka_001-184.qxp_Sestava 1 06.09.19 13:58 Stránka 21
O D V Y H A ZOV U K AT EN TÁT U
nakročil k vážné filmové tvorbě. V postavě zatýkaného studenta se na pár minut mihl v ceněné filmové adaptaci Otčenáškova Romea, Julie a tmy (1959) režiséra Jiřího Weisse. „Řekli mi, že má pro mne kolosální roli – ovšem na malé ploše.“ Bylo to v prvním ročníku, jeden natáčecí den. Ve filmech vznikajících na přelomu 50. a 60. let můžeme vidět mladou hereckou generaci sotva vyzutou z dětských střevíčků – Jaroslava Satoranského, Josefa Abrháma, Helgu Čočkovou, Jiřího Menzela, Jiřího Kodeta, Jiřího Krampola, Rudolfa Jelínka, Václava Sloupa, Petra Kostku a další. Mnozí byli spolužáky nebo se na place sešli z nejbližších ročníků. Filmy této éry ještě zpravidla nesou přílišnou oslavu režimu, ale přece v nich diváka potěší alespoň poctivá práce, upřímnost a zaujetí, a to nejen nejmladších herců. Svých příležitostí si očividně vážili, ačkoli na novou vlnu ještě český film nenaskočil. Jako představitelé typů lehce odbojné, nebo naopak barvotiskově uvědomělé mládeže konce 50. let zkouší poprvé práci před kamerou. Pro některé jde už o větší role, třeba v mládežnické agitce Žalobníci, která je možná až nechtěně komickým filmem o ryzích charakterech členů SSM, si ústřední pár vystřihli Helga Čočková a Petr Kostka. Ladislav ale zatím nedostává „mluvící“ role a jen ten nejpozornější divák si ho všimne v zástupu ostatních mladíků (snímky jako zmiňovaní Žalobníci, Osení nebo Lidé jako ty, 1960). K první velké roli, dokonce jedné z hlavních mužských postav, se dostal záhy v psychologicky dobře vystavěném generačním dramatu Černá dynastie (1962). Film je sice oficiálně věnován XII. sjezdu KSČ, ale je to dedikace, aby se neřeklo, ve skutečnosti vůbec není tendenční, ačkoli příběh vypráví o rodu dělníků ze strojíren ČKD, kde se z otce na syna dědí láska k lokomotivám. Ze střetů tří generací mužů různých politických názorů a přístupu k životu vystupují na povrch vážné retrospektivní sekvence připomínající události první i druhé světové války nebo hospodářské krize, v jejichž stínu pak rošťáctví nejmladší generace – syna Tondy (hraje ho právě Ladislav), který po propadnutí studuje střední školu tajně na truc rodičům a předstírá, že je větší flákač než ve skutečnosti, a dcery Věry (Monika Pošívalová), která se zase bez vědomí rodičů vdá – vyznívají jako nevinná hra. Konflikt je vyřešen smírem, protože se 21
ladislav mrkvicka_001-184.qxp_Sestava 1 06.09.19 13:58 Stránka 22
L AD ISL AV MR K V IČ K A
První velká role ve filmu Černá dynastie. S Monikou Pošívalovou si zahráli sourozence. (Národní filmový archiv)
ukazuje, že všichni muži v rodě jsou stejně tvrdohlaví… Ačkoli větší herecká plocha připadá představitelům děda (Ladislav Pešek) a otce (Jiří Němeček), mladí dostali podstatný díl pro sebe. A Ladislav ve svých třiadvaceti, spíš dvaadvaceti letech sympaticky střídal klukovskou bezstarostnost s vážnou polohou a svůj vzdor podával zcela věrohodně. Měl už v této době velmi dospělý vzhled, onu fyziognomii, jíž se v šestákových románech říká ostře řezaná tvář a která chlapcům vykouzlí předčasnou dospělost, ale zaručí mužný výraz téměř do hrobu. A mnoho z hereckého projevu, který si zde vyzkoušel, už zůstalo jeho vizitkou: způsob plachého pousmání, odzbrojující přímý pohled, impulzivní pohyby těla a řeč rukou, intonace hlasu. Ale to platí i pro ostatní – i když se sami herci s odstupem zdráhají ztotožnit se svými staršími alter egy z prvních let, přece byl už každý z nich „hotový“ a měl svůj charakteristický výraz. A i když si s nimi čas tu více tu méně krutě pohrál, diváci to mohou dodnes posoudit. 22
ladislav mrkvicka_001-184.qxp_Sestava 1 06.09.19 13:58 Stránka 23
O D V Y H A ZOV U K AT EN TÁT U
OSUDNÝ MAJÁLES Film Černá dynastie má ovšem jednu drobnou vadu – jméno Ladislava Mrkvičky se v titulcích vůbec neobjevilo (dnes už samozřejmě ve filmových přehledech figuruje). Proč? V době, kdy tato jeho velká prvotina směřovala do distribuce, podařilo se mu už přivodit si jeden z pověstných malérů a nadějnému herci hrozilo, že se svého vysněného povolání vlastně ani nedočká. Přitom se do té šlamastyky dostal úplně nevinně. Tedy, ne že by byl zcela bezproblémovým studentem. Ve třetím ročníku mu už vyloučení hrozilo, když odmítal složit zkoušku z marxismu-leninismu. Místo toho odevzdal vyučujícímu „seminární práci“ na téma zbytečnosti tohoto předmětu. Nakonec ho ale nevyhodili, ke zkoušce se dostavil a složil ji, ačkoli s tou nejhorší známkou. Další průšvih už měl ale drsnější dohru. „Studentský majáles 1. května 1962. Vůbec se mi tam nechtělo, ale kamarádi mě přemluvili. Majáles měl úžasnou atmosféru, průvod studentů se ubíral přes Mánesův most na Malou Stranu. Idyla ale brzy skončila – do průvodu začaly najíždět tramvaje, zvonily a dělaly hrozný rámus. Vylezl jsem nahoru na tramvaj a sundal kladku. V davu bylo ale tak třicet procent estébáků a jeden z nich mě vyfotil. Na Petřín, kde se zatýkalo, jsem sice už nešel, ale stejně si mě našli. Přišli pro mě 4. května, odvedli z divadla Disk, z generálky Thyla Ulenspiegla, skoro s kordem v ruce. Šel jsem do vazby,“ vzpomínal jednou v rozhovoru pro časopis Dějiny a současnost o filmu Atentát.5 Věděl, jak tramvaj odpojit, protože jeho četné brigády ho zavedly i k práci průvodčího. „Na Petříně byla zatčená z našich spolužáků také Helga Čočková,“ vzpomíná. „Do druhého dne ji pustili, takže jsme si nemysleli, že to bude mít ještě nějakou další dohru. Šlo o to, že hledali členy studentského výboru, který majáles organizoval, a snažili se jim dokázat nějakou protistátní činnost.“ Když si pro něj přišla bezpečnost přímo na jeviště, byli překvapení všichni. Ve vazbě si v „Bartolomějské“ pobyl víc než týden a věru na ni nevzpomíná rád. Tentokrát bylo vyloučení ze školy neodvolatelné, místo absolutoria dostal povolávací rozkaz a k tomu rozsudek. Na schůzi ve škole, při 23
ladislav mrkvicka_001-184.qxp_Sestava 1 06.09.19 13:58 Stránka 24
L AD ISL AV MR K V IČ K A
Spolužáci na DAMU a budoucí herci: Jiří Krampol, Jan Odl, Petr Čepek, Ladislav Mrkvička, Jaroslav Kravka.
které se hlasovalo o jeho vyloučení, byl dokonce sám přítomen. Tehdy se ho nejvíce zastal spolužák Petr Čepek, který prohlásil, že pokud Ladislava vyloučí, on k obhajobě také nepůjde, a skutečně studium ukončil. Bylo to nebývale velké gesto, na které se nezapomíná. Veřejnému projevu pevného postoje proti nespravedlnosti doba nepřála, to se ještě zdaleka neocitáme v období romantizovaného uvolnění zlatých šedesátých. Pro přesnost bychom měli doplnit, že ze školy byla vyloučena také Helga Čočková, dostudovat následně mohla až po roce a půl. Rehabilitován byl Ladislav už v roce 1968, ale když zjistil, že diplom podepsal jako předseda rehabilitační komise profesor Antonín Dvořák, který před šesti lety rozhodl právě o jeho vyloučení, odmítl s taktem rozhněvaného mladého muže, kterému došla trpělivost s převlékáním ka24
ladislav mrkvicka_001-184.qxp_Sestava 1 06.09.19 13:58 Stránka 25
O D V Y H A ZOV U K AT EN TÁT U
bátů. Na dopis, který obdržel z fakulty, napsal rtěnkou, kterou si půjčil od kolegyně v divadle: „Polibte mi ***,“ a zaslal jej zpět – kupodivu se nedostavilo žádné nové hromobití, diplom stejně přišel poštou. Po revoluci mu na DAMU vystavili duplikát, to už začal na své alma mater sám vyučovat. Když ale Petr Čepek, který nikdy diplom nedostal, v roce 1994 předčasně zemřel, Ladislav ten svůj roztrhal… Zatímco Petr Čepek mířil rovnou i bez ukončené DAMU s většinou svých spolužáků do ostravského Divadla Petra Bezruče, Ladislava Mrkvičku čekala okamžitě vojenská služba. Povolání dostal původně k útvaru u Mladé Boleslavi, ale naštěstí se mu, především na přímluvu režiséra Františka Laurina, podařilo dostat k jednomu z uměleckých těles československé armády, a to k útvaru Vojenského uměleckého souboru. Druhým, známějším byl Armádní umělecký soubor Víta Nejedlého – AUS, zaměřující se spíš na folklór než vysloveně zábavní produkci, ale neměly nic společného, až na ubytovny, které se nacházely v prostoru bývalého kláštera u Lorety. Vystoupení VUS byla určena pro vojenské jednotky, aby se vojáci sloužící vlasti měli jak kulturně vyžít. Hlavní stan měl VUS v Praze na Pohořelci, ale často vyrážel na různé zájezdy. Členy souboru byli hudebníci i herci, v orchestru hráli zkušení muzikanti, kteří často pokračovali v profesionální dráze (AUS byl větší a měl taneční skupinu). Z herců se v této době do řad vojenské estrády zařadili také Jiří Hrzán, Krampol, Kodet nebo Zahajský. Režim nebyl přehnaně tvrdý, vycházky do deseti večer, obědy v blízkých hospodách, odvážnější Pražané ani nepřespávali v kasárnách. I v rámci svobodného režimu pohybu bylo ale potřeba dodržovat míru, což se ne všem dařilo. V říjnu 1962 vypukla tzv. kubánská (nebo též karibská) krize, kdy USA a SSSR přivedly k vrcholu závody ve zbrojení atomovými bombami, Američané umísťovali rakety v Turecku, Sověti na Kubě a svět stál nebezpečně blízko jaderné apokalypsy. Hlavními aktéry byli John F. Kennedy a Nikita Chruščov. Naštěstí pro budoucí generace došlo k dohodě, stažení zbraní a nástupu bezpečnější fáze studené války, ale svět prožil horké chvilky. Ve vojenském sektoru vládl samozřejmě stav pohotovosti, 25
ladislav mrkvicka_001-184.qxp_Sestava 1 06.09.19 13:58 Stránka 26
L AD ISL AV MR K V IČ K A
a to ve všech jednotkách. Vojáci spali v tancích, piloti v letadlech připravených ke startu. Rozumní jedinci z řad uměleckého souboru se nehnuli na krok od své posádky, ale pro některé jako by rozkazy neexistovaly. Byla to trojice Mrkvička, Kodet a hudebník Petr Růžička, která si službu zpestřovala noční toulkou po Praze. A být za této situace přistižen na tahu, nadto v uniformách, byla poukázka na pěkný malér. I běžně po městě chodily nebo jezdily hlídky, kterým se říkalo „lítačky“ a které mohly legitimovat kdykoli kohokoli ve vojenské uniformě. V hluboké noci kdesi na Jungmannově náměstí se z hospody či baru vydali v povzneseném stavu naši mladíci k domovu. Zastiženi nenadále hlídkou, těžko mohli předstírat, že jsou ve dvě hodiny ráno na večeři, Ladislav si nadto hlídku ve voze spletl s taxíkem. Na výzvu: „Hlavně rychle, ať nás nechytí lítačka,“ se bohužel nedočkal požadovaných služeb. Tentokrát šlo hodně do tuhého, mládencům hrozilo obvinění z dezerce a pěkně vysoký trest. Nakonec při nich štěstí stálo, nešli před vojenského
Natáčení filmu Atentát – s režisérem Jiřím Sequensem. (Národní filmový archiv, foto: J. Stach)
26
ladislav mrkvicka_001-184.qxp_Sestava 1 06.09.19 13:58 Stránka 27
O D V Y H A ZOV U K AT EN TÁT U
prokurátora a zatočil s nimi jen velitel posádky. Čekalo je 21 dní vězení a následně až školské „rozsazení“. Jiří Kodet situaci vyřešil tím, že se „zbláznil“, nechal si napsat papíry na hlavu a šel do Bohnic. Ladislava převeleli na Slovensko do Piešťan. V Piešťanech vlastně nebyl vojákem, ale leteckým mechanikem – i dnes existuje specializace „letecký mechanik pro drak“, který provádí montáž, pravidelné prohlídky, údržbu a opravy draku letadel podle provozních předpisů. V podstatě jde o kompletní mechaniku konstrukce, trup, křídla, podvozek, hydrauliku, palivový systém, tj. jejich servis, opravy, seřizování. Práci vojáka to příliš nepřipomínalo, zbraň nedostal do ruky po celou dobu a jeho znakem jako příslušníka letectva byla v té době modrá uniforma.
„NEVZDÁME SE! NIKDY!“ S dvouletou vojenskou službou zpestřenou tímto škraloupem se zdála herecká kariéra v nedohlednu a možná úplně ztracená, když přišlo překvapení. Jednoho dne dostal Ladislav na vrátnici návštěvu. „Netušil jsem, kdo by mě mohl v Piešťanech hledat. Zase už nějaký malér, myslel jsem si, i když jsem nevěděl, co jsem provedl. Za branou stáli dva pánové v civilu. Jeden drobný, hubený, který se představil jako filmový producent Zdeněk Oves, druhý výrazný, tělnatý, režisér Jiří Sequens. Prý že mě zvou na kamerové zkoušky do Prahy. Byl jsem jako v Jiříkově vidění, prakticky nedostudovaný herec, za trest na Slovensku, a měl jsem dělat konkurz na film o atentátu na Heydricha. Když jsem přijel do Prahy a viděl jsem, kdo všechno tu je, už zkušení kolegové jako Radek Brzobohatý, Luděk Munzar, Rudla Jelínek, říkal jsem si fajn, udělám si pár dní hezkou dovolenou, aspoň jsem se dostal do Prahy. Vůbec mě nenapadlo, že opravdu dostanu roli,“ vzpomíná na netradiční konkurz. Dostal, a ne ledajakou. Snímek je uznávanou rekonstrukcí atentátu na zastupujícího říšského protektora obergruppenführera Heydricha, tedy příběh o několika skupinách speciálně vyškolených výsadkářů. Dnes jsou nejznámější jména dvou vojáků, kteří atentát provedli – Jan Kubiš a Jozef 27