Kdo o tom vi_001 az 003.qxp_Sestava 1 21.08.2020 10:06 Strรกnka 3
WHO DID YOU TELL? Copyright © Lesley Kara 2020 All rights reserved Translation © Naďa Špetláková, 2020
ISBN 978-80-249-4291-9
To, že si představujete, jak něco děláte, a ten pocit se vám líbí, ještě neznamená, že to vážně uděláte. Jistěže ne. Protože někdy je to právě naopak a v jediném okamžiku dojde k něčemu, co byste do sebe ani ve snu neřekli, a váš život se navždy změní. Takže pokud v duchu popadnu do ruky její copánky a třískám jí hlavou o cihlovou zeď, dokud jí neprorazím lebku, neznamená to, že to opravdu udělám. To, že na to myslím, ze mě nedělá špatného člověka. Vlastně můžu klidně prohlásit, že je normální si tu a tam představovat, jak ubližujete někomu, koho nenávidíte tak moc, že se vám při pomyšlení na něj stáhne každý sval v těle. To přece občas dělá každý, no ne? No ne? Sedmkrát, pokud vás to zajímá. Tolikrát ji stačí uhodit, než se jí copánky zbarví doruda.
PRVNÍ ČÁST
1
Nejdřív ho ucítím, vlastně ucítím vodu po holení, kterou používal. Joint od značky Roccobarocco. Je to retro vůně z 90. let – mužná a dřevitá. Už se nevyrábí. Otočím se, ale nikdo za mnou není. Jen dívka v prošívané bundě, která si sedla na bobek, aby si zavázala tkaničku. Málem o ni zakopnu. Potom ho uvidím, jak pádí k moři a chlupatá chránítka ušanky mu ve větříku plandají jako uši kokršpaněla. Simon. Podlomí se mi kolena. Dívám se za ním, ale už zmizel ve večerní temnotě. Pokud tu tedy vůbec byl. Možná si to všechno jenom představuju. Měla jsem halucinaci. To už se mi v minulosti párkrát stalo. Ať už to bylo cokoli, spěchám domů. Malé, vyděšené stvoření, které se najednou bojí tmy. Bojí se jeho. Máma se na mě vrhne jako policejní pes, jakmile dorazím. „Kdes byla? Umírám strachy.“ Zaryje mi prsty do paže a já se jí vytrhnu. „Je teprve deset, mami. Tohle mi nemůžeš pořád dělat. Musíš mi věřit.“ Posměšně odfrkne dřív, než si to stihne rozmyslet. „Věřit? Ty mi chceš vykládat něco o důvěře?“ S hlavou v dlaních se zhroutí na spodním schodu a ve mně se taky něco zhroutí. Kleknu si vedle ní a zabořím jí hlavu do klína. 11
„Promiň,“ zamumlám do záhybů jejího županu a přenesu se o spoustu let zpátky. Jsem zase prvním rokem na druhém stupni a někdo mi řekl něco ošklivého. Máma mi radí, abych se nad to povznesla. I teď mě, stejně jako kdysi, krouživě hladí mezi lopatkami. „Já jenom nechápu, proč musíš chodit ven tak pozdě,“ pronese a já bych jí ráda vysvětlila, že kdybych měla večer co večer sedět v tomhle ponurém domku a nemoct se napít, praskla by mi hlava. Ráda bych jí pověděla, že procházky mě drží při životě, že musím být v pohybu, nějak se zaměstnat, někam vyrazit, i když nemám co na práci ani kam jít. Zejména tehdy. Jenom však skrápím její klín horkými, tichými slzami, víc nezvládnu. Je to pět měsíců, co jsem se probudila v nemocnici, máma stála u nohou postele a v obličeji měla „tamten výraz“. Čtrnáct dní poté, co mi skončil pobyt v léčebně. Že to vyřešíme takhle, byl její nápad. Kdyby to nenavrhla, možná bych ji o to musela poprosit a nemohla bych si tím pádem dovolit rozhořčenou reakci. „Nastěhovat se k tobě? Do Flinsteadu? To nemyslíš vážně.“ Se Simonem jsme se tomu místu smáli při každé z těch nemnoha příležitostí, kdy přišlo na přetřes. Shodli jsme se na tom, že jestli někdy skončíme v podobné díře, bude to důkaz naší rezignace na život. Flinstead má pověst toho typu místa, kam se odchází umřít. Jako Eastbourne, jenom je menší a večer tu není co dělat. „Máš nějaké jiné možnosti?“ zeptala se máma. Zřejmě právě v ten moment se rozhodla začít používat nevzrušený tón terapeuta. Nasazuje ho od té doby, kdykoli si na to vzpomene. Pokládá otevřené otázky. Nesoudí, nehodnotí. Ale mě tím ani na vteřinu neoblafne. Vím, že to je určitá strategie. Všechen ten vztek a frustrace, veškeré zklamání – to pod povrchem pořád probublává a nadále hrozí, že až dospěje k bodu varu, vystříkne na mě jako rozpálený omastek. * * * 12
Už je po půlnoci. Ležím v posteli, schoulená na boku, obrácená k oknu. Copánky mám moc utažené, lechtají mě a najednou mám nutkání si je všechny rozplést, jenže mě přišly na spoustu peněz, a těch já momentálně nemám nazbyt, navíc by to hrozně dlouho trvalo. Nezbývá mi na to energie. Škvírou mezi závěsy dovnitř proniká měsíční světlo. Převalím se na druhou stranu, přitáhnu si kolena k hrudníku a konečně si dovolím pomyslet na Simona. Vyschne mi v puse. V uších mi začne nepříjemně šumět a za lícními kostmi pocítím mravenčení. Nemohl to být on. Nechala jsem se přelstít vlastní představivostí. Seznámili jsme se v baru. Kde jinde? V takové té prostorné londýnské hospodě, kde mají na stěnách dřevěné obklady a nad nimi veliká zrcadla, do kterých jsou vyleptané značky piva. O pátečních večerech tam bývalo narváno k prasknutí, ale ve čtvrt na pět v úterý odpoledne byla ztichlá a působila stísňujícím dojmem. Bylo to úterý? Už si vážně nepamatuju. Tehdy se mi dny zdály jeden jako druhý. Teď samozřejmě taky, ale zase jinak. Přišla jsem k jeho stolu a řekla jsem mu, že má zajímavě tvarovanou hlavu. To s člověkem dělá alkohol. Dělal. Dodával mi odvahu nakráčet k naprosto cizím lidem, přeskočit veškeré bezvýznamné tlachání a jít rovnou k věci. K jakékoli věci, kterou jsem si zrovna vzala do své rozhašené makovice. Měla jsem za to, že se chovám oduševněle a koketně. „Ne, Astrid. Chováš se odpudivě a úchylně a nehezky. Alkohol není tvůj kamarád. Je to tvůj nepřítel. Je to jed. Copak nevidíš, co s tebou provádí?“ zazvoní mi v hlavě Janina slova. Jane přitom měla být moje kamarádka. Moje spojenkyně. Tou dobou už jsem ji ztratila. Byla poslední z dlouhé řady přátel a známých, kteří už to se mnou nemohli vydržet. Potom jsem se seznámila se Simonem a přestalo na tom záležet. Popíjeli jsme cider, dokud se do hospody nenavalili kravaťáci a my se nevytratili k němu domů. Do ušmudlané garsonky na Anglesey 13
Road ve Woolwichi. Povlečení mu zapáchalo, ale to mi bylo jedno. K tomu už měl holku, ale to mi bylo taky jedno. Nebyli jsme jen dva opilci, co se dali dohromady; byli jsme spřízněné duše. Dva blíženci. Dvě strany téže mince. Ten peníz podle všeho vyrazili vadně, ozve se hlásek v mojí hlavě. Ten, který mluví stejně jako máma. Nemohl se vrátit. Prostě nemohl.
14
2
Druhý den se spěšně obléknu, rozhodnutá pustit předešlou noc z hlavy. Přehodím si přes hlavu řetízek, na kterém nosím klíče, a sejdu dolů. Je brzy, ale máma je v kuchyni stejně první, jako vždy. „Tamhleten banán by potřeboval sníst,“ oznámí mi. „Kdybys ho chtěla s toastem.“ „Myslíš tu zčernalou flekatou věc, která už týden hnije v míse s ovocem?“ Zvedne banán a zmáčkne ho. „Nic mu není.“ „No tak si ho dej ty. Mně stačí toast.“ „Taky si můžeš dát ovesnou kaši,“ pokračuje máma. „Udělám ti ji, jestli chceš.“ „Mně ovesná kaše nechutná, už jsem ti to říkala.“ Z krabičky vyndám poslední sáček zeleného čaje a ze stojánku si vezmu svůj oblíbený hrnek. Ten s nápisem Nesnáším ranní ptáčata. Ani ranní lidi. Je to jedna z mála věcí, které jsem během let nepoztrácela nebo nerozbila. Máma vzdychne. „Ale Hilly, tohle přece není nutné.“ Roztrhnu obal sáčku moc prudce a čajová drť se rozsype po celé kuchyňské desce. „Mami, mně už přes sedmnáct let Hilary nikdo neříká.“ Dotkne se mé paže. „Promiň, zlato. Občas mi to prostě uklouzne.“ Otevře skříňku nad mou hlavou a vytáhne novou krabičku 15
zeleného čaje. „Tady máš. Všimla jsem si, že ti dochází, tak jsem ho koupila.“ Rukou smetu rozsypaný čaj do dlaně druhé ruky. Je úplně všude, ale já jsem za rozptýlení ráda. Aspoň se na něco můžu soustředit, na něco jiného než na ten hrozný špunt, který cítím v krku. Ten, který se objeví pokaždé, když udělá nějaké vlídné gesto. „Díky, mami.“ Hilary. To jméno pochází z latinského hilarus, což znamená „radostný“. Máma říkala, že když ho s tátou vybírali, vzali si na pomoc knihu dívčích jmen od nakladatelství Pan Books. Náhodně tu studnici pokladů otevřeli a zapíchli do stránky špendlík, čímž mi vybrali přízvisko na celý život. Samozřejmě předpokládám, že kdyby se špendlík trefil do Beryl nebo Mildred, asi by to zkusili znova. Jenže mámě se to jméno líbilo. „Jako děťátko jsi byla hotové sluníčko,“ podotkla jednou s tesklivým výrazem v očích. Jenže jsem časem zjistila, že jsem se narodila ve středu, takže jaké jsem asi měla vyhlídky? V té staré říkance o dětech to přece stojí jasně: „to středeční zná jen žal“. Jsem nastavená na smutek. Navíc Hilary se hodí tak pro holku z padesátých let. Přední studentku na nóbl internátní škole v Surrey. Kapitánku pozemních hokejistek. Veselou kopu. U Jóviše, Hillko, ty nezkazíš žádnou švandu! „Astrid“ byla dokonalým protikladem všeho, od čeho jsem utíkala. Je to rebelské, odvazové jméno, jež v sobě má cosi hvězdného, divokého. Astrid Kirchherrová fotografovala Beatles v Hamburku, Astrid Prollová byla jednou z prvních členek Frakce Rudé armády. A potom je tu Astrid Lindgrenová, autorka supersilné a úžasně neskutečné Pipi Dlouhé punčochy. Seznam je delší. Královny a princezny. Sochařky a koulařky. Lyžařky a pornohvězdy. Komplikované literární postavy. To jméno znamená „božská síla“. Když jsem si změnila jméno, změnila jsem sebe. Zviditelnila se. Dodalo mi to odvahu ožírat se se zpustlýma holkama v Peckhamském parku. Vykouřit ho Dannymu Harrisonovi v mauzoleu na Nunheadském 16
hřbitově. Nechat si udělat piercing v nose a na vnitřek stehna vytetovat šlehající plameny. Sluníčko, to určitě. Dneska ráno je odliv, voda je daleko za kovovými tyčkami a je teplo, až se chce věřit, že léto už je na cestě. Zuju si tenisky, popadnu je za tkaničky a bosa kráčím po hladkém, mokrém písku. Napočítám pět medúz, vypadají jako průhledná volská oka, a pak si všimnu, že po skále pokryté mazlavými řasami se drápe člověk v neoprenu. Stejný chlápek, kterého tu vídám plavat v posledních dvou týdnech. Ten, který mě už párkrát pozdravil nebo na mě aspoň kývl. Takhle to lidi ve Flinsteadu dělají. Někdo, kdo strávil většinu života v Londýně, si na to musí chvíli zvykat. „Žije toho tu spousta,“ poznamená, jako by navazoval na předchozí rozhovor. „Sumky, přílipky, sasanky. Taky svi-jo-nož-ci.“ Zuby mu v opáleném obličeji bíle zazáří. „To se mi nikdy nedaří vyslovit,“ dodá. Zasměju se dřív, než to zvládnu zkrotit. Příliš hlasitě. Příliš dychtivě. Zmlkni, Astrid. Doskočí na písek. U kotníků, kde mu končí neopren, se mu kroutí světlounké chlupy, ale nárty má holé, hladké a dozlatova opálené, a prsty na nohou úhledné. „Vy jste místní?“ zajímá se. Zaváhám. „Ani ne – no, trochu. Teda dočasně.“ Kráčíme k moři, čvachtáme v mělkých jezírkách, která po sobě zanechala ustupující hladina. „Já mám teď volno, zrovna měním práci,“ vykládá. „Já taky. Starám se o mámu.“ Nad hlavou mi zavřeští racek – drsný, posměšný zvuk. „Je trochu… depresivní.“ Projede mnou vlna provinilosti. Sotva mu můžu říct pravdu. Někomu, jako je on – tak zdravému, tak dobráckému. Zděsil by se. A to nechci. Aspoň zatím. Dojdeme k vodě. „Poslyšte,“ osloví mě. „Kdyby se vám někdy chtělo zajít na kafe…“ 17
„Jo, jasně.“ Je to jenom způsob, jak ukončit konverzaci. Kdyby to myslel vážně, navrhl by konkrétní čas. Místo. Otočí se a brouzdá mořem. Nevím, jestli cítím zklamání, nebo úlevu. Asi úlevu. Poslední komplikace, kterou bych potřebovala, je nový vztah. „Hodilo by se vám to zítra v jedenáct?“ zakřičí přes rameno. „V kavárně Fisherman’s Shack na Flinstead Road?“ Z hrdla mi vybublá nervózní smích. Je mi zle. „Fajn. Tak nashle zítra.“ Dívám se, jak se vrhá do chladné vody a kraulem plave pryč. Je pozoruhodné, jakou vzdálenost už urazil, v jak neúnavném rytmu máchá pažemi. Vydat se přímo k obzoru chce kuráž. Já jsem se takhle jednou málem utopila. Uvízla jsem ve zpětném proudu. Pevně zavřu oči a zatnu pěsti, snažím se zapudit vzpomínku na to, jak jsem zpanikařila, jak mě v nose a v krku řezavě pálila mořská voda. A pak se to stane. V nozdrách ucítím nezaměnitelnou vůni Simonovy kolínské. Stejně jako včera večer. Prudce oči otevřu, ale závan už je pryč, odnesl ho vítr. Ohlédnu se a bojím se, co bych mohla vidět: starou pracovní bundu, vybledlé džíny, zlobný pohled. Ale až na pár lidí, kteří se vydali vyvenčit psy, a jednoho běžce se sluchátky tu nikdo není. Nikdo, kdo by se byť vzdáleně podobal osobě, která by byla v půl deváté ráno navoněná Jointem – anebo si jointa dávala. Pohledem se vrátím k moři. Chlápek v neoprenu už zmizel. Možná jsem si vymyslela i jeho. Do hajzlu. Potřebovala bych se napít.
18
3
Než dorazím na schůzku anonymních alkoholiků, jsem jako na trní. Od rána jsem nedělala nic jiného, než že jsem vypila bezpočet hrnků kafe a kouřila jako divá. Taky jsem si četla o svijonožcích. Ti podle všeho vylučují lepkavou látku, kterou se umějí přichytit k pevným povrchům. Ten mechanismus funguje podobně, jako se sráží krev. Potřebuju se zabývat takovými věcmi. Zaplnit prostor, kde se pořád drží to špatné. Cokoli, co odvede mysl od bažení po alkoholu. A teď jsem tady, paže ovinuté kolem hrudníku, aby se mi nerozskočilo srdce. Je to první schůzka od té doby, co jsem vyšla z léčebny. Máma mě sem nutila jít už několik dní. Posadím se na židli, která je nejblíž u východu, a nenápadně, jako v metru, si prohlédnu ostatní. Rychle, pokradmu. Jen abych o nich měla zběžný přehled. Skupinka, která se v tenhle chladný májový den sešla v sakristii farního kostela ve Flinsteadu, se cestujícím z londýnského metra pozoruhodně podobá. A já bych na příští stanici nejradši vystoupila. Peroxidová blondýna s předčasně zestárlým obličejem se na mě vědoucně podívá. Korunky na předních zubech má tak staré, že jsou u dásní černé. Vypadá, že jí je přes šedesát, ale oblečená je mladi stvěji, možná i mladší je. Alkohol člověka poznamená. Má na sobě obepnuté černé džíny, černé triko, přes něj šedou vestu a takový 19
ten dlouhý beztvarý svetr, který jí sahá až ke kotníkovým botám. Kdykoli poposedne, zachytím zatuchlý pach cigaret. Jsem cítit taky tak? Proboha, doufám, že ne. „Jste tu poprvé?“ zeptá se mě kultivovaný hlas po levé straně. Jeho majitel má na sobě draze vypadající antracitový oblek a naleštěné polobotky. Působí distingovaně. Jako právník nebo snad konzultant. Ta tedy umí mazat sociální rozdíly, tahleta naše závislost. „Ano, tady jsem poprvé.“ Hlas mám zhrublý příliš mnoha cigaretami a v levém víčku mi nepříjemně cuká. Zdvořile přikývne a já vycítím, že se chtěl zeptat ještě na něco, ale rozmyslel si to. Jsem ráda. Nepřišla jsem na pokec. Loudají se sem a postupně se usazují další lidé. Naproti mně si sedne vyzáblá žena s vypoulenýma očima a dlouhými nervózními prsty. Oči se jí koulejí jako bleděmodré skleněnky. Co chvíli přistanou na mně, ale hned se přesunou dál. Sklopím pohled ke kolenům. Když zvednu hlavu, zjistím, že se na mě dívá. A není jediná. Zjevně jsem hlavní atrakce večera. Kouká po mně i mladík s poďobaným obličejem. To je k nesnesení. Kdybych teď vypadla, jsem do deseti minut doma. Jenže mámě by došlo, že jsem to vzdala, a já jí potřebuju dokázat, že to tentokrát zvládnu. Tentokrát přestanu nadobro. Je to moje poslední šance – to mi dala jasně na srozuměnou. Na stole u stěny je opřená nástěnka se spoustou letáků od AA, jistě proto, aby šla snadno sklidit, až se sem ráno nahrne skupinka matek s batolaty. Pohled mi sklouzne k úhledně vytištěným dvanácti krokům, zásadám anonymních alkoholiků. Tedy ne že bych si je potřebovala znova číst. Po třech měsících v léčebně, kdy jsme měli sezení denně, bych je patrně zvládla odrecitovat zpaměti. Naplňovat je, jeden krok po druhém, to je něco jiného. Horkotěžko zvládám ten první, přiznat si, že jsem vůči alkoholu bezmocná a že se můj život stal neovladatelným. Ty dva další jsou nicméně velká sousta. Uvěřit, že nějaká vyšší síla mi může navrátit duševní zdraví, a ještě větší oříšek: odevzdat svou vůli a život 20
do péče Boha. Vím, že to nemusí být přímo takový ten stařík v nebi, může to být jakákoli moc, se kterou jsem srozuměná – vesmír, dokonce i síla samotné skupiny –, je ale těžké padnout na kolena a modlit se ke kolektivnímu moudru náhodně posbíraných ožralů. Zavřu oči. Místnost je cítit takovým tím zašlým kostelním pachem: starobou a plesnivinou. Připomene mi něco, co jsem pokládala za zapomenuté. Nedělní školu. Učili jsme se psát velké B jako Bůh a já jsem na papír tak tlačila, že jsem zlomila tužku. Dokonce i jako malá jsem vyšším silám do jisté míry vzdorovala. Někdo napravo ode mě si odkašle. Vypadá jako takový ten typ, co by mohl hrát na varhany nebo zorganizovat sousedskou domobranu. Nudný a zasloužilý. Připomíná mi našeho učitele fyziky. „Dobrý večer,“ pozdraví nás hlasem, který je stejně nemastný a neslaný jako on sám. „Jmenuju se David a jsem alkoholik.“ A tak to začne. Asi tak v prostředku obvyklého úvodního proslovu se rozrazí dveře a vtrhne jimi opozdilkyně. Vysoká žena ve středních letech, v béžovém pršiplášti a červených lodičkách. Rozcuchané vlasy jí sahají po ramena a mají barvu myší hnědi. „Omlouvám se,“ řekne a obličej jí zrudne jako ty lodičky. Tělové punčochy má kolem kotníků celé žmolkovaté. Pousměju se na ni. Vypadá tak zranitelně, jak tam před námi všemi stojí, a nemůžu si nevšimnout, že se jí chvějou ruce. Vsadím se, že pořád pije. Chudák ženská. Vypadá, jako by radši byla kdekoli jinde, jen ne tady. Vím přesně, jak se cítí. Po schůzce si lidé dávají kávu a povídají. Někteří se objímají. Blondýna s šedavou pletí – Rosie, nepije osm let, zanícená propagátorka AA – se pokouší obejmout ženu v červených lodičkách, která o objímání zjevně nestojí. S lidmi jako Rosie už jsem měla co do činění. S oblibou cílí na nováčky. Prokrista, už ke mně míří. Radši rovnou napřáhnu ruku, a přes její rameno zahlédnu, jak na mě ženská s červenými botami protáčí oči. Nemůžu jí tu 21