PROLOG U postele mi sedí andílek, světlé vlásky mu povlávají v záplavě světla. Vpravo ode mě hraje nebeská hudba – tvoří ji pípání vysokých tonů. Teplý vzduch je zvláštně provoněný. Vznáším se na jemném bílém obláčku bolesti. Vypadá nádherně, ten můj andílek. Oči mu září radostí. Nevím, kdo to je, ale jeho rysy jsou mi povědomé. Poznávám ho z nějakého jiného místa. Z dávno uplynulého času – možná z minulosti, ale možná z budoucnosti. Mohla by to být Emily? Emily. Vyslovím její jméno, ale ten zvuk mi nejde přes rty. Mám je suché, jako by pokryté tuhou krustou, v krku cítím nějakou překážku. Ve snech jsem měl pocit, že je to had, který se mi snaží dostat dolů do žaludku. Ale není to had, je to trubice. Andílek drží na klíně dlaň – asi moji. Vypadá jako bezvládná mrtvá věc patřící někomu jinému. Jemně ji stiskne, potom na mě pohlédne a čeká, že budu stisk opětovat. Udělal bych to, kdybych mohl, moje milá holčičko. Kdybych mohl, odvyprávěl bych ti v těch stiscích celý příběh. „Vrátil ses k nám,“ pronese Emily. Ale to přece nemůže být Emily, není to možné, pokud jsem ovšem nespal tak dlouho, že mezitím vyrostla v dospělou ženu. Prudké světlo mi rozostří vidění. Několikrát zamrkám a ona se nakloní kupředu, obličej se jí rozplývá v slzách. Dva 7
Byvala_manzelka.indd 7
1.6.2020 11:00:26