PROLOG U postele mi sedí andílek, světlé vlásky mu povlávají v záplavě světla. Vpravo ode mě hraje nebeská hudba – tvoří ji pípání vysokých tonů. Teplý vzduch je zvláštně provoněný. Vznáším se na jemném bílém obláčku bolesti. Vypadá nádherně, ten můj andílek. Oči mu září radostí. Nevím, kdo to je, ale jeho rysy jsou mi povědomé. Poznávám ho z nějakého jiného místa. Z dávno uplynulého času – možná z minulosti, ale možná z budoucnosti. Mohla by to být Emily? Emily. Vyslovím její jméno, ale ten zvuk mi nejde přes rty. Mám je suché, jako by pokryté tuhou krustou, v krku cítím nějakou překážku. Ve snech jsem měl pocit, že je to had, který se mi snaží dostat dolů do žaludku. Ale není to had, je to trubice. Andílek drží na klíně dlaň – asi moji. Vypadá jako bezvládná mrtvá věc patřící někomu jinému. Jemně ji stiskne, potom na mě pohlédne a čeká, že budu stisk opětovat. Udělal bych to, kdybych mohl, moje milá holčičko. Kdybych mohl, odvyprávěl bych ti v těch stiscích celý příběh. „Vrátil ses k nám,“ pronese Emily. Ale to přece nemůže být Emily, není to možné, pokud jsem ovšem nespal tak dlouho, že mezitím vyrostla v dospělou ženu. Prudké světlo mi rozostří vidění. Několikrát zamrkám a ona se nakloní kupředu, obličej se jí rozplývá v slzách. Dva 7
Byvala_manzelka.indd 7
1.6.2020 11:00:26
J e s s R yd e r
rozmazané kruhy a šmouha růžového úsměvu jsou všechno, co dokážu rozeznat. Mám pocit, jako by byla mojí součástí. Jako bychom byli jedno tělo. Vyndejte mi tu trubici, prosím, prosím, vytáhněte mi tu trubici. Ale moje slova nezazní. Hladí mě volnou rukou po čele, odhrne několik zbloudilých kadeří. Jak dlouho tu sedí, marní svůj drahocenný čas, čeká a doufá, že se jednoho dne probudím? Probral jsem se, nebo je to jen další sen? Můj anděl ke mně skloní hlavu. Cítím na krku sladký dech, když mi šeptá do ucha. „Co ti to udělali?“ zeptá se.
8
Byvala_manzelka.indd 8
1.6.2020 11:00:26
1. KAPITOLA Nyní Anna
Obvykle chodím domů příjemnou cestou, řeku přejdu přes kovový most a vyhnu se oblasti, které se říká Rec, je to několik velkých pozemků rozdělených na sportovní hřiště. Tento týden se ale koná o víkendu hudební festival, takže moji obvyklou cestu přehradil dočasný plot a umělohmotná páska. Taková, jakou člověk vídá na místě, kde se stal nějaký zločin. Postávám u plotu a sleduji, jak se děti staví do fronty, aby dostaly pásku na zápěstí. Pár hipíků s barevným tetováním a zacuchanými dredy čeká s holčičkou ve sportovním kočárku plném vybavení na kempování. Je čas jít domů, i když mi to jako domov nepřipadá. Prostě je čas se vrátit. Přes pozemky žádná cesta nevede, takže se budu muset vrátit přes most a jít po silnici. Když tam ale dojdu, zjistím, že ulice je zavřená, vjezd mají povolena pouze pořadatelská auta. Nějaký organizátor v reflexní vestě mi vysvětlí, že budu muset jít „zadem“. Přemýšlím, kudy to je. Na rozdíl od většiny zdejších lidí jsem se v tomto městě nenarodila. Jsem tu teprve pár měsíců, znám zatím jen cestu do 11
Byvala_manzelka.indd 11
1.6.2020 11:00:26
J e s s R yd e r
práce a z práce, cestu autobusem do nedalekého supermarketu a do ragbyového klubu. Margaret z finančního oddělení slíbila, že až začne sezóna, vezme mě na zápas. Bohužel ragby nesnáším, vlastně nesnáším všechny sporty, ale Margaret si mě vzala pod křídlo a to se pak jen těžko odmítá. Musím si najít nějaké přátele, nejlépe přibližně v mém věku, ale zatím na to nejsem připravena. „Zadem“ zřejmě znamená přes průmyslovou oblast – bludiště hal s rovnou střechou, většina z nich je k pronajmutí, na oknech mají mříže a skrz asfalt před vchodem prorůstá tráva. Bezútěšné uličky lemují kovové ploty, na vratech visí zrezavělé zámky. Míjím bezpečnostní kamery, nápisy Pozor, objekt hlídá pes a zalaminovaná sdělení, že objekt je sledován čtyřiadvacet hodin. Všechno jsou to lži, haly jsou opuštěné a už tam nezůstalo nic, co by se dalo ukrást. Jako na zavolanou se zpoza rohu vynoří nějaký muž se psem a míří ke mně. Dívá se přímo před sebe, ale když se míjíme, zvíře se natahuje, aby mě očichalo. Zabočím za roh a uvidím skupinku puberťáků, kteří sedí s nataženýma nohama na nízké zídce. Několik z nich popojíždí na bicyklech s malými koly, ruce drží namyšleně v bok, na hubených postavách fotbalové dresy. Pár metrů jedou za mnou, ale vzápětí se rychle vrátí ke svým kamarádům. Neměla jsem tudy chodit. Vlastně by tudy neměl chodit nikdo. Místní o této průmyslové oblasti očividně vědí a zdaleka se jí vyhýbají. Kvasnicovým pachem prosycený vzduch zaplní basové dunění, podle zvuku usuzuju, že právě začala první část. Kráčím v rytmu, 1 – 2 – 3 – 4, 1 – 2 – 3 – 4, nechám se jím zcela pohltit. Není to hudba, na kterou bych ráda tancovala, je příliš naléhavá a tvrdá, ale aspoň se necítím tak sama. Uklidňuje mě. Kde vlastně jsem, jak se dostanu do domu, kde bydlím? Vytáhnu telefon a hledám na mapách, kde se nacházím. Jsem jen opuštěná šipka mezi čtverečky a bezejmennými uličkami, jediným vodítkem je modrá linka řeky. Hm… Další doleva, potom po ulici do zatáčky… 12
Byvala_manzelka.indd 12
1.6.2020 11:00:26
BÝ VA L Á M A N ŽEL KA
Pach z pivovarů sílí, ačkoli většina z nich stojí severně od středu města, a já jdu na jih. Záleží na směru větru, alespoň se to tak říká. Občas cítím kvasnice i z vlasů a oblečení, mám pocit, že se mi ten pach usadil v nosních dírkách. „Nebojte, na to si brzy zvyknete,“ ujistila mě moje šéfka, když jsem se o tom zmínila při pohovoru. Tak jsem zjistila, že jsem tu práci získala. Není to špatné místo. Mohla jsem skončit daleko hůř. Je tu nákupní centrum s obvyklými řetězci, kino, muzeum pivovarnictví a kulturní centrum přestavěné ze staré stáčírny. Nedávno jsem si vzala informační leták a zjistila, že tam jsou různé kurzy – keramika, výroba šperků, kreslení, taj-či, zumba. Jsou to obvyklé aktivity, ale ceny jsou tu daleko nižší, než na jaké jsem byla zvyklá. Měla bych něco z toho zkusit. Nemohu trávit všechny večery zavřená v bytě, to bych zešílela. Vlastně už šílená jsem. Je to pro mě nový stav, který je ale normální. Měla bych se znovu „naučit mít ráda sama sebe“, ale připadá mi to nemožné. Jak silnice zatáčí, objeví se nízká přízemní budova. Je natřená červenou, bílou a modrou barvou, nad otlučenými kovovými vraty je nápis: Autodílna Morton. Před ní stojí černé BMW s kouřovými skly. U spolujezdce jsou otevřené dveře a přes okraj sedadla vidím viset bosé nohy. Bílá hladká lýtka, to budou dívčí nohy. Na špinavých chodidlech má žluté žabky. Leží na břiše a zdá se, jako by měla hlavu v řidičově klíně. Z auta se ozývá agresivní hudba, která přehluší zklidňující rytmus a ovládá všechen dostupný prostor. Na zemi sedí další dívka, ta má na sobě pytlovité kapsáče a parku, opírá se zády o vrata garáže. V jedné ruce má plechovku s pivem, v druhé jointa, a ačkoli je konec června, má na sobě zimní oblečení. Poblíž postávají dva muži, jsou otočení ke zdi a nad něčím se sklánějí. Jeden z nich je vysoký a vyhublý, jako by byl na drogách, má na sobě plandavé tepláky a tričko. Druhý je o něco menší a vypadá lépe živený, vlasy má slepené, potrhané džínsy mu visí na zadku, bundu má od bláta a jsou na ní cákance od barvy. Zadívám se na ten výjev. Takže sem člověk chodí, 13
Byvala_manzelka.indd 13
1.6.2020 11:00:26
J e s s R yd e r
pokud chce v příjemném městečku Morton na Trentu něco sehnat. Nezastavuj. Nezastavuj. Jdi dál, ale neutíkej. Dívej se před sebe a volným krokem přejdi kolem nich. Jak se blížím ke garáži, dívka, která sedí na zemi, křikne něco na oba muže a ti se otočí. Okamžitě spočinou pohledem na mém telefonu, přitahuje je jako med vosy. Hloupě ho stále držím v ruce, jak se snažím sledovat mapu. Teď už je příliš pozdě na to ho schovat. Menší z mužů se drží v ústranní, stáhne se do stínu a otočí se ke zdi, ale ten vyšší ke mně vykročí. „Hej!“ křikne „Hej! Ty! Co tu děláš?“ Postaví se mi do cesty, blokuje chodník, pokyvuje malou vyholenou hlavou a ruce si drží na vyhublých bocích. „Ztratila ses?“ chechtá se ta dívka v bundě, vstane a kýve se. Vyschne mi v ústech a rozklepou se mi kolena. Popojdu doprava, ale skočí přede mě, vydám se doleva, ale vzápětí stojí zase přede mnou. Cestu přes ulici mi blokuje zaparkované BMW, otočit se a utíkat zpátky nemá smysl. Mám na nohou lodičky, které nosím do práce, a i když je to feťák, hravě by mě chytil. Potom je tu ta dívka v bundě a schovaný kluk, a k tomu ležící majitelka pantoflí, a možná ještě někdo v autě. Nemám šanci. Ten muž natáhne ruku. „No tak, nedělej problémy.“ Vím, že bych mu měla prostě podat telefon, kabelku, peněženku s kreditními kartami a padesáti librami v hotovosti, a co je nejdůležitější, s drahocennou fotografií, kterou už nelze nahradit. Hlásek ve mně prosí: Neprotestuj, nepřetahuj se s ním, všechno mu to nech. Jenomže to nedokážu. Nejde to. „Nestojí ti to za to,“ ozve se ten druhý muž z přítmí. „Viděla ti do ksichtu, debile.“ Zalapám po dechu a ucuknu, jako by mě něco vší silou udeřilo do hrudi. Ten hlas. Poznala bych ho kdekoli. Ale to nemůže být on? To není možné. To si se mnou pohrává jen můj mozek. Ve stresujících okamžicích se mi to všechno 14
Byvala_manzelka.indd 14
1.6.2020 11:00:26
BÝ VA L Á M A N ŽEL KA
vrací, míchá se mi minulost se současností. Je to jen náhoda. To je všechno. Není možné, aby to byl on. „Koná se ten festival, že jo?“ křikne ten druhý muž znovu. „Chlupatý se rojej všude kolem.“ Měla bych být vyděšená, ale jako by mi něco odpoutávalo smysly, v tom hlase se ozývá stejný chrapot. Má stejnou intonaci. Stejný pomalý rytmus. Nahlédnu směrem, kde je schovaný, ale vidím jen jeho hlavu zezadu. Ne… Nikdy by nedopustil, aby byly takhle umaštěné. A jeho oblečení budí odpor. To nemůže být on. V žádném případě by neklesl takhle hluboko. Snažím se dostat do úst dostatek slin, abych mohla promluvit. „Nechci dělat žádné potíže. Prostě mě nechte projít a slibuju, že na policii nepůjdu.“ Známý hlas se ozve znovu: „Nech ji jít, kámo.“ Ten hlupák zamračeně ustoupí stranou. „Tak jdi, padej.“ Projdu kolem něho s vysoko zdviženou hlavou. Třesu se jako osika, ale držím rovnováhu a nezrychluju, i když bych ze všeho nejradši odkopla boty a rozběhla se. Nikdo mě nepronásleduje. Když se dostatečně vzdálím od té garáže, hudba z auta se vytratí a znovu slyším koncert z festivalu. Bum, bum, 1 – 2 – 3 – 4, 1 – 2 – 3 – 4. Pokračuju dalších několik set metrů, potom zabočím za roh. Zase se objeví skutečný svět a vrátí se normální život. Vynořím se z průmyslové oblasti, na semaforech přejdu ulici. Vlevo vidím známý kruhový objezd, uprostřed jsou vysázené křiklavě barevné květiny. Díky bohu, teď už jsem jen pár set metrů od domu, kde bydlím. Zabočím na Ashby Lane, vystoupám do mírného kopečka, projdu kolem obchůdků a potom zabočím do třetí ulice vpravo. Bydlím v prostředním řadovém domku v bytě v přízemí. Dům je tmavý a nijak velký. Má jen dvě velké úzké místnosti a malou koupelnu. Zdá se, že nade mnou nikdo nebydlí, alespoň jsem nikdy nikoho nepotkala, ani nad sebou neslyšela žádné zvuky. Každý den přichází pošta adresovaná i několika dalším lidem, hromádku jen položím na první schod. 15
Byvala_manzelka.indd 15
1.6.2020 11:00:26
J e s s R yd e r
Když jsem se před necelými dvěma měsíci přistěhovala, na dveřích do mého bytu byl obyčejný zámek. Nechala jsem přimontovat ještě bezpečnostní zámek a dvě petlice zevnitř. Obě zasunu, potom zatáhnu závěsy na oknech vpředu a vzadu. Žaludek mám příliš rozbouřený, abych jedla, tak si udělám šálek mátového čaje a vezmu si ho do postele. To bylo o chlup. Kdyby ten druhý chlapík nepromluvil, kdo ví, co by se mohlo stát. Vytáhnu z kabelky fotografii, políbím ji a zasunu si ji pod polštář. Už si ji nebudu brát do práce, nebudu se na ni tajně dívat na toaletě nebo během oběda. Zatím může být tady, kde je v bezpečí. V hlavě se mi stále přehrává hlas mého zachránce. V duchu si představuju graf jeho dikce a porovnávám jej s tím, který jsem znala. Opravdu jsou stejné, nebo si to jen namlouvám? Když o tom teď přemýšlím, ten chlapík vypadal hubenější, navíc je to feťák a bezdomovec. Kéž by se mi povedlo mu pohlédnout do tváře, to by mě uklidnilo. Byl jen hodný, nebo mě poznal? Možná už věděl, že jsem tady, a hledal mě. Rázně ty myšlenky odsunu stranou. Uvažuj reálně. Vždyť to nedává smysl. Nikdo neví, kde jsem. Jsem teď tři sta dvacet kilometrů od místa, kde k tomu došlo. Kromě toho, kdyby to byl on a poznal mě, spíš by svého kumpána povzbuzoval, nesnažil by se mi zachránit kůži. Takže to nebyl on, ano? Odložím šálek na noční stolek, sáhnu po románu, který čtu před spaním, prsty váhají u založeného růžku na stránce, kde jsem skončila. Ale co když to byl on?
16
Byvala_manzelka.indd 16
1.6.2020 11:00:26
2. KAPITOLA Tehdy Natasha
Vždycky jsem poznala, když s ní mluvil, i když jsem neslyšela vyzvánění, které pro ni měl nastavené na telefonu. Stačil způsob, jakým držel telefon, ta snaha, aby co nejvíc tlumil její hlas a já ho nemusela poslouchat. I to, že se do hovoru nevkládal, neprohodil ani: „Dobře,“ nebo: „Hm.“ Ne že by si toho ona kdy všimla. Mohl klidně zastrčit telefon pod polštář, dojíst, umýt nádobí a udělat si šálek kávy, vůbec by to nepoznala. Mluvila stále dokola, jen málokdy se potřebovala nadechnout. Vždycky nám narušila večer. Chápala jsem to, a pokud mám být upřímná, neměla jsem jí to za zlé. Jsem si jistá, že na jejím místě bych se chovala stejně. Ale přála jsem si, aby Nick alespoň jednou řekl: Nemůžu mluvit, právě jím nebo: Dívám se na film, nebo: Je mi líto, Jen, ale trávím večer se svojí ženou. Vzala jsem jeho napůl snědený talíř a vrátila jsem se s ním do kuchyně. Trouba byla ještě teplá, tak jsem ho tam zasunula a zavřela dvířka. Chvíli jsem jen tak postávala a naslouchala tichu z obýváku, přemýšlela jsem, čeho všeho se bude dožadovat tentokrát. Bude potřebovat pomoct s nějakou domácí krizí, nebo jen slyšet jeho hlas? Byl pátek večer, ona byla očividně 17
Byvala_manzelka.indd 17
1.6.2020 11:00:26
J e s s R yd e r
sama, možná v polovině láhve džinu. Stávalo se to neustále a nemám pocit, že by se to zlepšovalo. Pokud šlo o Jane, čas rány neléčil, jak se říká. Hovor stále probíhal, tak jsem vyšla po špičkách nahoru a opatrně otevřela dveře do pokojíčku Emily. Tvrdě spala, na tvářičce se jí míhaly sněhové vločky, jak se noční lampička otáčela. Světlé narezlé vlásky se jí lepily ke zpoceným růžovým tvářičkám, jako obvykle pevně objímala žirafu Gemmu. Sklonila jsem se, abych ji políbila na čelo, nasála jsem vůni dětského šamponu proti zacuchávání vlásků. Byla mé první a jediné dítě. Můj nejdražší poklad. Život bez ní pro mě byl nepředstavitelný. Když jsem pomyslela na přátele, kteří se ke mně otočili zády, na rozepři s matkou i nesouhlas Nickovy rodiny, nekonečné problémy s Jen, když jsem, přiznejme si to, začala všeho litovat, stačilo pomyslet na Emily. Ať musím zaplatit jakoukoli cenu, říkala jsem si, ona vždycky bude stát za to. Holčička tiše vykřikla, potom se vrátila do svých snů. „Miluju tě,“ zašeptala jsem, mlčky vyšla z pokoje a opatrně zavřela dveře. K mému překvapení už telefonát skončil a Nick byl v kuchyni, snažil se bez chňapky vytáhnout talíř z trouby. S klením ho upustil na žulovou pracovní desku a schoval spálené prsty do pusy. „Promiň, myslela jsem, že to bude delší,“ řekla jsem. Rekord byl padesát tři minut. Snažila jsem se délku jejich hovoru neměřit, ale nedokázala jsem si pomoct. „Všechno v pořádku?“ „Jo, jo. Začala se jí ozývat migréna, tak musela jít.“ Vrátili jsme se do obýváku a znovu se usadili u jídelního stolu, ale romantická atmosféra se vytratila. Ve vzduchu byl cítit chlad a na našich vyčerpaných obličejích ironicky poblikávaly plamínky svíček. Nick vypadal unaveně, mně už začínal stoupat alkohol do hlavy. Neptej se ho na ten hovor, říkala jsem si. Nick se právě vrátil ze služební cesty, dnes to mělo být milé přivítání doma. Snažila jsem se, abych pro něho vypadala hezky. Postel byla čistě povlečená, tlumené světlo a vůně měly dodat ložnici exotický nádech. Vzala jsem si krajkovou pušapku, byla to součást sady 18
Byvala_manzelka.indd 18
1.6.2020 11:00:26
BÝ VA L Á M A N ŽEL KA
luxusního prádla, které mi dal k Vánocům. Všechno bylo připravené na výjimečný večer. Nedovol, aby ti to zkazila, říkala jsem si v duchu, ale bylo mi jasné, že škoda už byla napáchaná. Cítila jsem, že její duch se vznáší u stolu, představovala jsem si, jak si otírá oči růžkem ubrousku. Nick se znovu pustil do jídla, ale já jen zírala do talíře a vybavovala si, s jakou láskou jsem loupala šalotku a pekla kousky vepřového na másle, jak jsem na hříšně drahé hovězí nalila láhev dobrého drahého červeného vína. Nebyla jsem skvělá kuchařka, ale snažila jsem se ze všech sil. Nickovi rodiče neustále připomínali, jak skvěle vaří Jen, jak mávnutím vařečky vykouzlí skvělé jídlo. Možná je to pravda, ale většinou to říkali proto, aby se mě dotkli. „Je to skvělé, miláčku,“ pochválil mě Nick a dolil nám víno. „Dneska ses opravdu vytáhla. Ale posledních pár dnů jsem spořádal spoustu kaloricky náročných pokrmů, klidně by mi stačil toast s vajíčky.“ A tolik tedy k té spoustě práce, kterou jsem do toho vložila, pomyslela jsem si, ale raději nic nenamítala. Snažila jsem se zuby nehty udržet alespoň zbytky příjemného večera. Stačilo jedno špatně zvolené slovo a bylo by po všem. „Představ si, Hayley nechává Ethana pokřtít,“ prohodil o pár soust později. Zamračila jsem se. „Proč? Vždyť nejsou věřící. Ostatní děti nejsou pokřtěné, ne?“ Ethan byl pozdní překvapení, výsledek zpackané vasektomie. Ve třiačtyřiceti byla Hayley považována za velmi starou matku, ale těhotenství zvládla v pohodě. Napadlo mě, že možná chtěla poděkovat Bohu za synův bezpečný příchod na svět. Nebo, to je pravděpodobnější, mu chtěla zajistit studium v místní církevní škole. S Nickovou mladší sestrou jsem moc dobře nevycházela, ale nebylo to nijak překvapivé, protože Jen byla její nejlepší kamarádka. „Chce, abychom mu šli za kmotry,“ pokračoval Nick, odtrhl kousek chleba a namáčel ho do opojné omáčky. „Cože?“ zasmála jsem se a odložila vidličku. „Myslela jsem, že jsem ta odporná bestie z pekla.“ 19
Byvala_manzelka.indd 19
1.6.2020 11:00:26
J e s s R yd e r
Zrudl a sklopil pohled. „Ne, promiň, měl jsem na mysli mě a Jen.“ Do břicha jako by se mi zabodla ostrá chladná čepel. „Jen je z toho nadšená. Víš, jak miluje děti. Bude skvělá kmotra.“ „Promiň, ale to není vhodné,“ namítla jsem zlomeným hlasem. „To není správné. A Hayley by to měla vědět.“ Zarazila jsem se a čekala na odpověď, ale zavládlo jen ticho. „Cos jí řekl, když tě o to požádala?“ „Hayley? Ta mi ještě nic neřekla. Volala mi Jen, abych věděl, co se děje. Bála se, aby mi to kvůli tobě nepřipadalo nevhodné, ale doufá, že to pochopíš.“ „No, tak nepochopím.“ Odložila jsem ubrousek a odstrčila židli. „To není fér, Nicku. Hayley mě přece nemůže takhle urážet. Jsem tvoje manželka.“ „Přátelí se s Jen už od školy. S tebou ani s tím rozvodem to nemá vůbec nic společného.“ „Tvoje sestra mě nesnáší a tvoji rodiče taky.“ „Ne, to není fér. Byli v šoku, když jsem odešel od Jen, ale už se s tím smířili. Vidí, jak jsem s tebou šťastný, Emily mají moc rádi,“ řekl a pokusil se mě obejmout. „Promluvím s Hayley. Jsem si jistý, že Ethan může mít dvě kmotry.“ „Nechci být kmotrou,“ odsekla jsem a setřásla jeho ruku. „Nevěřím v Boha. A ty taky ne.“ Nick zvedl ruce. „Nechci naštvat Hayley.“ „Ne. Já jsem jediná, u koho ti nevadí, když ho naštveš.“ „Miláčku, to není pravda. Moc dobře víš, že to není pravda.“ Zarazila jsem se. To poslední, po čem jsem toužila, byla hádka, ale bylo příliš těžké odolat. Představila jsem si Nickovu sestru, jak doma s triumfálním smíchem pozvedá číši. Nic ji netěšilo víc než působit mezi námi neshody. „Chápu, že pro Jen to musí být nepříjemné,“ pokračovala jsem po chvíli, „ale ona se z toho dostane. Posune se v životě dál. Někoho si najde. Vím, že to zní krutě, ale –“ „Ne, máš pravdu,“ povzdechl si. „Kéž by to bylo tak jednoduché. Jen byla dlouhé roky součástí rodiny. Nemůžeme ji jen 20
Byvala_manzelka.indd 20
1.6.2020 11:00:26
BÝ VA L Á M A N ŽEL KA
tak vyhostit, to by bylo opravdu tvrdé. A kromě toho, všichni ji mají rádi.“ „A co ty? Ty ji máš rád?“ Zhluboka jsem se nadechla v obavách, co uslyším. „Samozřejmě ji nemiluju,“ vyhrkl rychle. „Na to se ani nemusíš ptát. Známe se s Jen opravdu dlouho, ale nikdy jsem ji nemiloval, myslím doopravdy, tak jako miluju tebe.“ Jeho slova mi mířila do srdce, já si je tam zachytila a chvíli si je hýčkala. Potom jsem navrhla: „Nemyslíš, že je na čase sdělit jí pravdu? Kvůli ní samotné?“ „Ne. Pravda se hrozně přeceňuje,“ namítl a mrkl. Nevěřícně jsem na něho zírala. „To přece nemůžeš myslet vážně. Pravda je všechno!“ „Ne, není. Lidé pravdu neustále překrucují.“ Přešel přes místnost a zastavil se u mramorové krbové římsy. Chvíli se zadíval na fotografii nás tří pořízenou pár hodin poté, co se Emily narodila. „Očekává se, že příští týden řeknu u soudu pravdu,“ pokračoval. „Pravdu, čistou pravdu a nic než pravdu. A pokud to udělám, přijdu o řidičák. A to si nezasloužím. Nejsem špatný a nebezpečný řidič.“ Minulý měsíc Nicka chytili, když jel na červenou, a když mu dali dýchnout, byl nad povolenou hranicí. Jeho právník sice vymyslel nějakou historku o tom, že Emily onemocněla a Nick musel spěchat domů, aby se o ni postaral, pravda ale byla, že se věnoval nějakému čínskému investorovi. Našpulila jsem rty. „Hovořím o emocionální pravdě. Lhát lidem o svých pocitech je bezesporu špatné.“ „Ne vždycky. Někdy je lepší být milý.“ Vrátil se ke stolu a zvedl sklenku. „Chci dát do pořádku vztahy se sestrou, takže se stanu Ethanovým kmotrem. A pokud chce za kmotru Jen, je to její věc.“ Dopil víno. „Chápu, že je ti to nepříjemné, ale nedokážu s tím nic udělat. Pokud nechceš na ty křtiny jet, vezmu Emily. Jsem si jistý, že to všichni pochopí.“ Zavrtěla jsem hlavou. Jeho rodina přesně po tom toužila, ale tu radost jim neudělám. Musím si hájit svoje místo. 21
Byvala_manzelka.indd 21
1.6.2020 11:00:26
J e s s R yd e r
„Neblázni,“ řekla jsem. Bude to sice ponižující a hrozné, ale přežiju to. „Nechme to být. Dezert? Připravila jsem čokoládovou pěnu.“ „Možná později, teď mám na mysli daleko chutnější věci.“ Přistoupil ke mně a tentokrát mě políbil. Pevně jsme se objali a já cítila, jak mi jeho doteky zrychlují tep. V tu chvíli se znovu rozdrnčel telefon vyzváněcím tónem Jen.
22
Byvala_manzelka.indd 22
1.6.2020 11:00:26
3. KAPITOLA Tehdy Natasha
„Idioti! Zasraný idioti!“ Nick vyrazil před námi a otevřel dvojité dveře takovou silou, že mě málem udeřily do obličeje. Scházela jsem za ním po schodech ze soudní síně, jeho právník byl několik kroků za námi. Johnny to určitě schytá, že nepřišel s dostatečnými polehčujícími okolnostmi. Argument, že Nick potřebuje auto k práci, byl sice silný, ale soudkyně nepřijala vymyšlenou historku, že Emily bylo ten večer zle. Upřímně, vůbec jsem se jí nedivila. Nick jí neposkytl žádné důvěryhodné důkazy od lékaře, neexistoval záznam o návštěvě na pohotovosti. Navíc to bylo už podruhé, kdy Nick překročil povolenou rychlost. Postávali jsme zaraženě na chodníku, ani jeden z nás nevěděl co dělat. Nick byl velice optimistický, proto trval na tom, že k soudu dojede sám, ačkoli ho Johnny varoval, že dost možná nebude smět řídit a nedojede domů. Teď stál Range Rover na placeném místě, povolená doba za chvíli vyprší. „Tak ti děkuju, kamaráde,“ štěkl Nick ironicky. „To se ti povedlo.“ 23
Byvala_manzelka.indd 23
1.6.2020 11:00:26
J e s s R yd e r
„Říkal jsem ti, že potřebuješ odborníka na trestní právo, ne na mediální otázky.“ Johnny pohlédl na hodinky, jako by chtěl naznačit, že potřebuje být někde jinde. Nick si prohrábl vlasy. „Tři roky! Mám zákaz řízení na tři roky.“ „Udělám si řidičák,“ navrhla jsem ve snaze pomoct. Nick si odfrkl. „Ty jsi úplně beznadějná, nemáš orientační smysl.“ Chtěla jsem něco namítnout, ale neodvážila jsem se. „Každopádně, během příštích pěti minut zkoušku neuděláš, co?“ Vytáhl z kapsy telefon, zapnul ho a netrpělivě poklepával na displej, dokud přístroj neožil. Potom přes hluk z ulice křičel na asistentku: „Lolo? Můžeš sem někoho poslat, aby vyzvedl auto…? Jo, dostal jsem zákaz… Parchanti!“ Johnny využil příležitost, mávl na rozloučenou a vyrazil směrem k metru. „Tři roky… Tři roky. Vím… Rob nebo Charlie, kdo z nich má čas… Najdu nějakou kavárnu. Ať mi napíšou, až sem dorazí. A prosím, co nejrychleji, stojím na placeném parkovišti, ano?“ Za rohem byla malá italská kavárna, Nick mě tam usadil a sám si venku na chodníku vyřizoval pracovní telefonáty, tvrdil, že je nemůže odložit. Usrkávala jsem kávu s mlékem a v obavách se rozhlížela, Emily má hlídání ještě na hodinu. Pokud se někdo brzy neobjeví, budu si muset vzít taxík. Už jsem měla dost jeho neustálých tvrzení, že bych byla příšerný řidič. Začalo to jako žert, ale teď jako by se to proměnilo v nezvratný fakt. Vztahovalo se to k našemu prvnímu setkání, ale bylo to jako zápletka z nějakého laciného filmu. Bylo asi půl deváté ráno a já jela na kole do práce. Probíhala ranní špička, auta do centra jen popojížděla, takže i když byla na křižovatce zelená, nebylo kudy projet. Auta rozumně čekala na hranici křižovatky, aby ti, kteří přijíždějí z druhé strany, mohli zahnout doprava. Já jela v pruhu pro autobusy, sjížděla jsem rychle z kopce, počasí bylo nádherné a já si samolibě užívala, jak míjím čekající auta. Dobře, ve výhledu mi stínil náklaďák, neměla jsem tušení, co se děje v ostatních pruzích, takže jsem riskovala. Teď si to uvědomuji, ale tehdy 24
Byvala_manzelka.indd 24
1.6.2020 11:00:26
BÝ VA L Á M A N ŽEL KA
jsem prostě jen jela na zelenou. Toho Range Roveru jsem si všimla teprve ve chvíli, kdy se objevil. Přejížděl červený pruh pro autobusy, předním nárazníkem nabral mé kolo a já přeletěla přes řídítka. Vzpomínám si, jak jsem letěla vzduchem a asi půl vteřiny se cítila půvabně a lehce. Pamatuji si také, jak jsem tvrdě dopadla na zem, díky bohu ne na hlavu. Vybavuju si, jak jsem vzhlédla a uviděla jeho oči. Stál nade mnou, byl bledý a s otevřenou pusou lapal po dechu, jako by se právě vynořil z hluboké vody. Hlasitě jsem zaklela a odmítla jsem ruku, kterou mi nabízel, aby mi pomohl vstát. Dál jsem nadávala na auta s náhonem na všechna čtyři kola, vykřikovala něco o pirátech silnic, ale on ani neprotestoval, pokyvoval hlavou a neustále se omlouval. Ale už tehdy, uprostřed toho všeho křiku, jsem částí mozku zaznamenala, že vypadá opravdu dobře. Na sobě měl skvěle střižený šedý oblek, bílou košili (bez kravaty) a vyleštěné černé boty. Měl příjemné pravidelné rysy, upravené prošedivělé vlasy i vousy. Odhadovala jsem, že mu může být něco kolem čtyřiceti. Vypadal chytrý i dobře zajištěný. Mně bylo pětadvacet, byla jsem špatně oblečená a válela se na zemi. „Dám auto stranou,“ oznámil, vklouzl za volant a zajel do boční ulice. Kolo mého bicyklu bylo zkroucené a lanko od brzdy přetržené. Odtáhla jsem ho stranou a opřela se o zahradní zídku. Když zaparkoval pár metrů opodál, vrátil se ke mně. Točila se mi hlava a špatně jsem držela rovnováhu. „Jste v pořádku?“ zeptal se. „Mohla byste mít otřes mozku.“ „Ne, to nic není, bolí mě jen loket.“ Vyhrnula jsem si rukáv a odhalila zakrvavený šrám. Zatvářil se soucitně. „Možná byste měla dostat tetanovku.“ „Opravdu, nic mi není. Ošetřím si to, až přijedu do práce.“ Rozepnula jsem si helmu. „Kde je nejbližší stanice metra?“ „Nemůžete jen tak odejít. Jste v šoku. Potřebujete si odpočinout. Možná by pomohl šálek čaje se spoustou cukru. Co kdybychom zajeli ke mně domů, tam to můžeme vyčistit? Bydlím jenom kousek odsud.“ Ukázal na kopec za sebou. 25
Byvala_manzelka.indd 25
1.6.2020 11:00:26
J e s s R yd e r
„Děkuji, ale musím už jít,“ namítla jsem. „Přijdu pozdě a za nedochvilnost jsem dostala napomenutí.“ „Ale za tohle nemůžete. Tohle je moje vina. Promluvím s vaším šéfem a vysvětlím mu to. Věřte mi, dokážu být velice přesvědčivý.“ Upřel na mě odzbrojující chlapecký úsměv. Cítila jsem, že neodolám. Pořád se mi trochu točila hlava, lákavá byla i představa, že by mě vedoucí mohla trochu politovat. „To by možná pomohlo, jinak by mi nevěřila.“ Naložil kolo do Range Roveru a odjeli jsme k němu. Už když jsme vjeli na příjezdovou cestu, poklesla mi čelist. Zatímco vezl moje kolo do garáže, aby ho tam zamknul, počítala jsem okna na domě. „Opravu samozřejmě zaplatím,“ vytáhl peněženku a prsty se probíral bankovkami, které vykukovaly z jemné černé kůže. „Kolik si myslíte, že to bude stát? Pár stovek?“ To kolo jsem koupila v Gumtree za pouhých osmdesát liber, měla jsem kamaráda, který pracuje v prodejně kol, takže mi ho může zadarmo opravit. Tady vážně o peníze nešlo. „Tady. Vezměte si pět stovek a kupte si nové,“ řekl, zřejmě si mé váhání špatně vyložil. Začal odpočítávat bankovky a mě napadlo, že si myslí, že penězi může vyřešit všechny problémy. Vždyť to vlastně zavinil on, jel nebezpečně a zřejmě by mohl přijít o řidičák. Řekla jsem tedy: „Asi bychom tu nehodu měli nahlásit na policii, ne? Víte, využít pojistku, nahlásit všechny potřebné údaje…“ Upřel na mě pohled. „No, ano, podle zákona by to tak být mělo, ale vážně chcete vyplňovat všechny ty formuláře? Já třeba na to nemám čas. A pokud to půjde z mé pojistky, bude trvat vážně dlouho, než se dočkáte nového kola.“ Zamračila jsem se. „Ale pokud chcete, můžete to samozřejmě nahlásit. Já se jen snažím vám to ulehčit.“ „No, asi ano.“ Vložil mi do ruky bankovky a stiskl mi dlaň. „A teď pojďme dovnitř, připravím vám šálek silného čaje.“ Když o tom teď přemýšlím, bylo to riskantní. Stála jsem tam bezbranná a v šoku. Jak jsem mohla vědět, že to není nějaký 26
Byvala_manzelka.indd 26
1.6.2020 11:00:26
BÝ VA L Á M A N ŽEL KA
osamělý psychopat, který schválně sráží cyklistky, aby je mohl nalákat do mučírny v suterénu nebo je omámit něčím v nápoji? Ale nepřipadalo mi to tak. A každopádně nebyl osamělý. V kuchyni vytírala nějaká mladá žena, zřejmě hospodyně, a když Nick procházel po mokré dlažbě, aby postavil konvici s vodou, mumlala si něco polsky. „Tohle je Natasha,“ prohodil. „Právě jsem ji srazil z kola.“ Uklízečka na mě vrhla pátravý pohled. „Je to moje vina,“ dodal. „Za náklaďákem jsem ji nemohl vidět, měl jsem počkat.“ Vznášelo se tam nějaké sexuální napětí? Řekla bych, že ano, ale v tu chvíli jsem si ho nevšimla. Byla jsem jen trochu vyděšený cizí člověk s odřeným loktem a naraženou kyčlí, který pracoval v kavárně a bydlel s několika kamarády v ošuntělém sdíleném domě. Žila jsem sama a snažila se tvářit, že mi to tak vyhovuje. V lásce jsem neměla štěstí, alespoň to tak říkala moje matka, když moje vztahy vždy vyšuměly nebo se zkomplikovaly, každopádně Nick byl pro mě příliš starý a vůbec to nebyl můj typ. Odvedl mě do obrovského obýváku a vybídl mě, abych si udělala pohodlí. Přinesl náplast a dezinfekční krém, nechal mě, abych si to ošetřila, a sám šel připravit čaj. Využila jsem příležitost a důkladně si prohlížela přepych kolem. Styl byl trochu přeplácaný a romantický. Bílé kožené pohovky, hedvábné květiny v porcelánových vázách. Na každé straně zrcadlo, saténové starorůžové závěsy a bílá světýlka zapletená ve stříbrném proutí ve vysoké váze. Vzpomínám si, jak mě napadlo, že člověk, který to tu zařizoval, měl víc peněz než vkusu. „To je vaše manželka?“ zeptala jsem se a ukázala na zarámovanou fotografii kypré mladé ženy ve svatebních šatech, husté hnědé vlasy měla střižené do mikáda typického pro devadesátá léta, v nich zlatavý melír. Měla plné křivky, ale obličej spíš hranatý. Orlí nos, široká ústa a zvýrazněné lícní kosti. „Ano, to je Jen,“ odpověděl a položil na stůl tác se dvěma šálky a talířem čokoládových sušenek. „Vypadá opravdu mladá.“ 27
Byvala_manzelka.indd 27
1.6.2020 11:00:26
J e s s R yd e r
„Bylo jí teprve devatenáct. Mně jedenadvacet,“ řekl a zamyšleně pokýval hlavou. „Známe se od dětství.“ Ani jednoho z nás by v tu chvíli nenapadlo, že za půl roku zaujmu její místo.
28
Byvala_manzelka.indd 28
1.6.2020 11:00:26
4. KAPITOLA Tehdy Natasha
Později večer se „objevila“ Jen, právě jsem ukládala Emily. Vždycky přišla a měla připravenou nějakou výmluvu. Zřejmě měla celý den obavy, jak Nick dopadne u soudu. Slyšela jsem, jak se její hlas rozléhá kuchyní, vysoké podpatky klapaly na vyleštěné podlaze. Při představě, že jsou tam ti dva sami, jsem cítila napětí. Chudinka Emily se ten večer dočkala jen velice krátké pohádky. „To je neslýchané, Nicky,“ říkala, když jsem se vrátila dolů. „Nemůžeš se odvolat?“ On jen zavrtěl hlavou. „Překročil rychlost,“ vložila jsem se do hovoru, „a byl to už druhý přestupek.“ „Ano, ale to už bylo hrozně dávno. Zákaz řízení na tři roky! Jak to zvládneš?“ „No, nějak si poradím,“ odpověděl Nick. Jen zvedla dokreslené obočí. „Ale jak se dostaneš na ty křtiny?“ „Zatraceně, na to jsem úplně zapomněl…“ „Můžeme jet vlakem, ne?“ navrhla jsem a zapnula troubu. K večeři měla být zmražená pizza, ale nechtěla jsem, aby to dokonalá kuchařka Jen věděla. 29
Byvala_manzelka.indd 29
1.6.2020 11:00:26
J e s s R yd e r
„V neděli jsou vlaky příšerné,“ namítla, když jí Nick doléval sklenku. „Vždycky probíhají nějaké opravy a jezdí náhradní autobusy, trvalo by vám celý den, než byste se tam dostali. A kostel je na samotě, kilometry od nejbližšího nádraží.“ Možná bychom tam nemuseli ani jezdit, pomyslela jsem si a zaplavila mě vlna úlevy. Jenomže Jen byla o krok napřed. „Mohu vás vzít,“ navrhla. „Nevidím jiný způsob, jak byste se tam dostali. Co na to říkáš Nicky?“ „To by od tebe bylo velice laskavé, Jen.“ Potom si ale všiml mého kamenného výrazu. „Ale nechceme tě nijak omezovat. Třeba bys tam chtěla zůstat přes noc… popovídat si s kamarádkami. Musela by ses na nás ohlížet a…“ Po chvíli ale ztichl. „Neblázni, bude zábavné jet společně,“ namítla Jen. „A víš, že nerada jezdím dlouhé vzdálenosti sama.“ „No, jestli ti to opravdu nevadí…“ „Podívej, moc ráda pomůžu. Takže domluveno. Na zdraví!“ Zvedla sklenku v osamělém přípitku. Zanedlouho odešla. Nick ji vyprovodil a ještě pár minut si něco špitali u dveří. Nalila jsem do její sklenice saponát a smyla otisk rtěnky z okraje. Důkladně jsem ji omyla a utírala ji tak dlouho, až utěrka vydávala pískavý zvuk, potom jsem ji vrátila do skřínky. Kéž bych se stejně snadno dokázala zbavit i Jen, pomyslela jsem si, ale hned jsem se za ty hnusné myšlenky pokárala. „Promiň,“ začal Nick, když se vrátil do kuchyně. „Domlouvali jsme se, kdy nás vyzvedne. Navrhl jsem půl desátou. Vyhovuje ti to?“ „Ano.“ Vytáhla jsem z lednice pizzu. Chvíli jsem se potýkala s obalem, nakonec jsem musela vzít nůž, abych se skrz celofán dostala. Nick si nalil další sklenku vína. „Nepřipadá mi, že by to bylo v pořádku. Pro Jen asi nebylo jednoduché něco takového navrhnout. Ptala se mě, jestli se kvůli tomu kmotrovství zlobíš. Chápe, že tě to staví do nepříjemné situace, trápí ji to.“ 30
Byvala_manzelka.indd 30
1.6.2020 11:00:26
BÝ VA L Á M A N ŽEL KA
„Ano, já vím. Popravdě, Nicku, nic se neděje.“ Otevřela jsem troubu a ucítila náraz horkého vzduchu. „Všechno je to pro ni strašně bolestivé.“ Vykročil ke mně, sklenka se mu pohupovala v ruce. „Představ si, jaké to musí být, když navštíví svůj starý dům a vidí mě tady šťastného s nádhernou manželkou a krásnou dcerkou. Mám všechno, po čem jsem vždy toužil, ale ona nemá nic. A nikoho.“ Políbil mě na ústa a já se snažila nevnímat ten jiskřivý pocit, který mi přinášel dotek jeho rtů. „Musíme se k ní chovat ohleduplně,“ zašeptal mi do vlasů. Po úplně obyčejné večeři odešel Nick nahoru do své pracovny, měl konferenční hovor s Kanadou, já se uchýlila do obýváku. Protože pracoval s lidmi z různých časových pásem, často seděl u pracovního stolu i pozdě večer. Byla jsem zvyklá dívat se na televizi sama, zatímco on se dohadoval s někým z Ameriky, nebo jsem si šla lehnout do prázdné postele, protože on v pyžamu okouzloval někoho z Dálného východu. Sice jsme poslední tři roky žili spolu, ale v některých ohledech jsme zůstávali velice vzdáleni. Za normálních okolností bychom se těžko kdy setkali. Ne, to není úplně pravda, myslím, že bych u něho mohla dělat recepční. Nebo nějakou asistentku v pozadí. Možná bychom se o sebe otřeli rameny někde na chodbě, nebo si na firemním večírku popřáli veselé Vánoce. Já bych si možná všimla, jak je na svůj věk přitažlivý, ale u toho by to skončilo. Podle rodičů nebyl Nick typ nevěrníka, tím dávali najevo, že já jsem ta zlá svůdnice, která stáhla nevinného muže na scestí. Jenomže tak to nebylo. Já v žádném případě nepatřila k ženám, které by rozbíjely vztahy. Byl to on, kdo o mě usiloval. Následující den po té nehodě na kole mi poslal esemesku, znovu se omlouval a chtěl vědět, jestli jsem v pořádku. O dva dny později poslal další zprávu, tvrdil, že se kvůli té nehodě cítí stále provinile, a chtěl mě pozvat na večeři, aby se omluvil. Instinkt mi napovídal odmítnout, ale zároveň jsem byla vzrušená z představy, že ho znovu uvidím. Byla jsem 31
Byvala_manzelka.indd 31
1.6.2020 11:00:26
J e s s R yd e r
katapultována – téměř doslovně – do jeho zvláštního světa domů za miliony a podnikatelů, kteří mají v peněžence jen tak pět set liber. A přesto Nick ničím nepřipomínal toho typického zlého kapitalistu, kterého bych vzhledem ke své výchově měla nenávidět. Když mě srazil, byl hrozně rozčílený, odvezl mě k sobě domů, poskytl mi první pomoc a uvařil mi čaj. Zároveň byl neuvěřitelně velkorysý, i když mu muselo být jasné, že moje kolo je za pár liber. Teď mě chtěl pozvat na večeři – co je na tom špatného? Bylo mi jasné, že maminka bude tvrdit, že se mě snažil podplatit, abych nechodila na policii, ale já to tak neviděla. Připadal mi jako hodný člověk. Pokud mě to k němu přitahovalo i sexuálně, byla ta přitažlivost důkladně ukryta hluboko v mém podvědomí. Nikdy jsem nechodila se starším mužem, neschvalovala jsem nevěru. Měla jsem pocit, že pokud Nick projevuje nějaký zájem, je spíš otcovský. Tak jsem přijala pozvání, ale vzápětí jsem podlehla panice. Měli jsme jít na jídlo do nějaké nóbl restaurace, daleko luxusnější, než na jaké jsem byla zvyklá. Kdybych se objevila v šatech z Primarku, pustili by mě vůbec dovnitř? Těch pět set liber od Nicka jsem odnesla rovnou do banky, abych splatila část dluhů na kreditní kartě, nemohla jsem si dovolit koupit něco nového. Po několika hodinách zkoušení všeho, co jsem měla v šatníku, jsem zvolila šaty, které jsem měla na strýcově pohřbu, a od spolubydlící si k nim půjčila stříbrné boty. Během následujících několika dní se mé obavy dál stupňovaly. Nejspíš nepoznám polovinu věcí na jídelním lístku, jak zjistím, jaký příbor na co použít? Potom jsem přemýšlela, o čem vůbec budeme hovořit. Neměli jsme nic společného, i politické názory budeme mít zřejmě protichůdné. Nikdy jsem nebyla na žádných exotických místech, neznala jsem nikoho slavného, pokud se nepočítá Colin Firth (nebo někdo, kdo mu byl hodně podobný), který si u mě před několika měsíci kupoval chai latté. Jak se ten večer blížil, stávala se ze mě jen hromádka stresu a chtěla jsem to vzdát, ale spolubydlící mě přesvědčili, abych šla. Kdyby nic jiného, bude to zábava. 32
Byvala_manzelka.indd 32
1.6.2020 11:00:26
BÝ VA L Á M A N ŽEL KA
Nick mě zavedl do malé francouzské restaurace v Covent Garden, později se stala „naší restaurací“, oslavovali jsme tam všechna výročí i Den svatého Valentýna. Možná jsem se uvolnila dvěma koktejly ze šampaňského nebo zapůsobil jeho neodolatelný šarm. Nevzpomínám si, co jsme ten první večer jedli nebo jestli mi to chutnalo, protože jsme se soustředili všemi smysly jeden na druhého. Nenastaly žádné trapné odmlky, nepřišly žádné nepříjemné situace, jako třeba že bychom začali mluvit oba naráz. Uvolněně jsme si povídali a hodně se nasmáli. No, a také jsme toho hodně vypili. „Tak, co vlastně děláte?“ zeptala jsem se nad předkrmem, protože už jsem nemohla vydržet zvědavostí. Odhadovala jsem ho na finančnictví, obchodní banku nebo rizikové fondy, ačkoli jsem stejně neměla tušení, co to vlastně je. „Zabývám se mediální distribucí,“ řekl a při pohledu na můj nechápavý výraz dodal: „V zásadě prodávám televizní programy mezinárodním vysílacím společnostem. Také se podílím na smlouvách a vyjednávám koprodukci a podobné věci. Některým z velkých hráčů dělám konzultanta. Je to globální oblast, takže hodně cestuju, ale není to tak velkolepé. Žijeme v zajímavé době,“ vysvětloval a hrál si s ubrouskem. „S novými platformami se objevuje řada nových příležitostí, ale nikdo ještě doopravdy nepřišel na to, jak je využít a jak na nich vydělat. Ale to brzy přijde.“ Znělo mi to jako cizí jazyk, ale přikývla jsem a snažila se vypadat inteligentně. Jak večer pokračoval, uvědomili jsme si, že se neustále díváme jeden druhému do očí a nejsme schopni odtrhnout pohled. V jednu chvíli se mi náhodou otřel dlaní o ruku a já měla pocit, jako by mnou projel elektrický proud. Tak okamžitou přitažlivost k jinému člověku jsem ještě nezažila, nechápala jsem, jak se tohle může vůbec dít. Snažila jsem se ale odsunout své pocity stranou a připisovala je alkoholu. Tohle přeci není rande. To je omluva. Vždyť Nick je dost starý na to, aby mohl být mým otcem, proboha! Připomínala jsem si, že je ženatý, snubní prstýnek mu zářil ve světle svíčky, když mi doléval sklenici. 33
Byvala_manzelka.indd 33
1.6.2020 11:00:26
J e s s R yd e r
Ten večer mě nebalil, neměl žádné sugestivní poznámky, nevyptával se, jestli mám přítele, nebloudil rukama pod stolem. Kdyby mi udělal nějaký návrh, netuším, jak bych se zachovala. Nejspíš bych přijala a vzápětí toho litovala. Choval se jako naprostý gentleman, objednal taxík každému zvlášť, i když jsme oba jeli stejným směrem. Seděla jsem v taxíku projíždějícím zadními uličkami Soho, mířila jsem na sever a hlava se mi po víně a krásných zážitcích točila, promítala jsem si průběh toho večera, vybavovala jsem si Nickovy jemné rysy a příjemný tón jeho hlasu. Když jsme ale zastavili přede dveřmi domu, kde jsem bydlela, dopadla jsem nohama zpátky na zem. Tohle bylo jen dobrodružství, něco výjimečného. Nahlédla jsem do jiného světa, v němž žijí bohatí a krásní lidé, ale už nikdy se tam nevrátím. Vevnitř jsem odkopla půjčené lodičky, abych ulevila zmučeným chodidlům, stoupala po rozvrzaných schodech a i v opilosti jsem si všimla, že koberec je ošlapaný a špinavý od tisíců plahočivých kroků. Tohle je místo, kam patřím. Do ošuntělého pronajatého domu. Mezi lidi, kteří tak tak vyjdou. Užila jsem si s Nickem výlet, který vycházel z jeho provinilého pocitu, ale on už se mi nikdy neozve. Velice jsem se mýlila… Seděla jsem zabraná do vzpomínek a vůbec jsem si nevšimla, že vešel do místnosti. „Proč se díváš na tohle?“ zeptal se při pohledu na záběry vojáků postupujících pouští. „Cože? Aha… No, nedívám,“ odpověděla jsem a s cuknutím se vrátila do přítomnosti. Sáhl po ovladači, vypnul televizi, posadil se vedle mě a objal mě. „Promiň,“ řekl ten večer už podruhé, „vím, že to k tobě není fér. Jsi skvělá, jak to zvládáš. Moc rád bych řekl Jen, aby sem nechodila, ale to nejde. Je nešťastná a já za ni cítím zodpovědnost.“ „Chce tě zpátky, Nicku.“ Pohrávala jsem si s okrajem svetru. „To je absurdní.“ „Myslím to vážně. Mám pocit, že jejím cílem je zbavit se mě.“ 34
Byvala_manzelka.indd 34
1.6.2020 11:00:26
BÝ VA L Á M A N ŽEL KA
„No tak to se jí nepodaří.“ Pevně mě objal, až jsem téměř nemohla dýchat. „Miluji tě, Natasho, nedovolím nikomu, aby se dostal mezi nás.“
35
Byvala_manzelka.indd 35
1.6.2020 11:00:26