Obsah
Úvod. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 9 Zcela mylné představy – Společná cesta – Stále mezi námi? – Poslední příbuzní – Malé hlavy, velké hlavy – Inteligentní bestie – Neuvěřitelně velký mozek – „Bezešví“ – Schůzka v San Pedru 1 Odkaz zaniklého národa. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 20 Tajemství účinného zastavení krvácení – Stavitelé pyramid – Používáno od pravěku – Doruda rozpálenými kameny – Znovu až v novověku – Něco opravdu zlého – „… taková technika ještě neexistovala“ – Rychlé řezy – „… ještě na míle vzdálená“ 2 Díra v hlavě . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 31 Doba kamenná byla mnohem lepší – Vykopávky, vykopávky – Evidentní znaky operačního zákroku – Vysoce komplikované, ale s velmi dobrou šancí na přežití – K léčebným účelům – Mistrovské kousky mozkové chirurgie doby kamenné – Trepanační centra – Místo vzniku trepanací: stále neznámé – Cesta do doby kamenné – Zrezivělé nástroje – Nelze srovnávat s dřívějškem 3 Nepochopené „rituály“. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 44 Urgentní medicína ve starém Egyptě – Přesné přistání – Věděli o „dvoušroubovici“? – Návody k léčení – „Jednou
natáhnout, prosím“ – Scény s tracheotomií z doby před 5000 lety? – Oj z bronzu – Úspěšné praktické pokusy – Quod erat demonstrandum 4 Celosvětový kult. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 55 Lidé s dlouhými lebkami – Neandrtálci s věžovitými lebkami – „Lebky monster“ z Iky – A co Evropa? – Ženy od Černého moře – Hledání stop 5 „Bohyně matky“ z Ša’ar ha Golan. . . . . . . . . . . . . . . . . . 75 Vzory pro celosvětový kult? – Bolesti, ustup! – Rodina Achnatonova – „Trendsetters“ a „ideály krásy“ – Zastrašení nepřátelé – Na březích Jarmúku – „Bohyně matky“ z Ša’ar ha-Golan 6 Odvážný pohled do budoucnosti. . . . . . . . . . . . . . . . . . . 85 … vede hlouběji do minulosti – Stroje v submilimetrové oblasti – Na ponorky dojde – Zdůrazněně optimisticky a opatrně skepticky – Nanotechnika z doby kamenné – Spisová značka 18/485 – Provokace pro konvenční bádání 7 Příliš fantastické, než aby to byla pravda. . . . . . . . . . . . . 95 Transplantace srdce v 16 epizodách – Potlačené reakce – Podivuhodné stopy po operaci – Otřeseno v základech – „Všechno padělky!“ Všechno padělky? – Neobvyklé přípravy – Scény z komplikované operace – Zákrok na mozku – Gynekologické zákroky – Výměna embryí 8 Změna cestovních plánů. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 109 Vznešené léčitelské umění v Říši středu – Měli v tom prsty legendární císaři? – Vpichy jehly – Hurá do Číny –
Sesuv půdy – Konec plánované stavby – Mumie – Učebnice medicíny – Nespadlo z nebe – Fantazie nebo zlé sny genové techniky? – Filmové vzory 9 Elektrody v hlavě?. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 122 Pravěké operace, které by neměly existovat – Diplomat s archeologickými ambicemi – Výbušná senzace ze sklepa – Peklo začalo docela nevinně – Pomoc díky mozkovému stimulátoru – Pevně vrostlý – Perfektně zdařilá autotransplantace – Srovnatelné s novodobou medicínou – Poslední východisko: ignorovat 10 Příliš mnoho rozporů. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 132 Dávno očekávané korektury našeho obrazu dějin – Přirozené hranice – Nevhodné skutečnosti – Znemožněná otcovražda – Zmizelé civilizace – Třetí možnost – Interdisciplinární spolupráce Dodatek. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 141 Vysvětlení důležitých lékařských termínů Poděkování. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 155 Seznam pramenů . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 157 Zdroje ilustrací. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 165
Úvod
Zcela mylné představy Ruku na srdce, vážené čtenářky a vážení čtenáři: Co vás napadne, když uslyšíte pojem „doba kamenná“? Vynoří se vám hned před duševním zrakem obrázky megalitických (z řeckého mega – „velký“ a lithos – kámen, tedy „velké kameny“) staveb, jež často váží stovky tun a naplňují nás dnes nejen nekonečným respektem, ale také spoustou nezodpovězených otázek?1 A hned potom archaicky vypadající scénáře, v nichž divocí pralidé vyrážející divoké skřeky křepčí okolo plápolajících ohňů? To je ten pravý obrázek, jak si dodnes představujeme život lidí na naší planetě před pár tisíci roky. Mohu vás už teď s naprostou jistotou ubezpečit, že takové představy jsou veskrze mylné a překonané a že s realitou nemají zhola nic společného. Kdepak, bohužel to není tak jednoduché. A náš obrázek dějin vůbec vyžaduje naléhavě přepracovat. Druh Homo sapiens v sobě skrývá plno tajemství. Už samotný pravěký člověk je spjat s otázkou, jak se jím vlastně stal: určitě je víc než jen dnešním „produktem“ evoluce, která pravděpodobně probíhala docela jinak, než nás učí přírodní vědy. Začíná to už dlouhou dobu postulovanou tezí, že neandrtálce kdysi vytlačil a nakonec „vystřídal“ mnohem „modernější“ kromaňonský člověk. Na jih od nejvýznamnějšího přístavního města Izraele, Haify, je v pohoří Karmel přírodní rezervace Nahal Mearot. V tamějším wádí al-Mughara se nachází několik jeskyní, v nichž byly objeveny prastaré lidské fosilie. Ty jsou už od konce dvacátých let minulého století cílem archeologických vykopávek. Ve vrstvách usazenin silných až 25 metrů byly nalezeny odkazy na permanentní osídlení po dobu půl milionu roků.
9
Společná cesta V Nahal Mearotu se podařilo identifikovat tři paleolitická (ze starší doby kamenné pocházející) kulturní období: acheuléen (před zhruba 500 000 až 400 000 lety), acheulo-jabrudské období, jež po acheuléenu trvalo asi 150 000 let, a moustérien. Poslední období začalo přibližně před 250 000 lety a skončilo někdy před 50 000 lety. V této době, která se počítá do střední doby kamenné, obývaly jeskyně pohoří Karmel malé populace 25 až 50 jedinců, kteří vyráběli nástroje a společně vyráželi na lov. Vedle lidských pozůstatků se zde nalezly kosti jelenů a gazel, ale také hrochů a dnes vymřelých velbloudů. Nejpřekvapivějším objevem kulturní epochy moustérienu v Karmelu však bylo, že tam spolu v míru žily dva naprosto rozdílné lidské druhy. V jeskyních Kabara u Zichronu Jákov a v jeskyních Tabun a Gedi byly nalezeny jak kostry moderních lidí kromaňonského typu, tak i neandrtálců. Nahal Mearot je dodnes jediným známým archeologickým nalezištěm, kde šly oba druhy v rozporu s obecně přijímaným vědeckým názorem společnou cestou.2 Navštívil jsem toto místo, roku 2012 zařazené do světového kulturního dědictví UNESCO, v březnu roku 2017. Skutečně stojí za zhlédnutí. Všechny vykopávky jsou otevřené návštěvníkům. Na vstupech do jeskyní jsou v životní velikosti vymalovány výjevy z každodenního života prehistorických lidí, zachycených přinejmenším z tradičního pohledu bádání o pravěku. Když už „pralidé“ čekají na návštěvníky zahalení v kůžích, alespoň bylo skoncováno s jedním starým antropologickým dogmatem: Že se totiž neandrtálci po objevení pokročilejšího kromaňonského člověka jednoduše tiše vytratili a beze stop vyklidili jeviště života. Proto bychom měli tuto dlouho platnou „jistotu“, že neandrtálci z našeho světa zmizeli, pokládat za překonanou. Je mnohem pravděpodobnější, že se smísili se člověkem moderního typu a obohatili ho svými geny.3 Ve prospěch tohoto závěru by hovořil jeden kosterní nález, učiněný roku 2000 v Portugalsku. Kosti pocházejí z velice mladého člověka – proto se nález označuje jako „dítě z Lapeda“. Co však způsobilo ve vědeckých kruzích opravdový 10
rozruch, je fakt, že bytost vykazuje zřetelné znaky jak neandrtálce, tak i moderního člověka!
Stále mezi námi? Nemenší hádankou je jeho stáří, které bylo přibližně stanoveno na 24 000 let.4 V tu dobu by ovšem podle platného vědeckého názoru už neměl žádný neandrtálec žít. Oficiálně neandrtálci vymřeli před zhruba 40 000 roky.5 Plodili snad místo toho čile potomky s kromaňonci? Nálezy v izraelské Nahal Mearot hovoří jasně ve prospěch této možnosti. Anebo zde byli mnohem déle, až do našich moderních časů? Člověk je skoro v pokušení vzít tuto možnost do úvahy, když si vzpomene na pár jedinců, kteří žili v severní Africe až do poloviny 20. století. Máme na mysli Hassua (také Azzo), „živoucího neandrtálce“, jehož tajemství se nikdy nepodařilo rozluštit. Narazili na něj roku 1931 v říčním údolí Dadés na nejzazším jihu Maroka, kousek od městečka Skoura. Hassu byl podivínský samotář, který spal na stromech a v jeskyních, živil se datlemi, bobulemi a hmyzem a běhal docela nahý. Obyvatelé tohoto kraje sousedícího se Saharou o něm mluvili jako o „divém idiotovi“, v neposlední řadě i kvůli jeho podivnému vzhledu. Rysy jeho tváře se nedaly přiřadit k žádné známé lidské rase. Místo toho čelo se silně klenutými nadočnicovými oblouky nápadně připomínalo fyziognomii neandrtálce. Ale na rozdíl od něho nepoužíval žádné nástroje a jeho řeč byla nesrozumitelné drmolení. V následujících letech se po Hassuových stopách vydávali stále další badatelé, fascinovaní představou, že snad narazili na pravěkou bytost žijící mezi námi. Jedním z těch, kteří se hádankami opředenou bytostí zabývali, byl francouzsko-německý etnolog a archeolog profesor Marcel Homet (1898–1986). Ten vyhledal Hassua ve válečném roce 1942 a ještě téhož roku o něm napsal stručné pojednání.6 Později zveřejnil fotografie a pár řádek ve svém standardním díle Synové slunce.7 Ještě známějším se Hassu stal několika publikacemi jihotyrolského autora populárně-vědecké literatury Petera Kolosima (1922–1978).8, 9 11
V srpnu 1971 vyslala italská výzkumná organizace Assoziazione Studi Preistorici Internazionale (ASP) do severní Afriky expedici, aby zjistila o „živém neandrtálci“ více. Výzkumné cesty se vedle antropologa dr. Alfreda Guilleta zúčastnili členové Roberto Czep pel, Renzo Franco, Marco Marchetti a Mario Zanot. Bohužel však přišli pozdě. Hassu už mezitím zemřel. Ale alespoň zjistili, kde nalezl místo posledního odpočinku.
Poslední příbuzní Cesta zavedla expedici do oázy Sidi Fillah – na okraj Sahary, kde se v létě rtuť teploměru šplhá přes 50 stupňů Celsia. Od představeného vesnice se badatelé dozvěděli, že „poslední neandrtálec“ je pohřben právě tam. Jeho tělesné pozůstatky jsou však nedotknutelné, a tak se dalo očekávat, že vesnické společenství bude ostřížím zrakem dbát na dodržování tabu. Exhumace by tehdy stejně neměla valný význam. Dnes ovšem, v době genových výzkumů, by věc pochopitelně vypadala docela jinak. Přesto měl náčelník vesnice pro účastníky expedice připraveno ještě jedno nečekané „překvapení“. Hassu očividně nebyl posledním svého druhu. Mohl tak Italům ukázat ještě dva žijící příbuzné – možná Hassuovy potomky. Byly to dvě sestry jménem Hisa a Herkaia, které lidé v oáze pokládali za méněcenné a nechávali je proto vykonávat jen nižší, hrubé práce. Také u obou žen byly hned nápadné ubíhající čelo a ubíhající brada i silně vyvinuté nadočnicové oblouky lebky. Ty nebyly sice natolik výrazné jako u Hassua, ale možná to byl výsledek smíšení s „normálními“ domorodci. Stejně jako nahého podivína nebylo možno ani Hisu a Herkaiu, přestože se pravidlům svého okolí přizpůsobily daleko lépe, přiřadit k žádné ze známých etnických skupin v kraji.9 Měli badatelé před sebou opravdu poslední žijící neandrtálce? Nebo se jen projevily zasuté prehistorické geny, které poznamenaly zjev těchto lidí? Jsem si jistý, že náhodě nebo nějaké „hříčce přírody“ tento ominózní fenomén přisoudit nelze. Hádanku by 12
mohla určitě rozluštit analýza DNA, kterou by bylo možno po padesáti letech stále ještě odebrat. Ale překážek je příliš mnoho…
Malé hlavy, velké hlavy Člověk je samá hádanka a tajemství, jak jsem konstatoval už úvodem. To se ve zvláštní míře týká té části našeho těla, která je sídlem osobnosti, inteligence a individuality. Tedy hlavy. Neustále se tvrdí, že spolehlivým měřítkem je obsah naší lebky, a tedy i velikost našeho mozku. A skutečně lze četnými nálezy lebek hominidů doložit neustálé zvětšování doprovázené nárůstem dovedností. Ale co by to bylo za pravidlo bez příslovečné výjimky? Velká hlava rovná se velký mozek rovná se hodně rozumu. A opačně tedy malá hlava, malý mozek, málo rozumu? Co vás nemá! Neboť jako by měly toto dogma zbořit, objevily se roku 2004 fosilní pozůstatky drobného Homo floresiensis, který až do doby před 12 000 lety obýval indonéský ostrov Flores – po němž má jméno. Paleontologové australsko-indonéského týmu badatelů narazili na svazích vulkánu Kelimutu na uvedeném ostrově v Sundách na lidské kostry. Na tom by nebylo nic zvláštního. Ale tito malí lidé, kteří vymřeli koncem paleolitu, dosahovali tělesné výšky pouhých 90 až 100 centimetrů! Hlava těchto trpaslíků označovaných jako „hobiti“ měla přitom velikost grapefruitu. A objem mozku, který ukrývala, nepřekračoval zhruba 400 kubických centimetrů. To zhruba odpovídá průměrné velikosti mozku šimpanze. A přesto měl Homo floresiensis, jak jasně dokládají nálezy nástrojů i další stopy, zřetelně vyvinuté kulturní a intelektuální schopnosti. Navzdory nekompromisnímu zmenšování byl plnohodnotným zástupcem lidského rodu a v žádném případě to nebyl rachitický nebo degenerovaný idiot.10, 11 Být malý tak automaticky neznamená být hloupější. Pro porovnání: „standardní příslušník“ druhu Homo sapiens se chlubí zhruba 1400 až 1600 kubických centimetrů „šedých buněk“. To je až čtyřikrát víc než u řečených trpaslíků. Tím byl 13
v odborném světě předem naprogramován spor. Lidé z Floresu totiž svou jako grapefruit velkou hlavou porušovali elementární pravidla svatosvaté evoluční teorie. Rozpoutali tak říkajíc vzpouru proti darwinismu, uctívanému bezmála jako náboženská pravda. Vždyť až do jejich objevení platilo nenapadnutelné pravidlo, že vývoj člověka ke stále vyšším metám je neoddělitelně spjat s neustálým zvětšováním mozku. Jak mohly, u všech svatých, tyhle bytosti s miniaturními mozečky vyvinout schopnosti, které podle tradičního názoru vědců nebyly možné? Ale to nebylo všechno: mimořádně malí lidé z Floresu zkonstruovali řadu nástrojů pro denní použití. A na svůj ostrov museli někdy připlout na člunech. Což znamená, že plánování a cílevědomé jednání pro ně nebylo něčím neznámým.10,11 Okamžitě se vynoří nepříjemná otázka: Když se ukázalo, že takový poddimenzovaný aparát na myšlení bohatě stačí, tak proč s sebou vláčíme mozky čtyřikrát tak velké? Uvědomoval si vůbec Homo floresiensis, co způsobil již svou pouhou existencí nešťastným teoretikům evoluce?
Inteligentní bestie Ti nemají v podobných případech náladu na žerty. Neboť jak známo to, co být nesmí, být nemůže. Proto také záhy mezi archeology vypukla vzrušená diskuse. Někteří se docela vážně ptali, jestli lze ty neuctivé trpaslíky vůbec počítat k lidskému rodu. Jednoduše zařadili vymřelý druh rovnou mezi opice.12 Jiní se domnívali, že floreští lidé kolektivně trpěli patologickým zmenšením hlavy. Přitom naprosto opomíjeli skutečnost, že se malá lebka perfektně hodila ke zbytku těla. Zmíněná choroba je známá pod názvem mikrocefalie. Charakterizuje ji mnohem menší hlava s adekvátně zmenšenou kapacitou mozku, ale stavba těla zůstává normální. V dobách, kdy ještě nebyla vynalezena neblahá ideologie politické korektnosti, se tomuto doprovodnému jevu jednoduše říkalo idiocie – dnes se mluví o „snížené intelektuální kompetenci“, přitom však tato 14
šroubovaná slova znamenají totéž. Nedávno na sebe mikrocefalie opět strhla pozornost poté, co virus zika začal ve Střední a Jižní Americe nenávratně poškozovat mozky dosud nenarozených dětí ještě v matčině lůně. Naproti tomu populaci Homo floresiensis netvořily ani opice, ani slabomyslní, mikrocefalií trpící rachitici. „Nedostatek“ těchto pralidí spočívá jen v tom, že je nelze mermomocí vtěsnat do schématu evoluční teorie. V tom však nejsou jediní. Neboť ještě méně než neuctiví minilidé z indonéského sundského ostrova se do prefabrikované koncepce evoluce hodí i jeden docela odlišný druh. Ten by vlastně neměl vůbec existovat, neboť v porovnání s normálním Homo sapiens máme v tomto případě před sebou „inteligentní bestii“ s přímo ultramoderními anatomickými vlastnostmi. Hloupá je na celé věci skutečnost, že i z tohoto typu lidí máme k dispozici opět jen fosilie. Jejich zástupci žili zhruba před 15 000 až 10 000 lety. „Homme de Mouillans“ – „člověk z Mouillans –, jehož pozůstatky byly vykopány na pobřeží severoafrických zemí Alžírska a Maroka, je prakticky neznámý i v odborných kruzích. V těchto zemích byla na několika místech nalezena menší sídliště, v nichž žilo vždy okolo sta jedinců, kteří tam byli také pochováni. Tento typ člověka se na jevišti dějin objevil natolik náhle, že se jeho původ ztrácí hluboko v šerém dávnověku. Přitom se vyznačoval bezpříkladně dokonalým zpracováním nástrojů denní potřeby, s jakým se v té době nesetkáme nikde jinde na světě.
Neuvěřitelně velký mozek Tolik tajemnými je však nedělají jen jejich nástrojové kreace, ani skutečnost, že spolu s jejich kostrami byly nalezeny i kostry zvířat, která nepocházejí z afrického kontinentu. „Člověk z Mouillans“ má totiž s odstupem to největší množství mozkových buněk, jaké kdy bylo u některého zástupce našeho druhu zjištěno. Jestliže novodobý člověk má v průměru 1400 až 1600 kubických centimetrů „šedých buněk“, pak u tajemných 15
obyvatel prehistorického Maghrebu to bylo plných 2300 kubických centimetrů – tedy o celých 50 procent víc! Tím však není jejich jinakost ještě vyčerpána. Přímo nepříjemně cize u nich vychází poměr lebky k obličeji. Lebeční báze byla zřetelně kruhovější než u dnešních lidí; z tohoto důvodu si i dospělí zachovali tvar lebky dítěte. V našem případě činí poměr mozkovny k obličejové části lebky tři ku jedné, u „homme de Mouillans“ to bylo pět ku jedné. Výsledkem bylo vysoké čelo a hluboko posazené oči, což obličeji trvale zajišťovalo dětské vzezření. Přesto měl velmi jemné rysy obličeje, které působily vyloženě „moderně“. Jeho spodní čelist byla oproti naší o trochu menší, a stejně tak i zuby. U všech nalezených lebek chybí třetí molár. Tyto stoličky, obecně nazývané „zuby moudrosti“, se většinou prořezávají mezi 16. a 35. rokem života. V některých případech zcela chybějí. (Já sám jsem si pochybné „potěšení“ s těmito trapiči odpustil, což mi ušetřilo u tolika lidí časté nepříjemnosti spojené s jejich abnormální polohou a návštěvy u zubaře!) Podle názoru řady kraniologů – to jsou biologové, kteří se zabývají lidskou lebkou – jsou zuby moudrosti naprostým atavismem a v průběhu budoucího vývoje snad definitivně vymizí. Ale vraťme se k „člověku z Mouillans“. Jeho tělesné detaily fyziognomicky odpovídají spíše vyvinutějšímu člověku budoucnosti než typu, který žil na konci paleolitu. Ostatně, již zmíněný poměr mezi mozkovnou a obličejovou částí hlavy slouží jako spolehlivý ukazatel procesu růstu mozku. A znaky, které i v dospělém věku připomínají vývoj dítěte – u „člověka z Mouillans“ jsou ještě mnohem patrnější než u nás –, se označují pojmem pedomorfismus a patří k nikoli nedůležitým vlastnostem druhu Homo sapiens. Moderní antropologie například učí, že vývoji mozku napomáhá prodloužené dětství. Z toho plyne závěr, že civilizace je tím vyspělejší, čím déle trvá dětství jejích potomků.13 Podle této logiky bychom vlastně už museli být na sestupu. Puberta se totiž dnes u mladistvých dostavuje zřetelně dříve než před dvěma či třemi generacemi, takže se dnes hovoří o dřívějším tělesném dozrávání (ovšem zároveň se zpožďováním psychického vývoje).5 „Člověk z Mouillans“ byl najednou tady, bez jakýchkoli stop 16
dřívější kultury, jež by mu předcházela. V jeho okolí není nic, co by uspokojivě vysvětlovalo jeho náhlé objevení. Ať už byl kdokoli či cokoli, obýval koncem paleolitu výhradně pár úseků pobřeží v Maghrebu. A zmizel stejně náhle, jako se objevil.14,15
„Bezešví“ Co to pobývalo před pár tisíciletími na severoafrickém pobřeží, to se už asi nikdy nedozvíme. Pouhý evoluční „rozmar přírody“, už předem odsouzený k vyhynutí? Člověk z dávné budoucnosti, který o pár set tisíc let přeběhl svou dobu? Anebo se máme rovnou uchýlit k mnohem exotičtějším vysvětlením? Dokud vědecký mainstream ignoruje nálezy jako tento, nesmíme se divit, když nejdobrodružnější spekulace padají na úrodnou půdu a mohutně tam bují. Zůstaňme ještě chvíli ve stejném geografickém prostoru. Již více než dvacetkrát jsem navštívil malý středomořský ostrov Maltu, který je skutečným muzeem pod širým nebem s nespočetnými pozůstatky z prehistorických časů. Přesto jsem se rychle rozloučil s představou, že tam navštívím všechno, co by mě mohlo speciálně zajímat. Uvědomil jsem si to najednou, když jsem na přelomu let 2015/2016 sledoval americký televizní seriál, zabývající se nevyřešenými hádankami minulosti. V této epizodě byla ukázána řada lebek, které byly nalezeny ve slavném hypogeu v Hal Saflieni – což je památka na seznamu světového kulturního dědictví UNESCO a zároveň největší archeologická pozoruhodnost Malty. Podle pořadu leží lebky v Archeologickém muzeu v La Valettě, ale veřejnosti přístupné nejsou. Jedna z nich nemá mít dokonce žádné lebeční švy, což je z fyziologického hlediska zhola nemožné. Moje zvědavost byla vybuzena na nejvyšší míru. Tyto švy většinou tvaru zubatých čar – lékařsky správné označení zní sutura, tedy kostní šev – jsou pojivu podobné spoje sousedních lebečních kostí. Při narození nejsou jednotlivé kosti mezi sebou ještě spojeny, takže se mohou vzájemně posouvat; hlava novorozence by jinak neprošla úzkými porodními cestami. V průběhu prvních dvou let života začínají sutury srůstat a jednotlivé 17
kostní destičky do sebe „zapadnou“ a vytvoří celek.16,17 Absence těchto švů by znamenala, že lebka vznikla rovnou jako jeden celek. To by ovšem znemožnilo normální porod. Ale vraťme se na Maltu. Moje zvědavost byla vzbuzena, a tak jsem nasadil všechny páky, abych mohl lebky předvedené v televizi vidět. A skutečně. Jen pár dní předtím, než jsem počátkem dubna 2016 odletěl se skupinou svých čtenářů na ostrov, jsem držel vytoužené povolení v rukou. 12. dubna bylo čekání u konce. Příjemná a vstřícná ředitelka muzea vyhradila přímo pro nás místnost v druhém patře. Společně s asistentkou přinesla ze sklepa nahoru velké červené plastové boxy, v nichž bylo celkem šest lebek. Ty všechny pocházely z uvedeného hypogea a jejich stáří bylo určeno na 7000 až 8000 roků.
Schůzka v San Pedru Opatrně, kousek po kousku zdvihala ředitelka muzea lebky z krabic a jednu po druhé nám je ukazovala. Když přišla řada na tu, kterou jsem znal z televize, prohlédl jsem si ji hodně podrobně, abych odhalil případné anatomické zvláštnosti. Na vnější straně lebky jsem opravdu neviděl žádné švy. Když jsem však ředitelku poprosil, aby lebku otočila, abych mohl spatřit i její vnitřek, byly švy na vnitřní straně docela zřetelné. Co to mělo znamenat? Před námi neležela žádná genetická odchylka, ani její nositel nepocházel odkudsi z vesmíru, jak bylo v americkém seriálu naznačeno. Spíš šlo o někoho, kdo zemřel ve vyšším věku – v takovém případě mluvíme o „zralosti“ dané věkem a jeho lebeční švy byly natolik vzájemně propojené, že zvenčí už nebyly patrné. Takže (bohužel) nic neobvyklého. Při vytváření a srůstání sutur totiž existuje veliká šíře variant a forem, které se však všechny stále pohybují v mezích normy.18 A přesto nebyla moje očekávání rozhodně zklamána. Právě naopak, protože prohlídka lebek v muzeu v La Valettě mi nachystala ještě jedno překvapení, a to daleko senzačnější. Ale o tom více v jedné z následujících kapitol. 18
„Bezešvá“ lebka z hypogea, z níž se nakonec vyklubal naprosto normální zástupce svého druhu, nebyla mým prvním setkáním se zvláštnostmi takového typu. Koncem února 1996 jsem se dostal do San Pedra de Atacama, tristního hnízda ve velké solné poušti na severu Chile. Pro normální turisty není v San Pedru nic pozoruhodného. Jediné, co stojí za návštěvu, je malé muzeum, které v sedmdesátých letech založil jeden páter z místní misie, jinak nadšený archeolog amatér. Tvrdil, že na svých poutích krajem narazil na mumie, jejichž rysy tváře charakterizoval jako „nepozemské“.19 Tajemství, kde asi tyto pozůstatky našel, už zůstane neodhaleno. Padre Gustavo Le Paige, jenž odešel na věčnost 19. května 1980, si je vzal s sebou do hrobu. V každém případě je v Museo Arquélogico R. P. Gustavo Le Paige 5000 pěkně srovnaných lebek z nejrůznějších minulých dob. Mnohé z nich mají speciální deformace, pojednání o nich tvoří rovněž obsah jedné z pozdějších kapitol. A jeden z exemplářů uložených zde, ve sklepě Archeologického muzea v San Pedru de Atacama spolu s tisíci dalších pěkně vy rovnaných v policích, mě hned upoutal. Nemá žádné sutury, tedy švy mezi lebečními kostmi. Ty jsou přitom na lebkách vpravo i vlevo dobře patrné, takže náš exemplář vypadá ještě exotičtěji. Představil jsem artefakt v jedné ze svých knih a provokativně jsem se ptal, jestli zde nemáme co činit s jakýmsi druhem manipulace, v šerém dávnověku provedené neznámými inteligencemi, které přilétly z hlubin kosmu.20 „Božské“ zásahy „bohů“, kteří „bohy“ nebyli, ale jen je za ně považovali naši prapředkové. Dnes bych byl určitě zdrženlivější. V neposlední řadě už kvůli tomu, co jsem o dvacet let později viděl v muzeu v La Valettě. Je možné, že kdybychom lebku ze solné pouště Atacama obrátili, také bychom uviděli švy. Ale přesto: Průzkum těchto „pokladů ze sklepa“ by možná přinesl nějaké jiné překvapení. Kdoví… Překvapivými až záhadnými zvláštnostmi druhu Homo sapiens jsem se však teď už zabýval dlouho. Je nyní načase všímat si dávných lékařských znalostí, které se nemusí při srovnání s lékařskými poznatky z moderní doby rozhodně stydět. Je nepochopitelné, že indicie sahají až do doby kamenné. A přinášejí nutně otázku, z jakých neznámých pramenů mohlo toto nevysvětlitelné know-how čerpat. 19
1 Odkaz zaniklého národa
Tajemství účinného zastavení krvácení Pro většinu z nás představují oblíbený prázdninový ráj, mnozí je znají pod označením Ostrovy věčného jara, probouzejícím touhu po dálkách. Ale již staří Římané je znali jako fortunatae insulae, což znamená tolik co „šťastné ostrovy“. V obou případech jsou míněny Kanárské ostrovy, které – zčásti ležíce na africkém pevninském šelfu, zčásti vulkanického původu – mají díky své poloze uprostřed Atlantiku nanejvýš příjemné podnebí. V zimě rtuť teploměru málokdy klesne pod 15 stupňů Celsia, zatímco v létě bríza permanentně vanoucí od moře dovolí teplotám jen zcela výjimečně překročit hranici 30 stupňů. Souostroví patřící ke Španělsku je tvořeno 13 ostrovy, z nichž sedm je obydleno a již léta tvoří turistické cíle: Tenerife, La Palma, Gran Canaria, Lanzarote, Fuerteventura a spíše jako tajný tip menší ostrovy Hierro a Gomera. Zlé jazyky označují dva největší ostrovy, Gran Canariu a Tenerife, za „ráj penzistů“, protože vzhledem k vyrovnaným teplotám na nich s oblibou tráví zimu zvláště starší hosté. V době, kdy ke Kanárským ostrovům zamířili cizí mořeplavci, byly ostrovy osídleny již několik tisíciletí. Jejich původními obyvateli byli Guančové, jejichž původ je dosud obestřen tajemstvím. Někteří etnologové nevylučují jejich příbuznost s berberskými národy ze severozápadní Afriky, ze Sahary, která není příliš vzdálená. Exotičtější pokusy o vysvětlení kladou místo jejich původu na bájný zaniklý kontinent Atlantidu. Guančové měli prý pleť zabarvenou mírně olivově zeleně, což otvírá dveře dalším odvážným spekulacím. Ale jaký byl skutečný původ těchto lidí, to se stále nedá s jistotou říci.
20
Stavitelé pyramid Na rozdíl od toho víme, kam se tento kdysi opravdu hrdý národ poděl, což je zase jedna temná skvrna hanby na dějinách naší tolik vychvalované západní civilizace. V lexikonu se přímo stydlivě píše, že Guančové „vymřeli, respektive se smísili s dobyvateli“.5 Realita je bohužel mnohem ostudnější. V 15. století se o ostrovy přeli Portugalci a Španělé, ale když se jich Portugalsko mírem v Alcavocas (1479) vzdalo, přešly do majetku kastilské koruny. V tu dobu žilo na Kanárských ostrovech 25 000 až 30 000 Guančů. Pro ty udeřila doslova poslední hodinka. Španělští konkvistadoři začali ještě v 15. století s jejich genocidou. Těch několik jedinců, kteří masakr přežili, do konce 16. století dokonale splynulo s vetřelci.5 Stejně jako ve Střední a Jižní Americe uzavřela španělská koruna i tady neblahou alianci s katolickou církví, což mělo zde stejně jako tam pro původní obyvatelstvo katastrofální důsledky. Kulturně bezpochyby vyspělý národ Guančů zanechal žasnoucímu potomstvu velký počet pyramid. Především na ostrovech Tenerife a La Palma, kde jich je dnes více než sto, zčásti i na soukromých pozemcích. Poměrně známé jsou dnes pyramidy v Etnografickém parku u Güímaru, městečku ležícím jen pár kilometrů směrem do vnitrozemí od jižního pobřeží Tenerife. Parque Etnográfico Pirámides de Güímar neinicioval nikdo menší než norský dobrodruh, badatel a spisovatel Thor Heyerdahl (1914–2001). Ten si již mnohem dřív udělal jméno svými senzačními expedicemi. Například cestou po jižních mořích na voru Kon-Tiki (1947), přeplutím Atlantiku na papyrových člunech Ra I a Ra II (1969/1970) a Indického oceánu na balzové lodi Tigris (1978/79).1 Realizace etnografického parku u Güímaru, v němž je celkem šest stupňovitých pyramid, se měla stát posledním projektem Heyerdahlova činorodého života. O uznání těchto staveb za pyramidy se muselo dlouhou dobu bojovat proti „akademickým předsudkům“. Obzvlášť tvrdošíjně se držel názor, že pocházejí z novější doby. Rolníci prý při zúrodňování svých polí jednoduše vykopávali kameny a vršili je sebe. To se 21
naštěstí mezitím podařilo vyvrátit. Geologický průzkum nedávno ukázal, že nemalá část kamenů použitých ke stavbě pyramid byla dovlečena z větší vzdálenosti, z okolních hor.21 Upřímně: který rolník by byl tak pošetilý, že by si k beztak početným kamenům na poli přitáhl ještě další z hor? Řada dalších pyramid je v severní a severozápadní části Tenerife, okolo vinařského městečka Icod de los Vinos nebo u malé horské vesnice Teno Alto. Ještě více jich – říká se, že mnohem více než 100 – nabízí sousední ostrov La Palma.1 Dnes je značný počet těchto dlouhou dobu sporných staveb – i když se zjevnou nechutí – přisuzován Guančům, vyhubeným španělskými dobyvateli. Pyramidy však nebyly jediným odkazem, který nám původní obyvatelé ostrovů zanechali. Ovládali pokrokové operační techniky, které by se vlastně mnohem lépe hodily do dnešní doby než do temné a záhadami opředené minulosti před několika tisíciletími.
Používáno od pravěku Guančové žili na Kanárských ostrovech přinejmenším od mladší doby kamenné. Dokládá to několik prehistorických skeletů a další artefakty, které byly nalezeny v jeskyni Chacona. Ta leží pod jihovýchodním rohem „pyramidy č. 1“ v Etnografickém parku Güímar. Ale ještě zajímavější kousky nalezneme v muzeu hlavního města ostrova Santa Cruz de Tenerife, které jsem navštívil v září 2014. Muzeum přírody a člověka je střízlivá účelová stavba. Najdeme tam bezpočet exponátů ze světa živočichů a rostlin nejen z regionu i fosilie z pradávných epoch historie Země. V archeologické části otevřené roku 1958 je umístěna největší a nejvýznamnější sbírka o kultuře Guančů. Celá jedna hala je věnována různým metodám léčitelského umění: „Los remedios guanches“ – „Medicína Guančů“. Informativní doprovodné texty vypočítávají preparáty zvířecího i rostlinného původu, které původní obyvatelstvo používalo – na poli výroby léků i při chirurgických zákrocích. Zainteresovaný návštěvník se setká například se zdařilými trepanacemi 22
lebek, jak se nazývá operační otvírání lebky za lékařskými účely, které se úspěšně prováděly již na konci starší doby kamenné. K nim se podrobně vrátím v příští kapitole, neboť takové operce budí i u současných chirurgů stále ještě nevěřící úžas a bezmezný obdiv. Jedna věc mě však ve zmíněném Muzeu přírody a člověka zaujala ještě mnohem více: léčebná metoda, která byla – podle doprovodných textů k exponátům – mezi Guanči silně rozšířená již před tisíciletími.22 Mám na mysli techniku kauterizace. Kromě dalších oblastí použití je kauterizace velmi účinným způsobem zastavení krvácení. Tímto pojmem se označují opatření, které zastaví probíhající krvácení a v případě život ohrožujících poranění mají zachránit pacientovi život. Když jsou zranění příliš rozsáhlá, než aby tělo dokázalo uzavřít ránu vlastními mechanismy (srážení krve), používají se různé medicínské praktiky. Ty mohou kromě mechanických – například tlakových obvazů – využívat i tepelných postupů, které nakonec vedou k uzavření zraněných nebo k operačním účelům otevřených cév. To samozřejmě předpokládá vhodné nástroje. K zastavení krvácení během operace se v moderní chirurgii často používá takzvaný kauter (z řeckého kauter či latinského cauterium = horké či rozžhavené železo). Tento nástroj, dnes často používaný v podobě elektrokoagulačního nože, pracuje většinou s vysokofrekvenčním střídavým proudem, a přikládá se přímo na rozříznutou tkáň nebo na krevní cévu. Může se používat i přímo k řezání. V každém případě přivodí okamžité sražení krve.23 V posledních desítiletích používá humánní medicína k operačním účelům stále častěji laserové paprsky. To jsou, zcela jednoduše vyjádřeno, mimořádně silné paprsky světla, které vznikají elektrickou stimulací některých látek (pevných, kapalných nebo plynných). Kombinace intenzity světelného paprsku a možnosti koncentrovat ho na velice malou plochu vede k tomu, že laser má dnes v moderní medicíně velmi významné místo. Sice (ještě) nenahradil tradiční skalpel, ale pomáhá lékařům provádět některé zákroky mnohem méně komplikovaně než s klasickými nástroji. Použití laserového nože totiž redukuje krvácení, takže chirurg má větší přehled o operačním poli. Protože lze intenzitou laserového 23
paprsku velice přesně nastavit hloubku proniknutí do tkáně, zvyšuje se výrazně i přesnost samotného zákroku. Last but not least je možné cévy uzavírat snadněji než jinými metodami.
Doruda rozpálenými kameny Ale vraťme se nyní zpět ke Guančům, respektive k jejich odkazu, jak ho najdeme ve vitrínách Muzea přírody a člověka v Santa Cruz de Tenerife. Kauterizaci úspěšně používali již pravěcí obyvatelé Kanárských ostrovů, aby rychle a trvale zastavili krvácení zejména v oblasti hlavy. Podle doprovodných textů na jedné stěně, u níž je návštěvníkům ukázána ve vitríně celá řada lebek, to byla dokonce nejčastěji praktikovaná metoda při léčbě poranění hlavy. Guančové používali za tím účelem kamenné nástroje, které – často za použití zvířecího tuku – rozpálili v ohni doruda.22 Několik kreseb na stěně ukazuje vskutku drasticky, jak se rozžhavené „kautery z doby kamenné“ pomocí dřevěných hůlek přikládaly opatrně k ráně na hlavě. Byl to určitě choulostivý podnik, jehož nejdůležitějším předpokladem byly klidné ruce. Pokud operatérovi nebezpečný nástroj vyklouzl, mohl způsobit mnohonásobně větší škody. Že se i v moderní medicíně vyskytuje fušeřina, je důkazem, že žádný člověk není dokonalý. Terapeutický cíl byl už tehdy zcela jasný a Guančové dosahovali tisíce let před dnešními terapeutickými metodami srovnatelných výsledků. Na exponátech datovaných až do neolitu a ukazovaných v muzeu se můžeme na vlastní oči pohodlně přesvědčit o zdařilých výsledcích operací. Několik příkladů takových kauterizací se mi podařilo vyfotografovat. Stopy v oválu okolo lebečního švu na zátylku dávného pacienta jsou už dnes sotva patrné. Naproti tomu na jiné lebce byla provedena kauterizace na ploše, jež zaujímala větší část týlu (viz obr. 6).25 Takovéto reálně existující a neoddiskutovatelné artefakty – v této knize se setkáme s ještě mnoha dalšími téhož druhu – opravdu působivě vyvracejí do omrzení opakované báchorky o primitivnosti našich předků. A to platí i pro jejich znalosti a schopnosti. V pre24
historických dobách dosahovali původní obyvatelé Kanárských ostrovů s relativně jednoduchými prostředky stejně efektivních výsledků jako dnes my s technicky vysoce vyspělými nástroji, které máme k dispozici. Vtip však nespočívá v jednoduchosti použité techniky, ale v nezbytném technickém know-how, které je za tím skryto.25 Ale z jakého záhadného zdroje pochází? Kdo kdysi původním obyvatelům Kanárských ostrovů prozradil, že nebezpečné silné krvácení lze rychle a efektivně zastavit tepelným působením?
Znovu až v novověku Pokud jde o kauterizaci používanou k zastavení krvácení – což je vlastně jeden z nejstarších úkolů chirurgie –, byli Guančové s největší pravděpodobností skutečně jediní, kteří ji používali už od konce neolitu. V historicky nám bližších časech, třeba v klasickém starověku, se, pokud vím, nepoužívala. Teprve z konce 15. a počátku 16. století máme dochovány podrobné popisy i s ilustracemi, jak se silně krvácející rány ošetřují s použitím doruda „rozžhaveného železa“. Většinou šlo o válečná zranění, která vyžadovala zákrok tehdejších ranhojičů a jejichž léčba zároveň podporovala pokrok na poli medicíny. Jednou z tehdy nejznámějších učebnic chirurgie byla Kniha o chirurgii (Das Buch über Cirurgia) od Hieronyma Braunschweiga (asi 1450–1512), která vyšla v roce 1497.26 Braunschweig a jeho současník Hans Gersdorff 27 seznamovali ve svých knihách novověké čtenáře s vlastně již prastarou metodou kauterizace. Muselo uplynout ještě tři a půl století, než bylo možno použít ke kauterizaci elektrický proud. Roku 1854 razil německý chirurg Albrecht Th. Middeldorpf (1824–1868) pojem „galvanokaustika“. Byla to nová operační metoda, při níž byly tenké platinové drátky rozžhaveny proudem vyrobeným zinkoplatinovou baterií.28 Tato tehdy revoluční metoda umožňovala rychlé uzavření poraněných cév bez použití svorek. „Galvanokaustikou“ vytvořil Middeldorpf před více než 160 lety základy moderního zastavování krvácení.
25
Něco opravdu zlého V nejnovější době vyvinutá a dnes už velice rozšířená laserová technika není z hlediska dějin medicíny v podstatě nic jiného než „cílená“ kauterizace. Od rozžhavených želez na bojištích 16. a 17. století či Middeldorpfova „elektrokauteru“ se v zásadě liší jen způsobem získávání tepla. A základy koncepce kauterizace byly velice důvěrně známy už Guančům před tisíci lety. V souvislosti s tímto tématem – ať už jde o kauterizační nůž nebo ještě pokročilejší lasery – mám vždy podivný pocit. Nemohu si pomoci a musím si vždy vzpomenout na patrně nejvíce šokující aspekt jednoho fenoménu, který člověka zaměstnává už nějakých sedmdesát let. Zprávy o takových incidentech zní možná trochu „obehraně“, a proto často nedůvěryhodně, takže bychom celou záležitost nejraději smetli ze stolu a odkázali do říše bajek a legend. Ale tak snadné to, obávám se, asi nebude. Při bližším pohledu se totiž ukazuje, že celá situace nedovolí problém jednoduše ignorovat. Jde o něco opravdu zlého. Uprostřed těchto událostí stojí neblahé cattle mutilations, česky: „mrzačení dobytka“, jemuž v uplynulých desetiletí padly odhadem za oběť desetitisíce zvířat. A postižena nebyla (a nebývají) jen užitková a příležitostně i divoká zvířata, protože mezitím je doložen i značný počet smrtelných zmrzačení lidí.29 Toto strašidelné dění se na jedné straně připisuje působení technologií, ovšem daleko vyspělejších než naše lidské, a na druhé straně fenoménu UFO, poněvadž v blízkosti míst činu byly pozorovány létající objekty. Odborníci při prohlídkách zjistili, že všechny tyto zabité a zmrzačené živé bytosti vykazují typické stopy působení tepla, jaké zanechávají elektrochirurgické nástroje.30 A aby to všechno bylo ještě komplikovanější a neprůhlednější: K těmto neblahým incidentům dochází většinou ve volné divočině – daleko od lidských sídlišť a tedy mimo dosah nepohodlných očitých svědků. Za cenné poznatky o fenoménu mrzačení, který se objevil v některých regionech, vděčíme hematologovi a patologovi dr. Johnu Henrymu Altshulerovi (1930–2004), který mnoho let pracoval v Rose Medical Center v Denveru (Colorado). S problematikou 26
se setkal spíše díky náhodě, když počátkem září 1967 pobýval s rodinou v Grand Dunes National Monument Park nedaleko města Alamosy. Kontrolovala ho tam policejní hlídka a on se jen tak mimochodem zmínil, že pracuje jako hematolog a patolog. Policisté ho pak požádali, aby jim pomohl v jednom případě, který jim nedává spát. Jen před pár dny byl na nedaleké farmě za mimořádně záhadných okolností zabit drahý kůň. Zle zřízené tříleté klisně byla uříznuta hlava a velké části krčních svalů; dále chyběl mozek, páteř a několik vnitřních orgánů. Dr. Altshuler se o případu a okolnostech, které ho tehdy tolik šokovaly, rozhovořil až v jednom televizním dokumentárním seriálu vysílaném roku 1989.
„… taková technika ještě neexistovala“ „Řez na krku klisny byl proveden mimořádně přesně a čistě. Na okraji řezu nicméně upoutala mou pozornost mírná prohlubeň, která vypadala, jako by bylo maso proříznuto elektrickým kauterem. Ale v roce 1967 tato technika ještě neexistovala, a když se dnes používá s cílem dostat pod kontrolu krvácení, je maso po ošetření ještě vláčné. Ale u klisny bylo tuhé, kožnaté a ztvrdlé. Na tvrdém, tmavém okraji rány jsem odebral několik vzorků, které jsem později vyšetřil pod mikroskopem. Přitom jsem narazil na zbarvení a destrukci buněk charakteristické pro spáleniny. Ale nejvíce mě šokovalo, že klisna byla bez kapky krve. V průběhu své kariéry jsem provedl bezpočet autopsií. Vím tedy, že na těle nelze provést žádný řez, aniž by došlo ke krvácení. Ale ani na srsti zdechliny, ani na zemi žádné stopy krve nebyly, zkrátka nikde! Potom jsem zjistil, že z těla klisny byly odebrány vnitřní orgány. (…) Jak je možno vyjmout srdce, aniž by krvácelo? Ač to zní neuvěřitelně, byly tyto orgány vyňaty bez kapky krve.“31 Tato stejně krutá jako nepochopitelná událost nedávala lékaři z Denveru v následujících letech spát. Díky vytrvalosti se mu roku 1989 dokonce podařilo podat definitivní důkaz, že k zákrokům bylo použito nástrojů, které produkují značné teplo. Tedy nástroje 27
obzvlášť vyspělé lékařské přístroje – tedy technologie, jakou ještě nemáme k dispozici. 10. března 1989 bylo na ranči L. C. Wyatta v americkém státě Alabama nalezeno pět krutě zmrzačených březích krav. Jako by si pachatelé dovolili krutý žert, ležely kusy seřazeny do řady s nohama ohnutýma jako by běžely. Zranění prozrazovala některé přímo sadistické detaily. Jedné krávě ve vysokém stupni březosti byla vyříznuta obrovská zející díra na boku, takže ještě nenarozené tele zčásti vypadlo ven. Řez byl přesně provedený, asi šest centimetrů hluboký a půl metru dlouhý. Navzdory velkoplošné ráně nebyly nalezeny stopy ani krve, ani žádné jiné tělesné tekutiny. Dalšímu dobytčeti byl vyříznut asi tři čtvrtě metru čtverečního velký kus nadbřišku.32 A v tomto případě bychom neměli zamlčet tu okolnost, že v blízkosti místa činu byly zhruba ve stejné době pozorovány neidentifikované létající objekty.31,32
Rychlé řezy Také v tomto záhadném případě provedl již zmíněný dr. Altshuler četná medicínsko-patologická vyšetření. Podařilo se mu zajistit několik kousků tkáně utýraných dobytčat a vypreparovat je k vyšetření pod mikroskopem. Lékař přitom nad jakoukoli pochybnost zjistil, že řezy na březí krávě byly provedeny nástrojem, který měl teplotu minimálně 135 stupňů Celsia. To byl také důvod, proč bylo možno všechny řezy provést beze stopy krve, protože krev a jiné tělesné tekutiny se hned vypařily. Navíc byla poraněna o něco tmavší vrstva kolagenu v kůži – s podílem více než 30 stupňů je kolagen u savců nejčastěji se vyskytující protein –, nevykazovala však žádné zánětlivé změny. Ale šetření v březnu 1989 přineslo ještě jeden záhadnější pozna tek. Dr. Altshuler totiž dospěl k přesvědčení, že chirurgicky přesné řezy byly provedeny absolutně profesionálně, zároveň však neuvě řitelným tempem. Podle zkušeného patologa jejich provedení netrvalo déle než dvě minuty!33 28
To je zkrátka a jednoduše nepochopitelné, protože podstatně menší řezy trvají na našich klinikách mnohem déle. To mi potvrdil chirurg, který sám pracuje s laserem, ale o tom za chvíli více. Ostatně také veterinářka dr. Madeleine A. Rae dospěla po dokončení vyšetření v jednom dalším případu k závěru, že orgány a tkáně byly jednoznačně odebrány nástrojem, který vyvíjí značné teplo. Vyšetřovala například vzorky tkáně mladého volka, který padl za oběť neznámým vivisektorům nedaleko Portlandu v Oregonu. Souhrnná zpráva laboratoře Oregon State University dospěla nakonec k závěru: „Řez vykazuje nekrotickou sraženinu, jež vznikla působením tepla, jako při použití elektrochirurgického nástroje. Nelze říci, že ránu způsobil laser. Zdá se však, že má stejné rysy jako rána způsobená působením tepla.“30
„… ještě na míle vzdálená“ Před pár lety se mi nečekaně naskytla příležitost hovořit o tomto znepokojivém tématu s jedním na slovo vzatým odborníkem. Před televizním vysíláním s tehdejším moderátorem ARD Jürgenem Fliegem, který mě pozval jako hosta studia, jsem si mohl popovídat s jedním berlínským chirurgem, v jehož běžném pracovním dni se s laserovou technologií velmi často pracuje. Ten mi jasně řekl, že v době našeho rozhovoru byla technologie, kterou bychom potřebovali, abychom dosáhli stejných výsledků, pro nás doslova „ještě na míle vzdálená“.25 K laserovým operacím se na našich klinikách používají zařízení, která rozhodně nelze označit za prostorově úsporná. Pohybujeme se v rozměrech velkého psacího stolu; a to vše ještě vyžaduje nepostradatelný zdroj elektrické energie a chlazení. Chirurgické řezy laserem vyžadují mnohem více času, než doktorem Altshulerem zjištěné jednu nebo dvě minuty. A aby toho nebylo málo, odehrávaly se tyto neblahé události „kdesi uprostřed stepi“, daleko od lidských sídel. Denverský patolog a hematolog shrnul všechna fakta do jednoho bodu, když bezmála rezignovaně konstatoval: „Žádná nám na Zemi známá technologie by nemohla způsobit taková zmrzačení.“34 29
Zcela vědomě vedu dlouhou časovou spojnici: Od zastavování krvácení kauterizací, kterou používali původní obyvatelé Kanárských ostrovů již v neolitu, přes znovuobjevení této techniky v novověku, až, přiznávám, k „silnému tabáku“, jakým je fenomén mrzačení dobytka – a nezapomeňme: to si mezitím našlo i řadu lidských obětí.29 Společným jmenovatelem je postup, který vede různými prostředky k cíli – a to velmi rychlému zastavení krvácení působením tepla. Nenechme se v žádném případě mýlit jednoduchostí prostředků, které byly používány před tisíciletími. Soustřeďme se jedině a pouze na přesné lékařské poznatky, které se za nimi skrývají. Potom se automaticky dostaneme do bodu, kdy se sama od sebe vynoří otázka „odkud“. Odkud tedy pochází toto vědění? A když se pak – samozřejmě s veškerou nezbytnou opatrností – odvážíme na tenký led spekulací, je docela logické otázku ještě rozšířit. Nepochází snad vědění, jež se projevuje jak při neblahých orgiích mrzačení našich dní, tak i v operacích dávných guančských chirurgů, nakonec z jednoho a téhož zdroje? Z něhož naši předkové před dávnými časy čerpali své skutečně hluboké znalosti o aplikované medicíně? Spontánně mě napadá operační metoda, která zároveň patří k nejstarším, ale i k nejrizikovějším v dějinách lidstva i lékařství.
30
2 Díra v hlavě
Doba kamenná byla mnohem lepší Jeden květnový den roku 2012. Na první pohled bych mohl být stejně tak dobře v Číně – tomu aspoň napovídaly topolové háje, tak typické pro Říši středu. Ale byl jsem ve střední Anatolii, sotva 40 kilometrů od provinčního hlavního města Aksaraye a o něco více než 350 kilometrů na jih od Ankary. Co by kamenem dohodil za vesnicí Kizilkaya leží na březích horské říčky Malendiz v našich zeměpisných šířkách prakticky neznámé archeologické naleziště Asikli Hüyük, orámované zmíněnými topolovými háji. Jméno v překladu znamená „pahorek kostí“ – a předjímá tak to, co tam vynesla na povrch řada archeologických vykopávek. Asikli Hüyük leží uprostřed staré kulturní krajiny. O něco východněji leží Kappadokie se svými tajemnými podzemními městy a bizarními formacemi z tufu. Krajina okolo „pahorku kostí“ byla osídlena již na konci starší doby kamenné. Nedaleko odtud září sněhem pokrytý Hassan Dag, s 3263 metry jedna z nejvyšších hor Turecka. V květnu 2012 mě zavedla cesta společně se skupinou mých čtenářů k nejzajímavějším prehistorickým místům centrální Anatolie až dolů k syrským hranicím. 18. května jsme byli opět na trase do Ankary. Ale kousek cesty od Aksaray, tam, kde se kříží dvě velké dálkové silnice, se zcela neočekávaně naskytla příležitost udělat si neobvyklou zajížďku. Odbočili jsme z hlavní silnice a asi po 20 kilometrech jsme dojeli k malé vesnici Kizilkaya. Od konce vesnice vede k archeologickému nalezišti obstojně vydlážděná cesta. Posledních 300 metrů jsme sice museli pěšky, ale odbočka se opravdu vyplatila. Náš průvodce se osobně znal s vedoucí vykopávek a její asistentkou; mohli jsme si tak do sytosti prohlédnout veřejnosti dosud 31
nepřístupná místa. Při této příležitosti jsme se dozvěděli o několika senzačních nálezech, které souvisejí s nevysvětlitelným mistrovským uměním doby kamenné. Ty vyvolaly velký zájem u odborné veřejnosti i u laiků.
Vykopávky, vykopávky Sotva jsme vstoupili do Asikli Hüyüku, upoutalo mě srdce celého komplexu, uvedený „pahorek kostí“. Podobně jako více než stovka pyramid v provincii Šan-si v centrální Číně je i on uměle ze zeminy a z hlíny navršenou vyvýšeninou tvaru pyramidy. Pro archeology je Asikli Hüyük už více než 50 let pojem. Poprvé byl povrchně prozkoumán roku 1963 chetitologem Edmundem Gordonem. Roku 1964 ho následoval archeolog profesor Todd z University of Pennsylvania, který se ve své práci soustředil výhradně na zříceniny. Po skončení vykopávek měla uplynout více než dvě desetiletí, po něž bylo naleziště ponecháno samo sobě. Vykopávky tam pokračovaly teprve roku 1989, tentokrát je zahájil profesor Ufuk Esin z istanbulské univerzity. Nejnovější pátrání, vedené Mihriban Ozbarasanovou, vyneslo na světlo pozoruhodné nálezy. Kromě toho začala rekonstrukce obytných jednotek z hlíny a kamenů, jejichž základy byly nalezeny hned pod povrchem pahorku. Tyto základy, které se na „pahorku kostí“ podařilo zakonzervovat, byly stejně jako řada dalších artefaktů, datovány do 9. tisíciletí př. Kr. To tedy znamená do doby před 11 000 lety, do končícího paleolitu. Ale podle dnešního názoru vědy se lidé v té době ještě nezačali usazovat, ale jen táhli jako nomádi krajinou. Teprve o několik tisíciletí později, kolem roku 7500 př. Kr., mělo dojít k události, která se v archeologii označuje jako „neolitická revoluce“. V té době, na prahu starší doby kamenné a neolitu, začali lidé provozovat zemědělství a stavět si pevné příbytky. Ale sídliště Asikli Hüyük v tu dobu existovalo již 1000 až 1500 let. Vehementně hájené tvrzení, že významné intelektuální vymoženosti – což zahrnuje i lékařské znalosti – mohly přijít až poté, co se 32
Homo sapiens usadil, tak utrpělo povážlivé trhliny. Já jsem beztak už dlouho přesvědčen, že všechno bylo docela jinak. Nejnápadnějším detailem na „pahorku kostí“ je zhruba deset metrů hluboký řez v terénu, na němž jsou zřetelně vidět jednotlivé vrstvy této umělé struktury. Všude v pahorku jsou rozesety kosti a úlomky obsidiánu. Obsidián je vulkanické sklo tmavě olivové až černé barvy. Hrany lomu jsou dokonce ostřejší než břitva, takže jejich schopnost řezat je srovnatelná s dnešními skalpely.
Evidentní znaky operačního zákroku S nástroji z obsidiánu se prováděly složité operace hlavně na lidské lebce již v době kamenné. To nás přivádí k nejsenzačnějšímu nálezu, jaký byl na Asikli Hüyüku učiněn. A také k jednomu z nejneuvěřitelnějších projevů medicíny doby kamenné. Archeologové z istanbulské univerzity objevili lebku pocházející z 9. tisíciletí př. Kr., na níž jsou patrné evidentní znaky operačního zákroku. Do lebeční kosti bylo vyvrtáno několik přesně kruhových otvorů – a pacientka, žena ve věku 20 až 25 let, těžký zákrok přežila. Třebaže jen o pár týdnů.35 Zákrok provedený na dávné pacientce je dnes známý pod označením trepanace lebky. Na tomto místě se musím rozepsat poněkud šíře. V moderní medicíně – a tady mám na mysli především oblast neurochirurgie – tento pojem popisuje operační otevření lebky. Metoda označovaná jako „kraniotomie“ slouží především trojímu terapeutickému účelu. Za prvé, k provádění operací uvnitř lebky. Ale také k odstranění cizích těles, třeba projektilu při postřelení. A konečně ke snížení vnitrolebního tlaku, například u hematomů po poranění, při krvácení mezi lebeční kost a mozkovou plenu. V takovém případě trepanace slouží k uvolnění tlaku. Otvor do lebky lze vyvrtat nebo je možno kousek lebky vyříznout. V novověké medicíně existuje dvojí postup, jak lebku znovu uzavřít. Při osteoplastické trepanaci se vyříznutý kousek vloží zpátky na místo, kdežto u osteoklastické trepanace se rána uzavře jiným způsobem – například implantáty z kovu nebo umělé hmoty.36 33
Ale vraťme se zpátky do prehistorických dob. Zdá se to neuvěřitelné, ale tehdy byly takové složité operace zcela evidentně na denním pořádku! „Všechno už tady bylo!“ Tato okřídlená slova používal při každé příležitosti rabi Ben Akiba, jedna z hlavních postav hry Uriel Acosta od Karla Gutzkowa (1811–1878). Kdyby jen věděl, jakou měl pravdu… Osud mladé ženy, jejíž trepanovaná lebka byla nalezena ve vrstvách „pahorku kostí“ v daleké Anatolii, byl vlastně velice neobvyklý. Ale nikoli kvůli provedené operaci, ale kvůli krátké době přežití. Mezitím totiž známe tisíce preparovaných pravěkých lebek, u nichž lze jednoznačně prokázat, že pacient tyto nebezpečné a i podle měřítek dnešní medicíny nikoli nekomplikované zákroky přežil ne o měsíce, ale často dokonce o celé roky.
Vysoce komplikované, ale s velmi dobrou šancí na přežití Trepanace lebky patří k nejstarším operacím prováděným na člověku – současně však i k nejnebezpečnějším a nejkomplikovanějším.37 Úspěch či neúspěch zákroku přitom stojí a padá s nutností neporanit mozkovou plenu. Tato „dura mater“, jak zní odborný termín, obklopuje jako vnější z celkem tří pouzder mozek a míchu a představuje nejdůležitější bariéru proti infekcím.38 Nebo naopak: Pokud je tato mimořádně citlivá mozková plena třeba i jen nepatrně poškozena, má to pro pacienta zpravidla fatální následky. Tak tomu bylo tehdy, a není tomu jinak ani dnes. Než se však budu podrobně věnovat četným případům prehistorických trepanací lebek, rád bych řekl pár základních fakt k šancím na zahojení a přežití. Proces hojení se dá ostatně na trepanovaných lebkách snadno zjistit. A to díky tvorbě nové kostní tkáně, což v nejpříznivějším případě může vést až uzavření spongiózní (houbovité) pojivové vrstvy mezi vnitřní a vnější vrstvou tkáně lební klenby. Když se v 18. a 19. století trepanace – po tisících let, kdy nebyla aplikována – znovu více rozšířila, rozhodně neměla dobrou pověst. Byla při ní totiž mimořádně vysoká úmrtnost. Však také německý chirurg Johann Dietrich Dieffenbach (1795–1847), kte34