tajemství italské vily.qxp_Sestava 1 12.10.20 18:40 Stránka 3
TAJEMSTVÍ ITALSKÉ VILY Caroline Montague
tajemství italské vily.qxp_Sestava 1 12.10.20 18:40 Stránka 4
Přeložil Petr Jiříček
AN ITALIAN AFFAIR Copyright © Caroline Montague 2018 All rights reserved Translation © Petr Jiříček, 2020 ISBN 978-80-249-4299-5
tajemství italské vily.qxp_Sestava 1 12.10.20 18:40 Stránka 7
Poděkování
Jsem velkým dlužníkem zesnulého kapitána perutě Royal Air Force Iaina Pantona a člena Řádu britského impéria Gerryho Tyacka z Wellington Aviation Museum v Moreton-in-Marsh. Věnovali mi svůj čas i nesmírné znalosti. Bez těchto dvou pozoruhodných mužů by napsání knihy nebylo možné. Byli mi mentory a detailně mě zasvětili do dějin bitvy o Británii, vysvětlili mi, jak létat a utéct z hořícího spitfiru a vůbec mi pomohli vytvořit autentickou atmosféru této neobvyklé doby. Velmi mě však mrzí, že tito dva moji skvělí přátelé už s námi nejsou, aby viděli výsledek naší společné práce. Chtěla bych vyjádřit nejhlubší vděčnost tolika lidem, kteří mi věnovali svůj čas a naslouchali mi nebo radili. Inženýru Chrisi Yeatesovi, který mě naučil, jak spustit lavinu, vyhodit most do povětří a nekonečné množství dalších činností, které byly součástí jeho života agenta v Oddělení pro zvláštní operace. Jo Frankovi, který mi díky svým odborným dovednostem a pečlivosti pomohl zredigovat můj úplně první rukopis, než jsem jej ukázala své agentce. Mé poděkování patří rovněž spoustě dalších lidí, kteří pro mě byli při psaní této knihy tak důležití: Gine Blomefeldové, Pink Harrisonové a Robertu Colemanovi, který coby zubní chirurg byl schopen potvrdit věrohodnost mých mučivých scén, podobně jako doktorka Giles Bointonová, která mě naučila, jak zachránit fiktivního psa Nica. Nicole Finlayové, která mi byla neustálou podporou při úpravách a editacích knihy. Johnovi Steelemu, předsedovi Air League, 7
tajemství italské vily.qxp_Sestava 1 12.10.20 18:40 Stránka 8
který zkontroloval všechny konečné detaily scén s Royal Air Force. Díky patří též Lynn Bointonové, Alexi Gardinerovi, Jamesi Parkerovi, Benu Woodovi, Johnu Playfairovi. Kapitánu Marcusi Russelovi, Jenness Hobartovi, Johnu Espedalovi, Louisi Harwoodovi, veliteli perutě Ianu Smithovi, desátníkovi Adamu Walsterovi, plukovníkovi Charlesi Radfordovi. Každý z vás hrál důležitou roli! Zvláštní poděkování patří mé úžasné agentce Matildě Forbesové Watsonové a její asistentce Alině Flintové z WME, které mi byly neustálou inspirací a věnovaly mi moře svého drahocenného času. A také musím poděkovat své úžasné vydavatelce Clare Heyové v Orionu a celému jejímu skvělému týmu. Naprosto všechno dlužím svému manželovi Conroyovi, který se mnou vyhledával lokality, trpělivě, laskavě naslouchal mým nekonečným geografickým dotazům a povzbuzoval mě na každém kroku. A v neposlední řadě musím nesmírné uznání projevit mým sedmi vlastním i nevlastním dětem za to, že poslední čtyři roky přežívaly vznik tohoto románu. Emily Ryderová, Henry a Eddie Coramová Jamesová byli obzvláště nápomocni svou cennou a někdy nesmírně upřímnou kritikou! Zvláštní poděkování musím směrovat také k Clemmie Coramové Jamesové, která tuto knihu bez protestů četla po každé její úpravě.
8
tajemství italské vily.qxp_Sestava 1 12.10.20 18:40 Stránka 9
Prolog
V posteli ležel chlapec. Byl v tom podivném polobdělém stavu, kdy ani nespal, ale ani nebyl zcela vzhůru. Přes záclony se míhaly stíny a světlo z pouličních lamp odráželo na strop žlutavou záři. Venku jela přes Grosvenor Square dodávka a mířila na východ k dokům. Ale Robert, když se probral z toho zvláštního polospánku, o tom nevěděl. V následujících letech bude na toto ráno mnohokrát vzpomínat. Povzdechne si a bude si přát, aby tohle všechno mohl hned od začátku změnit. Robert se vypotácel z postele a naboso se dobelhal k oknu. Déšť bubnoval na sklo a rozmazával dění dole na ulici. Zametač mířil s odpadky ke svému pozinkovanému vozíku a ojedinělé automobily, viditelné v šeru jen v obrysech, rozstřikovaly dešťovou vodu po silnici. Robert pustil záclonu a pomalu se oblékl. Do školy se nešlo a studenti z internátu byli brzy posláni domů. „Snídaně, Robe, pojď se najíst se mnou!“ zavolal Anthony Marston na svého třináctiletého syna. Robert zvedl z nočního stolku nedokončený letoun, položil jej na polici vedle ostatních a seběhl ze schodů do jídelny, která se nacházela v zapuštěném přízemí prostorného domu v georgiánském stylu. „Dobré ránko, tati.“ Z příborníku si vzal cereálie a mléko. Cítil na sobě otcův pohled. „Božínku, tys tedy vyrostl. Byl jsi pryč jen tři týdny, ale přísahal bych, že jsi o dva centimetry vyšší.“ „Opravdu, myslíš?“ 9
tajemství italské vily.qxp_Sestava 1 12.10.20 18:40 Stránka 10
Anthony Marston přikývl. „Rozhodně. Brzy se ti změní hlas a za pár let tě budu učit holit se!“ Robert se zasmál a posadil se na židli vedle něj. „Je mi líto těch chlapců s neštovicemi,“ řekl Anthony a zatvářil se soucitně, „ale pro tebe je to vítané volno.“ „Asi jo,“ ušklíbl se Robert. „Ale nejspíše je dostanu příště. Selby měl na špičce nosu ďubku.“ Anthony se zašklebil. „Nestraš.“ Poklepal na Robertovo album známek, které leželo na stole mezi nimi. „Koukám, žes dostal tohle. Za minutku si to hezky projdeme.“ Ukázal na dva velké obrazy, které visely na zdi za příborníkem. „Co si myslíš o posledních přírůstcích tvé matky? Babička k tomu měla co říct, to ti můžu povědět.“ Robert zamyšleně studoval ony obrazy. Miloval tyhle chvíle se svým otcem, kdy byli sami – jen oni dva. Je pravda, že cákance barvy vypadaly, jako by je na plátno někdo jen tak hodil, ale zároveň byly živé a originální, stejně jako jeho matka. „Podle mě jsou skvělé, nemyslíš?“ „Nejsem si jistý, co to je,“ odpověděl popravdě Anthony, „ale ano, nejspíše se mi líbí.“ „Takže co o nich babička říkala?“ „Pokud si dobře vzpomínám, nazvala je bezvýznamnými mazanicemi a podotkla něco o tom, že tvoje matka je poloviční Italka. Tvá matka si to samozřejmě nedala líbit. Říkala něco o tom, že také Raffael Santi byl Ital.“ Robert se zachichotal. Matka měla vždy poslední slovo. * Jak tak Wilfred Archer jednoho chladného listopadového rána roku 1934 kráčel ke své dodávce, zdálo se mu, že Velká válka pro pracující třídy nic nezměnila. Nakopl odpadky přetékající pouliční koš a s výdechem zaklel. Neoficiální stávka na Smithfieldském tržišti znamenala, že za stejné peníze měl nyní třikrát více práce. Velké hotely chtěly mít maso v kuchyních kolem osmé 10
tajemství italské vily.qxp_Sestava 1 12.10.20 18:40 Stránka 11
hodiny, a on, přestože pracoval už od čtyř, nebyl ještě hotový. Zbývala mu ještě jedna cesta na východ do doků, vyřízení objednávky, předání zboží a pak návrat domů. Věděl, že je to riskantní, jeho šéf také stávkoval, ale hotely potřebovaly dodávku jídla, aby nasytily své hosty, a on sakra potřeboval práci. V letech krize po krachu na Wall Street v devětadvacátém byl šťastný, že vůbec má práci. O půl hodiny později bylo maso v dodávce a Wilfred mířil na západ. Pohlédl na bezhvězdnou oblohu, brzy začne svítat: bude jí muset už něco říct. Zívl. Dítě mu nedovolí usnout. I když zoufale potřeboval aspoň dvě hodiny spánku, jeho žena mu po návratu domů opět vrazí do ruky láhev s mlékem. „Promiň, lásko,“ řekne mu. „Nemám deset rukou.“ Na Piccadilly vrazil dělník do středu silnice sbíječku, a zastavil tak provoz. Ignoroval tvořící se kolonu a začal bít kladivem do země. Wilfred stáhl okýnko a vystrčil hlavu ven. „Kámo, zastav na chvilku,“ vykřikl. Muž na něj pohlédl s lehkým úsměvem a řekl: „Pro tebe cokoliv, kámo. Kdo by beztak dělal v tomhle děsným počasí?“ Odložil sbíječku na kraj silnice a pomalu se coural směrem k dělnické kavárně. Wilfred zaklel. Stěrače jeho dodávky malovaly na čelní sklo rozbředlé hnědé oblouky; v duchu si připomněl, že je musí vyčistit. Zbývalo mu už jen deset minut. * Anthony zvedl noviny. „Na druhé straně náměstí si vezmu taxík jako obvykle. Mám před sebou perný den – ráno zlomeninu čelisti a odpoledne schůzku ve Whitehallu. Pokusím se vrátit brzy, ať můžeme dokončit to letadlo. Mám skalpel, který se na tu prácičku perfektně hodí.“ Podíval se přes brýle na Roberta, jeho modré oči se při tom téměř schovaly v růžcích štěrbin. „Skvělé,“ odpověděl Robert, odložil bokem misku s cereáliemi a na talíř si navršil hromadu toastů. „Mám trochu problém s řezáním balsového dřeva na směrové kormidlo.“ „Takže v šest, zavolám i tvým prarodičům.“ 11
tajemství italské vily.qxp_Sestava 1 12.10.20 18:40 Stránka 12
Anthony se chystal přečíst novinové titulky, když si vzpomněl na známky. „Podíváme se na ně teď?“ Zvedl album a elegantně v něm listoval svýma rukama chirurga. „Pořád ti nějaké chybí. Á, Penny Red. Obchodník v Camdenu má jednu úplně novou. Budeš si na ni muset naspořit.“ „To by bylo skvělé.“ Anthony se usmál a vzpomněl si na svůj včerejší výlet za obchodníkem. Známku už koupil. Nemohl se dočkat Robertova výrazu, až mu ji bude předávat. Složil noviny, vrátil ubrousek do stříbrného kroužku a vstal. „Zajdu ještě nahoru a rozloučím se s tvou matkou. Za minutku jsem zpět.“ Ve dveřích se náhle otočil. „Půjdeš nahoru a budeš se koukat, jak odjíždím?“ „Samozřejmě, tati.“ Robertovi se sevřelo srdce. Jeho otec byl jako herec z filmů – hranatá čelist, úhledně zastřižené tmavé vlasy, bezvadně padnoucí oblek – ale zároveň to byl ten nejlaskavější a nejlepší člověk na světě. Zakousl se do toastu. Není kam spěchat, otec si bude nahoře chvíli povídat s matkou. Žila v představě, že snídaně v jídelně je tradice, kterou by měla rozhodně ignorovat. Zvenku zaslechl na chodníčku kroky, v dálce troubení auta, ale v domě bylo ticho. * Wilfred začal panikařit. Nezvládne to, navíc už dostal varování. Nemohl ztratit práci, co by si s nemocnou ženou a ani ne tříměsíčním dítětem počal? Zahnul na Piccadilly, pak to vzal dolů na Maddox Street a přes Grosvenor Street směrem na Grosvenor Square. Dlaně na volantu se mu potily. *
12
tajemství italské vily.qxp_Sestava 1 12.10.20 18:40 Stránka 13
Jídelna byla vždy Robertovou oblíbenou místností. Byl ostatně se svou matkou v Heals, kde vybrala bělený dubový stůl a židle s vysokým opěradlem s vínově sametovým čalouněním. „Co myslíš, Robe?“ zeptala se jej tehdy a zabořila se do měkkého čalounění. „Sedni si vedle mě.“ Robert se posadil a řekl, že se mu líbí. „No, tak asi budeme mít tyhle,“ zasmála se. Nyní dojedl poslední čtvereček toastu a šel na chodbu počkat na otce. Díval se zrovna na portrét, když Anthony sešel po schodech. „Vsadím se, že je to nejkrásnější matka na škole,“ řekl Anthony a přistoupil k synovi. „Líbí se mi, když má vlasy takto, co ty na to?“ Na portrétu byly matčiny tmavé vlasy stáhnuté do módního drdolu a odhalovaly její dlouhý krk. Její šedozelené oči se dívaly přímo na ně, byl v nich vidět náznak úsměvu. Robert souhlasně přikývl. „Vypadá jako někdo, koho bychom oba chtěli poznat, že tati?“ Anthony se zasmál. „Jsi vtipný chlapec, Roberte, ale ano, rozhodně chtěli.“ Podíval se na hodiny na krbové římse. „Raději už bych měl jít, je za pět osm. Udělej si úkoly, a když dostaneš dobrou známku, zarezervuju nám lístky na jarní leteckou show v Shorehamu,“ řekl a položil synovi ruku na rameno. „Následující dva roky jsou klíčové, Roberte. Jsi na jedné z nejlepších škol v zemi: studuj teď tvrdě a budeš mít před sebou velkou budoucnost.“ * Wilfred si s obavami povzdechl. Doktor jim řekl, aby počkali na výsledky testů, ale oba věděli, že to není jen běžná nemoc. Co by se nedejbože mohlo stát dítěti? Snažil se na to nemyslet – nesmí na to myslet. Snažil se dívat přes čelní sklo a soustředit se na červená světla auta před sebou. * 13
tajemství italské vily.qxp_Sestava 1 12.10.20 18:40 Stránka 14
Anthony se v předsíni zastavil u skříně a oblékaje si kabát, odhalil čisté bílé manžety své košile. Robert byl rád, že na nich měl jeho otec ty smaltované zelené knoflíky, které mu dal k narozeninám. Trvalo mu půl roku, než na ně našetřil. Anthony si vzal ze stojanu v předsíni deštník a ze stolu svou lékařskou brašnu. Byl už u dveří, když z kapsy kabátu vytáhl malý balíček. „Málem bych ti něco zapomněl dát.“ Robert rozevřel složený kousek papíru proti mastnotě. Uvnitř byla zbrusu nová Penny Red. Podíval se na otce a oči mu jen zářily. „Mockrát děkuju, tati.“ Objal ho a nasál vůni citrusů a cedrového dřeva. Anthony si prohrábl vlasy. „Chtěl jsem tě překvapit, i když teď budu muset rozmazlit i tvou sestru Dianu. Myslel jsem, že bych jí dal ten křišťálový přívěsek, který jsme spolu viděli v Selfridges. Líbil se ti, nebo ne?“ „Zamiloval jsem si jej a Dí si jej zamiluje taky.“ „Dobrá tedy, zítra jí ho koupím. Tak ahoj, Robe, můj drahý chlapče, dej pozor na tu známku.“ * Wilfred se podíval na hodinky. Bylo za tři minuty osm. Koutkem oka zahlédl přijíždět z postranní ulice černé auto; řítilo se rychle. Chtělo jej předjet. To si od toho bastarda nenechá líbit! Wilfred prudce šlápl na plyn. * Když se vstupní dveře zavřely, Robert se přesunul k oknu. Po Grosvenor Square auta sotva popojížděla, ale Upper Brook Street byla prázdná. Anthony roztáhl deštník a udělal krok vpřed. Byl už v polovině silnice, když se jeho lékařská brašna otevřela. Robert zaklepal na okno, aby ho na to upozornil, a Anthony vzhlédl nahoru k synovi. Jeho deštník nadmul poryv větru. * 14
tajemství italské vily.qxp_Sestava 1 12.10.20 18:40 Stránka 15
Wilfred uprostřed náměstí zrychlil, vyhnul se zametači a jeho vozíku a zahnul do Upper Brook Street. Černé auto se ztratilo. * Robert i jeho otec zahlédli dodávku ve stejný okamžik a oba věděli, co bude dál; byla to jejich poslední sdílená myšlenka. Robert viděl, jak se na otcově plášti usazuje v podobě čirých kapek déšť. O kousek dál dupalo do kaluží dítě v červených botách. Slyšel, jak v předsíni tikají hodiny. Byl však bezmocný a čas plynul k nevyhnutelnému. * Wilfred měl nohu stále na plynovém pedálu, když na silnici uviděl stát muže. Dupl na brzdu a přimáčkl spojku, až pneumatiky pištivě zaprotestovaly. Ale dodávka se přesto vymkla kontrole. Wilfred slyšel vlastní křik, zatímco mu chodcovo tělo vyrazilo vstříc přes kapotu. Mužovy oči byly vykulené strachem a dlaně roztažené, jak se snažil chránit, ale maso ani kosti nemohly proti nemilosrdnému kovu obstát. Když se jeho tvář rozplácla o čelní sklo, prasklo a roztříštilo se na tisíc kousků. Pak obličej zmizel a na skle zůstala jen krev. Wilfred otevřel dveře, vyzvracel se na silnici a otřel si ústa do rukávu své hnědé kombinézy. Pak se zhroutil na volant a obličej skryl v dlaních. Muž byl zjevně mrtvý, okradl o tátu nějaké nebohé dítě a ženu o manžela. Policie jej zatkne a on už zná konec příběhu. Jel příliš rychle. Vyfasuje zabití, bude mít spoustu času přemýšlet. Jeho žena přitom umírala. Byl v koncích. * Alessandra Marstonová zrovna ležela opřená o polštáře a už potřetí četla Na Větrné hůrce, když venku na silnici uslyšela pištění brzd. Odložila knihu. Slyšela hlasy; doprava se zastavila a nějaký muž křičel. Sevřel se jí žaludek. Nic to není, řekla si, zatímco si oblékala župan, který jí dal manžel, a zavazovala jej saténovým 15
tajemství italské vily.qxp_Sestava 1 12.10.20 18:40 Stránka 16
páskem. Vůbec nic. Přešla místnost, odhrnula záclonu a pak vykřikla. „Ne, ne, Anthony. Bože, prosím, Anthony ne.“ Ale byl to on. Její manžel ležel rozplácnutý na mokré silnici. Do nebe zírala jeho zkrvavená tvář. Když se k němu z domu vyřítil Robert, věděla, že se jí život navždy změnil.
16
tajemství italské vily.qxp_Sestava 1 12.10.20 18:40 Stránka 17
I
Mír
tajemství italské vily.qxp_Sestava 1 12.10.20 18:40 Stránka 19
Kapitola první
O dva a půl roku později Bylo to jednoho dne na jaře 1937 v sedm hodin ráno, když Alessandra Marstonová naposledy zavřela dveře bytu, vhodila klíče do poštovní schránky a šla za svou dcerou Dianou čekat na taxi. Zatímco za oknem zářily londýnské ulice, vzpomněla si na jiné jarní ráno, když ještě bylo trochu šero a stromy byly obalené bílými květy. „Tohle,“ řekl jí tehdy její manžel Anthony, zatímco ji na rameno položil svou ruku, „je teď mé náboženství, Alessandro. Je to, jako kdyby se svět znovu zrodil, a přímo tady v Anglii.“ Nyní byl její manžel mrtvý a ona se svou dcerou Anglii opouštěla. Opouštěla své přátele, svého tchána, ale co je důležitější, opouštěla svého syna. Za poslední dva roky se její život obrátil vzhůru nohama. Něco – pravděpodobně iracionální touha truchlící vdovy uniknout realitě – ji přimělo opustit zemi a odejít do Itálie v době, kdy začaly vyvstávat stíny možné další války. Do půl hodiny od příchodu na Victoria Station měla Alessandra všechno, včetně své dcery, naloženo ve vlaku, který mířil na pobřeží. Diana sebou práskla na sedadlo u okna a nos přilepila na sklo. Svého ošuntělého lva Lea svírala v náručí. Při jakékoliv jiné příležitosti by si její vzhled vysloužil Alessandřin komentář. Některé děti byly tak nějak automaticky upravené, zatímco jiné ne. Diana patřila k těm druhým. Z gumičky 19
tajemství italské vily.qxp_Sestava 1 12.10.20 18:40 Stránka 20
jí uniklo několik tmavých pramenů kudrnatých vlasů a její modrý kabát, vyčištěný teprve před týdnem, měl na lemu bláto. Ponožky měla srolované u kotníků. Dnes však Alessandra toužila po jediném – obejmout ji. „Nemusí to být navždy,“ řekla. „Nic není navždy,“ odpověděla Diana a vzhlédla k matce, očima tolik podobnýma těm jejím. Alessandru bodlo u srdce. Ve čtrnácti letech by měla být Diana šťastná ve své staré škole. Lev by měl zůstat opuštěný v polici, kam by jej už před roky položila, a ona měla mít budoucnost, kterou naplánovali s Anthonym. Ale samozřejmě nic nebylo tak, jak si malovali. Když Diana usnula s rukou natlačenou na zarudlou tvář, Alessandra zvedla Lea z podlahy a položila jí ho zpátky do klína. Třela si spánky. Poslední dva roky měla ve svých emocích zmatek. Anthony ji chránil, miloval ji a pak najednou zemřel. Alessandra zjistila, že její skvělý manžel-chirurg, který se proslavil svými schopnostmi na operačním sále, byl už o něco méně schopný, co se týkalo financí. Vzpomněla si na rozhovor se svým tchánem Peterem Marstonem krátce po pohřbu. „Je mi to tak líto, moje nejdražší Alessandro,“ řekl jí, když usrkával whisky ze sklenice, svírané v třesoucích se rukou. „Nejsem si jistý, že ti můj syn řekl všechno. Jak víš, krach na burze v devětadvacátém nás všechny významně poznamenal. Naše akcie i většina úspor je pryč. Anthony udělal několik špatných investic a já taky.“ „Co to říkáš, Petere?“ „Říkám, že jsme si nechali špatně poradit a oba jsme riskovali. Před Anthonyho smrtí byla tato rizika zvládnutelná díky jeho vysokému příjmu, ale teď se zdá, že nám moc nezbylo. Obávám se, že jsem tě zklamal.“ „Ne, samozřejmě, že ne,“ ujistila jej. Ale její manžel ano. Jak jí to mohl neříct? Jak je mohl muž, kterého tak milovala, nechat nezabezpečené? 20
tajemství italské vily.qxp_Sestava 1 12.10.20 18:40 Stránka 21
Musela se zbavit svého překrásného domu na Upper Brook Street, stejně tak i hospodyně, kuchařky a služky. Alessandra si pronajala vlhký a depresivně vypadající byt v Marylebone, zajistila si práci v Selfridges a prodala všechny šaty, které si kdysi koupila. Dianu přemístila do tuctové školy v Londýně, zatímco Robert mohl zůstat na Marchants díky štědrosti a laskavosti Douglase Gordona, Anthonyho kolegy a nejlepšího přítele z jeho studijních let. „Moje drahá Alessandro,“ řekl. „Když mě Anthony požádal, abych byl Robertovi kmotrem, byl jsem poctěn. Je to závazek, který beru vážně. Byl bych rád, kdybych mohl vypomoci finančně i jakkoliv jinak.“ Douglas zaváhal a Alessandra se na něj s úlevou usmála. Anthony se v Douglasovi nespletl; byl to dobrý člověk, jeden z nejlepších. O dva roky později se jejich životy opět změnily. Alessandra věšela ozdoby na vánoční stromek, když zazvonil zvonek. Diana sundala řetízek ze dveří a našla na prahu stát starou ženu, s gobelínovou kabelkou zavěšenou na předloktí, která se představila jako paní Browneová. Alessandra si vzpomněla, jak ji pozvala do obývacího pokoje a omlouvala se jí za nepohodlné křeslo a fádní nábytek. „Ach, božínku, na to nehleďte,“ odpověděla paní Browneová a pohladila ji po ruce. „V každém případě je docela pravděpodobné, že už v jejich společnosti nebudete muset žít dlouho. Copak vás advokát neinformoval o tom, že dorazím?“ Plná zvědavosti se Alessandra dozvěděla, že paní Browneová se nedávno vrátila z Itálie. „Žila jsem ve Florencii, víte? Pomáhala jsem vaší babičce, když během zimních měsíců pobývala ve svém apartmánu v Hotelu Brunelleschi. Vyřizovala jsem její korespondenci, platila jsem jí účty, zkrátka jsem jí pomáhala s takovýmito věcmi. Dokud nezemřela.“ „Nevěděla jsem, že zemřela,“ prohlásila Alessandra a cítila se při tom zvláštně. „Měla jste být informována,“ řekla stará žena. „Je mi to líto.“ 21
tajemství italské vily.qxp_Sestava 1 12.10.20 18:40 Stránka 22
„Nikdy jsem se se svou babičkou nesetkala, takže není proč se omlouvat.“ „Právě toho vždy litovala, to vám přísahám. Což mě přivádí k důvodu mé návštěvy. Vrátila jsem se do Anglie na její příkaz, ale nehledíc na to bych tak stejně učinila. Přestože jsem posledních pětadvacet let žila v Itálii, britské odsouzení Mussoliniho invaze do Habeše všechno změnilo. Naše malá komunita byla vybrána jeho fašistickými hrdlořezy…“ Zastavila se uprostřed věty a zčervenala ve tváři. „Samozřejmě, že mimo město je to jiné,“ ujistila je a se skloněnou hlavou se začala přehrabovat v kabelce. Alessandra a Diana na sebe pohlédly a zvedly obočí. Paní Browneová konečně skončila s prohrabáváním tašky a vytáhla z její hloubi otlučenou složku. Uvnitř byl dokument převázaný růžovou páskou, kniha s poezií a obálka. „Navrhuju, abyste nejdříve otevřela ten dopis,“ řekla a oči při tom měla rozzářené vzrušením. „Myslím, má drahá, že budete velmi překvapena.“ Alessandra byla fascinována. Co by jí mohla její babička po všech těch letech chtít říct? Když otevřela dopis, na zem vypadla fotografie. Byla pořízena před katolickým kostelem na Farm Street po její svatbě s Anthonym. Její tvář zářila, byla plná naděje na skvělou budoucnost s jejím manželem – než jej ztratí. Vzpomněla si, jak její matka poslala fotografii do Itálie. „Nevím, proč se obtěžuju,“ řekla tehdy a sevřela rty. „Co pro mě moje matka kdy udělala?“ Stejně ale fotografii poslala a teď se Alessandře po všech těch letech vrátila. Alessandra rukou vyhladila tvrdý papír a – s Dianou nakukující jí přes rameno – začala číst. Vila Duranteových Moje nejdražší Alessandro, je smutné, že jsme se nikdy nesetkaly. Často na tebe myslím, ale uvědomuji si, že vazby byly zpřetrhány. Když jsem psala tvé matce a prosila ji o odpuštění, zjistila jsem, že je mrtvá. Máš ještě tu knihu malovanou vodovými barvami? 22
tajemství italské vily.qxp_Sestava 1 12.10.20 18:40 Stránka 23
Namalovala jsem ji s přáním, že nás jednoho dne navštívíš. Bohužel ne za mého života, protože umírám, Alessandro, ale aspoň můžu ukončit své dny s vědomím, že můj krásný dům na hranicích Toskánska a Umbrie bude tvůj. Doufám, že si vilu Duranteových zamiluješ stejně jako my a že vyléčí tvé rodinné rány. Měla bys vědět, že můj trest byl přísný; ztratila jsem nejen dceru, ale i krásnou vnučku. Pověřila jsem svou přítelkyni Angelu Browneovou, aby ti předala mou závěť, tento dopis a knihu poezie od Leopardiho. Přečti si jeho básně dobře, protože ti pomohou porozumět této zemi a tvým předkům. Zažila jsi svou vlastní tragickou ztrátu; tak pojď domů, Alessandro. Hitler a Mussolini sice štěkají a vytahují na Evropu drápy, ale ani oni zde nebudou věčně. Con affetto, tvoje babička Duranteová, která na tebe myslela každičký den tvého života. „Tak vidíte, drahoušku,“ řekla paní Browneová, když Alessandra dočetla dopis a závěť. „Přestože jste ji neznala, vaše babička se o váš život velmi zajímala a pečlivě ho sledovala. Byla spokojená, že převezmete její panství a zajistíte mu budoucnost. Mám jen malou připomínku. Pokud se rozhodnete přijmout své dědictví, musíte se do Itálie vrátit do roka a vzít si rodinné příjmení Duranteová. Pokud pro vás tyto podmínky nejsou přijatelné, majetek připadne církvi.“ Alessandra si vzpomněla na svůj šok. Žena, která zavrhla svou vlastní dceru a její život jí byl lhostejný, teď přenechala své vnučce vilu Duranteových. Bylo tam samozřejmě i varování: povinnost vzdát se příjmení muže, kterého milovala, ve prospěch ženy, která nepřinesla rodině nic než bolest. Její babička s ní manipulovala ještě z hrobu. Té noci Alessandra přecházela po malém špinavém obývacím pokoji. Babička jí nabídla záchranné lano: dům z knihy s vodovými barvami může být její a finančním problémům by byl 23
tajemství italské vily.qxp_Sestava 1 12.10.20 18:40 Stránka 24
konec. Diana by měla nový začátek, ale co Robert? Byl ve své škole šťastný, už to byl chlapec na pokraji dospělosti. Vyčerpaná se zhroutila na pohovku a vzpomněla si na ráno v den svých šestnáctých narozenin, kdy běžela dolů po schodech v jejich malém domě v Balhamu. „Dárek od tvé babičky,“ řekla jí matka, výraz v její tváři značil nesouhlas. Alessandra roztrhla papír a uvnitř našla skicář. Každá stránka, babičkou pečlivě malovaná, ukazovala jiný pohled na velký kamenný dům obklopený lesy a kopci. Pod bezmračnou oblohou byl vidět jeho interiér, exteriér i okolní krajina. „Kdy můžeme jet do Itálie?“ Ta slova z ní doslova vypadla a matčiny rty se změnily v úzkou linku, ale Alessandra se nevzdávala. „Prosím, řekni mi, proč nikdy nemluvíš o mých prarodičích? Chci je poznat.“ „Můžeš jet do Itálie, jestli chceš, ale ne se mnou.“ Pak výraz ve tváři její matky změkl a pohladila dceru po tvářích. „Promiň, Alessandro, samozřejmě bys to měla vědět. Bylo mi osmnáct, ne o moc víc, než je dnes tobě, když jsem píchla duši na kole. Měla jsem štěstí, že mi na pomoc přišel Angličan – tvůj otec. Možná si pamatuješ jeho chování, Alessandro, a jeho okouzlující přízvuk; dokonce i jeho jméno – Charles St John – bylo romantické. Allora, zamilovala jsem se, ještě než opravil kolo. Moji rodiče si ale náš sňatek nepřáli,“ pokračovala matka. „Nejenže tvůj otec nevyhovoval společensky, navíc byl také protestant. Stejně jsme se ale vzali, a když mu skončila smlouva s italskými železnicemi, vrátili jsme se do Anglie. A zbytek už znáš. Když tvůj otec zemřel, napsala jsem své matce. Byla jsi maličká a já jsem tu byla sama. Chtěla jsem tě vzít zpět do Itálie, ale nikdy mi neodpověděla.“ Alessandra se vrátila nahoru. O knize malované vodovými barvami už nikdy nepadlo ani slovo; avšak občas, když její matka byla v práci, si ji vytáhla a snila o světě, kde svítilo slunce, zahrada byla plná květin a dům z knihy byl její. Napsala své babičce krátký dopis díků. Byl to jediný dopis, který jí kdy poslala. Teď, když londýnské předměstí ustoupilo zeleným polím, 24
tajemství italské vily.qxp_Sestava 1 12.10.20 18:40 Stránka 25
Alessandra odhodila obsah složky na vedlejší sedadlo a znovu si přečetla dopis. I když se ze strany její babičky jednalo o jistý druh omluvy, nikdy tím nedokáže vyrovnat roky utrpení, které způsobila její matce, přičemž jediným zločinem Valentiny Duranteové bylo to, že se oženila s Alessandřiným otcem. Povzdechla si. Uběhly tři měsíce od zjevení se paní Browneové u jejích dveří; tři měsíce plné všech možných emocí. * Cesta je vedla z Londýna do Doveru, pak trajektem do Calais a dále znovu vlakem. Diana spala, psala dopisy svému bratrovi nebo listovala v časopisech, čímž Alessandře poskytovala hodiny a hodiny na procházení babiččinými věcmi. Čím více četla, tím více byla ohromena. Vrhla se do nového života v zemi, kterou nikdy předtím ani nenavštívila. Přebrala rozsáhlé panství, bude se muset potýkat s jazykem, kterým už roky nemluvila. Když se jí hlavou honily všemožné představy a postavy a nemohla pomalu ani dýchat, rozptýlila se tím, že seřazovala pohlednice, které Robertovi koupila na každé zastávce jejich cesty. Když odložila poslední, černobílou fotografii Eiffelovy věže, něco ji napadlo. Vytáhla z kufru nad hlavou svůj deník. Od toho strašlivého dne do něj nenapsala ani řádku. Teď by s jeho psaním mohla znovu začít. Své příspěvky by mohla adresovat Anthonymu. Mohlo by ji to udržet silnou, pozitivní, a co je důležitější, mohlo by to jejího milovaného manžela udržet naživu. Sedím ve vlaku, miláčku, napsala, a jsme s Dianou na cestě za novým životem v Itálii. K mému úžasu, po všech těch letech mlčení, mi babička Duranteová zanechala svůj dům a celé své hospodářství! Jsem ohromena dědictvím od někoho, koho jsem nikdy nepoznala, a pokud mám být upřímná, koho jsem ani nikdy poznat nechtěla. Na jedné straně to přišlo právě včas, protože jsme se nedávno rozloučili se Selfridges. Na straně druhé to bylo velmi těžké rozhodnutí, protože ve Španělsku vypukla občanská válka a Evropa je jako na 25
tajemství italské vily.qxp_Sestava 1 12.10.20 18:40 Stránka 26
trní. Po měsících úvah a zápasení s italským velvyslanectvím ohledně získání dvojího občanství jsem konečně vyrazila na cestu. Robert se rozhodl zůstat na Marchants, což bylo těžké pro všechny, nejen pro mne, jeho matku! V hloubi srdce ale vím, že je to správná volba, přesto je těžké jej opustit. Byl bys na jeho rozhodnutí hrdý a právě to mi celé to břímě odlehčilo. Diana byla v jednu chvíli plná vzrušení, a v druhou rozmrzelá z opuštění bratra. Naštěstí zkoušky, vystěhování se z bytu a lekce italštiny od tvé staré vděčné pacientky signory D‘Abramové jí neposkytly moc času na podobné úvahy. Od chvíle, kdy jsi nás opustil, se Anglie hodně změnila. Král Jiří zemřel a jeho syn Eduard, o kterém jsi nikdy nepochyboval, že bude playboy, se vzdal trůnu. Nedávno se oženil s nějakou americkou rozvedenou ženou. Kde se proboha ztratil jeho smysl pro povinnost? Musíš se ptát, proč se tvoje žena, která se kdysi styděla za to, že je napůl Italka, rozhodla přestěhovat do Itálie zrovna v takovéto době. Poté, co zemřela tvá drahá matka, řekla jsem tvému otci, že čas je nejlepší léčitel, ale byl to nesmysl. Hrozně mi chybíš. Doufám, že to bude nový začátek. Jistě si pamatuješ, že o tvém příteli Douglasi Gordonovi jsem neměla valného mínění – tedy samozřejmě ne kvůli jeho koktání, ale kvůli jeho nepříjemnému zvyku oklepávat si dýmku o náš neposkvrněný nábytek. Zjistila jsem však, že je mi ze všech lidí nejdražší. Možná jsme mu po ztrátě jeho vlastní manželky Magdalene dali smysl žít; možná jeho oddanost našemu synovi je jeho způsob, jak ti poděkovat za vaše přátelství. Ať už je důvod jakýkoliv, věřím, že zanechávám Roberta v bezpečných rukou. Teď k majetku. Signor Innocenti je zjevně ve středním věku, ale podle četných tajemných zpráv, které moje babička sepsala na okraji seznamu s dědictvím, je především poctivý správce. Panství je stále strukturováno podle starodávného systému mezzadria. To znamená, že mám zodpovědnost za blaho nájemníků, jejich hospodářská zvířata a jejich půdu. Na oplátku se polovina příjmů z jejich úrody vrátí do našeho účetnictví. Tvá žena se nyní bude muset učit o pěstování oliv, o vinicích, o produkci plodin. Přestože 26
tajemství italské vily.qxp_Sestava 1 12.10.20 18:40 Stránka 27
je to skličující úkol, až staré nejistoty vyplují na povrch, uslyším tvůj klidný hlas, který mi řekne, že jsem pro tuto výzvu jako stvořená. Takže Anthony, pokusím se být dobrým „possidente“ – vlastníkem, se kterým bys souhlasil. S láskou a věčnou oddaností až do příště Tvá milující žena Alessandra
27
tajemství italské vily.qxp_Sestava 1 12.10.20 18:40 Stránka 28
Kapitola druhá
Po zastávkách v Paříži, Turíně a Miláně dorazily Alessandra s Dianou do Florencie na Mussoliniho zbrusu nové výstavní nádraží Santa Maria Novella. Bylo sedm hodin večer. Nikdy předtím nic takového neviděli. Zářící vysokorychlostní vlaky stály vedle parních lokomotiv a všude se srocovali lidé. Pod obrovským ocelovým a skleněným stropem spěchali muži s aktovkami, zatímco v kavárnách klábosily vyšňořené ženy a jejich děti všude pobíhaly v davu. K vidění byla shledání i loučení. V tom chaosu, hluku a všech těch barvách prodávali stánkaři zboží všeho druhu. Novinoví prodejci vykřikovali titulky a kouřový dým se mísil s vůní květin. Když Alessandra platila za dva kusy mandlového pečiva, pocítila jistý závan vzrušení. Jazyk, který ji matka před mnoha a mnoha roky naučila, se náhle vrátil jako ztracená paměť. Už se za svůj původ nestyděla; Itálie byla překrásná, měla jinou energii, živější. Zdálo se, že její rozhodnutí opustit Anglii bylo nakonec správné. Noc přečkali ve Florencii v pensione na Via Luigi Alamanni a vrátili se na nádraží právě včas, aby stihli vlak ve tři hodiny. Když vešly do budovy, v hale panovalo ticho. Děti se rozběhly ke svým matkám, květinářky balily květiny. Dokonce i novinoví prodejci byli ticho. Po mramorové podlaze pochodoval zástup fašistických milic. Diana přistoupila blíž k matce. „Kdo to je?“ zašeptala. „Jsou to jen policisté, kteří pracují pro Mussoliniho,“ odpo28