Smrt v zadech_PB_001 az 003.qxp_Sestava 1 25.03.19 14:54 Strรกnka 3
Přeložil Jan Jirák
FOOL ME ONCE Copyright © 2016 by Harlan Coben All rights reserved. Translation © Jan Jirák, 2017
ISBN 978-80-7617-415-3
Kapitola 1
J
oe měl pohřeb tři dny po vraždě. Maya přišla v černém, jak se na truchlící vdovu sluší. Slunce pálilo s nepolevující zuřivostí, která jí připomínala měsíce strávené na poušti. Rodinný pastor přednášel obvyklá klišé, ale Maya ho neposlouchala. Pohledem zabloudila ke školnímu hřišti na druhé straně ulice. Ano, hřbitov byl přímo proti základní škole. Maya tudy mockrát projížděla, hroby po levé ruce, základku napravo, ale až do této chvíle si podivnost, či dokonce zvrácenost toho uspořádání neuvědomila. Co tu asi bylo první, uvažovala, školní budova, nebo hřbitov? Kdo asi rozhodl, že postaví školu kousek od hřbitova – nebo to bylo naopak? Záleží na tom vůbec, že tu vedle sebe leží konec a začátek života, nebo to k sobě dokonce patří? Smrt je tak blízko, pořád, dýchá nám za krk, tak je možná moudré přiblížit dětem tohle poznání co nejdřív. Maya sledovala, jak Joeova rakev mizí v zemi, a hlavou se jí honily takovéhle nejapnosti. Mysli na něco jiného. To je základ. Jen tak to zvládneš. Černé šaty ji kousaly. Za posledních deset let navštívila snad stovku pohřbů, ale tohle byl první, na němž musela být v černém. Lezlo jí to na nervy. Napravo stáli Joeovi nejbližší příbuzní – matka Judith, bratr Neil, sestra Caroline –, ubití kombinací vysoké teploty a hlubokého žalu. Nalevo měla Maya svou (a Joeovu) dvouletou dcerku Lily. Děvčát-
[7]
HARLAN COBEN
ko se začínalo nudit a používalo matčinu ruku jako provaz, na který se jde věšet. Jedna otřepaná rodičovská pravda říká, že k dětem člověk nikdy nedostane příručku s návodem. Dnes se to Maye potvrzovalo v plném rozsahu. Jak se má člověk v téhle situaci správně zachovat? Má nechat dvouletou dcerku doma – nebo je správné vzít ji na tátův pohřeb? Tohle je problém, který se na žádné maminkovské webové stránce, co všechno vědí a na všechno mají řešení, nerozebírá. V návalu sebelítostného vzteku Maya málem tu otázku na internet napsala: „Ahojky, všichni! Nedávno mi zavraždili manžela. Mám vzít svou dvouletou dceru s sebou na pohřeb, nebo ji nechat doma? Jo, a do čeho ji mám navléct? Dík!“ Na obřad dorazily stovky lidí a Mayu v nějakém mdle osvětleném koutku mozku napadlo, že by z toho měl Joe radost. Joe měl rád lidi. A lidi měli rádi Joea. Ale samotná jeho obliba by takovou účast nemohla vysvětlit. Truchlící sem přilákala mrazivá vidina, že budou nablízku skutečné tragédii: chladnokrevně zastřelený mladý muž, okouzlující potomek bohaté rodiny Burkettových – a manžel ženy namočené do mezinárodního skandálu. Lily oběma rukama objala matčinu nohu. Maya se sklonila a zašeptala: „Už to nebude dlouho trvat, zlatíčko, ano?“ Lily přikývla, ale přitiskla se k noze ještě silněji. Maya ustoupila, aby nebyla tolik vidět, a oběma rukama si uhladila lepkavé černé šaty, které jí půjčila Eileen. Joe by ji nechtěl vidět v černém. Vždycky se mu nejvíc líbila ve vojenské uniformě, kterou nosila v době, kdy ještě byla armádní kapitánka Maya Sternová. Když se poprvé setkali na dobročinné slavnosti rodiny Burkettových, Joe navlečený do smokingu k ní nakráčel, předvedl jí svůj furiantský úsměv (dokud Maya ten úsměv neviděla, nechápala význam slova „furiantský“) a prohlásil: „Kruci, myslel jsem, že rozpálit to tu měli muži v uniformě.“ Byla to chatrná seznamovací věta, přiměřeně chatrná, aby ji rozesmála, což byl přesně začátek, který chlápek jako Joe potřeboval.
[8]
SMRT V ZÁDECH
Lidi, byl to fakt hezkej chlap. Ještě teU, v tom ulepeném horku, když stojí metr od jeho mrtvého těla, se při té vzpomínce musí usmát. O rok později se Maya a Joe vzali. Krátce nato přišla na svět Lily. A najednou, jako kdyby někdo zrychleně posunul nahrávku jejich společného života, je tady a pohřbívá manžela a otce svého jediného dítěte. „Všechny milostný příběhy,“ prohlásil Mayin otec před mnoha roky, „končí jako tragédie.“ Maya zavrtěla hlavou a namítla: „Bože, tati, to je příšerný.“ „Jen si to vezmi,“ nedal se odradit, „buU tě zamilování přejde, nebo – pokud patříš mezi opravdové klikaře – žiješ dost dlouho, abys viděla spřízněnou duši umírat.“ Maya si vybavovala tátu, jak proti ní sedí v jejich brooklynském domě za kuchyňským stolem se zažloutlou umakartovou deskou. Měl na sobě jako vždy zapínací vlněný svetr (každá profese, nejen armáda, má nějakou uniformu) a kolem něj ležely studentské práce, které musel oznámkovat. On i máma umřeli už před léty, během několika měsíců, a pro Mayu bylo dodnes těžké určit, pod který typ tragédie jejich milostný příběh spadal. Zatímco pastor dál drmolil, Judith Burkettová, Joeova matka, stiskla Maye ruku v gestu plném zármutku. „Tohle,“ zamumlala stará paní, „je ještě horší.“ Maya se nezeptala, co tím myslí. Nemusela. Judith Burkettová byla nucena pohřbívat už své druhé dítě, dva z jejích tří synů zemřeli, jeden při jisté údajně nešWastné náhodě, druhý byl zavražděn. Maya se podívala dolů na své vlastní dítě, na temeno Lilyiny hlavičky, a napadlo ji, jak může matka dál žít s takovou bolestí. Jako kdyby věděla, na co Maya myslí, stará paní zašeptala: „Nikdy to nebude v pořádku.“ Její prostá slova prořízla vzduch jak ostří kosy. „Nikdy.“ „Je to moje chyba,“ poznamenala Maya. Nechtěla to říct. Judith se na ni podívala.
[9]
HARLAN COBEN
„Měla jsem…“ „Nemohla jsi nic dělat,“ ujistila ji Judith. Ale v jejím tónu zůstal stín pochyb. Maya tomu rozuměla, protože ostatní si to nejspíš mysleli taky. Maya Sternová v minulosti zachránila tolik lidí. Proč nemohla zachránit vlastního manžela? „Popel popelu…“ Safra, skutečně pastor vytáhl tuhle starou otřepanou frázi, nebo se to Maye jen zdálo? Nedávala pozor. Na pohřbech nikdy nedávala pozor. Měla smrt nablízku příliš často, a tak pronikla do tajemství toho, jak se s ní vyrovnat: otupět. Na nic se nesoustřeUovat. Všechny zvuky i obrazy rozostřit tak, že se nedají rozeznat. Joeova rakev narazila na dno s žuchnutím, které až příliš dlouho zůstalo viset ve vzduchu. Judith se naklonila k Maye a tiše zaúpěla. Maya zachovávala vojenský postoj – hlavu vztyčenou, záda rovná, ramena dozadu. Nedávno četla jeden z takových těch článků s dobrými radami, které si lidé neustále přeposílají, tenhle byl o „energických postojích“ a o tom, jak člověk může sám zlepšit své vystupování. Armáda pochopila tenhle poznatek populární psychologie už dávno. Jako voják nestojí člověk v pozoru, protože to vypadá dobře. Stojí v pozoru, protože mu to do jisté míry dodává sílu nebo, což je stejně důležité, vypadá silnější v očích spolubojovníků i protivníka. Maya se ve vzpomínkách na okamžik vrátila do toho parku – odlesk kovu, zvuk výstřelů, padající Joe, Mayina blůza potřísněná krví, klopýtání tmou, vzdálené pouliční lampy obklopené mlžnou svatozáří svitu… „Pomoc… prosím… někdo… můj muž…“ Zavřela oči a zahnala tu myšlenku. Nech toho, poručila si. Prostě to přežij. A poslechla se. Následovaly kondolence. Jediné dvě události, při nichž se člověk ocitne proti řadě přichá-
[10]
SMRT V ZÁDECH
zejících hostů, jsou pohřby a svatby. Na téhle skutečnosti je asi něco pikantního, ale Maya nemohla přijít na to co. Neměla ani tušení, kolik lidí kolem ní prošlo, ale trvalo to hodiny. Smuteční hosté postupovali nemotorně vpřed jak v nějakém filmu o zombiích, v němž člověk jednoho srazí, a další se na něj hrnou. Hlavně aW to odsýpá. Většina nabídla jen tiché „upřímnou soustrast“, což bylo přesně to, co se od nich čekalo. Někteří se ale rozhovořili až příliš. Začali tím, jaká je to celé tragédie, jaká ztráta, jak to jde v tomhle městě od desíti k pěti, jak je jednou málem okradli s pistolí v ruce (pravidlo první: při kondolování nikdy nemluvte o sobě), jak moc si přejou, aby policie ty bestie, které to udělaly, dostala, jaké měla Maya štěstí, jak nad ní Bůh držel ochrannou ruku (z čehož plynulo, napadlo ji, že o ni měl Bůh větší péči než o Joea), jak všechno má svůj smysl, nic se neděje bezdůvodně (sama sobě se divila, že tyhle lidi rovnou nepraštila do obličeje). Joeovi příbuzní se unavili a někdy od poloviny seděli. Maya ne. Celé to prostála, na každého příchozího se zpříma podívala a odměnila ho pevným stiskem ruky. Ty, kteří chtěli svůj žal projevit výrazněji objetím či polibkem, se od jejich úmyslu snažila nenápadně i méně nenápadně odradit nevstřícným postojem těla. AW byla jejich slova sebeprázdnější, Maya jim bedlivě naslouchala, přikyvovala, stejným, jakoby upřímným tónem řekla „Děkuju, že jste přišli“ a podívala se na dalšího člověka ve frontě. Druhé základní pravidlo při vyjadřování soustrasti na pohřbu: moc toho neříkej. Krátká otřepaná fráze zabere, protože být neškodný je mnohem lepší než být naléhavý. Když už tě přemůže pocit, že potřebuješ říct něco navíc, nabídni hezkou krátkou vzpomínku na zesnulého. Hlavně aW to nikdy není například to, co udělala Joeova teta Edith. Nikdy hystericky neječ, aW z tebe není takový ten přehrávající smuteční host „koukni na mě, jak trpím“ – a nikdy
[11]
HARLAN COBEN
neříkej truchlící vdově vražedně pitomé věty typu: „Holčičko ubohá, nejdřív tvoje sestra a teU manžel.“ Když teta Edith nahlas vyřkla to, co si ostatní jen mysleli, svět jako by se na okamžik zastavil – zvlášW proto, že v doslechu byl Mayin malý synovec Daniel a ještě menší neteř Alexa. Krev se Maye zpěnila v žilách a musela se vší silou držet, aby nevylítla, nechytila tetu Edith pod krkem a nevyrvala jí hlasivky z hrdla. Místo toho jen řekla tím jakoby upřímným tónem: „Děkuju, že jsi přišla.“ Šestice Mayiných bývalých spolubojovníků ze stejné čety, včetně Shanea, se držela v povzdálí a bedlivě ji hlídala. Prostě to tak bylo, aW se to člověku líbí nebo ne. Jakmile jsou spolu, ukáže se, že povinnost krýt si navzájem záda nikdy nekončí. Nestoupli si do fronty. Bylo jim to jasné. Byli její mlčící strážní, jako vždy, jejich přítomnost představovala v tomhle úděsném dni jedinou skutečnou útěchu. Chvilkami měla Maya pocit, že z dálky slyší dcerčino hihotání – Eileen Finnová, její nejstarší kamarádka, vzala děvčátko na školní hřiště na druhé straně ulice –, ale možná to byla jen iluze. Dětský smích vyzníval za daných okolností zvrhle a současně jako připomínka života: toužila ho slyšet, a zároveň to nemohla snést. Daniel a Alexa, Claiřiny děti, byli ve frontě úplně poslední. Maya je sevřela do náruče, protože je chtěla – jako vždy – ochránit před vším špatným, co by je mohlo potkat. Eddie, její švagr… Je to její švagr? Jak se říká muži, který si vzal vaši sestru, než ji zavraždili? „Ex-švagr“ vypadá trochu jako výsledek rozvodu. Říká se „bývalý švagr“? Nebo se budeme držet původního „švagr“? Další jalové přemítání sloužící k rozptýlení pozornosti. Eddie se přibližoval trochu váhavě. Na obličeji měl ostrůvky vousů, které při holení minul. Políbil Mayu na tvář. Vůně ústní vody a mentolových bonbonů byla dost silná, aby přehlušila cokoliv, co by v dechu ještě mohlo být, ale o to přece šlo, ne? „Joe mi bude chybět,“ zamumlal Eddie.
[12]
SMRT V ZÁDECH
„Já vím. Měl tě moc rád, Eddie.“ „Kdybysme pro tebe mohli něco udělat…“ Zkus se líp starat o svoje děti, pomyslela si Maya, ale vztek, který na něj obvykle měla, vyvanul, zmizel pod hladinou jak děravá loUka. „Nic nepotřebujeme, díky.“ Eddie zmlkl, jako kdyby jí uměl číst myšlenky, což v tomhle případě nejspíš skutečně dokázal. „Omlouvám se, že jsem nestihla poslední utkání,“ obrátila se Maya na Alexu, „ale zítra tam budu.“ Všichni tři najednou vypadali rozpačitě. „Ale to fakt nemusíš,“ ozval se Eddie. „V pohodě. Aspoň přijdu na jiný myšlenky.“ Eddie přikývl, chytil Daniela a Alexu za ruku a vydal se k autu. Jak odcházeli, Alexa se na Mayu ohlédla. Vdova jí odpověděla uklidňujícím úsměvem. Nic se nezměnilo, říkal ten úsměv. Pořád jsem tu a budu tady pro tebe, jak jsem slíbila tvé matce. Maya sledovala, jak Claiřina rodina nastupuje do vozu. Daniel, kterému už brzo bude čtrnáct, se usadil na předním sedadle. Alexa, teprve dvanáctiletá, seděla sama vzadu. Od matčiny smrti sebou často trhala, jako by čekala další ránu. Eddie zamával, nabídl Maye unavený úsměv a vklouzl na místo pro řidiče. Maya stála a dívala se za pomalu odjíždějícím autem. Přitom si všimla, že o kus dál, opřený o strom, stojí Roger Kierce, detektiv z oddělení vražd newyorské policie. Dokonce i dnes. Dokonce i teU. Byla v pokušení k němu dojít a žádat pár vysvětlení, ale Judith ji chytila za ruku. „Byla bych ráda, kdybyste odtud jely s námi na Farnwood, ty a Lily,“ řekla. Burkettovi vždycky označují svůj dům jménem. To ji nejspíš mělo hned na začátku varovat, jaký osud ji čeká, když se přivdá do takové rodiny.
[13]
HARLAN COBEN
„Děkuju,“ odpověděla Maya, „ale myslím, že Lily už potřebuje domů.“ „Potřebuje být s rodinou. Obě to potřebujete.“ „Vážím si toho.“ „Myslím to vážně. Lily bude vždycky naše vnučka. A ty budeš vždycky naše dcera.“ Judith přidala jeden stisk ruky navíc, aby zdůraznila opravdovost svých citů. Od Judith bylo milé, že to řekla, byW to znělo, jako by to četla z čtecího zařízení na jedné ze svých dobročinných akcí. Ale neříkala pravdu – alespoň ne v té části, která se týkala Mayi. Každý, kdo si vzal nějakého Burketta, zůstal jen tolerovaným cizincem. „Až jindy,“ nedala se Maya. „Jsem si jistá, že mě chápeš.“ Judith přikývla a formálně ji objala. Joeovi sourozenci ji napodobili. Jak kráčeli k dlouhým limuzínám, které je odvezou do sídla Burkettových, Maya sledovala jejich ztrhané tváře. Její bývalí spolubojovníci tam ještě byli. Maya se podívala Shaneovi do očí a nepatrně přikývla. Pochopili to. Nebyl to ani tak „ústup“, spíš tiché stažení. Dali si záležet, aby při tom nikoho nevyrušili. Většina z nich pořád ještě sloužila. Po tom, co se stalo poblíž syrsko-irácké hranice, dostala Maya „pobídku“, aby se ctí odešla ze služby. Neviděla žádnou jinou možnost, tak poslechla. Takže teU, místo aby někde velela nebo alespoň učila nové rekruty, dává kapitánka ve výslužbě Maya Sternová, svého času tvář nové armády, lekce v létání na letišti v Teterboro v severním New Jersey. Některé dny je to docela v pohodě. Většinu dní se jí ale stýská po aktivní službě víc, než si kdy dokázala představit. Konečně Maya osaměla vedle hromady hlíny, která brzy zakryje jejího manžela. „Ach, Joe,“ řekla nahlas. Snažila se vycítit jeho přítomnost. Zkoušela to už dřív, během bezpočtu smutných příležitostí, které zažila, pátrala, jestli bude cítit nějaký náznak života po smrti, ale nikdy se nic nepřihodilo. Někteří
[14]
SMRT V ZÁDECH
lidé věří, že tu musí zůstat alespoň nějaký malinký zbytek životní síly – že energie a pohyb nikdy nezemřou docela, že duše je nesmrtelná, že hmota se nedá zničit dokonale, a tak podobně. Možná je to pravda, ale čím víc měla Maya smrt kolem sebe, tím jistější si byla, že nezbude nic, vůbec nic. Stála u hrobu, dokud k ní ze hřiště nepřišla Eileen s Lily. „Hotovo?“ zeptala se Eileen. Maya se ještě jednou podívala do jámy v zemi. Chtěla Joeovi říct něco zásadního, něco, čím by se to pro ně oba – hmm – uzavřelo, ale nic ji nenapadlo. Eileen je odvezla domů. Lily usnula už ve voze, na sedadle, které vypadalo, jako by je navrhovala NASA. Maya seděla vepředu na místě pro spolujezdce a zírala z okna. Když dorazili k domu – Joe ho ve skutečnosti chtěl taky pojmenovat, ale Maya se vzepřela – podařilo se jí nějak rozepnout složitý mechanismus bezpečnostních pásů a vysvobodit Lily ze sedadla. Držela přitom dceřinu hlavičku v dlani, aby se dívenka neprobudila. „Dík za odvoz,“ zašeptala Maya. Eileen vypnula motor. „Nebude ti vadit, když půjdu na chvíli dál?“ zeptala se. „Zvládneme to samy,“ „O tom nepochybuju.“ Eileen si odepnula pás. „Jen bych ti chtěla něco dát. Bude to tak na dvě minuty.“ Maya to držela v ruce. „Digitální rámeček na fotky?“ podivovala se. Eileen byla slámová blondýna s pihami a širokým úsměvem. Měla takový ten obličej, co se od něho rozsvítí celý pokoj, sotva vejde do dveří – skvělá maska, která skryje všechno utrpení, co je vespod. „Ne, to je kamera na hlídání dětí maskovaná jako digitální rámeček na fotky.“ „Co prosím?“
[15]
HARLAN COBEN
„Když teU pracuješ na plný úvazek, musíš mít všechno co nejvíc pod kontrolou, ne?“ „To asi ano.“ „Kde si Isabella hraje s Lily nejčastěji?“ Maya ukázala doprava: „V jídelně.“ „Tak pojU, ukážu ti to.“ „Eileen…“ Vzala rámeček Maye z ruky. „Prostě pojU za mnou.“ Jídelna byla hned vedle kuchyně. Měla strop vysoký jak katedrála a spoustu obložení ze světlého dřeva. Na stěně visela obří televizní obrazovka. Na podlaze stály dva koše po okraj naplněné naučnými hračkami pro Lily. Před gaučem, kde dřív stával překrásný mahagonový kávový stolek, byla dětská ohrádka. Stolek prostě nebyl pro děti bezpečný, tak musel pryč. Eileen přistoupila ke knihovničce. Našla pro rámeček místo a šňůru zasunula do nejbližší zásuvky. „Předem jsem tam nahrála pár fotek tvé rodiny. Digitální rámeček je bude postupně předvádět. Hraje si normálně Isabella s Lily poblíž gauče?“ „Ano.“ „Dobře.“ Eileen natočila rámeček příslušným směrem. „Kamera, která je v tom zabudovaná, je širokoúhlá, takže uvidíš celý pokoj.“ „Eileen –“ „Viděla jsem ji na pohřbu.“ „Koho?“ „Tvou chůvu.“ „Isabellina rodina patří k Joeově rodině už dlouho. Její matka byla Joeova chůva. Bratr jim dělá rodinného zahradníka.“ „Fakt?“ Maya pokrčila rameny. „Boháči.“ „Jsou jiný.“ „To jsou.“ „A věříš jí?“
[16]
SMRT V ZÁDECH
„Komu, Isabelle?“ „Jo.“ Maya se ušklíbla. „Znáš mě.“ „To jo.“ Eileen byla nejdřív kamarádka Claire – ty dvě se sešly jako spolubydlící v prvním ročníku na Vassaru – a všechny tři ženy se dost rychle sblížily. „Ty nevěříš nikomu, Mayo.“ „Takhle bych to neřekla.“ „Dobře. A když jde o tvoje dítě?“ „Když jde o moje dítě,“ prohlásila Maya, „je to tak, jo, nikomu.“ Eileen se usmála. „Právě proto ti tohle dávám. Hele, podle mě na nic nepřijdeš. Isabella vypadá, že je skvělá.“ „Ale opatrnosti není nikdy dost.“ „Přesně tak. Ani nevíš, jak se mi uleví, když můžu nechat Kylea a Missy s touhle chůvou.“ Maya se nad tím zamyslela – napadlo ji, jestli to Eileen používá jen na hlídání dětí, nebo jestli tím taky sbírá proti někomu důkazy. Zatím si tu otázku ale nechala pro sebe. „Máš v počítači čtečku paměWových karet?“ zeptala se Eileen. „To nevím.“ „Je to fuk. Dám ti přenosnou čtečku, kterou připojíš přes USB. Zkrátka to jen strčíš do počítače nebo notebooku. Je to vážně naprostá hračka. Večer prostě vyndáš z rámečku paměWovou kartu – je tady vzadu, vidíš?“ Maya přikývla. „Pak kartu zasuneš do čtečky. Na obrazovce ti vyskočí video. Karta má třicet dva giga, podle mě by měla hravě pár dní vydržet. Je tam taky čidlo pohybu, takže když je pokoj prázdný nebo se v něm nic nehýbe, jednoduše to nenahrává.“ Maya se nedokázala ubránit úsměvu. „Já tě nepoznávám,“ podotkla. „Co? Štve tě výměna rolí?“ „Trochu. Tohle mě mělo napadnout samotnou.“
[17]
HARLAN COBEN
„Však mě překvapilo, že tě to nenapadlo.“ Maya se zadívala dolů, kamarádce do očí. Eileen byla tak sto sedmdesát centimetrů vysoká, Maya měla přes sto osmdesát, ale se svou vzpřímenou postavou vypadala ještě vyšší. „Tys na své digitální chůvě někdy něco viděla?“ zeptala se. „Myslíš něco, co bych vidět neměla?“ „Jo.“ „Ne,“ ujistila ji Eileen. „A vím, co máš na mysli. Nevrátil se. A já ho neviděla.“ „Nic neříkám.“ „Vůbec nic?“ „Co bych to byla za kamarádku, kdybych alespoň něco neříkala?“ Eileen k ní přistoupila a oběma rukama ji objala. Maya stisk opětovala. Maya nebyla cizí člověk, který by vyžadoval odstup. Začala chodit na Vassar rok po Claire. Než nastoupila na vojenskou leteckou školu ve Fort Rucker v Alabamě, žily tam v těch idylických dnech všechny tři společně. Eileen byla dodnes, spolu se Shanem, její nejbližší spřízněná duše. „Mám tě ráda, to víš.“ „Jo, vím,“ přikývla Maya. „Opravdu nechceš, abych tu zůstala?“ „Máš svou vlastní rodinu a musíš se o ni starat.“ „To je v pohodě,“ prohlásila Eileen a prstem ukázala na digitální rámeček. „Pořád je sleduju.“ „To je sranda.“ „Vlastně není. Ale je mi jasný, že si teU chceš vydechnout. Zavolej, kdybys něco potřebovala. Jo, s večeří si nemusíš lámat hlavu, objednala jsem ti čínu od Wamanů. Bude tu za dvacet minut.“ „Mám tě ráda, víš.“ „Jo,“ odpověděla Eileen a vyrazila ke dveřím. „Já vím.“ Zarazila se. „Ale.“ „Co se děje?“ „Máš společnost.“
[18]
Harlan Coben SMRT V ZÁDECH Z anglického originálu Fool Me Once, vydaného nakladatelstvím Dutton – Penguin Group v New Yorku roku 2016, přeložil Jan Jirák Obálku navrhla Soňa Šedivá Redigoval Michal Hrnčíř Odpovědná redaktorka Kateřina Skokanová Kyselá Technický redaktor David Dvořák Počet stran 352 Vydala Euromedia Group, a. s., v edici Kalibr, Nádražní 30, 150 00 Praha 5, v roce 2019 jako svou 10 577. publikaci Sazba SF SOFT, Praha Tisk TBB, a. s., Banská Bystrica Vydání druhé Naše knihy na trh dodává Euromedia – knižní distribuce, Nádražní 30, 150 00 Praha 5 Zelená linka: 800 103 203 Tel.: 296 536 111 Fax: 296 536 246 objednavky-vo@euromedia.cz Knihy lze zakoupit v internetových knihkupectvích www.booktook.cz a www.knizniklub.cz