0040957

Ingrid Alexandra

Nová holka

Předmluva

20. srpna 2016 4.17 Pach krve přetrvává. Drží se mého oblečení, přestože je pečlivě vyprané. I mé kůže, přestože jsem si ji drhla, až je celá rozedřená. Pootevřenými dveřmi vniká dovnitř světlo. Žlutooranžová záře se plíží ložnicí jako vetřelec a osvětluje bílou proužkovanou košili přehozenou přes věšák. Prázdné rukávy volně visí a ve vánku proudícím z okna sebou tu a tam škubnou. Naladím uši na zvuky z vedlejší místnosti. Přechází sem a tam, přemýšlí. „Mary,“ mumlá. „Mary, Mary.“ Schoulím se k chladné stěně, adrenalin mě brní na kůži. Vždycky říkal, že se mi nedá věřit. A teď má pravdu. V komoře pod hromadou špinavého prádla leží stará taška. Patřila mojí mámě. Na tmavozeleném plátně má vyšité bílé sedmikrásky. Není v ní nic než kartáček na zuby, make-up a pár kousků oblečení. Čekají tam, už nějakou dobu čekají na vhodnou chvíli. Předsíní se ozývají kroky. Zastaví se před dveřmi a já zatajím dech. Zdvihá se příliv. Slyším, jak se na nedalekém po břeží vzdouvají a tříští vlny. 7

Ingrid Alexandra

Dveře se otevřou a on tam stojí. Světlo z předsíně vykresluje jeho siluetu. „Mary, Mary zatvrzelá,“ huhlá posměšně. „Co s tebou uděláme?“

8

První kapitola

O tři měsíce později Nakloním se nad umyvadlo, ale už mi v žaludku nezbylo vůbec nic. Vyplivnu, pustím vodu z kohoutku a opláchnu si obličej. Tentokrát je to zlé, horší než obvykle. Jenomže vím, že to mě nezarazí. Stejně to udělám znovu. Z kelímku stojícího na umyvadle si loknu zteplalé vody. Zhluboka se nadechnu a po špičkách se vyplížím z koupelny. Přivřu oči před světlem, které proudí z velikánských oken vedoucích na balkón. Obloha září safírovou modří, z pobřeží zaznívá zběsilé ječení dětí a výkřiky rodičů. Všichni ti venku provádějí věci, které obyčejní lidé v sobotu odpoledne dělávají. Cat stojí předkloněná v kuchyni u linky a vytřepává si vlasy, ještě mokré ze sprchy. Prsty si pročesává dlouhé černé prameny a na kuchyňskou podlahu padají těžké kapky vody. „Pořád jsem celá vyděšená z tý nehody,“ prohlásí skrz vlasy visící k zemi. „Vždyť ses mohla zabít.“ Dívám se jí do obličeje otočeného vzhůru nohama a potlačuju zlost. Na louži, kterou vycedila na podlahu, bych mohla uklouznout a rozbít si hlavu o dlaždice. A to bych se třeba opravdu zabila. „Vždyť to nestojí za řeč, je to jen ťuknutí.“ 9

Ingrid Alexandra

„Já si přece nedělám starosti kvůli autu.“ Cat nakloní hlavu na stranu a zdvihne jedno dokonale vytvarované obočí. Napadne mě, jestli ví, že jsem lhala o tom, kolik jsem vypila předtím, než jsem si sedla za volant. Upíjím kafe, které mi uvařila, ale připadá mi hrozně hořké. „To auto se mě skoro ani nedotklo. Trochu se to přeleští a bude to v pořádku.“ „A já to zařídím,“ vloží se do toho Ben, protáhne se kolem Cat ke dřezu a přitom na mě mrkne přes rameno. Natočí si sklenici vody a vypije ji třemi mohutnými doušky. „Jen co mě přejde ta kocovina.“ „Je to děs, ale můžu se ti zaručit, že jsem na tom mnohem hůř než ty,“ běduje Cat, narovná se, přehodí si mokré vlasy přes rameno a opře se zády o linku. Podívá se na mě. Připadá mi naprosto v pořádku. Jsem si jistá, že moje kocovina je mnohem horší. „Čí to byl nápad otevřít vodku?“ Podíváme se s Benem na sebe, ale než Cat stačí přijít na to, že to byla moje vina, zazvoní jí telefon. Vyskočí a převrhne prázdný džbán na koktejly. Ten spadne s rachotem do dřezu a mně okamžitě začne třeštit hlava. „Do prdele. Za chvíli to uklidím. Někdo možná volá kvůli tomu pokoji.“ Dám džbán na místo a váhavě se pokusím napravit nějaké škody po večírku na oslavu nového bytu. Cat mezitím vezme telefon. Ben překročí rozšlápnutý plátek citrónu a stoupne přímo do louže na podlaze. Uklouzne, vyjekne a zoufale máchá rukama, až se mě nakonec chytne za ramena. Jeho prsty se mi zaryjí do masa. Zalapám po dechu a hruď se mi sevře. Ben se chechtá, nohy mu kloužou po podlaze. Náhle mi zem podjede pod 10

Nová holka

nohama a páteří narazím do něčeho tvrdého. Před očima se mi roztančí světýlka. „Co to vy dva provádíte?“ Cat potřese hlavou, jednu ruku v bok, druhou drží telefon nad hlavou. „Vypadáte jako retardi.“ Pohlédne na mě a svraští čelo. „Mary?“ Zavrtím hlavou a sehnu se, abych skryla slzy. Když se znovu narovnám, vidím Benovu tvář. Je těsně u mé. Duhovky jeho očí mají podivnou barvu – nejsou úplně hnědé, ale ani úplně zelené. „Promiň. Neublížil jsem ti nějak?“ zeptá se. Nedokážu odpovědět, mám sevřené hrdlo. „Promiň…“ opakuje Ben, ale jeho laskavost je na mě příliš. Odvrátím se. Ben mě pustí a odkašle si. „No, víš…“ obrátí se na Cat, „je to vlastně tvoje chyba, že jsme v téhle… situaci.“ Ukáže na dlaždičky, které jsou teď ale spíš špinavé a upatlané než mokré. Cat si ho nevšímá. „Dobrá zpráva! Myslím, že možná máme kandidátku na novou spolubydlící!“ „Vážně?“ poznamenám. Několik posledních zájemců se nám ani trochu nezamlouvalo, zvláště slizký chlápek středního věku, který nemohl odtrhnout oči od Catina výstřihu. „Jo. Myslím, že je v našem věku a studuje nějaký humanitní obor na univerzitě. Pracuje na poloviční úvazek a může se nastěhovat okamžitě.“ „Další holka?“ běduje Ben a pak se zarazí. „Zdálo se ti, že je sexy?“ Cat přimhouří oči. „Máš přece přítelkyni. A já s ní mluvila jen po telefonu. Jak mám kruci vědět, jestli je sexy?“ Ben potřese rozvážně hlavou. „To se pozná. A Gia není moje přítelkyně. Je jen kamarádka.“ 11

Ingrid Alexandra

„A ví to i ona?“ Cat protočí panenky a obrátí se na mě. „Tak co myslíš? Nebude pro tebe problém se s ní setkat?“ „Jasně že ne,“ pokrčím rameny, ale v hrudi se mi ozývá úzkostný šepot při představě, že bych se měla vidět s někým novým. Snažím se to ignorovat. „Skvělý!“ zaječí Cat. „Hned jí napíšu esemesku, kdy může přijít, jo?“ „Jo, to není problém.“ Vyjdu z kuchyně, na okamžik se zastavím a dýchám. Cat má oči jako ostříž. Přestane ťukat do telefonu a položí mi paži na ramena. „Jsi v pohodě?“ Vyloudím na tváři úsměv, ačkoliv jsem pořád jak na jehlách. „Tady je to lepší, ne?“ Cat mávne směrem k supermodernímu bezpečnostnímu systému se spoustou tlačítek napojených na interkom. „Jsem ráda, že jsme tady. Mám pocit většího bezpečí. Ty taky, ne?“ Tvář se jí rozzáří potrhlým, láskyplným úsměvem staré kamarádky a vezme mě do náručí. Vdechnu vůni kokosového šampónu a dětství. V uších mi sviští a burácejí vlny minulosti.

12

Druhá kapitola

22. listopadu 2016 Milý deníčku, řekla bych, že takhle se asi má začínat psát do deníku, co? Ještě nikdy jsem si deník nepsala. Nebo možná jo, jako malá holka, když jsem chodila do školy nebo tak něco, ale tak dale‐ ko už mi paměť nesahá. Nejspíš bych se měla nejdřív představit. Jsem Mary. Ahoj. Už je to vlastně docela dlouho, co jsem něco napsala. Dřív jsem psala hodně. Připadalo mi to jako katarze. No to je jedno, tak jsem tady a začínám. Možná že nedělám všechno, co mi doktorka Sára na minulém sezení poradila, ale aspoň se pustím do tohohle. Mark říkával, že nikdy nic nedotáhnu. „Jsi flákač,“ tvrdil, i když on měl nejvíc tak co povídat. Doktorka Sára řekla, že když si budu psát deník, pomůže mi to zaznamenat myšlenky a pocity, a tak budu mít větší jasno ve svých náladách a „udělám si rozčleněný přehled svých problémů“, nebo jak tomu říká. Chce, abych sledovala ja‐ kékoli změny. Někdy pomáhá vyjádřit něco slovy, problémy se pak zdají být menší, když je člověk dokáže nacpat do malých krabiček. To mi alespoň tvrdí doktorka Sára. 13

Ingrid Alexandra

V hlavě se mi usadil jeden citát. Nemůžu si vzpomenout, kde jsem ho slyšela, ale je to takhle: „Jediná konstanta je změna.“ Hluboká pravda shrnutá do paradoxu. Moc hezky se to hodí na mou současnou situaci. Nic není stálé, takže člověk by se neměl na nic příliš fixovat, že? Chci říct, proč plýtvat energií? Stejně to ale děláme. Je to zkrátka v lidské povaze. Lidi, majetek, ideje – přisáváme se na ně jako měkkýši, vysáváme to, po čem toužíme, cokoli, o čem se do‐ mníváme, že nám pomůže všechno v životě zvládnout. A chcete nějakou dobrou zprávu? Ať se ocitnete v sebehorší situaci, uvědomte si, že zase pomine. A špatnou zprávu? Věci, na které spoléháte – opravdu spoléháte –, taky pomi‐ nou. Často ve chvíli, kdy to nejmíň čekáte. Často ještě dřív, než si uvědomíte, že jste na nich vlastně závislí. To ale odbíhám. Takže změny. Kde mám asi tak začít? Tou největší. Odešla jsem. Chvěju se vzrušením, když to píšu. Není to příjemný po‐ cit – ještě ne. Doufám ale, že to časem přijde. Ano, zpočátku jsem prožívala euforii – svoboda! Svět se otevřel a já náhle mohla být jeho součástí. Už jsem se neskrývala. Pak se ale něco přihodilo. Nevím, co to bylo. Asi jsem se stáhla zpátky. Zpátky do klaustrofobické bubliny. Nemůžu z ní utéct. Jako by skutečnost byla někdy elastická – dokáže se roztáhnout a zase smrsknout, nebo mění tvar jen podle toho, jak na ni člověk pohlíží. Mé dávné strachy se zase připlížily nazpátek, jako kdyby čekaly, až se pro ně uvolní místo. A teď tu pro ně prostor je. Říká se, že svět se zmenšuje tím víc, čím víc ho člověk vidí… to se možná stalo mně. Nyní prozkoumávám větší 14

Nová holka

kus světa, je tedy přístupnější a ne tak obrovský. To teď říkám, jako bych byla sebejistá, statečná osoba, kterou bych měla být, jenomže pravdou je, že jen vyjít z domu je pro mě skoro každý den velký boj. Svět tady uvnitř mi připadá mnohem bezpečnější, jako bych mu vládla, ale svět venku má vládu nade mnou. Je to zvláštní, ale „nervy nadranc“ (doktorka Sára někdy používá dost ubohé termíny) mě přepadají v ty nej‐ podivnější chvíle. Jako například právě teď. Cítím jeho kolínskou, jako by byl před chvilkou v bytě. Vím, že to není možné – bude to nejspíš závan laciného deodorantu, kterým se Ben patlá po koupání, ale stejně sebou škubnu. Někdy ho vidím v obličejích lidí, kteří mě míjejí, nebo ve stínech mého pokoje v noci. Adrenalin mě štípe na kůži jako armáda mravenců a já musím vypadnout ven, jít se projít, poska‐ kovat, prostě něco dělat, nebo se zblázním. Strach může člověka naprosto ochromit. Někdy nemám sílu udělat nic z těchhle věcí. Někdy nedokážu dělat nic ji‐ ného než pít. Ukazuje se, že je hrozně těžké se tohohle zlo‐ zvyku zbavit. Je to, jako kdyby se člověk loučil s věrným přítelem právě ve chvíli, kdy ho potřebuje nejvíc. Mám štěstí. To mi všichni stále dokola opakují. Vážně? Mám štěstí? Připadá mi, že tohle slovo na mě ani trochu nesedí. Doktorka Sára to podle mého vyjádřila líp. Říká, že jsem statečná (ať už to myslí doopravdy, nebo ne). Ale štěstí? To naznačuje nemožnost volby nebo kontroly nad situací, jako bych neměla co mluvit do toho, co se mi stalo a jak všechno nakonec dopadlo. Když jsem odjížděla z Melbourne, moje nejlepší kama‐ rádka byla ochotná sbalit ve zlomku vteřiny svůj život 15

Ingrid Alexandra

a přestěhovat se sem se mnou. Jenomže já nemám „štěstí“, že ji mám – obě jsme vložily energii do našeho přátelství, pěstovaly jsme ho a udržovaly. Nebylo to štěstí, co mě do‐ hnalo k odjezdu, i když v těch posledních momentech hrálo svou roli. A štěstí nám taky nesehnalo tenhle byt. Byla to Catina houževnatost a kouzlo její osobnosti – a skutečnost, že se nikdy nesmíří s tím, když jí lidi říkají „ne“. Říkala, že chce, abych žila někde, kde budu moct zapomenout na mi‐ nulost. Jako by změna místa měla moc to zařídit. Ale stejně je to hezká myšlenka. Je to tu docela úžasný. Ani ne tak byt samotný – místnosti jsou malé a poměr koupelen a ložnic rozhodně neodpovídá (1 : 4), ale je zbrusu nový (ještě pořád je tu cítit barva), v pátém poschodí, má velkou společnou jídelnu spojenou s kuchyní a před tímhle prostorem obrovský balkón s výhledem na vodu. Bydlíme přímo v centru severních pláží Sydney, kam jsem jezdívala jako dítě, a musím říct, že v tomhle hnusném vedru je přímo dar z nebes být takhle blízko u moře. Přiro‐ zeně si nemůžeme takové bydlení tak úplně dovolit, a proto taky hledáme čtvrtého podnájemníka. Ben studuje peda‐ gogiku a bude učit na střední škole, k tomu pracuje na částečný úvazek jako asistent pro postižené děti, takže si dovedete představit, že jsou za to houby peníze. Je to ale ušlechtilá činnost. Taky myslím, že se to k němu hodí. Cat studuje PR a pracuje v kavárně pod naším domem. Já nepracuju – zatím ne – ale mám dost peněz a můžu za‐ platit svůj díl nájmu. Kvůli prachům si velké starosti nedělám, to je vážně ten nejmenší z mých problémů. Všichni ostatní ale jsou ve finanční tísni a já mám kvůli tomu pocit viny. 16

Nová holka

Musím se soustředit na to nejdůležitější – a to být v bez‐ pečí. Všechno by samozřejmě mohlo být mnohem horší – a taky bylo – ale to už je minulost. Jsem na tom líp a nechávám minulost plavat. Bude to samozřejmě nějakou dobu trvat. Ale ne navěky. Všechno jednou pomine, že jo? Občas za úsvitu, když už jsem několik hodin vzhůru, vstanu a po špičkách projdu zasouvacími dveřmi, které vedou z mé ložnice na balkón. V ranním oparu, slané vůni oceánu a temném hukotu vln tu pozoruju, jak slunce vy‐ chází nad mořem. V takových okamžicích na mě padne po‐ cit klidu spojený se zvláštní touhou, jakýmsi smutkem, který nedokážu tak úplně zařadit. Cítím snad nostalgickou touhu po životě, který jsem nechala za sebou, nebo který jsem nikdy neměla? To je nejspíš jedno. Protože poprvé, co si pamatuju, si skoro dokážu představit, že všechno bude v pořádku.

17

Třetí kapitola

Obloha vypadá dneska hrozivě. Nad obzorem visí břidlicově šedé mraky a moře má barvu vody z nádobí. Počasí na začátku léta je nestálé. Dneska je jen šestnáct stupňů a z nebe padá hustý déšť. Poklepávám nohou o dřevěnou terasu a v ruce držím šálek vlažného čaje. Oči mi každou chvíli přelétnou k hodinám na telefonu, ale zdá se, že čas vůbec neubíhá. Proč jen jsem do toho šla? Cat si určitě mohla s někým prohodit směnu nebo Ben mohl odložit to „rande“. Neměli jsme tohle udělat všichni dohromady? Moje noha ťuká neúnavně dál, jako by byla oddělená od zbytku mého těla. Ťuk, ťuk, ťuk, ťuk, ťuk, ťuk. Interkom zadrnčí, vyletím a poleju si čajem triko. „Krucinál.“ Běžím do kuchyně, položím hrnek do dřezu a suším si triko mokrou utěrkou. Nacucaný flek tím jen zvětším. Ostré drnčení mě znovu vyruší. Zabodnu prst do stříbrného tlačítka na domácím telefonu. „Haló?“ řeknu. Zazní to ochraptěle, jako by slovo vypustil z úst těžký kuřák. Ticho. Odkašlu si. „Haló?“ „Ahoj! Ano. Ehm, je to Mary?“ ozve se měkký, zastřený ženský hlas. Takový jsem tedy nečekala. 18

Nová holka

„Ano.“ „Ahoj! Já jsem Rachel. Kvůli tomu pokoji?“ „Jo, jasně. Samozřejmě. Pojď nahoru.“ „Díky!“ Stisknu tlačítko na otevírání vstupních dveří a na druhém konci uslyším krátké, hluboké brrrrpt. A je vevnitř. Ztěžka polknu, natočím si trochu vody, pak se zarazím. Do prdele. Zapomněla jsem. A zrovna dneska. Letím do svého pokoje, škubnutím otevřu vrchní zásuvku komody a najdu aluminiové platíčko. Dvakrát dloubnu palcem do fólie, hodím do pusy malé bílé pilulky a zapiju je douškem vody. Utírám si rty do rukávu, když vtom se ozve zaklepání na dveře. „Už jdu!“ To už je lepší. Zní to normálně, přátelsky. Přiměju se dojít pomalu ke dveřím, volně dýchat, a pak otevřu. Nejdřív nevidím nic než obrovskou šedivou nepromokavou bundu s kapucí a stínem místo obličeje. Pak kapuce sklouzne dozadu a objeví se tvář – bledá, ostře řezaná, s vysokým, vypouklým čelem a oříškově hnědýma očima. Tváře s dolíčky, široký úsměv, v němž září pravidelné zuby. Zdvihnou se dvě malé ruce a z kapuce bundy osvobodí chomáč středně dlouhých, rozcuchaných blonďatých vlasů. Úplně zapomenu, že bych měla pozdravit, protože mám náhle pocit, že ji poznávám. Říkám si, že na takový obličej se jen tak snadno nezapomene. Nedokážu si ale vybavit, kde jsem tu holku viděla. Skoro už se jí zeptám, jestli se známe, ale napřahuje ke mně malou ruku, rozzáří se ještě víc a prohlásí trochu chraplavým hlasem: „Jsem moc ráda, že tě poznávám!“ „Ahoj. To já taky.“ 19

Ingrid Alexandra

Pevně mi stiskne ruku ledově chladnými prsty. Obklopuje ji jakási ostrá, sladká vůně. Užuž odtahuju svou dlaň, když vtom se naše pohledy setkají. Škubnu sebou. V těch daleko od sebe posazených očích se skrývá cosi, co mě obnažuje. „Jsi v pohodě?“ Hledí na mě zpod svraštělého čela. Všimnu si pih na jejím pršáčku. Je hezká. Opravdu hezká. A pak mě napadne, jestli je v pořádku myslet si, že je hezká, když je mi trochu podobná. Samozřejmě ne jako by mi z oka vypadla, ale základní rysy odpovídají: blonďatá, štíhlá, asi stejně stará. Ale já na tuhle holku nemám. I ve chvílích, kdy vypadám nejlíp, balancuju někde mezi nic moc a hezkou. Lidi mají většinou dojem, že jsem přátelská, milá a neohrožuju je. „Mary?“ Potřesu hlavou, abych si ji pročistila. „Jo, ano. Promiň. Já jen… Trochu mě bolí hlava.“ „Chudinko.“ Rachel mi položí ruku na paži a jemně stiskne. Rukáv bundy se jí vyhrne a já spatřím černý, keltsky vypadající obrázek na jejím zápěstí. Tetování? „Mě taky často bolí hlava, takže s tebou plně soucítím. Chceš nějakej ibuprofen nebo něco?“ Vyloudím na tváři nucený úsměv. „Ne, vážně, to je dobrý. Promiň, prosím tě. Pojď dovnitř. Dala by sis kafe, nebo možná raději čaj?“ „Kafe by bylo skvělý, díky.“ Sundá si kecky, projde předsíní do kuchyně a položí si kabelku na linku. „No teda, páni,“ vydechne s pohledem na temná valící se mračna, šedivé moře a mlžnou horu za ním. Kývající větve jedlí u pobřeží naznačují, že se blíží bouře. „To je teda úžasný.“ „No jo. Výhled je fakt dobrej.“ Zapnu konvici a nasypu do dvou hrnků instantní kávu. „Šla jsi sem pěšky?“ 20

Nová holka

„Jo. Teď zrovna žádný auto nemám.“ Sundá si bundu a odhalí pod ní plandavý svetr s logem Sydneyské univerzity a černé legíny. Její dlouhé nohy mi připomenou baletku nebo modelku a napadne mě, jestli má tu „mezeru mezi stehny“, kterou jsou všichni v posledních letech tak posedlí. „Promiň, moc jsem se kvůli tobě se šatama nesnažila.“ Ušklíbne se a já si říkám, že si třeba všimla, jak na ni civím. „Jsem ten typ, co má radši pohodlný oblečení.“ „Tak to jsi ve správný společnosti,“ prohlásím s úsměvem a ukážu na své triko a džíny. „Jé, to tričko se mi hrozně líbí! Kde jsi ho sehnala? Astro Boy je naprostý retro!“ „Byl to dárek, dostala jsem ho strašně dávno. Ale je až moc veliký.“ Stáhnu ještě níž lem trika, které mi už tak visí do půli stehen. „Vážně ti sluší.“ Rachel se přátelsky usměje a já cítím, jak mi hoří tváře, jako by mi složil poklonu nějaký kluk, který se mi líbí. Rachel není jen moc hezká, ale taky vyrovnaná a sebejistá. Jako jsem bývala i já. Konvice začne pískat. Jsem vděčná za vyrušení, obrátím se tedy a naleju vařící vodu do hrnků. „Mlíko? Cukr?“ „Díky, ano. Mlíko a dva cukry.“ Přidám mlíko do obou hrnků a trochu ho přitom vycmrndám na linku. Pak hodím do kávy cukr a zamíchám. „Takže,“ řeknu, spěšně utřu linku ušmudlaným hadrem a podám Rachel horký hrnek. „Co kdyby ses podívala na ten pokoj, abys viděla, jak se ti zamlouvá.“ Rozzáří se. „Bezva.“ Vedu ji chodbou. Volný pokoj je čistý a ještě pořád voní barvou. Catina rodina měla ve skladišti nějaký nábytek, a tak 21

Ingrid Alexandra

jsme se rozhodli tu místnost inzerovat jako zařízenou, abychom si mohli říct o víc peněz. Prostor působí úhledně a příjemně. Je zrcadlovým obrazem mého pokoje a za posuvnými skleněnými dveřmi vedoucími na balkón je skrz mlhu vidět moře. „Jéžiš,“ zamumlá Rachel tak tiše, že ji téměř neslyším. „Tušila jsem, že to bude hezký, ale tohle jsem nečekala.“ Usměju se. Její reakce mi přijde roztomilá. „Můžeš se prý nastěhovat hned, je to tak?“ zeptám se. Jen co ta slova vypustím z úst, trhnu sebou. Zní to, jako bych ji prosila, aby si honem sbalila kufry. Se širokým úsměvem přikývne. „Jo, to můžu. Rozhodně jo.“ Upije kávy a prsty si pročísne pramen jemných světlých vlasů. „Dokud si nenajdu něco stálýho, přespávám u kamarádů na gauči, což fakt není ideální. Zrovna jsem se přistěhovala z Melbourne, vlastně to bylo tak trochu narychlo, a ještě pořád se tu rozkoukávám.“ „Jo? Já jsem taky z Melbourne.“ Vykulí oči. „Vážně? Páni!“ Rozzáří se a v hnědých očích jí zajiskří. Zase mám pocit, že jsem byla odhalená, že se na mě někdo skutečně kouká. Že jsem vidět. To už jsem dlouho nepociťovala. „Víš… nemysli si, prosím tě, že jsem se zbláznila, jenomže mám podivnej pocit, jako že už tě znám. Znáš to přece, když někdy potkáš někoho a prostě si s tím člověkem sednete?“ Maličko se usměju. „Jo. Vlastně to znám.“ Rachel si připlácne ruku na ústa. Když ji oddálí, šklebí se od ucha k uchu. „A já si myslela, panebože, Mary si bude myslet, že jsem úplnej magor, když jsem řekla něco takovýho. Ale tys to neřekla. Díky, do prdele!“ 22

Nová holka

Ozve se můj smích. To snad není možný. Opravdu jsem se zasmála. „No a teď jsem klidně řekla do prdele! Vidíš, jak už se s tebou cítím v pohodě?“ „Ale vůbec si nedělej starosti, já sprostý slova říkám v jednom kuse,“ uklidňuju ji. „Prdel je možná nejpoužívanější slovo v mým slovníku.“ Zahihňá se. Je to bezstarostný holčičí smích a já se ke svému překvapení přidám. Zničehonic se cítím lehčí. Vyšší. Náhle se ozve ostré drnčení. Chvilku mi trvá, než si uvědomím, co to je. Rychle vytáhnu z kapsy telefon.

Volá teta Anne. „Omluv mě,“ řeknu Rachel. „Musím to vzít.“ „S tím nemám problém,“ mávne rukou ve vzduchu. „Nemusíš spěchat.“ Vyjdu na balkón a zasunu za sebou dveře. „Ahoj, teto Anne.“ „Mary, miláčku,“ hukot deště tlumí její známý hlas. „Jak se máš?“ „Dobře, díky. Je něco novýho?“ Chvíli mlčí. Bouře se blíží, horu na druhém břehu není pro mlhu skoro vidět. „Zase tu byl.“ V hlase se jí ozývá omluvný tón. „Ptal se po tobě. Tentokrát říkal něco o policii.“ Projede mnou mrazivé zachvění. „Jsi v pořádku?“ zeptám se. „Neudělal…?“ „Jsem v pořádku, miláčku. Ze všech sil se mě snažil rozhodit, ale znáš přece svou starou tetu. Neustoupila jsem. Řekla jsem mu, že jsi pořád ještě na dovolené. Řekl mi, že jsem lhářka a… zasraná mrcha, myslím.“ „Ach bože,“ trhnu sebou. Teta Anne je člověk, který věci říká na plnou pusu. „To je strašlivý. Tak moc mě to…“ 23

Ingrid Alexandra

„Vůbec tě to nemusí mrzet, miláčku. Jenom jsem si myslela, že bys to měla vědět.“ „Co ještě říkal?“ „Řekl…“ V telefonu se ozve strašný kašel. Teta se zotavuje z bronchitidy. „No, jenom to, co už jsem ti pověděla. Trochu mi nadával a…“ Přitisknu si prst na krk. Cítím, jak se mi zrychluje tep. „A… co ještě?“ Ozve se těžký povzdech. „Asi by se dalo říct, že to bylo vyhrožování.“ „O co šlo? Komu vyhrožoval?“ Chvilku mlčí. „No… mně. Byl dost rozzuřenej. Ale to přece není nic novýho! Určitě to nemyslel vážně.“ Hrdlo se mi stáhne. Je mi z toho špatně, z toho pocitu. „Zavolám na policii,“ prohlásím. „Doktorka Sára řekla, že když začne vyhrožovat…“ „Ale miláčku, klídek. Neříkám ti to, aby sis ještě ke všemu dělala starosti kvůli mně.“ Tetin hlas zní nakřáple, jako by přicházel z velké dálky. „Mám tu tvýho strejdu a dobře víš, že přes něj se ke mně nikdo nedostane. Až bude ten hajzl příště odcházet, odnese si víc než jen varování.“ Ramena se mi uvolní. Můj strejda, generálporučík John, je hlavní důvod, proč jsem měla pocit, že můžu tetičku jen tak nechat v Melbourne. „Jenom jsem ti chtěla připomenout, abys byla opatrná, Mary.“ „To já jsem,“ uklidním ji. „Tady mě nemůže najít, a i kdyby se mu to podařilo, nedostane se do budovy.“ Tetička Anne něco povídá, ale leje jako z konve a úder hromu přehluší její hlas. Dám si ruku přes pusu a obrátím se, že půjdu dovnitř. 24