Issuu

Han Kang

Bílá kniha

ODEON

Přeložila Petra Ben-Ari

This book is published with the support of the Literature Translation Institute of Korea (LTI Korea).

ISBN 978-80-207-1926-3

To jaro, kdy jsem se rozhodla napsat knihu o bílých věcech, jsem si nejdřív ze všeho vytvořila seznam. Povijan Novorozenecká košilka Sůl Sníh Led Měsíc Rýže Mořská vlna Magnolie Bílý pták Bíle se usmát Bílý pes Bílé vlasy Rubáš

S každým zaznamenaným slovem se má duše zvláštně zachvěla. Cítila jsem, že tuhle knihu chci v každém případě dokončit, že proces psaní možná dokáže cosi změnit. Že mi prospěje jako hojivá bílá mast nanesená na bolavou ránu, jako proužek gázy přiložený na ošetřené místo. Ale když jsem seznam o několik dní později pročítala znovu, začala jsem přemýšlet. Má vůbec smysl se těmihle slovy zabývat? Jejich působením se z mého srdce bezděčně vyřinou věty podobné podivným, tklivým, silným tónům, jaké vydává kovová struna rozechvívaná smyčcem. Pomůže něčemu, když ty věty obalím proužky gázy, abych je zakryla? Odpověď na tuto otázku jsem nacházela jen obtížně, a tak jsem psaní stále odkládala. V srpnu jsem na čas přesídlila do metropole této neznámé země a ubytovala se v pronajatém bytě. Uplynuly téměř dva měsíce, když jsem jedné noci najednou pocítila chlad přicházející zimy. Nalila jsem si hrnek horké vody, abych zapila léky na migrénu, tu známou, a přesto ubíjející bolest. Jen co jsem pilulky spolkla, došlo mi to. Že není možné se donekonečna schovávat. Vnímání času je někdy pozoruhodně ostré. Zejména tehdy, když tělo schvátí bolest. Migréna, která mě trápí zhruba od třinácti let, se bez varování dostaví spolu s žaludečními křečemi a zastaví běžnou denní rutinu. Zatímco musím zanechat všeho, co jsem v ten okamžik dělala, a jen se ponořit do bolesti, čas padající po kapkách se podobá korálkům se 10

zabroušenými žiletkami. Kdybych přes ně přejela prstem, řízla bych se do krve. Během nádechu si zjitřeně uvědomuji, že překonávám další dílek času. Až se vrátím ke svému běžnému dni, tenhle vjem setrvá na svém místě a se zatajeným dechem na mě bude čekat. A tak pokračujeme dál za ten ostrý časový předěl, dál po tom průhledném útesu, který se s každým novým okamžikem nastavuje. Došlápneme na vratký konec odžitého času, mimovolně, aniž bychom stihli zaváhat, a nakročíme druhou nohou do volného prostoru. Nepohání nás nějaká výjimečná srdnatost. Prostě nemáme na výběr. I v této chvíli cítím stejnou nejistotu. Řítím se do času, který jsem dosud neprožila, pouštím se do knihy, kterou jsem dosud nenapsala.

Dveře

Stalo se to kdysi dávno. Než se podepisovala nájemní smlouva, zašla jsem se na byt ještě jednou podívat. Bíle natřené železné dveře už časem značně oprýskaly. Špinavá barva se odlupovala a od vydrolených míst se šířila rez. Kdyby to tím skončilo, zůstal by jenom neurčitý dojem z velmi starého a sešlého kusu inventáře. Zarazilo mě ale, jakým způsobem bylo na dveřích zvěčněno číslo bytu, „301“. Někdo – nejspíš jeden z dřívějších nájemníků – vyryl čísla do kovového povrchu dveřního křídla čímsi ostrým, snad hrotem šídla. Očima jsem pečlivě zkoumala jednotlivé tahy. Ohromná, hranatá trojka. O něco menší, avšak silnými, několikrát se překrývajícími rýhami vyvedená nula, která se proto zdála výraznější než první číslice. A nakonec jednička, vší silou protažená do dlouhého vrypu, nejhlubšího ze všech. Podél agresivních oblouků i úseček škrábanců se táhly stopy rzi, podobné zaschlým krvavým strupům. Neberu žádný ohledy. Ani na místo, kde bydlim, ani na dveře, kterýma 13

denně procházim, ani na svuj vlastní podělanej život. Čísla na mě sveřepě zírala a zatínala zuby. To byly dveře bytu, který jsem si chtěla pronajmout – bytu, kde jsem měla od zimy bydlet. Druhý den poté, co jsem vybalila věci, jsem si koupila plechovku barvy a velký plochý štětec. Stěny pokoje i kuchyně, nezakryté tapetou, byly poseté malými i většími skvrnami. Hlavně v okolí vypínačů se zeď černala mastnotou. Hodila jsem na sebe světle šedé tepláky a starý bílý svetr, na kterých by případné cákance nebyly tolik vidět, a dala se do malování. Zdaleka jsem neměla ambici vymalovat stěny do perfektní bělosti. I když budou zdi flekatý, bílý fleky jsou pořád lepší než špinavý fleky. S tou myšlenkou jsem si náhodně vybírala tmavá místa a přetírala je barvou. Obrovskou skvrnu na stropě, kam zřejmě kdysi zateklo, jsem vymazala několika tahy štětce. Z nahnědlého vnitřku umyvadla jsem nahrubo otřela ručníkem špínu a pak jej čistě natřela na bílo. Nakonec jsem vyšla ven a začala natírat vchodové dveře. Pokaždé, když jsem po rozdrásaném povrchu přejela štětcem, zmizel pruh špíny. Zmizela čísla vyrytá hrotem šídla. Zmizely hrudky rzi, podobné krvavým šrámům. Vrátila jsem se do vyhřátého pokoje, abych si trochu odpočinula, a když jsem za hodinu znovu vyšla před práh, všimla jsem si, že se barva začala na vzduchu srážet. Jelikož jsem nepoužila váleček, ale jen štětec, z povrchu nátěru zřetelně vystoupily 14

svislé rýhy. Nanesla jsem na dveře další vrstvu barvy, dostatečně silnou, aby stopy štětce zakryla, a pak jsem se vrátila do pokoje. Když jsem se za další hodinu zase vypravila před dveře zkontrolovat výsledek, venku se snášely velké sněhové vločky. V uličkách se znenadání rozprostřela tma. Pouliční lampy ještě nesvítily. Rozpačitě jsem zůstala stát, v jedné ruce plechovku s barvou, ve druhé štětec, a fascinovaně jsem sledovala pohyb vloček zvolna klesajících vzduchem, jako by z nebe někdo rozhazoval stovky peříček.

Povijan

Čerstvě narozené děťátko je pevně zavinuté ve sněhobílém povijanu. Dosud bylo zvyklé jen na dělohu, ten neobyčejně stísněný teplý prostor, a tak jeho tělíčko sestra na novorozeneckém pevně stáhla pruhy látky, aby se nevylekalo, když se svět kolem něj najednou rozprostřel do nekonečna. Člověk, který se poprvé konečně nadechl plícemi. Člověk, který netuší, kdo je on sám, kde se teď ocitl, co se právě před okamžikem započalo. Bezbrannější než právě vylíhlé ptáče nebo vyvržené štěně, nejnezralejší ze všech zvířecích mláďat. Bledá žena, která ztratila mnoho krve, se dívá na tvářičku plačícího dítěte. Rozpačitě bere dítě v povijanu do náruče. Člověk, který ještě neví, jak utišit dětský pláč. Člověk, který ještě před okamžikem zažíval dříve nepředstavitelnou bolest. Dítě znenadání přestane plakat. Možná ucítilo známou vůni. Možná jsou spolu stále spojeni. Černé oči novorozence, zatím nevidoucí, se upřou na ženin obličej, odkud přichází hlas. Aniž by věděli, co se právě započalo, jsou stále spojeni. Uprostřed ticha, ve kterém se vznáší vůně krve. Zatímco těla odděluje bílý povijan. 17

Novorozenecká košilka

První dítě, které moje maminka povila, prý zemřelo pouhé dvě hodiny po narození. Byla to holčička s tváří bílou jako úplněk rýžového koláčku. Přišla na svět předčasně, v pouhém osmém měsíci těhotenství, tělíčko měla proto velmi drobné, ale oči, nos i rtíky prý ohraničovaly čisté půvabné linie. Máma mi říkala, že nikdy nezapomene, jak holčička otevřela černé oči a upřeně se na ni zadívala. Máma s tátou tehdy bydleli v osamělém stavení blízko vesnice, kde tátovi přidělili místo učitele na základní škole. Jednou dopoledne, přestože do termínu zbývalo mnoho času a máma se na porod zatím nechystala, jí praskla plodová voda. Nablízku nikdo nebyl. Jediný telefonní přístroj ve vesnici se nacházel v malém koloniálu naproti zastávce autobusu, dvacet minut pěšky od domu. Do konce tátovy pracovní doby zbývalo víc než šest hodin. Přicházely první mrazíky. Dvaadvacetiletá maminka se po čtyřech odšourala do kuchyně, popadla první hrnec, co byl po ruce, nalila do něj vodu a vyvařila v něm nůžky. Když 21

prohledávala krabici se šitím, našla ústřižek bílého plátna, velkého právě tak na košilku pro novorozence. Zatímco přemáhala bolestivé stahy, stehovala látku a u toho ji skrápěla slzami strachu. Když měla košilku hotovou, připravila k ní malou pokrývku, kterou chtěla použít jako povijan, a dál čekala mezi stále četnějšími a pronikavějšími návaly bolesti. Pak konečně o samotě porodila. Sama přestřihla pupeční šňůru. Na malé tělíčko umazané od krve navlékla právě ušitou košilku. Neumírej, prosím tě! opakovala polohlasně, zatímco k sobě tiskla tenkým hlasem plačící děťátko, tak maličké, že se skoro vešlo do dlaně. Víčka, zprvu pevně sevřená, se asi po hodině z ničeho nic otevřela. Maminka se zadívala do těch černých očí a znovu zašeptala. Neumírej, prosím! Za další hodinu holčička umřela. Máma zůstala ležet na boku s dítětem v náručí. Cítila, jak z tělíčka postupně vyprchává teplo. Neuronila už ani slzu.

Rýžový koláček

Loni na jaře se mě kdosi zeptal, zda jsem v dětství prodělala zážitek, který by mě sblížil se smutkem. Bylo to během nahrávání rozhovoru pro rozhlasovou stanici. V ten okamžik jsem si náhle vzpomněla na onu smrt. Na onen příběh, uvnitř kterého jsem dospívala. Nejbezmocnější tvor mezi všemi mláďaty. Holčička rozkošná a bílá jako rýžový koláček. Příběh toho, jak jsem se zrodila a rostla v místě její smrti. Co znamená, když se řekne, že byla bílá jako rýžový koláček? Lámala jsem si nad tím hlavu, až jednou, v necelých šesti letech, jsem to během přípravy koláčků songpchjon na svátek čchusok najednou pochopila. Koláčky z běloskvoucího rýžového těsta, pečlivě prohněteného a vytvarovaného do malých půlměsíčků, vyzařovaly ještě předtím, než se daly vařit do páry, nadpozemský půvab. Zatímco po uvaření, když pak ležely vyskládané na talíři, navrchu ozdobené snítkami borovicového jehličí, už tomu půvabu nedokázaly dostát. Koláčky, jejichž barva i textura se působením horkých par v napařovacím hrnci proměnily a jejichž povrch se teď leskl 23

sladce vonícím sezamovým olejem, sice chutnaly skvěle, ale neměly nic společného s oslňujícím půvabem syrového rýžového těsta. Máma musela mít na mysli neuvařený rýžový koláček, napadlo mě tehdy. Tak čistý to musel být obličejík. Rázem se mi sevřel žaludek, jako by na něj zatlačil kus oceli. Tenhle příběh jsem loni na jaře v nahrávacím studiu nevyprávěla. Namísto toho jsem mluvila o psovi z mého dětství. Snížek umřel v zimě, když mi bylo pět. V jeho žilách kolovala krev plemene čindo a byl neobyčejně bystrý. Zbyla mi po něm jedna černobílá fotografie, na které spolu způsobně pózujeme, ale přestože to zní překvapivě, nemám na jeho život žádnou vzpomínku. Jasně si pamatuji jen ráno onoho dne, kdy vydechl naposledy. Bílá srst, černé oči, dosud vlhký čumák. Od toho dne až dodnes zůstávám člověkem, který nemá ke psům žádný vztah. Člověkem, který nedokáže vztáhnout k psovi ruku a podrbat ho za krkem.

Mlha

Proč se mi v tomhle cizím městě neustále vynořují dávno ztracené vzpomínky? Když kráčím ulicemi, nerozumím téměř ničemu z toho, co říkají lidé, kteří mě zblízka míjejí, ani z toho, co je natištěno na vývěsních štítech, kolem nichž procházím. Občas, když jako pohyblivý úlomek pevniny proplouvám mezi chodci, připadá mi, jako bych byla uvězněná v žaláři vlastního těla. Zdá se mi, že jsem odříznutá od okolí a uzavřená o samotě jen se svými vzpomínkami a s rodným jazykem, který je s nimi nerozlučně spojen. Jak se izolace prohlubuje, nenadálé vzpomínky se stávají živějšími. Těžknou, jako by mě chtěly ochromit. Až mě někdy napadá, že to místo, kam jsem uplynulého léta utekla, není neznámé město na druhé straně zeměkoule, ale kout kdesi uvnitř mě samotné. Město teď halí mlha před rozbřeskem. Hranice mezi zemí a nebem se ztratila. Při pohledu z ok na rozeznávám jen dvě rozpité siluety smolně černých topolů, stojících asi pět metrů před budovou, jinak je všude bílo. Dá se tomu vůbec říkat „bílo“? Tomu těkavému pohybu 25

obrovské vodní masy, která se neslyšně chvěje mezi tímhle a oním světem, zatímco každou z jejích studených částeček obtěžkává černí nasáklá temnota? Vybavuje se mi jedno dávné, podobně zamlžené ráno na ostrově. Společně s ostatními výletníky jsme kráčeli cestou podél mořského útesu. Borovice rozeseté po pobřeží, jejichž obrysy se střídavě zjevují a mizí. Sráz z našedlého kamene. Výletníci shlížející k černým vlnám, přelévajícím se pod chuchvalci mlhy. Záda odvrácených postav, oproti jindy podivně zachmuřených. Teprve když jsme druhý den odpoledne znovu kráčeli stejnou pěšinou, uvědomila jsem si, jak obyčejná je okolní krajina. Tajemná slatina se ukázala být jen vyschlou kaluží plnou prachu. Včera tak nadpozemsky prchavé borovice rostly vysázené v řadě za drátěným plotem. Moře se skvělo nádhernou, jasně modrou barvou, jako z pohlednice pro turisty. Všechny věci se stáhly do vlastních obrysů a tajily dech. Se zadrženým dechem čekaly na další mlhu. Co asi dělají duchové tohoto města za noci, kdy je mlha hustá jako dnes? Vykradli se tiše na procházku do mlhy, na kterou tak dlouho se zatajeným dechem čekali? Pronášejí do rozptýlených částeček vody, která odbarví do bíla všechno včetně hlasu, mně nesrozumitelné pozdravy? Nebo se jen mlčky vítají pokynutím hlavou? 26

Bílé město

Dívala jsem se na filmové záběry pořízené na jaře roku 1945 z amerického letounu. Bylo to v kinosále na druhém podlaží válečného památníku zbudovaného na východě města. Z filmových titulků jsem se dozvěděla, že od října roku 1944 bylo za dobu jen o málo delší než šest měsíců zničeno na devadesát pět procent města. Uvádělo se tam, že město, které se jako jediné v Evropě vzepřelo nacistům a povstalo k odboji – to město, které se během září 1944 pokusilo za dramatických okolností vytlačit německé vojsko a ustavit samosprávu – chtěl Hitler všemi dostupnými prostředky exemplárně vymazat z povrchu světa. Když zpočátku kamera zabírala město z výšky, zdálo se, že krajinu přikryl mráz. Na souvislé vrstvě bílého sněhu či ledu se tu a tam černaly tmavé skvrny, podobné shlukům spadaných sazí. Jak letadlo klesalo níž, tvář města se přibližovala. Neležel na ní ani sníh, ani sazemi ušpiněný led. Všechny domy byly srovnány se zemí. Bílé sutiny z roztříštěných zdí, které oheň místy sežehl na černý popel, se rozprostíraly, kam až oko dohlédlo. 27