C. L. PATTISON Spolubydlící
Spolubydlici.indd 3
07.01.20 11:14
Přeložila Drahomíra Michnová
THE HOUSEMATE Copyright © 2019 C. L. Pattison Translation © Drahomíra Michnová, 2019 ISBN 978-80-242-6467-7
Spolubydlici.indd 4
07.01.20 11:14
Nevzpomínám si, co mě přivedlo k tomu zarostlému lesíku na kraji našeho parku. Možná krásná hra světla probleskujícího mezi listím stromů, nebo snad smích, který se odtamtud ozýval? Nezáleží na tom. Když jsem se do toho lesíka odvážila, uviděla jsem něco, při čem se mi leknutím zhoupl žaludek. Byl to podobný pocit, jako když se přepočítáte při chůzi potmě do schodů a šlápnete na schod, který tam není. V tom okamžiku mi všechno kolem připadalo neskutečné, barvy příliš syté – pronikavě modré nebe, jasně zelený mech, nezbedný vánek, který mě hladil po pažích a nohou a zlehka mi zvedal konečky vlasů. Schovala jsem se za strom a pozorovala ji s tou nepřítelkyní, poslouchala jsem tichý smích, který stoupal jako rozložený akord, a můj mozek se snažil pochopit hloubku její zrady. Nejdřív jsem chtěla utéct – rychle a hodně daleko, utéct před jejich namyšlenými úsměvy a hloupými posměšky. Ale pak mě popadl vztek, který se ve mně vzdouval a rostl, a naplňoval každou mou tepnu a žílu, až se mi oči tlačily z důlků. Chtěla jsem jí zatnout nehty do obličeje, rozdrásat tu usměvavou tvářičku a vyrýt do ní dlouhé škrábance. Chtěla jsem, aby ječela, 5
Spolubydlici.indd 5
07.01.20 11:14
C . L . Pat t i s o n
svíjela se, krvácela. Chtěla jsem, aby její bolest trvala věčně. A nakonec jsem dosáhla svého; obvykle to tak bývá. Vyžadovalo to plán a určitou dávku lstivosti, ale když došlo na věc, byla krotká jako jehňátko před porážkou. Až do samotného konce neměla nejmenší podezření. A v té chvíli se mi trpká pachuť v ústech změnila v náhlou, vzdouvající se vlnu radosti.
6
Spolubydlici.indd 6
07.01.20 11:14
1 Megan Já ji uviděla první. Malou smetanově bílou kartičku ve spodní řadě, druhou zleva. Nebylo na ní nic lákavého, nic, po čem byste ihned skočili, písmo svědčilo o tom, že byla psaná ve spěchu, stručně, chyběla interpunkce – prostě se mi zdálo, že pisatel neměl moc času se tímhle inzerátem důkladně zabývat. Mezi ostatními různými nabídkami v inzertní vitríně obchodu s potravinami, v nichž lidé nabízeli kola, hlídání dětí či mláďata morčat do dobrých rukou, jste ji mohli snadno přehlédnout. Otřela jsem umolousané sklo rukávem a naklonila jsem se blíž, abych na text lépe viděla. Když jsem ta slova četla, úplně se mi zatočila hlava, zpotily se mi dlaně a srdce se mi rozbušilo. Potvrdilo se mi, že jsme udělaly dobře, když jsme si daly na čas, nasadily svou laťku dost vysoko a hledaly něco, co by splňovalo všechny naše požadavky. Konečně se zdálo, že nám trpělivost přinesla růže. Nemohla jsem se dočkat, až se o ten úžasný objev podělím s Chloe, takže jsem za ní hned běžela do obchodu. Dveře byly otevřené, rozhlížela jsem se, kde je, a uviděla 7
Spolubydlici.indd 7
07.01.20 11:14
C . L . Pat t i s o n
jsem ji u pokladny. Právě se napůl otočila a přehodila si naditou plátěnou kabelu přes rameno. Zamávala jsem na ni, aby si mě všimla, a gestem jí naznačila, že má přijít za mnou. „Myslím, že pánbůh vyslyšel naše modlitby,“ vychrlila jsem na ni, když za mnou přišla. Bez dalšího vysvětlování jsem ji odvedla k vitríně s inzeráty. „Přečti si tohle,“ poklepala jsem prstem na sklo. Naklonila se, nákupní taška jí sklouzla z ramene až na zem. „Bellevue Rise?“ četla nahlas a zvedla obočí. „To je někde tam u hřbitova, ne?“ Přikývla jsem. „Jo.“ „Copak jsme se nedomluvily, že chceme něco, odkud by to bylo na nějakou zastávku místní dopravy maximálně deset minut pěšky?“ „Je to šestnáct minut chůze k nadzemce,“ odpověděla jsem pohotově. „Čtrnáct, když jdeš svižným tempem. Žádný problém.“ Chloe našpulila dolní ret a odfoukla pramen medově hnědých vlasů, který jí spadl do očí. „No, to asi není,“ připustila. Otočila se zase k vitríně a znovu si přečetla inzerát. „Ksak ru,“ zamumlala. „Co je?“ zeptala jsem se a nedokázala jsem potlačit netrpělivost v hlase. „Je to pronájem se vším nábytkem a zařízením. Vzpomeň si, jak nás štvalo bydlet v bytě mezi starým a nevkusným harampádím majitele.“ „Neodsuzujme něco, co jsme ještě neviděly. Vždyť to může být zařízené přesně podle časopisu Krásný domov!“ Ušklíbla se. „To sotva.“ Viděla jsem, že není moc nadšená, tak jsem prosebně sepjala ruce. 8
Spolubydlici.indd 8
07.01.20 11:14
Spolubydlící
„Chloe, neblázni! Je to domek. Se zahradou, velkou kuchyní, příslušenstvím a dvěma samostatnými pokoji pro dvě osoby. Bude to milionkrát lepší než ty byty jako králíkárny, na které jsme se dívaly.“ Znovu pohlédla na kartičku s inzerátem a v očích jí toužebně zasvítilo. „Bylo by skvělé mít pro sebe celý domek a cestu na zastávku bych asi zvládla. Ale nepřehlédly jsme tu jeden dost velký problém?“ Sklopila jsem zrak a rýpla špičkou boty do staré žvýkačky pevně přilepené k chodníku. „Myslíš snad ten nájem?“ Chloe obrátila oči v sloup. „Samozřejmě že mluvím o nájmu; je mnohem vyšší, než si můžeme dovolit, hlavně když přičteš náklady za dojíždění.“ „Věř mi, že tu cenu dokážu usmlouvat,“ vyhrkla jsem sebevědomě. „Vzpomínáš, jak jsem koupila v Marrákeši ty ručně tkané přehozy? Sedmdesát pět procent sleva, to bylo dobré, ne?“ Chloe se při vzpomínce na naši dvoutýdenní dovolenou v Maroku usmála – jednu z mnoha fajn dovolených, které jsme spolu prožily. „Jo, to však nemělo nic společného s tvým talentem smlouvat. Prostě ses tomu stánkaři líbila,“ culila se. „A kromě toho oni očekávají, že budeš smlouvat. Právě proto bylo na tom tržišti všechno tak předražené.“ Naoko jsem se zamračila. „Pěkně jsi mi to nandala, to se musí nechat!“ Sáhla jsem do kapsy, vyndala mobil a zamávala jím Chloe před obličejem. „Tak co? Mám panu domácímu zavolat a domluvit prohlídku v nejbližším možném termínu? Tahle nabídka tu nebude viset dlouho.“ Chloe pokrčila rameny. „Proč ne… co tím můžeme ztratit?“ • 9
Spolubydlici.indd 9
07.01.20 11:14
C . L . Pat t i s o n
Už šest týdnů jsme s Chloe sháněly nějaké skvělé bydlení. Seznámily jsme se před dvanácti lety na ukázkové hodině argentinského tanga, ještě na univerzitě. Tango šlo brzy stranou, avšak mezi námi vzniklo neotřesitelné přátelství, které přežilo i řadu našich známostí, rok, který Chloe strávila v Praze, můj půlroční výlet do jihovýchodní Asie a tolik změn adres, že už ani nestálo za to si je všechny pamatovat. Třebaže jsme po většinu doby našeho přátelství bydlely nejméně skoro dvě stě kilometrů od sebe, prožívaly jsme spolu to dobré i zlé. Když mě jednou nečekaně skolila silná žaludeční neuróza, Chloe vážila čtyřhodinovou okružní cestu veřejnou dopravou k lůžku nemocné, vyzbrojená vonnými olejíčky, domácí limonádou, a ještě mi prozradila svoje heslo na placené online filmy. A když zase ona zjistila, že ji její přítel už tři roky podvádí se svou finanční poradkyní, přichystala jsem jí překvapení v podobě relaxačního víkendu v lázních pro nás obě. Tím jsem svou nejlepší kamarádku nejen rozptýlila, což velice potřebovala, ale také jsem toho času využila k tomu, abych jí rozmluvila nerozumný nápad, že svému nevěrníkovi ztropí skandál, protože chtěla oznámit jeho profesní selhání. Takto jsem jí ušetřila spoustu času, energie a s největší pravděpodobností i pořádný trapas. Je to opravdu zvláštní, protože jsme ve skutečnosti zcela protikladné typy. Chloe pracuje jako návrhářka scény pro jedno slibně se rozvíjející londýnské divadlo. Má tvůrčího ducha, je spontánní a velice citlivá; prostě srdce na dlani a vždycky dokáže najít v lidech to dobré. Já jsem spíš přírodovědný typ. Pracuju jako lékárnice. Jsem klidnější než Chloe a také opatrnější a rozvážnější. Miluju řád a pořádek. Když něco dělám, vždycky si to dokonale promyslím a naplánuju. Takže naše přátelství by teoreticky nemělo fungovat, ale z nějakých nevysvětlitelných důvodů klape. Japonci 10
Spolubydlici.indd 10
07.01.20 11:14
Spolubydlící
pro to mají takové slovo – kenzoku. V doslovném překladu znamená „rodina“. Je to to nejpevnější spojení, které existuje, dokonce pevnější než spřízněnost duší – skoro jako byste se s někým znali už v nějakém minulém životě. Až donedávna jsem žila na jižním pobřeží a zaskakovala v různých ordinacích praktických lékařů… žádná procházka růžovým sadem to tedy nebyla, avšak plat docela slušný. Chtěla jsem se na čas přestěhovat do Londýna – nejen kvůli práci, ale abych byla blíž Chloe. A před třemi měsíci se mi podařilo sehnat si místo v jedné londýnské fakultní nemocnici. Od té doby jsem dočasně bydlela v nemocniční ubytovně, jenže teď i Chloe měla zakrátko vypršet nájemní smlouva, bydlela zatím v pronajatém bytě s více lidmi, takže jsme se rozhodly, že si seženeme něco, kde bychom už bydlely jen spolu. Bohužel se ukázalo, že je to trochu složitější, než jsme si myslely. Trávily jsme spoustu času hledáním na internetu, ale trh s pronájmy byl v Londýně krutý, poptávka větší než nabídka a my prožívaly mnohá zklamání. Byla by to opravdu obrovská klika, kdyby se ukázalo, že nás nějaká stručná nabídka na malé kartičce v jakémsi obchodě spasí.
11
Spolubydlici.indd 11
07.01.20 11:14
2 Chloe Když jsme dorazily na Bellevue Rise, slunce už zapadalo. Nad číslem 46 ještě ležel závoj utkaný z posledních zlatavých paprsků. Šlo o dům ve viktoriánském stylu – poslední v souvislé řadě, v ulici, která se zdála užší, než ve skutečnosti byla, protože značnou část jejího prostoru zabírala auta zaparkovaná napříč a ne podél okraje obou chodníků, a to po celé délce ulice. Přijely jsme tam rovnou z práce a podpatky vyměnily za pohodlné boty, protože od zastávky městské dopravy to bylo podle Meganina odhadu ještě přesně šestnáct minut pěšky. Pak jsme chvíli stály na chodníku a prohlížely si dům z červených cihel s pěknými arkýřovými okny, která na nás okamžitě učinila příznivý dojem. Malou předzahrádku ohraničoval nízký živý plot zoufale volající po zastřižení. Cestičku ke vchodu do domu zdobily dva velké keře nádherně růžových růží, momentálně v plném květu. Než jsme stačily zazvonit, dveře se otevřely a zevnitř k nám zavanul zatuchlý pach dlouho nevyvětraných vůní někdejších jídel, který mi připomněl dobu, kdy jsem si jako 12
Spolubydlici.indd 12
07.01.20 11:14
Spolubydlící
maturantka v létě přivydělávala žebráckou almužnu v jednom pečovatelském domě a smrdělo to tam podobně. Majiteli domu mohlo být něco přes šedesát; měl úzký dlouhý obličej a přísný výraz mu vyryl hluboké vrásky kolem úst. Nepředstavil se, jen nás obdařil rychlým a pevným stiskem ruky a jeho chování vyjadřovalo, že má důležitější věci na práci. Bez jakýchkoli dalších řečí nás uvedl do úzké chodby, jejíž stěny zdobila nahodilá sbírka obrázků s květinovými motivy. „Začneme tady,“ oznámil a otevřel jedny panelové dveře. Megan ho následovala, ale já otálela na prahu a prohlížela jsem si odtamtud místnost před sebou. Byl to obývací pokoj, prostorný a s vysokým stropem. Nábytek byl elegantně rozestavený. Židle s vysokými opěradly měly dokonale vyřezávané nohy, nechyběly tu rozviklané malé stolečky a pochybně vyhlížející pohovka potažená pruhovanou látkou, už značně vybledlou. Na protější stěně jsem uviděla krásný krb s železnou mříží ozdobenou zetlelými sušenými kvě tinami. „To je hezký pokoj, a velký,“ poznamenala Megan. „Původně to byly dva pokoje, ale probourali jsme zeď a udělali z něj jeden,“ vysvětlil majitel. Vešla jsem dovnitř a hned jsem si všimla, že tu chybí jakékoli předměty osobního rázu – knihy, hrníčky na kávu, ovladač k televizi. „Předešlí nájemníci se už odstěhovali?“ zeptala jsem se. „Žádní předešlí nájemníci tu nebyli,“ odpověděl pan domácí. „Dům patřil mé sestře. Loni zemřela a dědické řízení skončilo nedávno.“ Prohrábl si stříbrné vlasy. „Moje manželka je toho názoru, že mám dům prodat, ale situace na trhu s nemovitostmi je teď docela špatná, takže jsme se rozhodli, že ještě počkáme, aspoň rok dva.“ 13
Spolubydlici.indd 13
07.01.20 11:14
C . L . Pat t i s o n
Megan přejela rukou po opěradle křesla. „Je tu dost starého nábytku,“ přešla jako obvykle rovnou k věci. „Neuvažoval jste o tom, že ho někde uskladníte?“ Muž zavrtěl hlavou. „Na to nemám čas. Buďto berte, nebo nechte být.“ „Myslím, že je to tu báječné,“ ozvala jsem se rychle a nemohla odtrhnout pohled od stojacích hodin v rohu pokoje. Jejich zvučný tikot narušoval ticho. „Jako v nějakém filmu.“ Majitel se pousmál a zamířil ke dveřím, považoval tu krátkou prohlídku obývacího pokoje za skončenou. Šly jsme za ním chodbou do skromné kuchyně vybavené zastaralou kuchyňskou linkou. Břidlicové dlaždice podlahy byly ošlapané. V rohu zbylo místo už jen na selský stůl s pomalovanými nohami, kolem něj stálo pět nesourodých židlí. „Vím, že to tu nevypadá bůhvíjak moderně, ale máte tu vše potřebné,“ zdůraznil. Předváděl nám vybavení kuchyně, otvíral dvířka skříněk. „Kombinovaný bojler, ledničku s mrazákem, pračku, myčku…“ Přešel k zadním dveřím kuchyně a vyhlédl přes sklo do zahrady, na kterou padal soumrak. Ruce měl v kapsách kalhot, cinkaly mu tam nějaké mince. „Jak vidíte, zahrada je docela velká a v kůlně najdete dokonale fungující sekačku. Elektrickou, ne benzinovou. Takže se snadno ovládá. Za dveřmi je pěkná malá teráska. Nechal jsem ji vydláždit pískovcovými dlaždicemi a vypadá to moc hezky.“ „Mně se líbí ta pergola,“ ukázala Megan na masivní přístřešek z trámů postavený na vyvýšené betonové plošině na konci zahrady. Byl porostlý popínavými rostlinami, ale v nastávajícím soumraku už nebylo dobře vidět, o jaké druhy jde. „Ano, je krásná na jaře, hlavně ten klematis je nádherný. Moje sestra tam moc ráda sedávala.“ Křečovitě se usmál 14
Spolubydlici.indd 14
07.01.20 11:14
Spolubydlící
a zaklonil hlavu s pohledem na strop. „Nahoře jsou další pokoje, jestli se chcete podívat. Zůstanu tady, pokud vám to nevadí. Schody jsou dost příkré a mě čeká výměna kolenního kloubu.“ Ložnice s velkým arkýřovým oknem skýtajícím výhled do ulice už nebyla tak extravagantně zařízená jako obývák přímo pod ní. Stála v ní velká postel s mosaznou kostrou. Megan na ni sebou okamžitě plácla a rozpažila. „Tak co, jaká je?“ zeptala jsem se. Přešla jsem k bíle natřenému šatníku a prstem přejela po jeho jemně zdobených hranách. „Je opravdu krásný. Sestra pana domácího měla očividně vkus.“ „Hm, na můj vkus je to trochu přeplácané,“ ušklíbla se Megan a vstala. „Tak pojď, podíváme se dál.“ Druhý pokoj už nebyl tak elegantní jako ten první, neměl tak vysoký původní strop, ale mně připadal mnohem útulnější. V jednom rohu stál mahagonový šatník, v němž se ukrývala spousta pokřivených kovových ramínek na šaty, a vedle něj toaletní stolek se zrcadlem a květovaným taburetkem. Protější stěnu pokrytou mírně se odchlipující tapetou se zlatými liliemi zabíral divan. „Můžeš si nechat ten větší pokoj, jestli chceš,“ navrhla jsem, když jsem si všimla stahovacího okna, z něhož byl výhled do zahrady. „Mně se mnohem víc líbí tenhle.“ „Ty už ses rozhodla, že se sem nastěhuješ?“ zeptala se Megan a v jejím hlase bylo znát překvapení. „Nechceš si to trochu rozmyslet?“ Důrazně jsem zavrtěla hlavou. „Co si rozmýšlet? Nic lepšího, než je tohle, neseženeme. Ano, nábytek není úplně podle našeho vkusu a dům je trochu dál od města, než jsme chtěly, ale pořád je zdaleka ten nejhezčí, jaký jsme viděly.“ 15
Spolubydlici.indd 15
07.01.20 11:14
C . L . Pat t i s o n
„Jaaasně!“ Megan vítězoslavně mávla pěstí do vzduchu. „Věděla jsem, že Bellevue Rise bude to pravé ořechové!“ Musela jsem se usmát. Megan se nemýlila, když měla z tohoto místa už předem dobrý pocit. Často si říkám, že je mnohem intuitivnější, než si uvědomuje. Kývla jsem bradou ke dveřím. „Ještě si rychle prohlédneme koupelnu, co říkáš? Pak půjdeme dolů a provedeme nátlak na majitele.“ Koupelna neskýtala žádná překvapení. Byla v ní sice nová vana se sprchou, ale všechno ostatní vybavení mělo nejlepší léta dávno za sebou. Nad umyvadlem se skvrnami od rzi viselo poloslepé zrcadlo a černobílé linoleum se na okrajích kroutilo. „Aspoň tu je koupelna v patře,“ zdůraznila jsem, když jsme zase vyšly na podestu schodiště. „Spousta viktoriánských domů ji nemá vůbec.“ V té chvíli jsem zahlédla po své levici dveře z borového dřeva, kterých jsem si předtím nevšimla. Svým vzhledem neladily s ostatními a byly zasazené v neobvyklém úhlu, jako by je tam někdo instaloval až později. „Copak ale je tady?“ zamumlala jsem. „Asi nějaká větraná spíž,“ mínila Megan, která už byla na schodech, nemohla se dočkat, až začne vyjednávat. Zvědavě jsem otočila keramickou dveřní koulí. Dveře se s hlasitým skřípotem otevřely. „Páni!“ vydechla jsem nahlas, když jsem uviděla, co je za nimi. „Tohle jsem nečekala!“ Megan se zastavila a ohlédla se přes rameno. „Co tam je?“ „Pojď se podívat sama.“ Vkročila jsem do místnosti. Byla malá, jen o něco větší než nějaká komora, a obsahovala staromódní psací stůl se sklopnou deskou potaženou zelenou kůží, odřenou židli a nízkou knihovničku. Dřevěné obložení stěn bylo zakončené ozdobnou lištou a natřené uklidňujícím odstínem zelené. 16
Spolubydlici.indd 16
07.01.20 11:14
Spolubydlící
Megan se vynořila vedle mě. „Nepamatuju si, že by v tom inzerátu byla zmínka o nějaké pracovně,“ poznamenala s údivem. „Ne, ale je to fantastický bonus,“ nadchla jsem se při představě, jaké tato místnůstka skýtá možnosti. „Jen pomysli, že se sem budeme moct zašít, když budeme pracovat z domu, a nebudeme muset blokovat kuchyňský stůl laptopy!“ „Ale já nikdy nepracuju z domu,“ připomněla Megan, což byla pravda. „No tak si sem vždycky zalezeš, až budeš chtít jít na seznamku. Určitě oceníš trochu soukromí, když budeš posílat selfíčka nahoře bez,“ škádlila jsem ji a dloubla ji přitom rozverně do žeber. „Jsi drzá jako opice!“ durdila se. „Vždyť si jen dělám legraci, drahoušku,“ objala jsem ji kolem krku. „Víš, že tě fakt miluju.“ Ztišila jsem hlas do šepotu. „Vážně, Meg, musíme toho majitele přemluvit, aby snížil nájem. Umřu, jestli tenhle dům nezískáme!“ Megan souhlasně přikývla. „Nech to na mně.“ Našly jsme ho ještě v kuchyni, něco kutil pod dřezem. „Tak jste si to pořádně prohlédly?“ zeptal se, opřel se dlaněmi o stehna a s námahou vstal. „Ano,“ přitakala Megan. „Chtěly bychom vám učinit nabídku.“ Majitel zvedl ruce jako policista řídící dopravu. „Kdepak, žádné nabídky nepřijímám. Sám jsem si to prověřil, vím, za kolik se tu pronajímají domy, a myslím si, že výše nájmu je víc než rozumná.“ Cítila jsem se jako zklamané děcko. „Hm, dobrá,“ řekla Megan, její sebevědomí očividně dostalo trhliny. „Nájem sice je rozumný, ale my si to nemůžeme dovolit. Opravdu byste nám trochu neslevil?“ 17
Spolubydlici.indd 17
07.01.20 11:14
C . L . Pat t i s o n
Muž unaveně vzdychl. „Lituju, ale ne. Nejste jediné, kdo mají o dům zájem. Zítra se na něj přijdou podívat další dva zájemci.“ Hlasitě jsem zaúpěla. „Ale my bychom byly vzorné nájemnice. Obě máme dobré zaměstnání a můžeme vám poskytnout ty nejlepší reference.“ „To je všechno pěkné, ale reference hypotéku nezaplatí.“ Skousla jsem si spodní ret a vrhla na Megan vyděšený pohled. „Prosím,“ žadonila Megan. „Opravdu se nám to tu strašně líbí.“ Stáli jsme mlčky, nikdo nebyl ochotný překonat mrtvý bod. Majitel se pak zatvářil zamyšleně. „Je tu jiná možnost,“ poznamenal. S očekáváním jsem se na něj podívala. „Ano?“ „Ta pracovna,“ pokračoval. „Vím, je malá – moje sestra z ní velkou část obětovala na tu koupelnu – ale mohla by se předělat na třetí pokoj. Rád bych odstranil stávající nábytek a dal tam postel a prádelník. Možná by se tam vešel ještě i šatník.“ Megan svraštila obočí, jako by nechápala, kam tím majitel míří. „A pak?“ Netrpělivě rozhodil rukama. „A pak byste si musely sehnat někoho třetího jako spolubydlícího. Vzhledem k velikosti toho pokoje by platil méně než vy, bylo by to fér.“ Zalil mě pocit úlevy, ale Megan k mému úleku začala vrtět hlavou. „Je mi líto, ale to by nešlo,“ odsekla. „Obě už máme po krk bydlení s dalšími lidmi. Chceme –“ Zarazila se v půli věty, umlčel ji můj šťouchanec do hrudi. 18
Spolubydlici.indd 18
07.01.20 11:14
Spolubydlící
„To je podle mě báječný nápad,“ ujistila jsem rychle majitele. Ignorovala jsem Meganino zalapání po dechu a podala majiteli ruku. „Jsme domluveni; kdy můžeme podepsat smlouvu?“
19
Spolubydlici.indd 19
07.01.20 11:14
3 Megan Bydlely jsme v Bellevue Rise už dva týdny a začínaly jsme se tam cítit doma. Než jsme se začaly rozhlížet po nějaké spolubydlící, rozhodly jsme se, že strávíme trochu času tím, abychom z čísla 46 udělaly příbytek dle našeho vkusu, i když to znamenalo, že budeme muset zaplatit nájem v plné výši. Ponurá chodba se změnila k nepoznání. Sundaly jsme obrázky s květinovými motivy a Chloe je nahradila řadou veselých abstraktních obrázků, které vysvobodila z divadelní rekvizitárny. Na zem jsme položily orientální běhoun a světlo poskytovaly dvě nástěnné lampy se stejnými stínítky ve stylu art deco. Obývák oživily zbrusu nové polštáře, velké stolní lampy a mé krásné marocké šátky a v pokojích nahoře jsme sundaly nepěkné brokátové závěsy a pověsily do oken jen lehounké jemné záclony, moc krásné, navíc jsme je pořídily ve slevě v nedalekém obchodě. Majitel dostál svému slibu a předělal starou pracovnu, a i když se místnůstka nedala nijak zvětšit, stal se z ní teď pěkný a funkční pokojík pro jednu osobu s trochou úložného prostoru. 20
Spolubydlici.indd 20
07.01.20 11:14
Spolubydlící
Před pár dny jsme zveřejnily na webových stránkách inzerát, v němž jsme nabídly „volný pokoj“. Díky poměrně nízkému nájemnému, které jsme požadovaly, se nám ozvala řada zájemkyň – jejich počet jsme po vzrušené diskuzi zredukovaly na šest, z nichž si vybereme. S první kandidátkou jsme mluvily včera a výsledný dojem můžu vyjádřit jedním slovem: nevyhovující. Ne že by byla nějak nepříjemná; prostě jsme neměly absolutně nic společného. Chloe a já nejsme vybíravé; vždyť si nehledáme žádnou celoživotní kamarádku. Chceme jen někoho s podobnými zájmy, někoho společenského, s kým se bez problémů bydlí. Někoho normálního. Netřeba říkat, že jsme doufaly, že kandidátka, která měla přijít dnes, bude lepší. „Jakže se jmenuje?“ zeptala se Chloe, když jsme před jejím příchodem dávaly do pořádku obývák. Složila jsem marocký šál a elegantně ho naaranžovala na opěrku gauče. „Samantha Charlesworthová. Dvaatřicet let, na volné noze. Moc toho o sobě v e-mailu neprozradila.“ Chloe se podívala na stojací hodiny. „Má přijít za patnáct minut, je čas postavit na čaj.“ Zašklebila jsem se při vzpomínce na včerejší úmorné setkání. „Není moc brzy na něco silnějšího?“ Chloe trochu pokrčila rameny. „Tři čtvrtě na šest, to je skoro čas na gé a té.“ „Výborně,“ zaradovala jsem se. „Namíchej mi velký. A hodně ledu, prosím.“ Překvapilo mě, když se ani ne za pět minut ozval domovní zvonek, tedy zvonkohra venku nade dveřmi zarostlá šlahouny břečťanu. Odhodila jsem polštář, který jsem právě natřásala, a spěchala do chodby. Když jsem otevřela, na prahu stála vysoká štíhlá žena s výrazným nosem a velkou pusou, 21
Spolubydlici.indd 21
07.01.20 11:14
C . L . Pat t i s o n
trochu pootevřené rty odhalovaly přitažlivý horní předkus. Byla elegantně oblečená, černé úzké kalhoty s vsazenými klíny na nohavicích a pončo korálové barvy. „Promiňte, vím, že jdu brzy,“ omluvila se a upravila si rukou se spoustou cinkajících stříbrných náramků vlasy. „Netušila jsem, že vlaky jižně od řeky jezdí tak rychle. Myslela jsem, že cesta sem bude trvat mnohem déle.“ „Dobrý den,“ pozdravila jsem a ustoupila, aby mohla vejít. „Jsem Megan a vy musíte být Samantha.“ „Ano,“ odpověděla s úsměvem. „Ale všichni mi říkají Sammi.“ Chloe už byla za mnou. „Dobrý den, Sammi. Jsem Chloe, pojďte dál,“ volala mi přes rameno. Když Sammi překročila práh, Chloe ukázala na láhev ginu, kterou držela v ruce. „Zrovna si s Meg chceme dát drink. Dáte si s námi?“ Sammi sotva znatelně přikývla. „Díky, to by bylo báječné; mám za sebou hrozně náročný den v kanceláři.“ Mluvila dobře, i když se mi zazdálo, že jsem v jejím hlase zaslechla trochu nosovou výslovnost, typickou pro lidi z oblastí kolem ústí Temže. „Co přesně děláte?“ zajímalo mě, když jsem za ní zavřela dveře. Její oříškově hnědé oči si mě rychle prohlédly, pak se mi zase zadívaly do obličeje. „Jsem módní žurnalistka na volné noze. Většinou pracuju z domu, ale tento týden mám nějakou práci v redakci Marie Claire.“ Musím přiznat, že to na mě udělalo dojem. Na Chloe očividně taky. „Páni, to musí být úžasné. To musíte chodit na všechny módní přehlídky?“ zeptala se dychtivě. „Na některé. Loni jsem referovala o Milánském týdnu módy a momentálně dělám po přehlídkách rozhovory s nadějnými návrháři v rámci Londýnského týdne módy.“ 22
Spolubydlici.indd 22
07.01.20 11:14
Spolubydlící
Ještě působivější. „To je asi moc zajímavý způsob, jak si vydělávat na živobytí,“ poznamenala jsem. „Já vím,“ odpověděla a koketně si položila dlaně na tváře. „Dělám tuhle práci už přes deset let a pořád tomu chvílemi nemůžu uvěřit. A co děláte vy, Megan?“ „Jsem lékárnice; pracuju v nemocnici.“ „To je báječné. Určitě vám taková práce přináší hodně uspokojení,“ řekla zdvořile. „A vsadím se, že se setkáváte s všelijakými zajímavými lidmi.“ Mávla jsem rukou, gesto skromnosti. „Má to své výhody.“ „Tak co říkáte, Sammi, kdybych vás zatím provedla po domě, než Megan připraví drinky?“ navrhla Chloe a vrazila mi láhev Hendrickse do ruky. „Ona umí namíchat gin s tonikem mnohem lépe než já.“ Sammi se zeširoka usmála. „Výborný nápad.“
23
Spolubydlici.indd 23
07.01.20 11:14
4 Chloe Prohlídka domu trvala déle, než jsem čekala. Naše návštěvnice byla nadšená a hovorná, neustále chválila bizarní nábytek, vkusné úpravy, dobové prvky. Jak jsem ji provázela z pokoje do pokoje, začala mi být stále sympatičtější. Přes její sebevědomé způsoby a upravený zevnějšek se mi zdálo, že se pod exkluzivní skořápkou skrývá cosi divokého a živelného. Jako by sršela vnitřní energií, jako by mohla rozsvítit celý dům, kdybychom zhasly světla. „Už jsem po vás chtěla vyhlásit pátrání,“ poznamenala Megan trochu jízlivě, když jsme zakončily prohlídku v obýváku. „Omlouvám se, je to zcela moje chyba,“ ospravedlňovala se Sammi. „Nemůžu se toho domu nabažit. Přinutila jsem Chloe, aby mi ukázala každičké místečko, každý koutek.“ Nadšeně přitom rozkládala rukama s francouzskou manikúrou. „Ale vidím, že jste si to nejlepší nechaly na konec. Tahle místnost je naprosto fantastická. Hrozně se mi líbí to arkýřové okno. A ten nádherný krb, ten nemá chybu!“ „Takže se vám náš skromný příbytek líbí?“ ptala se Megan. 24
Spolubydlici.indd 24
07.01.20 11:14
Spolubydlící
„Je nádherný,“ rozplývala se Sammi a neustále se rozhlížela po pokoji. „Máte obrovské štěstí, že tu můžete bydlet.“ Megan vzala ze stolku baňatou sklenici s ginem a podala ji návštěvnici. „Ale co ten pokojík? Je dost malý; vím, že já bych tam svoje věci nebyla schopná poskládat.“ Sammi jen pokrčila rameny. „Abych pravdu řekla, pro mě to není problém. Cestuju dost nalehko.“ „Vsadím se, že ale máte hromady oblečení,“ pozname nala jsem. „Ani ne,“ zamumlala Sammi a napila se. „A kde bydlíte teď?“ zajímalo Megan. „Ve společném bytě v District Line,“ odpověděla poněkud neurčitě. „Chci změnit prostředí. Snad to nevyzní nějak hrubě, ale lidi, se kterými bydlím, mi začínají lézt na nervy.“ Chápavě jsem přikývla. „Také jsme si s Megan za posledních pár let užily dost nervů s otravnými spolubydlícími.“ Posadila jsem se na gauč a vybídla Sammi, aby učinila totéž. „Prosím, udělejte si pohodlí. Máme na vás pár otázek, jestli vám to nevadí.“ „Samozřejmě,“ prohlásila a elegantně se uvelebila v křesle. „Ptejte se na cokoli.“ „Na začátek jednoduchá otázka,“ přisedla si ke mně Megan. „Co ráda děláte ve volném čase?“ Sammi si přehodila nohu přes nohu a rukama si objala koleno. Pokud byla nervózní, nedala to na sobě znát. „Takže… párkrát týdně chodím do tělocvičny a ráda čtu – nic světoborného, spíš bestsellery. Ale mou velkou vášní je vaření. Před pár lety jsem strávila léto v Toskánsku a osvojila jsem si tam pravou italskou kuchyni – žádné honosné speciality, ale taková ta normální venkovská jídla, která běžní Italové jedí.“ Mlaskla jsem. „Miluju italskou kuchyni. Bohužel se vždycky podepíše na mé váze.“ 25
Spolubydlici.indd 25
07.01.20 11:14
C . L . Pat t i s o n
Sammi přimhouřila oči. „Znám ten pocit.“ Tomu jsem moc nevěřila; Sammi nevypadala na to, že by někde měla nějaké deko navíc. „Dobrá, otázka číslo dvě – a promiňte, jestli to zní trochu dotěrně – ale máte partnera? Samozřejmě to nijak nevadí, jen abychom věděly, jestli můžeme očekávat nějaké hosty, kteří tu zůstanou přes noc.“ Sammi zavrtěla hlavou. „Můj poslední vážný vztah skončil loni. A co vy dvě?“ „Jsem bez partnera,“ odpověděla Megan zasmušile. „Ale ne že bych se nesnažila nějakého najít.“ Sammi tázavě zvedla obočí. „Online seznamka?“ „Připouštím vinu.“ „V tom případě mi musíte dát nějaké rady. Přiznávám se, že jsem taky smočila špičku nohy, ale zatím jsem ulovila jen žraloky nebo mřenky. Někdy si fakt říkám, kde se všichni ti slušní londýnští chlapi schovávají.“ Megan se účastně zašklebila. „Pořád říkám partnerovi Chloe, aby mě seznámil s některým ze svých kamarádů, ale on tvrdí, že jsou všichni buď homosexuálové, nebo ženatí.“ „Jak dlouho už spolu chodíte?“ zeptala se mě Sammi. „Dlouho ne; bude to teprve šest měsíců,“ odpověděla jsem a cítila jsem, že se usmívám, ostatně jako vždycky, když o Tomovi mluvím. „A jak jste se seznámili?“ „V práci. Jsem výtvarnice scény v jednom divadle v Pimlicu a Tom je zvukař na volné noze. Počátkem roku u nás pracoval v jedné hře, ale teď dostal smlouvu od nějaké filmové společnosti v Soho.“ „To zní jako dokonalý pár, pokud jde o profesi.“ Roztočila jsem ledové kostky ve sklenici. „Oba děláme svou práci moc rádi. Myslím, že je to to nejdůležitější.“ 26
Spolubydlici.indd 26
07.01.20 11:14
Spolubydlící
„Tom je takové zlatíčko,“ přidala se Megan. „Považuju ho za to nejlepší, co kdy Chloe potkalo – kromě mě, samozřejmě.“ Sammi se usmála. „Jste tedy hodně dobré kamarádky?“ „Jo, Chloe mě zná jako své boty.“ Horlivě jsem přikývla. „Jsme spíš jako sestry než ka marádky.“ „To je krásné,“ mínila Sammi a smetla nějaký zatoulaný vlas z ponča. „Chcete se mě ještě na něco zeptat?“ Dlouze jsem vzdychla. Nebyla jsem si jistá, jestli je to vyptávání nějak užitečné; buďto si s někým sednete, nebo ne. „Nevím, jak vy, ale už toho hloupého výslechu mám dost,“ řekla jsem. „Raději bych slyšela nějaké klípky z předváděcích mol.“ Samminy zlatohnědé oči zazářily jako měď. „Tak kde mám začít?“ Už padala tma, když Sammi odcházela. Po pár ginech s tonikem jsem odložila většinu zábran, u dveří jsem ji objala a slíbila, že se jí brzy ozveme. Stála jsem tam ještě chvilku a dívala se, jak jde na konec ulice a čokoládově hnědé vlasy jí pod pouličními lampami září. „Myslím, že to šlo dost dobře, že?“ zeptala jsem se Megan, když jsem se vrátila do obýváku. Megan zamyšleně přikývla. „Jo, je fajn a zdá se, že byla tím domem úplně nadšená.“ Posadila jsem se na gauč a objala jeden polštář. „Myslím, že Sammi bude skvělá spolubydlící; vlastně mám dojem, že bychom těžko hledaly nějakou lepší.“ Megan se na mě zvláštně podívala. „Jak to můžeš říct, když jsme zatím mluvily jen se dvěma?“ „Nevím, na ní je něco takového… neumím to vyjádřit; prostě se zdá, že sem dobře zapadne.“ 27
Spolubydlici.indd 27
07.01.20 11:14
C . L . Pat t i s o n
„Myslím, že bychom neměly dělat žádná ukvapená rozhodnutí,“ mírnila mě Megan, praktická jako vždy. „Sammi třeba jen působí dobře ve srovnání s tou včerejší kandidátkou – a jediné, jak můžeme všechno objektivně posoudit, je setkat se ještě s ostatními čtyřmi uchazečkami.“ Pobaveně jsem kroutila hlavou. „Ty vždycky musíš na všechno jít tak vědecky, Meg.“ „Opravdu?“ podivila se a zamračila se. „Ano – ty uvažuješ hlavou, já srdcem. To z nás dělá dobrý tým.“ Megan ztichla a začala se tahat za spodní ret, což vždycky dělá, když přemýšlí. „Nezdá se ti, že je Sammi taková až moc uhlazená?“ zeptala se po delším mlčení. „No vždyť přece pracuje ve světě módy.“ „Nemluvím o jejím vzhledu.“ „Tak o čem mluvíš?“ „O tom, jak pohotově a správně odpovídala na naše otázky. Měla jsem trochu dojem… já nevím… jako by to měla nacvičené.“ „Možná už za ty roky prošla tolika pohovory ohledně společného bydlení, že si zdokonalila techniku,“ napadlo mě. „Za to bychom jí neměly ubírat body.“ Megan cosi zabručela. „Tak jí ten pokoj nabídneme?“ dotírala jsem. Megan vzdychla. „No…tak dobrá, jestli opravdu chceš; myslím, že nám to ušetří tu otravu s dalšími pohovory.“ Zvedla skleničku. „Tak na naši novou spolubydlící.“ Usmála jsem se; nečekala jsem, že se Megan tak snadno vzdá. Přiťukla jsem si s ní. „Na naši novou spolubydlící.“
28
Spolubydlici.indd 28
07.01.20 11:14