máma milovala G.qxp_Sestava 1 20.06.19 8:36 Stránka 5
Máma milovala Gabčíka (a ještě Alenku a Československo)
Toto je příběh, ve kterém se setkaly tři osudy – osud Jozefa Gabčíka, vojáka, který společně s Janem Kubišem vykonal atentát na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha; Anny Malinové, mladé vdovy, která Gabčíka milovala, ukrývala ho a nezlomilo ji ani gestapo; a její dcery Alenky (*1939). V době, kdy její maminka pomáhala parašutistům, jí byly tři roky. Přišla nejen o mámu, ale na dlouhé roky i o svou identitu. Věznili ji v internačním táboře, kam nacisté umísťovali děti takzvaných nepřátel říše. Jejich osud ovlivnil i životy nás všech. Díky Gabčíkově a Kubišově odvaze a statečnosti stovek obyčejných lidí se po válce obnovily původní hranice Československa (bez Podkarpatské Rusi). Po atentátu totiž Velká Británie a Francie odvolaly svůj podpis pod mnichovskou dohodou. Tím se stala neplatnou i tzv. Vídeňská arbitráž, po které Košice, Rožňava, Rimavská Sobota, Lučenec Levice, Vráble, Galanta, Senec a desítky okolních vesnic připadly Maďarsku. Nebýt atentátu na Heydricha, možná by se tato území společně se Sudety nikdy Československu nevrátily. Gabčík a Kubiš vykonali čin, o kterém se dnes píše v učebnicích speciálních jednotek. O Anně Malinové se v žádné z nich nedočtete. Přitom byla pro Gabčíka velmi důležitá. Důvěřoval jí. Právě u ní se ukrýval čtyři dny po atentátu, když hrozily gestapácké razie. Jako vdova se sama starala o malou dceru, když jí do života vstoupil Gabčík. Pomáhala mu. Věděla, že riziko je veliké, ale 5
máma milovala G.qxp_Sestava 1 20.06.19 8:36 Stránka 6
tak jako většina členů odboje si ho nepřipouštěla. Všichni doufali, že právě oni přežijí. I Gabčík doufal. I Anna Malinová. Gabčík si nechal poslední kulku pro sebe, aby ho gestapo nedostalo živého a nepřinutilo mluvit. A prozradit Annu. Malinová výslechy vydržela. Neprozradila ani jméno člověka, který parašutistům nosil informace o Heydrichově programu přímo z Hradu. Zatkli ji několik dní po posledním boji parašutistů v kryptě pravoslavného Chrámu sv. Cyrila a Metoděje v Resslově ulici. Stačil kousek štěstí a Anna by válku přežila. Neměla ho, bohužel. Anninu tříletou dcerku Alenku gestapo zavřelo do lágru pro děti „nepřátel říše“. Alenčin, Annin a Jozefův příběh jsem napsala na základě dochovaných dokumentů, faktů uveřejněných v knihách historiků i badatelů a na základě vzpomínek paní Aleny Voštové. Údaje o Gabčíkově působení v armádě, silném čechoslovakismu v jeho rodině, útěku, bojích ve Francii, výcviku v Anglii, přípravě atentátu, jména spolupracovníků a příběh posledního boje v kryptě jsou historicky podložené. Informace o Anně Malinové pocházejí z dokumentů Národního archivu v Praze, z informací od historiků z Památníku Terezín, Památníku Mauthausen a od její dcery. Samotný milostný vztah Gabčíka a Malinové je však mojí představou. Nezachovalo se totiž o něm nic. Skutečnost, že k sobě měli velmi blízko, dokázalo vyšetřování gestapa. Fakt, že Gabčík dorazil do společného úkrytu v kryptě kostela až po několika dnech strávených u Anny, podle mě dokazuje, že jí důvěřoval a chránil ji. Paní Alena mi vyprávěla i o sobě. O tom, jak dlouho jí trvalo, než opět „našla“ svou maminku. Alespoň vzpomínku na ni. V kuchyni má pověšené dva obrázky. V jednom starém rámu je Annina fotografie. Ve druhém je zachovaný plátěný kapesník, který pro ni v Terezíně maminka vyšila. Na památku. Je na ní postava děvčátka, jak se dívá skrz zamřížované okno. Dnes tvrdí, že se na ni pro útrapy, kterým ji v dětství vystavila, nezlobí. „Jsem na maminku hrdá. Byla to velmi dobrá a statečná žena.“ 6
máma milovala G.qxp_Sestava 1 20.06.19 8:36 Stránka 7
Číča Zámek Jenerálka, léto 1942
„Číčo, číčo, pojď sem. Či, či, či.“ Blonďaté děvčátko natahuje ručičku ke plotu. Za ním sedí kotě. Už ne neohrabaně roztomilé, s chloupky zježenými okolo hlavičky a na ocásku, jak koťata mívají. Ale ještě to není ani dospělá kočka. Děvčátko mne prsty, jako by v nich drželo pamlsek. Zvíře ví, že v těch malých nemotorných ručičkách nic není. K plotu nepopojde. Zná ho. Je za ním krásný zámeček, ale táhne z něho chlad. Ani na myši tam kočka nechodí. A že jich na zámku mají! Dokonce se nenechá ani pohladit. Teď ne. Dobře ví, že stačí přelézt plot a dostane se jí tolik pozornosti, kolik se dá. Ti drobečci jsou vděční za jakékoliv rozptýlení. A kolik jich tam je! Více než toulavých koček. Rádi je hladí. Nejdřív z nich mají radost, smějí se a výskají: „Podívej, jaké má krásné zelené oči! A ta skvrnka na zádíčkách!“ Hladí kočky, cítí pod prsty měkkou srst a poslouchají jejich uklidňující předení. Děti jsou chvíli šťastné. A potom se rozpláčou. Jako by jim to chvilkové štěstí, prchavá vzpomínka na život, ve kterém jim nikdo nezakazuje hladit zvířátko, způsobovalo bolest. Kočky odejdou, děti zůstanou. Stojí a po tvářích jim tečou slzy. „Číčo, číčo,“ trpělivě láká děvčátko kočku. Zpoza rohu najednou vykoukne vysoká žena v dlouhé sukni, pod kterou trčí naleštěné boty. Blond, téměř až bílé vlasy má spletené do copu obtočeného okolo hlavy. Zdálo se jí, že slyší hlasy. A opravdu. U plotu je děcko! Bez dozoru! 7
máma milovala G.qxp_Sestava 1 20.06.19 8:36 Stránka 8
Rychle se vrátí do zámku a vběhne do pokoje. „Ty!“ ukáže na dívku s tmavými vlnitými vlasy. „Pojď!“ nařizuje. Žena kráčí rychle. Dívka musí občas popoběhnout, aby jí stačila. Jdou na zadní dvůr. Chodí sem na vycházky a ranní cvičení. Dozorkyně se zastaví a ukazuje k plotu. „Okamžitě ji odveď dovnitř. Jaké má číslo?“ ptá se dozorkyně pronikavým vysokým hlasem. „Nevím, Fräulein,“ odpoví dívka. „Zjistím si to!“ vyštěkne a rázným krokem zamíří do kanceláře. Má tu nové dítě a nezná jeho číslo! Chyba. Někdo si neplní povinnosti? Ona určitě ne! Téměř dvanáctiletá Eva, která je tu na zámečku Jenerálka, kde sídlí speciální věznice gestapa, už několik týdnů, se zadívá na děvčátko u plotu. „Číča?“ řekne maličká a otočí se k Evě. Kočka je pryč. I to zvíře ví, že od vysoké ženy s copem je lepší se držet co nejdál. Pro ně budeš číslo, ale pro nás Číča, myslí si Eva. Tak se z tříleté Alenky Malinové stala téměř na tři roky Číča. Starší děti uvězněné na zámečku svá jména znají. Gestapo jim však zakázalo používat příjmení. Jsou dětmi nepřátel říše, jsou hanbou a potupou. Mají zapomenout na to, kdo jsou jejich rodiče.
8
máma milovala G.qxp_Sestava 1 20.06.19 8:36 Stránka 9
Seznámili se v tramvaji? Praha, leden 1942
Pokud věříme takzvané Pannwitzově zprávě, což je dokument o vyšetřování atentátu na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha, pak se Jozef Gabčík a Anna Malinová seznámili v tramvaji. Mohlo to vypadat i takhle. Bylo slunečné odpoledne. Jasný mrazivý den. Z úst okolojdoucích stoupá pára, stejně jako z kanálů, a mísí se s kouřem z kamen a sporáků. Praha se zahřívá, jak to jde. V tramvaji je příjemněji. Lidé si teplo nadýchají. Anna Malinová sedí nedaleko nástupní plošiny. Směřuje ze Smíchova, kde pracuje v továrně na výrobu kartonů, na Pankrác. Tam žije v malém bytě pavlačového domu. Tramvaj je plná. Lidé sedí nebo stojí, občas na plošinku naskočí nový cestující, aby na další zastávce vystoupil. Nikdo se o nikoho nezajímá. Už dva a půl roku žijí všichni ve střehu a zároveň co nejnenápadněji. Počáteční strach po vypuknutí války 1. září 1939 pominul. To ponížení poté, co Hitler zabral Sudety a vytvořil Protektorát Čechy a Morava, přetrvává. Kolik se jich tehdy kasalo, že to není protektorát, ale „pro tentokrát“ a dlouho nevydrží? Ale co měli dělat? Vzbouřit se? Našlo by se jich dostatek? Byli by ochotni vytrvat, ba i zemřít, kdyby to vypadalo beznadějně? Vydrželi by více než Němci? Žít se musí i v takové době. Ale lidé jsou opatrnější. Nikdy nevíte, zda ten pán, co čte noviny, je dobrý Čech nebo dobrý gestapák. Narodila se 19. května 1914 jako Anna Komárková. 9
máma milovala G.qxp_Sestava 1 20.06.19 8:36 Stránka 10
„Děvče, co z tebe jen vyroste, když jsi taková splašená?“ ptávala se maminka nejednou. „Nejsem splašená, jen toho chci hodně stihnout, maminko,“ odpovídala jí Anna. Děvče bylo všude tam, kde se něco dělo. A protože Stříbrné Hory, její rodná ves, byly maličké, nic jí neuniklo. (Poznámka překladatele: Stříbrné Hory, ves asi tři kilometry od Přibyslavi.) Její maminka tušila, že ji doma neudrží. Už nedoufala, že se dcera jednoho dne vdá za jednoho z místních mládenců. Ti Annu nezajímali. Byli příliš přízemní, usedlí, upracovaní, bez rozhledu, bez ideálů a snů. To poslední jí vadilo nejvíce. Ideálů a snů měla Anna spoustu. Neměla ráda křivdu a nespravedlnost. Po svém boku si představovala muže, kterého může obdivovat – galantního, vysportovaného díky cvičení v Sokole a s pevným charakterem. Muže, který by vždy udělal a řekl to, co je správné. A zároveň by vášnivě žil. Ze Stříbrných Hor odešla v devatenácti letech. V Praze se zaměstnala jako služka. Podle starých policejních záznamů pracovala v rodině Roberta Wolfa. Děvče z vesnice, které si připadalo, že může vyrazit do světa, si v Praze uvědomilo, že o velkém světě vlastně nic neví. Už nebyla doma, ve známém prostředí, kde ji vnímali jako odvážnou, hubatou. V Praze zkrotla. Pochopila, že chodí, mluví a obléká se jinak než děvčata z města. Snažila se je napodobovat, ale nešlo jí to. Bylo to falešné, nemotorné až směšné, a tak od přetvářky upustila. Zůstala Annou ze Stříbrných Hor. Do tramvaje, kterou Anna Malinová cestuje domů, právě nastoupil nevysoký muž. Na jeho pohybech bylo vidět, že dbá o svou kondici. Zatímco některými cestujícími to během jízdy hází ze strany na stranu a musí se pořádně držet, on hravě přenáší těžiště a balancuje s elegancí a jistotou. Měří jen sto šedesát čtyři centimetrů, ale díky svému charisma působí vyšší. Má světlehnědé vlasy, na slunci mají barvu medu, hnědé oči a v nich jiskru. Objeví se pokaždé, když se 10
máma milovala G.qxp_Sestava 1 20.06.19 8:36 Stránka 11
usměje. A směje se často. Už to není chlapec, ale mladý muž. Ještě mu není třicet. Kdyby neměl ustupující vlasy nad čelem, hádali byste, že je mladší. Hlavně, když byl uvolněný, smál se a žertoval. Když byl zamyšlený a měl starosti, působil starší. Na fotografii, kterou Němci udělali po sedmihodinovém boji, vypadal staře. Ani si moc podobný nebyl. Ze všech sedmi parašutistů ho smrt změnila nejvíce. Ale to bude až za pět měsíců. Nyní je leden 1942. A Jozef poprvé uviděl Annu. „Promiňte mi tu troufalost, ale už vám někdo řekl, že jste krásná, když se usmíváte?“ „Ale vždyť se teď neusmívám,“ zarazí se Anna. „To ne, ale já si to představuji.“ Mladá žena se něžně usměje. „Věděl jsem to,“ má radost sebevědomý, trochu drzý mladý muž. Jozef se s Annou mohl seznámit i takto. Měl na to povahu a šarm. Mohl s ní flirtovat, protože se mu zalíbila v té přeplněné tramvaji. Realita však byla zřejmě jiná. Seznámení v tramvaji, o kterém Anna vypovídala na gestapu, bylo jen chytrým manévrem, aby nemusela říct pravdu.
11
máma milovala G.qxp_Sestava 1 20.06.19 8:36 Stránka 12
Vždy se snaž udělat to, co je správné Poluvsie, 1920
„Jožo! Jožo, tak přihraj!“ křičel na něho zavalitý Janko. Ale Jožko ho nevnímal. Kopal do míče a vyhýbal se každému, kdo se mu postavil do cesty. Byl nižší než většina hochů v jeho věku, ale rychlý a hbitý. V nových botách byl neporazitelný. U nich na vesnici v Poluvsí nikdo takové neměl. Byly červené, kožené a sahaly mu nad kotníky. Přivezl mu je otec z Ameriky a on měl pocit, že jsou zázračné. (Poznámka překladatele: bývalá obec Poluvsie je dnes součástí města Rajecké Teplice.) „Gól!“ zakřičela děvčata u improvizovaného hřiště na louce mezi tratí a domem Gabčíkových. Jožko měl to místo rád. Buď tam hrál s hochy fotbal, nebo seděl v trávě a sledoval vlaky, co svištěly do světa. Otec mu často vyprávěl, jak to vypadá v daleké Americe a Argentině. Vyslovoval ten název měkce „Argentína“. Jožkovi se to líbilo. Znělo to cize a zároveň slovensky. „Jozef! Pojď domů!“ uslyšel otce. Byl to nízký, šlachovitý muž, ale silný a odhodlaný uživit svou rodinu. Manželku Máriu a jejich čtyři děti – Alexandra, Michala, Františku a nejmladšího Jozefa. Proto už několikrát vycestoval za prací v dolech. Bylo bez něho těžko, ale museli vydržet. Maminka jim zdůrazňovala, že otec to má ještě těžší. Ve špíně, horku, často ve tmě a pod neustálou hrozbou výbuchu tvrdě pracuje, kope uhlí, aby měli z čeho žít. I dům postavili z těch těžce narubaných peněz. Otci stačilo zakřičet jednou. Starý Gabčík neoplýval trpě12
máma milovala G.qxp_Sestava 1 20.06.19 8:36 Stránka 13
livostí a od dětí vyžadoval naprostou poslušnost. Jozef nechal míč míčem a utíkal domů. „Tady jsem, tatínku, co potřebujete?“ optal se ode dveří. Otec seděl na lavici u zdi. Nad ním visela asi nejvzácnější věc, jakou Gabčíkovci vlastnili, tedy kromě domu a hospodářství. Obraz za sto padesát dolarů. Nebyla to malba, ale krasopisně napsané potvrzení, že František Gabčík věnoval v roce 1918 sto padesát dolarů na Československou ligu, tehdy to byly opravdu velké peníze, především pro horníka. Daroval je, aby mohlo vzniknout Československo. František Gabčík byl přesvědčený a nadšený čechoslovakista. Jožko se díval na ten dokument. Líbil se mu. Byl na otce hrdý, že přispěl ke vzniku státu. Jejich státu. Otec jeho pohled zachytil a usmál se. „Synku, vždy se snaž udělat to, co je správné. A když za sebou zanecháš stopu, budeme na tebe velmi hrdí. A teď pojď, musíme vykydat hnůj z maštale. Ale ty parádní boty si přezuj, ať ti vydrží. Já už do dolů nepůjdu.“ Psal se rok 1920. Otec František Gabčík se definitivně vrátil z dalekého světa. Jeho nejmladšímu synu Jozefovi bylo tehdy osm let.
13
máma milovala G.qxp_Sestava 1 20.06.19 8:36 Stránka 14
Jozefův odchod do učení 1927
„A neudělej nám ostudu!“ vyprovází otec Jozefa. „Pamatuj, že Češi a Moravané jsou naši bratři. Máme společný stát. Posílám tě nejen do školy, ale i do světa. Chlapci jen prospěje, když uvidí, jak se žije jinde. Možná ti to dá víc než učení. Sice ještě nejsi muž,“ podíval se významně na syna, „je ti patnáct…“ „A půl,“ skočí mu do řeči Jozef. Proč mladí tak strašně pospíchají, aby dospěli? Gabčík už měl tehdy za sebou téměř polovinu života. Kdo by to byl jen tušil! „Je ti patnáct,“ zopakoval otec důrazně, „jsi ještě cucák. Zatím o životě nic nevíš, i když si myslíš opak. A vím, že se nám vrátíš jiný. Doufám, že rozumnější a hrdý na to, že jsi Čechoslovák. Že to pyšně přiznáš a nebudeš se před nikým schovávat nebo se klanět až k zemi.“ Jozef odešel do městečka Kovářov. V té době dostávaly slovenské děti stipendia na různé školy v Čechách, aby získaly dobré vzdělání a zmírnil se rozdíl ve vzdělanosti mezi západem a východem. Jozef se tam měl vyučit kovářem. Otci se na hospodářství hodí, i ostatní sedláci ho rádi zaměstnají. (Poznámka překladatele: obec Kovářov leží na severu okresu Písek.)
14
máma milovala G.qxp_Sestava 1 20.06.19 8:36 Stránka 15
Annina Kniha života 1927
Ze školy utíkala Anna rovnou domů. Jindy by se zdržela s kamarádkami, protože věděla, že ať přijde domů kdykoliv, hned na ni čeká práce. Když dorazila, maminka nikde nebyla. Asi šla pomoci sousedům na pole. Teď v září bylo všude práce nad hlavu. V umyvadle si umyla ruce, osušila plátěným ručníčkem a sedla si za stůl. Knihy ležely na lavici sepjaté řemenem. Tašku Anna neměla. Nemohli si dovolit ani tu nejlacinější. Páskem svázala dvě knihy, ale i pět. Víc neměli – český jazyk, čítanka, počty, náboženství a vlastivěda. Ostatní předměty se učili bez knih, pan učitel jim poznámky diktoval. Pan učitel byl velmi vážený muž, i díky němu měla Anna školu ráda. Dnes jí obzvláště udělal radost. Daroval jí krásný sešit. Nemusí do něho psát během vyučování, ale může si vést deník. Vstala od stolu, přistoupila ke kredenci a vyndala z něj lahvičku s inkoustem a jednoduché dřevěné pero s hrotem. Namočila ho do inkoustu a začala psát. Poslouchala, jak pero škrábe po papíře. Ani nedýchala. Na první stranu napsala: Tuto knihu života jsem si založila r. 1927, když jsem začala chodit do IV. třídy obec. školy ve Stříbrných Horách. Zapíšu si do něho všechno, co je mně milé a co se vztahuje k mému radostnému mládí. Anna Komárková
15
máma milovala G.qxp_Sestava 1 20.06.19 8:36 Stránka 16
Jeden ze zápisků z Aniny Knihy života
Na další straně popsala své rodiště, Stříbrné Hory, a nalepila pohlednici, na které byla vesnice. Byla na ní i nejkrásnější stavba v celém okolí – Nalžovský zámek. Byl známý jako zámek hraběte Taaffeho – dvojnásobného předsedy vlády Před16
máma milovala G.qxp_Sestava 1 20.06.19 8:36 Stránka 17
litavska, čili rakouské části rakousko-uherské monarchie po rakousko-uherském vyrovnání v roce 1867. Památníček byl pro Annu důležitý. Byl jejím útočištěm. Jiné soukromí neměla. Domeček, který obývala s rodiči, byl maličký, všichni spali v jednom pokoji i s Anninou sestrou Josefou. A ještě o jedné věci psala Anna v památníčku. O Československu. Dvacátý osmý říjen byl pro ni Dnem svobody. 17
máma milovala G.qxp_Sestava 1 20.06.19 8:36 Stránka 18
Pod nápis Den svobody nakreslila dvě vlajky. Bílo-červenou, což byla vlajka Československa v letech 1918–1920, a i tu novou, bílo-modro-červenou, s krásným modrým klínem jako symbolem hor Slovenska. Říkalo se, že je to Dunaj, ale pan učitel jim vysvětlil, že to jsou slovenské hory za úsvitu – Vysoké Tatry, Nízké Tatry, Fatra. Anna doufala, že je někdy uvidí a sama se přesvědčí, zda jsou za svítání skutečně modré. Pod vlajky si Anna zapsala: Náš stát se jmenuje Československá republika. 28. října se oslavovalo 9. výročí naší samostatnosti. Bez rozumné svobody nemá žití lahody. Bez přirozené svobody jako ryba bez vody.
18
máma milovala G.qxp_Sestava 1 20.06.19 8:36 Stránka 19
Zpátky doma Poluvsie 1929
Po dvou letech přinesl Jozef domů vysvědčení. Podal ho otci do ruky. Ten ho dlouho četl. Šlo mu to pomalu. Ze živnostenské kalkulace měl Jozef na vysvědčení hodnocení dobrý. Z účetnictví chvalitebný, za odborné kreslení a rýsování výborný a za občanskou nauku chvalitebný. Docela dobré vysvědčení. Otec se však zadíval na jinou známku. Jozefovo chování hodnotili učitelé jako chvalitebné. „Co jsi provedl?“ „Nic.“ Jozef čekal. Když otec dlouho mlčel, zvedl oči z podlahy. František Gabčík měl v obličeji zjevnou otázku. „Nic špatného, otče. Občas jsem zapomněl úkol, občas jsem v dílně dělal něco jiného, než mi zadali. Tedy, já jsem už měl své hotové, a tak jsem dělal něco jiného.“ „Neublížil jsi někomu? Nedali ti takové hodnocení kvůli tomu?“ „Ne, to ne.“ „Zapamatuj si, některá pravidla je třeba dodržovat, aby byl na světě pořádek. Ty své lumpárny si dělej, až když bude práce hotová, ale nikomu neubližuj. Rozumíš?“ Maminka se na Jozefa mile usmívala. Byla na syna hrdá. A hlavně byla ráda, že už bude doma. „Jožo, ale proč ti tam jméno napsali česky?“ optal se otec syna. Opravdu, Josef Gabčík. Ještě i vesnici, odkud pocházel, popletli. Nenapsali Poluvsie, ale Vpoluvsii. „Víte, tak jsem mezi ně zapadl, že mě začali volat po jejich. 19
máma milovala G.qxp_Sestava 1 20.06.19 8:36 Stránka 20
Všichni mí kamarádi jsou Češi nebo Moravané. Tam se žije jinak než tady. Práce hodně, to ano, ale není třeba se tolik plahočit. I zábavy je dost. Hlavně si nezávidí jako my tady.“ Jožo ví, o čem mluví. To, že otec byl několikrát v Americe a Argentině, aby si vydělal na dům, všichni komentují. Ale to, jak jim bylo těžko bez chlapa v domě, to už nevidí. Vidí jen dům. „Ale Jožko, vždyť i tady jsou hodní lidé,“ namítla matka. „Jen ho nechej, říká pravdu. Nikde na světě si lidé tak nezávidí. V Americe člověk dře jako kůň, ale dostane pořádně zaplaceno. Když chce někdo stejně, musí dřít. Ale vydělá. Tady nikdo nic neudělá navíc, ale všichni by se chtěli mít lépe.“ Vysvědčení ze všeobecné živnostenské školy pokračovací je asi první oficiální doklad, kde je z Jozefa Josef. Díky škole, ale hlavně díky otci, který dětem vštěpoval, aby byly hrdé na Československo, se Gabčík cítil víc Josefem než Jožkem. I v kryptě bude na esesáky společně s ostatními třemi parašutisty volat – Češi se nevzdávají! Ne proto, že se styděl, že je Slovák. Ale proto, že ho otec naučil milovat svou vlast tak, že mezi Čechy a Slováky nedělal rozdílu.
20
máma milovala G.qxp_Sestava 1 20.06.19 8:36 Stránka 21
Gabčík rukuje do armády 1932
Gabčík se nejen vyučil kovářem, ale i v Žilině zámečníkem. Jak říkával jeho otec: „Řemeslo má zlaté dno, a čím víc toho umíš, tím lehčeji si v životě poradíš.“ V roce 1932, to mu bylo dvacet let, ho čekala povinná vojenská služba. „Tak, je to tady,“ vzdychla si Gabčíkova maminka Mária. Stála ve dveřích maštale a v mozolnatých rukou držela obálku. Bylo na ní razítko Doplňovacího okresního velitelství v Žilině. Neuměla číst, ale razítko znala, už to zažila se dvěma staršími syny Alexandrem a Michalem. Odvod. Vojna. Na rok a půl. Michal jen na pár měsíců. Odvedli ho nemocného, a když zjistili, že nesimuluje, po několika měsících ho propustili. Po návratu z vojny už synové nebyli jako předtím. Zhrubli. Michal byl ještě zádumčivější. Viděl pohromadě mnoho mladých, zdravých, silných mužů a ještě více na něj dolehla křivda, že on takový nikdy nebude. Na vojně se naučil i pít. To doma neviděli. Starý Gabčík nikdy nepil. Jednak to považoval za hřích, jednak to stálo peníze, ale věděl, jak těžce se vydělávají, a tak je neutrácel za hlouposti. „Dejte mi to, maminko,“ natáhl se pro obálku Jozef. „Kdy jdeš?“ optala se maminka syna. „V dubnu. Čtrnáctého. Nezapomněli na mě,“ usmíval se klidně. Osmého dubna mu bude dvacet a už za šest dní se má hlásit u odvodové komise. Těší se. Vojna z něj udělá pořádného chlapa. Tam zjistí, co se v něm skrývá, tam se naučí, jak třeba reagovat, jak se bránit. Jak útočit, pokud by bylo 21