REINHOLD MESSNER
ŽÍT A PŘEŽÍT
© 2014 by Piper Verlag GmbH, München Translation © Jiří Pondělíček, 2014 Cover photography © Arne Schultz photodesign Photography © Archiv Reinholda Messnera Last photography © Joachim Grolewski ISBN 978-80-7617-570-9
„Všichni znají užitek užitečného, ale nikdo nechápe užitek neužitečného.“ ČUANG-C´
messner_pokor.indd 5
11/3/14 12:55 PM
messner_pokor.indd 6
11/3/14 12:55 PM
Úvodem Už mnohokrát jsem popsal, co jsem cítil, když jsem stál na samotném vrcholku nějaké hory, jak jsem to myslel se svými svéráznými dobrodružstvími a jak moc pro mě znamenají. Zůstal jsem tak v očích mých posluchačů a čtenářů napořád tím, kdo neustále zkouší meze svých možností. Miliony lezců dnes trénují v hale, jiní jezdí provozovat bouldering v Jižní Africe a lezou po nízkých skalách bez lana, spousta lidí se schází v lezeckých parcích k oslavám narozenin nebo motivačním akcím pro manažery. Lidé visí na provazových žebřících, přelézají propasti, skáčou z mostů. Všichni tito velkoměstští dobrodruzi vyhledávají emoce, zkoušky odvahy, adrenalin. Všichni chtějí jít až na své meze – ale prosím bez rizika a s dvojitým jištěním na znormovaných lezeckých trasách, zajištěných stezkách, v jakémsi pečlivě vykolíkovaném rádoby nebezpečném prostoru, v rádoby divočině, která je však dávno urbanizovaná stejně jako zbytek civilizovaného světa. Dobrodružné výpravy, extrémní sporty a aktivní dovolené jsou dnes v módě jako nikdy předtím. Podle mě za tím možná vězí nevědomá touha nahlédnout jakýmsi oknem zpátky do naší rané lidské existence a poznat, jak to kdysi s námi a našimi možnostmi bylo. Představíme-li si evoluci lidstva, která proběhla za šest milionů let, sto let přirozeně nic neznamená. Procesy změn proběhly pozvolna přirozeně všude na světě a ve všech kulturách, ale k této proměně došlo rychleji v „civilizované“ části světa než v divočině. Pojem „pozvolný“ je relativní, městská kultura stará necelých deset tisíc let je pouhý mžik ve srovnání s obdobím v řádu milionů let. Naše polidštění proběhlo tedy převážně v epoše kočovného způsobu života, která je v nás pořád ještě hluboko geneticky zakotvená. Mnoho spo7
messner_pokor.indd 7
11/3/14 12:55 PM
Úvodem
lečností prodělalo v nejmladší době tak dalekosáhlé změny, že je nedokázaly vstřebat a rané vědomosti se nutně vytrácely stále víc. Nejen proto, že jsem vyrostl ve venkovském prostoru západního světa a obeznámil se při svých pozdějších expedicích s mnoha aspekty tradičních společností, naučil jsem se toho o životě v nezaměnitelném procesu hodně, ale také jsem byl po celý život zvědavý. Nevědomky jsem si – v podstatě jako pračlověk – při nesčetných výpravách vyzkoušel, jak funguje boj o přežití: V archaických prostorech si člověk osvojuje vůdcovství, rizikový management a umění přežít automaticky. Souhra několika skupin v životu nebezpečných podmínkách je podřízená lidské povaze, nikoli morálce. Neprováděl jsem svoje experimenty cíleně a kontrolovaně, s úmyslem pozorovat, co se stane, když se něčeho odvážím. Ale pokaždé jsem se dokázal poučit z toho, co se skutečně stalo. Zpočátku nevědomě, postupně čím dál zvídavěji. Sledoval jsem, jak funguji v obtížných situacích, jak reagují partneři nebo partnerky v extrémních situacích, co od nás vyžaduje příroda. Tak jsem dospěl ke své životní zkušenosti a také ke svému životnímu postoji. Instinktivní chování moderního homo sapiens, který se během desítek tisíc let naučil společnému přežití, poznamenalo náš svět – naše geny, naši kulturu, naše jednání – rozsáhleji, než jsme s to vytušit. Vše sociální – od prvních forem soužití v tlupách přes všechny pozdější městské vlády až po dnešní podoby státu – se vyvinulo z nutnosti. První pravidla náboženského a civilního soužití se objevila dobře před pěti tisíci lety. Předchozí svět ovšem zůstal naší součástí. Cosi z pračlověka vězí v mnohém ohledu v nás všech. Třebaže se domníváme, že jsme v sobě překonali dávné kočovníky, zůstáváme i nadále takoví, jací jsme byli kdysi. Dokonce i proti své vůli. Pokud jde o vnímání světa, získávání zkušeností a úspěšné strategie přežití, jsme sice sítí propojení světoobčané, současně ale zůstáváme ranými lidmi. Přinejmenším v našem podvědomí a v našich genech přetrvává ze zvířete víc, než jsou mnozí z nás ochotni si připustit.
8
messner_pokor.indd 8
11/3/14 12:55 PM
Úvodem
Seznamoval jsem se s životem jakýmsi kombinovaným pozorováním: na cestách v takzvaných primitivních společenstvích a v našem urbánním světě. Velký potenciál přežití jako by tkvěl v souhrnu vědomostí a instinktu. Nechávám otevřenou otázku, do jaké míry by mohl být tento potenciál cenný pro dnešního městského člověka, co nejširší výřez rozmanitých lidských zkušeností ovšem nemůže za určitých okolností škodit. Já osobně jsem považoval divočinu a občasné putování po tradičních společenstvích v každém případě za důležitější než školu. Můj náhled na svět a lidskou povahu poznamenala moje dobrodružství. Můj život obohatila především nebezpečí.Technická, politická a vojenská převaha sice zajistila urbánní kultuře výhody a celosvětovou vládu, přesto moderní průmyslové společnosti nevynalezly lepší metody soužití, vyvažování zájmů a spravedlnosti. Špatně na tom je dosud výchova dětí nebo přístup ke starým lidem. Při sporech v divočině jsem pokaždé dospěl ke kompromisu, ať už s domorodci nebo partnery. Když dojde ke sporu v civilizaci – často nemá konec – jako by bylo stále těžší nacházet ve vysoce vyspělých civilizovaných společnostech řešení společenských konfliktů. Možná proto, že klademe špatné otázky? Nežádám odpověď na prastarou otázku, co je člověk. Důležité pro mě je poznat, jak člověk funguje. Musím najít odpověď na to, jak mohou lidé společně přežít. Je to otázka, která je pokládána už několik tisíciletí.
9
messner_pokor.indd 9
11/3/14 12:55 PM
10
messner_pokor.indd 10
11/3/14 12:55 PM
Úvodem
I PŘEŽITÍ „Pozoruj sebe a porozumíš druhým.“ LAO-C´
11
messner_pokor.indd 11
11/3/14 12:55 PM
Léto 1945. První krůčky s pomocí matky.V pozadí věže Fermedy
12
messner_pokor.indd 12
11/3/14 12:55 PM
Všech devět dětí učitele Messnera (druhý zleva Günther, druhý zprava Reinhold)
13
messner_pokor.indd 13
11/3/14 12:55 PM
Odmalička jsem byl v horách. Jako kojenec na Broglesu pod věžemi Fermedy, jako výrostek v dolomitských skalách a na lyžařských túrách, později v ledu velkých alpských stěn 14
messner_pokor.indd 14
11/3/14 12:55 PM
15
messner_pokor.indd 15
11/3/14 12:55 PM
Naše matka psala na všech svých devět dětí (Helmut, Reinhold, Günther, Erich,Waltraud, Siegfried, Hubert, Hansjörg,Werner) krátký psychogram. V něm vystihla jádro jejich charakteru, který se utvářel už v dětství 16
messner_pokor.indd 16
11/3/14 12:55 PM
1 D ě t s t v í
1 Dětství Na začátku léta roku 1945 nosili naši mého staršího bratra Helmuta a mě na Brogles Alm pod Fermedami. Prodělali jsme jako malí černý kašel a horský vzduch nám měl prospívat. Otec – který se několik týdnů předtím vrátil z války, již přežil nakonec jako tlumočník při ústupu wehrmachtu z Itálie – vozil dřevo z blízkého lesa, lovil a jednou týdně scházel do údolí, kde v tchánově vesnickém krámku nakupoval to nejnutnější, aby se svou zatím nepočetnou rodinou dokázal přežít vysoko v horách. Znám tenhle příběh pouze z vyprávění a několika černobílých fotografií, které je dokládají: dvě malé děti s matkou před strmými skalními věžemi. První, nač si z dětství vzpomínám, jsou dlouhé vycházky – k Medvědí díře v St. Jakobu, k prarodičům do St. Magdaleny, k Flitzskému vodopádu nebo do Miglanzu, velkého dvorce na západní straně údolí, kde žila rodina „usedlíků“ – sedláků, kteří se v rámci opce rozhodli setrvat ve své jihotyrolské vlasti. Na tyhle túry s námi chodila většinou jen matka a vyprávěla nám o posledním medvědovi, který byl padesát let předtím zastřelen ve Villnösském údolí, o bombách, které za velké války dopadly na St. Valentin, o ledové flitzské vodě, která má léčivý účinek. Plnili jsme touhle minerálkou polní láhve a nosili si ji v batozích domů. Nás mrňousy mnohem víc bavilo hrát si v Pitzacku, řadové vsi pod St. Peterem. Tvořili jsme typickou partu, malé společenství sestávající ze dvou tuctů školáků obojího pohlaví ve věku čtyři až dvanáct let. Hrát jsme si chodili do okolních lesů, k blízkému potoku nebo na „vršek“, který sloužil také jako školní dvůr. Nikdy jsme se nerozdělovali na holky a kluky ani podle věku, jak je to obvyklé ve velkých skupinách, byli jsme spíše jedna jediná smíšená 17
messner_pokor.indd 17
11/3/14 12:55 PM
P Ř E Ž I TÍ I
banda. Jednotlivé velké rodiny ze statků a z údolí se navzájem znaly, a tak jsme si hráli mezi stodolami také o přestávkách a vždycky v partách – často bojovala jedna proti druhé. Pubertální mládež do školy už nechodila. Rozhodovalo se na základě debat, nebyli žádní formální vůdci – stejně jako když dospělí muži probírali vesnické události po nedělní návštěvě kostela. Přísný řád panoval jen ve třídách – škola nebyla zrovna malá – a v kostele, největší budově v údolí. Na podobné tlupy, jaké byly před deseti tisíci let a dříve pravděpodobně všude, jsem narazil později na svých cestách: po novoguinejské vysočině, v Tibetu nebo Nepálu.Vysoko nahoře v těžko dostupných himálajských údolích, kde často nežilo ani sto rodin, kde se všichni navzájem znali, panoval i nadále čilý společenský život, jak jsem ho poznal ve Villnössu bezmála před sedmdesáti lety. Nebyla tam ani tak příbuzenská nebo klanová pouta, šlo spíše o společenství jednotlivých frakcí, které organizovalo místní život. Ovce a mladý dobytek se přes léto vyháněly na společné pastviny ve vyšších polohách, společně se kácely stromy, společně se pohřbívali mrtví. U každého statku stála stodola na zelené krmení a sušilo se v ní na zimu. Na nic z toho místní obyvatelé nepotřebovali byrokracii, soubor práv a povinností se předával po staletí ústně a každé další rozhodnutí vyplynulo z osobních rozhovorů. Vůdčí osobnosti byly zapotřebí pouze tehdy, když měly při společných poradách větší váhu zkušenosti a přesvědčivost než podřízenost. Měli jsme starostu, obecní radu, komisi pro dvorce. Nezaznamenal jsem v těchto grémiích žádný institucionalizovaný mocenský monopol, nejvyšší instancí byl ovšem patrně farář – pro své postavení „z Boží vůle“. Údolní obec se nezakládala ani tak na politické ideologii jako na teritoriální a náboženské identitě. Protože ale nebylo možné, aby se na řešení sporů podíleli všichni obyvatelé, nakonec platilo to, co považovali za správné farář, starosta – většinou největší sedlák v údolí – a učitel. Jako děti jsme museli poslouchat. Svobodně jsme se mohli projevovat, jen když jsme si hráli. Nevědomky jsme při tom napodobovali život dospělých, jak to pořád ještě dělávají děti v klanových společenstvích všude na světě. Jejich hry kopírují život dospělých. 18
messner_pokor.indd 18
11/3/14 12:55 PM
1 D ě t s t v í
Na novoguinejské vysočině, kterou jsem navštívil o dvacet let později, si děti vyřezávaly ze dřeva bojovníky a vepře – protože v životě dospělých se vše točilo kolem válčení a prasat. Středem života u východoafrických Masajů byl skot a děti v malém napodobovaly život velkých: zpodobněním stád a pastýřů. V Grónsku, kde muži loví tuleně, byla tato zvířata předmětem her inuitských dětí.Ve všech klanových společenstvích, s nimiž jsem se později seznámil, si děti budovaly svůj fantazijní svět – ze sněhu, písku, dřeva nebo hlíny – a vybavovaly ho vlastnoručně vyrobenými figurkami, jež jim pomáhaly stát se chovateli dobytka, válečníky nebo lovci tuleňů. Při hře jsme se seznamovali s okolním světem také my – i mimo domov. Už jako hodně malí jsme si tak osvojovali řemeslné dovednosti, poznávali jsme okolní údolí, místní přírodu a kulturu. Hraní probudilo rovněž mou kreativitu, schopnost rozvíjet nápady, chuť přistupovat ke všemu pořád znovu, dívat se na vše z jiného úhlu a vylepšovat to. Velmi brzy jsem se také naučil prohrávat, ale pokaždé znovu vstát a jít dál. Ačkoli jsem později podnikal „nemožné věci“, často dosti riskantní akce, pořád jsem zůstal hravým klukem. Dnes už vím, že to je hravý duch, který mě provází celým mým životem. Ve škole bylo pevně stanoveno, co se smí a nesmí, co od nás společenství očekává. Byli jsme venkovské horalské děti a neměli jsme přístup do světa dospělých. Pro ně platila jiná pravidla než pro nás. V běžném životě nám vnucovali svou vůli. Doma ani ve škole nám toho nebylo mnoho povoleno, spíše jsme měli spoustu věcí zakázaných. Při hraní ale jsme byli lidé, kteří nechtějí být využíváni ani ochraňováni. Mezi dětmi jsme měli pocit, že se s námi zachází fér. Inteligence, velikost, tělesná síla, to vše bylo považováno za něco daného, za skutečnosti, které nebyly předmětem závisti ani obdivu. Právě tato absence výchovy z nás udělala sebejisté odolné lidi. Již brzy jsem poznal, že přežití závisí na vlastních schopnostech a přednostech, že o své životní cestě si člověk rozhoduje sám. Stejně jako při hře. Kdybych byl vždy poslouchal rodiče, učitele a faráře, byl bych na tom v dětství možná lépe. Emocionální jistotu, zvídavost, sebedůvěru jsem ovšem nabyl právě díky odporu vůči nim. Samostatnost 19
messner_pokor.indd 19
11/3/14 12:55 PM
P Ř E Ž I TÍ I
a sociální dovednosti jsem tudíž nezískal pod ochranou rodičů ani v kostele, nýbrž nejprve při hře a posléze při lezení. Televize, videohry ani internet tehdy nebyly. Ani později v horách mě nic nerozptylovalo. Nebyl tam nikdo, kdo říkal, co je třeba dělat. Hory se staly mým druhým hřištěm, město a rovinu jsem začal záhy považovat za opak svobodného prostoru. Nechtěl jsem se ne ustále zařazovat a podřizovat. Lidmi vytvořeným zákonům se podroboval jen můj rozum, nikoli instinkt nebo cit. Obojí však tvoří mého ducha, mou bytostnost. Od té chvíle uznávám pouze přírodu coby božího zákonodárce.
20
messner_pokor.indd 20
11/3/14 12:55 PM
2 N e s p r av e d l n o s t
2 Nespravedlnost Moje matka si o každém ze svých devíti dětí psala něco jako psychogram. Přitom to byla prostá zbožná žena, která chodila neděli co neděli do kostela na mši a instinktivně rozdělovala svou náklonnost rovnoměrně celému svému hejnu, přičemž nejmladší potomek vyžadoval vždy více pozornosti než ti starší. Nevím, kdy si psala postřehy týkající se mě a kde je schovávala; vzpomínám si už jen na chvíli, kdy mi předala dva ručně popsané listy. Měl jsem si je vzít, když jsem – ve svých čtyřiceti – definitivně odcházel z Villnösského údolí. Seděli jsme v obytné kuchyni a já pohledem zabloudil přes střechu sousedovic stodoly a řadovou vesnici na tmavé smrkové lesy lemující úzké údolí na jihozápadě. Tam, daleko na protisvahu – pod porfyrovým hřbetem Raschötzu – se zničehonic vynořily obrazy, vzpomínky: Tam, kde za mého dětství stával Rieglerův dvorec, byl vidět strmě stoupající les, mnohem světlejší než výše položený porost. Bylo to mlází, které vyrostlo v místech, kde předtím byla luka a pole s chalupou a stájí. „Starý Riegler,“ vyprávěla matka často, „nechtěl odejít, ale mladí se rozhodli vystěhovat.“ Nedobrovolně odjel s nimi – „domů do říše“, jak se tehdy říkalo. Co by taky zmohl sám na Rieglu? Svažitá pole, více než sto hektarů lesa, vlastní honitba. Sám by to neobhospodařil. Statek a pozemky mezitím získal obchodník s dřevem a mladí v údolí nevěděli, že se na Rieglu objevovalo v noci světlo i po odchodu původních obyvatel. Ještě dlouho potom. Statek ve Štýrsku, který nacisté Rieglerům slíbili v „říši“, také dávno zmizel – stejně jako rodina, o níž neměl ve Villnössu nikdo žádné zprávy. My kluci jsme často chodili s matkou k „Maschischu“ – jinému statku opuštěnému od opce v roce 1939 – a dál přes Flitz na Riegl. 21
messner_pokor.indd 21
11/3/14 12:55 PM
P Ř E Ž I TÍ I
Balancování na visutém mostě čnícím vysoko nad Flitzským potokem bylo tak vzrušující, že jsme po něm pokaždé běhali z jedné strany na druhou. Tam a zase zpátky. Nad ním se tyčila až do nebes svislá, sírově žlutá skalní stěna. A výš se pak nacházel „Riegel-Kofel“, druhá, menší samota uprostřed Rieglerova lesa. „Jednou,“ vyprávěla matka, „když se selka vracela přes tenhle most ze mše domů, vyděsila se k smrti, když viděla dvě své děti, jak si hrají ve větvích smrku přesahujícího hranu skalní rokle.“ Ten strom tam tehdy ještě byl. Nejdřív jsem k němu vzhlédl a pak jsem se podíval do hluboké propasti pod sebou. Na okamžik se mi zatočila hlava. Dokázal jsem si zpřítomnit pocity rozpustilých dětí stejně dobře jako zoufalství matky, která vyslala k nebesům němou střelnou modlitbičku. Nevypravila ze sebe ani hlásku ze strachu, že by svým křikem vylekala děti zaujaté hrou a viděla je padat dolů. Instinktivně zareagovala správně. A děti si uvědomily, že sice není chyba vystavovat se jen tak nebezpečí, ale je to nespravedlivé vůči matce. Moje matka nikdy nehodnotila. Byl jí vlastní jemný cit pro bezpráví. Díky vyrovnané povaze se jí ale skoro vždycky podařilo uhladit rozladění, hádky nebo křivdu. V rodině i ve vsi. Každé společenství má svou vlastní představu o spravedlnosti a skoro každý člověk má vrozený smysl pro spravedlnost.Ví, že rovnost a svoboda jsou podřízené spravedlnosti. „Alergický na nespravedlnost,“ stojí v mém psychogramu. Přečetl jsem si ho, když jsem se vracel k autu, kterým jsem pak odjel do svého nového bydliště, na zámek Juval. To je pravda, pomyslel jsem si, nikdy jsem nechtěl, aby o mně rozhodovali jiní. Častokrát jsem se rozzuřil, když po křivdách následovalo poručníkování.Tahle zuřivost, když autority předstírají, že mě musejí chránit před sebou samým, patří k mému životu dodnes. Chybí mi snad vyvažující prvek, ona velkorysost, jež byla hlavním povahovým rysem mé matky? Ne, jsem pouze alergický na jakoukoli svévoli, na nedostatečně odůvodněnou buzeraci. O tom, jaké mám šance, přece rozhoduje příroda. Zjistil jsem, že příčinou veškerého utrpení lidstva je nespravedlnost. Sváry, válka, zkáza, to vše pramení z nespravedlnosti. Vypráví o tom již mytický příběh o Kainovi a Abelovi. Nebesa nepřijmou 22
messner_pokor.indd 22
11/3/14 12:55 PM
2 N e s p r av e d l n o s t
rovnocenně oběť obou bratrů, kteří se navzájem srovnávají. Kain je zjevně méně sympatický než jeho bratr Abel. Proč ten rozdíl? To ví jen „bůh“, který chce ze svých kočovníků učinit osadníky. Protože se však mezi nimi dělá rozdíl, vyhýbá se Kain, který se cítí jako vyděděnec, bratrovi stále víc. Nakonec ho ubije k smrti, jako by chtěl eliminovat onen rozdíl, ono bezpráví. Nespravedlnost nelze snášet trvale! Kain se nakonec ve svém zoufalství sám dopustí bezpráví a neštěstí pokračuje. Kdo a proč se domnívá, že má dostatečnou autoritu, aby rozdílel blaho a rozhodoval o dobru a zlu? Smysl pro spravedlnost přece velí, abychom měli všichni tu moc rozhodovat sami o sobě. Křivdy často vyvolávají katastrofy – resentimenty, vylučování, rasismus – spravedlivá společnost zůstává ideálem, projektem, který patrně nebude nikdy dotažený do konce. Přitom málo pomůže rozčilovat se nad „nespravedlností“ přírody nebo náhody. Příroda má vždycky pravdu, křivdy mají na svědomí vždy jen lidé. Kromě pochopení pro ostatní, jakéhosi soucítění, mi matka svým příkladem ukázala jedinou správnou cestu do světa. Cestu, po níž nemohl jít nikdo jiný než já. Kam mě asi zavede? Tehdy jsem to nevěděl. Nikdy jsem to nevěděl předem. Tušil jsem od počátku pouze jedno: Necítím se dobře, když se jde husím pochodem. „Když sedí vrána na stromě a kolem letí hejno vrabců, vrána s nimi nepoletí,“ říkávala kdysi matka. Když někam míří většina, ještě to neznamená, že je to pokaždé správně. Kdo se přidá k většímu hejnu, nemusí najít lepší řešení. Já jsem šel v každém případě svou cestou a o počítačem řízené kolektivní inteligenci si dodnes nemyslím nic dobrého.Většinou někam zabloudí. „Alergický na nespravedlnost,“ stojí tedy v mém portrétu vytvořeném matkou, který mi dala s sebou na další cestu. Není to věštba ani diagnóza, ale výsledek její znalosti lidské povahy. Proto uvádím její poznatek hned na začátku této knihy. Dnes už vím, že mou identitu netvoří pouze mé životní činy, ale spíše onen smysl pro spravedlnost, který spolu s občanskou odvahou dal vzniknout vzpurnosti překonávající křivdy. Stále znovu. Jaký jsem byl jako kluk a kým jsem se stal, patrně nelze vyčíst 23
messner_pokor.indd 23
11/3/14 12:55 PM
P Ř E Ž I TÍ I
z mých záměrů. Neboť se počítají jen uskutečněné činy, jen ty ztělesňují mé jsoucno. V čím dál zdařilejším životě si nelze číst stránku po stránce jako v otevřené knize. Naše bytí nám nedovolí uniknout. Stejně tak jsem já neunikl vlohám, kterých si moje matka všimla, když jsem byl malý – poznání jako proroctví.
24
messner_pokor.indd 24
11/3/14 12:55 PM
OBSA H
Obsah Úvodem
7
PŘEŽITÍ I 11 11 Dětství 17 12 Nespravedlnost 21 13 Vlast 25 14 Přírodní zákon 29 15 Volný prostor 33 16 Kontrola 35 17 Ostražitost 39 18 Hnízdo 44 19 Opatrnost 48 10 Útěcha 51 11 Chůze 54 12 Odvaha 58 13 Strach 61 14 Instinkt 66 15 Riziko 69 16 Vědomosti 73 17 Prožívání 78 18 Nebezpečí 81 19 Čas 85 20 Tajemství 88 21 Vášeň 92 22 Štěstí 97 23 Ctižádost 100 24 Sebezrcadlení 103 25 Smrt 106
messner_pokor.indd 300
PŘEŽITÍ II 26 Smutek 27 Dobří lidé 28 Blízkost 29 Odpovědnost 30 Pocity 31 Úraz 32 Řeč 33 Génius 34 Hrůza 35 Ujišťování 36 Důvěra 37 Osamělost 38 Smysl 39 Tabu 40 Zrod 41 Nemoc 42 Závist 43 Rezignace 44 Výzkum 45 Osud
111 117 121 125 128 132 135 139 145 148 153 157 159 162 168 172 174 177 181 189 194
11/3/14 12:55 PM
OBSA H
PŘEŽITÍ III 201 46 Nový začátek 207 47 Životní prostředí 210 48 Městská kultura 214 49 Yetti 218 50 Politika 222 51 Krása 226 52 Umění 228 53 Bůh 232 54 Styl 235 55 Skandály 238 56 Msta 240 57 Odvážný čin 245
messner_pokor.indd 301
58 Sebedůvěra 59 Hrdost 60 Stárnutí 61 Strádání 62 Náboženství 63 Bratrství na laně 64 Morálka 65 Rituály 66 Svoboda 67 Rodina 68 Sousedé 69 Oproštění 70 Na závěr
249 252 255 261 265 268 272 279 282 285 289 293 297
11/3/14 12:55 PM
REINHOLD MESSNER ŽÍT A PŘEŽÍT Z německého originálu ÜberLeben, vydaného nakladatelstvím Piper, Mnichov 2014, přeložil Jiří Pondělíček Fotografie Archiv Reinholda Messnera Obálku navrhla s použitím fotografie Arneho Schultze Lucie Vávrová Odpovědná redaktorka Dana Bryndová Technická redaktorka Simona Ullspergerová Vydala Euromedia Group, a. s., v edici Brána, Nádražní 30, 150 00 Praha 5 v roce 2019 jako svou 10 694. publikaci Sazba Q point Praha Tisk TBB, a. s., Banská Bystrica Vydání druhé, v Euromedii první www.euromedia.cz Naše knihy na trh dodává Euromedia – knižní distribuce, Nádražní 30, 150 00 Praha 5 Zelená linka: 800 103 203 Tel.: 296 536 111 Fax.: 296 536 246 objednavky-vo@euromedia.cz Knihy lze zakoupit v internetových knihkupectvích www.knizniklub.cz a www.booktook.cz