Tradiční
Japonsko TA J e M S T v í z e S A M U r A J S K ÝC h Břehů
A N TO N Y C U M M I N S
001-240_Tradicni Japonsko_CC18.indd 3
21.10.19 16:14
TRADIČNÍ JAPONSKO Tajemství ze samurajských břehů Antony Cummins Copyright © The History Press, 2018 Published by arrangement with Lester Literary Agency Translation © Eva Jarošová, 2019 All rights reserved ISBN 978-80-242-6324-3
001-240_Tradicni Japonsko_CC18.indd 4
21.10.19 16:14
Obsah Předmluva lorda redesdalea
7
Úvod: Kouzlo starého Japonska
11
Samurajové
19
Japonská společnost
65
Architektura
157
Groteskní i hrůzostrašné
175
Podivné a zvláštní věci
203
Ochuťme zase Japonsko
229
Bibliografie
235
001-240_Tradicni Japonsko_CC18.indd 5
21.10.19 16:14
Předmluva lorda Redesdalea Můj pradědeček, A. B. Mitford, první lord Redesdale, byl vším, čím měl být elegantní viktorián: byl dobrodružný, vzdělaný a neskutečně statečný. Od ostatních se ale lišil v tom, že v čase, kdy se svět až příliš rychle měnil, nechtěl jen porozumět kultuře Japonska 60. let 19. století, on se ji pokusil i zaznamenat – od věku šógunů, který se snažil zabránit pronikání cizích vlivů, až po společnost, jež vítala pokrok natolik, až ztratila mnoho ze svých tradic, které můj pradědeček zažil ještě na vlastní kůži. Hodně cestovatelů má pocit, že když stráví chvíli v nějaké zemi, naprosto pochopili, jak daná země funguje. To je nejspíš dáno pozlátkem globalizace, která dnes ovlivňuje skoro všechny země. Z poznámek Mitforda je ale zřejmé, že až poté, co splnil své povinnosti na ambasádě a po mnoha letech se ohlížel zpět, zjistil, že jeho dosavadní poznání mu přineslo daleko víc otázek, než kolik jich měl na začátku.
001-240_Tradicni Japonsko_CC18.indd 7
21.10.19 16:14
TR AD I Č N Í JAP O N S KO
Mitford zaznamenal mnoho zvyků, tradic a lidových příběhů, se kterými se setkal napříč Japonskem, většina jeho prací však byla otištěna až daleko později. Ačkoli jeho práce mohla být ovlivněna zpětným pohledem, obraz, který vyvolává, je obrazem kultury, kterou miloval. Díky spisovatelskému nadání, které měl, se jeho knihy staly velmi populárními a – jak se můžeme domnívat – byly i jedním z důvodů, proč se tehdy objevil takový zájem o japonské umění a kulturu. Vzhledem k tomu, že do Japonska je dnes možné vycestovat za jediný den, často zapomínáme, jak nedostupná tato země v 19. století byla. Lidé viktoriánské éry o ní měli málo znalostí, a Mitfordovy popisy pro ně tak tvořily ojedinělý exkurz. Jeho paměti tehdy představovaly jeden z mála dostupných pramenů. Ironií je, že většina tehdejších lidí si utvářela představu o životě v Japonsku podle komediální opery Mikádo. Je proto logické, že existují důkazy, že Mitford byl osloven jako konzultant kostýmů, aby se tak pro operu zajistila jejich autentičnost. V knihovně mám knihu, která obsahuje všechny letáky, obrázky a popisy mnoha amatérských produkcí, kterých se Mitford během svého života zúčastnil. Vysvětluje to i jeho napojení na Gilberta a Sullivana. Tato komediální opera byla druhým nejdéle hraným představením své doby a ukázala, jak exotické téma rezonovalo v londýnské společnosti. Po návratu z Japonska se Mitfordův život změnil. Po svém bratranci zdědil v Northumberlandu nemalé majetky: nemovitosti v Gloucestershire a pozemky v Redesdale. Bratrancův titul, hrabě, se na něj ale nepřenesl. Rodinná legenda praví, že to zakázala přímo královna Viktorie, protože Mitford dělal často společnost princi regentovi u skleničky. Možná na tom něco bude, protože lordem Redesdalem se stal dva roky poté, co královna zemřela. Už jako lord Redesdale se zúčastnil Gartorovy mise do Japonska, aby viděl zemi, která se, co se týče kultury, od základu změnila. 8
001-240_Tradicni Japonsko_CC18.indd 8
21.10.19 16:14
P ř e d m lu va lo r da R e d e s da l ea
Protože jsem přečetl mnoho Mitfordových zpráv, vždycky jsem chtěl Japonsko navštívit – na začátku tohoto roku jsem tedy podnikl svou první cestu. Japonsko je fascinující země, mnohé krásy globalizace přejala svým jedinečným způsobem. Jsem si naprosto jistý, že stejně jako Mitford bych i já mohl strávit mnoho let ponořený do Japonska, aniž bych skutečně tuto mnohovrstevnou a spletitou společnost pochopil. Co se ale nezměnilo, je její vroucí přijetí. Jsem si zcela jistý, že kdyby Mitford navštívil moderní Japonsko dnes, po všech těch změnách, kterými prošlo, připadalo by mu naprosto cizí. Na rozdíl od jiných kultur by v něm ale přesto viděl spíš to všechno, co přežilo, než kolik toho bylo ztraceno. Lord Redesdale únor 2018
9
001-240_Tradicni Japonsko_CC18.indd 9
21.10.19 16:14
Úvod
Kouzlo starého Japonska Příchuť, nikoli přísady Kdyby historie byla koláč, přísadami, které tvoří těsto dějin, by byli historikové a jejich disputace, zatímco mýty, legendy, vyprávění, vtipy a tradice by byly příchutěmi. Existuje mnoho knih, ve kterých naleznete spoustu argumentů, dohad, analýz a historiografie, tato kniha ale není jednou z nich. Tato kniha je jako vůně čajového koláčku z pece na dříví, jako závan slaniny po ránu a jako atmosféra, kterou navodí portské a sýr – je příchutí dějin Japonska. Historickými prameny této knihy jsou početné záznamy evropských cestovatelů, kteří navštěvují Japonsko již od 16. století – muži a ženy, kteří absolvovali vyčerpávající cestu přes moře a na plachetnicích překonali celé kontinenty, aby zakotvili ve slavné zemi barbarských rytířů s jejich krutými meči. Všechny tyto záznamy jsou uchované v zarovnaných řadách knih univerzitních knihoven, uložené v ročnících fakultních
001-240_Tradicni Japonsko_CC18.indd 11
21.10.19 16:14
TR AD I Č N Í JAP O N S KO
časopisů či v kdysi dávno vytištěných denících. Variují od jezuitských záznamů z počátku 16. století přes lodní záznamy a deníky námořníků až k deníkům diplomatů a dopisům cestovatelů a jsou plné myšlenek, výroků a záznamů, které si tito lidé udělali o samurajích a o dobách, které viděli poprvé naživo a na vlastní oči. Z těchto záznamů jsem si pro tuto knihu vypůjčil především ty záhadné, zajímavé, vzrušující a neobvyklé, aby si je čtenáři mohli užít lehce stravitelným způsobem. Každá kapitola je tvořena řadou krátkých hesel, která obsahují podstatu zmíněných záznamů, odstraňují však jejich těžkopádné části, a naopak zdůrazňují ty, které se vyplatí si zapamatovat. Krom toho přináší také úryvky a výtahy z nejrůznějších akademických časopisů a knih, které o Japonsku poskytují klíčové a fascinující myšlenky jinak ale ukryté v dlouhých a spletitých diskusích. A právě na místech, kde jsou všechny zajímavosti zajaty do zkostnatělých debat historiků, jsem hledal to nejlepší, co bych mohl dát dohromady, abych stvořil esenci Japonska – dotek vřelé nostalgie dní, které již dávno minuly. Chci, aby se s výtisky této knihy linulo do všech koutů světa aroma starých cest, a přeji si, aby se tento zážitek ze ztraceného světa, záznamy a příběhy o něm sdílely a předávaly z generace na generaci. Jejich ozvěna se nese staletími a do moderního světa přichází díky dávným cestovatelům. A teď je tady pro vás, abyste si ji vychutnali a užili.
12
001-240_Tradicni Japonsko_CC18.indd 12
21.10.19 16:14
Kou z lo star é ho Japonska
Cestovatelé v Japonsku Ačkoli je Japonsko považováno za zemi, který byla vždy uzavřená, ve skutečnosti je tato uzavřenost záležitostí pouze poslední doby. Před rokem 1600 bylo Japonsko velmi otevřené jak obchodu, tak okolním vlivům – mělo dokonce velkou křesťanskou komunitu. Spousta cestovatelů, kteří přišli do Japonska ze Západu, by mohla o svých zážitcích dlouze vyprávět, někteří dokonce pozorovali život samurajů zblízka a zažili zde neuvěřitelná a vzrušující dobrodružství. Třeba jako František Xaverský, jezuitský misionář, který do Japonska připlul roku 1549, tedy v době vrcholících válečných let, a který o své zkušenosti zanechal fascinující zápisky, stejně jako v 16. století další misionář, João Rodrigues. Ještě než se po roce 1600 vrátil zpět do Makaa, napsal rozsáhlé pojednání o japonské kultuře. Luís Fróis, který do Japonska přijel jako misionář roku 1563, sepsal spoustu dopisů a příběhů, v zemi také roku 1597 zemřel. Velmi důkladně o životě v Japonsku však nepsali jen misionáři, ale třeba také námořníci, kteří zde byli za obchodem, jako například Angličan Richad Cocks, který zemřel na zpáteční cestě do Anglie roku 1624. A slavný William Adams, první Angličan, který roku 1600 dorazil do Japonska, se stal samurajem a poradcem šóguna. Oženil se s Japonkou a stal se pánem malého území (o jeho životě volně vypráví kniha Jamese Clavella Šógun, která se stala inspirací i pro stejnojmenný televizní seriál). Poté co země zavřela své hranice, samozřejmě počet návštěvníků poklesl a počty záznamů zase začínají narůstat až v 19. století, kdy se Japonsko opět začalo otevírat – nebo o tom alespoň uvažovalo – obchodu. Diplomaté jako sir Harry Parkes a Townsend Harris se začali zajímat o japonskou vládu a samuraje, což bohužel vyústilo ve smutný příběh Henrica (Henryho) Heuskena. Tento diplomat a asistent Townsenda Harrise byl roku 1861 v pouhých 28 letech zavražděn. 13
001-240_Tradicni Japonsko_CC18.indd 13
21.10.19 16:14
TR AD I Č N Í JAP O N S KO
Tím se však konečně dostáváme také k lordu Algernonu Bertramu Mitfordovi – druhému sekretáři britského vyslanectví –, který pracoval v Japonsku od 60. let 19. století, zaznamenal a vydal mnoho informací o japonské kultuře a historii, japonskému císaři předal podvazkový řád, byl prominentní osobou měnící se doby, a přitom velmi nápomocný v modernizaci Japonska. V této knize o něm budeme mluvit jednoduše jako o Mitfordovi. Všichni zmínění lidé nám toho mají hodně co říct a s trochou snahy z jejich příběhů „vydolujeme“ fascinující zprávy o životě v Japonsku i jeho kultuře a jejich optikou uvidíme Japonsko plné zářivých barev.
14
001-240_Tradicni Japonsko_CC18.indd 14
21.10.19 16:14
Kou z lo star é ho Japonska
Historická přesnost a protimluv Tato kniha je psána převážně na základě zpráv evropských svědků japonské kultury, ale najdete zde i úryvky od akademiků, kteří se zabývají japonskou kulturou, ekonomikou, sociální historií a podobnými tématy – jinými slovy mají ze sebou pevný základ, i když se jejich podání někdy může zdát třeba příliš lehkovážné. Historie je především pro historiky, pro jejich odborné diskuse, pro jejich bádání o teorii a faktech, dokud se neobjeví Pravda. V této knize není místo pro sáhodlouhé diskuse o tom, nakolik jsou uvedená svědectví pravdivá. Proto jsem se snažil vybrat ta, která jsou považována za nejpřesnější doklady o Japonsku samotném. Spousta záznamů mluví např. o japonském císaři, jenže si často vzájemně protiřečí nebo přímo opisují jeden od druhého. Ve skutečnosti totiž japonského císaře doopravdy vidělo jen velice málo lidí. Abych se s touto skutečností nějak vyrovnal, buď jsem tato svědectví vynechal, nebo zmapoval narativ, který je provází, abych vás upozornil na jistou ostražitost, kterou je třeba mít na paměti při čtení těchto řádek – svědectví mohou, ale také nemusí být pravdivá; lidé je ale každopádně za pravdivá měli. V některých případech přímo upozorňuji na podezřelost záznamu. Také jsem se snažil příliš nepoužívat výrazy jako „říká se“, „bylo zaznamenáno“, „jedna zpráva mluví o“ atd. Čas od času je u některých příkladů najdete zkrátka jen proto, aby vám připomněly, že se jedná o zprávu cestovatele, ale dávat je všude by bylo těžkopádné. Krom toho se v knize často objevují protichůdná tvrzení – např. ohledně trestů, moci žen, společenských pravidel, víry apod. Je to proto, že naše zprávy pochází křížem krážem z celého Japonska a klenou se přes 1 000 let. Protichůdná tvrzení jsou tedy spíše výsledkem rozdílů mezi provinciemi i staletími. V jednu chvíli jsou ženy naprosto 15
001-240_Tradicni Japonsko_CC18.indd 15
21.10.19 16:14
TR AD I Č N Í JAP O N S KO
s vobodné, zatímco jindy jsou v podstatě otrokyně; svobodní jsou někdy i rolníci a jejich životy jsou snadné, kdežto jindy jsou utlačovaní. Nemůžeme zapomínat, že tisíc let je dlouhá doba. Během této doby bylo Japonsko i rozdělené, což způsobovalo neustálý příliv nejrůznějších příkazů, zákazů, zvyků i nových společenských situací. Určitě proto neuděláte chybu, když začnete každý z našich příběhů pomyslným „kdysi dávno v Japonsku...“.
Takové ty nudné věci Smyslem této knihy je zjednodušit a zpřístupnit „chuť Japonska“, nikoli všechny podrobnosti. A proto, ačkoli je kniha založena na očitých svědectvích, na historickém výzkumu, na článcích, časopisech a na všech těch úžasných slovíčkách, která nesou váhu, jako jsou poznámky pod čarou, vysvětlivky, přílohy a jim podobné, bylo třeba všechny tyto věci odstřihnout, abyste se skutečně mohli „pást“ na japonské kultuře. Mým úkolem je přečíst akademický a sáhodlouhý materiál, strávit ho a předat ho vám, milí čtenáři, abyste si ho dokázali užít, naservírovat vám ho ve formě lehce stravitelných jednohubek. Proto jsem vynechal jak poznámky pod čarou, tak různé odkazy. Japonské výrazy se tu objevují zcela minimálně – až na případy, kdy jsou nezbytné pro pochopení příběhu či pointy –, vynechal jsem také všechny vodorovné čárky nad samohláskami, takže z Tōkyō je Tokio. Mimo to jsem se také snažil promíchat mezi sebou témata v každé kapitole tak, abyste knihu mohli prostě kdykoli otevřít a něco si vybrat, aniž byste si museli pamatovat, kde jste ve čtení skončili, případně znát téma, které tomu předcházelo. Všechno, co spolu souvisí, je sice pohromadě, ale zároveň se dá číst i samostatně. Knihu si tak můžete otevřít během pauzy na 16
001-240_Tradicni Japonsko_CC18.indd 16
21.10.19 16:14
Kou z lo star é ho Japonska
čaj, můžete si ji nechat na poličce v koupelně či se do ní jen tak podívat, abyste mohli vyprávět svým dětem krátké příběhy o zvláštní zemi na Východě, nebo z ní i předčítat vybrané pasáže během večeře s přáteli. Pro ty, kteří chtějí znát všechny ty nezáživné detaily, je na konci bibliografie a skrze ni lze příslušné dílčí informace dohledat.
Připravte se na zemětřesení S vědomím všeho, co jsme si doposud řekli, připravte se ponořit se do příběhů a historek z japonských dějin, nechte se naplnit jejich tajemstvími, vzpomínkami nasáklými krví, jejich leskem a náladami. Tápejte v jeho temných časech a skákejte přes jeho jarní kopce, rozveselte se jeho letními příběhy, broďte se sněhem jeho zimních povídek, ale především si užijte Japonsko a šiřte jeho krásu a kulturu do celého světa. Antony Cummins 2018
17
001-240_Tradicni Japonsko_CC18.indd 17
21.10.19 16:14
Samurajové Cesta válečníka Každý už nejspíš někdy slyšel výraz bušidó – cesta válečníka. Většina lidí si kvůli knize Nitobe Inaza, která vyšla anglicky roku 1900 a ve které se popisovala japonská společnost, myslí, že jde o moderní termín. Není tomu tak. Jakkoli se možná některé detaily tohoto rytířského kodexu mohly během let změnit, základní myšlenka bušidó existuje již stovky let, během kterých byla někdy nazývána jednoduše budó, což je výraz, který dnes označuje bojová umění. Doposud nejstarší záznam slova bušidó jsem našel ve sbírce poezie mnicha Sogiho zhruba z roku 1495. Znaky pro bušidó jsou 武士道, ale při svislém básnickém zápisu slovo buši, které znamená válečník, mění svou výslovnost na mononofu a do se mění na miči, aby tak byl v básni stále správný počet slabik. Dochází tedy k tomu, že zatímco znaky a jejich význam zůstávají stále stejné, při čtení se bušidó změní na mononofu no miči.
001-240_Tradicni Japonsko_CC18.indd 19
21.10.19 16:14
TR AD I Č N Í JAP O N S KO
Báseň z roku 1495 proto vypadá takto:
Hakanaki mono wa, Mononofu no michi Ta ga tame no Na nareba mi yori Oshimran Nejistota je cestou válečníka pro její slávu se muž více než o život stará o svou čest.
Etiketa mečů Když samuraj vstupoval do místnosti, musel svou katanu odepnout od pasu a držet ji v rukách. Zbraň pak byla uložena na jí vyhrazené místo. Jindy si ji samuraj nechával po svém boku.
Samuraj při večeři Vazal byl samuraj, který sloužil dalšímu (obvykle také samurajskému) pánovi. Pouto mezi pánem a sluhou bylo pevné, a ten, kdo byl na společenském žebříčku níž, sloužil s poslušností
20
001-240_Tradicni Japonsko_CC18.indd 20
21.10.19 16:14
Samur ajové
a respektoval rozdíl v postavení, který mezi nimi byl. Při společných večeřích byla nicméně atmosféra uvolněná, vazal mohl mluvit, s kýmkoli chtěl, a směl se chovat i důvěrně a vesele. Jakmile však jídlo skončilo, opět přešel do role služebníka a společenské hranice byly opět nastaveny.
Zlatá éra společnosti bez hranic Mezi lety 1100 až 1400, kdy samurajství bylo na vzestupu, bylo velmi důležité, do jaké rodiny se samuraj narodil. V polovině 16. století se pánem mohl stát prakticky kdokoli, stávali se jimi dokonce i obchodníci, což z této doby učinilo zlatý věk pro kohokoli, kdo měl dostatečné ambice. Přesto však i v této době museli někteří falšovat své rodokmeny, aby dokázali nejen svůj samurajský původ, ale také to, že pocházejí z nejpřednějších samurajských rodin, tedy de facto z císařské linie.
Muži ve zbroji Média a film často zobrazují samuraje beze zbroje v období míru, které tvořilo posledních 250 let jejich vlády – jeden film za druhým tak představuje samuraje v prostém každodenním oděvu, ačkoli i v posledních letech své vlády si samurajové oblékali zbroje pro slavnostní příležitosti, úkony a ceremonie. Ačkoli po generace žili v relativním míru, nepřestávala pro ně být jejich zbroj důležitá. A pokud ji vlastnili, tak ji také nosili.
21
001-240_Tradicni Japonsko_CC18.indd 21
21.10.19 16:14
TR AD I Č N Í JAP O N S KO
Kam se poděly zbraně? Většina lidí vám řekne, že meč byl pro samuraje jako jeho duše, poučenější čtenář ví i to, že produkce zbraní v Japonsku byla ve druhé polovině 16. století obrovská a hrála klíčovou roli ve sjednocení země. To je fakt, který se nedá opomíjet, došlo tím totiž i ke změně podoby samurajského válečnictví. V 17. století země vstoupila do období relativního míru (jednalo se spíš o diktaturu, abychom byli upřímní) a nastala doba, kdy samuraj nosil po boku hned dva meče. Logicky tedy vyvstává otázka: Pokud v té době Japonsko produkovalo takové množství střelných zbraní, kam se všechny poděly? Inu, začaly se velmi omezovat, a jejich síla podléhala přezkušování. Tím došlo k tomu, že se země vrátila ke starým představám samuraje se staršími typy zbraní, jako byly například luk či kopí. Za časů pátého šóguna – známého jako psí šógun – se zbraň stala předmětem vyhrazeným pro mocné a ve snaze potlačit povstání byly zbraně přísně regulovány. V 15. a na počátku 16. století japonské zbraně sice byly kvalitativně srovnatelné se zbraněmi ze Západu, kvůli uzavírání se Japonska a silnému omezení zahraničního obchodu i zbraní však nikdy nedosáhly úrovně západních palných zbraní. Když se za dvě stě let Západ do Japonska opět vrátil, rozdíly byly očividné.
22
001-240_Tradicni Japonsko_CC18.indd 22
21.10.19 16:14
Samur ajové
Zabij mě, když to dokážeš Jeden z pozdějších záznamů na téma odplaty mezi samuraji říká, že pokud byl zabit bratr či podobně důležitý příbuzný, musel samuraj na odplatu zabít jeho vraha. Vrahovu hlavu potom vzal a položil ji na hrob oběti, přitom u ní nechal svou osobní značku, obyčejně malý nůž (pravděpodobně nůž zvaný kazuka), zabodnutý do ucha uříznuté hlavy. Dával tím znamení, že všichni z rodiny oběti ví, jak postupovat v dalších krocích pomsty, čímž se vytvářely dlouhotrvající krevní msty.
Druhy spojenců V samurajském světě existovalo několik základních výrazů, které označovaly různé druhy spojenců: Kamon – rodinní příslušníci a příbuzní Fudai – rodiny sloužící jednomu pánu po generace Tozama – rodiny, které stály mimo přímou kontrolu
Po roce 1600 a bitvě u Sekigahary tyto výrazy dostaly ještě další významy. Jakmile se země ocitla pod vládou rodiny Tokugawa, všechny rody se de facto staly jejími vazaly. Dané výrazy pak 23
001-240_Tradicni Japonsko_CC18.indd 23
21.10.19 16:14
TR AD I Č N Í JAP O N S KO
v podstatě označovaly, kdo rodině Tokugawa pomohl i nepomohl získat moc. Tak se stalo, že se někteří samurajové narodili na špatné straně barikády, i když válka už dávno skončila a oni na její průběh neměli vůbec žádný vliv.
Samurajská přísaha krve Pokud samuraj řekl, že bude následovat svého pána, či pokud dal slib, obyčejně to stvrdil krví. To znamenalo, že se řízl do prstu nebo podle situace do jiného vhodného místa na těle a napsal slib. Existuje však velmi zajímavá verze této krvavé přísahy:
Prones přísahu Řízni se do paže či dlaně Krví ji napiš na papír Spal ho Smíchej jeho popel s tekutinou a vypij
Samuraj na pochodu Když v dřívějších dobách chodili samurajové do válek, sháněli si proviant na venkově, a jak se armáda přesouvala, tak také plundrovali okolní zemi. To působilo místním obyvatelům značné obtíže, protože náhrada, kterou za zrekvírované jídlo dostali, byla buď mizivá, nebo dokonce žádná. Aby se těmto problémům předešlo, byla zavedena nová válečná daň, která měla pokrýt proviant pochodující armády. 24
001-240_Tradicni Japonsko_CC18.indd 24
21.10.19 16:14
Samur ajové
Pravda o samurajské cti Čest samuraje a reálnější pochopení Japonska, to jsou dvě hlavní témata, která bych vám chtěl předat. Obraz, který o nich dnešní svět má, je obraz pocházející z doby před a po druhé světové válce. Ve dvacátém století se jak v Japonsku, tak po celém světě začala postava samuraje používat k propagaci jakéhosi pohádkového systému cti. Samuraj se stal rytířem v zářné zbroji na bílém koni, který nikdy neustupuje, nikdy se nevzdává a vždy bojuje. Mým záměrem není tento mýtus bořit a ukazovat samuraje ve špatném světle, je ale třeba na ně nahlížet optikou historických faktů. Ústup: samurajové ustupovali a měli pro to vyvinutou i složitou taktiku. Útěk: samurajové se mohli rozhodnout pro útěk; mnoho poražených samurajů uprchlo a na vzdálených místech, kterými byla například jihovýchodní Asie, si založili vesnice. Sebevražda: někteří samurajové mohli, jak velel dobrovolný zvyk, po smrti svého pána spáchat sebevraždu, spousta z nich to ale neudělala. Sliby: ačkoli samurajovo slovo mělo váhu a sliby se dávaly, historie je plná samurajů, kteří své sliby porušili a změnili stranu, vykonali politické vraždy a otevřeně šli proti vlastním přísahám. Spravedlnost: samurajové se obecně snažili udržovat v zemi mír, ale čas od času někteří z nich zatoužili po větší moci a válka vypukla nanovo. Korupce: bohužel ruku v ruce s mocí kráčí korupce, a tak na cestě samuraje nalezneme i ji. Čest: samuraj se zaměřoval na čest, je ale důležité si uvědomit, že to, co my považujeme za čestné dnes, nemusel vždy za čestné považovat i on. Čest je záležitostí etiky, a ta se v průběhu let mění. 25
001-240_Tradicni Japonsko_CC18.indd 25
21.10.19 16:14
TR AD I Č N Í JAP O N S KO
Představte si to takhle. Když se klan Tokugawa chopil vlády nad celým Japonskem, všechno obyvatelstvo a všechny rodiny byly poddány šógunovi a byly mu zavázané svou loajalitou. Šógun ale této „loajalitě“ nevěřil – a celkem oprávněně, neboť většina z rodů se k ní nezavázala dobrovolně, ale byla k tomu přinucena porážkou v bitvě u Sekigahary. Aby se zajistila skutečná loajalita, byl zaveden systém rukojmích. Každý z významných rodů musel poslat své blízké příbuzné a dědice do paláce v hlavním městě a významní válečníci museli trávit vždy jeden rok doma a jeden v hlavním městě. To znamenalo, že loajalita byla zaručená, nikoli pouze daná. Jakmile totiž šlo o moc a příležitost postoupit na společenském žebříčku, loajalita samurajů stejně jako sliby, které dali, šla často stranou.
Loajalita, Ztráta a Čest Tematika mužských společenství založených na loajalitě je velmi spletitá, a ačkoli není pochyb o tom, že si samuraj udržoval čest, je třeba si uvědomit, že celý kodex cti byl také svázán strachem a porážkami. Byl tu strach z trestu za nedostatečnou poslušnost, strach ze ztráty statků a příjmů. Jakkoli si samurajové vážili cti, vždycky je třeba počítat i s těmito možnostmi; samurajové často hleděli na vlastní prospěch a snažili se vyšplhat po společenském žebříčku.
26
001-240_Tradicni Japonsko_CC18.indd 26
21.10.19 16:14
Samur ajové
Tři role samuraje Často si samuraje představujeme jen jako válečníky, ale to není vše. Ačkoli válečníky byli všichni, máme i tři další kategorie, do kterých se dělili: Státní správci, veřejní či soukromí úředníci Zemědělští dozorčí, místní šlechta či statkáři Mistři válečného umění
Východní a Západní strana Stejně jako mají Spojené státy východ proti západu a Británie sever versus jih, mělo svou verzi i staré Japonsko. Japonští císaři se dělili na Severní a Jižní dynastie, o čemž se i po 700 letech dokážou někteří lidé hádat. Samotní samurajové dělili sami sebe na Východní samuraje a Západní samuraje. Následuje ukázka, ve které samuraj z východu popisuje rozdíly mezi oběma stranami a je přitom velmi zaujatý vůči některým „faktům“:
Bojovníci Východní strany
Každý venkovský šlechtic z východu má k dispozici 500 jízdních válečníků. Jízdní válečníci z východu nikdy nepadají ze svých koní. Pokud otec či syn východního válečníka spadne, válečník bude cválat přes jeho mrtvolu, aby se dostal k nepřátelům.
27
001-240_Tradicni Japonsko_CC18.indd 27
21.10.19 16:14
TR AD I Č N Í JAP O N S KO
Bojovníci Západní strany
Pokud je zabit otec či syn válečníka, válečník opustí bojiště a bude naříkat. Pokud armádě západních samurajů dojde jídlo, zastaví válku a vrátí se, aby mohli vypěstovat novou úrodu. V létě je jim příliš horko a v zimě příliš zima, jsou prostě změkčilí.
Problém s dědictvím Feudální společnost má už ve svém základě nesmírně vážný a zásadní problém, a tím je dědění. Samurajové původně rozdělovali majetek, a tedy i půdu, rovnoměrně mezi své děti. Jenže samurajská moc byla založena na množství úrody, úroda pak na vlastnictví půdy, A na to, aby člověk mohl vést život samuraje, je třeba mít určité příjmy. Půda tedy musela vynášet tolik, aby se z ní dala zaplatit zbroj, koně, zbraně, služebníci, zábava i všechny další stránky dvorského a privilegovaného života. Matematika však samuraje porazila – jak rostla společnost, rostl i počet samurajů. Pokud měl otec čtyři syny, kteří ho přežili, pak bylo třeba, aby půda uživila čtyři nové samuraje. A pokud i ti měli čtyři syny, kteří je přežili, ta samá půda musela najednou uživit šestnáct nových samurajů. Proto se samurajové zaměřovali na invaze a uchvacování půdy; bez toho by nemohli existovat. Krokem, který se snažil zvrátit tento stav, byla změna dědického systému, kdy nejstarší syn převzal veškerou vládu nad půdou i roli služebníka u pána, zatímco „méně důležití“ synové získávali z půdy živobytí v daleko menším měřítku. Takový systém umožnil rodům zachovat si svou velikost i důležitost, aniž by se rozdělily do příliš mnoha větví. Jenže matematika znovu vyhrála, což se ukázalo v momentě, kde přestal být dostatek půdy. Samuraj pak 28
001-240_Tradicni Japonsko_CC18.indd 28
21.10.19 16:14
Samur ajové
musel půdu prodat, aby měl z čeho financovat životní úroveň samuraje; samurajové zastavovali věci, a dokonce se nechávali zaměstnat, vyráběli drobné výrobky nebo se ženili do bohatých obchodnických rodin, to vše proto, aby si udrželi svůj životní standard. Bohužel tenhle příběh nemá šťastný konec, neboť na konci období samurajů byl průměrný samuraj relativně chudý a spousta moderních japonských filmů se zaměřuje právě na upadající a sešlé samuraje snažící se skončit své životy. Kolem roku 1860 samurajský životní styl končil, mnoho samurajů žilo ve městech kolem hradů a snažilo se vyjít ze stále se snižující mzdy, která je prostě nemohla uživit.
Rozpad klanu Snaha o to, aby se nejstarší syn stal jediným dědicem, zatímco zbytek rodiny na něm byl závislý, vedla ke svárům uvnitř rodin. Každá rodina se rozdělila do mnoha větví, z čehož se vyvinul složitý klanový systém. Fakt, že nejstarší syn automaticky dědil, působil mnoho problémů, které vedly k válkám mezi větvemi jednotlivých klanů a obrovským rozepřím uvnitř rodin.
Šest generací V dějinách samurajů existovaly čtyři velké rody, které tvořily kořeny „pravého samuraje“. Bylo považováno za společenskou hanbu, pokud samuraj nebyl spojován alespoň s jedním z nich. Dva z těchto velkých rodů byly klany Taira a Minamoto. Důvodem, proč právě tyto dva rody byly tak význačné, je fakt, že byly přímo spojeny s císařským rodem. Na počátku období samurajů se totiž císařská rodina stala příliš rozvětvenou a příliš 29
001-240_Tradicni Japonsko_CC18.indd 29
21.10.19 16:14
TR AD I Č N Í JAP O N S KO
složitě podporovatelnou. Vyhlásila proto mezní bod, kterým bylo šest generací. Kdokoli, kdo se objevil později, byl „převedený“ do jedné z těchto dvou mocných rodin, proto samurajové chtěli být s těmito rodinami spojováni – znamenalo to být spojován přímo s císařem. Císařská rodina 6 generací Taira
Minamoto
Právo zabít Často se říká, že samuraj měl právo zabít rolníky, kteří stáli společensky níž než on. Je to v podstatě pravda; nejednalo se však o svévolné zabíjení. Kolem poloviny 18. století dosáhli samurajové téměř úplného odzbrojení rolníků, převzali skoro výlučnou kontrolu nad zbraněmi a vytvořili právní systém, který zakazoval povstání – a obsahoval také právo zabít níže postavené lidi. Tento stav by se ale neměl považovat za běžný. Samuraj se i nadále musel chovat vybraně a udržovat si skutečný respekt. A jen tak chodit kolem a zabíjet lidi zcela jistě nebyla cesta, jak udržet společenský systém, aniž by se to obešlo bez neustálých povstání. Právo zabít tak bylo spíše hrozbou, která visela ve vzduchu a v určitých situacích mohla být použita. Samuraj však určitě jen tak nechodil a nezabíjel lidi, kteří se mu nepoklonili. Ve skutečnosti si s nimi ve velkých městech často potřásal rukama. 30
001-240_Tradicni Japonsko_CC18.indd 30
21.10.19 16:14
Samur ajové
Použij prostředníka Pokud šlo o obchod, samurajové často používali prostředníky a vyjednavače. Předpokládá se, že se tak dělo, aby se zabránilo potyčkám a hádkám. Protože když si představíme, že samurajská hádka zahrnovala meče, vendety a velmi pravděpodobně také spoustu krve a smrt, mít prostředníka znamenalo zchladit rostoucí hněv a poskytnout čas k vychladnutí.
Přátelský pozorovatel Pán si mohl vybrat osobu, které nejvíce důvěřoval, někoho férového a poctivého. Takovému člověku pak uložil, aby ho neustále sledoval, a kdyby měl pocit, že se pán vydává špatnou cestu, měl plné právo mu poradit. Byla to určitá forma sebekontroly. Přesto však bylo potřeba, aby samuraj, který pánovi radil, tak činil ohleduplně a jemně. 31
001-240_Tradicni Japonsko_CC18.indd 31
21.10.19 16:14
TR AD I Č N Í JAP O N S KO
Měnící se samurajská armáda Samurajové, stejně jako hodnota, kterou přikládali zbraním, prošli různými fázemi. Za nejdůležitější zbraň byl považován luk, potom kopí, pak střelná zbraň a nakonec meč. Však také původní samurajové byli spíše jízdními lučištníky než šermíři a rané samurajské síly byly nasazovány k potlačení povstání. Takoví samurajové operovali v malých skupinkách, jezdili na koních po celé zemi a pronásledovali zločince a povstalce (což mohly být zase jiné skupiny samurajů). Byli bleskurychlí a stříleli z koňského hřbetu. Později, ve středověku, se jejich armády staly daleko většími a statičtějšími. Byly spíše centralizované a opěšalé a zaměřovaly se na jiné zdroje síly. Ve válečných letech musely tyto armády rekrutovat do svých řad róniny (samuraje, kteří nepatřili do žádných rodin) a rolníky, aby doplnily svůj počet. RANÍ SAMURAJOVÉ
STŘEDOVĚCÍ middle SAMURAJOVÉ middle ages ages samurai samurai
early early samurai samurai
32
001-240_Tradicni Japonsko_CC18.indd 32
21.10.19 16:14
Samur ajové
Návrat ke cti S tím, jak bylo třeba rozdělovat pozemky mezi další generace samurajů, či je pomalu odprodávat, museli samurajové čelit stále se snižujícímu fondu vlastního majetku. Situace se stala tak vážnou, že byl dokonce zaveden nový zákon, který vyvlastňoval půdu zpět původnímu majiteli, aniž by však tomu novému poskytl náhradu. A to byl problém daleko složitější, než by se z pouhého pohledu na japonskou kulturu mohlo zdát. Z duchovního hlediska byl klan, který půdu vlastnil, s půdou neustále propojen prostřednictvím svých mrtvých předků. Členové rodiny, kteří žili a zemřeli v rodinných sídlech, v nich v očích samurajů byli přítomni i po své smrti jako duchové. Japonci uctívali mrtvé předky a věřili, že se mrtví i nadále o svou rodinu starají, takže pokud rodina majetek prodala a odstěhovala se, vznikaly problémy. Pro duchovní prosperitu Japonska se proto návrat k půdě předků považoval za velmi důležitý, stejně jako se za špatné považovalo to, když rodina od své půdy byla oddělena. Tento návrat půdy předků zpět k jejím samurajským vlastníkům se nazýval „návrat ke cti”. Problémem bylo, že se mohla vracet i půda, na které její „nový“ majitel už také hospodařil roky, klidně i sto let, tudíž i jeho předci se zde narodili a zemřeli. Vyvstávala také otázka, komu náleží úroda z takové půdy – nezapomínejme totiž, že celý systém byl prakticky založen právě na ní. Jelikož živila celý klan, hodnota úrody byla obrovská, naproti tomu samostatná půda neměla hodnotu, kterou jí přiznáváme dnes. Ve výsledku se celý systém ukázal být spíše chybou, která znamenala další krok k úpadku samurajů.
33
001-240_Tradicni Japonsko_CC18.indd 33
21.10.19 16:14
TR AD I Č N Í JAP O N S KO
Pryč z mé půdy! Vzhledem k tomu, co jsme si řekli výše, je tedy zřejmé, že vážným problémem v samurajském světě byla krádež cizí půdy. Samurajské rodiny někdy kradly půdu, aby tak zvýšily své příjmy. Pokud se nad tím zamyslíte, zjistíte, že je to vlastně memento všech samurajských válek – jeden klan ukradl půdu druhému –, ale když se něco takového dělo ve velkém, říkalo se tomu samurajské války. V menším měřítku to nepředstavovalo zásadní problém, ale je jasné, že to ve starém Japonsku zkrátka problém byl. Často se kvůli znovudobytí půdy i přeskupovala spojenectví.
Útok sněhové bouře Mocný válečník Oda Nobunaga, který byl také jedním z prvních pánů, kteří sjednotili Japonsko, „podporoval“ šóguna, což znamenalo, že ho chtěl využít pro svůj vlastní nástup k moci. Během toho, co Nobunaga stoupal k moci, dostal se jeho loutkový šógun do nebezpečí, když byl obklopen nepřáteli a hrozila mu smrt. Dorazit šógunovi na pomoc trvalo tři dny jízdy, ale Nobunaga to zvládl za dva. Ještě obdivuhodnější je, že ho po cestě potkala sněhová bouře, a někteří jeho muži kvůli špatným podmínkám dokonce zemřeli. Představte si smečku samurajů řítící se blizardem, aby rozpoutali válku se šógunovými nepřáteli. 34
001-240_Tradicni Japonsko_CC18.indd 34
21.10.19 16:14
Samur ajové
Vstup zakázán V období, kdy Oda Nobunaga stoupal k moci, zakázal některým samurajům přímý kontakt s šógunem. Tím se mu povedlo zamezit, aby se mezi nimi a šógunem vytvářela loajalita, a udržet si faktickou moc, zatímco šógun a císař byli jen figurkami.
Šógun není vždy šógun Slovo šógun slýcháme často a máme tendenci si ho představovat jako vládce Japonska, ale takhle jednoduché a přímočaré to není. Etiketa říkala, že pokud není válka, šógun se nazývá kubo, případně kubo-sama, během války se pak stává šógunem. Dokonce i někteří slavní japonští vůdci, jako byl Hidejoši, nemohli být kvůli svému původu nazýváni šógunem. Krom toho původní význam slova šógun označoval prostě velitele vojenské síly, nikoli vůdce národa, takže pokud si představujete šóguna, neuvažujte o něm jen jako o elitním vládci kdesi na vrcholu, ale pamatujte, že existovalo jen pár situací, kdy se slovo šógun skutečně používalo. Válečník Akeči, který Odu Nobunagu zabil, byl znám jako mikka-kubo – třídenní vládce (povšimněte si, že výraz je kubo, nikoli šógun).
35
001-240_Tradicni Japonsko_CC18.indd 35
21.10.19 16:14