Issuu

HENRY

KUTTNER ZUÅ˜IVEC

Přeložila Veronika Volhejnová

Copyright © 1947 Smith & Street Publications Inc. All Rights Reserved Copyright © 2020 for the Czech translation by Veronika Volhejnová Copyright © 2020 for Cover by Shutterstock Copyright © 2020 for the Czech edition by Euromedia Group a. s.

ISBN: 978-80-242-6479-0

PŘEDMLUVA Tenhle příběh není nic pro citlivky... Vztek je kniha o násilí. Popisuje bolestné úsilí lidské rasy vymanit se z hlubin venušanských moří a znovu sáhnout po hvězdách. A centrem toho zápasu je kariéra Sama Reeda – Nesmrtelného. Tato kariéra se nevyhýbá podfukům, prospěchářství ani vraždě, ale přitom ji kdesi v pozadí neustále pohání zářivá, i když pokřivená vidina skvělé budoucnosti člověka. A nakonec skutečně dostane celou lidskou rasu z bezpečí venušanských moří na povrch planety, mezi jeho otevřené, zuřivé hrůzy, aby se tam s námahou znovu vydala za svým vznešeným osudem. Tento příběh má pro naši dobu vlastní důležité poselství, neboť dnes, jako vždy, nemůže lidská rasa jen vegetovat. Buď šplhá vzhůru k novým úrovním sociální složitosti a úspěchu, nebo se stále více snáší dolů do všeobecné senility. Vztek líčí, jak se za podmínek nepředstavitelně odlišných od těch, které zažíváme dnes, lidstvo znova pouští na svou dlouhou cestu vzhůru od rozkladu k velikosti. Groff Conklin

ÚVOD Na Zemi vládla bílá noc a na Venuši pološero úsvitu. Všichni lidé věděli, jaká zářivá temnota změnila Zemi v hvězdu na zataženém nebi. Jen málokdo chápal, že na Venuši se úsvit nepozorovaně přehoupl k soumraku. Podmořská světla hořela jasněji a jasněji a velké Citadely měnila v kouzelné pevnosti pod mělkým mořem. Před sedmi sty lety zářila ta světla nejjasněji. Od zničení Země uplynulo šest set let. Psalo se sedmadvacáté století. Čas se zpomalil. Na začátku plynul mnohem rychleji. Všude byla spousta práce. Venuše byla neobyvatelná - ale lidé museli na Venuši žít. Na Zemi uplynula celá jura, než se lidé vyvinuli v myslící rasu. Člověk je zároveň odolný a křehký. Jak křehký, to začne být jasné, když se otřese zem nebo vybuchne sopka. Jak tvrdý, to pochopíte, když si uvědomíte, že na venušanských kontinentech existovaly kolonie celé dva měsíce. Lidé zuřivost jurské doby nepoznali – na Zemi. Na Venuši to bylo mnohem horší. Člověk neměl zbraně, kterými by si podrobil venušanskou souš. Jeho zbraně byly buď příliš slabé, nebo příliš mocné. Mohl buď naprosto zničit, nebo lehce našlapovat, na povrchu Venuše ale žít nemohl. Stál proti němu protivník, jakého žádný člověk dosud nepoznal. Stál proti němu vztek... a tak uprchl.

Henry Kuttner

Pod mořem bylo svým způsobem bezpečno. Věda zdokonalila meziplanetární cestování a zničila Zemi; věda dokázala vybudovat umělé prostředí na dně moře. Tak vznikly imperviové kupole. A pod nimi povstala města. Města byla dokončena... A jen se to stalo, úsvit se na Venuši změnil v soumrak. Člověk se vrátil do moře, z něhož vzešel.

ČÁST PRVNÍ

Tož zoufej nad svým kouzlem! A ten duch, v jehož jsi službách byl až dosavad, ať řekne ti, že Makduﬀ předčasně byl z lůna matky svojí vyříznut. SHAKESPEARE Narození Sama Harkera předznamenalo budoucnost hned dvakrát. Bylo symbolem toho, kam spěje život v obrovských Citadelách, kde dosud hořela světla civilizace, a předurčilo Samův život jak v těchto podvodních pevnostech, tak na pevnině. Jeho matka Bessi byla křehká, hezká žena, která měla mít dost rozumu a nepočít dítě. Byla drobná, s úzkými boky, a zemřela při urgentním císařském řezu, jímž Sama vypustila do světa. Do světa, který musel semlít dřív, než on semele jeho. Proto Blaze Harker svého syna nenáviděl tak slepou, brutální nenávistí. Nedokázal na chlapce ani pomyslet, aniž by nevzpomněl na to, co se té noci stalo. Kdykoli zaslechl jeho pláč, slyšel zároveň i Bessin slabý, vyděšený křik. Epidurální anestézie příliš nepomohla, protože Bessi se pro mateřství nehodila nejen fyzicky, ale ani psychicky. Blaze a Bessi – to byl příběh jako Romeo a Julie se šťastným koncem, až do chvíle, kdy byl počat Sam. Oba byli lehkomyslní hédonisté bez cíle. V Citadelách si člověk musel vybrat. Buď si našel něco, co dalo jeho životu smysl – stal se vědcem nebo umělcem – a nebo prostě jen tak plul s proudem. Vědecké pole bylo široké, od rozevláté thalassopolitiky po

Henry Kuttner

nesmlouvavou jadernou fyziku. Ale jen tak přežívat bylo snadné, když si to člověk mohl dovolit. A vlastně i když nemohl. Nicnedělání bylo v Citadelách laciné. Člověk se prostě vyhnul nákladnějším potěšením, jako byly olympské komnaty a arény. Ale Blaze a Bessi si mohli dovolit to nejlepší. Jejich idyla by mohla sloužit jako óda na hédonismus. A zdálo se, že bude mít i šťastný konec, protože v Citadelách neplatili jednotlivci. Platila celá rasa. Když Bessi zemřela, Blazovi nezbylo nic než nenávist. Pokolení Harkerova byla tato: Geoffery zplodil Raoula; Raoul zplodil Zachariaha; Zachariah zplodil Blaze; a Blaze zplodil Sama. Blaze se rozvalil v polstrovaném křesle a podíval se na svého prapraděda. „Můžete jít k čertu,“ prohlásil. „Všichni.“ Geoffery byl vysoký, svalnatý, plavovlasý muž s nezvykle velkýma ušima a nohama. „Takhle mluvíš proto, že jsi mladý, to je celé,“ prohlásil. „Kolik je ti? Ještě ani dvacet!“ „To je moje věc,“ odsekl Blaze. „Mně bude za dvacet let dvě stě,“ pokračoval Geoffery. „Měl jsem dost rozumu, abych s početím syna počkal až po padesátce. A měl jsem dost rozumu, abych pro plození nepoužil svou družku. To dítě za nic nemůže.“ Blaze se zatvrzele díval na své prsty. Jeho otec Zachariah, který až do té doby zachmuřeně mlčel, teď vyskočil a vykřikl: „Je to psychotik! Patří do psychiatrické léčebny. Oni už z něj dostanou pravdu!“

Zuřivec

Blaze se usmál. „Já jsem se pojistil, otče,“ prohlásil klidně. „Než jsem sem dnes přišel, udělal jsem spoustu testů a zkoušek. Na správě leží úřední potvrzení jak o mém IQ, tak o duševním zdraví. Jsem naprosto v pořádku, po zdravotní i právní stránce. Nikdo z vás nemůže nic dělat, a dobře to víte.“ „I dvoutýdenní dítě má občanská práva,“ prohlásil Raoul – hubený, tmavý, elegantně oblečený do měkkého celoﬂexu. Zdálo se, že se tou scénou ironicky baví. „Ale ty sis dal pozor, abys nic nepřiznal, co, Blazi?“ „Velký pozor.“ Geoﬀery nahrbil býčí šíji a ramena, podíval se chladnýma, modrýma očima do očí Blazovi a zeptal se: „Kde je ten chlapec?“ „Nevím.“ „Můj vnuk – my ho najdeme!“ prohlásil zuřivě Zachariah. „O tom nepochybuj! Ať je kdekoli v Citadele Delaware, najdeme ho. Nebo kdekoli na Venuši!“ „Přesně,“ kývl Raoul. „Harkerové jsou dost mocní, Blazi. To bys měl vědět. Proto sis celý život mohl dělat přesně to, co jsi chtěl. Ale to teď končí.“ „Myslím, že nekončí,“ odsekl Blaze. „Mám dost vlastních peněz. A pokud jde o to, že najdete... jeho... nikdy vás nenapadlo, že by to mohlo být dost obtížné?“ „Jsme mocná rodina,“ prohlásil vyrovnaně Geoffery. „To jsme,“ připustil Blaze. „Ale co když toho kluka nepoznáte, i když ho najdete?“ Usmál se. První přišla na řadu depilační procedura. Blaze nedokázal snést myšlenku, že by nabarvené vlasy

Henry Kuttner

zase dorostly rezavé. Nazrzlé chmýří na hlavě miminka bylo odstraněno. Nikdy už nenaroste. Kultura založená na hédonismu má i svou perverzní vědu. A Blaze mohl dobře zaplatit. Nejednoho technika zničila závislost na slastech; takoví muži byli obvykle velmi schopní – pokud byli střízliví. Nakonec ale Blaze našel ženu, ne muže, a ta byla schopná, pokud byla živá. A k tomu potřebovala Šťastný plášť. Rozhodně nebude žít dlouho; lidé závislí na Šťastném plášti vydrželi v průměru tak dva roky. Ta věc byla biologicky adaptovaný organismus žijící ve venušanských mořích. V přirozeném stavu lovil svou kořist tak, že se jí dotkl. Po prvním navázaném neurokontaktu byla oběť celá šťastná, že se může dát sežrat. Když si lidé uvědomili potenciál něčeho takového, ilegálně si tvora upravili pro své potřeby. Plášť byl nádherný kus oblečení, živě, perleťově bílý, který lehce, vlnivě světélkoval a rozechvíval se vlastními extatickými pohyby, jak si vytvářel tu smrtící symbiózu. A techničce velice slušel. Pohybovala se v něm po tiché, dobře osvětlené místnosti, soustředěná na úkol, který jí vynese dost, aby byla za dva roky mrtvá. Byla velmi schopná. Vyznala se v endokrinologii. Když skončila, Sam Harker navždycky ztratil své rodové dědictví. Matrice byla vytvořena – nebo, přesněji řečeno, změněna oproti originálu. Podvěsek mozkový, štítná žláza, šišinka – chuchvalečky tkáně, některé už aktivní, jiné čekající na chvíli, kdy v nich dospívání spustí sekreci hormonů. I samo miminko bylo dosud nezformovaný, o něco větší chuchvalec tkáně, s chrupavkou místo kostí a měkkou lebkou, ještě ne úplně uzavřenou.

Zuřivec

„Žádné monstrum,“ instruoval Blaze a myslel přitom na Bessi. „Ne, žádné extrémy. Malý, macatý – těžký!“ Obvázaný uzlíček tkáně ležel nehybně na operačním stole. Byl v narkóze, shora na něj svítila baktericidní lampa. Žena, které se už teď točila hlava očekávanou extází, ještě dokázala stisknout přivolávací tlačítko. Pak si tiše lehla na zem, zářivý perleťový plášť ji laskal. Oči v transu hleděly vzhůru, prázdné a ploché jako zrcadlo. Muž, který vešel, se Šťastnému plášti vyhnul velkým obloukem. Pustil se do nutných pooperačních procedur. Starší Harkerové dali Blaze sledovat, protože doufali, že dítě najdou jeho prostřednictvím. Ale Blaze si všechno naplánoval příliš důkladně, než aby něco takového opomenul. Na tajném místě měl Samovy otisky prstů a obraz sítnice a věděl, že jejich prostřednictvím svého syna může kdykoli najít. Nespěchal. Co se stane, stane se. Teď už to bylo nevyhnutelné. Za daných základních podmínek a ve stabilním prostředí neměl Sam Harker nejmenší naději. Blaze si v duchu nařídil budík, který ještě mnoho let nezazvoní. A do té doby... dělal, co mohl, aby zase zapomněl na realitu, které musel poprvé v životě čelit. Na Bessi zapomenout nedokázal, i když se snažil. Znovu se vrhl do zářivého víru hédonistické euforie Citadel. První roky života Samovi splynuly a nezapamatoval si z nich skoro nic. Čas mu tehdy plynul pomalu. Dny a hodiny se vlekly. Muž a žena, které znal

Henry Kuttner

jako matku a otce, s ním neměli nic společného, už ani tenkrát ne. Operace totiž nezměnila jeho mysl – po předcích byl poloviční mutant a zdědil jejich inteligenci a vynalézavost. Mutace se sice týkala jen dlouhověkosti, ale i tak umožnila Harkerovým získat na Venuši prominentní postavení. Rozhodně nebyli jediní dlouhověcí; ještě pár stovek dalších se mohlo těšit na dvě stě až sedm set let života, v závislosti na různých dost komplikovaných faktorech. Ale ta vlastnost se důsledně dědila. Bylo snadné je identiﬁkovat. Vzpomínal si, že jednou, v karnevalové sezoně, se jeho adoptivní rodiče nastrojili do parádních šatů, ve kterých se necítili dobře, a vyrazili mezi rozjásané davy. Tou dobou už byl dost starý, aby pobral trochu rozumu. Světskou slávu znal z dálky, nikdy ji ale neviděl v akci. Karneval byla vážená tradice. Celá Citadela Delaware zářila, barevné obláčky vůně se vznášely ve vzduchu kolem pohyblivých Cest jako mlha a ulpívaly na účastnících slavností. Byla to doba, kdy se stíraly třídní rozdíly. Tedy technicky vzato vlastně žádné nižší třídy neexistovaly. Ale ve skutečnosti – Zahlédl ženu – nejhezčí ženu, jakou kdy viděl. Měla modré šaty, ale to ani zdaleka není dobrý popis té barvy. Byla to sytá, temná, odlišná modř, tak hladká a sametová, že se jí chlapec zoufale toužil dotknout. Byl ještě příliš malý na to, aby ocenil nenápadnou raﬁnovanost střihu, čisté, ostré linie siluety, způsob, jakým šaty lichotily její tváři a zlatým vlasům. Viděl ji z dálky a najednou o ní strašně potřeboval vědět mnohem víc. Jeho pěstounka mu ale nemohla sdělit, co chtěl.

Zuřivec

„To je Kedre Waltonová. Musí jí už být tak dvě stě tři sta let.“ „Ano.“ Roky mu nic neříkaly. „Ale kdo je to?“ „No, ona řídí spoustu věcí.“ „Večírek na rozloučenou, miláčku,“ řekla. „Tak brzo?“ „Už to je... šedesát let, ne?“ „Kedre, Kedre – občas si přeju, abychom nežili tak dlouho.“ Usmála se na něj. „Ale to bychom se pak vůbec nesetkali. My Nesmrtelní se postupně dostáváme na stejnou úroveň, a proto se potkáváme.“ Zachariah Harker ji uchopil za ruku. Pod terasou vířil a třpytil se karneval. „Vždycky je to nové,“ prohodil. „Ale nebylo by, kdybychom zůstali spolu tehdy poprvé. Představ si, kdybychom byli neodvratně spojeni několik stovek let!“ Zachariah po ní vrhl tázavý, zkoumavý pohled. „Asi je to záležitost proporcí,“ usoudil. „Nesmrtelní by neměli žít v Citadelách. Ta omezení – čím je člověk starší, tím víc se potřebuje rozpínat.“ „Proto se rozpínám.“ „Ale pořád jsi omezená Citadelami. Mladí lidé a ti krátkověcí stěny kolem sebe nevidí. My staří ano. Potřebujeme víc prostoru. Kedre, začínám mít strach. Narážíme na své hranice.“ „Myslíš?“ „Nebo se k nim blížíme – my Nesmrtelní. Já mám strach z intelektuální smrti. K čemu je dlouhověkost, když nemůžeš využít schopnosti a zkušenosti, které nasbíráš? Začínáme se uzavírat do sebe.“

Henry Kuttner

„Tak co tedy? Jiné planety?“ „Základny? Ano, snad. Jenže na Marsu bychom také potřebovali Citadely, i na většině jiných planet. Já spíš uvažuji o mezihvězdných letech.“ „To je nemožné.“ „Když člověk přišel na Venuši, bylo to nemožné. Dnes by to teoreticky šlo, Kedre. Ale prakticky ne. Neexistuje žádná... žádná startovací rampa. V podmořské citadele se mezihvězdná loď nedá ani postavit, ani vypustit. Mluvím symbolicky.“ „Miláčku, máme přece neuvěřitelnou spoustu času. Probereme to znova za... řekněme padesát let.“ „A mezitím se neuvidíme?“ „Samozřejmě že se uvidíme, Zachariahu. Ale jen uvidíme. Je načase si dát dovolenou. A pak, až se zase sejdeme –“ Vstala. Políbili se. I to bylo symbolické. Oba cítili, že vášeň zešedla v popel – a protože se milovali, měli dost rozumu a trpělivosti, aby si počkali, až se znova rozdmýchá. Zatím se jim to dařilo. Až uplyne padesát let, budou znovu milenci. Sam Harker sledoval šlachovitého muže s šedavým obličejem, který se cílevědomě proplétal davem. I on měl na sobě barevný oblek z celoﬂexu, nic ale nedokázalo zakrýt jasný fakt, že do Citadely nepatří. Kdysi byl opálený, a to tak, že ani staletí života pod mořem to tmavé opálení nedokázalo vybělit. A na tváři se mu usadil setrvalý posměšný úšklebek. „Kdo je tohle?“ „Cože? Kdo? Já nevím. Neotravuj.“ * * *

Zuřivec

Nesnášel kompromis, který ho nutil oblékat celoﬂex. Ale jeho stará uniforma by tu byla příliš nápadná. Byl chladný, vzteklý, s nemilosrdnými ústy. Nechal se unášet Cestou kolem obrovského zemského glóbu, zabaleného do černého plastového závoje. V každé Citadele měli takový, jako připomínku toho, co dokáže lidstvo. Vstoupil do ohrazené zahrady a u zamřížovaného okénka předložil identiﬁkační kotouček. Po chvíli ho vpustili do chrámu. Tohle tedy je Chrám pravdy! Rozhodně byl imponující. Vědců a techniků si vážil – logiků i logistiků... ne, logistiků ne, to už měl za sebou. Kněz ho dovedl do vnitřní síně a ukázal na židli. „Jste Robin Hale?“ „Ano.“ „Tak tedy – shrnul jste a předal nám potřebná data. Potřebujeme vám ale položit několik doplňujících otázek. Logik se vás zeptá sám.“ Odešel. Dole, v hydroponické zahradě, se hubený, vysoký, kostnatý muž spokojeně šťoural v rostlinkách. „Potřebujeme Logika. Robin Hale čeká.“ „Ale kruci,“ prohlásil vysoký hubený muž, odložil sprej a podrbal se na špičaté bradě. „Nemám tomu chudákovi co říct. Je odepsaný.“ „Pane!“ „Klid. Já s ním promluvím. Netrapte se tím. Jeho papíry máte připravené?“ „Ano, pane.“ „Dobře. Hned přijdu. Nehoňte mě.“ Logik se zvolna vydal k výtahu a něco si pro sebe brblal. Po chvíli

Henry Kuttner

si už průzorem z velínu prohlížel šlachovitého opáleného muže, který nervózně poposedával na židli. „Robin Hale,“ řekl změněným, hlubším hlasem. Hale proti své vůli ztuhl. „Ano.“ „Jste Nesmrtelný. To znamená, že se můžete dožít až sedmi set let. Ale nemáte práci. Je to tak?“ „Je to tak.“ „A co se stalo s vaším dosavadním místem?“ „Co se stalo se Svobodnými kompaniemi?“ ... Vymřely. Vymizely, když se všechny Citadely sjednotily pod společným vedením a války v zastoupení mezi nimi přestaly být potřeba. V dřívějších dobách byly Svobodné kompanie vojáky, nájemnými žoldnéři, které si Citadely platily, protože se bály zániku a nechtěly bojovat ve svých bitvách samy. „Ale mezi Svobodnými kompaniemi nebylo mnoho Nesmrtelných. Už je to dost dávno, co nějaká Svobodná kompanie existovala. Přežil jste svou práci, Hale.“ „Já vím.“ „Chcete, abych vám nějakou našel?“ „To nedokážeš,“ ušklíbl se trpce Hale. „Žádnou nenajdeš, a já prostě nesnesu myšlenku, že bych žil ještě stovky let a nedělal nic, jen se bavil. Nejsem hédonista.“ „Povím vám, co byste mohl udělat velmi snadno,“ prohlásil Logik. „Zemřít.“ Bylo ticho. Logik pokračoval: „Ale nemůžu vám tak snadno říct, jak na to. Jste bojovník. Nejspíš byste rád umřel v boji. Pokud možno za něco, čemu věříte.“ Odmlčel se. Když znova promluvil, zněl jeho hlas jinak. „Počkejte chvilku. Jdu k vám. Vydržte.“

Zuřivec

* * * A za chvilku se už vysoká hubená postava protáhla závěsem ve zdi. Hale vyskočil a vytřeštil oči na toho kostlivce před sebou. Logik ho mávnutím ruky vrátil na židli. „Naštěstí jsem tu šéf,“ řekl. „Kdyby do toho mohli mluvit moji kněží, nestrpěli by to. Jenže beze mě nemůžou dělat nic. Já jsem Logik. Sedněte si.“ Přitáhl si židli naproti Halovi, vylovil z kapsy podivný předmět – byla to dýmka – a nacpal ho tabákem. „Pěstuji a zpracovávám si ho sám,“ vysvětlil. „Podívejte se, Hale. Tahleta maškaráda je v pohodě pro Citadely, ale nevidím důvod, proč bych ty pohádky měl cpát vám.“ Hale nevěřil vlastním uším. „Ale... Chrám... tohle je přece Chrám pravdy! Chceš... chcete říct, že to všechno je –“ „Podvod? To ne. Potíž je v tom, že pravda není vždycky důstojná. Vzpomeňte si na staré sochy pravdy – obvykle bývala nahá. No, ale měla na to postavu. Kdežto já – to byste vidět nechtěl. Bývala doba, kdy jsem mluvil upřímně, jenže ono to nefungovalo. Lidi si mysleli, že prostě říkám jen svůj názor. Ani se nedivím, vypadám jako normální chlapík. Ale nejsem. Jsem mutant se zvláštními schopnostmi. Víte, dnes jsme zase tam, kde jsme byli. Přes Platóna a Aristotela, Bacona a Korzybského, přes stroje pravdy jsme se dostali znova na začátek. Nejlepší metodou na světě je řešit lidské problémy logikou. Já prostě znám odpovědi. Ty správné.“ Hale to pořád nedokázal pochopit. „Ale... nemůžete přece být neomylný... vy nepoužíváte žádný systém?“

Henry Kuttner

„Zkoušel jsem kdeco,“ kývl Logik. „Kdejaké čtyřbitové slovo. Jenže nakonec vždycky zbude jedno jediné: zdravý rozum.“ Hale jen zamrkal. Logik si zapálil dýmku. „Je mi víc než tisíc let,“ pokračoval. „Těžko se tomu asi věří, já vím. Ale říkal jsem vám, že jsem mutant. Chlapče, já se narodil ještě na Zemi. Pamatuju atomové války. Tedy ne tu první; ta byla vlastně důvodem, proč jsem se takhle narodil, rodiče se totiž připletli do druhotné radiace. Jestli si někdo opravdu může říkat Nesmrtelný, jsem to já. Ale moje hlavní nadání – četl jste něco o Proroku Benovi? Ne? No, v těch dobách byl jen jeden z mnoha. Spousta lidí uhodla, co přijde. Ani na to nebylo potřeba moc logiky. Prorok Ben, to jsem byl já. Naštěstí mi několik těch správných lidí naslouchalo a začali kolonizovat Venuši, a já s nimi. V té době, kdy Země vyletěla do vzduchu, já byl tady. Studovali mě. Někteří vědci zjistili, že mám mozek trochu jiný, divný. Byl v něm nějaký nový smysl, instinkt, nebo jak tomu chcete říkat – nikdo přesně nepřišel na to, co to vlastně je. Ale je to totéž, jako když odpovídaly stroje pravdy. Musely pokaždé odpovědět správně – když toho byly schopné. Já prostě ani nemůžu odpovídat špatně!“ „Vám je opravdu tisíc let?“ Hale se soustředil na tuhle jedinou věc. „Jo. A viděl jsem ostatní přicházet a odcházet. Kdybych chtěl, mohl bych tady tomu všemu vládnout. Ale toho mě prosím ušetřete! Znám většinu odpovědí na dané téma a žádná se mi nelíbí. Radši budu sedět tady v Chrámu pravdy a odpovídat na otázky.“

Zuřivec

„Vždycky jsme mysleli... že je tu stroj–“ koktal Hale. „Ano, vím. Je to zvláštní. Lidé uvěří tomu, co jim řekne stroj, ale člověku, jako jsou oni, věřit nebudou. Nebo to možná ani tak zvláštní není. Podívejte se, chlapče – ať to vezmete jakkoli, já prostě odpovědi znám. Přeberu si v hlavě informace a celkem brzo je mi jasné, co z nich vyplývá. Obyčejný zdravý rozum. Jediná podmínka je, že se dozvím všechno o vás a vašem problému.“ „Umíte tedy předpovídat budoucnost.“ „Na to je proměnných příliš mnoho,“ zavrtěl hlavou Logik. „Mimochodem, doufám, že si o mně nebudete pouštět jazyk na špacír. Kněžím by se to nelíbilo. Kdykoli se nějakému klientovi ukážu a sestoupím z piedestalu, vyvádějí, div nespadne střecha. Ne že by na tom záleželo. Můžete povídat, co se vám zachce, nikdo neuvěří, že to neomylné orákulum není superstroj.“ Vesele se zazubil. „Ale hlavní věc je, chlapče, že mám nápad. Už jsem vám říkal, že si dám dvě a dvě dohromady a napadne mě odpověď. A někdy i víc než jedna. Co kdybyste se vrátil na pevninu?“ „Cože?“ „No a proč ne?“ pokrčil Logik rameny. „Jste tvrdý chlap. Samozřejmě – možná přijdete o krk. Vlastně bych řekl, že nejspíš ano. Ale padnete v boji. V Citadelách toho moc nenabojujete, rozhodně ne pro nic, v co věříte. Nejste sám, kdo to cítí stejně jako vy. Myslím, že ještě zbylo pár vojáků Svobodných kompanií – nesmrtelných jako vy. Najděte je. A jděte na pevninu.“ „To přece nejde,“ namítl Hale. „Kompanie měly své pevnosti, ne?“

Henry Kuttner

„Na ty byly potřeba celé hordy techniků, aby je nepohltila džungle. A zvířata. S tím vším se musela vést neustálá válka. A krom toho, z pevností už moc nezbylo.“ „Vyberte si jednu a obnovte ji.“ „Ale – co pak?“ „Možná se stanete vůdcem,“ dodal Logik tiše. „Možná nakonec budete řídit – celou Venuši.“ Nastalo ticho, které se táhlo a táhlo. A Halův výraz se postupně proměňoval. „Tak vidíte,“ kývl Logik a vstal. Podal Halovi ruku. „Mimochodem, jmenuju se Ben Crowell. Když narazíte na nějaké potíže, přijďte za mnou. Nebo se možná i já stavím za vámi. Ale pokud ano, neříkejte nikomu, že jsem ta velká bedna.“ Zamrkal. Potáhl z dýmky a odšoural se pryč. Život v Citadelách se hodně podobal hře v šachy. Na statku mezi drůbeží má vyšší postavení ten, kdo je na dvorku déle. Čas představuje bohatství. Pěšci žijí krátce; jezdci, střelci a věže déle. Ze společenského hlediska tu vládla trojrozměrná demokracie a časová autokracie. Není náhoda, že dlouhověcí bibličtí patriarchové měli moc. Dokázali si ji totiž udržet. V Citadelách Nesmrtelní prostě věděli víc než ti, kdo nesmrtelní nebyli. A tak vznikly zvláštní psychologické rozdíly. V těchto praktických dobách sice Nesmrtelné neuctívali jako bohy, ale rozdíl tu rozhodně byl. Rodiče mají jednu vlastnost, kterou dítě mít nemůže: jsou dospělí. Mají něco navíc. Zkušenosti. Věk.

Zuřivec

Proto ty rozdíly. Krátkověcí lidé podvědomě začali na Nesmrtelné spoléhat. Věděli pochopitelně víc. A také byli starší. Nechme to na nich. K politováníhodným lidským vlastnostem bohužel patří snaha zbavit se nepříjemné osobní zodpovědnosti. Celá staletí se trend odkláněl od individualismu. Koncept společenské zodpovědnosti došel až tak daleko, že v podstatě každý byl teoreticky zodpovědný za své bližní. Nakonec všichni vytvořili kruh a zhroutili se jeden druhému do náruče. Nesmrtelní, kteří věděli, jak dlouhá, prázdná staletí mají před sebou, vynakládali velké úsilí, aby ta staletí tak prázdná nebyla. Učili se. Studovali. Měli spoustu času. A jak získávali víc a víc vědomostí a zkušeností, začali přijímat zodpovědnost, kterou jim tak lehce předávaly hroutící se zástupy. Byla to celkem stabilní kultura – na skomírající rasu. Pořád se dostával do nějakých průšvihů. Jakákoli novinka ho fascinovala. O to se postaraly harkerovské chromozomy. Jmenoval se ovšem Sam Reed. Neustále bojoval s neviditelnými mřížemi, které ho věznily. Věděl o nich. Devět desítek mříží. Něco v jeho mysli, něco nelogického a zděděného, se neustále bouřilo a snažilo se prosadit. Co se dá stihnout za devadesát let? Jednou se také pokusil získat práci ve velkých hydroponických zahradách. Měl drsnou, přímou tvář,

Henry Kuttner

holou hlavu a předčasně vyspělou mysl, takže se mohl přesvědčivě vydávat za staršího, než byl. Nějakou dobu svou práci zvládal, ale pak byla zvědavost silnější a on začal experimentovat s rychlenými botanickými kulturami. Nic o tom nevěděl, a tak se mu povedlo zlikvidovat velkou část úrody. Ještě předtím ale v jedné nádrži objevil modrou květinu. Připomněla mu ženu, kterou viděl na karnevalu – šaty měla přesně takhle modré. Zeptal se na to jednoho ze zaměstnanců. „Zatracený plevel,“ ulevil si ten muž. „Ne a ne je z těch nádrží dostat. Takové stovky let, a pořád se tu objevují. Ale s těmihle aspoň není moc potíží. Nejhorší je rosička.“ Vytrhl plevel a zahodil ho. Sam ho zachránil a později se na něj vyptal podrobněji. Dozvěděl se, že to je ﬁalka. Nenápadná, hezká kytička se ani trochu nepodobala nádherným hybridním květinám, pěstovaným v jiných odděleních hydroponie. Nechal si ji, dokud se nerozpadla na prach. A potom si uchoval vzpomínku na ni, stejně jako si uchoval vzpomínku na ženu ve ﬁalkově modrých šatech. Později utekl do Citadely Kanada, která ležela daleko za Mořem mělčin. Nikdy předtím mimo Citadelu nebyl, a když veliká průhledná koule jela bublající vodou vzhůru, fascinovalo ho to. Dostal se tam s mužem, kterého podplatil – ukradenými penězi – aby se vydával za jeho otce. Ale od chvíle, kdy vystoupili v Citadele Kanada, už ho nikdy znovu nespatřil. Ve dvanácti letech byl dost vynalézavý. Přišel na několik různých způsobů, jak si vydělat na živobytí, ale žádný ho neuspokojil. Všechny byly příliš nudné. Blaze Harker věděl, co dělá, když v tom zakrslém,

Zuřivec

znetvořeném těle ponechal chlapcovu chytrou mysl nedotčenou. I když, znetvořené bylo vlastně pouze v porovnání s estetickým ideálem doby. Standardy krásy udávali Nesmrtelní, a ti byli vysocí a měli dlouhé končetiny. A podsadití, krátkověcí lidé s drsnými rysy v obličeji a hrubou kostrou byli považováni za ošklivé. Sam v sobě nosil semínko tvrdé, vášnivé nespokojenosti, která ho poháněla. Nemohlo se rozvíjet normálně, protože to bylo semínko Nesmrtelných, a on už na první pohled Nesmrtelný nebyl. Nemohl se ucházet o práci, která vyžadovala výcvik trvající sto let nebo ještě víc. Dokonce ani padesát let ne –! Pustil se tedy do toho tím obtížnějším, ale nevyhnutelným způsobem. Svého mentora, svého Cheiróna i Fagina, našel, když potkal Klouzka. Klouzek byl tlustý, zlomyslný stařík bez jména. Měl rozježené bílé vlasy, rudý nos plný boláků a svou vlastní filozofii. Rady nikdy dobrovolně nenabízel, ale také neodmítl, když ho o ně někdo požádal. „Lidi se chtějí bavit,“ vysvětlil chlapci. „Většina. A nechtějí se dívat na věci, co urážejí jejich křehké city. Používej hlavu, mladíku. Krást už nefrčí. Nejlíp se budeš mít, když se zavděčíš mocným. Vezmi si třeba bandu Jima Sheffielda. Jim dodává těm správným lidem. Na nic se neptej a dělej, co se ti řekne – ale nejdřív musíš mít ty správný styky.“ Popotáhl a zamrkal uslzenýma očima. „Mluvil jsem o tobě s Jimem. Zajdi za ním. Tadyhle to je.“ Vrazil chlapci plastový kotouček. „Netahal bych tě ze svrabu, kdybych v tobě něco neviděl. Zajdi za Jimem.“

Henry Kuttner

U dveří Sama ještě zastavil. „Budete si rozumět. A ty zas nezapomeneš na starýho Klouzka, co? Některý lidi zapomněli. A já umím člověka potopit stejně snadno jako vytáhnout.“ Když Sam odcházel, tlustý zlomyslný stařík se pochechtával a popotahoval. Zašel za Jimem Sheffieldem. Tou dobou mu bylo čtrnáct, byl malý, silný a zamračený. Sheffield byl silnější a větší. Bylo mu sedmnáct, měl Klouzkovu školu a byl to chytrý a nezávislý kšeftsman. Jeho banda už začínala mít jméno. Lidský faktor byl při intrikách v Citadelách důležitý. Nešlo jen o politiku; zvyky doby byly stejně komplikované a puntičkářsky promyšlené jako společenský život Machiavelliho Itálie. Přímé bodnutí nožem nebylo jen zakázané, ale především nevkusné. Hlavní zbraní byly intriky. V neustále proměnlivé rovnováze sil měl navrch ten, kdo dokázal protivníka přechytračit, zamotat ho do jeho vlastních sítí a přimět ho, aby se zničil sám. To byla ta skutečná vysoká hra. Sheffieldův gang byl k pronajmutí každému, kdo dobře platil. První úkol Sama Reeda – Harker pro něj tenkrát bylo jen jméno jedné z mocných rodin v jeho staré Citadele – bylo ponořit se do moře s jedním zkušenějším společníkem a donést zásobičku namodralých chaluh, které byly v Citadelách zakázané. Když se tajnou přechodovou komorou vrátil zpátky, s překvapením zjistil, že tam čeká Klouzek s připraveným přenosným zářičem. Malá místnůstka byla uzavřená. Klouzek na sobě měl ochranný oblek. Jeho hlas se ozýval přes membránu.