PROLOG
Probudila jsem se do štěbetání ptáků za oknem svého pokoje, závěsy pronikalo bledé světlo kanadského jarního rána. Zůstanu nehnutě ležet a poslouchám. Dům je tichý. Tchán s tchyní spí v ložnici na konci chodby. Můj manžel spí tři metry pode mnou v malém pokojíku. Maličká dcera poklidně podřimuje vedle mě. Nejdřív mě překvapí, že ji vidím. Proč jsem ji večer neuložila do postýlky ve vedlejším pokoji? Proč je tady stále ještě se mnou? A potom se rozpomenu. Přejedu si dlaní po bolestivém místě na hrudi. Srdce mě pobolívá téměř každé ráno, ale dnes mám citlivá i žebra. Jak se probírám, v těle se probouzí další pocit. Roztřepané vlnící se napětí, narůstající křehkost, očekávání a strach. Studený cihlový dům každou chvíli ožije a já se ocitnu na jednom místě s jeho ostatními obyvateli. Pokud půjde všechno dobře, Ahmed si vezme oběd a beze slova vykročí ze dveří. Pro mě začne další dlouhý otupující den, zůstanu zavřená v domě s manželovou matkou a její vnučkou. Hodiny se povlečou, rušit je budou pouze domácí práce, televize a prázdné řeči. Ale možná to nebude tak otupující. Včera tomu tak skutečně bylo. Nebo minimálně tak den neskončil. Pochopila jsem, že v tomto novém světě je všechno kromě šedivé monotónnosti děsivé. Všechno ostatní mi připadá nebezpečné. Dcerka se zavrtí. Slyším tchyniny pantofle, jak přechází po svém pokoji. Je na čase sejít i s dítětem dolů a pozdravit. Je 11
samra zafarová
na čase připravit manželovi oběd. Je na čase, abych začala další pochmurný jednotvárný den. Když vstanu, uvědomím si, že odříkávám krátkou modlitbu. Modlím se za štěstí. Modlím se za další jednotvárný den.
12
PRVNÍ ČÁST
PRVNÍ KAPITOLA MEHNDÍ
Ze stanu se linula hudba, ale neslyšela jsem v ní nic slavnostního. Zněla mi spíš vtíravě a prázdně, jako vzdálená ozvěna šťastnějších dnů. Věděla jsem, že každou chvíli začne tanec. Připadalo mi neskutečné, že jsem tady uvízla úplně sama, mohla jsem jen čekat a sledovat dění. Vždycky jsem milovala svatby v rodině, ze všeho nejvíc mě těšil tanec. Ve svém nadšení jsem nedokázala odolat a chopila se choreografie a nasvícení během našich krátkých představení. Seděla jsem v ložnici ve strýcově domě v Karáčí a dívala se z okna na svoji rodinu, která se shromáždila dole. Byli ve stanu, ale boční strana zůstala otevřená. Viděla jsem jejich pestrobarevné oblečení i zářivé šperky. Povídali si a smáli se. Dívala jsem se, jak si mé mladší sestry Warda, Saira a Bušra nabírají mithai, laddoo a další sladkosti narovnané na velkých tácech, které putovaly od jednoho ke druhému. Dnes jsem měla mehndí – předsvatební večírek s hudbou, jaký pořádají rodiče nevěsty, aby představili dceru rodině budoucího manžela. Na začátku večera mě na chvíli odvedli dolů, abych se připojila k oslavám. Moje sestřenice a sestry šly se mnou, přidržovaly mi nad hlavou žlutý šál jako baldachýn. Asi půl hodiny jsem seděla na vyvýšeném stupínku, měla jsem hlavu ovinutou šálou a nataženou ruku, na dlani položený betelový list. Dospělé ženy z příbuzenstva přicházely jedna po druhé a přidaly do středu lístku kapku heny a vložily mi 15
samra zafarová
do úst kousek mithai. Snažila jsem se nezapomenout, že mám mít oči sklopené a příliš nemluvit, protože po tuto krátkou chvíli jsem byla středem pozornosti. Ahmedovi bratři, sestry, tetičky a strýcové si mě potutelně prohlíželi a komentovali můj účes, výšku i nezvyklou bledost. Připadala jsem si jako nové auto nebo lesklé hodinky, jejichž cenu odhadují přátelé majitele. Potom mě odvedli zpátky nahoru, aby oslavy mohly pokračovat bez přítomnosti dívky, jejíž slušnost je třeba chránit. Za dva dny už nebudu studentka, nebudu starší milovaná sestra, nebudu už nezávislý svébytný člověk. Bude ze mě begum – něčí manželka. Bylo mi teprve sedmnáct. Seděla jsem na posteli v nových žlutozelených šatech, šál jsem odložila. Zachvátila mě panika. Očekávalo se, že mě bude těšit zájem o jedenáct let staršího muže, který má dobrou práci a domov v Kanadě. Mělo se mi ulevit, že jsem se vyhnula hroznému osudu starých panen. A především se očekávalo, že by mě měl těšit blížící se sňatek a představa, že se přidám k rodině svého manžela. Ale všechno, co se odehrálo během posledních dvou měsíců, mi připadalo jako hrozný pokroucený sen. Přijeli jsme s naší rodinou do Pákistánu před několika měsíci a nastěhovali se do bytu, který matka pořídila před několika lety jako investici. Předtím jsme žili v Ruwais, malém městečku ve Spojených arabských emirátech, měli jsme prostorný dům se třemi ložnicemi v příjemné předměstské čtvrti plné stromů a voňavých květů. Nikoho z mé rodiny to stěhování netěšilo. Matka byla nucena opustit práci. Mé tři sestry a já jsme byly vytrženy z naší školy a od přátel. Otec musel dojíždět tam a zpátky mezi prací v ropné rafinerii a svojí manželkou a dětmi v Karáčí. Ale jiná možnost neexistovala. Potřebovali jsme snížit rodinné výdaje, abychom mohli zaplatit svatbu, a žít v Karáčí pro nás bylo lacinější. Náš nový domov v Pákistánu nás šokoval. Parné letní horko se prodíralo dveřmi a okny dovnitř, přecpaný prostor se zaplnil vlhkým páchnoucím vzduchem. Jelikož jsme byly se sestrami zvyklé na klimatizaci, většinu dne jsme trávily v malé ložnici 16
poslušná manželka
rodičů, protože tady to byl jediný klimatizovaný pokoj. Když jsme se pohybovaly po bytě, našlapovaly jsme velice opatrně, dávaly pozor na šváby a další hmyz, který nám přebíhal přes prsty u nohou, když jsme zapomněly. Pro mladé dívky v Pákistánu neexistovala možnost hrát si venku nebo jezdit na kole. Nemohly jsme hrát tenis, squash ani kriket. A když jsme šly ven, musely jsme nechat džíny a trička ve skříni a místo nich si obléknout tradiční šalvar kamíz, dlouhou tuniku a volné kalhoty. Hlavu a hruď musel zakrývat šál. Měsíce jsme si zvykaly na ulice s vyhublými toulavými a zablešenými psy a míhajícími se ještěrkami. Týden před svatbou přijeli členové širší rodiny, kteří nežili ve městě. Někteří se ubytovali u dědečka a dalších příbuzných, ale řada z nich si uložila zavazadla do už tak přeplněného bytu. Jakmile se zabydleli, vrhli se do svatebních příprav. Strýcové navštěvovali sál, kde se měla konat hostina, kontrolovali, zda je tam všechno připravené. Tety se věnovaly oblečení, šperkům a květinám. Sestry a sestřenice se tísnily v obýváku, aby nacvičily tanec, který předvedou na oslavách. A já stála uprostřed toho všeho dění jako ochromená. Byla to moje svatba, ale všechny oběti, které lidé přinášeli, všechny výdaje a úsilí, které do nich vkládali, jako by se mnou neměly vůbec nic společného. Nikoho nezajímal můj názor na květiny nebo jídlo, které se bude podávat. Nikdo mě nevyzval, abych vybrala hudbu nebo třeba barvu rtěnky. Nikdo se mě neptal, jestli se mi líbí oblečení, které mi vybrali na různé večírky a večeře (svatební šaty a šperky mi pořídila Ahmedova rodina a mé rodině je předvedou na jeho oslavě mehndí). Připadala jsem si, jako bych stála na břehu řeky, sledovala, jak se voda zvedá a propadá, a přitom věděla, že mě každou chvíli zcela bezmocnou pohltí. Nejpodivnější bylo, že veškeré úsilí se zaměřovalo na mé spojení s mužem, kterého jsem nikdy neviděla. S mužem, s nímž jsem si vyměnila jen několik krátkých emailů. Ale potom se pár dnů před mojí oslavou mehndí Ahmed nečekaně objevil. * * * 17
samra zafarová
Poprvé jsme se setkali téměř náhodou. Pozvali mě s mojí rodinou na návštěvu do jejich domu. Jejich příbuzní potřebovali míry na svatební oblečení, které mi nechávali ušít. Po zkoušce mě odvedli do obývacího pokoje. „Pojď sem, Samro,“ zavolala Ahmedova matka. „Naše nová dcera musí sedět s námi.“ Ukázala na pohovku mezi sebe a svého manžela. Posadila jsem se, ale poslušnost doprovázela nejistota. Ti lidé mi nepřipadali vůbec jako rodiče. Kulatá tvář Ahmedovy matky ani v nejmenším nepřipomínala jemnou krásu mé maminky. Spíš oteklou odulost, dokonce i když se usmívala, tiskla tenké rty k sobě a koutky jí klesaly, jako kdyby vyjadřovala nesouhlas. Ale nejvíc bil do očí rozdíl mezi Ahmedovým otcem a mým tatínkem. Ahmedův otec byl velmi výřečný, tvářil se, že je velice vzdělaný a osvícený. Ale v jeho obličeji se neobjevil ani náznak úsměvu, měl daleko k tatínkově neustálému škádlení a humoru, který mu tančil v tmavých očích. Na moji matku udělal sice dojem, ale mně připadal arogantní. Posledních několik týdnů jsem začala mít podezření, že vlídná slova a ujišťování, jakých se mi od jeho rodičů čas od času dostalo, nebyla upřímná. Nebyla jsem si jistá, jestli jsou to lidé, kterým bych mohla věřit, natož je milovat. Stísněná mezi těmi dvěma cizími lidmi jsem byla ráda, že mi obličej částečně zakrývá šál, že z odhalené části tváře mohou vyčíst jen slušnost vůči nim, nikoli odmítání. Po nekonečné minuty se kolem mě vznášel hovor, já si při tom prohlížela tmavozelené hedvábí své košile a volných kalhot. A potom hovor po výkřiku Ahmedovy matky utichl. „Ahmede, ty jsi tady!“ Zaslechla jsem hluboký hlas, který se se všemi zdravil. Najednou jsem cítila horko ve tváři, srdce mi bušilo a vzduch jako by mi uvízl v plicích. Měla jsem pocit, že každou chvíli omdlím. Nemohla jsem uvěřit, že Ahmed je opravdu ve stejné místnosti. V měsících poté, kdy jsem poprvé uslyšela jeho jméno a kdy moje rodina dostala žádost jeho rodičů, pro mě byl Ahmed jenom duch, mlhavá představa. Nevěděla jsem o něm 18
poslušná manželka
téměř nic, ale všichni tvrdili, jak je úžasný. Teď mi došlo, že jsem si z jejich nejasných popisů vytvářela malý obláček, něco lehounkého a křehkého, co jsem mohla nosit v myšlenkách. Stísněná mezi jeho rodiči a příliš vyděšená, než abych zvedla hlavu, jsem věděla, jak je to bláhové. Nedokázala jsem zvednout oči a pohlédnout na něho, ale jeho přítomnost jsem vnímala, v místnosti se rýsoval jeho obrovský stín. Zaslechla jsem hlas jeho sestry. „Samro, vstaň,“ vybídla mě Fatima. „Stoupni si, chci vás dva vidět vedle sebe.“ Pomalu jsem vstala a poodešla od pohovky, stále jsem měla sklopené oči. Cítila jsem, jak se ke mně blíží a otáčí se, aby mi mohl stát po boku. Otřel se o mě ramenem. Strnula jsem. Najednou začali všichni mluvit. „Vypadají spolu tak nádherně.“ – „Jsou oba tak vysocí.“ – „Jsou pro sebe jako stvoření!“ Potom se znovu ozval Fatimin hlas. „Hlavu vzhůru, Samro,“ nařídila. „Proč se neusmíváš?“ Nedokázala jsem pohnout jediným svalem v obličeji. „No, tak si sedni,“ řekla po chvíli Fatima. Vrátila jsem se na své místo mezi Ahmedovými rodiči. Viděla jsem Ahmeda, jak popošel a posadil se přímo proti mně, ale já stále ještě nedokázala zvednout hlavu tak vysoko, abych ho viděla. Teď jsem se odvážila krátce podívat. Ach, můj bože, pomyslela jsem si. To je muž, to není chlapec. Sklopila jsem pohled. Jak by tenhle muž mohl mít nějaký vztah právě se mnou? Připadal mi obrovský, silný a trochu mě děsil. Byla jsem mladá dívka, sice vysoká, ale vedle něho naprosto bezvýznamná. Měla jsem pocit, jako by mě život vysál, jako bych z nějakého důvodu v jeho přítomnosti přestávala existovat. Teď jsem ležela ve strýcově domě na posteli stočená do klubíčka, pode mnou se odehrávala hlučná oslava mehndí, ale obavy mi bránily dýchat. Chtělo se mi utéct zpátky do svého pokoje v Ruwais, zpátky ke svým kamarádkám a kamarádům, zpátky do svého starého života. Snažila jsem se myslet na to, co mi o strachu jednou řekl tatínek. Bylo mi něco kolem deseti, byli jsme s rodinou v zábavním 19
samra zafarová
parku. S mladšími sestrami jsme se rozběhly rovnou k našim oblíbeným atrakcím, když mě otec zarazil a chytil mě za ruku. „Ne, Samro,“ řekl. „Půjdeš se mnou.“ Vykročil směrem k horské dráze. „Myslím, že už jsi dost velká, abys to zvládla.“ Chvíli jsem se jen dívala, jak se malé vozíky propadají do obrovské kovové změti, děti i dospělí se tisknou k sedadlům a ječí. Pokyvovala jsem hlavou, byla jsem hrozně vyděšená. Tatínek se ke mně sklonil a zadíval se mi do očí. „Samro, potřebuješ se postavit svým strachům, abys je překonala. Takhle budeš mít svůj život moc ráda.“ Váhavě jsem se nechala odvést ke vchodu a usadit na jedno ze sedadel. Když se ta věc dala do pohybu, ke svému překvapení jsem zjistila, že prudká škubnutí a propady mě sice nutí křičet, ale je to spíš vzrušením než hrůzou. Tehdy jsem se do horské dráhy zamilovala. Jenomže tohle nebyla prázdninová zábava. Šlo o celou moji budoucnost. Tatínkova slova mě neuklidnila. Po tvářích mi začaly stékat slzy. V tu chvíli vešel do místnosti můj bratranec s manželkou. „Jak se ti daří?“ zeptal se, ačkoli stopy slz to jasně dokládaly. Zhluboka jsem se nadechla. „Jsem vyděšená.“ „Neboj se, děvče,“ řekl a položil mi ruku na hlavu. „Všechno bude v pořádku. Koneckonců, takový je ženský osud.“ Jeho manželka stála vedle něho a přikyvovala. „Ano, Samro,“ řekla. „To je Alláhova vůle.“ Během posledních několika měsíců jsem ta slova slýchala často. A sama jsem je říkala ostatním. Ale bez ohledu na to, kolikrát jsem sama sebe přesvědčovala, že bych měla vykročit směrem, který naznačuje Alláh, že jsem se vyhnula hroznému osudu staré panny a že svatba je pro mě to správné, se těm slovům nedařilo proniknout k mému srdci. Připadalo mi nemožné, že se mi něco takového děje, že jsem se dostala do takové situace. Jak jsem se mohla nechat přesvědčit, abych přijala nabídku k sňatku, proč jsem papouškovala ty argumenty i ostatním, včetně mých udivených učitelů 20
poslušná manželka
a zaraženého otce, koneckonců nikdy jsem nepatřila k dívkám, které snily o svatbě nebo o ní uvažovaly. Když jsem před několika měsíci přišla do školy se zásnubním prstenem na ruce, ostatní dívky se ke mně seběhly, aby si ho prohlédly. Mluvily o tom, jaké mám štěstí, jak vzrušující je být zasnoubená. Ale já věděla, že kdyby byla ve stejné situaci některá z ka marádek, chovala bych se úplně jinak. Asi bych namítla, že na to je přece ještě příliš mladá. Řekla bych jí, že by měla jít na univerzitu, měla by uvažovat o kariéře. A určitě bych zdů raznila, že by se měla vdávat z lásky, ne proto, že to chce její rodina. Byla bych odvážná a troufalá. Ta odvaha by ale nebyla jen výrazem mé nezávislé mysli. Já byla takovým způsobem vychovaná. Můj otec se smíchem říkával: „Nemám čtyři dcery, mám čtyři syny!“ Tatínek samozřejmě žertoval, ale já i sestry jsme přesně věděly, co má na mysli. Byly jsme na ulici před naším domem v Ruwais. Držela jsem v ruce kriketovou pálku a čekala, až jeden malý kluk nadhodí míč mým směrem. Jeden z dalších otců se zastavil na ulici, aby sledoval improvizovanou hru. „Zafare,“ obrátil se k mému otci. „Jak můžeš dovolit svým dcerám takhle hrát?“ „Ano,“ souhlasil tatínek a usmál se na souseda. „Něco je špatně.“ Potom se obrátil ke mně. „Samro, posuň si ruce blíž k sobě, když držíš pálku.“ Teď jsem se musela smát. Moc se mi líbilo, jak si tatínek z toho muže, který s námi nesouhlasil, dělal legraci. Neměla jsem v úmyslu zůstávat doma jen proto, že si pár sousedů myslí, že mladé dívky by se neměly věnovat sportu. Koneckonců kriket byla moje nejoblíbenější hra. Milovala jsem také squash a tenis, ale od té doby, co mě tatínek začal brát s sebou, abych mu pomáhala při trénování místního týmu, který vedl, jsem toužila držet v ruce pálku a stát před kriketovou brankou. A tatínek mě v tom podporoval. 21
samra zafarová
Vždycky jsem byla živé dítě, pobíhala po domě a narážela do nábytku. Možná proto mi maminka umožnila hodiny squashe a lézt v parku po stromech, protože to byl způsob, jak vydat energii. Tatínkova podpora mých sportovních zájmů ale vycházela zřejmě odjinud. Když jsme seděli při večeři kolem stolu, zajímal se o naše sny. „Sairo, o jaké kariéře dnes uvažuješ? Vědkyně? Technička?“ Moje osmiletá sestra odložila vidličku a zamyslela se. „Já chci být doktorkou,“ vyhrkla jsem okamžitě. Strašně ráda jsem si hrála na nemocnici. Jako nejstarší jsem obvykle představovala lékařku, rozdávala želatinové bonbony, aby vyléčily nejrůznější neduhy mých tří mladších sester. Mám podezření, že sestry si hrály raději na nemocnici, protože se tím vyhnuly mé další oblíbené hře na školu. To jsem vydržela každý víkend po celé hodiny. Shromáždila jsem je kolem tabule, kterou nám tatínek udělal, a učila je všechno, co jsem se ten týden sama dozvěděla ve škole. „No, tak to budeš muset tvrdě pracovat, aby ses stala lékařkou,“ poznamenal tatínek. „Ale ty to zvládneš.“ Maminka seděla na opačné straně stolu, mlčela, ale nic nenamítala. „Děvčata, můžete být, čímkoli chcete,“ říkal tatínek. „Naprosto čímkoli.“ A my mu věřily. Jindy se hovor u večeře soustředil na to, co se která z nás ten den naučila ve škole. Čtyři tenké hlásky se překřikovaly, každá z nás soupeřila o to, vyprávět své příběhy a podělit se o novou moudrost. Vzdělání a učení patřily v rodině Zafarových k oblíbeným aktivitám. Jakmile jsem se naučila číst, každý den začínal stejným rituálem. U kuchyňského stolu jsem se posadila vedle tatínka. Maminka mně a sestrám přinesla vajíčka a pomerančový džus. Potom nám tatínek podal jednu část ranních novin. „Dobře, Samro. Najdi něco zajímavého na čtení a pak nám o tom budeš vyprávět.“ 22
poslušná manželka
Sestry čekaly, zatímco jsem se potýkala s obrovskými stránkami novin. Pročítala jsem články, dokud jsem nenašla něco, co jsem dokázala přečíst a vstřebat. Potom jsem to vysvětlila všem kolem stolu. „Teď se učíme všichni!“ prohodil spokojeně tatínek. Otec nás podporoval v získávání vědomostí, ačkoli sám formální vzdělání neměl. To maminka se na kariéru připravovala na vysoké škole. Byla to právě ona, kdo nám ukazoval reálnou možnost všeho toho, co tatínek sliboval. Maminka pro nás byla skutečným vzorem. Učila urdštinu na základní škole a několik let učila i ve škole, kam jsem chodila. Matky většiny mých kamarádů byly doma a věnovaly se domácím povinnostem, ale naše maminka s námi ráno vycházela z předních dveří, v náručí držela úkoly svých žáků a přípravy na hodiny. Často bývala zamyšlená, jako by ji už zcela pohltil den, který nás čekal. Rozešly jsme se, když jsme vešly na školní dvůr, a já vždycky cítila hrdost, když jsem maminku viděla stát před tabulí nebo když o něčem dychtivě debatovala s ostatními učiteli. Byla chytrá, sečtělá a cílevědomá, dokázala vzbudit autoritu. Moje matka nám ukazovala, čeho se dá dosáhnout tvrdou prací, a trvala na tom, abychom se snažily stejně jako ona. Během dvou let, kdy mě učila, mi vždycky připomínala, že ode mě očekává pilnou práci, možná na mě měla vyšší nároky než na spolužáky, protože věděla, co dokážu. Od raného dětství jsme tak všechny věděly, že ať se stane cokoli, v budoucnu se chceme vzdělávat. Sňatek, no, tatínek dával jasně najevo, co si o tom myslí. Když si ho jeho přátelé i rodina dobírali, kolik bude potřebovat peněz, aby mohl provdat čtyři dcery, odbyl to mávnutím ruky. „Nemusím šetřit na svatbu, musím šetřit na vysokoškolské studium.“ Se sestrami jsme chodily do koedukované soukromé školy, která fungovala podle britského vzdělávacího systému, učilo tam hodně učitelů i učitelek z Velké Británie. Žáci představovali zajímavou směs přistěhovalců z Pákistánu, Arabů z nejrůznějších zemí 23
samra zafarová
a bylo tam i několik bílých studentů z Evropy i z dalších států. S necelými pěti sty studenty to byla poměrně malá přátelská škola, příjemné místo, kde se člověk zapojil do dění a všechno si vyzkoušel. Na druhém stupni základní školy jsem přesvědčila kamarádky, abychom založily dívčí kriketový tým, což učitelé nadšeně podpořili. A následující rok, to jsme byli v osmé třídě, jsem dostala další nápad – školní noviny. Nakreslila jsem plakáty, dožadovala se krátkých příběhů, článků, básní i vtipů. Když jsme procházeli všechno, co se nám dostalo do rukou, všimla jsem si, že děvčata píší básničky, příběhy a úvahy. Kluci se věnovali výhradně sportu. A tehdy jsem se rozhodla, že sloupek o kriketu budu psát já. Usoudila jsem, že o té hře vím stejně jako ostatní. Po třech nebo čtyřech měsících tvrdé práce jsme s kamarády vytvořili první číslo, které šlo do tisku. Na titulní stránce hned pod názvem bylo napsáno: „Samra Zafarová, šéfredaktorka.“ Přemýšlela jsem o všech těch hovorech, které jsme vedly se sestrami u večeře o naší budoucí kariéře. Lékařka, právnička, technička, učitelka. Všechno to vypadalo jako velice dlouhá cesta, ale teď jsem držela v rukou první ochutnávku ze světa profesionální práce, možná drobnou předzvěst zářivé budoucnosti. Samra Zafarová, šéfredaktorka. Svrběly mě prsty, abych už začala. Základní škola rychle skončila a já spokojeně přešla na střední. Neexistoval předmět, který by mě nebavil. Tvrdě jsem pracovala, vedla jsem si dobře, měla jsem školu ráda, moji lásku ke škole možná trochu tlumila touha být dokonalá. Když jsem něco pokazila, i když toho nebylo mnoho, snažila jsem se zjistit, co jsem nepochopila, přísahala jsem si, že se budu víc učit a příště budu pečlivější. Ale ani touha uspět mi nebránila v aktivním společenském životě. S kamarády, patřili mezi ně chlapci i dívky, jsme se scházeli u oběda, před vyučováním nebo po něm, vídali se ve studovně nebo na školním dvoře. Občas jsme hrávali tenis, o víkendu nebo po škole zašli do místního fastfoodu. Poslouchali jsme Back Street Boys, byli jsme fanoušky seriálu Fakta X, 24
poslušná manželka
sledovali bollywoodské filmy i americké trháky ve velkých kinech v Abú Zabí. Ve srovnání s našimi vrstevníky v západním světě jsme byli zřejmě velice krotcí, ale neuvědomovali jsme si to. Připadalo nám, že v našem flirtování i milostných dobrodružstvích bylo dost vzrušení a zvědavosti, i když šlo spíš o náznak než o výsledek nějakých intimních vztahů. (Prvního „kluka“ jsem měla v osmé třídě. Nedrželi jsme se ani za ruce. A celé to trvalo dva dny.) Ačkoli jsem se volně pohybovala ve společnosti mladých lidí v Ruwais, uvědomovala jsem si, že si užívám víc svobody než někteří z mých přátel. Když nám bylo kolem čtrnácti, rodiče začali mně i sestrám dávat kapesné, dostávaly jsme taky peníze na oblečení a další potřebné věci. Odvezli nás do některého z velkých nákupních center v Abú Zabí nebo v Dubaji, takže jsme mohly samy trávit den nakupováním, vybrat si, kde budeme jíst. Bylo nám jasné, že si musíme pořídit dostatečně dlouhé halenky a vyhýbat se krátkým sukním, ale jinak nás moc bavilo vybírat si vlastní oblečení. Na prvním výletě do obchodního centra, kdy nás rodiče nedoprovázeli, se naši cestou do města neustále dohadovali. Mamince se nelíbilo, že nám dal otec moc peněz na utrácení. Tatínek se zlobil, že znovu zpochybňuje jeho přístup k financím. Maminka se obávala i o naše bezpečí. Co když se ztratíme nebo na konci dne nenajdeme místo, kde se máme sejít? Slíbila jsem, že budu dávat pozor na Bušru, které bylo teprve osm let. Byly jsme na něco takového opravdu ještě příliš malé? Tatínek odpověděl se sebejistotou, nikoli se vztekem. „Ony to zvládnou,“ sdělil mamince, když jsme jeli po dálnici. „Je důležité, aby se naučily samostatnosti.“ Když si na to teď vzpomínám, mám pocit, že byl přesvědčený, že kdybychom se ztratily, bylo by to pro nás dobré. Byl to stejný přístup jako k horské dráze. Byl přesvědčený, že strach může být dusivý, a zdálo se, že je odhodlaný nás přimět, abychom se mu vystavily. Začala jsem si uvědomovat, že mi poskytuje ještě jiný druh svobody. 25
samra zafarová
Stalo se to během jednoho ze zápasů našeho dívčího kriketového týmu na druhém stupni základní školy. Rozhodčího dělal jeden z kluků a rozhodl špatně. Upozornila jsem ho, že nemá pravdu, ale on jen pokrčil rameny. „Co na tom záleží? Všichni vědí, že holky kriket neumí.“ Rozčílilo mě, že nesledoval hru, ale to, jak mě a všechny mé kamarádky ignoroval, mě rozpálilo do běla. Přestala jsem se ovládat a vrazila mu jednu do nosu. Za pár minut už jsem seděla v ředitelově kanceláři a on telefonoval mému otci. „Pane Zafare, máme tu velice závažný problém. Potřebovali bychom, abyste okamžitě přijel.“ Těch deset minut, kdy jsem seděla na tvrdé kovové židli a čekala na tatínka, mi připadalo jako věčnost, ale to čekání nebylo zdaleka tak nepříjemné, jako poslouchat ředitele, když líčil tatínkovi, jak jsem ho zklamala. Má pověst vynikající studentky byla poskvrněna. Když jsme konečně vyšli z ředitelovy kanceláře, měla jsem skloněnou hlavu a svěšená ramena. Ten pocit zadostiučinění, který jsem měla, když jsem toho hloupého kluka praštila, zcela zastínil pocit studu a viny. Ale když jsme vyšli ven na sluníčko, tatínek se usmál a sklonil se ke mně. Zapomněla jsem. Člověk musí zvládnout nejen strach, ale i pokoru. „Tudy vede cesta,“ zašeptal mi do ucha. Bylo těžké uvěřit, že ta dívka, které tatínek pogratuloval, že dokázala vrazit jednu klukovi, která před několika měsíci odjela sama na nákup do Abú Zabí, která hovořila s učiteli o studiu na univerzitě a podala žádost o stipendium, teď seděla sama v dědečkově domě a čekala, až ji provdají za úplně cizího člověka. Večer po mé slavnosti mehndí uspořádali Ahmedovi rodiče večírek pro moji rodinu. Zůstala jsem sama s dědečkem. Sledovala jsem nějaký film a podřimovala na pohovce. Cítila jsem se hrozně unavená. Když se ale pozdě večer vrátili rodiče se sestrami z oslav, vlekli obrovský kufr. „To jsou tvoje svatební šaty,“ volala na mě maminka. „Pojď se podívat.“ 26
poslušná manželka
Všichni jsme se přesunuli do jedné z ložnic a maminka zvedla kufr na postel. Když ho otevřela, objevily se dlouhé karmínové šaty se zlatými lemy s výšivkou. Maminka začala ze sáčku vytahovat lesklé zlaté šperky – náramky, náušnice a ozdoby na čelo. Sestry tleskaly a nadšeně vykřikovaly, jak je má svatební výbava nádherná. Já dokázala myslet jen na poslední úkol z hodiny tvůrčího psaní. Dokončila jsem ho poté, co jsem už byla zasnoubená. Popisovala jsem v něm mladou dívku, jak sedí na posteli oblečená do rudé a zlaté, předloktí pokryté náramky. Ty měly tvar hadů a začaly se vlnit, klouzat, sunout se jí po pažích a ovíjet se kolem krku, až ji pomalu uškrtily. Jak jsem to mohla vědět? V slzách jsem vyběhla místnosti. Za pár dnů se konala svatba. Večer předtím jsem hned po večeři vyšla na balkon u svého pokoje. Sestry a sestřenice šly za mnou, ale naznačila jsem jim, že chci být sama. Začala jsem rozmlouvat s Alláhem. Modlila jsem se, aby se mnou Ahmed zacházel dobře, aby mi umožnil takovou budoucnost, o jaké jsem snila. Ujistila jsem Alláha o své víře, že se postará, aby mé manželství fungovalo. Ale i ve chvíli, kdy jsem sdělovala Bohu, že se svěřuji do jeho rukou, mi oči bloudily k mřížím pode mnou. Dalo by se po nich sešplhat dolů? Mohla bych posbírat tu trochu peněz, kterou mám, a utéct? Někdo na ulici pískl a já odstoupila od zábradlí. Kdybych byla v Ruwais, možná bych sešplhala dolů, ale Pákistán mě děsil. Vrátila jsem se dovnitř a zalezla do postele. Když jsem uvažovala o předčasně ukončeném útěku, znovu jsem se rozplakala. Přemýšlela jsem, co by se stalo, kdybych zašla za rodiči do jejich pokoje a poprosila je, aby mě odvezli domů. Zůstala jsem ale ve svém pokoji, nedokázala jsem usnout a zbytek noci proplakala. Když skrz závěsy nakouklo do místnosti slunce, měla jsem z polštáře jen zmáčený chuchvalec. Vylezla jsem z postele a pohlédla na sebe do zrcadla. Oči jsem měla oteklé a rudé jako henou malované ornamenty, které se mi táhly po dlaních a pažích. Vzala jsem si zelenožluté šaty, které jsem měla na svém obřadu 27
samra zafarová
mehndí a nosila je i všechny dny poté. Měla jsem je oblékat až do chvíle, než se dnes ráno podepíší oficiální dokumenty. Potom mě odvezou do salonu krásy, kde mě nalíčí a učešou, pak se obléknu do všeho toho červeného šifonu. Vklouzla jsem do šatů a znovu si lehla. Cítila jsem se úplně prázdná. Poražená. Pláč ani strach mi v ničem nepomohly. Musela jsem se smířit s osudem. Zaslechla jsem na chodbě kroky. Vzápětí stál vedle postele tatínek. Měl na sobě nové oblečení, bílou halenu a kalhoty šalvar kamíz. I on měl v očích slzy. Po chvíli řekl: „Stačí říct ne, Samro. Pokud chceš, řekni ne. Klidně i teď. Ještě je čas.“ Posadila jsem se a pohlédla na něho. Čekal, co odpovím. Teď, když mi to otevřeně nabídl, jsem musela připustit, že vlastně nevím, co chci. Nechtěla jsem se vdávat, ale jak bych mohla odmítnout něco, co mi všechny kamarádky a sestřenice záviděly? Nechtěla jsem opustit rodinu a odstěhovat se, ale jak bych se mohla vzdát příležitostí, které na mě čekají v Kanadě? Nechtěla jsem učinit rozhodnutí, kterého bych po zbytek života litovala, ale jak mám vědět, jaké rozhodnutí to je? A i kdybych chtěla ze svatby utéct, bylo mi jasné, že tak vzpurnou povahu nemám. Praštit nějakého kluka do nosu je jedna věc, ale postavit se na téhle svatbě ke všem zády, zničit štěstí spoustě lidí a zahanbit svoji rodinu, to je něco jiného. Věděla jsem, že chci být hodná. Tatínek pochopil mé mlčení, natáhl se ke mně a objal mě. Chytila jsem se ho a rozplakala se. Když jsme se navzájem objímali, objevila se v pokoji maminka. „Co se tady děje?“ zeptala se. Bylo znát, že je vyplašená. „Řekl jsem jí, že může odmítnout,“ přiznal otec. „Postarám se o to.“ „Nemůžeme odmítnout, Zafare! Pomysli na tu ostudu a zne uctění. Všichni jsou tady připraveni. Proběhly všechny přípravy.“ Maminka zněla spíš vyděšeně než rozčíleně. Otec se na ni podíval, ale k mému překvapení nic neodsekl. Místo toho jen přikývl, jako by si uvědomoval, že jeho nabídka nebyla reálná. 28
poslušná manželka
„Samro, ty o to stojíš, že?“ pokračovala maminka. Přikývla jsem. Mamince se objevil na tváři výraz smutku a úlevy. Oči se jí zalily slzami, které jí stékaly po tvářích. Oběma bylo jasné, že měla dobré důvody chtít, abych se vdala. Ale ne všechny z nich byly šťastné.
29
DRUHÁ KAPITOLA
ČASOVANÁ BOMBA
Byl víkend. Chystali jsme v kuchyni pozdní snídani. Tatínek už seděl na svém obvyklém místě, my se sestrami jsme si posedaly na své židle. Maminka nevydržela v klidu, rázovala mezi stolem a sporákem, nosila sklenice s pomerančovým džusem, konvici kouřícího čaje, nádobku s medem. Okny pronikalo slunce, ale přes jeho jas byla atmosféra v místnosti těžká a temná. Rodiče se hádali od chvíle, kdy se probudili. Od chvíle, kdy se otec posadil, pronášel dlouhé námitky k matčině předešlé poznámce. Nejsem si jistá, jestli řekl něco jiného, než co opakoval hned od rána, ale jeho tón dával jasně najevo, že tím to považuje za vyřešené. On je pánem domu. On řekl, jak to bude. Žádné další dohadování. Matka se v tu chvíli zarazila u stolu, v jedné ruce držela talíř s plackami, ve druhé obracečku. Pohybovaly se jí koutky úst, jako by obličejové svaly sváděly svou malou bitvu. Nakonec něco selhalo, otevřela ústa a linula se jí z nich slova. „Zafare, ne, to prostě –“ Než stačila doříct zbytek, cítili jsme výbuch. „Zmlkni!“ zařval otec. „Už ani slovo!“ Vstával ze židle, navztekaná tvář stoupala stále výš jako plamen. Matka poslechla, i když se zdálo, že na to, aby držela ústa zavřená, potřebuje veškeré ovládání. Už ho ale nezbývalo dost na zvládnutí vzteku, který jí projížděl rukou. Odhodila obracečku na stůl větší silou, než bylo nutné. Obracečka hlučně dopadla na umakart. 30
poslušná manželka
Co se dělo dál, připomínalo hurikán ženoucí se domem. „Chceš rozbíjet věci?“ křikl otec. „Tak já ti ukážu, jak se to dělá.“ Naklonil se dopředu a jedním pohybem smetl všechno ze stolu. Vzduchem se nesl rachot. Cákavý zvuk z rozbité konvice. Kovové řinčení vidliček o dlažbu na podlaze. Tříštěné jedné skleničky za druhou. Sklouzly jsme se sestrami ze židlí a couvaly od stolu. Tatínek byl u kuchyňské linky a otvíral dvířka skříněk. „Ne, prosím, Zafare,“ dožadovala se matka. Otec ji ale nevnímal. Bral do ruky talíře, misky, šálky na kávu. Jeden po druhém letěly, aby přistály s výbuchem jako ohňostroj. Podlaha v kuchyni se rychle změnila v lesklý koberec střepů, kakofonie výkřiků, pláče a tříštícího se nádobí se ozývala ještě několik vteřin. Pohlédla jsem na Wardu, Sairu a Bušru, které se tiskly ke kuchyňské stěně, vzlykaly a třásly se. „Pojďte, pojďte,“ vybídla jsem je a natáhla k nim ruku. Spěchaly jsme z kuchyně ke skříni na chodbě. Otevřela jsem ji a sestry se sklonily, aby se vešly pod kabáty. Následovala jsem je a zavřela za sebou. „Tak,“ prohodila jsem a snažila se, aby můj hlas zněl klidně. „Jsme v bezpečí.“ Když jsme se usadily, sestry dál fňukaly, i když nás teď chránily dřevěné dveře a zavěšené oblečení. Řinčení porcelánu se ozývalo ještě několik vteřin, potom zaduněly otcovy kroky, jak vyrazil z domu. Následovalo ticho, ale po chvíli už se ozývalo cinkání skla o smeták a lopatku. Otevřela jsem dveře skříně a váhavě vyšla na světlo. Pobídla jsem sestry, aby mě následovaly. Nebylo to poprvé, co jsme se skrývaly ve skříni, když se rodiče hádali, a nebylo to ani naposledy. Mezi rodiči probíhaly ostré výměny názorů, co se pamatuji. Často se hádali kvůli penězům. Maminka měla pocit, že táta utrácí impulzivně a s penězi zachází nezodpovědně. Když jsem povyrostla, pochopila jsem, že můj otec není stoupencem šetření. Jeho neochvějný optimismus ho utvrzoval v názoru, že to, co utratí, se v budoucnu snadno nahradí. Maminka musela často sáhnout do své šperkovnice, 31
samra zafarová
vzít některý ze svých svatebních šperků a prodat ho, aby splatila dluhy. Otec dál utrácel a plánoval drahé rodinné dovolené. Tatínek samozřejmě na maminčinu kritiku reagoval podrážděně. Bobtnala v něm zášť a rozhořčení. Často maminku obviňoval, že je odtažitá, nebo ji žárlivě podezíral. Jeho záchvaty vzteku byly opravdu zuřivé. Několikrát ji i udeřil nebo do ní strčil. Jak jsme vyrůstaly, snášely jsme se sestrami ty bouře s určitou dávkou rezignace. Přestaly jsme se schovávat ve skříních, už jsme tolik neplakaly a smířily se se skutečností, že domov je nevyzpytatelné místo. Bylo stejně pravděpodobné, že se z bezpečného prostředí školy vrátíme k příjemné rodinné večeři plné povídání, jako že budeme večeřet v hrobovém tichu. O víkendu jsme šily s maminkou oblečení panenkám, nebo vyráběly s tatínkem dům pro panenky, nebo jsme také trávily hodiny ve svých pokojích a snažily se uniknout do školních povinností, když se rodiče vášnivě hádali. Možná nebylo až tak překvapivé, že vztah našich rodičů nebyl jednoduchý. Oni si jeden druhého nevybrali. Maminka a tatínek byli bratranec a sestřenice, oba vyrostli v početné soudržné rodině v Karáčí, obě strany rodiny usoudily, že jejich sňatek vztahy ještě utuží. Svatební dohoda se uzavřela, aniž by do ní nevěsta nebo ženich mohli jakkoli zasahovat. Mí rodiče ale prožívali i šťastná období. I po těch nejhorších hádkách se znovu rozhostila harmonie. Často jsem vídala tatínka vařit maminčino oblíbené jídlo, maminka se něžně smála otcovým vtípkům. Přemýšlela jsem, jak je možné, že takové chvíle se tak rychle rozplynou. Nepříjemným následkem častých manželských rozmíšek byl hluboký zásah do soudržnosti naší rodiny. Maminka i tatínek hledali u dcer podporu i soucit, kdykoli spolu nesouhlasili. Otec mě vždycky přetáhl na svoji stranu, ke mně se připojila nejmladší sestra Bušra. Dvě prostřední sestry se přimkly k mamince. Ale nikdo z nás si to rozdělení nevybral. Nikdy jsme ani nepochopily, jak k tomu rozdělení došlo. Věděla jsem jen, že otec se mnou vždycky trávil víc času než 32
poslušná manželka
maminka. Učil mě hrát kriket, vařit, starat se o zeleninovou zahradu, kterou měl moc rád. Když opravoval něco na domě, dělala jsem všechny práce s ním. Navíc předpovídal všechny mé drobné úspěchy i světlou budoucnost s takovým nadšením, že jsem o tom nedokázala sama pochybovat. Byla jsem si jistá, že mě má maminka moc ráda, mám spoustu krásných vzpomínek na chvíle, které jsme strávily spolu. Učila mě připravovat oblíbená jídla, hodiny mi ukazovala, jak obroubit a založit šaty a přišívat knoflíky. K našim nejšťastnějším chvílím patřila zřejmě odpoledne, kdy jsme společně šily šatičky na panenky a barbíny. Přesto nás oddělovala nepřeklenutelná propast. I když jsme se společně pohybovaly po kuchyni nebo nakupovaly o víkendu oblečení, zdálo se, že se pohybujeme v soustředných kruzích, ale jen málokdy dojde k tomu, aby se ty prostory protnuly a my byly obě na jednom místě. Pokud se nám podařilo tu průrvu překlenout, bylo to ze znepokojivých důvodů. Vyšla jsem na chodbu budovy, kde jsme ve Spojených arabských emirátech bydleli předtím, než jsme si pořídili bíle omítnutý dům. Dlouhá prázdná chodba se táhla do dálky, nade mnou se klenul vysoký bílý strop. Byly mi čtyři roky a měla jsem pocit, jako by se přede mnou otevíral celý svět. Před chvílí jsem byla v obýváku, tatínek mě pohladil a vtiskl mi do dlaně několik mincí. „Neměj strach, holčičko, zavolal jsem panu Altafovi do obchodu. Čeká tě.“ „Mohu si koupit chipsy?“ „Můžeš si koupit, co chceš.“ Maminka rachotila v kuchyni, její nesouhlas se ztělesňoval v pronikavých zvucích. Nechtěla, abych šla do obchodu se smíšeným zbožím v přízemí úplně sama. „Je ještě malá, Zafare.“ „Nesmysl,“ namítl tatínek. „Samra je chytrá a hodná. A je to jen o poschodí níž. Cestu zná, zvládne to sama.“ Věděla jsem, že má tatínek pravdu. Byla jsem jeho velká 33
samra zafarová
holčička, která mu dokáže koupit cigarety. A za to jsem dostávala odměnu – samozřejmě ty chipsy, ale ještě něco lepšího, pocit nezávislosti. Otec zavolal majiteli obchodu, aby mu řekl, že přijdu. Teď jsem procházela chodbou, na jejím konci sešla po schodišti a vnímala ozvěnu svých kroků. Budova byla tichá a prázdná, jak to bylo v pátek vždycky, protože mnoho z našich sousedů bylo v mešitě nebo jinde na pátečních modlitbách. Vzápětí jsem už byla v malém obchůdku. Za pár minut jsem položila na pult mince, abych zaplatila. Pan Altaf se na mě usmál a řekl mi, že jsem roztomilá. Dal mi několik bonbonů, to dělával často. „Pozdravuj tatínka,“ připomenul mi ještě, když jsem odcházela. Teď jsem se znovu ocitla na chodbě, svírala svůj sáček s chip sy. Zamířila jsem ke schodišti, připadala jsem si vyšší než před čtvrt hodinou. Cestu domů jsem bezpečně znala, vedla po schodišti do dalšího patra. Potom už jen dojdu ke dveřím s červeným odpadkovým košem, který vypadal, jako kdyby tam seděl hlídač. Než jsem došla ke schodům, objevily se na chodbě dvě starší dívky. „Hej, ty,“ prohodila jedna z nich, „proč chodíš po schodech?“ „Bydlím jen o patro výš.“ „Proč nejedeš výtahem?“ Ta dívka ukazovala na modré dveře na konci chodby. Zavrtěla jsem hlavou. Občas jsem jela výtahem s tatínkem nebo maminkou, ale neměl automatické dveře. Byly kovové s malým okénkem a obrovským madlem, na které jsem jen tak tak dosáhla. „Ty dveře jsou moc těžké,“ odpověděla jsem a znovu vykročila ke schodům. „Neblázni. Jedeme také nahoru. Otevřeme ti.“ Jedna z dívek zatáhla za dveře výtahu. Obě se na mě podívaly a usmály se. Připadalo mi nezdvořilé jejich nabídku odmítnout. Navíc mě těšilo, že se mnou mluví starší děti. Prošla jsem kolem dívek otevřenými dveřmi do výtahu. Ale než jsem se stačila otočit, zaslechla jsem kovové cvaknutí zavíra34
poslušná manželka
jících se dveří. Otočila jsem se a natáhla se po klice. Skleněným okénkem jsem viděla ty dívky, jak se spokojeně smějí. Přelstily mě, teď si vychutnávaly, jak jsou chytré a odvážné. Tahala jsem za kliku a prosila je, aby mě pustily ven. Ony se ale otočily a zmizely mi z dohledu. Zůstala jsem ve výtahu sama, děsilo mě, co se stane. Mohla jsem sice stisknout jakékoli tlačítko, ale nemohla jsem se dostat z té kovové krabice. Byly mi čtyři, byla jsem tam sama a uvízla jsem tam jako v pasti. Rozplakala jsem se. Potom se podlaha výtahu začala chvět. Žádný knoflík jsem nestiskla, ale výtah se dal do pohybu, pomalu stoupal a já stále plakala. Nakonec se s cuknutím zastavil v horním patře. Ale dveře se neotevřely. Ať ho přivolal kdokoli, nevydržel čekat, až výtah dorazí. Stiskla jsem dvojku do našeho poschodí a výtah znovu klesal. Jenže když se konečně zastavil, stejně jsem nedokázala dveře otevřít. Vzápětí začal znovu hrkat vzhůru. Když se zastavil tentokrát, dveře se otevřely a přede mnou stál nějaký muž. Poznala jsem, že je to tatínkův kamarád, který bydlel nad námi. „Dítě, dítě, co se stalo?“ Mezi vzlyky jsem mu všechno vylíčila. „Vezmu tě dolů k tatínkovi,“ ujistil mě. Stiskl tlačítko a výtah se dal znovu do pohybu. Pořád jsem plakala a celá se třásla. Muž se ke mně sklonil a objal mě. Ocitla jsem se hlavou na jeho hrudi. Teplo jeho objetí mě uklidňovalo. Potom se ode mě odtáhl. Pak se znovu přiblížil a políbil mě na tvář, potom hlavu trochu naklonil. Cítila jsem jeho rty na svých. Políbil mě, potom znovu. Připadala jsem si chvíli v bezpečí, ale teď se ten pocit začal vzdalovat. Takhle mě na rty ještě nikdy nikdo nelíbal. Bylo na tom něco divného a zneklidňujícího. Cítila jsem, že se mi oči znovu zalévají slzami. Když se výtah zastavil, tatínkův kamarád se napřímil a otevřel dveře. Uviděla jsem tatínka stát vedle červeného koše u našich dveří a rozběhla jsem se k němu. „Samro, copak se děje?“ zeptal se tatínek a padl na kolena. 35