Kdo zradil ´ krale
M OTTO Když tedy Jindřich z Lipé stál na vrcholu šťastných výsledků, obklopen jsa mocným zástupem přátel a sluhů, takže si myslil, že nemůže být oklamán a svržen, hle někteří velmoži království … pod záminkou jakési věrnosti přistoupili ke králi a řekli: Tajné úklady lstivého podvodu vám, králi a pane, Jindřich z Lipé nastrojiti zamýšlí, jimž nebude-li včas zabráněno, bezpečí života a hodnost královská bude od vás odňata. K těmto tajným domluvám upřímnost králova a královnina, nepředvídajíc budoucnosti, důvěřivého sluchu přiklonila, a oba udělili souhlas, aby Jindřich vhodným způsobem byl jat. Zbraslavská kronika
Kdo_zradil_krale.indd 7
3.12.2019 10:43:42
1. kapitola K roupovské tvrzi přijeli vpodvečer. Zapadající zářijové slunce zlatilo hladinu nedalekého rybníka, louky s nastupujícím podzimem už pomalu ztrácely svou sytou zeleň, ve vzduchu visela vůně dozrávajících plodů a lesnaté kopce na obzoru se jakoby ztrácely v mlžném oparu. „Tyhle červánky zpravidla nevěstí nic dobrého,“ sýčkoval při pohledu na oblohu správce Břeněk a nadmíru pověrčivá kuchařka Cilka se honem pokřižovala. „Lidičky, myslíte, že bude vojna?“ vyhrkla poděšeně. „Huso hloupá, kdo by chtěl teď na zimu táhnout do války,“ odbyl ji soudcův pomocník Božetěch. Protože kdysi navštěvoval školu při vyšehradské kapitule, namyšleně se považoval za vzdělance a hluboce pohrdal vesnickými křupany, kteří už jen pouhou znalost písmen považovali málem za čarodějnictví. Těch mužů, co tehdy vpodvečer přijeli, bylo sedm. Šest z nich bylo navlečeno do drátěných košil, sedmý, zřejmě nějaký prelát, měl na sobě šedou kutnu. Hovořili jen německy a majiteli tvrze královskému soudci Melicharovi se prokázali pergamenem s červenou pečetí. „Posílá nás Jeho Milost král Jan. Musíte jet s námi do Prahy,“ pronesl autoritativním hlasem onen šedý prelát a po jeho narudlém vrásčitém obličeji přelétl takřka nepostřehnutelný škleb. Možná to byl následek nějakého 9
Kdo_zradil_krale.indd 9
3.12.2019 10:43:43
Jan Bauer
dávného úrazu, ale třeba to také mělo Melichara varovat, že s touto sedmičkou královských poslů není něco v pořádku. Jenže soudce byl po odpoledním milování s komornou Kordulou v dobrém rozmaru a nepřipouštěl si žádná varovná znamení. Proč také? Letošní úrodu měl dávno pod střechou a koneckonců byl královským služebníkem a král měl právo ho čas od času povolat na svůj pražský dvůr, aniž by mu musel předem sdělovat, oč vlastně jde. „Pánové, přijměte prosím mé skromné pohostinství. Jen s nocováním to bude horší, část z vás se bude muset spokojit s lůžkem na seně ve stáji. Máte však štěstí, že vás dnes k večeři čeká srnčí pečínka. Při ní a při dobrém vínu mi povíte, proč mne Jeho královská Milost tak nahonem povolává do Prahy.“ Jenže ani při večerní hostině se Melichar nedozvěděl nic bližšího o tom, proč ho má tato sedmička doprovodit do metropole. Král se ostatně ve svém pražském sídle nikdy dlouho nezdržoval, spíše býval k zastižení v rodném Lucemburku, nebo třeba v Paříži, vždyť byl příbuzný francouzského krále Ludvíka, či také na papežském dvoře v Avignonu. Janovy zájmy a záměry ho zaváděly do mnoha míst křesťanské Evropy, kdežto Čechy mu připadaly vhodné leda k výběru daní. Vždyť i zdejší víno bývalo natrpklé a zdejší páni drzí až vzdorní. Těch sedm hostů mlčelo a bez jediného slova se ládovalo srnčím. Snad jen vrásčitý prelát, jenž si nechával říkat otec Erasmus, byl o něco málo sdílnější, ale snad ani on buď nevěděl, nebo nesměl říci nic bližšího o důvodu Melicharova povolání ke králi. Plnými ústy, z nichž kapaly sliny, chválil pečeni a vzpomínal, jak dříve, než vstoupil do královských služeb, býval střídníkem, tedy střídajícím kaplanem u svatého Sebalda v říšském městě Norimberku. 10
Kdo_zradil_krale.indd 10
3.12.2019 10:43:43
Kdo zradil krále
To pomocník královského soudce Božetěch se do metropole Českého království těšil a u stolu se neustále Melichara vyptával, cože si má zabalit na cestu. Nebylo se co divit, jistě se už těšil na půvabnou krčmářku Magdalénu od Zelené žáby. Ale otec Erasmus, který zřejmě už pochytil něco českých slov, ho přísně zpražil: „Synu, král chce mluvit jen s tvým pánem.“ „Ale my jsme taková nerozlučná dvojice,“ chabě namítl Božetěch a opálené čelo mu protnula vráska. Nesnesl pomyšlení, že by neměl doprovázet svého pána a dobrodince, byť mu leckdy spíše přidělával starosti. „Cožpak jsi neslyšel otce Erasma?“ přísně mu připomněl Melichar, aniž se ke svému pomocníkovi otočil, a mládenci tak nezbylo než odevzdaně sklopit hlavu. Zdá se, že tentokrát Magdalénu neuvidí. Naštěstí si hned vzpomněl na Stázičku, zrzavou děvečku z dolní vsi, co má pod plátěnou košilkou tak pěkné kozičky, a to mu vrátilo lepší náladu. Ale Melichar přesto nedal jinak, než aby svému pomocníkovi varovným hlasem nepřipomněl minulá pochybení, kdy se právě kvůli šenkýřce Magdaléně několikrát dostal do nemalých problémů. „Už mlčím, pane,“ pokorně uznal Božetěch, nabral si z talíře kus pečeného masa a namočil ho do omáčky z hořčičných semínek rozpuštěných v octě. Protože návštěva královských služebníků nebývala na Roupově každý den, Melichar dal na jejich poctu otevřít soudek červeného vína dovezeného z Rakous a komorná Kordula přinesla úzké číše ze zelenavého skla určené pro obzvláště vznešené hosty. Královský soudce uvítal sedmičku návštěvníků krátkým přípitkem a otec Erasmus v odpověď jen nevlídně zamumlal: „Nechť Hospodin nám ve svém nekonečném milosrdenství požehná toto víno.“ 11
Kdo_zradil_krale.indd 11
3.12.2019 10:43:43
Jan Bauer
Hleděl přitom do stolu, jako by mu jeho přání nešlo pořádně přes pysky, kdežto šest ozbrojenců stále ponuře mlčelo a spokojeně srkalo víno ze svých číší. Sice si už dávno odložili drátěné košile i prošívanice, ale přesto se zdálo, že je cosi tíží. Jenže Melichar neshledával v jejich chování nic divného a usuzoval, že jsou nejspíše unaveni po dlouhé cestě. Druhý den časně, jen co dohlédl na stádo krav vyhnaných na pastvu, se soudce umyl u studny na dvoře, navlékl si sváteční košili a kabátec, které mu připravila starostlivá manželka Anežka, a Přibík, syn správce Břeňka, mu osedlal koně. „Pořádně sedlo upevni, nejsem už nejmladší a nerad bych z té herky sletěl,“ napomínal ho Melichar. Sedm hostů bylo připraveno k odjezdu. Zbrojnoši na sebe přes prošívanice navlékli drátěné košile a otec Erasmus už seděl v sedle svého hnědáka, který netrpělivě hrabal kopytem, jako by se nemohl dočkat chvíle, až vyrazí zpátky na Prahu. „Břeňku a Božetěchu, vy dva musíte na všechno dohlédnout, a ty, Kordulo,“ Melichar se obrátil na komornou, „se starej o mou paní. Myslím, že jí dnes ráno zase není dobře.“ „Neboj se, pane, budu se o ni starat jako vždycky,“ usmála se na něho Kordula a slabě, tak, aby to nikdo jiný neviděl, naznačila směrem k němu sešpulenými ústy polibek. Při každém loučení si uvědomovala, že svého pána miluje, byť věděla, že je to láska tajná a ve své podstatě hříšná. Však ji kaplan Zachariáš občas při svaté zpovědi napomínal, že by měla více dbát na desatero božích přikázání. Ale co může ten svatoušek vědět o opravdové lásce? Taková přece stojí i za případné roky strávené v očistci. A kdo ví, zda nějaký očistec opravdu je?! 12
Kdo_zradil_krale.indd 12
3.12.2019 10:43:43
Kdo zradil krále
Sedm jezdců spolu s královským soudcem Melicharem projelo branou roupovské tvrze. Kopyta jejich koní zabubnovala po cestě pevné jako mlat. Všichni obyvatelé Roupova za nimi se zájmem upřeně hleděli, ačkoliv scéna soudcova odjíždění bývala poměrně častá. Snad se brzy vrátí, pomyslel si Božetěch, který proti všem zvyklostem tentokrát zůstával doma. Mrzelo ho to ani ne kvůli tomu, že neuvidí Magdalénu, ale spíš proto, že nebude svému pánovi k ruce, kdyby ho potřeboval. A také by rád spatřil toho rytířského krále Jana, o němž se povídalo, že prý v turnajových kláních mezi šraňky dosud nenašel přemožitele. Škoda, tak snad příště. Zvedl pravou ruku, aby odjíždějícím zamával. Břeněk, Přibík a Kordula ho napodobili. Melichar se ani neohlédl, zamlaskal na koně a zakrátko dojel otce Erasma. „Ani jsme ti nepoděkovali za pohostinství, pane,“ zahučel prelát. Divné bylo, že Melichara oslovil jen „pane“ a nikoliv „pane královský soudce“, jak by se slušelo, ale roupovského vladyku něco takového nevzrušovalo. Večer dorazili do Benešova, kde jim poskytl přístřeší zdejší konvent bratrů minoritů. Celou cestu až sem i při skromné večeři ve zdejším refektáři s vysokým klenutým stropem nikdo z Melicharova doprovodu nepromluvil. Jen otec Erasmus občas cosi prohodil o počasí, o úrodě jablek či nahlas zafilozofoval o v podstatě hříšné povaze člověka. Melicharovi to však nevadilo, naopak příliš upovídaní lidé se mu srdečně protivili. S úlevou si po celodenním trmácení v sedle, jáhlové kaši v refektáři a nezbytných večerních modlitbách v klášterním kostele odepjal meč, svalil se na úzké tvrdé lože ve své cele, přikryl se vypelichanou houní a okamžitě usnul. Vůbec nepředpokládal, že by mu tady pod střechou konventu menších bratří-minoritů něco 13
Kdo_zradil_krale.indd 13
3.12.2019 10:43:43
Jan Bauer
hrozilo. A tak se stalo, že ani nezpozoroval, jak do jeho úzké cely vstoupili za svitu svící dva muži, pevnýma rukama uchopili jeho tělo, svázali mu ruce a nohy a kamsi odnesli jeho meč. Jen sebou ve spánku zacloumal, ale pak se opět propadl do neklidného snu. Teprve uprostřed noci si uvědomil, že jeho zápěstí a kotníky cosi škrtí a nemůže se na lůžku ani otočit. Ve tmě nic neviděl a ani nechápal, co se s ním děje. Marně škubal rukama a nohama a dokonce se pokusil hlasitě křičet. Dosáhl však jen toho, že se dveře cely znovu otevřely a kdosi hlasem otce Erasma přikázal: „Dejte mu roubík, nebo se tady nevyspíme!“ Melichar zmlknul a zcela bezbranný strpěl, jak mu nějací muži nacpali jakýsi hadr do úst a převázali ho dalším kusem látky. Neměl ani nejmenší ponětí, co se s ním stalo. Jediné, co bylo zřejmé, že byl svými průvodci patrně zajat. Ale proč si dovolili vztáhnout ruce na královského soudce? Že by to nebyli královští poslové? Vždyť ta listina, kterou se prokázali, byla přece pravá. Na vlastní oči viděl korunovaného dvouocasého lva, znak českého krále, vyraženého do červeného vosku. Že by snad tu listinu někde ukradli? Ale proč? Oč se tady vlastně jedná? Zmocnili se ho snad nějací zločinci? Oč jim jde? Chtějí dosáhnout omilostnění některého ze svých druhů, kterého on, královský soudce, někdy poslal za mříže? Nebo to má být pomsta za hrdelní rozsudek nad některým lotrem? Melichar při veškerém svém důvtipu si na žádnou z těchto otázek nedokázal odpovědět. Marně si namáhal hlavu, ale stále ho nic nenapadalo. Za úzkým oknem jeho cely se zatím rozednívalo. Po chvíli uslyšel z kostela zbožný zpěv minoritů. Napadlo ho, že ti by jistě nedovolili, aby byl královský soudce v jejich konventu spoután. Vždyť zdejší opat Isidor ho přece dobře 14
Kdo_zradil_krale.indd 14
3.12.2019 10:43:43
Kdo zradil krále
zná a ví o jeho významném postavení u královského dvora. Napnul všechny síly a pokusil se přetrhnout pouta na rukou, ale jeho několikrát opakované úsilí bylo marné. Konopné provazy byly příliš pevné. Nakonec zmožen únavou navzdory své zkroucené poloze a vzdálenému mnišskému zpěvu znovu usnul.
15
Kdo_zradil_krale.indd 15
3.12.2019 10:43:43
2. kapitola „Tak zase pojedeme, pane!“ Probuzení do modrého rána nebylo pro Melichara ani trochu příjemné. Dva svalnatí muži z údajného, nebo snad skutečného králova poselstva ho uchopili, jeden za svázané ruce, druhý za svázané nohy, a nesli chodbou klášterního hospicu. Soudce přitom stále otáčel hlavou v marné naději, že si jeho ponížení někdo všimne a zavolá pomoc. Na dvoře skutečně zahlédl hlouček mnichů v hnědých hábitech, ale ti zbožně odvrátili tváře k nebi, jako by se jich to vůbec netýkalo. Cožpak nikdo nezavolá opata Isidora, aby mu pomohl? Ne, nikdo se o něco takového ani nepokusil. Ti dva muži v prošívanicích a s meči po boku ho jako pytel přehodili přes hřbet jeho koně předem zbaveného sedla. Otec Erasmus se na něj přišel podívat, zřejmě aby zkontroloval, zda jim za jízdy nespadne, a hleděl přitom na něj jako na nějakou obyčejnou věc, kterou má prostě doručit odněkud někam. Vzduchem se neslo bečení ovcí, které minorité vyháněli na pastvu. Melichar sebou zaškubal, ale jediným výsledkem jeho snahy bylo, že jeho průvodci mu ještě více utáhli pouta na rukou a na nohou a pro jistotu ho ke hřbetu koně přivázali. Teď už jim opravdu nemohl spadnout. Zato ho koňský hřbet tlačil do břicha a vůbec se mu ani trochu nelíbilo, že ho vezli jako právě ulovené zvíře. Teď už věděl, 16
Kdo_zradil_krale.indd 16
3.12.2019 10:43:43
Kdo zradil krále
jak je polapeným lumpům a neřádům. Nejraději by křičel, aby na sebe upozornil okolí, ale páchnoucí roubík mu v tom nejen zabraňoval, ale navíc ho začal dusit. Zůstal tedy bezvládně ležet a ze své podivné, velice bolavé pozice pozoroval okolí. Kam ho teď asi povezou? Do Prahy asi ne. Nejspíše se skutečně jedná o únos. Co když v tom má prsty nekorunovaný král lapků a vládce pražského podsvětí Šilhavý Otmar? Kdo jiný by dokázal připravit tak rafinované zajetí královského soudce? Melichar však netušil, že se má už brzy dozvědět, co se to s ním vlastně děje. Sotva opustili Benešov a u Poříčí se přebrodili přes řeku Sázavu, vrátil se k němu otec Erasmus, sklonil se tak, aby mu viděl do tváře, a tichým hlasem mu oznámil: „Snad jsi pochopil, že Jeho královská Milost s tebou nechce hovořit. Není totiž o čem. Tvé viny jsou zcela jednoznačně prokázány.“ Melichar už chtěl vyhrknout, že se ničím neprovinil, ale roubík v ústech mu v tom zabránil. „Proto nepojedeme do Prahy, ale máme tě dopravit na královský hrad Křivoklát, kde budeš až do soudu uvězněn.“ Melichar sebou v marné snaze znovu zaškubal, ale otec Erasmus už zase zvedl hlavu, narovnal se v sedle, trhnutím uzdy popohnal svého koně a opět se zařadil do čela pochmurného průvodu sedmi jezdců a jejich zajatce. Vida, zdá se, že se opravdu nějak a něčím provinil proti králi Janovi, ale nemohl se upamatovat čím. Nebo že by se panovníkovi jenom znelíbil? Jako soudce dobře věděl, že královská přízeň bývá přelétavá a snadno našinec může u náladového panovníkova, jakým Lucemburk nesporně byl, upadnout v nemilost. Jenže vždycky k tomu bývá nějaký alespoň trochu rozumný důvod. Ale Melichar ve své paměti žádnou příčinu, proč by se měl králi Janovi znelíbit, 17
Kdo_zradil_krale.indd 17
3.12.2019 10:43:43
Jan Bauer
nenacházel. Vždyť od té doby, co se s královským vojskem vrátil z tažení do Uher, nevytáhl paty z roupovské tvrze. Co se tedy stalo? Z čeho je obviněn? V duchu stále doufal, že jde o nějaký nešťastný omyl, že si ho ta sedmička královských služebníků s někým spletla. I takové věci se občas stávaly, ovšem v případě královského soudce, muže zodpovědného a váženého, by se rozhodně stávat neměly. Trvalo dlouho, než si na svou nezvyklou polohu na koňském hřbetu zvykl. Už ho skoro nic nebolelo jako zpočátku, kdy cítil doslova každý sval a každou kost v těle. Ostatně mohl být rád, že ho jezdci nevlekli na provaze za sebou, jak se to dělo zajatým lapkům. Alespoň se vezl, byť ve značně nevýhodné a ponižující poloze. Ze samého natřásání se mu chtělo močit, ale se zavázanými ústy na to nemohl svoje věznitele upozornit. Silou vůle se zprvu snažil svou potřebu potlačit, ale svěrač nakonec nevydržel, takže soudce se docela obyčejně počůral. Cítil, jak mu moč stéká po stehnech, ale kupodivu se za to nestyděl. Vnímal jen úlevu, kterou mu to přineslo. Projížděli teď lesy kolem Psár k Vltavě, ale to mohl Melichar podle svých znalostí jen předpokládat. Sám ve své poloze viděl jen cestu posypanou vrstvou starého jehličí, slyšel občasný skřek nějakého ptáka a tu a tam také pšouknutí koní. Chápal, že jako bezbranný zajatec bude dopraven až na Křivoklát, a tak se ani nezatěžoval úvahami o možném úniku. Jak by také svázaný utekl těm šesti lamželezům poslušně poslouchajícím otce Erasma. O prelátovi tohoto jména v životě neslyšel, zřejmě si ho král Jan přivedl z Norimberku, kde Erasmus podle svých vlastních slov býval střídníkem v chrámu svatého Sebalda. Věděl, že Lucemburk má ve své blízkosti raději cizince než domácí, vždyť právě na to si nejvíc stěžovali čeští páni a marně hledali pomoc u královny Elišky. 18
Kdo_zradil_krale.indd 18
3.12.2019 10:43:43
Kdo zradil krále
Ale ta jakoby stále více ustupovala do pozadí. Co Melichar věděl, jedinou útěchou jí byl její nevlastní bratr vyšehradský probošt Jan Volek a, jak se proslýchalo, také zámožný šlechtic Vilém Zajíc z Valdeka. Jenže v druhém případě se jednalo o ničím nepodložené dvorské klepy, kterým soudce nikdy nepřikládal zvláštní význam. Dobře věděl, že se jich často zneužívá zvláště v případě mocných tohoto světa. A jestli pán z Valdeka projevuje nějakou náklonnost ke královně Elišce, je to jen jeho věc, do které není radno strkat nos. V poledne se u Zbraslavi přebrodili přes Vltavu. Vody bylo v řece více, než čekali, téměř až po břicha koní, a tak se Melichar pěkně zmáčel. Sotva oschla moč na jeho nohavicích, byl znovu mokrý a to mnohem víc. Naštěstí ho po příjezdu do zdejšího cisterciáckého kláštera Aula regia otec Erasmus přikázal sundat z koně a také dovolil, aby mu rozvázali ruce a vyndali roubík z úst. Na klášterním dvoře pak dostal dřevěnou misku s jáhlovou kaší, první jídlo toho dne. Příjezd královského poselstva vyvolal mezi cisterciáky značný zájem, dokonce se na návštěvníky přišel podívat sám opat Petr ze Žitavy, který v čele mnišské komunity nedávno nahradil stařičkého Konráda z Erfurtu. Melichar ho dobře znal a hned mu svitla naděje, že třeba zasáhne v jeho prospěch. Neměl by ho sám oslovit a požádat o pomoc? Už se chystal otevřít ústa, když ho opat předešel, s udiveným výrazem ve tváři pozdravil lehkým kývnutím hlavy a hned se optal otce Erasma: „Pověz mi, bratře, čím se provinil královský soudce Melichar z Roupova, že ho dopravujete jako těžkého zločince?“ Prelát se ušklíbnul: „Musím tě opravit, otče opate. Nejedná se o královského soudce, ale o bývalého královského 19
Kdo_zradil_krale.indd 19
3.12.2019 10:43:43
Jan Bauer
soudce. A čím se provinil?“ Erasmus teď varovně zvedl kostnatý ukazovák pravé ruky. „Ničím menším než zradou krále. Čeká ho soud a trest bude jistě přísný.“ „Bůh mu buď milostiv. Kdyby se snad chtěl vyzpovídat…,“ nadhodil starostlivý Petr ze Žitavy a pohlédl na Melichara, který si právě nabíral z misky kaši dřevěnou lžící. „Děkuji ti, otče opate, ale kdyby bylo třeba, sám se toho mohu ujmout.“ „Jak si přeješ, bratře,“ pokývl hlavou Petr, směrem k Melicharovi naznačil pravou rukou žehnání a odešel za svými povinnostmi. Jestli soudce čekal, že mu snad pomůže, nedočkal se. Nebylo ani divu. Obvinění ze zrady krále, jakkoliv nepochopitelné, bylo příliš vážné, než aby si ho někdo, byť sebevýše postavený, dovolil zpochybnit. Ach, kdyby si tak mohl pohovořit s královským podkomořím Jindřichem z Lipé nebo s nejvyšším komorníkem Petrem z Rožmberka! Dobře je znal jako muže rozumné, uvážlivé a spravedlivé. Po nástupu krále Jana na trůn se sice na jistý čas museli vzdát svých úřadů ve prospěch cizinců, ale nakonec panovník pochopil, že pokud si má v zemi udržet vážnost a respekt, bez těchto dvou vlivných českých pánů se neobejde a na radu mohučského arcibiskupa Petra z Aspeltu je povolal zpět do své blízkosti. Kdyby si tak s některým z nich, ať už s Rožmberkem nebo panem z Lipé, mohl Melichar promluvit a vysvětlit jim naprostou nesmyslnost jeho obvinění ze zrady krále. Vždyť ať si namáhal hlavu sebevíc, nenacházel k němu naprosto žádný důvod. Leda by takovým důvodem byla nestrannost a spravedlivost v jeho rozhodování královského soudce. Stejně už jím není, jak nepříliš šetrně sdělil otec Erasmus. 20
Kdo_zradil_krale.indd 20
3.12.2019 10:43:43
Kdo zradil krále
Melichar vycházel se všemi panovníky, kteří se za dobu jeho soudcovského úřadu vystřídali na českém trůnu. S Václavem II., Václavem III., který odešel z tohoto světa tak mlád, i s Jindřichem Korutanským, byť to s ním bývalo obtížné. Netušil však, že se znelíbí právě králi Janovi, o jehož nástup na trůn se sám nemalou měrou zasloužil, když umožnil jeho nevěstě princezně Elišce, dnešní královně, uprchnout ze zajetí její sestry Anny. Otec Erasmus dal mezitím jeho koně znovu osedlat a Melichar tak mohl znovu usednout do sedla. Dokonce mu ani nezavázali znovu ústa, nebylo také proč, vždyť od Zbraslavi měli nyní jet hlubokými lesy kolem řeky Mže, kde by se teď už bývalý soudce žádné pomoci nedovolal. Sám tedy se mohl vyhoupnout do sedla, ale pak mu královští ozbrojenci zase svázali ruce za zády a takto měl zvládnout další cestu na hrad Křivoklát. Bylo to citelně pohodlnější než předchozí poloha, při níž byl přehozen přes hřbet koně jako pytel nebo nějaké ulovené zvíře. Jenže Melichar si s rukama zkroucenýma za zády tohoto pohodlí nijak zvlášť neužíval. Už ani nemyslel na případný útěk. Kam by tak asi se svázanýma rukama utekl? Ti mlčenliví zbrojnoši by ho určitě zase brzy dopadli a pak by mu jistě nedovolili znovu usednout do sedla, ale jako původně by ho přehodili přes koňský hřbet, po čemž roupovský vladyka nijak netoužil. A tak se natřásal v sedle a v duchu si spřádal věty své obhajoby. Věřil, že spravedlivý soud ho jistě očistí od falešného nařčení. Věřil ve spravedlnost krále Jana a v účinnou přímluvu Jindřicha z Lipé a Petra z Rožmberka. A jistě se v královské radě najdou i další čeští páni, kteří za něj ztratí slovo. A co královna Eliška? Cožpak mu nevděčí za svou záchranu? Dobře si vzpomínal, jak jí ještě jako princeznu 21
Kdo_zradil_krale.indd 21
3.12.2019 10:43:43
Jan Bauer
v doprovodu svého pomocníka Božetěcha a šenkýřky Magdalény převlečených za dvě stařenky propašoval přes královské stráže z Pražského hradu. Tehdy mladičká dcera zesnulého krále Václava II. přetékala vděčností. Nyní by měla příležitost tuto svou vděčnost projevit. Jenže to se stalo už před pěti nebo šesti lety, třeba na něj za tu dobu Eliška zapomněla. Však ne nadarmo se říká, že panská láska je přelétavá, že po zajících skáče, jednou jsi v oblibě a jindy zase v nemilosti. A jak to tak vypadalo, Melichar z Roupova právě do takové nemilosti upadl a kdo ví, zda mu nynější královna bude vůbec ochotná pomoci. Za těchto chmurných myšlenek přijížděl vladyka obklopený sedmičlennou eskortou k hradu Křivoklátu. Už z dálky viděl jeho majestátní věže, na paláci byly dosud patrné stopy požáru, který hrad zachvátil, když ho za panování Jindřicha Korutanského dobýval z rukou švábských žoldnéřů Vilém Zajíc z Valdeka. Tak tohle je oblíbený lovecký hrad českých králů, však nedaleko odtud přišel král Václav I. při divoké štvanici zvěře o oko, a také občasné vězení pro nepohodlné šlechtice. Kde asi skončí on? Možná ve sklepení pod tou vysokou hláskou, ale třeba se mu dostane pohodlnějšího vězení. Melichar během únavné cesty otupěl a unaveně si prohlížel Křivoklát v záři zapadajícího slunce. Jak rád by byl v té chvíli na Roupově. Jeho tvrz byla sice mnohem menší, zpola ještě dřevěná, zdaleka nebyla tak výstavná, jako tento starobylý kamenný hrad, ale v každém případě byla příjemnější a žili v ní milí, jemu blízcí lidé. Copak asi budou dělat, až se dozví, že jejich pán bude souzen za zradu krále. Ani na chvíli nepochyboval, že nikdo z nich tomu neuvěří a Božetěch, na toho spoléhal nejvíce, udělá všechno pro to, aby ho odtud dostal. Ještěže s ním nejel. Teď by byl vězněm i on, naštěstí je na 22
Kdo_zradil_krale.indd 22
3.12.2019 10:43:43
Kdo zradil krále
svobodě a jistě se bude snažit o jeho osvobození. Ne, věrný Božetěch ho nezklame. Občas se sice dostával do nějakého maléru, většinou v tom byla nějaká půvabná dívčí tvářička, třeba tvář šenkýřky Magdalény od Zelené žáby, ale jinak měl srdce ze zlata a odvaha mu nikdy nechyběla. Na něj se mohl Melichar spolehnout víc než na přímluvu královny Elišky nebo pana Jindřicha z Lipé. Jen aby se Božetěch dozvěděl o jeho zajetí a uvěznění co nejdříve!
23
Kdo_zradil_krale.indd 23
3.12.2019 10:43:43
3. kapitola Mohlo to dopadnout hůř, říkal si pro sebe vladyka Melichar, když se za ním zavřely mohutné dubové dveře jeho vězení. Ocitl se v jakémsi klenutém sklepě s malým okénkem skoro až u stropu, kterým dovnitř pronikaly poslední zbytky denního světla. Ale jinak to byla celkem čistá místnost bez hmyzí havěti a myšího trusu. Kdo ví, co tady bylo dříve, podle velkých hliněných nádob usuzoval, že se sem do chladu patrně ukládaly potraviny. Jenže po těch tu teď nebylo ani stopy, zato si teď už bývalý královský soudce uvědomoval, že má hlad. Vždyť celý den neměl nic v ústech kromě té nemaštěné jáhlové kaše ve zbraslavském klášteře. Snad mu sem něco přinesou, ale mlčenlivý žalářník v šedé kápi se o ničem takovém rozhodně nezmínil. Nezmínil se vůbec o ničem a celou tu dobu, co ho provázel hradem až sem do sklepa, nabyl Melichar dojmu, že je možná němý. Zkoušel se ho zeptat, zda je na Křivoklátu více vězňů, ale žalářník se po něm ani neotočil. Možná je nejen němý, ale dokonce i hluchý. Takoví jsou pro profesi žalářníka nejvhodnější. Melichar si pamatoval, že král Václav II. míval v Bílé věži Pražského hradu dva takové hluchoněmé žalářníky. To proto, aby nepodlehli prosbám vězňů a drželi se od nich dál. Ale kde je těm teď konec? Třebaže král Václav zemřel teprve před deseti lety, když si doslova vykašlal plíce, připadalo 24
Kdo_zradil_krale.indd 24
3.12.2019 10:43:43
Kdo zradil krále
to roupovskému vladykovi, jako by se tak stalo už před nejméně stoletím. Co všechno se od té doby odehrálo, co panovníků se vystřídalo na českém trůně! Po Václavovi II. nastoupil jeho nedospělý syn Václav III., kterého neznámý vrah zabil v Olomouci, když se chystal táhnout do Polska. Melichar si dodnes vyčítal, že se mu vraha nepodařilo vypátrat, ačkoliv kdo ví, třeba někomu tuze záleželo na tom, aby pachatel ohavné královraždy vypátrán nebyl. Na trůn po něm zasedl Korutanec Jindřich, manžel Václavovy starší sestry Anny, pak krátce Habsburk Rudolf, po něm se znovu vrátil Jindřich a nakonec přišel doslova vymodlený král Jan, syn římského císaře Jindřicha. Vymodlený? Melicharovi to teď připadalo k smíchu. Nevycházel ani s Habsburkem, ani s Korutancem, ale oba přece jen přečkal. Ale ten mladý Lucemburk, rytířský král spojovaný s tolika nadějemi české země, teď nechal roupovského vladyku zajmout a uvěznit pro údajnou zradu. Vždyť se ničím neprovinil. Taková křivda! Ale Melichar to tak nenechá. Bude se před soudem bránit, pokud ovšem vůbec k řádnému soudu dojde. Takové situace se ani v tom nejošklivějším snu nenadál. On, královský soudce, jemuž vždy záleželo na pravdě, právu a spravedlnosti, se najednou ocitl v postavení toho nejhoršího vyvrhele. Nervózně rázoval křížem krážem po svém vězení, až se nakonec znavil tak, že ulehl na nízké dřevěné lože vystlané senem. Bylo nejen úzké, ale i krátké, takže mu nohy přečuhovaly před okraj, a proto je raději skrčil a schoulil se na bok. Okénkem u stropu pronikalo dovnitř stále méně světla, až ho pohltila tma. Dlouho nemohl usnout, převaloval se tam a zpátky a snažil se zahrabat do tenké vrstvy starého zatuchlého sena. Stále ho pálila od provazů odřená zápěstí, a třebaže byl z dlouhé cesty na koni ve značně nepohodlné poloze 25
Kdo_zradil_krale.indd 25
3.12.2019 10:43:43
Jan Bauer
uondán, konejšivý spánek nepřicházel. Zdálo se mu, že slyší nějaké zvuky připomínající hryzání. Patrně to byla nějaká myš. Už se nachystal na to, až ucítí její tlapičky na svém těle. Nijak si ta drobná zvířátka neošklivil. Z roupovské tvrze i z polních ležení byl na ně zvyklý. Myši, potkani a hraboši doprovázeli člověka na cestách, sdíleli s ním jeho obydlí, drze se přiživovali na jeho jídle. Stačilo nechat v talíři zbytek kaše a do rána byl talíř pečlivě vyjedený. Pověrčiví venkované, kteří ještě žili ve zpola pohanských bludech, nechávali na talířích a v miskách zbytky kaše pro skřítky hospodáříčky, kteří prý střeží jejich domov před ohnivým kohoutem nebo zlými duchy. Jenže myši měly ke skřítkům daleko a faráři ze svých kazatelen brojili proti podobným pověrám. Melichar se přistihl, že by si skoro přál, aby nějaká myška s ním sdílela jeho skromné lože. Scházel mu kontakt s živým tvorem, cítil se ztracen a všemi opuštěn. I pouhá myš by v těch okamžicích potěšila jeho duši. Hryzání skutečně pokračovalo, ale žádné zvířecí ťapky se nerozeběhly po kamenné podlaze jeho vězení. Myslel na ně, přál si je slyšet a postupně se propadal do snu. Zdálo se mu, že jede na koni s mečem v ruce bok po boku s ostatním jezdci, před ním se Jindřich z Lipé rozhání na všechny strany a nelítostně smetá Uhry, všude zuří krutá seč, ale zdá se, že muži trenčínského hraběte Matouše Čáka už nedokáží zadržet nápor Čechů a hrad Holíč, latinsky zvaný Alba ecclesia, se vrátí do českých rukou. Vzduchem se nese vítězné troubení a král Jan ve stříbrem vykládaném brnění zvedá ruku na znamení, aby se jeho vojsko zastavilo. „Dále nebudeme postupovat! Matouš Čák dostal krvavou lekci a já nechci vyvolat válku s mým švagrem uherským králem Karlem Robertem z Anjou.“ Lucemburkův hlas se rozléhá, najednou už to není sotva 26
Kdo_zradil_krale.indd 26
3.12.2019 10:43:43
Kdo zradil krále
ochmýřený mladík, ale rozený panovník, skutečný vládce vzbuzující strach i úctu. Melicharův sen smíchává dramatické události léta dohromady, chvíli je před Holíčí a vzápětí v Brně a Janovi z Vartemberka je svěřována do správy Morava. Ano, tomu chrabrému Vartemberkovi, který se podílel na útěky princezny Elišky z Pražského hradu. Pak náhle všechno mizí v mlze. Vladyka se probudil navzdory chladu ve svém sklepním vězení celý zpocený. Vytřeštěnýma očima zíral do tmy. Vypadalo to, že ho spaluje horečku. Už neslyšel myší hryzání, zato mu bušilo srdce tak hlasitě, až se bál, že z toho ohluchne. Snažil se zavrtat do zetlelého sena, ale toho bylo málo na to, aby se jím mohl přikrýt. Cítil, jak mu pot stéká po čele a pálí ho v očích, celý se přitom třásl zimnicí a tuze si přál, aby se znovu vrátil sen o dobývání uherské Holíče. Ale ten hrdinský sen nepřicházel, spíše se mu zdálo, že mu strašná noční můra dřepí na hrudi a vysává z něho poslední zbytky sil. Bože, čeho jsem se dopustil, že mne tak trestáš, mumlal si v duchu. Být tak na jeho místě kaplan Zachariáš, ten by si jistě pochvaloval takové utrpení jako předstupeň ke svatosti. Melichar však po svatořečení nikterak netoužil, neměl ctižádost stát se svatým mučedníkem. Chtěl jen mužně překonat tuto zdánlivě beznadějnou a veskrze bídnou situaci, byť měl slzy na krajíčku. Ne, nebude brečet, musí to vydržet, vždyť jeho nevina nakonec jistě vyjde najevo. A s touto vírou navzdory spalující horečce nakonec znovu usnul. Probudilo ho skřípání klíče v zámku. Dveře jeho vězení se otevřely a objevil se v nich onen hluchoněmý chlapík s hliněnou miskou v ruce. Teprve teď za denního světla, které sem proudilo okénkem u stropu, si ho Melichar mohl pořádně prohlédnout. Jeho žalářník měl nazelenalý obličej porostlý 27
Kdo_zradil_krale.indd 27
3.12.2019 10:43:43
Jan Bauer
šedivými štětinami a dlouhé řídké vlasy barvy mokré slámy. Chodil stále jakoby ohnutý, hbitými drobnými krůčky, snad měl opravdu malý hrb a toto postižení ho zřejmě předurčilo pro jeho zaměstnání. Vladyka mu neviděl do očí, které měl stále sklopené, zdálo se, že ustavičně cosi hledá na podlaze. Misku s našedlou kaší položil před vězně, otočil se a honem zase těmi drobnými krůčky pospíchal pryč. „Hej, ty, je tady nějaká díra, kam bych si mohl ulevit?“ zavolal na něj Melichar, ale hrbatý žalářník byl vskutku hluchoněmý a ani se neotočil. Sotva za ním zapadly dveře a znovu se ozvalo skřípění klíče v zámku, pustil se vladyka nejprve do kaše, ale po dvou soustech misku odložil. Pros ná kaše byla nemastná a bez chuti, co horšího, zapáchala plesnivinou tak, že se vladykovi zvedl žaludek a málem se pozvracel. Celý navztekaný mrštil s hliněnou miskou do vzdáleného rohu, vstal a vydal se hledat výsernici nebo prevét, zkrátka nějakou díru, do které by mohl vykonat potřebu. Brzy však zjistil, že nic takového v celé místnosti není. Pochopil, že si prostě bude muset vybrat kout, kam si bude chodit ulevovat, a přitom doufat, že ho zápach vlastních výkalů a moče nebude příliš obtěžovat. Byla to smutná vyhlídka. Místnost, kam ho zavřeli, zjevně nikdy dříve nesloužila jako vězení a na něho jaksi vybyla. Melichar nevěřil, že by na Křivoklátě neměli žádný žalář, žádné vězeňské cely. Dobře si pamatoval, že sám sem poslal několik provinilců. Zřejmě je na hradě hodně vězňů a jeho už jaksi nebylo kam dát. Ale žít ve smradu a být krmen takovými nechutnostmi, jakou byla ta prosná kaše, kterou i s miskou odmrštil do vzdáleného rohu, se mu nechtělo. Připadalo mu to jako trest navíc a ještě k tomu udělený bez řádného soudu. Jenže jestlipak se takového soudu vůbec dočká? Možná se tady mezitím zadusí 28
Kdo_zradil_krale.indd 28
3.12.2019 10:43:43
Kdo zradil krále
zápachem z vlastních výkalů nebo zemře hlady. Třeba si tak král Jan představuje odpovídající potrestání za zradu. Melichar neměl ponětí, jaké tresty se provinilcům udělují v Lucemburku. Předpokládal však, že se příliš neliší od trestů v Čechách. Pro některá provinění platilo nepsané zvykové právo, které se snad používalo od časů bájného Přemysla Oráče, o němž se píše v kronikách. Od doby panování krále Otakara II., otce Václava II., který povolal Melichara do svých služeb, se stále více prosazovalo psané právo přejímané z německých zemí a patrně pocházející ještě z časů pohanského Říma. Melichar se za ty roky, co působil jako královský soudce, v právu vyznal, byť leckdy při posuzování zločinů a provinění spoléhal spíše na svůj instinkt. Mírněji trestal očividné nešťastníky, kteří se zločinu či provinění dopustili spíše nešťastnou náhodou, nebo byli sami oběťmi komplotu jiných horších zločinců. V podobných úvahách a občasných záchvatech horečky prožíval Melichar následující dny. Zpočátku je počítal a dokonce hodnotil podle chutnosti kaše či rybí polévky, kterou také občas dostával k jídlu. Hromádka výkalů ve vzdáleném rohu zvolna narůstala a vladyka postupně rezignoval na jakoukoliv čistotu. Stejně mu hluchoněmý a hrbatý žalářník nikdy nepřinesl vědro vody. Vladyka doufal, že je to znamení toho, že jeho věznění nebude trvat dlouho a že bude brzy postaven před řádný soud. Jenže pak mu začaly dny splývat, už jen podle světla pronikajícího do jeho žaláře z okénka u klenutého stropu odhadoval plynutí času. Postupně i na to rezignoval a jen bezvládně ležel na svém úzkém loži v zapáchajícím seně. A pak se náhle stalo, že celý ožil. Ten den nevkročil k němu do místnosti, v níž byl vězněn, hluchoněmý žalářník, ale otec Erasmus a na jeho tváři hrál poťouchlý úsměv. 29
Kdo_zradil_krale.indd 29
3.12.2019 10:43:43
Jan Bauer
„Přišel jsi mi udělit poslední pomazání před popravou?“ neodpustil si Melichar na úvod šibeniční poznámku. „Nic takového,“ tiše odvětil prelát a zakryl si nos. „Máš tady smrad, pane.“ „Nedávají mi sem škopek, do něhož bych mohl vykonávat potřebu,“ odsekl vladyka a uvědomil si, že po dlouhých dnech mlčení mu mluvení dělá potíže. „Proč sis o něj neřekl, pane?“ „Komu? Hluchoněmému žalářníkovi? S nikým jiným se tady nevidím.“ „Máš pravdu. Havel je od narození postižený. Hospodin ho neobdařil všemi dary, které dal ostatním lidem. Ale vše ještě můžeme napravit. Teď mne následuj. Považ, sám královský podkomoří si přeje s tebou mluvit.“ Melichar rázem zapomněl na všechny předcházející strázně a plný radostného očekávání se nechal prelátem vyvést ze svého vězení. Kdyby se na Křivoklátu vyznal, jistě by ho samou nedočkavostí předběhl. Tak královský podkomoří Jindřich z Lipé na něho nezapomněl a přijel až sem, aby se o něj postaral a vyvedl ho odtud! Tak se mu přece jen dostane spravedlnosti a práva, přece jen ho všemohoucí Bůh nenechá bídně zahynout. Nešli dlouho. Vystoupali po kamenných schodech ze sklepa a ocitli se na chodbě, kde se to jen hemžilo zbrojnoši v královských barvách – červené a bílé. „Koho mám ohlásit?“ otázal se nakrátko ostříhaný herold s vyšitým bílým dvouocasým lvem na kabátci. „Otec Erasmus přivádí vězně,“ odpověděl prelát a jeho slova Melichara zklamala. Čekal spíše, že bude představen po právu jako královský soudce Melichar z Roupova. Ale nešť! Až ho pan Jindřich spatří, vše se hned v dobré obrátí. 30
Kdo_zradil_krale.indd 30
3.12.2019 10:43:43
Kdo zradil krále
Dveře se otevřely do rozlehlé komnaty, jejíž stěny zdobily zjevně drahé tapisérie s biblickými výjevy. Za vyřezávaným stolem pak stál pan Vilém Zajíc z Valdeka. Melichar se neudržel a vyhrkl: „Pane z Valdeka, kde je královský podkomoří? Chci si mu postěžovat na křivdu, která se mi stala.“ „Královský podkomoří?“ opáčil Vilém Zajíc a na jeho pohledné tváři zdobené pečlivě zastřiženým světle hnědým vousem se objevil pobavený úsměv. „Já jsem královský podkomoří.“ „Ale kde je pan Jindřich z Lipé?“ Vilém Zajíc chvíli neodpovídal a zjevně se očima popásal na Melicharově překvapené tváři. „Nedaleko odtud,“ pronesl konečně s důrazem na každé slabice. „Na královském hradě Týřově.“ „Co tam dělá?“ „To co ty, pane z Roupova, tady na Křivoklátě. Držíme ho tam jako vězně, než si ho podá kat.“
31
Kdo_zradil_krale.indd 31
3.12.2019 10:43:43
4. kapitola Melichar z Roupova nechápavě pohlédl na Viléma Zajíce a v úleku doslova vykoktal: „Nerozumím tomu. Co se stalo? Vždyť pan Jindřich byl ještě nedávnou oslavovaným hrdinou tažení do Uher proti trenčínskému hraběti.“ „Smrdíš,“ poznamenal pán z Valdeka, jakoby právě tohle slovo bylo odpovědí na vladykovu otázku. „Já vím. Nemám ve svém žaláři výsernici, nedostávám vodu na mytí…“ „Nestěžuj si, pane z Roupova. Bude hůř.“ „Proč tady dřepím? Proč mne sem odvlekli?“ „Protože jsi zradil svého krále. Stejně jako Jindřich z Lipé, s nímž ses spolčil.“ „To není pravda. S nikým jsem se nespolčil,“ nešťastně vyhrkl Melichar, který stále nechápal, co se stalo. „Nech na nás, věrných králi, ať posoudíme, co je pravda a co je lež. Však na mučidlech začneš zpívat jinak.“ „Myslíš si opravdu, pane Viléme, že jsem zradil krále?“ nechápavě se otázal vladyka a hlas se mu přitom chvěl. „Já si ovšem žádné zrady nejsem vědom.“ „Spikl ses přece s panem z Lipé a s tou proradnou královnou vdovou Rejčkou s cílem svrhnout z trůnu Jeho Milost krále Jana. Všechno víme. Jste zrádci!“ Melichar ničemu nerozuměl a nic nechápal. Veden pudem sebezáchovy rozčileným hlasem namítl: „Jak jsem se 32
Kdo_zradil_krale.indd 32
3.12.2019 10:43:43
Kdo zradil krále
mohl spiknout s panem z Lipé, když jsem ho od návratu z Uher neviděl.“ „Že se nestydíš tak lhát,“ zhurta se na něj obořil Vilém Zajíc. „Scházívali jste se tajně a kuli pikle. Však známe osoby, které to mohou dosvědčit.“ „Co je to za nesmysl? Na Písmo svaté mohu odpřisáhnout, že nelžu!“ Vladyka z Roupova se v té chvíli až zalykal hněvem, ale pán z Valdeka měl pro něj jen pohrdavý úsměv. „Nepřísahej křivě na bibli, je to strašný hřích.“ „Nepřísahám křivě, nelžu…“ „Však na mučidlech z tebe pravdu dostaneme,“ mávl rukou nový královský podkomoří, jako by tím považoval rozhovor za ukončený, a zbrojnoše, kteří je podél stěn síně sledovali, vyzval: „Odveďte ho a dnes ať už mu žalářník nedává žádné jídlo. Pan z Roupova, či jak se ta jeho tvrz jmenuje, se potřebuje postit, aby lépe zpytoval svoje svědomí.“ Dva ozbrojenci se odlepili od stěny, svými silnými pažemi uchopili Melichara v podpaží a vlekli ho ven ze síně. „Nemáte právo,“ zařval roupovský vladyka, ale Vilém Zajíc se od něj odvrátil, jako by považoval celý výslech za skončený. „Nejsem spiklenec, nechtěl jsem svrhnout krále Jana,“ křičel Melichar, ale odpovědí mu byl jen štulec pod žebra, který mu uštědřil jeden ze zbrojnošů a doprovodil ho pádným příkazem: „Drž hubu, zmrde!“ Vlekli ho chodbou a po schodech dolů do sklepa, vladyka se jim sesul na kolena a za chvíli je měl rozbitá do krvava. Nakonec s ním mrštili do jeho žaláře, a když bolestivě dopadl na kamennou podlahu, zaslechl ještě výmluvný příkaz: „Chcípni!“ Pak se za ním zabouchly dveře a ozvalo se otáčení klíče v zámku. 33
Kdo_zradil_krale.indd 33
3.12.2019 10:43:43
Jan Bauer
Nevěděl, jak tam dlouho bezbranně ležel. Nechápal vůbec nic a v hlavě si musel postupně srovnávat vše, co mu řekl nový královský podkomoří Vilém Zajíc z Valdeka. Podle všeho se měl Jindřich z Lipé spolu se svou milenkou Eliškou Rejčkou, druhou manželkou zemřelého krále Václava II. a poté také chotí krále Rudolfa Habsburského, pokusit svrhnout krále Jana. Ale proč by to dělal? Vždyť dobře věděl, že sám není královského rodu a nemá proto žádnou naději na český trůn. Leda by v tom měla prsty královna vdova Eliška Rejčka. Ta mohla ponoukat pana z Lipé, aby zatoužil po královské koruně a ona tak mohla panovat s ním. Jenže Melicharovi se tady něco nelíbilo. Proč by se o něco takového paní Rejčka pokoušela? K čemu by jí to bylo? Po svých královských manželech zdědila nemalý majetek a také města ve východních Čechách. Jak ji roupovský vladyka znal, nebyla tak naivní, aby tohle vše riskovala ve spiknutí s nejistým koncem. Ne, takhle to nebylo. Spíše se podobalo pravdě, že ctižádostivý Vilém Zajíc záviděl panu z Lipé jeho vlivné postavení u dvora a chtěl zaujmout jeho místo. Ano, to se Melicharovi zdálo mnohem pravděpodobnější. Jedině to vysvětlovalo nynější situaci. Jindřich z Lipé musel být falešně obviněn, aby Vilém Zajíc mohl zaujmout jeho místo. Jenže proč by král Jan panu z Valdeka tak ochotně naslouchal a uvěřil mu jeho zjevně průhlednou báchorku o tom, že se ho pán z Lipé chystá svrhnout z trůnu. Ne, pokud by Lucemburk někomu naslouchal, byl by to některý z jeho cizích rádců, například mohučský arcibiskup Petr z Aspeltu. Jenže toho Melichar znal jako velmi moudrého a spravedlivého muže, jemuž byly cizí komploty a pomluvy. Kdo tedy způsobil pád pana Jindřicha? Proč byl uvězněn i on, královský soudce, který se přece od návratu 34
Kdo_zradil_krale.indd 34
3.12.2019 10:43:43
Kdo zradil krále
z Uher nehnul z roupovské tvrze a nemohl se tajně sejít s panem z Lipé? A kdo by mohl proti němu svědčit, jak se zmínil Vilém Zajíc? Na tyhle otázky si vladyka nedokázal odpovědět. Zřejmé bylo jen to, že se sám stal obětí nějakých zákulisních intrik na českém panovnickém dvoře, při nichž byl Jindřich z Lipé zbaven úřadu královského podkomořího a nahradil ho právě Vilém Zajíc z Valdeka. Tohle bylo naprosto jisté stejně jako to, že teď, pokud se nestane zázrak, čeká pana z Lipé katův meč a spolu s ním bude zbaven hlavy i on, vladyka z Roupova. Melichar stále ležel na studené podlaze a bylo mu v té chvíli do pláče. Ještě se mu nechtělo umírat. Kdyby padl v boji, bylo by to něco jiného, ale smrt z rukou kata se mu vůbec nelíbila. Co víc, vadila mu představa, že bude navždy nespravedlivě označen za zrádce. Kdyby to záleželo jen na něm, nikdy by se k něčemu takovému nepřiznal, ale jako bývalý soudce dobře věděl, že pokud ho budou mučit, pokud ho natáhnou na skřipec nebo mu budou, ta hrůza, pochodní pálit chodidla, samou bolestí se přizná k čemukoliv. Dovedl si představit, jak si pak ten krvelačný pán z Valdeka spokojeně zamne rukama a po jeho vynuceném doznání ho pošle na popravu. Ach, kdyby se pan Jindřich z Lipé nezapletl s královnou vdovou Rejčkou! Jenže srdci neporučíš, při pohledu na půvabnou ženskou tvářičku ztratil rozum už nejeden muž. To Melichar, stále zamilovaný do komorné své manželky, věděl nejlépe! Teď měl zjevně pykat za cizí lásku. Za nic jiného. Ano, někdo využil zamilovanosti pana Jindřicha, a protože předmětem jeho lásky byla samotná královna vdova, přímo se nabízela smyšlenka, že jim oběma jde o český trůn. Rejčka už byla královnou dvakrát. Proč by se jí 35
Kdo_zradil_krale.indd 35
3.12.2019 10:43:43