Issuu

Blanka Kovaříková

TUTO KNÍŽKU VĚNUJI SVÉMU UČITELI DOCENTU VLADIMÍRU KOVAŘÍKOVI (1913–1982) A SVÉ RODINĚ

Pozvánka na návštěvu že vás ještě nikdy nikdo nezval k návštěvě knihy? Pak budu ráda, když pozvání přijmete právě ode mě. navštívíme společně jednačtyřicet legendárních českých hereckých osobností, s nimiž jsem se mohla setkat během své novinářské profese. „když půjdete dělat rozhovor k nějakému slavnému člověku, nezapomeňte hlavně slušně pozdravit,“ vštěpoval nám do paměti zdánlivě banální radu učitel a spisovatel docent vladimír kovářík. „než zazvoníte na zvonek, rozvažte, zda dotyčného budete oslovovat soudruhu, pane nebo mistře. chápete, že někomu 5

Na křest Hereckých balad, který se konal v roce 2005 v pražském knihkupectví Neoluxor, přišli Valentina Thielová, Zdena Hadrbolcová, Rudolf Jelínek a Stanislav Zindulka. Všichni byli neobyčejně milí – ostatně jako vždycky.

se prostě soudruhu říkat nedá,“ dodával moudrý pán a ještě k tomu s oblibou připojoval historku o herečce, které všichni říkali madam a povinně jí líbali ruku, navzdory socialismu a docela jiným zavedeným praktikám. Psal se rok 1980 a já byla posluchačkou prvního ročníku fakulty žurnalistiky. Zatímco některé vyučující už jsem ze své paměti docela vymazala (asi nám neposkytli žádné potřebné rady), docent kovářík zůstává v mém srdci. snad by ho potěšilo, že stále slušně zdravím a většinou se mi to vyplácí. oslovení soudruhu jsem u herců a hereček nemusela naštěstí nikdy použít, a z toho by měl patrně také radost. Tu úplně největší by mu ale určitě udělal fakt, že jsem si pro knížku vypůjčila název básnické sbírky jana nerudy Balady a romance. neruda byl totiž jeden z jeho nejmilovanějších autorů a svůj obdiv k němu neskrývám ani já. 6

knihu Herecké balady a romance proto věnuji památce docenta kováříka a samozřejmě také hercům, na něž vzpomínají jejich blízcí, partneři či potomci, kteří se velmi často vydali stejným směrem, tedy rovněž na uměleckou dráhu. jaromír Hanzlík říká: „český národ má rád své herce. a když si některé oblíbí, tak na ně nezapomíná.“ Budu ráda, když i má knížka přispěje k tomu, aby se na ně vzpomínalo v dobrém.

P. s.: v roce 2004 vyšly jako má prvotina Herecké romance. dobře se prodávaly, a tak je po roce následovaly Herecké balady. obě knížky se dočkaly několika vydání. nyní mi nakladatelství Brána nabídlo spojit je v jeden celek. souhlasila jsem pod podmínkou, že texty – s výjimkou rozhovorů, které jsem zachovala v podobě, v jaké jsem je v daném čase s herci pořídila – upravím a doplním tak, aby odpovídaly stavu mých znalostí k roku 2016. Přidala jsem také některé nové fotografie, změnila se i grafická úprava. v nynější ucelené podobě nabízejí Herecké balady a romance 31 příběhů a 10 rozhovorů. skrývají se za nimi nezapomenutelné chvíle, které jsem mohla strávit v přítomnosti mnoha jedinečných osobností, a za to jsem své profesi vděčná. 7

Slávka Budínová Slávka, vlastním jménem dobroslava Stanislava (24. 4. 1924–31. 7. 2002), se narodila v ostravě manželům Albě a Bedřichu Budínovým. prošla divadly v ostravě, pardubicích, olomouci a od roku 1960 až do 1990 byla členkou divadla e. F. Buriana. z jejích divadelních rolí: Seraﬁna ve vytetované růži, Kateřina ve zkrocení zlé ženy, kateřina veliká, Jana z arku, heda Gablerová, z ﬁlmů a televizních rolí: zlatá reneta, Sňatky z rozumu, Mata hari, noc na karlštejně, Smrt načerno, Můj brácha má prima bráchu, léto s kovbojem, Dvojrole. Byla vdaná za režiséra Ivo tomana.

A NAd vším Se zAvřelA vodA

když jsem herečku slávku Budínovou navštívila na podzim roku 2001, přivítala mě v přízemním salonu svého domu a posadila ke starožitnému stolu, na němž stála barokní karafa s vínem. moje legendární hostitelka na mě zpočátku působila trochu smutným a unaveným dojmem, ale pak se rozpovídala a její hlas nabýval na energičnosti. v některých momentech se dokonce hlasitě rozesmála. Pak přidala i gesta rukou a na konci, při loučení, to byla ta slavná herečka, která jen tak nic v životě ani na jevišti nevzdala. necelý rok nato těmi místy, kde jsme spolu seděly, protékala rozvodněná vltava a slávka byla už pár dnů po smrti… dva večery před tím, než se vltava vylila z břehů, jsem strávila se svým mužem nervózními procházkami po nábřeží. nešli jsme sami, spíš naopak. vypadalo to, jako když se Pražané vydávají na nějaký smuteční pochod Prahou, ačkoli většina z nás netušila, jak hrozná nakonec povodeň bude. když jsme se blížili k mánesovu mostu, pokaždé jsem se smutně zadívala na druhý břeh, na dům slávky Budínové, a v duchu si říkala: „co když se zatopí i tenhle dům? vždyť v něm je spousta památek po právě zemřelé herečce. stojí v něm krásný starožitný nábytek, na stěnách visí cenné obrazy, které jsem si ještě nedávno prohlížela. To přece není možné, aby to všechno vzalo za své!“ realita překonala zlé předtuchy. domek voda zatopila až do prvního patra. a to, co se potom začalo dít kolem slávčiny pozůstalosti, byla vlastně další povodeň – tentokrát lidské zloby. objevily se nejrůznější spekulace o tom, jak herečka zemřela sama a všemi opuštěná, jak se nesnášela s příbuznými, a proto svůj jediný, zato dost podstatný majetek – renesanční domek na rozhraní klárova a malé strany, odkázala téměř cizímu člověku. Pokusme se pro větší pochopení vypravit zpátky do minulosti, za příběhem jedné nepřehlédnutelné české herečky.

Slávka o Sobě: mělA jSem NApěchovANý žIvot

(Text vznikl podle rozhovoru, který jsem se Slávkou vedla na podzim 2001 pro časopis Vlasta a herečka jej autorizovala.) slávka Budínová měla talentovanou maminku. jmenovala se alba, hrála ochotnicky divadlo, ale také krásně zpívala a tancovala, a kdyby jí v tom její otec švec nebránil, získala by angažmá v brněnském divadle. láska k divadlu a k muzice v ní zůstala a se svým pozdějším mužem Bedřichem nevynechala v ostravě, kde bydleli, jedinou divadelní premiéru. 9

Slávka Budínová vynikala v charakterních rolích. Takovou byla kdysi í její Johanka z Arku. Uměla ale dobře sehrát i komickou postavu, jako byla hofmistryně Ofka z Podskalského komedie Noc na Karlštejně.

„vybavuji si ty okamžiky, kdy se maminka oblékala do krásných dlouhých šatů, poněkud silnější tatínek se narval do smokingu a v povznesené náladě odcházeli do divadla. když se maminka vrátila, vlezla jsem si k ní do postele a musela mi vyprávět, kdo koho v tom představení miloval nebo nenáviděl a co se tam všechno odehrálo,“ zasnila se slávka při vzpomínce. Byla spíš samotářské dítě. Hrávala si dlouhé hodiny s panenkami, šila jim šatičky, dělala paruky a vymýšlela pro ně příběhy, které s nimi prožívala. „když jsem byla ještě malá, tatínek nám dětem vyřezal loutkové divadlo. Byl ohromně šikovný – na co sáhl, to spravil – od kliky u dveří až po hodiny. všichni příbuzní proto mamince tátu záviděli. jinak to ale byl poctivý úředník, který si pro mě vysnil místo sekretářky ve vítkovických železárnách, kde měl známé. musela jsem proto jít na obchodní akademii, kde se mi krutě nevedlo, zvlášť kupecké počty, matematika, algebra a fyzika. Prolézala jsem s odřenýma ušima a do toho přišel rok 1942, kdy němci školu zavřeli a hrozilo, že budu muset do reichu. už jsem byla dokonce zařazená do transportu do drážďan, ale na arbeitsamtu dělal jeden kluk z akády, kterému jsem se zřejmě líbila. Za stovku vik10

Slávka Budínová torek zařídil, že jsem s tím transportem neodjela.“ Pro slávku to bylo znamení, že se má vydat za svým hereckým snem. strýček staňa, bratr maminky, jí domluvil hodiny u vynikající herečky ostravské činohry marie rýdlové. „chtěla jsem na ni zapůsobit a jako antré jsem si nastudovala Hippodamii, což je oříšek pro zkušené herečky, natož pak pro takové pouchle, jako jsem byla já. Trému jsem měla šílenou, a když jsem spustila monolog, přerušila mě a utekla do vedlejšího pokoje. myslím, že se tam popadala za břicho smíchy. Pak se vrátila a povídá: ,děvče, tak na tohle je ještě brzo. nastudujeme něco jiného.‘ a vytáhla Haničku z Lucerny, což je naivka. Zkoušely jsme to doma s maminkou zleva zprava a pořád mi to nešlo. Paní rýdlová mi pak ze zoufalství dala přečíst kousek textu kněžny a najednou to šlo samo. ,Tak si pamatuj, budeš charakterní herečka. nikdy nehraj naivky. To bude vždycky průšvih!‘ a měla pravdu.“ Prvního dubna 1943 slávka nastoupila do ostravského divadla. Pak přišel rok 1945 a s ním výpověď z uměleckých důvodů. Tatínek byl rád, že dcera konečně nastoupí do vítkovických železáren, ale paní rýdlová slávce vymohla angažmá do oblastního divadla v Pardubicích. „Přijela jsem tam s kufrem šatů od maminky, ale postupně jsem je rozprodávala, protože všechny kostýmy v divadle jsme si museli hradit sami a kde bych na to vzala peníze? neměli jsme ani pořádně kde bydlet, a tak jsme spávali v rekvizitárně, kde se aspoň topilo. naši se nesměli nic dozvědět, protože maminka by plakala a tatínek by mě chtěl hned odvézt.“ v novém angažmá slávku bohužel hned potkala role naivky. „Ta hra se jmenovala Talár v městečku a já v ní hrála s nějakým netíkem jeho milou cílinku. měla jsem dvě mašle, vždycky jsem zafňukala nebo se zahihňala a zase hned vypadla, on chudák vypadal, jako když celý visí na věšáku, navíc byl z opavy, takže měl ,kratky zobak‘, no, byli jsme vydařená dvojice. následovaly děsivé kritiky a vzápětí výpověď. Běžela jsem k řediteli a povídám: ,dělám, co můžu, učím se, kudy chodím, tak to divadlo miluju. já domů nepojedu, radši skočím z okna.‘ on se na mě podívá a říká: ,a co takhle k počtě?‘“ naštěstí byli i lidé, kteří věřili v slávčinu hvězdu, a tak ji ředitel v divadle nakonec na přímluvu nechal. Pak přišla konečně báječná příležitost – hra Ze života hmyzu. Herců bylo málo, a tak slávka hrála v prvním jednání mravence, ve druhém motýla, apaturu clythii, ve třetím kuklu a ve čtvrtém jednu z jepic. Premiéra měla ohromný úspěch a sám ředitel za ní přišel po představení a povídá: „slávino, ty jsi dnes byla poprvé dobrá.“ a políbil jí ruku. od té doby se jí dařilo. 11

Po čtyřech letech přešla slávka do olomouce a hned první role byla opět naivka. „ve hře Hlas Ameriky jsem dostala roli ufňukané manželky důstojníka Pentagonu, kterého hrál skvělý a krásný Pepík Bek. samozřejmě následovala výpověď – opět z uměleckých důvodů. naštěstí se vše urovnalo a já zůstala v olomouci báječných deset let. s mým stálým divadelním partnerem Pepíčkem Bekem jsme se stali miláčky publika. olomouc byla naše.“ v roce 1960 dostala slávka nabídku do Prahy, do divadla e. F. Buriana. a vydržela v něm až do roku 1990. „Byla to nádherná éra, na naše představení se stály fronty. vždyť třeba Veselé paničky windsorské jsme hráli celých šest let! myslím, že je škoda, že tohle divadlo skončilo.“ Za slávkou do Prahy brzy přišli i její rodiče. Bydleli nejprve v malém bytě v rytířské ulici a pak se slávce podařilo získat domek na malé straně, který dávala deset let dohromady. rodiče si ho ale už moc neužili – maminka jenom rok, tatínek dva roky. smutek v duši herečce naštěstí zaplnila známost, k níž by málem ani nedošlo. „jednou mi zavolala kamarádka: ,Přijď, máme báječnou večeři a je tady u nás režisér Toman.‘ já na to, že nikam nejdu, že jsem ráda, když jsem jednou večer doma a můžu jít včas spát a navíc že žádného Tomana neznám. když mě ale i maminka přemlouvala, ať tam aspoň na chvíli zajdu, tak jsem šla. měl hezké modré oči, milý úsměv, působil klidně a vyrovnaně, moc toho nenamluvil, celkem sympaťák. ale rozloučili jsme se a nic. až za nějaký čas jdu takhle Perlovkou ze zkoušky a potkám ho.“ samozřejmě jí tehdy neprozradil, že tam na ni číhal. schůzek přibývalo a od chvíle, kdy slávka přijala pozvání na starý renesanční mlýn, který ivo Toman koupil, začali spolu chodit. vzali se v roce 1977 v ulánbátaru v mongolském domě sňatku během natáčení filmu Ve znamení Tyrkysové hory. v divadle a ve filmu jsme ji mohli vidět s karlem Högerem, josefem Pivcem, ladislavem Peškem, rudolfem Hrušínským, otou sklenčkou, josefem kemrem, olgou scheinpflugovou, jiřinou Šejbalovou, mílou Pačovou. Úžasná byla jako vyzvědačka mata Hari stejně jako valentýnka v neffových Sňatcích z rozumu, které tehdy obletěly svět. „měla jsem pořád napěchovaný život. Po představení jsem si sice šla chvíli sednout do klubu na dvě deci, ale pak jsem utíkala domů, kde na mě čekala maminka, která chtěla všechno vyprávět – tak jako jsem to kdysi po ní chtěla já. myslím, že jsem splnila její sen. a když už nežili moji rodiče, starala jsem se zase o iva a naše dva psy, o mlýn a domeček na malé straně. Pokud byl náhodou čas, nejradši jsme s ivem chodili pět šest hodin po lese a sbírali houby.“ 12

Slávka Budínová

Největší popularitu získala Slávka díky energické Valentýnce v seriálu Sňatky z rozumu. V době jeho natáčení byla na vrcholu sil a budovala i své malostranské sídlo. Na snímku vpravo s tatínkem, který z ní chtěl mít úřednici.

mlýn musela slávka po smrti manžela prodat. „odešel před sedmi lety den před Štědrým dnem. dlouho jsem se z toho nemohla vzpamatovat. naštěstí mám pár přátel – kamaráda architekta s rodinou, synovce a sestřenici v liberci.“ v posledních letech se slávka dostala k dvěma zajímavým hereckým příležitostem. Zahrála si krásnou roli marie v televizním filmu režiséra Petra strnada Ani málo, ani moc, a také točila s viktorem Polesným film Ani svatí, ani andělé, v němž hrála matku Zlaty adamovské. To už byla po těžké operaci a brzy po natáčení si při pádu zlomila dvě žebra. Tím ale ještě její smůla neskončila. letos v létě ji dvakrát vykradli. Zloději si odnesli rodinné obrazy a cenné památky, které slávka kdysi dostala jako dárky od svých přátel. „uráží mě to, ale jsem proti tomu bezmocná. když se sem vloupali podruhé, byla jsem dokonce doma, spala jsem a zjistila až ráno, že mám rozštíplý sekretář a holé zdi. Byla jsem z toho velmi smutná, ale snad zase jednou vzejde bílý den a plno růží bude okolo…“ 13

Druzí o Slávce: BYLA mIStr vzdušNých zámKů

Patrový renesanční domek u bílé botky na malé straně, který slávka Budínová zakoupila někdy koncem šedesátých let minulého století, znamenal splnění jednoho z jejích snů. rodačka z ostravy, která až do roku 1960 procházela mimopražskými divadly, v roce 1960 konečně zakotvila v divadle e. F. Buriana. Po příchodu do Prahy se začal její téměř milostný vztah se starobylými zákoutími hlavního města. nejprve žila v malém bytečku v rytířské ulici, kam si přivedla i své stárnoucí rodiče. „Tady jsme zažívali krásné chvíle. vzpomínám, jak maminka tety slávky, paní alba, hrávala na piano valčíky a všichni jsme tancovali. v té době byla teta velmi známá, hrála zrovna valentýnku v televizním seriálu Sňatky z rozumu a diváci zažívali opravdový smutek, když v jednom z dílů jako manželka martina ne-

Kolik českých hereček se vdávalo v mongolském kroji? Kromě Slávky zatím o nikom nevím. Režiséra Ivo Tomana si vzala v roce 1977, když v Mongolsku točili film Ve znamení Tyrkysové hory. Herečce tehdy bylo třiapadesát let.

Slávka Budínová dobyla – toho hrál její oblíbený kolega jiří vala – zemřela. Teta vyprávěla, jak ji lidi zastavují na uhelném trhu, když venčí psy, a chtějí se s ní aspoň pozdravit,“ vzpomíná mudr. Pavel jurák, slávčin synovec. Zastavme se u něj na chvíli. jeho maminka milada byla slávčina sestřenice, o které se herečka při vyprávění pro Vlastu zmiňovala. Pavlův tatínek ing. augustin jurák byl původním povoláním stavař, který se z kádrových důvodů (jeho bratr byl kněz) ocitl v padesátých letech ve výrobě a po nějakém čase z něj udělali úředníka. Prý si nikdy nestěžoval a bylo mu dobře i v montérkách. naopak se dobře bavil tím, když ho jako dělníka pověřili tím, aby učil ředitele matematiku… často jezdil služebně do Prahy a mohl se tak vídat i se slávkou. Zemřel náhle, při autonehodě 10. prosince 1977, když jel autem za svou umírající matkou marií do Štramberka. matka ho přežila o pouhý den. Podle Pavla juráka to tehdy byl smutný řetězec tragédií v rodině, který začal o velikonocích 1976, kdy zemřela paní alba, slávčina matka, a pokračoval smrtí strýčka Bedřicha Budína, slávčina tatínka, 1. července 1977. „Bylo to právě v den, kdy teta odlétala s filmovým štábem do mongolska a moje maminka, která jí v tu dobu hlídala dům a psy, se jí pokoušela dovolat na letiště. Zprávu o smrti otce však slávce oznámili až v letadle, a tak se už nemohla vrátit,“ vysvětluje Pavel jurák. jak už víme, během natáčení filmu Ve znamení Tyrkysové hory se slávka provdala za režiséra ivo Tomana. jejich vztah v té době trval už čtyři roky a ivo jí nabídkou k sňatku ve vzdálené zemi doslova zaskočil. a tak slávku, která s sebou nevezla žádné slavnostní oblečení, navlékli na obřad do mongolského svatebního úboru. soudě podle fotografie, moc jí to v něm slušelo… Pavel jurák vystudoval medicínu a nastoupil do liberecké nemocnice jako chirurg. v roce 1980 začal střílet z luku a vypracoval se až do národního týmu. v té době už pracoval na obvodě v Hrádku nad nisou. odsud ho kroky vedly do Ústavu národního zdraví pro vrcholový sport na jeho detašované pracoviště v nymburce, stal se šéflékařem olympijské výpravy do Barcelony, atlanty i nagana, a nakonec se vrátil do liberce a začal učit na katedře tělesné výchovy Technické univerzity v liberci. Zároveň si nechal služby na pohotovosti v liberci a v českém dubě. Začal studovat teologii a ve zbytku volného času se věnoval cizím jazykům a hudbě. Pro samé aktivity se ani nelze příliš divit, že si nezaložil vlastní rodinu. v dalších letech trávila slávka Budínová svůj volný čas obnovou poněkud zchátralého historického domku. Byl památkově chráněný, a tak se veškeré úpravy musely konzultovat s úřady, ale herečka do toho vkládala nezdolnou energii. jako stavař jí tehdy pomáhal architekt jiří dvořáček: „musel jsem ji krotit v jejích 15

představách. nejraději by všude měla zlaté kohoutky, ale na ty zase neměla dost peněz. ona byla vždycky mistr vzdušných zámků. měla obrovské plány, ale horší už to bylo s realizací.“ o svém soukromí slávka nikdy s médii příliš nemluvila, ostatně se to v té době ani nenosilo. s ivem ale byla zřejmě šťastná. Byl prý klidné, mírné povahy a výbojné a energické partnerce se dokázal bez problémů podřídit. ke stáru už téměř nefilmoval, a tak měl dost času na to, aby slávku vozil do divadla a prožíval s ní její skvělé i méně dobré role. Těch druhých bohužel přebývalo – vztahy s režiséry neměla vždy nejlepší a podepsala se na tom i její nadřazenost. letitý kolega a ředitel divadla e. F. Buriana josef větrovec jí ne nadarmo říkal carevna, někteří ji pro změnu nazývali hraběnka malostranská. kdysi v jednom ze svých rozhovorů slávka řekla: „milujte své oblíbené herce, nechte se unášet jejich postavami, které vám večer předvádějí na scéně, věřte jim, že pro ty dvě nebo tři hodiny mají svou pravdu. nesnažte se ale po představení nahlédnout pod jejich masky, nepátrejte slídivě, jací jsou ve skutečnosti.“ na její obranu však Pavel jurák podotýká, že se teta k určitým věcem stavěla přímo a bez servítků. a právě tak prý položila stranickou legitimaci těsně po vstupu sovětských vojsk v roce 1968, což se samozřejmě v dalších letech mohlo projevit právě nedostatkem hereckých příležitostí. o to víc se utíkala do náruče svého muže a do lesů; oba byli vášnivými houbaři. „když o vánocích 1994 ivo umřel, byla moje maminka milada se slávkou u toho. spolu ho i naposledy oblékaly. víte, po tetině smrti mě i mou maminku strašně pobouřilo, že se psalo, že slávka žila a umírala sama. Třicet let naše rodiny trávily vánoce a téměř všechny velikonoce společně. Po smrti tatínka byla moje maminka s tetou pravidelně minimálně tři měsíce v roce. a vždycky u ní byla v jejích těžkých chvílích,“ vypráví Pavel jurák. je ovšem pravda, že paní milada a její syn Pavel žili v liberci, takže se slávkou nemohli být pořád. a z toho se možná vytvořil obrázek osamocené stárnoucí herečky, která poslední léta jen málokdy vycházela ze svého domku. mnohem víc však byla opuštěná jako herečka. v divadle končila v šestašedesáti letech a pak už byla jen v roce 1992 přizvaná k účinkování v komedii Podskalák v Hudebním divadle v karlíně a do dvou televizních inscenací. nevzpomněl si na ni ani rozhlas, v němž namluvila mnoho postav v rozhlasových hrách a načetla nejednu prózu včetně pohádek pro nejmenší. obklopená oprašovanými starožitnostmi sedávala v křesle po mamince se sklenkou vína a kochala se výhledem do krásné zahrady. 16

Slávka Budínová „Přesto Ráda ř o se tetaa stále ál zajímala a í ala o současnost. o a no Rá a sledovala l ovala politické ol k debaty a našim hokejistům. Když zvítězili olympiádě naganu, a sport. o Fandila an la na ok K ví l na ol á v Na an , pooslala a jejíí pozdrav Jaromíru Jágrovi lala jim oosobně o n fax a s kkrásnou á no gratulací. a la í A o av Ja o í Já ov jsem s radostí vyřídil… v televizním si teta a o ív ří l V l v ní programu o a a zatrhávala, a ávala, na kkteré pořady ořa se bude dívat. íva Obdivovala O vovala výkony v kon kvalitních kval ní herců,, ale al hodně o n ji rozčílilo, o íl lo, kkdyž někdo n k o hrál ál špatně. a n Do poslední o l ní chvíle víl herectvím ví žila la aa jsem přesvědčený, ř v n , že kkdy-by ještě dostala nějakou ve vvyprávění o ala n ako roli, ol , prodloužilo o lo lo by jíí to o život,“ vo , pokračuje ok a v áv ní Pavel av l Jurák. J ák „Byla jako á, já,“vdodává starožitník Rudolf Příhoda, B la noční no ní živel v l stejně n ako o ínal ř l a o ník R olkterý říseo podle dodatečně objevené hereččiny a ( 2018), k o l o a n ozávěti v nstal majitelem n ávSlávčina al adomku. l „Poznali film pronakterý Sláv na jsme o kse hodně o naldávno, když o natáčela n ávno, k Nocnanaá Karlštejně, la l Noc Karjsem Jelikož na janáčkověl nábřeží, jsem lštejně,dělalo výpravu. k lal vjsemavbydlel J l ko l na Janá neměl kov ná ř to í, k ao tak v noci av já za přes apark n ní daleko, l k níměalklidně ko, a zavolala ak klvendvěavolala v ní v no á apřiběhl. ní ř nemohla nějaké prodávala a k ř spát l Na věčně o la spřádala á av n řáplány. ala n vakpředstavách lán V řčastoavá a o domek, v němž poslední leta jen přízemí, a z utržených peněz o ávala o k, vn o lobývala ní l a stejně o vala n n ří í, a n v myšlenkách cestovala.“ovala n v l nká Ke K stáří áří se přidávaly ř ával nemoci, n o , Slávka podstoupila o o la onkologickou onkolo ko operaci o a a léčila l la se také v domku navštívili Přicházeli ak se srdcem. V o k ji oopakovaně akovan nav ív l zloději. lo ř á l za a tmy,, když herečka ak ka spala, ala, strhávali ával ze zdi jejíí milované lovan obrazy o a a odnášeli o ná l si je jako ako ani llup. „Poslední o l ní Vánoce Váno kk nám ná tetaa kvůli kv l zlodějům lo an nechtěla n la jet,, a tak ak jsme jeli l zaa ní ní. Ma Maminka ní zůstala v březnu nka u ní ala jako ako vvždy do o poloviny olov n února. no a V ř n se tetě přitíř ížilo, ní oopět pojede. Přijeli 16. března, lo, a tak ak se maminka a nka rozhodla, o o la, že za a ní o ř l jsme 16 ř na, jennže moje kom-o maminka a nka hned n ten n den n upadla a la u tety na schodech o a způsobila o la si ko plikovanou Tak jsem zavolal nechal l kovano zlomeninu lo n n pažní a ní kosti. ko avolal sanitku, an k , n al ji oodvézt v doo n nemocnice když maminku o n Pod o Petřínem, řín , a k a nk po o oošetření ř ní propustili, o l , situace a se rázem Slávky starostlivá á oobrátila. á la Z maminky a nk byll pacient a n a ze Slávk a o l vá oopatrovatelka. a ova lka Úplně ln při ř péči oo maminku a nk pookřála,“ ookřála, vzpomíná v o íná Pavel av lJurák. J ák Pak Milada do ak přišly ř l Velikonoce V l kono a poo nich n paní aní M la a spěchala ala na svou vo chalupu al o leL tařovic Pavel ařov kvůli kv l kkrálíkům álík aa zahrádce. a á av l JJurák ák dál ál pendloval n loval mezi Llibercem a Prahou kromě své a o –k o v lékařské l kař k praxe a a pedagogické a o k činnosti nno se totiž o ještě vrhl v l na studium teologické olo k fakulty, ak l , takže ak pravidelně av ln dojížděl oí l na přednášky ř ná k a mezi-tím navštěvoval í nav voval i tetu. „v V polovině olov n června vna se tetin n zdravotní avo ní stav av prudce zhoršil, o l, nechtěl n l jsem riskokovat vzal nemocnice ležela va a v al ji do on o n Pod o Petřínem. řín L la pak ak na interně n n a já á ji pravidelně av ln dvakrát navštěvoval. ao odpoledne, nej-vak á denně nn nav voval Dopoledne Do ol n poo vizitě v ol n , kdy k jsem šell n dřív ní. 15 15. července řív na mši k boromejkám oo ká a pak ak k ní v n jsem musell oodjet na službu l 17

do českého dubu a večer mi volali, že slávka měla srdeční zástavu, že ji resuscitovali a leží na jednotce intenzivní péče v bezvědomí. Bylo to tři dny poté, co se nechala pokřtít.“ Za pacienty totiž docházel páter Pavel Petřina od premonstrátů a věřícím dával svaté přijímání. dostala ho i sousedka, která sdílela pokoj se slávkou. a ona prý projevila přání, že by chtěla taky „beránka“ (svatou hostii). Páter se jí zeptal, zda je pokřtěná. slávka přiznala, že není, ale že by ráda byla, a tak se i stalo. kněz jí prý řekl: „a víte, že se vám tímto křtem odpouštějí všechny hříchy?“ slávka Budínová se svým typickým humorem odvětila: „jé, to jsem ráda, já jich mám!“ v ten den Pavel jurák tetu vyvezl na pojízdném křesle na Petřín ke strahovskému klášteru. Bylo to naposled, kdy se mu zdála spokojená. když za ní posléze přijel, našel ji spící. držel ji za ruku a tiše se za ni modlil. její stav se už nezlepšil a 30. července ji přeložili na aro, kde o den později zemřela. kolem jejího úmrtí 31. července vznikly mnohé nepřesnosti. oficiální zpráva o něm vyšla v čTk až v den pohřbu, 7. srpna, a zpovídaný lékař z oddělení aro, který se vrátil z dovolené a neměl dostatek informací (jak je patrné, herečka tam ležela jen jediný den), v ní uvedl, že se „o osud oblíbené filmové a televizní herečky nikdo nezajímal“. k tomu se přidaly fámy, že příbuzní smrt slávky Budínové tutlali. Podle Pavla juráka zveřejněná tvrzení poškodila jeho pověst, a i když mohl doložit své návštěvy i starostlivost o tetu, stín pochyb na něm tehdy ulpěl. 7. srpna se konal slávčin pohřeb, který Pavel jurák s maminkou zorganizoval podle hereččina přání v tichosti v Hrádku nad nisou. To, že slávka Budínová nechtěla, aby ji po smrti někdo ještě viděl vystavenou v rakvi, potvrdil i její přítel rudolf Příhoda. Byla uložená na libereckém hřbitově spolu se svými rodiči a manželem. uplynulo jen několik dnů od smrti slávky Budínové a Prahu zachvátila povodeň. vltava se rozlévala z břehů a jedním z nejzraněnějších míst se stal právě domek, do nějž herečka v minulosti vložila tolik energie. voda vylomila prosklené dveře do zahrady (půlka z nich se našla až u ministerstva financí v letenské ulici) a strhla s sebou starožitný nábytek. když Pavel jurák s architektem dvořáčkem spatřil poprvé po povodni všechnu tu zkázu, teprve si uvědomil, že smrt byla k jeho tetě vlastně milosrdná. co nevzala voda, doničilo bahno. a teď navíc ještě čas… Teprve po smrti slávky Budínové se totiž našla její závěť, v níž svůj dům odkázala rudolfu Příhodovi. když se o tomto tetině rozhodnutí Pavel jurák 18

Slávka Budínová dozvěděl, oddychl.l „Teta věděla, nejsem. V Vůbec o v l, velmi v l si o T a dobře o ř v la, že na majetek a kn nevím, počal. Byll jsem rád, Dům n ví , co o bych si s domem o o al B á , že to o takhle ak l rozřešila.“ o ř la D od Slávce Budínové, o těch dob o změnil n l majitele, a l aale v bohužel o a n stále o chátrá. okon o ř jejíž av ainina ciály jsou, dodnesa patrné před to už ní a na a chodníku o n alí n vchodem, R ol J lín k Tmůže ko být ří ,naštěstí a jedno. o Sláv B ínov lí lo

Ve „vacátkovské“ detektivce Vražda v hotelu Excelsior si zahrála jednu z podezřelých, Irču Janíkovou, manželku Zdeňka Řehoře. Točila ji v roce 1971 stejně jako dalších šest filmů. Byla to éra, kdy šla z role do role.

Antonie Hegerlíková Antonie hegerlíková (27. 11. 1923–11. 12. 2012) se narodila v Bratislavě českým rodičům. tatínek byl vojenský pekař; zemřel, když bylo toničce osm let. vyrůstala v žilině, kde také chodila do baletu. v roce 1938 se přestěhovala s maminkou a starší sestrou Annou do prahy, kde v roce 1943 absolvovala konzervatoř. v letech 1943-4 byla členkou Intimního divadla v praze, 1945-46 divadla d 46, od 1946 působila v divadle na vinohradech. z rolí: Soňa (Strýček váňa, 1950), nora (h. Ibsen, 1954), Klára (návštěva staré dámy, 1964), dubská (naši furianti, 1965), lízalka (Maryša, 1972). za roli ženy „A“ v Albeeho třech velkých ženách byla v roce 1999 nominována na cenu thálie.

mAmINKA toNIčKA

navzdory mnoha krásným rolím pro mě Tonička Hegerlíková navždy zůstane především laskavou a chápající maminkou F. l. věka ze stejnojmenného televizního seriálu, který na počátku sedmdesátých let minulého století znamenal jeden z posledních doušků čerstvé vody v čím dál hlídanějším vysílání. režisér František Filip ho natočil s tou správnou a tehdy tolik potřebnou dávkou vlastenectví, vybral skvělé herce a vytvořil pro ně i pro diváky u obrazovky jedinečnou atmosféru. Tak na natáčení vzpomínala i sama antonie Hegerlíková. „když jsem si roli přečetla, řekla jsem si, že je to vlastně moje maminka. Takhle s námi jednala, takhle nás v nouzi vždycky podržela. když jsme přišli na plac, prosila jsem kameramana, aby mi vždycky řekl, jestli jsem v záběru nebo ne, abych něco nezkazila, a on mi to poctivě říkal. když jsem pak viděla denní práce, zjistila jsem, že mě kameraman zachytil i ve spoustě dlouhých němých záběrů, kdy například schovávám za zády dopis, který nechci dát svému muži přečíst, a tím ta má malá role postupně narostla. jan Pivec, který hrál mého muže, pro mě byl fantastický partner. choval se ke mně jako ke královně, staral se, jestli si mám v zákulisí nač sednout, jestli nemám žízeň, byl zkrátka galantní. jediná jsem s ním směla jezdit v autě, protože nesnášel kuřáky. Hlavní zásluhu na úspěchu nás všech měl samozřejmě pan režisér Filip. vedle tohoto vzácného, pravdivého člověka byste musela být úplné dřevo, abyste nebyla živá!“ Po skončení seriálu začala Tonička dostávat dopisy, v nichž se jí lidé svěřovali se svými problémy a také jí děkovali za radost, kterou jim rozdávala. jedna dívka za ní dokonce přijela s kufrem, že u ní chce bydlet. „Po letech letoucích se jeden televizní redaktor vrátil z ameriky, kde navštěvoval potomky moravských bratrů, kteří se po Bílé hoře museli vystěhovat z vlasti. v jedné vesnici slyšel zvonkovou hru. ‚vy tu melodii znáte?‘ zeptali se ho. ‚my to tu máme po předcích, ale nic o tom nevíme.‘ Protože poznal, že to byl ten můj chorál, kterým jsem uspávala malého Františka věka, zavolal mi, já jsem mu ho zazpívala, on ho nechal přepsat do not a poslal do ameriky. a tak v americe na jedné radnici již vědí, že jejich zvonkohra hraje českobratrský chorál ze 16. století.“ když Tonička dovyprávěla tuhle příhodu, kousek onoho chorálu mi svým typickým hlubokým hlasem zazpívala. ačkoli jsme v tu chvíli seděly samy dvě v panelákovém obýváku, a ne v dobrušské seknici, na okamžik jsem propadla pocitu, že jsme se přesunuly do jiné doby… „Ta role pro mě byla ještě něčím významná: mohla jsem tak poděkovat mamince, která obě své dcery nechala vystudovat, i když měla jen osm set korun 21

důchodu, a která s námi byla tak spjatá, že i na dálku vytušila, když se jedné nebo druhé něco přihodilo.“ dětství prožila Tonička s rodinou v žilině, což bylo tehdy ve třicátých letech pětitisícové město obklopené horami. Tatínek tam pracoval jako vojenský pekař a každou volnou chvíli využíval k tomu, aby rodinu vzal na výlet. „když v sobotu v jednu hodinu odpoledne skončil v pekárně, dostala každá holka ruksáček a vyrazili jsme do hor. oběd jsme si připravili na ohništi, ale pak jsme po sobě všechno pečlivě uklidili. nic po nás nesmělo zůstat, takhle nás vychovával k úctě k přírodě. i když tatínek zemřel, když mi bylo osm let, některé jeho věty si pamatuji celý život. říkal mi třeba ‚nikam se necpi, ale co za tebou přijde, to nikdy neodmítej!‘ mockrát nad vodou mě drželo to, co mi řekl, když jsem jednou přiběhla brečící s rozbitým kolenem: ‚co řveš? co tím spravíš? koleno krvácí, špínu tam máš, dostaneš otravu krve. nejdřív konej a pak řvi do alelujá. natoč vodu a koleno si vymej.‘ a já jsem se odnaučila brečet. má sestra byla opačná – anička byla slzavé údolí, a když se ona vyplakala a mně docházely síly, tak to

Tonička Hegerlíková chodila s Antonínem Dvořákem pět let, než se vzali. Vždycky měla spíš plnější postavu, a tak jezdila do lázní Lipová, kde podstupovala drastickou hubnoucí kúru, jejíž součástí byly dlouhé pochody (na snímku vlevo).

Antonie Hegerlíková po mně dokončovala. Ten smutek ale ve mně byl hrozně hluboko a později, když jsem těžce onemocněla, řekli mi doktoři, že bych pro své srdce udělala líp, kdybych se uměla vykřičet a vybrečet, ale to už je povaha.“ idylické dětství plné poezie ukončil nástup fašismu a vznik samostatného slovenského státu. Tonička s maminkou a sestrou utíkala posledním vlakem do čech. „jely jsme bez věcí, šaty, ale také knihy a nábytek za námi měly doputovat jiným vlakem. když jsme se dostaly do Prahy, maminka se šla hned druhý den ptát na nádraží, kdy už ty naše věci dorazí. nikdo nic nevěděl, a tak tam chodila každý den a stále znovu a znovu se ptala. To trvalo asi dva měsíce. maminka se ale jen tak nevzdávala. jednou se po cestě na nádraží zastavila u národního muzea a sedla si chvíli ke kašně, aby si odpočinula. oslovil ji pán, který tu vystupoval přímo na chodníku s jasnovidkou, jestli se jí nechce na něco zeptat. i když nás tatínek před podobnými šarlatány vždycky varoval, maminka, která byla úplně na dně, odpověděla, že ano. Pán jí řekl, aby myslela úporně na to, nač by se chtěla ptát, a že jí madam odpoví. Ta paní prý byla dlouho zticha a pak řekla: ‚vidím vlak. na jeho konci je otevřený vagon, v něm leží sako a tenisky, věci ve vagoně jsou ale rozštípané.‘ Z maminky vypadlo: ‚a kde je ten vagon?‘ jasnovidka řekla, že ve lvově. Ten vagon tam skutečně byl. ještě v žilině byl vypáčený a zloděje někdo vyrušil, takže tam zapomněli kabát a tenisky. Ze lvova nakonec vagon naše dráhy dopravily do Prahy. některé věci z něj máme dodnes…“ v Praze Tonička poprvé viděla divadelní představení, a sice ve vinohradském divadle. Tak ji okouzlilo, že už nikdy nechtěla dělat nic jiného než herectví. rozhodla se pro studium konzervatoře a za pár let už stála na prknech právě tohoto divadla.

vyzNáNí láSKy

Z paměti Toničky nikdy nevymizela dvě vyznání lásky, která považovala ve svém životě za nejkrásnější. To první dostala od svého budoucího prvního muže, divadelního teoretika antonína dvořáka. Poznala ho za druhé světové války. měl za sebou činnost v odboji i pobyt v koncentráku, z něhož se jen zázrakem vrátil. „antonín byl od sedmnácti let členem komunistické mládeže v Písku. Zatkla ho česká policie a po příchodu němců ho předala gestapu. Poslali ho do mauthausenu. Tam se mu přihodila zvláštní věc. dostal práci v zelinářské zahradě, kde při jakési kontrole šlápl na hrábě a esesáka ty hrábě praštily. esesman vytáhl pistoli, ale jeho kolega mu ruku srazil a rána vyšla do země. Pak se raději přihlá23

sil do truhlářské dílny. německý mistr brzy poznal, že truhlařinu nikdy nedělal, ale že umí dobře malovat. Poslal ho proto na půdu malovat dlaždičky, určené do esesáckých koupelen. a jednoho dne – nikdo neví, proč a jak to zařídil – přinesl potřebné dokumenty a antonín se v roce 1941 vrátil domů.“ Tonička s antonínem chodila pět let, než se vzali. „naše generace byla ještě odchovaná francouzskou literaturou, takže jsme se romanticky vodili za ruce po karlově mostě a dívali se na řeku. a právě tady mi dal Toník do ruky vlastnoručně nakreslený obrázek s textem: Tebe je nutné milovat, protože jsi krása, láska i štěstí. Byla to veliká láska a já s ním chtěla mít alespoň tři děti. nedbala jsem jeho varování, že malé děti nesnáší kvůli plínkám, kojení a pláči. vzali jsme se, a když se mi narodila Tonička, skutečně řekl, že to dítě musí k babičce. a tak jsem šla taky.“ dlouho trvalo, než otec našel ke své dceři cestu. „když holka dospívala, moje maminka už nebyla naživu a já na ni byla dočista sama. Bála jsem se, aby se mi nechytla nějaké party, a všechen svůj volný čas, i když ho bylo poskrovnu, jsem jí věnovala. Bylo jí asi čtrnáct, když jsme si jednoho dne vyšly na kampu a vtom proti nám v parku kráčí dvořák. Tonka ho hned chytla a vedla ke zdi milenců a už se od sebe neodtrhli. od té doby spolu chodili na obědy, na večeře, všechno spolu probírali. Tonka bez něj neudělala žádná životní rozhodnutí.“ antonie celá léta neznala, co je to se po divadle zastavit někde na skleničku, neměla čas ani na kamarádky. Z divadla utíkala rovnou domů. „nedivte se. Teprve v roce 1953 vstoupil v platnost divadelní zákon, podle nějž jsme konečně i my herci měli nárok na jeden volný den v týdnu. mám dodnes schovanou fotografii, která vznikla úplnou náhodou zrovna první volný den, který jsme s kolegyněmi z divadla prožily tak, že jsme si vyrazily pěšky z vinohrad do ládví a zpátky. Šly jsme ve střevíčkách a punčochách a vracely se samý puchýř. jinak jsem volno využívala k nákupům, praní a vůbec starosti o domácnost.“ a právě při jednom velkém praní, kdy měla Tonička doma v předsíni rozdělené hromady bílého a barevného prádla, zazvonil zvonek a objevila se návštěva. Herec karel Fridrich s manželkou, Tončinou kamarádkou, herečkou marií mottlovou. „karel se podíval na ty haldy a říká mi: ‚Toničko, tohle nemůžeš stihnout.‘ a aniž by na cokoli čekal, vzal velké prostěradlo, nandal do toho to prádlo a že ho doma vypere. já jsem ho varovala, že ho s tím rancem nepustí ani do tramvaje. a skutečně: šel s ním pěšky z vinohrad až do kobylis. Byl to vždycky strašně hodný člověk. Podruhé mě našel po letech také doma. Pro změnu jsem právě věšela nad vanou Tončiny vyprané koberečky, luplo mi přitom v zádech a už jsem se nenarovnala. Tak mě dopravil do nemocnice na Bojišti a zase jsme se leta neviděli…“ 24

Antonie Hegerlíková když už byl karel osm let vdovec a bylo mu sedmdesát, přišel za Toničkou znovu a řekl: „Proč se máme trápit každý sám, když můžeme být dva?“ Tonička neváhala ani minutu. vzdala se svého bytu, rozdala věci a nastěhovala se ke karlovi do kobylis. „dodneška to nemůžu pochopit, snad proto, že jsem ho znala od mládí. Zajímavý člověk. Byl původně stevard na lodi republika a tak miloval divadlo, že odešel od námořnictva, kde měl všecko, k divadlu, kde byla holá bída.“ Tonička s ním prožila osm krásných let. nikdy v životě nebyla tak hájená a hýčkaná. nedlouho před karlovou smrtí k nim přišel točit televizní štáb rozhovor pro pořad Barvy života. „karel už byl moc špatný. když přišli, vůbec je nezaregistroval a spal v křesle. Tak začali nejprve natáčet mě na šlapacím kole a kameraman chtěl přes karla přejet kamerou, aby diváci nic nezpozorovali. jak ale na něj zamířil kameru, v karlovi se zapnulo jeho profesionální herectví, otevřel své velké modré oči a odříkal krásný monolog, vyznání lásky ke mně. jak mě miloval od mládí, ale neměl odvahu mi to říct, když jsem byla taková hvězda z vinohrad. dlouho mluvil bez přerušení, pak zase zavřel oči a znovu usnul. nikdy předtím jsem to od něj neslyšela. druhý den ho odvezli do nemocnice a už se nevrátil,“ vyprávěla mi s dojetím Tonička.

Pro postavu maminky v seriálu F. L. Věk se snad Hegerlíková narodila. Jinak si zahrála bezpočet krásných rolí, mezi nimiž byla i Ivana ve hře Zlý jelen (na snímku s Rudolfem Hrušínským).

Tonička byla skutečně sugestivní vypravěčka a dnes děkuji za každou historku, kterou mě obdarovala. ráda je předávám dál. „Po válce jsme jezdili hubnout do lázní lipová. jezdil tam i oldřich nový, nebo třeba mladičká Helena růžičková. držely se vyslovené hladovky, ale ta kúra byla nesmírně účinná! dostávali jsme jenom neplněné dortové oplatky, odvar z rýže dvakrát týdně, houstičky speciálně pečené pro lipovou, kterým jsme říkali pro jejich tenkost silonáčky. večer jsme vždy měli čtvrtku oplatek a dvě deci bílého vína a těsně před spaním ještě půl litru horkých bylinek. muselo se to vypít co nejteplejší, pak nás zabalili do ledového prostěradla, namočeného do léčivé lipovské vody, navrch na nás dali tři ovčí deky a v tom jsme leželi, dokud to na nás neuschlo. Pak přišla sestra, vybalila nás z toho prostěradla a teprve jsme si mohli vzít normální deku. To bylo tak ve tři, ve čtyři ráno a v šest se vstávalo a hned na tělocvik. Přes den nás čekaly sedmdesátikilometrové túry. jezdili s námi i faráři s bříšky a ti s námi šli na vrcholky jeseníků a hráli do kroku na píšťalku nebo foukací harmoniku. každý večer se povinně tancovalo, nikdo nesměl zůstat sedět. Také jsme dělali různá divadelní a literární pásma a právě při jednom takovém vystoupení vystřihla Helena růžičková monolog z Gogolovy Ženitby. už tehdy jsem pochopila, že z ní bude velká komediální herečka. Byla k sežrání…“ k hereččiným nezapomenutelným rolím určitě patřila elektra. „vladimír Hlavatý nás tehdy učil líčení. dělaly se z tmelu nosy, zešikmovaly se oči vytažením a přilepením kůže ve vlasech a podobně. když jsem dostala elektru, milý vladimír za mnou přišel, že mi musí vytvořit antický profil. vladimírek mi na premiéru skutečně vyplnil prostor nad nosem směrem k čelu tmelem, vypadala jsem úděsně. víckrát jsem si to už dělat nenechala! Pak jsme jednou v létě hráli Elektru v ledeburských zahradách. Byl tam veliký kruhový plynový hořák a v něm hořel zapálený plyn jako věčný oheň. Působilo to dobře jako dekorace a já končila své vystoupení tím, že se zdrcená posadím na schod a opřu se o obrubu toho hořáku. lidi začali tleskat, já se nezvedala, tak pořád tleskali, ale technikům nahoře to začalo být divné, tak se seběhli a zjistili, že plamen zhasl a já už byla přiotrávená skoro v pánu. Takové jsou někdy oběti divadla!“ o sobě nikdy nemluvila jako o nějaké hvězdě a naopak velmi si vážila své sestry aničky. „moje sestra byla proti mně geniální – nesahala jsem jí ani po kotníky. napřed byla praktickou lékařkou, pak si udělala atestaci na gynekologii, pak atestaci na dětskou lékařku, pak na dětskou chirurgii, porodnictví, prostě když odešla do penze, tak za ni museli vzít pět doktorů. na lékařskou promoci, kterou udělala za čtyři roky místo za pět let, ji vezlo prezidentské auto. Byla výjimečná studentka – 26

Antonie Hegerlíková už v žilině na gymnáziu byla tak nadaná, že když onemocněl kterýkoliv profesor, tak anička ho zastoupila. já jsem byla čtyřkařka; matematiku a rýsování jsem prolezla jen s odřeným hřbetem – to absolutně nešlo. Zato jsem měla výbornou paměť na zeměpis, dějepis, literaturu, měla jsem ráda i tělocvik a kreslení. Tatínek, než umřel, určil, že anička bude lékařka a já budu učitelka tělocviku a zeměpisu – anička mu přání splnila... Byly jsme na sebe naprosto napojené. když jsem ležela v záchvatu se strašnými bolestmi a nemohla jsem se nikoho dovolat ani se hnout, tak se otevřely dveře a anička přijela: ‚já jsem to věděla!‘ – a už mě odvezla do nemocnice. vždycky se ozvala, když se něco dělo. další mojí láskou je pravnučka anička. Pro její jméno, které nosila moje sestra, se rodiče rozhodli sami po dlouhém hledání. nijak jsem je přitom neovlivňovala. a protože je i chováním podobná mé sestře, jsem v pokušení začít věřit na inkarnaci. že se naše anička mezi nás vrátila.“ antonie Hegerlíková byla velký rváč a v posledních letech svého života se utkala s mnoha nemocemi. „v průběhu let jsem podstoupila sedm operací; nejnáročnější byla operace nádoru v pravé srdeční síni. Tři roky trvalo, než lékaři vůbec přišli na to, co mi je. Později jsem teprve pochopila, že jsem to své srdce přetěžovala. když jsem měla malé dítě, nikdy jsem se neomluvila, pořád jsem táhla dál a dělala. neuměla jsem o svých problémech ani mluvit. návrat do divadla po dlouhé nemoci nebyl lehký, pochybovala jsem, jestli má herectví vůbec nějaký smysl. vždyť co po herci zbude? Pár fotek z představení a za chvíli ani nepoznáte, kdo na nich je. ale pak mě režisér remunda tak honil po jevišti, bylo to při zkoušení Domova v Havárii, až mi ta láska zase naskočila. Pomohly mi i dopisy od lidí. a dnes? když se vypravím někam na besedu a setkávám se s živými pamětníky svých dávných vystoupení, to je vám něco tak krásného. Tuhle si jedna paní vzpomněla, že jí bylo šestnáct, když mě viděla v Noře a od té doby prý byla na každé mé premiéře! dokud žije poslední můj divák, tak vlastně budu žít i já,“ řekla mi Tonička Hegerlíková pár let před svou smrtí.

Divadlo Toničku okouzlilo jako mladinkou dívku a tehdy mu navždy propadla.