Marie Lamballe
Hluboká modř moře
Copyright © 2015 by Bastei Lübbe AG, Köln Translation © Jana Broučková, 2020 ISBN 978-80-7617-988-2
Hluboka_modř_more.indd 4
26.11.2019 11:10:47
LISTOPAD 1939
Moře běsnilo a házelo malou loďkou na nocí ztemnělých vlnách sem a tam. Hlučné, běsnící peklo, ponuré a smrtící. Margot seděla v malé kajutě rybářského člunu, oběma rukama se pevně držela dřevěné lavice a oknem hleděla na tmavě šedé vlnobití Severního moře. Výhled byl rozmazaný, protože okno bylo neustále zahaleno zpěněnými vlnami. Čím dál tím víc byl slyšet hukot moře a zlověstné kvílení severovýchodního větru. Každou chvíli se před oknem mihla tmavá vrávorající postava, vzpírající se proti větru, držící se přitom jednou rukou zábradlí, aby ji vichr nestrhl s sebou přes palubu. Byl to Jean, kapitán. Za kormidlem stál Claude. Když řval své povely, jeho hluboký drsný hlas byl slyšet dokonce i přes řádění všech živlů. „Jersey!“ vykřikl Claude. „Nikdy v životě!“ To byl Jean, musel teď stát hned vedle kormidelníka. Jeho hlas byl jemnější a trochu chraplavý. Byl to ještě mladý, šlachovitý, zrzavý Norman. „Co tedy jiného?“ křičel Claude. „Herpin!“ „To není možné!“ „Herpin! A za ním Grouin.“ „Vem to čert!“ „Na levoboku se musí nacházet Cécembre!“ Mladá dívka v kajutě chápala jen pramálo z toho, co slyšela. Vždyť také několik slov pohltily vítr a psí počasí. I přesto jí však bylo jasné, že se odchýlili od původního kurzu. Neležel snad ostrov Jersey jižně od Cherbourgu, odkud vyrazili? Avšak
5
Hluboka_modř_more.indd 5
26.11.2019 11:10:47
město Portsmouth na anglickém pobřeží se nacházelo na severu. Na mapě to vypadalo tak jednoduše, jen malý kousek, se člunem ho bylo jednoduché zvládnout, člověk by to mohl dokonce i přeplavat. Avšak ve skutečnosti mezi ní a záchranným anglickým pobřežím leželo jedno šedé monstrum: rozbouřené kypící moře, které se chystalo je všechny do jednoho pohltit. „Kvůli jedné Němce…,“ zaslechla opět Claudův hluboký hlas. Znělo to opovržlivě a to bolelo. Dříve byla vždy hrdá na to, že je Němka. Dříve, když ještě nevěděla, že existují dva druhy Němců. „Také jsi to mohl nechat být.“ „Z čisté dobromyslnosti…“ „Skutečně? A peníze?“ „Nestojí za to se utopit!“ Příbojová vlna se přehnala přes palubu rybářského člunu a pleskla do okna kajuty. Margot strnula, bála se, že se sklo rozbije. To však odolalo. Poté, když mořská voda zmizela opět v moři, měla pocit, že vidí nad hřebeny vln v mlhavé šedi nějaký světlý bod. Že by hvězda? Nebo snad maják? Jean vrávoral kolem kajuty k přídi lodi, chvíli tam setrval a vracel se zpět. Když rozrazil dveře kajuty, pronikly dovnitř na Margot běsnící vlny a ledový vítr. Promáčený rybář stanul před ní, kymácení lodi vyrovnával nepatrnými pohyby těla, jako by s lodí srostl. Rysy jeho obličeje nebyly v přítmí téměř rozpoznatelné, jen oči mu jasně zářily. „Musíme přečkat bouři, slečno. Žádný strach, není to poprvé, co jsme za takového počasí venku.“ Mluvil pomalu, jako by hovořil k dítěti. Bezpochyby ji chtěl uklidnit, avšak pronikavý pohled jeho světlých očí vypovídal o něčem jiném. Už když včera večer balancovala přes úzké prkno na loď, na ni takto upřeně hleděl. Měla z něho strach. „Kdy… kdy budeme v Portsmouthu?“ „V Portsmouthu?“
6
Hluboka_modř_more.indd 6
26.11.2019 11:10:48
Její strach vzrostl. Proč se diví? Bylo přeci dohodnuto, že ji tento člun přepraví na druhou stranu do Anglie. „Ano, v Portsmouthu. Nebo někde jinde na anglickém pobřeží…“ Otřel si rukou mokrý obličej a popotáhnul nosem. Zítra by tam měli dorazit. S mezizastávkou v Jersey, kde si musí odpočinout. „Tam vzadu se vyjasňuje,“ vysvětloval. „To nejhorší máme za sebou.“ Světlé oči na ni přestaly upřeně hledět. Než za sebou přibouchnul dveře, zesílil na okamžik hukot a kvílení živlů. Margot se opuštěná krčila na lavici, chvěla se chladem, vydaná na pospas strachu. Ach, mohla si za to všechno jen sama. Mohla za to její hloupá pýcha, její umíněnost. Nebyli všichni čtyři srdečně přijati v Paříži? Nepřenechali jim velkoryse teta Sybille a strýc Marcel dva pokoje ve svém bytě? Avšak ona nikdy nemohla tetu Sybille vystát a nenáviděla představu, muset jí být za něco vděčná. To raději na druhou stranu do Anglie k tetě Florence. Zítra, pomyslela si a upnula se na tuto naději. Jen pár hodin zdržení na Jersey zůstane schovaná zde v kajutě, schoulí se a pokusí se spát. Zítra už bude na anglickém pobřeží. Bouře polevovala, ustávala. Pak bude její převoz maličkost. Oba dostali peníze a po příjezdu jim vyplatí zbytek. Měli by dodržet slovo – už kvůli penězům. Zítra. Možná už večer. Pokud to počasí dovolí. Nejpozději pozítří bude sedět u tety Florence na pohovce, popíjet čaj a vyprávět jí o dobrodružné plavbě… Chvějíc se, ovinula si paže kolem těla a zády se opřela o stěnu kajuty. Jean říkal pravdu: člun se již tak divoce nekymácel, moře se uklidňovalo, jen sem tam šlehla příbojová vlna do okna a rozostřila výhled ven. Šedé monstrum se unavilo, převalilo se ještě párkrát tam a zpět a plivalo slanou pěnu proti neodbytné rybářské lodi na svých bedrech. Brzy se již mořská saň vrátí do svého pelechu na samotném mořském dně a její dech se zklidní. Uvolnila křečovitě napjaté svaly a zadívala se na světlo na druhé straně, které se nad bublajícími černými vlnami zdálo být větší a jasnější.
7
Hluboka_modř_more.indd 7
26.11.2019 11:10:48
Skutečně, maják. Tam na druhé straně byla pevnina, možná Jersey nebo nějaký jiný ostrov v průplavu. Jen si pár hodin odpočinou, říkali. Muži byli unavení, to chápala. I ona sama byla naprosto vyčerpaná, strach, že se v šedých vlnách utopí, či křečovité držení těla, aby to s ní neházelo sem a tam; napětí bylo zkrátka až příliš silné. Oční víčka jí poklesla a navzdory nepříjemnému držení těla ji přepadl osvobozující spánek. Nebyl to pořádný spánek, jen lehké podřimování, které zahnalo strach a dalo průchod pěkným představám. Viděla se jako malá holčička v zahradním domku rodičů, jak poskakuje ze schodů na měkký trávník a běží ke smuteční vrbě, pod jejímiž hustě visícími větvemi si zařídila domeček pro panenky. Viděla Lulu, trojbarevnou rozvernou kočku, jak probíhá křovím, a na druhé straně Jette, jak v prádelně věší otcovy bílé košile. Ty se v letním vánku nadouvaly jako živé bytosti s dlouhými pažemi… „Zatraceně. Do hajzlu. To není žádná rybářská loď…“ „Klídek. To je pobřežní stráž. Bretaňská. Z Dinardu nebo St. Malo…“ Vytrhla se ze snů a hlavou se silně praštila o stěnu kajuty. Zasténala a posadila se. Dorazili už do přístavu? Musela zamžourat, protože rybáři na přídi zapálili silně zářící lucernu. „To nejsou Bretaňci, aby to čert vzal. To jsou Němci…“ „Co tady ti bastardi hledají?“ „Zanesla je sem bouřka. Stejně jako nás.“ „Že mi ale není do smíchu…“ Najednou opět Margot projel celým promrzlým tělem strach. Třesouc se vstala, přistoupila blíže k malému oknu a uviděla černý obrys lodi. Byla větší než rybářská loď, na které se právě nacházela. Byla osvětlená dvěma lucernami, díky nimž se dalo na palubě rozeznat několik námořníků. „Odřízli nám cestu…“ „Proklatě! Prudce na pravobok!“
8
Hluboka_modř_more.indd 8
26.11.2019 11:10:48
„Kam? Na útesy?“ „Zůstaň v klidu. Co by vlastně mohli chtít. Jsme rybáři.“ Margot fascinovaně hleděla na osvětlenou palubu německé lodi. Byla široká, trup bílý, námořníci měli světlé oblečení a na první pohled se zdálo, že rozrušeně pobíhají sem tam, avšak ve skutečnosti poslouchali rozkazy důstojníka. Na okamžik byla na tuto krásnou loď, na které všechno tak jasně a spořádaně fungovalo, téměř pyšná. Loď se přiblížila, trup výrazně vzrostl, byl stále větší, až se zdál obrovský, hrozivý. Náhle se ozval hluboký, pronikavý varovný signál. Bože, narazí do nás, pomyslela si s hrůzou. Děsivá představa, jak padá do hlubin moře spolu s roztříštěným rybářským člunem, ji hnala ke dveřím. Škubla s nimi, konečně je prudce rozrazila a probojovávala se ven. Bouřka a déšť jí otřásly, příbojová vlna, která se přehnala přes palubu, ji srazila na podlahu. Těžce oddychovala, lapala po dechu, pokoušela se pevně chytit zábradlí, avšak voda s ní silně hodila jako s nějakým lehkým korkem a mrštila ji proti stěně kajuty. Někdo křičel něco, co znělo jako „zatracený spratek“, pak ale ohromující zvuk lodní sirény přehlušil všechny ostatní zvuky. Další příbojová vlna se na ni vrhla, popadla ji do svých ledových spárů a smetla ji přes palubu. Teprve když se potopila do ledové vody a pohltila ji mokrá temnota, pochopila. Na okamžik byla jako omráčená, potápěla se, polykala mořskou vodu, opět se vynořovala a vlny se přes ni stále znovu a znovu převalovaly. Pak začala bojovat, malý človíček proti obrovskému šedému mořskému monstru – prostě beznadějný boj…
9
Hluboka_modř_more.indd 9
26.11.2019 11:10:48
BŘEZEN 2010
„Přijde ti normální, aby si dospělý muž celý den jen hrál?“ Kateřina ho slyšela už na schodech v chodbě činžovního domu: neustále hlasitě mluvil do mikrofonu se svými spoluhráči, dával příkazy, chválil, káral, vysvětloval novou herní taktiku. Když teď vstoupila do obývacího pokoje, ani jednou se na ni neobrátil, tak byl pohroužen do hry. Psací stůl, na kterém ležel notebook, byl posetý papírky od bonbonů, mezi tím ležel talíř se zbytky jídla, prázdné krabičky od cigaret, přeplněný popelník, otevřená láhev coca-coly. „Uvařil jsi něco?“ Otázka byla zbytečná, avšak přinejmenším se teď na ni alespoň podíval, ušklíbl se na pozdrav a oznámil svému neviditelnému partnerovi, že musí chvíli počkat. Posunul mikrofon na hlavě kousek stranou. „Nic tady nebylo. Nanejvýš nudle s omáčkou ze sklenice. Chtěla bys jet raději do supermarketu?“ „Jsem unavená!“ „To bude dobrý. Tak pojedu já, za chvíli, jen co…“ Otočil se k ní opět zády, narovnal si mikrofon a pokračoval v klábosení se svým spoluhráčem. Na obrazovce se pohybovali draci mezi středověkými domy, bojovali tam rytíři v brnění, šlechetní starci a napůl oděné, bojechtivé panny. Kateřině se dokonce zdálo, že rozeznává i krysy, opice a netopýry, ale nebyla si úplně jistá. „To není žádná hra pro děti,“ vysvětloval jí. „Je to komplikovaný umělý svět. Druhá dimenze. Boj, ve kterém záleží na tom, kdo zvládá nejlepší taktiku a dokáže si ji dohodnout společně se spoluhráčem nebo i více spoluhráči.“
10
Hluboka_modř_more.indd 10
26.11.2019 11:10:48
Při úspěšných akcích se může člověk dostat do vyššího kola – Patrik mezitím dosáhl opravdu vysoké úrovně, a proto musel hru denně hrát, jinak by o dosaženou úroveň zase přišel. Kateřina odnesla tašku plnou knih do ložnice, kde si u okna zřídila pracovní místo. Rozmrzele si prohlédla hromadu červených vázaných sešitů ležících na poličce – práce z němčiny musely být do pozítří opraveny, což znamenalo, že bude opět muset pracovat do noci. Přinejmenším zde v ložnici měla klid, neboť Patrik měl ve zvyku ztvrdnout u počítače až dlouho do rána. Proto také nikdy nevstával před polednem a často lamentoval, že ho její budík, který zvonil v půl sedmé, budí z nejhlubšího spánku. Otevřela vyklápěčku, aby dovnitř vpustila alespoň trochu čerstvého vzduchu, a uhladila pomačkaný přehoz přes postel. Ne, nebyla puntičkářská, jak tvrdil, ale nepořádek v místnosti, kde pracovala, nesnášela. Její matka svého času ještě přikrývky uhlazovala pomocí násady na koště; parádní polštáře byly neustále čerstvě naškrobené. Neustlaná postel znamenala pro Elli von Stadenovou vrchol nepořádku, ukázku morálního úpadku. Dříve Kateřina před návštěvou matky potřebovala hodiny, aby uvedla svůj malý byt do celkem přijatelného stavu. Nyní už to nebylo nutné – její matka byla dementní a při jejích vzácných návštěvách jí musel otec vysvětlovat, že se nachází v Bockenheimu, v bytě své dcery Kateřiny, a že ten tmavovlasý mladý muž, který s ní tak okouzlujícím způsobem hovoří a podává jí kousek koláče na talíři, je její budoucí zeť Patrik Sonnenweiler. Máma seděla na gauči a přežvykovala jablečný koláč jako nějaké malé dítě – hrozný pohled. Kateřině bylo především líto otce, který se obětavě o svou ženu staral. V malé vestavěné kuchyni to bylo cítit spáleninou. V troubě našla zbytek připálené pizzy, na kterou Patrik zřejmě v zápalu hry zapomněl. Kateřina znovu zabouchla dveře trouby a krátce zkontrolovala ledničku – dvě láhve piva, krabička margarínu, okoralý kus ementálu, několik
11
Hluboka_modř_more.indd 11
26.11.2019 11:10:48
otevřených plechovek ryb, hovězího masa a kukuřice, z čehož ani jedna nevypadala zrovna důvěryhodně. V chlebníku zbyly ještě dva plátky plesnivého chleba. Na něj si rozetřela margarín, nastrouhala ementál a zmizela v ložnici. Chutnalo to hrozně – ale od druhé přestávky nejedla a umírala hlady. Po tom skrovném jídle byla tak unavená, že vážně přemýšlela, zda si nemá zalézt do postele a trochu se prospat. Šest hodin vyučování, dohled o přestávkách, pak ještě konference – to leze na mozek. Teď bylo skoro pět hodin; kdyby se jen na malou chvilku natáhla, mohla by potom… V její tašce plné knih zabzučel mobilní telefon, automaticky vyskočila, aby hovor přijala. Byla to Brigitte Gebauerová, mladá kolegyně, téměř kamarádka, přestože Kateřina s tímto pojmem nakládala velmi úsporně. Gitty byla velmi přátelská kolegyně, takže to bylo nejspíš to správné označení. „Ahoj, Katy! Neruším tě při něčem?“ „Ne, vůbec ne. Chtěla jsem si právě lehnout, byl to dlouhý den…“ Gitty bohužel neměla smysl pro jemné náznaky. Ujistila Kateřinu, že je také „úplně hotová“, a vrhla se na ni s prosbou. „Ty, já mám jednoho adepta v devítce, který mi kazí celou skupinu. Už jsem se ptala i Günthera, zda by si ho nevzal, ale řekl, že má už tak dost problémových žáků, víc že by jich nezvládl.“ Samozřejmě jeden z těch, co opakují ročník. Opakuje poctivě devítku, poté co si také zopáknul i osmičku, takže je nejméně o dva roky starší než všichni ostatní. To, že jeden z důvodů bylo i přistěhovalectví, nebylo nic zvláštního. Ve většině tříd byl jen jeden či dva němečtí žáci, zbytek pocházel z celého světa. Tento se jmenoval Ahmed a byl Kurd. „Víš, já nemám nic proti tomu, že se problémový žák přesouvá sem tam mezi třídami,“ řekla Kateřina pomalu a pošilhávala toužebně po své posteli. Nepočítala však s Gittyinou vytrvalostí. Ve třídě vzniklo velké nepřátelství mezi Ahmedem a třemi tureckými chlapci, včera se situace
12
Hluboka_modř_more.indd 12
26.11.2019 11:10:48
vyhrotila a ona se zoufalstvím jen s námahou „držela nad vodou“. Byla úplně v koncích. „Když ho nikdo neprovokuje, je to opravdu milý hoch,“ ujišťovala. „A není vůbec hloupý, jen v němčině vázne, ale do toho se lehce dostane, když ho projednou nechají ostatní v klidu. Ty přece víš, jak to je – doma mluví jen kurdsky…“ Najednou byl z rušitele klidu pilně studující hoch, někdo zodpovědný, dobrý počtář a vůbec opravdu příjemný chlapec. Mohli za to jen ti tři Turci, kteří ho opakovaně provokovali… Kateřina měla dostatek zkušeností, aby dokázala správně věc vyhodnotit. Ahmed byl jeden z těch agresivních mladíků, kteří vězí v problémech až po uši. Takové žáky šlo jen těžko zvládat, a jako žena už vůbec ne. „Promluvíme si o tom znovu zítra, Gitty. Nyní jsem moc unavená…“ Brigitte byla zklamaná, bylo jí to slyšet na hlase. Zítra nebude mít moc času – ale dobrá. Solidarita mezi kolegy je holt jiná věc… „Uvařil ti Patrik něco dobrého?“ zeptala se. „Chce to udělat později…“ Kateřina si vlezla do postele s mobilem u ucha. „Později? No ano, já zapomněla. Pán musí nejprve dobýt vesmír, není to tak?“ Kateřina zívla. „Přihlásil se už konečně na bakaláře?“ „V zimním semestru…“ Proč ji ta neodbytná osoba nenechá konečně v klidu? Měla by mobil jednoduše vypnout a pak se vymluvit na to, že jí došla baterka. Kateřina však takové podvody neměla ráda. „Skutečně nechápu, Katy, jak můžeš s takovým člověkem tak dlouho vydržet. Studuje jednou to, podruhé zas ono a nechává se od tebe živit. Je alespoň dobrý v posteli? Pokud ani v tom za nic nestojí, pak bys tu záležitost měla ukončit. Lepší hrozný konec než hrůza bez konce…“
13
Hluboka_modř_more.indd 13
26.11.2019 11:10:48
„Prosím, Gitty, nechme tenhle rozhovor na jindy. Chtěla bych si jít teď lehnout, musím potom ještě pracovat…“ „No dobře, nic mi do toho není,“ řekla Gitty uraženě. „Však já ti dobře rozumím, Katy. Je vždy těžké rozejít se se svou první láskou. Byl přece první – nebo snad ne?“ „Uvidíme se tedy zítra…“ Zmáčkla červené tlačítko a cítila se osvobozená. Lepší hrozný konec než hrůza bez konce. Je ironií, že právě Gitty věřila, že jí musí dávat rady. Brigitte, která od té doby, co ji před čtyřmi lety poznala, vyhodila ze dveří již třetího „životního partnera“ a momentálně byla opět sama. Život s partnerem prostě měl své vzestupy a pády, to se muselo vydržet, i když to bylo těžké. Člověk se hned při první hádce nerozcházel, naopak držel při sobě, postavil se k životu čelem, splynul v jedno. Už kvůli dětem. Odkud vlastně tyto moudrosti má? Od své matky? Možná. Odložila mobil na noční stolek, otočila se na bok a podsunula si správně polštář. Jak bylo příjemné moci si konečně přetáhnout přikrývku přes hlavu, schovat se před všemi obtížemi a starostmi v šeru příjemné postelové svatyně. Vzestupy a pády… Ve skutečnosti se v poslední době v jejich vztahu objevilo více pádů a téměř žádný vzestup. Vlastně vůbec žádné vzestupy. Ty byly jen na začátku vztahu, před sedmi lety, když byla vroucně zamilovaná. V té době jí bylo osmnáct, právě odmaturovala a vlastně se chtěla stát malířkou. Místo toho začala studovat umění a francouzštinu a první člověk, se kterým se na frankfurtské univerzitě setkala, byl Patrik. V té době ji velmi zaujal. Se vším si věděl rady, večer ji brával do hospody a – ano, to Brigitte zcela správně odhadla – zasvětil ji také do umění lásky. Byl důkladný, na začátku měli sex přinejmenším dvakrát denně. Později už jen jednou týdně, pak jen jednou za dva týdny a nyní… Kdy že to vlastně spolu spali naposledy? Možná někdy minulý měsíc. Ale koneckonců to nebylo ve vztahu to nejdůležitější. Mnohem
14
Hluboka_modř_more.indd 14
26.11.2019 11:10:48
důležitější byla lidskost…, že se lidé vzájemně respektují… důvěřují si… hodí se k sobě… „Katy? Hej, zlato! Spíš jako dudek.“ Seděl na okraji postele a hladil ji po vlasech. Pošimral ji na spánkem rozpálené tváři a zavrtal jí ukazováčkem do pravého ucha. Blaženě zabručela a přetočila se na záda. Na okamžik ucítila jeho ruce na svých ňadrech. Pokusil se sundat jí podprsenku, rychle toho ale zase nechal. „Myslel jsem, že chceš jít nakupovat,“ zamumlal s mírnou výčitkou. „Je už skoro sedm.“ „Já? Neříkal jsi, že potom zajdeš nakoupit ty?“ Svraštil čelo, jako by si nemohl vzpomenout. Nějakou dobu už nosil vlasy sčesané do čela, aby tím zakryl své „začínající kouty“, a používal velké množství tužidla na vlasy, aby maskování vydrželo při sebemenším závanu větru. „No dobrá,“ podotkl. „Já nakoupím, ty uvaříš.“ „Vynes při tom odpadky,“ požádala ho. Obrátil oči v sloup. Koš nebyl přece ještě úplně plný. „Vyhoď odpadky ze svého psacího stolu a hned bude plný!“ „Provedu, nejvyšší paní učitelko,“ řekl sarkasticky. „Přijde teď ještě přednáška ve smyslu: ,Co vlastně celý den, když já jsem ve škole, děláš? Jak to, že jsi neuklidil? Neumyl okna? Neustlal postel?‘ No, poslouchám, madame von Stadenová. Rád si tvé kázání opět poslechnu, i když musím přiznat, že už je znám nazpaměť…“ Musela vynaložit veškerou energii, aby zůstala klidná. Nemělo vůbec žádný smysl nechat se od něj vyprovokovat. Miloval slovní souboje, vynikal v ironii a výmluvnosti, kromě toho se mu pokaždé podařilo výchozí situaci kompletně převrátit, takže si Kateřina nakonec vždy připadala jako viník. V tomto případě to bylo bohužel obzvlášť snadné, neboť někde hluboko v její mysli stále vězela představa, že za domácnost je zodpovědná žena a nikoli muž.
15
Hluboka_modř_more.indd 15
26.11.2019 11:10:48
„Stejně musíš tak jako tak sejít dolů, takže ty odpadky můžeš vzít hned s sebou.“ „Mám při tom také umýt schody a nově vymalovat stěny na chodbě? Kudy beztak musím projít?“ „Nebuď pošetilý.“ „Ty opravdu dokážeš jít s tím svým puntičkářstvím jednomu na nervy!“ Nechal to být, vyskočil z okraje postele a oznámil, že pro snadnější vyřízení si s sebou vezme její peněženku. Sám vydělával jen sporadicky tím, že pro menší společnosti navrhoval internetové stránky. Kateřina měla jen malý přehled o tom, jaké měl k dispozici finanční prostředky; momentálně se zdálo, že je docela na suchu. Její únava zmizela, tak vstala a začala uklízet kuchyň, vyskládala špinavé nádobí do myčky, umyla dva hrnce a pánvičku, setřela pracovní desku. Spokojeně zjistila, že s sebou vzal pytel s odpadky. No tedy. Patrik byl jako nějaké tvrdohlavé dítě; člověk jen musel zůstat klidný a neústupný, jedině pak někdy došel k cíli. Byl zpátky rychleji, než očekávala. Vybalil nákup a společně uložili věci do ledničky. Samozřejmě opět koupil steaky, k tomu spoustu bílé klobásy, kterou neměla ráda, a na zítra řízek a hranolky. „Speciálně pro tebe jsem vzal jeden salát!“ Postaral se o steaky, které ona údajně neuměla správně připravit, k tomu si umyla salát a připravila dresink. Během toho, co v kuchyni společně kutili, cítila příjemný pocit důvěrnosti. Patrik si pro sebe broukal, pohrával si s dózami na koření a s obracečkou na smažení. Ona míchala jogurt s majonézou a mraženými bylinkami, které ještě našla. Pak prostřela stůl. Když se kolem sebe protahovali, objal ji občas kolem pasu a zabořil bradu do jejích ramen. „Co očekáváš od dezertu, zlato?“ „Mnoho!“
16
Hluboka_modř_more.indd 16
26.11.2019 11:10:48
Potrhle se zahihňala. V lednici ještě našla načatý ryzlink, domíchala salát a běžela do obývacího pokoje, aby donesla pořádné sklenky. Letmo pohlédla do zrcadla v chodbě a rychle si upravila vlasy. Téměř v týlu si sponou sepnula hladké, špinavě blond vlasy. Neměla by vyzkoušet trvalou? Nebo rezavě červený melír? Měla tak málo odvahy něco změnit. I co se oblečení týká. Neustále nosila jen kalhoty a svetr, nanejvýš někdy halenku, sukni jen zřídkakdy, minisukni nikdy. Už kvůli studentům. Možná za to mohla ona, že Patrik ztratil zájem. Nic se sebou nedělala. I její tvář zpřísněla a nepřibyly jí vrásky na čele? Není divu – práce ve škole vyžadovala plno síly a pocitů úspěchu bylo poskrovnu. Patrik byl po obrovském steaku ve skvělé náladě. Vyprávěli si, co za celý den prožili, Patrik komentoval její informace ze školy, ona se snažila pochopit, jaká imaginární nebezpečí překonával společně se svými kumpány, které nepřátele vymýtili a které vyhodili do vzduchu. Víno se postaralo o zbytek – pro jednou to zase bylo jako dřív, cítila se v bezpečí, zdálo se, že ji chápe. Podvědomě po něm zatoužila a byla plná očekávání. Smáli se baculaté sousedce, která dnes v poledne rozbila na schodech láhev limonády a pak musela všechny schody od shora až dolů do přízemí umýt. Patrik se dotkl její ruky, pevně ji chytil a něžně políbil konečky jejích prstů. Zachvěla se. Věděl přesně, že se může z takového doteku zbláznit. „Půjdeme vedle?“ Jedním lokem vyprázdnil svou sklenici vína, lesknoucíma očima pozoroval, jak vstala a procházela kolem něj do chodby. Dostihl ji před korkovou nástěnkou hned vedle dveří do ložnice, zezadu ji objal a začal ji pevnými, krouživými pohyby masírovat. Kateřina se poddala dotekům. Znala již jeho postup, nikdy ho nezměnil, přesto jej milovala a všechno, co dělal, jí připadalo naprosto báječné. „Líbí se ti to? Bude toho ještě mnohem víc. Pryč s tím zatraceným svetrem, paní učitelko…“
17
Hluboka_modř_more.indd 17
26.11.2019 11:10:48
„Paní učitelka“ byl nový pojem, který se jí ale vůbec nezamlouval. Vytrhlo ji to z příjemného rozpoložení a náhle ji upoutal červený lístek přišpendlený na nástěnce. Co to na něm stálo? NEMOCNICE SVATÉ KATEŘINY… ODDĚLENÍ 3… KARDIOCHIRURGIE „Co… co to je za poznámku?“ Chvíli mu trvalo, než pochopil, krátce zvedl hlavu a pak zase pokračoval ve svém úsilí. „Později,“ zamumlal a dál ji líbal na krk. Dech mu voněl po víně, což jí náhle bylo nepříjemné. A také si mohl umýt zamaštěné ruce. „Co je s nemocnicí.“ Musel vycítit, že mu již nevěnuje pozornost, pustil ji, zhluboka se nadechl a pak poznamenal, že se stejně chtěl jít dívat na sportovní zpravodajství. „Na tohle jsem úplně zapomněl. Dnes ráno volal tvůj otec. Leží v nemocnici Svaté Kateřiny a nejspíš ho budou dnes nebo zítra operovat.“ „Cože?“ Otočila se, naprosto bez sebe zděšením. Operovat? Z jakého důvodu? Nikdy si přece na žádné potíže nestěžoval. Operovat? A se srdcem? Patrik se ji snažil konejšivými pohyby rukou uklidnit a ubezpečoval ji, že nemá žádný důvod si dělat starosti. „Pokud jsem dobře rozuměl, budou mu dělat bypass. Rutinní záležitost. Myslí, že ho za pár dní z kliniky propustí. Jenom chtěl, abychom to věděli…“ Nemohla tomu uvěřit. Otec už mohl mít operaci dávno za sebou a jí o tom nikdo nic neřekl. Dnes ráno. Kdy přesně? Proč jí to nezavolal do školy? Mohla se vykašlat na konferenci a jet do nemocnice… Najednou jí přišlo nevhodné stát tu s holým poprsím, zvedla svetr a navlékla si ho. „Můj ty Bože – jindy jsi vždycky naštvaná, když ti do školy zavolám!“ „A proč jsi nic neřekl, když jsem přišla domů?“
18
Hluboka_modř_more.indd 18
26.11.2019 11:10:48
„Holt jsem na to zapomněl. To se přece může stát! Ty snad jsi dokonalá? Nikdy na nic nezapomeneš?“ Stáhla se, pochopila, že jen pramálo pomůže mu teď něco vyčítat. Hluboce ji však ranil. Nikdy neměl jejího otce rád; to zcela určitě podpořilo jeho zapomnětlivost. „A co je s matkou? Kdo se o ni zatím stará?“ Nabručeně pokrčil rameny, už byl na cestě do obývacího pokoje, kde byla televize. „Dal ji do domova důchodců. Tam, kde už jednou byla, když byl v lázních. Vše je v pořádku, není důvod z toho dělat divadlo.“ Uraženě zmizel v obývacím pokoji a hned nato uslyšela rozčilený hlas fotbalového moderátora spolu s vřavou protestujícího stadionu v pozadí. Na lístečku bylo telefonní číslo. Rozčileně hledala přenosný telefon, konečně ho našla v koupelně na splachovadle záchodu a zjistila, že je vybitý. Došla si tedy pro mobil do ložnice, dvakrát vytočila špatné číslo, poněvadž se jí ruce třásly rozčilením. Ničemu z toho nerozuměla. Proč jí o tom otec předtím neřekl? Něco se dělo. Něco špatného. Něco, co jí nemohl říct. Přitiskla telefon k uchu a uslyšela vlastní hlasitý vyzváněcí tón. Pak melodii volených kláves, následoval vyzváněcí tón a zapraskání, jak někdo zvedl telefon. „Nemocnice Svaté Kateřiny, sestra Berta. Co pro vás mohu udělat?“ Koktajíc vysvětlovala, kdo je, že její otec – Peter von Staden – leží na kardiochirurgii. Žádala, zda ji mohou přepojit. „Několikrát jsme se vás snažili zastihnout, paní von Stadenová…“ „To je mi líto, vybila se mi baterie u mobilu…“ „Bylo by dobré, kdybyste se mohla zastavit…“ Cítila, jak ji polil chlad, mozek jí přestal na okamžik fungovat. Zastavit se. Teď. V devět hodin večer. „Není… není mému otci dobře?“ „Doktor Breimann si s vámi promluví.“
19
Hluboka_modř_more.indd 19
26.11.2019 11:10:48
Promluví si s ní lékař. Proč ne její otec? Nemůže snad mluvit? Je v bezvědomí? Možná je… „Paní von Stadenová? Haló? Jste tam ještě?“ „Ano… Ano, přijedu… Budu tam za půl hodiny.“
Patrik se opravdu vyděsil, když se polomrtvá strachy objevila v obývacím pokoji a řekla mu, že musí jet okamžitě na kliniku. To přece nemohl tušit, mumlal zkroušeně. Měla by zůstat klidná, nakonec se ukáže, že není tak zle, jak se na první pohled zdá. Je zcela normální, že je člověk po operaci holt chvíli mimo. „Budu řídit – ty jsi teď moc rozrušená a ještě nakonec způsobíš nehodu!“ řekl ustaraně. Občas dokázal být docela starostlivý, což mu připočítávala k dobru. Pomohl jí do bundy a pak ji objal, přitisknul ji k sobě a zašeptal: „Odvahu, drahoušku. Ať se stane cokoli, společně to zvládneme.“ Jel rychle, ale ani jednou neriskoval, vyhnul se prudkému brzdění. Ulice byly v tuto dobu poměrně dobře průjezdné, jel přes Miquelallee, Adickesallee, Friedeberger Landstrasse, pak se držel na vedlejších ulicích. Ženský hlas z navigace jim s vlídnou jistotou udával směr a Patrik ho dnes poslušně následoval, nebrblal jako obvykle, že je vede tou nejdelší cestou a že on zná zkratku. Když se zastavili na červenou, pohlédl na ni s ustaraným výrazem a vzal ji za ruku. „Studená jako led… Až tam dorazíme, obstarám ti nejprve kávu, drahoušku.“ Přikývla a pro jednou byla neskonale ráda, že je s ní. Také na klinice se ujal vedení, na vrátnici se informoval, kde najdou Petera von Stadena, a obdržel zprávu, že se nachází ve druhém patře. Vrátná byla Indka a byla oděná celá v bílém.
20
Hluboka_modř_more.indd 20
26.11.2019 11:10:48
„Noční sestra vám řekne číslo pokoje.“ „Aha… A lékař? Doktor… jak se vlastně jmenuje, Katy? Správně. Doktor Breimann.“ „Ten je dole na ambulanci. Později na vás bude mít čas.“ „Dobře. Mnohokrát děkujeme. Pojď, drahá, tamhle vedle je výtah.“ Objal ji kolem ramen a odtáhnul ji. Stiskl tlačítko, aby přivolal výtah, a klel, protože to trvalo příliš dlouho. Kateřina ho nechala jednat. Něco v jejím nitru se proměnilo v kámen, cítila se stísněně a chladně, téměř nemohla polykat, tak měla stažené hrdlo. Strach. Myšlenka na něco hrozného. Něco, co už nikdy nebude v pořádku. Když stála ve výtahu vedle Patrika, jen stěží se jí podařilo oplatit mu povzbudivý úsměv. Když vkročili do dlouhé, světle zeleně vymalované chodby, téměř je povalil příšerný zápach. Všechny nemocnice byly cítit všelijakými de zinfekčními prostředky, ale dnes mezi tím ucítila zápach nemocných, potu a zbytků večeře, krve, heřmánkového čaje, moči a hnisu. A ještě něco jiného, co nedokázala pojmenovat, ale co jí nahnalo nepopsatelný strach. „Počkej tady, drahá. Posaď se. Hned jsem zase u tebe…“ Odběhl, aby našel noční sestru. Slyšela, jak se jeho kroky rozléhají chodbou, a najednou si uvědomila, jak smrtelně tiché tu je. Namodralé světlo neonových zářivek na stropě se lehce chvělo, světlé linoleum na podlaze mizelo v dálce a končilo tmavým oknem. Sem tam umělecká výzdoba na zdech ve skleněných clip rámečcích: Hundertwasser, Chagall, Franz Marc a jiní. Nehynoucí umění, které zde bylo použito jako rozmanitá dekorace pro útěchu, obrazy, jejichž živočišná síla tuhla v této pusté chodbě. Kateřina seděla prkenně na jedné plastové židli a tiskla k sobě kolena. Rovněž do ní se dala strnulost, která jí bránila volně dýchat a brala jí sílu přemýšlet. Vzadu na konci, hned vedle tmavého okna, se tiše otevřely dveře a do chodby vstoupila bíle oděná sestra. Že by noční sestra? Patrik ji hledal
21
Hluboka_modř_more.indd 21
26.11.2019 11:10:48
na opačném konci na sesterně. Malé bílé zjevení se rychle přibližovalo, čepeček na její hlavě se třásl, takže ho musela pevně uchopit. Jak to jen dokázala, že její kroky nebyly vůbec slyšet? Také ona byla Indka. Zastavila se před Kateřinou a pohlédla na ni tmavýma soucitnýma očima. „Chtěla jsem… Můj otec. Peter von Staden. Řekli mi, že mám přijet…“ Bylo jí trapné, že tak nesouvisle koktá, avšak v hlavě měla jen paniku. „Váš otec?“ „Ano. Peter von Staden je můj otec. Mohu jít za ním?“ Indčin pohled byl náhle ještě soucitnější. Uchopila Kateřinu za ruku a stiskla ji. „Teprve až si promluvíte s doktorem Breimannem. Počkejte zde, prosím.“ „Co je s mým otcem? Proč za ním nemůžu?“ Sestra udělala mírné zamítavé gesto a zopakovala, že si musí nejprve promluvit s doktorem. Počkat zde. Jen krátce. Poté sáhla do kapsy svého dlouhého bílého oděvu a podala Kateřině předmět, který měla schovaný v sevřené dlani. Vzala Kateřininu pravou ruku a vložila do ní něco malého a chladného. Zlatý prsten. Úzký a poškrábaný více jak čtyřicetiletým nošením. Otcův snubní prsten. „Počkejte, prosím. Doktor za chvíli přijde…“ Usmála se, položila ruce jednu přes druhou a lehce naklonila hlavu vpřed, jako by jí chtěla složit zdvořilou poklonu. Pak se od ní nehlučně vzdálila jako nějaká noční bílá holubice. Krátce nato se objevil Patrik, skleněné dveře se za ním s rachotem a skřípěním zabouchly. „Ta zatracená noční sestra není nikde k nalezení. Ale doktor je u sebe v pokoji a čeká na tebe…“ Zarazil se, protože si až teď povšimnul, že Kateřina plakala. „Ach, drahá… Nebude to tak zlé… Co to máš?“ Nechápavě pohlédl na zlatý prsten, vzal ho do ruky a otáčel s ním sem a tam.
22
Hluboka_modř_more.indd 22
26.11.2019 11:10:48
„Snubní prsten mého otce… Ta… sestra… mi ho… dala…“ Zíral na ni, pak se opět podíval na prsten a pochopil. „Do prdele!“ Potom už ho nic víc nenapadlo. Deprimovaný otáčel úzkým kroužkem mezi prsty, přesně nevěděl, co s ním má dělat, nakonec jí ho velmi opatrně podal zpět jako nějakou drahocennou starožitnost. Pak se zhluboka nadechnul a položil jí ruku kolem ramen. „Společně to zvládneme.“ Doktor Breimann vypadal velmi mladě: pohledný blonďatý muž, modrooký, s protáhlým obličejem a pravděpodobně velký sportovec. Obrazovka počítače na jeho stole svítila světle modře, pootočil ji stranou a postavil se, aby podal Kateřině von Stadenové a jejímu doprovodu ruku. „Je mi to moc líto, paní von Stadenová… Upřímnou soustrast… Sice jsem vašeho otce neoperoval, avšak dnes odpoledne jsme spolu krátce hovořili…“ Zemřel odpoledne kolem páté hodiny. K velkému překvapení lékařů, neboť operace bypassu proběhla ráno bez komplikací. Byl převezen na jednotku intenzivní péče, kde s ním ještě kolem čtvrté hodiny doktor Breimann hovořil. „Ptal se… po mně?“ Lékař souhlasně přikývnul. Možná by i tuto okolnost zamlčel, aby z toho mladá žena neměla výčitky svědomí, ale nakonec popravdě referoval, že jej Peter von Staden požádal, aby jeho dceru zkontaktoval. Bohužel však nebylo možné ji na uvedeném čísle zastihnout. „Skoro jsem měl dojem, že měl nějakou předtuchu. Chtěl vám ještě cosi říci…“ Patrik zasténal. Našla v sobě duševní sílu ho utěšit. Ne, to nebyla pouze jeho chyba. Její otec odmítal mobilní telefony, a proto také nechtěl znát číslo jejího mobilu.
23
Hluboka_modř_more.indd 23
26.11.2019 11:10:48
„A vy jste o jeho potížích nevěděla? To je zvláštní. Musel mít problémy s dýcháním, také chůze do schodů pro něj byla pravděpodobně problém.“ Dozvěděla se, že byl na klinice již včera na předoperačním vyšetření. Ani o tom nevěděli. „On nebyl z těch, kdo si stěžují,“ řekla tiše. „Nikdy kolem sebe nenadělal mnoho povyku. Vždycky to byla spíše moje matka, která rozhodovala a mluvila…“ „To je pravda,“ potvrdil Patrik, který byl rád, že může také něco říct. „Tvůj otec byl vždy velmi tichý. Rozhodoval se samostatně. Byl to velmi uzavřený člověk.“ Mlčela. Mezi nimi se náhle otevřela hluboká propast. Patrik nikdy nechápal, jak moc svého otce milovala. Mnohem víc než matku, která se do všeho vměšovala, chtěla o všem rozhodovat, všechno omílala dokola. Kdyby zemřela její matka, pak by byla nejspíš smutná, avšak necítila by tento ochromující pocit nenahraditelné ztráty. Ona a otec si rozuměli téměř beze slov; svým tichým způsobem o ní věděl mnohem víc, než kdy matka tušila. Náhle se rozsvítila červená kontrolka a současně se ozvalo hlasité bzučení. Doktor Breimann zvedl hlavu, aby zjistil, ze kterého oddělení zaznělo tísňové volání. „Nenaznačil, co mi chtěl říct?“ „Ne. Bohužel. Pokud byste se chtěla rozloučit, vezmu vás nyní k němu.“ „Ano…,“ řekla tiše. „Prosím …“ Bála se vidět mrtvého. Před několika lety zemřel strýc, bratr její matky, který byl podle starého vesnického zvyku vystaven v domě ve Westerwaldu. Pohled na něj nebyl pěkný, obličej vypadal ve sněhově bílé výstelce rakve nažloutle, nos špičatý a kolem něj zavřené oči vypadající jako tmavý kráter. Mrtvola se nikterak nepodobala strýci Hansovi, jak
24
Hluboka_modř_more.indd 24
26.11.2019 11:10:48
si ho pamatovala. Mladý lékař měl naspěch. Zatímco chvátali chodbou, hovořil do mobilního telefonu. Dvakrát otevřel špatné dveře, pak ji konečně nechal vstoupit do malého, bíle natřeného pokoje, který byl rozdělen paravanem na dvě části. Naproti dveřím stála postel zakrytá bílým prostěradlem, pod kterým byl vidět tvar lidského těla. „Promiňte,“ řekl lékař. „Jen chvilenku…“ Mobilní telefon opět bzučel, avšak ignoroval ho. Šel k čelu postele a opatrně nadzvedl prostěradlo, chvíli setrval na místě, aby se přesvědčil, že je to ten pravý, a pak vrátil látku zpět. Její otec ležel klidně na zádech, oči zavřené, rysy v obličeji uvolněné, jako by si jen užíval svého odpoledního spánku. Někdo mu musel učesat jeho husté bílé vlasy a složit ruce na hrudník – bezpochyby jedna z těch indických sester. „Já se teď bohužel musím omluvit, musím jít k naléhavému případu – jednoduše za sebou pak zavřete dveře, vyrozumím o tom noční sestru…“ Kateřina se opatrně přiblížila o pár kroků blíž k posteli. Jak podivně ten velký silný muž v bílé nemocniční košili vypadal. A přesto, když se podívala na jeho tvář, měla pocit, že na něj jednoduše stačí jen zavolat, on pak otevře oči a rozpačitě se na ni usměje. „Něco jsem zaspal? No tak vidíš, jen jsem se chtěl na chvíli posadit a odpočinout si…“ „Co to drží za obrázek?“ zeptal se Patrik, který ji po počátečním zaváhání následoval. Kateřina si obrázku až doteď vůbec nevšimla. Ležel otočený na rub v jeho složených rukách – že by ho pobožné sestry zanechaly se svatým obrázkem? Tato myšlenka se jí nikterak nelíbila, neboť otec už před lety z církve vystoupil. Důvod se nikdy nedozvěděla, přesto však jeho rozhodnutí vždy respektovala. „Myslím, že je to nějaká stará fotografie,“ řekl Patrik. „Možná je to fotka tvé matky?“
25
Hluboka_modř_more.indd 25
26.11.2019 11:10:48
Vlastně jí do toho nic nebylo. Její otec si tuto fotografii vzal s sebou na kliniku, protože pro něj byla důležitá. Měla by být zvědavá? Nebo respektovat, že fotografie se týká jen jeho? Možná to byl obrázek jí samotné jako malé holčičky. Obraz její matky za mlada. Nebo… nebo měl ve svém životě ještě jinou ženu? Jaká to absurdní myšlenka. A přece: Možná měla tato fotografie co do činění s tím, co jí chtěl otec ještě říci? Jemně se dotkla jeho pravé ruky. Byla pevná a velmi chladná. Pak nadzvedla jeden roh obrázku a pokusila se něco zahlédnout. Stará černobílá fotografie. Tvář nějaké tmavovlasé mladé ženy, která jí byla zcela neznámá. Ustoupila rozhořčená, že toto otcovo tajemství odkryla. „Tak co?“ zeptal se Patrik zvědavě. „Kdo je to?“ „Moje matka,“ zalhala. „Ty, poslyš,“ zamumlal. „Chceš tady ještě déle zůstávat?“ Zavrtěla hlavou. Vlastně by teď měla plakat, avšak cítila se jen nesmírně unavená a uvnitř prázdná. Odešel s obrazem cizí ženy v rukách. Vysvětlení jí k tomu již nikdy nemohl dát. Bylo to tak dobře – v podstatě to také vůbec nechtěla vědět. Zavřeli za sebou dveře a Patrik ji objal, zatímco šli dlouhou chodbou zpět k výtahu. Sestra v bílém kolem nich neslyšně prolétla, usmála se na ně a zmizela. V jednom výklenku stála nemocniční postel, ve které spala bělovlasá žena. Plastový sáček visel na stojanu vedle postele a z něj vedly průhledné hadičky pod její přikrývku. Když vyšli ven, Patrik se zhluboka nadechl. Bylo chladno a tma, ve světle pouličních lamp byly vidět malé dešťové kapky, které proti nim poháněl jemný vítr. Naklonili se dopředu a přitisknuti k sobě se společně rozběhli k autu, rádi, že mají kde najít útočiště před chladem, tmou a skličujícími dojmy. Když Patrik rozsvítil světla a nastartoval motor, cítila se Kateřina již o něco lépe. Zesílila topení a přitáhla si bundu těsněji k tělu.
26
Hluboka_modř_more.indd 26
26.11.2019 11:10:48
„Jestli chceš, pomůžu ti,“ řekl Patrik, když jel zpátky po okresce směrem na Friedberg. „Čeká na tebe spousta administrativních záležitostí. Pohřeb, důchod, pojištění… A pak také tvá matka.“ Kateřina ještě nebyla připravená o těchto praktických věcech vůbec přemýšlet. Kdy vlastně naposledy s otcem mluvila? Před třemi dny? Nebo to už bylo déle? Jednu únorovou neděli byli na návštěvě u jejích rodičů… V té době všechno vypadalo jako obvykle. „A pak také ten dům v tom zapadákově Taunusu,“ pokračoval Patrik. „Nemůžeš ho nechat prázdný. Nejlepší by bylo tu chatrč prodat…“ „Ten dům patří mé matce…“ „Musíš ji nechat zbavit svéprávnosti, aby ses dostala k penězům. Doufejme, že mají tvoji rodiče něco našetřené, nebo ještě budeš muset nakonec platit za svou matku. Ale přinejmenším je tu ten dům. Je alespoň bez dluhů?“ „Prosím, Patriku, dej mi teď s takovými věcmi pokoj!“ Pokrčil rameny a projel křižovatkou na oranžovou. „Jen jsem myslel…“
Pohřeb se konal na malém vesnickém hřbitově za doprovodu blesků a hromů. Několikrát musel farář přerušit řeč, neboť bouře jeho hlas přehlušila; také ženský sbor byl slyšet jen slabě k vibrujícím tónům elektrického harmonia. Když truchlící opustili hřbitovní kapli, aby doprovodili rakev k hrobu, z těžkých mraků se valilo silné krupobití. Shromáždění se ve velkém spěchu rozešlo. Obyvatelé Steinbachu odtamtud utíkali, aby bezpečně zajistili svá auta a zahrady před kroupami, přespolní truchlící – dvě sestry zesnulého s manžely – se uchýlili zpět pod ochranu kaple. Pouze farář a šest nosičů rakve odolávali špatnému počasí, a dokonce i Kateřina byla odhodlaná doprovodit svého otce až k hrobu.
27
Hluboka_modř_more.indd 27
26.11.2019 11:10:48
Patrik je následoval s určitým odstupem; bojoval s deštníkem, který se díky silnému krupobití neustále znovu a znovu zavíral. To, co farář u hrobu říkal, zcela ve vichru a krupobití zaniklo, avšak nešlo o nic jiného než obvyklou smuteční řeč a zároveň slova vykoupení: „Zem zemi, prach prachu, popel popelu.“ Nosiči rakve byli profesionálové; předtím, než se dali do práce, posílili se proti chladu a větru několika doušky domácí hruškovice. Kateřina sledovala, jak rakev s jejím otcem spolu s květinovým aranžmá z růží od tety Alice pomalu klesá do otevřeného hrobu potaženého zelenou rohoží, zatímco bílé ledové kroupy okolo nich tancovaly po leštěných náhrobcích. Vlastně to byl nanejvýš slavnostní okamžik, při němž na každém pohřbu teklo hodně slz. Avšak silné bubnování padajících krup a hřmění z bouřkových mraků nad nimi zahnalo i zbylé účastníky po dokončení obřadu kvapným krokem zpět do kaple. Kateřina si až později uvědomila, že svému otci na rakev nehodila ani jednu obvyklou lopatku hlíny. Poté seděli ve vesnickém sále u dlouhých stolů, aby pojedli kynutý koláč a vypili si kávu. Následně se začala podávat pálenka a likéry, takže se počáteční stísněná nálada téměř po hodině uvolnila. Kateřina se o toto pohoštění nemusela nikterak starat, ženy ze vsi si totiž vzaly organizaci na starost. Koláče, káva a alkoholické nápoje už byly dopředu zaplacené – její otec všechno zařídil. To ji mohlo vlastně napadnout, že si tyto poslední záležitosti zařídí podle svých představ. U notáře byla uložena jeho poslední vůle, ve které prohlásil svou dceru Kateřinu univerzální dědičkou s jedinou podmínkou, že se musí postarat o svou matku. Což by stejně udělala. Zdědila nějaký majetek v hotovosti – otec pracoval v úřadě pro stavbu silnic a svoje úspory dokázal navýšit díky šikovnému obchodování s akciemi. Na tyto peníze doposud nesáhla, byly určeny pro její matku, o kterou se budou muset postarat v domově důchodců.
28
Hluboka_modř_more.indd 28
26.11.2019 11:10:48
Večer se sešli rodinní příslušníci v domě Kateřininých rodičů. Teta Alice si dala velkou práci v kuchyni, nakrájela jitrnice a domácí klobásy, Kateřina přinesla ze spižírny sklenici nakládaných okurek, které pravděpodobně ještě dělala její matka. Strýc Max a jeho švagr Wilhelm provedli inspekci vinného sklípku a přinesli s sebou nahoru několik lahví, které chtěli v obývacím pokoji okoštovat, aby dámám, nedej Bože, nenabídli zkažené víno. Patrik šel s tetou Gudrun do garáže, aby zkontrolovali otcovu audinu. „Brzdové destičky jsou úplně sjeté a převodovka už má také něco za sebou,“ zaslechla Kateřina jeho hlas na chodbě. Hovořil přirozeným tónem odborníka, který se dobromyslně ujme toho, aby laikovi udělil dobrou radu. Vchodové dveře domu bouchly, obrazovka se zachvěla. Teta Gudrun si stěžovala na příšerné deštivé počasí. „Nerozumím tomu,“ řekla, když vstoupila do kuchyně. „Auto je přece jen tři roky staré. Co vím, tak Peter v poslední době již žádné dlouhé cesty nepodnikal.“ „Krátké vzdálenosti,“ řekla teta Alice a pozvedla znalecky obočí. „Krátké vzdálenosti zničí každé auto. Musel přece pořád Elli vozit na nákup, k lékařům a co já vím, kam ještě. Na krásné projížďky jim už nezbyl čas.“ „Pravda. Byl to dobrák do poslední chvíle. Máte slané tyčinky?“ zeptala se teta Gudrun, sledujíc pozorně kuchyňský stůl jako nějaký vojevůdce. „K plátkům sýra se hodí jedině slané tyčinky.“ „Možná ve skříňce v obývacím pokoji. No, ten měl všechno v naprostém pořádku. A přitom pečoval o dementní ženu. To ho stálo roky života…“ „Pravda, Elli nebyla jednoduchá osoba ani předtím. Katy, podej mi ten nůž na sýry. Ementál, ten on vždy moc rád jedl…“ „Podaří se sehnat pro tvou matku, Katy, místo v pečovatelském domě? Tam by se o ni nejlépe postarali…“
29
Hluboka_modř_more.indd 29
26.11.2019 11:10:48
„Podívám se po těch slaných tyčinkách,“ řekla Kateřina. V chodbě se zhluboka nadechla. Kéž by už tento večer skončil! Žvanění tetiček jí přišlo vždy otravné; dnes by si nejraději zacpala uši. V obývacím pokoji se oba strýcové vrhli na otcův humidor na doutníky, který dostal od svých kolegů ze stavebního úřadu, když odcházel do důchodu. Truhlice z týkového dřeva se skleněným víkem a zvlhčovačem, vzácný kousek, který tehdy otce velmi potěšil. „Nemáš, Katy, snad nic proti tomu, že jsme si jeden dopřáli?“ Strýček Max si už vybral doutník a odštípnul špičku. Strýček Wilhelm vyplivl tabákové drobky, které odborně z havanského doutníku odkousl. Sklenky vína, které vzali z vitríny, byly ještě napůl plné, jedna z lahví už byla vyprázdněná. Zdálo se, že ochutnávku berou velmi vážně. „Samozřejmě, že ne,“ řekla zdvořile. „Já je určitě kouřit nebudu a Patrik kouří jen cigarety.“ „Ach tak!“ řekl rychle strýček Max, dříve než mohl strýc Wilhelm otevřít ústa. „Pak tedy takový pěkný kousek vůbec nepotřebuješ?“ „Humidor je památka na mého otce!“ Prohlášení znělo velmi rázně, takže se strýc Max rychle stáhl, zatímco strýc Wilhelm byl rád, že neřekl ani slovo. Samozřejmě bylo zcela pochopitelné, že na něm lpěla. Ztráta milovaného otce byla ještě moc čerstvá. Možná o tom však později znovu zapřemýšlí a bude se chtít s tímto pěkným kouskem rozloučit. Pak by ale byla škoda, kdyby to její přítel prodal přes eBay pod cenou… Ve skříni našla několik sáčků slaných tyčinek. Otec si tam vytvořil zásoby, neboť matka tyto nesmysly od své demence bez přestání jedla. Patrik mezitím zmizel, pravděpodobně se zabýval otcovými modely, které si fotografoval a které chtěl nabídnout přes eBay. Kateřinin otec měl vášeň pro historické plachetnice, které si ve zmenšeném měřítku stavěl podle ilustrací v obrázkové knížce. Jeho modely lodí byly tak dokonalé, že se daly dokonce pouštět na jezírku v zahradě, aniž by do
30
Hluboka_modř_more.indd 30
26.11.2019 11:10:48
něčeho narazily nebo se potopily. Kateřina si chtěla některé z těchto lodí za každou cenu ponechat, především ty, které stavěl, když byla ještě malá. V jejím bytě ve městě nebylo moc místa, takže si z domu rodičů mohla vzít jen velmi málo kousků. Dům se měl vyklidit a prodat, tak se na tom Patrik a ona dohodli, neboť byli oba zvyklí na život ve velkoměstě. Život zde v malém Steinbachu byl pro ně nemyslitelný. „Patriku? Jsou hotové chlebíčky. Pojď už, prosím, dolů!“ volala nahoru do schodů. „Přijdu hned…“ „Pospěš si, jinak na tebe nic nezbude!“ Byla to lež, neboť tety připravily spoustu chlebíčků. Stoly doplnily slanými tyčinkami, kyselými okurkami a cibulovými kroužky, které strýc Wilhelm stejně nejraději přikusoval k jitrnicím. Třebaže si byla Kateřina téměř jistá, že otec nezanechal nic, co by ukazovalo na tu cizí ženu, vůbec se jí nelíbila představa, že se Patrik tam nahoře hrabe v otcových zásuvkách. Ještě když byla matka při smyslech, vše řídila a každý kout a každou zásuvku měla pod kontrolou. A přece jen jedna fotka její pozornosti unikla – kde ji asi měl schovanou? Zatímco seděla na pohovce v obývacím pokoji mezi strýcem Maxem a tetou Gudrun a pojídala kousek sýra, ulevilo se jí, že mají již pohřeb za sebou. Bylo směšné obávat se situace, která se nanejvýš přihodí ve špatných filmech, přesto však měla skutečně strach, že by se ta neznámá žena mohla objevit v hřbitovní kapli na otcově pohřbu. Její představivost jí vyobrazila drobnou ženu v černém, dámu z velkoměsta, oděnou v kostýmku, s kloboučkem a tmavým závojem. Její tvář byla navzdory stáří krásná a mladistvá… Můj Bože – skutečně se přinejmenším pětkrát otočila, aby si prohlédla smuteční hosty stojící v zadních řadách. Co si o ní museli ostatní pomyslet? Samozřejmě, že se neznámá neobjevila, a proč by také? Pravděpodobně bydlela někde daleko v úplně jiném městě a vůbec nevěděla, že otec zemřel. Pokud vůbec ještě byla na živu.
31
Hluboka_modř_more.indd 31
26.11.2019 11:10:48
„Co teď bude s audinou?“ chtěla vědět teta Gudrun. „Ty přece auto máš, Katy. Pak tedy asi další auto nepotřebuješ. Platit jen pojištění a poplatky pro nic za nic…“ Za auto nabídla tisíc eur, což byla velice dobrá cena vzhledem ke skutečnosti, že ona a její sestra byly jinak z pozůstalosti svého bratra vyloučené. Drahý Peter by byl určitě rád, kdyby věděl, že bude jeho auto u ní v dobrých rukou… Patrik na ni z druhé strany podivně mrkal. Kateřina věděla, že byl z audi nadšený. Již několik měsíců hledal na internetu ojetý model A3, koupě však pokaždé ztroskotala kvůli jeho nedostačující hotovosti. Vlastně se jí nelíbilo, že nyní Patrik, který nedělal nic jiného, než že hrál tu svou hru „World of Warcraft“, požadoval otcovo auto pro sebe. Nezasloužil si ho a troufla by si říct, že by s tím ani její otec v žádném případě nesouhlasil. Pro jistotu ale tetě Gudrun řekla, že by si ráda sama auto ponechala, načež strýc Wilhelm prohlásil, že nic jiného ani nečekal. „Kdybyste však chtěli, můžete si vzít třeba nějaký nábytek nebo obraz. Myslím, jako památku na otce…“ „Děkujeme – sami jsme plně zařízeni,“ řekla teta Gudrun. „Nanejvýš stříbro…,“ nechala se slyšet teta Alice. Její jinak poslušný manžel však nečekaně vznesl prudkou námitku. Strýc Max, povzbuzený rýnským vínem, prohlásil, že již nyní mají dům plný od střechy až po sklep stříbrných vidliček, nožů na ovoce a kleštiček na cukr. Spousta harampádí, kterým Alice doma zaplnila všechny skříně, servisy na kávu, konvičky na čaj, kávové lžičky a křišťálové vázy, tudíž tedy nic jiného nepotřebují. Jen to tam pak hloupě postává. „No jo, jsi opilý!“ zasyčela teta Alice. „Nesmysl,“ zvolal a zvedl sklenku. „Teď si ale připijme na mého švagra Petera, zaslouží si to. Na zdraví, Petere, ať jsi kdekoliv. Byl jsi čestný chlap. I když… také s menšími chybami…“
32
Hluboka_modř_more.indd 32
26.11.2019 11:10:48
„Jistě,“ přitakal strýček Wilhelm a pozvedl solidárně svou sklenku vína. „Byl to dobrý chlap. S drobnými, drobnými chybami. Největší… největší chybou byla Elli!“ Teta Alice a teta Gudrun si vyměnily ustarané pohledy, neboť rýnský ryzlink udělal své. Teta Gudrun poznamenala, že si o tom v klidu pohovoří ještě jednou zítra při snídani. Před dvěma lety dala svému bratrovi sadu světle modrého kostkovaného ložního prádla, k tomu také prostěradla a dva potahy na dekorační polštáře. Tyto věci by si eventuálně vzala zpět pro svého syna Rolfiho, který také chtěl mít něco na památku na svého strýce Petera. Strýček Max bojoval se škytavkou, kterou zahnal pořádným douškem ze své sklenky vína. Teta Alice viděla, jak se situace vymkla kontrole, rozhodně však zachovala klid. „Ví tvoje nebohá matka, že je nyní vdova?“ zeptala se Kateřiny. Musela mluvit hlasitěji, neboť hluk v obývacím pokoji vzrostl. „Elli, Elli – vytratila ses mi,“ zpíval strýc Wilhelm hlubokým tenorem. „A s tebou i má peněženka…“ Strýček byl přes třicet let členem mužského pěveckého spolku „Sangeslust 1845“. Během přednesu dostal strýc Max záchvat smíchu, který se proměnil v záchvat kašle. Když už začal znepokojivým způsobem sípat, udeřil ho Patrik do zad, aby opět popadl dech. „Říkali jsme to matce, ale jestli to pochopila, nevíme,“ snažila se Kateřina ten hluk překřičet. „Nechtěli byste ji v domově navštívit?“ Odsunula stranou lahev vína, ze které jí chtěl právě strýček Wilhelm nalít. „Myslím, drahá Katy, že to uděláme při naší příští návštěvě,“ odpověděla teta Gudrun laskavě a vzala manželovi lahev z ruky. „Však se zase brzy uvidíme. Tvá matka nás stejně tak jako tak nepozná…“ „Se – edím tady v hlu – ubo – kém skle – epě,“ zanotoval strýc Wilhelm a poplácal svou švagrovou Alici po stehně. Ta vykřikla
33
Hluboka_modř_more.indd 33
26.11.2019 11:10:48
a pleskla ho přes prsty, sklenka vína se rozbila, dvě prázdné lahve se rozkutálely po koberci. „To už stačí,“ zaječela teta Alice. Teta Gudrun se pokusila zvednout svého chotě z křesla, což se jí však podařilo až tehdy, když jí přišel Patrik na pomoc. „…s su – udem pl – ným vinné ré – vy… Přestaň se mnou cloumat, ženo!“ „Teď půjdeš do postele a vyspíš se z opilosti!“ „Opilý? Já jsem docela střízlivý!“ „Zcela namazaný!“ „Je… mi… špatně!“ vypravil ze sebe strýc, když se konečně lehce vrávoraje postavil na nohy. „To se dalo čekat,“ řekla teta Gudrun chladně. „Buď tak laskavá, Katy, a dej nějaký kýbl do pokoje pro hosty.“ Chvilku trvalo, než tety dovlekly své drahé polovičky po schodech nahoru; pak byl slyšet silný šramot z koupelny a následně se rozezněl tenorový hlas strýce Wilhelma, který notoval jednu z Mozartových árií. Až sprchový kout přednes rychle ukončil. „Tvé příbuzenstvo je tak zralé do blázince,“ poznamenal Patrik posměšně. „Zlikvidovalo je sedm lahví vína.“ Vzhledem k tomu, že byly ložnice i hostinský pokoj obsazené, zbyl pro Kateřinu a Patrika jen obývací pokoj. Odnosili zbylé chlebíčky do kuchyně, protože Kateřina už nemohla déle vydržet vůni cibule, pak posbírali polštáře a vlněné deky a lehli si, jak nejlépe to šlo, na polstrovaný gauč. Zítra, pomyslela si. Zítra odjíždí domů a my se jich konečně zbavíme. Po této představě se jí ulevilo, zlehka se propadala přes práh vědomí na druhou stranu do nekonečně daleké země snů. Tam se ocitla na kolíbajících se vlnách blankytně se lesknoucího se moře. Nad ní se nadouvaly obrovské plachty a vrzaly dřevěná ráhna a stožáry. Nacházela se na trojstěžníku, na jednom z těch, který jí otec před lety postavil. Jmenoval
34
Hluboka_modř_more.indd 34
26.11.2019 11:10:48
se „Seacloud“, tehdy na něm pracoval celé měsíce a ona se dívala, jak jednotlivé díly precizně vyřezával ze dřeva a zapasovával je do sebe. „Kam jedeme?“ Stál těsně vedle ní, bílé vlasy mu rozfoukával vítr. Zpočátku mlčel, tak jak to často dělával, když mu položila nějakou otázku, pak na ni ale vážně pohlédl světlýma, modrýma očima. Očima námořníka, který je zvyklý hledět do dálky. „Kam nás vítr ponese, Katy.“ Cítila kymácení a kolébání, slyšela vrzání lan, rachocení plachet v ostrém větru. „Ale kam nás zanese, tati?“ Vzhlédla k němu, ale byl pryč. Zmocnil se jí hluboký zármutek, bloudila po palubě, pevně se přidržovala zábradlí, aby neupadla, hledala za lanovím a bednami, nakoukla do kajuty, kde za dlouhým stolem sedělo několik mužů. Zvedli hlavy a mlčky si ji měřili pohledem: vousatí námořníci, někteří ještě mladí, většina z nich prošedivělá a ošlehaná větrem. Nikoho z nich neznala. „Neviděli jste mého otce?“ Jeden z mužů vstal a beze slova rukou ukázal na druhou stranu k přídi. Opustila kajutu, běžela po palubě dopředu, až měla volný výhled na celou příď. Stála tam černě oděná postava, drobná, v kostýmku a s kloboučkem se závojem. Zatímco na ni zírala, zjevení se otočilo a nadzvedlo závoj. Mladá žena, hnědé oči, obličej ve tvaru srdce, malá ústa s plnými rty. „Tak to jsi ty!“ řekla Kateřina ve snu.
Snídaně následujícího rána – byla sobota – proběhla s mírným zpožděním. Tety převzaly velení v kuchyni, Patrika poslaly koupit chleba,
35
Hluboka_modř_more.indd 35
26.11.2019 11:10:48