0040923

MYS DOBRÉ /BEZ/NADĚJE Jiří Kostelecký

Copyright © Jiří Kostelecký, 2019

ISBN 978-80-7617-324-8

ÚVOD Bylo to podivné nedělní ráno, můj notebook si dodnes pamatuje přesné datum toho dne, který mě vlastně absurdně nabil novou bojovností. 23. duben 2018, ráno pocitově nijak výjimečné, sice začátek jara, ale již dávno to nebyl počátek třetího milénia. Nové tisíciletí již plným tempem probíhalo, a já jsem podlehl tradiční rekapitulaci svého života, i proto bylo téměř každé nové ráno depresivní. Pevně jsem doufal, že se něco musí stát, státní převrat, ozbrojená studentská demonstrace, tou zničující zbraní by byla nejlépe bojovně odhalená, též vpřed se deroucí ňadra Marianne, dokonalá stylizace slavného obrazu, který, sám též v revolučním nadšení, namaloval Eugène Delacroix, přenesená life na Hradčanské náměstí, zde bojovná kráska s bojem rozedraným tričkem a obnaženými ňadry krásné české studentky, s českou trikolórou v ruce, a za ní mnohatisícový zástup, již dávno nehraně rozlícených studentů, ne trapná posvícenská karikatura revoluce, ale revoluce skutečná, či aspoň výzva k ní, ta sametová byla hodně nepovedená. A dnes již dobře víme proč… A rok od roku bylo mé zklamání horší. Jako bych kaž­ dým novým ránem měl znovu pocit návratu z věčnosti, po prožitém pocitu ADE, After Death Experience; zatím jsem tomu dokázal zabránit intenzivní prací od prvního rozednění. Ale stále to byl boj o život. Den před tím magickým datem jsem se znovu, jakoby náhodou, začetl do vstupních řádek dnes již kultovní eseje El laberinto de la soledad. Autor Labyrintu samoty, Mexičan Octavio Paz, velký duch básnických předtuch, právem dostal v roce 1990 Novelovu cenu za literaturu. O bolestném hledání sama sebe v eseji o tom, co znamená být Mexičanem, píše tento logicky uvažující surrealista, že ono hledání [5]

vlastní identity „je především v samotě; jde o otevření nehmatatelné, průhledné stěny – té našeho vědomí – mezi světem a námi. Je pravda, že cítíme naše osamění téměř ihned, jakmile se narodíme, ale děti a dospělí mohou překonat svou samotu a zapomenout na ni ve hrách ne­ bo práci.“ Určitě by i on k tehdejším slovům další přidal, vždyť hledání sama sebe a vlastní seberealizace jsou věčné… Ale možná by již nedodal vůbec nic, ani ke slovům jiné své eseje The Other Mexico, že „…nejvyšší hodnotou není budoucnost, ale přítomnost. Budoucnost je klamavá doba, která nám vždy sděluje ještě ne, a tudíž nás odmítá. Budoucnost není dobou na lásku. Co člověk opravdu chce, to chce teď. Kdokoliv buduje dům pro budoucí štěstí, buduje vězení pro současnost…“ Znovu jsem si uvědomil krutost té pravdy vyjádřené jednou pravdivou větou, ať již v jakékoliv souvislosti… Podíval jsem se z okna svého bytu na bezútěšnou, téměř orwellovskou strukturu bloku domů, který se lidově nazýval Malý Berlín. Za války tam žili Němci. Bydlel jsem přímo naproti, v přepychovém elektrickém domě, ve kterém do války bydleli převážně bohatí židovští podnikatelé, některým z nich se podařilo ještě včas zmizet. Žil jsem zde již nesnesitelně dlouho, ulice, vždy přeplněná do posledního místečka parkujícími automobily, byla zoufale pustá, bylo ještě šero, jen jeden potácející se opilec se po osaměle melancholické noci vracel domů, myšlenka na skok z okna mě ale ani tehdy nenapadala. Na to byl život příliš omamný, stále ještě, a navíc bych se pak již nedověděl, jak to vše dopadne… Ještě jsem toho chtěl příliš mnoho znát. A dál sbírat vlastní pamětí barevné kompozice výtvarného umění a navštěvovat výstavy gigantů, když jsem sám výtvarné geny nezdědil. Dnes již jsem dávno přesvědčen, že moderní výtvarný umělec musí být všeobecně vzdělán, nejen výtvarně, ale musí být vyzrálý i lidsky, filozoficky a tudíž životně, [6]

a navíc musí být pokorný, to přece byla vždy základní vlastnost skutečných vzdělanců, vědců, filozofů i umělců, kteří vstoupili do historie. To be humble… I to je samo o sobě velké umění. A pak již pro skutečného umělce není podstatná konkrétní narativní forma an sich, jím prioritně zvolené vizuální dimenze světa do jeho vlastní výtvarné či literární artikulační roviny. Jde prioritně o jeho osobitě citlivé uchopení prostého faktu, že jakékoliv jablko je jedinečné a zvláštní v porovnání s ostatními jablky: tuto simplifikující ideu, často hraničící až s banalitou, jak prohlásil nikoliv výtvarný umělec, ale největší gigant moderní poezie dvacátého století, či spíše její avant-garde, Rainer Maria Rilke, zasvěcený milovník výtvarnosti, jistěže i literární, přesvědčený, že právě tuto skutečnost doprovází neočekávaná změna v atmosféře malby. Uvědomil jsem si v této souvislosti, zcela bezděky, stále ještě hledě na šeď ulic před sebou, jak pravdivá byla myšlenka, kterou pronesl Man Ray o svém oblíbeném výtvarném námětu – hrušce, že prý je to… jediné ovoce, mající skutečně osobnost. Neexistují dvě hrušky, které by chutnaly stejně. Vždy jsou různé… Spontánně se mi náhle vybavila v paměti i slova André Bretona, že nejde o to reprodukovat předmět, nýbrž jeho ctnosti v opravdu nejpůvodnějším smyslu toho slova… Jako by ke mně náhle znovu, vzdáleným echem celého století, doznívala i slova Rilka, narozeného v Praze jako já, o malbě a tím nepochybně i o jeho vlastní literární tvorbě, tehdy na počátku minulého století, v uměleckém vření tvůrčí severoněmecké komunity Worpswede, tam v jeho sevřené zahradě, o které ví vše… v jeho tiché, kvetoucí a rostoucí skutečnosti, kde je vše… řízeno jeho vlastní rukou a nic se tam nepřihodí, aby pro to mohl být postradatelný. Uvažoval jsem i o jím vysloveném axiomu tvůrčí posedlosti, že zásadní je vyjádřit uměním v jedné květině, v jedné větvi stromu, jedné bříze či jedné roztoužené dívce celé jaro a veškerou hojnost a nadbytek dnů a nocí…, tedy zobrazit v jediném předmětu jeho neopakovatelnou [7]

specifickou jedinečnost, ale i v něm, jistě i v literárním příběhu, současně i ono zobecnitelné. Místo abych se šel proběhnout do Stromovky, jako jsem to dělával celá léta, abych z těla vypotil i zoufalost té minulé doby, a nyní se navíc zbavil tísně z prázdnoty života stárnoucího romantika, hleděl jsem dál bezcílně líně z okna pohledem truchlícího solitéra, neschopen pohybu. Musel jsem se ovládnout, abych nezašel do jedné z hospod pro chvíli zapomnění a tím neznehodnotil celý následný den. Prostě od začátku den na nic. Pokud se nestane zázrak. Ani číst jsem neměl chuť. Ani můj milovaný Edison, vrchol Nezvalova poetismu, který mě již přes půl století věrně doprovázel, by mě dnes nenabil novou energií. Tušil jsem svými tajnými senzory, že se něco musí stát, jako již tolikrát v životě… Zázrak či náhoda, nepodléhající matematické pravděpodobnosti, kterou kdysi poprvé spočítal geniální Francouz Siméon Denis Poisson. Ten zázrak teď ale nepatřil do jeho kategorie shlukování náhod, šlo spíše o onen všemi smysly očekávaný a poté prožitý zázrak nepodléhající matematické zákonitosti předpovědi náhod, navíc těch opravdu pohádkově zázračných, či snad bez víry v tajemné transcendentno nikdy pochopitelných. A právě ona neuvěřitelná náhoda nastala, explicitně nespočitatelná, bez jakékoliv možnosti racionální před­ povědi, jen formou neviditelných vnitřních vibrací efemérně procítěného štěstí, které se stalo, alespoň na nepatrný okamžik, součástí mlčenlivého okamžiku prostého a především tak lidsky a láskyplně naplněného jsoucna… Slavný Francouz určitě nic netušil o existenci černé labutě, ale jeho teorie i tento fenomén vlastně již obsahovala. A rozhodně již tehdy platila slova, která formuloval v Černé labuti Nassim Nicholas Taleb, když si jednoho dne uvědomil, že může přenést svou černou labuť ze světa… obchodníků do světa poznání a vědy… a že v reálném životě jsou jisté vědecké výsledky často na nic vzhledem k podcenění následků vysoce nepravděpodobných událostí. [8]

A i já začal chápat, či spíše jsem chtěl pochopit, co z té myšlenky vyplývá… Uvědomil jsem si ale současně, že já osobně jsem tomu pochopení stále ještě velmi daleko, ale zas jsem se utvrdil v tom, že i má paměť si „nepamatujete událost samotnou, ale svou poslední vzpomínku na ni, a příběh se tak při každé další vzpomínce mění“, a že i tato skutečnost mi brání z přemíry vzpomínek na všechny vjemy mého života zešílet. Ať tak či onak, nyní jsem ten fenomén vysoké nepravděpodobnosti asi bez jakékoliv další souvislosti vytušil a sáhl intuitivně po mobilu, o nepatrný okamžik dříve, než by jeho bzukot přerušil depresivní ticho… Takový zázrak se mi nepřihodil poprvé, své telepatické vlastnosti jsem již dávno prokázal, projevily se ale jen v mimořádných okamžicích, které bohužel, či spíše díkybohu, nijak nešly předvídat ani autenticky dokumentovat, byl to ostatně i tento případ… Tak brzký telefonát jsem ostatně nemohl očekávat, pevnou linku jsem již dávno neměl a poslední dobou mi již téměř nikdo nevolal, tři mí nejlepší přátelé zemřeli, dva na zhoubné prokletí naší civilizace, ten třetí se neprobral z kómatu po operaci benigního nádoru mozku. Čtvrtý žije již téměř čtyřicet let v Paříži jako profesor konzervatoře a dalšího, kdysi zaníceného mladého architekta, změnil k nepoznání nový svět byznysu a učinil z něj štvance. Ostatní se chtěli spíše bavit a zapomínat, a nikoliv soustředěně naslouchat mým sentimentálním, často až uslzeným monologům o posvátnosti přátelství a hledání smyslu života v něm a četbě. Ale i tak nesnesitelná lehkost žití byla docela snesitelná, vážil jsem si svobody, možná ještě o trochu víc než druzí, kteří nevytušili mou nesdělitelnou touhu po ní, vždyť jsem na ni čekal čtyřicet let… „Jan si vzal dnes v noci život,“ oznámil mi její roztřesený hlas, ač já spíše očekával s předstihem blahopřání, [9]

na které právě ona nikdy nezapomněla, „neměla jsem sebemenší tušení, že má nějaké problémy… zanechal mi dopis na rozloučenou, ve kterém mi sdělil, že již nemá sílu dál žít. A pak poslední báseň, a rukopis ve velké obálce s prosbou, abych ti ho předala, že by rád, kdybys právě ty pomohl k jeho uveřejnění. Asi o nás tušil víc, než jsem si myslela… Našla jsem ho ráno v garáži, udušeného výfukovými plyny automobilu, motor stále ještě běžel,“ pak již se ozýval v éteru jen její vzlykot a pláč. Alena byla kdysi mimořádně krásná žena, počátkem sedmdesátých let, když jsme na touhu po svobodě programově zapomínali uvolněnými večírky a milenky na jednu noc přestali počítat, byla jejich ozdobou. Jezdili jsme spolu na zrenovovanou faru do Valče, kterou jí tehdy zakoupil Heribert Staub, její oficiální německý přítel, charismatický sochař z Kolína nad Rýnem, který studoval navíc filmovou fakultu FAMU v Praze, ve městě krásných žen, které ho vždy milovaly. Já zas byl zamilován do ní, jí jediné. Heriberta jsem poznal osobně až o víc než třicet let později, za zcela jiných okolností, v jeho sochařském ateliéru v Provence. Do Valče mě Alena brala s sebou vždy, když byl Heribert v Německu, to právě ona mě tam něžně a trpělivě učila milovat. Říkal jsem jí Giady pro její téměř absolutní podobu s Geraldine Chaplin, mou nejobdivovanější herečkou, a říkám jí tak dodnes, i když se již téměř nevídáme. A oslovovali ji pak v Praze snad všichni, které jsme společně znali, a později nejen ti… Praha je vlastně malé město. Projdete je pěšky z Vinohrad přes Nové a Staré Město, kolem Stavovského divadla a radnice Karlovou ulicí a dál po Karlově mostě až na Malou Stranu a na Hrad i s meditačními zastávkami za dvě hodiny. Tak jako Paříž od Montparnassu po Sacre Coeur, což trvá jen o půlden déle, pokud se zastavíte na oběd třeba v poetické Rue de Buci v Quartier Latin. A bylo to vlastně moc krásné období, navzdory tehdejší nesvobodě, protože omamná doba absolutního mládí je [ 10 ]

vždy nejomamnější, tehdy bez globalizačního šílenství, bez odlidštěných perils of cyberspace communication… „Přijď za mnou, budu na tebe čekat za hodinu v kavárně Kumbál v Heřmanově ulici…“ Ta milá kavárna byla vždy nekuřácká a já si tam často vyřizoval maily. Giady přišla téměř přesně a předala mi rukou psanou báseň, kterou našla v autě, v němž si Jan vzdal života, a román. Prý to bylo Janovo poslední, písemné přání, aby mi právě tento silný svazek na stroji psaných listů doručila. Pak jsme se šli projít jako kdysi do Stromovky. Povídala mi o synovi, nevím, jestli vůbec znal svého otce. Napadaly mě opět různé myšlenky. Giady Jana milovala nade vše. Jeden z těch, který nyní, v době bez hranic, mohl svobodně naprosto vše, o co má generace bojovala, ale zřejmě neunesl tíhu doby, jež technickou globalizací ničila své děti. Jan tu tíhu neustál, ať již byl konkrétní důvod jeho sebevraždy jakýkoliv. Pak jsme se rozloučili, slíbil jsem, že se pokusím splnit Janovo přání rukopis vydat a že se zas co nejdříve sejdeme. Ale ani jeden z nás tomu nevěřil. Přečetl jsem si okamžitě rukou evidentně po částech psanou, přerušovanou Janovu báseň o nenaplněné lásce, již navždy nedokončenou… Snad jen jeho matka Giady tušila, které Janě ji věnoval, ale nezeptal jsem se jí na to, právě jako jsem nikdy neměl odvahu k otázce, zda byl Jan Heribertovým synem. Ona sama mi nikdy nic nenaznačila. A jisté otázky zůstanou již navždy nevysloveny. Ale kvůli nenaplněné lásce si mytologičtí hrdinové život neberou, najdou si jinou, nejlépe se stejným jménem, vždyť přece každý z nás touží po lásce a každý o ni musí bojovat, ta vybojovaná je možná nejkrásnější, ale kdo ví, někdy není nad zázrak spontánnosti. Jan již asi bojovat nechtěl, možná nejen o lásku. Zůstal po něm rukopis románu a milostná báseň… [ 11 ]

„Drahá Jano / dál již nemohu jen mlčet / a nesmět vyzpívat svou touhu / nedokážu již jen šeptat, musím křičet, / již nesmím dál věřit náhodě či Bohu… / a bez práva dotyku Vaší krásy jen být, / pouhým tajným knězem Vašeho prvotního hříchu, / i já chci s Vámi hřešit a Vaši krásu nejen ve snu pít… / a pak blahem usnout vedle Vaší vůně, v nočním tichu… / Ta slova včera i dnes dál platí, / toužím po Vašich dotycích, Vašem vlhkém lůně, / a toužím Váš dech do svých úst bráti, / po Vašich vlhkých polibcích mé srdce v žalu stůně… / mou touhu teď jen smutné nebe něžně hýčká, / já chci víc: chci svými polibky zavírat Vám víčka… / Ach, drahá Bohyně krásy, Jano, / až úsměvně mi pošeptáte Ano, / a kdesi spolu prožijeme nové ráno, /a Vy skryjete svou hebkou nahotu a nejtajnější krásu, / závojem něžnosti mých doteků, a vzdechy svého hlasu, / pak něžně laskající mlčení ochrání nás přes lidskou závistí a asi, /nespatří Vás ani šaman hříšné krásy, / co každý večer mé sny tajně hostí, / pak i závist zmizí daleko ze světa lidské lhostejnosti. / Až pak spolu, Jano, prožijeme levitaci a beztížný let, / a jen nám dvěma bude patřit svět… / a Vy již nebudete svou krásu skrývat / před zlobou jiných nepřejících žen, /a vlhkost mých rtů Vás nepřestane hýčkat, /a já dál budu polibky zavírat Vám něžně víčka, / a pak hebce pít Vaši vlhkost z nártu, /a dál hladit svými rty Vaše tělo ještě výše, / až znovu zešílím z Vaší krásy, tiše, /až Vám budu slíbávat ranní rosu ze rtu… neutečte mi, prosím, všude Vás najdu, bez Vás nemohu dál… Již kdysi dávno jsem neměl odvahu, ještě studem jinošsky překotného vzrušení, / snědé bosonohé tanečnici s kérkou pavoučí, / hledící na mě též z jejího nártu, /slíbat, ještě bez skvostného prstenu jejích stahů, ani jejich tušení, / kapky své ukojené vlhké vášně ze rtu, / a již neměl odvahu pohledět jí při probuzení do očí… / Ach, Bohyně lásky Jano, dnes mi nejde jen o ranní, vlhký sen, / vždyť kdesi již ranní rozbřesk věští náš příští den, / a Vaše tajnosnubně tajusnubně mnohočetné ano, / a pak i příští, vzdechy zmámené ráno…“ [ 12 ]

Ta báseň, místy dost dětinská, mě ale náhle dojala svou naivní, či spíš nehranou upřímností tajné zpovědi, i klopýtáním rýmů, tak jako kdysi romantické francouzské velkofilmy, jejichž hrdinou byl Jean Marais. Ženy mu padaly do klína, ale on byl předmětem lásky jediného muže, který z něj udělal velkého herce, lásky vzájemné a téměř všenaplňující. Ale to jsem tehdy ještě nemohl ani v náznaku tušit… Pak jsem si v klidu, nejprve ze zvědavosti jen bleskově, prolistoval román Mys dobré (bez)naděje, napsaný ještě v minulém století. O pár dní později jsem se do něj začetl pečlivěji a všiml si letmo zmínky o Johnu Harem. S Janem jsem se potkal v průběhu posledních dvaceti let asi dvakrát či třikrát, zpravidla když jsem měl sraz s Giady. Domníval jsem se, že jsme se s Markétou v Africe setkali s Johnem Harem z Čechů jediní. O jeho vášni pro divoké dvouhrbé velbloudy jsem věděl již dříve z jeho knih a o jeho „jiné dimenzi“, tu oficiální dnes najdete i na webu, mi podrobně vyprávěl až úspěšný anglický spisovatel Robin Hare, jeho bratranec, v jehož domě v Riu jsem prožil v roce 2006 jeden ze svých neuvěřitelných životních příběhů. S Johnem jsem se předtím scházel v roce 1994 v Nairobi, dokonce jsme spolu několikrát hráli v Country Clubu luxusní čtvrti Muthaiga tenis. Urputně se mě snažil porazit, a já se musel hodně „snažit“, aby měl pocit, že má vítězství byla tvrdě vybojovaná, byl jsem tehdy v životní formě – zejména poté, co mi v Praze na Štvanici poradil legendární trenér Antonio Šulc, abych se o liftovaný bekhend raději již marně nepokoušel, hrál ho jen „čopem“ na jistotu a pokusil se z něj udělat úder útočný. A abych se smířil s tím, že forhend zůstane navždy mou silnější zbraní. Byl jsem navíc výrazně mladší než John, a tak jsem mu trochu nenápadně nahrával, předstíraje úsilí zvítězit a nesnaže se ho přitom nedůstojně uštvat… * * * [ 13 ]

Ať již to bylo jakkoliv, daleko víc než příběhy divokých dvouhrbých velbloudů mě tehdy v roce 1994 při našich debatách zajímalo zákulisí dosud nevyjasněného vstupu některých anglických agentů, resp. těch double, do scénáře druhé světové války. Jsem si téměř jist, že i John Hare byl se svým renomé součástí společenského tlaku, který přispěl koncem sedmdesátých let ke zveřejnění alespoň části dokumentů, pro veřejnost naprosto šokujících. Nejen o neblahé roli SIS za války, ač se tomuto tématu, tak krutě hořkému pro britský establishment, jehož zůstal Hare i v Keni nedílnou součástí, John nenápadně vyhýbal, ale z náznaků jsem přece jen mnohé vytušil. Mé tušení mi nikdy nepotvrdil. Jen mi nahlas a naprosto jednoznačně zopakoval, že tito „zrádci“ měli jen tři důvody podvést svou vlast: peníze, vydírání nebo pomstu. V případě již legendárních Burgesse, Macleana a nejslavnějšího z nich, Kima Philbyho, to byla vlastně dokonaná pomsta vlastnímu, často nenáviděnému establishmentu. John Neville Hare, v roce 1934 narozený britský badatel, spisovatel a ochránce přírody, se proslavil kampaní za ochranu divokých dvouhrbých velbloudů. Působil i na poušti Gobi, v Mongolsku a Číně… Již jako voják se začal zabývat ochranou přírody, když sloužil na severu koloniální Nigerie, nejprve přidělený k Royal West African Frontier Force a později v Colonial Service. V roce 2007 se mu podařilo v Keni poprvé kompletně dokumentovat, jak velbloudi obešli jezero Turkana, dříve Rudolfovo. Na severní špičce jezera šlo o dvacet dva velbloudů, kteří přeplavali prudký proud řeky Omo v Etiopii. Náhle jsem i já zatoužil se s Johnem, mezitím již víc než osmdesátiletým, znovu osobně setkat a popovídat si s ním, zejména poté, co mu byla v roce 2016 udělena Medaile přátelství mongolské vlády, což je nejvyšší ocenění, které v Mongolsku cizinec může získat. Ale to jsem zjistil až nyní z internetu, když jsem prolistoval důkladněji text, který mi byl předán za tak smut[ 14 ]

ných okolností. A spontánně, přesto však naprosto logicky, jsem se v náhlém pozitivním pohnutí mysli rozhodl, že se musím po těch nekonečných letech za Johnem do Keni co nejdříve vypravit. Předpokládal jsem, že žije nadále ve čtvrti Mutaiga v Nairobi, v domě Stables, kde jsem ho v roce 1994 navštěvoval… O pár dní později jsem se opětovně začetl do románu, o kterém jsem se stále domníval, že jeho autorem je Jan a já text časem zkoriguji a zkrátím a pokusím se ho vydat jako román z Janovy pozůstalosti. Pak jsem náhle ze svého snění prozřel, to když jsem si v magickém okamžiku kaleidoskopických vizí vlastního snu náhle uvědomil, že sním… To byl onen povznášející okamžik procitnutí. A pak již jsem byl náhle při plném vědomí a téměř v šoku jsem pochopil, že autorem jsem já sám a že jsem byl ve svém snu ponořen díky zděděnému textu do vlastní minulosti. Bylo to smutné, ale vlastně velmi objevné, a tudíž současně radostné zjištění. I to, že jsem již někdo jiný. Náhle mi bylo jakýmsi prozřením vše jasné. Kdysi jsem Janovi na dva týdny půjčil byt, přijela za ním jeho skrývaná láska, jeho matka Giady se o tom nesměla dozvědět, byla to její přítelkyně. Jenže jsem poté zjistil ztrátu rukopisu psaného bez kopie na psacím stroji po mé první africké cestě, záznamu mých tehdejších pocitů. Přičítal jsem tehdy ztrátu nepořádku a nenapadlo mě, že si ho mohl Jan „vypůjčit“, aniž by mě informoval. Až nyní jsem si vlastně uvědomil, že se mi od té doby asi záměrně vyhýbal a já tu skutečnost podvědomě přisoudil hektičnosti doby. Časem jsem na svůj juvenilní text včetně písemného ventilování zklamaných gest, ale i vzrušujícího, tehdy neopakovatelně absolutního nadšení z náhlé, neomezené svobody pohybu, pozapomněl. Tak trochu i na své mladické levičáctví, k tomu mě přivedlo studium a revoluční debaty studentů v Cáchách v roce 1967 a poté revoluční [ 15 ]

květen 1968 v Paříži, autentické nadšení studentských barikád a již tehdy globální evropské touhy měnit tento zkažený svět, a poté i nadšení z též osobně a naplno prožívaného Pražského jara i zoufalé truchlení v srpnu téhož roku v Praze, kdy se to vše změnilo v jeden hrůzný sen, to již jsem byl na rok v uniformě. To vše již vyprchalo a zahalilo se mlhou dalšího životního boje, ale nikoliv zapomnění. I mne životní zkušenost přesvědčila o tom, že pro ty opravdu chudé není nejlepší socialismus se všemi jeho často zdánlivými sociálními berličkami, ale že pro chudé zdravé lidi schopné práce i pro jejich pocit vlastní sebeúcty a zbavení se chudoby vlastním úsilím je lepší, aby nalezli práci ve funkčně prosperující, ale humánní ekonomice, než aby je finančně podporoval stát, jen zdánlivě sociální. Ale nesouhlasím s tvrzením připisovaným Winstonu Churchillovi, že „kdo v mládí není levičák, nemá srdce, a kdo v dospělosti není pravičák, nemá rozum“. Vlastně jsem již mezitím zapomněl i na Markétu, jejíhož neprominutelného provinění jsem byl svědkem, ale po delším pobytu v Keni jsem byl tehdy snad ještě ochoten se s ní usmířit, aniž bych jí kdy prozradil, co jsem rozostřeně, ale přesto autenticky viděl, ač jsem na ni po návratu zjistil i další morální, již netolerovatelné hanebnosti, i zdánlivou maličkost, že mé fotografie ze Seychel zveřejnila ještě před mým návratem pod svým jménem, což bylo pro mě tehdy eticky neomluvitelné. Pak již mé zásadní rozhodnutí bylo téměř definitivní a tím snadnější, a já se náhle uvolněně nadechl znovu nabyté svobody, a ona se pak záhy, možná z trucu, ač to nepochybně nikdy nepřizná, provdala za malíře lebek, jak je v Praze, kde se po návratu z newyorského exilu usídlil, též nazýván… Tento text byl dokončen v září 1997, po smrti mého otce. Znovu jsem se do něj náruživě začetl, a byl to překvapivě nový pohled do mého tehdejšího nitra čtenářem [ 16 ]

již odjinud. Jako by má tehdejší slova napsal někdo jiný. Nebýt nalezení rukopisu, nevznikl by na Lamu, prá­vě když Yony Waite, v roce 1994 v Keni již známá, v ro­ ce 2014 slavila v National Museum v Nairobi výstavou Into the Trees osmdesátiny, sonet Návrat na magický ostrov: Na ostrově Lamu, ve skrytu měsíčního stínu mešity, objevili jsme tajnými polibky svou vlastní katedrálu, naše doteky byly víc než jen tajemstvím svatého grálu, toužila něžně odhodit roušku muslimky i dětské sešity… Spatřil jsem ji ráno zahalenou na trhu, nakupuje mango, zahlédl jen oči a zatoužil po ňadru muslimky i jejím lůně, a tam, kde jako panna hrávala si, cítil jsem, že i ona stůně, touhou se mnou tančit, v její tajné kapli, neřestné tango… Na ostrově Lamu, tajemná měsíční noc již blížila se k ránu, líbal jsem její závoj i oči, odhalila bui-bui a rozpustila vlasy, a já náhle byl zas mlád a věnoval jí krůpěje své slasti v objetí… Přijel jsem po letech a již nenašel svůj sen a nesmyl svou hanu, dávnou tíži lži: ty stejné oči, já chtěl odčinit v mladém těle asi, pak spatřím portrét její mrtvé matky, její vzkaz? Či moje dojetí?

Po dvaceti letech jsem se tedy na ostrov Lamu musel vrátit, již v době mobilů a internetu (i tím jsem si uvědomil krutě neúprosný běh času), bylo to náhlé a spontánní, a ten niterný, slovy nesdělitelný pocit byl silnější než já. Yony Waite o mém příjezdu nemohla mít tušení a já zas nevěděl, jestli vůbec ještě žije, a již vůbec ne, zda ji na Lamu ještě najdu. Ale seděla stejným magickým zázrakem jako při našem seznámení v budoáru ve druhém patře svého paláce SUN, den předtím přiletěla jakoby náhodou z Nairobi, v jehož blízkosti též žije a má ateliér, byla o celé století starší a přivítala mě pateticky, jako by můj příjezd právě [ 17 ]

ten den očekávala: „…you saved my life, twenty years ago, I knew that you would come again… you are my angel, I was waiting for you…“ Jistěže při setkání po letech nechyběly slzy dojetí i radosti, patřilo k nim i vzpomínání na naše první setkání, ale to již zakázaně předbíhám, neschopen to zamčet, ačkoliv to s naším příběhem souvisí jen prožitou magií životních náhod. Nyní ale náhle neočekávaně zmizely jakoby zázrakem mé ranní chmury, zas jsem byl roztouženě naplněn mladistvou činorodostí, plánovaná literární zpověď o mém velkém životním selhání musí ještě počkat… Zejména nyní, kdy byly detekovány vesmírné gravitační vlny potvrzující Einsteinovu obecnou teorii relativity a kdy celý vědecký svět připravuje vytvoření propojené světové sítě teleskopů, synchronizovaně řízených na nanosekundu přesně z nejimpozantnějšího a nejdražšího z nich, nazvaného Alma a umístěného v chilské poušti Atacama. A za vhodných magických nocí se tak všechny ty teleskopy společně „podívají“ na tušenou černou díru v naší galaxii, vytvořený megateleskop zamíří na neviditelný bod v souhvězdí Střelce, a snímek vyhodnocený za pomocí tajuplných algoritmů nejvýkonnějšími počítači bude tisíckrát ostřejší, než jsou snímky z teleskopu Hubble umístěného ve vesmíru. A snad se pak definitivně potvrdí i existence dalšího tušeného objektu v naší Milky Way, černé díry, která bude stěží větší než naše slunce, ale zhruba čtyřmilionkrát těžší a hladovějící po pohlcení další vesmírné hmoty. A pak se možná jednoho dne teleskopy zaměří na další objekt nazvaný M87, eliptickou galaxii v souhvězdí Panny, objekt sice zhruba dva tisícekrát vzdálenější od Země než střed Mléčné dráhy, ale tamní předpokládaná černá díra, kterou cudně ukrývá, bude zřejmě ještě víc než tisíckrát hmotnější. Jsou v ní, alespoň dle vytušených vizí astrofyziků, pohlceny hmoty více než šesti miliard sluncí. A to vše bude možné jen proto, že Stephen William [ 18 ]

Hawking dokázal, že z Einsteinovy obecné teorie relativity vyplývá, že čas a prostor mají svůj počátek ve velkém třesku, a konec v černých dírách, takže je nutné sladit obecnou relativitu s kvantovou teorií, dalším průlomovým objevem fyziky 20. století. A zásadním důsledkem těchto jeho výzkumů je i objev, že černé díry by neměly být úplně černé, ale emitovat záření a případně se postupně i zmenšovat a nakonec zcela zmizet. Pokud je tedy skutečně správná domněnka, že vesmír nemá v pomyslném čase žádný okraj, znamenalo by to, že způsob, jakým vznikl, je zcela dán vědeckými zákony. Takže optimisticky musím trpělivě a pokorně počkat, jak snímek neviditelné černé díry dopadne. A již nepodléhat zoufalství, zda se ještě dočkám zázraku technologie a lidské fantazie… Následující řádky tedy napsal někdo jiný, při pozorném čtení jsem se s nimi dokázal ztotožnit jen zčásti, byl to již setkání někoho jiného s někým jiným, s kým se potkáte po velmi dlouhé době, ač jistou dobu byl vaším přítelem, a náhle stojíte proti sobě beze slov. Je absurdní, že k objevení pozapomenutého rukopisu vedla až Janova sebevražda. Dál jsem si o tom zakázal uvažovat. Zatím, nechtěl jsem se ztratit ve všech těch tajuplných souvislostech. Je pravda, že poté, co mi tehdy Jan vrátil klíče od bytu, jsme se již nikdy neviděli, až teď jsem si to uvědomil, ale i můj život již mezitím též galopoval jiným směrem, takže mi to ani nebylo nijak nápadné, a na ztracený rukopis jsem pak již časem opravdu pozapomněl. Historie zná i horší podezření. Slezský bard Petr Bez­ ruč se také nedostavil ke svému jmenování národním umělcem, protože dobře věděl, že není autorem Slezských písní, které ho proslavily, ale jen nenašel odvahu to sdělit. Ani titul odmítnout, a trápil se tím po zbytek života. A možná nejen tím, možná jako jediný svědek, ten vůbec poslední, věděl, jak autor té krásné poezie zemřel. * * * [ 19 ]

Já se ale k autorství následujících řádků bez ostychu přiznávám, a věnuji je i všem zesnulým, o kterých je v textu zmínka a osobně jsem je poznal. Patří již mezi ně i malíř Jean Miotte a legendární playboy Gunter Sachs, Jean mě ve svém ateliéru v Provence dokonce seznámil s Brigitte Bardot, svou celoživotní kamarádkou, kterou poznal již jako známý malíř kdysi v Saint Tropez tehdy ještě jako ženu Guntera Sachse. S tím jsem daleko později dlouho hovořil v Chappel Art Gallery v Kolíně nad Rýnem při výstavě Warholových fotografií z jeho sbírky. Jistěže tyto řádky věnuji i památce svého otce, příslušníka předválečné levice, tehdy národního sociality a blízkého přítele Milady Horákové, a ještě bližšího její půvabné sestry (již měli před sňatkem, který si Milada Horáková velmi přála), ale tehdy otec zázrakem potkal mou matku a vášnivě se do sebe zamilovali. A tak jsem vznikl a jsem zde, nečekaným zázrakem milostného splynutí, i já. Otec mi to rozechvěně sděloval v jemných náznacích již s finální pokorou dva dny před svou vytušenou smrtí, s tím, že mi chce ještě něco říci… Cítil, že mi musí pár detailů dodatečně vysvětlit. I já jsem ten jeho dluh, tajemství, které zůstalo jen mezi námi, vytušil. A bude mě dál mrzet, že jsem mu tehdy nepoložil další otázky, které mě napadaly již dřív, ale teď již jsem na ně neměl, při té pro mě dost nepříjemné debatě odvahu, nebo spíše již na ně nebyl čas. Otci bylo dvanáct, když Masarykovo Československo vzniklo, a jednadevadesát, když se tehdy ráno navždy neprobudil, ale zlo nové doby již nepochopil, vlastně nikdy ani mě a mé životní snahy: mnoho mi toho o něm v New Yorku v roce 1977 shovívavě dobásnil jeho dávný přítel Jiří Voskovec. Tehdy jsem tam mohl vyjet jen zásluhou absolutní garance přítele Ludvíka Kratochvíla, tehdy ředitele velkého stavebního impéria. Musel jsem mu ale přísahat, že se zpět do Prahy vrátím. I Jiří Voskovec, a setkání s ním [ 20 ]

dalo mému životu nový smysl, mi tehdy v New Yorku, i pouhou myšlenku na nenávrat právem své morální autority kategoricky zakázal… Ale nejen proto věnuji tento text, též in memoriam, i Ludvíku Kratochvílovi, nejvzácnějšímu příteli do nepohody, horolezci, který jen zázrakem, pokynem shůry, nezemřel v roce 1970 v Peru na Huascaránu, osudného 31. května 1970 zasypán se všemi při zemětřesení. Na poslední chvíli se musel vzdát expedice, které se účastnila tehdejší elita československého horolezectví, a odletěl jeho šťastný náhradník. Rok nato jsem se s ním seznámil. Ludvík zlo nové doby pochopil až příliš, bránil se mu, a vlastně nezištně bránil i mě před zlem takzvané totality. Bylo to ničím nenahraditelné přátelství, na které budu navždy vzpomínat se zamlženým pohledem. Ludvík, onen Krako z pařížských vzpomínek, tak ho nazývali všichni významní francouzští horolezci, a tudíž i jeho přítel Pierre Mazeaud. S tím mě Luděk seznámil 15. října 1988 při večeři v Paříži uspořádané na oslavu toho, že Pierre byl mezi prvními Francouzi, kteří v roce 1978 zdolali Mount Everest, i když ho o chvíli předstihl další Francouz a špičkový vrcholový lezec, syn ruských emigrantů z roku 1917, Jean Afanassieff. Toho jsem též tehdy poznal, při hodně uvolněné večeři v Marais, která následovala večer po slavnostním obědě v restauraci v nitru Eiffelovky. Tento oběd byl ale jen pro nejvyvolenější, mezi které Krako patřil, a byl v přímém televizním přenosu telemostem spojen s právě probíhající francouzskou expedicí na Mount Everest, the timing was perfect. Když jsem se večer ptal těch dvou slavných, kdo z nich byl tehdy opravdu první, ukázal Jean na Pierra, a ten mi spíše beze slov, úsměvným a současně obdivným gestem, potvrdil, že mu výrazně mladší Jean prvenství symbolicky jako staršímu věnoval. Špičkové horolezectví není běh na sto metrů, je i o chlapském pobratimství a často i vrcholném hrdinství, takže prvními byli tehdy [ 21 ]

oba, ač Pierre se, i proto, že byl rodilý Francouz, stal slavnějším… Jean Afanassieff tehdy seděl u stolu přímo proti mně. Ten usměvavý Adonis zemřel nikoliv při jednom z vrcholových výstupů, ale v pouhých jedenašedesáti letech na rakovinu slinivky, také jeden z těch věčně mladých, co zemřeli příliš brzy. Tehdy z dlouhovlasého playboye vyzařoval spontánní humor mládí, doprovázela ho ta nejkrásnější tmavovláska světa, v hedvábné, černé, poloprůhledné pánské košili, kterou měla volně přes džíny, a pod ní již nic, žádné dessous, prostě nic. A já se tehdy nemohl nasytit pohedu na její nahé tělo a volně se pod hedvábím pohupující nejkrásnější ňadra světa, ač jsem předstíral nezájem a snažil se na hraně svých verbálních možností být důstojným členem francouzského debatního klubu vyvolených, mezi které jsem na chvíli jakoby patřil, ale vzrušením se mi třásl hlas. Pierre Mazeaud mi tehdy s mírnou ironií, v rámci humoru ovládaného též jen vyvolenými, jehož součástí je i umění smát se sám sobě, vyprávěl o tématu své odborné práce vedoucí k doktorátu a promoci na Sorbonně. Týkala se práv žen v manželství ve starém Římě. Opravdu úsměvné téma, ale o tragédii na Mont Blancu tehdy ani v náznaku mluvit nechtěl. A nemluvil ani o šest let později, na podzim roku 1993, zhruba půl roku po nečekané smrti Ludvíka Kratochvíla. To jsem ho viděl v životě podruhé, krátce jsem ho navštívil v jeho poslanecké kanceláři v Assemblé Nationale v Paříži. Pozval mě na oběd do skvělé „kantýny“, a při vzpomínce na Ludvíka se tomuto drsňákovi a obdivovateli hor i ženských půvabů objevily slzy v očích. Ale možná se to mému též zamlženému pohledu jen tak jevilo, kdo ví… O dva dny později mě pak pozval na soukromou vzpomínkovou večeři. Zašli jsme do jeho oblíbené hospůdky Chez Marianne v uličce s nádherně dlouhým, poetickým názvem Rue des Hospitaliéres Saint-Gervais. Bavili jsme se o všem možném, později se k nám připojila i jeho [ 22 ]

tehdejší půvabná přítelkyně, ale o největší horolezecké tragédii svého života mluvit odmítl. Tedy spíš já jsem nenašel odvahu ho na toto téma oslovit, stejně již jsem všechny podrobnosti dávno znal od Lothara Brandlera. Tehdy v roce 1961 při náhlé, nečekané bouři přežili jen tři z nich. Cesta zpět dolů byla bohužel vražedná, a tak Walter Bonatti intuitivně rozhodl, že jediná cesta k záchraně vede přes vrchol Mont Blanku, tedy vzhůru, ač se to mohlo zdát absurdní. Tehdy přežili jen ti, kteří ho poslechli, tři nejstarší. Slavný Ital Walter Bonatti, další Ital Roberto Gallieni a jako jediný Francouz Pierre Mazeaud, tehdy ve dvaatřiceti nejstarší. Jeho čtyřem francouzským parťákům, výrazně mladším, se stal kvapný sestup do údolí osudným. Pohltila je lavina. Takže Pierra o trochu později proslavila poněkud cynická věta: Ce son les plus vieux qui résistent le mieux! Byla to tehdy velká tragedie a Pierre Mazeud se z ní dlouho vzpamatovával. V roce 2019 by se měl dožít devadesátky… Náš společný přítel Ludvík Krako zemřel také příliš brzy, v roce 1993, často si živě připomínám naše dlouhé debaty a těším se, bohužel jen jakoby, na tu příští. Naposledy jsem s ním mluvil, když jsme odlétali v únoru 1993 společně z Ruzyně. Já do Miami navštívit na Floridě v národním parku Everglades slavného fotografa přírody Clyda Butchera, on do Paříže, kde ho nechal Pierre Mazeaud vyšetřit na špičkovém tomografu. Nemohli jsme tušit, že je to naše poslední loučení. Francouzská lékařská kapacita nařídila okamžitou operaci benigního nádoru na mozku v Praze, kterou osobně provedl i ve Francii známý neurochirurg Ivo Fusek. Z pooperačního kómatu se ale Ludvík již neprobral, takže mi bohužel nikdy nestihl na rozloučenou sdělit svou poslední životní moudrost, musím na ni jednou přijít sám. I když ji již dávno tuším, asi to tak vše muselo být… Poslal [ 23 ]

jsem mu pohled z Key West. Tehdy se ještě pohledy přátelům posílaly. Dnes je nahradil internet. Můj pozdrav, na kterém byl dům Ernesta Hemingwaye, Ludvík dostal, vlastně krutě symbolicky, v den své klinické smrti, jak jsem zjistil po návratu z Ameriky od jeho ženy Aleny, malířky a keramičky, která se ale brzy nato zabila při autonehodě. Jejich vymodlený syn Daniel zůstal sám. A krátce nato se v autě zabil i Ivo Fusek. Smrt by měl náš nejvyšší pohanský šaman zakázat, natož smrt gigantů: ale smutná ta vzpomínka na mého otce ani na Ludvíka být nesmí, on ani Krako by o truchlení určitě nestáli. A jistěže patří tyto řádky i Giady, a trochu i jiným láskám, které jsem též zklamal. Možná jsem byl tehdy příliš mlád pro zásadní životní rozhodnutí a život bral jen jako hru. Má slova patří i Jí, bezejmenné, kterou chci po zvládnutí dalších úskalí, které mi překážejí při dlouhém pochodu po nevyzpytatelných, prašných životních cestách, učinit navždy šťastnou…

[ 24 ]

Jiří Kostelecký MYS DOBRÉ (BEZ)NADĚJE Obálku s použitím obrazu Jiřího Šorma navrhl David Dvořák Odpovědný redaktor Petr Lazar Technická redaktorka Halina Kaslová Počet stran 272 Vydala Euromedia Group, a. s., Nádražní 30, 150 00 Praha 5, v roce 2019 jako svou 10 561. publikaci Tisk TBB, a. s., Banská Bystrica Vydání první Naše knihy dodává na trh Euromedia – knižní distribuce, Nádražní 30, 150 00 Praha 5 Zelená linka: 800 103 203 Tel.: 296 536 111 Fax: 296 536 246 objednavky-vo@euromedia.cz Knihy lze zakoupit v internetových knihkupectvích www.booktook.cz a www.knizniklub.cz