Martin Rosocha
Pohádky o vzducholodích Ilustrace Patricie Císlerová
POHÁDKY O VZDUCHOLODÍCH Text © Martin Rosocha, 2019 Illustrations © Patricie Císlerová, 2019 ISBN 978-80-7617-548-8
Violce
O chlapci, který sletěl z višně Byla jednou jedna zahrada a v té zahradě rostla višeň, jistě přes sto let stará. V její koruně seděl malý kluk a pozoroval oblohu, aniž by tušil, že jeho pro změnu pozorují maminka s tatínkem. „Takhle tam sedí den co den, ale to ti povídám, jednou z toho neustálého vyhlížení a naklánění se spadne na zem a nabije si,“ šeptala ustaraně maminka. „Jen neměj strach, maminko, však on je to kluk šikovná, dá si pozor,“ uklidňoval ji tatínek, „a navíc − přece mu nezakážeme pozorovat balóny,“ dodal. Maminka se rozzlobila: „Ty vaše balóny! Abys věděl, jako malí kluci jste oba!“ Tatínek se usmál: „To tedy jsme. Ale podívej se, nejsou krásné?“ Na obloze pluly dvě nádherné montgolfiéry. „Jsou,“ zlobila se maminka již o trochu méně, „ale ty z toho stromu hned slez, nebo spadneš, kluku nezbedná!“ „Maminko, neboj, nespadnu, já totiž sletím, podívej!“ zavolal malý kluk a pomalu se snesl k zemi na balóncích, které měl připevněny k tělu. Oba rodiče vyděšeně vykřikli a hnali se k němu, jistě že ne proto, aby ho pochválili. Když ale viděli, jak je chlapec rozzářený a v pořádku, zastavili se. „Ty... ty jsi opravdu sletěl z višně,“ zašeptali a objali ho. „A víte co, maminko a tatínku?“ chrlil ze sebe nadšením kluk. „Já jednou jen tak nesletím, jednou si budu létat, kam se mi zachce!“ 6
„Ty jsi ale brepta, Ferdinande!“ smáli se rodiče, malý kluk se s nimi ale nesmál. „Kam jen si zamanu,“ pravil a dodal: „Jako že se Zeppelin jmenuju!“ Roku 1900, ve svých šedesáti dvou letech, ten malý kluk, hrabě Ferdinand von Zeppelin, svá slova naplnil.... 7
O skleslé vzducholodi Byla jednou jedna vzducholoď. Hezká, láskyplně postavená. Inženýři, kteří ji navrhovali, na nic nezapomněli. Když se ale toho slavnostního dne, kdy měla poprvé vzlétnout, pokusil kapitán zamířit k oblakům, vzducholoď začala sice ponejprv hezky stoupat, vzápětí však přes veškerou snahu posádky klesla opět k zemi. Na zemi se seběhli všichni zmínění inženýři, dali hlavy dohromady, radili se a radili, aby nakonec kapitánovi poradili, že si nevědí rady, prý ale ať zkusí ještě jednou vzlétnout. Kapitán tak učinil, aby se opakovalo přesně to, co se již jednou stalo; vzducholoď znovu skončila na zemi. Bezradní inženýři postávali kolem vzducholodi a kapitán lomil zoufale rukama, když se pojednou z davu lidí, kteří slavnostnímu vzlétnutí přihlíželi, vynořil starý dědeček a z plných plic zvolal: „Ona je jenom skleslá, skleslá, to já poznám!“ Všichni se na dědečka obrátili, jakže to s tou skleslostí myslí. „Ale to je přece jednoduché, když je někdo skleslý, nemůže létat,“ usmíval se dědeček. „Ale proč, proč je skleslá, my jsme na nic nezapomněli,“ naříkali inženýři. „Inu zapomněli,“ přerušil je stařeček, „zapomněli jste jí dát nějaké hezké jméno, dát vzducholodi jenom číslo nestačí. Vy ji zkrátka musíte nějak pojmenovat a pak přestane být skleslá, uvidíte.“ Inženýři se dívali na stařečka podezřívavě. „Nu a jaké jméno máme vzducholodi dát?“ „Pojmenujte ji Violka, to je krásné jméno,“ odvětil jim dědeček, vytáhl z kapsy fialovou pastelku a krasopisně napsal na bok vzdu9
cholodi její nové jméno. „Tak prosím, zkuste to ještě jednou,“ vyzval potom kapitána. A skutečně, vzducholoď začala pomalu stoupat, rychleji, a když byla až tam, kde ji dříve porážela skleslost, poskočila samou radostí do výšky. Inženýři začali tleskat, poté vzali stařečka mezi sebe a s obdivem mu děkovali. „Jo, jo, mít krásné jméno, to je tak povznášející!“ culil se na ně stařeček a mával přitom Violce na její první cestu do oblak.
12
O vzducholodi, co uměla najít darebáky „Tohle je naše Šerlýnka,“ představil detektiv N. členům svého týmu zbrusu novou vzducholoď a s úsměvem dodal: „Šerlýnka má dar najít darebáky. Ať už se ti ničemové skrývají sebelépe, naše Šerlýnka k nim neomylně zamíří, a my je můžeme zatknout. Ale víte co, pojďte si to vyzkoušet.“ Detektivové se samo sebou nenechali dvakrát pobízet, takže gondola byla rázem obsazená. Koho ale vypátrat jako prvního? Nastalo ticho, které po chvíli prorazilo jediné slovo: Krchlák! Nu ano, vždyť Krchlák byl ten nejprohnanější dareba, jenž mnoho let úspěšně unikal spravedlnosti. Koho jiného se vydat najít, když ne Krchláka! Detektivům zasvítily oči nedočkavostí, a když se Šerlýnka odlepila od svého kotviště, zatajil se jim vzrušením dech.
13
Vzducholoď nejdříve vystoupala do výšky, pak se na chvíli zastavila, jako kdyby si snad rozmýšlela nejkratší cestu, aby následně a docela neomylně zamířila tam, kde se Krchlák skrýval a kde právě přemítal nad dalším ze svých zločinů. Když se ovšem Šerlýnka objevila na obzoru, poznal Krchlák svým šestým smyslem, v jakém nebezpečí se nachází, okamžitě běžel ke svému letadlu a zmizel. „Jen si Krchláku leť, však nám neuletíš,“ pravil detektiv N. ostatním a s radostí zaznamenal, jak Šerlýnka pomalu mění směr a nabírá rychlost. Krchlák se v následujících měsících takto pokusil uprchnout ještě mnohokrát, vyzkoušel všechny možné lsti a triky, prchal na ta nejodlehlejší místa, vše bylo ovšem marné... Šerlýnka jej zkrátka vždy našla. Jednoho dne se tak, zničený a uzoufaný, o další úprk nepokusil a nechal se zatknout. „No, Krchláku, tak to bychom měli. Jen ty předchozí útěky sis mohl opravdu odpustit,“ usmíval se detektiv N. „Ale jak, jak jste mne jenom dokázali pokaždé najít?“ vzdychal zlomený a nechápající Krchlák. Když mu to detektiv N. pověděl, vytřeštil lump oči: „Co mi to tu vykládáte za pohádky! Co je tohle za báchorky? Tomu nevěřím!“ Detektiv N. se jenom pousmál: „To máš tak, Krchláku, občas se na pohádky zkrátka věřit vyplatí! A vy, hoši, nastupte si, letíme, další zločinci už čekají!“ dodal ještě ke svému týmu, který již nedočkavě čekal u Šerlýnky.
14
O vzducholodi, která porazila orkán Jestli se vzducholodě něčeho bojí, tak je to vítr. Každá z nich proto již od malička umí vyjmenovat Beaufortovu stupnici, jež slouží k odhadu rychlosti větru. A tak jako vzducholodě milují bezvětří a vánek, zpozorní při větříku a větru, tak se při vichru začínají obávat, aby se při vichřici bály docela, nemluvě o orkánu, u kterého se jejich konstrukce třesou strachy. „Nedá se nic dělat, dnes musíme zůstat v hangáru,“ slyšela tak jedna mladá vzducholoď od svých zkušených kolegyň, které napjatě naslouchaly venku řádícímu vichru. „Ale proč tady musíme trčet, proč, já bych ve vichru letěla ráda,“ odvážila se mladá vzducholoď špitnout. „Ať tě to ani nenapadne,“ pokáraly ji ihned ostatní vzducholodi, „je to hrozně nebezpečné, vichr by tě unesl bůhvíkam!“ Mladá vzducholoď naoko poslechla, v dalších dnech však začala potají studovat vichrologii a zanedlouho již znala všechna větrná tajemství. Jednoho dne se zvedl silný vichr, ve chvíli se změnil ve vichřici a ta v orkán. Kolem hangárů běsnil s největší silou, jako kdyby chtěl vzducholodím ukázat, jak je mocný. A právě v okamžiku, kdy vzducholodě v obavách ani nešpitly, vyletěla malá vzducholoď z hangáru ven a tradá, přímo tam, kde řádil orkán nejvíce. Orkán s ní smýkal, kroutil, točil a lomcoval, zuřivě řval a skučel, nic mu to ale nebylo platné. Malá vzducholoď dovedně překonávala všechny jeho nástrahy, a dokonce si u toho pobroukávala: „Foukej foukej orkánku, 17
shoď mi pěkně do džbánku jednu hrušku nebo dvě, přijdou k chuti mně, mně, mně.“ Orkán začal postupně ze samého vzteku ztrácet dech, slábnul a měnil se na vichr a vítr, až z něj nakonec zbyl jenom docela neškodný vánek. To bylo slávy, když se malá vzducholoď vrátila! Vzducholodě jásaly a smály se, a některé si dokonce umiňovaly, že až zase příště začne bouřit orkán, vyletí taky. A malá vzducholoď? Ta se jenom červenala a v duchu už přemýšlela, jak příště poletí porazit hurikán…
18
O vzducholodi, která vyletěla od zkoušek Každá vzducholoď, která se chystá na svůj první let, musí projít speciální zkouškou. Před zkušenými vzducholoděmi prokazuje své vzducholodní znalosti odpověďmi na tři otázky. Toho památného dne stála před takovou zkouškou také malá vzducholoď, která již od svého postavení udivovala všechny svou pamětí a porozuměním pro let. Zkoušející, které věděly, že by všechny jejich obvyklé dotazy bez problémů zodpověděla, proto na malou vzducholoď nachystaly malou léčku. „Tak vás tady vítáme,“ začaly se zkoušením vlídně, „prvně by nás zajímalo, zda byste věděla, co znamená tato věta: „Õhulaev, dirigible, léghajó, baloi gidatu, ilmalaiva, ndegeputo, kapal udara, barkong panghimpapawid, ersyip, Hikōsen, havaee pot.“ Malá vzducholoď si oddechla: „Takhle nám přece říkají všude možně ve světě, je to pořád jedno slovo, vzducholoď!“ V porotě to spokojené zaševelilo. „Velice správně, to bychom měly, teď ale pozor, druhá otázka již bude těžší: Co pohání vzducholodě ještě předtím, než vyletí poprvé?“ Malá vzducholoď zvesela odpověděla: „Tak to vím velice přesně. Fantazie!“ Porotkyně se rozzářily: „Výborně, znovu výborně. A nyní náš poslední dotaz, ten nejtěžší. Řádně si proto rozmyslete odpověď,“ vyzvaly zkoušející malou vzducholoď a zatvářily se u toho velice přísně. „Chtěla byste teď vyletět od zkoušek?“ 19