Originally published in English by HarperCollinsPublishers Ltd. under the title: The Ghost Tree © Barbara Erskine 2018 Translation © Eva Křístková, 2019 Translated under licence from HarperCollinsPublishers Ltd. Barbara Erskine asserts the moral right to be identified as the author of this work. ISBN 978-80-7617-564-8
Pro Thomase Owena a Alexandera Jamese Erskina, novou generaci
RODOKMEN ER
Henry David, 10. hrabě z Buchanu 1710 – 1767 Anne
1739–1804
Isabella
1741–1824
David
= (1) William (2) John
neprovdaná
Frances
1771–1859
Margaret
c.1772/3–1857
= Samuel (Sam)
6 dětí
bez dětí
Elizabeth 1774–1800
= David
(neprovdaná)
bez dětí
Mary Anne Catherine 4 generace Ruth + autorka
Davi
1741–1747
174
= Marg
zemřel jako dítě
bez leg potomk
David Montagu (Davy) c. 1776–1856
= Frances Cadwallader (Caddy) 5 dětí
M
c. 1
= Edwa
bez dět
MEN ERSKINŮ
ě z Buchanu = Agnes Steuart(ová) z. 1778
d
David Steuart
47
dítě
1742–1829
= Margaret
bez legitimních potomků
ntagu
) 856
Mary
c. 1784–1864 = Edward
Henry
(Harry) 1746–1817 = (1) Christian (2) Erskine
Thomas
(Tom) 1750–1823 = (1) Frances (Fanny) (2) Sarah
4 děti
Henry David 1786–1859
= Harriet
Erskine Agnes Hampden Alfred?
Thomas
1788–1864 = Henrietta
Esmé
1789–1817 = Eliza
der bez dětí
8 dětí
4 děti
3 děti
Tam, kde jsou prameny místy nekonzistentní, musela jsem se některých detailů dohadovat. B. E.
Prolog
Thomas Když zemřeme a vydáme se na další pouť, je nám souzeno zapomenout na předešlé životy, ale ty někdy přetrvávají na hraně vědomí a občas nás zvědavost druhých donutí se rozpomenout. Žádný člověk není ostrov, jak říká básník, a je celkem pochopitelné, že co se někteří snaží skrýt, tím se jiní naopak rádi chlubí. Zvlášť na jeden život si vzpomínám – na život, v němž se jako v kterémkoli jiném mísily stejným dílem radost a smutek, na život plný ctižádosti a slávy, ale i starostlivé péče o práva bližních, mužů i žen, a o nápravu křivd, jež utrpěli. Na život, který jsem si pokazil zčásti svou vlastní hloupostí a jehož stíny jsem nevědomky odkázal těm, kdo přišli po mně. Byli jsme velká rodina, milující a po generace prodchnutá křesťanskými zásadami, ale všude existují nějaká tajemství, po nichž může přičinlivý hledač pátrat. A také hrozby, jež jsem nezapříčinil a které vzešly z úmyslů jiných – dobrých i těch zlých. Moji předkové za mnou přicházeli s varováními. Slýchal jsem je, ale ne vždy jsem jim věnoval pozornost. Nyní si uvědomuji, jak hrozná musela být jejich muka, když mi bušili do svědomí a já jsem spěchal dál, aniž jsem jim naslouchal. Poučil jsem se, ale bylo to těžké a bylo to bolestné. 9
Není v mé moci udělat víc než varovat ty, kdo si zahrávají s minulostí. Mohu mluvit pouze k těm, kdo mi naslouchají. Bdím nad tebou, dítě mých dětí, ale nezaslechneš-li mé výstrahy nebo jich nebudeš dbát, nemohu učinit nic, abych tě ochránil…
10
1
1760 Malý chlapec rychle seběhl po točitém schodišti plném ozvěn, s námahou otevřel těžké dveře a vykoukl z nich ven. Vzdušný byt jeho rodiny v horním poschodí nájemního domu dosud prostupovalo denní světlo a do oken směřujících na jih proudily poslední paprsky zapadajícího slunce. Tady dole, u základů vysokých šedých budov, kde vládl stín, už byla skoro tma. Hoch za sebou opatrně zavřel a dal si obzvlášť záležet, aby klika tiše zapadla na místo a cvaknutí kovu o kov nedolehlo po kamenných schodech nahoru. Potom se rozběhl přes dvůr a zmizel v temném klenutém průjezdu, který ústil na High Street. Věděl, že má zakázáno chodit ven sám. Uvědomoval si, že na malého desetiletého chlapce číhá na rušných ulicích na každém kroku nebezpečí, ale bylo mu to jedno. Nudil se. Matka si myslela, že sedí nad knihami a učí se, otec byl zavřený ve své pracovně a bratři i sestry, všichni starší než on, si každý hleděli svého. Tady v ulicích Edinburghu vládl čilý ruch. Bylo to vzrušující. Hoch se rozhlédl oběma směry, na chviličku zaváhal a pak se rychle vnořil do davu a zamířil tam, kde byla vřava největší. Z nedaleké krčmy se ozývala hudba, všude kolem křičeli lidé a nade vším se nesl klapot koňských kopyt, 11
BARBARA ERSKINOVÁ
jenž se spolu s rachotem kol drkotajících po hrubé dlažbě úzké ulice rozléhal ozvěnou tříštící se o zdi domů. Chlapec se vydal vzhůru ke chrámu sv. Jiljí a k lákavým krámkům podél jeho severní zdi. Cestou se toužebně zadíval do obloukovité výkladní skříně pekařství, kde prodávali koláče, když vtom se pouhých pár kroků od něho strhla hádka a dva muže, kteří na sebe řvali, rychle obstoupil dav a začal na ně pokřikovat a hecovat je. Hádka byla čím dál plamennější, padlo i pár ran a potom jeden z mužů zničehonic vytáhl dýku. Thomas sotva postřehl, co se stalo, jen zaslechl, jak dav zalapal po dechu, když hrot dýky nalezl svůj cíl, a zahlédl, jak oba muži ustrnuli v jakémsi podivném okamžiku zděšení. Drsné poznámky okolostojících rychle umlkaly, až se rozhostilo hrobové ticho, v němž se menší z obou mužů pomalu sesul na kolena a vzápětí padl na tvář. Thomas si všiml, jak se zpod jeho vesty rozlévá po zemi temně rudá skvrna. Muž ležel na kamenné dlažbě, tvář staženou bolestí, poté se zachvěl předsmrtnou křečí a zůstal nehybně ležet. Dav se vmžiku rozplynul, jen Thomas tam stál a mlčky zíral na zhroucenou postavu. Vtom ho chytila za ruku jakási žena, která si všimla osamělého chlapečka, jak zaraženě postává uprostřed ulice, a táhla ho pryč. Thomas na zlomek okamžiku zaváhal, ale pak se vydal za ní, příliš otřesený, než aby se zmohl na odpor, avšak za chůze se ještě jednou otočil a pohlédl přes rameno na tělo ležící nehybně na zemi. Z nebe se mezitím spustil déšť. Kdosi zavolal městské strážníky. Hoch zaslechl pískot a rozzlobené výkřiky, ale bylo už pozdě. Vrah zmizel ve spleti uliček za kostelem. Vtom Thomas uviděl, jak stín mrtvého vstává a udiveně zírá na vlastní tělo. V jímavém gestu marného protestu pozvedl paže, vzhlédl a Thomas měl pocit, jako by ho hledal očima, jako by o něco prosil, jako by se mu omlouval. Potom se pomalu rozplynul. Thomas se zarazil a celý ten hrůzný výjev ještě chviličku pozoroval. Pak se prudce otočil, vytrhl se z mateřského sevření cizí ženy a rozběhl se zástupem lidí zpět do bezpečí Gray’s Close. Jakmile dorazil do důvěrně známého přítmí průjezdu, zanořil se do něj a v zoufalé snaze ponechat tu děsivou scénu za sebou rychle přeběhl po kluzkém, zmoklém dláždění dvora. Chtěl už být doma. Zacloumal klikou, strčil ramenem do těžkých dveří, otevřel a v neproniknutelné tmě u paty schodů se zastavil, aby popadl dech. Po tvářích mu kanuly slzy. Pak 12
STROM DUCHŮ
se rozběhl vzhůru po příkrém točitém schodišti a jeho drobné nožky dusaly po kamenných stupních dál a dál, výš a výš… Ruth Dunbarová se s leknutím probudila do tmy ložnice otcovského domu v Edinburghu a snažila se zadržet unikající sen. V duchu dosud cítila hrůzu malého chlapce pádícího po ulici a viděla, jaké drama se před ním právě odehrálo. V tom snu zvedla oči od těla ležícího na tmavém dláždění a po šedivých zdech domů a přes hlavy vzrušeného davu ozářeného pochodní, již držel v pozvednuté paži jeden z přítomných, zabloudila zrakem až k věži chrámu svatého Jiljí s prolamovanou střechou ve tvaru koruny, tak nepřehlédnutelnou na skalním masivu tyčícím se nad Edinburghem. Objala polštář, přitiskla ho k sobě a pomalu se uklidňovala. Oči se jí opět zavřely. Ráno si z toho snu nebude nic pamatovat. Vybaví se jí teprve mnohem později a bude ji pronásledovat.
13
2
Současnost „Ten dům asi prodáš, ne?“ Harriet Jervaseová se pohodlně uvelebila na pohovce a chvíli pozorně studovala Ruthinu tvář. V místnosti se rozhostilo takřka hmatatelné ticho, v němž byly jasně slyšet kroky rozléhající se chodbou a stoupající po schodech. Ruth si položila prst na rty, vstala, přešla po špičkách ke dveřím a otevřela. Zšeřelá chodba i schodiště zaklenuté vysokým stropem se světlíkem byly prázdné. Sáhla po vypínači. Strohá lampa s vybledlým stínítkem vrhala podivně chladné světlo, v němž se na každé podestě schodů tvořily stíny. Shora k ní dolehlo tiché klapnutí zavíraných dveří. Vrátila se do obývacího pokoje. „Z toho člověka mi naskakuje husí kůže,“ řekla a vrhla se opět do křesla. „Určitě zase šmíroval za dveřmi, tím jsem si jistá.“ „Proč mu neřekneš, aby se sbalil a šel?“ Harriet byla Ruthinou nejstarší přítelkyní. Chodily spolu do školy a od té doby se přátelily. Pro Ruth, jediné dítě starších rodičů, byla Harriet něco jako sestra. Bylo vcelku jasné, že na pohřeb Ruthina otce do Edinburghu určitě přijede. „Nemůžu ho jen tak vyhodit. Byl na tátu tak hodný.“ 14
STROM DUCHŮ
Přítomnost Timothyho Bradforda v domě byla pro ni po příjezdu do Edinburghu nemilým překvapením. Ukázalo se totiž, že tam už nějakou dobu bydlí a chová se tam jako doma. „Zeptala ses ho, co má v plánu?“ Ruth zavrtěla hlavou. „Ještě je moc brzy.“ „Ne, není,“ prohlásila Harriet rázně. „Očividně neodejde, dokud mu něco neřekneš.“ Tázavě se na Ruth zadívala. „Určitě máš pocit, že jsi sem měla přijet dřív, už když otec onemocněl, ale upřímně řečeno, Ruth, on ti vůbec neřekl, že má nějaký zdravotní problém. Přijela jsi, hned jak ses to dozvěděla. A jestli Timothymu nevadilo se o něj starat, je to jen jeho věc. Tvůj otec mu na základě vlastního rozhodnutí několik měsíců poskytoval byt a stravu, ale s tím je teď konec. Ať se rozhodneš udělat s domem cokoli, stejně bude muset jít.“ „Máš pravdu,“ souhlasila Ruth sklesle. „Chceš, abych mu to řekla?“ „Ne!“ zděsila se Ruth. „Jistěže ne.“ Zhluboka se nadechla. „Udělám to hned zítra, až odjedeš.“ Často si uvědomovala, jak je jí nepříjemný Harrietin sebevědomý úsudek, že ona je z nich dvou ta schopnější a energičtější, ale poslední dobou se nevídaly tak často, aby něco tak triviálního vnímala jako problém. „Co vlastně chceš dělat, až se ho zbavíš?“ Ač si byly tak blízké, stávalo se, že se někdy i delší čas neviděly, zvlášť poté, co se Harriet odstěhovala z Londýna na jihozápad. Teď na svou přítelkyni láskyplně pohlédla. Ruth měla velké šedé oči, které byly jejím nejnápadnějším rysem – když byla ještě dítě, bývaly obvykle tím prvním, čeho si na ní někdo všiml. Naopak vlasy měla celkem obyčejné, plavě hnědé, a na jejich úpravu si nikdy moc nepotrpěla. V poměrně mladém věku se jí na skráních začaly objevovat šediny. Nevadilo jí to tehdy a nevadilo jí to ani teď. Harriet měla odjakživa zvláštní sklon Ruth ochraňovat. Ruth patřila k tomu druhu lidí, kteří se zdají příliš zranitelní, než aby dokázali žít v normálním světě, což byl ovšem holý nesmysl. Když na to došlo, dovedla být Ruth pevná jako skála. „Ještě jsem o tom nepřemýšlela. Nijak zvlášť mě nemrzí, že jsem přestala učit. Stejně jsem to dělala už moc dlouho a byla jsem vyhořelá. Když jsem zjistila, že je otec nemocný, právě jsem si začínala užívat svobody – pocitu, že jsem paní svého osudu. A hned mi blesklo hlavou, že s tou svobodou je zase konec, že se sem budu muset nastálo přestěhovat a starat se o něj,“ povzdechla si smutně Ruth. „Pronajala 15
BARBARA ERSKINOVÁ
jsem proto svůj londýnský byt a odjela co nejrychleji do Edinburghu, ale to jsem ještě netušila, jak málo času otci zbývá.“ „A co manžel?“ Harriet se nikdy nesnížila k tomu, aby Richarda nazvala jménem. Ruth se v duchu zasmála. „Můj ex je v pohodě. Viděla jsi ho přece na pohřbu, ne? Dohodli jsme se, že si půjdeme každý svou cestou. Čas od času spolu mluvíme. Jsme přátelé.“ Na chvíli se rozhostilo ticho, které jako by překlenulo všechno, co se od jejich posledních setkání událo: Ruthinu touhu po dítěti i smutné zjištění, že Richard se zřejmě otcem nikdy nestane, neúspěšné pokusy o umělé oplodnění, rozhodnutí vzdát se dalších snah i pocit prázdnoty a zbytečnosti, který následoval. Harriet si nejistě odkašlala. „Takže jsi teď vážně úplně volná?“ „Předpokládám, že ano.“ „S pronajatým londýnským bytem a s domem v Edinburghu místo něj?“ „Jo.“ „A nějaký fešný borec na obzoru?“ „To ne.“ „Timothy ne?“ „Ten rozhodně ne!“ „Co jsi vlastně dělala těch posledních pár měsíců, než jsi sem přijela? Nepracovala jsi, ale něco jsi dělat musela.“ „Užívala jsem si svého podílu z prodeje Richardova a mého domu. Koupila jsem si za něj byt a ještě mi zbyly nějaké drobné, takže jsem konečně mohla seknout s učením a zamyslet se nad tím, co opravdu chci udělat se zbytkem života. Místo opravování testů jsem četla knihy, které jsem vždycky chtěla číst, prozkoumávala svět, odpočívala a poprvé od dětství jsem se zase věnovala svým koníčkům!“ „Sbírání známek?“ zeptala se Harriet lehce ironickým tónem, ale v očích jí vesele zasvitlo. Ruth se rozesmála. „Jestli to chceš vědět, začala jsem studovat svůj rodokmen. Přesněji řečeno rodokmen mé matky.“ „Panebože, Ruth! Myslela jsem, že postoj tvého otce k předkům tvé matky ti něco takového jednou provždy vyhnal z hlavy.“ Ruth se ušklíbla. „Právě naopak. Odjakživa jsem měla v úmyslu, že se do toho jednou pustím, i kdyby jen proto, abych mu ukázala, že je mi úplně fuk, jak je nesnášel. Navíc chci najít někoho z rodiny, z mé 16
STROM DUCHŮ
rodiny. Otec byl můj poslední žijící příbuzný.“ Nadlouho zavládlo ticho. „Tak, a dost,“ změnila zničehonic téma hovoru. „Mluvme raději o tobě. Ještě jsi mi neřekla, co teď vlastně děláš.“ „Pořád píšu.“ Harriet se předklonila. Krátké zrzavé vlasy jí rámovaly tvář, jež náhle ožila vzrušením. Na okamžik zaváhala, ale pak pokračovala. „Začínám psát knihu o stěžejní roli žen za druhé světové války. Žen, které dokázaly prolomit kódy, pracovaly pro SOE – zvláštní sekci MI6, která zaměstnávala speciálně vyškolené lidí, co pak za mořem prováděli špionáž a sabotáže –, pilotky a tak podobně, přičemž v každém ze zmiňovaných oborů vyprávím příběh jedné ženy. Když už jsem se vypravila sem do Skotska, domluvila jsem se s přáteli v Severním Berwicku, že se za nimi zajedu podívat a nějakou chvíli u nich pobudu. Jsou to Liz a Pete Flemingovi a Liz přišla na to, že její babička za války taky pracovala pro SOE. Shodili ji padákem za nepřátelskými liniemi a ona tajně operovala kousek od Paříže. Dovedeš si představit, jak musela být statečná? Tak o ní píšu kapitolu.“ V očích jí jiskřilo. „A další z mých postav je žena jménem Dion Fortune, která bydlela v Glastonbury.“ I Harriet obývala domek v tomhle pověstně excentrickém sommersetském městě. Právě tam také napsala několik úspěšných biografií. „Dion byla okultistka. Žila na úpatí Toru a pořádala tam seance a společné meditace. Za války, a tohle je naprosto fascinující, vedla své stoupence k tomu, aby bojovali proti Hitlerovi pomocí magických energií a imaginárních vojsk artušovských rytířů. Věděla jsi, že se Hitler zajímal o okultismus?“ „Myslím, že jsem o tom slyšela. Ano.“ Ruth to, zdá se, pobavilo. „O Dion dnes ví poměrně málo lidí, což je typické. Existuje spousta neznámých hrdinek, ale tahle je z nich nejpodivnější.“ „Magie, to by bylo něco pro moji matku,“ pronesla Ruth zasněně. „Milovala Glastonbury. Chodívala tam do krámků s křišťály a kupovala si vůně a krásné kameny. Nosila je pak v kabelce, pro klid duše. Taky meditovala. Otce její zájem o tyhle věci rozčiloval. Dobře si vzpomínám, jak se jednou pohádali, když ji přistihl, jak se těmi kameny probírá. Dlouho si stála za svým, ale on se vztekal jako malé dítě, když mu oponovala. Pokud vím, nakonec se všeho vzdala.“ Při té vzpomínce se lehce zachmuřila. „Pro něj byly modlitba a meditace přinejlepším zbytečnost a přinejhorším hloupá pověrčivost.“ Rozumově dovedla pochopit, proč otec tak nesnášel náboženství nebo hnutí New Age – další objekt své nevraživosti –, které považoval 17
BARBARA ERSKINOVÁ
za módní výstřelek a pohrdal jím stejně jako lidmi, kteří se k němu hlásili. Nikdy mu však nedokázala odpustit, jak svou nelibost vůči obojímu dával najevo své vlastní ženě. Ruth během dospívání neprojevovala sebemenší zájem o historii a náboženství, k čemuž ji možná intuitivně vedl pud sebezáchovy. Z domova odešla hned po střední škole – napřed na Cambridge, kde studovala anglickou literaturu a poté pedagogiku, a posléze vystřídala několik škol, kde učila angličtinu. Dokonce si i vzala profesora angličtiny. S Richardem společně čelili všem zkouškám i nástrahám, jež jim osud stavěl do cesty, ale když zhasla všechna naděje na rodinu, něco se z jejich vztahu vytratilo. Začali se od sebe vzdalovat a krátce po desátém výročí svatby se Ruth vzbouřila a ukončila současně manželství i kariéru učitelky. „Vím, že existovalo hodně věcí, které tvůj otec neměl na tvé matce rád,“ pronesla Harriet opatrně. „Už tenkrát, když jsme ještě chodily do školy. Pamatuju si, jak jsi mi jednou vyprávěla o jejích urozených předcích.“ „Právě ty otec nesnášel ze všeho nejvíc. Chudák mamka. Nevím, proč si ji vůbec bral. Faktem je, že dokud ho poslouchala, byli spolu šťastní.“ Ruth se na chvíli odmlčela. „Mám takový dojem, že si vůbec neuvědomoval, jak skvělé osobnosti mezi svými předky měla, ale jakmile to zjistil, rázem vyvřely na povrch všechny jeho levičácké předsudky. Její rodinné historie mu připadaly trapné. Asi se bál, že by mu zničilo pověst, kdyby se jeho marxističtí kolegové dozvěděli, koho si to vlastně vzal.“ Harriet se usmála. „Ona ale žádný titul neměla, nebo měla?“ „Panebože, ne! Všichni ti předkové žili před stovkami let. Dělily ji od nich celé generace. Když se narodila, byla už modrá krev v jejích žilách hodně rozředěná. Já sama už snad ani žádnou nemám! Rozhodně ne víc než pár vyčpělých genů.“ Ruth se rozesmála. „Víš, že jeden z mých pra- pra- pra- pra- pradědečků,“ počítala na prstech, „chlapík jménem Thomas Erskine, byl v osmnáctém století Lordem kancléřem? Připadalo mi to vždycky neuvěřitelně fantastické, takové až pohádkové – co je?“ Harriet se z hrdla vydral přidušený výkřik. „Lord Erskine byl jedním Dioniných duchovních vůdců!“ „Cože?“ 18
STROM DUCHŮ
„Asi tomu nebudeš věřit, co? To je ale náhoda!“ Harriet si vzrušeně zamnula ruce. „Věděla jsem, že na to jméno dříve nebo později narazím, ale úplně jsem zapomněla, že právě ty jsi mi o něm vyprávěla jako první. Jeden můj soused mi nedávno půjčil knížku o Dion, abych měla ve vlaku co číst a případně zaplnila některé mezery v mé další kapitole, a tam jsem o něm našla zmínku! V souvislosti s těmi seancemi, o kterých jsem ti povídala. V počátcích Dioniny okultní kariéry ji přicházely vzdělávat v ezoterickém umění různé slavné osobnosti z dávné minulosti jako třeba Konfucius. A jednou z těch osobností byl i lord E., jak mu říkala.“ Ruth na ni pobaveně hleděla. „Proč? A jak?“ „Nemám tušení. Vlastně bys mi to mohla povědět ty, až dovršíš to svoje bádání o rodinných kořenech. Až budu odjíždět, nechám ti tady tu knížku a můžeš si o tom přečíst sama. Abych pravdu řekla, připadá mi to místy maličko přitažené za vlasy a někdy i dost nepochopitelné, ale já prostě všechny tyhle mystické věci miluju! Myslím, že bych ani nemohla žít v Glastonbury, kdybych o nich aspoň něco nevěděla. Mám přátele, kteří jsou v tom dost hluboce ponoření. Zmínila se ti někdy matka o tom, že ten tvůj předek měl nadpřirozené schopnosti?“ „Ne.“ Ruth nevěřícně zírala na svou přítelkyni. „Když jsem trochu povyrostla a byla už dost stará, abych věděla, co je to diskrétnost, a uvědomovala si, jak nesnášenlivý dovede otec být a že bych měla umět spolehlivě mlčet, matka mi všechny ty příběhy vyprávěla a já jsem je strašně ráda poslouchala. Bylo v nich všechno, co náš život doma postrádal. Byly romantické, exotické, a navíc součást skutečné historie. Nic duchařského v nich ale nebylo.“ Shovívavě se na Harriet usmála. „Nejvíc se mi na nich líbilo, že všichni ti lidé měli velké rodiny a na rozdíl od taťky byli pyšní na svůj původ. Odtud tedy ten můj nový koníček. Chci se o nich něco dozvědět. Proto jsem tak ráda, že jsem tady v Edinburghu, protože právě tady celý ten příběh začal.“ „A nebojíš se, že tě bude strašit otcův duch, když se do toho pustíš?“ Harriet na ni tázavě pohlédla. „Pokud přijde,“ opáčila Ruth odhodlaně, „budu nemilosrdná. Dělám to pro mamku stejně jako pro sebe. Jí by se to určitě moc líbilo.“
19
3
Ruth a Timothy seděli u kuchyňského stolu a ona se v jedné chvíli přistihla, že vůbec poprvé se zájmem studuje jeho tvář. Měl bledou, trudovitou pleť a vlasy barvy myší srsti. Dokud stáli, byl přibližně stejně vysoký jako ona, ale rychle se svezl na židli, pohodlně se opřel a vrhl po ní ostražitý pohled. Zjevně mu nebylo příjemné, když zaklepala na dveře jeho pokoje a pozvala ho dolů do kuchyně. Jen o pár hodin dřív vyprovodila Harriet na nádraží ve Waverley a odtud se tichou, úpravnou čtvrtí Morningside v jihozápadní části města pomalu vracela k otcovskému domu. Chvílemi se zvedl čerstvý podzimní vítr a zadul jí do vlasů. Přešla Meadows, zelený pás ležící mezi centrem a ulicí, kde stál její dům. Ze stromů se s každým poryvem větru snášely chuchvalce listí. Když se blížila k číslu 26, zpomalila. Netoužila setkat se opět s Timothym, ale pokud byl doma, nastal ten pravý okamžik si s ním promluvit. „Chtěla jsem vám poděkovat, že jste se o otce tak staral,“ začala. „To od vás bylo opravdu hezké. Mrzí mě, že trvalo tak dlouho, než jsem zjistila, že je na tom tak špatně.“ Odmlčela se v naději, že si Timothy uvědomí, že podnět ke schůzce měl vzejít spíš od něho, ale on její poznámku přešel bez povšimnutí a jen ji přimhouřenýma očima pozoroval. „Kdy se vracíte do Londýna?“ zeptal se. 20
STROM DUCHŮ
Jeho otázka ji dokonale zaskočila. Na to se přece měla zeptat ona. „Zůstávám tady,“ odpověděla po chvilkovém zaváhání. „Musím zařídit spoustu věcí. A chtěla jsem vás požádat, jestli byste mi neprozradil, kdy se chystáte odejít vy.“ V jeho očích zahlédla záblesk čehosi nedefinovatelného. Vzteku? Šoku? Ponížení? Nevěděla jistě, co to bylo, ale okamžitě to skryl a jeho pohled opět nabyl dřívějšího úlisně zdvořilého výrazu. „Neměl jsem v plánu nikam odcházet, Ruth. Váš otec mi jasně řekl, že dokud tu budu chtít zůstat, je tohle můj domov. Řekl mi taky, že jsem syn, kterého vždycky chtěl.“ Nakonec velmi neochotně souhlasil, že se ve čtvrtek odstěhuje. Nevraživým tónem, jakým to řekl, když mu pohrozila, že se obrátí na otcova advokáta, jako by naznačoval, že je jen otázkou času, kdy se sem zase vrátí. Jako host se v posledních dnech choval příkladně. Byl čistotný, spořádaný a tichý. Skoro o něm nevěděla. V kuchyni ani na schodech se s ním nikdy nepotkala. Vůbec by nevěděla, že je ještě v domě, kdyby občas nezaslechla, jak si večer u sebe nahoře tiše pouští rádio. Otec mu dal do užívání dva podkrovní pokojíky a koupelnu pro hosty, do které se vcházelo z podesty v mezipatře. Jednou nebo dvakrát, když věděla, že není doma, vyšla po špičkách nahoru a zkusila, zda nepůjdou otevřít dveře. Oboje byly zamčené. V den daný jejím ultimátem se vystěhoval. Byla zrovna nakoupit. Když po návratu otevřela a vešla do chodby, dům jako by byl nějaký jiný, prázdný. Okamžitě věděla, že odešel. Položila tašku na zem, chvíli stála pod schody a dívala se nahoru. Vzápětí si všimla obálky ležící na stoličce. Našla v ní pohlednici – fotografii pomníku Waltera Scotta v dešti – a klíče. Děkuji vám za vaše krátké pohostinství. Omlouvám se, že jsem se zdržel déle, než vám bylo milé. Vrátím se, až zase odjedete do Londýna. Tim To bylo vše. Žádná adresa, kam odešel, nic. „Neřekla bych, že se budu někam vracet!“ Uvědomila si, ta slova pronesla nahlas. Rozběhla se nahoru a brala schody po dvou. Oboje dveře v podkroví byly otevřené. V těch prvních zaváhala, a teprve pak vešla. Rozhlédla se. Timothy nechal otevřené okno a v místnosti byla zima. 21
BARBARA ERSKINOVÁ
Bylo tu však dokonale uklizeno, postel svlečená, nábytek pečlivě vyrovnaný. Dveře skříně byly lehce pootevřené. Nakoukla dovnitř a uviděla pouze sadu prázdných ramínek, nic víc. Druhá místnost, z jejíchž oken byl výhled na úzký pruh terasovitých zahrádek za domy, lemujícími dlouhou ulici, byla velikostí i rozvržením stejná jako ta první, jen s tím rozdílem, že postel tu byla přistrčená ke stěně a sloužila jako pohovka. Na stole ležel tác s čistě umytými šálky a podšálky, rychlovarná konvice, několik talířů a souprava nožů, vidliček a lžic. Celou jednu stranu pokoje zabírala vestavná skříň. Všechny její dveře byly zavřené, ale Ruth si všimla, že je v nedávné době musel někdo násilím vypáčit, protože dřevo kolem klíčových dírek bylo čerstvě poškozené a plné třísek. Srdce se jí sevřelo. Otevřela první a uviděla, že skříň je plná různých škatulí a kufrů, krabic na klobouky i všelijakých šanonů ledabyle naházených přes sebe. S pocitem rostoucího zoufalství otevřela vedlejší dveře. I tahle skříň byla plná krabic a papírů. Zdálo se, že nedotčená zůstala jen jediná skříň. Byla v ní tyč na ramínka a na nich viselo asi půl tuctu matčiných oděvů, několikery kalhoty, které si nechávala šít a jež milovala, a kožich lehce prožraný od molů. Bylo to vůbec poprvé od otcovy smrti, co se rozplakala. Seděla na improvizované pohovce a zoufale vzlykala. Tohle všechno byly matčiny věci. Poznávala je – dopisy a archy papíru popsané jejím výrazně skloněným rukopisem. Pamatovala se i na starou kabelku, která ležela na jedné z krabic, na malý kufřík s líčidly, matčiny kartáče na vlasy, na její vybledlý hedvábný koupací plášť, šály i klobouky. Nacpal je sem takhle lajdácky otec, anebo ty skříně někdo násilím otevřel a přehraboval se v nich? Musel to být Timothy, kdo tak nešetrně narušil matčino soukromí. Kdo jiný by to udělal? Otec byl úzkostlivě pořádný člověk. Pokud si matčiny věci nechal, měl by je vzorně srovnané. Ruth vstala a nešťastně po nich přejela prsty. Teď, když už bylo příliš pozdě si s ním o tom promluvit, kladla si otázku, zda právě tohle má být obrazem jeho lásky k matce a žalu nad její smrtí? Terorizoval ji, hádal se s ní, zpochybňoval všechno, co z ní dělalo osobnost, jakou byla, a ona z toho byla hluboce nešťastná. A přece si všechny tyhle vzpomínky na ni ponechal. O to hůř Ruth nesla, že se Timothy v těch skříních hrabal a jejich obsah potom bez 22
STROM DUCHŮ
ladu a skladu naházel dovnitř, aby nebil do očí. A ani se neobtěžoval stopy svého plenění zahladit. Proč jen nepřijela do Skotska dřív? Nikdy se nedokázala smířit s tím, jak otec s matkou jednal, a když zemřela, přestala se s ním úplně stýkat. Přijela teprve v posledních týdnech jeho života, kdy už byl příliš nemocný, než aby s ní mohl mluvit. To jeho sousedka Sally Laidlawová našla její telefonní číslo a zavolala jí do Londýna. Timothy neudělal nic, aby ji kontaktoval, a zdálo se, že ho upřímně překvapilo, že vůbec existuje. Bydlel v domě několik měsíců a otec se mu zřejmě ani jednou nezmínil, že má v Londýně dceru – či alespoň to Timothy tvrdil. Najednou cítila, že tam nemůže být ani o chvilku déle. Seběhla po schodech dolů a zamířila do obývacího pokoje. Po tvářích jí stékaly slzy. Nerozsvítila si a jen tak tam seděla, dokud obloha venku nepotemněla a uvnitř za těžkými závěsy nezavládla tma. Teprve mnohem později, až když usínala, ji napadlo, jestli Timothy něco neukradl. Když se do domu nastěhovala, zabrala si pro sebe pokoj v patře hned vedle toho otcova, zatímco v pokojíku o dveře dál bydlela těch pár dnů kolem pohřbu Harriet. V posledních týdnech otcova života tam před ní spávala pečovatelka, ale místnost jako by stále vyplňovala Harrietina živá přítomnost. Svědčila o tom vůně různých vodiček a krémů, jež používala. „Ty nejlepší v Glastonbury,“ zažertovala, když si před odjezdem balila. „Všechny jsou bylinné a všechny mi mají zaručeně dodat zářivou pleť a duchovní vhled, případně obojí. Na, vezmi si je.“ A vrazila několik lahviček Ruth do rukou. „Potřebuješ je víc než já. Projasní ti auru. Já si vždycky můžu koupit jiné. A tady je ta kniha, co jsem ti o ní říkala. Označila jsem v ní první místo, kde je o lordu E. zmínka, i když se zdá, že byl Dioniným duchovním vůdcem po celý její život.“ Chytila Ruth za obě zápěstí. „Pamatuj, že ještě pár týdnů budu nedaleko odtud. Kdyby ti někdy bylo smutno, zavolej. Kdykoli.“ Následující dopoledne Ruth ke svému velkému překvapení obdržela mail od otcova advokáta, který ji zval k sobě do kanceláře k projednání „nečekaného problému“. James Reid byl dlouhá léta otcovým přítelem. Tenhle vysoký šedovlasý pán teď vstal, neobyčejně zdvořile ji pozdravil, odtáhl židli, 23
BARBARA ERSKINOVÁ
aby se mohla posadit, a vrátil se na své místo za pracovním stolem, odkud vytáhl jakousi složku, a aniž ji otevřel, položil ji před sebe. Ruth si v té chvíli uvědomila, že sedí v kanceláři, kde jsou všechny atributy moderního věku – počítač, skener, tiskárna – vykázány na polici u zadní stěny pod hrozivě vyhlížejícím šikem zákoníků a jiné právnické literatury. Svým způsobem to bylo uklidňující. „Omlouvám se, že vás sem volám tak brzy po našem telefonickém hovoru,“ řekl, když se usadila, „ale je tu něco, co musíme naléhavě probrat.“ Po otcově smrti si spolu krátce telefonovali a setkali se i na pohřbu. Tehdy ji ujistil, že otázka dědictví po otci je celkem jasná. Donald Dunbar zanechal jí, své dceři, úplně všechno: dům i veškeré peníze, jichž byla poměrně nezanedbatelná suma. Nyní na ni ale James Reid pohlédl se stínem znepokojení v očích. Byl to hezký muž, odhadem asi pětašedesátiletý a od přírody obdařený aurou laskavé moudrosti. Cítila, jak se jí svírá žaludek úzkostí. „Objevil se potenciálně sporný problém.“ Odmlčel se. Ruth cítila, jak se jí rozbušilo srdce. „Co se stalo?“ otázala se skoro šeptem. „Znáte Timothyho Bradforda?“ Cosi se v ní sevřelo. „Ano. V posledních měsících, když byl otec nemocný, u něho bydlel.“ „V jakém postavení?“ „Postavení?“ opakovala nechápavě. „Jak to myslíte?“ „Byl to přítel? Host? Pečovatel?“ „Myslím, že ode všeho trochu. Vlastně nevím.“ „Není to tedy příbuzný?“ „Ne. To určitě ne.“ „Nikdy dřív jste se s ním nesetkala?“ „Ne. Dokud jsem nepřijela do Edinburghu, neměla jsem ani zdání, že tam je. Myslela jsem, že to je nějaký nájemník. On tvrdí, že se mu o mně otec ani slovem nezmínil. To sousedka mi zavolala a upozornila mě na to, že je otec nemocný.“ „Váš otec mu neřekl, že má dceru?“ „On tvrdí, že ne.“ „Aha,“ povzdechl si James. „Pan Bradford nás písemně uvědomil, že má kopii závěti vašeho otce. Listinu pozdějšího data, než je ta, co tu mám já, kterou váš otec sepsal asi před patnácti lety a v níž všechno odkazuje vám.“ Na okamžik se odmlčel. „Podle nové závěti má 24
STROM DUCHŮ
dům i všechen majetek po vašem otci připadnout panu Bradfordovi.“ Než měla Ruth šanci ho přerušit, pokračoval. „Dále prohlašuje, že je synem vašeho otce ze vztahu, který měl váš otec koncem sedmdesátých let, než se oženil s vaší matkou. Je mi to líto. Musí to pro vás být obrovský šok.“ Ruth seděla několik vteřin jako opařená. „Nemohu tomu uvěřit. Něco takového by přece otec nikdy neudělal!“ Bezmocně na Jamese pohlédla. Nebylo jasné, zda tím míní otcův údajný milostný poměr, nebo skutečnost, že ji vydědil. „Taky to nechápu,“ pronesl James Reid jemně. „Znal jsem vašeho otce čtyřicet let a nevzpomínám si, že by se mi někdy o nějaké takové skutečnosti zmiňoval. Musíme to ale brát vážně, Ruth. Pokud vidím, je ta nová závěť řádně sepsaná a opatřená podpisem svědka z renomované právnické kanceláře. Moc mě to mrzí.“ „Kdo byla matka?“ zmohla se Ruth konečně na slovo. „Jméno tu neuvádí.“ James otevřel složku. Obsahovala jediný list papíru. „Neříká ani, jak dlouho znal vašeho otce, ani jak přišel do čísla 26 a začal tam bydlet.“ Vzhlédl. „Jakmile bude ten testament úředně vypořádaný, chce, aby byla nemovitost prázdná. Jinými slovy chce, abyste odešla.“
25
Barbara Erskinová
STROM DUCHŮ Z anglického originálu The Ghost Tree, vydaného nakladatelstvím HarperCollinsPublishers, Londýn 2018, přeložila Eva Křístková Obálka převzata z originálního vydání Odpovědná redaktorka Dana Bryndová Redigovala Marie Bělíková Technická redaktorka Simona Ullspergerová Vydala Euromedia Group, a. s., v edici Brána, Nádražní 30, 150 00 Praha 5, v roce 2019 jako svou 10 689. publikaci Sazba Lucie Traganová Tisk TBB, a. s., Banská Bystrica Vydání první www.euromedia.cz Naše knihy na trh dodává Euromedia – knižní distribuce, Nádražní 30, 150 00 Praha 5 Zelená linka: 800 103 203 Tel.: 296 536 111 Fax.: 296 536 246 objednavky-vo@euromedia.cz Knihy lze zakoupit v internetových knihkupectvích www.knizniklub.cz a www.booktook.cz