0040891

MATČINO VYZNÁNÍ Kelly Rimmerová

001-392_Matcino vyznani.indd 3

09.10.19 14:44

A MOTHER’S CONFESSION A MOTHER’S CONFESSION © Kelly Rimmer 2016 All rights reserved Translation © Štěpánka Svobodová, 2019 ISBN 978-80-249-4044-1

001-392_Matcino vyznani.indd 4

09.10.19 14:44

Mým drahým S a J Když se kouknu na život, který teď vedu, vidím kolem sebe tolik květů vzešlých ze semínek dobroty, která jste tehdy zaseli. Navždy vám budu vděčná.

001-392_Matcino vyznani.indd 5

09.10.19 14:44

1 Olivia

Lidi se většinou snaží vyhnout hovoru o tom, co se stalo. Když však jejich konverzační akrobacie selže a na danou věc stejně dojde, drží se zuby nehty jediného úzkého tématu, jímž jsou varovné signály… obzvlášť ty varovné signály, které jsem já jaksi přehlédla. Beru to, vážně to beru. Pokud existovaly nějaké varovné signály a já si jich nevšimla, je to tedy moje chyba. Je mnohem jednodušší obvinit mě než mrtvého člověka. Pokud tu nějaké varovné signály byly, znamená to, že se celá situace dala velice dobře předvídat – a díky tomu těm lidem připadá, že jí bylo možné předejít. Stačilo být jen trochu ostražitější než já… ubohá, bláhová Olivia… tak slepá k tomu, co se dělo tady, přímo před ní v manželově mysli. Chci o tom mluvit, ale nechci mluvit o těch zatracených „varovných signálech“. Chci jen vyslovit jeho jméno. Chci ho zaječet vzteky a chci ho zavzlykat žalem. Většinou ale chci slyšet ta slova jenom sama – aniž bych měla pocit, že kaž­ dé­mu, kdo je tady se mnou v téhle místnosti, je kvůli mně nesnesitelně nepříjemně. Můj manžel se jmenoval David Wyatt Gillespie. Když zemřel, bylo mu třicet sedm let. Byl členem městské rady a jednou chtěl kandidovat na starostu. Deset let byl kapitánem našeho kriketového týmu a na univerzitě hrál závodně fotbal. Vždycky říkal, že by ho možná jednou hrál

001-392_Matcino vyznani.indd 7

09.10.19 14:44

8

Kelly Rimmerová

i profesionálně, kdyby nebyl tak zaměřený na získání titulu v ekonomii. Tady v Milton Falls vlastnil autosalon a autoservis – jediný v našem malém městečku. Nejspíš si myslíte, že malé australské městečko není právě tím pravým místem pro takový prestižní autosalon, ale David si uměl poradit. Byl ve své profesi tak dobrý, že se k němu sjížděli lidé z míst na míle daleko, aby si koupili nové auto právě od jeho týmu, a obvykle se vraceli i kvůli údržbě. David měřil něco málo přes sto osmdesát centimetrů a poslední roky měl trochu nadváhu. Měl husté černé vlasy, které si tvrdohlavě zachovávaly svou barvu, ale rok před tím, než zemřel, se mu trochu začaly dělat kouty. Byl okouzlující a nesmírně přesvědčivý. Obchodník kaž­dým coulem. Dokázal se ujmout rozlíceného zákazníka a stačilo, aby se mu tváří mihl ten jeho uhlazený úsměv a prohodil pár dobře mířených slov útěchy, a vrátil ho zpět mezi své oddané stoupence. Na střední škole to byl ten kluk – ten, kterého všechny holky chtěly, ten, kým toužili být všichni kluci. Mimo mé možnosti – to samozřejmě –, nebo jsem si to aspoň myslela až do té doby, než jsme se setkali na univerzitě. Ten večer, kdy jsme se potkali, se naše pohledy protnuly a zaklesly do sebe přes celý sál plný lidí, a najednou jsem měla pocit, jako kdybychom se viděli poprvé v životě. V té chvíli jsem si připadala jako postava z romantické telenovely nebo princezna z filmu od Disneyho, jakýmsi kouzlem obživlá a v realitě. Je zvláštní, jak ani vzpomínka na ten první večer není úplně čistá. I ta je podbarvená pocitem viny a nejistoty. Pocítila jsem ten neodolatelný nápor přitažlivosti díky ryzí chemii, která mezi námi s Davidem propukla, nebo to bylo proto, že jsem se chtěla nechat unést emocemi? Já tehdy nebyla žádným pasivním účastníkem. Nedá se říct, že bych se zamilovala. Skočila jsem do toho přímo po hlavě. A rozhodně

001-392_Matcino vyznani.indd 8

09.10.19 14:44

MATČINO VYZNÁNÍ

9

dřív, než bych si byla zkontrolovala, jestli je to bezpečné. Chtěla jsem prožít pohádku a ještě dlouho po tom, co začalo být jasné, že to nebude mít šťastný konec, jsem si nalhávala, že to pohádka skutečně je. A mám strašný strach dokonce i teď, když na něj myslím. Přitom je mrtvý a já jsem v bezpečí, ale pořád se bojím. A asi nejdivnější na tom všem je, že nemůžu popřít, že jsem ho taky milovala, aspoň po určitou dobu. Někdy se mi po něm dokonce i stýská, ale vzápětí si uvědomuji, že ho nenávidím tak strašně, že doufám v existenci pekla, aby tam mohl trpět stejně, jako mě nechal trpět tady. Davidovi rodiče bydlí sedm domů ode mě. Jeho otec Wyatt obvykle míjí můj dům kaž­dé ráno hned po šesté se svou malou smečkou německých trpasličích špiců. Davidova matka Ivy chodívá kolem nás se psy obvykle těsně po šesté večer. Pokud jsem na trávníku před domem, oba prohodí mým směrem upjaté „ahoj“ a trochu přidají do kroku. Když nejsem venku, podívají se letmo na dům, ale nezastaví se. Vím to, protože si hlídám čas. I když náhodou venku jsem, ráno či večer, zaběhnu dovnitř, když nastane doba, kdy by mohli jít kolem. Většinou je pak pozoruji zpoza záclon v obývacím pokoji, abych se ještě jednou utvrdila v tom, že se nezastaví. A přesně to teď dělám. Stojím v obýváku se svou dcerkou Zoe na ruce a vykukuji na ulici. Blíží se Ivy. Hezky se obléká a dbá o sebe, a díky tomu vypadá mnohem mladší, než ve skutečnosti je. Občas se mi snažila naznačit, že bych měla věnovat víc pozornosti svému zevnějšku. Krátce sjedu pohledem na jógové tepláky a flekaté tričko, které mám na sobě. Když jsem si přivezla Zoe z porodnice domů, natáhla jsem si tohle tričko a hned jsem si ho zase sundala, protože mi bylo nepříjemně těsné. Teď na mně ale přímo vlaje, jak

001-392_Matcino vyznani.indd 9

09.10.19 14:44

10

Kelly Rimmerová

je obrovské. Nemůžu si vzpomenout, kdy jsem si naposled myla vlasy – teď utažené do standardního rozcuchaného drdůlku. Ivy by to porazilo, kdyby mě, nedej bože, náhodou dneska večer viděla. Vidím, že došla ke schránce na dopisy a nejenže se klasicky podívá na dům, ale zastavuje se. Je to tak neobvyklé, že se mi rozbuší srdce a cítím ho tepat celým svým tělem, až ho slyším i v uších. Trochu odskočím a houpám Zoe něžně na ruce. Všimnu si, že se Ivy dívá na okno, za nímž se schovávám, a couvnu, abych měla jistotu, že mě nespatří. Tím pádem však nevidím, jak jde přes zahradu, a když po chvíli zazvoní zvonek, v mém tichém domě je to najednou tak hlasitý zvuk, že mě to zaskočí a projede mnou vlna adrenalinu. Zvažuji, že bych ji ignorovala a předstírala, že nejsem doma – ale v domě se svítí a kromě toho… jsem si skoro jistá, že ještě pořád má klíče. Že by měla i ty klíče od nového zámku, který David nainstaloval těsně předtím, než zemřel? To asi ne. Jsem patrně v bezpečí. Asi bych ji mohla ignorovat. Přesto to však neudělám. Vůči Ivy mám stejně smíšené pocity jako vůči jejímu zesnulému synovi. Chybí mi, mám ji ráda, ale… nejsem si úplně jistá, jestli jí věřím. Ivy nebyla nikdy schopná vidět Davidovy chyby, ani když je měla přímo před nosem. Je mi docela jasné, že věří, že za to, co se stalo, můžu jen a pouze já. A možná má pravdu. Rozhodně se cítím vinna až dost – a přece mi řekl naprosto přesně, co by udělal, kdybych ho kdy opustila. Blížím se ke dveřím, ze zvyku chlácholím Zoe opakovaným ššš-ššš, upravím si ji v náručí, aby se jí dobře leželo, a volnou rukou otevřu dveře. „Ivy,“ řeknu, jak nejvřeleji dokážu. „Jak se máš?“

001-392_Matcino vyznani.indd 10

09.10.19 14:44

MATČINO VYZNÁNÍ

11

„Dobře,“ odvětí upjatě. Zvedá ke mně ruku a podává mi obálku. „Tohle dneska ráno přinesl Ross. Je to z pozůstalostního, tak jsem si myslela, že to třeba budeš potřebovat.“ Beru si od ní obálku a dívám se na ni. Je na ní napsáno Pozůstalost Davida Gillespieho, 15 & 16 Winter Street, Milton Falls. Ivy a Wyatt bydlí v čísle 21 na Winter Street, hned za rohem, ale pošťák Ross posledních pár měsíců začal sám operativně rozhodovat o naší poště. Některé zásilky adresované sem skončily v domě u mojí maminky a tatínka a naopak moje pošta adresovaná k nim jde rovnou sem. Od Rosse je to dobře míněné gesto, ale mě pekelně popuzuje a znovu si v duchu dělám poznámku, že musím zajít na poštu a říct mu, aby s tím přestal a dával poštu do té schránky, kam je adresovaná. Možná už brzy dojde na to, že přijde den, kdy to vyřídím. Ale na druhou stranu, pošta je přímo uprostřed města – semeniště dalších známých, překypujících dobrými úmysly, a bezostyšných čumilů –, což je přesně to, kvůli čemu jsem se tam dosud neodhodlala jít sama. Poposunu si Zoe na ruce trochu výš, kradmo se zadívám na Ivy a vidím, že se upřeně dívá na miminko a rty se jí kroutí, jako by chtěla něco říct. Volnou rukou sáhnu po dveřích a snažím se všechno ukončit opatrným: „No… dík, že ses zastavila…“ „Poslyš, Olivie…“ říká Ivy a mračí se tak úporně, že cítím, jak se mi svírá žaludek. Vidím Davida v jejích stejně tvarovaných ledově modrých očích – ale vidím v nich taky lítost, pak to, jak mě odsuzuje, a taky stejně mučivé utrpení, které mě teď pronásleduje všude, kam se vrtnu. Načež upře zrak na Zoe a já si myslím, že mě požádá, jestli by si ji mohla pochovat, a prostě ji nemůžu nechat. Paže se mi automaticky sevřou kolem mého dítěte. „Víš… nemyslíš si, že už je čas na to…“

001-392_Matcino vyznani.indd 11

09.10.19 14:44

12

Kelly Rimmerová

„Vždyť je to jen pár týdnů,“ přeruším ji. „Ještě není čas na nic.“ „Pořád se chováš, jako by se to právě stalo. Dokonce vůbec nevycházíš z domu. Slyšela jsem, že si ani nedojdeš koupit něco k jídlu.“ Výčitku prohodí s nedbalým znechucením, jako kdyby šlo o pustou lenost nebo snad charakterovou vadu. A přitom to ani není pravda. Já chodím nakupovat potraviny… někdy… když mají maminka nebo táta nebo Louise čas jít do obchodu se mnou. Ale obchod patří Wyattovi. Ivy určitě musí chápat, jak je pro mě těžké tam jít, i když mě obklopují a chrání členové mojí rodiny. A kromě toho, já prostě nepotřebuju chodit kupovat potraviny moc často, protože lidi mi neustále nosí zamražená jídla. Mrazák v ledničce je jich plný až po okraj a malý mrazák vedle je na tom skoro stejně špatně. Ivy se chvějí nozdry, ale stiskne rty a ještě upjatě procedí skrz zuby: „Takhle to přece nemůžeš vést věčně. To by David nechtěl.“ Cítím, jak mi hoří tváře. Krátce zavřu oči, abych ji neviděla, ale když to udělám, vidím Davida. Je to jako ten okamžik, když jsem přišla na to, že se mi vtiskl do paměti tak hluboce, že i když zavřu oči, pořád spatřuju popelavé odstíny jeho tváře a jeho zhroucenou postavu za volantem. Rozhodně nemám fotografickou paměť a stále si myslím, že ten obraz nakonec vybledne. Jenomže zatím čas neudělal vůbec nic, aby z mé mysli vymazal jednotlivé podrobnosti. A vůbec nejhorší na celé téhle situaci je, že Ivy se plete na celé čáře – protože přesně tohle David chtěl. To to vážně neví, nebo hází ta slova do vzduchu ze zvyku jako klasickou otřepanou frázi? Otevřu oči a upřeně se na ni zadívám. Toužím jen po tom, aby konečně odešla, a tak říkám to, co si myslím, že chce slyšet.

001-392_Matcino vyznani.indd 12

09.10.19 14:44

MATČINO VYZNÁNÍ

13

„Popřemýšlím o tom.“ „Nezvažovalas, že vyhledáš nějakého terapeuta?“ zeptá se a já jí užuž říkám, že ano, že-mám-poradce-pro-pozůstalé-a-že-jí-do-toho-nic-není-děkuju-mockrát, ale pak dodá, „no, víš… chci tím říct… že kdybys byla možná… požádala Davida, abyste spolu navštívili manželského poradce místo…“ „Ne.“ Pronesu to slovo pomalu a rázně, ale zní chabě i mým uším. Říkám si, že to Ivy myslí dobře, ale z jejího blahosklonně povýšeného tónu se mi dělá vzteky mdlo. Chci se na ni obořit, ale nemůžu. Ivy přišla o syna – svého jediného syna, který byl navíc jejím miláčkem –, ale nepotřebuju od ní poslouchat žádná obvinění. Vím až moc dobře, že za to, co se stalo, můžu jen a jen já. Při té myšlence moje rozhořčení slábne a cítím už jen to, co tvoří poslední dobou základ celého mého života – vyčerpání a stud. Ivy si upřeně prohlíží svoje nohy a vypadá taky dost nešťastně. Tak se na ni nemůžu obořit, ale nebudu ji ani utěšovat. Mluví na mě, jako kdybych byla malé dítě, ale kdybych jím opravdu byla, neprojevila by mi přece trochu soucitu? Neměla by tolik slušnosti, aby mě nechala truchlit, jak dlouho bych potřebovala? Ani trochu by mě nepodpořila? „Zamyslím se nad tím, Ivy,“ říkám jí a couvnu do haly svého domu. „Olivie – já jen, že Wyatt a já… my dva jsme skutečně…“ „Musím už jít. Zoe potřebuje uložit do postýlky.“ Zavírám dveře a zamykám je. Nejdřív zamknu horní zámek – ten původní, pak ten prostřední, který David namontoval, aby mě tady udržel, když se Zoe narodila, a pak ještě lanko se zámkem, které jsem nainstalovala sama hned po té Tragédii, když jsem si nikde nepřipadala v bezpečí a snažila jsem se udělat všechno pro to, abych se zas cítila líp. Poslouchám zvuky Iviných kroků po cestičce, potom se znovu opřu

001-392_Matcino vyznani.indd 13

09.10.19 14:44

14

Kelly Rimmerová

o dveře, zavřu oči a zhluboka dýchám, dokud nejsem opět téměř klidná. Podívám se dolů na Zoe – je to jediná věc, která mě udržuje v chodu. Taky už jsem s tím mohla se vším skončit – a možná že to ještě udělám. Představa, jak dolezu někam do díry a prostě zmizím, je zatím ta nejlákavější vize, pokud jde o mou budoucnost. Ale prostě to udělat nemůžu, protože mám miminko, na které musím myslet a které mě potřebuje. „No tak, zlatíčko,“ říkám své dcerce a snažím se přinutit ke zpěvnému tónu. „Pojď, uložíme tě do postýlky.“

001-392_Matcino vyznani.indd 14

09.10.19 14:44

2 Ivy

Můj život se vůbec neměl ubírat směrem, který nabral, a všechno nemělo dopadnout tak, jak to nakonec dopadlo. Měla jsem dokončit střední školu a pak studovat na univerzitě. Hodlala jsem dělat něco se svým mozkem – možná práva, možná ekonomii, nebyla jsem si jistá. Byla jsem ale nejchytřejší dítě v ročníku, věčný miláček učitelů, vynikající studentka ve všech oborech. Byla jsem taky typická vědátorka a do posledního ročníku jsem to ve škole zvládla, aniž by mi jediný chlapec věnoval byť jen postranní pohled. Pak se mě ale jeden víkend zeptal Wyatt Gillespie, jestli bych s ním nešla do kina. Byl předsedou třídy a taky kapitánem prakticky kaž­dého sportovního týmu, který stál tu sezonu za pozornost. Wyatt měl bujnou černou kštici a tmavomodré oči, které se tak nějak rozsvítily pokaž­dé, když jsem se do nich troufla zadívat. Wyatta chtěli všichni a najednou – z nějakého zcela nepochopitelného důvodu – chtěl Wyatt mě. Byla to ta nejpřekvapivější, nejúžasnější věc, která se mi stala za celých mých sedmnáct let. „Pojď se mnou do kina,“ vyzval mě. Vycházeli jsme ze školních vrat a já si myslela, že mluví na někoho jiného, a tak jsem ho ignorovala. „Ivy. Pojď se mnou do biografu.“ Zamračila jsem se na něj. „Proč?“

001-392_Matcino vyznani.indd 15

09.10.19 14:44

16

Kelly Rimmerová

„Protože chci, abys se mnou šla,“ prohlásil a zadíval se na mě tak, že mi začalo slastně mravenčit v břiše. Tehdy jsem si v duchu říkala Proč by ses, propánakrále, zajímal zrovna o mě a proč místo mě nepozveš nějakou jinou hezkou holku?, ale řekla jsem místo toho něco poněkud stručnějšího, protože jsem z toho byla celá vedle. „Oukej.“ Navzdory opojnému zastření mysli až neovladatelnou sexuál­ní touhou a vzrušením, které mi Wyatt vnesl do života, jsem byla dost soudná, abych myslela na to, že si musíme dávat pozor – ale podcenila jsem naši mladickou plodnost. Těsně před maturitou jsem zjistila, že jsem těhotná, ale ten strašlivý, upřímný hovor s Wyattem jsem odkládala, dokud jsem neměla po závěrečném hodnocení. Pronesla jsem ta slova, jako by šlo o nějaké nechutné doznání plné pocitu viny – Wyatte, je mi to strašně líto, ale vypadá to, že jsem těhotná. Jak jsem čekala, vyděsil se – chvíli na mě ohromeně, celý v šoku třeštil oči, než se mu nakonec ze sebe podařilo se zasténáním vypravit něco zoufalého jako Táta mě zabije. V tom se pletl – nezabili ho, ale jeho rodiče byli patřičně pobouření. Wyattovým rodičům patřil místní obchod se smíšeným zbožím a potravinami, tehdy se jmenoval jen Gillespie’s Goods and Groceries. Moje maminka vedla oblastní pobočku Asociace venkovských žen a táta byl farmář – všechno to byly skromné a po všech stránkách obyčejné profese, ale v malém městečku jako Milton Falls byli rodiče nás obou známí jako nějaké celebrity. Konečný výsledek byl jednoznačný, žádná jiná možnost nepřipadala v úvahu. Wyatt a já budeme mít miminko, takže se vezmeme. A obřad už měl proběhnout nejlépe včera, kdyby to bylo možné. Ten den, kdy mi přišly nabídky z univerzity, jsem byla na úřadě, kde jsem musela přetrpět vynucenou, narychlo připravenou svatbu.

001-392_Matcino vyznani.indd 16

09.10.19 14:44

MATČINO VYZNÁNÍ

17

Ne že bych si nechtěla Wyatta vzít nebo že bych ho nemilovala – milovala jsem ho. Problém spočíval v tom, že jsem byla dost chytrá na to, abych věděla, že je to taková ta infantilní, dětinská láska – povrchní cit – a že její kořeny sahají jen tak hluboko, kam až sahá naše vzájemná tělesná přitažlivost. Bála jsem se, že vyprchá, a skutečně – dokonce i přes veškerý ten stres spojený s těhotenstvím a chvatnou svatbou – jsme přestali vyhledávat intimní chvilky, kdy se můžeme tajně políbit anebo spolu být chvilinku sami. Wyatt a já jsme si spolu nikdy doopravdy nepovídali. Při budování našeho vztahu jsme konverzační fázi přeskočili a vrhli se rovnou po hlavě do flirtování a muchlování. Když jsme tedy zjistili, že jsem těhotná, a stali se z nás manželé, byl to poněkud šok, jakmile jsme si uvědomili, že nemáme téměř nic společného. Neznamenalo to, že by snad byl Wyatt hloupý – ale byl to jednoduchý muž s jednoduchými zájmy a chutěmi. Já jsem zoufale toužila cestovat a on se toho nadšeně chytil – pokud se ovšem na konci naší cesty konala nějaká partie kriketu nebo probíhal fotbalový zápas. Já jsem chtěla chodit do divadla, on do kina. Trávila jsem celé hodiny snahou vychytat správný poměr koření, když jsem úplně sama připravovala karí, a on přišel z práce, podezíravě začenichal, co to je, a požádal mě, abych mu udělala sendvič se šunkou. Řekla jsem mu, že až se děťátko narodí, chtěla bych to zkusit nějak skloubit se studiem, ale on hned na samém začátku prohlásil, že by to byla jenom ztráta času – na co potřebuju titul? Prohlásil, že On se o nás postará, byl naprosto spokojený s vědomím, že stráví celou svou pracovní karéru v otcově supermarketu. A já mohla jen těžko uvěřit, že jsem se během několika málo měsíců dostala od života neomezených možností k budoucnosti, kde bude naše maličké městečko celým mým

001-392_Matcino vyznani.indd 17

09.10.19 14:44

18

Kelly Rimmerová

světem už navždycky. Jedinou věcí, která mě patrně během těch prvních měsíců našeho manželství chránila před úplným zoufalstvím, bylo vědomí, že i přes veškerý ten chaos a šok z toho všeho – se měl stát zázrak. Všechno ještě nebylo ztraceno. Stále existoval způsob, jak jsem si mohla zařídit smysluplný život. Mým posláním bude miminko a naše rodina. Až do porodu chtěl Wyatt zoufale naše dítě pojmenovat „Wyatt Junior“ nebo „Brenda“ po své matce. Mně se obě ta jména přímo hnusila a chtěla jsem to malé pojmenovat David nebo Selina. Byla to jména, u nichž jsem doufala, že nespoutají miminko s rodinnou historií Gillespiových hned od narození. Wyatt se mnou seděl dost bezmocně na hekárně a díval se na mě, zatímco jsem dvacet tři hodin prožívala bolesti, a nakonec měl dost rozumu na to, aby kapituloval a nechal jméno vybrat mě. A tak se tedy narodil náš syn, David Wyatt Gillespie. Nejsem nerozumná ženská – připustila jsem kompromis alespoň u prostředního jména. Nebylo to tak, jak jsem to původně plánovala, ale ve chvíli, kdy jsem spočinula pohledem na tom miminku, zklamání a frustrace, které jsem cítila ze situace, v níž jsem se ocitla, zcela vyprchaly. Dokud jsem neměla v náruči Davida, cítila jsem se lapená do pasti, ale jakmile jsem ho uviděla, byla jsem najednou volná, svobodná. Byl úžasný – to nebyl jen tak nějaký důvod, proč provozovat většinu činností, ale ten Důvod s velkým D. Stačil jediný okamžik s ním přituleným k mému prsu a vše v mém životě začalo opět dávat smysl. Bolest z dlouhého porodu, zklamání, které jsem cítila při neúmyslném otěhotnění, nejistota ohledně mého vztahu k Wyattovi – to všechno se stalo zcela bezvýznamné v jednom jediném přesném okamžiku.

001-392_Matcino vyznani.indd 18

09.10.19 14:44

MATČINO VYZNÁNÍ

19

David byl moje chlouba, moje ztělesnění dokonalosti a jeho výchova se okamžitě stala mým hlavním životním cílem. Vrhla jsem se do mateřství s obrovskou vervou a i v ­mlze a tápání prvních bezesných týdnů a měsíců mi jeho existence v mém životě působila překvapivou až hmatatelnou radost. Vkládala jsem své štěstí do kaž­dé­ho zacukrování a nesmírně mě uspokojoval kaž­dič­ký jeho úsměv. Z mírné deprese, kterou jsem prožívala během těhotenství, jsem najednou vešla do zlatého věku svého života, jímž byla první Davidova léta. A tak probíhal zpočátku náš rodinný život. Wyatt chodil kaž­dý den do práce do krámu Gillespie’s Goods and Groceries jako zástupce vedoucího – tedy svého otce –, kaž­dý víkend se i nadále oddával nějakému sportu a já zůstávala doma, abych se starala o dům a svůj život si budovala kolem našeho syna. Nebyl to sice vůbec takový život, jaký jsem původně chtěla, ale na tom už opravdu nezáleželo. I tak jsem byla nevýslovně šťastná.

001-392_Matcino vyznani.indd 19

09.10.19 14:44

3 Olivia

Další den ráno, těsně po osmé hodině, zvoní opět dole u dveří zvonek. Vím, kdo to je, hned jak ho uslyším. A taky vím, že neotevřu. I tak jdu ale ke dveřím, a když se podívám klíčovou dírkou, na chvíli se mu zadívám do očí. Stojí tam Sebastian McNiven – stejně jako vždy se strnule opírá o dveře, tváří se ostražitě a v jeho světlehnědých očích spolu soupeří naděje a rezignace. Dnes má své husté rusé vlasy ještě vlhké, a od včerejší návštěvy si svůj lehce přerostlý plnovous krásně zastřihl. Je to můj šéf a kamarád, můj nejlepší kamarád – možná dokonce můj jediný kamarád. Seb je na cestě do práce – má na sobě stejnokroj, který jsem mu pomáhala vylepšit, když koupil kliniku. Logo Veterinární kliniky Milton Falls má našité v místě, kde má srdce. To je výstižné. Protože on to místo doopravdy miluje. „Livvy? Miláčku, jsi tam?“ ptá se mě velice laskavě, já si opřu čelo o dveře a zavřu oči. „Liv?“ Stále ještě nedokážu přimět svůj hrtan, aby fungoval, když je Seb u dveří. Místo toho na dveře ťukám konečkem prstu. Skoro to není slyšet, ale vím, že to bude stačit na to, aby věděl, že tam jsem. Jsem si tím jistá, protože už to takhle děláme posledních několik týdnů skoro kaž­dý den. Sebastian se zastaví cestou do práce. Já jdu ke dveřím, ale nemůžu se přimět je otevřít. Volá, dokud nezaklepu, abych mu dala

001-392_Matcino vyznani.indd 20

09.10.19 14:44

MATČINO VYZNÁNÍ

21

najevo, že tam jsem. Já ale nemluvím. Neprohodila jsem s ním jediné slovo od chvíle, kdy jsem v práci skončila, před všemi těmi měsíci. „Ahoj, Livvy,“ říká mi něžně. „Jak se ti dneska vede? Jen jsem se tady zastavil na kus řeči. Jestli chceš, abych šel, dej mi vědět, oukej?“ To říká vždycky a já vím, že to tak taky myslí. Kdybych ho požádala, aby šel, otočí se na podpatku a zmizí. Jo, takový člověk je tenhle Sebastian McNiven. Já na něm ale nechci, aby odešel, a tak si sedá na schod, přesně jako to dělá pokaždé, a já se opřu o dveře, když mi chvíli povídá. Jeho hluboký, klidný hlas mnou prostupuje, já nejen poslouchám – já přímo vsakuju do sebe jeho slova a ta mě naplňují. Dnes mi vypráví o práci – a do takových podrobností, které by mohly být až otravné a úmorné, kdybych zoufale neprahla po něčem bezpečném, co vyplní mou mozkovnu. Ale já zoufalá jsem a v jistém smyslu se i nudím, takže moc ráda poslouchám, jak se brodil bahnem výběhů pro skot Rafea Thomase, aby provedl inseminaci, protože se tam nedokázal dostat svým terénním autem, aby si pak nakonec uvědomil, že nechal sperma na klinice. Dokonce se mi i podaří vykouzlit na tváři skoro něco jako úsměv, když mi vykládá, že seděl den předtím vzhůru až do půlnoci, jak se snažil dovyřídit všechny opožděné faktury, protože to s nimi poslední dobou trochu zanedbával a je ve skluzu, jako by to bylo něco nového. Ptá se mě na radu ohledně jednoho případu – fenka labradora musela na císařský řez a nenachází si vztah ke štěňatům. Co by měl dělat? Neodpovídám, ale on to ode mě ve skutečnosti ani nečeká. Ale chvilku čeká i tak, než něžně řekne: „Tak dobře, Livvy. Radši už abych šel. Zastihnu tě zítra?“

001-392_Matcino vyznani.indd 21

09.10.19 14:44

22

Kelly Rimmerová

A já na dveře znovu zaťukám, jen aby věděl, že ho celou dobu poslouchám, pak se zvednu ze země a dívám se klíčovou dírkou, jak odchází. Miluju ty dny, když vypráví o práci. To jsou ty dny, kdy si najednou opravdu připadám, že bych klidně mohla otevřít a pustit ho dál. Kdybych měla mléko, uvařila bych mu šálek kávy se dvěma cukry, jak to má rád. Seděli bychom spolu u stolu a já bych se dívala do těch jeho světlehnědých oříškových očí a jeho přítomnost by mě uklidňovala. Kdyby existoval nějaký způsob, jak bych ho mohla pustit dovnitř, ale udržet si pevnou kontrolu nad tím, o čem bychom hovořili, neseděla bych za dveřmi a neschovávala bych se před ním. Některé dny ale nemluví o práci. A za těch dní je boj i jenom sedět na druhé straně dveří. Je toho tolik, co potřebujeme se Sebastianem probrat, a já dosud tak nějak nenalézám ten vhodný jazyk, abych dokázala takovému hovoru čelit. A tak sedím na druhé straně dveří, když se kaž­dý den zastaví, stýská se mi po něm, i když tam je, a nedovoluji si přemýšlet proč. ♦♦♦

Pouštím se do stereotypu, který se u mě tak nějak náhodně vyvinul. Po Sebově návštěvě si udělám snídani a sednu si na zem se Zoe. Místností se nese stupidní žvanění z televize, kterou mám puštěnou pouze jako zvukovou kulisu, nechávám misku s cereáliemi na konferenčním stolku vedle sebe, ale ani se jí nedotknu. Kávy už mám ale druhý hrnek a jak si ho nesu ke rtům, jsem zcela nečekaně překvapena náhlým poznáním. Takhle už dál žít nemůžu. Ta myšlenka stoupá do mého vědomí jak vzduchová bublinka, ale když praskne, je to jako když do vás narazí parní

001-392_Matcino vyznani.indd 22

09.10.19 14:44

MATČINO VYZNÁNÍ

23

lokomotiva. Jsem tou myšlenkou úplně přemožena, dokonce tak moc, že sedím oněmělá úžasem ještě dlouho, než sama sobě položím otázku, co že to asi znamená. Vím jistě jenom to, že teď zrovna žiju v domě, který nenávidím, oddělená od všeho, co je v mém životě dobré, fyzickými překážkami jako jsou okna, a emocionálními překážkami, jako je žal, a jsem zahnaná do kouta bývalou tchyní a tchánem, kteří bydlí za rohem a se kterými se taky nesnesu. Připadá mi, že jsem v pasti, ale je to opravdu tak? Musím tady opravdu být? Milton Falls je můj domov. Je bezpečný – no dobře, bezpečnější než by to bylo všude jinde. Pochází odtud moje rodina a po sedmi letech, kdy jsme se částečně odcizili, si právě znovu buduju vztah ke svým rodičům a mladší sestře – potřebuju je ve svém životě. A pak jsou tady kamarádi… kolegové anebo aspoň známí… a Sebastian. A navíc mě tady v městečku skoro kaž­dý zná a všichni znají můj příběh – a jsem teď hýčkaná a svým způsobem chráněná, mrazák mám plný navařených jídel, a dokonce i vlezlý pošťák je toho důkazem. Musím tu zůstat, ale určitě tady nemůžu jen tak někam zmizet. Jak se posunu dál a kupředu, aniž bych se odstěhovala? Ale já se přece můžu přestěhovat – možná ne do jiného městečka, ale můžu se přesunout z Davidova domu a od všech vzpomínek, které tu ulpívají, na nějaké úplně nové místo, které bude jen moje. Můžu si najít něco, kde vybuduju skutečný domov pro Zoe, která právě spokojeně odpočívá na mém klíně a která si opravdu zaslouží matku, jež se dokáže v té bídě natolik sebrat, že se bude alespoň pravidelně sprchovat. Zbytek dne trávím tím, že si to všechno nechávám projít hlavou – sem a tam. Dům je teď můj – i přesto, že jsem Davida před smrtí opustila, nebyl čas na změnu poslední vůle, takže dědím všechno, co po něm zůstalo. Požádala jsem

001-392_Matcino vyznani.indd 23

09.10.19 14:44

24

Kelly Rimmerová

notáře, aby přepsal Davidův podnik na Wyatta a Ivy, protože nemůžu ani pomyslet na to, jak bych si s tímhle poradila, ale dům a úspory na účtech, kterých jsem se nikdy nesměla ani dotknout, připadly automaticky mně. To mi až dosud přišlo jako prokletí, jako bych byla lapena ve zlaté kleci. Uvažovala jsem o tom, že bych věnovala veškeré jeho peníze – všechny naše peníze – na dobročinné účely, abych se tak mohla zbavit jeho přítomnosti ve svém životě. Ale teď, když začínám uvažovat o novém začátku, si uvědomuji, že mám štěstí alespoň v jednom ohledu. Existuje sice milion věcí, se kterými si musím dělat starosti, ale peníze k nim nepatří. Takže se nemusím okamžitě vrátit do práce, abych se uživila. Ale když o tom začnu uvažovat, napadne mě, že jít zase pracovat není zas tak špatný nápad. Chtěla jsem mít nějak pod kontrolou hovory se Sebem, ne? A existuje snad nějaký lepší způsob, než si znovu obléknout stejnokroj a vrátit se do zaměstnání, kde budu po jeho boku v profesním prostředí? Mohla bych s ním spolupracovat, jak jsem byla zvyklá. Mohli bychom probírat jednotlivé případy a klienty, a kdyby se pokusil mluvit o něčem jiném, mohla bych ho hned usměrnit zpět k práci. Nakonec, v ordinaci není přece ani čas, ani prostor na… A panebože, měla bych snad nějaký jiný dobrý důvod se pravidelně koupat? Vcházím do Davidovy pracovny, jednoho z pokojů, jimž jsem se těch posledních několik měsíců prakticky vyhýbala. Položím Zoe opatrně na koberec a jdu k bílé tabuli. Stále ještě jsou tam Davidovy klikyháky – poznámky, co udělat, a různé nápady –, všechno se týká jeho firmy a práce na městském úřadě. Spotřebuju velké množství čističe na okna, abych tabuli umyla, ale jakmile je přede mnou bílá plocha, beru do ruky fix.

001-392_Matcino vyznani.indd 24

09.10.19 14:44

MATČINO VYZNÁNÍ

25

Jak ten svůj seznam pojmenuju? Chvíli to zvažuju a potom začnu psát – Plán na nový život pro Olivii Gillespiovou. U G na začátku Gillespiová se zarazím. Byla jsem léta Olivia Gillespiová –, ale byla jsem to opravdu já ? Proč jsem si vzala Davidovo jméno? Vybavuju si, jak mi tehdy přišla ta tradice přímo sentimentální. Líbila se mi představa, že budeme mít stejné příjmení, a Wyatt toho taky hodně napovídal o tom, jak David ponese dál jméno rodiny. Teď už ale vím, jak jsme dopadli, a jméno Gillespie vnímám jako znamení, že někdo vlastní můj život. Vím, že se ho potřebuju zbavit – a to co nejdřív. Smažu nadpis hřbetem ruky a místo toho napíšu: Jak se stát Olivií Brennanovou 1. Nabídnout k prodeji Davidův dům 2. Koupit si nový dům a přestěhovat se 3. Najít pro Zoe hlídání 4. Vrátit se do práce 5. Pořídit si psa Dívám se upřeně na seznam. Myšlenka na ten první úkol, prodat tuhle kobku zvanou dům, mě naplňuje ryzí radostí. Udělám to jako první, protože vím, že to dokážu zrealizovat. Druhý řádek, koupit nový dům, je nervy drásající, ale vím, že to pro mě bude ohromný pokrok, pokud se mi to skutečně podaří. Myšlenka na hlídání úplně stačí, aby celé mé tělo zaplavila úzkost, ale vím, že se to taky musí stát – od pohřbu jsem se od Zoe nehnula ani na krok, ale už nastal čas. V městečku jsou dvě centra, která poskytují péči o děti – jedno nové a jedno starší. S ředitelkou toho nového jsem chodila do školy. Jmenuje se Tyler Wagerová a vím, že je to moc hodná pečovatelka. Když si však představím, jak jí

001-392_Matcino vyznani.indd 25

09.10.19 14:44

26

Kelly Rimmerová

podávám Zoe, mám pocit, že se pozvracím. Dívám se upřeně dolů na svou dcerku a říkám si, jestli se s tím, proboha, někdy dokážu vyrovnat. Ale musí k tomu dojít. Nemůžu se pohnout vpřed, aniž bych neuvolnila ten pevný stisk, kterým svírám svou dceru od chvíle, kdy k té Tragédii došlo. Otočím se zpět k tabuli. Nejdříve se popasuju s tím, že nabídnu dům k prodeji a koupím nový. Teprve pak se pustím do traumatizujícího hledání místa, kde by se postarali o mé dítě. Už víc než deset let jsem sama neudělala jediné životně důležité rozhodnutí. Potřebuju si na tabuli zapsat nějaký posun, nějaké dosažené úspěchy… abych si znovu začala věřit. Splnění nejsnazšího úkolu mi bude důkazem, že to není jen falešný záchvat entuziasmu. Lidem, kteří mě milují, tím potvrdím, že už jsem skutečně připravená se posunout dál. A pak přichází samozřejmě ten nejvýznamnější krok ze všech – vrátit se do práce. Usmívám se už jen při pouhé představě, že by se do mých dnů vrátilo něco normálního… něco, co by zaměstnávalo moji mysl a vytáhlo mě z těch dosavadních úvah. A ve městě je jenom jedna veterinární klinika, takže nemám v podstatě na výběr. Bude to těžké – ale tak už to bývá. Proto taky potřebuju, aby se mi před nosem houpala ta mrkev, abych se přinutila posunovat se kupředu. Očima sjedu k poslednímu bodu na seznamu a na rtech se mi objeví cosi téměř jako úsměv. Vlastní pes – to je něco, po čem toužím už léta. Sehnu se, abych zvedla Zoe do náruče, a donesu ji k bílé tabuli. „Podívej, Zoe,“ šeptám jí s očima upřenýma na seznam. „Omlouvám se, že sis se mnou poslední dobou moc neužívala, ale maminka nám zařídí nový život… lepší život, slibuju.“

001-392_Matcino vyznani.indd 26

09.10.19 14:44

4 Ivy

Když byly Davidovi tři roky, rozhodl se Wyatt, že chce další miminko. Já byla v první chvíli té myšlence vcelku nakloněná – mateřství jsem si zamilovala. Jen jedna věc mi trochu bránila, a tou byl David. Pamatovala jsem si, jak náročné byly ty první měsíce a jak málo času jsem měla na všechno ostatní, a to dokonce i pouze s jedním dítětem. Prostě jsem si nedokázala představit, jak by si zvykl, že se o mě má dělit s novorozencem, který stále něco potřebuje, nebo jak bych se já sama vyrovnávala s tím, že David trpí nedostatkem mé pozornosti. A tak jsem Wyattovi řekla, že už další děti nechci. Byl zklamaný, ale já jsem okamžitě věděla, že jsem se rozhodla správně. Během let, která následovala, se mě Wyatt čas od času ptával, jestli jsem si to nerozmyslela – ale čím byl David starší, tím jsem si byla jistější, že bych měla svou energii soustředit jenom na něj. A to jsem taky udělala. David byl typem dítěte, které dosahovalo všech svých klíčových dovedností brzy. Chodil v deseti měsících, mluvil v rozvitých větách, když mu byly dva, a od raného věku projevoval pozoruhodné matematické schopnosti. Jakmile se naučil mluvit, byly mé dny vyplněné nekonečnými dotazy typu „proč“, že mě z toho někdy až hlava bolela. Občas jsem byla opravdu vyčerpaná věčnými nároky jeho bezmezné zvídavosti, ale v hloubi duše jsem byla velice

001-392_Matcino vyznani.indd 27

09.10.19 14:44

28

Kelly Rimmerová

pyšná na způsob, jakým se vyptává na okolní svět a tím ho poznává. „Mami, kdo rozhodl, v jakém pořadí jdou po sobě čísla?“ „Mami, jak se dostal měsíc na oblohu?“ „Mami, proč je dědeček Gillespie starý?“ „Mami, když jím jídlo, jak je pak změní bříško na hovínka?“ „Mami, kam chodí na noc motýli?“ Byla jsem s ním doma až do jeho čtyř let. Jiné matky v naší společenské třídě přihlásily své děti do předškolky, ale já jsem se k tomu nedokázala přimět. Když se vzácně stávalo, že jsem ho dala k mamince, abych si mohla něco zařídit, dělala jsem si o něj velké starosti. Nepřipadalo v úvahu, že bych to chtěla páchat kaž­dý týden, že bych ho byť na okamžik měla z dohledu. Milovala jsem ty chvíle, kdy jakmile se nejmenší prkotina trochu nedařila – třeba když nemohl najít nějakou hračku, nebo zakopl či se ozval nějaký hlasitý zvuk –, hned přejel pohledem místnost, jak mě zběsile hledal. Pak se ke mně nejkratší cestou vrhl, jeho buclaté ručičky mě objaly kolem krku a přitiskl si svou tvářičku na můj obličej. Místo předškolky jsem se tedy snažila uspokojit požadavky Davidovy zvídavé povahy tím, že jsem ho brala do knihovny, a při vzácných příležitostech, kdy jsme se vydali i mimo Milton Falls, jsem ignorovala, jak Wyatt protáčí panenky, a brala jsem našeho syna do muzeí. David byl chytré dítě, ale taky se u něj rychle vyvinula výrazně dobrá hybnost celého těla (hrubá motorika), a to si bohužel Wyatt nehodlal nechat ujít. Brzy spolu trávili hodiny vzadu na zahradě a kopali do míče. Byla jsem šťastná, že jsou si čím dál bližší – která matka by nechtěla vidět, jak si její syn a jeho otec budují vzájemný vztah? Ale stávala jsem u kuchyňského okna, dívala se, jak si spolu hrají, a snažila

001-392_Matcino vyznani.indd 28

09.10.19 14:44