Robert Pobi MĚSTO PLNÉ OKEN
KALIBR
Přeložil Ivan Ryčovský
CITY OF WINDOWS Copyright © 2019 by Robert Pobi Translation rights arranged by the Sandra Dijkstra Literary Agency. All rights reserved. Translation Copyright © Ivan Ryčovský, 2021, by Euromedia Group, a. s.
ISBN 978-80-242-7055-5
Dokážu vypočíst pohyb nebeských těles, avšak nikoli lidskou hloupost. (údajný výrok isaaca newtona pronesený kolem roku 1720–1721)
1 19. prosince New York City, křižovatka Východní 42. ulice a Park Avenue
Nimi Olsenová udělala tu chybu, že se pokusila přejít 42. ulici půl bloku před křižovatkou a už jí blikla červená. Teď byla uvězněna na kupě umrzlé sněhové kaše, která se klikatila prostředkem jízdní dráhy, a cítila se zmrzlá jako psí bobek. Auta se kolem ní míhala vražednou rychlostí a každých pár vteřin se jí o bok otřelo zrcátko. Provoz byl mimořádně vražedný, všichni jeho účastníci měli všeho po krk, cítili se bídně a zapálili by třeba lejno, kdyby vydalo trochu žáru. Už čtrnáct dnů se teploty blížily minus dvaceti stupňům, největší mrazy za více než sto let. Polovina zpravodajských stanic to vydávala za důkaz klimatických změn probíhajících v reálném čase a výstrahu před zánikem lidstva. Podle té druhé poloviny arktické mrazy jasně dokazovaly, že si globální oteplování vycucali z prstu vegani prohánějící se v teslách a nenávidějící americkou ústavu. Jediné, na čem se shodli skutečně všichni, bylo to, že je vážně zima. Každý Newyorčan někdy zažil, jaké to je balancovat uprostřed vozovky a hrát si na toreadora mezi rozzuřenými automobily. Byla to také jedna z možných cest do rubriky úmrtních oznámení. Nimi tady vyrostla a vždycky si myslela, že pod koly aut končí ti druzí; více než patnáct tisíc chodců v metropoli se každoročně zblízka setkalo se znakem automobilky na kapotě auta a následně se projelo v sanitce. A i když svým zraněním nakonec podlehlo asi jen dvě stě z nich, Nimi nehodlala toto cvičení převádět z teoretické roviny do praxe. Pečlivě se rozhlédla na obě strany a čekala na mezeru v proudu aut pádících kolem. Už pět minut tu takhle vrávorala a ráda by zase ucítila pod podrážkami chodník.
10
ROBERT POBI
Pak se choreografie provozu jakoby mávnutím kouzelného proutku změnila a černý sedan jedoucí po Dvaačtyřicáté a podjíždějící viadukt na Park Avenue zpomalil. Řidič na ni mávl. Nimi zvedla nohu a vykročila do prázdna. S úsměvem vstoupila před mřížku chladiče. I ona řidiči zamávala a její rty naznačily slovo „děkuji“. Navázala s mužem oční kontakt a všechno bylo, jak má být. Ale jen na chvíli. Sklo auta se roztříštilo a řidičova hlava zmizela – teď tu byla a v příští vteřině ne. Hodiny přestaly na kratičký okamžik měřit čas a všechno nepohnutě ztuhlo. Teprve pak zaburácel výstřel. Nimi začala křičet. Vůz s automatickou převodovkou, který teď nikdo neřídil, vyrazil vpřed. Nimi se rozběhla; člověk by mohl říct, že jí to myslelo rychle, ale v klinické terminologii se tomu říká instinkt. Nebýt tak kluzko, měly by její podrážky lepší přilnavost. Mít delší nohy, snad by na chodník doběhla včas. Kdyby byla trochu větší, kosti a svaly by možná lépe ochránily její vnitřní orgány. Být to v jiný den, mohla žít.
2 Kolumbijská univerzita
„Takže,“ doktor Lucas Page naposledy pohlédl vzhůru na počítačem generovaný vesmír blikající na stropě, „pokud to, co nazýváme realitou, není ve skutečnosti nic jiného než vysoce specializovaná simulace, je vůbec možné dešifrovat náš vesmír? A jestli ano, k čemu by nám to bylo dobré?“ Při těch slovech se speciální časosběrný efekt generovaný optikou za milion dolarů rozplynul a zapuštěné osvětlení posluchárny se opět vynořilo. Page sestoupil z pódia, naposledy kývl na posluchače a popřál studentům příjemné vánoční prázdniny nenarušované rozjímáním ani cílevědomou činností. Svažující se řady vysokoškoláků povstaly jako jeden muž, roztleskaly se a nadšeně povykovaly. Doktor využil té rozpačité chvíle těsně po přednášce, kdy studenti buď ještě tleskali, nebo si balili notebooky do batohů, vytratil se po schodech dolů a zmizel za závěsem. Studenti ho nekriticky obdivovali, ale on jim neoplácel stejnou mincí: vyhýbal se jim tak usilovně, až to někdy působilo komicky. Neměl nejmenší tušení, jak reagovat na slova: „Váš kurz mne opravdu nadchl, pane doktore; přeji vám překrásné vánoční prázdniny.“ A vůbec netoužil po tom si tuto dovednost osvojit. Ta lhostejná stáda, která mu posílali do posluchárny, už ho začínala deprimovat. Každý ze studentů přicházel nabitý představami o vlastní výjimečnosti, ale jen málokdo měl vypěstované ty nejzákladnější schopnosti kritického myšlení. Stále častěji kladli otázky, které ve skutečnosti žádnými otázkami nebyly. Venku v hale zamířil ke schodům. Chtěl brzy vypadnout – někde tam venku na něj čekal vánoční stromek s jeho jmenovkou.
12
ROBERT POBI
Page zdolal schodiště zvláštní mechanickou chůzí, za jejíž dokonalostí se ukrývaly dlouhé roky předělávek a úprav jeho protézy. Nyní dokázal brát schody po dvou, což nebylo málo na člověka, o němž chirurgové kdysi prohlásili, že se po zbytek života neobejde bez chodítka. Ta tři patra sešel téměř stejně rychle jako za starých časů. S každým krokem pouštěl posluchárnu víc a víc z hlavy a dělal to vědomě. Nemohl říct, že by tento konkrétní kurz neměl rád: on jej přímo nesnášel. Ne že by mezi posluchači nebyli žádní chytří studenti – pár se jich našlo. Ale vytřídit ty nadané z masy kreténů dalo zoufale mnoho práce, nehledě na to, že těch prvních bylo moc málo a těch druhých příliš mnoho. Jeho přednáškový kurz – Teorie simulace a vesmír – se stal největším tahákem na katedře, což byl svým způsobem zázrak, vzhledem k tomu, že Page všechno vymyslel za jedinou noc v důsledku příliš mnoha drinků a příliš malé sebekontroly, když sarkasticky kývl na to, že se zúčastní nekonečně natahovaného akademického projektu, na jakém stály i ostatní katedry a jenž nebyl ničím jiným než dobře organizovaným plýtváním času a prostředky. Celé to byla jedna velká parodie – člověk by musel být idiot, aby to nepostřehl –, ale on nechal na svém stole ležet stručnou osnovu v rozsahu jednoho odstavce a děkanka si jí během jedné ze svých vzácných návštěv jeho kabinetu všimla. Když ji začala vychvalovat, neměl to srdce jí prozradit, že to byl jen žert. Teď tedy přednášel na téma, jež považoval za úplnou a naprostou hovadinu, bandě děcek neschopných rozeznat vědeckou teorii od teorie konspirační, to vše pod dohledem nadřízených, kteří zase nerozpoznali, co je myšleno vážně a co jako sarkasmus. Bylo to super. Druhé poschodí bylo univerzitní variací na vánoční příměří z roku 1914: studenti denního studia, asistenti i profesoři se snažili tvářit jako přátelé, i kdyby jen pro tento večer. Nad lahvemi piva z dovozu a levného sektu předstírali, že konverzují, a přitom čekali, až se jim na chytrých telefonech rozsvítí nějaká zajímavější zpráva. Page se úspěšně vyhnul třem pozdravům, třem nabídnutým pivům, dvěma sklenkám vína, jednomu šampaňskému (i když
MĚSTO PLNÉ OKEN
13
šlo o Perrier-Jouët Grand Brut) a jednomu poplácání po zádech. Otevřel dveře a tušil, že zastihne Debbie, jak známkuje studentské práce a kouká přitom na CNN. Rozptýlila otazník, který se mu vznášel nad hlavou, když prudce natáhla ruku jeho směrem: v prstech svírala štůsek poznámkových lístků se vzkazy. Nevzhlédla, ale pozdravila jej slovy: „Měl jste jednašedesát telefonátů.“ Pak kývla bradou směrem k počítači. „A e-mailů jako sraček.“ Menší stolek vedle její pracovní plochy přetékal zabalenými vánočními dárky a on ze zkušenosti věděl, že je v nich alkohol v nejrůznějších obměnách – univerzitní ekvivalent obvyklých bonboniér pro učitele. „Nějaké návštěvy?“ zeptal se. Debbie tu byla hlavně proto, aby prověřovala návštěvníky, většinou z rodu ukňouraných studentů. Dělala si doktorát z astronomie kosmického prostoru. Tuto přednost u ní vyvažoval nepřehlédnutelný a ostentativně najevo dávaný Aspergerův syndrom. Právě její neschopnost pochopit neverbální kognitivní narážky z ní činila ideální asistentku: neplatily na ni žádné afektované výlevy, jichž studenti rádi používali jako zbraně. „Dvacet šest. Jediný, komu asi budete chtít zavolat, je mladý Haagstrom. Zemřel mu otec.“ Page se přestal probírat sloupcem vzkazů. „Pošlete mu e-mail a prodlužte mu termín o dva týdny. A vyřiďte mu, ať mi zavolá, kdyby něco potřeboval. Dejte mu mé číslo na mobil.“ Debbie vzhlédla a ve tváři se jí zračil údiv. „Byl to jeho otec, proboha!“ řekl Page. „A jsou Vánoce.“ „Já to chápu. Ale že to chápete i vy, to mě překvapilo.“ Lucas kývl směrem ke stolku, na němž se vršily balíčky s vánoční radostí jako kostky v Tetrisu. „Můžu se na vás spolehnout, že rozešlete poděkování?“ Debbie mávla rukou. „Už se stalo, kromě dvou – jde o vašeho nakladatele a literárního agenta. Agent poslal dobrou skotskou a nakladatel jedenapůllitrovou lahev šampaňského.“ „Šampaňské pošlete děkance a připište k tomu, že jí přeju veselé Vánoce.“
14
ROBERT POBI
„Je to lahev Bollingeru za tisíc dolarů.“ „V tom případě napište šťastné a veselé Vánoce.“ Pokusil se o úsměv. „A zbytek si odneste domů.“ Na videu v rohu Debbiina monitoru se objevila další reportáž a Page okamžitě automaticky zpozorněl. Když se v dolní části okna objevil titulek s komentářem, rozbušilo se mu srdce návalem adrenalinu. „Zesilte to.“ Byl si zcela jistý, že to vyslovil klidně. Debbie stiskla na klávesnici tlačítko ZVUK. Do kamery hleděla nažloutlá tvář druhořadého zpravodaje a na pozadí blikaly policejní majáky. Text běžící dole na obrazovce byl protkán negramotnými a vyhýbavými termíny moderní americké žurnalistiky, ale drmolící hlavy se tvářily, že jedna věc je jistá: někdo padl za oběť ostřelovači. Page by to mohl nechat být, kdyby ho neupoutala postava obklopená služebními bundami FBI. Ten krok si člověk nemohl splést. A kabát šitý na míru taky ne. „Nejsou to náhodou ti lidé, pro které jste dřív pracoval?“ zeptala se Debbie, aniž vzhlédla od monitoru. „Nejsou,“ zalhal jí.
3 Východní 42. ulice a Park Avenue
Charge Brett Kehoe, zvláštní agent vedoucí vyšetřování, poodešel od stanu vztyčeného na místě činu; Grover Graves mu kráčel po boku a citoval výsledky počítačového modelu, což byl v daném čase a na této konkrétní křižovatce eufemismus pro domněnky a odhady. Kolem vládla noc, ale světla velkoměsta se odrážela od sněhu, což vyvolávalo iluzi práce při úplňku. Právě proto byli všichni na place nervózní: nemohli mít jistotu, že si muž s puškou sbalil vercajk a odešel domů. Vítr fičel ulicí a hnal sníh pod Kehoeův šál, kde se rozpouštěl a vsakoval do límce. Každou jinou noc by ulice tvořila dokonalou kulisu newyorských Vánoc. Teď byla jen místem, kde někoho zavraždili. Rozměrné ozdoby visící ze sloupů pouličních lamp dodávaly celé situaci nádech morbidního humoru a Kehoe si to dobře uvědomoval. Vzhlédl k linii střech, nekonečným řadám oken a padajícímu sněhu. Ať už čin naplánoval, kdo chtěl, věděl přesně, co dělá – za těchhle podmínek budou jeho lidé brzy vyčerpaní. Kráčeli dál a Kehoe si automaticky – a nevědomky – prohlížel budovy. Měl na místě šest policejních ostřelovačů, kteří se starali o bezpečnost všech přítomných: vyšetřovatelů, občanů i pitomých novinářů. Nebo se aspoň měli starat. Přítomnost dvou týmů SWAT v pohotovostním režimu v kombinaci s newyorskou policií – NYPD – znamenala, že by střelec musel být idiot anebo sebevrah, kdyby se tady pořád zdržoval. A právě proto byl každý kolem trochu nervózní. Co v tomto případě Kehoea opravdu znepokojovalo, byla volba oběti. To, že někdo zavraždil agenta FBI, se občas stávalo. Ne tak
16
ROBERT POBI
často, jak si lidé mysleli, a už vůbec ne tolikrát, jak s oblibou tvrdili ti kreténi ve zprávách. Ale každý, koho se to týkalo, věděl, že jistá statistická pravděpodobnost tu existuje. A že si vůbec někdo dal práci zavraždit jednoho z jeho lidí, naznačovalo, že tu existují širší souvislosti, které Kehoeovi zatím unikaly. „Co tady jen tak stojíte a krčíte rameny? Tohle je čistá fyzika: á na druhou plus bé na druhou rovná se cé na druhou.“ Graves už byl zpátky ve velitelském voze a zvedl tablet odolný proti povětrnostním vlivům, propojený s modelovacím hardwarem. „Jasně. Starej Pythagoras se setsakra vyznal. Jenže my nemůžeme určit ani horizontální, ani vertikální azimut, takže nemáme žádný výchozí bod.“ Kehoe se při práci nikdy nenechal ovládat emocemi a byl na to osobně velmi pyšný, ale neustálé „nevím“ dokázal poslouchat jen do určitého okamžiku. „V tamtom autě máme mrtvého federálního agenta a na kandelábru je přišpendlená civilní oběť. Takže žádné ‚nejde to‘ neberu.“ Graves znovu zvedl tablet, jako by jím mohl názorně ilustrovat své tvrzení. „Abychom zjistili, kde se střelec nacházel, potřebujeme znát určité veličiny, a ty prostě nemáme. Neznáme úhel, pod kterým se střela pohybovala, protože neexistuje přesný způsob, jak vytyčit její dráhu. Nemůžeme ani zpětně vystopovat trasu střely od těla oběti, protože kulka úplně roztříštila hlavu: není s čím pracovat. Při zásahu se různé projektily chovají odlišně, některé se dokonce odrazí zpátky jako tehdy v Kennedyho případě, pokud chcete věřit Warrenově komisi.“ „Ptám se vás na fakta, ne na váš názor,“ odsekl Kehoe a nechal v hlase zaznít tón náležející vůdci smečky. „Promiňte, pane.“ „Co videa?“ zeptal se Kehoe. Všemocné technologie měly tu světlou stránku, že každé veřejné prostranství vždy hlídalo aspoň jedno bdělé oko. „Zkontrolovali jsme všechny záznamy: z bezpečnostních kamer, dopravních kamer i z mobilů kolemjdoucích chodců a dostali jsme velké nic. Máme jedno video z kamery taxíku jedoucího o tři auta
MĚSTO PLNÉ OKEN
17
vepředu, a to dobře demonstruje celý domino efekt počínaje okamžikem zásahu, ale je bez zvuku, takže nemůžeme určit přesný čas. Dospěli jsme k časovému oknu dlouhému čtyři vteřiny, což znamená, že když náboj zasáhl cíl, mohlo být auto kdekoli v křižovatce. A ona udělala několik salt, než přistála na kandelábru.“ „Myslíte tu mladou ženu…“ Graves vzhlédl od tabletu. „Jo. Tu mladou ženu.“ Jak je možné, že uprostřed druhého nejstřeženějšího města na světě nedokážou najít chlapa, který se producíruje s puškou po jedné z nejrušnějších ulic? Kehoe měl pocit, že všechna fakta, která potřebovali zjistit, museli vygumovat zlí duchové. Nebo někdo, kdo měl spoustu zkušeností se zabíjením. „A co naše magická kulka?“ Graves pokrčil rameny. „Hledáme ji.“ „Tak my ji hledáme?“ Kehoe se zhluboka nadechl, aby dostal do plic kyslík. Cítil velmi znepokojivý klid, takový, jaký člověk zažívá těsně předtím, než se utopí. „Vypadáme jako banda kokotů.“ Graves znovu pokrčil rameny. Kehoe provedl další nádech a snažil se mluvit klidně. „Jestli střílel shora z některé z těch budov, sníh brzy zahladí i další stopy.“ Oba hleděli na střechy táhnoucí se v délce patnácti set metrů a na bezmála tři tisícovky oken. Kehoeovi lidé už střechy prohledávali, ale důkladné pátrání jim zabere celou noc. Tolik času neměli. „Tohle je nejlepší, co můžeme dělat, ledaže byste měl po ruce kouzelnou oční bulvu,“ podotkl Graves, jako by se bránil. Kehoe se obrátil zpět k Park Avenue. Zpátky k policejním autům, sanitkám a agentům FBI pobíhajícím kolem přerostlých vánočních ozdob, čelem k padajícímu sněhu a větru a oběma obětem. Pozvedl zrak k oknům, jež se táhla až k obzoru, otočil se a odcházel. „Kam jdete?“ podivil se Graves. „Sehnat vám kouzelnou oční bulvu,“ odsekl Kehoe.
4 Upper East Side
Lucas Page skládal nádobí do myčky, zatímco Erin dohlížela na mytí rukou a chystala se na večerní předčítání. Přestože Lucas odešel z práce dřív, podařilo se mu zmeškat večeři, což v tomto konkrétním případě tolik nevadilo: jeho špatná nálada by dětem nic nepřinesla. Rád by ji svedl na všeobecnou nechuť ke známkování semestrálních prací, ale byla by to jen výmluva. Všechno způsobil ten strašák na CNN. Aspoň že Lucas přinesl domů vánoční stromek. V podstatě se snažil, aby večeři stihl. Děti potřebovaly pravidelný režim: než přišly k nim do rodiny, většina z nich nejedla zeleninu a nevěděla, co je to budík. Ale někdy ho přesto zdržela práce v laboratoři. Ještě že dnes večer získal spoustu kladných bodů, když přitáhl do kuchyně obrovskou skotskou borovici: po všech špatných znameních, jimiž se reportáž CNN jen hemžila, to byl vítaný pocit úlevy. Tento večer nebyl jako každý jiný: měli v domě nové dítě, které si na ně teprve zvykalo. Erin si vzala dva měsíce volna, aby nemusela dělit svůj čas mezi nemocnici a domov. Lucas jí slíbil celé dva týdny vánočních prázdnin – a pak nestihne ani přijít včas k večeři. Do háje, co si děti pomyslí o jeho slibech? Erin nezajímalo, že ho rozrušily zprávy a pak strávil trochu víc času bloumáním mezi vánočními stromky. Tady šlo o dítě, ne o školní cvičení: nezáleželo na úmyslech, ale na výsledcích. Lucas skládal hrnky do přihrádky, zatímco za oknem nad dřezem sílila vichřice. U Dinga v bytě nad garáží se svítilo a z komína se valil kouř.
MĚSTO PLNÉ OKEN
19
Zima začala už v listopadu a deset dní před Díkůvzdáním zasáhl město první sníh. Dvorek už byl několik týdnů zapadaný a teď se ze závějí nořila pouze nosná konstrukce houpačky jako opuštěná ropná plošina z knihy Dr. Seusse. Nezdálo se, že se počasí jen tak umoudří – Lucas si nevzpomínal, že by to tu někdy vypadalo takhle. Tuhle zimu zatím sněžení překonávalo všechny historické rekordy. Tón udávala vůně borovicového jehličí spolu s krajinou za oknem, a kdyby chtěl člověk parafrázovat Johnnyho Mathise, mohl říct, že Vánoce už jsou řádně cítit ve vzduchu. Pokusil se soustředit na nádobí, ale jeho pozornost neustále odváděla televize. Blikající obrazovka obvykle rozlévala po kuchyni nehmatatelné teplo, dnes večer však přidávala k nerezu a mramoru strašidelně namodralé mihotání. Měl ztlumený zvuk a periferním viděním sledoval, jak se moderátor ve studiu ze všech sil snaží napodobit Jamese Earla Jonese. A to do sebemenšího detailu: v jeho starém ústrojí to řádně hvízdalo, když se je snažil nastartovat. Lucas už oplachoval dřez, když jeho pozornost upoutala stejná postava jako předtím. Stejná silueta. Stejné oblečení. Takto vypadal pouze jeden člověk. Lucas zavřel vodu, utřel si ruce a zesílil zvuk. Když vstoupila Erin, právě se opíral o ostrůvek kuchyňské desky. „Co máš pořád s těmi zprávami?“ Při pohledu na jeho výraz zvážněla, otočila se k televizi, pak znovu k němu a probodla ho jedním ze svých rentgenových pohledů. „Luku?“ Sledoval ji, jak těká zrakem od jeho zdravého oka k tomu špatnému, což dělala, jen když byla rozzlobená nebo zklamaná – a právě teď, jak dobře věděl, zažívala obojí. Mohl odpovědět cokoli, ale hlavně nechtěl, aby to vyznělo defenzivně. Anderson Cooper se teď dělil o rozpůlenou obrazovku s Wolfem Blitzerem, který seděl ve studiu. Blitzer se snažil tvářit co nejvážněji a Cooper ho zatím zahrnoval neurčitými odpověďmi o neznámém pachateli, neznámém motivu, neznámé oběti, neznámém typu zbraně… Jedinou jistotou bylo, že počasí značně ztíží vyšetřování.
20
ROBERT POBI
Lucas pohodil hlavou směrem k obrazovce, na níž znovu běžel záznam: ulici za Cooperem právě přecházela tatáž postava. „Pamatuješ si na něj?“ zeptal se. Erin neochotně zaměřila pozornost na televizor. Když uviděla člověka, o kterém mluvil, celá ztuhla. Z přední haly se ozvala Maude: „My už jsme hotoví!“ Erin se ani nepohnula. Jen sledovala, co se odvíjí na obrazovce. „To je Brett Kehoe,“ prohlásila s jistotou. „Jo.“ Maude zavolala znovu. „Minutku!“ vyštěkla Erin a honem dodala o něco mírněji: „Dej mi chvilku času, ano?“ Přitom stále zírala na televizi. „Může se tě to nějak týkat?“ zeptala se Lucase. Kehoe nyní kráčel směrem ke skupině mužů a žen v bundách FBI. „Nevím.“ Erin popadla dálkové ovládání, vypnula televizi a hodila ovladač zpět na mramorovou desku. Kryt odletěl a baterie AA se roz kutálely po podlaze. „Už na ty kraviny nekoukej. Je čas na po hádku.“ Čtvrt hodiny nato se obraz ducha loňských Vánoc rozplynul a Lucas předčítal z knihy Sezame, otevři se. Děti upadly do obvyklého, bezmála klidného stavu mezi hrou a spánkem. Knížka byla trochu starší a on dovedl ze všech hlasů napodobit leda pana Snuffleupaguse, ale jeho zpěv děti pokaždé odrovnal. Maude dělala u dubového stolu v knihovně domácí úkol, bezpochyby poslední přípravy na zítřejší test z algebry, a Erin seděla vedle krbu ve velkém křesle s opěrkami. Damien s Hectorem klečeli u stromku, hluboce ponořeni do improvizované hry se spiritistickou tabulkou (které říkali šprtistická tabulka) a Alisha, která u nich bydlela teprve tři dny, ležela stočená vedle Laurie a psa na pohovce u okna. Snažila se Laurie získat a ta si zase poprvé užívala roli starší sestry. Erinina gesta teď byla o něco uvolněnější, bezpochyby v reakci na to, jak Lucas ztvárňoval Grovera, další z postaviček Muppet Show. Byl to jeden z oněch okamžiků, kdy se v Page Landu zdálo být vše v pořádku. Téměř.
MĚSTO PLNÉ OKEN
21
Lucas byl právě uprostřed velmi mizerné interpretace „Abecední písně“, když pozornost Alishi a Laurie upoutalo něco venku za oknem. Nejdřív se obě tvářily jen zvědavě, ale když Alisha pevněji objala Lemmyho rukou, přestal Lucas zpívat: „Dž znamená džemu džbán,“ zavřel knihu a přistoupil k oknu. Za ním se z křesla zvedla silueta Erin. U obrubníku stál pár černých SUV chráněných zepředu i zezadu policejními auty. Vozy parkovaly vedle sebe a majáky blikaly. Dveře všech čtyř automobilů se současně otevřely a do sněhu vystoupilo tolik mužů, že by postavili fotbalový tým. Ze dvou služebních aut vylezlo celkem šest policistů a z obou SUV osm civilů. Jediný, koho Lucas poznal, byla ta dobře oblečená postava z televize. Takže se tu vyrojilo sedm civilů plus Brett Kehoe. Ten se vzápětí oddělil od skupiny a zamířil k domovním dveřím. Zbytek mužů se rozestavil na chodníku. Strategicky, to musel Lucas uznat; Kehoe se jako vždy obklopil správnými lidmi. Lucas položil svou zdravou ruku Alishe na rameno. „Neboj se, sluníčko, nepřišli si pro tebe.“ „Fuj!“ ozvala se za ním Erin a on byl ohromen, jak se před dětmi dovedla ovládnout, navzdory malé armádě na chodníku. Další z těch kouzel, která ho k ní přitahovala. Přesto si dal pozor, aby na ni cestou ke dveřím nepohlédl. Rozezněl se zvonek a on se několikrát zhluboka nadechl, než zvláštnímu agentovi FBI, který měl na starosti celý Manhattan, otevřel masivní dveře z dubu a barevného skla. Po schodech za ním stoupaly čtyři jeho klony v černých kabátech. Kehoe nepozdravil. Ani se neusmál. A už vůbec mu nepodal ruku. Pouze se zeptal: „Viděl jste zprávy?“
5
Lucas vyprazdňoval myčku a Kehoe se zatím pustil do přesvědčování. Lucas se ani nenabídl, že mu vezme kabát: nechtěl, aby se tu cítil jako doma. Těmhle lidem už neměl co dát. Možná trochu zášti, pokud by snad měli zájem. Kehoe nezačal omluvou, ani si pro omluvu nepřišel, i když by se obojí dalo pochopit. Ale deset let bylo hodně času a on nebyl duševní lenoch; jistě si mezitím udělal pořádek v pocitech, které v něm ty dávné události vyvolávaly. Pokud vůbec něco cítil. Konečným výsledkem samozřejmě bylo, že nikdo za nic nemohl. Co se tehdy stalo, nemělo žádný smysl ani účel a už vůbec v tom nebyl záměr. To jen vesmír rozpřáhl náruč a zase jednou nesmyslně ukázal vztyčený prostředník, na který dějiny rychle zapomenou. To všechno proto, že se ocitli na úplně nesprávném místě v naprosto správnou chvíli. Kehoe položil na stůl kresbu. Byla to skica místa činu s tužkou vepsanými vzdálenostmi a výškami, to vše s přesností, jakou dovede generovat software CAD – další ukázka toho, jak byl Kehoe výkonný. „Oběť jela po Dvaačtyřicáté na západ a byla zasažena ve chvíli, kdy se vynořila zpod viaduktu Park Avenue. Výstřel přišel z jihu.“ Než se mohl odmlčet, položil Lucas svůj hliníkový prst na kří žení, v němž se protínaly obě ulice. „Tímhle korytem?“ Jídelna pod viaduktem patřila k podnikům, kam často zašel v neděli ráno s dětmi cestou z vycházky do knihovny. „Odkud se konkrétně střílelo?“
MĚSTO PLNÉ OKEN
23
„Víme jen tolik, že ten člověk dostal zásah na křižovatce a podle svědků se zvuk rozlehl až o dvě nebo tři vteřiny později.“ Pokud šlo o časové odhady, byli svědci smutně proslulí svou nespolehlivostí, ale zpoždění mezi okamžikem, kdy střela zasáhla cíl, a následnou zvukovou vlnou bylo zřejmě dost nápadné, což znamenalo, že v rovnici je nutno počítat s větší vzdáleností. Také z toho vyplývalo, že střelec nepoužil žádný druh tlumiče. „Ráže?“ „Střela prolétla vozidlem a ještě jsme ji nenašli.“ „Chcete říct, že prolétla oknem.“ „Ne, nechci. Prošla automobilem.“ Teď už věděl, proč Kehoe stojí u něj v kuchyni. Lucas si představil koridor Park Avenue, kaňon tvořený výškovými budovami, se všemi těmi okny nabízejícími střelci s puškou milion a jednu výhodnou pozici. „Druhou oběť srazilo auto poté, co nad ním řidič ztratil kontrolu. Tančila v Newyorském baletu. Je mrtvá.“ S každým malým dílkem lega, který Kehoe zasadil na místo, se jeho motivace stávala zřejmější. Událost tohoto druhu mohla velmi rychle podkopat důvěru veřejnosti v úřady a vládu. A v uzavřeném ekosystému, jako byl New York, představovala nevyslovená společenská smlouva s občany to jediné, co bránilo tomu, aby se celý experiment propadl do chaosu. „Chápu, v čem je váš problém, ale opravdu nevím, jak bych vám mohl být nápomocný. Když jste vešel, zastihl jste tady jenom bývalého agenta, a teď před vámi stojí dvojnásobně bývalý agent,“ řekl a docela dobře přitom napodobil výraz Harrisona Forda z Blade Runnera. Kehoe ho chvíli pozoroval a Lucas znal toho člověka dost dobře na to, aby věděl, že ještě neskončil. Právě teď se pokusí nasadit Lucasovi do hlavy brouka. Lucas čekal, co přijde. „Ještě jedna věc.“ Způsob, jakým to Kehoe pronesl, Lucasovi prozradil, že půjde o velké sousto. Probodl ho zdravým okem. „Už jsem vám řekl, že jsem se vším skončil.“
24
ROBERT POBI
Kehoe se natáhl a vzal si zpět svůj nákres. Sroloval jej, vážně přikývl a už to vypadalo, že se opravdu chystá odejít, když se zarazil a smutně se usmál. „Přesto byste měl vědět, že obětí byl váš starý parťák, Doug Hartke.“
6 42. ulice a Park Avenue
Lucas stál na 42. ulici ve stínu viaduktu Park Avenue s vektorovými grafy v ruce. Byly zalaminované a svázané v pořadači tlustém dva a půl centimetru, s vyraženým logem FBI. Všechny grafy byly jasné a uspořádané a čekaly na něj, když Kehoeovo SUV zastavilo před mohutným velitelským bluebirdem zaparkovaným na místě činu. A byly dokonale k ničemu. Dvaačtyřicátá ulice byla uzavřená v obou směrech a uzávěra Park Avenue se táhla tři bloky na jih, takže dopravní chaos dostoupil stupně obvyklého někdy v červenci. Ulici blokovaly hlídkové vozy newyorské policie i SUV Federálního úřadu pro vyšetřování, blikající majáky se odrážely od sněhu, betonu a skla a dodávaly celé scenérii nádech diskotéky z jiného světa. Mrzlo a mezi domy profukoval vítr, vanul celou Park Avenue a zvedal sněžné víry, jež by za jiných okolností byly krásné. Asfalt pokrývala špinavá zmrzlá krusta, která chřestila jako bramborové lupínky, a Lucas měl co dělat, aby na nerovném podkladu udržel balanc. Při nízkých teplotách mu vždycky ztuhl kotník. Samotná protéza byla skoro celá z hliníku, ale spojovací čepy byly z nerezové oceli a další díly z titanu nebo uhlíkových vláken. Každá slitina se smršťovala jinak rychle, což ztěžovalo pohyb. Aby to vyrovnal, hopkal po zdravé noze, takže v chladu vypadala jeho chůze dost zvláštně. Když dorazili na místo činu, zeptal se Lucas, kdo tady velí, a Kehoe ukázal na velkou postavu trčící jako krucifix poblíž stanu chránícího důkazní materiál. Rozeznal nezaměnitelnou figuru Grovera
26
ROBERT POBI
Gravese. Lucas s ním nikdy nevycházel dobře: nefungovala mezi nimi chemie a vzájemnou antipatii nemohlo překonat ani všechno potřásání rukou, úsměvy a nejlepší úmysly. Graves byl také jedinou známou výjimkou z Kehoeova pravidla vybírat si pouze ty nejlepší lidi. To, že byl tak důležitý případ svěřen právě jemu, nevypadalo jako Kehoeova volba. Lucas a Graves na sebe kývli přes ulici na pozdrav a Kehoe Lucasovi vysvětlil, že Hartke pracoval několik posledních let pod Gravesem, což Lucase překvapilo. Hartke nenáviděl hlupáky skoro stejně jako Lucas, a ten si nedovedl představit, že by jeho bývalý parťák mohl v jakékoli situaci přijímat rozkazy od Gravese. Nicméně se tím vysvětlovalo, proč Kehoe nechal Gravese vést vyšetřování: chtěl, aby nesl odpovědnost za vlastní lidi. Lucasovi nehrozilo, že by s Gravesem musel spolupracovat. Ani s Kehoem. Přivedl ho sem jen ohled na někdejšího kolegu. O Hartkem se dala říct spousta věcí a některé z nich nebyly moc hezké, ale byl to přítel. Což znamenalo, že mu Lucas něco dlužil. Takže byl tady. Stál na ulici a čekal, až se vpraví do role. Dva agenti, které s ním Kehoe poslal, postávali vzadu na nároží a hleděli na něj s naprogramovaným nezájmem vlastním tomuto druhu lidí. Jeden z nich byl typický ouřada, který vypadal, jako by ho vytáhli z komparsu – snadno zapomenutelný a nevýrazný. Druhý agent byla černá holčina s pomalými, okatě trpělivými pohyby člověka, jenž rád dělá potíže. Oba se chovali tiše, profesionálně a klidili se mu z cesty. Po několika vteřinách, kdy zkoumal terén, si uvědomil, že se přesunul za sloup veřejného osvětlení, což znamenalo, že se jeho operační systém automaticky aktualizoval. Bylo úžasné, jak rychle se člověku tento způsob uvažování dostal do krve, a ještě úžasnější, že si jej uchoval ještě dlouho poté, co už to nebylo zapotřebí. Jako když někdo stále cítí amputovanou končetinu. Po nekonečném pobytu v nemocnicích, všech operacích, rehabilitaci a nočních můrách mu trvalo téměř celý rok, než byl znovu schopen projít davem. Trvalo to, ale strach se pomalu rozptýlil do éteru. Až zase nyní…
MĚSTO PLNÉ OKEN
27
Trocha opatrnosti se však vyplatila, byla přímo nezbytná. V širší perspektivě nebylo nic horšího než lovit muže s puškou ve městě plném oken. „Do hajzlu,“ ulevil si nahlas a vstoupil do křižovatky. Oběť – jeho bývalý parťák a někdejší kamarád – ještě stále seděla v autě. Vozidlo ukrýval před světem stan vztyčený na místě činu, ale Kehoe ho uvedl dovnitř a Lucas pak dlouho nemohl vyhnat z hlavy obraz toho, jak Hartke vypadal. Když mu ustřelili temeno lebky, krvavá fontána začala pulzovat pod tlakem sto hektopascalů a tekutiny bylo skoro šest litrů. V uzavřeném interiéru vozu to znamenalo doživotní noční můru. A těch už měl Lucas docela slušnou sbírku. Už tři roky si s Hartkem nebyli nikde sednout, ale psali si k Vánocům a příležitostně si vyměňovali e-maily, v nichž si navzájem hrozili, že se navštíví, což se zřídkakdy uskutečnilo. Lucas mu nemohl nic vyčítat: co se mu stalo, bylo jen velmi názorným důkazem toho, jak snadno se v jejich profesi může všechno zvrtnout. A lidé od policie, zejména ti ze staré školy jako Hartke, byli notoricky pověrčiví – i když by to nikdy nepřiznal, jistě se někde v hloubi duše obával, že by se Lucasova smůla mohla nalepit i na něj. Lucas to proti němu nikdy nepoužil. Zahleděl se vzhůru ulicí a zhluboka se nadechl, aby vyhnal z hlavy počasí, blikající majáky, armádu mužů v modrém, obří vánoční ozdoby i stan ukrývající mrtvé tělo jeho bývalého kolegy. Má v sobě ještě pořád tu schopnost? Pokud byla pravda, co všichni tvrdili, nemohl reálně dokázat nic z toho, o čem tvrdil, že to dokáže. Lidský mozek na to nebyl stavěný. Existoval jen jeden způsob, jak to zjistit. Zavřel oči a čekal, až vše začne. Myslel na to, co viděl ve stanu. Na roztříštěné čelní sklo automobilu a kolegův vyhřezlý mozek. Na záběry z kamery jiného vozu, které mu Kehoe ukázal, na čtyřvteřinový interval rámující výstřel a následný třesk. Na to, kde je a proč souhlasil, že se sem dostaví. Pak otevřel oči a svět zapadl do svých kolejí. Okamžitě. Automaticky.
28
ROBERT POBI
A ulice ožila tak, jak to už dlouho nepamatoval – jako by vstoupil do něčích halucinací. Svět se náhle zredukoval na komplikovanou geometrii. Menší segmenty města byly označeny ciframi, cihly a kamenné kvádry se staly jednotkami měr. Tyto jednotky se spojovaly do větších ploch – oken, dveří a sloupů veřejného osvětlení – a i ony zobrazovaly vlastní číselnou hodnotu, každá ve vztahu k ostatním, takže se najednou všechno slilo v jedno a město se stalo maticí vzájemně propojených číslic, mozaikou cifer táhnoucí se až k obzoru. Lucas stál v křižovatce, se zdviženými pažemi se pomalu otáčel na místě a vstřebával do sebe město v číselném panoramatu, které pulzovalo, tančilo a probleskovalo mu hlavou. Vnímal čísla okolo sebe a vkládal data do sekvence instinktivních algoritmů, jimž nerozuměl ani on sám. Byl to okamžitý proces nastartovaný nějakým automatismem, který nedokázal vysvětlit. Připadal si jako v srdci víru a řádky zdrojového kódu pokrývající krajinu kolem něj rotovaly příliš vysokou rychlostí na to, aby je mohl vědomě vnímat. Než se stihl otočit kolem své osy, neviděl už budovy ani chodníky, hlídkové vozy ani blikající majáky. Zapomněl na policejní auta lemující ulici i na muže a ženy v modrém, kteří si to rázovali sem a tam po zasněžené ulici. Jediné, co viděl, jediné, s čím byl schopen komunikovat, byla tahle čísla. Čísla všude. Čísla představující všechno. A pak… … bylo po všem. Zamrkal a cirkus skončil. Všechno – čísla, geometrie, vzdálenosti. Zůstala jen chladná zimní scéna s příliš velkým počtem policejních aut a příliš slabým dopravním ruchem. Lucas se zahleděl ve směru Park Avenue a všechny komponenty se mu v mysli spojily. Už neslyšel troubení aut v objížďce, necítil macešský polibek mrazivé zimy, nemhouřil oči před padajícími vločkami. Dokázal jen civět na cihlový tubus vyrůstající ze země jako King Kongův horský domov. Byla to jediná budova na celé třídě, která byla postavena na koso, pootočená o pětačtyřicet stupňů.
MĚSTO PLNÉ OKEN
29
Jeden z jejích rohů přesahoval a tyčil se rovnou nad Park Avenue. Od místa zásahu byl vzdálený 706 metrů, plus minus nějaký ten centimetr. Dokonalé. Otočil se k agentce. „Jak se jmenujete?“ „Whitakerová,“ odpověděla přátelským tónem, který nápadně kontrastoval s její klackovitou pózou. Byly z ní vidět jen zuby zářící ve stínu služební bundy. „Tak vyřiďte Kehoeovi, Whitakerová, že vím, odkud ten střelec vypálil.“ Lucas kývl směrem k objektu, o němž věděl, že je to budova v dálce, ale mezitím se stihl vrátit k sekvenci geometrických rovin propojených čísly se zbytkem města. Zvedl hliníkovou ruku a ukázal na mrakodrap. „Ze střechy domu číslo 3 na Park Avenue.“
7
Přestože mrakodrap na Park Avenue 3 a Empire State Building navrhla stejná firma, neměl v sobě nic ze vznešenosti vrcholného díla této projekční kanceláře. Nevábný monolit tyčící se do výšky rovných 169,5 metrů a spoluutvářející panorama Manhattanu připomínal velký činžák. Nebyl tak drzý, aby se pyšnil vlastní ošklivostí tak jako Trump Tower, ale moc k tomu nescházelo. I kdyby stál kdekoli na světě, nikdo by ho nenominoval na žádnou cenu. Střecha měla rozlohu fotbalového hřiště a tyčily se na ní dvě nástavby s přístupovými dveřmi a nejrůznějším technickým zázemím, vodárenskou věží a hradbou vzduchotechnických jednotek o velikosti obřího kamionu, které pracovaly naplno a jejich energie dokázala rozvibrovat podlahu. Střecha měla uspořádání středověkého hradu nebo vězeňského dvora: šestimetrová zeď obklopující vysoko položené nádvoří jako obranný val. Vítr se proháněl obe zděným prostorem a roztáčel atmosférickou turbínu, která dokázala vytvořit vlastní sněhovou bouři. Všichni hleděli na Lucase a čekali, až rozvine své magické schopnosti. Ale pokud šlo o polohu střelce, nebylo co vymýšlet: musel se nacházet v blízkosti severozápadního nároží, zcela vlevo, na samém konci obrovského tepelného čerpadla pumpujícího horký vzduch dolů do útrob budovy. V silném sněhovém polštáři zely dvě řady stop, ale vítr už vykonal své; až na přibližnou délku kroku se z nich nedalo nic vyčíst. Kroky vedly ke vzduchotechnice v rohu, přímo ke kostře lešení ukotveného do obvodové zdi – bezpochyby ho tu postavili kvůli opravám, ještě než kruté mrazy zastavily všechny práce.