KRKONOŠE ZNÁMÉ I NEZNÁMÉ
Petr David Vladimír Soukup EUROMEDIA GROUP
Milí přátelé na cestách, těžko si představit, že někdo alespoň jednou nezavítal do našich nejvyšších a nejznámějších hor. Většina z nás se sem opakovaně a ráda vrací. Logicky si tedy položíme otázku, zda tady vůbec lze najít něco neznámého. Starousedlíci by měli rychlou odpověď – Krkonoše jsou tak úžasné, mnohotvárné i tajemné, že se tady dá prožít celý život a denně je co objevovat. A my, kteří bydlíme jinde, přicházejme s otevřenýma očima i srdcem, jak by ostatně mělo být pravidlem na všech toulkách. Nesnažme se hory jenom měnit k obrazu svému, snažme se je poznávat. Ony nám to vrátí bezpočtem nádherných zážitků. Krkonoše nás provázejí celý život, za ty dlouhé roky jsme tady měli možnost nejen obdivovat úžasnou přírodu, ale najít si zde i řadu přátel. Patří jim poděkování, že nám v mnohém pomohli i při práci na knížce Krkonoše známé i neznámé. Dvě předcházející publikace této volné řady „známé i neznámé“, věnované Brdům a Šumavě, nejsou klasickými turistickými průvodci, jsou výpovědí autorů, kteří mají Česko moc rádi. Krkonoše pokračují v tomto duchu. Snažili jsme si připomenout slavné osobnosti a třeba i ne moc známýma očima pohlédnout na některé legendy – příkladem je třeba svědectví Emericha Ratha, sportovce, který se marně snažil zachránit Bohumila Hanče. Nelze pominout velký krkonošský fenomén, jakým je lyžování či budní hospodaření. Zajímavá je historie krkonošských bud, ale ne na všechny se při rozsahu knížky mohlo dostat. Stejně tak by si svoji podrobnější kapitolu zasloužili fotografové a vůbec umělci, vědci a badatelé, zkrátka všichni, kteří Krkonoše objevovali svým pohledem. Ale více se zkrátka do knížky nevejde. Připomínáme tedy alespoň některé současníky, především ty, se kterými jsme se potkávali častěji. Mohou nás po těch letech Krkonoše překvapit? Mohou. A mohou i dojmout. To když třeba vyjedeme ze Studence a před námi se objeví panoramatický obraz hor. Vrcholné umělecké dílo přírody, které nás přinutí zpomalit, zastavit a jenom se s pokorou dívat. Tak vám takových pohledů, které lidský život dělají hezčí, přejeme (nejen) v Krkonoších co nejvíc.
OBSAH Po tajemných stezkách Krkonoš. . . . 8 Vysocko. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 10 Harrachov a okolí . . . . . . . . . . . . . 28 Rokytnicko . . . . . . . . . . . . . . . . . . 48 Jilemnice a okolí . . . . . . . . . . . . . . 56 Benecko a okolí. . . . . . . . . . . . . . . 72 Špindlerův Mlýn a okolí . . . . . . . . 80 Vrchlabí a okolí . . . . . . . . . . . . . . . 98
Pec pod Sněžkou – Velká Úpa. . . . Malá Úpa a okolí. . . . . . . . . . . . . Horní Maršov a okolí . . . . . . . . . Janské Lázně a okolí. . . . . . . . . . . Černý Důl a okolí . . . . . . . . . . . . Žacléřsko. . . . . . . . . . . . . . . . . . . Trutnovsko . . . . . . . . . . . . . . . . . Krkonoše turistické a lyžařské . . . p 6 P Rejstřík . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
110 146 158 170 188 196 206 216 220
p 7 P
Po tajemných stezkách Krkonoš Těžko bychom asi u nás hledali člověka, který nebyl v Krkonoších, který nikdy nestanul na nejvyšším místě Česka – Sněžce. Nás potkalo to štěstí, že jsme tyto krásné hory mohli začít objevovat již od dětství – a pokračujeme v tom dodnes. Možná si řeknete: co se tu dá ještě objevit, vždyť vše již odhaleno bylo, nic neznámého se na krkonošských hřbetech ani v údolích najít nedá. Můžete mít pravdu, ale ne tak docela. Boudy či chalupy, kolem kterých často chodíte, jsou možná po desetiletí stále stejné, možná jen o něco zchátralejší, nebo naopak nově opravené. Víte ale, co se v nich v minulosti odehrálo? Jaké příběhy prožívaly v jejich zdech po staletí rodiny bývalých majitelů? Jakým pohromám musely čelit a jak se s nimi vypořádaly? Některé objekty zmizely ve víru času úplně a dnes je připomínají jen sotva patrné základy. Postarala se o to lidská lhostejnost spolu s největším nepřítelem všech horských stavení – ohněm. Jak ale k tragickým požárům došlo? Vypukly nešťastnou náhodou, nebo byly založeny úmyslně, třeba aby zakryly jiný, ještě závažnější zločin? Středověké osídlení Krkonoš bylo velmi řídké a omezovalo se na blízkost obchodních
cest mezi Čechami a Slezskem. K systematickému zalidňování zdejší horské oblasti došlo až v 16. století v souvislosti s rozvojem těžby kovů, sklářství a rozsáhlého kácení lesů. Novými osadníky byli převážně německy mluvící kolonisté, přicházející z alpských zemí a ze Slezska. Přinesli s sebou některé zvyky a tradice, které začali uplatňovat i ve svém novém působišti – například budní hospodářství. Po staletí tu žili v klidu a míru s českou menšinou, která je doplňovala a jejíž vliv vzrostl zejména po vzniku Československa v roce 1918. Pak se však na druhé straně hranice objevil muž s knírkem. Mluvil hlasitě, takže jeho hlas dolehl až k českým Němcům, a sliboval hory doly, až mu většina z nich uvěřila a následnými činy tak přispěla k rozbití republiky. Mnozí zdejší horalé pak byli nuceni obléknout německou uniformu a bojovat ve jménu Říše na různých frontách. Někteří v této uniformě také za svou novou vlast padli. Ti, kteří válečná běsnění přežili, byli po válce i s rodinami nuceni odejít do Německa. Zůstat směli jen ti, které potřebovala nová republika a její obnovovaný průmysl, hlavně horníci, skláři nebo dřevaři. Potomci některých z nich žijí v Krkonoších dodnes.
p 8 P
Většina rázovitých stavení postavená v typickém horském stylu zůstala po roce 1945 opuštěná a zchátrala natolik, že byla v letech 1959–1960 v rámci rozsáhlé, dnes těžko pochopitelné akce „čištění Krkonoš“ zbořena. Často tak beze stop zanikly celé osady. Přesto však mnoho z původní krkonošské architektury zůstalo zachováno. Zasloužili se o to nejen noví obyvatelé, kteří si v nejisté poválečné době zvolili Krkonoše za svůj trvalý domov, ale zejména chalupáři, kteří sem jezdili a dodnes jezdí trávit volný čas. O nově získané chalupy se většina z nich vzorně starala (a jistě jim odpustíme, že ne vždy striktně podle zásad památkové péče); právě oni měli hlavní zásluhu na tom, že mnohé horské vsi si udržely původní zástavbu s nádhernými roubenkami a dnes opět září v nové kráse. Mnohé v Krkonoších zaniklo, mnohé se naopak zrodilo. Do provozu byla uvedena řada lanovek, ty starší historické se dočkaly modernizace. Obce, jejichž obyvatele v minulosti živil chov dobytka a produkce mléčných výrobků, práce v lese, ve sklárnách, na pilách, v brusírnách dřeva, dolování kovů a uhlí či různá, často specifická řemesla, se proměnily na významná a hojně navštěvovaná centra letní i zimní rekreace s hotely, penziony a restauracemi, s moderními lyžařskými areály, upravenými běžeckými tratěmi i cyklostezkami a mnoha adrenalinovými atrakcemi. Cestovní ruch je tak dnes hlavním zdrojem příjmů krkonošských měst, městeček i vsí.
Vydejte se spolu s námi po více i méně vyšlapaných cestách za objevováním krkonošských půvabů, ale i četných tajemství, která k jejich koloritu neodmyslitelně patří. Budeme vám vyprávět příběh dvou věrných přátel Hanče a Vrbaty a skutečné okolnosti jejich tragického úmrtí, dozvíte se o kletbě, která provázela dokončení rozhledny Štěpánka, prozradíme vám, že ruce v detailních záběrech na foukání a tvarování skla v seriálu Synové a dcery Jakuba skláře ve skutečnosti nepatřily hlavnímu představiteli, ale jistému sklářskému mistrovi z Harrachova. Dozvíte se o nešťastném správci, kterému doslova nad hlavou (ale bez jeho přičinění) postupně shořely tři známé krkonošské boudy, o tajemném podzemí Sněžky tvořeném desítkami kilometrů důlních chodeb, o lavinách, které braly lidské životy, o letadlech, které ukončily svůj let nárazem do krkonošských vrcholů, o dramatech, spojených se zahajováním provozu dnes již zaniklých vodních nádrží – klaus, o tajné záškodnické škole na Černé hoře i o krvavých mordech žen a dětí na odlehlých horských samotách. Nahlédneme pod pokličku trudného života horských nosičů, povyprávíme i o honech na pašeráky, které potvrzují, že všude je chleba o dvou kůrkách, ale ten krkonošský měl snad kůrky tři. A samozřejmě nechybí ani vizitka samotného Krakonoše. Tak hezké čtení – a přijďte pobejt!
p 9 P
p Vy s o c k o P Některé cesty nadchnou, některé unaví, mnohé potěší a některé se vryjí do duše i dojmou. Nestydím se za to a pravidelně se na taková místa vracím. Možná, kdybych věděl, že si můžu vybrat cestu poslední, znovu bych se vydal z Vysokého na Sklenařice, zastavil se u sochy sv. Josefa a hleděl na panorama Krkonoš. Ne však moc dlouho, ještě bych se musel dostat k Mexiku, jedné z těch vyhlášených hospůdek, a pak do Pasek. Podíval bych se, co nového v Památníku Zapadlých vlastenců a hlavně zamířil pár kroků od muzea ke hřbitůvku, abych se u moderního pomníčku poklonil památce Věnceslava Metelky. Sem se vracím hodně často, protože nebýt kantora, písmáka, kronikáře, houslaře, ochotníka a muzikanta Metelky, nebylo by nejspíš ani Raisových Zapadlých vlastenců. Zastavím se tu s obdivem k člověku, vlastenci, kterého nezlomila ani osobní trápení a který po sobě zanechal hodně hlubokou stopu. Ta je tady dobře patrná i dnes, byť okolní svět se vzdaluje. Zastavím se tu i kvůli dalšímu pohledu na Krkonoše – s dominantou Kotle jednomu z nejkrásnějších. A pak se pustím vzhůru do kopce, do hospody Na Perlíčku neboli Prdku. Dám si pivo, budu se dívat na panorama hor a připomenu si Metelkova slova, krátce po jeho padesátce: „Stárnu, zrak pomalu mizí, oheň hasne, cit tupí. Přichází mi jako na divadle, když se úloha dohrává. Přijde na to, hrál-li jsem dobře nebo špatně.“ P. D.
Vysocko
Město, vysoko ležící Ve Vysokém nad Jizerou jsem několikrát zažil Závody Po staru. To je slavnostní den, kdy se z půd a nejrůznějších zákoutí dostanou na světlo staré lyže, sáně, dámy a pánové se vyšňoří v retro stylu a vyrazí do města a pak do lyžařského areálu. Je to úžasná podívaná, kdy se závodí na všem a ve všem možném, skáče a padá, vyhrává muzika a lidi se dobře baví. Nechybí ani závod v běhu na historických ski. Býval to prý před lety i závod tak trochu „vytrvalostní“. Jenomže chlapi odstartovali a dlouho se nevraceli. Vyrazila tedy pátrací četa a projela se až k obrátce, k hostinci Mexiko. Tady se skijáci jaksi pozapomněli… Ostatně lyžování má ve Vysokém slavné tradice. V roce 1903 tady byl jako třetí v Čechách ustaven Český Ski klub. Tím byla splněna základní podmínka pro založení Svazu lyžařů v Království českém, prvního lyžařského svazu na světě, jehož předsedou byl zvolen řídící učitel Jan Buchar. Z Vysokého pocházela řada úspěšných olympioniků, třeba Bím, Koldovský, Bartoň. Chloubou je lyžařské středisko Šachty, kde byl v roce 1951 otevřen skokanský můstek s normovým bodem 78 metrů, tehdy největší
v republice. Jako na mnohé další můstky, zůstala i zde jenom vzpomínka a fotografie. Na historickou výstroj a výzbroj nemusíme ale čekat na Závody Po staru, stačí se zastavit v místním vlastivědném muzeu. V lyžařské části spatříme lyže, které již v roce 1893 Václav Janda zhotovil pro notáře Holleye. Fotografie dokumentují nejrůznější lyžařské disciplíny – třeba krasojízdu či závod ve sprintu. A nechybí ani fotografie jakýchsi sněhových hradů, v nichž se podávalo občerstvení, či 7,5 metru dlouhého skoku Josefa Krause v roce 1903.
Jak se závodilo… Muž s pronikavým pohledem a bohatýrským hustým černým knírem, na svetru medaile a dantesy (zdobné odznaky), tak na fotografii vypadá Josef Kraus (1886–1963), rodák z Horních Štěpanic, jeden z nejtalentovanějších lyžařů, vítěz první mistrovské padesátky v roce 1905 ve Vysokém nad Jizerou. Pro porovnání jsem si prohlédl i fotku z roku 1959 – praktický stejný knír a totožný pohled, zkrátka Kraus byl sportovcem tělem i duší do vysokého věku, byť závodní kariéru ukončil, zklamán a uražen, předčasně.
Vysoké nad Jizerou
p 12 P
Vysocko
Je dnes nepředstavitelné, jakou zátěž tenkrát vítěz dokázal zvládnout – na tehdejších těžkých turistických lyžích, s jednou dlouhou holí. V sobotu 2. února 1905 vyrazil časně ráno z domova do Vysokého, což čítalo nějakých 12 kilometrů. Již v půl desáté se postaví na start běhu na 10 000 m – a zvítězí. Startovné činilo 4 koruny, což byl plat pekařského učně. Pokud závodník soutěž dokončil, vklad byl vrácen. V půl třetí odpoledne dojel druhý v závodě na 2 000 metrů překážek. Večer následovala tancovačka a slavnostní dekorování Krause jako mistra zemí Koruny české v běhu na 10 000 metrů. Slaví se do druhé hodiny ranní. V neděli je přesně podle dispozic připraven ve svetru na startu padesátky. Čeká od sedmi do půl deváté, protože všichni ostatní včetně soupeřů a rozhodčích ještě vyspávají po sobotní zábavě. Cíl mistrovské padesátky, která ovšem ve skutečnosti měří 60 kilometrů, je na jilemnickém náměstí – vítězný Kraus, prorážející si ve vánici stopu, sem dorazí dvě minuty po 21. hodině. V cíli se debatuje, hodnotí, všichni čekají na posledního, kterým je Josef Rössler-Ořovský. Utrmácený Kraus se doma do postele (musí napřed ujet výše zmíněných 12 kilometrů) dostane v pondělí v půl třetí ráno. A samozřejmě ještě toho dne jde do práce. Má těsně před svými devatenáctými narozeninami… Průběh mistrovské padesátky se dochoval v Krausových zápiscích. Trať vedla „z Vysokého přes Nový Svět, Mumlavu, Kotel, Zlaté návrší, Mísečky, Tři kopce, Žalý, Benecko a Hrabačov do Jilemnice…U startu nás bylo 21, na Novém Světě už jen 7, ostatní se vzdali. S sebou jsme vezli jídlo a závodní knížku pro hotelová razítka… Na cestu měl jsem malý bochníček chleba za 10 krejcarů, za 50 krejcarů salámu a za 30 lahvičku koňáku…“ Kraus pak popisuje průběh závodu, jak všechny již za tmy předjel v průseku na Žalý, jak ztratil hůl a před hostincem Zlatá vyhlídka jako náhradu našel sochor od metru dříví. Prsty od sochoru pak nemohl celý týden narovnat.
Na startu ve Vysokém nad Jizerou
Kraus naposledy závodil v roce 1906. Ve Vysokém se na trati 5 kilometrů utkali dva naši nejlepší běžci – Hanč a právě Kraus. Pořadatelé vytyčili trať s ostrou zatáčkou do pravého úhlu těsně před cílem. Na šikanu závodníky předem upozornili. Celý závod Kraus vedl, Hanč těsně za ním. Kraus vyjel asi 40 metrů do kopce, Hanč zůstal na chvilku stát a pak, pobízen publikem, zamířil přímo do cíle. Kraus, který na rozdíl od Hanče absolvoval přesně vymezenou trať, volně dorazil druhý. Podal protest, ale soudcovský sbor vítězství nechal Hančovi. Otrávený Kraus, jak sám napsal, „na závody více nešel.“ Dlouho po Hančově úmrtí chtěli pozůstalí Krausovi vrátit cenu, o kterou neregulérně přišel. Kraus ji ale nikdy nepřijal a zklamaný přestal závodit. Jen s jednou výjimkou, po 16 letech vyhrál v kategorii starších pánů. Vysoké nad Jizerou leží na náhorní planině vysoko nad pravým břehem Jizery v nadmořské výšce 692 metry, žije zde asi 1 300 obyvatel. Významné stezky tudy vedly již v mladší době kamenné. Podle pověsti má hlavní zásluhu na založení města uhlíř Havlas Pavlata, který na pražský dvůr přivedl ochočeného medvěda. Panovník mu za odměnu věnoval hustě zalesněnou krajinu nad Jizerou. Pavlata založil hrad Nístějku a město, které pro jeho polohu nazval Vysoké. Postava uhlíře s medvědem se dostala i do městského znaku na počátku 16. stol. A vysocký měšťan Pavlata prý ve svých 115 letech před svou smrtí v roce 1503 pronesl ke svým
p 13 P
Vysocko
synům proroctví o příštích osudech české země. Nepochybně je na Vysocku zdravé životní prostředí, ale retrospektivní zápis ze 17. století bude opravdu spíš jen legendou… Historické prameny se o vsi Wysokaje zmiňují v roce 1352, vysloveně o městě se píše v roce 1354, první známou vrchností jsou Valdštejnové. Město teh- Vysoké nad Jizerou – náměstí dy podle všeho plnilo roli hospodářského zázemí Nístějky. Těžilo z výhod- hlavatice (zelí) či výrobě venkovních bačkor, né polohy na obchodních cestách, přímo ve Vy- zvaných „vysocké bačky“. Z roku 1597 pochází sokém se konaly trhy, tržiště bylo na křižovatce nejstarší doklad o tkaní plátna. poblíž kostela sv. Kateřiny. Od kostela k Nístějce vedla ulice řemeslníků. Město mělo četná Město přečkalo i několik pohrom. Vysokého práva – správní, soudní a hlavně hrdelní, které se dotkly hrůzy třicetileté války, navíc nedaleký zvyšovalo bezpečnost cest. Hrdelní právo tady hrad Návarov, do jehož panství v té době měsbylo naposledy použito v 17. století. Staroby- to patřilo, obsadili švédští vojáci. Zasvé tehdy lost cesty dokládají nálezy ze Staré Vsi i poklad vzala většina důležitých písemností. Za Miku561 pražských grošů z doby Václava II. objeve- láše Desfourse bylo Vysoké v roce 1660 osvoný v Horní Tříči, jakož i zakreslení komunikace bozeno od roboty, zůstaly však zachovány služby při honech a dosavadní dávky a platy. V roce na některých starých mapách Čech. 1668 zasáhly desfourské panství bouře poddaPoslední poprava ných. Po třicetileté válce majitelé nově zřízenéPodle záznamů ve starých kronikách bylo hr- ho smržovského panství lákali německé osíddelní právo ve Vysokém naposledy uplatněno lence, poskytovali jim nejrůznější úlevy, o to 22. září 1690, kdy Jakub Kroupa, zloděj a „psa- větší dávky museli odvádět poddaní jinde. A to nec zemský“ z Bozkova, byl oběšen na Šibenič- nemohlo dělat dobrotu. Vzpoura byla potlaním vrchu při staré cestě do Roprachtic, tam, kde čena tak tvrdě, že po této zkušenosti za velkého povstání v Čechách v roce 1680 tady byl stojí socha sv. Maří Magdaleny. Připraveny byly i menší tresty. Na jižní straně klid. Na panství probíhala tvrdá rekatolizace, vysockého náměstí byl původně rybníček, do kte- v roce 1754 tady dva týdny působil proslulý párého byli spouštěni pekaři, kteří pekli příliš malé ter Koniáš. V roce 1760 se ve Vysokém na tři pečivo. V roce 1707 byl obnoven pranýř a ještě dny zdržel vrchní velitel rakouské armády gena začátku 19. století byli přede dveřmi kostela nerál Laudon. Katastrofální neúroda v letech 1771 a 1772 způsobila velký hladomor, při ces„na hanbě“ nepoctivci, kteří šidili délku příze. tě do Sklenařic musel být založen morový hřbiStarou tradici má ve Vysokém sklářství, docho- tov. Velké povstání poddaného lidu v roce 1775 vala se smlouva z roku 1376, v níž se jistý míst- dosáhlo 25. března až do Vysokého. Vzbouřenní sklář zavazuje dodat 3 200 skleněných tabu- ci postupovali z údolí Jizery kolem Farských lek do Slezska. Lidé na „Vysočtě“ se postupně mlýnů, kde vysockému děkanovi vypili depuaž do současnosti věnovali také zemědělství, tátní pivo. Posíleni pokračovali do Návarova, lnářství, pernikářství, krátce slaměnkářství, se- kde vytloukli zámek a táhli dál, až je u Českého kání a navlékání sekaných korálů, pěstování Dubu rozehnalo vojsko. Velkou úlevu přinesl p 14 P
Rozvíjel se kulturní život. Hudební produkce, ať světské či církevní, byly velkolepé, konaly se za účasti až 100 hudebníků. Říkalo se, že každý vysocký občan uměl hrát na několik hudebních nástrojů. Do Vysokého se dostaly české knihy a noviny z pražské Krameriovy České expedice, začalo se hrát sousedské a ochotnické divadlo. Tragický byl 29. červenec 1834. V osm hodin večer, kdy většina lidí ještě pracovala na poli, vypukl požár, který zničil většinu města. Shořelo 142 domů, 63 stodol, dřevěná radnice, divadlo, zničen byl takřka celý kostel, zvony z let 1568 a 1673 se roztavily, na popel se proměnily cenné dokumenty. Ohni unikly jen některé okrajové části, právě v nich dnes můžeme obdivovat původní roubenou architekturu. Za druhé světové války bylo pro odbojovou činnost uvězněno 33 vysockých občanů, z nichž většina byla posléze popravena. Ve vysocké sokolovně nacisté zinscenovali zvláštní soud, kterého se museli zúčastnit starostové z okolních obcí. Město si uchovalo pravidelný půdorys s obdélným náměstím, někdejším tržištěm. Jednou z jeho dominant je škola (čp. 124) na
jihovýchodní straně, postavená v roce 1882 podle plánů Petra Kramáře, otce budoucího známého politika. Ten se narodil v domě čp. 10. Roku 1859 tady byla otevřena poštovní expedice a zdejší hostinec nazván Hotel de poste. Později zde bylo notářství a četnická stanice. Nejstarší vysocká radnice s vížkou a šatlavou byla zbudována v roce 1613, v roce 1700 byla v západním rohu náměstí, v místě nynější budovy městského úřadu, postavena radnice nová. Nejpozději v první polovině 14. století byl postaven dřevěný kostel sv. Kateřiny, ještě před stržením byla v letech 1725–1734 vybudována kamenná svatyně. Nejstarší památkou v interiéru je gotická, barokně upravená madona, jejíž slohové rysy naznačují původ ve 14. století. Podle některých odborníků by ale mohla být mladší. Objevena byla někdy před rokem 1755 ve sklepě domu u Petrušků (čp. 65), kde byla nejspíš schována za třicetileté války. V roce 1925 byl postaven sbor Církve československé husitské, nesoucí dnes jméno dr. Karla Farského. Stálá expozice v jeho prostorách pak připomíná jednoho ze zakladatelů této církve a nejvýraznějšího kněze a také modernistu. Farský (1880–1927) se narodil ve Škodějově (část Příkrého), do obecné školy chodil v Roprachticích, vystudoval teologickou fakultu pražské Karlovy univerzity, v roce 1904 byl vysvěcen na kněze. Jeho jméno nese i jedna z hlavních vysockých ulic. Unikátní památkou je Kramářova vila. Dalo by se říci, že s ní vstoupila do Krkonoš ruská architektura. Rezidenci, připomínající zámeček, nechal Kramář postavit manželce Naděždě v letech 1927–1931. Architektonický návrh projektu vily, která měla od počátku sloužit jako letní sídlo, svěřil Kramář ruskému emigrantovi Vladimiru Alexandroviči Brandtovi. Ten mimo jiné navrhl pravoslavné kostely v Praze na Olšanech a v Karlových Varech.
Vysoké nad Jizerou – lidová architektura
p 15 P
Vysocko
patent o zrušení nevolnictví v roce 1781, potvrzení četných privilegií umožňovalo další rozvoj. Podloubí kolem náměstí si cizí kupci pronajímali ke skladování zboží, formani odtud jezdili až do Vídně a Terstu.
Vysocko
Projekt nakonec dokončil další ruský architekt Ivan Vasiljevič Feofilov, dům postavila firma Oldřicha Zítka. Impozantní stavba, krytá vysokou sedlovou střechou, má tři podlaží. V pořadí se jedná o třetí Kramářovu vilu – již dříve vyrostla jedna v Praze a další na Krymu. Vysocká vila sloužila za druhé světové války NSDAP jako politická škola, po osvobození ji využívalo ROH k rekreaci, což se na ní dost podepsalo. Poté začal být areál využíván jako Hotel Větrov.
Kramář a ti druzí Nejznámějším vysockým rodákem byl JUDr. Karel Kramář (27. prosince 1860 – 26. května 1937), za Rakousko-Uherska předák mladočeské strany, za války účastník odboje a po vzniku Československa první ministerský předseda. Pocházel z rodiny zedníka Petra Kramáře ze Stanového a Marie, rozené Vodseďálkové, z rodiny rolnických vysockých starousedlíků, jejíž dědeček byl starostou. Karel byl jediným přeživším z pěti dětí. Od svých 16 let studoval v Praze. Měl výtečné výsledky, od primy do oktávy vyznamenání, učil se jazykům, hrál na housle a piano, maloval. Vystudoval práva – začal v Berlíně, pokračoval ve Štrasburku, promoval v Praze. I poté pokračoval v dalších studiích – celkem na pěti zahraničních univerzitách. Chystal se na politickou dráhu, sblížil se s T. G. Masarykem.
V roce 1915 byl zatčen a v červenci 1916 společně s A. Rašínem, V. Červinkou a J. Zamazalem odsouzen k trestu smrti za velezradu a vyzvědačství. Posléze mu byl trest zmírněn na 20 let žaláře a nakonec od nastoupivšího císaře Karla I. dostal milost v rámci velké amnestie pro 700 Čechů. V červenci 1918 stanul v čele Národního výboru, odmítl nabídku podpořit federalizaci Rakousko-Uherska. Ministerským předsedou byl do 8. července 1919, kdy po obecních volbách jeho vláda padla. Pak byl poslancem Revolučního národního shromáždění, respektive Národního shromáždění ČSR (od roku 1920 až do své smrti). Oblíbený zábavný společník se dlouho vyhýbal vážnějšímu vztahu, až v dubnu roku 1890 se na studijní cestě po Rusku dostal do salónu intelektuální elity u Alexeje Alexejeviče Abrikosova, spolumajitele továrny na cukrovinky a konzervárny ovoce, a jeho manželky Naděždy Nikolajevny, rozené Chludové. S manželi, vychovávajícími čtyři děti, odcestoval Kramář do jejich letního krymského sídla – a bezhlavě se do o dva roky mladší Naděždy zamiloval. Pozval Abrikosovovy do Vídně, Naděždě díky svým kontaktům zařídil gynekologickou operaci, společně odjeli do Alp – a Abrikosov se domů vrátil sám. V roce 1893 Naděžda definitivně opustila manžela a čtyři děti a zůstala ve Vídni. V té době
Vysoké nad Jizerou – Kramářova vila
p 16 P
Za secesní budovou divadla Krakonoš, postavenou v roce 1925 v jihovýchodní části města, se prostírají Městské sady (Park básníků), založené okrašlovacím spolkem v roce 1885. Mezi vzrostlými stromy stojí pomník Karla
Vysocko
to byl obří skandál, navíc pro Naděždu nebylo v pravoslavné církvi snadné dosáhnout rozvodu. Až poté, co zjistila, že její manžel má novou partnerku a nemanželské děti, byla na začátku roku 1900 rozvedena a v září téhož roku se na Krymu provdala za Kramáře. Novomanželé si zde nechali vybudovat přepychové sídlo, které navrhl architekt Jan Kotěra, trávili tady každé parlamentní prázdniny – až do revoluce v roce 1917, kdy byla vila zkonfiskována. V letech 1911–1915 si Kramářovi postavili hlavní sídlo v Praze. Vysocká rezidence pak měla být náhradou za vilu na Krymu. Zdejší školu navštěvoval semilský rodák František Ladislav Rieger, významnými rodáky byli výtvarný kritik, teoretik a historik výtvarného umění Vincenc Kramář (1877–1960) a spisovatel prozaik, autor divadelních a rozhlasových her Zdeněk Rón (1889–1948). Ze sportovních osobností je nejzvučnější jméno Antonína Bartoně mladšího (1908–1982), reprezentanta-olympionika a také známého výrobce lyží. Do Vysokého jezdila řada spisovatelů, herců, hudebníků, sochařů. Namátkou jmenujme V. Dyka, A. Sovu, K. V. Raise, K. Hašlera, R. Deyla, V. Talicha, E. Kohouta, R. Naskovou, F. Kafku…
Vysoké nad Jizerou – Farského sbor
Havlíčka Borovského, kopie původní sochy od Josefa Strachovského z roku 1891, poblíž socha sv. Floriána, jsou zde i busty Viktora Dyka z roku 1939 a Antonína Sovy z roku 1936, pořízené vysockými studenty, a altánek z roku 1905 s plastickou mapou české a polské strany Krkonoš z roku 1899. Mapu můžeme porovnat se skutečností – jen za trochu příznivého počasí přehlédneme panorama západní části Krkonoš s dominantou Kotle. Připomeňme si, že v roce 1953 byla ve městě založena lesní školka, která se výrazně podílela na obnově krkonošských lesů. Zajímavostí je také meteorologická stanice z roku 1939.
Svědectví starých časů Předměty vystavené v expozici Vysocka na Národopisné výstavě v Praze roku 1895 se staly základem vlastivědného muzea, slavnostně otevřeného v roce 1930. Různorodost a bohatost exponátů slibuje seznámení se životem v tomto horském regionu v celé jeho pestrosti. Většina návštěvníků je právem zvědavá na Metelkův pohyblivý betlém, nejznámější z vystavených exponátů. Ale neméně nás nadchnou modely roubených chalup a hradu Nístějka či sbírky figur Krakonošů. Národopisné sbírky dokumentují historii, rozvoj řemesel i kulturní tradice. Povšimněme si hezkých detailů – letopočtu
na skříni, který je datem svatby, neboť nábytek býval součástí výbavy nevěsty, ptáčků jako symbolu lásky a věrnosti, tří výrazných květů, symbolizujících trojici Boží, věnce na truhle, symbolizujícího panenství nevěsty. Pojizerský malovaný nábytek, byť ze dřeva, k nám promlouvá, někdy srozumitelně, jindy složitěji. Uvidíme také kovaný hodinový stroj, poučíme se, co to byl medomet či práskač (moták na přízi) a mnohdy budeme váhat nad některými ze stovek exponátů. Hned v přízemí je připravena expozice věnovaná „skijáctví“. Významnou kapitolou je také ochotnické divadlo.
p 17 P
Vysocko
přehlídku Krakonošův divadelní podzim, do níž postupují vítězové krajských kol, tedy ty nejlepší venkovské divadelní soubory. Hraje se ale po celý rok – komedie, pohádky, hry se zpěvy, ochotníci pořádají výstavy, nejrůznější oslavy, bály, přesně podle odkazu předků: „Byli jsme a budem“
Metelkův pohyblivý betlém Vysoké nad Jizerou – Metelkův pohyblivý betlém
Byli jsme a budem Tkadlec a podučitel Jan Petruška (1762–1819) viděl v Praze Thámovu hru Břetislav a Jitka, vrátil se plný nadšení a plánů. A tak v roce 1786, kdy v Praze na Koňském trhu byla otevřena pověstná Bouda, secvičil doma se svými žáky obraz z národních pověstí Bruncvík. Sotva mohl tenkrát tušit, že amatérské ochotnické představení je počátkem tradice, že vysočtí ochotníci z generace na generaci budou si předávat lásku k divadlu, k rodné řeči, že tato tradice nebude nikdy přerušena, že ji nezničí války ani násilná kolektivizace vesnice v 50. letech 20. století, kdy zanikaly neformální venkovské spolky, že neskončí ani s nástupem nejmodernějších komunikačních technologií nového věku. Počátky vysockých ochotníků charakterizovalo sousedské divadlo – hrálo se po chalupách, po stodolách, nakonec ochotníci dostali v roce 1798 k dispozici důstojné místo, sál v roubené radnici. Hrálo se všechno, dostalo se i na místní autory – na krejčího a zedníka Františka Vodseďálka ze Staré Vsi, Bartoloměje Nyče ze Tříče, kupce, písmáka a kronikáře ze Sklenařic Šebestiána Patočku. Ochotníky nezastavil ani velký požár města v roce 1834. V roce 1870 vznikl spolek Přemysl, který se v roce 1882 spojil s mužským pěveckým spolkem do pěvecko-divadelní jednoty Krakonoš. V nově postavené divadelní budově v roce 1925 začala působit i loutková scéna. V roce 1971 pak do Vysokého poprvé zavítaly venkovské divadelní soubory z celé republiky na národní přehlídku. Dnes zde stále působí Divadelní spolek Krakonoš, který společně s městem rok co rok hostí
Pohyblivý betlém Jana Metelky „Kovárenského“ ze Sklenařic vznikal v letech 1878–1914. Jedno z našich vrcholných děl lidového umění pohání systém z dřevěných vyřezávaných ozubených koleček. Kladky a táhla ovládají pohyby jednotlivých částí figurek na nekonečných pásech. Metelka sestavil řadu kompozic. Je zde celý důl s horníky, havíř tu jezdí s kolečkem, z pumpy vytéká voda, provazník souká lano, vojáci krále Heroda pochodují k zámku, myslivec střelí na zajíce, medvěd tancuje podle medvědářova bubínku, děti se houpají na houpačce, poustevník vychází ze svého obydlí, sedlák naklepává kosu, truhlář vyrábí stoly, švec zhotovuje boty, řezník porcuje maso, zedníci staví dům, těch činností je nepočítaně. Je to zkrátka ze života – zatímco jeden pekař zadělává těsto, druhý pronásleduje svoji ženu se smetáčkem na mouku. Metelka nedal jednotlivým postavičkám žádná jména, ta byla přidána dodatečně až v 50. letech 20. století. Nejdůležitější byl ale hlavní nápis: „Lidová tvořivost.“ Hrozilo, že betlém v rámci protináboženského tažení bude z expozice odstraněn. Zachránila ho správná prezentace díla, které předvádí život místních prostých lidí a lidová řemesla. Při prohlídce si můžeme poslechnout i vánoční koledy ze záznamu pořízeného z původního zvukového válečku, kterým betlém vybavil sám Jan Metelka. Betlém původně rozdělil mezi své čtyři potomky, do muzea se pak toto unikátní dílo dostávalo po částech. Je tady trvale. Někde v obyčejné světnici ale musel být uklizen do Hromnic (obvykle se stěhoval někam na půdu), kdy podle staré liturgie čas vánoční končí. Kdo by tento zvyk porušil, tomu by přestaly nést slepice!
p 18 P
ruky. Historie tohoto zařízení sahá do 19. století a jeho význam přesahuje hranice Krkonoš i Česka.
Zázraky se dějí Když Petra Kvitová, jedna z nejlepších světových tenistek, utrpěla při přepadení vážná řezná poranění, vedla její první cesta do Vysokého nad Jizerou, do Ústavu chirurgie ruky a plastické chirurgie. Vyhlášené specializované pracoviště dokázalo v minulosti nejeden „zázrak“, také v tomto případě tady odvedli skvělou práci. Kvitové hrozil konec kariéry, namísto toho se vrátila na absolutní světový vrchol. Ústav navazuje na tradici Všeobecné nemocnice císaře Františka Josefa, otevřené již v roce 1899 a po první světové válce přejmenované na Všeobecnou veřejnou okresní nemocnici. Bývala zde chirurgie, interna a gynekologie, po druhé světové válce byla rozšířena o oddělení kostní tuberkulózy. Na počátku 70. let 20. století byla kvůli zdroji pitné vody uzavřena léčebna tuberkulózy. Od roku 1975 je v provozu dnešní zařízení, kterým ročně projde na 26 000 pacientů a uskuteční se na 4 000 operací.
Cestami nekonečných výhledů Na náměstí začíná Vysocký naučný okruh. Kdybych si měl vybírat roční období, kdy se po něm vydat, pak bych volil podzim, čas, kdy zezlátne listí, krajina je jako nabuzená v očekávání zimy, povětří je ostřejší a hlavně – je daleko vidět. Ale ani jaro nepostrádá kouzlo. Doba, kdy ovocné stromy začínají nabírat na květ a vrcholky Krkonoš pokrývá sníh. Cesta od divadla podél Parku básníků ke hřišti a pořád novotou vonícímu dětskému hřišti, a stále lákající horské panorama, takový pohled se neomrzí. Kolikrát tudy asi prošel vysocký rodák a spisovatel Zdeněk Rón? Rád tady sedával na lavičce, ta nynější nese i jeho jméno stejně jako vyhlídková cesta k Márinkovu kříži. Jeřábům podél cesty prý říkal „horské palmy“. Nádherné místo s výhledem na Krkonoše si vybrali i nešťastní rodiče studenta bohosloví, utonuvšího v Litoměřicích v Labi. Márinkův kříž byl vztyčen v roce 1848, lavička pod lípou je pochopitelně mladší. Jen výhled, ten zůstává. Často a rád
tudy chodil i básník Viktor Dyk. S košíkem se vydával na houby do okolních lesů, rád si odpočinul u Kobrovy skály. Skalka z křemičité břidlice s malým lomem dnes nese Dykovo jméno,
Vysocký naučný okruh
p 19 P
Vysocko
Vysokému se vyhnula železniční trať, která celkem logicky kopíruje údolí Jizery. To na jedné straně omezilo od 19. století významnější průmyslový rozvoj, na druhé straně ovšem vytvořilo předpoklady pro rozmach města jako centra turistiky, lyžování a rekreace. Továrny se stavěly dole u řeky, sem přijížděli lidé za zdravým ovzduším, nádhernou přírodou i za tradicemi, jejichž kontinuitu nedokázalo nic narušit. První větší vlna návštěvníků se zvedla za první republiky. Dnes sem přijíždějí hlavně turisté a lyžaři, hledající něco klidnějšího na rozdíl od větších a rušnějších krkonošských středisek. V zimě tady najdou velmi dobře vybavené lyžařské areály Šachty a Větrov, i upravené běžecké stopy – kdo na to má, ten zvládne túru třeba až na Jizerku či se vydá ve stopě první mistrovské padesátky, jak ji popsal její první vítěz Josef Kraus. V budově místní knihovny je infocentrum. Město hodně ožívá při četných akcích – vrcholem je určitě tradiční srpnová Vysocká pouť, Krakonošův divadelní podzim a v lichém roce (konají se jednou za dva roky) Závody Po staru. Proslulý je Ústav chirurgie
Vysocko
stvrzeno to je nápisem na žulovém balvanu, který sem byl dopraven z Mumlavy od Nového Světa v Harrachově. Pohaniště, dnes již zarostlé lesem, naznačuje leccos svým názvem. Mohlo to být pohanské pohřebiště, či daleko prozaičtější pojmenování podle pole, na němž se pěstovala pohanka? Teorie jsou různé, mohly to být i pozemky po exulantech, kteří v pobělohorské době odcházeli ze své vlasti. Vysocký naučný okruh je vybaven informačními tabulemi, připomeneme si tak místa, jejichž původní účel dnes již sotva tušíme. Přicházíme na pozemky, které původně patřily k dávno zaniklému poplužnímu dvoru hradu Nístějka. Porost chráněných buků naznačuje, že se blížíme k Jizeře, u níž leží bývalá osada Vysokého, Hradsko. Od roku 1755 tu stál mlýn, v roce 1890 pobořený, v roce 1884 byla zbudována továrna na nitě a od roku 1890 se zde vyráběly hedvábné látky, tkán brokát na církevní roucha a později látky ze skelných vláken. Ale to už je minulost. Dnes je v areálu vodní elektrárna. Na úzkém a skalnatém ostrohu nad osadou Hradsko, nad ústím Farského potoka do Jizery, leží zbytky hradu zvláštního názvu Nístějka. Ten by mohl být odvozen od nístěje, spodní části hutní pece, či podle nálezu množství
středověkých kachlů z velkých kamen. Nístěj také může znamenat pec u kamen. Gotický hrad byl založen na konci 13. nebo v první polovině 14. století. Snad byl zakladatelem někdo z Markvarticů, jistě ale patřil v druhé polovině 14. věku Valdštejnům. Z této doby, konkrétně z roku 1369, pochází také první písemná zmínka. Po Valdštejnech přišli Wartemberkové a po nich páni z Jenštejna. Zajímavou postavou byl Václav či Vaněk z Jenštejna. Prý to býval notorický rebel. Když sídlil na Bradleci, oblehlo hrad královské vojsko a král nechal celou odbojnou družinu na místě popravit. Pán z Jenštejna byl ušetřen, dostal milost. Ale v roce 1421 je zatčen na zemských hranicích, neboť jeho družina fungovala jako utajené poselstvo, nesoucí nabídku královské koruny do Litvy. Pak už se přece jenom tolik neangažoval a v roce 1422 se v poklidu uchýlil na Nístějku. Po jeho smrti nastoupí Vaňkův syn Mikuláš. Ten umírá v roce 1459 a Nístějky se přes úsilí Mikulášových příbuzných zmocní Jiří z Poděbrad. Za věrné služby pak hrad předá Majduši z Hryzel. Tím je také Nístějka připojena k panství hradu Návarova. Již v roce 1519 je objekt označen jako pustý. Je to poměrně nečekané. Co se tehdy muselo stát? Někteří historikové zánik hradu přičítají úderu blesku, jiní se dohadují, že to mohl být blíže neznámý útok. Nějak
Vysoké nad Jizerou – výhledy na západní Krkonoše
p 20 P