Průvodce husitskými válkami 1419–1437 České země ve stínu kalicha MARTIN PITRO PETR VOKÁČ i lu st r ace i vo m e d ek kopaninský
EUROMEDIA GROUP
pruvodce husitskymi valkami.indd 3
07.08.19 14:23
Obsah
I. Předehra „Vespod bílá, uprostřed krvavá“ / 10 Kořeny konfliktu / 12 Nový panovník / 13 Václav IV. (1361–1419) / 14 Hospodářská situace v zemi / 17 Poměry v církvi / 18 Papežské schizma / 21 Reformní hnutí v českých zemích / 24 Reformní snahy za Karla IV. / 24 Reformní hnutí na pražské univerzitě / 26 Jan Hus a jeho učení / 27 Klatba na Jana Husa a interdikt / 30 Jan Hus (1370–1415) / 32 Kostnický koncil a smrt Jana Husa / 34 Upálení Jana Husa / 36 Protestní list české a moravské šlechty / 38 Zikmund Lucemburský (1368–1437) / 40 II. Husitské války Období 1415–1424 / 44 Poutě „na hory“ / 45 Novoměstská defenestrace / 46 Pražské bouře / 49 Defenestrace v historii / 50 První bojové střety / 53 Čtyři pražské artikuly / 54 Tábor a táborité / 55 Čáslavský sněm / 60
pruvodce husitskymi valkami.indd 5
07.08.19 14:23
První a druhá křížová výprava / 62 Postavení Židů ve středověku a za husitských válek / 67 Rozpory mezi husity / 69 Žižkova smrt / 70 Jan Žižka z Trocnova a Kalicha (kolem 1360–1424) / 72 Období 1425–1437 / 75 Tažení pražanů na Moravu / 75 Prokop Holý v čele husitů / 76 Staroměstský převrat v Praze / 77 Třetí křížová výprava / 79 Husitské tažení do Uher / 81 Jednání Zikmunda s husity v Prešpurku / 81 Husitská tažení do Lužice, Slezska, německých zemí a Uher / 83 Zahájení basilejského koncilu a čtvrtá křížová výprava / 86 Říšský sněm v Norimberku / 87 Setkání husitů se Zikmundem v Chebu / 88 Tažení do Slezska a porážka u Waidhofenu / 88 Pozvání na basilejský sněm a soudce chebský / 89 Kutnohorský sněm a cesta husitů do Basileje / 91 Příjezd husitů do Basileje / 91 Basilejská disputace: Obhajoba čtyř pražských artikulů / 93 Svatotrojický sněm / 96 Kompaktáta a svatomartinský sněm / 98 Bitva u Lipan / 99 Morava a vedlejší země Koruny české / 101 III. Dozvuky husitských válek Zápas o zachování náboženských svobod / 106 Snahy o příměří a jednání se Zikmundem Lucemburským / 106 Cesta české delegace do Řezna / 106 Svatohavelský sněm / 107 Svatovalentinský sněm / 108 Volba pražského arcibiskupa / 110 Jednání o kompaktátech s císařem / 111
pruvodce husitskymi valkami.indd 6
07.08.19 14:23
Jihlavský sjezd a schválení kompaktát / 112 Zikmundova korunovace českým králem / 113 Zikmundova smrt / 114 IV. Husitské válečnictví Husitské vojsko a způsob válčení / 118 Struktura vojska: polní a domácí obec / 120 Vojenský tábor / 122 Vojenské řády / 123 Složení tábora / 125 Stravování / 126 Ženy v husitském vojsku a péče o raněné 127 Složení armády / 133 Pěchota: jednotlivé složky a zbraně / 133 Jezdectvo: jednotlivé složky a zbraně / 134 Dělostřelectvo / 135 Zbroj / 136 Válečná taktika / 141 Využití terénu / 142 Vozová hradba / 143 Dobývání hradů a měst / 149 Spanilé jízdy / 151 Přehled vybraných zbraní / 156 Chladné zbraně / 156 Střelné a palné zbraně / 161 Mechanické střelné zbraně / 161 Lehké a těžší palné zbraně / 162 Těžké palné zbraně / 165 Chronologický přehled bitev / 169 V. Závěr Historický význam husitství / 184 Výběr pověstí z husitské doby / 190 Přehled použité literatury / 197
pruvodce husitskymi valkami.indd 7
07.08.19 14:23
pruvodce husitskymi valkami.indd 8
07.08.19 14:23
I. Předehra
pruvodce husitskymi valkami.indd 9
07.08.19 14:23
„Vespod bílá, uprostřed krvavá“
V sobotu 29. listopadu 1378 tři hodiny po západu slunce, tedy asi o sedmé hodině večerní, odešel na věčnost český král a římský císař Karel IV. (1316–1378), nejvýznamnější panovník, jaký kdy usedl na český trůn. Bezprostřední příčinou jeho skonu se stal úraz, konkrétně zlomenina krčku stehenní kosti, a následné komplikace spojené s proleženinami a zápalem plic. Smutnou novinu oznámil Pražanům hlas zvonu na Pražském hradě. Podle legendy se rozezněly samy od sebe všechny zvony v hlavním městě Českého království. V pohřební řeči u rakve s ležícím vládcem oděným do pur purového pláště a s císařskou korunou na hlavě v prostorách Svatovítského chrámu ho doktor teologie, „mistr hrozného rozumu a odivné paměti“ a „řečník nejskvělejší“ Vojtěch Raňkův z Ježova (asi 1320–1388) označil titulem „pater patriae“ neboli „otec vlasti“. Přiznával mu tím nezměrné zásluhy na povznesení a celkovém rozkvětu Českého království i s jeho metropolí Prahou. „Panovníkovo dílo je nyní vystaveno nebezpečným bouřím, jež rodné království ohrožují jako bezbrannou loď zbavenou zkušeného kapitána. Ztratili jsme svého věrného utěšitele, krále, císaře a otce vlasti,“ varoval tento vzdělaný muž, jenž jako jediný Čech zastával funkci rektora věhlasné pařížské univerzity Sorbonny. Jeho slova se ukázala být až prorocká. České království se díky Karlovi dostalo na vrchol, kterého už pak v průběhu dalších staletí nikdy nedosáhlo. Byl to právě on, kdo slovy italského duchovního a kronikáře Giovanniho de’ Marignolliho (kolem 1285–1358/1359) „… neustal zvelebovat České království (…) nejen hradbami, městy a hrady slavně zbudovanými, jež nepřestával se zdarem stavět, ale také stateč10
pruvodce husitskymi valkami.indd 10
07.08.19 14:23
„Vespod bílá, uprostřed krvavá“
nými muži, dobrými mravy, vědami Letopisy jsou soubor záznamů analistického charaktea proslulými ctnostmi“. Jako by císařovou smrtí symbo ru, které podle jednotlivých licky pominula ochrana českých ze rukopisů, jichž jsou na tři mí nadpozemským vojskem světců desítky, zachycují období let 1378–1526. Jde o dílo více a světic, jejichž ostatky tak horlivě na sebe navazujících autosbíral a jimž prokazoval úctu. Mimo rů, náležejících převážně jiné i v podobě jednotlivých desko k městskému stavu, drobné vých obrazů vytvořených Karlovým šlechtě a duchovenstvu. dvorním malířem Mistrem Theodo Kolem roku 1460 dal neznárikem († 1381) a jeho dílnou a umís- mý pražský stoupenec hutěných v kapli sv. Kříže na Karlštejně, sitů původnímu textu formu která celkovou výzdobou navozuje kroniky, když ho obohatil o vlastní vzpomínky, kopředstavu nebeského Jeruzaléma. Jen za pouhých několik desetile- mentáře a hodnocení. Satí se království propadlo do chaosu motný název Staré letopisy a staré pořádky byly smeteny s niči- české je umělý a vytvořil ho až historik, politik a spisovou silou. Ve jménu kalicha, palcávatel, „otec národa“, Frantem, cepem a ohněm, s husitským tišek Palacký (1798–1876), chorálem na rtech, se hlásalo slovo který provedl výběr textů. boží. Proti kříži, proti všem. „Téhož roku (1416) v sobotu před svatým Matějem (22. února) spadl v Čechách na sníh krvavý déšť a na ten v noci připadal nový sníh, takže to byly tři barvy: vespod bílá, uprostřed krvavá a navrchu bílá. (…) Téhož roku ve čtvrtek a v pátek po svatém Mauriciovi (24. a 25. září) byl uprostřed nebe vidět červený kříž, v těch místech, kde stojí slunce v poledne,“ varovaly před následujícími krvavými událostmi s odkazem na nebeská znamení Staré letopisy české. Narůstající konflikt mezi zástupci „hříchem prostoupené“ římskokatolické církve a zarputilými přívrženci reformních ideálů nakonec naplno propukl 30. července 1419 v podobě defenestrace na Novoměstské radnici v Praze. Tímto brutálním činem začala husitská revoluce, která uvrhla České království do období bezvládí, zmatků a utrpení. 11
pruvodce husitskymi valkami.indd 11
07.08.19 14:23
Kořeny konfliktu
Země Koruny české se za vlády Karlova milovaného syna Václava IV. postupně propadaly do stále se prohlubující hospodářské, politické i sociální krize. Po předchozím období prosperity, kdy se české země ocitly v samotném centru evropského dění, se s nástupem nového krále připravovala půda pro konflikt, k jehož vzniku přispěla celá řada různorodých příčin jak současných, tak i staršího data. Na vyhrocení událostí měla vliv nejenom komplikovaná osobnost nového panovníka, ale i zhoršující se hospodářská situace v zemi a především dlouhodobě neuspokojivý stav církve i změny poměru sil na evropské politické scéně. Papežské schizma a narůstající kritika církevních nešvarů spolu s reformními snahami se odrážejí i v učení Jana Husa a jeho následovníků.
Názvem země Koruny české (nebo Koruna Království českého, Koruna česká, někdy České království a přidružené země či jenom České království) se označuje historický státní útvar, který tvořila jednotlivá území pod svrchovaností českého panovníka. Kromě vlastního Českého království to byla dále Morava (Moravské markrabství, olomoucké biskupství a Opavské vévodství), osmnáct slezských knížectví, Horní a Dolní Lužice, říšská léna českého panovníka, dočasně pak Braniborsko a Lucembursko. Vznik jádra tohoto útvaru spadá do roku 1348, kdy ho 7. dubna právně ustanovil Karel IV. V různé geografické podobě přetrvala Koruna česká až do roku 1918, tedy do vzniku samostatného Československa.
12
pruvodce husitskymi valkami.indd 12
07.08.19 14:23
Panská jednota se zfor-
Jako jedna z příčin zhoršení poměrů movala během roku 1394 v zemi, jež nakonec vedly až k defene- a tvořili ji představitelé straci a vypuknutí husitských válek, vysoké šlechty, nespokojení se uvádí rozporuplná postava Václa- s vládou Václava IV. jak v Českém království, tak va IV., který nastoupil na trůn jako i ve Svaté říši římské. Jejich sedmnáctiletý v roce 1378. Některé společné snahy směřovaly dobové zprávy ho vykreslují jako výk získání spoluvlády v zemi. borného společníka a moudrého, se- Stejně tak chtěli zbavit vlivu čtělého a zdvořilého muže, jenž vyni- Václavovy „milce“, tedy příkal mimo jiné znalostí jazyků a mezi slušníky nižší šlechty, jimiž širokými vrstvami obyvatel Českého se král obklopoval a jimž království se těšil značné popularitě. poskytoval značné výhody. Podle jiných zdrojů šlo naopak V letech 1394–1402 vedla o neschopného panovníka, nepříčet- panská jednota proti paného cholerika a notorického opilce, novníkovi otevřený odboj, který se vyhýbal svým povinnostem s nímž souviselo i dvojí Václavovo zajetí. Postupně a místo nich se věnoval lovu, společse členům panské jednoty, nosti přátel či krásných žen v lázmezi něž patřili namátkou ni s nezbytným pohárem vína, příJindřich III. z Rožmberka padně shromažďování uměleckých († 1412), Jan II. Opavský předmětů. Ať už měli pravdu jedni, (kolem 1365–1424), Boček nebo druzí, nerozhodný Václav se starší z Poděbrad († 1417), svou komplikovanou osobností ne- Jan Michalec z Michalodosahoval vladařských kvalit svého vic (asi 1362–1425) nebo otce a nebyl ani rozeným politikem, Ota III. z Bergova (kolem který by dokázal udržet mocenskou 1356 – asi 1414), podařilo, rovnováhu mezi panovníkem, vyšší ačkoli jen dočasně, získat významné zemské úřady. šlechtou a duchovenstvem. Postupně si znepřátelil vlastní příbuzné, církev i vysokou šlechtu. Dokonce musel strpět ponížení, když byl nespokojenou šlechtickou opozicí neboli panskou jednotou roku 1394 a následně i z popudu svého bratra Zikmunda Lucemburského v letech 1402–1403 potupně zajat a vězněn na různých místech nejen v Čechách, ale dokonce až v Rakousích.
Kořeny konfliktu
Nový panovník
13
pruvodce husitskymi valkami.indd 13
07.08.19 14:23
Václav IV. (1361–1419) Václav IV. se narodil 26. února v Norimberku Karlovi IV. a jeho třetí manželce Anně Svídnické (1339–1362). „Konečně máme prince! V něm má být naše České království pevně zakotveno jako na mocné skále,“ psal s optimismem a nadějí v jednom z listů hned po synově příchodu na svět šťastný Karel. Už ve dvou letech Václava v červnu 1363 korunoval českým králem ve Svatovítské katedrále pražský arcibiskup Arnošt z Pardubic (1297–1364). Během tohoto obřadu zásadního státního významu malý Václav „… plakal náramně a zesral oltář svatého Mauricií na hradě, na kterým stál, když ho korunovali (…) až jeden pekař dal mu koláček, teprv se utajil“, uvádí v díle Jiří Spravovna polyhistor Pavel Žídek (asi 1413–1471). V červnu 1376 byl jako patnáctiletý zvolen ve Frankfurtu nad Mohanem římským králem a následující měsíc v katedrále v Cáchách korunován společně se svou manželkou Johanou Bavorskou (asi 1356–1386). Obřad provedl kolínský arcibiskup Fridrich III. ze Saarwerdenu (kolem 1348–1414). Roku 1382 papež Urban VI. (asi 1318–1389) vyzval Václava, aby se dostavil do Říma a nechal se korunovat římským císařem. Václavovi se však římskou korunovační jízdu, která byla sama o sobě finančně i politicky náročnou záležitostí, z více důvodů nepodařilo uskutečnit (mimo jiné kvůli odporu Francie). Navíc byl v srpnu 1400 v souvislosti s protilucemburskými náladami a nespokojeností s jeho vládou sesazen z říšského trůnu a nahrazen Ruprechtem III. Falckým (1352–1410). Václav tento akt nikdy neuznal a titul římského krále používal i nadále. Panovník byl dvakrát ženatý, potomka se mu zplodit nepodařilo. Jeho první manželku Johanu Bavorskou podle pověsti zadávil na Karlštejně Václavův lovecký pes, když v noci vstala a šmátrala pod lůžkem po noční váze, aby si mohla ulevit. Jiné domněnky pak hovoří o tom, že zemřela na poranění z kousnutí a následnou nákazu vzteklinou, případně na mor, nebo že se dokonce sama umořila hladem, aby nemusela snášet hanebné prostředí královského dvora kvůli manželově liknavosti coby římského krále. 14
pruvodce husitskymi valkami.indd 14
07.08.19 14:23
Druhou Václavovou manželkou byla Žofie Bavorská (1376 až 1428), velká příznivkyně mistra Jana Husa, jež s podporou reformního hnutí neustala ani po Husově upálení. Traduje se, že kvůli tomu přijel za Žofií v roce 1418 do Prahy její bratr vévoda Arnošt Bavorský (1373–1438) a před svědky jí uštědřil silný políček za hanbu, kterou způsobuje jejich rodu. A případné královy sklony k nadměrnému požívání alkoholu? Zikmund Albík z Uničova (asi 1358–1427), osobní lékař Václava a poté i Zikmunda Lucemburského, který se bez nižšího svěcení a dokonce ženatý stal na krátkou dobu právě z Václavova rozhodnutí pražským arcibiskupem, se po celý život řídil vcelku svérázným heslem: „Jedině dobrý nápoj je víno, jedině dobrý pokrm maso a jediná radost žena.“ Z množství jeho spisů jsou vysoce ceněná Regimen sanitatis seu Vetularius (Pravidla pro zachování zdraví), v nichž mimo jiné propagoval léčbu pomocí diety. Učený Albík také studoval tajné nauky, například čtení osudu z čar na lidské ruce, a zajímat se měl rovněž o výrobu nápoje nesmrtelnosti či o transmutaci méně ušlechtilých kovů na zlato. Není tedy divu, že podle toho, jakými se Václav obklopoval lidmi, ho často posuzovalo i jeho okolí. Panovník nakonec nikdy nenaplnil naděje, které se do něj vkládaly. Jak konflikty v království narůstaly, uchyloval se stále častěji do ústraní a jeho váhavost se prohlubovala. Historicky byl nakonec posuzován jako slabý král, který nezvládl nároky rozjitřené doby. Václav IV. Lucemburský * 26. 2. 1361 v Norimberku (Německo), † 16. 8. 1419 na Novém hradě u Kunratic
1. manželka: Johana Bavorská * asi 1356 v Haagu (Nizozemsko), † 31. 12. 1386 na Karlštejně
2. manželka: Žofie Bavorská * 1376 v Mnichově (Německo), † 4. 11. 1428 v Prešpurku (Bratislava, Slovensko)
15
pruvodce husitskymi valkami.indd 15
07.08.19 14:23
Předehra
Svatá říše římská Svatá říše římská byl nadstátní a nadnárodní útvar s centrem v německých zemích, existující v letech 962–1806, přestože se tento název používal až od poloviny 12. století. Ustavila se po dobytí severní a střední Itálie Otou I. Velikým (912–973) a jeho následné korunovaci papežem Janem XII. (asi 937–964) na císaře. Od přelomu 15. a 16. století se objevil rozšířený název Svatá říše římská národa německého. V čele stál římský, resp. římskoněmecký král, popřípadě císař. Do poloviny 15. století (poslední císařská korunovace v Římě se uskutečnila v roce 1452, kdy Fridricha III. [1415–1493] korunoval papež Mikuláš V., 1397–1455) byl dotyčný korunován v Římě papežem, poté se tradice římských korunovačních jízd přestala praktikovat. Na volbě římského krále se od poloviny 13. století podílelo sedm kurfiřtů, z nichž tři byli duchovní (arcibiskup kolínský, mohučský a trevírský) a čtyři světští (král český, falckrabě rýnský, markrabě braniborský a vévoda saský); v pozdějších stoletích došlo k rozšíření o další členy. Vztah českého panovníka k římskému vládci upravoval dokument Zlatá bula sicilská (1212), který obdržel Přemysl Otakar I. (1155/1167–1230) od budoucího císaře Fridricha II. Štaufského (1194–1250). Značného rozkvětu a konsolidace dosáhla Svatá říše římská za vlády Karla IV., jenž Zlatou bulou (1356) z pozice císaře zdárně vyřešil mnohé územní a politické rozpory, mimo jiné i volbu panovníka – oproti dřívější jednomyslnosti měla rozhodovat prostá většina kurfiřtských hlasů. Konec říše nastal v důsledku napoleonských válek. Už od roku 1804 začal František II. (1768–1835) z habsbursko-lotrinské dynastie užívat titul rakouského císaře jako František I.
16
pruvodce husitskymi valkami.indd 16
07.08.19 14:23
Už na sklonku života Karla IV. dosáhla zemědělská produkce v českých zemích hranice svých možností a hospodářská situace se začala postupně zhoršovat. V souvislosti s vývozem stříbra docházelo k vyčerpávání jeho zásob, patrný byl pokles výnosu tohoto drahého kovu z kutnohorských dolů, kvalitu ztrácel i pražský groš. Hned v roce 1380 navíc udeřila v českých zemích silná morová epidemie, která trvala zhruba dva roky a vyžádala si desítky tisíc obětí. Její důsledky se projevily mimo jiné i řáděním lapkovských skupin, nezřídka podporovaných jednotlivými šlechtici, zejména na česko-moravsko-rakouském pomezí a Českomoravské vysočině. Neodvratně tak končilo dlouhé období vnitřního míru za vlády lucemburské dynastie a v zemi začala postupně propukat feudální anarchie.
Kořeny konfliktu
Hospodářská situace v zemi
Morové epidemie Ataky této smrtelné nemoci zasáhly české země opakovaně, naposledy v letech 1711–1715, kdy na nákazu zemřelo kolem 200 000 lidí. Poprvé se u nás „černá smrt“ objevila za vlády Karla IV., konkrétně v letech 1349–1350 v relativně malé míře na jižní Moravě (Brno, Znojmo) a následně v Čechách. „Tehdy došlo v celých Korutanech (území na jihu Rakouska) a Kraňsku (v současnosti téměř celé území náleží Slovinsku, malý severozápadní výběžek patří Itálii) i v sousedních zemích k převelikým škodám, umírání lidí přešlo též do Rakous a začalo zachvacovat České království, avšak svěží a chladný vánek je odvál,“ vysvětluje kronikář František Pražský (asi 1290 – asi 1362). Výrazně zasáhl mor České království v letech 1357–1363, menší epidemie pak udeřila ještě v letech 1367 (1369) – 1371. Za vlády Václava IV. kromě pandemie v letech 1380–1381 (1382) přišly menší morové rány v roce 1390 a v letech 1403–1406 (1407), 1412–1413 (na Moravě a ve Slezsku) a 1414–1415 (v Čechách), z nichž ta poslední mohla mít vliv na radikalizaci přívrženců kalicha. Lidé totiž nechápali
17
pruvodce husitskymi valkami.indd 17
07.08.19 14:23
Předehra
příčiny epidemií a spatřovali v nich projev božího zásahu kvůli nedodržení křesťanských zásad a úpadku morálky. Během husitského období se tato obávaná nemoc objevila roku 1421 především v Kutné Hoře, kde jí podlehli mimo jiné královský mincmistr Petr starší Zmrzlík ze Svojšína a čelný představitel kališnické šlechty Oldřich IV. Vavák z Hradce. Další epidemie nastala v roce 1425, kdy „kolem sv. Václava (28. září) přišel tak veliký mor na lidi, že nestačili kopat hroby a dělali společné šachty“, připomínají Staré letopisy české. Na nákazu zemřel i český šlechtic sympatizující s husitským hnutím a bývalý nejvyšší purkrabí Čeněk z Vartenberka. V letech 1433–1434 se spíše než o mor jednalo o hladomor.
Poměry v církvi Celkově neutěšený stav ještě více prohlubovaly složité poměry v katolické církvi, která v té době dosáhla vrcholu moci. Coby nositelka vzdělanosti ovládala duchovní život věřících a formovala právní řád a normy společenské morálky prakticky všech obyvatel. Církev byla samostatná i po stránce právní. Řídila se kanonickým právem a světskému právu nepodléhala. „Ora et labora“ neboli „Modli se a pracuj“ se stalo heslem benediktinů – nejstaršího existujícího mnišského řádu západního křesťanství, založeného kolem roku 529 sv. Benediktem z Nursie (asi 470 – asi 543). Představovalo ale vlastně i univerzální návod pro středověkého člověka, jak snáze zvládnout každodennost a lépe se vypořádat se všemožnými životními útrapami. Víra v Boha a každodenní práce mu měly pomoci s pokorou snášet mnohdy trudný pozemský úděl a po smrti pak umožnit vkročení do nebeského království. Tradiční středověké dělení společnosti na tři stavy – rytířský, duchovní a robotný – zamítl spisovatel a náboženský a sociální myslitel Petr Chelčický (kolem 1390 až asi před 1460) ve svém spisu O trojiem lidu řeč s odůvodněním, že podle Nového zákona jsou si všichni lidé rovni. 18
pruvodce husitskymi valkami.indd 18
07.08.19 14:23
Kořeny konfliktu
Církev v Čechách disponovala značným majetkem, jehož základ tvořilo vlastnictví přibližně třetiny veškeré obdělávané půdy. Nevysychající finanční tok plynul z nejrůznějších důchodů, plateb a poplatků z církevních úkonů, jako byly třeba křty, pohřby, svatby či zpovědi. Dokonce i za vyzvánění kostelními zvony se někde platilo. Další příjem pocházel z desátků a z prodeje odpustků.
Desátky a odpustky Desátek byl povinnost věřících odevzdat církvi dávku ve výši jedné desetiny z výnosu, nejčastěji z úrody zemědělských plodin. Vybírání desátků lze doložit už ve Starém zákoně. V období raného křesťanství se tato dávka nevybírala, k uzákonění došlo až roku 585 na církevním koncilu v Mâconu v současné východní Francii, kde bylo doporučeno odvádět desátek do biskupovy pokladnice. Jeho menší část se měla vynaložit na pomoc chudým, větší díl pak na obživu kleriků. Desátek zanikl v souvislosti se zrušením poddanství a robotnické povinnosti v českých zemích v září 1848. Náboženský reformátor Jan Hus považoval desátky za pouhé almužny, jež však nenáleží takovým duchovním, kteří se proviňují proti svým řádným povinnostem a dobrým mravům. Jeho stoupenci už proti vybírání desátků vystupovali, jak se například uvádí v Manifestu táborských hejtmanů z roku 1430: „Přijímají od lidu desátky. Na kázáních je vymáhají, jako by se odevzdávaly po právu, a tvrdí, že lidé jsou povinni je dávat. V té věci hlásají lež a nemohou dokázat z Nového zákona, že by byl Pán Ježíš Kristus kdy přikázal dávat desátky. Je sice pravda, že ve Starém zákoně byl příkaz o dávání desátků, z toho však nemohou odvodit, že i nyní je křesťanský lid povinen je dávat. Vždyť tento starozákonní příkaz o desátcích ztratil platnost umučením Kristovým právě tak, jako ztratil platnost příkaz o obřízce.“ Stejného názoru byl i Petr Chelčický, jenž vybírání desátku nepovažoval za součást křesťanského učení a neváhal označit za apoštoly Antikrista právě ty, kteří desátek požadují.
19
pruvodce husitskymi valkami.indd 19
07.08.19 14:23
Předehra
Odpustky nahrazovaly účinné pokání a člověk je mohl získat buď pro sebe, nebo pro duše v očistci. Proti kupčení čili kramaření s odpustky, což znamenalo jejich prodávání za určitý finanční obnos, vystupovali ve středověku například anglický filozof, teolog a církevní reformátor John Wycliffe, nazývaný „doctor evangelicus“ (doktor či učitel evangelia), nebo později německý kazatel, teolog a církevní reformátor Martin Luther (1483–1546). Jan Hus odpustky zcela odmítal, protože je považoval za zbytečné.
Značné finanční prostředky plynuly i papežské (římské) kurii, ústřednímu administrativnímu a soudnímu orgánu Svatého stolce, který slouží papeži ke správě věcí katolické církve. Platilo se nejen za udělení církevních hodností a úřadů, s nimiž se následně běžně obchodovalo, ale i za pouhé čekání na dobře zajištěné místo. Přehlédnout nešlo ani mnohoobročnictví, které se v té době rozmohlo do nebývalých rozměrů. Spočívalo v držení více obročí (beneficií, prebend), tedy v kumulaci několika úřadů či funkcí jednou osobou (např. vykonávání funkce duchovního správce ve více farnostech nebo kanovníka ve více kapitulách), z čehož plynul i mnohonásobný finanční příjem. Pokud dotyčný třeba kvůli vzdálenosti či jiné indispozici nemohl plnit povinnosti spojené s jednotlivými úřady, za úplatu je nechal vykonávat jiným duchovním. Ke zrušení mnohoobročnictví došlo během zasedání církevního koncilu svolaného do italského Tridentu, který s několika přerušeními trval v letech 1545–1563. Nezměrné bohatství se spolu s uvolněnou morálkou podepisovaly na rozmařilém životě v blahobytu a přepychu mnoha osob duchovního stavu a do popředí se nezřídka dostávaly hmotné a mocenské zájmy. Vnitřní pnutí způsobovaly také sociální rozdíly mezi samotnými duchovními. Takový neradostný a nepřehlédnutelný stav vzbuzoval značné pohoršení ve společnosti, s čímž souvisela snaha o nápravu. Mnoho lidí si čím dál 20
pruvodce husitskymi valkami.indd 20
07.08.19 14:23
Kořeny konfliktu
zřetelněji uvědomovalo křiklavé rozpory mezi proklamovanými křesťanskými ideály a mnohem chmurnější skutečností. Svou roli sehrál i první staročeský překlad bible, vycházející z pozdně antické, latinsky psané Vulgaty, který vznikl kolem roku 1360 a byl primárně určen pro ženské kláštery. Lidé znalí písma i mimo duchovní stav si tak mohli v „knize knih“ sami číst a na jejím základě docházet k vlastnímu výkladu. Do vypuknutí husitství pak následovaly ještě další redakce prvního překladu, které přispěly k rozšíření laické znalosti Písma svatého, ať už to byla Bible litoměřicko-třeboňská známá i jako Bible Zmrz líkova (podle královského mincmistra Petra staršího Zmrzlíka ze Svojšína) pocházející z let 1409–1414, Bible boskovická z doby kolem roku 1415, Bible hlaholská z roku 1416, nebo Bible olomoucká z roku 1417. Individuální gotická zbožnost se projevovala důrazem věřících na vnitřní prožitek modlitby a kontemplaci. Projevy zbožného života pak měly vyústit v osobní spásu a věčný život s Kristem po smrti. Spíše než skrze veřejnou bohoslužbu se dotyčný snažil k tomuto cíli dospět vnitřní opravdovostí vycházející z evangelia. Podle mnohých kritiků dostávala církev čím dál viditelnější světské rysy a právě z toho důvodu důrazně požadovali její návrat k původnímu, opravdovému křesťanství, které hlásal Ježíš Kristus. To znamenalo žít v souladu s biblickým přikázáním, vzdát se svého majetku a podle Kristova vzoru pomáhat všem chudým a trpícím. Laicizace a sílící individualizace víry představovaly narůstající protiváhu k oficiální institucionalizované církvi, která přestávala být vnímána jako věrohodný prostředník mezi věřícími a Bohem. K tomu kromě zmiňovaných nešvarů přispíval i rozkol týkající se samotného papežského stolce.
Papežské schizma Už během vlády Karla IV. bylo zřejmé, že narůstání moci církve s sebou přináší stále intenzivnější vnitřní pnutí, které nakonec vyústilo v celkovou vážnou krizi. 21
pruvodce husitskymi valkami.indd 21
07.08.19 14:23
Předehra
Jako papežské schizma se označuje stav, kdy úřad papeže zastávaly dvě, případně i tři osoby najednou. Nejdelší schizma trvalo v období 1378–1417 a následovalo prakticky hned po avignonském zajetí papežů (1309–1377). Právě v roce 1309 francouzský král Filip IV. Sličný (1268–1314) z více důvodů násilně přemístil úřad papeže z Říma do Avignonu, ačkoli toto město v Provence neleželo na území Francouzského království a nespadalo tak pod svrchovanost francouzského panovníka. V lednu 1377 se papeži Řehořovi XI. (1329–1378) podařilo vymanit se z francouzského vlivu a navrátit se zpět do „Věčného města“. Byl to také politický úspěch Karla IV., který tento krok od počátku podporoval a vynaložil na jeho uskutečnění téměř celoživotní úsilí. Jenže Řehoř XI. v březnu 1378 zemřel a nově zvolený papež Urban VI. si kvůli svému autoritativnímu a nesnášenlivému chování proti sobě popudil především francouzské kardinály. Ti prohlásili jeho volbu za neplatnou a za vzdoropapeže zvolili Roberta ze Ženevy (1342–1394), jenž se s francouzskou podporou vrátil jako Klement VII. do Avignonu. Tento stav způsobil rozdělení západního křesťanstva. Vzdoropapeže uznávaly kromě Francie i Skotsko, Kastilie, Aragonie, Navarra, Portugalsko, Savojsko a některé z německých zemí Svaté říše římské. Římského papeže se přidržely některé italské městské státy, Flandry, Anglie, Polsko, Uhry a většina německých zemí Svaté říše římské. K Urbanovi VI. se jako dědic otcovského odkazu přiklonil i Karlův syn Václav IV., přestože se k celému sporu stavěl poměrně pasivně. Svou roli také sehrála francouzská diplomacie, jež Václava přiměla nakonec až k neutralitě, kromě jiného i patřičnou finanční motivací jeho rádců. Oba papežové i jejich nástupci proti sobě neváhali použít vojenskou sílu a dávali se navzájem do klatby. V roce 1409 se kvůli vyřešení schizmatu sešel v italské Pise církevní koncil. Na něm byl zvolen jako nový papež Alexandr V. (asi 1339–1410), který sídlil v Pise. Jak římský papež Řehoř XII. (asi 1326–1417), tak i avignonský papež Benedikt XIII. (1328 až 1423) se ovšem odmítli vzdát svých funkcí, čímž se fakticky 22
pruvodce husitskymi valkami.indd 22
07.08.19 14:23
Kořeny konfliktu
ustavilo trojpapežství. Po brzké smrti Alexandra V. se stal jeho nástupcem Jan XXIII. (1370–1419). Snaha vyřešit situaci s vícepapežstvím byla hlavním důvodem uspořádání církevního koncilu v německé Kostnici, jehož svolání roku 1414 inicioval bratr Václava IV. Zikmund Lucemburský, v té době uherský a římský král. V Kostnici zvolil roku 1417 sbor kardinálů neboli konkláve jako jediného Svatého otce Martina V. (1368–1431), který dosáhl uznání v rámci celé katolické církve. Tím papežské schizma skončilo. Papežské schizma představovalo viditelný doklad hluboké krize, do níž se církev ve druhé polovině 14. století dostala. Neutěšený stav se podepsal na sílící nejistotě mezi lidmi, prohloubily se rozpory mezi duchovním stavem a věřícími, kteří stále častěji popřávali sluchu volání reformátorů po nápravě a návratu k prvotnímu křesťanství. Zároveň nastal nový zápas o přerozdělení sil mezi světskými panovníky a papežskou kurií, jenž dlouhodobé reformní snahy neodmyslitelně doprovázel.
23
pruvodce husitskymi valkami.indd 23
07.08.19 14:23
Reformní hnutí v českých zemích
Nespokojenost se stavem, v němž se nacházela katolická církev, se dal vypozorovat již během vlády Karla IV. Ostatně i samotný panovník a rovněž první tři pražští arcibiskupové, kterými byli Arnošt z Pardubic, Jan Očko z Vlašimi († 1380) a Jan z Jenštejna (asi 1350–1400), se snažili v rámci svých možností o povznesení mravní úrovně duchovenstva i celé společnosti.
Reformní snahy za Karla IV. Skupinu reformních kazatelů za vlády Karla IV. zastupovali Konrád Waldhauser (asi 1326–1369), Jan Milíč z Kroměříže (kolem 1325–1374) a Matěj z Janova († 1393). Rakouský augustinián Konrád Waldhauser s velkým úspěchem kázal v Praze od roku 1363 na žádost Karla IV. Jeho výtky nebyly adresovány pouze duchovenstvu, které káral za svatokupectví, ziskuchtivost či zahálku, ale rovněž světským osobám. Ve svých kázáních tepal marnotratný život měšťanů, smyslnost žen nebo lichvářství. Poslední roky svého života strávil jako farář kostela Panny Marie před Týnem v blízkosti Staroměstského náměstí, když tutéž funkci předtím zastával i v Litoměřicích. Velmi pochvalně se o něm vyjadřuje Beneš Krabice z Weitmile († 1375), mimo jiné autor latinsky psaného díla Chronica ecclesiae Pragensis (Kronika Pražského kostela) a v pořadí třetí ředitel stavby chrámu sv. Víta: „Tento muž velikého vzdělání a ještě větší výmluvnosti (…) když přišel do Čech a viděl, že lidé jsou příliš oddaní požitkářství a v mnohém (…) překračují míru, napravoval svým svatým kázáním mravy lidí naší vlasti, takže mnozí opovrhovali světskými marnostmi a horlivě sloužili Bohu. Mezi mnoha 24
pruvodce husitskymi valkami.indd 24
07.08.19 14:23
Reformní hnutí v českých zemích
jinými dobrými skutky, jež ten muž vykonal, byl jeden významný a pamětihodný: že pražské měštky, které předtím nosily veliké a nádherné závoje a šaty zdobené nejnádhernějším způsobem, obojí odložily a chodily denně na kázání tohoto vynikajícího kazatele a učitele v šatě dosti prostém. Ten také neohroženě kázal proti lich vářům a jiným, kdož podvodně zneužívali majetku, a zvláště proti řeholním osobám obojího pohlaví, jež byly do řádu přijaty svatokupeckou nepravostí…“ Na Konráda Waldhausera navázal ve svých kázáních bývalý úředník (notář) královské kanceláře Jan Milíč z Kroměříže. Při svých hojně navštěvovaných vystoupeních se zaměřil na kritiku bohatství a zesvětštění kléru a neváhal věřící vyzývat k zápasu s Antikristem. Přestože mluvil v podobenství, bylo zřejmé, že má na mysli samotného Karla IV. Za útok na panovníkův majestát ho pražský arcibiskup Jan Očko z Vlašimi nechal na čas uvěznit. Karel výpady proti své osobě neoplácel, a dokonce Milíče zpočátku chránil, když na něj přišly stížnosti k papeži. Kvůli podezření z kacířství se kazatel musel nakonec zodpovídat až v Avignonu, kde také zemřel a kde byl pohřben. Především z jeho popudu nechal Karel „zbořit starý nevěstinec v pražském městě, kteréžto místo se nazývalo Benátky“, jak informuje Beneš Krabice z Weitmile. Veřejný dům se nacházel v úzké postranní uličce na Starém Městě pražském vedoucí z dnešní Bartolomějské ulice, která nesla pojmenování Benátská nebo také Svatoštěpánská. Na jeho místě Milíč vybudoval útulek pro kající se nevěstky, zvaný Jeruzalém, a přistavěl k němu kapli Maří Magdalény. Po Milíčově smrti však pražský Jeruzalém zanikl. Nápravou církevního života se zabýval i učený Matěj z Janova, mistr pařížské Sorbonny. Kázal česky i latinsky a své myšlenky shrnul v díle Regulae Veteris et Novi testamenti (Pravidla Starého a Nového zákona). V něm požadoval návrat k ideálům původní apoštolské církve a bibli jako slovo boží považoval za nejvyšší autoritu. Také se snažil odhalovat projevy falešného křesťanství, ať už se jednalo o zištné praktiky světského i řeholního kléru, nebo o povrchní úctu k obrazům a relikviím svatých. 25
pruvodce husitskymi valkami.indd 25
07.08.19 14:23
Předehra
Reformní hnutí na pražské univerzitě V souvislosti se založením pražské univerzity v dubnu 1348, první vysoké školy tohoto druhu ve střední Evropě, která měla všechny čtyři fakulty (artistickou, právnickou – osamostatnila se v dubnu 1372 –, lékařskou a bohosloveckou), byl patrný nárůst vzdělanosti. Tento fakt se promítl i do kriticky sílících hlasů příslušníků inteligence, tvořené z větší míry stále ještě duchovenstvem. Tok reformních myšlenek se prolínal s kulturní atmosférou českých zemí, propojených poměrně hustou sítí měst, klášterů, kostelů a škol. Centrem reformního hnutí za obrodu církve se v Českém království stala artistická neboli filozofická fakulta pražského vysokého učení. Právě zde se ustavila skupina mistrů a bakalářů, do níž patřili například Jakoubek ze Stříbra (asi 1375–1429), Jeroným Pražský (kolem 1378–1416), Jan z Jesenice († 1420) a další. Vůdčí osobností tohoto uskupení, které se výrazně inspirovalo dílem anglického reformátora Johna Wycliffa (v počeštělé podobě Jan Viklef), se stal mistr Jan Hus. Do českého prostředí se Viklefovy myšlenky šířily zprostředkovaně, z Anglie jeho spisy přivážel i Jeroným Pražský, který léta 1399–1401 trávil na Oxfordské univerzitě.
John Wyclif/ffe (asi 1320/1331–1384) Pocházel z nepříliš bohatého anglosaského šlechtického rodu. Vystudoval univerzitu v Oxfordu, kde i většinu života působil. Získal titul mistra svobodných umění a následně i doktora teologie. Do dějin vstoupil jako církevní reformátor poukazující na neutěšené poměry v církvi. V této souvislosti navrhoval, aby se nápravy ujal stát, konkrétně panovník a šlechta. Podle něj se návratu církve k původnímu, apoštolskému poslání dosáhne vyvlastněním jejích statků a zamezením zásahů papeže do světských záležitostí. Viklef ve svých jednotlivých traktátech (například De dominio divino – O božím panování, De civili dominio –
26
pruvodce husitskymi valkami.indd 26
07.08.19 14:23
Reformní hnutí v českých zemích
O světském panování, De ecclesia – O církvi, De potestate papae – O moci papeže) do nešvarů v církvi tepal skutečně nemilosrdně. Tvrdil například, že pokud mnišské řády přijaly zásadu chudoby, svůj veškerý majetek drží neprávem. Církev se má navrátit do stavu chudoby z časů prvních apoštolů a bohatství jí vyloženě škodí. Kněží se mají věnovat pouze pastýřským povinnostem. Pokud papež a další vysocí preláti žijí rozmařile, nemohou duchovně vést církev Kristovu, ale naopak jsou Satanovým sborem. Kromě odmítnutí odpustků s argumentací, že odpouštět hříšníkům může pouze Bůh, nikoli kněz, se Viklef postavil proti božskému původu papežství. Takového Svatého otce, který není opravdovým následníkem Krista, považoval za Antikrista. Byl přesvědčen, že z církve nelze člověka vyobcovat a lidský jedinec ji nemůže ani opustit, jedině pokud by se jednalo o boží vůli. Není proto divu, že se proti Viklefovi zdvihl odpor nejen v řadách mnišských řádů v Anglii, ale až v Římě ze strany papežského stolce a některé jeho teze byly označeny za heretické. Také na pražské univerzitě nastaly v květnu 1403 náboženské i sociální třenice mezi německou většinou a českou reformní stranou. Vysoké učení nakonec oficiálně odmítlo celkem pětačtyřicet Viklefových věroučných článků. Kostnický koncil roku 1415 prohlásil Viklefa za kacíře. V roce 1428 byly jeho ostatky v Lutterworthu, nacházejícím se v dnešním anglickém hrabství Leicestershire, na výzvu papeže Martina V. dokonce vykopány z posvátné půdy, spáleny a popel z nich vhozen do řeky Swift.
Jan Hus a jeho učení „Lidé žijí hříšným životem, porušují svatá přikázání, ale jsou-li bohatí, koupí si odpustky a je jim odpuštěno. Máme dva papeže a oba jen shánějí peníze na válku. Ze svaté víry dělají kramářský obchod. S kněžskými úřady se kšeftuje jako u koňského handlíře. Církev vydělává velké peníze a s prostým lidem nemá nikdo slitování,“ 27
pruvodce husitskymi valkami.indd 27
07.08.19 14:23
Předehra
pojmenoval zlořády v církvi Jan Hus v jednom ze svých kázání v Betlémské kapli. Husovo uskupení nalézalo návod na obnovení rovnováhy ve společnosti a přiblížení pozemského života nebeskému království v bibli jako stěžejní normě. Hus podporoval návrat k ideálu prvotní církve, která měla žít jen z almužen věřících a jejíž hmotný majetek by byl sekularizován. Tím by skončila její ekonomická moc a oslabil by se i politický vliv. Podobně jako Viklef i Hus hlásal reformní cestu vnější nápravy církve, klonil se tedy k názoru, že církev není schopna se obrodit vlastními silami, tudíž je třeba zásah světské moci. Díky tomu měl i dlouhou dobu dobré vztahy s panovníkem a částí české šlechty. Ti všichni zde spatřovali možnost posílit své pozice a vymezit se proti papežské moci. Hus z pozice církevního reformátora sice vystupoval proti evidentně existujícím zlořádům, ale jako upřímný katolík chtěl univerzální jednotu církve zachovat a nehodlal radikálně změnit stávající společenský systém. Věřil, že náprava církve následně přispěje k obrodě celé společnosti v duchu skutečné zbožnosti. Byli to až později Husovi stoupenci, kteří se nechali inspirovat kazatelovým zdůrazňováním rozporu mezi
Betlémská kaple představovala jeden ze symbolů husitského hnutí. Byla založena v roce 1391 z iniciativy movitého staroměstského měšťana a kramáře Jana Kříže († asi 1413) a královského dvořana Hanuše z Mühlheimu († 1405). Kříž věnoval pro stavbu, dokončenou v roce 1394, rozlehlou zahradu a k tomu menší budovu sloužící jako obydlí pro kazatele a správce. Navíc kapli daroval svatý ostatek – mumii děťátka údajně zavražděného z rozkazu judského krále Heroda Velikého (asi 73 př. n. l. – 4 př. n. l.). Z toho důvodu byla Betlémská kaple oficiálně zasvěcena památce sv. Neviňátek (Mláďátek). Pojmenování Betlém značí „dům chleba“ ve smyslu duchovní potravy (tedy kázání), podávané věřícím. V zakládací listině bylo výslovně ustanoveno, že kaple má sloužit pro kázání v českém jazyce a mají zde přednášet před zástupy lidí mistři pražské univerzity. Hus zde působil i jako správce. Na stěnách se zachovala malá torza dobových nápisů právě od Jana Husa a jeho přítele a spolužáka Jakoubka ze Stříbra.
28
pruvodce husitskymi valkami.indd 28
07.08.19 14:23