Issuu

Dlouhe stiny_001 az 003.qxp_Sestava 1 28.02.20 11:21 Strรกnka 3

Přeložila Jana Vlčková

Dlouhe stiny_OK.indd 4

20.01.20 12:10

PŘÍVAL Chicago, 9. srpna 1979

MYČKA SE UTÁHLA KOLEM KRKU. NAPŘED SE MU Z NEDOSTATKU

yslíku zatočila hlava, ale hned nato se dostavila závratná směsice k euforie a paniky. Sklouzl ze stoličky a dovolil nylonu převzít plnou váhu jeho těla. Ti, kdo „příval“ nechápou, by považovali systém kladek za barbarský. Avšak pouze on zná jeho skrytou moc. Pří val dodá pocit mnohem opojnější než jakékoliv narkotikum. Ne existuje žádný jiný vektor života, který by dokázal zprostředkovat totožný prožitek. Stručně řečeno – pro tohle žil. Nylonový provaz zakončený smyčkou zaskřípal pod váhou jeho těla, jak klouzal v drážce kladky, zatímco on klesal k podlaze. Lano se obtáčelo kolem navijáku a mířilo dolů k druhé kladce, pak šplhalo vzhůru k třetí, poslední, a ještě jednou se stáčelo dolů, ve tvaru písmene M. Na konci provazu byla druhá smyčka z měkkého nylonu, uvázaná kolem krku oběti. Pokaždé když se spustil z bezpečí stoličky, zapůsobil jako závaží a žena dva metry od něj se jako kouzlem zvedla z podlahy a levitovala ve vzduchu. Zděšení ji konečně opustilo. Přestala kopat a házet sebou. Jakmile se znovu vznesla, připadal si jako ve snu. Dostavil se příval a spolu s ním pocit naplnění a klid v duši. Mysl opanovala představa ženy plující vzduchem. Nesl její váhu tak dlouho, jak dokázal vydržet, a sám balancoval na hraně bezvědomí a na pokraji extáze. Nakrátko zavřel oči. Pokušení pokračovat bylo velké, ale uvědomoval si číhající nebezpečí. Cesta je lákavá, avšak nesmí po ní zajít moc daleko. Kdyby na ní prodléval moc dlouho, nemusel by se vrátit. Přesto nedokázal odolat. S nylonovou smyčkou pevně staženou kolem krku zaostřil přimhouřené oči na oběť vznášející se před ním. Provaz se

Dlouhe stiny_OK.indd 9

20.01.20 12:10

CHARLIE DONLEA

do něho zakousl, přiškrtil krkavici a před očima mu zatančily černé tečky. Na okamžik se jim podvolil. Nechal víčka klesnout a ponořil se do temnoty. Jenom na chviličku. Jenom o vteřinu déle.

Dlouhe stiny_OK.indd 10

20.01.20 12:10

NÁSLEDKY Chicago, 9. srpna 1979

AKMILE SE VRÁTIL DO PŘÍTOMNOSTI, ZALAPAL PO VZDUCHU, ALE

ž ádného se nedočkal. V panice šátral chodidlem po stoličce tak dlouho, dokud prsty u nohou nenahmatal dřevěný povrch. Stoupl si a ulevil tlaku na namáhaný krk. Dychtivě lapal po dechu. Sledoval, jak se jeho oběť zhroutila na podlahu. Nohy se pod ní podlomily, sotva se dotkly betonu. Proměnila se v dojemnou hromádku. Váha jejího těla napínala jeho konec provazu tak dlouho, dokud silný bezpečnostní uzel neuvízl na jeho straně kladky. Smyčka na jeho krku tak zůstala volná. Přetáhl si měkký nylon přes hlavu a dopřál si čas, aby se zbavil nepřirozeného zarudnutí kůže. Uvědomoval si, že dnes večer zašel dost daleko. Přestože měl na krku ochranný límec z kvalitní pěny, musí vymyslet, jak skrýt temně fialovou podlitinu. Teď musí být mnohem opatrnější než kdy dřív. Veřejnost začínala něco tušit. Články v novinách se množily. Objevovala se varování. Horké léto začal obcházet strach. Lidé zbystřili a on musel vyhlédnuté oběti sledovat mnohem opatrněji a promyšleněji zametat stopy. Těla dokázal mistrně skrýt, našel ideální místo. Potlačit příval bylo stále obtížnější a on se obával, že závoj halící jeho tajný život spadne kvůli jeho vlastní neschopnosti skrýt euforii, která ho po úspěšné seanci neopouštěla několik dní. Bylo by moudré s tím na čas přestat. Počkat, až se usadí prach a uklidní se panika. Jenže příval je něco, co se nedá ignorovat. Závisí na něm jeho existence. Seděl na stoličce zády k oběti. Chvíli trvalo, než dostal emoce pod kontrolu. Když se dostatečně vzpamatoval, otočil se k tělu a začal s úklidem a přípravou na odvoz, o nějž se postará zítra. Jakmile s tím skončil, zamkl a nasedl do auta. Cestou domů v sobě krotil zbytky přívalu. Odbočil na příjezdovou cestu a s potěšením

Dlouhe stiny_OK.indd 11

20.01.20 12:10

CHARLIE DONLEA

shledal, že se v domě nesvítí. Což je dobře. Stále byl rozechvělý a běžný rozhovor by nezvládl. Vešel dovnitř a oblečení nacpal do pračky. Rychle se osprchoval a zalezl do postele. Přehodil přes sebe přikrývku a žena se zavrtěla. „Kolik je hodin?“ zeptala se, aniž otevřela oči. Hlavu měla zabořenou do polštáře. „Už je pozdě.“ Políbil ji na tvář. „Spi.“ Přehodila mu nohu přes tělo a paži přes hrudník. Ležel na zádech a zíral na strop. Většinou trvalo hodiny, než se po návratu uklidnil. Stiskl víčka a pokoušel se ovládnout adrenalin, který mu proudil v žilách. V duchu si přehrával několik posledních hodin. Nikdy si nepamatoval všechno. Ne jasně a ne tak brzy poté. Detaily se mu vybaví v týdnech, které teprve přijdou, ale dnes v noci jeho oči divoce těkaly za zavřenými víčky, jak mozek vykřesával kratičké jiskry večerních radovánek. Tvář jeho oběti. Hrůzu v očích. Nylonovou smyčku, zařezávající se v ostrém úhlu do jejího krku. Představy a zvuky mu zběsile vířily hlavou, když si v duchu dál přehrával děsivé fantazie. Vtom vycítil, jak se žena po jeho boku zavrtěla. Procitla a přimkla se k němu. Díky přívalu proudila v jeho žilách spousta endorfinu a šumění krve slyšel až v uších. Proto jí dovolil, aby ho políbila na krk a potom na rameno. Nebránil se, když rukou zabloudila pod gumu v pase jeho boxerek. Příval ho přemohl a on ji otočil na záda. Víčka stále tiskl k sobě. Slyšel, jak tiše zasténala, což okamžitě vytěsnil. Myslel na svůj pracovní prostor. Na temnotu. Na vědomí, že na tom místě nemusí nic skrývat. Nastolil pohodový rytmus a soustředil se na ženu, kterou si tam vpodvečer přivedl. Na ženu, která se před ním vznášela jako duch.

Dlouhe stiny_OK.indd 12

20.01.20 12:10

SLADKÁ VŮNĚ RŮŽÍ

ENA VEŠLA DO ZAHRADY. PŘILOŽILA NŮŽKY KE STONKU RŮŽE A PŘE

štípla ho. Celý proces opakovala tak dlouho, dokud nedržela v ruce šest červených květů na dlouhých stoncích. Po schodech vystoupala na zadní verandu, položila růže na stůl a posadila se do houpacího křesla. Zahle děla se na louku. Sledovala holčičku, která se k ní kvapem blížila. Vyběhla schody a zamířila k ní. Hlásek měla vysoký a nevinný, jaký mívají děti. „Proč vždycky ty růže ustřihneš?“ vyzvídalo děvčátko. „Protože jsou nádherné. Kdyby zůstaly na keři, nakonec by odkvetly a zvadly. Takhle je prořežu a najdu pro ně lepší uplatnění.“ „Mám je svázat?“ nabídla se holčička. Bylo jí deset a v ženině životě představovala to nejlepší, co ji mohlo potkat. Žena vyndala z kapsy smotaný provázek a podala ho dívence. Dívala se, jak maličká opatrně zvedá růže, vyhýbá se trnům a omotává stonky motouzem, dokud pevně nedržely pohromadě. „Co s těmi květinami uděláš?“ vyzvídalo děvčátko. Žena převzala dokonale uvázanou kytici. „Běž dovnitř a prostři k večeři.“ „Každý den je stříháš, já je každý den svážu, ale pak už je nikdy nevi dím,“ vedla si malá dál svou. Žena se usmála. „Po večeři mám nějakou práci. Můžeš malovat, jestli si myslíš, že máš dost pevnou ruku.“ Schválně dívence předhodila neodolatelnou návnadu, aby nemusela odpovědět na ožehavou otázku. Děvčátko se usmálo. „Ty mě necháš malovat? Samotnou?“ „Ano. Je načase, aby ses to naučila.“ „Dám si záležet, slibuju,“ vyhrkla holčička a pospíchala do domu. Žena ještě chvíli otálela. Čekala, až zaslechne cinkot nádobí. Potom se zvedla z houpacího křesla, opatrně poupravila kytici růží, sešla z verandy a vydala se přes louku. Slunce zapadalo a pěšinu křižovaly stíny bříz. Cestou zvedla květiny k nosu a zhluboka vdechovala jejich sladkou vůni.

Dlouhe stiny_OK.indd 13

20.01.20 12:10

ČÁST I. ZLODĚJ

Dlouhe stiny_OK.indd 15

20.01.20 12:10

KAPITOLA 1 Chicago, 30. září 2019

OLEST V HRUDNÍKU SE POPRVÉ PŘIHLÁSILA PŘED ROKEM.

O jejím zdroji nikdy nebylo pochyb. Způsobil ji stres a podle lékařů ho nemohla zabít. Dnešní večerní epizoda byla přesto děsivá. Probudil se ze spánku zbrocený ledovým potem. Lapal po vzduchu, ale připadalo mu, že se pokouší dýchat koktejlovým brčkem. Čím úporněji se snažil nadechnout, tím byl rozrušenější. Posadil se na posteli a bojoval se strachem z udušení. Ze zkušenosti věděl, že záchvat pomine. Natáhl se pro lahvičku aspirinu, kterou schovával v šuplíku nočního stolku, a vzal si z ní tabletu. Spolu s nitroglycerinem si ji vložil pod jazyk. Po deseti minutách svaly hrudníku povolily a plíce se mohly roztáhnout. Nebyla náhoda, že nejčerstvější záchvat anginy pectoris se shodoval s příchodem dopisu od propouštěcí komise, který teď ležel na nočním stolku. Před spaním si ho přečetl. Kromě jiného jej soudce zval na schůzku. Popadl dokument a zvedl se z postele. Když kráčel po schodech do své pracovny, kabátek od pyžama, nasáklý potem, ho nepříjemně studil. Nastavil číselnou kombinaci trezoru, skrytého pod deskou psacího stolu, a otevřel dvířka. Uvnitř byl stoh podobných dopisů z předchozích let. Přidal k nim ten nejnovější. První přišel před deseti lety. Dvakrát do roka se komise sejde s jeho klientem, odepře mu svobodu a vysvětlí svoje rozhodnutí řádně zformulovaným odůvodněním, proti němuž není odvolání. Avšak loni přišel odlišný dokument. Byla to sáhodlouhá zpráva pořízená samotným předsedou, jenž dopodrobna popisoval, jaký dojem na komisi učinil klientův pokrok během let. Prý je doslova ztělesněním vzorné „rehabilitace“. A právě po přečtení poslední věty dopisu plného nadšení a náznaků, že se před jeho mandantem začínají vrata věznice otvírat, se bolest na hrudi dostavila poprvé.

Dlouhe stiny_OK.indd 17

20.01.20 12:10

CHARLIE DONLEA

A nejnovější korespondence značila příjezd pomalu se šinoucího vlaku, vezoucího všechnu jeho tíživou bolest a mizérii, tajemství a lži. Onen vlak vždycky býval jen tečkou na obzoru, nikdy se nepohnul. Ale teď se k němu zvolna blíží, každým dnem narůstá a hrozivě se před ním rýsuje, a on není schopen ho zastavit, přestože se o to mnohokrát pokusil. Seděl za stolem a zíral na prostřední poličku sejfu. Pořadač byl k prasknutí nacpaný zprávami z jeho pátrání. Ve chvílích smutku a úzkosti, jako byla tahle, si přál, aby s ním nikdy nezačínal. Avšak důsledky jeho zjištění byly tak zásadní a měly takový dopad, že by se cítil prázdný, kdyby to neudělal. A představa, že jeho vlastní lži a podvody možná brzy vylezou ze stínů, v nichž se roky skrývaly, byla dostatečně silná, aby ho z ní doslova a do písmene rozbolelo srdce. Otřel si z čela vrstvičku potu a zhluboka se nadechl. Nejvíc se bál toho, že se jeho klient brzy ocitne na svobodě a bude pokračovat v pátrání na vlastní pěst. Vyšetřování, které bylo označeno za nepřínosné, opět ožije. Věděl, že se to nesmí stát. Musí udělat vše, co je v jeho silách, aby tomu zabránil. Seděl sám ve své pracovně a znovu ho zamrazilo. Propocený kabátek od pyžama se mu nepříjemně lepil k ramenům. Zaklapl trezor a nastavil číselnou kombinaci. Bolest na hrudi se vrátila, plíce se sevřely, a on se opřel v křesle, aby bojoval s panikou z udušení. To přejde. Vždycky to přešlo.

Dlouhe stiny_OK.indd 18

20.01.20 12:10

KAPITOLA 2 Chicago, 1. října 2019

ORY MOOREOVÁ SI NASADILA KONTAKTNÍ ČOČKY, ZAKOULELA

očima a zamrkala, aby zaostřila na svět. Nesnášela zkreslený pohled, který jí nabízely brýle se skly tlustými jako dna lahví od Coca-Coly. V porovnání s ním kontaktní čočky odváděly geniální práci – zato milovala útočiště, jež nacházela za masivními obroučkami. Proto zvolila kompromis. Jakmile byly čočky na svém místě, nasadila si obyčejné brýle ze supermarketu a schovala se za plastovými rámečky jako válečník za svým štítem. Pro Rory byl každý den bitvou. Dohodli se, že se sejdou v Harold Washington Library Center na State Street, a tak třicet minut potom, co si navlékla ochrannou výstroj – brýle se silnými obroučkami doplnila pletenou čapkou staženou do čela a kabátem se zvednutým límcem zapnutým až pod bradu –, vystoupila z auta a vešla do knihovny. Úvodní setkání s klienty vždycky probíhala na veřejných místech. S tím měla většina sběratelů pochopitelně problém, protože to znamenalo vytáhnout cenné trofeje na denní světlo. Ale pokud chtějí Rory Mooreovou a její restaurátorské schopnosti, musí se řídit jejími pravidly. Dnešní schůzka vyžadovala víc pozornosti než obvykle, protože jejím prostřednictvím prokazovala laskavost detektivu Ronu Davidsonovi, který byl nejen jejím spolehlivým přítelem, ale také šéfem. Opravování panenek bylo jejím koníčkem, proto ji svým způsobem těšilo, že ji Davidson oslovil. Ne každý rozuměl složité osobnosti Rory Mooreové, ale Ronu Davidsonovi se během let podařilo vydobýt si její obdiv. Kdykoliv ji požádal o nějakou laskavost, dvakrát se nerozmýšlela. Sotva prošla dveřmi knihovny, okamžitě uviděla Kestnerovu panenku uloženou v dlouhé úzké krabici. Spočívala v náruči muže

Dlouhe stiny_OK.indd 19

20.01.20 12:10

CHARLIE DONLEA

přešlapujícího v hale. Bleskově si ho prohlédla od hlavy až k patě a pohotově odhadovala, co je zač: pětapadesát let, bohatý, profesionál ve svém oboru – obchod, medicína nebo právo –, dohladka oholený, vyleštěné boty, sportovní kabát, bez kravaty. Kdepak, doktor ani právník to nebude. Bude mít nějakou menší firmu. Pojišťovací nebo tak. Zhluboka se nadechla, upravila si brýle, aby dobře seděly, a zamířila k němu. „Pan Byrd?“ „Ano,“ odpověděl. „Rory?“ Převyšoval ji o dobrých třicet čísel a shovívavě shlížel na její sto pětapadesát centimetrů vysokou postavu. Čekal, až potvrdí svou totožnost. Nedočkal se. „Tak se podíváme, co jste přinesl.“ Ukázala na porcelánovou panenku, pečlivě uloženou v krabici, a zamířila do hlavní části knihovny. Byrd ji následoval ke stolku v rohu. Uprostřed odpoledne zde byla jen hrstka lidí. Rory poplácala na stůl a Byrd na něj položil krabici. „O co jde?“ zeptala se Rory. „Tohle je panenka mojí dcery, originál Kestner. Byl to dárek k jejím pátým narozeninám a doteď byla v prvotřídním stavu.“ Rory se naklonila nad stůl, aby lépe viděla panenku schovanou za plastovým okénkem v krabici. Porcelánový obličej hyzdila ošklivá prasklina. Začínala v panenčiných vlasech a protínala levý oční důlek a tvář. „Upustil jsem ji,“ přiznal pan Byrd. „Nejradši bych si za tu neopatrnost nafackoval.“ Rory přikývla. „Smím se podívat?“ Přisunul k ní krabici. Rory opatrně zvedla víko. Zkoumala poškozenou hračku jako chirurg, který si na operačním sále prohlíží uspaného pacienta. „Je prasklá, nebo roztříštěná?“ zeptala se. Byrd zalovil v kapse a vytáhl z ní uzavíratelný sáček s drobnými úlomky porcelánu. Rory sledovala, jak mu stoupá a klesá ohryzek, když polyká, aby ovládl svoje emoce. „Tohle je všechno, co jsem našel. Upustil jsem ji na dřevěnou podlahu, takže si myslím, že jsem posbíral všechny kousky.“ Rory převzala pytlíček a prohlížela si jeho obsah. Potom obrátila pozornost k panence a přejela prsty po prasklém porcelánu. Usoudila, že úlomky do praskliny dobře zapadnou. Po

Dlouhe stiny_OK.indd 20

20.01.20 12:10

DLOUHÉ STÍNY

zrestaurování bude čelo a tvář bez poskvrnky. Oční důlek je něco úplně jiného. Na ten bude muset vynaložit veškeré svoje restaurátorské umění a nejspíš bude potřebovat pomoc jediného člověka, který je v tomhle kumštu lepší než ona. Potřebné úlomky jistě najde v zadní části hlavy. I tahle oprava bude výzva vzhledem k vlasům a drobným částečkám. Nechtěla panenku vyndávat z krabice z obavy, aby z poškozené oblasti nevypadal další porcelán. Pomalu přikývla s očima upřenýma na panenku. „To spravím.“ „Díkybohu!“ oddechl si pan Byrd. „Za čtrnáct dní, možná za měsíc.“ „Času si vezměte, kolik budete potřebovat.“ „Až s tím začnu, dám vám vědět, kolik to bude stát.“ „Na penězích mi nezáleží. Hlavně aby se vám podařilo ji opravit.“ Rory znovu přikývla. Vložila sáček do krabice, zaklapla víko a zajistila je háčkem. „Dejte mi telefonní číslo, na kterém jste k zastihnutí,“ vyzvala svého klienta. Pan Byrd vylovil z peněženky vizitku a podal ji Rory. Ta na ni krátce pohlédla, pak kartičku zasunula do kapsy. POJIŠŤOVACÍ SKUPINA BYRD; WALTER BYRD, MAJITEL. Rory zvedla krabici a chystala se odejít, když vtom ji pan Byrd zastavil dotekem ruky. Doteky cizích lidí odjakživa špatně snášela a zrovna se chystala ucuknout, když se muž ozval: „Ta panenka patřila mé dceři,“ zašeptal. Hovořil v minulém čase. To Rory zaujalo. Což byl záměr. Rory se podívala na Byrdovu ruku, spočívající na její, a pak mu pohlédla do očí. „Loni zemřela,“ hlesl. Rory opatrně klesla na židli. Normální odpověď by zněla: Upřímnou soustrast. Velmi lituji vaší ztráty. Nebo: Chápu, že pro vás ta panenka hodně znamená. Ale Rory Mooreová měla k takzvané normálnosti daleko. „Co se jí stalo?“ zeptala se. „Byla zavražděna,“ odpověděl pan Byrd. Zvedl ruku a posadil se proti Rory. „Podle všeho uškrcena. Její tělo – napůl zmrzlé – našli loni v lednu v Grant Parku.“ Rory znovu zaostřila na panenku spočívající v krabici. Pravé oko měla mírumilovně zavřené, zato levé na ni šilhalo, protnuté hlubokou trhlinou v očnici. Okamžitě pochopila, o co tady jde,

Dlouhe stiny_OK.indd 21

20.01.20 12:10

CHARLIE DONLEA

a proč detektiv Davidson trval na téhle schůzce. Předhodil jí klasickou návnadu a věděl, že jí Rory neodolá. „Vraha nechytili?“ zeptala se. Muž zavrtěl hlavou a sklonil zrak k panence své zesnulé dcery. „Neobjevili sebemenší stopu. Žádný z vyšetřovatelů už mi nebere telefon. Připadá mi, že se na všechno vykašlali.“ Roryina přítomnost v knihovně dokazovala pravý opak, protože k tomu, aby na tuhle schůzku přišla, ji přesvědčil Ron Davidson. Pan Byrd se na ni opět podíval. „Poslouchejte, tohle není finta, která ve vás má probudit zájem. Nedávno jsem se po Camillině panence natáhl, protože mi dcera strašně moc chyběla a potřeboval jsem vzít do ruky něco, co mi ji připomene. Nešťastnou náhodou jsem ji upustil a ona se rozbila. Ani jsem se neodvážil říct o tom ženě. Ničí mě pocit viny. Kdyby se to manželka dozvěděla, propadla by depresím. Tahle panenka bývala nejcennější věc mojí dcery. Proto mi věřte, že si upřímně přeji, aby byla zase v pořádku. Ale od detektiva Davidsona jsem se dozvěděl, že co se týče forenzní rekonstrukce, jste v Chicagu jedničkou, které není široko daleko rovno. Jsem připraven zaplatit vám, kolik si řeknete, když se vám podaří odhalit zákulisí toho zločinu a usvědčit muže, který mou dceru uškrtil.“ Upřeně na ni zíral a Rory jeho pohled nedokázala snést. Pronikal totiž za ochranný štít z brýlí ze supermarketu. Postavila se, zvedla krabici s panenkou a zastrčila si ji do podpaží. „Oprava panenky zabere měsíc. Vyřešit případ vaší dcery potrvá mnohem déle. Trochu se poptám a ozvu se vám.“ Rory vyšla z knihovny do podzimního rána. Ucítila to, sotva pan Byrd promluvil o své dceři v minulém čase – to jemné zachvění v mysli. To téměř nepolapitelné, zato nepolevující šeptání v uších. Naléhání, o němž její šéf věděl, že je nedokáže ignorovat. „Ty jsi vážně parchant, Rone,“ zamumlala cestou z knihovny. Zrovna si dávala pauzu od práce, aby se ubránila vyhoření a depresím. Přestávky si dopřávala podle potřeby, ale tahle se poněkud protáhla, což jejího nadřízeného začínalo štvát. Kráčela po State Street ke svému autu s poškozenou panenkou pod paží. Nepříjemně si uvědomovala, že její dovolená právě končí.

Dlouhe stiny_OK.indd 22

20.01.20 12:10

KAPITOLA 3 Chicago, 2. října 2019

OBIL ZAVRNĚL TOHO RÁNA JIŽ POPÁTÉ. NEBRALA HO NA

v ědomí. Zahleděla se na svůj obraz v zrcadle a tmavé vlasy si stáhla do culíku. Nebyla ranní ptáče a čistě z principu před polednem telefon nikdy nezvedala. Její šéf o tom věděl, proto ho bez lítosti ignorovala. „Kdo ti to pořád volá?“ ozvalo se z ložnice. „Mám schůzku s Davidsonem.“ „Netušil jsem, že se vracíš do práce.“ Rory vyšla z koupelny a na zápěstí si připnula hodinky. „Uvidíme se dnes večer?“ „Oukej, nebudeme se o tom bavit,“ podotkl, když jeho poznámku ignorovala. Sehnula se a políbila muže na ústa. Lane Phillips byl její… Co vlastně? Rory se neodvažovala prohlásit ho za svého „kluka“. Jednak to znělo příliš tradičně a vzhledem ke čtyřicítce na krku i nedospěle. Nikdy neuvažovala o tom, že se za něho provdá, přestože spolu v posledních deseti letech dost často spali. Ale byl pro ni mnohem víc než pouhý milenec. Kromě táty jediný muž na téhle planetě, který jí rozuměl. Lane… k ní patřil. Nic lepšího ze sebe Rory vykutat nedokázala a oběma to stačilo. „Až budu mít co, tak ti to povím,“ ubezpečila ho. „Právě teď netuším, k čemu jsem se propůjčila.“ „Férové řešení,“ souhlasil Lane a sedl si na posteli. „Požádali mě, abych coby soudní znalec svědčil v případu vraždy. Stání se bude konat za několik týdnů, proto mám dnes schůzku se státním zástupcem. Potom až do devíti učím.“ Když se Rory pokusila vycouvat, chytil ji za boky. „Opravdu mi ani nenaznačíš, na co tě Davidson nalákal?“

Dlouhe stiny_OK.indd 23

20.01.20 12:10

CHARLIE DONLEA

„Zastav se tu večer a já tě zasvětím do podrobností.“ Dala mu druhou pusu, odstrčila dychtivé ruce a odešla z ložnice. O minutu později za ní zapadly vchodové dveře. Mobil dvakrát zazvonil. Zrovna tvrdla v hustém ranním provozu na dálnici. Z Kennedy Expressway to vzala exitem na Ohio Street a Cik cak ujížděla ulicemi Chicaga, vytvářejícími pomyslnou mřížku. Prodrala se dopravní zácpou až ke Grant Parku a patnáct minut kroužila bočními ulicemi a hledala místo k zaparkování, až našla flíček dost malý i pro její úspornou Hondu. Nějakým zázrakem se jí podařilo do něj vklínit, i když si nebyla jistá, jestli se její odjezd obejde bez ťukanců. Prošla podchodem pod Lake Shore Drive a dál pokračovala malebnou pěšinou k parku. Grant Park je nádherný kus přírody a zajímavých staveb, oddělující mrakodrapy od břehu jezera. Stal se vyhledávaným cílem turistů a ani dnešní ráno nebylo výjimkou. Rory se proplétala mezi lidmi, dokud si nevšimla Rona Davidsona, sedícího na lavičce poblíž Buckinghamské fontány. Přestože měla kabát do posledního knoflíku zapnutý, přitáhla si ho blíž k tělu a zvedla límec. Brýle si postrčila na kořen nosu. Panovalo vlahé říjnové ráno a lidé kolem ní nosili šortky a mikiny. Užívali si příjemný vánek od jezera a hřejivé sluneční paprsky. Rory se oblékla jako do sychravého počasí. Upnutý kabát – navrch s vyhrnutým límcem –, šedé džíny a šněrovací boty, které nosila dokonce i v těch nejparnějších letních dnech. Když se blížila k detektivovi, stáhla si vytahanou pletenou čepici hlouběji do čela, až se okrajem dotýkala obrouček brýlí. Konečně se cítila dostatečně chráněná. Bez pozdravu usedla na lavičku. „Haleluja, přichází dáma v šedém,“ zažertoval Davidson. Rory pracovala pro Davidsona tolikrát, aby si byl dobře vědom všech jejích vrtochů. Například zásadně nikomu nepodávala ruku, což si uvědomil až po několika trapných pokusech, kdy jeho pravice zůstala trčet ve vzduchu, zatímco Rory od něho odvracela zrak. Odmítala se stýkat s ostatními pracovníky oddělení a neměla pochopení pro jakoukoliv byrokracii. Nikdy se neřídila předepsanými termíny a na svých případech pracovala zásadně sama. Na telefonáty odpovídala ve volném čase – pokud se jí chtělo. Nesnášela politiku, a kdykoliv se některý z radních nebo starosta pokusil postavit ji do světel reflektorů, na několik týdnů zmizela. Kdyby neměla mimořádné schopnosti, Ron Davidson by tyhle manýry nikdy netoleroval.

Dlouhe stiny_OK.indd 24

20.01.20 12:10

DLOUHÉ STÍNY

„Zase jsi byla někde zašitá, Šedivko.“ Rory nepatrně povytáhla koutky úst a dál zírala na Buckinghamskou fontánu. Kromě Davidsona jí Šedivko nikdo neříkal. Během let si na přezdívku zvykla a svým způsobem si ji stačila oblíbit. Vystihovala nejenom styl jejího oblékání, ale i roli šedé eminence, kterou v případech často hrála. „Divoce jsem si užívala života.“ „Jak se má Lane?“ „Dobře.“ „Je lepší šéf než já?“ „Není můj šéf.“ „Vždyť pro něj pořád pracuješ.“ „Pracuju s ním.“ Ron se na okamžik odmlčel. „Neozvala ses půl roku.“ „Přece jsem ti říkala, že si beru volno.“ „Měl jsem několik případů, kdy by se mi hodila tvoje pomoc.“ „Začínala jsem být vyhořelá. Potřebovala jsem přestávku. Proč si myslíš, že většina tvých podřízených za nic nestojí?“ „Aha. Stýskalo se mi po tvé upřímnosti, Šedivko.“ Několik minut seděli v přátelském tichu a sledovali turisty procházející se po parku. „Pomůžeš mi?“ zeptal se nakonec Davidson. „Víš, že jsi vážně parchant, takhle mě zneužívat?“ opáčila. „Půl roku mi nebereš telefon,“ opakoval. „Zabýváš se jenom Lanem Phillipsem a jeho projektem odpovědnosti za vraždu. Musel jsem být kreativní. Domníval jsem se, že to oceníš.“ Následovalo další ticho. „Nuže?“ zeptal se, když uběhla dostatečně dlouhá doba. „Jsem snad tady, ne?“ zavrčela Rory, aniž odtrhla zrak od fontány. „Pověz mi něco o oběti.“ „Camille Byrdová. Dvaadvacetiletá holka, kterou někdo uškrtil. Tělo pohodil tady v parku.“ „Kdy?“ „Loni v lednu. Před jednadvaceti měsíci,“ upřesnil. „A vy nemáte v ruce nic?“ „Zatahal jsem za několik provázků a sem tam ztropil nějaký ten kravál, ale moji hoši se nemají čeho chytit, Rory.“ „Budu potřebovat vyšetřovací spis,“ prohlásila, stále zaujatá fontánou. Přesto jí neušlo, že velitel chicagského oddělení vražd zvedl hlavu a vydechl úlevou. „Díky,“ hlesl.

Dlouhe stiny_OK.indd 25

20.01.20 12:10

CHARLIE DONLEA

„Kdo je Walter Byrd?“ „Bohatý obchodník a osobní přítel starosty, takže jsme trochu pod tlakem.“ „Protože je zazobaný a má styky?“ rýpla si Rory. „Ohledy by se měly brát na každého rodiče, jemuž zabijí dítě. Kde našli její tělo?“ Davidson zvedl ruku. „Na východní straně parku. Ukážu ti to.“ Rory se postavila a dovolila Ronovi převzít vedení. Prošli parkem a zamířili na travnaté návrší mimo pěšinu. Ze všech stran je obklopovaly břízy a Rory pohotově vymýšlela způsoby, jak by někdo mohl přivézt oběť vraždy do téhle oblasti. Davidson kráčel po trávníku. „Tělo našli tady.“ „Byla uškrcená?“ Přikývl. „Znásilněná?“ „Ne.“ Rory pomalu v kruhu obcházela označené místo. Očima zalétla ke břehu jezera, na jehož vlnách se pohupovaly lodě. Pokračovala v cestě a spatřila panorama Chicaga. Na blankytně modré obloze si hověla naducaná bílá oblaka jako přefouknuté balony. Představovala si, jak zde uprostřed zimy leží bezduché tělo mladé ženy. Poseté skvrnami, zmrzlé na kost. Představovala si holé větve zdejších stromů. „Odvezl ji sem. Proč?“ vznesla provokativní otázku. „Je to obrovské riziko. Odevšad je sem vidět. Ať už to udělal kdokoliv, chtěl, aby ji našli.“ „Ledaže by ji tu zabil. Něco se vymklo kontrole. Třeba se pohádali. V afektu ji zamordoval a utekl.“ „Takhle občas končí milenecké hádky,“ mínila Rory. „Předpokládám, že tvoji hoši tuhle možnost důkladně prověřili. Promluvili si se všemi jejími partnery – minulými i současnými, vyslechli spolupracovníky i staré lásky.“ Davidson přikývl. „Probrali jsme je jednoho po druhém. Jsou čistí.“ „Potom pachatelem nebyl nikdo, koho znala. Zabil ji jinde a přivezl sem. Proč?“ „Netušíme.“ „Potřebuju všechny podklady, Rone. Spisy, výsledky pitvy, výslechy. Zkrátka všechno.“ „Dám ti je, ale napřed tě potřebuju zapsat na výplatní listinu. Musíš oficiálně oznámit, že se vracíš do práce. Potom ti seženu všechno, co budeš chtít.“

Dlouhe stiny_OK.indd 26

20.01.20 12:10

DLOUHÉ STÍNY

Rory opět zmlkla a těkala očima kolem sebe. Na její mozek útočila spousta věcí. Znala se natolik, aby se nepokoušela příval informací krotit. Nebyla si vědoma všeho, co k ní právě teď přichází. Musí do sebe všechno nasát a uložit a její mozek to v příštích týdnech roztřídí. Postupně všechno zapadne na své místo. Až prostuduje vyšetřovací spis. Až zjistí, co byla Camille Byrdová zač. K uškrcené dívce přiřadí příběh a tvář. Tehdy uvidí věci, které detektivům unikaly. Její tajuplná mysl spojí jednotlivé dílky skládačky, která je pro ostatní neřešitelná. Postupně zrekonstruuje celý zločin v jeho celistvosti. Zazvonil mobil a vytrhl Rory z rozjímání. Volal jí otec. Napřed ji napadlo nechat hovor spadnout do hlasové schránky, ale pak si to rozmyslela. „Tati, právě na něčem dělám. Pak ti zavolám, ano?“ „Rory?“ Hlas linoucí se z mobilu nepoznávala. Věděla jenom to, že patří ženě a zaznívá z něj panika. „Ano?“ Odstoupila několik kroků od Davidsona. „Rory, tady je Celia Bannerová, asistentka vašeho otce.“ „Co se děje? Na mobilu mi naskočilo tátovo číslo.“ „Volám z jeho domu. Mám pro vás špatnou zprávu, Rory. Po stihl ho srdeční infarkt.“ „Cože?“ „Měli jsme se setkat na pracovní snídani. Nepřišel. Je to zlé, Rory.“ „Jak moc?“ Ticho zapůsobilo jako vakuum, které vycuclo z Roryiných úst další slova. „Celie! Jak moc je to zlé?“ „Zemřel, Rory.“

Dlouhe stiny_OK.indd 27

20.01.20 12:10

KAPITOLA 4 Chicago, 14. října 2019

EPRVE CELY TY DEN PO POHŘBU SI RORY NAŠLA ČAS A SEBRALA

odvahu vstoupit do otcovy pracovny. Technicky vzato to byla i její pracovna, ale protože formálně žádný případ nepřevzala už víc než deset let, nebyla její angažovanost v právní firmě Moore na první pohled vidět. Na hlavičkovém papíře stojí její jméno a každý rok pobírá finanční odměnu za příležitostnou práci, kterou pro otce odvede. Převážně se týká vyšetřování a přípravy soudního stání. Avšak její působení u chicagské policie a účast na Laneově projektu vyžadovaly během let stále víc a víc času, a tak její práce pro právnickou firmu ustupovala do pozadí. Takže firma byla víceméně podnikem jednoho muže se dvěma zaměstnanci – koncipientem a sekretářkou. Rory se domnívala, že vzhledem k nepatrnému počtu personálu a zvládnutelnému množství klientů sice bude rozpuštění tátovy právnické praxe vyžadovat trochu času a zkušeností, ale dá se zvládnout během několika týdnů soustředěné činnosti. Práva vystudovala před více než deseti lety, avšak nikdy se tomuto oboru naplno nevěnovala. Nicméně díky tehdy nabytým znalostem je z ní nyní dokonalá a jediná kandidátka na vypořádání otcovy pozůstalosti. Matka dávno zemřela a sourozence nemá. Rory vešla do budovy na North Clark Street a vyjela výtahem do třetího podlaží. U dveří naťukala bezpečností kód a otevřela je. Přijímací část sestávala z kovové registrační skříně barvy okru pocházející ze sedmdesátých let, před níž stál psací stůl. Po obou jeho stranách byly dveře do kanceláří. Ta vlevo patřila otci, ve druhé úřadoval koncipient.

Dlouhe stiny_OK.indd 28

20.01.20 12:10

DLOUHÉ STÍNY

Rory odhodila na stůl v recepci poštu za poslední týden a zamířila do otcovy pracovny. Jejím prvním úkolem bude předat otevřené případy jiným právnickým firmám. Jakmile bude firemní agenda převelená, přijde na řadu placení účtů a finanční vyrovnání se zaměstnanci. Nakonec dá výpověď z nájmu a kancelář zavře. Celia, sekretářka a osoba, která našla jejího otce doma mrtvého, souhlasila, že se v poledne sejdou, projdou společně spisy a rozhodnou se, komu je předají. Rory odložila kabelku na zem, otevřela si dietní colu a pustila se do práce. Usadila se za otcovým stolem a kolem poledne se vedle ní kupily stohy papírů. Vystěhovala obsah registrační skříně a rozdělila jej do tří hromad – na případy čekající na vyřízení, právě vyřizované a vyřízené. Zaslechla, jak se otvírají dveře, a na prahu pracovny se objevila Celia, žena, s níž se během let několikrát setkala. Rory se zvedla. „Ach, Rory,“ zvolala sekretářka a pospíchala mladou ženu obejmout. Rory nechala paže přitisknuté k bokům a několikrát zamrkala. Vadilo jí, že cizí žena narušila její osobní prostor a přiblížila se k ní tak, jak se většina jejích známých neodváží. „Je mi líto vašeho otce,“ zamumlala Rory do ucha. Upřímnou soustrast jí pochopitelně vyslovila i na pohřbu, který se konal před několika dny. I v tlumeně osvětlené pohřební síni Rory zachovávala stoický klid. Stála vedle rakve, v níž otec spočíval a jeho tvář vypadala jako uhnětená z vosku. Když teď ucítila na uchu Celiin teplý dech a na krku ji polechtaly její slzy, položila sekretářce ruce na ramena a vymanila se z jejího sevření. Zhluboka se nadechla, aby ze sebe dostala rozčilení, které se jí hromadilo pod hrudní kostí. „Roztřídila jsem kartotéku,“ oznámila sekretářce. Celia se zatvářila zmateně a rozhlédla se kolem. Ohromilo ji, kolik práce Rory odvedla. Mimoděk si uhladila předek saka, aby se vzpamatovala, a osušila si mokré oči. „Myslela jsem… Copak jste na tom pracovala celý týden?“ „Ne, kdepak. Jen dneska ráno. Přišla jsem před několika hodinami.“ Rory se dávno vzdala pokusů vysvětlit lidem, že jí úkoly, jako je tenhle, oproti ostatním lidem zaberou jen zlomek času. Jedním z důvodů, proč se nikdy nevěnovala právu, byl ten, že ji k smrti nudilo. Zatímco její spolužáci strávili hodiny studiem úmorných textů, jí stačilo přelétnout po nich očima a okamžitě si je zapamatovala. Jiní se hlásili do přípravných kurzů, aby zvládli projít státnicemi. Rory

Dlouhe stiny_OK.indd 29

20.01.20 12:10

CHARLIE DONLEA

je složila napoprvé, aniž otevřela jedinou knihu. Další důvod, proč se právničině vyhýbala, byla její silná averze vůči lidem. Z představy, že se handrkuje s jiným advokátem o výši trestu pro bezcenného kriminálníka, jí naskakovala husí kůže, a pomyšlení, že stojí před soudcem, aby orodovala za svého mandanta, jí způsobovalo návaly úzkosti. Lépe jí vyhovovalo pracovat sólo na rekonstrukci kriminálních případů a svoje závěrečná stanoviska předávala formou písemných zpráv, jež končily na stolech detektivů. Roryin svět byla svatyně obehnaná vysokou zdí, za niž mohlo vstoupit jen několik vyvolených. Málokdo jí rozuměl. Právě proto ji nadmíru znepokojilo to, co právě objevila. Zjistila, že její otec pracoval na několika otevřených případech, které mají jít v nejbližších týdnech k soudu a vyžadují okamžitou pozornost. Rory již zvážila možnost, že bude nucena oprášit diplom. Děsilo ji, že bude muset předstoupit před soudce s prohlášením, že právní zástupce živé kauzy nenadále zemřel, a požádat v nejlepším případě o odročení a v nejhorším o obnovení procesu. Tak jako tak bude nucena Jeho či Její Ctihodnost požádat o radu, co má sakra v téhle situaci dělat. „Tohle jste zvládla za několik hodin?“ zeptala se Celia a vytrhla tím Rory ze zamyšlení. „Jak je to možné? Vypadá to, že tu máte každou záležitost, kterou jsme se zabývali.“ „Roztřídila jsem všechno, co jsem našla v registračce a skříních. K záznamům v počítači jsem se nedostala.“ Byla to lež. Přihlásit se do otcovy databáze byla pro Rory hračka. Sice ji chránilo heslo, ale to snadno překonala, a porovnala spisy v na stole s těmi uloženými na harddisku. Přestože měla plné právo se jimi zabývat, denně ve firmě nepracovala, a tak jí připadalo, že se hrabe v cizích věcech. „V počítači je totéž co v kartotékách,“ ujistila ji Celia. „Dobře. Pak tu máme všechno.“ Rory ukázala na první stoh dokumentů, balancující na stole. „Tohle jsou případy k vyřízení. Nemělo by být těžké klienty obvolat a vysvětlit jim situaci. Naše firma je zastupovat nemůže, takže by se měli poohlédnout někde jinde. Myslím, že by bylo profesionální sestavit seznam jiných kanceláří, které se zabývají daným typem problémů, aby se klienti pro začátek měli čeho chytit.“ „Samozřejmě,“ přikývla Celia. „Váš otec by to tak chtěl.“ „Druhá hromada jsou staré případy. Myslím, že tady by stačilo poslat bývalým mandantům stručný dopis se zprávou, že Frank Moore zemřel. Mohu vám dát tyhle dvě hromady na starost?“

Dlouhe stiny_OK.indd 30

20.01.20 12:10

DLOUHÉ STÍNY

„Není problém,“ přikývla Celia. „Postarám se o to. Co ten zbytek?“ Rory se podívala na hrozivě se tyčící pyramidu, usazenou na otcově stole, a začala lapat po dechu. Cítila, jak se stěny její pečlivě vybudované pevnosti chvějí a vibrují pod náporem nezvaných narušitelů, kteří se přes ně snaží dostat. „Tohle jsou otevřené případy. Rozdělila jsem je do tří kategorií.“ Rory položila ruku na první stoh. „Nedávno podané žaloby – celkem dvanáct.“ Cítila, jak jí podpaží zvlhlo potem. Dotkla se druhé hranice. „Případy čekající na soudní projednávání – šestnáct.“ Po zádech se jí skutálela kapka potu a skončila na bedrech. „A nakonec,“ spočinula dlaní na poslední kupě, „příprava na proces – tři.“ Při slově „tři“ se zajíkla a strach maskovala kašlem. Tři případy, které jdou k soudu, budou vyžadovat okamžitou pozornost. Celia se zatvářila vyděšeně, když Rory náhle zbledla, jako by srdeční choroba, která postihla jejího otce, byla dědičná, a mohla si v jedné rodině během měsíce vybrat hned dvě oběti. „Jste v pořádku?“ Rory znovu zakašlala a vzpamatovala se. „Jsem v pohodě. O aktivní případy se postarám, když vy zařídíte zbytek.“ Sekretářka přikývla a chopila se hromady případů čekajících na vyřízení. „Začnu tyhle klienty hned obvolávat.“ Odnesla si spisy na stůl v recepci a pustila se do práce. Sotva za ní zapadly dveře, Rory klesla do otcova křesla. Zírala na složky před sebou a čtyři prázdné plechovky od dietní coly, jejichž prostřednictvím dopoledne doplňovala palivo. Probudila počítač z režimu spánku a pustila se do hledání advokátů zabývajících se trestním právem, kteří budou ochotní případy převzít.

Dlouhe stiny_OK.indd 31

20.01.20 12:10

KAPITOLA 5 Nápravné zařízení Stateville, 15. října 2019

YŠE BYL JEHO DRUHÉ JÁ. SLYŠEL NA TUHLE PŘEZDÍVKU UŽ TAK

dlouho, že si nebyl jistý, jestli bude reagovat na svoje pravé jméno. Přezdívka vznikla z čísla, které mu přidělili, když ho přivezli. Měl ty velké číslice vytištěné na zádech kombinézy: 12276594-6. Jeho číslo znali dozorci dřív než jméno nebo zločin, jehož se dopustil. Smrsklo se na poslední dvě číslice – „čtyry – šest“ – z nichž se během let stalo stručné „ry-še“ – a většina muklů, včetně nepoučených bachařů se domnívala, že jde o jeho příjmení. Ryše. Dokráčel do vězeňské knihovny a rozsvítil světla. Tohle byl jeho domov uvnitř trestnice. Vedl to tu celá desetiletí. Zvedání činek a posilování svalů ho nikdy nezajímalo. Podobně se mu hnusilo chodit na vězeňský dvůr, stýkat se s místní zvěří a sdružovat se do gangů. Místo toho se uchýlil do knihovny, spřátelil se s doživoťákem, který se o ni staral, a nabídl mu pomoc. V osmdesátém devátém během zimy začalo doživoťákovi pískat na hrudi a poslední dekády dvacátého století se nedožil. Druhý den na mříže Ryšeho cely zaklepal bachař a oznámil mu, že se starý pán odebral na nebesa, aby tam požádal o milost. Knihovna teď patří Ryšemu. Neposer to. Kdepak. Ani náhodou. Třicet let ji měl pod svojí kontrolou. Celkově si zde odkroutil čtyřicet let bez jediného incidentu. Díky příkladné bezproblémovosti se stal takřka neviditelným jako superhrdinové z komiksů, které se mu dařilo každý měsíc získat. Obrázkovými romány pohrdal, přesto je četl. Pomáhaly mu skrýt temné touhy ukryté ve stínech jeho duše. Než skončil v base, točil se jeho život kolem přívalu – pocitu, který se ho zmocňoval v přítomnosti jeho obětí. Příval ovládal jeho

Dlouhe stiny_OK.indd 32

20.01.20 12:10

DLOUHÉ STÍNY

mysl a formoval jeho existenci. Nedokázal před ním uniknout. Ale když ho chytili, neměl na vybranou. Musel se přizpůsobit životu v káznici. Absťák byl strašný. Bolestně toužil po pocitu moci a dominance. Kdysi mu ho poskytoval příval. Domníval se, že na něj má právo, přestože si uvědomoval, že se chová nevhodně, když si navléká na krk nylonovou smyčku a těší se na euforii, kterou mu přinesou pouze jeho oběti. Avšak vyčerpávající absťák časem pominul a on si uvědomil, že musí nadcházející roky něčím vyplnit. Poohlížel se po něčem, co by vzniklou mezeru zaplnilo. Brzy se ukázalo, co to bude. Tajemství, jež zničilo jeho život, leží pohřbené někde mimo tuto věznici, a on se rozhodl zasvětit poslední kapitolu svého života jeho odhalení. Usedl za stůl v knihovně. Pouze v Americe může několikanásobný vrah získat tolik svobody – vlastní stůl spolu s vládou nad celou vězeňskou knihovnou. Po tolika letech tu málokdo znal jeho příběh. A většinou na něj kašlali. Anonymita byla dalším důvodem, proč nikdy neopravil nikoho, kdo ho oslovil Ryše. Přezdívka posilovala jeho krytí. Svět si na něho kdysi posvítil, ale světla dávno zhasla. Až na halogenovou žárovku, která nedávno začala znovu poblikávat. V knihovně byl sám. Otevřel Chicago Tribune a očima vyhledal titulek na straně dvě: ZLODĚJ, ZATČENY V LÉTĚ 1979, BUDE PO 40 LETECH PROPUŠTĚN.

Spočinul očima na staré přezdívce. Zloděj. Nemohl ignorovat, jak na něj ten novinový titulek zapůsobil. Jak mu do žil pronikl slabý proud adrenalinu. Avšak byl si dokonale vědom i odvrácené stránky té skvělé zprávy. Přitáhne pozornost a opráší vzpomínky. Začnou se rojit další titulky a mluvící hlavy budou zasvěceně diskutovat o létě sedmdesát devět. Musí vymyslet, jak se vyhnout lidem protestujícím proti jeho propuštění a uniknout těm, kteří mají v plánu ho pronásledovat a mučit. Po propuštění bude potřebovat malý kousíček anonymity, aby dokončil svou závěrečnou misi, jejímuž plánování zasvětil život v base. Desetiletí čekal, až na ni vyrazí, a pošetile věřil, že by ji místo něj mohl provést někdo jiný. Ale Zloděj je jediný, kdo může odhalit věc, která ho pronásleduje, tajemství, jež ho zničilo. Mnoho let poté, co ovládal a terorizoval, ztratily jeho oběti tváře i jména. Dokonce i když se ponořil do nejtemnější části svého nitra a pokoušel se vzkřísit příval, který ho kdysi poháněl, dokázal si ty ženy vybavit pouze vzdáleně. Všechny jsou pryč. Jsou mrtvé, vymazané z jeho paměti vlivem času a lhostejnosti.

Dlouhe stiny_OK.indd 33

20.01.20 12:10

CHARLIE DONLEA

Pouze jedna zůstává živá. Vidí ji tak jasně, jako by čtyřicet let bylo pouhé mrknutí okem, jediný úder srdce. Na tuhle nikdy nezapomene. Prohání se jeho vzpomínkami za tichých dní trávených v knihovně a pronásleduje ho ve snech, když spí. Je jediná, na kterou si pamatuje. A brzké propuštění na svobodu představuje dlouho odkládanou příležitost navázat tam, kde kdysi skončili.

Dlouhe stiny_OK.indd 34

20.01.20 12:10

CHICAGO Srpen 1979

NGELA MITCHELLOVÁ SE DÍVALA NA TELEVIZI. SPOLU SE SVOU

nejlepší kamarádkou Catherine Blackwellovou sledovaly zprávy. Reportérka na obrazovce stála před potemnělou boční uličkou, slunce zapadalo a vládu přebírala letní noc. O ploty z pletiva se opíraly popelnice a prasklinami v dlažbě prorážel plevel. „Právě se potvrdilo, že zmizela další žena,“ drmolila reportér ka. „Jde o dvaadvacetiletou Samanthu Rodgersovou z Lincoln Park, která je pohřešována již od úterý, kdy se nedostavila do práce. Panuje všeobecné přesvědčení, že se jedná nejméně o pátou oběť v řadě nevysvětlitelných zmizení, která odstartovala první květnový týden.“ Zpravodajka kráčela po bulváru. Za jejími zády prošlo několik chodců a připitoměle se zašklebili do kamery. Netušili, že je řeč o tragédii. „Zmizení začala druhého května únosem Clarissy Manningové. Od té doby se v ulicích Chicaga beze stopy ztratily tři další ženy. Žádná nebyla dosud nalezena a panuje podezření, že tyto případy spolu souvisejí. Samantha je považována za poslední oběť predátora, jehož úřady nazývají Zlodějem. Chicagské policejní oddělení dál varuje mladé ženy, aby se nepohybovaly po ulicích samotné. Policisté dále žádají veřejnost o spolupráci. Zajímá je každé vodítko týkající se pohřešovaných žen. Pro tyto účely byla zřízena zvláštní telefonní linka.“ „Pět žen za tři měsíce,“ zašeptala Catherine. „Jak je možné, že ho policie ještě nechytila?“ „Určitě něco zjistili,“ odpověděla tichým a odměřeným hlasem Angela. „Podrobnosti před veřejností nejspíš tají, aby ten chlapík nepojal podezření, že jsou mu na stopě.“

Dlouhe stiny_OK.indd 35

20.01.20 12:10