0040865

Prolog První den ztrácím pojem času, svou důstojnost a zub. Zato teď mám dvě děti a kočku. Jejich jména jsem zapomněla, jméno kočky ne, je to slečna Tinky. Mám taky muže. Je velký, má krátké tmavé vlasy a šedé oči. Pozoruju ho koutkem oka, když sedím těsně vedle něho na ošoupané pohovce. Pod jeho objetím pulzují zranění, která se mi táhnou od krku dolů po zádech, jako by každé z nich mělo vlastní tep. Na čele mě pálí řezná rána. Zatmívá se mi před očima nebo vidím bílé blesky. Pak se pokouším prostě jen dýchat. Je těžké určit, jestli je skutečně večer nebo to tak prostě on rozhodl. Okna jsou zašroubovaná izolačními deskami. On určuje, jestli je den nebo noc. Jako bůh. Snažím se namluvit si, že už jsem přestála to nejhorší, jen tuším, že spolu brzy půjdeme do postele. Dětem jsem už oblékla pyžamka. Chlapci je už trochu malé, zatímco dívce sahají ­rukávy daleko přes zápěstí. Děti klečí několik kroků od pohovky na zemi a ohřívají si dlaně u vyhasínajících krbových kamen. Dříví shořelo na černou hromadu, v níž je už jen několik rudých oharků. Do celé té zrůdné situace pronikají jasné dětské hlásky, je to radostné štěbetání. Co přesně říkají, nerozumím. Slyším je jako přes vatu, ­zatímco přemýšlím o tom, jak zabiju jejich otce.

MILE DITE.indd 9

27.1.20 11:58

Studentka (23) pohřešovaná v Mnichově Mnichov – Mnichovská policie hledá stopy po zmizelé Leně Beckové (23) z Mnichova Heidhausenu. V noci ze středy na čtvrtek byla studentka podle svědeckých výpovědí na párty v městské čtvrti Maxvorstadt asi do páté hodiny ranní. Při cestě domů ještě telefo-

MILE DITE.indd 11

novala s přítelkyní. Od té doby je její mobil vypnutý. Pátrání policie v pátek bylo neúspěšné. Lena ­Becková je 1,65 m vysoká, štíhlá a má světlé vlasy po ramena. Naposledy měla na sobě stříbrný top, černé džíny, černé boty a temně modrý plášť.

27.1.20 11:58

Hannah Na začátku je to snadné. Narovnám záda a zhluboka dýchám. Vlezu do sanitky. Řeknu mužům v oranžových kombinézách maminčino jméno a že má krevní skupinu AB negativní. AB negativní je nejvzácnější krevní skupina a vyznačuje se tím, že nemá žádné protilátky proti skupinám A a B. To znamená, že maminka může ­dostat krev všech ostatních skupin. To vím, protože jsme při vyučování už o krevních skupinách mluvili. A protože je to napsané v té tlusté knize. ­Myslím, že jsem udělala všechno správně. Teprve když si omylem vzpomenu na bratra, roztřese se mi koleno, to pravé. Jonathan se bude určitě beze mě bát. Soustřeď se, Hannah. Jsi už přece velká holka. Ne, dnes jsem malá a hloupá. Je mi zima, je příliš jasno, slyším pípání. Ptám se, odkud to pípání přichází, a jeden z mužů v oranžové kombinéze řekne: „To je srdce tvé matky.“ Srdce mé matky ještě nikdy nepípalo. Soustřeď se, Hannah. Cestou to drncá, zavřu oči. Srdce mé matky pípá. Křičela, třeskla rána. Jestli teď matčino srdce přestane pípat, bude to to poslední, co od ní uslyším, výkřik a rána. A ani mi nedala dobrou noc. Sanitka trochu poskočí, pak zastaví. „Jsme tady,“ řekne ten muž. Míní tím nemocnici. Nemocnice je budova, kde lékaři léčí nemoci nebo zranění. Muž mě vybídne: „Tak už pojď, děvče.“ Nohy mi běží automaticky a tak rychle, že už nedokážu kroky 15

MILE DITE.indd 15

27.1.20 11:58

počítat. Jdu za muži, kteří protlačí rachtající nosítka skleněnými dveřmi pod ostře osvětleným nápisem POHOTOVOST, a pak dál dlouhou chodbou. Jako na povel přibíhají zprava a zleva pomocníci a rozčileně se překřikují. „Tady s námi dovnitř nemůžeš,“ prohlásí tlustý muž v zeleném plášti a odstrčí mě trochu stranou, když dorazíme k dalším velkým dveřím na konci dlouhé chodby. „Pošleme někoho, kdo se o tebe ­postará.“ Ukáže prstem k řadě židlí u zdi. „Zatím se posaď tam.“ Chci něco namítnout, ale slova nejdou ze mě ven a ten muž se už stejně dávno ke mně otočil zády a zmizel s ostatními pomocníky za dveřmi. Počítám židle u zdi – sedm. Neurčil, na kterou si mám sednout, ten tlustý muž v zeleném plášti. Aniž bych si to uvědomila, začnu si okusovat nehet na palci. Soustřeď se, Hannah. Jsi už přece velká holka. Sedím s přitaženými koleny na prostřední židli a vybírám jehličí a drobné kousky kůry ze sukně svých šatů. Dnes večer jsem se dost ušpinila. Znovu si vzpomenu na Jonathana. Chudák malý Jonathan, který zůstal doma a musí uklidit. Představuju si, že pláče, protože neví, jak má odstranit ty skvrny z koberce v obývacím pokoji. Jsem si jistá, že v komoře máme správné čisticí prostředky, jenom tatínek zajistil dveře dvěma zámky. Bezpečnostní opatření, jakých musíme mít hodně. Je třeba být neustále opatrný. „Ahoj!“ ozve se ženský hlas. Vyskočím ze židle. „Já jsem sestra Ruth,“ usmívá se žena a uchopí mou ruku, aby jí potřásla. Řeknu jí, že se jmenuju Hannah a že Hannah je palindrom. Palindrom je slovo, které se může číst zleva doprava nebo zprava ­doleva a má vždycky stejný význam. Na důkaz toho jí hláskuji své jméno, nejdřív zepředu a pak zezadu. Sestra Ruth se stále ještě usmívá a přikývne: „Rozumím.“ Je starší než maminka, má už šedé vlasy a je tlustší. Přes jasně žlutou halenu má pestrý svetr, který vypadá hezky teple a na něm visačku s tváří medvídka pandy. Be happy je tam napsáno. Je to anglicky a znamená to „buď šťastný“. Koutky úst mi zacukají. 16

MILE DITE.indd 16

27.1.20 11:58

„Dítě, vždyť ty nemáš boty,“ poznamená sestra Ruth a já zakývám levým palcem dírou v punčocháčích. V jednom ze svých dobrých dnů maminka to místo zaštepovala. Určitě by nadávala, kdyby věděla, že už jsem zase punčocháče roztrhala. Sestra Ruth vytáhne z kapsy haleny kapesník a podá mi ho, protože si myslí, že brečím. Kvůli té díře v punčocháčích nebo kvůli mamince. Neřeknu jí, že to zavinilo jen to příliš ostré světlo na stropě, které mě oslňuje, ale: „Děkuji, to je od vás velmi pozorné.“ Je třeba být vždy zdvořilý. Musí se pořád říkat prosím a děkuji. Můj bratr a já vždycky poděkujeme, když nám maminka dá vitaminovou tyčinku, i když tyčinky nemáme rádi. Nechutnají nám. Ale jsou důležité kvůli vitaminům. Kalcium a kalium a magnezium a B vitamin pro látkovou výměnu a tvorbu krve. Jíme každý den tři, pokud není naše zásoba spotřebo­ vaná. Pak si přejeme, aby tatínek přišel brzy domů a cestou nakoupil. Vezmu kapesník, utřu si oči a hlasitě se vysmrkám, pak ho zase vrátím sestře Ruth. Člověk si nesmí ponechat nic, co mu nepatří. To by byla krádež. Sestra Ruth se zasměje a zastrčí kapesník do kapsy. Přirozeně se zeptám na maminku, ale sestra Ruth řekne jen: „Je v nejlepších rukách.“ Já vím, že to není žádná odpověď, nejsem přece blbá. „Kdy k ní budu moct jít?“ zeptám se, ale ani na to nedostanu ­odpověď. Místo toho mi sestra Ruth sdělí, že mě vezme do odpočívárny, aby se podívala, jestli tam nejsou nějaké trepky, které bych si mohla obout. Trepky, to je něco jako pantofle. Jonathan a já máme taky doma nosit pantofle, protože podlaha se dá špatně zahřát, ale většinou na to zapomeneme a ušpiníme si punčocháče. Maminka se pak zlobí, protože ještě není den, kdy má prát, a tatínek nadává, že maminka dost dobře neumyla podlahu. Čistota je důležitá. Odpočívárna je velká místnost, přinejmenším padesát stop ode dveří až k protilehlé straně. Uprostřed jsou tři stoly, každý se čtyřmi zastrčenými židlemi. Třikrát čtyři, to je dvanáct. Jedna z židlí není zastrčená. Na ní zřejmě někdo seděl a pak ji nevrátil na své místo, když odešel. Doufám, že za to dostal vynadáno. Pořádek je totiž taky důležitý. U levé stěny místnosti je kovová skříň s mnoha uzavíratelnými 17

MILE DITE.indd 17

27.1.20 11:58

šuplaty, na nichž jsou téměř všude malé klíčky, a patrová postel, taky kovová. Přímo proti mně jsou dvě velká okna, kterými je vidět noc. Černá a bez hvězd. Vpravo je kuchyňská linka. Tam dokonce stojí na pracovní ploše jen tak varná konvice. Přitom může být horká voda velmi nebezpečná. Od teploty 45 stupňů spálí kůži. Od 60 stupňů se srazí bílkovina v kožních buňkách, čímž odumřou. Ve varné konvici se voda zahřívá na sto stupňů. My máme doma taky varnou konvici, ale tu zamykáme. Sestra Ruth mě vybídne: „Klidně se posaď.“ Třikrát čtyři je dvanáct. Dvanáct židlí, musím přemýšlet. Černá noc bez hvězd za okny mě rozptyluje. Soustřeď se, Hannah. Sestra Ruth jde ke skříni a otvírá jedno šuple za druhým a opět je zavírá. Několikrát protáhle udělá „hmmmm“, do toho klapají kovová dvířka. Pak se podívá přes rameno mým směrem a řekne ještě jednou: „Ano, klidně se posaď, dítě.“ Nejdřív si myslím, že bych měla možná použít židli, která stejně není zastrčená. Ale to by nebylo spravedlivé. Každý musí sám po sobě uklidit. Převzít zodpovědnost. Jsi už velká holka, Hannah. Přikývnu do prázdna a tajně rozpočítávám ene bene rexa, střeva lezou ze psa. Zbyde židle, z které mám dobrý výhled na dveře a kterou později ­samozřejmě zase řádně zastrčím ke stolu, když sestra Ruth řekne, ať vstanu. „No vida,“ usměje se, když se ke mně obrátí s párem růžových gumových trepek v ruce. „Jsou sice trochu velké, ale lepší než nic.“ Postaví mi je před nohy a čeká, dokud do nich nevklouznu. „Poslyš, Hannah,“ prohodí a svlékne si svetr. „Tvoje maminka neměla u sebe kabelku, když se ta nehoda stala. To znamená, že nemáme žádný její průkaz a ani jiné papíry.“ Uchopí mou paži, drží ji nataženou, a přetáhne rukáv svého svetru na mou ruku. „Takže nemáme jméno ani adresu. A bohužel ani jiný kontakt pro případ nehody.“ „Jmenuje se Lena,“ pomáhám jí, jako už předtím v sanitce. Člověk 18

MILE DITE.indd 18

27.1.20 11:58

musí ochotně pomáhat. Můj bratr a já vždycky mamince pomáháme, když se jí třesou prsty. Nebo když zase zapomíná věci, například naše jména a kdy je čas jít na záchod. To ji pak doprovodíme do koupelny, aby nespadla nebo neudělala jiné hlouposti. Sestra Ruth se už zatím dostala k druhému rukávu. Po zádech se mi příjemně rozprostře zbývající teplo, které se ještě ve svetru uchovalo. „Ano,“ přikývne. „Lena, no báječně. Lena bez příjmení. Tak to už zaznamenal sanitář.“ Když si povzdechne, cítím její dech. Voní po zubní pastě. Postrkuje mou židlí, která skřípe po podlaze, dokud nesedím tak, aby si mohla přede mě podřepnout, aniž by při tom ­narazila hlavou o hranu stolu. Taková hrana stolu může být hodně nebezpečná. Maminka se už často uhodila do hlavy o hranu stolu, když měla záchvat. Sestra Ruth mi začne zapínat svetr. Můj ukazováček přenáší ­klikatý vzor pěšinky jejího účesu na mé stehno. Cik doprava, rovně, cak doleva, rovně, cak ještě jednou doleva, jako křivý blesk. Jako by sestra Ruth ucítila můj pohled na svém temeni, najednou vzhlédne. „Je tu někdo, komu bychom mohli zavolat, Hannah? Třeba tvému tatínkovi? Znáš zpaměti vaše telefonní číslo?“ Zavrtím hlavou. „Máš přece tatínka?“ Přikývnu. „A bydlí u vás? U tebe a tvé maminky?“ Znovu přikývnu. „A nezavoláme mu? Musí se přece dozvědět, že maminka měla nehodu a že jste teď tady v nemocnici. Určitě si bude dělat starosti, když nepřijdete domů.“ Cik doprava, rovně, cak doleva, rovně, cak ještě jednou doleva, jako křivý blesk. „Pověz, Hannah, byla jsi už někdy v nemocnici? Nebo byla tvá maminka někdy v nemocnici, možná dokonce tady v téhle? Pak ­bychom se mohli podívat do našeho super chytrého počítače a zjistit vaše telefonní číslo.“ Zavrtím hlavou. 19

MILE DITE.indd 19

27.1.20 11:58

„Otevřené rány se v případě nouze dají taky sterilizovat močí. Ta působí dezinfekčně, podporuje srážlivost krve a mírní bolest, ­tečka.“ Sestra Ruth mě uchopí za ruce. „No dobře, víš co, Hannah? Já nám teď uvařím čaj a pak si trochu popovídáme, ty a já. Co ty na to?“ „A o čem si budeme povídat?“

Hannah Mám vyprávět něco o mamince, aha, ale nejdřív mě vůbec nic nenapadá. Myslím jen neustále na tu velkou ránu, když to auto maminku nabralo, a jak tam pak ležela ve žlutém kuželi světlometů na studené tvrdé zemi, s pokroucenýma rukama a nohama. Její kůže byla příliš bílá a krev, která prýštila z mnoha malých řezných ran v obličeji, příliš rudá. Karmínově rudá. Sklo světlometů se při nárazu roztříštilo, ­přímo mamince v obličeji. Posadila jsem se na kraj silnice, zavřela oči a jen jsem tu a tam tajně zamžourala, dokud se v temnotě neobjevilo bodré blikání sanitky. Ale to všechno vlastně vůbec nemusím sestře Ruth povídat. Ona už dávno ví, že maminka měla nehodu. Jinak by tu přece nebyla. Sestra Ruth na mě civí. Pokrčím rameny a fouknutím udělám roztřesený důlek do svého čaje. Šípkový čaj, řekne sestra Ruth a že její dcera prý měla nejraději šípkový čaj, když byla ještě malá. „A vždycky s velkou lžící medu. Byla to taková mlsalka.“ Mlsalka. To slovo jsem ještě neslyšela, ale líbí se mi. „Moje dcera se jmenuje Nina,“ podotkne sestra Ruth. „Jako Nina Simone, jedna moc slavná džezová zpěvačka. My baby don´t for shows,“ začne zpívat, ne zrovna hezky. „My baby don´t care for clothes. My baby just cares for me. Už jsi to někdy slyšela?“ Zavrtím hlavou. „To jsem si mohla myslet,“ zasměje se. „Takovou muziku ve svém věku ještě neposloucháš. Nebo prostě zpívám moc špatně. No tedy, 20

MILE DITE.indd 20

27.1.20 11:58

když byla Nina tak malá jako ty, chodily jsme skoro každý den na hřiště, pokud bylo počasí alespoň trochu dobré. A když ne, tak jsme doma skládaly puzzle nebo pekly placičky. Ach bože, ona nejraději jedla těsto přímo z mísy. A většinou ho snědla tolik, že to pak sotva stačilo na půl plechu placiček.“ Sestra Ruth se pořád ještě směje. ­Myslím, že má svou dceru hodně ráda. „Puzzle taky skládáme,“ řeknu. „Ale placičky nepečeme. Moje maminka je někdy takové nemehlo, že proto raději dává od sporáku ruce pryč.“ Polekaně si rukou přikryju pusu. Nesmím pořád mluvit o mamince jako o nemehlu. „Hannah?“ Člověk musí mít úctu ke svým rodičům. „Myslím, že bychom si měly skutečně co nejdřív promluvit s tvým tatínkem,“ poznamená sestra Ruth. „Přemýšlej, možná tě přece jen napadne číslo vašeho telefonu.“ „My nemáme telefon.“ „Znáš tedy alespoň vaši adresu? Jméno ulice, kde bydlíte? Abychom mohli někoho poslat pro tvého tatínka.“ Zavrtím hlavou, hodně pomalu. Sestra Ruth to prostě nechápe. „Nás přece nesmí nikdo najít,“ zašeptám.

Lena Vzduch jako po dešti. První a poslední kousek čokolády, které vždycky nejvíc chutnají. Vzduch po fréziích. „Low“ - album Davida Bowieho. Currywurst po dlouhé noci. Dlouhá noc. Bzučení tlustého čmeláka. Všechno, co dělá slunce, a je jedno, jestli vychází nebo zapadá či prostě jen svítí. Modré nebe. Šedé nebe. Černé nebe. Nějaké nebe. Způsob, jak má matka protočí panenky, když nečekaně přijde na návštěvu a nádobí není umyté. Stará hollywoodská houpačka v zahradě mých prarodičů, jak skřípe, a zní to, jako by zpívala podivnou píseň, když se na ní člověk 21

MILE DITE.indd 21

27.1.20 11:58

houpe. Ta hloupá těžítka na ubruse, která vypadají jako jahody a citrony. Letní vítr, na tváři a ve vlasech. Moře, jeho šumění. Jemný bílý písek mezi prsty… „Miluju tě,“ zasténá a odvalí své lepkavé tělo ode mě. „Já tě taky miluju,“ hlesnu a schoulím se jako umírající srna. „… fraktura žeber vlevo. Od druhého do čtvrtého žebra. Subperiostalní hematomy…“

Hannah „Chceš tím říct, že mi nesmíš prozradit, kde bydlíte?“ Sestra Ruth se usmívá, ale není to opravdový úsměv, spíš jen ­poloviční a jen s jedním koutkem úst, tím pravým. „Moje dcera taky měla ráda takové hry, když ještě byla malá.“ „Nina,“ řeknu, aby si sestra Ruth všimla, že jsem jí dobře naslouchala. Je třeba vždycky dobře naslouchat. „Ta mlsalka.“ „Ano, přesně tak, ta mlsalka,“ přikývne, odsune svůj šálek stranou a opře se kousek dál o stůl. „A takové hry jsou přirozeně taky zábavné. Ale víš, Hannah, někdy prostě není správný čas na něco takového, bohužel. Protože někdy jsou věci vážné. Když má někdo nehodu a dostane se do nemocnice, tak musíme vyrozumět jeho příbuzné. To je naše povinnost.“ Snažím se nemrknout, když se na mě teď dívá tímhle zcela určitým pohledem. Chci, aby mrkla první. Pak by totiž prohrála. „Někdy, když je někdo těžce zraněný, jako tvoje maminka, je třeba udělat důležitá opatření.“ Kdo první mrkne, prohraje: takhle se to hraje. „Rozhodnutí, která ten zraněný člověk nemůže učinit v té chvíli sám. Chápeš to, Hannah?“ Sestra Ruth prohrála. „No dobře,“ povzdechne si. 22

MILE DITE.indd 22

27.1.20 11:58

Přikryju si rukou pusu a koušu se do rtu, aby si nevšimla, že se šklebím. Člověk se vlastně nemá nikomu posmívat, ani tehdy ne, když při mrkací soutěži prohraje. „Já si jen myslela, že bychom si mohly trochu popovídat, než přijde policie.“ Policie je exekutivní orgán státu. Jejím úkolem je vypátrat trestné činy a přestupky proti pořádku. A mnohdy přichází, aby odebrala děti jejich rodičům. Nebo odvedla rodiče od jejich dětí. „Přijde policie?“ „To je naprosto normální. Musí se přece nějak vysvětlit, jak došlo k nehodě, při které byla zraněna tvoje maminka. Víš, co to znamená, když někdo zaviní nehodu a ujede, Hannah?“ „To je trestný čin, nedovolené vzdálení účastníka nehody z místa nehody, kterou zavinil, tečka.“ Sestra Ruth přikývne. „To je trestný čin, který musí policie vypátrat.“ „A muž, který tam byl, pak bude mít mrzutosti?“ Sestra Ruth trochu přivře oči. „Byl to tedy muž, kdo řídil auto, ano? Proč se na to ptáš, Hannah?“ „Protože byl milý. O všechno se postaral a zavolal sanitku. Říkal, že zase bude všechno v pořádku. A dal mi svou bundu, když mi byla zima, jak jsme čekali na sanitku. Taky opravdu odešel těsně předtím, než sanitka přijela. Myslím, že se polekal stejně jako maminka a já.“ Už se teď nechci na sestru Ruth dívat. „A stejně to nebyla jeho vina, že došlo k nehodě,“ pronesu svým myším hlasem. Tatínek vynalezl myší hlas pro maminčiny špatné dny, protože myslel, že by ji to rozčílilo, kdybychom se bavili hlasitě. Maminka potřebuje svůj klid, říkal pak vždycky. Mamince dnes není moc dobře. „Jak to myslíš, Hannah?“ Zdá se, že sestra Ruth taky zná myší hlas, mluví teď totiž stejně. „A čí to byla vina?“ Musím uvažovat, jak to mám říct. Soustřeď se, Hannah. Jsi už velká holka. „Moje maminka někdy nedopatřením udělala hloupé věci.“ 23

MILE DITE.indd 23

27.1.20 11:58

Sestra Ruth vypadá překvapeně. Překvapení je, když někdo slyší nebo zažije něco nečekaného. Může to být něco hezkého, jako dárek, který někdo dostane, i když nemá narozeniny. Moje kočka slečna Tinky byla takovým překvapením. Když tehdy tatínek přišel domů a řekl, že mi něco přinesl, myslela jsem na novou knížku nebo nějakou hru, kterou bych mohla hrát s Jonathanem. Ale pak mi ukázal slečnu Tinky, která od té doby navždy patří jen mně, jenom mně. Překvapení ale může být taky něco špatného. Maminka, která uprostřed noci vyběhne z domu, to je moc špatné. Myslím raději rychle zase na něco hezkého. Na slečnu Tinky a její měkoučkou červeně žíhanou srst, která se vždycky tak hezky nahřeje, když sedíme společně na zemi před krbovými kamny, ona na mém klíně, moje ruce, které se dotýkají jejího kožíšku, můj studený nos, který se tiskne do jejího teplého týlu, její sladké malé pacičky. „Hannah?“ Já nechci. Já chci myslet na slečnu Tinky. „Máš doma problémy, Hannah?“ „Maminka nemá slečnu Tinky nijak zvlášť ráda. Už ji dokonce několikrát nakopla.“ „Máš snad problémy s maminkou?“ A ona je nemehlo, je jedno, co tatínek říká. Bez jeho pomoci nedokáže ani rozdělat oheň. „Hannah?“ Jednou, to u nás doma byla přes týden zima a my tak mrzli, že jsme byli už jen unavení. Ale je to prostě moje maminka. A když na ni myslím, tak vím, že ji mám ráda. Láska, to je něco podobného jako štěstí. Pocit, který je hodně teplý a přiměje někoho k smíchu, prostě jen tak, i když nikdo neudělal nějaký vtip. Tak jako se směje sestra Ruth, když mluví o Nině. O té mlsalce. „Dítě, tak se mnou, prosím tě, mluv!“ „Já nechci, aby přišla policie a maminku odvedla!“ To byl můj lví hlas.

24

MILE DITE.indd 24

27.1.20 11:58

Hannah Někdy hrajeme takovou hru, můj bratr a já. Jmenuje se „Jak se to ­pociťuje?“ Hrajeme ji už dlouho. Už si přesně nevzpomínám, ale ­myslím, že ji hrajeme od té doby, kdy nám maminka poprvé vyprávěla o „štěstí“. Štěstí je obzvlášť příznivá náhoda, potěšitelné řízení osudu, tečka. Tak jsem to přečetla v té tlusté knize, která všechno ví. Jonathan nejdřív přikývl, jako vždycky, když příslušný odstavec přečtu. Ale pak zavřel oči a zeptal se, co to vlastně znamená. Nejdřív jsem řekla, že je pitomec a že zřejmě vůbec neposlouchal. Je třeba vždycky dobře ­naslouchat. Nenaslouchat je nezdvořilé. Přesto jsem to místo ještě jednou přečetla, Jonathan je koneckonců můj bratr, je jedno, jestli je pitomec nebo ne. Štěstí je obzvlášť příznivá náhoda, potěšitelné řízení osudu. Pak jsem pomalu a zřetelně řekla „tečka“, aby věděl, že ten odstavec tady skončil. Ale Jonathan pořád ještě přivíral oči a prohlásil: „Sama jsi pitomá, tomu jsem rozuměl. Já chci vědět, jak se to pociťuje v těle a tak.“ „Jak se pociťuje štěstí?“ zeptali jsme se pak maminky. Objala nás a odpověděla: „Takhle.“ „Teple,“ zjistil Jonathan a odhadl matčinu teplotu na lehce zvýšenou. Já zabořila nos do důlku mezi jejím krkem a ramenem. Vonělo to po louce. Štěstí se cítí teple, skoro jako slabá horečka, voní a taky tepe tak rychle jako ručička na kuchyňských hodinách. Už jsme taky mluvili o tom, jak se pociťuje úlek, Jonathan a já. „Úlek je jako pohlavek,“ mínil Jonathan. „Který přijde nečekaně,“ dodala jsem. A měli jsme pravdu. Přesně to je úlek. A přesně tak se dá pocítit ve tváři. Oči překvapením vykulené a tváře bleskurychle rudé, jako zasažené neviditelnou tvrdou rukou. *** 25

MILE DITE.indd 25

27.1.20 11:58

Přesně tak teď vypadá sestra Ruth. Zařvala jsem na ni svým lvím hlasem. Nechci, aby přišla policie a maminku odvedla! „Hannah.“ Hlas sestry Ruth trochu skřípe. Určitě taky úlekem. To musím povědět Jonathanovi, pomyslím si v prvním okamžiku, to si musíme zapamatovat: Úlek = pohlavek + skřípavý hlas. V druhém okamžiku mě napadne, že právě doma zápasí s tím kobercem, a ve třetím, že sestra Ruth řekla, že přijde policie. Teď jsem smutná, tečou mi slzy. Smutek není nijak hezký pocit. Představuju si ho jako malé zvířátko s mnoha špičatými zoubky, které má každý ve svém těle. Většinu času prospí, ale někdy se probudí a má hlad. Je doslova cítit, jak začne nahlodávat srdce. To zase tak moc nebolí, tedy nebolí to tak, že by se muselo křičet, ale trochu se tím zeslábne a člověk by si chtěl odpočinout. Zřejmě si sestra Ruth všimla, že se právě cítím trochu slabá, a kvůli tomu zapomene na svůj úlek. Její židle zaskřípe po podlaze, když vstává, obejde stůl a přitiskne mou hlavu na svá tlustá měkká prsa. „Já vím, je toho trochu moc na tak malého človíčka. Ale nemusíš mít strach, Hannah. Nikdo nechce tobě ani mamince ublížit. Někdy se stane, že rodina potřebuje pomoc a sama si to neuvědomuje.“ Její teplá ruka mi leží na uchu, slyším šumět moře a zavřu oči. Vlastně se říká, že člověk musí držet u ucha mušli, aby slyšel moře, vysvětlovala nám maminka před dávnou dobou. Ale ve skutečnosti to tak funguje s každým jiným dutým předmětem, který si přiložíte k uchu. S konzervou nebo prostě s dlaní. „Jak se tam dostane to moře?“ chtěla jsem vědět. „Nu, když se to vezme naprosto přesně, vlastně slyšíš jen šumět vlastní krev. Ale je to přece mnohem krásnější, když si můžeš představovat, že je to moře, co říkáš?“ Přikývla jsem a ptala se, co je to konzerva. Byla jsem ještě hodně malá a nevěděla jsem, že konzerva může být dost nebezpečná. Že je z kovu a to kulaté víčko, když se odřízne otvírákem na konzervy, má tak ostré okraje, že se o ně může někdo těžce zranit. Sestra Ruth sundá ruku z mého ucha, moře je pryč. „Je možné, že doma potřebujete pomoc, Hannah?“ Dřepne si vedle mé židle a uchopí mé ruce, které mám v klíně. 26

MILE DITE.indd 26

27.1.20 11:58

„Ne,“ odmítnu. „My víme, jak co funguje. Máme přece naše vitaminové tyčinky. Jen na ně někdy maminka zapomene. Ale naštěstí má nás a my jí to připomeneme.“ „Ale přesto dělá hlouposti? To jsi přece řekla, že? Že někdy nedopatřením dělá hloupé věci.“ Předkloním se a udělám z dlaní ruličku pro sdělení tajemství. To je náš trychtýř. Ten jsme vynalezli s Jonathanem, ale nesmíme ho používat, když je doma tatínek. Sestra Ruth natočí hlavu, abych jí mohla tenhle trychtýř přiložit k uchu. „Chtěla nedopatřením zabít našeho tatínka,“ zašeptám. Hlava sestry Ruth sebou trhne. Úlek, to vidím naprosto přesně. Zavrtím hlavou, uchopím její obličej a zase ho natočím do správné polohy k přiložení trychtýře pro tajemství. „Nemusíte to prozrazovat policii. Jonathan se stará o ty skvrny na koberci.“

Lena On chce tři, prohlásí, když dělá něco s cibulí. Naprosto klidně jí stahuje slupku z těla, zní to jako náplast, která se strhává z kůže. Ten zvuk mě bolí. S ­ tojím přímo vedle něho v kuchyni a zírám na nůž v jeho ruce. Sekáček, tenká zubatá čepel, dost ostrý. „Posloucháš mě, Leno?“ „Ovšem,“ odpoví žena, kterou začínám vším, co mám, nenávidět. ­Dostává od ní všechno, taky si to bere a už si taky bohatě posloužil. Jejím tělem, její hrdostí, její důstojností. A přesto se mu usmívá do obličeje. Já se z ní zblázním, z téhle ženy. „Ty chceš tři.“ „To jsem chtěl vždycky. A ty?“ Ta žena taky vždycky chtěla tři. Já nikdy žádné nechtěla, ale co si ­myslím já, se nepočítá. V mnohých dnech si přeju, abych si na to zvykla. V jiných vím, že se to nikdy nesmí stát. Sbírám poslední rezervy, maličké střípky zlomené vůle, vzpomínek a důvodů a zastrčím je na bezpečné ­místo. Jako veverka, která zahrabává zásoby na zimu. Jenom doufám, že 27

MILE DITE.indd 27

27.1.20 11:58

nikdo, ani on, ani ta slabá žena, nikdy mou skrýš neobjeví. Tajné místo, kde je nebe a kýčovitá těžítka na ubrus. „Chtěla bys sklenku vína?“ Odloží nůž, kterým právě rozřezal ci­buli na čtvrtky, vedle prkýnka a obrátí se ke mně. Nůž a jak tam leží. Na půl délky paže, jedno hmátnutí. Musím se nutit, abych od nože odtrhla ­pohled. Zase se mu podívat do obličeje s tím hloupým úsměvem slabé ženy na rtech. „Ano, velmi ráda.“ „Tak to je báječné,“ usměje se na mě, pak přistoupí k jídelnímu stolu, na kterém jsou stále ještě neuklizené oba hnědé papírové sáčky s nákupem. „Červené, nebo bílé? Přinesl jsem prostě obojí, protože jsem nevěděl, co by ti ke špagetám bylo milejší.“ Stojí tam, lehce nakloněný nad sáčky, ke mně zpola otočený zády, ­pravou ruku už ponořenou v jednom sáčku. Nůž leží vedle prkýnka, jen na půl délky paže, jen ho uchopit. Teď! křičí můj vnitřní hlas. „Leno?“ Papírový sáček zašustí, když vytáhne první láhev. Teď! „Jestli si můžu vybrat, tak červené.“ „Jistě, to je mi taky milejší.“ Spokojeně a s lahví v ruce se zase otočí. O pracovní pult se opírá slabá žena. Jeden prst se uboze natahuje po noži. Už chybí jen pár centimetrů, a přece je to nemožné. On pro mě vaří. ­Společně jíme a přiťukneme si červeným vínem na to, abych co možná ­nejdřív otěhotněla. On chce tři děti. Budeme velmi šťastná rodina. „Fibrilace síní!“

Hannah Sestra Ruth odešla z místnosti, tak rychle, že dokonce krátce zakopla. Řekla, že mám zůstat hezky sedět a počkat na ni, takže se nehýbám. Je třeba vždycky udělat, co řeknou dospělí, i když je někdo chytrý jako já. Měla bych chuť přeměřit místnost, ale musím přece zůstat sedět, takže začnu prostě počítat. Já počítám ráda, když se nemám hýbat, 28

MILE DITE.indd 28

27.1.20 11:58

a jinak mě nenapadne nic, o čem bych mohla přemýšlet. Pak čas ubíhá rychleji. Můj bratr si vždycky brouká písničku, když se nudí, ale to je ještě víc nudné, myslím si, protože si brouká vždycky tu stejnou. To napínavé při počítání je, že člověk nikdy neví, ke kterému číslu se až dostane, než ten čas uplyne. Napočítala jsem do 1 128, než se sestra Ruth vrátila, a málem jsem proto zapomněla vstát. Je třeba vždycky vstát, když se dveře otevřou, a ukázat své ruce. Nehty musejí být čisté a nesmí se schovávat v ruce nic, čím by se člověk mohl zranit nebo zranit někoho jiného. Sestra Ruth to ale nijak nezkontrolovala a řekla jen, že si mám zase sednout. Přinesla blok na malování a ostré pastelky a prohlásila: „Dostala jsem dobrý nápad, Hannah.“ Mám něco namalovat, aha. Ale nejsem si vůbec jistá, jestli je ten nápad opravdu tak dobrý. Pastelky mají hezké barvy, to ano. Je tu červená a žlutá a modrá a černá a fialová a oranžová a růžová a hnědá a zelená. A jsou opravdu špičaté. Vezmu červenou pastelku a přejedu opatrně palcem po špičce – ano, je opravdu hodně špičatá. Doma taky malujeme, my pastelkami i píšeme. „Proč mám něco namalovat?“ Sestra Ruth pokrčí rameny. „No, můžeme si tím zkrátit dlouhou chvíli, než půjdeš za maminkou, a za druhé můžeme tvrdit, že jsme právě hrozně zaměstnané, když přijde policie a bude mít hloupé otázky. Co říkáš?“ „A co mám namalovat?“ Sestra Ruth pokrčí rameny. „Hm, prostě třeba namaluj, co jsi dnes zažila, než jste sem s maminkou přijely.“ Aniž jsem si toho všimla, začala jsem pastelky okusovat. Teď se mi na jazyk přilepily drobounké třísky. Olíznu zápěstí, abych se jich zbavila. „Ne,“ namítnu pak. „Já mám něco lepšího. Namaluju obrázek pro maminku. Ten jí pak můžu dát.“ „Dobře, jak chceš. A už máš nápad, co bys chtěla namalovat?“ „Ano, možná ano,“ uvažuju nahlas. „Něco, o čem vím, že ji to rozveselí.“ 29

MILE DITE.indd 29

27.1.20 11:58

Sestra Ruth je napjatá. To řekla, a to se taky na ní pozná. Oči má velké a obočí vytáhla tak vysoko, že se jí čelo zvrásnilo. Odložím červenou pastelku a vezmu si modrou. Opatrně ji přiložím na papír. Nejdřív namaluju maminčinu tvář. Sestra Ruth se ptá, proč je modrá. Mlasknu a protočím panenky. Někdy je sestra Ruth asi taky malý pitomec, stejně jako můj bratr. „Protože přece nemám bílou pastelku. A protože by bílá barva stejně nebyla na bílém papíře vidět,“ vysvětlím jí. Potom namaluju maminku v krásných dlouhých šatech, taky modrých, i když by vlastně měly být bílé, její krásné dlouhé vlasy žlutou pastelkou, a nakonec černé stromy s větvemi jako pokrouce­nými prsty netvora, které se natahují po mamince. „To vypadá hodně nebezpečně, Hannah,“ poznamená sestra Ruth. „Pověz mi něco o tom obrázku.“ „Tedy, to je příběh o mé mamince a o mém tatínkovi a jak se do sebe zamilovali. Moje maminka šla pozdě v noci přes les. Vidíte, jak se její vlasy lesknou v měsíčním světle?“ „Ano, vypadá opravdu moc hezky, Hannah. Šla lesem v noci sama?“ „Ano, a měla hrozný strach, proto se taky nesměje, vidíte?“ „Z čeho měla takový strach?“ „Zabloudila. Ale pak…“ Teď kreslím tatínka, který se vynoří za jedním stromem. „Pak přijde můj tatínek a najde ji. To je nejlepší místo v tom příběhu. Objeví se tam zničehonic a zachrání ji.“ Opravím maminčinu pusu tak, že se směje. A hodně, její rty teď vypadají jako tlustý rudý banán. „A hned v prvním okamžiku se do sebe zamilují.“ Spokojeně odložím červenou pastelku, když jsem ještě nakreslila pár srdíček. Červené srdce je obvyklým symbolem pro lásku. Namalovala jsem šest červených srdíček pro ještě víc lásky. „No ne,“ žasne sestra Ruth. „To zní skoro jako pohádka.“ „Ne. To není pohádka, to je skutečný příběh. Přesně tak ho vždycky vypravuje maminka. Kdyby to byla pohádka, musela by přece nejdřív vždycky říct ,Byl jednou jeden‘. Protože ,Byl jednou jeden‘, je obvyklý 30

MILE DITE.indd 30

27.1.20 11:58

úvod pro pohádky, pověsti a legendy. Já se jí často na tenhle příběh ptám, zvlášť když si všimnu, že je smutná. Když mi ten příběh vy­ práví, tak se vždycky tak hezky usmívá.“ Na důkaz poklepu prstem na maminčinu tlustou červenou banánovou pusu. Sestra Ruth se trochu nakloní nad stůl. „A co to má tatínek v ruce?“ „To je šátek, s kterým jí hned zaváže oči, protože ji chce překvapit. Ona přece ještě nemá vědět, kam teď půjdou.“ „A kam půjdou, Hannah?“ „No, přece domů. Do chaty.“

Lena Buď vděčná. Bůh ti požehnal. Máš hezký domov. Máš rodinu. Máš všechno, co sis vždycky přála. Hlas v mé hlavě škrábe jen po povrchu. V žaludku to pálí, prázd­ nota. Prázdnota nemůže pálit. A jak pálí, tahle prázdnota. Čelist se mi napne námahou, když se třesoucími prsty snažím otevřít plechovku ­kakaa. Nejde to. Sakra, pořád to nejde. Cítím, jak se mi potí čelo a jizva začíná pálit. Na pracovní ploše jsou vedle kartonu mléka připravené dva šálky, jeden červený a jeden modrý, oba s bílými puntíky, oba nerozbitné z melaninu. Děti se musejí nasnídat, teď. Sedm třicet snídaně. Co je na tom tak těžkého k pochopení? Děti potřebují pravidelnost. Děti ­potřebují vyváženou snídani. Co jsi to za matku, Leno? Co seš to za stvůru? Slyším je, jak za mými zády řádí – prosím, děti, ne tak hlasitě! ­Kuchyň, jídelní kout a obývací pokoj přecházejí plynule do sebe. Jejich kvičení vystřeluje z jednoho rohu do druhého jako nekontrolovatelný 31

MILE DITE.indd 31

27.1.20 11:58

­ íček, když se honí po místnosti – prosím, nechte toho konečně! – Občas m skočí jedno z nich přes opěradlo pohovky a žuchne na sedačku, zvuk jako hlasitý těžký povzdech, neustále znovu – tak dost, hned toho nechte! Mně z toho praskne lebka, tlak v hlavě je nesnesitelný. A ta plechovka nejde otevřít. Ta proklatá plechovka. „Mami?“ Trhnu sebou. Najednou stojí vedle mě má dcera a vystrkuje zvědavě bradu přes hranu pracovní plochy. Jak je maličká. Drobná jemná dívenka s jemnými světlými kudrnami a velmi bílou pletí. Jako malý andílek. Ale žádný takový cherubín z porcelánu s červenými tvářemi, jaké sbírá matka v příborníku v jídelně. Spíš anděl, u něhož něco nesouhlasí. Je to skoro anděl, ale přesto ne zcela podařený výrobek na zkoušku. „Hannah,“ řeknu. Zní to jako konstatování, vůbec ne laskavě. „Mám ti pomoct, mami?“ Její bleděmodré oči dosvědčují, že mi můj chladný tón nemá za zlé, nebo mi ho prostě nechce mít za zlé. Matně přikývnu a posunu plechovku k ní. Otevře ji zkušeným pohybem během vteřiny a září: „Ta-dá!“ „Děkuju,“ vypravím ze sebe. Hannah se už chce otočit, aby si dál hrála, když ji popadnu za paži, určitě příliš pevně, je přece tak malá a křehká. Okamžitě ji zase pustím. „To je mi líto. Ublížila jsem ti?“ Svraští čelo a protáhne pusu, jako bych právě řekla něco hodně ­hloupého. „Ne, samozřejmě že ne. Ty bys mi přece nikdy neublížila, mami.“ Na chvilku se přes mou vnitřní prázdnotu položí pocit jako těžká teplá deka. Pokouším se usmát. „Třeba bys mi mohla ještě trošku víc pomoct?“ Jako na důkaz zvednu do výšky své třesoucí se ruce, ale Hannah už beztak dávno přikývla, posunula se po špičkách a sáhla po neonově zelené plastové lžičce, která je rovněž připravená na pracovní ploše. Vloží dvě lžičky kakaa do každého šálku, přeleje opatrně prášek mlékem a zamíchá to, přitom obezřele a monotónním hlasem počítá, jak lžička krouží v šálku. „Jedna, dvě, tři…“ Čísla, hlas v mé hlavě, který neustále škrábe na povrchu, dokud se 32

MILE DITE.indd 32

27.1.20 11:58

nevytvoří první zářez. Hlas, který říká: Je to tvoje dcera a ty ji musíš mít ráda. Ať chceš nebo ne. „… sedm, osm…“ Dýchá se mi pořád hůř. Kolena se mi podlamují. Natáhnu se po hraně pracovní plochy, chci se něčeho chytit, nic ale nenajdu. „… třináct, čtrnáct…“ Velmi pomalu padá strop, podlaha se vlní, ponořím se do své slabosti, poklidně sklouznu do vysvobozující černě, díky. „Tati!“ slyším Hannah jako pod vodou. „Maminka má zase záchvat!“ „Stabilizovat oběh!“

Hannah Sestra Ruth se mě ptá, co míním tou „chatou“. Nejdřív jí chci utrhnout hlavu, aby taky někdy přemýšlela sama, ale pak si pomyslím, že bych jí měla raději pomoct. Člověk musí vždycky ochotně pomáhat. „Chata je malý dům ze dřeva. V lese.“ Sestra Ruth přikývne, jako by rozuměla, ale její obočí je stažené a čelist je trochu níž než dřív, jako by vyklouzla z upevnění. V obličeji se toho dá vidět hodně, když je člověk chytrý. „Chceš říct, že bydlíte v lese? V nějaké chatě?“ Přikývnu pomalu a vážně: „Velmi dobře.“ Taky jsem ráda pochválená, když se mě maminka při učení vyptává a já něco vím správně. To pak taky vždycky řekne: „Velmi dobře, Hannah“ a to mě pak přemýšlení hned mnohem víc baví. Možná je na tom sestra Ruth stejně. „Bydlela jsi už někde jinde, Hannah? V opravdovém domě?“ „Chata je opravdový dům! Tatínek ji přece postavil zvlášť pro nás. Máme taky správný vzduch. Jenom dvakrát nebo třikrát měl cirku­ lační aparát malou poruchu. Musí neustále docela tiše bzučet, jinak něco není v pořádku. Naštěstí mám dobrý sluch. Hned si všimnu, 33

MILE DITE.indd 33

27.1.20 11:58

když s aparátem něco není v pořádku, dlouho předtím, než by nás začala bolet hlava. Ale tatínek ho hned opravil. Říkal, že to byla jen malá závada v technice, nic zlého. On je dost dobrý řemeslník.“ Sestra Ruth hodně často mrká. „Co,“ řekne, ale nepokračuje. Taky nic neříkám, protože si myslím, že teď konečně pochopila, že si taky někdy musí sama namáhat hlavu. Maminka taky vždycky počká, když mě při učení hned nenapadnou správné odpovědi. To by k ničemu nevedlo, kdybych ti hned prozradila správné řešení. Musíš si zvyknout používat vlastní hlavu. Přemýšlej, Hannah. Soustřeď se. Ty to dokážeš, povzbuzuje mě. „Co,“ zopakuje sestra Ruth. „Co je cirku… no cirku…?“ „Cirkulační aparát, je to těžké slovo, že? Víte, co já dělám, když je nějaké slovo těžké?“ Sestra Ruth mlčí. „Opakuju si to těžké slovo v hlavě tak často, dokud se mi neuloží do paměti. Tak se taky učím slovíčka mnohem líp než Jonathan. Někdy stačí, když si to slovo dvakrát řeknu tiše v hlavě, ale někdy potřebuju i desetkrát.“ Sestra Ruth pořád ještě mlčí. Možná si zkouší tenhle můj trik a učí se to těžké slovo v hlavě. Teď se konečně zase něco stane, její pusa se pohne. „A prozradíš mi taky, co to je, takový…“ – extra se nadechne pro to těžké slovo – „cirkulační aparát?“ „Velmi dobře,“ pochválím ji znovu a mám radost z jejích po­ kroků a taky ze sebe. Jsem dobrá učitelka. To mám od své maminky. „Cirkulační aparát pro nás dělá vzduch,“ vysvětluju a snažím se mluvit co možná nejpomaleji, abych sestru Ruth nepřetěžovala. „Bez kyslíku nemůže člověk žít, protože musí denně vdechnout a vydechnout deset až dvacet tisíc litrů vzduchu. To je, co se množství týče, přibližně deset až dvacet tisíckrát víc, než se vejde do jednoho kartonu mléka. Vdechnutý vzduch obsahuje přibližně ­ ­jednadvacet procent kyslíku a nula celá nula tři procenta oxidu ­uhličitého. Vydechnutý vzduch obsahuje přibližně sedmnáct procent kyslíku a čtyři procenta oxidu uhličitého, tečka. Cirkulační 34

MILE DITE.indd 34

27.1.20 11:58

aparát se stará o to, aby se dobrý vzduch dostal k nám a špatný byl odtransportován. Jinak bychom se udusili.“ Sestra Ruth si rukou zakrývá pusu. Vidím, že se trošku třese. Nejenom ruce, ale celé její tělo se třese. „Proč prostě neotevřete okno, když potřebujete vzduch, Hannah.“ Myslím, že je to otázka, ale nezní to tak. Vlastně se musí na konci věty jít s hlasem nahoru, když se na něco chcete zeptat. Začnu před sebou na stole třídit pastelky, do dlouhé rovné řady, od světlých po tmavé, začnu žlutou a černá přijde na konec. „Hannah?“ Sestra Ruth šla s hlasem nahoru, aha. Vzhlédnu od své pastelkové řady, podívám se jí do tváře. „Prozradíš mi alespoň, kdo je Jonathan?“ „No, přece můj bratr.“ „A Jonathan žije taky v té chatě? S tebou a tvými rodiči?“ „No ovšem. Vždyť neudělal nic nesprávného. Proč bychom ho měli poslat pryč?“ „Pověz mi o těch skvrnách na koberci.“ Sestra Ruth teď vypadá dost přísně, a dokonce vyhraje v soutěži mrkání. Ale to je tím, že mi už zase začaly slzet oči. Moji únavu zavinilo to světlo. „Hannah? Říkala jsi před chvílí, že se Jonathan stará o skvrny na koberci. Jaké skvrny, Hannah?“ Zavrtím hlavou. „Jsem unavená. A chci jít k mamince.“ Sestra Ruth se nahne přes stůl a uchopí mou ruku. Při tom pohybu se posunou dvě pastelky z mé pastelkové řady, modrá a zelená. „Já vím. Ale věř mi, lékaři nám okamžitě dají vědět, až k ní budeš moct jít. Chceš do té doby namalovat ještě nějaký obrázek? Podívej, jak je blok tlustý.“ Pustí mi ruku a prstem ťukne do bloku. „Máš tady ještě spoustu prázdných listů.“ Pokrčím rameny. Vlastně už nemám chuť malovat. Sestra Ruth se zatváří zamyšleně, má přivřené oči a našpulené rty. „Co bys řekla tomu, kdybys namalovala obrázek o celé vaší rodině? Takový, kde bude i tvůj bratr. Jonathan,“ usměje se. Dobře poslouchala a zapamatovala si jeho jméno. „Rozumíte si spolu, ty a Jonathan? Nebo se někdy perete?“ 35

MILE DITE.indd 35

27.1.20 11:58