Garda, srpen 951 „Jestli chcete žít, musíte kopat,“ zašeptal mnich v roztrhaném, zaprášeném hábitu. Adelheid nevzhlédla ani nezpomalila chůzi a šla dál směrem ke kapli. Koutkem oka viděla, že mnich pokračuje v cestě opačným směrem – ne chvatně, ne pomalu, ale důstojně, jak kráčeli právě mniši. Přesto věděla, že tenhle muž není tím, za koho se vydává. Jako všichni muži v jejím životě. Ranní slunce už vyhlédlo nad zdi hradu a dovolilo prašné půdě, aby se tu a tam zaleskla jako drahokam. Navzdory časné ranní hodině vládl na nádvoří čilý ruch. V kovárně na severní straně bušilo kladivo. Tři strážní, jimž zřejmě skončila služba, se zastavili u jejích otevřených dveří a bavili se s kovářem. Kolem káry tažené oslem, která přivezla z vesnice chleba, hlávky zelí a čerstvé ryby, se houfovaly děvečky. Všichni vypadali zaměstnaně, ale každý si našel čas, aby věnoval pohled zajatkyni při cestě na ranní mši. Některé byly soucitné, jiné posměšné, ale většina neproniknutelných. Adelheid vešla do zšeřelé prosté kaple, zatímco oba strážní, kteří ji sem doprovodili, zaujali místa u dveří. Jako obvykle všechno probíhalo mlčky, protože oni i všichni ostatní obyvatelé hradu měli zakázáno ji oslovit. Otec Giovanni už stál u oltáře zády k malé farnosti, která sestávala ze tří starých žen a slepého mnicha, a mumlal něco latinsky. Adelheid poklekla na žlutou skvrnu slunečního světla na podlaze, které sem vpustilo okno nad oltářem, a sepjala ruce. Slunce zbarvilo tmu 13
CIZI KRALOVNA.indd 13
6.4.20 15:03
před jejíma zavřenýma očima do červena a zahřívalo jí tvář jako laskající ruka. Byl to krásný pocit. Svatá Panno, milosti plná. Dnes je stodevatenáctý den mého zajetí, jak nepochybně víš. Téměř čtyři měsíce se k tobě modlím, abys mě vysvobodila z rukou nepřátel, ale není to nic platné. Bratr Guido mě napomíná, abych neztrácela víru, a připomíná mi, že jsem burgundská princezna a královna Itálie. Vím, že musím být statečná. Především pro Emmu. Ale je to den ode dne těžší. Dnes ráno při probuzení jsem se přistihla při pomyšlení, že už ne mám ani jiskřičku naděje. A tu přijde cizinec a řekne, že mám kopat. Poslala jsi mi ho ty? Prosím, svatá Matko boží, nech mě kopat na správném místě. A prosím, prosím, ať to není past…
„Kam vás odvedli?“ zeptala se bázlivě Anna, sotva se za ní těžké dveře jejich sklepního příbytku zavřely se známým hlasitým zaskřípěním. „Do kaple. Směla jsem vyslechnout ranní mši,“ odpověděla Adelheid. „Pochválen buď Ježíš Kristus,“ zamumlal bratr Guido. Byl nejen benediktin, ale i kněz a mohl sám celebrovat mši. Ale bez kostela, především bez chleba a vína, mu to vždycky připadalo falešné, jako podvod. „Tady, stráž nám přinesla jídlo.“ Služebná ukázala na malý rozviklaný stolek s krajícem chleba a džbánem vody ze studny. To bylo všechno, jako každý den. Pro tři dospělé a dítě. Adelheid přikývla. Při pohledu na moukou poprášený chléb se jí sbíhaly sliny v ústech, ale věděla, že se musí ovládnout a ještě chvíli počkat. Kdyby teď ráno snědla svůj podíl, zase by celou noc neusnula hlady. Klekla si na vlhký slamník a sklonila se nad spící dcerkou. V železném držáku na zdi hořela pochodeň a v jejím světle viděla nepřirozenou bledost dítěte. Emminy narozeniny připadaly na den svatého Cypriána v září a jestli se jich dožije, budou to její třetí. Od narození byla křehká. Ani jako kojenec nebyla Emma baculatá a starší dvorní dámy a služky v Pavii nad tím kroutily hlavami. Teď byl její obličejík vyhublý a pod očima měla stíny jako namalované dřevěným uhlím. Adelheid vzala do dlaně Emminu ručku a vdechla na ni polibek. Jen zase nezačni brečet, nařizovala si. To nikomu nepomůže. Dítě se neprobudilo. Adelheid vstala. „Nějaký cizinec v mnišské kutně mi na cestě do kaple 14
CIZI KRALOVNA.indd 14
6.4.20 15:03
zašeptal, že mám kopat,“ prozradila Anně a Guidovi. Mluvila tlumeným hlasem. Byla tu sama jen se služebnou a kaplanem, ale obávala se, že by je stráže mohly poslouchat nějakým skrytým otvorem ve zdi. „Kopat?“ opakovala Anna stejně tiše, ale nevěřícně. „Do cihel?“ „Já vím. Ale co je pod cihlami?“ namítla Adelheid. „Skála,“ odpověděl bratr okamžitě. „Vzpomeň si na náš příjezd. Tenhle hrad trůní na skalním hřbetu nad jezerem.“ Adelheid přikývla a natáhla ruku. „Podejte mi váš jídelní nůž, bratře Guido.“ „Ale má královno, pochopte přece, že to nemá smysl,“ zavrtěl shovívavě hlavou. Byl šlachovitý, spíš malého vzrůstu a obdařený mírnou povahou, ale protože tu byl jediný muž, rád předstíral, že pouze on tady má jiskřičku rozumu. „Musíme se obrnit trpělivostí a modlit se, aby nás Bůh brzy zprostil téhle zkoušky. To je to jediné, co můžeme dělat.“ „Jen do toho, modlete se, to jistě neuškodí. Ale jestli se odtud brzy nedostaneme, mohlo by být pro Emmu pozdě. Já tedy budu kopat.“ Ze silné šňůry, která mu sloužila jako pásek, vytáhl krátký tupý nůž a položil ho do její natažené dlaně, ale varoval ji: „Jestli vás přistihnou, bude to hrozné.“ „To vím.“
Jejich vězení leželo hluboko v útrobách pevnosti. Když je sem na jaře dopravili, byla jim ve vlhkém chladu hrozná zima, ale letní vedro, které mezitím venku v živém světě spálilo trávu, sklep trochu ohřálo. Žalář bez oken byl nízký, ale měřil osmkrát deset stop. Nebylo tu dost místa, aby si jeden muž a dvě – nebo dvě a půl – ženy mohli zachovat soukromí, ale za pomoci šňůry a jedné přikrývky si alespoň oddělili kout s vědrem, kde konali potřebu. U protější stěny rozprostřeli přikrývky na spaní a pro Emmu tu byla ovčí kůže. Celá podlaha byla přikrytá vrstvou slámy, kterou jim během čtyř měsíců jednou vyměnili. S pohledem upřeným na zem procházela Adelheid pomalu žalářem. Nakonec si nejspíš náhodně vybrala místo přibližně ve středu místnosti, poklekla a odhrnula slámu stranou. Úzké červené cihly, které se pod ní objevily, byly složené jako rybí kostra, spáry vyplňoval černý jíl. Adelheid ho kolem tří cihel opatrně vyškrábala nožem bratra Guida a otírala přitom čepel o slámu. Uchopila první cihlu 15
CIZI KRALOVNA.indd 15
6.4.20 15:03
palci a ukazováky obou rukou a zacloumala s ní. Podlouhlá cihla se bez odporu uvolnila. Adelheid na ni překvapeně zírala, chvatně ji položila stranou a vyhrabala další. Během krátké chvíle odstranila podlahovou krytinu na ploše šesti nebo osmi dlaní. Zašustila sláma a Anna si dřepla vedle ní. „No? Co je pod cihlami?“ „Suť,“ odpověděla mladá královna. Bratr Guido se uprostřed Creda přestal modlit a došel k nim. „A pod sutí?“ naléhal. Chvíli se dívali jeden na druhého a pak všichni tři začali holýma rukama dolovat materiál z malého otvoru. Na okraji vyhloubení se uvolnily další dvě cihly. Vrstva suti sestávala z malých kamínků a úlomků horniny a byla asi na píď hluboká. Pod ní se k jejich úžasu objevilo dubové prkno, a když i to uvolnili a vytáhli, Anna vykřikla. „Svatý Mauricie!“ „Co se děje?“ zeptala se Emma ospale. Adelheid se k ní otočila. „Vůbec nic.“ Usmála se na dcerku. „Všechno je v pořádku, miláčku.“ A možná, možná to projednou byla výjimečně pravda. Pod prknem byla skála, před níž je varoval Guido, ale vytvářela tak hlubokou jámu, že by se do ní Emma schovala. A to nebylo všechno, skála byla pórovitá. Když mnich vzal do ruky odložený nůž a srdnatě s ním zaryl do skalní hrany, odlomil se kus velký jako pěst a skutálel se dolů. Adelheid strčila paži do jámy, vylovila úlomek a potěžkala ho v dlani. „Je lehký.“ „Ale i kdyby celá hradní skála byla z toho drobivého kamene, trvalo by roky, než bychom se prokopali na svobodu,“ prorokoval mnich temně. „Tomu nevěřím, bratře Guido,“ namítla Adelheid zamyšleně. „Proč ne?“ Ani nestihla odpovědět, když Anna náhle zvedla hlavu. „Kroky!“ Adelheid vyskočila a začala chvatně strkat prkno zpátky. Ale než stačil bratr Guido vrátit první cihlu na původní místo, zaskřípěla závora dveří žaláře. Dveře se pomalu otevřely a vešel Berengar z Ivrey s pochodní v ruce. „Nuže, moje křehká krásko? Už ses rozmyslela? Jsi dnes ochotná vzdát se svého vdovského stavu?“ Byl to širokoplecí muž kolem padesátky v odřených kožených nohavicích a mohutný meč po jeho boku vůbec nebyl zapotřebí ke zdůraznění 16
CIZI KRALOVNA.indd 16
6.4.20 15:03
jeho válečnické zdatnosti. Tu prozrazovala ostře řezaná tvář s kadeřavým prošedivělým vousem, ale především oči. Chladně a vypočítavě pozoro valy zajatce a jako by v nich neustále doutnal nádech krutého pobavení, jako by všechno kolem byl jenom nějaký žert, jako by nic na světě nebylo skutečně vážné. Adelheid pomalu zavrtěla hlavou. „Nemohu se vdát za vašeho syna, hrabě Berengare, jakkoli mi váš záměr lichotí.“ Muž si založil ruce na široké hrudi a zadíval se kolem jejího pravého ramene. „Co je s vaším udatným mníškem? Trefil ho šlak?“ Adelheid se ohlédla. Bratr Guido ležel na zemi tváří dolů s rozpaženýma rukama. Měl právě čas hodit přes uvolněné prkno a cihly slámu, a vrhl se na ni, aby zakryl případné zrádné stopy jejich předchozí činnosti. „Činí pokání,“ vysvětlila Adelheid. „Už tři dny mlčí a postí se.“ „Ale, že by konečně podlehl pokušení a obskočil tvou malou služku? Nebo snad dokonce tebe?“ Adelheid ho neuznala za hodného odpovědi. Věděla moc dobře, proč jí neustále říká takové věci. A co od ní ve skutečnosti chce. Pravděpodobně by si to už dávno vzal, kdyby mu tolik nezáleželo na tom, aby se vdala za Adalberta, uhrovitého patnáctiletého mladíka. Byla to pouze čest jeho syna, která Berengara nutila, aby se krotil. Ale nedalo se předvídat, jak dlouho to ještě vydrží, protože byl zvyklý brát si, co se mu zachtělo. Poznání, jak je mu vydaná napospas, naplňovalo Adelheid tísnivým strachem a způsobovalo, že si připadala ubohá a bezcenná. Ale protože tušila, co přesně je jeho záměrem, vsadila všechno na to, že se nenechá zastrašit. „Jak velkou odvahu prokazujete tím, že urážíte bezbrannou vdovu,“ pronesla mrazivě. „Ale poté, co jste otrávil mého manžela, si zřejmě myslíte, že už nehraje žádnou roli, co děláte nebo říkáte. Protože hlouběji už zřejmě klesnout nelze.“ Berengar z Ivrey se tiše zasmál, jako by se mu její drzost líbila. Pak lehce zvedl pravici a udeřil ji do tváře. V úderu bylo tolik netušené síly, že se zapotácela a upadla do slámy. Anna tiše vykřikla a Emma se žalostně rozplakala. Mladá italská královna se opřela o dlaně, vstala a setřela si hřbetem ruky krev z nosu. „Dovolil byste služce, aby s mou dcerou na chvíli vyšla ven na slunce? Než budeme pokračovat v naší rozmluvě.“ Její hlas se nechvěl ani nežadonil. Ale neměla k tomu daleko. 17
CIZI KRALOVNA.indd 17
6.4.20 15:03
„Nic takového, srdíčko,“ zavrčel Berengar. „Malá Emma může klidně vidět, co se stane ženské, když je takhle vzpurná. Myslím, že na takové poučení není pro děvče nikdy příliš brzy.“ Nebylo pro ni novinkou, že Berengar z Ivrey umí být nemilosrdný a nelítostný. Byl nejmocnějším mužem v Lombardii už před pěti lety, kdy se Adelheidin manžel Lothar stal králem. A byl železnou pěstí za Lotharovým trůnem. Ale přišla chvíle, kdy mu to už nestačilo, a tehdy mladý a naprosto zdravý král náhle a zdánlivě nevysvětlitelně onemocněl a zemřel. Každý v Lombardii a v celé Itálii věděl, že v tom má prsty Berengar. A sotva byl Lothar pod zemí, nechal se provolat králem. Podle lombardského práva ale patřila koruna Adelheid, protože byla dědičkou svého muže. Proto ji chtěl Berengar provdat za svého syna a pro dosažení svého cíle se nehodlal zastavit před ničím. Ustoupil o krok a rozrazil dveře. „Pojď dovnitř, můj chlapče.“ Adalbert po drobném zaváhání vkročil do šera žaláře. Byl vysoký jako jeho otec a už ne tak vyzáblý jako před rokem. Jeho chování bylo pyšné, pohled tmavých očí vyzývavý a mrzutý. S jeho pletí se to ještě zhoršilo. Dokonce i v mihotavém světle pochodní viděla Adelheid červené zhnisané pupínky na čele a tvářích, a hluboké jizvy, které zanechaly předchozí nežity. Bylo jí jasné, že pro chlapce Adalbertova věku to musí být ponižující, a skoro jí ho bylo líto. Kdyby si s sebou nepřinesl jezdecký bičík. „Tak jen do toho, pověz královně, co máš na srdci,“ vyzval ho Berengar. Znělo to blahosklonně. Nikdy se ani v nejmenším nesnažil skrýt, že Adalbertem pohrdá. „Dneska konečně svolíš, že si mě vezmeš, Adelheid,“ řekl mladík, ale neznělo to jako rozkaz, protože výzva skončila vyjeknutím přeskakujícího hlasu. „Už máme dost… Už mám dost toho čekání.“ „Je mi líto, Adalberte.“ Adelheid byla jen o čtyři roky starší než on, ale když viděla, jak ho její odmítnutí urazilo, měla pocit, že ho musí utěšit. Jako by to možná udělala starší sestra. „Jistě chápeš, že to není kvůli tobě. Ale rok mého vdovství ještě neuplynul. Stále mě příliš tíží smutek, než abych si mohla zvolit nového manžela.“ S těžkým srdcem vzápětí pochopila, že tenhle tón je naprosto chybný. Adalbertovi vehnal do tváře červeň hněvu a boláky na ní skoro zasvítily. „Ty namyšlená mrcho,“ vyhrkl zuřivě mladík a zvedl paži s bičíkem. „Já z tebe ten smutek vyženu!“ 18
CIZI KRALOVNA.indd 18
6.4.20 15:03
Adelheid otočila hlavu na stranu a zvedla ruce k obličeji. První rána ji zasáhla do krku a ramene, a zdrtila ji ostrou bolestí. Emma začala vzlykat. Svištivě dopadla druhá rána, tentokrát do levého prsu, a Adelheid se musela kousnout do jazyka, aby nevykřikla. Svatá Matko boží, nedopusť, aby ublížili Emmě. Mezi štíhlými zápěstími viděla, jak Berengar vytrhl synovi bičík z ruky a odstrčil ho. Adelheid se k nim otočila zády a zavřela oči. Ať mě zřídí, jak chtějí, jen mi dej sílu kopat…
Gaidemar věděl, že už má málo času. Nad západním břehem klesalo slunce jako roztavená měděná mince a obloha postupně dostávala šedomodrou barvu. Voda v jezeře byla o tón tmavší a čeřila se v jemných vlnách. Ve vysoké trávě zpívali cvrčci a někde nablízku trylkoval v porostu stehlík. Pronikavé cvrlikání mu šlo na nervy. Gaidemar vyhrabal z váčku u pasu brousek, vytáhl nůž z nenápadné skrýše v rukávu a začal ostřit čepel. Uklidňovalo ho to a nezvyklý zvuk umlčel i stehlíka. Správně. Byl to už týden, co si královnu vyčíhal na nádvoří, a když se míjeli, zašeptal jí radu, která by jí snad mohla zachránit život. Ale slyšela ho vůbec? A jestli ano, udělá, co řekl? A pokud ano, dokáže si opravdu vykopat cestu na svobodu? Gaidemar neměl tušení. Věděl jen jediné – jestli brzy nepřijde, jeho plán ztroskotá a on si bude muset vymyslet něco jiného. A to rychle. Protože jakmile Berengar z Ivrey dospěje k poznání, že Adelheid Burgundskou nepřiměje, aby se provdala za jeho syna, zabije ji. To by samo o sobě Gaidemara nepřipravilo o spánek, vždyť tu dámu vůbec neznal, ale znamenalo by to, že zklamal svého krále. A to bylo velmi nerozumné. Tím spíš pro muže v jeho postavení. Vyhlédl z vysokého rákosí, v němž se skrýval. V blízké vesnici zahořela ve skromných dřevěných chatrčích první světla a pomrkávala do soumraku, ale na prašné silnici neviděl jediného člověka. Věděl, že rybáři z Gardy chodí brzy spát, protože vyplouvají na jezero dlouho před výcho19
CIZI KRALOVNA.indd 19
6.4.20 15:03
dem slunce. Měl dost času na studování jejich životního rytmu. Na rozdíl od nich se přes den několik hodin prospal a v noci bděl. Věděl, že pokud Adelheid vůbec přijde, pak pod ochranou tmy. Odložil brousek a nůž, protože v mizejícím světle by včas nemusel zahlédnout příchozího a zvukem broušení naopak přilákat nevítanou pozornost. Musí být opatrný. Přestože tu byl z pověření krále, neměl u sebe řádný pergamen s pečetí, aby to dokázal. A i kdyby, obávaného Berengara by ani to jistě neodradilo od toho, aby se ho diskrétně zbavil. Protože kdo by na to mohl přijít? Moc krále Oty sice sahala na pět set mil daleko a až za Alpy, ale jeho pohled ne. Gaidemar s povzdechem sáhl po svém vaku s proviantem a vylovil z něj kus chleba, když zaslechl nějaký zvuk. Tichý, kradmý, jako kmit nutí malého zvířete. Zadíval se napjatě ke vchodu do jeskyně, který zíval ze strmé skalní stěny jako křivá tlama nějaké příšery. Ale tam se nic nepohnulo. Falešný poplach. Zase jednou. Ani si nebyl jistý, jestli čeká na správném místě. Celá tahle záležitost byla beznadějná, tušil to přece od začátku… Klesl zpátky na lokty, ukousl kus chleba, hledal a našel první hvězdy na jasném večerním nebi. Zkontroloval i zásobu vína a zjistil, že měch je ještě do poloviny plný. Ale dopřál si jen malý doušek. Kdyby usnul a promeškal ji, nikdy by si to neodpustil. Pokud vůbec někdy přijde a není už dávno mrtvá. Gaidemar netrpělivě potřásl hlavou, jako by tím mohl zastavit nesmyslné kroužení vlastních myšlenek.
Poslední dvě, tři hodiny před rozedněním byly vždycky nejhorší. Víčka mu ztěžkla, jako by mu víly provedly nepěkný kousek a přivázaly na ně malinká olověná závaží. Každou noc bylo obtížnější zůstat pozorný a neusnout. Trochu strnule se zvedl z rákosí a otočil se ke břehu jezera, aby se osvěžil několika plnými dlaněmi vody. Nejlepší by asi bylo, kdybych tam strčil celou hlavu, pomyslel si. Vtom zahlédl koutkem oka světlo. Zastavil se a pomalu otočil hlavu tím směrem. Bylo to neklidné světlo pochodně, které jako by vyčkávalo u vstupu do jeskyně. Gaidemar vyšel z úkrytu v rákosí a vydal se co možná nejopatrněji 20
CIZI KRALOVNA.indd 20
6.4.20 15:03
k plápolajícímu světelnému bodu. Když se přiblížil asi na deset kroků, rozeznal mnicha, který držel pochodeň, a dvě štíhlé ženské postavy, z nichž jedna měla na prsou uvázané malé dítě. Pravicí uchopil rukojeť svého nože, došel až k okraji světelné skvrny a uklonil se. „Nelekejte se, urozená královno,“ pronesl tiše. Menší z žen slyšitelně nasála vzduch, byl to skoro výkřik. Ale ta druhá, s dítětem, stála bez hnutí jako bludný kámen. „Kdo jste?“ Znělo to vyzývavě, přestože se jí hlas trochu chvěl. Bůhví, že nebylo divu. „Mé jméno je Gaidemar. Posílá mě král Ota.“ Byla to jen částečná pravda, ale na dlouhé vysvětlování teď neměl čas. Zhluboka vydechla. „Abyste udělal co?“ „Abych vám pomohl k útěku, když to půjde.“ „Ach, opravdu? A jak můžu vědět, že nesloužíte hraběti Berengarovi a neodvezete mě přímo k němu?“ Pochodeň zaplápolala a zasyčela v chladné noční bríze, která v tuhle hodinu vždy čeřila jezero, a Gaidemar viděl ve tvářích uprchlíků strach. Mnich na něj zíral s neproniknutelným výrazem a na čele se mu leskl pot. Služka dýchala mělce a zrychleně. Mladá královna položila ochranitelsky ruce na záda své dcery a oči měla doširoka otevřené. „Proč bych k vám jinak přišel a poradil vám, že máte kopat?“ opáčil Gaidemar. „To by mu přece bylo podobné,“ odpověděla rychle. „Je to hráč, a čím je hra krutější, tím víc ho vzrušuje.“ „Chápu. No, můžeme tady postávat a debatovat, než vyjde slunce, urozená královno, ale já odhaduju, že za hodinu, nejpozději za dvě si všimnou vašeho útěku. Moc tedy neriskujete, když se svěříte do mých rukou. Protože jestli neuděláte nic, chytí vás v každém případě.“ „Co si to dovolujete, vy drzoune,“ zasyčel mnich rozhořčeně. „Víte vůbec, kdo před vámi stojí?“ Královna velitelsky zvedla ruku a Gaidemara napadlo, jestli se princezny taková gesta učí jako čtení a vyšívání. „Má pravdu,“ rozhodla Adelheid. „Odpusťe mi to váhání, Gaidemare. Máme za sebou těžké měsíce a ještě nedokážeme uvěřit, že jsou za námi.“ Nic jí nezastíral. „Taky nejsou. K místu, kde budete v bezpečí, je ještě poměrně dlouhá cesta.“ 21
CIZI KRALOVNA.indd 21
6.4.20 15:03
„Kam nás dopravíte?“ pátral mnich. Gaidemar se znovu podíval na oblohu a ukázal k východu. „Nejdřív do toho obilného pole naproti. Než se rozední, nenajdeme lepší úkryt. Když budeme mít štěstí, Berengar uvěří, že jste utekli už večer a dostali se mnohem dál od hradu, takže nebudou pročesávat nejbližší okolí.“ „A když ano?“ nadhodila Adelheid. „Tak nás něco napadne,“ odpověděl energicky – s větší sebejistotou, než jakou cítil. „Jsem přesvědčená, že v tomhle umění jste nepřekonatelný,“ pronesla mladá královna s úsměvem. Ten úsměv byl matný a trochu posměšný, ale Gaidemar přesto pocítil podivné hnutí v okolí žaludku, jako by přehlédl schod. Okamžitě se k ní otočil zády. „Pojďte za mnou. A zhasněte pochodeň.“ Uprchlíci ho mlčky následovali. Půlměsíc jim osvětloval cestu a zaléval jezero stříbrným, až nadpozemským leskem. Nechali vodu za zády a vydali se úzkou stezkou, která se téměř neviditelně vinula hnědou pokosenou loukou a končila u osamělé stavby. Byla už dlouho opuštěná, jak Gaidemar zjistil při svých pátracích pochůzkách. Neobratně navršené kameny někdo rozvalil, takže mohl jen tušit půdorys malé kapličky. Hned za ní začínala pole a noční poutníci měli štěstí. Byl tu zasetý ječmen, který právě dozrál a dosahoval jim skoro k bokům. Gaidemar opatrně rozhrnul stébla, aby je nepřelámal. „Vkročte do pole dlouhým krokem. Pokud možno nedupejte po obilí a jděte husím pochodem.“ Poslechli ho a on zůstal za nimi jako zadní voj. Když ušli asi sto kroků, dal pokyn k zastavení. „Tady bychom mohli být pro začátek v bezpečí. Lehněte si, a jakmile se rozední, držte hlavy dole.“ Obě ženy a mnich vděčně klesli do vonícího obilí. Královna opatrně sundala chatrnou přikrývku, v níž nesla dítě, a položila děvčátko na zem. „Chvála Bohu, že moje uzly vydržely,“ řekla tiše. „V jeskyni to bylo nebezpečné šplhání a většinou jsem potřebovala obě ruce, abych se udržela.“ Gaidemar přikývl, sedl si před ní do dřepu a beze slova k ní přisunul svůj vak s proviantem. „Děkuju.“ Po několika marných pokusech se jí podařilo rozvázat uzel a vyndala chléb, fíky a kozí sýr. 22
CIZI KRALOVNA.indd 22
6.4.20 15:03
„Zřejmě to není to, na co jste zvyklá,“ omlouval se Gaidemar pro jistotu, přestože sám měl u prvního fíku před několika dny pocit, že zemřel a velmi pravděpodobně se ocitl v ráji. „Ale vzbudilo by podezření, kdybych ve vesnici sháněl vybranější pokrmy.“ Královna podala služebné jeden plod a zavrtěla hlavou. „My jsme už delší dobu zvyklí jenom na chleba a vodu. Tohle je pro nás úplná hostina.“ Podala druhý fík mnichovi a zakousla se do třetího. „Mám taky víno.“ Gaidemar vyndal z tašky, kterou nesl přes rameno, kožený měch s hadičkou, a podal jí ho. „Nejdřív vy,“ vybídla ho Adelheid. „To není nutné,“ začal se bránit Gaidemar. „Já už jsem…“ „Vy nejdřív,“ opakovala a on zaslechl v jejím hlase ocelový tón, jaký by u tak křehké ženy nečekal, cosi naprosto nezlomného. „Můj manžel zemřel na otrávené víno a já mám jen vaše slovo, že jste ve službách krále Oty, a ne hraběte Berengara. Takže budete pít přede mnou.“ „Aha, chápu.“ Vzal jí měch z ruky a pořádně se napil. Nezlobil se. Její podezíravost byla naprosto oprávněná. Adelheid z něj nespouštěla oči, aby se ujistila, že pití nepředstírá. Když poznala, že ji nechce podvést, její rysy se uvolnily. Uchopila hadičku štíhlýma rukama a žíznivě pila. „Mám vzbudit Emmu a dát jí najíst?“ zeptala se služebná. „Měla včera večer hrozný hlad.“ Adelheid zavrtěla hlavou. „Nech ji spát. Odpusťte, Gaidemare, ještě jsem vám nepředstavila své průvodce. Tohle je bratr Guido, můj kaplan. A Anna, moje komorná. Dobrovolně následovali mě a mou dceru do zajetí.“ „Ano, o tom jsem slyšel,“ odpověděl. A připadalo mu, že to mluví jak pro ty dvě věrné duše, tak pro mladou královnu. Počkal, až utišili největší hlad, a pak se zeptal: „Je tedy pravda, že skála pod hradní věží je křehká a plná děr?“ Bratr Guido si pořádně zavdal z měchu s vínem a utřel si pusu hřbetem ruky. „Je to tak. Celá podlaha našeho žaláře byla pokrytá dřevěnými prkny, pod nimiž jsme našli volné kameny a kaverny. Začali jsme kopat v jedné z nejhlubších děr a suť jsme sypali do ostatních. Přesto jsem pochyboval, že tudy někdy vyjdeme na svobodu, ale královna ani na chvíli neztratila odvahu.“ 23
CIZI KRALOVNA.indd 23
6.4.20 15:03
Adelheid zvedla štíhlá ramena. „Viděla jsem vstup do jeskyně ve skále, když nás sem přiváželi. Modlila jsem se, abychom našli přístup právě k ní, když budeme dost dlouho kopat, ale… každou noc bylo těžší tomu uvěřit.“ Zadívala se na spící dceru a opatrně jí odhrnula rozcuchaný pramen vlasů z tváře. Pak se znovu otočila na Gaidemara. „Nemohla jsem si dovolit přestat.“ Přikývl a odvrátil pohled. Nejen okouzlující a zatraceně odvážná, ale navíc taky milá, pomyslel si stísněně. To mi ještě chybělo… „A odkud jste věděl vy o podobě těch skal a o jeskyni?“ chtěla vědět. „Vykládal mi to jeden ovčák. Setkal jsem se s ním venku na pahorcích, když jsem chtěl prozkoumat hrad. Byl hodně rozezlený na hraběte Berengara, protože…“ Právě včas si vzpomněl, že má před sebou dámy. Do konce královnu. A kdoví, jestli se jí v Berengarově zajetí nestalo totéž jako ovčákově dceři. Gaidemar větu nedokončil. „Nebylo těžké vymámit z něj nejlepší cestu k útěku. Tedy když jsem ho požádal, aby mluvil pomaleji. Němčina, kterou se mluví tady v Lombardii, zní velmi zvláštně člověku, který vyrostl v Durynsku.“ „A předpokládám, že ve skutečnosti nejste mnich,“ poznamenala Adelheid a ukázala na jeho oblečení. Gaidemar potlačil úšklebek. „Já jsem pouhý jízdní bojovník, urozená královno.“ „Och.“ Znělo to obdivně. Pověst králem Otou osobně vybraných ozbrojenců zřejmě dorazila až za Alpy. „A jestli se smím zeptat, kdo přesně jste? Gaidemar… odkud?“ „Gaidemar odnikud,“ vysvětlil. „Jsem bastard.“ Komorná se na něj zadívala a na chvíli přestala žvýkat. Bratr Guido si dotčeně odkašlal. Nedalo se zjistit, co si o jeho odhalení myslí královna, protože na sobě nedala nic znát. „Opusťte mi,“ zavrtěla hlavou. „Neměla jsem se ptát. Myslela jsem, že jezdecké legie krále Oty sestávají z mladých šlechticů.“ „Ptejte se, na co chcete, mně to nevadí. Měl jsem skoro dvaadvacet let času zvyknout si na to, čím jsem.“ „Ale jestli jste jízdní bojovník, kde máte koně?“ zeptal se bratr Guido. Gaidemar se bolestně usmál. To byl velmi choulostivý bod. „V jedné nájemní stáji nedaleko odtud na cestě do Verony. Nemohl jsem ho vzít až sem, protože by vyvolal rozruch a nehodil by se k mému převleku. A není 24
CIZI KRALOVNA.indd 24
6.4.20 15:03
snadné schovat koně v obilném poli…“ Už se nemohl dočkat, až svého věrného Amelunga vyplatí. A zbaví se té příšerné mnišské kutny. „Jak je to noční nebe nádherné,“ pronesla královna tiše se zakloněnou hlavou. „Mockrát jsem se ptala, jestli ještě někdy uvidím oblohu.“ „Ano. To si umím představit.“ Gaidemar odvázal srolovanou vlněnou přikrývku od své tašky a podal ji královně. „Prosím. Pokuste se pár hodin spát.“ Adelheid přijala deku s naprostou samozřejmostí. Jako královna byla nepochybně zvyklá, že se ostatní ochotně uloží do pichlavého obilí – hlavně že ona leží na měkkém… Do malé prohlubně v poli se brzy vrátilo ticho. Mnich a obě ženy spali bez hnutí a tiše – byl to hluboký spánek vyčerpání – jen malá Emma se obracela a jednou zanaříkala ze sna. Gaidemar u nich seděl s koleny přitaženými k hrudi a přemýšlel, jaké pro ně asi byly uplynulé měsíce. Královna měla na levé lícní kosti pořádnou podlitinu, toho si všiml už předtím ve světle pochodně. A kromě Berengarových pře svědčovacích metod museli vydržet o vodě a chlebu, když do té doby pravděpodobně nikdo z nich nepoznal hlad. Jak trávili ty nekonečné pusté dny? Neměl ponětí. Ale připadalo mu, že si zaslouží respekt. Neztratili odvahu a chopili se mizivé šance, která se jim nabídla, aby si holýma rukama prokopali cestu na svobodu. To mu dávalo jistou naději pro dlouhou a nebezpečnou cestu, kterou měli před sebou.
Ingelheim, srpen 951 Liudolf cítil, že získává náskok, a naklonil trup ještě víc kupředu. Ne kvůli menšímu odporu větru, spíš jako by chtěl se svým koněm srůst. „Tak pojď, Beli. Já vím, že tohle ještě není všechno.“ Ale Beli byl tvrdohlavý – možná proto si tak dobře rozuměli – a měl sklon k šetření vlastními rezervami, až někdy bylo příliš pozdě, než konečně zareagoval na pobídku jezdce. 25
CIZI KRALOVNA.indd 25
6.4.20 15:03
„Tak pojď,“ zkusil to princ ještě jednou spikleneckým a lichotným šepotem. „Důvěřuj mi aspoň tentokrát.“ Beli vyrazil vpřed tak prudce, že to Liudolfovi málem vytrhlo paže z ramen. Celé koňské tělo jako by se napjalo a dusot kopyt se zrychlil. „No vida!“ vykřikl princ se smíchem a vyplivl drsné žíně vlající hřívy, které mu zabloudily do úst. Vyjeli ze stínu stromů na stoupající louky, které obklopovaly falc, a vedro udeřilo na koně i jezdce jako kovářské kladivo. Ale Beli se nenechal zmást a cválal s nezměněnou rychlostí do pahorků. Liudolf měl pocit, že po levici slyší jednoho z pronásledovatelů. Riskoval rychlý pohled přes rameno a skutečně – nevlastní bratr ho dotahoval. S kletbou na jazyku se princ zadíval zase dopředu. „Teď, Beli!“ vykřikl. „Tohle je ta chvíle.“ Z Beliho tlamy odletovaly vločky pěny, ale nezpomalil. Nezadržitelně jako strhující proud se blížil k osamělém trnkovému keři, který vyznačoval cílovou linii. Wilhelmův ryzák se posunul vedle něj, Liudolf ho slyšel a viděl jeho hlavu na okraji svého zorného pole, ale věděl, že vítězství už mu nikdo nevezme. Vyrazil triumfální smích a vztyčil levou pěst, když prolétl kolem trnky. Beli zpomalil do kroku a vyčerpaně frkal. Liudolf mu blaženě poklepal na zpocený krk. „Ty jsi prostě nejlepší. Přísahám, že jsem ještě nikdy neměl hřebce, jako jsi ty.“ „Ach, no jistě. A pravděpodobně si ho dneska v noci vezmeš s sebou do kvartýru a zabalíš do hedvábných přikrývek…,“ zabručel bratr, který po jeho boku také přešel do chůze. „Ne, mnohokrát děkuju, na noc si umím představit lepší společnost,“ zasmál se Liudolf. „Tys taky nebyl špatný, bratře. Tedy myslím na pátera.“ Wilhelm mu věnoval úsměv – zdánlivě shovívavý, ve skutečnosti ale nebezpečný – a nepoctil ho odpovědí. „Jen se tak nenaparuj,“ namítl jejich švagr Konrád, který minul trnku na svém až příliš statném hnědákovi jako poslední. „Wilhelm by tě porazil, kdyby byl cíl o sto kroků dál.“ „Ano, a já bych měl zelené vlasy, kdyby moje matka byla lesní víla,“ opáčil Liudolf s úsměvem. „Což se o ní skutečně říct nedá,“ poznamenal Wilhelm a koleny otočil svého nádherného valacha směrem k bráně. „Pojeďme, už je čas se vrátit.“ 26
CIZI KRALOVNA.indd 26
6.4.20 15:03
I Liudolf s těžkým srdcem otočil koně. „Ano,“ vzdychl. „Nejsme tady přece pro zábavu, že.“ „To neříkej,“ zavrtěl hlavou jeho švagr Konrád a odhodil svou dlouhou, věčně rozcuchanou světlou hřívu dozadu na mohutná ramena. „Víno, které se v Ingelheimu podává k jídlu, je vždycky vynikající.“ Konrád byl chlap jako hora, o několik let starší než Liudolf a jeho bratr. Ve svých téměř třiceti letech měl vlastně být v jejich trojlístku tím nejrozvážnějším. Ale Konrád byl bouřlivák a rváč, příliš horkokrevný, než aby byl rozumný. Pokud vůbec někdo z nich disponoval touto velmi přeceňovanou vlastností, jak Liudolfovi často připadalo, byl to Wilhelm se svým málomluvným vystupováním a vzdělaností ze zbožných knih, která mu ovšem nebránila v tom, aby holdoval několika nanejvýš světským neřestem. Samozřejmě v naprosté diskrétnosti. Liudolf se podíval na bratra po levici, na švagra po pravé ruce, zhlu boka se nadechl a děkoval nebi za oba přátele. V těžkých hodinách člověk potřebuje přátele a Liudolf tušil, že ho těžké hodiny právě čekají.
Ingelheim patřil mezi nejkomfortnější falce – královské hrady roztroušené po celé říši, které sloužily jako příbytky věčně se stěhujícího dvora. Stála deset mil na západ od Mohuče poblíž břehu Rýna a byla založená velkoryse, protože ji vybudoval Karel Veliký. Tři mladí muži projeli dřevěnou bránou v jižní stěně palisády, a když se ocitli na travnatém nádvoří, hned k nim přibíhali pacholci, aby jim odebrali koně. Liudolf, Wilhelm a Konrád se vydali k západnímu okraji komplexu, kde se Aula Regia – nádherná kamenná síň – zvedala nad nižšími dřevěnými hospodářskými budovami a příbytky jako královna na trůně nad svými klečícími poddanými. Dva muži, kteří střežili vstup, sklonili hlavy, když poznali příchozí. „Král všechny vyhodil a nechce být rušen, princi, ale vás máme pustit dovnitř,“ informoval je jeden ze strážných. „Děkuju, Wido.“ S větší rozhodností, než jakou opravdu pociťoval, vešel Liudolf mohutnou, dvoukřídlou bronzovou bránou s Wilhelmem a Konrádem v patách. 27
CIZI KRALOVNA.indd 27
6.4.20 15:03
Ohromný hlavní sál haly byl opuštěný, dlouhé lavice a stoly zely prázdnotou. Jen tu a tam svědčilo pár drobků chleba nebo okousaná hruška na stole o tom, že se tu dnes ráno sešla k snídani velká dvorní společnost. Síň s pěknými polokruhovitými okny působila téměř trochu sakrálně a tam, kde v kostele bývá oltář, stála tady na vyvýšené empoře hlavní tabule, momentálně osvětlená slunečním světlem, které sem dopadalo oknem ve východní stěně. Ve středu tabule seděla osamělá, nepopira telně královská postava – vysoká, se širokými rameny a světlými vlasy, zářícími ve slunečním svitu jako tkané zlato. Jen hlavu měla netypicky skloněnou, a když se Liudolf přiblížil, poznal důvod. Před králem ležela na stole kniha. „Otče,“ pozdravil mladý muž s úsměvem, ale zdrženlivěji, než bylo běžné. Liudolf miloval a obdivoval otce – jinak to vlastně nebylo možné –, ale zároveň také v jeho přítomnosti vždy cítil mírnou nevolnost. Jako by měl už předem špatné svědomí, protože vedle dokonalého krále tu vždycky stál jako beznadějný hříšník. Král Ota zvedl hlavu a usmál se. „Aha, tady jste. Wilhelme, buď tak hodný, pojď sem a pomoz starému pánovi.“ Wilhelm obešel tabuli, cestou si rozepjal tmavý plášť, a než přistoupil ke králi, přehodil si ho přes levou paži. „S čím?“ Ota ukázal na pravý sloupec pravé stránky tlusté knihy. „Tohle slovo. Já vím, že je znám, ale uniká mi jako ryba, kterou se člověk pokouší chytit holýma rukama.“ Wilhelmův pohled sledoval dlouhý mozolnatý prst na slonovinově zbarvené pergamenové stránce. „Ministratores,“ četl lehce. „Pořádně dlouhé slovo,“ zamumlal král na svou obranu. Wilhelm přikývl, ale odpověděl: „Buďte rád, že tam není napsáno Peradulescentulus.“ Král se opřel v křesle a vzdychl. „Závidím ti tohle umění.“ „Není co závidět, můj králi,“ opáčil Wilhelm s mírným úsměvem. „Bylo vykoupené poměrně značným počtem ran rákoskou. A dobrou polovinu dětství jsem zuřil, protože jsem musel studovat knihy, zatímco Liudolf se učil šermovat.“ „Dobře si na to pamatuju,“ přikývl král. „Než se konečně tvé další výchovy ujal můj chytrý bratr Brun a rozhodl, že i budoucí biskup musí 28
CIZI KRALOVNA.indd 28
6.4.20 15:03
umět ovládat meč. Dneska se mi zdá, že by bylo moudřejší nechat oba syny vyškolit v obou uměních, protože i princ by měl umět číst.“ „Naštěstí už je na to pozdě,“ poznamenal Liudolf spokojeně, zvedl zlatý džbán s vínem, který stál na konci stolu, a naplnil několik pohárů. „To neříkej,“ zavrtěl král hlavou. „Člověk nikdy není tak starý, aby se nemohl naučit číst. Podívej se na mě.“ Král slíbil Liudolfově matce na smrtelné posteli, že se naučí číst a bude studovat slovo boží a učené spisy, jak si to přála. Liudolfovi vždycky připadalo, že to bylo zvláštní a nesmyslné poslední přání. A byl trochu uražený, že královna manžela nepověřila, aby shovívavě a dobrotivě pečoval o své děti, jak by to určitě udělaly jiné matky. Když zemřela, bylo už sice Liudolfovi šestnáct let, ale její posmrtnou mateřskou přímluvu mohl ještě potřebovat. Přesněji řečeno, potřeboval ji stejně naléhavě i dnes – o pět let později. Postavil jeden z pohárů vedle drahocenného rukopisu. „Ale vy jste král, otče. Běžní smrtelníci jako my můžeme jen ztroskotat, kdybychom se vás pokusili napodobit.“ Ota ignoroval pohár a otočil na další stranu. S pohledem upřeným na hnědá písmena mírně oponoval: „Ale přesto by pro mého dědice bylo vhodné, aby se o to přinejmenším tu a tam pokusil, nemyslíš?“ Zarachocení od vstupních dveří ušetřilo Liudolfovi odpověď. „Aha, dámy přicházejí…,“ zvedl radostně hlavu, ale když se otočil, úsměv na rtech mu zmrzl. Do síně nevstoupila jeho sestra ani manželka, nýbrž strýc. Král Ota zavřel knihu a odsunul ji stranou. „Henningu. Dobrá. Jsme tady všichni vévodové říše. Posaďte se. Musíme se poradit. Wilhelme neodcházej, dělej nám společnost,“ vyzval Liudolfova nevlastního bratra, který se vydal ke dveřím. Wilhelm se beze slova posadil proti králi na nepohodlnou dřevěnou lavici. Byl jen levoboček, proto nemohl nosit šlechtický titul, ale všem bylo jasné, že si ho král vyhlédl pro vysoký církevní úřad. Díky tomu bude Wilhelm jednoho dne stejně mocný jako vévoda – ne-li mocnější. Král stále častěji zval svého nemanželského prvorozeného syna na zasedání rady, aby se seznámil s říšskou politikou. Liudolf sklouzl na místo po králově pravici, než se tam mohl usadit strýc. Konrád se posadil k Wilhelmovi na lavici, zatímco Henning zabral pohodlné křeslo po druhém králově boku. 29
CIZI KRALOVNA.indd 29
6.4.20 15:03
„Takže?“ začal Ota a rozhlédl se kolem. „Jaké jsou zprávy z Lom bardie?“ zeptal se. „Nic dobrého,“ odpověděl Henning pochmurně. „Berengar z Ivrey získal během léta hodně podpory.“ „Ale vždyť nechal zavraždit mladého krále,“ namítl Konrád rozčileně. „Jak za ním mohou italská hrabata stát?“ „Jdou za tím, kdo prokáže sílu a vůli k moci, tak je to všude na světě,“ poučil ho Henning nevrle. „A naší věci zrovna neprospělo, že Liudolf táhl přes Alpy a pokusil se lombardskou korunu ukořistit pro sebe…“ „Kolikrát to ještě budu muset poslouchat?“ zavrčel Liudolf. „Chtěl jsem pomoct chudince Adelheid, nic víc. Je to přece sestřenice mé ženy, jestli sis nevšiml, strýčku. Ale tys musel využít všeobecného zmatku, aby ses sám vydal přes Alpy a zabral Furlánsko. Nejsem si jistý, jak tohle prospělo naší věci.“ „Furlánsko patří tradičně k Bavorsku, kde jsem náhodou vévodou,“ odpověděl Henning. Znuděně, samolibě a jako obvykle naprosto nesnesitelně. „A tys udělal správně, že sis je vzal,“ konejšivě řekl král bratrovi. Liudolf nahlas vydechl. To bylo přece jasné, měl na jazyku, ale s jistým úsilím poznámku spolkl. Pokradmu pozoroval bratra svého otce, který nezraněnou levicí vybíral rozinky a ořechy z hliněné mísy na stole a svým nechutným způsobem si je cpal do pusy všechny najednou. Zmrzačená pravice ležela na stole a jako obvykle vězela v rukavici z nejjemnější srnčí kůže, jejíž elegantně vyšívaná manžeta pokrývala skoro celé předloktí. Tahle rukavice dodávala Henningovi jistý nádech neohroženosti. Navíc bavorský vévoda stále ještě vypadal neuvěřitelně dobře. Bylo mu přes třicet, vlasy a vousy měl husté a světlé, oči jako křídla modráska, stejně jako král, jen pichlavější. Henning se dlouho bouřil proti králi a usiloval o jeho korunu. Před deseti lety proti němu dokonce zosnoval vražedné spiknutí. Ale k Liudolfově velké lítosti za to nezaplatil hlavou, nýbrž skončil právě tady v Ingelheimu v pevnostním žaláři. A pak se něco změnilo. Liudolf nikdy úplně nepochopil, co přesně nebo proč. V každém případě Henning králi v posledním desetiletí věrně sloužil, plnil všechna jeho přání, a dokonce si získal jeho důvěru. Ve skutečnosti ale pořád ještě snil o královské hodnosti a také kvůli tomu měl pro korunního prince Liudolfa jen pohrdání. Byl mazaný a naprosto bez skrupulí. Doporučovalo se nikdy se k němu neobracet zády. 30
CIZI KRALOVNA.indd 30
6.4.20 15:03
„Furlánsko je významná bašta proti Maďarům a měli bychom to být my, kdo ji kontroluje,“ vysvětlil král synovi s typickou trpělivostí, pak se otočil k bratrovi a dodal: „A byl bych vděčný, kdybychom si mohli odpustit bezdůvodné vzájemné osočování.“ „Přesto je snad dovoleno zeptat se, co Liudolfa přimělo vést bez vašeho svolení oddíly do Lombardie.“ Konrád mlaskl. „Bylo to sotva víc mužů než osobní stráž a…“ „Myslím, že jsem se vyjádřil jasně,“ přerušil ho král ostře. Najednou působil vznešeně a nedotknutelně jako mramorová socha. Liudolf vždy nanovo žasl na tím, jak otec dokáže ztělesnit svou Bohem propůjčenou královskou moc, když to může posloužit jeho záměrům. Bylo to okamžité a nepřehlédnutelné jako vzplanutí pochodně. A na všechny to pokaždé udělalo dojem. Strýc Henning okamžitě zvedl ruku v rukavici na znamení ústupu. Ota se zadíval na Liudolfa, chvíli na něm mlčky spočinul pohledem a pomalu řekl: „Bylo zbytečné a nepatřičné bez mého svolení táhnout do Itálie, a naší věci to uškodilo.“ Liudolf zaťal zuby, ale rychle se vzpamatoval a se sklopenou hlavou řekl: „Je mi to líto, můj králi. Odpusťte mi.“ „Ze srdce rád. Ale už to nikdy nedělej, můj synu.“ Ta nevyslovená hrozba Liudolfa urazila. Omluvil se, což pro něj nikdy nebylo snadné, a připadalo mu nespravedlivé, že ho otec navzdory tomu ještě ponížil. A nejnesnesitelnější byla Henningova tvář. Našpulená ústa a pobavené jiskření v očích prozrazovaly, jak ho těší Liudolfovo pokárání. „Při vší úctě, můj králi,“ přihlásil se ke slovu Konrád. „Ale Liudolf je švábský vévoda a zastupoval jen švábské zájmy. Je pro mě obtížné pochopit, v čem spočívá jeho chyba.“ „Vysvětlím ti to,“ opáčil Ota trochu zamračeně. „Zajištění Lombardie je říšská záležitost, to ví každý za Alpami i tady. A když spolu moji vévodové v mých záležitostech soupeří jako nabuzení lovečtí psi, místo aby se řídili mými pokyny, škodí to respektu nás všech.“ Hovořil klidně, ale v hlase měl nepřeslechnutelné ostří. „A teď bych rád věděl, jak to s touhle říšskou záležitostí vypadá.“ K Liudolfovu údivu se chopil slova jeho bratr. „Poslal jsem do Gardy muže, který by měl Adelheid vysvobodit z Berengarových drápů.“ „Dobře. Teprve až k tomu dojde, můžeme jednat. Do té doby kaž31
CIZI KRALOVNA.indd 31
6.4.20 15:03
dým krokem riskujeme, že i ona přijde o život za záhadných okolností jako její manžel.“ „Tys poslal jednoho muže?“ zeptal se Henning nevěřícně. „To musí být hotový Roland, když má tu nešťastnou Adelheid vysvobodit z gardské pevnosti úplně sám…“ Wilhelm mírně pokrčil rameny. Na rozdíl od Liudolfa dokázal Henningovy urážky snášet bez hnutí brvou. „Nabídl jsem mu, aby s sebou vzal tolik mužů, kolik potřebuje, ale on řekl, že při tak choulostivém úkolu by víc než jeden bylo příliš.“ „Kdo je to?“ zeptal se král zvědavě. „Jeden jízdní bojovník z Durynska. Jeho jméno je Gaidemar, a je…“ „Vzpomínám si na Gaidemara,“ ozval se Ota a bylo znát, že na něj vzpomíná velmi vlídně. „Byl to ještě zelenáč, když jsme táhli proti mému švagrovi do západních Frank, ale dokázal Hugovým mužům nahnat pořádný strach, hlavně vrhacím kopím.“ „To je ten muž,“ potvrdil Wilhelm a zadíval se na krále zvláštně, jako by mu chtěl pohledem vypálit díru v hlavě a uvidět, co si Ota myslí. Liudolf vůbec nebyl moudrý z němých poselství, která si vyměňovali otec a bratr. Ale Wilhelm už se zadíval na mísu na stole, pečlivě si vybral rozinku a otáčel jí mezi palcem a prostředníkem pravé ruky, místo aby ji snědl. „Občas jsem sledoval jeho cestu od vašeho západofranského tažení, otče, a myslím si, že pokud někdo dokáže tenhle úkol splnit, pak je to on.“ Henning nedal pokoj. „A co když se pleteš? Co bude s krásnou Adelheid, jestli tvého úžasného ozbrojence chytí a pověsí?“ „Tak ztratíme pouze jednoho dobrého muže,“ odpověděl Ota. „Ano, ale než ho Berengar pověsí, dostane z něj, kdo ho poslal, a pak tady budete stát jako…“ V poslední chvíli se zarazil a nechal větu ne dokončenou. Král si na chvíli podepřel bradu pěstí a přemýšlel. Ostatní věděli, že mají mlčet, a vyčkávali. Nakonec se Ota pohnul a řekl: „Potáhnu do Říma.“ Po jeho oznámení nastalo zaražené ticho. Liudolf si vyměnil pohled s Konrádem a naznačil rty nehlasné: „Řím?“ Jeho švagr bezradně zvedl obočí i ramena. „To určitě nadmíru nadchne svatého otce, můj králi,“ prorokoval Wilhelm posměšně. 32
CIZI KRALOVNA.indd 32
6.4.20 15:03
„Ano, to jistě,“ souhlasil Henning s úsměvem, který byl zlomyslný a poťouchlý. „Ale co přesně chcete v Římě, můj králi?“ „To uvidím, až tam budu,“ odpověděl Ota záhadně. „Ale když už jednou budu za Alpami – s doprovodem… hm, řekněme dvou tisíc mužů – navštívím mladou královnu Adelheid a přesvědčím se na vlastní oči, jak se jí daří.“ „Proč?“ zeptal se Liudolf nechápavě. „A když máte takovou starost o její blaho, proč mi vyčítáte, že jsem jí chtěl přijít na pomoc?“ Král ho chvíli zkoumavě pozoroval, než řekl: „Rád bych se na ni podíval, milý synu. Co samozřejmě chci, je Adelheidina koruna. Možná najdu trochu… elegantnější způsob, jak ji získat, než Berengar.“ Wilhelm a Konrád si vyměnili udivený ohled. Henning svraštil čelo a nejistě hleděl na krále, jako by mu šly hlavou všemožné výklady toho zvláštního sdělení a každé mu připadalo absurdní. Liudolf se tentokrát výjimečně shodl se svým strýcem, protože na tom byl stejně. A obcházelo ho dost děsivé podezření.
Lombardie, srpen 951 „Musíme zrychlit,“ naléhal Gaidemar. „To říkáte pořád,“ stěžoval si bratr Guido. „A budu to říkat tak dlouho, dokud to pomůže,“ ujistil ho mladý ozbrojenec. Podíval se nahoru k Adelheid, která seděla s dcerkou v sedle. „Musíme před setměním zvládnout ještě několik mil, jinak se našich pronásledovatelů nikdy nezbavíme.“ „Ale už dva dny jsme přece neviděli žádnou známku pronásledování,“ namítl mnich. „Vy možná ne,“ opáčil Gaidemar zlověstně. „Já nemám nic proti tomu, abychom se dnes dostali ještě o kus dál,“ vmísila se do jejich hovoru Adelheid. „A jsem ochotná jít i pěšky. Proč nechcete strávit chvíli v sedle, bratře? Můžete Emmě vyprávět nějaký příběh.“ Věděla, že bratra Guida trápí bolavá kolena. 33
CIZI KRALOVNA.indd 33
6.4.20 15:03
Ale on její nabídku rozhořčeně odmítl: „To nepřipadá v úvahu.“ „Proč ne? Já jsem odpočinutá, ráda půjdu.“ „Protože se to nesluší,“ vysvětloval mnich mrzutě. Gaidemar ho počastoval napůl shovívavým, napůl posměšným pohledem. Jako by chtěl říct: Přiznej, že se bojíš koní. Ale nevyslovil to. Vedl svého temperamentního koně pravou rukou a levou mu nepřítomně hladil nozdry, zatímco se ohlížel. Tmavé vlnité vlasy, které mu spadaly až na široká ramena, se matně leskly ve slunečním svitu, ale vražedné vedro jako by mladému bojovníkovi vůbec nevadilo. Adelheid se v sedle také otočila. Prašná stezka, která se vinula mezi vinicí a mandloňovým hájem pod pahorkem, byla opuštěná a tichá. Obloha se modrala jako lapis lazuli, cvrčkové zpívali ve vysoké trávě a vzduch voněl horkým prachem. Ani větřík se nezvedl. Byli třetí den na útěku. Směřovali k jihu a hory za nimi postupně mizely v mlze. Krajina byla jen řídce osídlená a Gaidemar se vyhýbal živé obchodní silnici z Verony do Bologně. Od včerejšího poledne nepotkali živou duši. Přesto byl Gaidemar bdělý a pozorný. „Existuje nějaké město mezi těmihle pahorky a biskupským sídlem Reggio Emilia?“ zeptal se. „Mantova,“ odpověděla Adelheid. „Nemůže už být daleko.“ To se mu zjevně nelíbilo. „Jste si jistá?“ Zamračila se. „Žiju v téhle zemi od šesti let a jsem její královna. Věřte mi, jsem si jistá.“ Přikývl, zamyšleně a bez omluvy. Adelheid nebyla z Gaidemara moudrá. Přitom byla dobrá znalkyně lidí. Burgundské princezně a italské královně nezbývalo nic jiného, protože lidé jí jen zřídka říkali to, co si doopravdy myslí. Musela je tedy studovat a prohlédnout, aby poznala jejich pravé úmysly. To se Adelheid naučila sama – jako spoustu jiných věcí –, ale u Gaidemara tahle její schopnost selhávala. Byl zdvořilý a korektní a dovedl je bezpečně až sem. Ale reagoval jen nejasně, někdy dokonce odmítavě, jakmile se na něj obrátila s osobnější otázkou. Když se skrývali na poli u Gardského jezera a slyšeli přicházet pronásledovatele, odplížil se, odlákal je od jejich úkrytu a dlouho se nevracel, takže Anna a bratr Guido už začali mít podezření. Nakonec se objevil v proláklině na poli se svou nenápadnou dýkou a mnišským rouchem od krve. Ale něco v jeho tváři je všechny varovalo, aby se neptali, co se stalo. 34
CIZI KRALOVNA.indd 34
6.4.20 15:03
Za svítání vyrazili a dostali se bez obtíží na silnici, kde měl Gaidemar v hostinci na křižovatce ustájeného koně a výzbroj. Vykoupil je, u tlusté hostinské obstaral proviant a naléhal na brzký odjezd. Nohavice a tunika z dobré tmavé vlny, kožená kazajka, pevné boty a plášť, který nepochybně leccos zažil, především ale meč a kopí se k jeho osobě hodily mnohem líp než mnišské roucho, a přestože s sebou neměl zbroj, svou příslušnost k jízdním bojovníkům krále Oty nosil hrdě a se zdánlivou lehkostí. Amelung, vraník s pěknou bílou vločkou na čele, byl jeho pýchou. Přesto Gaidemar trval na tom, aby na Amelungovi jely Adelheid a Emma. „Nemá vlastně jízdní bojovník dva koně?“ zeptala se královna. „Ano, cestovního koně a bojového koně,“ přikývl. „Někteří jezdci mají ještě sluhu na koni, takže celkem tři koně.“ Ale on ne, slyšela z odpovědi, a tušila, že na to jeho jmění nestačilo. Už několikrát se sama sebe ptala, proč jí král Ota poslal právě toho zvláštního zachránce místo nějakého hraběte nebo biskupa, ale usoudila, že k tomu jistě měl dobré důvody. A zatím si nemohla na nic stěžovat. Gaidemar poklepal Amelungovi na zpocený krk. „Tohle je můj cestovní kůň. A výtečně mě převezl přes hory.“ „A vy ho milujete víc, než leckterý otec svého prvorozeného, jak se mi zdá,“ usmála se Adelheid. Gaidemar ji překvapil poněkud ironickou grimasou. „To budete mít nejspíš pravdu…“ Adelheid se zasmála. Připadalo jí, že se směje poprvé po čtyřech měsících. Z její duše pomalu odcházela hrůza, jako když slabé podzimní slunce rozpouští hustou mlhu. Někdy po ránu, když ji hned po probuzení napadlo, že Lothar je mrtvý, ji ještě občas zavalila temnota. Tolik jí chyběl, že to pociťovala jako fyzickou bolest, někde za klíční kostí, jako by tam vězel otrávený šíp, jehož jed jí vysával sílu ze všech končetin. Adelheid bylo šest a Lotharovi devět, když se její matka vdala za jeho otce a děti spolu byly zasnoubené. Vyrůstaly spolu, dělily se o každé tajemství, každou dětskou nemoc a každé trápení. Lothar byl vždycky ten mírný, Adelheid byla vůdkyní a nezřídka původkyní nejrůznějších nebezpečných kousků. Ale bylo úplně jedno, že si vyměnili role, protože ve svých představách a v malém světě dvora v Pavii tvořili Lothar 35
CIZI KRALOVNA.indd 35
6.4.20 15:03