ALASTAIR REYNOLDS POSEIDONŮV ODKAZ
Došel jsem k hranicím spánku, v hlubinách, na poušti bez vánku, v lese, kde ztratí se každý, i když jde za nosem navždy. Edward Thomas
KAPITOLA PRVNÍ Jednou časně večer se Mposi Akinya vydal navštívit svou sestru. Vzal si auto z parlamentní budovy v srdci Kuo-čchangu a jel přes vládní čtvrť a obytné okrsky, až se nakonec dostal do zabezpečeného areálu kolem jejího domu. Došel k bráně a identifikoval se, přestože ochranka by ho ochotně pustila dál, aniž si jeho doklady pořádně zkontrolovala. Došel ke vstupu, zaklepal na dveře a počkal, až Ndege otevře. Chvíli mu bránila vejít a zůstala stát ve dveřích s rukama založenýma na prsou, hlavou nakloněnou na stranu a výrazem, který nevěstil vřelost ani uvítání. Stále byla větší než on, i když byli oba staří. Mposi se celý život vyrovnával s tím, že na něj lidé pohlížejí shora. „Přinesl jsem zeleňák.“ Podal jí bochník zabalený v papíru. „Ještě čerstvý.“ Vzala si balíček, rozbalila jej a pochybovačně přičichla k obsahu. „Čekala jsem tě až ke konci týdne.“ „Vím, že je to trochu nečekané, ale slibuju, že tě nezdržím dlouho.“ „Fajn. Potřebuju číst.“ „A najde se doba, kdy číst nepotřebuješ, sestro?“ Ndege po chvíli ustoupila, pustila ho do domu a odvedla ho do kuchyně. Nejspíš seděla u stolu, když přišel, protože na něm měla rozložené své černé poznámkové bloky, rozevřené na stránkách hustě počmáraných sloupci zvláštních symbolů a načrtnutými vztahy mezi nimi. S výjimkou poznámkových bloků a malé krabičky léků proti toxicitě kyslíku byl stůl prázdný. Mposi se posadil na židli proti té, kterou používala Ndege.
10
Alastair Reynolds
„Měl jsem ti dát vědět, že za tebou jedu. Ale už jsem si to prostě nedokázal nechat pro sebe.“ „Povýšení? Další rozhojnění tvého vlivu?“ „Tentokrát nejde o mě.“ Chvíli se na něj dívala, ale ani teď se neposadila. „Asi čekáš, že uvařím čaj, že?“ „Ne, dnes ne, díky. A ten zeleňák si nech pro sebe.“ Poklepal si na bohatě vypolstrované břicho. „Jedl jsem v kanceláři.“ Než nechala svou vysokou, hubenou postavu klesnout na židli, Ndege posbírala z desky stolu poznámkové bloky a opatrně je položila na knihovnu. Potom se k němu otočila a netrpělivým gestem ho vybídla, aby pokračoval. „Tak ven s tím, ať už je to cokoli. Špatné zprávy?“ „Abych byl upřímný, nevím jistě.“ „Souvisí to nějak s Gomou?“ „Pouze nepřímo.“ Mposi položil ruce na stůl. Najednou nevěděl, odkud začít. „To, co se ti chystám prozradit, je přísně tajná záležitost. Na Zkoušce pravdy o tom ví jenom několik lidí a já bych byl moc rád, kdyby to tak zůstalo.“ „Můžu ti slíbit, že se o tom před stovkami svých návštěvníků nezmíním.“ „Občas přece nějakého hosta máš. Stálo nás hodně úsilí, abychom ti ten luxus umožnili.“ „Ano, a ty mi to nikdy neopomeneš připomenout.“ Tón, kterým to řekla, byl ostrý, a možná si to dokonce uvědomila. Polkla a stáhla rty v bezprostředním výrazu lítosti. Mposi se v následném tichu přistihl, že bloudí očima po kuchyni a prohlíží si prázdné, holé povrchy. Hlavou mu blesklo, že sestra začala svůj život měnit v exponát – statický živý obraz, přehledně zredukovaný na to nejzákladnější. Jeho vláda z ní udělala vězně, ale Ndege se na tom spolupodílela a sama se ochotně zbavila zbývajících vymožeností a úlev. Někde v domě tikaly hodiny. „Promiň,“ řekla nakonec. „Vím, že ses mi hodně snažil pomoct. Ale být tady sama a vědět, co si o mně svět myslí–“ „Zachytili jsme signál.“ To prohlášení bylo tak zvláštní, že se Ndege zamračila. „Cože?“
Poseidonův odkaz
11
„Rádiové vysílání – velice slabé, ale zjevně umělého původu – z hvězdné soustavy vzdálené desítky světelných let, které by nikdo z žádné osídlené soustavy zatím neměl dosáhnout nebo ji zkoumat. Zajímavé je, že síla signálu od středu soustavy zřetelně slábla – to znamená, že byl namířen na nás, nikoli vysílán všemi směry. A nejen to: zdá se, že se týká tebe.“ Poprvé od příchodu se mu podařilo získat alespoň špetku sestřina zájmu, i když byl rezervovaný a dočasný. „Mě?“ „Je to dost jednoznačné. Zmiňuje tvoje křestní jméno.“ „Lidí, kteří se jmenují Ndege, je spousta.“ „V poslední době ne. Požádal nás, abychom tě poslali. Pošlete Ndege, svahilsky. To je celá zpráva. Vysílání začalo, opakovalo se hodiny, a pak skončilo. Samozřejmě tu část vesmíru pozorně sledujeme, ale nic dalšího jsme od té doby neslyšeli.“ „Kde?“ „V soustavě nazývané Gliese 163, přibližně dvacet sedm světelných let od nás. Někdo nebo něco si tam dalo tu práci, že na nás zaměřilo rádiový vysílač a posílá nám tuto zprávu.“ Ndege informaci vstřebala s klidným soustředěním, které pro ni bylo typické. Mposi se za dobu společného života naučil poznávat jejich rozdíly i podobnosti. On byl řečník, akční typ, člověk, který potřeboval být neustále v pohybu, neustále něco řešit. Ndege byla přemýšlivá, hloubavá, měla ve zvyku pochybovat a prověřovat. Otevřela lékárničku, vytáhla z ní podkožní injektor a dotkla se jím pokožky na předloktí. „Kyslík mi poslední dobou dělá problémy.“ „Já to mám stejné,“ odvětil. „V prvních letech kolonizace to bylo kruté, pak jsem si dlouho myslel, že jsem se adaptoval – že jsem schopný žít bez lékařské pomoci. Ale krev si pamatuje.“ Vrátila injektor do lékárničky, zaklapla víko a odsunula krabici stranou. „Tak kdo ten signál poslal?“ „Nevíme.“ Hodiny dál tikaly. Prohlížel si ji, poměřoval její viditelný věk se svým a přemýšlel, do jaké míry je její křehkost přímým důsledkem plynutí času, fyziologického stresu z adaptace na novou
12
Alastair Reynolds
planetu, a do jaké míry je na vině její uvěznění a veřejné zostuzení. Ve tváři byla hubenější než on a stále na ní byla patrná asymetrie z lehké mrtvice, která ji postihla před třemi desítkami let. Vlasy měla krátké, řídké a bílé – pokud věděl, stříhala si je sama. Její pleť byla mapou starých lézí a odbarvení. Připadala mu strašně stará, ale občas se mu stávalo, že když zahlédl svůj odraz, překvapeně a dotčeně vytřeštil oči, protože vlastní obličej skoro nepoznával. Ale pak se třeba změnilo světlo, změnil se jí výraz, a byla to znovu jeho sestra Ndege, tak jako za krásných mladých let na palubě dutolodi. „Myslíš, že by to mohla být máma?“ Mposi nepatrně přikývl. „Je to jedna z možností, nic víc. Nevíme, co se stalo s Trojicí – Chiku, Eunice, Dakota.“ „A ty myslíš, že ten někdo chce, abych tam přiletěla?“ „Vypadá to tak.“ „Pak mu měl někdo říct, že jsem rozkládající se babizna s trvalým domácím vězením.“ Mposi odmítl nechat se vyprovokovat a vlídně se usmál. „Vždycky jsem tvrdil, že každý problém je zároveň příležitost. Víš o těch dvou mezihvězných lodích, které stavíme?“ „Občas mi dovolí podívat se na oblohu.“ „Oficiálně je jejich účelem – až budou dokončeny – rozšířit náš vliv a obchodní kontakty do jiných soustav. Neoficiálně není pevně dané nic. Sonduje se možnost expedice, pro niž by se jedna z dvojice lodí použila. S ohledem na specifičnost signálu by mělo jistou logiku mít tě na palubě.“ „To myslíš vážně?“ „Naprosto.“ „Pak rozumíš politice míň, než jsem si myslela. Jsem vyvrhel, Mposi – nenávidí mě miliony. Narazí mou hlavu na kůl dřív, než mi dovolí opustit Kuo-čchang, natožpak soustavu.“ „Prozatím je to všechno v čistě hypotetické rovině. I kdybychom práce urychlili, expedice nebude připravená dřív než za čtyři nebo pět let. Ale jestli svolíš, že by ses přidala, a já na tom zapracuju, jako že se nabízíš v zájmu... co já vím, nezištného zdokonalení Zkoušky pravdy, mohlo by to vést k okamžitému zlepšení podmínek tvé vazby.“
Poseidonův odkaz
13
„Zpracovávat mínění lidí – to ti jde.“ „Najde se pár věcí, ve kterých dobrý jsem. Ale myslím to tak, že i kdybys teoreticky souhlasila, automaticky to pro tebe nebude znamenat povinnost zúčastnit se expedice jako takové. Do té doby se může stát spousta věcí. Můžeme s lodí narazit na problémy, nebo prohrát spor o její převedení na jiný účel. Můžeme zjistit, že signál je souhra náhod. Možná nesplníš zdravotní kritéria pro hibernační pauzu. Dokonce se může stát, že–“ „Zemřu.“ „Nechtěl jsem to podat tak přímo.“ „Už jsem si svou porci dobrodružství užila, bratře. A ty taky. To moje mě přivedlo tam, kde jsem – zavřená a nenáviděná.“ „Udělala jsi jeden špatný výpočet.“ „Který zabil čtyři sta sedmnáct tisíc lidí. Myslíš, že se to někdy dá odčinit?“ „Ne, ale mám za to, že už jsi splatila víc než svůj díl. Rozmysli si to, Ndege. Není třeba na to nijak spěchat.“ „A můžu to probrat s Gomou?“ „Prozatím bych byl raději, kdybys to nedělala. Jestli se pravděpodobnost expedice zvýší, přijde doba, kdy půjde jisté aspekty zveřejnit. Ale do té doby ať to zůstane mezi námi dvěma. Bratr a sestra, kteří nesou velkou odpovědnost – tak, jako tomu bylo vždycky.“ V jejím pohledu bylo pochopení, ale i trochu lítosti. „Tobě se po starých časech stýská.“ „Snažím se nepřipouštět si to. Je to zvyk starého člověka a mě moc netěší, že jsem starý.“ „Letěl bys, kdyby se naskytla příležitost?“ „Nedovolili by to ze zdravotních důvodů. Jsem zralý nechat se naložit a nacpat do sklenice.“ „A já ne?“ „Zapomínáš na jednu věc, Ndege: požádali jmenovitě o tebe. To dosti mění situaci.“ Naklonila hlavu a přimhouřila oči, což byl její výraz rozpaků. „V čem jsem jiná než ty? Vyrostli jsme spolu. Prožívali jsme totéž.“ Mposi se zavrzáním odsunul židli a vstal, za doprovodu lupnutí v kolenou a tichého bezděčného zasténání námahou.
14
Alastair Reynolds
„Předpokládám, že se to dá zjistit jediným způsobem: na ten signál odpovědět.“ Kývl hlavou k balíčku, který přinesl. „Ten zeleňák si sněz, dokud je čerstvý.“ „Díky, brácho.“ Také vstala a doprovodila ho ke dveřím; objali se, zlehka se políbili na tvář, a pak byla ona zase zpátky uvnitř a on stál sám před domem. Zadíval se za obvodovou zeď jejího pozemku, k zelenajícím se kupolím a elipsoidům nejstarší části Kuo-čchangu, za níž se zvedaly pozdější stavby, pravoúhlé a bledé. Obloha s příchodem večera ztmavla a začínaly se na ní objevovat prstence. Byly tam i ve dne, ale pozorovatelné byly prakticky jenom v noci, kdy vybíhaly od jednoho obzoru, klenuly se přes zenit a klesaly k opačnému obzoru – mihotavé procesí nespočtu maličkých zářivých úlomků, z nichž každý se pohyboval po samostatné dráze, nicméně společně se organizovaly do složitého pásového toku. Podívaná, která by byla krásná, nebo dokonce kouzelná, kdyby člověk neznal její pravý význam. Prstence tam původně nebyly, když lidé na Zkoušku pravdy přiletěli. Byla to jizva – přetrvávající důkaz jediné katastrofální chyby. Vedly k ní nejšlechetnější úmysly, ale to neznamenalo, že je odpustitelnější. V těch horkých, opojných dnech, kdy se zákony tohoto nového světa teprve formulovaly, byli mnozí připraveni poslat Ndege na šibenici. Mposi udělal dobře, že sestru před popravou zachránil. Ale s oblohou nemohl udělat nic. Přistávací dráha byla v areálu, ale od slonů ji oddělovala stěna. Goma přistála a starý bílý letoun zajistila, potom si pobrala svoje věci, slezla na zem a došla k těžké bráně zasazené do čtyřmetrového elektrifikovaného plotu. Odemkla si a prošla do samostatné uzavřené zóny, ve které měli výzkumná pracoviště a vozidla. Stanice se postupem let rozrostla, ale jejím jádrem zůstávala skupina kupolí umístěných blízko sebe a propojených do tvaru jetelového listu. Došla kousek k první kupoli a vystoupala po kovových schodech ke vchodu. Vysoké šněrovací boty rachotily po roštových stupních.
Poseidonův odkaz
15
Uvnitř, kde bylo teplo a regulovaná vlhkost, ležel Tomas na své nejoblíbenější palandě. Z papírového pytlíku jedl zeleňák a listoval draze vytištěnými výzkumnými poznámkami. Pohlédl na ni přes horní okraj stránek a opatrně se usmál. „Domov je lovec. Jak to šlo?“ „Podle očekávání.“ Goma si stáhla sluneční brýle a schovala je do kapsy na boku. „Řekli, že jsem žádost prezentovala velice dobře, předložila kvalitní důkazy, a rozhodnutí můžu očekávat ve stanovené lhůtě.“ Tomas rozvážně pokýval hlavou. „Jinými slovy, odmítnutí jako vždycky.“ „Můžeme dělat jediné – dál se snažit. Co říkají čísla o stádu Alfa?“ Tomas si stiskl kořen nosu a očima zamžoural na sloupec čísel načmáraných inkoustem. „Oproti minulé sezoně o dva kusy míň. Měřitelné zhoršení v mnoha proměnných, všechna o významnosti tří sigma. Pro jistotu sjedu výsledky ještě jednou, ale myslím, že trend křivek známe.“ „Jasně.“ Chystala se mu říct, aby se kontrolou analýzy neobtěžoval – byla přesvědčená, že dospěje ke stejnému výsledku – ale v koutku duše doufala, že by někde v těch číslech mohl být pohřbený náznak dobrých zpráv. „Přišla jsem si promluvit o Ru.“ „Je se slony. Myslím, že u stáda Beta – výzkumná oblast dvě. Vypadáš vyčerpaně – mám tě tam zavézt?“ „Ne, zvládnu to – ale dělám si o ni starosti. Podívej, projeď ta čísla ještě jednou, ano? A taky izoluj Agrippinu podskupinu – jestli se tam dá najít nějaký signál, nechci, aby zanikl v šumu.“ „Udělám to. Jo, a dobrá práce – ať už to dopadlo jakkoli.“ „Díky,“ odpověděla pochybovačně Goma. Před kopulí si vzala druhou elektrickou buginu, vybavení hodila do přívěsného vozíku, připoutala se na místě řidiče a automatickou bránou v sekundárním plotu projela do hlavní části rezervace. Když zrychlila, v sedadle to s ní na hrbolaté, zvlněné cestě začalo házet. Terén rezervace přecházel z roviny do pahorkatiny, přičemž se střídaly oblasti pastvin a hustších stromových porostů. Na Zemi by stejně velká sloní populace vegetaci spásla až po kořeny, ale na Zkoušce pravdy bujelo rostlinstvo s úžasnou vervou
16
Alastair Reynolds
celoročně. Kdyby ji neobhospodařovali sloni, celá zóna by se během několika let vrátila do stavu hustého zalesnění. Cestou Goma sem tam minula nějakou malou budovu nebo sklad techniky. Chvílemi zahlédla slony, někdy částečně zakryté stromy a keři. Ještě lesklí po nedávné přeháňce, vypadali občas jako balvany nebo skalky – obnažené geologické prvky dávného světa. Většinou byli obezřetní, pokud vyloženě neprojevovali strach, a udržovali si odstup. Zahlédla jednoho nebo dva osamocené samce, izolované od větších stád. Vyhnula se jim širokým obloukem. Samci plní testosteronu mohli být nepředvídatelní a nebezpeční. S přibývajícími generacemi a slábnoucím tantorským vlivem se obnovovala stará stádová dynamika. Zanedlouho dorazila do studijní oblasti, kde našla stádo Beta – nalákané na ovoce a zeleňáky a následně přesvědčené, aby se zapojilo do kognitivních her. Výzkumný program vyvinuly Goma a Ru, ale formulace jednotlivých úkolů byla většinou na Ru. S tím, jak průměrná inteligence slonů pozvolna klesala, byly nutně čím dál jednodušší. Komplexní testy – vyžadující vysoký stupeň abstraktního uvažování – byly již passé. Aspoň trochu pravidelně je zvládala jedině Agrippa, jenže Agrippa byla příliš stará a mazaná, než aby se dala považovat za spolehlivý testovací subjekt. Ru stála v bugině, rovná jako pravítko, čepici naraženou do očí. V ohybu pravé paže měla vklíněný zápisník a dotykovým perem v druhé ruce si zaznamenávala postřehy. Goma zpomalila, aby experiment nenarušila. Zastavila buginu, vzala si věci a zbytek cesty došla pěšky. Stádo čítalo plus minus třicet členů vedených matriarchou Bellatrix. Měla pod sebou starší samice, ale jedinými samci byli mláďata a dospívající. Ru připravila na mýtině denní sadu kognitivních hádanek a pobízela slony jednoho po druhém, aby zkusili štěstí. Byla tam zrcadla pro samopoznávací test. Byly tam hrnce přikrývající jídla, se kterými se dalo manipulovat, a zástěny sloužící podobnému účelu. Robustní svislé desky osazené pohyblivými symboly sloužily k řešení jednoduchých logických, asociačních a paměťových úkolů, s jasnými odměnami za správné odpovědi. Byly tam také
Poseidonův odkaz
17
hromádky předmětů a nástrojů, jež se daly zkombinovat pro vyřešení problému, například získání ovoce z nádoby. Ru s obvyklou svědomitostí procházela kombinace těchto testů celý den. Sloni byli zpravidla ochotní, ale jen do jisté míry. Goma věděla, jak je to frustrující, když odměny přestanou být dostatečně zajímavé. „Uvítala bych nějakou dobrou zprávu,“ řekla Goma, když přišla na doslech. „Co kdybys začala ty? Zadupala jsi ty pitomce do země?“ „Metaforicky.“ „Dostaneme krásný nový plot?“ „Je to v řešení, ale myslím, že jsem přednesla pádné argumenty.“ „Nic menšího bych od tebe ani nečekala. Stejně jsou to kreténi, jeden jako druhý.“ „Až tak daleko bych nezacházela.“ „A to já jo.“ Ru seskočila z buginy. „Jenom si s námi hrají. Mohli by nám dát desetinásobek toho, o co jsme požádali, a na rozpočtu by se to ani neprojevilo. My jsme jenom šum dole.“ Vykročily k sobě. „Když je řeč o šumu,“ začala Goma. „Tomas mi řekl, že čísla nevypadají moc dobře.“ „Řekni rovnou, že jsou tristní. Ale proč nás to překvapuje? Před třemi lety jsem mohla do hlíny nakreslit hrací desku a dát si s Bellatrix obstojnou partii go. Teď jenom šoupe po políčkách chobotem – jako by si něco málo pamatovala, ale ne dost, aby to chápala. To není mezigenerační úpadek – to je jediný slon, který ztrácí inteligenci takříkajíc před očima.“ „Určité zhoršení kognitivních schopností v souvislosti s věkem bychom měli čekat. Na lidi to působí, tak proč ne na tlustokožce?“ „Tak ostrý pokles jsme ještě neviděli.“ „Vím – jenom se snažím najít pohled, který by byl trochu míň depresivní. Jsi tady venku celý den?“ „Nechala jsem se strhnout. Víš, jak to chodí.“ Došly k sobě, objaly se a políbily. Několik sekund se držely. Goma narovnala Ru čepici. Pak odstoupila a změřila si druhou ženu pohledem. Všimla si určité ztuhlosti jejího postoje a lehkého
18
Alastair Reynolds
třasu ruky se zápisníkem. Ru byla mohutnější a vyšší než ona, ale navzdory tomu také chatrnější. „Pro dnešek máš hotovo. Sbalme to a odjeďme domů.“ „Potřebuju dokončit tuhle sadu testů.“ „Ne, máš hotovo.“ Goma vložila do svých slov maximální autoritu. Dobře věděla, že manželka by nenesla dobře, kdyby na ni moc tlačila. „Byl to jen dlouhý den. Přes noc si odpočinu a budu v pohodě.“ Sbalily výzkumné pomůcky na korby obou bugin. Goma nastavila svou, aby sledovala Ruinu, a pak si přisedla do prvního vozidla k ní. Když otevřela přihrádku u sedadla spolucestujícího, nepřekvapilo ji, že ji našla prázdnou. „Vzala sis s sebou vůbec léky?“ „Chtěla jsem se pro ně vrátit.“ „Když jde o slony, neopomeneš žádný detail – proč je tak těžké rozšířit stejnou péči i na sebe?“ „Nic mi není,“ prohlásila Ru. Ale po chvíli dodala: „Můžeme to vzít oklikou a zastavit se u stáda Alfa? Chtěla bych se podívat na Agrippu.“ „Agrippa může počkat – potřebuješ léky.“ Ale dohadovat se nemělo smysl, obzvlášť když řídila Ru. Najela s buginou na užší cestu, kam se za ní vydalo i zadní vozítko, a zanedlouho už překonávaly vrcholek nízkého kopce, odkud se otevíral výhled na oblíbené shromaždiště stáda Alfa. Bylo to nedaleko vegetací zarostlé mrtvoly robotické Výrobny, znehybnělé tam, kde byla, když Zkoušku pravdy zasáhla informační vlna. Zastavily se. Goma vyskočila jako první a obešla buginu, aby pomohla Ru vystoupit. „Tamhle je. Dalekohled je vzadu, jestli ho potřebuješ.“ „Ne, zvládnu to.“ Goma si dala ruku nad oči, aby je odstínila před platinovou září mraků. Poznat Agrippu, matriarchu stáda Alfa, jí trvalo jen několik okamžiků, ale radost, která to obvykle provázela, tentokrát vykompenzoval neklid. S Agrippou nebylo něco v pořádku. „Je velice pomalá.“
Poseidonův odkaz
19
„Všimla jsem si toho před pár dny,“ potvrdila Ru. „Byla už nějakou dobu hůř pohyblivá, ale tohle je jiné. Vím, že je stará, ale vždycky měla hluboko v sobě sílu, která ji poháněla.“ „Měly bychom jí odebrat trochu krve.“ „Souhlasím. Vezmi ji dovnitř, jestli to bude nutné. Třeba je to jenom infekce nebo špatná reakce na něco, co snědla.“ „Možná.“ Ale ani jedna nechtěla přiznat očividnou pravdu: že na Agrippě se projevují spíš známky mimořádného věku než nějaká skrytá nemoc, která by se dala vyřešit léky nebo transfuzemi. Byla jednoduše starý slon – nejstarší z členů stáda. Ale také nejchytřejší, podle kognitivních měření. Jediná, která ještě zvládala většinu testů, což dokazovalo, že má vnitřní monolog, vědomí vlastní identity, chápání příčiny a následku, směrování času, rozdílu mezi životem a smrtí. Agrippa nedokázala vytvářet zvuky řeči, ale byla schopná pochopit vyřčená prohlášení a zformulovat odpovědi ze symbolů. Byla poslední Tantor – poslední slon nesoucí pochodeň pravé inteligence. Jenže Agrippa zestárla, a třebaže její přímí potomci byli bystřejší než běžné stádo, nebyli tak chytří jako máma. Její děti měly vnuky, v nichž se její geny naředily ještě víc, a tito sloni byli prakticky k nerozeznání od ostatních. Signál byl tak slabý, že dokázat, že mají nějaká kognitivní vylepšení, chtělo pečlivou statistickou analýzu. „Nesmíme ji ztratit,“ promluvila nakonec Ru. „Ztratíme ji.“ „Tak bude konec. Odtroubíme to.“ „Je třeba udělat další práci. Vždycky bude. Pořád se o všechny ty slony budeme muset postarat.“ „A jim je to úplně jedno. To mě na tom vážně štve. Nám to jedno není. Rve nám srdce, když vidíme, jak ztrácejí, co měli, rok za rokem. Ale pro ně to není nic. Nechybí jim, že nejsou Tantoři – stačí dát jim široké, otevřené prostory, jídlo a trochu bláta, aby se měli v čem vyválet – proč by mělo?“ „Být Tantorem nebyla normální součást vývoje slonů,“ namítla Goma. „Nemůžeme jim mít za zlé, že je jim to jedno. Vadí psům,
20
Alastair Reynolds
že nejsou tak chytří jako šimpanzi bonobo? Vadí mravencům, že nejsou tak chytří jako psi?“ „Mně to vadí.“ Goma jí stiskla rameno, pak ji na několik chvil mlčky objala. I ona vnímala stejné plíživé zoufalství jako Ru – pocit, že jim něco krásného, vzácného a rtuťovitého klouže mezi prsty. Čím víc se to snažily měřit, zachovávat, tím rychleji se to vytrácelo. Ale ona potřebovala, aby Ru byla silná, a Goma naopak potřebovala být silná pro Ru. Byly jako dva stromy, které se o sebe opírají. „Pojďme domů,“ navrhla Goma. „Musím zavolat mámě – řekla jsem jí, že ji zítra navštívím, ale Agrippin krevní rozbor je přednější.“ „Můžu to zařídit já,“ nabídla Ru. „Přece víš, jak moc Ndege potřebuje své rutiny.“ „Můžeš jí to mít za zlé?“ „Já ne. Já jsem ta poslední, která by jí mohla mít něco za zlé.“ O několik dní později, když se Mposi vpodvečer vrátil do parlamentní budovy v Kuo-čchangu, zjistil, že na něj v předpokoji kanceláře čeká návštěva. „Gomo,“ rozzářil se. „Tomu říkám milé překvapení.“ Jeho slova však u ní nevyvolala odpovídající emoci, dokonce ani úsměv. „Můžeme si promluvit? Mezi čtyřma očima.“ „Samozřejmě.“ Odvedl ji k sobě do kanceláře. Udržoval zdání zdvořilé družnosti, i když na Gomině vystupování nebylo nijak znát, že by se jednalo o přátelskou návštěvu. To by bylo neobvyklé, alespoň pokud šlo o poslední dobu. Když Goma nebyla tak zaneprázdněná v profesionální i soukromé sféře, často se za ním zastavovala na procházky parlamentními zahradami, při nichž si svěřovali historky a nevinné drby. Se smutkem si uvědomil, že skoro zapomněl, kolik mu ta obyčejná setkání, z žádné strany nezatížená profesionálními závazky a povinnostmi, přinášela radosti. „Čaj?“ nabídl jí a zatáhl žaluzie, aby do kanceláře nesvítilo klesající slunce, tlusté a rudé jako zralé rajče. „Ne. Nezdržím se. Ona nemůže odjet.“
Poseidonův odkaz
21
Usmál se. Oba pořád stáli. „Ona?“ „Moje máma. Ndege.“ Ruce měla opřené v bok. Goma byla nevysoká, postavou drobná, bylo snadné ji podcenit. „Na tu tvou pitomou expedici – tu, o které si myslíš, že o ní nevím.“ Mposi zalétl pohledem ke dveřím, aby se ujistil, že je při příchodu zavřel. „Bude lepší, když si sedneš.“ „Řekla jsem, že se nezdržím.“ „Stejně.“ Ukázal rukou ke křeslu, které měl vyhrazené pro návštěvy, a pak nechal baculaté tělo klesnout do toho na své straně stolu. „Měla jasné instrukce, že o tom nemá nikomu říkat.“ „Jsem její dcera. Myslel sis, že přede mnou dokáže něco takového tajit dlouho?“ „Měla ses o tom dozvědět, až bude mít celá záležitost pevnější základy.“ „Chceš říct, až se o tom dozvědí všichni ostatní.“ „Nejsem idiot, Gomo, a chápu, jak se cítíš. Ale utajení je utajení. Co dalšího ti prozradila?“ „Je toho víc?“ „Žádné hry, prosím.“ Po chvíli mlčení se Goma odhodlala: „Signál odněkud z hlubin vesmíru.“ Mposi si otřel čelo. Cítil, jak se mu za očima hromadí napětí. „Proboha.“ „Možná souvislost s Trojicí – Chiku, Eunice a Dakota. Chápu, proč by ji to zajímalo. Ztratila matku – dívala se, jak jí ji odvezl nějaký cizí robot. Ale mě zajímá Dakota.“ „Slonice?“ „Tantor. Jestli jste zachytili signál od Eunice, je možné, že je tam někde i Dakota. Musím vysvětlovat, proč mě to zajímá?“ „Ne, myslím, že to uhodnu.“ Mposimu připadaly Gominy vědecké zprávy vždycky příliš technické, než aby byly pro neodborníka jako on snadno stravitelné, ale dokázal si projít shrnutí, proniknout do argumentace. „Byl to jenom signál. Už se nezopakoval, a my jsme na něj číhali šest měsíců.“ „Ale myslíte si, že to byla opravdová zpráva a byla určená nám. Myslíte si, že mohla nějak souviset s Trojicí.“ „Tak jsem to řekl tvé mámě. Důvěrně.“