KAPITOLA 1 Světlo pouličních lamp mihotavě ozařuje zašedlé chodníky potřísněné špinavým sněhem a zčernalým lesknoucím se ledem. Rozbředlé kaluže olizují obrubníky, které uhýbají před svištícími koly aut odstřikujícími břečku. Musím se hodně soustředit, abych udržela rovnováhu. Bylo by mi lépe, kdybych si ruce zachumlala do kapes, ale musím se jimi opírat o zdi, ploty, kmeny stromů a kandelábry. Nechci spadnout. Ale bylo by to tak strašné, uklouznout na ledu? Měla bych mokré džíny a modřinu na zadku. Nebyl by to konec světa. Existují horší věci. Mnohem horší věci. Je neděle. Poslední záchvěv celého týdne. Ta nepříjemná pauza před pondělkem, kdy všechno zase znovu začíná – ta osamělá přetvářka života. Neděle je pro mě černou skvrnou na horizontu, která se každým dnem zvětšuje. Uklidňuje mě, když končí, ale zároveň mě děsí představa té následující. Je to den, kdy chodím na hřbitov a postávám nad jejich hrobem, hledím na kamenný náhrobek v trávě, na oba mluvím a uvažuji, jestli slyší můj vnitřní monolog, nebo má slova plynou do prázdna. Stávám tam na parném slunci, v lijáku, při teplotách pod nulou i v husté mlze. Každý týden. Nevynechala jsem ještě ani jednu neděli. Plískanice mi bičuje tvář. Ledové jehličky mě nutí přimhouřit oči a chvílemi zalapám po dechu. Konečně zabočuju z hlavní cesty do své uličky, kde je to před silným větrem víc chráněné. Cestu lemuje pestrobarevná řada přetékajících popelnic, čekajících na to, až budou v brzkých hodinách vyvezeny. Odvracím hlavu od oken, za kterými stojí blikotající 9
Prava_matka.indd 9
12.5.2020 17:21:32
vánoční stromky, mrkají na mě, aby mi připomněly moje šťastnější Vánoce. Ale to bylo kdysi. Už budu doma. Můj řadový domek v severním Londýně se nachází zhruba uprostřed ulice. Otevřu zrezavělou branku, ignoruju neudržovanou předzahrádku, kam vítr z ulice navál odhozené papírky od bonbónů a pytlíky od bramborových lupínků, které se zachytily o vysoké trsy trávy a přerostlé keře. Zmrzlými prsty zalovím v kabelce a po nekonečně dlouhé době vyhrabu velký svazek klíčů. Zaplaťpánbůh jsem tu, unikla jsem chladu, ale jakmile vstoupím do potemnělé tiché chodby, moje tělo se scvrkne z pocitu prázdnoty z jejich nepřítomnosti. Alespoň je tu teplo. Setřesu ze sebe kabát, odkopnu kozačky, kabelku odhodím na stolek v hale, rozsvítím světlo a snažím se vyhnout se pohledu na svůj bezútěšný odraz v zrcadle. Možná už je vhodná doba na skleničku vína. Mrknu na hodinky. Je teprve čtvrt na šest a pět minut. Ne. Budu hodná a udělám si horkou čokoládu. Udiví mě, že jsou dveře do kuchyně zavřené. Zvláštní, protože je vždycky nechávám otevřené. Možná že je přibouchl závan větru, když jsem odcházela. Pomalým krokem přejdu halu a zastavím se. Škvírou pode dveřmi spatřím světlo. Někdo je v kuchyni. Zadržím dech a cítím, jak se svět na chvilku zpomalil, než se dá zase do pohybu. Že bych měla v domě zloděje? Nastražím uši. Zpoza dveří ke mně dolehne jakýsi zvuk. Tlumený. Jako když si dítě brouká nějakou melodii. Nemám žádné dítě. Už ne. Pomalu vezmu za kliku a strčím do dveří. Celá ztuhnu. Nemůžu skoro dýchat. Před sebou uvidím tmavovlasého chlapce v sepraných džínách a zeleném pleteném svetru. Asi pěti nebo šestiletého chlapečka. Sedí na židli u kuchyňské linky a pobrukuje si 10
Prava_matka.indd 10
12.5.2020 17:21:32
známou melodii. Sklání se soustředěně nad svým výtvorem a kolem papíru formátu A4 má poházené pastelky. Přes opěradlo si pečlivě přehodil modrou pláštěnku. Když vejdu, vzhlédne a vyvalí na mě čokoládově hnědé oči. Zíráme jeden na druhého. „Jsi moje maminka?“ ptá se. Úplně mě tím zaskočí. Kousnu se do spodního rtu. Opřu se o linku, abych se uklidnila. „Ahoj,“ řeknu a srdce se mi divoce rozbuší. „A kdopak jsi ty?“ „Vždyť to víš. Já jsem Harry,“ odvětí. „Líbí se ti můj obrázek?“ Zdvihne papír před sebe, abych si mohla prohlédnout kresbu chlapečka a ženy stojících vedle vlaku. „Ještě to není hotové. Neměl jsem dost času to vybarvit,“ vysvětluje. „Je krásný, Harry. To jsi ty vedle vlaku?“ „Ano,“ přikývne. „To jsem já a ty. Nakreslil jsem to pro tebe, protože jsi moje maminka.“ Mám snad halucinace? Zbláznila jsem se? Tenhle rozkošný kluk mi říká maminko. Ale já ho neznám. Nikdy v životě jsem ho neviděla. Zavřu oči a znovu je otevřu. Stále tam sedí, ale netváří se už tak sebejistě. Jeho úsměv plný naděje zmizí a chlapec se zaškaredí. Oči mu nebezpečně zesklovatěly. Znám ten pohled. Po něm následují slzy. „Ty, Harry,“ vyhrknu s předstíranou veselostí. „Máš rád vlaky?“ Znovu se usměje. „Parní lokomotivy jsou nejlepší. Lepší než dieselové.“ Znechuceně se zakaboní a zamrká. „Přijel jsi sem ke mně domů vlakem?“ „Ne. Přijeli jsme autobusem. Škoda že jsme nejeli vlakem, protože autobusem to strašně trvalo. A bylo mi trochu špatně.“ Položí papír zpátky na linku. „A s kým?“ ptám se. „S andělem.“ Přijde mi, že jsem se přeslechla. „S kým?“ 11
Prava_matka.indd 11
12.5.2020 17:21:32
„Dovedl mě sem anděl. Říkal, že jsi moje maminka.“ „Anděl?“ Přikývne. Rozhlédnu se kolem dokola, protože mě najednou napadne, že by Harry nemusel být jediným vetřelcem u mě doma. „Je tu někde?“ zašeptám. „Je tu s tebou ještě někdo?“ „Ne, už je pryč. Řekl mi, ať si kreslím, že brzy přijdeš.“ Při zjištění, že v domě už nikdo jiný není, se mi trochu uleví. Ale to mi nepomůže zodpovědět otázku, kdo je tenhle kluk. „Jak ses dostal dovnitř?“ nervózně vyzvídám a napadne mě, jestli někde nenajdu rozbité okno. „Předními dveřmi, hlupáčku,“ odvětí s úsměvem a obrátí oči v sloup. Předními dveřmi? Že bych je nezamkla? Jsem si jistá, že to bych nikdy neudělala. Co se to tu proboha děje? Měla bych někomu zavolat. Nějakým úřadům. Na policii. Někdo bude tohle dítě hledat. Budou hrůzou bez sebe. „Dal by sis horkou čokoládu, Harry?“ zeptám se a snažím se udržet klidný hlas, jak jen to jde. „Chtěla jsem si ji udělat pro sebe, tak…“ „Děláš ji z mléka?“ přeruší mě. „Nebo z horké vody? Je mnohem lepší z mléka.“ Potlačím úsměv. „Souhlasím s tebou, Harry. Vždy ji dělám z mléka.“ „Tak dobře, dám si. Horká čokoláda by byla báječná.“ Srdce mi usedá nad jeho zdvořilostí. „Mám pokračovat ve vybarvování, nebo ti mám pomoct? Umím totiž do mléka moc dobře zamíchat čokoládu.“ „To mám štěstí, protože já jsem nemehlo, co se míchání čokolády týče. Je dobře, že jsi tu, abys mi s tím pomohl.“ Zasměje se a seskočí ze stoličky. Co to dělám? Měla bych okamžitě zavolat na policii. Tohle dítě se někomu ztratilo. Ale proboha, snad si můžu užít deset minut s tímhle roztomilým klučíkem, který si myslí, že 12
Prava_matka.indd 12
12.5.2020 17:21:32
jsem jeho matka. Jen chviličku předstírání a pak udělám to, co se patří. Natáhnu ruku, abych se dotkla jeho hlavičky, ale okamžitě ji stáhnu zpátky. Co si vůbec myslím? Ten kluk se musí okamžitě vrátit ke své matce. Musí zažívat okamžiky panické hrůzy. Znovu se na mě usměje, až mě píchne u srdce. „Tak dobře,“ přikývnu, zhluboka se nadechnu a zamžikám očima, abych zahnala slzy. „Na čokoládu se vrhneme za chviličku. Nejdřív si někam z haly brnknu, ano?“ „Tak jo.“ „Chvilku si ještě kresli. Nebude to trvat dlouho.“ Vyleze zpátky na stoličku a poté, co si soustředěným pohledem prohlédne obrázek, popadne zelenou pastelku. Obrátím se k němu zády, poodejdu do haly, kde z tašky vytáhnu mobil. Ale místo abych se obrátila na policii, vytočím jiné číslo. Zazvoní to jen dvakrát. „Tess.“ Hlas na druhém konci zní úsečně a ostražitě. „Ahoj, Scotte. Potřebuju, abys přijel.“ „Cože? Teď?“ „Ano, prosím tě. Je to důležité.“ „Tess, jsem zdrchaný a venku je příšerně. Zrovna jsem se uvelebil s hrnkem čaje. Nepočká to do zítra?“ „Ne.“ Stojím u stolku v hale a otevřenými dveřmi pohlédnu na Harryho, kterému do očí padá kudrnatý pramen ofiny. Že bych si ho jen vysnila? „Co se děje?“ Scott to řekne stejným způsobem jako jindy. Ve skutečnosti to znamená: Co se zase děje? Protože vždycky se něco děje. Jsem jeho pošahaná manželka, která pokaždé zažívá nějaké nové drama nebo prochází nějakou vymyšlenou krizí. Jenže tentokrát uvidí na vlastní oči, že je to skutečné, že to není jen výplod mé fantazie. „Nemůžu ti to říct po telefonu, protože je to hodně divné. Musíš sem přijít a přesvědčit se sám.“ 13
Prava_matka.indd 13
12.5.2020 17:21:32
V telefonu se ozve dlouhý, hluboký povzdech. „Dej mi dvacet minut, ano?“ „Dobře. Díky, Scotte. Přijeď prosím co nejdřív.“ Srdce se mi divoce rozbuší, jak se horečnatě snažím najít smysl v tom, co se to tu odehrává. Ten kluk vedle tvrdí, že ho sem přivedl anděl. Tvrdí, že jsem jeho maminka. Ale on rozhodně není můj syn. Kde se tady proboha vzal? Zhluboka se nadechnu a vrátím se do kuchyně. Je v ní teplo a příjemně útulno. Ne jako jindy, kdy se zdá být pustá. „Můžeme se už pustit do té horké čokolády?“ Harry ke mně vzhlédne s rozzářenýma očima. „No jistě. Donesu hrnky a čokoládu. Otevři tamtu zásuvku a podej mi ten nejmenší kastrolek, který najdeš.“ Nadšeně udělá, oč jsem ho požádala. „Harry, kde jsou tví rodiče? Tvoje maminka a tatínek?“ Upřeně hledí na hrnce v zásuvce. „Harry?“ pobídnu ho. „Nejsou tady,“ odpoví. „Je tenhle dost malý?“ Vytáhne nerezový hrnec na mléko a zamává jím směrem ke mně. „Perfektní.“ Přikývnu a vezmu si ho od něj. „Můžeš mi prozradit, kde bydlíš?“ Žádná odpověď. „Utekl jsi z domova? Ztratil ses?“ „Ne.“ „Ale kde je váš dům nebo byt? Kde bydlíš? Někde tady ve Friern Barnet? V Londýně? Blízko mého domu?“ Zamračí se a sklopí oči ke kachlové podlaze. „Jaké je tvé příjmení?“ zeptám se, jak nejněžněji dokážu. Vzhlédne ke mně a vystrčí bradu. „Neřeknu.“ Zkusím to ještě jednou, sehnu se k němu, abych mu viděla do očí. „Harry, miláčku, jak se jmenuje tvoje maminka?“ „Ty jsi moje nová maminka. Musím tu teď s tebou zůstat.“ Jeho dolní ret se začne třást. 14
Prava_matka.indd 14
12.5.2020 17:21:32
„Tak dobře, srdíčko. Netrap se tím. Teď si připravíme tu čokoládu, ano?“ Prudce přikývne a popotáhne. Stisknu mu ruku a narovnám se. Kéž bych nevolala Scot tovi. Ale potřebovala jsem ho mít vedle sebe, až budu vytáčet číslo na policii. Nedokázala bych s nimi jednat sama. Ne potom, co se kdysi stalo. Mám hrůzu z jejich příjezdu. Z jejich otázek, kradmých pohledů, z náznaků, že jsem možná provedla něco špatného. Ale já jsem nic neudělala. Nebo snad ano? A Harryho… odvedou. Co když s ním rodiče surově zacházeli? Co když bude muset jít do pěstounské péče? Hlavou mi víří tisíce myšlenek, jedna horší než druhá. Přece to není moje věc rozhodnout, co s ním bude? Nic s tím neudělám, protože není můj. Nemám žádné dítě. Už ne.
15
Prava_matka.indd 15
12.5.2020 17:21:32
KAPITOLA 2 Společně se v kuchyni pustíme do práce. Je to tak jednoduché. Tak přirozené. Jako kdybychom to už spolu někdy dělali. Jako kdybych opravdu byla jeho maminka a on můj syn a bylo by pro nás úplně normální, že si po procházce v dešti uvaříme v neděli večer horkou čokoládu. Pak si ji spolu v pohodě vypijeme a budeme se při tom dívat na film, po kterém budeme muset připravit věci na zítřek do školy. Napustím mu vanu a umyju mu vlasy, než ho zachumlám do peřin a přečtu mu pohádku na dobrou noc. Ne! Přestaň s tím. Okamžitě s tím přestaň. Proč se jen mučím takovými nesmyslnými představami? Najednou v krku cítím slzy a nad kastrolkem s bublajícím mlékem se rozbrečím. „Jsi v pořádku, mami?“ Utřu si oči do rukávu mikiny. „Ano, ano, je mi fajn, miláčku. Už se nemůžu dočkat, až to bude hotové a budu si moct pořádně loknout.“ „Já taky.“ Harry si klekne na stoličku a já sleduju, jak dřevěnou vařečkou vmíchává do mléka čokoládový prášek. Potom naleju nápoj do dvou hrnků a oba se posadíme k maličkému kuchyňskému stolku. Zbývá mi už jen pár minut, abych si užila tenhle moment, který je vyobrazením toho, jak mohl můj život vypadat. Vím, že bych se měla víc snažit zjistit, odkud Harry je. Měla bych se ho zeptat na jeho pravé rodiče, kde bydlí a zjistit od něj všechny ty další důležité informace. Ale prve na mé 16
Prava_matka.indd 16
12.5.2020 17:21:32
otázky neopověděl, tak ho už nechci rozrušovat. Nechám to na profesionálech. Harry hlasitě usrkne ze svého hrnku a zakření se. „Je to horké.“ „Dej pozor, ať si nespálíš jazyk. Pofoukej to trošku, ať to vychladne.“ „A ty máš ráda vlaky?“ zeptá se mě. Od horké čokolády se mu udělal knír, což mě rozveselí. „Miluju je. Jednou jsem jela vlakem přes celou Francii, a pak přes Španělsko a Portugalsko.“ „Páni! Jak dlouho to trvalo?“ „Spoustu dnů.“ „A taky nocí? Spala jsi ve vlaku?“ „Občas,“ odpovím a vybavím si úzké kupé, které jsme společně se Scottem sdíleli, když jsme se tehdy dali poprvé dohromady. Ty krásné dny naší zamilovanosti, teď už tak vzdálené. „Mohli bychom jet spolu?“ Harrymu se při myšlence na takové dobrodružství rozzáří oči. „Mohli bychom projet vlakem všechny ty země a spát ve spacáku?“ Chci mu říct ano, jistě by to šlo. Chci mu říct, že hned zítra zarezervujeme lístky a procestujeme spolu svět parním vlakem. Že uvidíme úžasnou exotiku a zamáváme všem podél trati. Popovídáme si se zajímavými lidmi a budeme mít kupé jen pro sebe. Koupím mu strojvůdcovskou čepici a průvodčí mu dovolí zapískat na píšťalku. Bude to ta největší zábava na světě. „Jsem si jistá, že až budeš jednou větší, něco takového určitě podnikneš, Harry.“ „Super,“ odpoví s nosem zabořeným do hrnku, čímž jeho hlas získá nádech ozvěny. U dveří se ozve zvonek, až nadskočím. „Kdo to je?“ chce vědět Harry, zamračí se a položí hrnek na stolek. 17
Prava_matka.indd 17
12.5.2020 17:21:32
„To bude Scott,“ odpovím mu a zvednu se od stolu. „Neboj se, bude se ti líbit. Je moc hodný.“ „Dobře.“ „Pustím ho dovnitř a hned se vrátím. Počkej tu chvilku, ano?“ Harry přikývne, jeho tvář ale náhle zvážní. Vyjdu z kuchyně a zavřu za sebou dveře. Scott odmítá nadále používat své klíče. I když spolu nežijeme, ještě nejsme rozvedení, proto jsem taky chtěla, aby si je ponechal. Řekla jsem mu, že tohle bude pořád i jeho dům. Ale nikdy si jimi neodemkne a vždycky zvoní. Otevřu svému zakaboněnému manželovi, ze kterého kape voda. „Ahoj, pojď dál. Nevěděla jsem, že tolik prší.“ Ustoupím, aby mohl projít do chodby. „Dáš mi kabát?“ „Nezdržím se, Tess. O co tady jde?“ Jeho hluboký hlas zcela vyplní malý prostor. „Pst, mluv potichu,“ zašeptám a ukážu rukou směrem ke kuchyni. „Cože?“ zahlaholí snad ještě hlasitěji než předtím. „Proč? Někdo tam je?“ „Scotte, prosím.“ „No tak dobře,“ řekne přehnaně potichu. „Poslouchej,“ začnu. „Když jsem dnes odpoledne přišla domů ze hřbitova…“ Scottova tvář potemní. Nikdy tam nechodí, protože ho to podle jeho tvrzení deprimuje. Že si je radši bude pamatovat takové, jací byli. „… a vešla do domu, v naší kuchyni seděl malý kluk.“ Trvá to pár vteřin, než mu dojde, co jsem právě řekla. „Malý kluk?“ Zamračí se. „O čem to proboha mluvíš?“ „To se ti právě snažím vysvětlit,“ vyhrknu a srdce se mi divoce rozbuší. „Je tam. Jmenuje se Harry.“ 18
Prava_matka.indd 18
12.5.2020 17:21:32
Scott mě popadne za ramena a zahledí se mi do tváře, jako by se v ní snažil něco vyčíst. „Tess, k čertu! Doufám, že jsi neprovedla nějakou hloupost.“ Setřesu jeho ruce z ramen a o krok ustoupím „Nic jsem neudělala. Přišla jsem domů a on už tu byl. Seděl v kuchyni u linky a kreslil si. A pak se mě zeptal, jestli jsem jeho maminka.“ „Ježíšikriste, Tess. Co jsi to udělala?“ Odstrčí mě a otevře dveře do kuchyně. Při pohledu na Harryho, sedícího u stolu a vylizujícího ukazováčkem zbytky čokolády ze dna hrnku, se zarazí. Protáhnu se kolem Scotta a zaujmu místo vedle svého malého návštěvníka, aby ho nevystrašil pohled na neznámého muže, ze kterého by mohl vycítit hněv. Ale Harry vypadá klidně. Dlouze se na Scotta zadívá a pak pohledem obšťastní mě. „Harry,“ řeknu a snažím se, abych zněla vesele, „tohle je Scott, jak jsem ti o něm povídala.“ Harry se postaví a upatlané prsty si otře o džíny. Obejde stůl a napřáhne ruku. „Rád tě poznávám, Scotte,“ pozdraví ho tak upřímně a sebejistě, až se mi ho chce obejmout. Scottův hněv vůči mně se vytratil. Stojí tam s pusou dokořán a teprve po chvíli Harrymu potřese rukou. „Ahoj,“ řekne rozechvělým hlasem. „Já a Tessa si spolu v hale chvilku popovídáme, ano? Hned se vrátíme.“ „Ty se jmenuješ Tessa?“ podiví se Harry. Přikývnu. „Ale stejně jsi moje maminka?“ Pousměju se na něj, protože mu nechci odpovědět záporně. „Dobrá, Harry,“ vloží se do toho Scott. „Dej nám jen pár minut.“ Popadne mě za loket a vytlačí mě ven z kuchyně. Mhouří oči a pevně svírá rty. Zavře za námi dveře a s rukama rozpřaženýma jako klepeta se ke mně obrátí čelem. 19
Prava_matka.indd 19
12.5.2020 17:21:32
„Proč si myslí, že jsi jeho máma? Odkud přišel, Tess? Kde jsi ho sebrala?“ Zavrtím hlavou. „Už jsem ti to říkala. Přišla jsem domů a on už…“ „Jo, říkala jsi, že tu seděl u linky. Ale to je nemožné. Dítě se nemůže jen tak objevit v kuchyni. Kde jsi ho našla? Pověz mi to, ať to můžeme nějak řešit.“ Měla jsem vědět, že mi Scott neuvěří. Po tom, čím jsme si prošli, ke mně nemá důvěru. Už za mnou nestojí. Zůstala jsem sama. Hlas mu zněžní. „Vím, že je to těžké. Že máš z toho, co se stalo, zlomené srdce, ale nemůžeš provádět podobné věci. Mohla by ses dostat do velkých problémů. Za to tě můžou zavřít.“ „Nikde jsem ho nenašla, ani jsem ho nikde nevzala ani nic jiného, co si představuješ, že jsem provedla,“ odseknu mu a zatnu ruce v pěst. „Opravdu si myslíš, že po tom, co se stalo nám, bych někomu sebrala dítě? Myslíš, že bych nechala nějakou matku trpět? Při všem, co je mi svaté, ti říkám čistou pravdu. Ale jestli mi nevěříš, pak…“ „Tady nejde o to, jestli ti věřím. Možná si jen nepamatuješ, co se opravdu stalo. Možná… Já nevím.“ Scottovi poklesnou ramena, rukou si prohrábne tmavé vlasy a najednou sám vypadá jako malý unavený kluk. „Musíme zavolat policii,“ řeknu. „Ano. Měla jsi jim zatelefonovat dřív než mně. Měla jsi jim zavolat místo toho, abys vytočila moje číslo.“ „Já vím.“ Skloním hlavu a kousnu se do rtu. Je mi stydno. Své trápení jsem upřednostnila před Harrym a jeho rodiči. To ode mne bylo tak hloupé. Co jsem si proboha myslela? „Můžeš jim brnknout?“ požádám Scotta. „Prosím. Myslím, že to sama nedokážu.“ Přikývne a vytáhne z kapsy kabátu mobil. „Co jim mám říct?“ 20
Prava_matka.indd 20
12.5.2020 17:21:32
„Pověz jim pravdu. Že jsem přišla domů a našla ho tu.“ „To zní nedůvěryhodně, Tess.“ „Je to lepší než lhát.“ „Dobře. Pokud jsi si tím jistá.“ Kývnu hlavou na znamení souhlasu, i když jistá si nejsem. Projede mnou vlna bezmoci. Tenhle kluk, kterého mi přinesl anděl, mi brzy zmizí ze života, jako všechno ostatní.
21
Prava_matka.indd 21
12.5.2020 17:21:32
KAPITOLA 3 Přijeli brzy. Stroze znějící zvonek se ozve ani ne deset minut po tom, co jim Scott zavolal. Dva policisté – muž a žena, jejichž jména si už nepamatuji, se dávají do hovoru s Harrym, zatímco já se Scottem musíme čekat v obývacím pokoji, kde se ve stísněném prostoru rozhostí podivné ticho. Sednu si na svoje místo na gauči a Scott se opře čelem o okno a hledí do tmy deštivého večera. Naslouchám pozorně a doufám, že zaslechnu něco z toho, co se děje za stěnou, ale zřejmě mluví hodně potichu, protože slyším jen občasný hluboký bas policisty. Nerozeznám jediné zřetelné slovo. Co si asi myslí o Harryho historce? Poví jim totéž, co mně? Když přijeli, řekla jsem jim, co se stalo, když jsem dorazila domů, a pak chtěli vědět, co jsme se Scottem dělali odpoledne. Scott si šel zahrát malou kopanou jako obvykle a já byla sama na hřbitově. Kromě otázek ani jeden z nich nic nekomentoval. Jenom si zapisovali, co jsme říkali. „Jsi v pořádku?“ zeptám se Scotta, který byl od chvíle, kdy policie odešla do kuchyně, neobvykle zamlklý. „Hmm?“ obrátí se ke mně. „Jsi v pořádku?“ „Jo, asi jo. Takhle jsem si zrovna nepředstavoval, že strávím dnešní večer.“ „Já taky ne.“ Zatne zuby a potřese hlavou. Je mi jasné, že má pocit, že je to moje vina. Že jsem ho zatáhla do něčeho, čeho nechtěl být součástí. Možná jsem mu neměla volat. Nemám na svého 22
Prava_matka.indd 22
12.5.2020 17:21:32
manžela žádný nárok. Žijeme odděleně, nic mi nedluží. Ale byl vždycky tím, na koho jsem se obracela. Bývali jsme tu jeden pro druhého. Zabolelo mě pomyšlení, že mu vadí, že ho potřebuju. Že by byl raději někde jinde než tady. „Děkuju,“ řeknu. „Za co?“ „Žes přijel, když jsem ti zavolala. Žes místo mě zatelefonoval na policii.“ Obdaří mě smutným úsměvem a rukou si pročísne mokré hnědé vlasy. Jeho vysoká statná postava působí obvykle majestátně, ale dnes večer mi připadá shrbený. Příliš velký na tuto místnost, jako kdyby sem už nepatřil. „Co si myslíš, že s ním bude?“ zeptám se a přitáhnu si kolena k hrudi. „Určitě najdou jeho rodiče.“ „Doufám, že to jsou hodní lidé. Třeba od nich utekl.“ „Dopadne to s ním dobře,“ řekne nezúčastněně. „Policie to nějak vyřeší.“ Přikývnu, ale nejsem o tom přesvědčená. Scott zpozorní. Ozve se skřípající zvuk odsunujících se židlí, hlasy zesílí, jak se dveře do kuchyně otevřou. Vyskočím z gauče a následuju Scotta do chodby, kde stojí oba policisté s Harrym mezi sebou. Vypadá zoufale. Jako ztracený chlapeček z nějaké knížky. „Ozveme se,“ sdělí nám policistka. Při jejích slovech se mi sevře žaludek. Co to přesně znamená? „Fajn,“ odpoví Scott. „Sbohem, Harry,“ řeknu. „Bylo to moc milé se s tebou setkat.“ Ale Harry se na mě ani nepodívá. Nereaguje. Mám pocit, že si myslí, že jsem ho zklamala. Nenapadlo mě, co bych mu měla říct jako útěchu. A za chvilku bude pryč. A bude pozdě. 23
Prava_matka.indd 23
12.5.2020 17:21:32
„Dáte mi vědět, co se bude dít?“ zeptám se policistů hrůzou bez sebe, že už nikdy tohohle kluka neuvidím ani neuslyším. Že se nikdy nedozvím, co z něho bude. „Takovéto informace vám bohužel sdělovat nemůžeme,“ odvětí policista. „Ale…“ Scott mi varovně položí ruku na paži, abych zmlkla. Nedokážu odvrátit zrak od Harryho bledé skloněné tváře a tmavých kučeravých vlasů. „Nezapomněl sis vzít svůj obrázek, Harry?“ zeptám se. „Přece bys tu nenechal tak krásný výtvor.“ Neodpoví. Kde je ten upovídaný kluk, který mi ještě před chvilkou říkal „mami“? „Ptali jsme se, jestli si chce ten obrázek vzít s sebou,“ řekne policistka, „ale pověděl nám, že je pro vás, paní Markhamová. Že ano, Harry?“ Nejsem si jistá, ale mám dojem, že Harry malinko přikývl. „Budu ho střežit jako oko v hlavě,“ vyhrknu přehnaně vesele. „Dám si ho na ledničku, abych ho každý den viděla.“ Harry opět nereaguje. Ale snad chápe, co mu říkám. Policista podá Scottovi i mně po jedné vizitce. „Zůstaneme v kontaktu, ale kdyby něco, můžete nám klidně zavolat. Kdybyste si vzpomněli na něco důležitého.“ „To uděláme,“ odpoví Scott a pak řekne: „Dávej na sebe pozor, Harry.“ Policisté vyjdou předními dveřmi ven na mokrou kluzkou cestičku. Harry se šourá vedle ženy. Její ebenově černá ruka svírá tu jeho bleďounkou. Harry nemá nasazenou kapuci a moknou mu vlasy. Proč mu ji některý z policistů nenasadí? Zatnu zuby, ale pak si oddechnu, protože žena se konečně skloní a natáhne mu ji, než rozevře deštník, aby ho ochránil před lijákem, a vyrazí k autu. 24
Prava_matka.indd 24
12.5.2020 17:21:33
Chci uvěřit tomu, že se Harry vrátí ke své milující, vřelé rodině, kde ho přivítají s otevřenou náručí a zahrnou ho polibky, šťastní, že ho mají doma živého a zdravého. Ale srdce mi ztěžklo jako kámen. Scott mě odstrčí ode dveří a zavře je. Ještě chvíli tam stojíme a posloucháme, jak déšť bubnuje do střechy verandy. „Tak,“ pronese Scott, „měl bych jít.“ „Jedl jsi? Mohla bych nám něco připravit, kdybys…“ „Radši už půjdu, Tess. Na dnešek doma nějaké jídlo mám a venku je tak nevlídno.“ „Ano, jistě. Radši běž.“ Spatřím se v zrcadle visícím v hale. Na tváři fleky, s tmavými kruhy pod očima, mé vlasy vypadají jako blonďaté vrabčí hnízdo s tmavým našedlým odrostem – ne tím moderním, rockerským, ale unaveným, který mi přidává tak deset let. Není divu, že odtud chce Scott zmizet. Že tu nechce zůstat a probrat to, co se dnes večer stalo. Spekulovat, odkud se tu Harry vzal, a jak to, že se najednou ocitl v mé kuchyni. Kdysi dávno bychom si otevřeli lahev vína a o téhle ztřeštěné historce se bavili dlouho do noci. Ale teď už ne. „Opatruj se, Tess.“ Nakloní se a letmo mě políbí na tvář. Vůně jeho vody po holení mě zasáhne tak, že mám chuť mu sevřít hlavu do dlaní a přitisknout svou tvář k jeho. Cítit jeho vůni. Ale hned se odtahuje a otvírá dveře. Utíká odtud. Naposledy se na mě usměje a zavře za sebou. Je pryč. Dívám se na zabouchnuté dveře a zhluboka se nadechnu. Nedovolím, abych se složila. Topila se v tom. Udělám si nějakou večeři – něco chutného, co mi udělá dobře. I když nemám ani trochu hlad. Kuchyň je prázdná. Tichá a nehybná. Na kuchyňské lince leží Harryho obrázek. Vezmu ho do ruky a prohlížím si ho. Zelená lokomotiva se mu moc povedla. Vedle je chlapec s tmavými vlasy a usmívající se žena v kytičkovaných šatech. 25
Prava_matka.indd 25
12.5.2020 17:21:33
Dotknu se prsty svých vlasů. Harry říkal, že žena na obrázku jsem já, ale ta má hnědé vlasy a já světlé. Otevřu zásuvku, abych si prohlédla pastelky. Je mezi nimi hnědá i žlutá, mohl tedy vlasy nakreslit správnou barvou… Proč přemýšlím o takovýchto věcech? Je to zjevně traumatizovaný malý kluk. Něco se mu přihodilo a on si jen vymyslel, že jsem jeho maminka, abych mu pomohla překonat těžkou situaci. Nebo je jen barvoslepý. Ale to se pravděpodobně nikdy nedozvím. Chystám se uklidit obrázek do zásuvky, ale náhle se zarazím. Slíbila jsem Harrymu, že si ho dám na ledničku a budu se na něj každý den dívat. Nemůžu porušit slovo. Na ledničce už jeden obrázek je, přidržují ho dva magnety ve tvaru ovoce. Jsem na něm já, Scott a Sam – veselé jednoduché postavičky, které se drží za ruce. Nadzvednu spodní magnet a obrázek posunu víc doprava. Pak na ledničku připevním Harryho kresbu. Ustoupím o krok dozadu, abych oba výkresy zhodnotila. Budu muset koupit několik dalších magnetů, aby se obrázky neohýbaly. Otevřu lednici. V prostřední přihrádce najdu malý bloček sýra a scvrklou hnijící mrkev. Vypadá to, že si budu muset dát fazole s toustem. Vlastně ne. Uvědomím si, že nemám žádný chleba. Tak mi budou muset stačit fazole s nastrouhaným sýrem. Ozve se zvonek a já ztuhnu. Že by si to Scott rozmyslel a rozhodl se nenechat mě tu dnes večer samotnou? Budeme si muset jídlo objednat. Prohrábnu si naprosto zbytečně vlasy a pospíchám ke dveřím, abych je s rozzářeným úsměvem a bušícím srdcem otevřela. Ale není to Scott. Za dveřmi stojí moje sousedka Carly, s kaštanovými vlasy staženými do ohonu. Nad hlavou má černo-bílý kostkovaný deštník a obdaří mě širokým úsměvem, při kterém se zablýsknou její bílé zuby. 26
Prava_matka.indd 26
12.5.2020 17:21:33
„Ahoj,“ prohodím, ale pocítím obrovské zklamání. Měla jsem tušit, že to není Scott. A Carly je tím posledním člověkem, se kterým bych si teď chtěla povídat. „Jak se ti daří, Tess?“ zeptá se nepříjemně sebevědomým hlasem. Pokusím se vzpamatovat se, když povytáhne své nádherně vytrhané obočí a čeká na jakoukoliv odpověď. Uvažuju, co ji přivedlo k mému prahu. Když jsme ještě žili se Scottem spolu, bývávaly jsme s Carly docela dobré kamarádky. Bydlela naproti nám, přistěhovala se zhruba ve stejnou dobu jako my. Kdykoliv jsme se potkaly, pokecaly jsme, občas jsme k sobě zašly na kafe, někdy jsme společně grilovaly, a dokonce jsme se vzájemně staraly o dům, když ta druhá odjela – zalévaly jsme kytky, krmily kočku a podobně. Pak se ale začala příliš kamarádit se Scottem. Přijela jsem domů z práce a našla je u skleničky nebo při konverzaci utrousila poznámku o Scottovi, třeba jak se mu něco povedlo, ale mně to ani nestihl říct. Hrozně mě to trápilo. Taky se k nám často přihrnula a něco si nutně potřebovala vypůjčit, ale nikdy to nevrátila. Scott jí dokonce vypomohl malou finanční částkou. Proto začalo naše přátelství z mé strany pomalu chladnout. Carly moje narážky úplně nepobrala. Pořád se u nás objevovala a snažila se k nám nějak vetřít. Tedy až do doby, než Scott odešel. Potom jsem ji už tak často neviděla. Zvláštní, že? „O co ti jde, Carly?“ odvětím konečně. „Jen jsem se zastavila, abych se přesvědčila, že jsi v pořádku. Viděla jsem policii s malým chlapcem, jak vychází z tvého domu…“ „Jo, jasně. Jsem v pohodě. Všechno je OK. Ztratil se, to je vše.“ Možná jsem cynická, ale Carly se tu rozhodně nestavila proto, aby zjistila, jak se mám, obzvlášť ne večer a v tomhle hrozném počasí. 27
Prava_matka.indd 27
12.5.2020 17:21:33
„Ztratil se?“ opakuje a oči se jí rozzáří jako v horečce. „Ten chlapeček? Ty jsi ho někde našla?“ Měla jsem vědět, že ji bude Harry zajímat. Carly kdysi dělala pro bulvár, ale protože novinové tržby šly dolů kvůli internetovým zprávám zdarma, o místo v redakci přišla. Teď pracuje jako reportérka na volné noze a jako mnoho novinářů, kteří se musí drát o práci, zoufale hledá zajímavý příběh. Jak jen bych jí mohla zdvořile říct, ať vypadne? Měla jsem dlouhý těžký den a jediné, po čem teď toužím, je udělat si něco k jídlu, přečíst si knížku a zapomenout na pár hodin na svět venku. „Promiň, Carly. Ale potřebuješ něco? Mám zrovna dost napilno.“ „Aha. Jenom jsem si myslela, že by o tom klukovi mohl být docela hezký článek.“ Bingo! Měla jsem pravdu. „Nic se nestalo. Není o čem psát.“ Chtěla bych jí prásknout dveřmi před tím jejím zvědavým nosem, který do všeho strká, ale jsem na to příliš zdvořilá. A kromě toho nestojím o pocity trapnosti a další nepříjemnosti. Už tak je to mezi námi divné. „Ale díky, že ses zastavila. Jak pozorné,“ dodám, i když jsem věděla, že tahle sebestředná ženská s vypracovaným tělíčkem o mě nemá ani špetku starosti. Vykročí dopředu a strčí nohu mezi dveře. Drzá kráva. „Kdo to tedy byl?“ zašeptá spiklenecky, jako bychom byly nejlepší přítelkyně. „Mohla bych z toho udělat pěkný článek. Vyzpovídala bych tě, hezky bych tě upravila a dostala tvou fotku do novin – nebo aspoň na internet.“ „Nemám o to zájem, nechci fotku v novinách, a rozhodně ne na internetu. Jak jsem řekla, není za tím žádný příběh. Opravdu, Carly, moc mě to mrzí, ale mám něco na práci.“ Strčím do dveří, takže je nucena o krok ustoupit. „Díky za návštěvu,“ zavolám ještě, aby mě nemohla obvinit 28
Prava_matka.indd 28
12.5.2020 17:21:33
z nezdvořilosti. Prásknu dveřmi a s uspokojením zaslechnu, jak zapadly. Stojím tam, vzteky bez sebe, a v žilách mi vře krev. Úplně mě rozhodila. Opřu se o dveře a uvědomím si, že se mi třesou ruce. Ale nevím, jestli to je z nechtěného Carlyina zájmu, nebo z šoku, že jsem ve svém domě našla malého kluka. Neřekli mi policisté, že se ozvou? Pověděla jsem jim vše tak, jak se to stalo. Že by mi nevěřili? V hlavě mám všechno pomotané, nejasné. Snažím se v ní ještě jednou uspořádat události tohoto večera. Přišla jsem domů ze hřbitova a našla v kuchyni kluka jménem Harry. Ano. To se stalo. Že?
29
Prava_matka.indd 29
12.5.2020 17:21:33
KAPITOLA 4 Ze zahradního domku vynáším schůdky, šťastná, že jsem dnes ráno zase v práci. Události včerejšího večera mi připadají neskutečné. Jako by se staly někomu jinému. Ale pořád mám vztek na Carly. Při vzpomínce na ni potřesu hlavou, opřu schůdky o stěnu a zamknu domek. Pracuji v zahradnictví Villa Moretti, necelý kilometr od svého bydliště. Moje úžasná, i když náročná kariéra zahradní architektky se zhroutila před dvěma a půl lety stejně jako můj dosavadní život. Měla jsem štěstí, že jsem tuto práci, která jen taktak pokryje výdaje, získala. Villa Moretti je malým, avšak nádherným kouskem Itálie, nacházejícím se na anglickém předměstí. Zima se tu nepočítá mezi nejlepší roční období, ale mně to vyhovuje. Ztrácím se mezi rostlinami, a můžu tak zapomenout na tragédii svého života, a koncentruji se na péči o semínka, prořezávání, stříhání, čištění a tvarování. Právě fyzická činnost mě unaví tak akorát na to, abych mohla večer usnout. Ale jen natolik, abych druhý den ráno mohla znovu fungovat. Déšť dnes ráno skoro ustal, teplota se dostala na příjemných osm stupňů, ledovka na cestách roztála a vzduch už nebyl tak štiplavý. Dám si schůdky do podpaží a zamířím k venkovní části kavárny, jejíž stoly a židle jsou stále ještě ve skladišti. Pravděpodobně je vyneseme až na jaře. Zatím využiju toho, že nemrzne, a prořežu odpočívající vistárii zakrývající pergolu. Opřu si žebřík o jeden sloupek, vylezu několik schůdků, z kapsy flísové bundy vytáhnu zahradnické nůžky a pustím se do trimování výhonků. 30
Prava_matka.indd 30
12.5.2020 17:21:33
Obvykle ode mne takováto práce odhání jakékoliv myšlenky, zaberu se do ní a stříhám a zaštipuju. Ale dnes ne. V představách se mi neustále objevuje obraz Harryho sklíčené tváře. Přehrávám si náš rozhovor o vlacích a horké čokoládě, přemýšlím o tom, jak nám spolu bylo dobře. Kdepak asi teď je? Vrátil se ke své rodině, nebo je v něčí péči, sám a vystrašený? Při pomyšlení, že je s někým cizím, se mi sevře hrdlo a je mi těžko u srdce. Ačkoli já jsem pro něj technicky vzato taky cizí člověk. Slezu ze schůdků a posunu je o kus dál. Chystám se vylézt nahoru, když si uvědomím, že nemůžu dál předstírat, že se nic nestalo. Nemohu jít dál životem a zapomenout na Harryho. Přišel ke mně z nějakého důvodu. Vždyť mi dokonce říkal mami. Musím alespoň zjistit, co se s ním stalo. Stáhnu si rukavice a odložím je na schůdek a pak vytáhnu z kapsy mobil. Sakra, vizitku s telefonním číslem na toho policistu jsem nechala v šatně v kabelce. Musím jít dovnitř. „Dobré ráno, Tess.“ Ohlédnu se a spatřím, jak ke mně přichází Ben se dvěma hrnky kávy. „Jeden je pro mě?“ ptám se. „Pro koho jiného.“ Usměje se a podá mi kouřící šálek. „Jedno americano a.…“ z kapsy kabátu vytáhne papírový pytlík, „a skořicová rolka z kavárny.“ „Moje záchrana!“ zvolám a uvědomím si, že jsem dnes ráno nic nejedla. Káva voní božsky. „Nemůžu si dovolit nechat své zaměstnance v práci trpět. Obzvlášť když šplhají po žebříku a manipulují s ostrými předměty.“ Usměju se. Ben Moretti je dost možná ten nejpříjemnější šéf na této planetě. Převzal podnik po rodičích, kteří sem přijeli z Itálie koncem šedesátých let. Nedávno odešli do důchodu a vrátili se do rodného města kousek od Neapole. Ben 31
Prava_matka.indd 31
12.5.2020 17:21:33
se narodil a vyrůstal tady v Londýně. Teď mu je něco přes čtyřicet a díky svým černým vlasům a tmavým očím vypadá jako italská filmová hvězda. Ale je hodně sentimentální. Rozhodně nenaplňoval stereotypní představu svůdnického Itala sukničkáře, za něhož ho všichni považovali. Pozvedne obočí. „Vypadáš příšerně, pokud ti teda nevadí, že to říkám.“ „Díky,“ zkřivím pusu a sarkasticky se usměju, ale vím, že má pravdu. „Špatně jsem na dnešek spala.“ „Všechno v pořádku?“ „To by bylo na dlouhé povídání. Ale káva a rolka mě postaví na nohy. Díky.“ „Mám čas na pokec, kdybys chtěla.“ „Ach, díky, ale vlastně o nic nejde,“ odvětím. Nemám energii mluvit o tom, co se stalo. Zvlášť ne se svým šéfem. Poslední, co bych chtěla, by bylo, aby si myslel, že chci být středem pozornosti a nosím si do práce osobní problémy. „Ale díky za nabídku,“ dodám. „V pohodě. Víš, kde mě najdeš, kdybys někdy potřebovala vrbu.“ Usměju se. „Ještě jednou díky za tohle.“ Zamávám na něj kávou a pečivem. Také mě obdaří úsměvem, pak se otočí a zamíří ke své kanceláři. Zhltnu neočekávanou snídani a pokračuju v zastřihování vistárie. Mám nutkání zavolat na policejní stanici, ale už je deset hodin a já jsem od rána skoro nic neudělala. Dokončím pergolu, překontroluji, jak jsou přivázané tyčky u stromů, a v jednu si udělám přestávku na oběd. Přestože nemáme mnoho zákazníků, následující tři hodiny uběhnou překvapivě rychle. Dopoledne přišla jen hrstka lidí, ale to se dalo při deštivém pondělku očekávat. Za den dva bude tohle místo překypovat lidmi nakupujícími 32
Prava_matka.indd 32
12.5.2020 17:21:33
vánoční dekorace a pokojové rostliny, aby si jimi vyzdobili domy, než k nim dorazí na svátky přátelé a příbuzní. Snažím se nemyslet na předešlé Vánoce, kdy jsem bývávala jednou z těch nadšených zákaznic a chtěla jsem pro nás vytvořit krásně nazdobený útulný domov. Teď jen zpovzdálí sleduji, co se děje kolem mě. Lhostejně. Jako kdybych se dívala na televizní program o nějaké zvláštní, cizí společnosti, do níž nepatřím. Sedím na stoličce ve skleníku a čekám, až mě přepojí na jednoho z policistů, kteří včera večer odvedli Harryho. Okna tady jsou zamlžená, ale přesto skrz ně dokážu rozpoznat dva kolegy, kteří pojídají na vzdáleném konci lesní školky sendviče. Vidím hlavního zahradníka Jeze a vedoucí obchodu Carolyn. Oba jsou velmi příjemní, ale za těch devět měsíců, co tu pracuji, jsem si nenašla čas, abych je blíže poznala. Asi si udržuju od všech odstup – je to tak lepší. „Paní Markhamová?“ Když se na druhém konci ozve zvučný ženský hlas, srdce se mi prudce rozbuší. „Ano, Tessa Markhamová.“ „Dobrý den, tady seržantka Abi Chibuzová. Byla jsem včera večer u vás doma.“ „Dobrý den.“ „Máte pro nás nějaké další informace?“ zeptá se. „To ne, vlastně ne. Volám jen, abych zjistila, jestli se Harry vrátil ke své rodině. Nemusíte být nijak konkrétní, jen jsem chtěla…“ „Opravdu je mi to líto, ale jak jsem řekla již včera, v této chvíli vám nemůžeme sdělit žádné informace týkající se Har ryho.“ V hloubi duše jsem věděla, že se se mnou nebudou moci podělit o žádné novinky, ale přesto pocítím velké zklamání. „Ale jsem ráda,“ pokračuje, „že voláte. Chtěli bychom, abyste se u nás zastavila a zopakovala nám, co se včera stalo. 33
Prava_matka.indd 33
12.5.2020 17:21:33
Mohla byste přijít k nám na stanici? Potřebovali bychom vám položit ještě několik dalších otázek.“ Sevře se mi žaludek a na čele mi vyrazí pot. „Chcete po mně, abych přišla na policejní stanici? Kdy?“ „Vyhovovalo by vám to teď?“ Pokud s nimi mám mluvit, radši bych to měla za sebou, abych to mohla pustit z hlavy, ale přesto mě to vyděsilo. „Teď? No dobře. Mám zrovna polední pauzu. Jak dlouho by to trvalo?“ „Těžko říct. Adresa stanice je na vizitce, co jsme vám dali.“ Mám ji na klíně, ale ani se na ni nemusím dívat, protože adresu znám. Rychlou chůzí je to jen chvilka. Vyskočím. „Dobře. Můžu tam být za deset patnáct minut.“ „Výborně. Na recepci si mě nechte zavolat. Seržantku Chibuzovou.“ „Tak jo. Díky a na shledanou.“ Popadnu tašku a mobil a jdu najít Bena. Morettiho zahradnictví bylo vybudováno kolem nádherných dvojdomků z červených cihel ze sedmnáctého století, které původně sloužily jako chudobinec. Ben bydlí v jednom z nich a podnik vede z druhého, ve kterém je v přízemí malá kavárna a obchod a v poschodí kancelář a skladiště. Vyjdu nahoru, schody beru po dvou. Sedí u stolu a skrz brýle, které má na špičce nosu, zírá do papírů. „Budu si muset nechat předepsat nové brýle,“ říká, aniž by pozvedl zrak. „Ta čísla jsou úplně rozmazaná.“ „Dobrý důvod pro neplacení účtů,“ zavtipkuju. „Hmm, kéž by.“ Zvedne oči, usměje se a papíry odhodí na stůl. „Všechno v pořádku?“ „Potřebovala bych jít ven na oběd,“ řeknu neurčitě, protože nejsem ochotná jít s pravdou ven. „Jde o to, že se možná vrátím o něco později. Ale napracuju si to. Šlo by to?“ „Jistě. Žádný problém. Nemáme zrovna zakázek nad hlavu.“ 34
Prava_matka.indd 34
12.5.2020 17:21:33
„Děkuju.“ „Za nic.“ Usměje se a na rozloučenou mi ještě zamává. „Běž. Dobrou chuť. Hezky si to užij.“ Kdyby jen věděl. O dvacet minut později už sedím ve výslechové místnosti s policisty, co vyšetřovali včerejší případ – seržantkou Abi Chibuzovou a konstáblem Timem Marshallem. Celé to působí velice formálně a vážně, nechybí stůl, židle a nahrávací zařízení. Přede mnou na stole stojí kelímek s vodou. Potí se mi ruce a cítím, jak mi za pravým uchem divoce pulzuje krev. „Tesso Markhamová,“ zahájí výslech seržantka Chibuzová, „nejste zatčená, ale vyslýcháme vás pro podezření z únosu dítěte.“ „Cože?!“ vykřiknu. „Z únosu dítěte? Tvrdili jste, že mi chcete položit pár otázek ohledně toho, co se stalo včera. Nikdo neříkal nic o únosu dítěte!“ Copak se mi to celé jen zdá? Je to snad nějaký zlý sen? Myšlenky mám nesoustředěné a zpomalené. Oba něco říkají, ale nedokážu pochopit jednotlivá slova. „Paní Markhamová? Tesso? Jste v pořádku?“ mluví na mě konstábl Marshall. Několikrát se zhluboka nadechnu. „Vy mě chcete zavřít?“ „Ne,“ odpoví seržantka Chibuzová. „Jak jsem řekla, v této fázi vás chceme jen vyslechnout.“ „Ale vy jste mluvila o únosu dítěte. Vy si myslíte, že jsem Harryho unesla?“ „Jenom se snažíme zjistit, co se stalo,“ odvětí. „Dokážete nám odpovědět na několik otázek? Máte nárok na právního zástupce, pokud byste chtěla.“ „Jen pár otázek?“ ujistím se. „Ano,“ odpoví seržantka Chibuzová. 35
Prava_matka.indd 35
12.5.2020 17:21:33
Přemýšlím o možnosti zavolat právníka. Pokud bych souhlasila, budu muset počkat, než mi zařídí nějakého obhájce. To by trvalo věčnost a já se musím vrátit do práce. Pokud se tu zdržím déle, budu muset Benovi vysvětlovat, proč jsem přišla pozdě. Neudělala jsem nic špatného, proto se rozhodnu, že v tuhle chvíli právní pomoc nevyužiju. Bude to dobré. „Zodpovím vaše otázky,“ řeknu nakonec. „Nepotřebuji právníka.“ „Jste si jistá?“ zeptá se ještě seržantka Chibuzová. „Ano.“ Začnou se stejnými otázkami, jaké mi pokládali včera. Nejprve se mě ptají, co se stalo, když jsem přišla domů, a o čem jsme s Harrym mluvili. Znovu si vybavím včerejší večer a celou historku jim zopakuju. Doufám, že s výslechem brzy skončíme. Hodiny odtikávají čas, už je skoro tři čtvrtě na dvě. „Vrátíme-li se do roku 2015…“ seržantka Chibuzová pohlédne do papírů, „byla jste tehdy v sobotu 24. října přistižena v parku Friary, jak tlačíte kočárek s tříměsíčním Tobym Draperem. Jeho matka Sandra Draperová nahlásila jeho zmizení dvacet minut předtím.“ To, co řekne, je jako rána pod pás. Seržantka Chibuzová vzhlédne. Spolu se svým kolegou se na mě upřeně zadívají a já celá zrudnu. „Ano,“ odpovím roztřeseným hlasem. „Ale jak už jsem tehdy policii řekla, šlo o pouhé nedorozumění.“ „Mohla byste nám popsat, co se tenkrát stalo?“ pobídne mě seržantka Chibuzová. Ne, to bych ksakru tedy nemohla. To poslední, co bych teď chtěla, je vrtat se v dávné bolestivé historii. „Co si o tom incidentu vybavujete?“ zeptá se seržantka Chibuzová. 36
Prava_matka.indd 36
12.5.2020 17:21:33
Zhluboka se nadechnu. „Procházela jsem se v parku a všimla si na okraji lesa kočárku. Sešla jsem z cestičky, abych se do něj podívala. Zjistila jsem, že v kočárku spí dítě. Rozhlédla jsem se a nikde nikdo nebyl, proto jsem se rozhodla, že kočárek s miminkem zavezu na policejní stanici, kam jsem taky směřovala, když u mě zastavilo policejní auto.“ Odmlčím se a následuje dlouhé ticho, které prolomí až konstábl Marshall. „Měla jste tehdy u sebe mobilní telefon?“ ptá se přesně tak, jak jsem předpokládala, protože tu samou otázku mi položil vyšetřující policista i tehdy. „Ano,“ odpovím. „Měla jsem mobil, ale myslela jsem si, že bude rychlejší, když odvezu miminko na policii sama.“ „A nenapadlo vás i tak brnknout na policii, kdyby měl někdo náhodou obavy a dítě hledal?“ „Když se na to dívám zpětně, vím, že by to bylo lepší. Ale neuvažovala jsem rozumně.“ „Mohla byste to nějak rozvést?“ vyptává se dál seržantka Chibuzová. „Proč jste neuvažovala rozumně?“ Vím přesně, kam tím míří. „V srpnu toho roku…“ přeskočí mi hlas, a tak si odkašlu a začnu znovu. „V srpnu toho roku… mi zemřel tříletý syn na akutní lymfoblastickou leukémii. Byla jsem tehdy zdrcená. Pořád jsem,“ dodám. „To je mi opravdu líto,“ říká seržantka Chibuzová soustrastně. Ovšem ani to jí nezabrání, aby se v tom začala šťourat. Nechávají mě projít si tou bolestí znovu a jen mě pozorují a poslouchají mě. „Nebylo to poprvé, co jsem přišla o dítě,“ pokračuju. „Samovo dvojče Lily zemřelo při porodu. Teď jsou obě moje děti mrtvé.“ Přikývne. Konstábl Marshall se zadívá na špičky bot. „Ale tohle všechno už dávno víte,“ vyjedu na ně a zadívám se seržantce do jasně hnědých očí. „Musíte to mít v mé složce.“ 37
Prava_matka.indd 37
12.5.2020 17:21:33
Pohlédne do papírů na stole. „Tady se píše, že jste trpěla depresemi. Je to pravda?“ „Ano,“ procedím mezi zuby. Taky bys trpěla depresemi, kdy by ti právě zemřelo druhé dítě. „Vím, že je to hodně drsné,“ pokračuje tvrdošíjně, „ale paní Draperová tvrdila, že se jen na vteřinu obrátila, aby se věnovala svému druhému dítěti, které zrovna uteklo do lesa. Říkala, že když se otočila, kočárek byl pryč, a viděla, jak s ním rychle odcházíte dolů po pěšině. Prý na vás volala, ale vy jste nereagovala. V každém případě jste ji podle ní musela slyšet, pokud byste nebyla hluchá. Nemohla se za vámi rozběhnout, protože její druhé dítě k ní nechtělo jít. Tehdy vytočila číslo na policii. Slyšela jste, jak na vás paní Draperová volá?“ „Ne! Tohle jsem už policii opakovala mnohokrát. Kdybych ji slyšela, zastavila bych se a vrátila se za ní. Nebyla jsem tehdy z ničeho obviněna, tak proč se mě na to znovu vyptáváte?“ „Paní Markhamová,“ začne konstábl vážně, „odvedla jste si včera Harryho domů?“ „Odkud bych ho měla odvádět? Ne, už jsem vám říkala, že když jsem se vrátila domů, už tam byl.“ V místnosti je málo vzduchu, pálí mě oči a tělo mám jako v ohni. Příliš pozdě si uvědomím, že jsem měla raději počkat na svého právníka. „Chcete mě z něčeho obvinit?“ Napiju se vody. Je vlažná a nedokáže mi uvolnit sevřené hrdlo. „Ne,“ odpoví mi seržantka Chibuzová. „Jen se snažíme zjistit fakta. Musíme se dozvědět, jak se Harry ocitl včera ve vašem domě.“ „Už jsem vám to řekla. Nelžu vám, jestli si něco takového myslíte. Proč bych vám jinak volala, kdybych ho unesla? Co na to říkají Harryho rodiče? Zeptejte se jich, co se stalo. Jak to, že ho pustili z dohledu? Jak k tomu došlo, že se najednou objevil v mém domě? Děje se tu něco zvláštního, ale se mnou to nemá nic společného.“ 38
Prava_matka.indd 38
12.5.2020 17:21:33
„Nerozčilujte se, paní Markhamová… Tesso,“ snaží se mě uklidnit seržantka Chibuzová. „Snažíme se mluvit se všemi zúčastněnými.“ „I s mým manželem Scottem? S tím jste to probírali? Nebo máte problém jen se mnou?“ „Nemáme s vámi žádný problém, jen chceme zjistit, jestli jsem nezapomněla na něco, co by pomohlo našemu vyšetřování. Ano, s vaším manželem jsme mluvili dnes dopoledne.“ Roztřesou se mi nohy i ruce. Začínám přerývaně dýchat. Mám dojem, že se o mě pokouší panický záchvat. Snažím se vzpomenout si, co mi doporučoval doktor. Zhluboka se nadechněte, zadržte dech a počítejte do pěti, pak pomalu vydechněte. Nic se vám nestane, říkal. Ať už bude záchvat sebe silnější, na to se neumírá. Ale v tu chvíli mi to tak nepřipadá. „Jste v pořádku, Tesso?“ zeptá se mě seržantka Chibuzová jakoby z velké dálky. Vztáhnu k ní ruku, abych ji umlčela. Chci, aby odešli a nechali mě, abych se vzpamatovala. Za chviličku mi bude dobře… panický záchvat. „Výslech přerušen ve… čtrnáct hodin deset minut.“
39
Prava_matka.indd 39
12.5.2020 17:21:33
KAPITOLA 5 Neměla jsem se asi vracet do práce, ale nechtěla jsem, aby si Ben myslel, že využívám jeho dobromyslnosti. A kromě toho, co bych dělala doma? Jenom přemýšlela. A to jsem rozhodně nechtěla. Namířím hadici do prázdného květináče a sleduju, jak voda bublá a cáká a vymývá všechnu špínu a bláto. Bohudíky za to, že se mi na policejní stanici nerozjel panický záchvat v plné míře. Problémy s dechem jsem rychle překonala a podařilo se mi vzchopit se. Seržantka Chibuzová přerušila výslech a konstábl Marshall mi přinesl oslazený čaj a sušenky. Byli na mě velice milí. Poslali mě domů, abych si odpočinula. Oznámili mi, že „výslech byl ukončen“ a že se mi ozvou, kdyby mi potřebovali položit ještě nějaké otázky. Tím, že jsem se v tom musela zase hrabat, vše vyvřelo na povrch, ale já jsem ty myšlenky znovu zatlačila do podvědomí, odkud už jen lehce probublávaly ven. Zase jsem mohla dýchat. Jakžtakž. Zavřu vodu a hledím na dno květináče. Vcelku čistý. Ale ještě mi jich zbývá vymýt padesát. „Měla jsi k obědu sendvič se zkaženými krevetami?“ Vzhlédnu k Benově ustarané tváři. „Cože?“ „Jsi v obličeji trochu zelená.“ „Dnes teda sršíš komplimenty,“ odseknu. „Promiň, jen se snažím být pozorným šéfem. Toť vše. Potřebuju, aby byli moji zaměstnanci zdraví a fit.“ Pohled mu zjihne a nakloní hlavu. Soucit je to poslední, co teď potřebuju. „Díky, je mi dobře.“ I když tomu sama ani trochu nevěřím. 40
Prava_matka.indd 40
12.5.2020 17:21:33
„Když to říkáš. Podívej, Tess, potřebuju si s tebou promluvit.“ Panebože, snad mě nechce vyhodit! Nikdy nevypadal, že bych ho něčím rozčilovala, ale člověk nikdy neví. „Netvař se tak ustaraně. Jedná se o obchodní nabídku.“ Hledím na něho jako hlupák. Nevím, co mu na to říct. „Měla bys čas dnes večer po práci?“ pokračuje. „Zajít si někam na drink. Žádná velká akce. Jenom bych to s tebou potřeboval probrat.“ „Hm, tak dobře. Hned po práci?“ „Ano. Myslel jsem si, že bychom mohli zajít do Royal Oak tady za rohem. Kdybys chtěla, mohl bych ti koupit na firmu večeři.“ „No to by bylo úžasný.“ Zakručí mi v žaludku. Kvůli návštěvě policejní stanice jsem úplně zapomněla na oběd. „A co je to za obchodní nabídku?“ „Radši bych to prodiskutoval někde jinde než tady, pokud ti to nevadí,“ odpoví. „No, jasně.“ Ale vrtá mi hlavou, co jen to může být, že to nechce nakousnout tady. Ale asi budu muset počkat, než se to dozvím. Zbytek odpoledne mám v mlze. Ani si nevšimnu, že je šest. Ben pro mě musí dojít, aby mi připomněl, že máme padla. Vypadám určitě naprosto nemožně. Toužím jít domů, dát si sprchu a převléknout se. Ale vždyť to je právě Ben, kdo mě takhle neupravenou vidí každý den. Zajdu do umývárny, umyju si ruce a opláchnu obličej. Popadnu kabelku a čekám, až zamkne. „V pořádku?“ ptá se a zastrčí klíče do kapsy. Přikývnu a uvažuju, jak asi tenhle večer dopadne. Dnešní den byl pro mě emočně vyčerpávající, a navíc jsem nikdy nebyla moc výřečná, takže doufám, že ode mě neočekává nějakou duchaplnou konverzaci. 41
Prava_matka.indd 41
12.5.2020 17:21:33
„Znáš Royal Oak?“ řekne, jakmile bok po boku vyrazíme. „Párkrát jsem tam byla. Fajn místo.“ Pamatuju si, jak jsme do té restaurace před lety se Scottem chodívali, když měli naši přátelé narozeniny. „Dělají tam vynikající lasagne,“ poznamená. „Což je od Itala velká pochvala.“ Usměju se. Krátkou cestu k hospodě strávíme příjemnou konverzací. Otevře mi dveře a přidrží je. Uvnitř je rušno, ale atmosféra tradičně přátelská. Stěny jsou obloženy tmavým dřevem a vše ozařuje tlumené teplé světlo. Mísí se zde vůně lákavého jídla, piva a leštěnky na nábytek. Jako v každé typické anglické hospodě. Ben mě zavede k baru, kde popadne jídelní lístek a kývne na jednoho z číšníků, který ho zná jménem. Posadíme se ke stolu u okna a Ben mi podá menu. „Doporučuješ mi lasagne?“ ptám se, aniž bych se do něj podívala. „Tak si je dám.“ „Dobrá volba. Půjdu je objednat. Co si dáš k pití?“ „Pomerančový džus, jestli můžu.“ „Žádný problém. Hned budu zpátky.“ Odejde k barovému pultu a já se rozhlížím kolem dokola a všímám si různorodé směsice lidí. Jsou tu diskutující muži v oblecích, skupinka smějících se žen, několik dvojic a rodiny s malými dětmi, pochutnávající si na burgrech nebo na fish and chips se spoustou kečupu. Rychle odvrátím zrak, protože se mi zase začne stahovat hrdlo. Ale pak si uvědomím, že je mi lépe tady, obklopené normálním životem, než abych seděla doma sama a nad vším přemítala. Ben se brzy vrátí, ťukneme si skleničkami a pomalu z nich upíjíme. „Jídlo bude za dvacet minut,“ poznamená. „Super. Umírám hlady.“ 42
Prava_matka.indd 42
12.5.2020 17:21:33
„Já taky.“ Z reproduktorů zní nějaký mix z osmdesátek, ale ne nijak hlasitě, abychom se navzájem nemohli slyšet. „Tak o čem jsi se mnou chtěl mluvit?“ „Ach, ano. Podívej se. Ještě jsem o tom nikomu neříkal, a tak bych chtěl, aby to zůstalo mezi námi dvěma. Šlo by to?“ „Jistě.“ Pokrčím rameny a začínám být zvědavá. „Banka mi právě schválila úvěr, to znamená, že můžu koupit pneuservis a parkoviště, které se nacházejí za naším zahradnictvím. Použiju ten pozemek na rozšíření firmy. Postavím na něm pořádnou italskou restauraci a kavárnu s rozvážkou. A taky bych chtěl zvětšit zahradní část.“ „Páni, to zní úžasně!“ „Mám z toho docela strach,“ přizná s úsměvem, při kterém přimhouří oči. „Ale myslím, že bych to mohl úspěšně dotáhnout do konce.“ Napije se. Kývnu. „Jsem si jistá, že to zvládneš.“ „To doufám. Jak víš, patříš k mým nejlepším zaměstnancům,“ dodá. „Skoro vždycky jsi v práci první a večer odcházíš jako poslední. Děláš nad rámec svých povinností. Mám pocit, že jsi pro tuhle práci až příliš dobrá. Mám štěstí, že tě mám, Tess.“ „Díky,“ řeknu a po těle se mi rozlije teplo. Oddechnu si, protože tohle rozhodně nebyla předehra k vyhazovu. „To mě těší slyšet takovou chválu. Ale baví mě, co dělám. Mám tu práci ráda.“ Nepřiznám ovšem, že dřina je pro mě způsob, jak se vypořádat s ničivou prázdnotou. Kdybych nepracovala do naprostého vyčerpání, měla bych příliš mnoho času na přemýšlení o svém životě. „A to mě přivádí k mé nabídce. Vlastně ke dvěma nabídkám.“ Pozvednu obočí a vyčkávám, co z něho vypadne. „Z tvého životopisu vím, že jsi pracovala jako zahradní architektka.“ 43
Prava_matka.indd 43
12.5.2020 17:21:33
„Ano, ale to už je docela dávno.“ „Jen před dvěma a půl lety. Jsem si jistý, že to tam pořád je.“ Zaťuká si na spánek. Kousnu se do rtu, jak se mi rozbuší srdce. To byla jiná etapa mého života, doba, na kterou bych ráda zapomněla. Tehdy jsem byla naprosto odlišným člověkem. „Věc se má tak,“ pokračuje, „že bych rád využil tvých schopností při dělání plánu. Zaplatil bych ti podle obvyklých sazeb na trhu. Opravdu si cením tvého profesionálního názoru.“ Přikývnu. Vlastně by to teoreticky mohlo být něco, co by mě opravdu bavilo. Něco, co bych mohla dělat doslova i ve spánku. Vlastně bych Benovi opravdu ráda pomohla vytěžit z jeho nových pozemků co nejvíc. K vylepšení jeho stávajícího zahradnictví jsem měla spoustu konkrétních nápadů, které jsem si nechala pro sebe, protože se nehodí, aby zahradnice radila svému šéfovi. Teď mě sám žádá o názor, ale nejsem si jistá, zda bych na sebe dokázala vzít tu zodpovědnost. Můj rozum je teď v troskách. Cokoliv odklánějící se od běžné rutiny by mě mohlo rozhodit. Nevěřím, že bych dokázala cokoliv změnit. A nevím, jestli to kdy dokážu. „Říkal jsi, že pro mě máš dva návrhy,“ poznamenám, abych se vyhnula odpovědi. „Čeho se týká ten druhý?“ „Tak tedy,“ řekne s rozzářenýma očima, „jakmile začnu dělat na těch plánech, zabere mi to všechen čas. Odvede mě to od každodenních povinností, které mám při vedení podniku. Budu potřebovat někoho, kdo by je za mě převzal.“ Významně na mě pohlédne. „Myslíš mě? Chceš, abych vedla Morettiho zahradnictví?“ Přikývne. „Zvýším ti plat. Ne dvojnásobně, ale skoro. Mohl bych…“ „Páni. Zadrž, Bene.“ Zhluboka se nadechnu a rukou si otřu čelo. „Lichotí mi to, ale opravdu…“ „Neodmítej to. Ne hned. Ještě o tom popřemýšlej. Prosím.“ 44
Prava_matka.indd 44
12.5.2020 17:21:33
„A co Carolyn?“ podotknu a přemýšlím o jedenačtyřicetileté kolegyni, která vede obchod. „Nedotkne se jí, že podnik povedu já? To jí bys tu práci měl nabídnout. A Jez rozhodně nebude chtít, abych mu říkala, co má dělat.“ „Jezovi to vadit nebude, pokud mu necháš volnou ruku, aby se mohl starat o rostliny. A mezi námi, Carolyn je moc milá, ale je roztržitá a docela nervák. A většinou chodí pozdě. Její pauza na oběd trvá skoro dvě hodiny a neustále řeší nějaké rodinné krize. Nemohl bych se na ni spolehnout, když budu mít plnou hlavu rozšiřování podniku. Mám ji rád, umí to se zákazníky, ale myslím, že tohle by pro ni nebylo. Ani nevím, jestli by o to vůbec stála.“ Pohlédnu doprava a uvidím, jak se k našemu stolu sklání tmavovlasá servírka. „Dvakrát lasagne,“ řekne s úsměvem a položí před nás jídlo. „Jak se máš, Bene?“ „Ale, dobře, Molly. A ty?“ „Však víš. Jako vždy.“ „Tohle je Tess. Tess, tohle je Molly.“ Molly mi věnuje povinný pohled. „Ahoj,“ řekne s neupřímným úsměvem. „Ahoj,“ odvětím. „Otec i matka jsou zdraví?“ zeptá se Bena. „Mrzí mě, že už sem nechodí.“ „Jsou v pohodě. Jsou šťastní, že jsou zpátky doma v Itálii. Budu je od tebe pozdravovat, až s nimi budu příště mluvit.“ „To určitě udělej.“ Molly zůstane ještě chvíli stát u stolu. Vypadá to, jako by se chtěla s Benem bavit dál, ale nemůže najít téma k hovoru. „Tak jo,“ prohodí Ben, aby prolomil nepříjemné ticho. „Rád jsem tě zase viděl. Opatruj se.“ „Ty taky.“ Zavrtí boky pod zástěrou a na deseticentimetrových podpatcích se odkolébá zpátky k baru. 45
Prava_matka.indd 45
12.5.2020 17:21:33
„Předsedkyně fanklubu Bena Morettiho?“ rýpnu si. „Haha, jak vtipné.“ „Tvoje bývalka?“ „Ne! Hodně jsme sem chodili s mými rodiči. Je jen milá.“ „No, myslím, že je v tom víc.“ „A já myslím, že je načase změnit téma,“ ohradí se a zrudne rozpaky. „Dejme se do jídla.“ „To je vynikající,“ zvolám po prvním soustu. „Říkal jsem ti to.“ „Když mě sem budeš vodit každý večer, možná se nechám přesvědčit a povedu ti zahradnictví.“ „Opravdu?“ Rozzáří se mu oči. Uvědomím si, že jsem o tom neměla žertovat. Teď si bude myslet, že o tom uvažuju. „Podívej se, Bene, opravdu mě to potěšilo, ale…“ Jeho tvář pohasne. „Momentálně se potýkám s tolika osobními problémy…,“ vysvětluju mu. „Nemůžu na sebe vzít takovou zodpovědnost.“ „Tess, slyšel jsem…, co se ti stalo. S tvými dětmi. Jenom bych ti chtěl říct, že je mi to moc líto.“ Odložím vidličku. Najednou mě přešla chuť. „Jak ses to dozvěděl?“ „Carolyn se o tom před časem zmínila.“ Skvělé. Jak to, že to ona ví? Zjevně hltá drby a nemá problém je šířit dál. Dojde mi, jak se mě to dotklo. Vždycky mi připadalo, že spolu dobře vycházíme, ale najednou jsem si ji vybavila v práci za pultem, jak si živě povídá se zákazníky. Nadechnu se, abych řekla něco štiplavého o kolegyních drbnách, ale Ben mě předběhne: „Myslela to dobře, Tess.“ „Jak se to kčertu dozvěděla?“ „Mám dojem, že se přátelí s tvou tchyní.“ 46
Prava_matka.indd 46
12.5.2020 17:21:33
Jsem si jistá, že si moje tchyně myslí, že mám defektní geny. Amanda Markhamová a její čtyři dospělé, zdravím kypící děti. Scott je nejmladší z nich. Byl vytouženým synem po třech dcerách. „Carolyn si myslela, že bychom měli vědět, čím sis prošla, abychom před tebou třeba neřekli něco nevhodného.“ Nejsem nijak štěstím bez sebe, že to všichni ví. Ani trochu. Ale aspoň se vyhnu nutnosti něco někomu vysvětlovat. „Chtěl jsem, abys věděla, že rozumím tomu, v jak obtížné situaci se nacházíš, a že pochopím, kdybys měla nějaké špatné dny.“ „Děkuju,“ špitnu. „Nebudu předstírat, že vím, jak ti je, Tess. Už jen myšlenka na to je hrozná. Přijde mi, že by pro tebe bylo dobré se plně věnovat něčemu, jako je vedení zahradnictví.“ Dojme mě to. Většina lidí neví, jak se v hovoru s tématem mých dětí popasovat. Ale on se o tom nejenom nebojí mluvit, dokonce je přesvědčený, že jsem dost silná na to, abych zvládla být zodpovědná za celý jeho podnik. „Dneska jsem byla na policii,“ vyhrknu bez rozmyslu. Zrovna se chtěl napít piva, ale při mých slovech se zarazí, zavře pusu a položí sklenici zpátky na stůl. „Během polední pauzy,“ dodám. „Proč jsi tam byla, jestli se můžu zeptat? Teda nemusíš mi to vysvětlovat, ale…“ „Klidně můžeš. Je to taková podivná historka.“ Nervózně se zasměju. „Jen do toho.“ Usrkne ze sklenice. Taky se napiju, ale v tu chvíli si přeju, abych si objednala něco silnějšího než pomerančový džus. Povím mu o předešlém večeru. O Harrym. Všechno ze mě vylítne. Ne tak obšírně jako na policejní stanici, kde bylo každé moje slovo analyzováno, ale náhle jsem pocítila 47
Prava_matka.indd 47
12.5.2020 17:21:33
potřebu se někomu svěřit. Z Benova výrazu je vidět, že je překvapený, ale soucítí se mnou a chápe mě. Nesoudí mě. Nepodezřívá. „Teda, Tess. To je…“ „Já vím. Je to divný, že?“ „Musíš mít v hlavě naprostý zmatek. A v tu chvíli přijdu a k tomu všemu stresu přidám perfektně načasovanou nabídku práce.“ Obrátí oči v sloup. „Nevěděl jsi to. A možná máš pravdu. Třeba bych se od toho všeho měla odpoutat. Dej mi trochu času, jestli můžeš, abych si to mohla promyslet.“ „Samozřejmě. Můžeš mít tolik času, kolik chceš. Ne tedy úplně kolik chceš. Asi bych to potřeboval vědět do konce roku, jestli by to šlo.“ Přikývnu a najednou je mi tak lehce. „A teď jez,“ pobídne mě. „Rozkaz, šéfe.“ Ještě asi hodinu jíme a povídáme si o triviálních věcech. O knihách, které jsme četli, legračních zákaznících a o našich nejhorších zlozvycích. Ben je k mému překvapení výborným společníkem, se kterým se dobře povídá. Uvažuju, proč jsem si toho nikdy nevšimla. Pak mě ale dohoní události posledních dvaceti čtyř hodin. Jsem vyčerpaná. Ben trvá na tom, abych si vzala druhý den volno. Protestuju, ale moje ne pro něho není odpověď, tak to nakonec vzdám. Snad se budu moct pořádně vyspat. Ještě není ani devět, když se konečně doplahočím k domovním dveřím. Skoro spím vestoje, připadá mi, že je mnohem více hodin. Měla bych se zavrtat do postele, ale ještě musím udělat jednu věc. Vezmu si mobil do obýváku a stočím se v rohu gauče do klubíčka. Zavolám Scottovi, abych zjistila, jak se mu dnes ráno vedlo na policii. Je mi jasné, že dokud mu 48
Prava_matka.indd 48
12.5.2020 17:21:33
nezatelefonuju, stejně neusnu. Třeba nějakým zázrakem zjistil, co se stalo s Harrym. Jeho mobil třikrát zazvoní, ale asi jsem omylem vytočila špatné číslo, protože ho zvedne nějaká žena. Překvapí mě to natolik, že na to hned nedokážu kloudně zareagovat. „Haló?“ řekne žena. „Haló?“ „Ahoj,“ vyhrknu nakonec. „Asi jsem vytočila špatné číslo. Chtěla jsem mluvit se Scottem. Kdo je tam?“ Na druhém konci je chvíli ticho. „Haló? Jste tam ještě?“ Chystám se hovor ukončit a zkusit to znovu, ale najednou se zeptá: „To je Tessa?“ „Ano. A vy jste? Tohle je Scottův mobil?“ „Ano,“ odpoví váhavě, jako by si nebyla jistá, jestli je to jeho mobil, nebo ne. „Můžete mi ho předat, prosím?“ „Teď… nemůže přijít.“ Její hlas zní hodně mladě. „Nemůže přijít? Co tím myslíte? Je ještě v práci? Má nějakou schůzku?“ „Je ve sprše.“ Chvíli mi trvá, než její slova pochopím. Ta žena zvedla Scottův mobil, zatímco on je ve sprše. Na moment úplně ztuhnu a cítím, jak se mi z obličeje vytrácí krev. „Mrzí mě to,“ řekne tónem, který rozhodně nenaznačuje, že by to myslela upřímně. „Musí to pro vás být asi hodně velké překvapení, ale já jsem Scottova přítelkyně. Měl vám to říct už dávno.“ Scott má přítelkyni. V puse ucítím lasagne a pomerančový džus. Nevím, co na to odpovědět. „Tesso? Jste tam?“ „Ano, to nevadí. Promluvím si s ním jindy.“ „Má se to tak, že…“ Nechci slyšet, jak se to má. Ukončím hovor, stisknu tlačítko a ozve se pípnutí. Pak mobil vypnu. 49
Prava_matka.indd 49
12.5.2020 17:21:33