Issuu

001-003 Tak hodne stesti.qxp_Sestava 1 01.08.19 15:01 Stránka 3

KRISTAN HIGGINSOVÁ

Tak hodně štěstí

Přeložil Hynek Bečka

Tak hodne stesti_upravene.indd 4

05.08.19 10:48

Tato knížka je pro všechny z nás, které se někdy podívaly do zrcadla a rozbrečely se. Tak ať se to víckrát nestane.

Tak hodne stesti_upravene.indd 5

05.08.19 10:48

PROLOG

PŘED ŠESTNÁCTI LETY

Pro jednou nikdo nemyslel na jídlo. Kdyby se na ně tehdy někdo díval shora, viděl by jen tři mladé dívky, jak dovádějí v průzračných vodách jasně modrého jezera. Se smíchem po sobě cákaly vodu a vedle nich se pohupovala loďka. Blondýna a dvě tmavovlasé, jedna s úplně černými vlasy, druhá spíš do hněda. Sem tam se jejich hlasy nesly přes vodu silněji, jindy zase mluvily tiše. Čas od času se některá z nich ponořila pod hladinu a vyplavala o pár metrů dál. Vlasy jí ve vodě splývaly, a dívka se pak třeba i položila na záda a jen tak se dívala na oblohu. Čistou a neposkvrněnou. V mírném vánku jim nad hlavami proplouvaly bílé, naducané mraky. Jen ony tři, úplně samy uprostřed jezera. Vyrazily se koupat bez dovolení. Alespoň na chvíli se vzbouřily proti přísně předepsanému rozvrhu aktivit v táboře Copperbrook, kam dívky mezi jedenácti a osmnácti lety jezdily zhubnout. V tuhle chvíli to ale nebyly tlusté holky… Byly naprosto normální a jak se tak plácaly ve vodě, užívaly si ten výjimečný stav samotného bytí. Emerson se zasněně vznášela na hladině, Georgia plavala sem a tam úspornými tempy, Marley se ve vodě míhala jako vydra.

Tak hodne stesti_upravene.indd 7

05.08.19 10:48

K R I S TA N H I G G I N S O VÁ

Z loďky jim vypadla vesla, tak jedna po druhé naskákaly do jezera, aby pro ně doplavaly. Jenže voda byla tak úžasně chladivá a příjemně obepínala jejich kůži, že žádná nechtěla vylézt ven. Nevážily skoro nic, pohybovaly se s úžasnou lehkostí, připadaly si jako mořské panny. Po chvíli se všechny nakonec položily na záda a nechaly se nadnášet, čas od času máchly rukama nebo mimoděk vykoply nohou. Slunce svítilo stále silně, jen částečně ho už zakrývala hora. Nad jezerem kroužili ptáci. Od pláže lemované borovicemi se neslo tlumené pískání na píšťalku jednoho z vedoucích, smích ostatních dětí, útržky písničky. Zítra se všichni vrací domů. „Tady je to nejlepší,“ řekla Emerson a do jejího jemného hlasu se vkradl smutek. „Je mi tady dobře. Teď a tady. Nemůžu uvěřit, že sem už příští rok nebudeme moct přijet.“ „Já taky ne,“ odpověděla Georgia. „Je to děs, takhle zestárnout.“ „Tohle bylo to úplně nejhezčí léto. Vážně,“ řekla Marley. Georgia zvedla hlavu, aby zkontrolovala, jestli loďka neodplavala příliš daleko. Pak se zase položila na hladinu jako na matraci. V křišťálovém klidu jezera ani jedna z nich nevnímala svou váhu. Nic je tu nedrhlo, nepotily se s každým krokem. Nebolely je klouby, nepálily namožené svaly a ani nemusely každou chvíli lapat po dechu. Když jste tlustí, málokdy si skutečně odpočinete. Když jste tlustí, musíte pořád nosit zbroj. Buď je potřeba sarkasmus a cynismus, aby se vás potenciální trapiči polekali, nebo zase přehnané veselí a dobrá nálada, aby všem bylo jasné, že vás nic nerozhodí – rozhodně ne žádné urážky nebo narážky, nebo ponížení. Když jste tlustí, musíte se strašně snažit, aby si vás nikdo nevšiml. Žijete ve strachu, že se to nepodaří, že vás vyčlení. Že vám někdo řekne to, co už dávno moc dobře víte.

Tak hodne stesti_upravene.indd 8

05.08.19 10:48

TA K H O D N Ě Š T Ě S T Í

Jste tlustí. A všechny tři dívky byly tlusté. Ale v tuhle chvíli prostě jen byly. Hned vedle Marleyiny hlavy se vynořila černobílá potápka. Marley vykřikla a ohnala se po ní paží, takže pták se zase střemhlav zanořil zpátky do hlubin. „Chtělo mě to kousnout!“ vyjekla Marley. „Nejspíš je sama k smrti vyděšená,“ vyprskla Georgia. „V klidu. Byl to jen pták.“ „Myslela jsem si, že je to žralok.“ „Řekla bych, že žraločích útoků se obávat nemusíme,“ připojila se Emerson. „Pokud to nebudou žraloci jezerní,“ řekla Marley a pak se všechny tři znovu daly do smíchu, který pomalu plynul do bezbřehých nebes, aby se připojil k nadýchaným oblakům. V tu chvíli od tábora zazněl dlouhý hvizd píšťalky a hlas zkreslený megafonem. „Marley, Georgio, Emerson! Okamžitě se vraťte zpátky na břeh.“ To byla jejich hlavní vedoucí, která neuměla nic jiného než otravovat. Všechny tři dívky svorně zasténaly. „Je tak hnusná,“ řekla Emerson. „Tak hubená,“ dodala Georgia. „Neměla by tu být. Kazí to morálku.“ Znovu se společně zasmály. Georgia měla pravdu. Georgia poslechla jako první, elegantně se otočila zpátky na břicho a úspornými pohyby doplavala k loďce. Cestou posbírala zapomenutá vesla. Když se škrábala dovnitř, už tak ladně nepůsobila. „Konec legrace, holky,“ řekla a posadila se na své místo. Hned po ní se přes okraj loďky snadno vytáhla Marley. Z nich tří měla ke sportu nejkladnější vztah. Emerson… Té musely pomoct obě dvě, a i tak to dalo práci. Jakákoli elegance, kterou dívky v jezeru oplývaly, z nich stekla, jakmile se jejich těla znovu ocitla v zajetí gravitace. „Až budu hubená, budu plavat každý den,“ vydechla Emerson, vyčerpaně lapajíc po dechu.

Tak hodne stesti_upravene.indd 9

05.08.19 10:48

K R I S TA N H I G G I N S O VÁ

„Až budu hubená, budu nosit pořádné plavky,“ zatahala Marley za svůj stahovací jednodílný plavecký úbor. „Tohle je horší než korzet. Nemůžu se dočkat, až to ze sebe sundám.“ Georgia mlčky zvedla vesla a nasadila je. „Až se vrátíme na břeh, sepíšeme si seznam,“ řekla Emerson. „Všechno, co uděláme, až už nebudeme tlusté. Takové věci, o kterých si teď můžeme jen nechat zdát.“ „Snít o nich můžeme,“ zabrala Georgia do vesel. Loďka se hladce posunula kupředu a Marley si cachtala ruku pod hladinou. „Na snech není nic špatného.“ „Takový seznam není vůbec špatný nápad,“ řekla Marley. „Alespoň nás to povzbudí, abychom zhubly. Můžeme si vždycky zavolat, když něco odškrtneme.“ Jak se blížily k pobřeží, pramice začala přídí rozrážet drobné vlnky. Georgia trochu zpomalila a na chvíli zvedla vesla nad vodu a nechala je odpočívat, zatímco se všechny tři ohlédly. Ve světle zapadajícího slunce se mraky zbarvily do růžova a fialova, na jejich pozadí se černě tyčily siluety stromů. Jak tam takhle naposled seděly, bylo jim jasné, že kouzelné odpoledne je u konce, ale i tak ho žádná nebyla ochotná nechat jen tak jít. Nakonec, kolik takových dní v životě zažijete? Jak často se člověk může cítit volný, naživu… Bez tíže? To je ta potíž s dokonalými věcmi. Všechny jednou končí. Ačkoliv to žádná neřekla nahlas, všechny tři věděly, že už to nebude jako dřív.

Tak hodne stesti_upravene.indd 10

05.08.19 10:48

KAPITOLA PRVNÍ

PŘED ČTYŘMI LETY Milý deníčku, strašně ráda začínám nový deník! S tránky mi připadají tak čisté. Chci říct, kdo ví, čím vším je nakonec pokryju? Možná že tu budu psát o své první lásce, o tom, jak jsme spolu jeli do Říma, o svém zásnubním prstenu, o mých děťátkách! Dobře, to asi trochu předbíhám, ale člověk nikdy neví. Nedávno jsem se dívala na jeden pořad pro ženy, a byla tam nějaká ženská, která mluvila o tom, jak moc se všechno změnilo, když zhubla. Tak mně se to třeba taky tak povede. Emerson Lydia Duvalová. Emerson Lydia Duvalová. Svoje jméno miluju. Ještě pořád bych byla schopná jím pokrýt celé stránky v jednom z mých sešitů. Lydia se jmenovala mámina prateta, zemřela při holokaustu. Podle všeho to byla baletka. Jsem moc ráda, že se jmenuju po ní, i když se moc snažím nemyslet na to, co by asi řekla, kdyby viděla moje fyzické já. Emerson Lydia Duvalová. Žena s tímhle jménem je rozhodně elegantní a krásná, má vkus a nepodléhá módním

Tak hodne stesti_upravene.indd 11

05.08.19 10:48

K R I S TA N H I G G I N S O VÁ

výstřelkům. Pravděpodobně chodila na Smith College, to je snad jasné, ne? Je vysoká, nádherná a štíhlá. (Panebože, tohle slovo zbožňuju.) Samozřejmě může jíst, co se jí zachce. Někdy má ale tolik práce, že se najíst zapomene, protože většinou si na jídlo sotva vzpomene. Rozhodně mu nevěnuje 98 procent svých myšlenek. Na střední hrála ve volejbalovém družstvu. Ne, to ne, hrála pozemní hokej, jako všechny dívky z bohatých rodin. (Ve skutečnosti ho hrála Georgia, pokud si dobře pamatuju.) Ano, Emerson Lydia Duvalová hrála na základce i na střední pozemní hokej, protože je moc ráda venku. Založila i školní turistický klub. Kdykoliv může, vyráží do lůna přírody, miluje totiž zvířata, ale kvůli nabitému pracovnímu rozvrhu bohužel nemůže žádné chovat doma. Do svých šatů se snadno vejde, jsou volné, ale šíleně jí sluší, a když si na sebe oblékne černé večerní šaty a nazuje si luxusní lodičky, všem mužům ve městě div nevypadnou oči z důlků. Tahle Druhá Emerson Duvalová bydlí v New Yorku. Nebo ne, v San Franciscu, v moderním věžáku. Létá první třídou, čas a pohodlí navíc ale potřebuje jen proto, aby mohla neúnavně pracovat v neziskové organizaci, kterou založila, když odpromovala na S tanfordu. Peníze nepotřebuje, Druhá Emerson má svěřenecký fond. (Ne že bych si stěžovala na svoje vlastní dědictví.) Ale ta Druhá Emerson si z fondu skoro nic nebere. Utrácí jedině na svém bytě. Musí bydlet někde, kde je to reprezentativní. Čas od času je v rámci práce potřeba doma něco uspořádat. Domov je její útočiště, s pečlivě vybraným nábytkem, s výhledem na Bay Bridge a když se zrovna objeví mlha... Dokonalé místo. Emersonini rodiče mají malé (ohromné!) apartmá v Paříži, kdykoliv může, tak je navštěvuje. Máma učí jako profesorka na La Sorbonne, vždycky bere Emerson nakupovat do těch nejvíc šik salónů, a její táta se nikdy nezapomene zeptat, co si myslí o domě, který zrovna navrhuje. Emerson je samozřejmě

Tak hodne stesti_upravene.indd 12

05.08.19 10:48

TA K H O D N Ě Š T Ě S T Í

bilingvní. Ve skutečnosti mluví třemi jazyky, ale má pocit, že mandarínštinu by spíš neměla počítat. (To z ní mluví pouhá skromnost, ovládá ji naprosto bezchybně.) Diskutovat o ekonomice subsaharských států jí jde stejně snadno jako se obléct na galavečer. Má přítele, bien su^r. Je s ním zábava, naprosto plně se jí věnuje a vypadá trochu jako Idris Elba za mlada. Nejspíš pracuje jako chirurg, nebo je to nějaký technický génius. Š íleně ji miluje a čeká, až přijde ten správný den, aby mu řekla ano. Prstýnek koupil už po jejich prvním rande. Jasně. Neříkám, že někdy budu jako tahle Emerson. Chci říct, je mi docela jasné, že nikdy nebudu taková. Prostě na ni ráda myslím. Dělá mi společnost. V mých představách by se Druhá Emerson mohla kamarádit i s někým, jako jsem já, s někým, na koho všichni zírají, jen co vystrčí paty z domu. S někým, koho každý den všichni soudí a odsuzují. S někým, kdo váží třikrát víc, než by měl. Neviděla by jenom všechen ten tuk. Toho by si vůbec nevšímala. Viděla by mě takovou, jaká jsem doopravdy. Veselá, milá a láskyplná dívka. Já vím, že jsem taková, ale nikdo jiný se ji ve mně ani nepokouší zahlédnout. Až na mámu, samozřejmě, ale ta už tu není. Georgia a Marley, ty to také dokáží. Kéž by bydlely blíž. Asi bych se mohla přestěhovat, ale tenhle dům prostě miluju. Mámin dům. Kromě doby, kdy jsem byla na vysoké, to byl vždycky můj domov. No nic. Nějak to se mnou zvládni, Druhá Emerson. Kdo ví, jaký bude můj život, až tenhle deníček zase popsaný odložím?

Tak hodne stesti_upravene.indd 13

05.08.19 10:48

KAPITOLA DRUHÁ Marley

SOUČASNOST

U smrtelného lůžka nic neslibujte. Jasně, když jsem ráno vstala, neměla jsem ani potuchy, že dnes pojedu napříč čtyřmi státy a budu se pokoušet zadržovat slzy vedle nemocniční postele. Hned po probuzení jsem přemýšlela hlavně nad tím, co si dám k snídani, co k obědu, a co k večeři. Jsem profesionální kuchařka a jsem tlustá. Jídlo je pro mě všecko. Ale právě teď se mi tvář stáhla do něčeho, o čem jsem doufala, že alespoň trochu připomíná povzbudivý úsměv. V levém koutku mi škubalo a oči mě nějak divně pálily. Málem jsem zapomněla, jak se vlastně dýchá a když mi to konečně došlo, ucítila jsem v ústech sterilní a nevýrazný nemocniční vzduch. Na chodbě jsem vnímala útržky hovorů a pracovní ruch, skřípaly boty, zněly hlasy. Ale tady… Jen ticho přerušované pípáním monitorů a Emersoniným dechem. Jistě, jistě, monitory. Stačilo se na ně jen podívat. Tep 133, Kyslík 87 %, Tlak 183/99. Nejsem doktor, ale bylo mi jasné, že to nevypadá dobře. Ale i kdyby čísla mluvila v její prospěch, stačilo se na ni jen podívat…

Tak hodne stesti_upravene.indd 14

05.08.19 10:48

TA K H O D N Ě Š T Ě S T Í

Ani jsem si nebyla jistá, jestli je to vůbec Emerson. Při troše snahy jsem dokázala rozeznat její tvář, více méně. Sotva byla vidět, schovaná mezi trubičkami a hadičkami a s druhou bradou velkou tak, že padala až na její hruď. Panebože, ty hory, hory, masa. Jak… Jak může někdo vůbec narůst do takových rozměrů? Nechápala jsem, jak se to mohlo stát, tak rychle. Zas tak dlouhá doba, co jsme se neviděly, to přeci nebyla, ne? Strávily jsme společně víkend, asi tak před sedmi lety, a pak jsme se ještě viděly na Georgiině svatbě, to bylo skoro před šesti lety, a ano, vždycky z nás byla největší, ale tohle… To by mě nikdy ani nenapadlo. Díky Bohu, že tu neležím já, napadlo mě a pocit viny mi můj falešný úsměv protáhl ještě o kousek dál. Tak něco udělej, ty blbá krávo! bušilo mi v hlavě, a tak jsem si prohrábla vlasy a zakousla se do malíčku. Mrkla jsem na Georgiu, nepřirozeně rychle mrkala. Nepostřehla jsem žádný předstíraný úsměv, jen stažené obočí, jak se snažila pochopit, co se tu to vlastně stalo. Jak to, že nám nedošlo, jak hluboko Emerson klesla? Proč jsme se s ní nepokusily víc mluvit? Srdce mi bušilo o sto šest a v očích mě pálily slzy. Zdálo se, že Emerson spí, měla zavřené oči. Zjevně ji vyčerpalo už jen to, že nás pozdravila a taky prostě…, že vůbec existovala. „Slibte mi to,“ zachraptěla Emerson. Nadskočila jsem. Dobře, takže je vzhůru, fajn. Měla oteklé oči, ale všimla jsem si, jak se na nás podívala, nejdřív na mě, pak na Georgiu. V ruce svírala obálku, ale zjevně neměla sílu nám ji podat. Možná byla její ruka prostě příliš těžká. Nejspíš obojí. „Slibte mi… že to uděláte,“ zašeptala. „Uh… jasně,“ odpověděla jsem. Pořád jsem ještě byla natolik mimo, že jsem ani nepřemýšlela nad tím, k čemu se vlastně upisujeme. „To si piš. Jasně, že to uděláme. Všechny tři. Až se

Tak hodne stesti_upravene.indd 15

05.08.19 10:48

K R I S TA N H I G G I N S O VÁ

ti udělá líp. Vždyť je to jasné, Emerson. Přece se ti udělá líp, to snad víš. Už jsi v nemocnici a tady se o tebe postarají. Přece bys… Však víš! Že ano, že ano, Georgio?“ Sjela jsem pohledem k Georgie, pořád ještě nebyla schopná pohybu. Napravila jsem to rázným šťouchnutím loktem. Slyšela jsem, jak nahlas polkla. „Ano, přesně tak,“ zašeptala. „Zrovna to jsem měla na mysli. Budeš… Budeš v pořádku.“ Odmlčela se a zhluboka se nadechla. „Tím jsem si docela jistá.“ Na to, že se dřív živila jako právnička, Georgia moc lhát neuměla. Přistoupila jsem o něco blíž k posteli a poklepala na místo, kde se pod peřinou nejspíš schovávala Emersonina noha. Doufala jsem, že ji to nebolí. Peřina se už předtím svezla stranou, jako kdyby ji nedokázala pořádně zakrýt, takže bylo vidět její koleno, mamutí stehna, ohromné svalnaté lýtko… Muselo být svalnaté, protože neslo celé její tělo. Do ruda zbarvená kůže ji obepínala tak, jako kdyby měla při nejjemnějším doteku prasknout jako balónek, který nafouknete víc, než byste měli. Pane bože. Zabolelo mě u srdce. Vždycky když jsme se viděly, bez jediné výjimky, mluvily jsme o tom, jak teď konečně uděláme to, na čem jsme se domluvily už dávno. Zhubneme. Protože všechny tři jsme byly tlusté/trošku větší/s nadváhou/měly těžké kosti/plnoštíhlé/při těle po celou dobu, co jsme na světě. A teď jsme tady. Já ještě pořád nezhubla. Ale proboha, teď už začíná jít o život. Byla jsem, řekněme si to na rovinu, tlustá. Na věky věků odsouzená k nákupům v Lane Bryant a když jsem se náhodou dostala do normálního obchodu, nezbývalo mi nic jiného než se rovnou vydat k oddělení s většími velikostmi. Georgia na tom sice momentálně byla dost dobře, ale její váha hodně kolísala. Chvíli to šlo, pak zas ne. Nejednou jsme společně fantazírovaly

Tak hodne stesti_upravene.indd 16

05.08.19 10:48

TA K H O D N Ě Š T Ě S T Í

o tom, o kolik by se tak zvedla populace, kdyby všechna ta ztracená hmota žila dál vlastním životem. Ale ani Georgia, ani já, jsme na tom nikdy nebyly takhle. Všechny tři jsme se potkaly na táboře pro tlusťošky, omlouvám se, na táboře Copperbrook, intenzivním výživovém a sportovním pobytu pro dívky. Všem nám bylo osmnáct let, všechny jsme mířily na vysokou a doufaly, že právě tohle léto se nám konečně podaří zhubnout nadobro, a konečně začít doopravdy žít. Emerson a Georgia na tábor jezdívaly pravidelně. Mně se tam podařilo dostat, až když jsem spoustu hodin otravovala rodiče úpěnlivým doprošováním a kňouráním. Za šest týdnů jsem shodila šest kilo a získala dvě nové kamarádky. S Georgiou jsme se vídaly dál, obě jsme bydlely v New Yorku a chodily na školy, které byly sotva hodinu cesty od sebe. Navštěvovaly jsme se několikrát za semestr. Když odešla studovat práva na Yale, dojížděla jsem za ní do Connecticutu, a ona se za mnou zase sem tam stavila a společně jsme strávily víkend u našich. Jenže Emerson pocházela z Delaware. S její mámou si byly hrozně blízké a nerada cestovala. Mám dojem, že jsme ji za těch šestnáct let, co uplynuly od našeho posledního tábora, viděly s Georgiou tak pětkrát. Ale já se snažila. Zrovna loni jsem se nám třem pokusila zorganizovat společný víkend. Emerson to nicméně na poslední chvíli zrušila. Možná kvůli tomuhle. Kvůli tomu, kolik teď váží. A musím přiznat, že kromě Facebooku, kam si občas přidala obrázek koťátek nebo kytiček, čímž o sobě dala vědět, jsem dospělou Emerson Duvalovou vůbec neznala. Stěží jsem tedy mohla uvěřit tomu, jak moc se za posledních pět let změnila. Sice z nás na tom vždycky byla nejhůř, ale… Prosím, Bože, modlila jsem se. Prosím tě, Frankie. Ať neskončím takhle. Ale koneckonců, Frankie mě taky nechala samotnou.

Tak hodne stesti_upravene.indd 17

05.08.19 10:48

K R I S TA N H I G G I N S O VÁ

Zdálo se, že Emerson spí. Zaslechla jsem, jak venku na chodbě někdo provází návštěvníky. „Tohle je jeden z našich bariatrických pokojů. Musí být speciálně navržený tak, abychom se zde mohli starat o naše morbidně obézní pacienty. Stěny má obložené ocelovými pláty, jelikož se do nich musí zapustit madla s nosností až pět set kilogramů, jen si to představte, pět set. Toalety zabírají více místa, aby se do nich vešli i naši asistenti. Jak můžete vidět, větší jsou i dveře a…“ Georgia vystřelila ke dveřím. „Nemohl byste toho nechat?“ zasyčela. „Leží tady lidská bytost.“ Zavřela dveře a zakryla si oči dlaní. „Děkuju,“ zasípala Emerson, pořád ještě se zavřenýma očima. Roztřásly se mi rty. Vůbec nezněla dobře. Ani v nejmenším. Jak chraplavě lapala po dechu… Emerson znovu pozvedla ruku a ta zase dopadla zpátky na postel. Jasně, jasně. Obálka. „Budeš v pořádku,“ řekla Georgia. Její hlas mě uklidňoval. „Jsi tam, kde bys měla být. Ale jestli ti to udělá radost, tak si ji samozřejmě vezmeme.“ Přikročila k posteli a opatrně si od Emerson obálku vzala. Zběžně se na ni podívala, pak polkla a přidržela mi ji před očima. Stálo tam: Otevřít po mém pohřbu. Uniklo mi potlačované vzlyknutí. „Vždyť ty… Vždyť neumíráš, Emerson,“ dostala jsem ze sebe. „Prostě … Potřebuješ jen trochu pomoct.“ „Určitě se ti udělá líp,“ přidala se Georgia. Už se nejspíš vypořádala s prvním leknutím a její hlas teď zněl o poznání pevněji. „Musíš, Emerson. Jsi skvělá, vtipná a laskavá a my tě máme strašně rády.“ Po tvářích se mi valily slzy. Natáhla jsem se k Emerson a povzbudivě jí zmáčkla ruku. Byla studená a lepkavá. „Vážně, moc,“ zachraptěla jsem. „To zvládneš, Emerson. Určitě to zvládneš.“

Tak hodne stesti_upravene.indd 18

05.08.19 10:48

TA K H O D N Ě Š T Ě S T Í

Emerson se maličko usmála, stále ještě neotevřela oči. V tu chvíli se dveře rozlétly dokořán. „Koupání!“ zahalekala sestřička, která by sama mohla shodit takových pětadvacet kilo. (Tlustí lidé mají jednu super schopnost, a tou je odhadování váhy.) „Dámy, dovolíte?“ Sjela po Emerson pohledem a povzdechla si. „Vážně po mně chtějí, abych tohle zvládla sama?“ Vystrčila hlavu ze dveří. „Budu tady potřebovat asistenci!“ „Nádhera,“ zamumlala Georgia. Přistoupila k čelu postele a poplácala Emerson po rameni. „Nevzdávej to, dobře? Máme tě moc rády.“ Emerson otevřela oči. „Já vás taky,“ zašeptala. Georgia zkřivila tvář. Otřela jsem si oči a políbila Emerson na čelo. Tváře měla zbarvené do ruda – vysoký krevní tlak. „Zatím,“ zašeptala jsem a stáhlo se mi hrdlo. „Brzy se zase uvidíme.“ Prosím, Bože, prosím, Frankie. „Miluju tě,“ dodala jsem pro případ, že by s touhle situací má božstva nijak nepohnula. Sestřička na nás vycenila zuby ve zcela neupřímném úsměvu. Zatímco jsme mířily k výtahům, zavolal na nás doktor. „Promiňte? Vy jste kamarádky slečny Duvalové?“ Zastavily jsme se. „Ano,“ odpověděla Georgia. „Jsem rád, že se mi vás podařilo zastihnout. Já jsem doktor Huges.“ Byl to vysoký, hubený muž s laskavou tváří. Nemohlo mu být o moc víc než nám dvěma. „Emerson mi dovolila vás informovat o jejím zdravotním stavu. Doufal jsem, že bychom to mohli probrat, jestli vám to nevadí.“ „Samozřejmě,“ řekla jsem. „Asi je vám jasné, že vaše kamarádka na tom není zrovna dobře.“ „Ano,“ přikývla Georgia. V očích jsem znovu ucítila slzy. Otřela jsem si je cípem rukávu a uvědomila si, že se mi třesou ruce.

Tak hodne stesti_upravene.indd 19

05.08.19 10:48

K R I S TA N H I G G I N S O VÁ

„Možná by bylo dobré, kdybyste zůstaly poblíž,“ řekl. „Do plic se jí dostala krevní sraženina, právě proto má takové potíže s dýcháním. Navíc má hodně vysoký tlak, kolem srdce se jí nahromadila tekutina, má lymfedém… To způsobuje ty otoky. V podstatě jí začínají orgány vypovídat službu.“ Ježíšikriste. „Umírá?“ zeptala se Georgia. Smutně se na ni podíval. „Podle mého odhadu ano.“ „Nemůžete s tím něco dělat?“ Do mého hlasu se přikradla hrůza. „Řekl bych, že v tuhle chvíli už Emerson vyčerpala všechny své možnosti.“ „No, ale jaké jsou možnosti?“ zeptala jsem se. „Zjevně je velmi nemocná. Vy jste lékař. Měl byste jí pomoci.“ „Děláme všechno, co je v našich silách,“ řekl tiše. „Ale… Tedy, když je někdo extrémně obézní tak dlouho, tělu to nevratně ublíží a my s tím často už nemůžeme nic dělat.“ S Georgiou jsme se na sebe podívaly. Měla jsem tak stažené hrdlo, že jsem nedokázala říct ani slovo. Otočila se zpátky k doktorovi. „Kolik má ještě času?“ „Den, nebo dva. Je mi to moc líto. Chtěla, abyste o tom věděly.“ Smutně, takřka omluvně se na nás podíval a pak se od nás odvrátil. Dívaly jsme se, jak odchází, dokud nezmizel za rohem chodby. Celou dobu, co jsme byly ve výtahu, neřekla Georgia ani slovo. Mlčela i cestou k autu. Já celou cestu brečela. ………… Všichni jsme tyhle pořady někdy viděli, mockrát díky, televize. A buďme upřímní, díváme se na ně proto, že je nám pak líp. Jasně, jsem tlustá, ale nevážím dvě stě padesát kilo! Rozhodně mě nikdo nekrmí kyblíky KFC, podávanými oknem do ložnice, že? Když potřebuju ven, hasiči mě nemusí vyřezávat ze

Tak hodne stesti_upravene.indd 20

05.08.19 10:48

TA K H O D N Ě Š T Ě S T Í

dveří, a nemusí mě v osmi lidech vynášet na prostěradle. Když se na tyhle pořady dívám, vždycky u toho jím zdravě. Děkuji, zmrzlinu nechci, ne, kdepak. Zmrzlinu si schovám na Živí mrtví, což byl další seriál, díky kterému jsem se cítila o něco hezčí než ve skutečnosti. Ale vidět tohle všechno na vlastní oči, vidět takhle Emerson, to bylo něco jiného. Připadala jsem si hrozně. „Můžeš řídit?“ zeptala se Georgia, když jsme dorazily k autu. Už asi podesáté jsem se vysmrkala a kývla hlavou. Hluboký nádech, hluboký výdech. Nastartovala jsem a vyrazila z parkoviště. „Dobře.“ Hned jak jsem vyjela na dálnici, Georgia začala ťukat do telefonu. „Zarezervovala jsem nám pokoj v hotelu Marriott a napsala do práce, že se tu pár dní zdržím. Chceš zavolat mámě?“ To jsem taky udělala a poprosila ji, aby se v následujících dnech postarala o mé klienty. Nakonec, vařit jsem se naučila hlavně od ní. „Určitě, to není žádný problém,“ odpověděla mi. Vždycky jí udělalo radost, když byla potřebná. „Jak se má ta tvoje kamarádka? Už je jí líp?“ V jejím hlase jsem zaslechla dobře známý stín strachu. „Doufám,“ zalhala jsem. Máma si se špatnými zprávami nikdy moc poradit nedokázala. „Prosím tě, na počítači mám seznam jídel. Dante ti s tím pomůže. Něco mi dluží.“ Můj bráška měl před půl rokem svatbu, ale do té doby jsem ho vykrmovala alespoň třikrát do týdne, a to zcela zdarma. „A s Fosterovými buď prosím extra opatrná, ano? Jejich táta má alergii na korýše.“ Živila jsem se jako osobní kuchařka, což obnášelo hlavně vaření pro lidi, kteří na to sami neměli čas, nebo neradi vařili. Díkybohu jsem bydlela v bohatém městečku Cambry nad Hudsonem, v okrese Westchester. Skoro všichni jezdili pracovat na Manhattan a moc rádi se vraceli domů k teplému jídlu.

Tak hodne stesti_upravene.indd 21

05.08.19 10:48

K R I S TA N H I G G I N S O VÁ

Taky mě zaměstnávalo hodně matek v domácnosti. To když si prostě potřebovaly trochu odpočinout. Zajímalo by mě, jak si obstarávala jídlo Emerson. Od někoho, jako jsem já? Panebože! Když si jen představím její mamutí tělo… Nedokázala jsem ten obraz dostat z hlavy. Georgia se ještě pořád zabývala telefonem. „Jak vůbec… To je jedno.“ „Co to děláš?“ zeptala jsem se. „Chtěla jsem si najít všechny ty potíže, o kterých mluvil doktor. Panebože. Tohle si poslechni. Kardiovaskulární a pulmonální systémy nejsou na takovou váhu stavěny. Edémy… To znamená otoky… Není divu, že má tak napjatou kůži. Celé její tělo je jedna velká otevřená rána, snaží se ze sebe nějak dostat všechnu tu tekutinu.“ Zakousla jsem se do rtu a snažila se nebrečet. Koneckonců jsem řídila. Georgia dál četla z telefonu. „Akutní zkrácení dechu… jasně, to má. Cukrovka. Selhání ledvin. Selhávající srdce a plíce.“ Zastrčila telefon do kabelky a podívala se z okna. „Musíme zhubnout.“ „Tak hele, Georgio, ty rozhodně hubnout nepotřebuješ. Vždyť jsi už skoro vychrtlá.“ „Možná mám žaludeční vřed.“ Málem jsem jí pogratulovala, než mi došlo, co to vlastně řekla. „Do prdele! Děláš si legraci? Myslela jsem si, že jsi prostě jen začala líp jíst. Radši bys měla jít k doktorovi.“ Třásl se mi hlas. „Chci říct, jasně, obě máme s jídlem nějaké ty potíže, ale nejsme na tom tak jak Emerson. Jak to, že…“ Odmlčela jsem se. „Kéž bych o tom věděla.“ „Nebreč. Musíš řídit. Mám tě vystřídat?“ „Ne, to je v pohodě.“ Chvíli jsme mlčely a pak Georiga řekla: „V životě jsem neměla větší chuť na čokoládový dort,“ a pak jsme obě vyprskly vyděšeným smíchem.

Tak hodne stesti_upravene.indd 22

05.08.19 10:48

TA K H O D N Ě Š T Ě S T Í

Spousta tlustých lidí to takto má a my jsme nebyly výjimka. Emoce musíte zajíst. „Co je v té obálce?“ zeptala jsem se. „Teď se tam ještě dívat nebudeme,“ odpověděla Georgia. „Doufám, že to nikdy nebude potřeba. Nikdy.“ „Já taky.“ „Jestli se z toho nějak vyhrabe, prostě jí tu obálku vrátíme. Teda, ne jestli. Až. Až se z toho vyhrabe.“ „Má spoustu peněz, viď? Po rodičích? Může si dovolit tu nejlepší léčbu.“ Nasucho jsem polkla. „A my jí pomůžeme. Budeme tu pro ni. Budeme se víc snažit.“ Cítila jsem se tak provinile. Nic neznámého pro katolíka. „Víme, čím si prochází.“ „To teda nevíme, Marley. My jsme jen… Tak normálně tlusté.“ „Dívala ses v poslední době do zrcadla? Vypadáš, že bys mohla nakupovat v J. Crew.“ Snad jsem nezněla moc závistivě. „Prosím tě. Jejich XXL je ve skutečnosti jako velikost S.“ „Tak v Banana Republic.“ „Možná.“ Zatímco jsme přijížděly k hotelu, který pro nás vybrala, zadívala se Georgia z okýnka ven. „Emerson se uzdraví,“ řekla spíš sama pro sebe. ………… Emerson se neuzdravila. Hned druhý den se to zhoršilo, ztratila vědomí. S Georgiou jsme vedle ní celý den plakaly a prosily, aby to vydržela, aby to zvládla. Emerson Duvalová zemřela ve tři hodiny a sedm minut, zůstala nám po ní jen obálka. Kousek papíru, který máme otevřít po jejím pohřbu.

Tak hodne stesti_upravene.indd 23

05.08.19 10:48

KAPITOLA TŘETÍ Georgia

Není snadné pohřbít někoho, jako je Emerson. Nikdy jsem o takových věcech nepřemýšlela. Musely jsme objednat speciální rakev. Z nemocnice do pohřebního ústavu a z pohřebního ústavu na hřbitov ji musela převážet nákladní dodávka, protože normální pohřební vůz by na to nestačil. Bylo nutné objednat jeřáb, abychom ji nějak dokázaly uložit po bok její milované matky. K tomu všemu bylo potřeba osm hasičů, protože bychom jinak rakev nedostaly z auta. Zajímalo by mě, jestli to byli ti samí hasiči, kteří Emerson minulý týden vynesli z domu na prostěradle a naložili do speciálně upravené sanitky. Jak to jen mohla nechat zajít tak daleko? Proč nás nepožádala o pomoc? Ve dnech těsně po její smrti jsem měla co dělat, abych se kvůli všemu nerozbrečela. Každou chvíli na nás vyskočila další tragická podrobnost z Emersonina smutného života. Marley se leskly oči v podstatě neustále. Mě bolelo břicho, jako kdyby mi do něj někdo vrážel rozpálené železo. Na druhou stranu jsem ale vůbec neměla hlad. Ještě před pohřbem jsme s Marley zorganizovaly tryznu. Když jsme dorazily do pohřebního ústavu, už na nás čekala Ruth, Emersonina sestřenice s ostrými rysy, která se o ni starala. „Koukám, že přítel nedorazil,“ řekla namísto pozdravu,

Tak hodne stesti_upravene.indd 24

05.08.19 10:48

TA K H O D N Ě Š T Ě S T Í

sotva jsme vstoupily do dveří. Pak znechuceně zavrtěla hlavou. „To ten za to mohl, tenhle Mica. To on jí nosil všechno to jídlo.“ Ruth sjela pohledem po ohromné rakvi, která jí stála za zády. Pohřebák o ní diplomaticky mluvil jako o „Goliášovi“. Zdálo se, že Ruth Emersonina smrt přinesla nějaké zvrácené uspokojení. „Ne že by jí do toho jídla někdo nutil, že ano. Podívejte se na mě. Nikdy jsem nevážila víc než pětapadesát kilo. Vždycky jsem se uměla ovládat. Nepiju, nekouřím, nejím sladkosti. Moje sestřenice byla slaboch. Vlastně to bylo dost nechutné, dívat se, jak pořád přibírá. Mica jen vysedával u ní na posteli a pozoroval ji. Zvrácenost.“ „Ale i tak jste si od ní nechávala platit, co?“ zeptala jsem se. Ruth se o Emerson určitě nestarala jen z dobroty srdce. „Někdo se o ni musel postarat,“ pokrčila rameny a ignorovala výčitku v mém hlasu. „Víte, jak těžké je takovou obryni třeba umýt? Musíte jí zvednout břicho, abyste ji tam usušila a tak podobně. Není to snadné, víte? A ona pořád jen jedla, jedla, jedla. Vůbec se neovládala. Ani trochu.“ „Proč radši nezavřete hubu?“ Ruth se zatvářila zmateně. „Přestaňte se chovat jako úplná kráva,“ dodala Marley. „Vy byste taky mohla trochu zhubnout,“ otočila se k ní Ruth. „Jestli okamžitě nezmlknete, tak vám jednu vrazím,“ zavrčela Marley, zrovna když dovnitř vešel další host. Marley se k němu s úlevou otočila. Bylo tu tak málo lidí, že jsme byly vděčné za kohokoliv. „Ahoj, díky že jste dorazila. Já jsem Marley DeFelicová, jedna z Emersoniných dlouholetých kamarádek a tohle je Georgia Sloanová, další stará známá. A vy jste…?“ „Bethany. Před nějakou dobou jsme spolu pracovaly. Byla vážně moc milá.“ Nově příchozí byla překrásná, štíhlá jako gazela a mohlo jí být tak maximálně šestadvacet let. „To byla,“ přitakala jsem.

Tak hodne stesti_upravene.indd 25

05.08.19 10:48

K R I S TA N H I G G I N S O VÁ

Sžírala mě vina, ale děkovala jsem Bohu, že Emerson znala alespoň někoho, kdo ji dokázal skutečně ocenit. Před pár lety Emerson o své nové práci Marley něco vyprávěla, dělala v callcentru. Zákaznická podpora. Neřekla nám, že tam už nepracuje. Ale posledních pár let jsme sotva byly v kontaktu. Nakonec na tryznu dorazilo jedenáct lidí. Pár bývalých kolegů, ten milý doktor z nemocnice, sestřička, sousedka se svými třemi dcerami a Emersonin účetní. S Marley jsme je všechny postupně uvítaly, každý z nich vykulil oči, když si všimli ohromné rakve. Přítel se skutečně neukázal. Na hřbitov už jsme šli jen v následující sestavě – my dvě, Ruth, zaměstnanec pohřebního ústavu a hasiči. Jeřáb stál všem na očích. Zdálo se, že Emerson nenajde důstojnost ani po smrti. „Chtěl by někdo říci pár slov?“ zeptal se pohřebák. Marley by to nedokázala, zrovna brečela. „Emerson byla dobrý, hodný člověk,“ začala jsem tedy. Hlas se mi třásl pocity, které jsem tu nechtěla dávat najevo. Teď ne. „Užily jsme si spolu spoustu zábavy. Bude nám hrozně chybět.“ Nebylo to bůhví co, ale nic lepšího mě nenapadlo. Ruth si povzdechla, podívala se na displej telefonu a zeptala se, jestli už půjdeme. „Záleží jen na vás,“ odpověděl zaměstnanec ústavu. Beze slova odkráčela k autu. Marley položila ruku na rakev velkou jako manželská postel, otřela si slzy a pevně sevřela rty. I mne začaly pálit oči. Z kytice položené na vrchu rakve jsem vyndala jednu bílou růži. S Marley jsme objednaly ohromnou, krásnou záplavu květů. Je mi to tak líto, pomyslela jsem si. Tak moc mě to mrzí. Zpátky před Emersoniným domem na nás už čekala Ruth, a vedle ní stála další žena, v rukou držela mísu se zapékanými brambory. Viděla jsem ji už předtím, byla na tryzně se svými dcerami.

Tak hodne stesti_upravene.indd 26

05.08.19 10:48

TA K H O D N Ě Š T Ě S T Í

„Ahoj,“ pozdravila ji Marley. „Dobrý den, jmenuju se Natasha. Sousedka,“ vysvětlila. „Upřímnou soustrast.“ „Znala jste ji dobře?“ zeptala jsem se. „Ne, to zrovna ne. Vlastně skoro vůbec. Ona, tedy… No, jednou jsem ji potkala před domem a trochu jsme si popovídaly. Ale ven moc nevycházela. Nicméně, mě i moje holky moc mrzelo, když jsme se dozvěděly, že zemřela. Vypadala moc mile.“ „Děkuji,“ odpověděla Marley zastřeným hlasem. „Jste velmi laskavá.“ Natasha vyrazila po chodníku pryč od nás. S Marley jsme ještě chvíli stály před dveřmi a zíraly na prázdný dům. Jednou jsme ji sem přijely navštívit, asi tak rok po smrti její matky. Hodně zhubla a byla plná sil… A já si nedokážu vzpomenout, kdy se to změnilo. Alespoň dům vypadal hezky, vlastně celá čtvrť byla moc pěkná. Hodně jí na tomhle místě záleželo. Když jsme následovaly Ruth dovnitř, musela jsem se hodně snažit, abych se nerozklepala, když jsem viděla ty vyvrácené vstupní dveře. . „Mohly bychom se podívat do jejího pokoje?“ zeptala jsem se. „Klidně. Musela se přesunout do přízemí, pak už nebyla schopná vyškrábat se do schodů.“ Vedla nás kousek dál chodbou a otevřela dveře. Byly mnohem větší, než obvykle dveře bývají. Vešly jsme s Marley dovnitř, Ruth o krok za námi. „Možná byste nám mohla dopřát chvilku o samotě?“ navrhla jsem. „Na nic nesahejte.“ Zaťala jsem zuby. „Ruth. Chvilku o samotě.“ Stiskla rty a vyšla ven. Zůstala ale těsně za dveřmi, nejspíš kdybychom s Marley šíleně zatoužily po nějaké kočičí sošce, které Emerson zjevně sbírala.

Tak hodne stesti_upravene.indd 27

05.08.19 10:48

K R I S TA N H I G G I N S O VÁ

Marley se na mě podívala, v hnědých očích se jí leskly slzy a rukou si zakrývala ústa. Začala mě bolet hlava. Na ohromné manželské posteli se povalovala změť peřin a hromada polštářů. Kolem bylo ještě pořád vidět pozůstatky zásahu záchranářů, obvazy, papíry, plastové úlomky a latexová rukavice. V rohu stála kyslíková bomba. Podlaha byla takřka úplně schovaná pod rozházeným oblečením. Většina šatů, které se válely po zemi, připomínala spíš povlaky na peřiny. A pak usvědčující důkazy… Na stole krabice od pizzy, několik prázdných krabicí od cereálií, balení čokoládových oplatek s dvojitou náplní a červený kyblík s logem KFC. Jako kdybych v hlavě slyšela, jak se můj bratr znechuceně rozčiluje. Nenáviděl tlusté lidi. Především svého jediného sourozence. S úlevou jsem si uvědomila, že na prádelníku není žádné jídlo, jen jediná fotografie. Emerson, Marley a já, v poslední den, který jsme společně strávily v táboře Copperbrook. Vypadáme tak šťastně. Tlusté, ale šťastné. Marley vypadá pořád stejně, i když už nenosí fialové oční stíny. Já se na obrázku směju. Zvláštní, nedokážu si představit sama sebe, jak se směju. Během čtrnácti dní jsem na táboře shodila patnáct kilo, a asi bych mohla spadat do kategorie plnoštíhlých žen, ale hned během prvního roku na Princetonu jsem zase nabrala deset kilo zpátky. Emerson z nás byla už tehdy největší. Ukázala jsem fotku Marley. „Sakra,“ zašeptala a otřela si oči. Podívala jsem se ven z okna ložnice. Celý uplynulý rok se nemohla Emerson dívat nikam jinam, byla uvězněná v tomhle pokoji, ve svém vlastním těle. Samozřejmě si to způsobila jen ona sama, ale i tak. Žila ve vězení. Venkovní svět mohla spatřit jen skrze tahle okna. Trocha listů na větvích javoru, červené cihly sousedního domu, kousek oblohy. Ucítila jsem povědomou bodavou bolest v břiše.

Tak hodne stesti_upravene.indd 28

05.08.19 10:48